Lynx_cz

Ovrklokin aneb jak na spokojené manželství 
Jelikož člověk je tvor neustále s něčím nespokojený a po vyšším výkonu čehokoliv toužící, je vždy jen otázkou času, kdy se najde fanoušek, který se čemukoliv podívá pod kapotu a laděním získá vyšší výkon.

Této činnosti se říká přetaktování, nebo také ovrklokin. (všimněte si mé skvělé anglické výslovnosti). Komunita ovrklokerů vznikla původně okolo fanoušků počítačů, kteří se snažili dostat ze svých miláčků co nejvíce a tak různými nastaveními nutí pracovat procesor či paměti rychleji, než připouští výrobce. Být počítačový ovrkloker není nic složitého, stačí jen trefit náhodně správné hodnoty v nastavení základní desky vyšší než váš kamarád z druhého vchodu, ale stále ještě pod hranici, při které týrané součástky shoří. Kdo přestřelí, není ovrkloker, ale lama - a musí napsat ježíškovi o nový počítač.

Problémem je, když je někdo třeba tak chudý jako já, (dělat redaktora Aktovky-X není úplně nejlépe placená práce) nemá peníze na počítač, ale přes to by rád něco ovrkloknul.

Jako vždy, když je člověk génius, nevadí, že je socka – nebudeme přetaktovávat počítač, který nemáme, ale přetaktujeme něco, co doma máme. Třeba vysavač. Ten má doma každý.

Stát se slavným přetaktovávačem vysavačů ale není úplně jednoduchý, za prvý je tam nastavená laťka dost vysoko (viděl jsem na to přetaktování dokonce reklamu v televizi, ženská měla tak přeboostovanej lux, že přes podlahu dokázala vytáhnout chlapa z nižšího patra z gauče až ke stropu a tam s ním smýkat – fakt, taky nekecám...). Možná si řeknete, že reklama přehání, já souhlasím. Ale znám i jeden případ od nás z ulice: tím geniálním ovrklokerem vysavače je totiž můj kámoš Lojza Macháček, tomu ovrklokin pomohl vyřešit krizi v maželství.

Lojzova manželka Magda, po několikaletém vztahu náhle začala odmlouvat, flákat domácí práce, uklízela málokdy a jedinou její náplní bylo telefonování si s kamarádkami. A krátce nato, si stejně jako spousta jiných manželek, které se doma nudí a neví co roupama dělat, (poněvadž jim chybí tvrdá ruka a silný řetěz), pořídila bišonka. To je takovej ten malej pejsek, kterej vypadá (a chová se) jako dlouhosrstá, mentálně retardovaná myš po předávkování efedrinem. 

Jenže bišonek, na rozdíl od hlodavců, kteří se snaží být co nejméně hluční a nápadní, neustále skákal po bytě a na všechno ňafal. Což Lojzu, kdykoliv přišel zmožen po dlouhé pracovní směně z továrny domů, řádně vytáčelo.

Párkrát se snažil nepozorovaně bišonka odkopnout někam mezi květináče s úmyslem mu ukázat, kdo tady velí, bohužel ne dost rychle, takže vždy skončil s prokousanými ponožkami, ponížením z neúspěchu v boji s něčím tak malým a navíc se tryskomyší ňafání od té chvíle kdykoliv se ocitl doma... zmnohonásobilo.

Dalším nápadem byla logicky mikrovlnka. Jenže..., Lojzova averze k bišonkovi byla v rodině i mimo více než jen tušená, takže pozadí zamýšlené nešťastné náhody by bylo patrně ihned jasné. Navíc, Magda byla schopná si na žal okamžitě pořídit bišonky nejméně dva, což rozhodně nebylo jeho cílem.

Patrně nejvíc ho vytáčelo, když jeho paní s oblibou předváděla kamarádkám, co dělá bišonek ve chvíli, když se pustí vysavač. Vytočené zvíře poskakovalo vztekle jak v berserkovém záchvatu před ústím hučící hadice a ze všech sil na ní štěkalo.

A tehdy se mu v hlavě zrodil nápad s přetaktováním. Co, to nebylo jen přetaktování, to byl přímo tunning. A Lojza na to šel vědecky. Nejprve si v OpenOffice.org sešitu navrhl převodní tabulku, kam dosadil hodnoty: váha psa, sací výkon a průměrná vzdálenost od ústí hadice - manželka, která měla vysávání v ruce, intuitivně věděla, jak daleko musí vysavač od neupevněných předmětů být, aniž by je proud vzduchu stáhnul... a cílem bylo tuto hranici s velkou rezervou překonat. Výpočtem mu vyšlo, že musí odmotat polovinu závitů z transformátoru a přepnout nastavení vstupního napětí z 220V na 120V, čímž dosáhne efektu krátkodobé, leč kýžené turbovývěvy.

Pak si Lojza vzpomněl na článek v Blesku, kde psali, jak nějaký kocour přežil celý prací program v automatické pračce, včetně ždímání. Dostal strach. Pár vteřin, než přetavená pojistka motor vypne patrně nebude stačit.

Ale... naštestí měli ten den k večeři bramborový salát. Tedy, štěstí nespočívalo v salátu, ale v tom, že Lojza - anžto si chtěl večer vrznout – a jak poradily Magdě kamarádky: měl by si to zasloužit - musel při vaření pomáhat a za úkol dostal velmi ponižující práci, totiž protlačovat vařené brambory skrz kovové kolečko s drátěným výpletem. Lojza je bystrý hoch a jak tak frustrován pozoroval, co se s bramborami děje... tak ho napadlo..., prostě... druhý den nebylo kolečko na krájení v šuplíku jako vždycky... ale nějakou záhadou se dostalo dovnitř hadice vysavače, kde se (velmi pevně) zaseklo napříč mezi spojovacími díly. Takže cokoliv, co se mělo dostat do útrob, muselo přes kolečko taženo proudem vzduchu proletět.

Zbytek už jsem pak zažil na vlastní oči, protože jsme ten den byli pozvaní na oslavu bišonkových prvních narozenin. V půlce večera přišla na program scénka z vysavačem. „Heleďte, co dělá!" řekla Magda a vytáhla ze skříně lux. Lojza se omluvil a odešel do kuchyně připravovat utopence. Zvíře, jakmile spatřilo přístroj, sedlo si na zadek a začalo zuřivě štěkat. Magda namířila hadici na psíka a stiskla tlačítko do polohy ON. Ozval se zvuk motoru stíhačky. Pak zvuk meluzíny. Pak lupnutí, jako když chytnete krikeťák do rukavice. A pak něco..., asi jako když srknete ze lžíce horkou polívku, ale velmi... velmi rychle. Pak vypadl proud.

Na místě, kde ještě před několika pikosekundami stál pes, zela díra po pěti chybějících parketách a bišonkův stín, protože čoklík zmizel tak rychle, že na to světlo ještě ani nestihlo zareagovat.

Magda okamžitě dostala hysterický záchvat. Za táhlého vytí se vrhla dobývat z útrob vysavače nebohé zvíře. Jenže... lapač prachu byl jen plný mokrých, hnědočervených pilin, po psovi ani památky.

„To jsou ty tvoje *****ní nápady." konstatoval suše zrovna příchozí Lojza.

A od chvíle, kdy se Magda vrátila zpět z psychiatrické léčebny, zase poslušně myje nádobí, vyšívá a nepřeje si žádné domácí zvíře.

Inu, jak je vidět, i ovrklokin v rukou odborníka může mít velmi praktické využití.
 
 

Nacistický dobrodruh Skorzeny zabíjel pro nás, přiznal veterán Mossadu
 
 
 
 
 
 
 


Otto Skorzeny na východní frontě v oblasti Odry. Tou dobou (ke konci války) už Rudá armáda měla převahu a hnala wehrmacht na západ. Hitlerův oblíbenec měl na frontě zjistit, jak to zvrátit. | foto: Německý federální archiv (Bundesarchiv.de)
 
 
 
Samotná informace spojující slavného velitele nacistických „commandos“ s tajnou službou židovského státu není úplně nová, ale už notně zapadla. Psali o ní Ian Black a Benny Morris v monografii Historie izraelských tajných služeb, v roce 1992 a později též historik Tom Segev.
Korespondent CBS Dan Raviv a jeden z předních izraelských investigativních novinářů Yossi Melman pátrali po Skorzeného „izraelské stopě“ podrobně. Hovořili s Izraelci, kteří před více než půl stoletím měli přístup do archivů tajných služeb i s bývalými zpravodajskými operativci. A naverbování nacistického dobrodruha jim po letech potvrdil i Rafi Eitan, bývalý zpravodajec, který sehrál klíčovou roli i v únosu Adolfa Eichmanna.
Bývalý vysoký důstojník SS Skorzeny hrál podle materiálu, který publikovali v jednom z hlavních izraelských deníků Haarec (celý text anglicky zde), klíčovou roli v likvidaci raketového vědce Heinze Kruga, který pracoval pro Egypťany.Několik měsíců výhrůžek. Pak smrt a rozpuštění v kyselině
Krug zmizel 11. září 1962. Vědělo se, že často jezdil do Káhiry, protože patřil mezi desítky nacistických raketových expertů vyvíjejících zbraně pro Egypt, který v té době usiloval o zničení Izraele.
Několik měsíců před svým zmizením začal dostávat podle Haarecu výhrůžky - to se agenti Mossadu snažili odradit Němce od práce pro Egypťany. Krug, někdejší člen vývojového raketového týmu z Peenemünde, patřil mezi hlavní cíle: vývojem raket určených proti Izraeli by vlastně mohl pokračovat v zabíjení Židů, které rozpoutali nacisté.
 
Fotogalerie
 
 


 
 


 
Zobrazit fotogalerii
 
 
 
 
Noční telefonické výhrůžky začal dostávat v době, kdy Izrael ohromil svět smělým dopadením Eichmanna v Argentině a jeho únosem do Izraele, kde byl odsouzen a oběšen. Vzkaz nacistům byl jasný: dosáhneme na vás, ať jste třeba na druhém konci světa.
Krug v té době kontaktoval Skorzeného, v očích bývalé mašinerie Říše válečného hrdinu, o němž kolovaly zprávy, že ze svého exilu ve frankistickém Španělsku pomáhá nacistickým zločincům v ilegalitě opustit Evropu. Setkali se v Mnichově.
Raviv a Melman neupřesňují, co konkrétně měl Krug po Skorzeném chtít. „Vyjeli v Krugově bílém mercedesu na sever od Mnichova. Skorzeny řekl, že už najal bodyguardy, kteří jedou v autě za nimi a ohlídají je na tajné schůzce v lese,“ píše Haarec. Tam si - jak Krug doufal - promluví o možnostech, jak se Izraelců zbavit.
Hon na tom místě skutečně skončil, ale jinak - Skorzeny Kruga zastřelil. Tou dobou totiž už byl ve službách Mossadu. Vědcovo tělo Izraelci polili kyselinou a zakopali do předem připraveného nedalekého hrobu. Zasypali ho vápnem, aby zmátli pátrací psy.
 
Nejnebezpečnější muž v Evropě Válečný zločinec č. 7372
Podrobný profil Otto Skorzeného
 
 
 
V celém tom příběhu ale figuruje záhada: proč by Otto Skorzeny, veterán jednotek Waffen SS, měl pracovat pro židovský stát?
Tento dobrodruh to v ozbrojených silách dotáhl na podplukovníka (obersturmbannführera). Dovolme si to klišé: za války řádil jak černá ruka, leckdy v hloubi nepřátelského území. Vysvobodil z italské internace Benita Mussoliniho. Když se hroutilo horthyovské Maďarsko, dojel tam udělat převrat, aby ho udržel na německé straně. Provedl záškodnický útok v Ardenách, který zmátl a zdržel spojence.
Některé akce se mu nepodařily, třeba snaha zničit známý most u Remagenu - ale přesto byl Hitlerovi oddaným vojákem pro všechno. Pro Brity a Američany naopak „nejnebezpečnějším mužem v Evropě“.
Takže, jak by se mohl dostat na izraelskou stranu? Pracovat pro Židy?
Pro pochopení příběhu je užitečné si připomenout, že izraelské tajné služby patřily k nejodhodlanějším na světě - i kvůli zkušenosti druhé světové války, která přeživší holokaustu naučila, že si Židé musí pomoci sami. Jednaly pragmaticky, účelově, cílevědomě a šly za hranice myslitelného.
„Izraelci byli ochotní tančit s příslovečným ďáblem, pokud se to zdálo nezbytné,“ shrnuli to ve svém článku Raviv a Melman.Kdybychom vás přišli zabít, tak už tu nejste
Že by přesvědčený nacista a esesák neměl nic společného se zločiny proti Židům - ve své autobiografii o této stránce války mlčel - tomu v Izraeli samozřejmě nevěřili. Původně ho chtěli zabít, ale šéf Mossadu Isser Harel, který řídil i únos Eichmanna z Argentiny, se zase jednou rozhodl překonat hranice myslitelného: Získáme ho!
Úkol připadl vysokému důstojníkovi rezidentury Mossadu v Německu Josefu Raananovi, který během holokaustu osiřel. Možná by býval Skorzeného rád zabil. Ale takový úkol nedostal a musel se ovládnout.
Raanan vycestoval do Španělska. Vzal s sebou několik mužů a také „Anke“, jak jí jmenují archivy. Ani ne třicetiletou krásnou Němku, která s Izraelci spolupracovala. Nemělo to být poprvé ani naposled, kdy ženy hrály důležitou roli v izraelských zpravodajských operacích (další případy najdete zde).
Anke s dalším agentem - jeho identita není známá - potkali Skorzeného v jednom madridském baru. Vydávali se za okradené turisty a nakonec s nacistou, který taktéž popíjel s dámským doprovodem, odešli do jeho vily. Esesák znenadání tasil pistoli: „Vím kdo jste a proč tu jste! Přišli jste mě zabít!“
Haarec s odvoláním na zdroje z izraelské bezpečnostní komunity popisuje, že agent nezaváhal. „Máte napůl pravdu. Jsme z Mossadu. Ale pokud bychom vás přišli zabít, už byste byl několik týdnů mrtev.“
„A pokud nás zabijete, tak ti další, co přijdou, s vámi už na drink nepůjdou - vystřelí vám mozek z hlavy a vy ani neuvidíte jejich tváře,“ dodala Anke. „Přišli jsme vám nabídnout, zda nám místo toho nechcete pomoci.“
Fungovalo to. Skorzeny si uvědomil, že šéfové lidí, které držel v šachu pistolí, by pohrůžku z úst krásné Němky bez rozpaků uměli zrealizovat. Dohodli se. Peníze nechtěl, jen žádal, aby ho „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal odstranil ze svého seznamu zločinců. V Izraeli se Skorzeny připravoval na nasazení a vzali ho i do památníku holokaustu Jad Vašem v Jeruzalémě.Skorzeného řídil důstojník, který unesl Eichmanna z Argentiny
Motivaci, kterou Otto Skorzeny pro práci pro Izraelce měl, dnes těžko někdo úplně rozklíčuje. Raviv a Melman poukazují na to, že Skorzeny sám označoval přítomnost na Wiesenthalově seznamu za poukázku na smrt. Když už ho vypátrali lidé, kteří dokázali unést Eichmanna z Argentiny, mohl dojít k závěru, že bezpečný úkryt neexistuje.
Autoři článku uvádějí, že mohl chtít zlepšit svou pověst, zapojit se do dalšího dobrodružství a připouštějí i možnost, že došel k lítosti a touze odčinit své skutky z války. A nebo bylo důvodů prostě hodně a zapadly do sebe.
Eichmannův únos
Příběh, který popisuje, jak izraelští agenti dostali nacistického zločince z Argentiny do své vlasti, v mnohém předčí i ty nejnapínavější špionážní filmy.
 
 
 
Skorzeny každopádně začal létat do Egypta (pašoval i výbušniny) a Evropy a sestavil pro Izraelce seznam společností, které se podílely na egyptském zbrojním programu. „Řídil jsem ho,“ připustil pro Haarec Rafi Eitan, který před lety řídil Eichmannův únos z Argentiny. Dnes je mu 89 let a stále se aktivně angažuje v izraelské politice.
Izraelský list dále uvádí, že ve svém důsledku byla Skorzeného egyptská mise velmi zdařilá, řada Němců přestala pro Egypťany pracovat.
Případ přesto měl zpravodajskou dohru. Když v rámci širších aktivit Mossadu prasklo, že jeho lidé zdaleka neužívají jen mírových způsobů přesvědčování, medializace a obava z dopadu na mezinárodní vztahy vedla k rezignaci šéfa této tajné služby Issera Harela.
 
 
Zdroj: iDnes

Nutí vám Microsoft upgrade na Windows 10 a vy jej nechcete? Nainstalujte si aplikaci Never 10
 
autor Jakub Karásek
 
Jednou tam musíme všichni. Tohle lehce morbidní úsloví by se dalo aplikovat i na přechod ze starších verzí Windows na nejnovější Windows 10. Microsoft svůj údajně zcela poslední systém tlačí k uživatelům všemi možnými kanály a k navyšování jejich počtu používá mnohdy dosti rozporuplné praktiky – v mém okolí už u několika lidí proběhla automatická aktualizace, aniž by s ní dotčené osoby výslovně souhlasily.

Ač sám Windows 10 spokojeně používám, chápu některé argumenty lidí, kteří se chtějí aktualizaci bránit do poslední chvíli. Nově by jim mohla pomoci aplikace Never 10 od poměrně uznávaného vývojáře Steva Gibsona, která je určena pro Windows 7/8.1, a zaslouží se o zablokování automatického updatu na Windows 10. Stáhnout si můžete z tohoto odkazu, aplikace nevyžaduje instalaci – pouze ji jednou spustíte a pak odstraníte.

430th Flight Squadron USAF "Back Door Gang" - P-38 Lightnings v akci nad Německem 1945
 
Tak já vám sem dám ten správný link....
 

 
díky Aaronovi za správný link

Já si chodím občas nějaký koupit do Chronotéky... Teďka je zrovna sice trochu dražší, protože museli vydat větší množství času při přechodu na zimní čas (ona hodina pro každého navíc, to je už pořádné množství)... Ale na jaře jsou zase potom velké slevy... Jen se ho nedá koupit moc do zásoby, protože se rychle kazí... I v mrazáku...

Milý Gaijine....nějak nám ta hra "wotkovatí"..... SU-122, 122 mm HE na 15 m do PzJg I z boku 2x POUZE zásah.....to už je docela síla.........

Tak po dlouhé době zase na čundru. 
V lese se dá potkat leckdo, třeba turisti (červená bunda) nebo vojáci z anglo-francouzské války o Ameriku. 
...a i když byla zima, tak to bylo skvělé. 
Kamenný přívoz (kousek pod Kanadou u jezírka) 12.3.2016
 

Když jsem byl ženatý 25 let, podíval jsem se pozorně na svou ženu a řekl jí: „Drahá, před 25 lety jsme měli malý, laciný byteček, laciné auto, spali jsme na laciné pohovce a dívali se na malou černobílou televizi, ale zato jsem spal s krásnou 25 letou vášnivou blondýnkou. Teď máme drahou, třiapůlmilionovou vilu, auto za osm set tisíc, krásnou, velikou ložnici a plasmovou televizi, ale každou noc musím spát s padesátiletou ženskou. Tak se mi zdá, že ty teď do toho scénáře jaksi nepasuješ.“
Moje manželka je velice rozumná ženská. Řekla mi, ať si tedy najdu vášnivou 25 letou blondýnku a ona už se postará, abych znova bydlel v laciném bytě, jezdil v laciném autě, spal na laciné pohovce a díval se na malou černobílou televizi.
Nejsou starší ženy fantastické? Ty opravdu vědí, jak vyřešit krizi středního věku.

Americký námořník prochází jedoucím vlakem a marně hledá volné místo. Pouze v jednom kupé zahlédne dobře oblečenou, důležitě se tvářící francouzskou paničku, která má na sedadle vedle sebe položeného malého pudla.
Námořník se dámy zeptá:
„Madam, mohl bych se posadit na toto místo?“
Francouzka na námořníka ani nepohlédne, jen pokrčí nos, sešpulí rty a pisklavým hlasem pronese:
„Vy Američani jste tak nevychovaní. To sedadlo přece patří mé malé Fifince!“
Mariňák se zatváří zklamaně, ale přesto projde celý vlak ještě jednou. Opět marně. Vrátí se tedy do kupé s Francouzkou a jejím psíkem a otáže se znovu:
„Madam, nezlobte se, potřeboval bych se posadit. Mám za sebou dlouhou cestu a opravdu jsem velmi unavený.“
Dáma si odfrkne:
„Nejenže jste vy Američané nevychovaní, vy jste také nesmírně arogantní!“
Po této odpovědi to už Američan nevydrží, popadne pudla a vyhodí jej otevřeným oknem ven.
Madam začne ječet:
„Co si to dovolujete, vy násilníku?! Okamžitě zachraňte mou Fifinku nebo na vás zavolám stevarda! Já vás předám policii, dostanete trest smrti!“
Jakmile dáma nabírá po chvíli ječení dech k dalším výkřikům, ozve se anglický džentlmen sedící v rohu kupé a distingovaně říká:
„Pane, vy Američani máte sklon dělat věci naprosto opačně. Nejenže držíte vidličku v jiné ruce a jezdíte po nesprávné straně silnice, ale teď jste dokonce vyhodil z vlaku nesprávnou čubku….“

<a> Tak co ta písemka? :D
<b> Věděl sem úplný *****, tak sem to opisoval od spolužačky
<a> Nechytla tě?
<b> Skoro. Prej že opisuju a že mi dá za 5 :D
<a> A dostal si? 5?
<b> Ne. Dokolane sem se z toho vymluvil
<b> Paní profesorko, já neopisuju, já koukam Kátě do výstřihu
<a> Ty seš debil :D :D :D
<b> Vytlemená třída, pořádná facka, ale z písemky mam za 2 :D

Software zdarma: Zakažte Windows 10 vaše sledování
 
 
DoNotSpy10 – freeware
Systém Windows 10 přinesl do našich životů zase o něco méně soukromí. I přestože se Microsoft kaje, že informace, které skrze něj sbírá, používá pro vylepšování systému a náš lepší komfort při jeho používání, kdo nám dá jistotu, že tomu opravdu tak je? Naštěstí tu jsou nástroje, které toto řeší.
Celou řadu sledovacích funkcí lze na různých místech systému povypínat. Nastavit si je lze již při instalaci, ale kdo by je čekal na jednom místě, ten by čekal marně. Proto vznikají programy, jako je tento. Po spuštění zobrazí seznam sledovacích funkcí a to v jednom okně. Vy si pouze zvolíte, které z nich chcete deaktivovat, případně aktivovat. Kromě funkcí souvisejících se soukromím, program zahrnuje také možnosti, jak zakázat automatické aktualizace systému Windows, biometrii, OneDrive, FlashPlayer, Windows tipy, posílání zpětné vazby atd. Všechny položky jsou barevně odlišeny, díky čemuž se v nich lze snadněji orientovat a poznat, které funkce lze bezpečně vypnout a u kterých byste měli činit opatrně.
 
 
  Informace o programu Operační systém: Windows 10 a novější
Čeština: NE
Vyžaduje instalaci: ANO
+ před aplikací vytvoří bod obnovy
+ barevné rozlišení podle nebezpečí 
+ nápověda k jednotlivým funkcím
- nabízí k instalaci další software 
 
Stahujte zde
 
 

Chloe Palov
 

Najdi Archu úmluvy – nebo zemři! Honba za nejvzácnější relikvií lidských dějin začíná… V muzeu dojde k vraždě a je ukraden artefakt nevyčíslitelné ceny: zlatý náprsník zvaný Ohnivé kameny, který kdysi nosil sám Mojžíš. V počítači se najde mail, který zatáhne do děje bývalého člena britské rozvědky. A jednu svéráznou fotografku. Brzy vyjde najevo, že první nález otevírá cestu k ještě vzácnější relikvii – samotné Arše úmluvy! Hrdinové jsou vrženi do zběsilého víru událostí a ocitnou se v boji na život a na smrt s nebezpečnou ozbrojenou sektou náboženských fanatiků, kteří chtějí za pomoci Archy rozpoutat konec světa.
 
ukázka:
 
 
 

Historik Caedmon Aisquith netuší, že jeho přednáška skončí dýkou v zádech. Že mu před očima zavraždí archeologa, který tvrdil, že templáři stačili odvézt svůj největší poklad přes Atlantik. 
Zdá se, že hlavní roli v tom hraje jistý kámen. A všechno nasvědčuje tomu, že posvátnou relikvií templářů nebylo nic menšího než Smaragdová deska, na níž prý je zapsáno tajemství samotného Stvoření. Caedmon a jeho přítelkyně Edie však brzy zjistí, že na klikaté cestě plné náznaků a šifer mají v patách smrtelného nepřítele.
 

Když je příslušník speciálních sil Finn McGuire vyslán do Sýrie, zjistí, že je polapen v síti smrtelného nebezpečí. Medailon, který tam objevil, skrývá plán, jenž by mohl vést k nejhledanější relikvii světa, svatému grálu… Cestou na schůzku s mužem, který chce medailon za každou cenu získat, se k němu (ne tak docela dobrovolně) přidá antropoložka Kate a později i její přítel Caedmon, odborník na templáře. A brzy je jim všem v patách smrt… Ve hře jsou totiž mnohem strašlivější a fantastičtější věci, než si kdokoli dokáže představit. Potomci někdejších příslušníků SS, skupina zvaná Sedmička, se nezastaví před ničím, aby získala svatý grál a doslova přepsala historii. V sázce je mnoho a jde o život. O miliony životů…
 

Jedno ztracené evangelium, jeden ďábelský kult a jeden muž, který musí odhalit pravdu... Nový příběh historika a lovce záhad Caedmona Aisquitha.
Expert na dějiny i taje řádu templářů, bývalý člen britské tajné služby, se vydává na nebezpečnou cestu po celém světě, aby odhalil temné tajemství ukryté v samém srdci křesťanství a zachránil víc než jeden život.
Dva tisíce let ztracené evangelium skrývá šokující pravdu o Ježíši a ten, kdo se relikvie zmocní, získá neomezenou vládu nad světem. Satanské bratrstvo horečně pátrá po zmizelém manuskriptu a Caedmon se pouští do závodu s časem. Jeho zběsilá cesta za polapením nejvýbušnějšího tajemství světa vede z Indie do Španělska a nakonec do merovejského kostela v centru Paříže… 
Rozluští všechny záhadné symboly a složitě zakódované hádanky? Podaří se mu vůbec přežít?

Dovolil bych si upozornit, že František Kaucký napsal dvě knihy, které popisují příběhy letců z letky B 68. perutě... Jedná se o "Gentlemani nebezpečných nocí" a "Stíhači ohnivých nocí"...

Noční lovci německých bombardérů. Čechoslováci u 68. perutě RAF
 
Historie působení Čechoslováků v RAF je košatá. V nočních stíhacích perutích bojovali s nepřítelem i za tmy. Taková služba byla mnohem náročnější než u denních stíhačů. Nejvíce našich nočních stíhačů sloužilo v řadách 68. perutě. Na jejich hrdinství se dnes mnohdy zapomíná. 
    Noční stíhačka Mosquito 68. perutě RAF | foto: public domain
 
 
Akce stíhacího letectva v době od soumraku do svítání se odehrávaly již v období první světové války, kdy bylo potřeba řešit obranu proti nočním náletům vzducholodí a později i prvních, nebojme se to slovo použít, strategických bombardérů. Očím stíhačovým pak mohly v některých případech ulehčit práci pozemní světlomety, v horším případě musel pomoci svit luny.
Kvalitativní skok v technice nočního stíhání nastal počátkem druhé světové války a spočíval v použití palubního radaru. Ve Velké Británii, v kolébce radaru, pak došlo na jaře 1940 i k jeho prvnímu uvedení do stavu operačního použití. Palubní radar, značený AI jako Airborne Interception, tehdy ještě vyžadoval samostatného člena obsluhy. Navíc zařízení i něco vážilo, a tak jediným vhodným letadlem pro jeho instalaci byl dvoumotorový stíhací Bristol Blenheim Mk.IF (F jako fighter) adaptovaný z lehkého bombardéru Blenheim Mk.I.
Blenheim Mk.IF měl pod trupem přidanou vanu se čtveřicí kulometů, s jedním původním v kořeni levé poloviny křídla tak disponoval pěticí pevných kulometů ráže 7,7 mm mířících vpřed, což byla v té době pro ničení bombardérů již výzbroj slabá.
 
 
Zvláštní Defiant
Defiant byla jednomotorová dvoumístná stíhačka, kdy výzbroj tvořenou čtveřicí kulometů ovládal střelec z otočné věže umístěné za kabinou pilota. Jako klasická denní stíhačka defianty zklamaly, ale slavily úspěchy jako noční stíhačky, především ty vybavené radary (AI Mk.IV a Mk.VI).
  Na defiantech létali u 96. perutě i naši. Byli to piloti Chábera, Keprt, Veselý a Kloboučník a střelci Bednařík, Husár, Kaňovský a Kovanda. Jmenovaní působili později také v řadách 68. perutě, tedy až na Keprta, který se vrátil k 312. peruti.
 
 
Dosahovanou rychlostí blenheim stačil na He 111, ale stroje označované Němci kategorií Schnellbomber, tedy Do 17, Do 215 a Ju 88 byly rychlejší (to však neznamená, že za vhodných počátečních podmínek na ně nemohl blenheim zaútočit). Ani první verze palubních radarů (AI Mk. III) nebyly příliš výkonné, o spolehlivosti ani nemluvě. Nic lepšího v té době však Britové neměli.
Brzy se však na scéně objevila skutečná noční stíhačka Bristol Beaufighter Mk.IF. Byl to dvoumístný dvoumotorový letoun konstrukčně navazující na torpédový bombardér Beaufort. Noční stíhač Beafighter Mk.IF už dostal vylepšený radar AI Mk.IV (ten se začal montovat i do blenheimů) a jeho pevná hlavňová výzbroj byla doslova devastující, posuďte sami: čtyři kanony ráže 20 mm a šest kulometů ráže 7,7 mm. Prvních pár kusů bylo dodáno koncem července 1940, jeho výroba a zařazování do výzbroje perutí RAF se rozbíhaly relativně pomalu.
A tak, když v září 1940 zahájila Luftwaffe sérii nočních náletů na anglická města, tzv. Blitz, muselo RAF s jeho vzrůstající intenzitou nasadit do nočních akcí i denní stíhačky hurricane a spitfire. Zpočátku se takových akcí účastnily dokonce i naše perutě, tedy 310. a 312. Výsledky při těchto nebezpečných akcích však neodpovídaly vynakládanému úsilí (310. má přiznané jedno noční vítězství, 312. žádné). Postupně naštěstí vznikaly specializované noční stíhací perutě a díky tomu byly klasické stíhací perutě z nočních akcí vyjmuty.
Blitz skončil v květnu 1941, kdy byla většina bombardovacích eskader Luftwaffe přesunuta na východ kvůli připravované válce se SSSR. Noční nálety proti Británii však pokračovaly i nadále, i když v ne takové intenzitě. K opětovnému nárůstu pak došlo po třech letech, kdy od června 1944 začaly létat střely s plochou dráhou letu Fieseler Fi 103, známé spíše pod označením V1 (Vergeltungswaffe, zbraň odplaty).
 
 
68. noční stíhací peruť RAFKvůli probíhajícímu Blitzu vznikla také 68. noční stíhací peruť. Stalo se tak 7. ledna 1941. Do své výzbroje dostala Blenheimy Mk.IF, se kterými zahájila intenzivní výcvik. V květnu pak došlo na přezbrojení Beaufightery Mk.IF. V té době byla jednotka již plně bojeschopná.
 
 
Čechoslováci bojující v řadách 68. perutě Piloti: Josef Adam, Ladislav Bobek, JosefČapka, František Glauder, Josef Hanuš, Václav Horák, František Chábera, MiroslavJiroudek, Jan Klán, Josef Kloboučník, Josef Kopřiva, Pavel Kudláč, MiloslavMansfeld, Josef Menšík, Eduard Prchal, Karel Richter, František Sýkora, KarelŠeda, Jan Šerhant, Miroslav Štandera, Jaroslav Taudy, Vlastimil Veselý, JosefVopálecký.
Radaroví operátoři: Karel Bednařík, Vladimír Cupák, Frydolín Gemrod, Drahomír Hradský, Rudolf Husár, SlavomilJanáček, Karel Juchelka, OldřichKaňovský, Josef Klváček, JaroslavKovanda, Bohuslav Kovařík, BedřichKružík, Zbyšek Nečas, Rudolf Slíva, JanSmudek, František Vašata.
Letci se do jednotky většinou aktivně hlásili po odlétání turnusu u denních stíhacích perutí, mnozí měli absolvovanou hektickou bitvu o Británii. Další přicházeli z jiných nočních stíhacích perutí. Někteří radaroví operátoři předtím sloužili například jako členové posádek bombardérů u 311. perutě, někdy přicházeli i z řad pozemního personálu. Letci se po splnění turnusu u 68. perutě mohli vrátit do své původní jednotky, nastoupit k vojenskému dopravnímu letectvu nebo dělat letecké instruktory.
 
 
V červenci přišli první českoslovenští letci, piloti Josef Kloboučník a Miloslav Mansfeld a radaroví operátoři Josef Klváček a Slavomil Janáček.
Postupně přicházeli další a další. Například Vlastimil Veselý - pozdější velitel B letky 68. perutě a díky velitelským schopnostem přezdívaný hejtman, František Chábera a Jan Klán - hrdinové bitvy o Francii, kde každý dosáhl pěti sestřelů, Jan Šerhant - před válkou šéfpilot u Bati, Josef Adam - válku začínal u francouzského letectva v severní Africe, Josef Hanuš - bývalý létající četník, nebo Karel Šeda - úspěšný účastník náročného leteckého závodu Nad oázami Egypta 1937.
Do konce války se u perutě vystřídalo celkem 39 našich letců, z toho bylo 23 pilotů a 16 radarových operátorů
 
Prvního vzdušného vítězství dosáhli Čechoslováci 12.10.1941. O úspěch se postarala posádka Mansfeld s Janáčkem. A to vítězství nebylo jedno. Sestřelili dva bombardéry He 111 a třetí poškodili. Postupně na konto perutě přidávaly sestřely i další posádky.
Byla to však těžce vydřená vítězství. Z uvedených časových dat totiž vidíme, že naši přišli k peruti již po ukončeném Blitzu, a tak člověk musel nalétat dlouhé hodiny, než se mu vůbec podařilo, byť s pomocí pozemní radarové stanice, natrefit na nějakého nepřítele. O co jednodušší to měli noční stíhači Luftwaffe, kde se noční obloha nad Říší britskými bombardéry jenom hemžila.
 
 

V. Veselý a Z. Nečas
  20. ledna 1942 byla B letka prohlášena oficiálně ze „československou“ (stíhací perutě se skládaly ze dvou letek označených A a B). Zpočátku v ní byli naši letci soustředěni, ale později došlo kvůli organizačním důvodům k rovnoměrnému rozložení našich a anglických posádek mezi oběma letkami. Některé posádky byly smíšené. Nakonec i ve volném čase, a ani to nemusela být návštěva pubu, si letci nezávisle na rodném jazyce dobře rozuměli.
V únoru roku 1943 došlo k přezbrojení perutě na výkonnější Beaufightery Mk.VIF. A pokud byly vybaveny modernějšími radary AI Mk.VII, byl kvalitativní skok oproti jedničkám výrazný. AI Mk.VII pracoval s centimetrovými vlnovými délkami a rozsah měl 120 až 9140 m, starší AI Mk.IV pracoval s vlnovou délkou 1,5 m a rozsah měl v rozmezí 120 až 5490 m.
68. peruť však nebojovala pouze s letouny protivníka, v rámci přidružené činnosti se v roce 1943 zapojila i do leteckých hlídek nad lodními konvoji. Specialitou pak byl noční boj proti rychlým torpédovým člunům.
 
 
Průběh nasazení nočního stíhače
Na rozdíl od denních stíhacích jednotek, kde k bojovému úkolu vzlétala zpravidla celá letka, případně peruť, prováděly noční posádky osamocené hlídky v přiděleném sektoru a postupně se během noci prostřídaly (letky se pak střídaly v držení bojové hotovosti obden). Někdy se vzlétalo na poplach (jeden, dva i tři stroje za sebou).
Ve vzduchu pak byl každý z nich naváděn na "svůj" cíl pozemní stanicí. Palubní radary měly omezený rozsah, ten se naštěstí s modernějšími typy zvětšoval. Takže nejprve naváděla pilota na cíl stanice pozemní radarové sítě, pak si cíl přebral operátor palubního radaru (zde se musela překrývat rozlišovací schopnost pozemního radaru s maximálním dosahem palubního) a po podkročení minimálního dosahu palubního radaru vyhledával pilot cíl vlastním zrakem.
 
 
Při těchto akcích posádky beaufighterů kooperovaly s letouny Fairey Albacore námořního letectva. Dvouplošníky albacore byly vybaveny radary ASV pro detekci hladinových cílů (Air to Surface Vessels), vyhledávaly tedy zmíněné čluny a poté je světlicemi osvětlovaly. Úkolem beaufighterů bylo lokalizovaný člun potopit.
Už víme, že proti bombardérům (He 111, Ju 88, Do 2017) byly stíhací verze Beaufighterů díku mohutné výzbroji účinné. Výkonově však zaostávaly za nově nastupujícími typy, jako byl například Messerschmitt Me 410, který se používal nejen v roli „schnellbomberu“, ale mohl působit také jako noční stíhačka. Po několika měsících tedy byly beaufightery nahrazeny a poslední válečný rok tak šedesátáosmá operovala s legendárními mosquity.
Nejprve to byla Mosquita verzí NF Mk.XVII a NF Mk.XIX (NF jako Night Fighter). Stroje bylo možné použít i pro boj s letounovými střelami V1, které tou dobou začaly létat na Anglii. Ale pro posádky to představovalo velké nebezpečí, protože na relativně nízko létající V1 útočily ze střemhlavého letu, aby měly šanci je dostihnout.
V únoru 1945 přišly k peruti Mosquita NF Mk.30. Jejich udávaná maximální rychlost (655 km/h) byla vyšší než u V1 (ale ty už stejně tou dobou musely být proti Anglii odpalovány z nosičů He 111 a jejich akce končily). Ve stejném parametru na ně nestačily ani německé noční „superstíhačky“ Heinkel He 219 Uhu, které jinak dokázaly mosquitům ve verzi stíhacích bombardérů připravit velké problémy.
Když přišlo jaro roku pětačtyřicátého a konec války v Evropě byl již na spadnutí, byla 68. peruť 20. dubna 1945 rozpuštěna. Po vyřízení formalit a vyspání z neformální oslavy dostal personál krátkodobou dovolenou a naši se měli 2. května hlásit u Československého leteckého depa v Cosfordu a čekat na návrat do vlasti.
Čechoslováci v řadách 68. perutě sestřelili 21 nepřátelských letadel jistě, tři pravděpodobně a sedm jich poškodili, k tomu ještě zničili 3 letounové střely V1.
 
 
Fotogalerie
     
 
 
 
 
 
Nejúspěšnější posádky byly pilot Miroslav Mansfeld se svým radarovým operátorem Slavomilem Janáčkem (8 letadel sestřelených jistě, 1 pravděpodobně, 1 poškozené a 2 zničené V1) a pilot Ladislav Bobek s operátorem Bohuslavem Kovaříkem (5 sestřelů jistých, 1 pravděpodobný a 3 letouny poškozené).
Osm našich příslušníků perutě padlo, byly to čtyři kompletní posádky: Josef Kloboučník a Josef Klváček, Karel Richter a Jaroslav Kovanda, František Glauder a František Vašata, Josef Menšík a Rudolf Slíva. Nezabila je palba nepřítele, stali se obětí leteckých nehod, ať už při startu k bojovému letu nebo při letech cvičných.
 
 
Se sovou ve znaku
28. ledna 1943 navštívili 68. peruť král Jiří VI. s královnou Alžbětou. Po úvodním uvítacím ceremoniálu s nastoupenou perutí se král Jiří věnoval anglické A letce, zatímco osiřelá královna Alžběta zůstala s Čechoslováky z B letky.
  Pilot Jan Šerhant a radarový operátor Karel Bednařík zavedli královnu do temné místnosti (tzv. biografu) sloužící k výcviku rozeznávání siluet nepřátelských i vlastních letadel a názorně předvedli, jak takový trénink probíhá. Když vyšli opět ven, udivená královna pravila, že Češi mají oči jako sovy, neboť sama skoro nic neviděla.
Na základě této příhody pak byla vybrána sova do znaku perutě. A co víc, naši dokonce směli navrhnout motto jednotky. A tak se ve znaku objevil i český nápis „Vždy připraven“, což je takový unikát, neboť jednotka jako celek československá nebyla.
 
 
Zdroj: iDnes
 
                                                                                                                                                                                                                                                                                                   
 
P.S. Mám tohle nádherný triko z portálu Rezavá vrtule
 
 

13. března 1895
se narodil Ervín Maršák
velitel dělostřelecké tvrze Hůrka
účastník odboje
 
Ervín Maršák se narodil v obci Moravské Bránice. vystudoval vyšší reálku v Praze na Žižkově, kde v roce 1915 maturuje. Poté se hlásí do rakousko - uherské armády jako jednoroční dobrovolník. Zapisuje se u náhradního praporu Pěšího pluku 75 v Jindřichově Hradci. Odsud je odeslán do školy pro důstojníky v záloze u Pěšího pluku 89 v Pezinku. Po absolvování školy se vrací ke svému pluku přímo na ruskou frontu. V hodnodti kadeta je 16. června 1916 zajat. Hlásí se do československých jednotek, ale i tak strávil v zajateckém táboře více než rok. Po přijetí nastupuje do kurzu pro důstojníky a po jeho absolvování je v září 1917 přidělen k 7. střeleckému pluku. Od dubna do června 1918 je pověřen náborem dobrovolníků a poté nastupuje k 1. střeleckému pluku. S ním absolvuje boje v povolží a sibiřskou anabázi. Tehdy se u něj poprvé projevují zdravotní problémy se žaludkem, které ho budou doprovázet celý život. V listopadu 1919 se v hodnosti poručíka stává pobočníkem velitele Hlavního stanu v Irkutsku. 17. června 1920 se vrátil do Prahy.
 


fotografii Ervína Maršáka se mi nikde nepodařilo dohledat
 
Do ukončení likvidace Československého vojska na Rusi pracoval do února 1921 v jeho štábu. Poté je převelen k Pěšímu pluku 37 do Levoče. V červenci 1923 nastupuje v Kanceláři legií. Na jaře 1925 se na vlastní žádost vrací do řadové služby u Pěšího pluku 47 v Mladé Boleslavi.Téhož roku absolvuje neúspěšně zkoušky do Vysoké válečné školy. V roce 1926 je ze zdravotních důvodů superarbitrován. Ale nevzdává se, je uznán schopným další služby a je v roce 1927 přidělen k Učilišti pro pěší vojsko v Milovicích a posléze k instrukčnímu praporu. V roce 1932 byl v hodnosti majora převelen k Pěšímu pluku 45 do Chustu. Zde byl zařazen zprvu jako zástupce, později jako velitel praporu. Absolvoval několik kurzů.
 
1. ledna 1938 je v hodnosti podplukovníka přemístěn k Hraničářskému pluku 6 v Šumperku, kde se stal velitelem IV. praporu s dislokací v Králíkách. Ze zdravotních důvodů v dubnu předal velení majorovi pěchoty Františku Novotnému a podrobil se léčení. Po částečné rekonvalescenci MNO rozhodlo, aby převzal velení V. praporu. 25. června 1938 se podplukovník pěchoty Ervín Maršák ujímá velení a tím se stává velitelem dělostřeleckého srubu Hůrka, ve které byl prapor dislokován.
 

Vchodový srub K-S 12a dělostřelecké tvrze Hůrka
 
Hůrka, ale i jméno Berghöhe, Horka a Výšina — tak se říká kopci na severním okraji města Králíky. V rámci opevňovacích prací prováděných zde v letech 1936-1938, tvrz Hůrka (sruby: K — S 10, K — S 11, K — S 12, K — S 12a, K — S 13) spolu s nedalekou izolovanou dělostřeleckou pozorovatelnou (K — S 12b) tvořila stavební podúsek 2./III. — Berghöhe. Stavbu pro čs. armádu realizovala známá pražská firma Dr. Ing. Karel Skorkovský. Výstavbu zahájila 5. srpna 1936, tvrz přišla na téměř 25 mil. předválečných korun. Za tuto částku vznikl jeden z pilířů předválečného opevnění — pět mohutných železobetonových objektů v nejvyšším stupni odolnosti a více než 1,75 km podzemních chodeb a sálů, ukrytých hluboko ve skalním masivu.
 
Po Mnichovské dohodě nejprve řídil evakuaci tvrze a poté ustoupils praporem do prostoru Litovle a Konice, kde prapor rozpustil. 30. listopadu nastupeuje k Pěšímu pluku 20 v Michalovcích. Zde v březnu 1939, krátce po okupaci Čech a Moravy nacisty, dobrovolně nízí svou pomoc v nadcházející tzv. Malé válce. Z důvodu nedostatku slovenských důstojníků vedl jednu ze slovenských armádních skupin v bojích proti Maďarsku. Po příchodu nových důstojníků je stažen a odeslán zpět do okupované republiky. Formálně je dnem 1. ledna 1940 přeložen do výslužby.
 
Po návratu do vlasti se Ervín Maršák ihned zapojuje do odbojové činnosti jako člen Obrany Národa. Ve svém pardubickém bydlišti se podílel na získávání a uchovávání zbraní a střeliva. Po první čistce v roce 1942, která postihla celé vedení Obrany Národa se aktivně podílí na vedení místní organizace. Díky zachycení depše odvysílané skupinou Barium Němci a díky dalším konfidentům Gestapa, včetně Karla Čurdy došlo na podzim 1944  k velkému zatýkání. To postihlo i Ervína Maršáka. V listopadu 1944 je ve svém pardubickém bytě zatčen. Po 14 dnech intenzivních výslechů, ve kterých neprozradil žádného ze svých spolupracovníků u něj znovu propukla žaludeční choroba. Zesláblý organismus tentokrát nápor choroby nevydržel a Ervín Maršák 6. prosince 1944 v Pardubicích umírá.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ervín_Maršák
internet

12. března 1962
zemřel Karel Paleček
zakladatel československých výsadkových jednotek
 
Narodil se 28. ledna 1896 v Plzni. Vystudoval reálné gymnázium a poté obchodní školu. Po vypuknutí Velké války byl povolán k Pěšímu pluku č. 35 v Plzni. Pod velením plukovníka Johanna Rittera von Mossig odchází s tímto plukem na frontu. V roce 1916 přeběhl a vstoupil do Československého vojska na Rusi. Byl přidělen ke kulometné rotě 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. S touto jednotkou absolvuje bitvu u Zborova a celé sibiřské putování československých legií. V roce 1919 se vrací do vlasti.
 


 
Po návratu do vlasti pokračoval ve službě v armádě. Absolvoval důstojnickou školu a v roce 1921 nastoupil u Pěšího pluku 46 dislokovaného v Chomutově. Zde vykonává štábní a zpravodajské funkce. V květnu 1931 je převelen k 2. oddělení (zpravodajskému) hlavního štábu branné moci v Praze jehož přednostou byl brigádní generál Vladimír Chalupa. Zde pracoval jako člen ofenzivní pátrací skupiny zaměřené proti Německu. Poté, co zpravodajská služba získala nezvratné informace o chystaném obsazení republiky nacistickým Německem, využil Paleček nabídku plk. Moravce a   v předvečer obazení nacisty opustil Československo 14.března 1939, aby se z Anglie podílel na boji proti okupantům.
 
V exilu byl nejdříve pověřen řízením pařížské zpravodajské expozitury. Po pádu Francie se přesunul do Anglie, kde začal řídit Zvláštní skupinu D, která prováděla výběr a výcvik budoucích příslušníků paradesantních skupin vysílaných v rámci zvláštních operací do okupovaného Československa.
 
Na konci války byl pověřen dalším plněním koordinací výsadků materiálů pro odboj v Protektorátu Čechy a Morava ze strany SSSR. Z tohoto důvodu se z Londýna přesunul do osvobozených Košic.
 

 
Po válce jako důstojník zpravodajského oddělení HŠ přijímal hlášení přeživších výsadkářů ze zvláštních operací a zároveň připravoval vznik prvních československých výsadkových jednotek, tzv. jednotek dopravovaných vzduchem (JDV). 1. října 1947 byl z nařízení plukovníka generálního štábu Karla Palečka ustaven Pěší prapor 71. "Československých parašutistů" pod velením majora Oldřicha Taláška, a v posádce Stráž pod Ralskem, Výsadkové učiliště jemuž velel legendární kapitán Josef Černota. Ten také na Borečku u Mimoně uvedl v činnost balírnu padáků, kterou řídil nadporučík Vyskočil. Rozkaz o založení výsadkového vojska byl oficiálně přednesen 11. října ve Stráži pod Ralskem. Rozkaz spolusignoval i major Rudolf Krzák, náčelník Palečkova štábu. 15. srpna 1948 je ustanoveno Velitelství výsadkového vojska hlavního štábu a do jeho čela nastupuje Karel Paleček povýšený do hodnosti brigádního generála. Výsadkáři mu přezdívali "táta Palec".
 
V listopadu 1949 byl zatčen a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k 10 rokům odnětí svobody. Trest si odpykával nejprve na plzeňských Borech a poté v Leopoldově. V roce 1952 byl jeho případ znovu otevřen a Karel Paleček byl v neveřejném procesu zbaven viny a osvobozen.
 
Zemřel 12. března 1962 po několika těžkých operacích. In memoriam byl Karel Paleček v roce 1992 povýšen do hodnosti generálporučíka.
 
V roce 2010 natočila Česká televize v cyklu Neznámí hrdinové O Karlu Palečkovi dokument s názvem Pohnuté osudy. 
 
Na jeho počest nese od roku 2006 jméno Karla Palečka 102. průzkumný prapor v Prostějově.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Paleček
internet

10. března 2011
zemřel Jaroslav Čermák
příslušník protinacistického odboje
příslušník cizinecké legie
a oběť únosu komunistických agentů
 
Narodil se 30. července 1929 v Odolené Vodě u Prahy. Jeho otec, legionář z Velké Války získal za Světové hospodářské krize zaměstnání u barona Rotschilda jako správce jeho statků na Hlučínsku. Celá rodina se tedy přestěhova na Moravu a žili nedaleko Paskova. V Paskově chodil malý Jaroslav Čermák do obecné školy. Zde také vstoupil v roce 1937 do Skauta.
 


 
Po Mnichovu jeho otec odchází přes Polsko na Slovensko. Zde bojoval v řadách partyzánské skupiny "Jan Žižka", kde také na sklonku války zahynul. Jaroslav Čermák s matkou a sourozenci se přestěhovali do Prahy - Nebušic. V létě 1942 trávil prázdniny v Lukavci u Pelhřimova. Zde při hraní se svými dvěma kamarády objevil v lesíku skupinu židů a lidí, co utekli před totálním nasazením. Jako správný skaut začal se svými kamarády pro tyto lidi shánět šatstvo a potraviny. Taková činnost však na malém městě nezůstala dlouho utajena a ředitel místní školy je udal gestapu. Třináctiletý Jaroslav byl internován v zařízení pro děti nepřátel říše v pražské Jenerálce. Jeho matka byla poslána do koncentračního tábora, kde později zemřela. Jaroslav Čermák byl poslán do pracovního tábora pro mladistvé ve Villingenu v Bádensku, nedaleko švýcarských i francouzských hranic. Kdo uměl alespoň trochu německy, mohl vykonávat práci i mimo tábor. Jaroslav Čermák se tak ocitl ve skupině, která vykonávala pomocné práce v blízké továrně.
 
Sedmičlenná skupina chlapců začala plánovat útěk. Dva nakonec dostali strach a tak jich uteklo pouze pět. Kvůli Rýnu a Bodamskému jezeru upustili od cestě do Švýcarska a vydali se do Francie. Po tříměsíčním putování a ujítí téměř 300 km se dostali k partyzánům - "maquistům" v pohoří Jury. Ti je po krátkém dohadování přijali mezi sebe. Do FFI (Forces Francaises Ineterieures), ozbrojené skupiny francouzského odboje zatím nemohli, neboť jim ani jednomu nebylo ještě šestnáct. "Maquisté" jim slíbili falešné dokumenty. Prozatím se zůčastňovali akcí s partizány.
 
12. října 1942 dostal Jaroslav Čermák své vytoužené dokumenty. Podle nich se nyní jmenoval Jean Louis Cermak narozen 29. července 1927 v Lyonu. Dva roky navíc mu umožnili vstup do FFI. Od 12.10.1942 do 10. 5. 1944 si Jaroslav Čermák postupně vysloužil Medaile de la Résistance (Medaile Odporu), Croix de la Libération (Kříž svobody) a Croix de FFI 1939-1945 (Válečný kříž za bojovou činnost v letech 1939-1945). 10. 5 1944 byla FFI včleněna do Spojenecké armády Francie. Jaroslav Čermák byl přiřazen do zásobovací jednotky. Spolu s ní osvobozuje Paříž, Ulm i koncentrační tábor Dachau. Dostává další francouzská vyznamenání. Croix de Guerre 1939–1945 (válečný kříž 1939–1945), Medaile conmémorative Francieze 1939–1945 (Medaile za osvobozování Francie 1939–1945), Croix de Combattant volontaire 1939–1945 (kříž bojových dobrovolníků 1939–1945) a Medaile Blesse (medaile za těžká zranění). Dekorován je ovšem i československými řády. Obdržel Československý válečný kříž 1939 od prezidenta Dr. Edwarda Beneše, Stříbrnou Československou vojenskou medaili Za zásluhy od Jana Masaryka a Bronzovou Československou vojenskou medaili se sponou udávajíc bojiště Francie od sdružení československých vojáků v Paříži.
 

 
Na jaře 1945 žádá o přeložení k bojovým jednotkám. Pro své partyzánské zkušenosti a znalosti němčiny je zařazen jako pyrotechnik do průzkumné jednotky 4. regimentu Cizinecké legie. V rámci této jednotky došel až do rakouského Lince. Zde je z regimentu vyčleněna jednotka složená z Čechoslováků a Poláku a je poslána k Chebu. Po osvobození Chebu pokračují k Františkovým Lázním a dále na Plzeň.
 
V několika rozhovorech Jaroslav Čermák uvedl, že z Plzně pokračovali až do Prahy. Do centra prý pronikla malá skupina ve třech džípech. Jednali údajně se Smrkovským, který je prý vyhnal, že jejich pomoc nechce, že musí povstaleckou Prahu zachránit Sovětský svaz. Vrátili se tedy prý do Holoubkova, kde čekali po boku Američanů na osvobození Prahy.
 
V Praze se Jaroslav Čermák krátce účastní zatýkání kolaborantů. Nakonec odjíždí do Marseille o odtud do velitelství cizinecké legie v alžírském Sidi Bel Abbés. V lednu 1946 odjel lodí Pasteur na Dálný východ.Zde čstil vietnamskou džungli od japonských vojáků. Poté se zúčastňoval různých akcí po celé Indočíně až do roku 1952, kdy se blížilo vypršení kontraktu a vrací se do Alžírska.
 

 
Po návratu do Alžírska Jaroslav Čermák vystoupil z jednotek cizinecké legie a díky svým jazykovým schopnostem se přesunul do Německa, kde zprvu sloužil na odposlechové stanici u českých hranic. Sloužil také přímo na hranicích, kde vedl předběžné výslechy s uprchlíky z Československa.  Zprvu sloužil ve Furth im Waldu, v roce 1953 byl převelen do městečka Bayerische Eisenstadt přímo na německo-českých hranicích. Odtud ho v květnu 1953 členové bezpečnostní složky komunistického Československa unesli přes hranici do Železné rudy, v době kdy šel zrovna do služby. Estébáci se vydávali za uprchlíky, kteří právě překročili hranici.
 
Jaroslav Čermák se dostal k vojenskému soudu, kde mu prokurátor navrhoval trest smrti, nakonec dostal „jen“ sedmnáct let. Na svobodu byl Jaroslav Čermák propuštěn až v roce 1966, odseděl si na Mírově a Leopoldově 13 let. V roce 1969 opět odchází za hranice.
 
Ve druhé polovině 70. let se vrátil do tehdejší ČSSR a pracoval jako kvalifikovaný dělník. Údajně dodával zpravodajské informace pro francouzskou výzvědnou službu Deuxieme bureau – section 4. Respektive to tvdil po roce 1989. 
 
Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství měl dceru Dagmar, ze druhého dceru Helenu a syna Jana.
 
Zemřel 10. března 2011 během lázeňského pobytu v Poděbradech.
 
Některé verze životopisu Jaroslava Čermáka se liší, někteří čeští historici zpochybňují pravdivost některých tvrzení. Jaroslav Čermák sám svým vystupováním tyto pochybnosti o pravdivosti některých detailů svého života umocňoval. Mnoho detailů z jeho života je tedy značně sporných.
 
Marta Bednářová napsala dle jeho vyprávění knihu "Z pekla se neutíká" a byl s ním v roce 1999 natočen dokument "Zpověď legionáře", který se stal zahraničním špionem" z cyklu České televize Zpověď
 

 
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Čermák_(odboj%C3%A1%C5%99)
internet

Matematická úloha: Maminka je dnes o 21 let starší než její dítě. Za 6 let bude dítě 5x mladší než maminka.

Otázka zní: Kde je tatínek?

Úloha není tak neřešitelná, jak se zdá...

Řešení: Dnešní věk dítěte = X, dnešní věk matky = Y, takže X + 21 = Y. Situace za 6 let: 5 (X + 6) = Y + 6. Řešíme jako soustavu rovnic, dosadíme za Y: 5X + 30 = X + 21 + 6. Po zkrácení dostaneme: X = - 3/4. Čili dítěti je dnes mínus třičtvrtě roku, což je devět měsíců, tudíž tatínek je právě na mamince!!

Bájka na dnešný deň


Stavia sa kulturista s erotomanom, kto dlhšie vydrží. Kulturista bude nosiť na druhé poschodie ženské a erotoman ich bude uspokojovať.
Kto vydrží dlhšie, vyhráva.
Večer začne kulturista nosiť ženy a erotoman každú uspokojí.
Tak to ide celú noc. Ráno kulturista odpadne so slovami :
"Ja už nevládzem!"
Aké ponaučenie z bájky vyplýva?
Je lepšie mať styky, ako donášať!!!!!

evoluce jablickaru