DtX

Hra s nejvyšším base exp co jsem zatím měl. Ale cítím se trochu provinile, protože soupeři měli taky Shokaku, ale na začátku bitvy mi napsal jestli nedáme mír, já jsem to přijal protože jsem si byl jistej, že ho dokážu přestřílet. Týmu se ta dohoda ale moc nelíbila
Dopadlo to přesně jak jsem čekal, on se snažil útočit po BB, zatímco já jsem jim v první vlně vyřídil Atago a jedno DD. A pak dál padly za obět New Orleans, Pensacola, Atago, další DD a pak už teda zbyly jen BB na zabíjení...

 

 

Tak zase jeden úspěch, tentokrát T4 - Phoenix / 5 kousků, ale spíš mě potěšily base expy (2 612) a dmg (128k); PÚ/Vlajky: NE.
 
To mi ta dnešní dovolená (pracovní - rekonstrukce bydlení) u kafíčka hezky začala    Tak dost srandy, jdu zase makat a uvidíme, co se povede o další technologické pauze GL :e768:
 

 

 
 

Zatím moje NEJ Tenryu rulez
90k dmg a 6 kousků /2x bitevka, 3x křižníček a 1x torpédoborec/
Škoda, že už jsem měl po násobku a nehraju s prémkem ... Ale na tier 3 good, ne?
 

 

safra to bude posila pro každý pracovní tým
 

Sice se to úplně netýká CV, ale když už je ta AA mechanika popsaná tady...
 
 
Dávám zde ke stažení jednoduchej excel, který počítá sílu vaší AA (zadáte informace o lodní AA do zelených políček - dostřel a DPS a jaké moduly / skilly pro zlešení AA máte) a uvidíte finální hodnoty AA, rozdíl když označíte primární cíl a pokud zapnete speciální skill CA. Je to sice v AJ, ale snad je to dost intuitivní.
 
https://www.dropbox.com/s/izx4zlwt9dtioeb/AA.xlsx

What the duck?

What the duck?

Tož se taky pochlubím. Atago je super loďka a hlavně krásně vypadá   

Mohlo to bejt lepší, ale někdo mi něco vyžral. 
 

První hra se stockovou IJN CV T4 proti dvěma USN CV T4 - obě šli ke dnu....
Ale na druhou stranu moji stíhači nedokázali sestřelit ani jeden TB, než jsem je obrátil zpátky.
 
Edit:
Poslední hra s Omahou - 100k dmg, slezla mi barva z hlavní
 
 
 

Bitevní loď USS Arkansas
 

 
3. března 1909 schválil kongres USA stavbu dalších dvou dreadnoughtů. Jednalo se o projekt třídy Wyoming. 9. února 1910 byl v v loděnicích Cramp shipyard ve Filadelfii v Pennsylvánii položen kýl lodi BB-32, která byla pojmenována USS Wyoming. 25. ledna 1910 byl v loděnici New York Ship Building Company v Camdenu ve státě New Jersey položen kýl lodi BB-33 a loď byla pojmenována USS Arkansas.
  USS Arkansas byl spuštěn na vodu 14. ledna 1911 a 17. září 1912 byla loď převzata do služby.     USS Arkansas ve stavbě   Konstrukčně se jednalo o navázání na předchozí třídu Florida. Došlo ovšem k navýšení o jednu dělovou věž. Loď tak byla vyzbrojena 12 děly ráže 305 mm (12"/50 cal.)uložených v šesti dvouhlavňových věžích. Dvě věže byly situovány stupňovitě na přídi a dvě dvojice věží stupňovitě na zádi.     USS Arkansas v roce 1912   První přestavbu prodělal Arkansas v roce 1919. Sekundární výzbroj byla snížena na 16 127 mm kasematových děl (5"/51 cal) a byly přidána dvě protiletadlová děla ráže 76 mm (3"/50 cal.).    Další přestavba proběhla v roce 1926. Loď byla opatřena protitorpédovými výdutěmi. 12 uhelných kotlů Babcock and Wilcox bylo nahrazeno čtyřmi naftovými kotly White - Forster. Loď si zachovala stejný výkon a mohl být odstraněn zadní komín. Stejně tak byl odstraněn mřížový stožár a na jeho místo bylo nainstalováno pomocné stanoviště řízení palby. Část sekundárních baterií byla přesunuta z kasemat do nástavby. Protiletadlová baterie byla posílena na osm hlavní a byly odstraněny torpédomety. Na věž č. 3 byl nainstalován katapult a loď disponovala třemi hydroplány.     USS Arkansas po přestavbě v roce 1930   V roce 1942 přidáno šest děl ráže 127 mm (5"/38 cal.) dvojího užití (protiletecká i proti hladinovým cílům) a byly odebrány všechny původní kasematové 127 mm (5"/51 cal.).  Počet 76 mm.  protiletadlových děl (3"/50 cal.) byl zvýšen na deset. Navíc bylo přidáno 36 40mm protiletadlových kanónů Bofors v devíti čtyřhlavňových uspořádání. Dále bylo přidáno  20 Oerlikonů ráže 20 mm lafetovaných po jedné hlavni.   Krátce po svém uvedení do služby hostil USS Arkansas na své palubě amerického prezidenta Williama Howarda Tafta, který se na této lodi vydal 14 října 1912 na inspekci dokončovaného Panamského průplavu. Po ukončení této plavby byl USS Arkansas přidělen k Atlantickému loďstvu, se kterým prodělal několik cičení. Navštívil několik přístavů.    Počátkem roku 1914 se USS Arkansas účastnil americké okupace Veracruz. Nesl na své palubě čtyři jednotky námořní pěchoty v síle 17 důstojníků a 313 vojáků. Tyto jednotky se účastnily pouličních bojů. Ve Veracruz zůstal Arkansas až do září. poté se vrátil zpět do států a ve svyzku Atlantické flotily opět prodělal řadu cvičení.   Po vstupu USA do války byl USS Arkansas ve svazku 7. divize bitevních lodí ve Virginii a zabezpečoval hlídkování u východního pobřeží. V červenci 1918 byl vyslán do Británie vystřídat USS DElaware, který tam působil v rámci 6. bitevní eskadry britské Grand Fleet.   11. listopadu 1918 bylo uzavřeno příměří s Německem. Dle podmínek tohoto příměří měla být většina německé Širomořské flotily internována ve Scapa Flow. Na tuto internaci dohlížela kombinovaná flotila 370 britských, amerických a francouzských lodí včetně USS Arkansas. Po splnění tohoto úkolu dělal USS Arkansas doprovod zaoceánskému parníku George Washington, na kterém cestoval do Evropy prezident Wilson.   Po skončení války plnil úkoly v Atlantiku i Pacifiku. V srpnu 1921 se stal USS Arkansas vlajkovou lodí bitevní eskadry Atlantické flotily. Prodělal turné po Evropě.   30 července 1925 se zastavil v Santa Barbaře, aby pomohl obyvatelům po přestálém zemětřesení. Posádky z bitevní lodi USS Arkansas, torpédoborce USS McCawley a hlídkového člunu PE-34 poslali na břeh část posádky na pomoc místní policii. USS Arkansas sloužil také jako provizorní rozhlasová stanice městského rozhlasu.   Po návratu z plavby prodělal ve Philadelphia Navy Yard mohutnou přestavbu. Po jejím dokončení v listopadu 1926 se připojil zpět k Atlantickému loďstvu. V roce 1935 absolvoval další velké turné po evropských přístavech.   Na počátku WWII prováděl USS Arkansas hlídkování v Atlantiku. Po vstupu USA do války se stal USS Arkansas vlajkovou lodí Task Force 38. Doprovázel konvoje do Skotska, severní Afriky.      USS Arkansas v roce 1945   18. dubna 1944 se přesunul do Irska jako podpora připravované Operace Overlord. Byl zařazen společně s USS Texas a pěti torpédoborci do II. skupiny. 6. června 1944 v 05:52 vzdálen 3700 metrů od pobřeží Normandie zahájil dělostřelecké bombardování německých pozic kolem pláže Omaha. Jako dělostřelecká podpora zde sloužil do 13. června. Poté byl přesunut na podporu pozemních sil v Grandcamp-les-Bains. 25. června ostřeloval Cherbourg v rámci podpory amerického útoku na tento přístav. 15. srpna obdobným způsobem odstřeloval pobřeží jižní Francie v rámci podpory operace Dragoon. Poté se vrátil zpět do států.   Počátkem roku 1945 byl přidělen k Task Force 54 a 16. února v 06:00 zahájil palbu na pláže Iwodžimy. Ostřelování trvalo až do 19. února, ale i po jeho skončení zůstal USS Arkansas na místě pro případnou dělostřeleckou podporu. V březnu zajišťoval TF-54 dělostřeleckou podporu na Okinawě a v květnu na Guamu. Poté se přesunul na Filipíny a zde setrval až do konce války.     USS Arkansas po jaderném testu "Able" 1. července 1946   20 května 1946 vyplul z Havaje na svou poslední cestu k atolu Bikini. Zde byl ukotven jako testovací subjekt pro jaderné zkoušky. První jaderný test – Able, byl odpálen 1. července 1946. Puma byla shozena z bombardéru a vybuchla ve vzduchu. Tento výbuch USS Arkansas ještě přežil. Osudným se mu stal mnohem ničivější podhladinový výbuch, ke kterému došlo 25. července 1946 při testu Baker. USS Arkansas byl vzdálen od epicentra pouhých 250 metrů. Loď se po výbuchu převrátila a okamžitě potopila. Loď leží v hloubce asi 55 metrů převrácená na mořském dně 29. července byl USS Arkansas oficiálně vyřazen ze služby a 15. srpna byl vyškrtnut ze seznamu plavidel.   Parametry:  Standardní výtlak 26 000 tun, maximální 30 610 tun,  Délka na konstrukční vodorysce 171,3 m,  Šířka 32,3 m,  Ponor 9,1 m, Dosah 8000 námořních mil při 10 uzlech,  Posádka 1063 příslušníků mužstva a důstojníků.    Pancéřování: boky - střed 279 mm dělové věže - čelo 305 mm velitelská věž 292 mm   Výzbroj: Hlavní výzbroj tvořilo 12 děl ráže 305 mm (12"/50 cal.), umístěných v šesti dvojhlavňových věžích.    Sekundární výzbroj původně tvořilo 21 kasematových děl ráže 127 mm (5"/51 cal.) určených k boji s hladinovými plavidly. V roce 1919 byl jejich počet snížen na 16. Dále bylo v roce 1942 přidáno šest děl ráže 127 mm (5"/38 cal.) dvojího užití (protiletecká i proti hladinovým cílům) a byly odebrány všechny původní kasematové 127 mm (5"/51 cal.). Protiletadlová výzbroj byla postupně navyšována.   Na lodi byly původně instalovány dva podhladinové torpédomety ráže 533 mm. V roce 1926 byly torpédomety odstraněny.   Pohon: Čtyři šrouby poháněly parní turbíny Parsons, které odebíraly páru z původně 12 uhelných Babcock and Wilcox. V roce 1926 byly vyměněny za čtyři naftové kotle White - Forster. Výkon  28 000 ks umožňoval rychlost 20,5 uzlů.   Zdroj: https://cs.wikipedia...i/Třída_Wyoming internet    FOTO: http://www.navsource.org/

Včera by to šlo

Fotka z Idnes... kladivo, trocha WD-40 a bude jak nový

Fotka z Idnes... kladivo, trocha WD-40 a bude jak nový

Bitevní křižník Amagi
 

 
 
16.prosince 1920 byla v loděnici v Kure zahájena stavba obrovského bitevního křižníku nazvaného Akagi. O deset dní později byl v Yokosuce položen kýl jeho sesterské lodi Amagi. Další rok byly rozestavěny ještě lodě Atago (listopad 1921 v Kobe) a Takao prosinec 1921 v Nagasaki). S délkou 251 m a výtlakem 47000 t mělo jít o jedny z největších lodí a při výzbroji 10x406 mm by měly nejtěžší boční salvu na světě. 
 
Mezitím však byla ve Washingtonu v roce 1922 podepsána dohoda pěti mocností o omezení námořního zbrojení. V ní se jednotlivé státy zavázaly zrušit rozpracované projekty a sešrotovat nadbytečné lodě aby se vešly do dohodnutého limitu. Japonci slíbili zastavit stavbu všech čtyř bitevních křižníků a navíc bitevních lodí Kaga a Tosa. Podařilo se jim vyjednat povolení přestavět dva trupy na letadlové lodě. Pro tento účel byly určeny Amagi a Akagi. 1. září 1923 však zemětřesení v regionu Kantó zničilo trup Amagi a proto byla na přestavbu určena bitevní loď Kaga, což byla právě jedna z rozestavěných bitevních lodí třídy Tosa, které byly stavěny souběžně s bitevními křižníky třídy Akagi a v důsledku Washingtonské dohody byla jejich stavba zastavena. 
 

 
Následkem zemětřesení 1. září 1923 zcela zničená Jokohama (cca 30 km od Jokosuky)
 
A tím ve skutečnosti skončila třída bitevních křižníků Akagi
 
Lodě měly mít původně následující podobu:
 

 
Plánované parametry:
Standardní výtlak 41 217 tun, maximální 47 000 tun,
Délka na konstrukční vodorysce 250 m,
Délka přes vše 251,8 m,
Šířka 30,8 m,
Ponor 9,5 m,
Zásoba paliva 3900 tun mazutu a 2500 tun uhlí
Dosah 8000 námořních mil při rychlosti 14 uzlů
Posádka 1600 příslušníků mužstva a důstojníků 
 
Plánované pancéřování:
boky - střed 254 mm + 73 mm protitorpédové obšívky
paluba 98 mm
dělové věže - čelo 356 mm
dělové věže - boky 123 mm
barbety 280 mm
velitelská věž 356 mm
 
Plánovaná výzbroj:
Hlavní výzbroj by tvořilo deset děl ráže 406 mm (16"/45 cal.) Type 3, umístěných v pěti dvojhlavňových věžích. Dvě stupňovitě umístěné věže vepředu, jedna ihned za stěžněm a dvě stupňovitě umístěné vzadu. Halvně měly mít rozsah od -5° do +30°náměru. Děla by pálila 950kg těžké projektily do maximální vzdálenosti 38725 metrů. Úsťová rychlost 790 m/s. Munice mělo být 90 granátu na jednu hlaveň a životnost hlavně se předpokládala na 250 - 300 výstřelů.
 
Sekundární výzbroj tvořilo šestnáct kasematových děl ráže 140 mm (5,5"/50 cal.) určených k boji s hladinovými plavidly. Dostřel děl byl 17 500 metrů při maximálním náměru 25°. Hmotnost projektilu byla 38,0 kg a prachová náplň 10,97 kg udělila granátu úsťovou rychlost 855 m/s. Uprostřed byly umístěné čtyři (později byl jejich počet v projektu navýšen na šest) 120 mm (4,7/45 cal.) protiletadlové zbraně.
Ve třicátých letech byly odstraněny lehké protiletecké zbraně ve formě osmi 13mm kulometů a byly nahrazeny 20 kanóny ráže 25mm a později v průběhu války bylo přidáno dalších 98 kanónů ráže 25mm.
 
Na lodi mělo být instalováno osm torpédometů ráže 610 mm z nichž byly čtyři nadhladinové a čtyři podhladinové. 
 
Plánovaný pohon:
Čtyři šrouby by poháněly parní turbíny Grihon, které by odebíraly páru z 19 kotlů Kampon. 11 kotlů Kampon mělo být na mazut a zbylých osm mělo být kombinované na mazut i na uhlí.Výkon 131.200 ks měl umožňovat rychlost 30 uzlů.
 
Zdroj:
internet

Bitevní loď Nagato
 

 
V roce 1916 bylo v Japonsku rozhodnuto o realizaci programu 8+8 pro císařské válečné námořnictvo, což obnášelo stavbu 8 nových bitevních lodí a 8 křižníků. V důsledku limitů plynoucích z Washingtonské smlouvy uzavřené v roce 1922 byl tento program zastaven. Dokončeny byly pouze lodi Nagato a Mucu. Nagato byla postavena v loděnicích v Kure. Zde byl 28. srpna 1917 položen kýl. Spuštěna na vodu byla 9. listopadu 1919 a do služby byla uvedena 25. listopadu 1920. Kýl Mucu byl položen 1. června 1918 v loděnicích Jokosuka. Loď byla spuštěna na vodu 31. května 1920 a dokončena 24. října 1921. Obě lodi byly (tradičně pro japonské bitevní lodě) pojmenovány podle historických japonských provincií. Ve své době byly Nagato a Mucu absolutní světová špička. Tím se Japonsko stalo, ze země, která si lodě nechává stavět v Británii, zemí, která staví prvotřídní bojová plavidla.
  Nagato a Mutsu byly první bitevní lodě na světě vyzbrojené 16" děly (406 mm). Se svou rychlostí 23 uzlů byly i rychlejší než všechny tehdejší britské nebo americké konstrukce bitevních lodí.     Nagato před rekonstrukcí   Ve třicátých letech si prošly rekonstrukcí. Před ní je třeba jako nejvýznačnější změny jmenovat nový dozadu skloněný tvar předního komínu aplikovaný u Mutsu od roku 1923 a o rok později i u Nagato. U ní vzrostl v roce 1925 počet 76,2 mm děl na 7 (7xI). Od poloviny dvacátých let nosily obě hydroplány. V roce 1932 se u obou změnila protiletadlová výzbroj, kdy původní nahradilo 8x127 mm (4xII), 4x40 mm (2xII). Zároveň byl instalován katapult a byla nošena tři letadla.     Nagato po instalaci "skloněného" předního komínu   Zásadní modernizace u Nagato proběhla od srpna 1933 do května 1936, u Mutsu od září 1934 až do května 1936. Dříve používaných 21 kotlů nahradilo 8 nových, spalujících výhradně naftu, a jeden komín nahradil dva předchozí. Původní pancéřování bylo doplněno tak, aby vydrželo zásahy 400 mm garnáty ze vzdálenosti 20 000 až 30 000 m. Boční pancíř, postupně od shora 228,6, 305 a 102 mm, stejně jako horní 70 mm paluba zůstaly zachovány. Nově byla instalována pancéřová paluba o síle 76 mm a podélná protitorpédová přepážka stejné síly. Lodě dostaly také novou protitorpedovou obšívku. Délka plavidel vzrostla o 9,14 m, šířka činila nyní 34,60 m. Hlavní děla dostala elevaci 43 stupňů, 140 mm děla pak 35 stupňů a jejich počet klesl o dvě. Zmizely všechny torpédomety a značných změn doznala i nástavba. Protiletadlová výzbroj zůstala zachována. V roce 1939 nahradilo u obou lodí 40 mm kanóny 20x25 (10xII).     Nagato se svou posádkou (foto z roku 1937)   Nagato dostala v červnu 1943 radar 21 Go a 2x25 mm (2xI). Po bitvě ve Filipínském moři v červenci 1944 vzrostl počet 25 mm kanónů na 98 kusů (16xIII, 10xII, 30xI) a došlo k montáži radarů 13 Go (2x) a 22 Go (2x). Od prosince 1944 výzbroj tvořilo 8x410/45 mm (4xII), 14x140 mm (14xI), 12x127 mm (6xII), 128x25 mm (26xIII, 10xII, 30xI). V dubnu 1945 zmizela horní část komínu, zádní stěžeň a všechna 140 mm děla.   První „bojové“ nasazení si obě lodě odbyly v souvislosti se sovětsko-japonským konfliktem u jezera Chasan v roce 1938. Oblast bojů nebyla příliš vzdálena od pobřeží, proto byla japonskou admiralitou vyslána k sovětským břehům flotila válečných plavidel. Tvořila ji 1. divize bitevních lodí ve složení Nagato a Mucu, 8. divize těžkých křižníků s křižníky Abukuma a Tone a několik torpédoborců a doprovodných plavidel. Úkolem této flotily bylo střežit prostor proti eventuálnímu útoku sovětské Tichomořské flotily na Japonsko nebo okupovanou Koreu. Tichomořská flotila skutečně z Vladivostoku vyplula, s japonským svazem se dokonce setkala, ale k žádnému boji nedošlo. Sověti měli ještě v dobré paměti porážku u Cušimy a z Japonců měli respekt. Naproti tomu japonská admiralita zase naprosto nesouhlasila s konfliktem u Chasanu, které bylo plně v režii pozemní armády, a chovala se velmi zdrženlivě. Takže došlo ke kuriózní situaci. Zatímco na pevnině se sovětští a japonští vojáci vzájemně zabíjeli, jejich námořní kolegové si tou dobou a relativně nedaleko vyměňovali zdvořilé a přátelské zdravice!   Od roku 1941 byly Nagato vlajkovou lodí Spojeného loďstva japonského císařství. 12. února 1942 se vlajkovou lodí stala Jamato.    Dne 2. prosince 1941 Nagato vyslala signál „Niitakajama nobore 1208“ (Vystupte na horu Niitaka 1208). Tato zpráva potvrzovala 8. prosinec (japonského času) jako datum útoku na Pearl Harbor.   Když vypukla pacifická válka, Nagato a Mucu v ní nesehrály příliš významnou roli. Jak známo, doba pokročila a velké bitevní lodě přisly o svou úlohu jako jádro úderné síly a byly na této pozici vystřídány letadlovými loděmi. Obě lodě byly součástí japonských flotil u Pearl Harboru a Midwaye, ale do přímých bojů se nedostaly.  Mucu byla zničena explozí ve Vnitřním moři při nehodě v muničním skladišti, pravděpodobně způsobené lidskou chybou. Ke katastrofě došlo 8. června 1943. Zahynulo 1 121 námořníků z 1 474 mužů posádky, zbytek byl vesměs raněn. Ještě za války proběhly pokusy o vyzdvižení a následnou opravu, ale nezdařily se. Nakonec byly z Mucu v letech 1970 a 1978 vyzdviženy některé součásti pro muzejní účely.     Nagato v roce 1944   V červnu 1944 Nagato vyplula jako součást 2. divize letadlových lodí (letadlové lodě Hijó, Džinjó, Rjúhó) do bitvy ve Filipínském moři, Japonci nazývané jako operace A-go. Své svěřence Nagato chránila protileteckou palbou, a to dokonce i hlavními 406 mm děly. V říjnu téhož roku byla Nagato začleněna do Kuritova 1. úderného svazu a vyplula do nešťastné bitvy v zálivu Leyete. 24. října 1944 čelila nesčetným náletům a dvěma bombardérům z letadlových lodí Franklin a Cabot se zdařil zásah. Bomby zabily 52 a zranily 106 námořníků. Příští den se Nagato zapojila do hladinového souboje s flotilou lehkých letadlových lodí a torpédoborců admirála Spraguea (TF 77.4.3). V šest ráno zahájila Nagato palbu na letadlovou loď St. Lo, ale záhy musela sama plnou parou prchat před torpédem z torpédoborce Heerman. Po šestnáctikilometrovém útěku se Nagato vrátila do bitvy, která se však již chýlila ke konci (Nagato stihla vypálit jen 45 ran z hlavní výzbroje než na rozkaz ustoupila). Při ústupu na Kuritův svaz opět útočily bombardéry, tentokrát z Hornetu. A byly úspěšné. Nagato dostala čtyři zásahy, které zabily 38 a zranily dalších 105 námořníků. Ale únik do Bruneje se nakonec zdařil, načež 25. listopadu 1944 Nagato připlula k opravám do Jokosuky. Leč japonský válečný průmysl byl tou dobou již tak rozvrácený, že práce postupovaly velmi pomalu. Aby byl z Nagata aspoň nějaký užitek, v dubnu 1945 z ní byla demontována 140 mm děla a byla použita jako pobřežní.    Na konci války zůstala Nagato jedinou japonskou plavbyschopnou bitevní lodí, ačkoli ještě 8. srpna 1945 na ni útočily letadla z Benningtonu, Essexu, Randophu, Shangri-la a Belleau Woodu a zasáhla ji třemi bombami. Ty zabily i jejího velitele – kontradmirála Ocuku Mikiho.    Jako válečnou kořist si Nagato v březnu 1946 odvlekli Američané a nebyla to plavba jednoduchá. Nagato na tom byla již tak špatně, že musela být nouzově opravena na atolu Eniwetok. Nakonec zakotvila u atolu Bikini, kde byla použita jako cíl při jaderných testech.   Při prvním testu (ABLE, výbuch ve vzduchu) 1. července 1946 byla 1500 metrů od centra výbuchu a nebyla jím vážně poškozena. Při druhém testu (BAKER, podmořský výbuch) 25. července 1946 už byla poškozena vážně a o pět dní později se převrátila a potopila.   Vrak byl před několika lety zpřístupněn potápěčské veřejnosti.     Parametry:  Standardní výtlak 39 130 tun, maximální 43 580 tun,  Délka na konstrukční vodorysce 224,94 m,  Šířka 34,9 m,  Ponor 9,49 m, Zásoba paliva 4 500 t  Dosah 5500 námořních mil při 16 uzlech,  Posádka 1368 příslušníků mužstva a důstojníků.    Pancéřování: boky - střed 305 mm boky - konce 89 mm paluba 119-185 mm dělové věže - čelo 356 mm dělové věže - boky 123 mm barbety 292 mm velitelská věž 356 mm   Výzbroj: Hlavní výzbroj tvořilo osm děl ráže 406 mm (16"/45 cal.) Type 3, umístěných ve čtyřech dvojhlavňových věžích. Děla pálila 950kg těžké projektily do maximální vzdálenosti 38725 metrů. Jejich původní projektovaný náměr z roku 1917 činil -5 až +30 stupňů, ale po modernizaci byl rozsah náměru od -3 do +43 stupňů. Odměr věže se pohyboval v rozsahu +/- 130 stupňů. Rychlost palby byla 2 - 2,5 ran za minutu. Děla používala tři druhy munice: APC-protipancéř, HE-bombardovací fragmentační a IS-zápalné šrapnely (protiletecké).   Sekundární výzbroj tvořilo osmnáct kasematových děl ráže 140 mm (5,5"/50 cal.) určených k boji s hladinovými plavidly. Podle původního designu jich bylo dvacet, ale dvě byla odebrána při modernizaci ve třicátých letech. Dále bylo ve třicátých letech přidáno osm děl ráže 127 mm (5"/40 cal.) Type89 ve čtyřech dvojhlavňových kompletech. Toto byla standardní děla obojího použití (protiletecká i proti hladinovým cílům) používaná na japonských lodích od třicátých let. Jejich kadence odpovídala použití a pohybovala se od 8. do 14. ran za minutu. Dostřel děl byl 14 800 metrů při náměru 45° a 9 400 metrů při náměru 75°. Hmotnost projektilu byla 23,45 kg u protilodního granátu a 23 kg u protileteckého zápalného šrapnelu (Sankaidan) Ve třicátých letech byly odstraněny lehké protiletecké zbraně ve formě osmi 13mm kulometů a byly nahrazeny 20 kanóny ráže 25mm a později v průběhu války bylo přidáno dalších 98 kanónů ráže 25mm.   Na lodi bylo původně instalováno osm torpédometů ráže 610 mm z nichž byly čtyři nadhladinové a čtyři podhladinové. V letech 1934-36 byly torpédomety odstraněny.   Pohon: Čtyři šrouby poháněly parní turbíny Brown-Curtiss(některé zdroje uvádějí Grihon), které odebíraly páru z 10 kotlů Kampon. Výkon 91.000 ks umožňoval rychlost 26,5 uzlů.   Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nagato_(1919) internet 

Bitevní loď Fuso
 

 
Po stavbě bitevních křižníků třídy Kongo bylo Japoncům jasné, že další plavidla musejí být bitevní lodě podle tehdy standardní klasifikace. Již dříve postavená třída Kawači nesplnila jejich očekávání hlavně kvůli použité výzbroji. Proto byly zpracovány plány nových plavidel a protože USA již stavěly lodě s děly ráže 14'' přešli Japonci na tento rozměr také. 11.3.1911 byl v loděnici Kaigun Košo v Kure položen kýl bitevní lodě jíž bylo při slavnostním spuštění 28.3.1914 vybráno jméno Fuso. Po roce a půl, 18.11.1915 byla dokončená loď zařazena do stavu Císařského Japonského námořnictva. Druhá loď třídy pojmenovaná Jamaširo se stavěla v Naval Arsenal v Jokosuce. Kýl této lodě byl položen 20.11.1913, spuštění proběhlo 3.11.1915 a loď vstoupila do služby 31.3.1917.
  V době svého dokončení to byly největší bitevní lodě na světě. Jejich délka byla 205,1 m, šířka 28,7 m, ponor 8,6 m, standartní výtlak 30600 tun a plný výtlak 35900 tun. Kotelny lodí byly osazeny 24 kotli spalujícími uhlí ve strojovnách byly čtyři americké turbíny Brown-Curtis s celkovým výkonem 40000 koní. Čtyři šrouby lodím umožňovaly rychlost až 22 uzle.    Při stavbě byly použity některé prvky z bitevního křižníku Kongo, ale také mnoho nových stavebních prvků. Lodě třídy Fuso používaly tatáž děla hlavní baterie jako bitevní křižník Kongo avšak byly vyzbrojeny navíc dvěma dalšími věžemi umístěnými v polovině trupu. Také pohonný systém byl shodný se systémy u Konga, ale celkový výkon byl nižší a lodě byly pomalejší. Jak již bylo uvedeno, byly lodě vyzbrojeny 12 děly ráže 356 mm uloženými v šesti dvojvěžích. To byla v době První světové války standardní výzbroj bitevních lodí. Sekundární výzbroj, určenou na obranu proti torpédoborcům a jiným slabě pancéřovaným cílům, tvořilo 16 děl ráže 152 mm uložených v pancéřových kasematech po bocích trupu. Lodě také disponovaly 6 torpédomety ráže 533 mm     Fuso před přestavbou   Fusó se účastnila první světové války, převážně při plnění eskortních úkolů, jelikož japonské námořnictvo v této válce nemuselo vybojovat žádnou velkou hlavní bitvu.   Po válce dvojice Fuso a Jamaširo prošly rozsáhlou modernizací. Ta proběhla v první polovině třicátých let. Úpravy zahrnovaly zvětšení přední nástavby, instalaci 76,2 mm děl (10xI) a vzletové plošiny na dělové věži č.4 u Jamaširo atd. Modernizace proběhla u Fuso ve dvou etapách (duben 1930 až květen 1933 a září 1934 až únor 1935). Jamaširo ji prodělala naráz (prosinec 1930 až únor 1935). Zatímco vertikální pancéřová ochrana složená z pancéřových pásů o síle 152, 203, 305 a 102 mm umístěných od shora zůstala zachována, původní palubu o síle 32 mm posílily nad životně důležitými místy 51 až 102 mm pláty. Nová protitorpédová obšívka a podélná přepážka v síle 64 až 76 mm zvýšila odolnost pod hladinou. Šířka tak vzrostla na 33,08 m a trup se prodloužil o 7,62 m. Strojovny a kotelny dostaly zcela nové vybavení. Původní kotle nahradilo 6 naftových typu Kampon, byly osazeny nové turbíny, výkon se zvedl na 75000 koní a rychlost byla nyní 24,7 uzle. Pro 6 stávajících kotlů postačoval jeden komín. Elevace vzrostla u 356 mm děl na 43 stupňů, u ráže 152 mm na 30 stupňů. Zmizely torpédomety a lodě dostaly novou protiletadlovou výzbroj, Yamashiro nesla pravděpodobně místo 16x13,2 mm (4xIV) 4x40 mm (2xII). V letech 1937 až 1938 přichází na jejich místo 16x25 mm (8xII) a zároveň mizí dvě přední 152 mm děla (nyní 14x152 mm).   Vnější vzhled lodí se velmi změnil, byl zrušen přední komín a jeho místo zaujala zvětšená nástavba pagodovitého tvaru, na místě zadního stěžně vyrostlo velké pomocné stanoviště řízení střelby.    V průběhu války dochází jen ke změně počtu hlavní 25 mm kanónů. Od července 1943 nesou obě 37x25 mm (10xII,17xI) a radar 21 Go. Celková výzbroj v říjnu 1944 činila u Fuso 95x25 mm (8xIII, 16xII, 39xI) plus 10x13,2 mm (10xI), u Yamashiro 92x25 mm (8xIII, 17xII, 34xI) a 16x13,2 mm (3xII, 10xI). Obě dostaly také radary 13 Go a 22 Go (oba 2x).   Po katastrofálních ztrátách u Midway byla navržena další přestavba na hybridní bitevní/letadlové lodě. Tento plán byl opuštěn v červnu 1944 kdy Japonci v bitvě ve Filipínském moři přišli o kompletní druhou generaci pilotů. Nové již neměli a proto byly další letadlové lodě zbytečností.   Přes tyto úpravy byla třída Fusó japonskou admiralitou považována za nedostatečně chráněnou a pomalou. Proto byla v době útoku na Pearl Harbor a i krátce poté, ponechána ve Vnitřním moři ve strategické rezervě. V té době se věnovala především výcviku. Během války se však toto změnilo a loď byla nasazována. Zúčastnila se tak pronásledování amerického svazu, který podnikl Doolitlův nálet na Tokio, během bitvy u Midway, byla Fusó součástí krycího svazu, při japonském útoku na Aleuty, posádka Fusó zachránila 353 přeživších námořníků z bitevní lodě Mucu, která explodovala v přístavu Haširadžima ve Vnitřním moři,podílela se na obraně atolu Truk, podílela na obraně ostrova Biak u Nové Guineje, na kterém byla strategická japonská základna,     Fuso po přestavbě   V červnu 1944, po americké invazi na Saipan, se měla Fusó vydat na prakticky sebevražedný útok na americké konvoje směřující k předmostí na Saipanu. Po bitvě ve Filipínském moři ale Japonci uznali, že Saipan je ztracen a operace byla zrušena.   Fuso byla potopena 25.10.1944 v největší námořní bitvě historie v zálivu Leyte i se svou sesterskou lodí Jamaširo. Jako součást Jižního podpůrného svazu viceadmirála Šódžiho Nišimury se měly spolu s těžkým křižníkem a 5 torpédoborci probít k Leyte z jihu průlivem Surigao. Tam však narazily na svaz kontraadmirála Jesse Oldendorfa složený ze 6 bitevních lodí, 6 těžkých a 2 lehkých křižníků, 20 torpédoborců a 39 člunů PT.  Hned na začátku střetnutí bylo Fuso zasaženo torpédem jehož výbuch loď ochromil. Posádka nezvládla požáry a po asi 10 minutách ho výbuch munice roztrhl na poloviny které se ještě chvíli držely na hladině. Yamashiro zasáhly 2 až 3 torpéda a nezjištěný počet těžkých granátů, loď se v 4.19. převrátila a potopila s téměř celou posádkou.    Parametry:  Standardní výtlak 34 700 tun, maximální 39 154 tun,  Délka na konstrukční vodorysce 212,75 m,  Šířka 31,8 m,  Ponor 10,9 m, Zásoba paliva 4 500 t  Dosah 11 000 Nm při 16 uzlech,  Posádka 1350 příslušníků mužstva a důstojníků.    Pancéřování: boky - střed 305mm boky - konce 89mm paluba 97-165mm dělové věže - čelo 305mm dělové věže - boky 152mm barbety 292mm velitelská věž 330mm   Výzbroj: Výzbroj tvořilo 12 děl o ráži 356 mm s délkou hlavně 45 kalibrů ve dvou dvouhlavňových věžích na přídi a dvou na zádi a po jedné za přední a před zadní nástavbou. Střední či sekundární baterii tvořilo 14 152mm děl, počet a typ menších děl se pak při přestavbách pronikavě měnil, stejně jako vybavení průzkumnými plovákovými letouny a katapulty    Pohon: Čtyři šrouby poháněly parní turbíny Brown-Curtiss, které odebíraly páru ze 6 kotlů Kampon. Výkon 78.000 ks umožňoval rychlost 25 uzlů.   zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Fus%C3%B3_(1914) internet

Funkce replayů není ve WoWs ještě plně dokončena, nicméně je implementována, ale možnost nahrávání replayů se nedá jednoduše zapnout v menu. Je potřeba ručně editovat config, zde je návod jak na to:
 
1. Vypněte hru
 
2. Najděte soubor preferences.xml (ve složce World_of_Warships) a pro jistotu si udělejte zálohu
 
3. Otevřere preferences.xml tak aby jste ho mohli editovat, na konci dokumentu najděte následující řádky:
</scriptsPreferences>
    <consoleHistory />
</root>
 
4. Před řádek "</scriptsPreferences>" nakopírujte následující dva řádky:
<isReplayEnabled> true </isReplayEnabled> <ReplayCameraUpdate> 30 </ReplayCameraUpdate>   5. Nyní by to mělo vypadat takto:
<isReplayEnabled> true </isReplayEnabled>        <ReplayCameraUpdate> 30 </ReplayCameraUpdate>  </scriptsPreferences>
    <consoleHistory />
</root>  
6. Uložte změny a spusťte hru. Hra si vytvoří složku "replays" a do ní bude hra ukládat záznamy z bitev.
 
7. Asociujte příponu replayů z wows s aplikací World of Warships
Pravým tlačítkem klikněte na soubor replaye a vyberte "Otevřít v programu..." Klikněte na "Procházet" Vyberte "WorldOfWarships.exe" v adresáři World_of_Warships Ponechte dole vybráno "K otevření souborů tohoto typu vždy použít vybraný program" 8. Ovládání replayů
PageUp & PageDown ovládá rychlost přehrávání Home pro normální rychlost přehrávání End  stopne přehrávání (ve skutečnosti zpomalí rychlost 100x) LMB pro přepínání mezi volnou kamerou a kamerou použitou při nahrávání replaye > & < fast-forward & rewind Ctrl+G pro schování uživatelského rozhraní Ctrl+****+Backspace povolí „Free Camera Mode“

Funkce replayů není ve WoWs ještě plně dokončena, nicméně je implementována, ale možnost nahrávání replayů se nedá jednoduše zapnout v menu. Je potřeba ručně editovat config, zde je návod jak na to:
 
1. Vypněte hru
 
2. Najděte soubor preferences.xml (ve složce World_of_Warships) a pro jistotu si udělejte zálohu
 
3. Otevřere preferences.xml tak aby jste ho mohli editovat, na konci dokumentu najděte následující řádky:
</scriptsPreferences>
    <consoleHistory />
</root>
 
4. Před řádek "</scriptsPreferences>" nakopírujte následující dva řádky:
<isReplayEnabled> true </isReplayEnabled> <ReplayCameraUpdate> 30 </ReplayCameraUpdate>   5. Nyní by to mělo vypadat takto:
<isReplayEnabled> true </isReplayEnabled>        <ReplayCameraUpdate> 30 </ReplayCameraUpdate>  </scriptsPreferences>
    <consoleHistory />
</root>  
6. Uložte změny a spusťte hru. Hra si vytvoří složku "replays" a do ní bude hra ukládat záznamy z bitev.
 
7. Asociujte příponu replayů z wows s aplikací World of Warships
Pravým tlačítkem klikněte na soubor replaye a vyberte "Otevřít v programu..." Klikněte na "Procházet" Vyberte "WorldOfWarships.exe" v adresáři World_of_Warships Ponechte dole vybráno "K otevření souborů tohoto typu vždy použít vybraný program" 8. Ovládání replayů
PageUp & PageDown ovládá rychlost přehrávání Home pro normální rychlost přehrávání End  stopne přehrávání (ve skutečnosti zpomalí rychlost 100x) LMB pro přepínání mezi volnou kamerou a kamerou použitou při nahrávání replaye > & < fast-forward & rewind Ctrl+G pro schování uživatelského rozhraní Ctrl+****+Backspace povolí „Free Camera Mode“

Funkce replayů není ve WoWs ještě plně dokončena, nicméně je implementována, ale možnost nahrávání replayů se nedá jednoduše zapnout v menu. Je potřeba ručně editovat config, zde je návod jak na to:
 
1. Vypněte hru
 
2. Najděte soubor preferences.xml (ve složce World_of_Warships) a pro jistotu si udělejte zálohu
 
3. Otevřere preferences.xml tak aby jste ho mohli editovat, na konci dokumentu najděte následující řádky:
</scriptsPreferences>
    <consoleHistory />
</root>
 
4. Před řádek "</scriptsPreferences>" nakopírujte následující dva řádky:
<isReplayEnabled> true </isReplayEnabled> <ReplayCameraUpdate> 30 </ReplayCameraUpdate>   5. Nyní by to mělo vypadat takto:
<isReplayEnabled> true </isReplayEnabled>        <ReplayCameraUpdate> 30 </ReplayCameraUpdate>  </scriptsPreferences>
    <consoleHistory />
</root>  
6. Uložte změny a spusťte hru. Hra si vytvoří složku "replays" a do ní bude hra ukládat záznamy z bitev.
 
7. Asociujte příponu replayů z wows s aplikací World of Warships
Pravým tlačítkem klikněte na soubor replaye a vyberte "Otevřít v programu..." Klikněte na "Procházet" Vyberte "WorldOfWarships.exe" v adresáři World_of_Warships Ponechte dole vybráno "K otevření souborů tohoto typu vždy použít vybraný program" 8. Ovládání replayů
PageUp & PageDown ovládá rychlost přehrávání Home pro normální rychlost přehrávání End  stopne přehrávání (ve skutečnosti zpomalí rychlost 100x) LMB pro přepínání mezi volnou kamerou a kamerou použitou při nahrávání replaye > & < fast-forward & rewind Ctrl+G pro schování uživatelského rozhraní Ctrl+****+Backspace povolí „Free Camera Mode“

Dneska to bylo špatné. Špatné týmy a nějak se prostě nedařilo, ani RNG nestálo na mé straně. Pak se ale něco stalo a začlo to zas jít. A takhle dopadlo mé drandění s Phoneixem Omahou.
 
5 zničených lodí, z toho 4 torpédoborci co se snesli na naši letadlovku, všechny jsem si je po jednom vytáhnul (naštěstí najížděli po jednom a né ve skupině). Borec v letadlovce si mě pak pozval do čety, psal něco ve smyslu, že jsme dobrý hráč blablabla, tak jsme dali pár her. Poslední dopadla tak, že jsme zůstali jen my dva a prakticky jsme si tu hru vyhráli samy. Co to hraje za hovádka je fakt mazec. 
 
Tady screen z chatu, dneska to bylo zajímavé počtení.

 
Tak jsem si nakonec spravil náladu. Jinak jezdit v četě tady dostává nový rozměr. Tahle hra je mnohem víc týmová než WoT nebo WT. Aloha 

Bitevní loď Kongo
 
Lodě třídy Kongo zažily celou éru japonského bitevního loďstva, od raketového vzestupu až k úplné zkáze. 
 

 
Po polovičním úspěchu s třídou Kawači dospělo japonské námořnictvo k názoru, že nezbývá nic jiného, než získat nejmodernější západní technologie, ať už se jednalo o pancéřování, děla, řízení palby nebo pohonné turbíny. Také bylo nutné obsadit nově vznikající třídu "bitevní křižník". Padlo rozhodnutí nechat si postavit na západě kvalitní vzorek, který pak budou domácí loděnice kopírovat.
 
Při výběru dodavatele padla přirozeně volba na Velkou Británii a po seznámení se s projektem bitevního křižníku Invincible a po nabídce firmy Armstrong, která již válečné lodě Japonsku dodala, přesunuli Japonci zájem na soukromou firmu Vickers Ltd. v Barrow-in-Furness.
 
O původu projektu se objevují dvě různé verze:
 
1) Loděnice Barrow-in-Furness stavěla pro Royal Navy bitevní křižník Princess Royal (třída Lion) a podle jeho dokumentace předložila Japoncům nejslibnější projekt tehdejšího špičkového konstruktéra sira George Thurstona.
 
2)Loděnice Barrow-in-Furness předložila návrh, který vycházel z tureckého bitevního křižníku Reshadieh, zrekvírovaného britskou admiralitou a zařazeného do Královského námořnictva jako HMS Erin. 
 
Kontrakt na dodání prototypu, jenž obdržel jméno Kongo podle japonské hory (třída bitevních křižníků měla být pojmenovávana po japonských horách), byl podepsán v říjnu 1910 a obsahoval licenci na stavbu dalších tří jednotek v Japonsku s dozorem britských inženýrů a s pomocí britských dodávek výzbroje a strojního vybavení. Japonci doufali (a oprávněně), že tak získají nejmodernější poznatky ze stavby obrněných plavidel s nejtěžšími děly. O jejich ráži pak vypukla velká diskuse. Britské bitevní křižníky nesly děla o ráži 305 mm, a otázkou bylo, zda Kongo má nést děla stejná. V rozhodujícím okamžiku se k japonskému námořnímu atašé v Londýně dostala důvěrná informace o pokusných střelbách Royal Navy. Podle ní stávající dvanáctipalcová (305mm/50) děla měla menší životnost a větší rozptyl než nově zkoušená třináctiapůlpalcová (343mm/45) děla, určená pro nově stavěné britské bitevní lodi. Pod vlivem této překvapující informace se Japonci rozhodli pro ještě větší čtrnáctipalcová! děla (356 mm), přestože byla horkou novinkou, a požádaly loděnici Vickers o jejich výrobu a instalaci na Kongo. Tento bitevní křižník se pak stal první válečnou lodí na světě s těmito děly a nedůvěřiví Britové získali možnost, jak se za cizí peníze naučit tato děla vyrábět. Trup Konga vycházel ze zvětšené konstrukce Lionu, příď ale dostala kliprový tvar a celkově byla štíhlejší. 
 
Kýl Konga byl založen 17.ledna 1911 na skluzu v loděnici Vickers v Barrow ve Velké Británii. V této době byla v loděnici v plném proudu stavba bitevní lodi Princess Royal, druhé lodi třídy Lion, která byla spuštěna na vodu tři měsíce po založení japonské lodi. 18.května 1912 spustili Kongo na vodu a dobu několika měsíců dostavby strávil po boku Princess Royal.
 
Stavba japonské lodi probíhala mnohem rychleji než anglické a již deset měsíců po předání britské lodi Royal Navy, byla 16.srpna 1913 Kongo dostavěna a předána zákazníkovi. Dostavba Konga proběhla bez problémů, více méně díky tomu, že japonští důstojníci se účastnili prací na dostavbě Princess Royal.
Nedlouho po předání japonské straně se Kongo přesunul do Plymouthu, kde se připravil na dlouhou cestu do Japonska. 28.srpna 1913 loď opustila Plymouth a 5.listopadu připlula do Jokosuky,kde znatelně posílila bojovou sílu japonského loďstva.
 
Po svém vstupu do stavu byla loď zařazena do sestavy 1. brigády bitevních křižníků. Nedlouho po zařazení do stavu začala první světová válka v níž se Japonsko připojilo na stranu protivníků Německa. 26.srpna 1914 Kongo vyplul z Jokosuky a zamířil do centrálního Pacifiku k provedení eskortních operací, ale již 12.září se vrátil zpět do přístavu. Tato cesta na nakonec stala největší akcí během celé války a více se již žádných akcí neúčastnil.
 
Během války - předložila britská Admiralita Japonsku návrh na předání všech čtyř lodí třídy Kongo pod britské velení, což se však z různých důvodů neuskutečnilo. 
 
Po Bitvě u Jutska požádala britská Admiralita o přesun lodi Kongo do britských vod k posílení oslabené Grand Fleet, japonské velení však žádost zamítlo. V roce 1916 prošel bitevní křižník běžnou generální opravu.
V letech 1917-18 se loď nacházela v sestavě 3. brigády bitevních lodí. 
 

 
Kongo v letech 1913 - 1937
 
Japonsko mělo po skončení první světové války rozestavěno velké množství lodí. Dokončení většiny z nich zabránilo podepsání Washingtonské konference dne 5.2.1922. Podle ní si Japonsko ponechalo deset nejmodernějších dokončených plavidel (Kongo, Hiei, Haruna, Kirišima, Fuso, Jamaširo, Ise, Hyuga, Nagato, Mucu), stará plavidla využilo dílem k nebojovým účelům ,či je potopilo jako cílové lodě , nebo je čekala spolu s nedokončenými loděmi cesta do šrotu.
 
Vzhledem k nemožnosti stavět nová plavidla se japonské námořnictvo soustředilo na zlepšování parametrů stávajících jednotek. Lodě třídy Kongo, s výjimkou Hiei, prošly kromě řady průběžných drobných úprav dvěma rozsáhlými rekonstrukcemi. 
 
Během první (Haruna od března 1924 do července 1928, Kirishima od května 1927 do dubna 1930, Kongo od prosince 1928 do září 1931) se výrazně zlepšilo pancéřování. Původní 19 mm pancéřovou palubu kryjící pohonná ústrojí a sklady munice posílil 64 až 102 mm silný pancíř. Boční ochrana tvořená 203 mm pásem umístěným nad 152 mm pancéřovým pásem zůstala zachována. Původní 19 mm pancéřovou palubu kryjící pohonná ústrojí a sklady munice posílil 64 mm a 102 mm pancíř. Odvod spalin kryl pancíř o síle 203 mm, ventilaci kotelen 178 mm, strojoven 102 mm až 127 mm, stejně jako výtahy munice. Horizontální pancíř věže hlavní výzbroje zesílil na 152 mm. Ochranu pod čarou ponoru zlepšila, kromě nové protitorpédové obšívky, instalace podélné přepážky o síle 41 mm až 51 mm. Nižší počet nových kotlů umožnil odvod spalin pouze dvěma komíny. Elevace 356 mm děl vzrostla na 43 stupňů, instalace bohatšího vybavení pro řízení palby dala nový vzhled nástavbě. Z výzbroje zmizely čtyři z osmi torpédometů. Kongo neslo oproti ostatním 7x76,2 mm (7xI). Hiei tuto změnu neabsolvovalo, neboť byla v souvislosti se závěry Londýnské konference demilitarizována (říjen 1929 až prosince 1932). V nové podobě (odstranění bočního pancíře) sloužila jako cvičná loď. V letech 1932 až 1933 původní 76,2 mm děla a 7,7 mm kulomety nahradilo 8x127 mm (4xII) a 4x40 mm (2xII), mezi třetí a čtvrtou věží byl umístěn katapult (mimo Hiei).
 
Hlavním cílem druhé rekonstrukce (Haruma 1933 až 1934, Kirishima 1934 až 1936, Kongo 1935 až 1937) bylo zvýšit rychlost na 30 uzlů. Lodě dostaly kotle vytápěné naftou (Kirishima a Kongo 8, Haruna 11) a nové turbíny. Trup se prodloužil na 222 m (Kirishima 222,65 m). Kanóny ráže 40 mm nahradilo 20x25 mm (10xII), (Haruna od prosince 1937), počet 152 mm klesl na 14 a zmizely zbývající torpédomety. Hiei prodělala (1937 až 1940) rozsáhlou modernizace, která ji uvedla na standart jejich sester. Lišila se od nich silou dodatečného pancíře paluby (64 až 114mm), čela věží (nyní 280 mm) a výtahů munice (76 až 140 mm). Vizuálně ji odlišovala nástavba ověřující navrhované upořádání pro nové bitevní lodě třídy Yamato. Navíc nesla 8x13,2 mm kulomety (2xIV). Po vypuknutí dostaly Kongo a Haruna radar 21 Go.
 
V předvečer druhé světové války tak vznikly zcela jiné lodě, překlasifikované z bitevních křižníků na rychle bitevní lodě. Za druhé světové války byla Kongo intenzívně využívána. Zúčastnila se vylodění v Malajsii a Holandské východní Indii, podporovala letadlové lodě při útocích na Cejlon a Darwin, zapojila se do bitev o Midway, Guadalcanal, Santa Cruz, ve Filipínském moři a v zálivu Leyte.
 

 
Kongo v letech 1937 - 1944
 
Kongo byla torpédována při operaci "Se" 21. listopadu 1944 ponorkou USS Sealion. Zánik Konga popsal Oleg Alexejevič Rubanov v knize Linejnije krejsera Japonii: Kongo, Hiei, Haruna, Kirisšima, Neosuščestvlennije projekty v překladu Ladislava Kosoura:
 
21.listopadu 1944 v 0:20 operátor radaru na americké ponorce USS Sealion (SS- 315) spatřil na obrazovce cíle. Obloha byla jasná a moře klidné. Velitel ponorky zahájil pronásledování a do provozu byly uvedeny všechny čtyři diesely. Brzy operátor radaru informoval o čtyřech jednotlivých cílech, pravděpodobně 2 těžké křižníky a 2 bitevní lodě.
 
Ve skutečnosti bylo složení takovéto: ve předu plul Kongo (Američany zaměněný za těžká křižník), poté další dvě bitevní lodě a kolonu uzavíral křižník Jahagi, lodě pluly rychlostí 16 uzlů. V 1:46 operátor informoval o třech lodích ochrany.
 
Ve 2:45 ponorka zpomalila a připravila se útoku. Brzy byly spatřeny nástavby Konga. Přibližně v tuto dobu byla nastavena hloubka ponoru torpéd - 8 stop a několik minut nato bylo vypuštěno šest torpéd z předních torpédometů a ponorka začala manévrovat k vypuštění torpéd ze zadních torpédometů. Ve 3:00 byla vypuštěna další salva tří torpéd. V 03:01 byly identifikovány tři exploze u vedoucí lodě. Signalisté z Jamata spatřili dva výbuchy. V 03:04 byla na ponorce dále fixována jedna exploze na druhé lodi, obětí torpéda se však stal torpédoborec Urakaze, který se potopil s celou posádkou.
 
Stav Konga byl po útoku kritický, zatopeny byly kotelny č. 6 a 8, náklon dosáhl 15° na levobok. USS Sealion pokračovala se sledování lodí. Japonský svaz se rozdělil na dvě části - Nagato, Jamato a Jahagi s jedním torpédoborcem pokračovaly v cestě, s poškozeným Kongem zůstaly dva torpédoborce.
 
Kongu se podařilo zvýšit rychlost na 11 uzlů, Sealion se však chystal k dalšímu útoku. V 05:20 se Kongo zastavil a operátor na americké ponorce hlásil, že obraz lodi se zmenšil. V 05:24 se ozval silný výbuch a obraz zmizel se stínítka radaru - explodovala munice a Kongo zmizel pod hladinou. Na lodi zahynulo 1200 členů posádky spolu s velitelem 3.divize bitevních lodí a kapitánem lodi. Torpédoborce zachránily z bouřlivého moře 237 lidí a převezli je do Kure.
 
Kongo se potopila na souřadnicích 26°09'N, 121°23'E, 60 mil severně od Imlingu (ostrov Formosa). 20.ledna 1945 byl Kongo vyškrtnut ze stavu flotily.
 
Parametry: 
Konstrukční výtlak 27.500 tun (Kongo, Hiei), 27.613 tun (Kirishima, Haruna), 
Délka na konstrukční vodorysce 211,9 m, 
Délka přese vše 214,6 m, 
Šířka 28 m, 
Ponor 8,4 m, 
Maximální množství paliva 4.200 tun uhlí plus 1.000 tun mazutu, 
Dosah 8.000 Nm při 10 uzlech, 
Posádka 1221 příslušníků mužstva a důstojníků. 
 
Pancéřování:
Příčné pancéřové hráze o síle 203, 152, 127, 152, 229 mm, 
Boční pancíř 76-203 mm, 
Citadela 152 mm, 
Pancéřová paluba 51 mm, 
Podvodní ochrana prostřednictvím uhelných bunkrů, 
Žádná protitorpédová stěna, 
Barbety 254 mm, 
Věže 229 mm, 
Kasematy 152 mm, 
Velitelská věž 254 mm, 
Celková hmotnost pancéřování 6.502 tun. 
 
Výzbroj:
Výzbroj tvořilo poprvé na světě 8 děl o ráži 356 mm s délkou hlavně 45 kalibrů ve dvou dvouhlavňových věžích na přídi a dvou na zádi, přičemž mezi záďovými byla nezvyklá mezera. 
Hmotnost jedné hlavně činila 95 tun, celé dvouhlavňové věže 864 tun a granátu pak 675 kg. 
Věže lodí Kongo a Hiei měly hranatý tvar, kdežto věže Haruny a Kirishimy byly oblé. 
Střední či sekundární baterii tvořilo 16 152mm děl, počet a typ menších děl se pak při přestavbách pronikavě měnil, stejně jako vybavení průzkumnými plovákovými letouny a katapulty 
 
Pohon:
Čtyři šrouby poháněly parní turbíny Parsons (Brown-Curtiss u Haruny), které odebíraly páru ze 36 kotlů Yarrow vytápěných uhlím s přídavným spalováním mazutu. Výkon 64.000 ks umožňoval rychlost 27,5 uzlu. Hmotnost tohoto strojního vybavení činila 4750 tun, avšak během přestaveb klesala.
 
zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kong%C3%B3_(1912)
internet

Youtube... nikdy nezklame