Leaderboard

Jak by vypadala II. světová, kdyby byla hospodskou bitkou? Německo po minulém výprasku dlouho posiluje a vrátí se do hospody. U vchodu dá po držce Rakousku a Československu a posadí si je ke stolu. Francie a VB u svého stolu dělají, že tam nejsou. Cestou potká Japonsko a Itálii. Potřesou si rukou a sednou si k jednomu stolu, odkud se posmívají SSSR. K Německu si přisedne SSSR. Japonsko a Itálie se dívají trošku překvapeně, ale Německo po nich mrkne, tak drží hubu a čekají, co bude. Německo dá po držce kolemjdoucímu Polsku a posadí si ho ke stolu. SSSR dá Polsku taky do držky a vezme mu šrajtofli. Francie a VB hrozí Německu pěstí. SSSR chce dát po držce Finsku, ale uklouzne a zlomí si ruku, tak se na to vybodne. Německo dá po držce Dánsku, Norsku a Beneluxu a posadí si je ke stolu. Francie a VB se velice mračí a hrozí pěstmi. Francie si odskočí na toaletu. Cestou mu dá Německo po držce a posadí si ho ke stolu. Británie se mračí, hrozí pěstmi a odsune si stůl dál od Německa. Německo začne po VB házet flašky, cigarety a petardy. VB si nasadí přilbu a dál hrozí pěstmi. Do hospody přijde USA, rozhlídne se kolem, půjčí dvacku Británii a zase jde pryč. Německo přestane bavit obtěžování Británie, alespoň mu vzalo šrajtofli a botu, Itálie si vzalo jeho sako a Japonsko kalhoty. Místo toho dá Německo po držce Jugoslávii a Řecku. SSSR se na chvilku otočí zády a Německo mu podtrhne židli a začně do něho na zemi kopat. Zlomí mu druhou ruku, vypíchne oko, vytrhá vlasy z hlavy, pálí ho cigaretou a uřeže mu pár prstů na rukou a na nohou. Do baru přijde USA a půjčí Británii další dvacku a SSSR pajcku. Když odchází z hospody, nastaví mu Japonsko nohu a skočí mu na záda. USA se nasere a začne Japonsko honit po hospodě. Německo hrozí USA pěstí, ale SSSR ho kopne do nohy. Začnou se válet po podlaze hospody, koušou se, rdousí, píchají do sebe noži a bijí se do hlavy okovanýma botama. Na chvilku se od sebe odtrhnou. USA, SSSR a VB se postaví do jednoho rohu místnosti a začnou si říkat Spojenci, Německo, Japonsko a Itálie do druhého rohu a říkají si OSA. Itálie si to za chvíli rozmyslí a půjde ke Spojncům, přičemž mu dá Německo po držce a Itálie zůstane ležet uprostřed hospody. Do hospody vejdou Žid a Cikán. Německo si jich všimne a vezme si je stranou dozadu. Po chvilce se vrátí samo a ostatním je trapné se ptát, co se stalo. Japonci a ostatní trošku poodstoupí stranou a Spojenci skočí na Německo. Vezmou ho po hlavě flaškou, židlí, vyrazí mu zuby a prostě ho strašně zřídí. Využije toho Francie a taky si kopne. VB si vezme zpátky botu a šrajtofli. SSSR si polskou šrajtofli nechá a ještě si vezme tu německou. USA si vezme německé sako, VB hodinky a Francie kravatu. Československo a Rakouskou vstanou od stolu a chtějí jít domů, ale SSSR si vezme Československo stranou. USA si všimne, že se Japonsko skrylo za hospodský pultík a má v ruce nůž. Nasere se a hodí mu na hlavu celý jukebox. To už je v pozadí slyšet policejní siréna ...

To snad ani nejde narafičit

Chuck Norris na houbách...

Pánové s novou verzí mějte strpení jsem mimo republiku a budu na tom pracovat příští týden.

Dnes me na ulici zastavila nejaka zenska, jestli bych prej neprispel na rakovinu... tak jsem ji dal cigaro.

Ano, zrušili ho úplně. Přesedlali na Discord. Tak ať si trhnou. PS: RU fóra prý fungují. PSS: https://aw.mail.ru/forums/ A servítky si tam neberou.

Jirka Pomeje byl vždycky stylař, ale oslavit popeleční středu kremací je zatím nejdál

-Hele, myslíš si, že psi něco cítí, když mají sex? -Kámo, na výčitky je teď už pozdě.

Já tušil, že jsem ten tank někde viděl.

Takže, AW hraju půl roku a je čas na rekapitulaci z mýho pohledu, třeba to bude někomu k užitku ... Prakticky celou dobu hraju na prémiovým účtu, ačkoliv sem ho nikdy nekoupil, dycinky vyhrál ... Mám 7 desítek, jednu prémiovou ... V garáži mám 70+ tanků ... Nemám vůbec žádnej problém s herní měnou ani se zlatem, bedny který vyhraju to všechno sypou ... Ve hře sem strávil 15 dnů a 11 hodin Obecně se dá říct, že tanky se líp hejbou, trefujou a RNG neničí hru jako ve wotku, artiny mi nepijou kref :) AW je rozhodně víc user-friendly než wotko, graficky je na tom wotko líp, ale na vomalovánky sem už kapku starej ... Díky tomuhle webu sem potkal partičku lidí, se kterejma mě sakra baví hrát a když bloudim, ukážou mi cestu ... Klobouk himlhergot dolů před Pítem, kerej mi hru počeštil, anglicky bych to taky dal, ale v rodnym jazyce je to prostě lepší ! Začátečníkovi bych v tuhle chvíli doporučil tanky vod Sola, kolevá toho, že se rychle dostaneš na "vysoký" tiery a strom má spoustu zkratek do jinejch vobchodníků Ruskej vobchodník (Marat) má tanky, který nic neuměj skvěle, ale taky nemaj zásadní trable, ruský MBT sou prostě výborně vyvážený ... Sophie stojí za to zkusit kolevá Leošům, tank kerej když víš jak hrát, je hodně nepříjemnej soupeř ... Číňan má heviny těžký na hraní, sou rychlý, ale musíš znát svůj tank, nic ti nevodpustí. Jako jedinej vobchodník má housky, hraju je jenom kolevá misím (mám jenom jednu) a pro někoho to může bejt relax ... Zbytečně složitej mi připadá systém velitelů, páč nikdy nemám v bitvě velitele, kerej umí to, co zrovna potřebuju Pijou mi kref pravidla pro povýšení. Zvláštní je, že jako klasickej wotkař sem chtěl hrát především PVP, ale jak šel čas, něco se změnilo, v tuhle chvíli mám nejvíc bitev v PVE, následujou Globsy (to mě ve wotku nebavilo vůbec) a PVP hraju nejmíň ... Prachy sem jako každá prvnička pustil za prémiový tanky v představě, že bez prémiových vehiklů to nepude. Je to nesmysl, AW se dá v pohodě hrát bez těhle věcí, za celou dobu sem snad nebyl v mínusu za bitvu, tohle prostě není wotko, kde za mizernou bitvu s desítkou přijdeš klidně o 50K kreditů. Když bych to měl zpětně hodnotit, nelituju peněz za Mardera a Altaye, Abrams je šit. Na stírací los sem pořídil Terminátora Reapra i když sem toužil po Sfinze :) Mimochodem, tenhle systém "prodeje" prémiovýho obsahu mi nesedí, kdybych chtěl sázet, nehraju tanky ...

Safra, já před nedávnem začal a vy drandíte desítky a já sem na šestkách hehe , ale hra mě docela chytla, přijde mi zábavnější než wotko

Polák si vyběhává řidičák a u zrakové zkoušky mu ukazují řadu kde je CZWIXNOSTACZ "Můžete to přečíst?" "Přečíst? Já ho dokonce znám!"

Dnešním dnem je lokalizace hry do CZ dostupná pouze pro přihlášené uživatele ! Cesta: Úvodní stránka-My.com-Armored Warfare-Komunita-Lokalizace

Německé raketometné jednotky Původně byly raketomety v meziválečném období výhradně určené ke kladení dýmových clon. Odtud také pochází pojmenování Nebelwerfer (Nebel = mlha). Již v roce 1936 byla ovšem do výzbroje Wehrmachtu přijata trhavá raketová střela Wurfgranate 41 Spreng ráže 158,5 mm. Byly zavedeny rovněž střely ráží 105 mm a 110 mm odpalované ze speciálních minometů a v roce 1940 byla raketová výzbroj doplněna trhavými střelami ráží 280 mm a 320 mm. První jednotkou raketového dělostřelectva německé armády byl v dubnu 1940 zformovaný 51. raketometný pluk (Nebelwerfer-Regiment 51) a krátce po něm vznikly další pluky – Nebelwerfer-Regiment 52, Nebelwerfer-Regiment 53, Nebelwerfer-Regiment 54 a instrukční Nebelwerfer-Lehr-Regiment. Každý raketometný pluk se skládal ze štábu, štábní baterie tří palebných praporů, transportní kolony a hospodářských pododdílů. Útvar byl vyzbrojen celkem 54 raketomety ráží 150 mm, 210 mm, 280/320 mm a dodatečně i 300 mm. Později během války proti Sovětskému svazu byly organizovány těžké raketometné pluky (schweres Werfer-Regiment) složené ze dvou praporů vyzbrojených pouze těžkými raketomety ráží 280/320 mm nebo 300 mm a jednoho praporu vyzbrojeného lehkými raketomety ráže 150 mm. V těžkém praporu byly tři baterie po šesti raketometech a vedle nich čety zásobovací, dopravní, opravárenská a topografická. V době zahájení operace „Barbarossa" měl Wehrmacht v prvním sledu pouze čtyři bojové raketometné pluky a jeden instrukční raketometný pluk, z nichž se na bojových operacích v prvních hodinách útoku podílely 51. raketometný pluk a 1. instrukční raketometný pluk. Přitom pouze jeden z praporů instrukčního pluku odpálil během palebné přípravy až 1600 střel. Je známo, že po jednom raketometném pluku bylo přiděleno dvěma tankovým divizím - 17. Panzer-Division a 18. Panzer-Division, nicméně účast raketometných jednotek v bojích byla v prvních měsících velice skromná. Nový druh výzbroje, jejž neznali velitelé tankových ani pěších svazků, byl při plánování bojových akcí zpravidla opomíjen. Zvrat nastal během likvidace sovětského uskupení obklíčeného na podzim 1941 u Vjazmy, kde byly ve velkém měřítku použity raketomet y 51. raketometného pluku. V říjnu 1941, kdy německá 11. armáda generálplukovníka Ericha von Mansteina zahájila útok na Krym, se už pro tuto výzbroj našlo využiti. Střetů během obléhání Sevastopolu, sovětského vylodění na Kerčském poloostrově a bojů proti jednotkám Krymského frontu generálporučíka Dmitrije Timofejeviče Kozlova se účastnily 1. pluk těžkých raketometů (schwere Werfer-Regiment 1), 70. raketometný pluk (Werfer-Regiment 70), 1. raketometný a 4. raketometný prapor (Werfer-Abteilungen 1+4), které společně tvořily 1. taktickou zadýmovací skupinu (Nebeltruppe 1). Standarta Nebeltruppe Od 1. března 1942 byla část raketometných pluků přičleněna k divizním dělostřeleckým plukům. Tímto způsobem dostaly po jedné raketometné baterii pluky Artillerie-Regiment 336, Artillerie-Regiment 340, Artillerie-Regiment 345, Artillerie-Regiment 371, Artillerie-Regiment 376, Artillerie-Regiment 377, Artillerie-Regiment 383, Artillerie-Regiment 384, Artillerie-Regiment 386, Artillerie-Regiment 387 a Artillerie-Regiment 389. K Waffen-SS byly přiděleny dvě raketometné baterie. V říjnu 1942 byly za účelem lepšího využití celkem skromných raketometných sil zřízeny tři štáby (Kommandeur der Nebeltruppen) a na začátku roku 1943 k nim přibyl ještě čtvrtý. Tyto štáby disponovaly pěti bojovými pluky Werfer-Regiment 51, Werfer-Regiment 52, Werfer-Regiment 53, Werfer-Regiment 54, Werfer-Regiment 55 a instrukčním plukem Werfer-Lehr-Regiment 1. Žádnému z těchto štábů nebyly podřízeny prapory Nebelwerfer-Abteilung 9 v severní Africe a Gebirgs-Werfer-Abteilung 10 v Norsku. Na konci roku 1942 se již situace na východní frontě pro německé síly nevyvíjela příznivě, a proto byla poněkud pozměněna struktura raketometných baterií. K ochraně raketometů před protiútoky sovětských tanků bylo každé baterii při­ děleno protitankové dělo PaK 39 ráže 50 mm. Od října 1943 se každá baterie nebelwerferů skládala z osmi samohybných raketometů a osmi muničních transportérů. V lednu 1944 probíhalo formování brigád raketového dělostřelectva. Podle potřeb měly být organizovány raketometné brigády kompletně motorizované, částečně motorizované a poziční. Základním typem měla být motorizovaná raketometná brigáda se dvěma pluky. V každém pluku měly být tři prapory po třech bateriích. Brigádní prapory 1., 2., 3. a 4. byly vyzbrojeny raketomety ráže 150 mm, 5. prapor dostal raketomety ráže 210 mm a 6. prapor raketomety ráže 300 mm, přičemž všechny raketomety byly tažené. Vedle toho měla mít každá brigáda dvě baterie samohybných raketometů Panzerwerfer 42. Na obranu před tanky bylo brigádě přiděleno 500 pancéřových pěstí Panzerfaust. Plně motorizovaná raketometná brigáda čítající 2 993 vojáků měla k dispozici 284 nákladních automobilů a 109 tahačů. Částečně motorizovaná raketometná brigáda měla stejný počet tažených raketometů, ale pouze 96 nákladních automobilů a 54 tahačů. Jediná poziční raketometná brigáda Stellungs-Werfer-Brigade 300 byla na začátku roku 1945 rozmístěna na linii řeky Odry. Její výzbroj se skládala ze 72 raketometů ráže 150 mm a 36 raketometů ráže 280/320 mm. K transportu obdržela 59 nákladních automobilů a 18 tahačů. V popsaném složení měly být zformovány raketometné brigády pro nasazení na východní frontě, naproti tomu Werfer-Brigade 7, jež byla zorganizována na podzim 1944 na obranu Francie, měla poněkud jinou sestavu. Tvořily ji dva pluky – Werfer-Regiment 83 a Werfer-Regiment 84. V každém měly být dva prapory po třech bateriích vyzbrojených taženými raketomety ráže 150 mm a jedna baterie samohybných raketometů Panzerwerfer 42. Ve skutečnosti měl 83. pluk dva prapory po čtyřech bateriích (26 nebelwerferů) a jeden prapor se třemi bateriemi (18 nebelwerferů), zatímco všechny prapory 84. pluku měly po třech bateriích (teoreticky 36x 150 mm a 18x 300 mm, reálně 34x 150 mm a 15x 300 mm). Každý pluk měl samozřejmě také baterii panzerwerferů 42. Každé baterii bylo přiděleno proti tankové dělo PaK 40 ráže 75mm. Do každého z pěti sborů Waffen-SS byl zařazen jeden raketometný prapor se čtyřmi bateriemi vyzbrojený 24 raketomety Nebelwerfer 41. V rámci Luftwaffe byl raketometný prapor zařazen do 1. parašutistické tankové divize „Hermann Göring" (Fallschirm-Panzer-Division 1 „Hermann Göring") a ve výzbroji měl šest raketometů ráže 300 mm. Na západní frontě se největší operací, v níž byly nasazeny raketové zbraně, stala protiofenziva v Ardenách zahájená v prosinci 1944. Zúčastnilo se jí osm brigád vyzbrojených 957 raketomety, z toho 369 těžkými. Efektivní bojovou činnost vyvíjely raketometné jednotky za špatného počasí, které znemožnilo nasazení spojeneckého letectva. Na konci roku 1944 měl jen Wehrmacht ve výzbroji 3528 raketometů ráže 150 mm, 1215 raketometů ráže 210 mm a 756 raketometů ráže 300 mm. Ještě v době kapitulace disponovaly raketometné jednotky německé armády 4 816 raketomety a 27 066 vozidly obsluhovanými 112 321 vojáky. Výzbroj Odpalovací zařízení fungovalo dobře pouze za příznivých povětrnostních podmínek, zato v podmínkách kruté ruské zimy bylo ovládání této techniky a vedení palby nesmírně ztíženo. Za extrémně nízkých teplot měnily chemikálie v raketovém palivu své vlastnosti, což způsobovalo zeslabení tahu a v důsledku výrazné zkrácení doletu a přesnosti střel. I při své jednoduché konstrukci měly raketomety pohyblivé komponenty vyžadující ošetření mazacími tuky, které však v mrazu okamžitě tuhly a zamrzaly. Za takových podmínek musel být raketomet nabíjen až bezprostředně před odpálením střel. Nízké teploty činily problémy rovněž vojákům, kteří museli výzbroj obsluhovat v neohrabaných tlustých rukavicích. Rámové raketomety Rámové odpalovací zařízení schweres Wurfgerät 40 (Holz) Odpalovací zařízení bylo vyrobeno ze dřeva. Byly do něj nabíjeny trhavé střely Sprengranate ráže 280 mm anebo zápalné střely Flammgranate ráže 320 mm. V obou případech byl používán identický raketový motor na prachovou náplň umožňující po zapálení elektrickou jiskrou dolet do dvou kilometrů. Postavení zařízení pro jednu nebo čtyři rakety, propojení elektrických vodičů, nabití a za­ míření zabralo hodně času, proto byla pro mechanizované jednotky vyvinuta dřevěná klecová konstrukce schweres Wurfrahmen 40 (Holz) na jednu raketu upevňovaná na bočnici polopásového transportéru Sd.Kfz. 251/1. Na obě bočnice vozidla bylo možno zavěsit po třech těchto raketometech, které měly náměr v rozsahu od +5° do +40°. K zamíření v horizontální rovině sloužilo manévrování celého transportéru, které měly usnadňovat dva 400 mm vysoké ocelové pruty na kapotě motoru. Dřevěné klece vyráběné firmou J. Gast AG z Berlína měly na obou stranách úchyty k zavěšení na bočnice transportéru a pro zaměřování ve vertikální rovině byly dodatečně upevněny na výkyvné desce a vybaveny stabilizační podpěrou. Byla to univerzální sestava vhodná k montáži i na jiná vozidla. V pozdějším období války před očekávaným vyloděním Spojenců ve Francii byly těmito klecemi opatřeny kořistní francouzské tanky Hotchkiss H35 a tahače Renault UE ve výzbroji německých jednotek. Schweres Wurfgerät 40 (Holz) na obrněném transportéru Sd.kfz 251 Popsaný raketometný transportér obdržel typicky německy dlouhý název mittlerer Schützenpanzerwagen mit Wurfrahmen (střední pěchotní obrněné vozidlo s odpalovacími rámy), ale díky své mobilitě a velké palebné síle dostal od vojáků přezdívku Stuka zu Fuss (pěší štuka), jež jej přirovnávala ke známému střemhlavému bombardéru Junkers Ju 87. Trhavá střela o hmotnosti kolem 40 kg měla dolet 1900 m, kdežto zápalná střela obsahující 50 1 oleje s podobnými vlastnostmi jako napalm měla dolet až 2 200 m. Rámové odpalovací zařízení schweres Wurfgerät 41 (Stahl) Ačkoliv bylo zpočátku plánováno použití výhradně dřevěných raketometů, byly v roce 1941 vypracovány pro trhavé střely rovněž ocelové klece označované schweres Wurfgerät 41 (Stahl). V letech 1942 a 1943 bylo vyrobeno 4 000 kusů této kovové varianty. Klec sloužila zároveň jako přepravní obal rakety a její vnitřek bylo možno upravit k odpalování raket ráží 280 mm nebo 300 mm, které bylo řízeno z ovládací desky v transportéru. Nejčastěji bylo v klecích na vozidle připraveno k palbě pět trhavých střel a jedna zápalná střela, eventuálně po třech střelách každého typu. Odpálení všech šesti raket zabralo deset sekund. Osádku vozidla tvořilo sedm vojáků, kteří měli na blízkou obranu k dispozici jeden až dva kulomety MG 34 se zásobou 2010 nábojů. Takto vy­ zbrojené transportéry byly užitečné během bojů ve městech, kde se díky pancéřové ochraně mohly přiblížit až k protivníkovi. Méně známá je konstrukce tříhlavňového raketometu ráže 280 mm klasifikovaného jako minomet. Toto zařízení se skládalo ze dvou částí, z nichž spodní tvořil rám s kovovou montážní deskou a zaměřovacím i prvky v horizontální i vertikální rovině. Na rámu byly namontovány tři hladké odpalovací roury (hlavně) se závěry a úderníky. Každá hlaveň se opírala o rám a závěrový mechanismus o základní desku. Celá sestava mohla být stavěna na zem nebo na třítunový nákladní automobil, např. Opel Blitz. Střely byly odpalovány postupně, načež byly vytaženy hlavně k novému nabití a na jejich místa nasazeny jiné, již nabité. Odpalovací roura vážila 65 kg a základní deska měla hmotnost 200 kg. Odpálení dvou plných salv trvalo 10-15 minut a střela o hmotnosti 74 kg měla dolet až 6,5 km. Výroba této zbraně však nedosáhla vyššího objemu. Vzhledem k vysoké hmotnosti střel byla obsluha klecových i rourových raketometů značně obtížná a vyžadovala nasazení vyššího počtu vojáků a manipulační techniky. Společně s omezeným doletem střel a nedostatečnou přesností palby to ovlivnilo skeptický postoj mnoha vojenských velitelů vůči tomuto druhu výzbroje. Ke změně jejich názoru bylo třeba vyvinout nový raketomet o nevelké hmotnosti, ale značné mobilitě, který by bylo možno používat i v první linii. Tažené raketomety 15 cm Nebelwerfer 41 První pokus o sestrojení lehkého raketometu podnikla skupina pod velením známého průkopníka raketové techniky generálmajora dr. Waltera Dornbergera. Pro střelu byly navrženy zmenšená ráže (na přibližně 150 mm) a snížená hmotnost (na 40 kg). Raketový motor byl poháněn lisovaným černým prachem. Střela byla odpalována z klecového raketometu, avšak zařízení, jež dostalo podle svého autora a roku vzniku označení Dornberger Gerät 1938, zkráceně Do-Gerät 38, nebylo konstrukčně zdařilé a často docházelo k explozi střely již při odpálení. Z tohoto důvodu se Do-Gerät 38 nedostal do sériové výroby. Další vývojovou etapou bylo nahrazení černého prachu v hnací náplni bezdýmným prachem na bázi diglykolu. Vznikly dvě velmi podobné verze střely ráže 158,5 mm s identickou hnací náplní. Zajímavým konstrukčním řešením bylo umístění raketového motoru do přední části střely a výbušné nálože dozadu. Trhavá střela nesla označení 15 cm Wurfgranate 41 Spreng a zadýmovací varianta dostala označení 15 cm Wurfgranate 41 w Kh Nebel. Zpočátku pracovala Dornbergerova skupina na jednohlavňovém raketometu Do-Gerät 1 určeném pro vzdušné výsadkové jednotky. Objem výroby této zbraně byl nevelký a rozsah její ho použití byl ještě menší. Následující raketomet dostal název 15 cm Nebelwerfer 41 (zamlžovací granátomet), ale ve skutečnosti měl ráži 158,5 mm. Navzdory dílčím nedostatkům se jednalo o úspěšnou zbraň. Odpalovací zařízení se skládalo ze šesti hlavní spojených v okrouhlém rámu. Raketu poháněl tlak spálených plynů z 26 trysek po obvodu těla střely ve dvou třetinách její délky od špice. Tyto trysky zároveň sloužily ke stabilizaci střely za letu pomocí autorotace, díky čemuž byly německé rakety přesnější než střely sovětských kaťuší. Umístěním výbušné nálože do zadní části střely bylo také dosaženo lepší polohy těžiště během letu, navíc po dopadu a výbuchu nálože explodoval rovněž zbytek nevyhořelého paliva, což zesílilo účinek střely. Výroba raketometů tohoto typu byla zahájena již v březnu 1940 a první exempláře byly armádě dodány v létě, nicméně několik prvních měsíců byly nebelwerfery přidělovány výhradně jednotkám chemického vojska, kde sloužily svému prvotnímu poslání - stavění kouřových clon. Teprve po přehodnocení jejich určení začaly být masově používány raketovým dělostřelectvem. Nebelwerfer 41 byl vyráběn prakticky do konce války, v různých pramenech se pouze liší udávaný objem produkce od 5 283 kusů do 5 769 kusů. Mobility raketometu bylo dosaženo jeho montáží na podvozek adaptovaný z lafety protitankového děla PaK 35/36 ráže 37 mm, která měla zvětšený rozchod kol a zesílenou konstrukci. Při palbě byl raketomet spouštěn na úroveň podloží. Transportní hmotnost pouhých 590 kg umožňovala zapřažení raketometu za osobní terénní automobil, i když rychlost tažení bylo nutno omezit na 20 km/h. Šestičlenná obsluha mohla raketomet na krátkou vzdálenost tlačit a táhnout vlastními silami, což usnadňovalo změnu a maskování palebného stanoviště. Odpálení celé salvy trvalo přibližně deset sekund a v průběhu pěti minut ji bylo možno třikrát zopakovat. Dolet rakety byl prodloužen na 6 900 m. Střela měla relativně tenký plášť, který se tříštil na málo střepin, a proto měla hlavní ničivý efekt tlaková vlna vznikající při explozi. 21 cm Nebelwerfer 42 Po vzoru předchozího modelu byla v roce 1941 zkonstruována jeho zvětšená verze s pěti hlavněmi ráže 210 mm. Střela 21 cm Wurfgranate 42 Spreng měla dolet až 7 850 m a byla velmi účinná. Byla vyráběna výhradně trhavá verze o hmotnosti 112,5 kg, jež nesla 47,5 kg těžkou trhavou hlavici obsahující 10,2 kg výbušniny. Ačkoliv byla výroba těchto raketometů spuštěna v roce 1942, na frontě se objevily teprve v průběhu následujícího roku. Informace o jejich produkci, které se opět značně rozcházejí, udávají počty 1487 kusů až 2 626 kusů. Raketomet byl konstrukčně natolik zdařilý, že byl okopírován a vyráběn ve Spojených státech pod označením T36. 28/32 cm Nebelwerfer 41 Další německý raketomet měl klecovou konstrukci pro šest střel. Byly používány dřívější rakety ráží 280 mm a 320 mm, při menším kalibru byla do raketometu vkládán a redukční vložka. Střely byly do klecí nabíjeny ve dvou řadách nad sebou a celá konstrukce byla namontována na vozíku (Einheits-Einachs­-Anhänger Typ B), který bylo možno táhnout za vozidlem rychlostí do 35 km/h. V letech 1941 a 1942 bylo vyrobeno 287 nebo 345 těchto sestav. 30 cm Nebelwerfer 42 Jednalo se o nový model zkonstruovaný v roce 1943. Raketa Wurfkörper 42 Spreng měla jiný tvar a výkonnější motor, což prodloužilo její dolet na 4 550 m. Nový raketový motor produkoval menší množství dýmu, takže na rozdíl od starších verzí se za odpálenou střelou netáhla nápadná kouřová stopa demaskující palebné postavení. Nová střela o hmotnosti 127 kg nesla 66,3 kg těžkou hlavici, takže byla samozřejmě účinnější než střela ráže 280 mm. Celá sestava měla podobnou klecovou konstrukci jako 28/32 cm Nebelwerfer 41. Vyrobeno bylo celkem 954 raketometů tohoto typu. 30 cm Raketenwerfer 56 Byla to první z německých reaktivních zbraní, jež konečně dostala název adekvátní svému určení - Raketenwerfer čili raketomet. Raketomet byl namontován na modifikované lafetě protitankového děla PaK 38 ráže 50 mm a jako odpalovací platforma sloužila opět klec se dvěma řadami po třech střelách. Vyměnitelné vnitřní vložky umožňovaly nabití nových raket ráže 300 mm nebo starších raket ráže 158,5 mm. Na odpalování střel ráže 300 mm byla upravena rovněž část klecí montovaných na obrněné transportéry. Samohybné raketomety Panzerwerfer Všechny tažené raketomety měly jednu společnou vadu - jejich obsluhy nebyly nijak chráněny před palbou z pěchotních zbraní a střepinami granátů. V mnoha případech tato absence ochrany znemožňovala použití raket k přímé palebné podpoře útočících tankových formací. Jediným způsobem řešení tohoto problému bylo umístění raketometů na kolová nebo pásová obrněná vozidla. Nosič raketometu musel být tak velký, aby na něj bylo možno namontovat výzbroj a pod pancíř ukrýt obsluhu a alespoň nevelkou zásobu munice. Použité vozidlo muselo být rovněž schopno postupu souběžně s pásovými bojovými vozidly. Výroba polopásových transportérů a tahačů nestačila pokrýt požadavky armády, vhodný dopravní prostředek bylo proto třeba hledat jinde. Nabízela se možnost použití nákladních automobilů, na nichž byla zadní náprava s koly nahrazena pásovým podvozkem. Tato konstrukční úprava vznikla pro potřeby východní fronty, poněvadž německé nákladní automobily byly projektovány k použití na silnicích v Německu a sousedních státech. Transport po ruských cestách, které byly v zimě zaváté sněhem a během dešťů nebo tání se měnily v bahnité úvozy, byla schopna zprostředkovat pouze vozidla s housenkovými pásy. Nákladní automobily s polopásovou trakcí, označené jako Sd.Kfz. 3, vyvinuly firmy Ford-Werke Deutschland, Klöckner- Humboldt-Deutz, Opel a Daimler-Benz, které do roku 1944 dodaly celkem 21 960 těchto vozidel, jež byla známá pod společným názvem Maultier (mula). Za konstrukčně nejzdařilejšího zástupce této kategorie byl považován výrobek firmy Opel vycházející ze standardního nákladního automobilu Opel Blitz. Opel Maultier Polopásový model obdržel tovární označení 3,6-36S/SSM a vojenské označení Sd.Kfz. 3a. Namísto zadní nápravy v něm byl namontován pásový podvozek okopírovaný z britského tančíku Carden-Lloyd. Jeho konstrukce měla být prozkoumána ještě ve třicátých letech v době spolupráce mezi Německem a Sovětským svazem, který tehdy zakoupil tyto tančíky i licenci na jejich výrobu. Podle jiných pramenů bylo toto konstrukční řešení okopírováno z britských transportérů, které německá armáda ukořistila v roce 1940. Vozidlo vážilo 5930 kg a jeho vyšší hmotnost zvýšila rovněž spotřebu paliva z 30 l/100 km v kolovém modelu Blitz na 50 l/100 km v polopásovém modelu Maultier. Částečné použití pásů si vynutilo omezení jízdní rychlosti na 38 km/h, které přesto nezabránilo rychlému opotřebovávání mechanismu. Bylo vyrobeno kolem 4000 automobilů Opel Maultier, z nichž bylo 2 130 kusů posláno na východní frontu. 15 cm Panzerwerfer 42 (Sf.) auf Gleisketten Lastkraftwagen 2t Sd.Kfz. 4/1 Navzdory svým četným slabinám byl právě Opel Maultier vybrán za nosič raketového odpalovacího zařízení. Na podvozek automobilu byla namontována pancéřová korba podobné konstrukce jako korba obrněného transportéru. Spodní část korby byla svařovaná, horní část byla nýtovaná. Pancéřové desky vpředu, vzadu i na bocích měly stejnou tloušťku 8 mm, na podlaze a stropě 6 mm a na otočném podstavci raketometu 10 mm. Jeden velký obdélníkový průlez byl ve stro­pě a druhý v zadní desce. Primární výzbrojí vozidla byl rourový raketomet konstrukce Nebelwerfer-Zehnling 42 s deseti hlavněmi pro střely ráže 158,5 mm. Jeho podstavec byl namontován na střeše korby a umožňoval zaměřování v horizontální i vertikální rovině. V raketometu bylo převáženo deset raket a stejný počet raket tvořil zásobu munice převáženou uvnitř korby. Pro blízkou a protileteckou obranu bylo vozidlo vyzbrojeno kulometem MG 34 nebo MG 42 ráže 7,92 mm. Prototyp postavený na začátku roku 1943 měl po celé délce stejně vysoké bočnice a raketomet byl postaven dost vysoko. Takováto montáž výzbroje ztěžovala nabíjení, zvýšením siluety činila z vozidla snadnější cíl a zbytečně posunula nahoru jeho těžiště. Z tohoto důvodu byla na sériových strojích Sd.K fz. 4/1 horní část bočnic za řidičskou kabinou snížena na polovinu původní výšky. Informace o počtu vyrobených vozidel Panzerwerfer 42 se opět různí. Nejčastěji bývá uváděno 248 exemplářů v roce 1943, avšak některé prameny zmiňují pouze 188 exemplářů. Za pravděpodobnější je pokládán první údaj, poněvadž ve stejném roce bylo dodáno 232 muničních transportérů doprovázejících mobilní raketomety, a přitom produkce obou vozidel byla spuštěna souběžně. V roce 1944 pak bylo vyrobeno ještě 52 vozidel s raketomety a 57 doprovodných muničních transportérů. Mobilní raketomet Sd.Kfz. 4/1 měl čtyřčlennou osádku. V kabině seděli řidič a velitel, který zároveň obsluhoval radiostanici Fu.Spr.f. Anténa byla umístěna na přední stěně kabiny. Ve velitelské variantě vozidla byla instalována přídavná radiostanice s anténou na levém boku za kabinou. Nabíječ seděl v korbě za kabinou, ale kvůli stísněným podmínkám svého stanoviště musel za jízdy sedět v otevřeném průlezu, který byl zavírán pouze během palby. Střelec seděl na sedadle, které se otáčelo společně s podstavcem. V horizontální rovině mohla být palba nerušeně vedena v úhlu 270°. Přes řidičskou kabinu bylo odpalování střel velmi omezeno, poněvadž v tomto sektoru odměru nebylo možno používat kombinovaný zaměřovač a dálkoměr RA 35. Značně velký náměr raketometu od -12° do +80° umožňoval vedení palby i při bočním sklonu terénu. Zásobní rakety bylo možno nabíjet podle otočení hlavní buď přes průlez v zadní stěně korby, anebo přes horní průlez. Střelec odpaloval rakety elektrickou spouští. Přestože objem výroby nebyl příliš velký, bylo na vozidlech používáno až šest typů pojezdových kol čili všechny, které se montovaly na maultiery. Byla to lisovaná kola se čtyřmi otvory, plochá dvoudisková kola spojená dvěma nýty, plochá dvoudisková kola spojená čtyřmi nýty, kola se šesti paprsky, kola se šesti otvory a zesílením a zdvojená kola ze dvou vzájemně se nedotýkajících disků se šesti otvory. V každé postranici byly tři pancéřové schránky. Zpočátku nebyly vůbec zakryté, později byl nad všemi třemi umístěn dlouhý okap, aby do nich nepršelo, a nakonec dostaly dvířka chráněná shora individuálními krátkými okapy. Panzerwerfer 42 byl konstrukčně zdařilým vozidlem pro konkrétní bojové použití. V terénu měl lepší jízdní vlastnosti než sovětské samohybné raketomety BM-8 a BM-13 montované na nákladní automobily. Menší počet střel kompenzovala jejich větší přesnost a účinnost. Další výhodou byla možnost rychlého opětovného nabití a následně použití zásoby raket z doprovodného muničního transportéru. V podstatě hlavní vadou vozidla Sd.Kfz. 4/ 1 bylo omezení objemu jeho výroby. Došlo k němu, poněvadž podvozek firmy Opel měl být nahrazen novým nosičem schopným lépe překonávat terénní překážky. Ukázalo se však, že toto rozhodnutí bylo ukvapené a zbavilo armádu potřebné palebné podpory. Transportér raketové munice Gleisketten Lastkraftwagen 2t gepanzert (Munitionskraftwagen ) Tento stroj nesl označení Sd.Kfz. 4 a od bojové verze se lišil absencí výzbroje a osádkou redukovanou na tři vojáky. V korbě převážel 20 kompletních raket. Pozdější verze měly opět zvýšenou zadní část korby, aby se dovnitř vešlo 30 raket. Někdy bylo muniční vozidlo Sd.Kfz. 4 používáno k tažení raketometu Raketenwerfer 56. V takovém případě byla uvnitř převážena zásoba munice do této zbraně. 15 cm Panzerwerfer 42 (Sf.) auf schweren Wehrmachtsschlepper. Zmíněným nástupcem modelu Opel Maultier se měl stát těžký armádní tahač sWS (schwerer Wehrmachtsschlepper) vyvinutý v podniku Büssing-NAG. Tento stroj byl objednán v roce 1942 a podle plánů měl nahradit v té době používané třítunové a pětitunové tahače. Po konstrukční stránce sWS navazoval na dřívější polopásové tahače. Byl vyráběn od prosince 1943 ve dvou variantách - nepancéřované transportní a obrněné k přepravě munice nebo k nesení různých zbraňových systémů. Kabina a motorový prostor druhé varianty byly chráněny ocelovými deskami o tloušťce 6-15 mm. Tento obrněný tahač se neosvědčil. Dosahoval hmotnosti 13,5 t, což byla pro motor Maybach HL 42 TRKMS o objem u 4198 kubických cm a výkonu 73,6 kW (100 k) neúměrná zátěž. Proto sWS ani na silnici nepřekračoval rychlost 28 km/h, ale oproti maultieru měl alespoň delší dojezd do vzdálenosti 300 km. Navzdory překrývajícím se pojezdovým kolům, jejich odpružení torzními tyčemi a použití housenkových pásů o šířce 500 mm byly jízdní vlastnosti tahače v terénu horší, než se předpokládalo. Část vozidel transportní varianty byla využita ke stavbě samohybného protiletadlového děla Flak 43 ráže 37 mm chráněného 8 mm silným pancéřovým štítem. Méně běžný byl samohybný raketomet Nebelwerfer-Zehnling 42, jehož nákladový prostor byl vzadu chráněn pancéřovými deskami bezmála stejné výšky jako bočnice na přední části. Jelikož kabina sWS byla prostornější než v maultieru, našlo se v ní místo i pro nabíječe, podstavec s odpalovacím zařízením byl posunut dopředu a místo vzniklé v zadní části korby bylo využito k přepravě 40 zásobních raket. Objem výroby těžkých tahačů nebyl velký. V mateřském podniku a v kopřivnické továrně Ringhoffer-Tatra bylo do března 1945 dokončeno celkem 825 exemplářů sWS. Kolik z nich bylo vyzbrojeno raketomety, není známo, ale zaručeně to byl jen nevelký počet. 8cm Vielfachwerfer auf Maultier 40 Obrněný Opel Maultier byl použit ke stavbě ještě jednoho samohybného raketometu. Jednalo se v podstatě o multiplikovanou verzi typu Panzerwerfer 42 s odpalovacím zařízením pro 24 střel, jež bylo kopií sovětského raketometu BM-8. Němečtí konstruktéři okopírovali rovněž sovětskou střelu M-8, ale modifikací stabilizátorů dosáhli její autorotace. Díky tomu byla německá verze přesnější než originál. Ve Francii bylo v rámci příprav na obranu Atlantického valu těmito raketomety vyzbrojeno 12 kořistních obrněných polopásových tahačů Somua MCL francouzské výroby, které dostaly označení 8 cm Vielfachwerfer auf Fahrgestell Somua MCL S-303 (f). Pod stavec nesoucí vodicí kolejnice raket o délce 1860 mm pocházel z raketometu Panzerwerfer 42. Existovaly dvě verze vozidla, které neslo název 8 cm Vielfachwerfer (Sf.) auf Gleisketten Lastkraftwagen 2t (Maultier). Kabina prototypového exempláře byla prodloužena až za horní průlez, kdežto v sériové verzi mělo jít o standardní Panzerwerfer 42 lišící se jedině výzbrojí. Kromě toho byly kolejnice vybaveny aretací, která je zajišťovala během jízdy. Přinejmenším několik sériových exemplářů sloužilo u polních jednotek SS. Zpočátku nebyla plánována montáž vielfachwerferů na německé ani kořistní tahače a jako nosič měl sloužit výhradně francouzský střední tank Somua S35. Na jeden exemplář bylo instalováno 48 vodicích kolejnic ve čtyřech řadách, z nichž bylo možno v krátkém čase odpálit 96 raket, avšak testy prokázaly, že to není vhodná koncepce. Vozidlo bylo příliš vysoké a mělo problémy s manévrováním. Všechny uvedené typy raketometů, které nebyly zničeny v průběhu bojů, byly důkladně prozkoumány specialisty vítězných mocností. Ukázalo se, že němečtí konstruktéři dosáhli výrazného předstihu v konstrukci raket a v jejich přesnosti. Tento jejich náskok však nebyl nikdy plně využit v praxi, poněvadž taktická raketová výzbroj zůstala nedoceněna konzervativním velením armády, které favorizovalo hlavňové dělostřelectvo. Zdroj: Amercom s.a. internet

Mazaný důchodce…!!! V pátek večer vstoupil do klenotnictví starý bělovlasý muž s krásnou, a mnohem mladší dívkou po svém boku. Klenotníkovi řekl, že chce koupit pro svou přítelkyni nějaký pěkný, drahý prsten. Klenotník otevřel vitrinu a ukázal mu několik prstenů v cenách od 5 000 do 10 000 Euro. Starý muž s dívkou si je prohlédli a muž odpověděl: „Ne, chtěli bychom vidět něco zvláštnějšího.“ Klenotník tedy otevřel trezor a ukázal jim jiný, překrásný prsten. „Ten je ale již za cenu 40 000 Euro.“ řekl klenotník. Když prsten viděla mladá dáma, vzrušením se jí rozsvítily oči, popadla svého společníka za ruku a její tělo se k němu vášnivě přitisklo. Starý pán ji pohladil po vlasech a řekl: „Ano, beru ho!“ Klenotník se zeptal, jak proběhne platba, a starý muž odpověděl: „Šekem. Vím, že se musíte přesvědčit, zda je můj šek krytý. V pondělí ráno si zavolejte moji banku a přesvědčte se, že je vše v pořádku. A my se pak odpoledne pro ten nádherný prsten zastavíme.“ V pondělí ráno rozzlobený klenotník telefonuje starému muži a říká mu: „Na vašem účtu nejsou žádné peníze! „To vím“, řekl starý muž. „Ale prosím, odpusťte mi to. Díky tomuto malému triku jsem prožil fantastický víkend. Víte, my staří nemusíme být jen senilní!

Chtěl bych vyjádřit svůj dík Iosifkovi za to,že mě řekl ve friend chatu o tomto fóru,jsem tu už pěkně dlouho a stále se dozvídám nové informace :) Prostě paráda..

Cesta ke svobodě - historie unikátního útěku československých pilotů RAF v roce 1950 Autor: archiv Petra Blahuše|Popisek: Trojice zaparkovaných čs. Dakot na letišti u Mnichova Na včerejšek připadá 69. výročí světově unikátního hromadného úletu tří dopravních letadel na Západ. Za kniply Dakot seděli českoslovenští piloti bývalé 311. bombardovací perutě RAF- jeden z nich, kapitán Oldřich Doležal, kterého vyznamenal sám britský král za potopení německého lamače blokád Alsterufer, byl organizátor celé akce. Letcům se důmyslným způsobem podařilo oklamat Státní bezpečnost a na místa cestujících posadit i své rodinné příslušníky, což bylo tehdy komunisty právě z důvodů obav před emigrací zakázáno. Během letu se únosci z řad bývalých letců RAF elegantně a bez zranění zbavili té části posádky, která do jejich plánu nebyla zasvěcena- konečně, byli to i jejich kamarádi a kolegové. Akce se plánovala více jak dva měsíce, ale námaha a pečlivost se vyplatila. Díky ní 24.3.1950 odstartovaly ze tří různých letišť v Československu- Ostravy, Brna a Bratislavy tři Dakoty s celkem 85 osobami, z nichž více jak 50 nebylo do akce vůbec zasvěceno, a po několika hodinách přistály bezpečně v Erdingu u Mnichova. Šlo tehdy o první skupinový úlet, jenž se stal předchůdcem mnoha pozdějších únosů po celém světě, jak politickém tak kriminálním smyslu. Letadlo z Brna bylo obsazeno do posledního místa, celkem 31 osob. Kapitánem letadla byl Josef Klesnil, který se, ač také pilot RAF, vrátil zpět do vlasti, protože nebyl do plánu zasvěcen (paradoxně už v té době plánoval vlastní emigraci a tak po několika měsících přešel i s rodinou zelenou čáru přes Šumavu. Druhým pilotem byl rovněž letec RAF Vít Angetter. Archiv Petra Blahuše Ten zůstal venku, stejně jako navigátor Karel Mráz. Ten přemohl palubního mechanika a komunistu Tučka. V emigraci zůstala také letuška Lída Škorpíková. Mezi cestujícími byla také Angetterova manželka Eva, přejmenovaná ovšem na Carmen a cestující skrytě pod svým dívčím jménem Veselá, která také emigrovala. Situace využili také nic netušící cestovatelé Miroslav Hanzlíček, Bedřich Suldovský, Arnim Racek, Marie Jiravová (jejíž manžel Kamil utekl již dříve přes Šumavu do Německa a byl tehdy v uprchlickém lágru Valka), syn Milan, švagr Vilém Jirava a Miloš Vítek. „Klesnil byl též bývalý příslušník RAF, byli jsme velmi dobří kamarádi, tedy jsem na něho nemusel vytáhnout pistoli,“ popsal osudový okamžik po 33 letech co-pilot Angetter. „To jsme tehdy řekli proto, že Klesnil se vracel domů, tak aby to měl při výslechu komunisty o něco snadnější. Já mu tehdy přikázal, aby všechno, na co si pomyslí, že mu pomůže při výslechu, svalil na mně. Po startu jsem letěl já, před Havlíčkovým Brodem jsem vypnul robota a točím kurs na Mnichov. Klesnil mi říká: „Co blbneš?“ Já mu na to: „Josef, co jsem ti říkal nedávno, vzpomínáš si? Že uletíme na Západ!“ Řekl mně: „Vy blbouni, vždyť my to organizovali s Procházkou taky,“ takřka mu vylétly slzy, viděl, že je to vážné a že je pozdě. Smířil se s tím. Za pár měsíců potom utekl s rodinou přes Šumavu pěšky a později létal v Anglii u British European Airways,“ sdělil Angetter. V Dakotě startující z Ostravy v 6.37 hodin bylo 23 osob. Kapitánem byl pilot RAF Ladislav Světlík. Archiv Petra Blahuše Ten zůstal venku, na rozdíl od druhého pilota Mečislava Kozáka, navigátora Brože a mechanika Holdy. Světlík měl tedy nejtěžší úlohu a nebýt pomoci dalšího „zápaďáka“ Viktora Popelky, který cestoval se svou manželkou Alenou, letící ovšem pro konspiraci pod svým dívčím jménem, akce by se nepodařila. Popelka si ale po startu sedel s piloty do kabiny a nikdo ho nevyhodil-konečně, byl taky pilot a tehdy to bylo běžné. Světlík vzápětí předal po startu řízení Kozákovi a díky německé Parabelle přemohl postupně Brože a Holodu. Svázané je strčil do prostoru pro zavazadla, pak se vrátil do kabiny a pak stejně po dobrém vyřídil Kozáka. U Pardubic změnil kurz na Linec a v klidu přistál v západním Německu. Z cestujících na Západě zůstali také manželka kapitána posledního letadla hromadného úletu, startující z Bratislavy, Květa Doležalová, se svým půl roku starým synem Tomášem. Její manžel a jeden z hlavních mozků celé operace, válečný hrdina Oldřich Doležal odstartoval s plným letadlem z Bratislavy s půlhodinovým zpožděním, zaviněném špatným počasím v 7.30 hodin. Stejně jako on létali za svobodu Československa za 2. světové války u 311. bombardovací perutě také druhý pilot Bořivoj Šmíd (později se zabil jako pilot RAF při akrobacii v Londýně) a navigátor Stanislav Šácha. Do plánu byl zasvěcen i poněkud horkokrevný slovenský mechanik Jan Královanský, který také emigroval (aby pak zahynul v Mnichově při blíže nespecifikovaném lehkovážném dobrodružství) společně s letuškou Evou Vysloužilovou. Z jejich cestujících zůstali v emigraci Šáchova manželka Dagmar, Jaroslav Bízek se ženou Marií, Helena Polívková, Anna Dohalská (vdova po významném protiněmeckém odbojáři Zdeňku Bořku-Dohalském, kterého Němci zavraždili v koncentračním táboře) a matka naší světové šampionky v krasobruslení Aji Vrzáňová Anna. Úlet z Bratislavy byl velmi dramatický, sám válečný veterán Doležal, známý svými železnými nervy během náletů za 2. světové války, ho označil za „nervák“. Nejdříve se odlet zdržel kvůli počasí a pro spoustu zavazadel, letadlo byl přetížen o 750 kg. Aby vůbec mohl odletět, nahlásil Doležal místo skoro 2 tun paliva jen 1200 litrů. Na letiště také dorazil zneklidňující telefonát od Bezpečnosti z Prahy, týkající se Dohalské a Vrzáňové. Vinou zpoždění také hrozilo, že komunistický režim zakáže všechny starty, protože věž v Ruzyni už mezitím ztratila spojení s oběma stroji z Ostravy a Brna. Únosci ale byli připraveni bojovat do posledního dechu a třebas si start vynutit i palbou, když Kralovenský i Šácha hodlali užít svých propašovaných zbraní v případě prozrazení a zásahu StB. Nakonec ale šla mašina do vzduchu. Nad Břeclaví Doležal změnil kurs a k odvrácení podezření hlásil před vletem do sovětské zóny poruchu na podvozku, která mu nedovolovala mezipřistání v Brně. Pak nastalo kritických 60 minut přeletu nad sovětskou okupační zónou východního Rakouska až do Lince. Pro případ možného zásahu sovětských stíhaček proti jeho komplicovi požádal ihned po přistání Dakoty z Brna pilot Angetter velitele US letecké báze v Erdingu o doprovod americkými stíhačkami pro bratislavskou Dakotu. Od Lince tak Doležalova Dakota letěla pod ochranou stíhačů s bílými hvězdami na křídlech. Vlastní let byl jinak podle Doležala jinak klidný, hlavně zásluhou skupiny Slováků, kteří za letu mezi cestující dali kolovat demižón se slivovicí a klobásky. I díky tomu teprve na erdingském letišti vyletěl ze sedadla agent StB Karel Nejepinský a po zvolání: „Zrada!“ se pokoušel s revolverem v ruce dostat do pilotní kabiny, načež bránil cestujícím vystoupit se slovy: „Soudruzi, držte se, byla to zrada, v letadle jsme na čs. území, nesmíte je opustit!, dokud nebyl odzbrojen americkým vojenským policistou. Toto zpoždění ale aspoň zabránilo několika vědcům a expertům, pracujícím ve zbrojním průmyslu, roztrhat a sníst některé důležité dokumenty, aby se tak nedostaly Američanům do rukou. Paradoxně totiž mezi nic netušícími cestujícími- z nichž jak už bylo řečeno, ale řada využila této jedinečné příležitosti a okamžitě s organizátory úletu požádali také o azyl- bylo na palubě i nemálo komunistických aparátčíků. V ostravské Dakotě třeba seděla krajská komunistická delegace s pozvánkou k prezidentu Gottwaldovi do Prahy, přičemž jedna z nic netušících soudružek, když při přistávání v Mnichově uviděla pod sebou spoustu zaparkovaných luxusních vozů ale i (amerických) stíhaček, bezelstně prohlásila, jak se socialistická vlast ekonomicky rychle vzmáhá. Jiní partajníci si zase spletli barvu hvězd na křídlech stíhaček a divili se, kolik „mají Rusáci na Ruzyni stíhaček.“ V letounu z Brna byl zase do Německa unesen kocovinu dospávající nový generální ředitel Čs. aerolinií, zmožený po podnikovém flámu v hotelu Pasáž tak, že ani on nepoužil svou zbraň. Akce byla využita i propagandisticky a to oběma stranami Železné opony. Zatímco na Západě z únosců udělali hrdiny, v komunistickém Československu byli únosci v nepřítomnosti odsouzeni k hrdelním trestům a ti, kteří na Západě zůstali, vyfasovali „in absentia“ 25 let vězení. Tvrdě potrestáni byli také za malou bdělost a ostražitost ozbrojení příslušníci StB, kteří cestovali jako doprovod v letadlech a pohříchu zaznamenali změnu letového plánu teprve v okamžiku, kdy do letadel vtrhli s ostře nabitými karabinami příslušníci Military police US Army. Podle pozdějších informací vyfasovali údajně pobyt v Jáchymově, stejně jako soudruh generální ředitel aerolinií. Potrestáni byli také příslušníci ostrahy, která v Brně posádku neprohledala, takže si Mráz i Angetter pronesli své načerno držené pistole na palubu. Komunistický režim také vytvořil knihu, divadelní kus i film Únos, jehož režiséry byli pozdější držitelé prvního československého Oscara a v té době zuřiví stalinisté Ján Kádár a Elmar Klos. Je zajímavé, že tento starý Kadárův hřích, k němuž se dobrovolně propůjčil, nevadil hollywoodské filmové Akademii při udělení Oscara za film Obchod na korze, ani při připuštění k přednášení o filmovém umění po roce 1968 v Los Angeles, kde v roce 1979 zemřel. USA odmítly pochopitelně čs. únosce- piloty RAF – vydat zpět do ČSR, což mělo dlouhotrvající následky, včetně vyhošťování diplomatů z Prahy a Washingtonu. Komunistická média na jedné straně a naproti nim stanice CIA Free Europe i americký tisk rozjely černou propagandu na plné obrátky. Studená války vrcholila. Zdroj: Security Magazín

Apple Watch

"Jedu na koni, najednou mi sviští kulky kolem hlavy." "A kdo po tobě střílel?" "Ale nikdo, otočilo se mi sedlo vzhůru nohama.

Update lokalizace 0.27.5295 je na svém místě.

Train yard in Baltimore, Maryland, 1945 by A. Aubrey Bodine.