Jump to content

Historické okénko


Recommended Posts

Stěpan Vajda

československý tankista, hrdina Sovětského svazu

 

Stěpan Vajda se narodil 17. ledna 1922 v obci Dulovo na Podkarpatské Rusi. Vystudoval gymnázium v Chustu.
 

Vajda_10_08_1945.jpg


V srpnu 1940 přešel hranice do SSSR. Pro podezření ze špionáže byl odsouzen na tři roky nucených prací a odeslán do tábora nucených prací u Sverdlovska. Na základě dohod mezi československou vládou v Londýně a vládou Sovětského svazu byl v lednu 1943 propuštěn a připojil se Československému záložnímu pluku v Buzuluku. V Novochopersku absolvoval školu pro důstojníky v záloze a koncem března se stal velitelem pěší čety. Byl vybrán do kurzu pro tankisty v Tambově, kde získal specializaci mladšího mechanika - radisty. Také zde získal pověst vynikajícího střelce z tankového kanónu i kulometu a proto si ho vybral velitel tankové roty podporučík Josef Buršík jako člena své osádky tanku T-34 s bojovým jménem "Žižka". V listopadu 1943 se zúčastnil bojů o Kyjev. Byl povýšen do hodnosti desátníka a v prosinci 1943 se účastnil bojů o Rudu a Bílou Cerkev. V bojích u vesnice Ruda zajišťoval spojení a když spatřil blížící se rojnice nepřítele, zasedl k tankovému kulometu a přesnou dávkou je skosil. Za to mu byl udělen Československý válečný kříž 1939. V lednu 1944 vyřadil v bojích v rámci Korsuň-Ševčenkovské operace u vsi Buzovky tři německé obrněné transportéry, za což obdržel svůj druhý Československý válečný kříž 1939 a sovětský Řád slávy 3. stupně. V té době byl již rotným a po vzniku 1. československého tankového pluku 15. května 1944 byl povýšen do důstojnické hodnosti. V době probíhající Karpatsko-Dukelské operace vedl výcvik tankistů u 2. tankové roty a do bojů nezasáhl. Teprve v únoru 1945 byl ve funkci velitele 1. tankové čety 4. roty, jejíž velení po zranění velitele převzal, vyslán do bojů u Slezského města Žory v rámci Ostravské operace.
 

normal_Vajda_skup.JPG
Stěpan Vajda na fotografii třetí zprava (označen křížkem)

 
Na přelomu března a dubna pak u města Tworówka v sestavě Československé tankové brigády vedl útok na podporu sovětské pěchoty. 6. dubna přišel rozkaz k ústupu pro sílící německý odpor. Rozhodl se vylézt ven a osobně navigovat tanky. Po otevření tankového poklopu byl zasažen německým odstřelovačem do hlavy. Štěpán Vajda byl pohřben dne 7. dubna u kostela v obci Pogrzebien. Dnem 1. května roku 1945 je povýšen do hodnosti kapitána in memoriam. Dne 11. května jsou jeho ostatky vyzvednuty a přeneseny do Ostravy. 10. srpna 1945 byl vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu za smělé velení, odvahu a hrdinství.
 

normal_10_0927_moravska_ostrava_005_os.j
Hrob Stěpana Vajdy v Komenského sadech v Ostravě

 
 
Karel Richter napsal o Stěpanu Vajdovi knihu s názvem "Za tankem číhala smrt" (přebal se mi bohužel nepodařilo nalézt). V roce 1990 byl v ukrajinském městě Ťačiv postaven Stěpanu Vajdovi pomník. V rodném Dulovu má své muzeum.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Stěpan_Vajda
internet

Link to comment
Share on other sites

Richard Tesařík

 generálmajor a Hrdina Sovětského svazu


Narodil se 3. prosince 1915 v Praze. V roce 1921 se s rodiči přestěhoval do Příbrami. Zde absolvoval obecnou školu, měšťanku a obchodní nástavbu. V Praze absolvoval aranžérskou školu. Po obdržení výučního listu, pracoval jako aranžér u několika firem v Příbrami, Milovicích, Velvarech a Pardubicích.
 

normal_rt1.jpg



V říjnu 1937 nastoupil vojenskou prezenční službu u Pěšího pluku 38 v Berouně. Absolvoval poddůstojnickou školu v Kladně. Za mobilizace se stal velitelem družstva u strážního praporu 19 v Žatci. Po Mnichovu se vrátil do posádky v Berouně. V lednu 1939 byl nasazen jako posila hraničního praporu Hraniční oblasti 42 na Podkarpatské Rusi. Zde se v březnu 1939 se svým družstvem zúčastnil boje u Domaninského mostu s maďarskými fašisty.

Po okupaci se vrátil na své poslední místo v Pardubicích. Dne 13. srpna 1939 v prostoru Dolních Žermanic překročil hranice do Polska. V Krakově se přihlásil k Legionu Čechů a Slováků v Polsku. V jeho řadách se pak v září téhož roku zúčastnil prvních bojů s Němci jako střelec protiletadlového kulometu. Po ústupu polské armády byl se svojí jednotkou zajat Rudou armádou a po krátké internaci propuštěn.Po několika dnech pochodu na východ všechny zajatce této kolony propustili. Až do předjaří 1940 zůstali v Českém Kvasilově na Volyni. Této skupině se pak podařilo obnovit kontakt s bývalým legionem a 20. března odcestovala do internačního tábora v Orankách a později do Suzdalu. Z rozhodnutí MNO byl určen jako instruktor budoucí československé jednotky a proto neodešel na Střední Východ. V červnu 1941 byl povýšen na četaře a 12.února 1942 se stal jedním z prvních vojáků v Buzuluku. Zde vykonával funkci výkonného rotmistra a v březnu byl povýšen na rotného. V červenci absolvoval kurz pro důstojníky a stal se velitelem čety 2. pěší roty. V listopadu byl povýšen na rotmistra. V lednu 1943 odjel s jednotkou na frontu.
 

normal_RT2.jpg
Antonín Sochor, Josef Buršík a Richard Tesařík po vyznamenání Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu za osvobození Kyjeva.



V prvním boji 1. čs. samostatného polního praporu u Sokolova se vyznamenal, když při protiútoku na řece Mži v noci 9. března 1943 zastoupil těžce zraněného velitele roty. Za mimořádnou odvahu a hrdinství byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a sovětským Řádem Rudé hvězdy. V červenci 1943 se již v hodnosti podporučíka přihlásil k nově se formující 1. čs. samostatné tankové brigádě v Tambově. Po dokončení tankistického kurzu v srpnu byl jmenován do funkce velitele roty lehkých tanků T-70M, se kterou se pak zúčastnil bojů o Kyjev a na západní Ukrajině. Tankový prapor pod jeho velením razil cestu 2. polnímu praporu a dne 6. listopadu 1943 jako jedna z prvních jednotek vůbec dosáhl břehů Dněpru. V tomto boji podporučík Richard Tesařík osobně zlikvidoval tři kulometná hnízda a zničil protitankový kanón. Stal se jedním ze tří příslušníků československé jednotky, kterým byla 21. prosince 1943 udělena Zlatá hvězda Hrdiny SSSR za osvobození Kyjeva. Kromě toho obdržel svůj druhý Československý válečný kříž 1939 a v březnu 1944 byl povýšen do hodnosti poručíka. V červnu se pak oženil se zdravotnicí rotnou Markétou Olšanovou, kterou poznal již u Sokolova.
 

normal_RT3.jpg
Richard Tesařík se svou ženou Markétou po ukončení bojů na Dukle



V září 1944 se ve funkci velitele 3. tankového praporu brigády zúčastnil zahájení Karpatsko-Dukelské operace, kdy v bojích o kótu 694, tzv Hyrowu horu utrpěl jeho tank přímý zásah, při kterém Tesařík přišel o levé oko. Po vyléčení ze zranění se v listopadu téhož roku vrátil na frontu, aby v hodnosti nadporučíka velel svému praporu v závěrečných bojích na Dukle, kde získal svůj třetí Československý válečný kříž 1939. Svoji bojovou cestu zakončil ve Slezsku, kde se jeho prapor zúčastnil druhé fáze Ostravské operace na konci března 1945. Poté byl jmenován velitelem čestné stáže prezidenta republiky Edvarda Beneše v Košicích a po skončení války se vrátil ke své jednotce, určené k zajištění hranic republiky ve Slezsku.

22.května 1945 se stal štábním kapitánem pěchoty v záloze Na konci roku se manželům Tesaříkovým narodil syn Richard a v roce 1947 syn Vladimír. V říjnu 1945 se stal posluchačem Vojenské akademie tankových a mechanizovaných vojsk J.V. Stalina v Moskvě. Byl také přeložen k tankovému vojsku a v dubnu 1947 povýšen na majora. Studia absolvoval výtečně v roce 1949. Od července 1949 byl profesorem tankového vojska Vyššího vojenského učiliště v Praze. Od 1950 působil v hodnosti podplukovníka a plukovníka jako Náčelník štábu tankového a mechanizovaného vojska MNO. Pro své konflikty s armádními špičkami včetně ministra národní obrany Alexeje Čepičky musel na přelomu září a října 1952 z MNO odejít a působil na nižší funkci velitele tankového a mechanizovaného vojska v 2. Vojenského okruhu v Trenčíně. Následovalo obvinění ze ztráty utajovaného dokumentu a od prosince 1953 pobýval 9 měsíců ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni a na Pankráci. Vojenské kolegium vyneslo krátký podmínečný trest za ztrátu zápisníku a plk. Tesařík se ocitl na svobodě. Údajně na to měla vliv návštěva N.S. Chruščova v ČSR. V listopadu 1954 převzal velení 13. tankové divize v Mladé Boleslavi. Po odchodu Alexeje Čepičky byl povýšen do hodnosti generálmajora. V říjnu 1956 se vrátil do Prahy jako zástupce velitele 1. Vojenského okruhu, v červenci 1958 odešel do Tábora, kde působil ve funkci prvního zástupce velitele 4. armády. V srpnu 1959 studuje Akademii generálního štábu K.J. Vorošilova v Moskvě.V únoru 1960 pro časté konflikty s ostatními posluchači a nevhodné chování na recepci maďarského velvyslanectví ho nadřízení odvolali zpět do Prahy, byl dán k dispozici kádrové správě MNO, vyloučen z KSČ a v listopadu 1960 propuštěn do zálohy.

Po svém nuceném odchodu do zálohy nastoupil jako dispečer a později referent technického rozvoje u ČSAD. Tam pracoval až do června 1966, kdy přešel do podniku AVIA-Letňany jako bezpečnostní technik. Pro zhoršující se zdravotní stav odchází v listopadu 1966 do důchodu. Zemřel 27. března 1967 na infarkt v Ústí nad Labem. 


http://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_Te ... ner%C3%A1l)
internet

Link to comment
Share on other sites

7. dubna 1879 se narodil František Nosál, československý generál


František Nosál se narodil v Těšicích (dnes součást Mikulčic). Do svých 15 let pracoval na otcově hospodářství, teprve potom mu bylo umožněno studovat na České matiční reálce v Hodoníně, kde v roce 1901 maturoval. Ještě toho roku nastoupil v Praze na České vysoké učení technické, kde v r. 1907 úspěšně absolvoval obor stavebního inženýrství. Na studium si vydělával kondicemi. Během studií se oženil s Marií Černou z Prahy Vinohrad. Po studiích se přestěhoval do Brna. 
 

normal_nosal.jpg



V říjnu 1907 nastupuje jako jednoroční dobrovolník u Zákopnického praporu č. 10 v Řešově a v prosinci nastupuje do Školy jednoročních dobrovolníků, kterou absolvoval v květnu 1908 a stal se velitelem čety Zákopnického praporu č. 10. V září 1908 odchází do zálohy v hodnosti kadeta a vrací se do Brna. Tady působil na Zemském výboru moravském v oboru hydrotechnickém. Jeho posledním velkým úkolem před 1. světovou válkou byla regulace Dyje u Břeclavi. Práci však nestačil dokončit. poněvadž byl povolán na frontu. Dne 1. srpna 1914 odjel do Řešova jako velitel zákopnického oddílu Domobraneckému pěšímu pluku č. 17. 10. srpna se přesouvá do Přemyšlu a účastní se bojů o zdejší pevnost. 22. března 2015 se dostal ve Lvově do ruského zajetí. Prošel si zajateckými tábory Vrchní Mully, Perm Ilobodský, Jekatěrinburg a Astrachaň. V Astrachani se přihlásil do legií a v červenci 1917 se stává dobrovolníkem 8. československého střeleckého pluku v Borispolu. V září zde nastupuje na dva měsíce do důstojnického kurzu a po jeho absolvování se v hodnosti poručíka stává velitelem vozového parku 2. inženýrské roty 8. československého střeleckého pluku se kterým odchází na sibiřské válčiště. V červenci 1918 přebírá velení 2. pěší roty a v září dokonce celého 1. pěšího praporu. 25. října je povýšen an kapitána a 1. prosince na majora. V únoru 1919 se stává velitelem 8. československého pěšího pluku a 1. května 1919 je povýšen na podplukovníka. 8. československý střelecký pluk doráží do Vladivostoku 12.května 1920. 6. června 1920 se pluk nalodil na americký parník M.S.Dollar a po přeplutí Tichého oceánu dorazil do kanadského přístavu Vancouver. Vlakem se přesunul na východ a ve Valcarmer v Quebecu se podrobil karanténě. Pak se nalodili na loď Valencia a 29. července zakotvili v německém Cuxhafenu. Vlakem se dopravili do Prahy, kam dorazili 2. srpna 1920. Už 3. srpna 1920 je 8. slezský pluk odvelen do Opavy.

13. října 1920 je jmenován podplukovníkem stavebnictva. Ing. Nosál nastupuje na Ministerstvu národní obrany jako zástupce přednosty a od listopadu jako přednosta 16. oddělení (stavební a opevňovací). V září 1921 se stává přednostou Technického a dopravního odboru MNO a 16. prosince je povýšen na plukovníka a 29. prosince 1922 na generála stavebnictva V. hodnostní třídy.V lednu 1927 se stal přednostou IV. odboru (technického) MNO. Ve funkci přednosty IV. Odboru ministerstva národní obrany spravoval František Nosál ženijní vojsko, železniční složky i spojovací službu. Výrazný podíl měl také na budování brněnské Zbrojovky. 16. prosince 1927 byl povýšena na brigádního generála a 4. května 1928 na divizního generála.

20. března 1935 byl jmenován do funkce poradce armádního generála Ludvíka Krejčího v řídícím orgánu výstavby československého opevnění, Rady pro opevňování. V období mnichovské krize po odstoupení Hodžovy vlády 22. září 1938 se stal František Nosál členem vlády generála Syrového jako ministr veřejných prací. 4. října po ukončení činnosti 1. vlády Jana Syrového ho ve funkci nahradil Karel Husárek a František Nosál se vrací zpět jako přednosta IV. odboru.

Po okupaci Československa se stáhl do ústraní a podporoval protifašistický odboj. Stal se také členem chrudimské odbojové skupiny Obrana národa. V květnových dnech roku 1945 se stal hlavním organizátorem květnového povstání v Chrudimi.

Po válce pracoval na ministerstvu národní obrany až do ledna roku 1947, kdy byl penzionován. Dne 8. dubna 1949 byl na základě falešného udání agenta – provokatéra zatčen a 3. srpna odsouzen na 12 let. Pobýval ve věznici na Borech, v Opavě a slovenském Leopoldově. 1.června 1953 si podal žádost o obnovu procesu, která byla povolena 13. října 1954 a František Nosál byl propuštěn. Dne 17. února 1955 byl rozsudek změněn na dva roky odnětí svobody. Inženýr František Nosál zemřel 29. srpna 1963, a teprve v červnu 1970 byl In memoriam rehabilitován. Urna s jeho popelem je uložena na mikulčickém hřbitově.


http://cs.wikipedia.org/wiki/František_Nosál
internet

Link to comment
Share on other sites

8. dubna 1911 se narodil František Peřina

československý pilot


František Peřina se narodil v Mokrůvkách u Břeclavi. Vyučil se soustružníkem a poté se dobrovolně přihlásil k letectvu. 
 

normal_perina_por.jpg


V roce 1929 nastoupil na Školu pro odborný dorost letectva ve Vojenském učilišti v Prostějově. Školu absolvoval v roce 1931 a nastoupil k 5. letce Leteckého pluku 2 v Olomouci. V roce 1932 absolvoval v Chebu stíhací výcvik a po jeho ukončení se vrátil zpět k Leteckému pluku 2 a byl zařazen napřed 34. a později k 36. stíhací letce. Pro své letecké nadání byl František Peřina zařazen do reprezentace Československé republiky na IV. ročníku mezinárodního leteckého mítinku v Curychu. V různých kategoriích získal 2.,3. a 4. místo. Na podzim 1937 se zúčastnil armádních leteckých závodů v Malackách a získal první místo ve vzdušné střelbě. Poté nastoupil do školy pro rotmistry v Milovicích, kterou ukončil počátkem roku 1938 a byl zařazen k 51. stíhací letce Leteckého pluku 2 v Olomouci, kde létal na stroji Avia B.534.
 

normal_perina_cur.jpg
František Peřina na mítinku v Curychu


Po okupaci Československa se rozhodl k odchodu do zahraničí. 24. června 1939 se oženil s Annou Klimešovou a hned následujícího dne uprchl do Polska. Z Polska odplul na lodi "Chrobry" do Francie. Ve středisku Chartress prodělal přeškolení na letouny Curtiss H-75 a byl zařazen do slavné perutě "Čápů" GC I/5 "Les Cicognes. Společně s ním tam působili např. Alois Vašátko nebo Tomáš Vybíral. Díky svým schopnostem se stal číslem samotného velitele perutě kapitána Jeana-Maryho Accarta. Hned v prvních dvou dnech po napadení Francie sestřelil 7 strojů a stal se tak prvním československým stíhacím esem ve 2. světové válce. Postupně dosáhl celkem 11 potvrzených sestřelů a 2 pravděpodobných. Dne 3. června 1940 u Paříže se utkal v souboji s obrovskou přesilou Messerschmittů Bf 110. Při útoku utrpěl prostřelené předloktí a byl zasažen 16 střepinami v pravé noze. Z nemocnice však utekl a vrátil se k peruti. 25. června celá peruť přelétla do Afriky na letiště Saint Denis-Sig, asi 40 km od Oranu. Zde byl František Peřina za své zásluhy jmenován rytířem Čestné legie.
 

normal_vasatko_perina.jpg
Alois Vašátko a František Peřina u perutě "Čápů"


Z marocké Casablanky odplul do Velké Británie, byl přijat do řad RAF a 5. září 1940 zařazen k nově zformované 312. stíhací peruti RAF v hodnosti Pilot Officer. V jejích řadách prodělal Bitvu o Británii i útoky na okupovaný kontinent. Na své konto si připsal další sestřelený stroj. Tím uzavřel své skóre na 12 potvrzených sestřelů, 2 pravděpodobné a 1 poškozený letoun.Po ukončení operačního turnusu byl zařazen v prosinci 1942 jako střelecký instruktor a vedl střelecký výcvik na několika stíhací základnách RAF. 18. září 1943 se stal Velitelem střeleckého výcviku sektoru. Na jaře 1944 nastoupil na Inspektorát československého letectva, kde působil jako pobočník velitele československé styčné skupiny u Velitelství stíhacího letectva. 19. července 1945 se vrátil do vlasti. Zde se setkal se svou ženou, která byla od roku 1943 vězněna nacisty.

Po válce nastoupil jako střelecký instruktor v pilotní škole v Olomouci a později se stal velitelem Střelecké školy pro piloty v Malackách. Po únorových událostech 1948 byl 1. března 1949 postaven mimo službu. Věděl, že se nad ním stahují mraky a rozhodl se pro emigraci. 
 

normal_weber.jpg
František Peřina na vstupní kartě firmy Weber Aircraft Corporation


12. dubna spolu s manželkou a pilotem Karlem Radou uletěl na sportovním letounu M-1C Sokol. Přistáli v Bavorsku nedaleko Pasova. František Peřina se vrátil k RAF a podepsal pětiletý služební závazek. Pro svůj pokročilý věk sloužil ve střeleckých neletových funkcích. Po uplynutí závazku se František Peřina s manželkou přestěhovali do Kanady a na sklonku roku 1959 do Kalifornie. František Peřina nastoupil k firmě Weber Aircraft Corporation, která vyráběla vnitřní vybavení letadel, ale také třeba sedadla pro astronauty programu Gemini. V roce 1979 odešel do důchodu a žil se svou manželkou v Arizoně a Nevadě.

V roce 1993 se vrátil do vlasti. Byl plně rehabilitován a obdržel vysoká vyznamenání. 9. června 1994 byl povýšen do hodnosti generálmajora ve výslužbě. V roce 2001 byl povýšen na generálporučíka ve výslužbě. 21. dubna 2006 byl hospitalizován v pražské Ústřední vojenské nemocnici a 6. května 2006 zde na následky chronického onemocnění a celkové vyčerpání organismu zemřel.
 

normal_perina_gen.jpg
generálporučík František Peřina


Podle vyprávění a poznámek manželů Peřinových napsal František Fajtl životopisnou knihu o Františku Peřinovi s názvem "Generál nebe". Krásným úvodem knihu opatřil generál letectva Jean Accart.
 

normal_general_nebe.jpg




http://cs.wikipedia.org/wiki/František_Peřina
internet

Link to comment
Share on other sites

9. dubna 1945 byl popraven Wilhelm Franz Canaris

německý admirál a vedoucí Abwehru


Wilhelm Canaris se narodil 1. ledna 1887 v Aplerbecku nedaleko Dortmundu. Jeho otec byl významným německým majitelem hutí. Canaris své dětství prožil v Duisburgu. Zde vystudoval Steinbartovo gymnázium a v roce 1905 zde složil maturitní zkoušku. 

Ve svých 18 letech vstoupil do císařského námořnictva a základní námořní výcvik absolvoval na výcvikové lodi SMS Stein. 7. dubna 1906 je povýšen do hodnosti Fähnrich zur See (námořní praporčík) a odchází na námořní školu, kterou absolvoval v listopadu 1907. Je zařazen na lehký křižník SMS Bremen. 28. září 1908 je povýšen do hodnosti Leutnant zur See (námořní poručík). 27. listopadu 1909 je převelen do štábu roty I. torpédové divize a 29. srpna 1910 je povýšen do hodnosti Oberleutnant zur See (námořní nadporučík). Jako zpravodajský důstojník sloužil na torpédových člunech SMS V-162 a SMS S-145.
 

normal_can1.jpg


Po vypuknutí Velké války je zařazen jako zpravodajský důstojník na lehký křižník SMS Dresden. Tento křižník zpočátku působil jako korzárský křižník a poté se připojil do sestavy Východoasijské eskadry admirála hraběte Maxmiliana von Spee. Tato eskadra napřed 1. listopadu 1914 porazila Brity v Bitvě u Coronelu a Canarisovi to vyneslo Železný kříž II. třídy, ale vzápětí na to 8. prosince 1914 podlehla velké britské přesile v Bitvě u Falkland. SMS Dresden byla jedinou lodí, které podařilo uniknout. Její pronásledování britským uskupením trvalo tři měsíce. 8. března 1915 se SMS Dresden schoval v zátoce Cumberland u chilského ostrova Más a Tierra (od roku 1966 Ostrov Robinsona Crusoe). Téměř bez paliva, bez munice do hlavní výzbroje, s nedostatkem zásob a poškozeným pohonem. Zde byl 14. března vypátrán britskými křižníky HMS Kent a HMS Glasgow. Po pár výstřelech se SMS Dresden vzdal a kapitán lodi vyslal Canarise vyjednávat s Brity o podmínkách kapitulace. Ve skutečnosti měl pouze získat čas, aby posádka stihla loď opustit a potopit jí. Po jeho potopení bylo přes 300 mužů posádky zajato a internováno v Chile. Včetně Canarise. Tomu se ovšem podařilo v srpnu 1915 ze zajetí utéct, přejít Andy do Argentiny a za pomoci německých obchodníků se vrátit do Německa na falešné doklady jako chilský obchodník Reed Rosas. 4. října 1915 připlul do Hamburku. 30. listopadu 1915 odchází jako tajný agent opět pod falešným jménem Reed Rosas do Španělska. Zde v přístavních městech zakládá a řídí rezidentskou síť. Cestoval také do Francie, Švýcarska a Itálie. Při jedné z cest byl na švýcarsko - italské hranici zatčen a uvězněn ve věznici v Janově. Odsud se mu podařilo utéct. Vrátil se do Španělska a 1. září 1916 ho vyzvedla ponorka U-35. 24. října 1916 byl vyznamenán za svou španělskou misi Železným křížem I. třídy. Prodělal kurz pro velitele ponorek a 16. listopadu 1916 byl povýšen do hodnosti Kapitänleutnant (kapitán poručík). Odejel do Kotoru a pracoval v operačním štábu ponorek. 28. listopadu 1917 byl zařazen jako důstojník na ponorku UC-27. Krátce na to byl převelen jako zástupce kapitána na ponorku U-34. V květnu 1918 odjel do Kielu a převzal velení ponorky UB-128. Příměří 12. listopadu 1918 ho zastihlo na moři.
 

normal_can3.jpg
Wilhelm Franz Canaris v hodnosti Korvettenkapitän


Po válce se stal Canaris styčným důstojníkem Ministra vnitra Gustava Noskeho a pracuje na námořním velitelství. Podporuje Freikorps. Podílí se na potlačení povstání "Spartakovců". 15. ledna 1919 byli Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht v Berlíně strážní jednotkou Freikorps zastřeleni. Canaris zasedá 8. května 1919 u soudu jako přísedící. Soud většinu obžalovaných osvobodí. Odsoudí pouze Otto Wilhelma Rungeho na dva roky vězení za vraždu Karla Liebknechta a Kurta Vogela na 2 roky a 4 měsíce za vraždu Rosy Luxemburgové. 17. května 1919 Canaris, převlečený za poručíka Lindemanna vyzvedává Vogela z vězení a umožňuje mu uprchnout. V roce 1919 si vzal za ženu dceru z taktéž bohaté rodiny průmyslníka Eriku Waagovou. Měli spolu dvě dcery, Evu a Brigitte. 24. června 1920 se Canaris stává štábním důstojníkem v námořním velení Baltského moře a v červnu 1923 nastupuje jako první důstojník na lehký křižník SMS Berlin. Zde potkává svého budoucího profesního rivala. V hodnosti námořního praporčíka zde slouží mladý Reinhard Heydrich. V květnu 1924 provedl Canaris tajnou inspekci v Ósace. 1. ledna 1924 je povýšen do hodnosti Korvettenkapitän (korvetní kapitán). 15. ledna 1925 ze zdravotních důvodů opouští službu na lodi a vrací se na námořní velitelství do Berlína. 4. října 1925 byl jmenován vedoucím mobilizačního odboru. Přesto tráví hodně času ve Španělsku, kde posiluje a reaktivuje rezidentní síť, kterou sám vybudoval během Velké války. 1. června 1929 je povýšen do hodnosti Fregattenkapitän (fregatní kapitán), a to i přesto, že se provalily jeho aktivity ve Španělsku. Kvůli odhalení soukromé spolupráce se Španělskem je admirálem Readerem 22. června jmenován prvním důstojníkem na bitevní lodi SMS Schlesien. 1. října 1931 je povýšen do hodnosti Kapitán zur See (námořní kapitán) a 29. září 1932 přebírá velení celé lodi.

2. ledna 1935 nahrazuje korvetního kapitána Conrada Patziga a stává se vedoucím Abwehru a 1. května 1935 je povýšen na kontraadmirála. Ihned začal celou zpravodajskou službu reorganizovat a posilovat a dovedl celý Abwehr k rozkvětu. 1. dubna 1938 byl povýšen na viceadmirála a v té době disponoval údajně více než 30 000 agenty. Zároveň mu však začala růst konkurence v podobě Reinharda Heydricha a jeho Sicherheitsdienst. Přestože byli oba pánové sousedy, jezdili spolu na koni a jejich rodiny pořádaly společné pikniky, tak po služební stránce byly neúprosní rivalové. 1. ledna 1940 je Wilhelm Canaris povýšen do hodnosti admirála. Tlak na Abwehr ze strany SD sílí. 27. května 1942 je však v Praze spáchán na Reinharda Heydricha atentát, kterému 4. června 1942 podlehl. Jeho nástupcem v čele SD se stal Walter Schellenberg a tlak na Abwehr se zmírnil. Přesto však začala sílit Hitlerova nespokojenost s činností Abwehru. Navíc Canaris jako vedoucí Abwehru protežoval některé konzervativní účastníky odboje a jeho aktivity přilákaly pozornost konkurenční SD. 11. února 1944 byl Canaris odvolán z pozice vedení Abwehru a celý Abwehr začalo SD prošetřovat z podezření o napojení na západní spojence. Canarisovi bylo nařízeno domácí vězení a byl umístěn na hradě Lauensteinu. 1. července byl povolán Vrchním velením Wehrmachtu a dostal úkoly v souvislosti s vedením obchodní války. 20 července 1944 byl spáchán atentát na Hitlera. V rámci honu na spiklence byl zatčen 23. července 1944 i admirál Canaris. Účast na přípravách atentátu mu nebyla prokázána, přesto byl stále vězněn a vyslýchán.
 

normal_can5.jpg
Pamětní deska v koncentračním táboře Flossenbürg



5. února 1945 byl Canaris převezen do koncentračního tábora Flossenbürg. 5. dubna 1945 byl nalezen Canarisův deník. V něm měl zaznamenané všechny své aktivity, včetně těch, směřujících proti Třetí říši. Hitler nařídil okamžitou likvidaci spiklenců. V koncentračním táboře Flossenbürg proběhl rychlý soud. 9. dubna 1945 byl Canaris vyveden ze své cely a byl donucen se svléknout do naha. Potom byl s ostatními odsouzenci oběšen. Těla popravených byla spálena a jejich popel byl rozptýlen.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Canaris
internet

Link to comment
Share on other sites

Jozef Turanec

 slovenský generál


Narodil se 7. března 1892 v obci Sučany v okrese Martin. V Sučanech chodil do lidové školy. V letech 1903 - 1911 pak pokračoval na gymnáziu v Ružomberoku.

 

Jozef-turanec.jpg



Po ukončení školy krátce pracoval jako praktikant v Železničních dílnách Vrútky. 9. dubna 1913 byl odvedený a narukoval k Pěšímu pluku 71 do Trenčína. absolvoval školu pro záložní důstojníky v Bratislavě a posléze Ostřihomi, kterou ukončil v roce 1914. Po vypuknutí Velké Války je Pěší pluk 71 v sestavě 14. Pěší divize, V. sboru, 1. armády odvelen na východní frontu. Zde má napřed funkci velitele výzvědné hlídky, později družstva a nakonec i čety v 9. rotě. Pluk se od prvních dnů zapojil do ofenzívy v Haliči. 13. září 1914 onemocněl Jozef Turanec červenkou a byl odsunutý do lazaretu v Rakousku. V říjnu 1914 je povýšen na podporučíka. Po uzdravení absolvoval na přelomu let 1914/1915 kulometný kurz v Brucku a v průběhu roku 1915 i lyžařský kurz v Mariazelli. Krátkou dobu pobyl v náhradním praporu, 18. srpna byl povýšen na poručíka a koncem srpna 1915 se vrací zpátky na ruskou frontu. Tam působil jako velitel kulometné roty. V říjnu 1916 se pluk přesunul na italské bojiště. 1. června 1917 je povýšen na nadporučíka. Jeho pobyt na frontě byl ukončen 17. září 1917, kdy byl přeřazen k náhradnímu praporu v Kragujevci. 25. srpna 1918 odešel jako instruktor do kulometného kurzu v Örkénytábore. Zde ho zastihl konec války. Během svého působení ve Velké Válce si Jozef Turanec vysloužil 2x záslužný kříž III. třídy, stříbrnou a bronzovou medaili Signum Laudis, medaili "Za zranění" a Karlův kříž.

Po válce se na chvíli vrátil do své práce ve Vrútkách, ale už v březnu 1919 si podal přihlášku do Československé armády. Turanec byl zařazený k Pěšímu pluku 17 napřed jako velitel roty a později i praporu. 26. května 1919 se ocitl znovu v boji. Jako velitel bojové skupiny byl nasazen v bojích u Jelšavy, Revúce a Hôrke proti uskupením Maďarské republiky Rad, které vtrhly na Slovensko. Za tuto akci byl vyznamenaný Válečným křížem s divizní pochvalou. Od prosince 1919 působil jako velitel roty těžkých kulometů v Trenčíně. V roce 1920 se oženil s Johanou Linhartovou, jejich manželství bylo bezdětné. V listopadu 1921 je povýšen do hodnosti kapitána. V roce 1923 byl převelen do Vojenské Akademie v Hranicích, kde působil jako instruktor a zároveň učitel maďarštiny. Při působení v armádě absolvuje 8 semestrů na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V roce 1927 odchází na vlastní žádost do Petržalky k Pěšímu pluku 39 jako velitel čety. Později vykonával funkci zpravodajského důstojníka pluku. 22. června 1928 se stal přednostou II. (zpravodajského) oddělení 10. divize v Banské Bystrici a je povýšen do hodnosti štábního kapitána. Zde je však pouze půl roku a 15. prosince 1928 odchází do dělostřelecké školy pro kapitány v Josefově u Olomouce. Po absolvování je Turanec zařazen dnem 31. červenec 1930 k Dělostřeleckému pluku 9 do Žiliny jako velitel baterie. V roce 1937 je povýšen na majora.

Byl stoupencem ĺudáckých ideálů a s některými udržoval i kontakt. Například s Antonem Mederlym, který byl jeho spolužák a jeho bratrem Karolem. Stějně tak se znal i s Dr. Štefanem Tisem a Msgr. Andrejem Marsinem. Své politické smýšlení však v apolitické Československé armádě pečlivě tajil.

Při mobilizaci v září 1938 byl I. pobočníkem Dělostřeleckého pluku 110 v Žilině a to až 4. listopadu 1938. Po Vídeňské Arbitráži ze dne 2. listopadu totiž nastupuje jako styční důstojník Okresního úřadu, který měl na starosti odevzdávání území Maďarsku v oblasti 9. divize. Po aktivizaci oddílů Hlinkovy Gardy je vybrán spolu se 40 důstojníky jako jejich poradci. Služebně tito poradci podléhali pražskému MNO, které v nich vidělo nástroj na uklidnění poměrů v Hlinkově Gardě. Ovšem političtí radikálové na Slovensku se snažila udělat z Hlinkovy Gardy základ budoucí samostatné slovenské armády a chtěla je použít hlavně na rozbití Československa. Turanec byl přidělen jako pobočník náčelníka Hlavního velitelství Hlinkovy Gardy. V této funkci zůstává až do 14. března 1939.

14. března ráno si zavolal k sobě zástupce Československé armády u Slovenské vlády Ferdinand Čatloš několik slovenských důstojníků, mezi nimi i Turance. Oznámil jim, že se mají okamžitě ujmout funkcí velitelů divizí dislokovaných na Slovensku aby Češi nemohli vydávat rozkazy. Měli na svých místech vyčkat na vyhlášení samostatného Slovenského státu. Turanec se měl ujmout velení 16. divize dislokované v Ružomberoku, kam se neprodleně vydal. V půlce dubna však onemocněl a musel odejít na léčení. Po svém návratu byl v červnu 1939 jmenován se zpětnou platností od května 1939 na funkci velitele dělostřelectva u Hlavního vojenského velitelství. Zároveň je povýšen na podplukovníka. V srpnu roku 1939 předkládá Návrh na novou organizaci dělostřelectva, která zohledňovala Německem povolené počty. Koncem srpna odchází ministr národní obrany Slovenska Častloš jako velitel armády na velitelské stanoviště do Spišské Nové vsi aby zde řídil koordinaci postupu slovenské armády s německou jako její spojenec. Turance jmenuje svým zástupcem v Bratislavě. Zde má uplatnit svůj vliv na předsedu vlády Dr. Jozefa Tisa aby povolil mobilizaci dalších ročníků. To se mu povedlo a 1. září 1939 je povoláno dalších 7 ročníků záloh. Z nich Turanec zformoval dvě divize, které však už do boje nezasáhli protože polské tažení bylo u konce. V říjnu dostává za úkol jako velitel dělostřelectva reorganizovat ho podle německého vzoru. Začátkem ledna 1940 je povýšen do hodnosti plukovníka. V červnu 1940 odjíždí na instruktážní cestu do Německa. Při ní se zúčastňuje cvičení v Königsbrücku u Drážďan, absolvuje exkurzi po západním bojišti včetně Maginotovy linie a v Döbritzi zhlédl ukázku cvičení tankové roty ve spolupráci s letectvem. Zároveň absolvuje několik exkurzí v různých podnicích německého válečného hospodářství. Tato cesta v něm upevní jeho proněmeckou orientaci.
 

Turanec_Jozef.jpg



15. září 1940 je jmenován velitelem 1. divize v Trenčíně. 22. června 1941 je nařízena mobilizace slovenské armády. a 24. června dostává 1. divize rozkaz k přesunu. Během přesunu postupně narůstaly problémy s technikou i vyčerpáním a rychlost přesunu se neustále snižovala. Přesto 1. divize postupně doputovala až na Ukrajinu. Zde došlo k potřebe reorganizace. Na konci července byl vydán "Operační rozkaz č. 7 pro reorganizaci slovenské polní armády". Jeho podstatou bylo vytvoření jedné Rychlé Divize, která bude určena pro boj na frontě a Zajišťovací Divize pro zajištění dobytého území. Zbytek vojáků se měl poslat domů. Jozef Turanec se stal velitelem Rychlé Divize ke dni 1. srpen 1941. 

Rychlá Divize pilně cvičila a 21. srpna dostává rozkaz, kterým se stává pohyblivou zálohou Skupiny armád Jih. K prvnímu vojenskému nasazení Rychlé Divize došlo 12. září v bitvě o Kyjev. V této bitvě držela frontu v úseku 10 km, který se ale postupně prodlužoval a ž dosáhl délky 48 km. Za toto úspěšné vystoupení dostal Turanec německá vyznamenání Kříž řádu Černého Orla. 22. září se Rychlá divize přesunula směrem na Bílou Cerkev. Začátkem října Rychlá divize byla podřízena pod pravomoc III. sboru na frontě jižně od Krasnogradu, kde prodělala bitvy u Pereščepina a Golubovce. Po té byla divize nasazena v bitvě u Pogod. Také uzavírala kotel u Orechova. 14. října byla nasazena v prostoru Volochnava a poté se přesunula na pobřeží Azovského moře. V listopadu obdržel Turanec od velitele 1. tankové armády Kleista Železný kříž II. třídy. V polovině listopadu byla divize nasazena na řece Mius , kde musela čelit mohutné sovětské ofenzívě. 28. listopadu je odeslán domů k oddychu a divizi přebral plukovník Malár.

V lednu 1942 je povýšen do hodnosti gerála II. třídy a v únoru je dekorován maršálem Keitelem Železným křížem I. třídy. V březnu je jmenován do čela slovenské vojenské mise a vyslán do Bukurešti. 27. dubna 1942 se vrací na frontu a na řece Mius přebírá opět velení Rychlé divize.
 

normal_Ryt_kriz.JPG
generál Turanec je dekorován Rytířským křížem



V rámci Operace Blau 22 července zaútočila Rychlá divize ve směru na Generalskoje a Rostov na Donu. Po dobytí Rostova pokračovala divize směrem na Kavkaz. 13. srpna ho velitel LVII. tankového sboru generál Kirchner dekoroval Rytířským křížem, který mu byl udělen Hitlerem 7. srpna. Na Kavkaze svedla divize tvrdé boje, zejména v oblasti Suchaja Ziza a kóty 260. 23. září je na postu velitele Rychlé divize ze zdravotních důvodů vystřídán generálem Štefanem Jurechem a definitivně se vrací na Slovensko.

1. ledna 1943 je jmenován šéfem Vojenské správy. Po roce působení ve funkci se 1. ledna 1944 stává Velitel pozemního vojska s úřadem v Banské Bystrici. Pro svou proněmeckou orientaci a svůj poslušný, až obdivný postoj k nacismu nebyl zapojen do příprav SNP. Za svůj tvrdý postoj vůči partyzánům, jejichž aktivita neustále stoupala byl 25. srpna 1944 jmenován Hlavním velitelem slovenské armády. a 28 srpna převzal jmenovací listinu v Bratislavě příme z rukou prezidenta Tisa.
Po vypuknutí povstání letěl generál Turanec do Banské Bystrice prověřit situaci na místě a byl po příletu na letišti Tri Duby zajat. Z Banské Bystrice odvezli Turance do Prašivé k partyzánskému veliteli Alexejevi Jegorovi. Zde byl zajištěn do 7. září. Poté ho přemístili do cely k Častlošovi do Hiadelské doliny a odtud byli oba 13. září eskortováni do Sovětského svazu. Zde byli umístěni do vězení v Butyrce.

10. ledna 1947 byl vydán do Československa společně s Čatlošem, Dr. Martinem Sokolem a Dr. Jánem Spišiakem. Zde se byl obžalován za činnost a rozkazy proti obyvatelstvu a partyzánům a za vedení války odporující mezinárodnímu právu. 24. listopadu 1947 se konalo hlavní přelíčení a Turance zastupoval jako obhájce Dr. Barnabáš Lojek.Jozef Turanec byl odsouzen k trestu smrti zastřelením, ztrátou občanských práv na 15 let a plnou vojenskou degradací. Velmi mu přitíželo zajištění jeho deníku, ze kterého byly u soudu citovány úryvky, které jasně prokazovaly jeho proněmeckou orientaci a příklon k nacismu. Jeho právní zástupce podal žádost o milost, která byla schválena a trest smrti mu byl změněn na 30 let vězení.
 

normal_soud.JPG
Jozef Turanec před soudem (třetí zleva - mezi dvěma příslušníky SNV)



V prosinci 1947 je převezen do výkonu trestu ve věznici v Leopoldově. Zpočátku byl zařazen do práce, ale v roce 1953 byl uznán vězeňskými lékaři za neschopného práce. Několikrát si podal žádost o propuštění, ale všechny byly zamítnuty. 9. března 1957 ve své cele v Leopoldově umírá.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Turanec
http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/47667
internet

Link to comment
Share on other sites

10. dubna 1919 byl zastřelen Emiliano Zapata 

jeden z vůdců Mexické revoluce


Emiliano Zapata se narodil 8. srpna 1879 v rodině koňského handlíře. Obdržel pouze skromné vzdělání, ale byl po svém otci vynikající cvičitel koní.
 

normal_zap_1.jpg



Už ve svých 18 letech se postavil do vedení protestní akce proti velkomajiteli půdy, který zabavil půdu místním rolníkům. Když zjistil, že vláda protesty rolníků ignoruje, tak celou situaci vyřešil "po zlém". Zabral půdu zpět za pomoci ozbrojené síly. Úřady byl sice zatčen, ale pro místní rolníky se stal symbolem vzdoru proti bezpráví. Po propuštění z vězení absolvoval Zapata vojenskou službu v trvání sedmi let. Dosáhl hodnosti seržanta.
 

normal_zap_3.jpg
Zapata mezi svými muži



V roce 1910 vypuklo povstání proti diktátoru Porfiriu Diazovi. Do čela povstání se dostali Francisco Pancho Villa a Emiliano Zapata. Diaz musel uprchnout ze země, ale povstání přerostlo v Mexickou revoluci. Zapata využil svých vojenských zkušeností a stal se generálem revoluční Osvobozenecké armády Jihu. Také vydal politický manifest nazvaný "Plan de Ayala". Text byl plný pravopisných chyb a byl sepsán "vesnickou" mluvou. Prezident Madero dokonce povolil vydání tohoto manifestu v listu Diario del Hogar v domnění, že se tím Zapato zesměšní a znemožní. Byla to jeho velká chyba. Mexická revoluce byla záležitost především chudých rolníků a ti na Zapatovy požadavky slyšeli. Bylo pro ně důležité, že manifest požadoval vrácení půdy rolníkům, vyplácení důchodů pro vdovy a sirotky mužů zabitých při revoluci a trest smrti pro všechny ozbrojené nepřátele Osvobozenecké armády Jihu. Z manifestu se tak stal nejradikálnější dokument Mexické revoluce a Zapata získal gloriolu hrdiny národa a obránce chudých. Jeho moci tak využívali přicházející diktátoři proti svým předchůdcům. A tak jako spojenec Zapaty bojoval Madero proti Diazovi, Huert proti Maderovi i Carranza proti Huertovi. Zapatova armáda se s železnou pravidelností postupně obracela proti všem jeho někdejším politickým spojencům, s tím, jak po uchopení moci házeli věc rolníků před palubu.
 

normal_zap_4.jpg
Útok jízdy Zapatovy Osvobozenecké armády Jihu



Nakonec ale došlo i na Zapatu. 10. dubna 1919 na Zapatu nastrojili léčku Carrazovi vojáci, ve které byl Zapata zastřelen. Do historie Mexika se však nesmazatelně zapsal a dodnes se k jeho jménu hlásí řada organizací a osobností.
 

normal_zap_5.jpg
Zastřelený Emiliano Zapata



http://cs.wikipedia.org/wiki/Emiliano_Zapata
internet

Link to comment
Share on other sites

11. dubna 1885 se narodil Hugo Vojta 

československý generál a spoluzakladatel Obrany národa


Hugo Vojta se narodil v Táboře. V roce 1903 odmaturoval na státní reálce a nastoupil na České vysoké učení technické. Po třech semestrech zanechal studia a přihlásil se do armády. V říjnu 1906 rukuje jako jednoroční dobrovolník k Pevnostnímu dělostřeleckému pluku č. 4 v Pulje a ihned v listopadu nastupuje do Školy jednoročních dobrovolníků. Absolvuje v květnu 1907 a je zařazen jako velitel dělostřelecké čety. V říjnu 1907 odchází do civilu. Až do vypuknutí války pak pracuje jako úředník Zemského finančního ředitelství v Praze. 
 

normal_IMG_2209.jpg


V červenci 1914 byl mobilizován k pluku do Pulji. V srpnu 1914 se stává velitelem dělostřelecké baterie a 1. listopadu je povýšen na poručíka. V rámci Mobilních záloh odchází s Pevnostním dělostřeleckým plukem č. 4 na italské bojiště. V srpnu 1915 se stává zástupcem velitele Těžké dělostřelecké baterie č. 52 a 1. února 1916 je povýšen na nadporučíka. Účastní se bojů na Soči a u Gorice. Po převelení na frontu do Haliče se mu podařilo v červnu 1916 přeběhnout k Rusům. V srpnu se v táboře v Carycinu hlásí do československých legií. Je přijat až v srpnu 1917 a hned nastupuje do důstojnického kurzu v Borispolu. Po jeho ukončení v září 1917 se stává velitelem pěší roty 5. československého střeleckého pluku v Borispolu. V prosinci 1917 přebírá velení dělostřelecké čety 2. československé dělostřelecké brigády a v červenci 1918 se s ní přesouvá na sibiřské válčiště. ještě téhož měsíce se ujímá velení oddílu a v únoru 1919 se stává velitelem celé 2. československé dělostřelecké brigády. V dubnu 1919 se ujímá funkce velitele dělostřelectva 2. československé střelecké divize. Z Vladivostoku evakuoval v květnu 1920 jako velitel 24. lodního transportu na lodi Crook. Do vlasti se vrátil v červenci 1920 v hodnosti podplukovníka.

Po návratu do vlasti je do listopadu na repatriační dovolené a poté nastupuje jako velitel dělostřelectva 8. Divise v Opavě. V prosinci 1921 je velitelství dělostřelectva 8. divise transformována na 8. polní dělostřeleckou brigádu. Vojta zůstává jako její velitel a 16. prosince 1921 je povýšen na plukovníka dělostřelectva. V březnu 1922 odchází na Ministerstvo národní obrany, kde se stává přednostou 17. oddělení (dělostřeleckého) MNO. V květnu 1923 nastupuje do Informačního kurzu pro generály a štábní důstojníky, který ukončuje v červenci a 19. července je povýšen do hodnosti generál V. hodnostní třídy. Do ledna 1924 dále vede 17. oddělení a poté se stává zástupcem přednosty Dělostřeleckého a zbrojního odboru. V září 1925 odjíždí na Slovensko a stává se velitelem Velitelství zemského dělostřelectva v Košicích. V listopadu 1926 odjíždí do Prahy do Vyššího informačního kurzu, který ukončuje v září 1927 a vrací se na svou pozici v Košicích. 16. prosince 1927 je povýšen do hodnosti brigádního generála. V září 1930 přebírá funkci velitele Velitelství zemského dělostřelectva v Bratislavě. 11. ledna 1934 je povýšen do hodnosti divizní generál. Při zářijové mobilizace 1938 se stává velitelem dělostřelectva III. armády. Po přijetí Mnichovského diktátu a následné demobilizaci se generál Vojta vrátil zpět do své funkce velitele Velitelství zemského dělostřelectva v Bratislavě. V lednu 1939 odchází do výslužby dosavadní velitel Zemského vojenského velitelství v Bratislavě armádní generál Josef Votruba a generál Vojta přebírá funkci zatímního velitele Zemského vojenského velitelství v Bratislavě.

Ještě před Mnichovskou dohodou, v červenci 1938 připravilo vedení Hlinkovy slovenské ľudové strany Ústavní zákon o autonomii Slovenské země a 17. srpna 1938 ho předložili Národnímu shromáždění. Navrhovateli tohoto zákona byli poslanci Karol Sidor, Martin Sokol, Jozef Tiso a Andrej Hlinka, který ještě téhož měsíce zemřel. Zákon byl Národním shromážděním schválen 22. listopadu 1938 a o den později se stal platným a účinným. V rámci autonomie Slovenska byl zřízen Snem Slovenskej krajiny a název státu se začal uvádět jako Česko-Slovensko. Odstředivé tendence Slovenské země dále sílily a proto se sešli čeští politici 12. února 1939 v Unhošti na tajné poradě. Tuto schůzku inicioval generál Eliáš. Důvodem byla zejména nečinnost premiéra Země Slovenské Jozefa Tisa proti separatistickým snahám většiny slovenských politiků a zejména pak Hlinkovy slovenské ľudové strany. Byl vypracován plán vojenského zásahu česko-slovenských ozbrojených sil na území Země Slovenské. Plán byl předložen prezidentu Emilu Háchovi. Ten plán odsouhlasil a nařídil jej provést. V noci z 9. na 10. března 1939 vyhlásila vláda Česko-Slovenska na území autonomní Země Slovenské výjimečný stav. Vyhlášku o výjimečném stavu podepsal velitel VII. armádního sboru v Banské Bystrici divizní generál Bedřich Homola. Jozef Tiso s celou vládou Země Slovenské byl odvolán a byl dosazen nový premiér Ján Sivák, který byl pověřen sestavením nové vlády Země Slovenské. Ján Sivák se však postu premiéra zřekl a a ústřední vláda následně jmenovala Karla Sidora.Bylo internováno přibližně 250 osob z řad slovenských radikálů, zejména z z Hlinkovy slovenské ľudové strany a Hlinkovy gardy. Členové Hlinkovy gardy byly odzbrojeni. Vojenské části operace velel generál Vojta jako zatímní velitel Zemského vojenského velitelství v Bratislavě.

Operaci začala slovenská média, zejména gardistické deníky nazývat "Homolův puč". Operace trvala 24 hodin a nepřinesla žádný úspěch. Naopak podnítila jednání slovenských radikálů a členů Hlinkovy slovenské ľudové strany k intenzivnější činnosti směřující k rozpadu republiky. Od Říšské tajné služby se jim dostalo plné podpory a dokonce jim půjčila vysílač vídeňského rozhlasu. O čtyři dny později 14. března 1939 vznikl Slovenský Štát.

Generál Hugo Vojta se 27. března posledním vojenským transportem evakuoval ze samostatného Slovenska do Prahy. 1. května 1939 je oficiálně poslán do výslužby. Ihned se však zapojil do odbojové činnosti. Společně s generály Eliášem, Bílým a Vojcechovským zakládá Zemské velitelství Obrany národa. Hlavním velitelem se stal armádní generál Josef Bílý, generál Vojta se stal Zemským velitelem v Čechách a generál Všetička Zemským velitelem na Moravě. Na podzim 1939 předal funkci Zemského velitele plukovníku Kohoutkovi a sám se stal vojenským velitelem Sokola. První vlně zatýkaní unikl a v prosinci 1939 přešel do ilegality. Skrýval se na venkově. 13. února 1940 navštívil Prahu a byl gestapem zatčen, vyslýchán a mučen. 27. září 1941 nastupuje do své funkce zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich a vyhlašuje stanné právo. Ještě téhož dne je generál Vojta společně s generálem Bílým odsouzen k trestu smrti a následujícího dne v Ruzyňských kasárnách zastřelen.
 

normal_Sokol_Vinohrady_Pam_Deska.jpg


Jako dlouholetý cvičitel Sokola a přeborník Vinohradské jednoty je ve vstupní hale sokolovny Sokola Královské Vinohrady v Riegrových sadech uveden na pamětní desce.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Hugo_Vojta
internet

Link to comment
Share on other sites

12. dubna 1961 se uskutečnil první let člověka do vesmíru


V padesátých letech minulého století začal závod o dobývání kosmu. 4. října 1957 se ujal vedení Sovětský svaz úspěšným vypuštěním první umělé družice Sputnik-1 na oběžnou dráhu země. Nasledoval Sputnik-2 s prvním živým tvorem na palubě. Stal se jím pes Lajka 3. listopadu 1957. Dalším krokem byl člověk.

V roce 1959 proběhl v Sovětském svazu první nábor kosmonautů z řad vojenských pilotů. V létě 1960 bylo vybráno pro další výcvik šest adeptů. German Stepanovič Titov, Grigorij Grigorjevič Něljubov, Andrijan Grigorjevič Nikolajev, Valerij Fjodorovič Bykovskij, Pavel Romanovič Popovič a Jurij Alexejevič Gagarin. Tato šestice zahájila 11. října 1960 a prodělala náročný výcvik. 17 a 18 ledna 1961 složili závěrečné zkoušky a získali kvalifikaci "kosmonaut vojenských vzdušných sil". 8. dubna ráno padlo konečné rozhodnutí. Hlavní posádkou pro plánovaný let se stal nadporučík Jurij Alexejevič Gagarin. Titov byl jmenován jako náhradník a Něljubov jako rezerva. Datum letu byl stanoven na 12. duben 1961.
 

normal_2071_120411_1_juga-15.jpeg
Jurij Alexejevič Gagarin


12. dubna 1961 stála na startovací rampě kosmodromu Bajkonur nosná raketa Vostok-K nesoucí kosmickou loď Vostok-1. Její volací znak byl "Kedr". Řídící středisko mělo volací znak "Zarja" a s kosmonautem převážně komunikoval sám hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov s volacím znakem "Zarja-1". Gagarin byl během příprav startu obdivuhodně klidný a jeho tepová frekvence se pohybovala okolo 64 tepů za minutu. V 06:07:00 UTC se vše změnilo. Raketa odstartovala a Gagarin vzrušeně zvolal legendární "Pojechali!".
 

Vostok1patch.png
Nášivka letu Vostok-1


Už během letu nosné rakety se začaly projevovat první obtíže. Měniče napětí v centrálním stupni nosiče nesprávně zafungovaly a raketa dosáhla konečné rychlosti o 0,25 metrů/sekundu vyšší oproti plánu. Nosná raketa se oddělila, ale kosmická loď díky vyšší rychlosti se usadila na orbitu s jinými parametry, než předpokládal plán. Původní orbit měl mít parametry 180x230 km a v případě selhání brzdících motorů zaručoval samovolný návrat lodi do atmosféry v průběhu 5 - 7 dnů, přičemž zásoby vody a kyslíku měla loď na 10 dní. Skutečně dosažený orbit však měl parametry 181x327 km a k samovolnému návratu by došlo až po 15 - 20 dnech.
 

vostok1.jpg
Kosmická loď Vostok-1


Řídící středisko dálkově přeprogramovalo sekvencer PVU Granit, což bylo zařízení, které automaticky postupně aktivovalo jednotlivé kroky letu. V 06:50.00 UTC došlo k orientaci lodi vůči slunci. V 07:18 je zahájena komunikace, ve které je Gagarin již oslovován jako major. V 07:25.04 UTC započal zážeh brzdícího motoru. Došlo však k nepředvídané sekvenci kritických situací. Při vyplachování brzdícího motoru dusíkem unikla část paliva a motor místo plánovaných 41 sekund pracoval pouze 40,1 sekundy. Tím namísto plánovaného zpomalení o 136 m/s loď zpomalila pouze o 132 m/s. Navíc nedovřený ventil další 4 sekundy vháněl do motoru palivo a to způsobilo nekontrolovatelnou rotaci kolem všech tří os rychlostí přibližně 30°/s. Protože nedošlo ke standardnímu ukončení činnosti brzdícího motoru, tak sekvencer nespustil následující krok, kterým bylo oddělení datového kabelu přístrojového úseku. Vostok se začal nořit do atmosféry a došlo i iniciaci čtyř malých pyropatron, které oddělily přístrojovou sekci od kabiny, ale stále zůstávaly obě části spojené tlustým datovým kabelem. Tím, jak sebou kabina táhla na kabelu přístrojovou sekci, tak bylo narušeno těžiště kabiny a kabina nebyla orientována proti atmosféře tepelným štítem. Hrozilo reálné nebezpečí, že kabina shoří v atmosféře. V 07:35 naštěstí kabel povolil. Podle některých zdrojů se přepálil, podle jiných zafungoval předprogramovaný nouzový signál k oddělení, další zase zmiňují jakousi tepelnou pojistku, která se aktivovala aerodynamickým ohřevem. V každém případě se kabina správně zorientovala tepelným štítem proti atmosféře. I když kabina stále rotovala kolem svislé osy, tak Jurij Gagarin byl z nejhoršího venku. 
 

normal_Vostokpanel.JPG
Řídící pult Vostoku-1


V 7 km došlo ke katapultáži kosmonauta a ten se v pořádku snášel na padáku k zemi. O tři kilometry níže se otevřel padák i na návratové kabině a kabina v 07.47.00 UTC dosedla na zem. V 08:05 UTC dosedl i kosmonaut. K přistání došlo nedleko vesničky Smělovka, 26 km jihozápadně od města Engels. Let trval 108 minut. Protože místo přistání bylo téměř 1500 km na západ od Bajkonuru, tak se nedocílilo kompletního obletu Země.
 

normal_vostok_1_after_landing.jpg
Návratová kabina Vostoku-1



http://cs.wikipedia.org/wiki/Jurij_Gagarin
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vostok_1
internet
Link to comment
Share on other sites

13. dubna 1570 se narodil Guy Fawkes 

protagonista Spiknutí střelného prachu.


Guy Fawkes se narodil ve Stonegate v hrabství York. Oba rodiče byli stoupenci anglikánské církve. Po smrti otce se jeho matka provdala za katolíka a Fawkes se přiklonil ke katolicismu. Fawkes vystřídal několik zaměstnání. Nakonec prodal dědictví po otci a vstoupil do armády, aby se účastnil probíhající "osmdesátileté války". Nevstoupil však do armády anglické, ale přiklonil se na stranu katolického Španělska. Během války v něm sílila nenávist vůči britskému králi Jakubovi I. Nenávist ke králi dovedla Fawkese k myšlenkám na přípravu katolického povstání. Podporu hledal nejprve v katolickém Španělsku, spřízněné duše však nakonec objevil v roce 1604 mezi anglickými katolíky v čele s Robertem Catesbym. Skupina chtěla spáchat na protestantského krále Jakuba I.
 

normal_GuyFawkes-1-1.jpg



Robert Catesby 20 května 1604 vymyslel plán na zničení budovy britského parlamentu, v němž se v tu dobu bude nacházet jak král, tak ostatní vladařstvo. Skupina se pro něj snažila najít podporu v Evropě, zejména ve Španělsku. Neúspěšně. Ale odradit se nenechala. Vrhla se do příprav i tak, na vlastní pěst. V květnu 1604 si Percy najal byt přiléhající k Sněmovně lordů. Původním záměrem bylo podkopání chodby vedoucí k základům Sněmovny lordů a umístění výbušniny. Když byl v létě roku 1604 Londýn zasažen morovou nákazou, bylo jednání parlamentu odloženo na příští rok. Na konci roku 1605 ještě chodba nebyla dokončena a jednání parlamentu bylo znovu odročeno na listopad 1605. V době kdy chtěli přesunout výbušninu blíže k Westminsterskému paláci, se jim naskytla možnost pronájmu přízemního domu přímo naproti Sněmovně lordů. Fawkes pomáhal umístit střelný prach do místnosti, která byla ukryta pod skladem dřeva pod budovou Sněmovny lordů. Do května spiklenci naplnili sklep 36 sudy střelného prachu. Pokud by všechny sudy vybuchly, byla by zničena velká část budov Westminsterského paláce a zřejmě by došlo k zničení skleněných oken v okruhu jednoho kilometru. Guy Fawkes měl iniciovat výbuch, zatímco ostatní odjeli do Dunchurchu ve Warwickshire, kde očekávali zprávy. Poté co by byl parlament zničen, měli zorganizovat povstání v Midlands.
 

normal_v-jako-vendeta-ukazka.jpg
Guy Fawkes byl inspirací pro hlavní postavu komiksu V jako Vendeta



V době příprav atentátu někteří spiklenci varovali své katolické přátele, aby nechodili na jednání parlamentu. V pátek 26. října obdržel lord Monteagle dopis, který mu zřejmě poslal jeho švagr Francis Tresham. Monteagle ho přečetl nahlas, možná proto, aby varoval spiklence, že jsou odhaleni a okamžitě ho odevzdal Robertu Cecilovi, státnímu sekretáři. Ostatní spiklenci se o dopisu dověděli následující den, ale rozhodli se pokračovat, zvláště poté co Fawkes navštívil skladiště a oznámil, že nic nebylo dotčeno. Varování vedlo v noci 4. listopadu k prohlídce podzemí Sněmovny lordů včetně sklepení. O půlnoci 5. listopadu byl Thomasem Knyvetem doprovázeným skupinou ozbrojenců objeven Guy Fawkes jak střeží hranici dřeva nedaleko od dvaceti sudů se střelným prachem. Byly u něho nalezeny hodiny, doutnák a ledkovaný papír a Fawkes byl uvězněn. Fawkes uvedl, že chtěl zabít krále a členy parlamentu, ale podařilo se mu utajit svou identitu a prohlašoval, že jednal samostatně. Později byl převezen do Toweru a vyslýchán na mučidlech. Fawkws dlouho odolával, ale 7 listopadu nakonec odhalil svou pravou totožnost a uvedl také jména svých spolubojovníků. 9. listopadu pak na pokraji kolapsu podepsal plné doznání.
 

anonymous.png
Maska s podobiznou Guye Fawkese je používána hnutím Anonymous



Soud se zosnovateli atentátu na krále započal až na sklonku ledna roku 1606. Státní zástupce žádal trest uvláčení k smrti za koněm a následné rozřezání těl a jejich vystavení jako varování pro ostatní královy nepřátele. Soud byl o něco málo vstřícnější, smrt oběšením je měla dlouhých minut utrpení ušetřit. 31. ledna 1606 byli Guy Fawkes a jeho druhové Thomas Wintour, Robert Keyes a Ambros Rookwood vytaženi ze svých cel a odvlečeni na prostranství Westminsterského paláce a tam oběšeni.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Guy_Fawkes
internet

Link to comment
Share on other sites

14. dubna 1919 se narodil Ján Režňák 

slovenský pilot


Ján Režňák se narodil ve vesničce Jablonica v okrese Senica. Vyučil se elektrikářem. Od mládí jej přitahovalo létání. Navštěvoval proto letiště Vajnory nedaleko Bratislavy a zde od dubna do srpna 1938 absolvoval, pod hlavičkou Slovenském aeroklubu, zkrácený pilotní kurz v rámci programu „1000 nových pilotů republice“. Po získání pilotního průkazu vstoupil do letectva Československé armády a pokračoval ve výcviku v pilotní škole vojenského letectva na letišti Spišská Nová Ves u Leteckého pluku č.3 ". Po vzniku samostatného Slovenska v březnu 1939 přešel tento pluk pod armádu Slovenského státu. Po ukončení školy nastoupil do poddůstojnického kursu a v prosinci 1939 je zařazen k Letce 37 Slovenských vzdušných sil v Piešťanech v hodnosti čatníka (četař). Letka 37 se dnem 1. ledna 1940 přetransformovala na Letku 13 SVZ. Zde létal na letounech Avia B.534 a Avia BK.534, což byla kanónová verze stíhačky.
 

normal_Jan_Reznak~0.jpg


V roce 1941 se Slovensko jako první spojenec Německa zúčastnilo tažení proti Rusku. Nasazené byly I. pozorovací peruť a II. stíhací peruť. Koncem června se II.stíhací peruť začala přesouvat z Piešťan na základny na východním Slovensku. S bojovým postupem jednotky začaly 7. července 1941. Letecké jednotky "spolupracovaly" se Slovenskou pozemními jednotkami Rychlé brigády, přičemž později k úkolům přibyla spolupráce s německými průzkumnými stroji. Avie však trpěly nedostatkem kvalitního benzínu, součástek a také bojovými ztrátami, způsobené často protiletadlovou palbou. Z těchto důvodů se rapidně snižoval počet bojeschopných strojů u stíhacích letek. Letky byly postupně stahovány z fronty zpět na Slovensko, přičemž zanechali část svých bojeschopných strojů letkám, které ještě zůstávaly na frontě. Letka 13 se vrátila do Piešťan 15. srpna 1941.
 

normal_Jan_Reznak.jpg


Zkušenosti z východní fronty donutili slovenskou vládu k nákupu nových modernějších strojů, které by nahradily dosluhující Avie. Volba padla na německé Messerschmittu Bf 109E. Na tyto stroje měla být přezbrojena letka 13, která byla vyslána k leteckému útvaru Jagdgruppe Drontheim na dánskou základnu Grove, aby se tu přeškolila na nová letadla. Výcviku se mělo zúčastnit 19 pilotů. Samotný výcvik začal koncem února 1942. Po ukončení kurzu mělo na Slovensko přeletět 12 strojů Bf 109E, avšak připravených bylo jen 10. Přelet z Grove do Piešťan začal 2. července 1942. Skupinu devíti slovenských pilotů vedl německý instruktor oberleutnant Reinwald.
Do Piešťan piloti dorazili 3. července, během následujících dvou dnů dorazili ještě Martiš a Ďumbala, kteří měli během přeletu technickou poruchu. Po příletu na Slovensko se pokračovalo v zdokonalovacím výcviku pilotů letky 13, jejíž personál tvořilo 13 pilotů pod vedením stotníka (kapitána) Ondřeje Ďumbalu. Příprava vyvrcholila absolvováním ostrých střeleb, které se konaly od 21. do 25. září 1942 v prostoru vojenské střelnice Malacky-Nový Dvůr. Další den po absolvování ostrých střeleb byla letka prohlášena za bojeschopnou a začalo se s přípravami na její opětovné nasazení v Sovětském svazu. To začalo 27. října 1942. Piloti letěli na sedmi Bf 109E. Letce bylo přiřazeno také letadlo Praga E-39, které mělo sloužit kurýrní službě. Ostatní personál se přesunul po železnici. Cílovou stanicí byl Majkop, přesun se ukončil 4. listopadu 1942. V Majkopu probíhal dodatečný bojový výcvik pilotů a seznamovací lety.Letka 13 byla zařazena do stavu Jagdgeschwader 52 jako její 13. (Slowakei) Staffel / JG 52. Od 13. listopadu byla letka začleněna do bojové sestavy. 17. ledna 1943, dosáhl Ján Režňák prvního sestřelu. V oblasti Smolenskaja sestřelil dvojplošník I-153. V polovině března 1943 se v Tamanu piloti proškolili na letadla Bf 109G. Ty však nebyly majetkem SVZ, byli Slovenskému letectvu jen zapůjčeny. Stroje nenesli slovenské výsostné znaky, jediným poznávacím znamením byla trikolóra na vrtulovém kuželu strojů. Letce byly také zapůjčovány stroje Bf 109F. 30.června 1943 docílil Ján Režňák svého posledního sestřelu. Celkové jeho skóre se tak uzavřelo na 32 potvrzených sestřelech a 3 nepotvrzených. Celkem odlétal 194 bojových letů. Sám byl třikrát sestřelen, ale vždy se mu podařilo nouzově přistát. V červenci 1943 se piloti první garnitury vrátili na Slovensko. V bojích je vystřídala druhá garnitura Letky 13.

Režňák byl přidělen k protivzdušné obraně v rámci Pohotovostní letky, kde nalétal 22 letů, ale již neskóroval. Na jaře 1944 byla jeho letka znovu vybavená stroji Me Bf-109 G-6 a byla začleněna k obraně Vídně. Režňák tu absolvoval 7 bojových letů, ale už bez výsledku. SNP se Ján Režňák neúčastnil ani na jedné straně. Jeho letka se měla přidat na stranu povstání, ale letouny byly bez paliva. Navíc Němci slovenský personál včetně Režňáka vyhodili z letiště. Museli zůstat v Piešťanech a hlásit se každý den Němcům. Byl Němci nucen k účasti na pozemní operaci proti partyzánům. Ján Režňák to jako pilot odmítl. Stejně tak odmítl na jaře 1945 nabídku od Němců, aby ustoupil s nimi a bojoval v Luftwaffe.
 

normal_jr5.jpg
Ján Režňák v roce 2004. interview pro server Život



Po osvobození byl předveden na místní velitelství Rudé armády a předán vojenskému soudu v Martině. Ten ho však, na přímluvu příslušníků Letky 13, kteří dezertovali do SSSR, zbavil obvinění.Byl opět přijat do československé armády. Stal se zástupcem velitele letiště v Trenčianských Biskupicích. Působil i jako letecký učitel v Prostějově. Po únoru 1948 byl Režňák degradován a propuštěn z armády. Přimluvil se za něj někdejší spolubojovník Ján Gerthofer, a tak mohl být ještě na čas zaměstnán jako letecký instruktor v aeroklubu v Považské Bystrici. V roce 1951 mu však na příkaz StB bylo pilotní oprávnění odejmuto. Pokoušel se hlásit na vysokou školu, to mu však bylo odepřeno. Nastoupil tedy do zaměstnání jako technický inspektor a konstruktér v Považské Bystrici, později v koncernu Jawa v Piešťanech, kde pracoval do důchodu. Do důchodu odešel v roce 1979 a žil v Piešťanech. V roce 1997 byl slovenským ministrem obrany povýšen do hodnosti poručíka v záloze. Zemřel v Martině dne 19.září 2007.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Ján_R ... %88%C3%A1k
internet

Link to comment
Share on other sites

15. dubna 1998 zemřel Pol Pot

kambodžský diktátor


Pol Pot se ve skutečnosti jmenoval Saloth Sar. Narodil se v březnu 1928 (někdy bývá uváděno i datum 19. května 1928) ve vesnici Preksbauv, přibližně 130 km severně od Phnompenhu.Když bylo Sarovi deset, nastoupil dle khmerské tradice na rok do buddhistického kláštera Botum Vadei v Phnompenhu. Poté navštěvoval katolickou školu École Miche a pak prošel ještě třemi dalšími školami, aby získal stipendium pro studium ve Francii. V roce 1949 odjel do Paříže studovat elektrotechniku. Ve Francii se seznámil s myšlenkou komunismu a revoluce, stal se členem marxistického kroužku khmerských studentů. Navázal tak kontakty s lidmi, kteří se v budoucnu stanou čelnými představiteli Rudých Khmerů. Během studií dokonce vstoupil do Komunistické strany Francie.
 

pol-pot.jpg


Do Kambodže se vrátil v roce 1952. Právě vrcholila první válka v Indočíně a proti francouzské nadvládě bojovali na kambodžském území roajalistické odbojové skupiny, dále vojenští velitelé, jimž šlo spíše o kontrolu území než o nezávislost Kambodže, prostí bandité a hlavně Viet Minh (Liga boje za nezávislost Vietnamu). Pol Pot se přidal k tomuto odboji a odešel do džungle, kde pobýval na území ovládaném Viet Minhem a největším kambodžským odbojovým hnutím Khmer Issarakem. Vstoupil do Indočínské komunistické strany, v níž dominovali Vietnamci. Nezávislost pro Kambodžu však na Francii získal Sihanuk, tehdy ještě král. Stalo se tak hlavně díky obratnému vyjednávání, kdy jeho hlavním argumentem bylo, že buď Kambodža včas obdrží nezávislost, nebo se v zemi chopí moci komunisté. Na ženevské konferenci roku 1954 byla Kambodži, na rozdíl od Vietnamu a Laosu, potvrzena plná územní integrita a partyzánské oddíly se musely buď vzdát, nebo opustit zemi. Po vyhlášení nezávislosti se Pol Pot vrátil do Phnompenhu, kde měl za úkol infiltrovat Demokratickou stranu, nejsilnější politickou stranu v zemi, a zprostředkovávat kontakty mezi legální levicovou stranou Pracheachon a ilegální komunistickou Lidovou revoluční stranou Kambodže. Rovněž vyučoval na soukromé škole historii a francouzskou literaturu. Pravděpodobně již během studií ve Francii se seznámil s dívkou Khieu Ponnary, pocházející z bohaté kambodžské rodiny. 14. července 1956 se s ní oženil. Přestože strana Pracheachon v mnoha směrech podporovala politiku prince Sihanuka, například sdílela jeho antiamerikanismus a chválila jej za pročínskou politiku, stala se terčem četných Sihanukových výpadů, neboť vládní činitelé na ni nahlíželi jako na komunistické semeniště. Sihanuk začal její příznivce označovat za Rudé Khmery. Členové Pracheachonu byli pod policejním dozorem a několik jich bylo zabito.

Ačkoliv v tu dobu bylo komunistické hnutí v Kambodži relativně slabé, rostlo Pol Potovo osobní postavení. V roce 1960 se stal mužem číslo tři v nově založené Komunistické straně Kambodže. Po smrti tajemníka Tou Samoutha v roce 1962 a pochybnostech o loajalitě jeho zástupce Nuona Cheya se mu otevřela cesta k postu vůdce strany. Roku 1963 odešel do džungle, kde zprvu pod dohledem Vietnamců a postupně čím dál více samostatně organizoval komunistické hnutí i partyzánské jednotky.
S jeho celoživotní konspirací souvisí i řada přezdívek: Pouk, Pol, 87, Prastrýc, První bratr, 99, Střed strany etc. Svůj nejznámější pseudonym Pol Pot přijal v roce 1970, důvod výběru není znám.
Paranoia šla u něho ruku v ruce s krutostí. Pokud se objevilo sebemenší podezření, že někdo ochabuje v loajalitě, byť by to byl starý přítel z odboje, nechal jej okamžitě popravit. Před davy nevystupoval a obyčejní Khmerové sice znali jméno Pol Pot, nevěděli však, a to ani členové Saloth Sarovy rodiny, kdo se pod tím pseudonymem skrývá. Často ani nevěděli, zda je to vůbec člověk, a výraz Pol Pot zaměňovali s Komunistickou stranou Kambodži.

Na přelomu 60. a 70. let se Kambodža dostala do bezvýchodné spirály násilí. Na venkově operovaly stále početnější jednotky Komunistické strany Kambodži, v pohraničí rostl počet vojáků Vietkongu a Američané ve snaze pomoci jihovietnamskému režimu bombardovali pohraniční oblasti. Ve městech rostl odpor k autoritativní vládě Sihanuka, který byl v roce 1970 zbaven moci pravicovým pučem generála Lon Nola, jenž následně prohlásil Kambodžu republikou. Sihanukův režim byl sice značně autoritativní, docházelo k politickým vraždám, volby byly manipulovány a společnost prorostlá korupcí, jenže nový režim byl ještě brutálnější a neschopnější. Sihanuk se v pekingském exilu spojil s Rudými Khmery, kteří tak získali punc legitimity. Jejich řady rostly a již se obešly bez podpory vietnamských kádrů, které vykázali ze země. Postupně dobývaly jednu provincii za druhou a Lon Nolův režim přežíval pouze díky masivním náletům amerického letectva, které si však vyžádalo desetitisíce nevinných obětí, zvyšovalo neoblíbenost republiky a prohlubovalo společenskou deziluzi.
USA však boj v Indočíně vzdaly a vlády v Saigonu a Phnompenhu nedokázaly bez jejich pomoci přežít. 17. dubna 1975 se Rudí Khmerové zmocnili Phnompenhu. Mnoho obyvatel Kambodže vítalo ukončení krvavých bojů a doufalo, že dojde k jakémusi národnímu usmíření. Nastal opak. Spirála násilí v Kambodži vystoupala do nebývalých výšin. Obyvatelé měst byli vyhnáni na venkov, kde byli nuceni otročit na rýžových polích. Pracovní dobu určoval východ a západ Slunce. Byly zakázány peníze, zrušeny školy. Rodiny byly rozděleny, ženy a muži žili v oddělených kolektivech. Život ztratil v Demokratické Kampučii, jak Rudí Khmerové svůj stát nazvali, jakoukoliv cenu. Během jejich vlády zemřelo okolo 1,5 milionu lidí. Smrt byla nejběžnějším trestem za jakékoliv provinění. Lidé byli zastřeleni nebo ubiti. Statisíce jich zemřelo hlady a vyčerpáním.
Revoluční šílení Rudých Khmerů vyvěralo z jejich přepjatého nacionalismu, kterým však navazovali na Lon Nola i Sihanuka. Kambodžský nacionalismus byl podivnou směsí ublíženectví a domýšlivosti. Dalo by se to formulovat takto: země, utlačovaná krutými sousedy, obětovaná v zájmu cizinců toužících po jejím zániku, přesto však země zaslíbená, s lidem, jemuž není rovno, a předurčená vykonat velkolepé a nevídané činy. Odráželo se to i v prohlášení komunistických vůdců. Nenalezneme zde odkazy na zahraničí, a když, tak v záporném smyslu. Khmerská revoluce údajně neměla v historii precedent. Výsledky revoluce měly zahanbit celý socialistický svět a vyvolat jeho obdiv k malé, ale přitom tak jedinečné zemi.
 

normal_po_ada_2_str_nka_4_obraz_0001_jpg
Rudí Khmérové


I za pádem Demokratické Kampučie musíme hledat Pol Potovu paranoiu. Komunističtí činitelé byli masově popravováni, protože je Pol Pot vinil ze spolupráce s úhlavním nepřítelem Khmerů – s Vietnamci. Když pak na přelomu let 1978/1979 přerostly pohraniční boje na kambodžsko-vietnamské hranici v regulérní válku, byla Demokratická Kampučie smetena vietnamskými vojáky během několika týdnů. V řadách Rudých Khmerů chyběly kádry schopné organizovat odpor. Po invazi Vietnamců se Pol Pot s desetitisíci nejvěrnějších uchýlil do pohoří Dangrek. Odtud po celá 80. léta dál vedl gerilový boj proti Vietnamcům a Khmerům, kteří s nimi spolupracovali. Umožňovala mu to i podpora států, jako je Thajsko, Čína a USA, které se tak snažily vyčerpat Vietnam. Rudí Khmerové však přežili i konec studené války. Na počátku 90. let měli díky misi OSN možnost složit zbraně a beztrestně se zapojit do chystaných voleb. Pol Pot se rozhodl pokračovat i nadále v boji, jenže pozvolna jej opouštěla řada velitelů i vojáků, kteří v dalším boji již neviděli smysl; nadto jim nová vláda slibovala beztrestnost. I na sklonku života Pol Pot čelil těmto "zradám" násilím. Když v roce 1997 pojal podezření i proti Son Senovi, kterého znal již z marxistického kroužku a jehož dříve označil za svého nástupce, nechal jej popravit i s celou rodinou. Tím však proti sobě poštval i své nejvěrnější. Pol Pot byl zbaven moci. Byl dokonce odsouzen provizorním soudem Rudých Khmerů, ale za skutečné odsouzení jeho zločinů tuto frašku považovat nelze. Pol Pot ostatně vinu nikdy nepřiznal. 
 

normal_a04813a330c9b2c0438761fc67d1_w423
Zesnulý Pol Pot


V dubnu 1998 byl Pol Pot starý, unavený a vážně nemocný muž. Dožíval v domácím vězení v pohoří Dangrek na kambodžsko-thajských hranicích. 15. dubna 1998 ve 22 hodin a 15 minut zemřel. Selhalo mu srdce.Během následujících dvou dnů bylo tělo ukázáno novinářům a thajští soudní specialisté mu odebrali otisky prstů, pořídili snímky chrupu a vzali vzorky vlasů. 18. dubna byly ostatky jen několik set metrů od thajské hranice zpopelněny na hromadě odpadků a starých pneumatik. Kremaci nebyl přítomen nikdo z nejvýše postavených Rudých Khmerů. Jeho druhá manželka Meas vykonala krátký buddhistický rituál.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Pol_Pot
internet

Link to comment
Share on other sites

16. dubna 1945 byla potopena německá loď Goya

počet obětí činí 6000 - 7000 osob

 

normal_go3.jpg


Goya byla norská nákladní loď. Její výtlak činil 5230 BRT, byla 146 metrů dlouhá a 17,4 metrů široká. Její rychlost dosahovala 18 uzlů. Stavba lodi Goya byla zahájena v roce 1939 v norské loděnici Avers Mek.Verkst. A/S. Její stavbu si objednal rejdař A/S Ludwig Mowinkels Rederi Bergen. Když Němci vtrhli do Norska, plavidlo zabavili a dokončili jeho stavbu. V dubnu 1940 byla Goya spuštěna na vodu. 6. ledna byla oficiálně zařazena do služby v německém válečném námořnictvu. Nejdříve plnila funkci pomocné lodi a plovoucího skladu pro německé ponorky operující v Baltu. V červnu 1943 dostala novou funkci a dále sloužila jako plovoucí základna pro 27. ponorkovou flotilu. Od srpna 1943 pak plnila funkci cvičného cíle pro posádky 24. výcvikové ponorkové flotily. V roce 1944 byla loď přemalována a získala maskovací nátěr a dále sloužila jako transportní loď pro německé vojáky.
 

normal_go1.jpg
Spouštění lodi Goya na vodu



Počátkem roku 1945 z Východního Pruska utíkali miliony Němců před postupující Rudou armádou. Německé velení se snažilo pro evakuaci uprchlíků využít každou loď, která byla poblíž. A tak k transportům prchajících Němců byla určena i Goya. Plavba z Východního Pruska do Německa byla velmi riskantní, protože Baltské moře bylo pod kontrolou jak sovětských letadel, tak i sovětských ponorek. 30. ledna 1945 byl sovětskou ponorkou S-13 pod velením kapitána Marineska potopena loď Wilhelm Gustloff. zahynulo téměř 10 000 osob. Stejná ponorka potopila 10. února další transport. Tentokrát se jednalo o loď General von Steuben a zahynulo 3600 osob.
 

normal_go2.jpg
Loď Goya opatřená maskovacím nátěrem



16. dubna 1945 vyplouvá z přístavu Hel loď Goya. Oficiálně je na palubě 6100 osob, ale počet je ve skutečnosti větší. Bylo využito každé místo na palubě, protože se vědělo, že je to jeden z posledních transportů. Krátce po vyplutí byla loď napadena sovětskými bombardéry. Ztráty na životech jsou minimální, ale loď se musí na 20 minut zastavit aby opravila škody. Navíc je její rychlost díky poškození snížena na polovinu. Její šance na uniknutí ponorkám rapidně poklesla.
 

normal_go4.jpg
Kapitán Vladimír Konstantinovič Konovalov před ponorkou L-3



Kolem 23 hodiny loď objevuje sovětská ponorka L-3 pod velením kapitána Konovalova. Poškozená loď mu nemá šanci uniknout a kapitán ponorku přesouvá do palebného postavení. Ve 23:52 je loď torpédována a během pouhých sedmi minut se potápí. Potopení lodi přežilo 183 osob. Odhad počtu obětí se pohybuje mezi 6000 až 7000. Jedná se druhou největší námořní katastrofu.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Goya_(lo%C4%8F)
internet

Link to comment
Share on other sites

17. dubna 1893 se narodil Emanuel Moravec

československý důstojník a později kolaborant s nacisty


Emanuel Moravec se narodil v Praze. Vystudoval Vyšší průmyslovou školu a v roce 1912 složil maturitní zkoušku. 
 

normal_em.PNG


28. července 1914 je odveden do rakousko - uherské armády a poslán do Školy jednoročních dobrovolníků v Salcburku.Po jejím ukončení je odeslán na východní bojiště a v roce 1915 upadl do ruského zajetí. Žádá o ruské občanství, aby mohl vstoupit do České družiny. Protože mu nebylo vyhověno tak v roce 1916 vstupuje do I. srbské dobrovolnické divize a jako poručík se stává velitelem kulometné čety. V září téhož roku je u Amzači zraněn. V roce 1917. Po svém zotavení se hlásí do československých legií. Při odvodu se dpopouští podvodu a tvrdí, že je strojní inženýr. Snažil se tak zlepšit svou pozici při přijetí. Nastupuje k 6. československému střeleckému pluku v Borispolu a účastní se s ním i Bitvy u Zborova. V červenci 1918 si při bojích u obce Bogatinskaja zlomil po pádu z koně klíční kost a nemůže se navrátit ke své jednotce. Zůstává tedy v Omsku jako velitel kulometného oddílu. Během léčení píše své první dílo "Články vojenské, Sibiř". Jeho literární činnost nezůstane nepovšimnuta a 31. ledna 1919 se Moravec stává pracovníkem politicko-informačního oddělení Ministerstva vojenství ČSR na Sibiři. 4. června 1919 je jmenován velitelem technického oddílu na Ruském ostrově v zálivu Petra Velikého, jižně od Vladivostoku. V lednu 1920 se oženil s Ruskou Helenou Grigorijevnou Bekovou. Bylo jí 17 let a čekala s ním dítě.

Po návratu do vlasti zůstal v československé armádě. Sloužil jako zpravodajský důstojník na štábu Zemského vojenského velitelství v Užhorodě. Vystudoval Vysokou válečnou školu v Praze a poté od roku 1923 v hodnosti majora pracuje na štábu Zemského vojenského velitelství v Praze. V roce 1926 nachází hloubková kontrola v Moravcově oddělení finanční nesrovnalosti. Moravec je tedy odvolán ze Zemského vojenského velitelství a v roce 1927 se stává velitelem 1 polního praporu Pěšího pluku 24 ve Znojmě. Jeho manželství prochází krizí. Moravec je převelen do Michalovců a zde se Moravec seznamuje s Ilonou Emmou Pavlou Szondyovou. Děvče je o 21 let mladší než on. Od roku 1931 začíná Emanuel Moravec vyučovat na Vysoké válečné škole v Praze. V roce 1932 se rozvádí se svou první ženou a téhož roku se žení s osmnáctiletou Szondyovou.v roce 1933 je Moravec jmenován plukovníkem generálního štábu československé armády.

Moravec také působí na poli literárním. Píše několik novinových článků, zejména do "Přítomnosti" a "Lidových novin". Některé své články publikuje pod pseudonymem Stanislav Yester. Je považován za jednoho z našich předních odborníků na vojenství. V roce 1934 vydává knihu "Vojáci a doba. I. část, Důstojnický stav kdysi a dnes". Kniha je značně kontroverzní. Moravec se v díle přiklání k autoritativní demokracii a myšlenkově souzní s principy italského fašismu. V roce 1935 vydává "Válečné možnosti ve střední Evropě a tažení v Habeši" a o rok později "Obrana státu II. samostatná část díla "Vojáci a doba". V jeho textech se objevují úvahy o nutnosti spolupráce Československa s Polskem a fašistickou Itálií. Je pozoruhodné, že zatímco inklinuje k principům italského fašizmu, tak nacistické Německo vnímá jako nebezpečí.

V roce 1937 na pohřbu TGM vedl Prahou vojenský průvod a stál u jeho rakve čestnou stráž. Při mobilizaci v září 1938 je přidělen k Zemskému vojenskému velitelství do Košic, ale nakonec se stává náčelníkem štábu IV. armády dislokované ve Znojmě, kam měl směřovat hlavní úder wehrmachtu. Stává se členem Výboru na obranu republiky a jako zástupce tohoto výboru se setkává s prezidentem Edvardem Benešem po podepsání Mnichovské dohody a snaží se přimět prezidenta Beneše a generála Syrového k obraně vlasti za každou cenu a dochází k rozkolu mezi ním a Benešem. 5. října 1938 je v "Lidových novinách" vydán jeho článek "Účtování a co dále". Je to předzvěst jeho názorového zlomu a jeho pozdější kolaborace s Němci. Pro tento svůj neskrývaně nepřátelský postoj k vládě a prezidentovi byl nucen opustit Vysokou školu válečnou, byl přeložen do Památníku osvobození v Praze na Žižkově a hlavní štáb mu zakázal publikovat. Plukovník Moravec však odmítl rozkaz uposlechnout a začal publikovat pod pseudonymem E. Herold. V říjnu 1938 se rozvádí a 14. 11. 1938 byl poslán do výslužby.
 

normal_Emanuel_Moravec_-_ministr.jpg


15. března 1939 nacisté obsazují Čechy a Moravu. Dochází k jeho názorovému zlomu. V létě absolvuje poznávací cestu po Říši a vrací se nadšen. V říjnu 1939 vychází jeho kniha "V úloze mouřenína, Československá tragedie r. 1938" což je už jasný a ucelený program totální spolupráce českého národa s nacisty. Začíná pracovat v Českém rozhlase. Své rozhlasové komentáře vydává v roce 1940 knižně pod názvem "Ve službách nové Evropy - Rok před mikrofonem - Padesát přednášek". Spolupracuje s K.H.Frankem. Po příchodu Reinharda Heydricha do úřadu 28. září 1941 ho Moravec osobně navštěvuje a rukoudáním přísahá věrnost Říši. Moravcova oddanost Říši šla tak daleko, že jeho syn Igor sloužil v proslulé divizi SS Totenkopf, Jiří ve wehrmachtu, nejmladší Pavel byl členem Hitlerjugend a jeho třetí žena Jolana se stala konfidentkou gestapa. Od roku 1941 byl předsedou organizace "Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě". Tato organizace měla svůj vzor v hitlerjugend a měla vychovávat mládež k loajalitě k Říši.

Po zatčení Aloise Eliáše a rozpadu jeho vlády byla 19. ledna 1942 ustanovena vláda Jaroslava Krejčího. Emanuel Moravec v ní převzal místo ministra školství a národní osvěty. 

Při plánování zahraničního exilu o provedení nějaké významné akce bylo zvažováno mezi atentátem na Reinharda Heydricha a atentátem na Emanuela Moravce. Nakonec bylo rozhodnuto provést atentáty oba. Atentát na Reinharda Heydricha měla provést skupina Anthropoid a skutečně ho úspěšně provedla. Atentát na Emanuela Moravce měla provést skupina Tin ve složení rotný Ludvík Cupal a rotný Jaroslav Švarc. Výsadek byl proveden v noci z 29. na 30. dubna 1942 nedaleko vsi Padrť u Rožmitálu. Skupina se však při dopadu rozdělila a navíc nenalezla svou výstroj. Jaroslavu Švarcovi se podařilo dostat do Prahy, kde se připojil k Opálkovi a později zahynul v kryptě kostela sv. Karla Boromejského v Resslově ulici. Cupalovi se podařilo dostat na Moravu a operoval tam společně se skupinou Intransitive. Nakonec byl Cupal 15. ledna 1943 obklíčen ve svém úkrytu v cihelně u Velehradu a raději se zastřelil, než aby se vzdal.

Emanuel Moravec aktivně rozbíjí české fašistické organizace "Vlajka" a "Národní obec fašistická" protože je jejich program příliš národně zaměřený a tedy v rozporu s cíli Říše. Členové jsou dílem popraveni a dílem posláni do koncentračních táborů. Zbytek je včleněn do "Národního souručenství".
 

normal_Emanuel-Moravec.jpg


Když v květnu 1945 začalo Pražské povstání, státní ministr K. H. Frank usoudil, že Moravcův projev v rozhlase uklidní situaci. Pražské rádio bylo již obsazeno povstalci, takže nacisté Moravce převáželi k mělnické vysílačce, kterou měli ještě pod kontrolou. Autu, v němž sedí Moravec, během cesty došel benzin, a tak řidič vystoupil. V tom okamžiku Moravec vytáhne z kapsy revolver a v kabině auta se zastřelí. Řidič pak mrtvolu zavezl do budovy biskupského gymnázia ve Winterově ulici, kde sídlilo velitelství pražské pořádkové policie. Na dvoře gymnázia bylo tělo pohřbeno a 7. června 1945 exhumováno. 

Moravcův nejmladší syn zahynul během války při bombardování, nejstarší syn byl po válce v roce 1947 popraven kvůli své účasti v jednotkách SS.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Emanuel_Moravec
internet
Link to comment
Share on other sites

18. dubna 1958 zemřel Maurice Gustave Gamelin

francouzský generál


Maurice Gustave Gamelin se narodil 20. září 1872 v Paříži. Svoji vojenskou kariéru zahájil vstupem do vojenské školy v Saint-Cyru, kterou absolvoval v roce 1893. Prodělal praxi koloniálního důstojníka v Alžíru a po čtyřech letech byl přijat na Válečnou akademii. Po jejím absolvování jako kapitán nastoupil v roce 1900 do štábu XV. armádního sboru. V březnu 1914 jej generál Joffre přivedl do generálního štábu, ale když nedlouho nato vypukla válka, odešel Gamelin k válčícím jednotkám a stal se velitelem brigády. Následujícího roku Gamelin jako velitel pěší divize vzdoroval úspěšně útoku německé přesily na řece Oise. V roce 1916 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.
 

normal_General_Maurice_Gamelin.jpg


Po skončené válce stál Gamelin od roku 1920 v čele vojenské mise do Brazílie, odkud se v důsledku nemoci vrátil v roce 1924. Poté byl vyslán k francouzským jednotkám na Blízkém východě, neboť Libanon a Sýrie byly tehdy pod mandátem Společnosti národů a francouzskou správou. Do Francie se vrátil až v roce 1929, kdy mu bylo svěřeno velení nad armádním sborem. Až v roce 1931 byl povolán zpět do generálního štábu a v roce 1935 se stal viceprezidentem nejvyšší válečné rady. 

S odvoláním na tvrzení, že Francouzi si nepřejí novou válku, ustupovala francouzská diplomacie i její vojenské špičky Hitlerovi, který postupně zamířil do Sárska, Porýní a Rakouska. Gamelin v čele generálního štábu nevyvinul žádnou činnost ani při bezprostředním ohrožení Československa, tedy francouzského spojence. V roce 1939 byl nejvyšším velitelem spojeneckých vojsk ve Francii, ale po přepadení Polska se Francie zapojila do boje proti Německu zvláštním způsobem. Dodnes se této fázi říká "podivná válka" či "válka vsedě". Jeho vojáci seděli v Maginotově linii a čekali, co udělá nepřítel.
 

normal_union090913acb01.jpg


Když 10. května 1940 Němci zaútočili, domníval se Gamelin s celým svým štábem, že jde o oprášenou variantu Schlieffenova plánu z minulé války. Jednotky francouzské armády proto zamířily na sever, aby pomohly spojeneckým Belgičanům a Nizozemcům a Gamelin sám setrval v klidu v hlavním stanu ve Vincennes nedaleko Paříže. Brzy ztratil přehled o dění na frontách, zejména když se zcela zhroutil komunikační systém. Gamelin podcenil obrněné jednotky a při jeho obranné taktice jej ani nenapadlo pokusit se na německý útok odpovědět protiútokem. Nakonec s odvoláním na svůj věk (bylo mu tehdy 68 let) devět dní po německém útoku rezignoval. Vichistický režim jej v únoru 1942 postavil za tuto porážku před soud, ale netroufal si jej odsoudit. Držel jej ve vězení rok, dokud si generála nepřevzali Němci a neodvezli jej do Buchenwaldu. 

Maurice Gustave Gamelin pobyt v koncentračním táboře přežil. Po válce žil ještě 13 let, psal svoje memoáry a kritizoval všechny bývalé spolupracovníky i ty, kteří údajně spolupracovat nechtěli. On podle svých pamětí jen sloužil vlasti a za porážku Francie nenesl žádnou odpovědnost. 18. dubna 1958 v Paříži zemřel v pařížské vojenské nemocnici Val de Grâce a byl pohřben na tamějším hřbitově Passy.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Maurice_Gamelin
internet
Link to comment
Share on other sites

19. dubna 1985 zemřel Pavel Ivanovič Batov

sovětský generál


Pavel Ivanovič Batovse narodil 1. června 1897 ve vesnici Filisovo u Rybinska v Jaroslavské gubernii. Bojoval v první světové válce ve 3. pěším pluku carské gardy. V roce 1917 byl na frontě zraněn a záhy nato převelen jako poddůstojník do Petrohradu. Zde ho získali na stranu bolševiků. Vstoupil tedy do Rudé armády. Nejdříve jako kulometčík se zúčastnil potlačení povstání bílých ve své rodné gubernii, poté byl asistentem velitele Vojenského výboru v Rybinsku.
 

94219290_134797578112.jpg


V roce 1926 je vybrán do důstojnické školy ve Vystrelu. Po ukončení důstojnické školy v roce 1927 byl Batov jmenován velitelem praporu v 1. moskevské proletářské střelecké divizi. Tam sloužil následujících 9 let. Do komunistické strany vstoupil v roce 1929. V roce 1936 získal "Čestnou medaili" a dokončil úspěšně dálkové studium na Frunzeho vojenské akademii a poté byl odeslán jako "dobrovolník" pod krycím jménem Fritz Pablo do Španělska a zařazen jako pobočník generála Lukacze, který velel 12. mezinárodní brigádě hájící přístup k Madridu. Na frontě byl dvakrát zraněn a za statečnost byl vyznamenán Leninovým řádem a Řádem Rudého praporu. 8. srpna 1937 byl povýšen do hodnosti brigádní generál. Domů se vrátil v prosinci 1937 a byl pověřen velením 10. střelecké armády, jejíž velitelství sídlilo ve Voroněži. Poté byl velitelem 3. střelecké armády. Po začátku války v Polsku byla jeho armáda přemístěna do Běloruska. 4. listopadu 1939 byl povýšen na divizního generála. Následně byla 3. střelecká armáda převelena do Finska, kde se zúčastnila druhé fáze Zimní války proti Finsku v březnu 1940. Za službu na finské frontě byl vyznamenán druhým Leninovým řádem. 4. června 1940 byl povýšen na generálporučíka.
 

normal_800px-Pavel_Ivanovich_Batov-1916.


Po útoku Německa na Sovětský svaz převzal 14. srpna funkce zástupce velitele Jižního frontu, velitele 51. armády a zástupce velitele všech pozemních sil na Krymu. Po krymské porážce Batov sloužil od ledna 1942 do října 1942 u Brjanského frontu, nejdříve jako velitel 3. armády a poté od února jako zástupce velitele frontu. Od července 1942 velel frontu generálporučík Konstantin Konstantinovič Rokossovskij, se kterým navázal přátelský vztah. V bojích o Stalingrad se stal velitel 4. tankového sboru. 27. října 1942 byl tento sbor přeměněn na 65. střeleckou armádu a Batov jí velel až do konce války. Jeho 65. střelecká armáda byla hlavním strůjcem porážky Němců u Stalingradu. Brzy po porážce německé VI. armády, 18. února 1943 se 65. střelecká armáda začala přesunovat na sever, aby posílila sovětský Centrální front. Poté se zúčastnila řady ofenzív postupně na Centrálním frontu a Běloruském frontu. Za své úspěchy v Bobrujské operaci byl 19. června 1944 povýšen na generálplukovníka. V lednu 1945 byla jeho armáda součástí 2. běloruského frontu, vytlačující německá vojska z Polska. V dubnu 1945 tvořila 65. střelecká armáda útočné čelo 3. běloruského frontu při přechodu Odry a při útoku na Berlín. 
 

normal______.jpg


Po válce sloužil postupně u 7. mechanizované armády umístěné v Polsku, 11. gardové armády v Baltské oblasti s hlavním stanem v Kaliningradu. V roce 1949 byl jmenován prvním zástupcem náčelníka sovětských okupačních jednotek v Německu. Poté absolvoval Vorošilovu Akademii generálního štábu. 10. března 1955 byl povýšen na armádního generála. V roce 1956 velel v Maďarsku a právě jeho jednotky potlačily povstání. V letech 1963-1965 byl náčelníkem generálního štábu vojsk Varšavské smlouvy. Poté odešel do výslužby. I po odchodu byl činný při tvorbě odborné vojenské literatury. Některá jeho díla se stala učebnicemi sovětských vojenských škol. Zemřel 19. dubna 1985 a byl s poctami pohřben na slavném moskevském hřbitově Novoděvičij.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Ivanovič_Batov
internet

Link to comment
Share on other sites

20. dubna 1900 se narodil Karol Pekník

slovenský generál


Karol Pekník se narodil v Pezinku. V roce 1911 nastoupil na gymnázium v Bratislavě. Po skončení studia na gymnáziu v Bratislavě v roce 1915 pokračoval na vyšší vojenské reálce v Bratislavě. 
Vojenskou kariéru začal 16. srpna 1920, kdy byl odveden v Trnavě. Po úspěšném složení přijímacích zkoušek se stal od 1. října 1920 posluchačům vojenské akademie v Hranicích, kterou ukončil 13. srpna 1922. Od 1. září 1922 byl zařazen do Pěšího pluku 39 "Výzvědný" s posádkou v Bratislavě, kde působil jako velitel čety a později velitel roty doprovodných zbraní. Na jaře 1935 úspěšně složil přijímací zkoušky do Vysoké školy vojenské v Praze. 19. dubna 1938 byl v rámci předepsané roční praxe přidělen na velitelství Divise 6 v Brně a ustanoven do funkce přednosty 4. etapového oddělení štábu divize, kde setrval do 31. ledna 1939. V době všeobecné mobilizace československé branné moci byl přidělen do operační skupiny 3. operačního oddělení štábu II. armády Jirásek v Olomouci. Od 31. ledna 1939 až do rozbití Československé republiky byl důstojníkem 3. operačního oddělení na štábu velitelství VII. sboru v Banské Bystrici. 
 

normal_peknik1.jpg



Po vzniku Slovenského štátu byl 15. března 1939 ustanoven přednostou 4. oddělení Hlavního vojenského velitelství v Bratislavě. 16. března 1939 byl přeložen do skupiny důstojníků generálního štábu v hodnosti štábní kapitán generálního štábu. Koncem března 1939 se v Bratislavě zúčastnil schůzky s generálním inspektorem slovenské armády divizním generálem Rudolfem Viestem, velitelem VI. sboru podplukovníkem generálního štábu. Augustinem Malárem a dalšími podobně smýšlejícími slovenskými důstojníky, na níž se projednávali možnosti pomoci českým vojákům při jejich ilegálních útěcích z protektorátu. 28. srpna 1939 se stal zástupcem náčelníka štábu slovenské Polní armády Bernolák a v této funkci se zúčastnil tažení proti Polsku. 9. října 1939 byl ustanoven zástupcem náčelníka štábu MNO a 1. dubna 1940 za náčelníka štábu MNO v Bratislavě. Od listopadu 1940 působil jako náčelník štábu Vojenské správy v Bratislavě a profesor Vysoké vojenské školy v Bratislavě. Po napadení SSSR Německem se v období 27. června až 19. prosince 1941 zúčastnil jako zástupce náčelníka štábu armádního velitelství Lipa tažení slovenské armády do SSSR. V březnu 1942 byl jmenován velitelem pěšího pluku č. 1 v Bratislavě a od 10. května 1942 byl II. náčelníkem štábu ministra národní obrany. Od 1. srpna 1942 působí opět jako náčelník štábu Vojenské správy s dočasným pověřením vykonávat funkci velitele Vojenské správy. V létě 1943 opět odvelen na východní frontu, kde převzal 10. srpna 1943 velení bývalé Zajišťovací divize, která byla reorganizována na 2. pěší divizi. 15. listopadu 1943 se stal velitelem 1. pěší divize, která vznikla z bývalé Rychlé divize. Pod jeho velením uskutečnila ústup do Rumunska. Tam byla později reorganizována na 1. technickou brigádu.
 

normal_peknik_hrob.jpg
Hrob generála Pekníka v Pezinku



Po návratu na Slovensko začátkem léta 1944 navázal s podplukovníkem generálního štábu Janem Golianem a dalšími představiteli odboje a spolu s nimi se zapojil do příprav Povstání. Bezprostředně po jeho vypuknutí odešel do Banské Bystrice, kde převzal od majora generálního štábu Júlia Noska funkci přednosty 3. operačního oddělení 1. československé armády na Slovensku. V jejím rámci byly k 10. září 1944 zrušeny dvě obranné oblasti a vzniklo 6 taktických skupin, letecká skupina a v přímé podřízenosti velitelství 1. československé armády na Slovensku další menší podpůrné jednotky. Ve velmi komplikovaných a neustále se měnících podmínkách se Karol Pekník významnou měrou podílel na řízení bojových operací povstalecké armády. Po potlačení Povstání a přechodu jednotek na partyzánský způsob boje se Karol Pekník přesunul na Donovaly, odkud se pokusil proniknout přes obkličující pás německých jednotek. 1. listopadu 1944 byl však nedaleko Svatého Ondřeje nad Hronom (dnes část obce Pohronský Bukovec) zajat příslušníky Einsatzkommando 14 a ještě týž den byl při pokusu o útěk zastřelen. Po osvobození byly jeho ostatky exhumovány a převezeny do rodného Pezinku. 25. října 1946 byl povýšen do hodnosti brigádní generál in memoriam.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Karol_Pekník
internet

Link to comment
Share on other sites

21. dubna 1918 byl sestřelen Manfred von Richthofen

německý pilot 


Manfred von Richthofen se narodil 2. května 1892 v Breslau (dnes Wrocław, Polsko). V roce 1903 nastoupil Manfred jako jedenáctiletý do vojenské školy. Kadetský výcvik po šesti letech úspěšně ukončil, pokračoval ve studiu na vojenské akademii a konečně v roce 1911 nastoupil do služby v 1. hulánském regimentu „Kaiser Alexander III“, kde po roce dosáhl hodnosti poručíka.
 

normal_richthofen.jpg


Po vypuknutí první světové války odešel se svým plukem na frontu. Koncem roku 1914 získal Železný kříž III. třídy. Hlídkování za nepřátelskými liniemi se mu však zdálo nudné, a tak požádal o přeřazení. Vyhověli mu a v květnu 1915 se dostal k letectvu. Nejprve však musel absolvovat výcvik.

Perličkou je, že Richthofenovi dělalo zvládnutí pilotního techniky velké problémy. Již při svém prvním sólovém letu havaroval a pouze zázrakem unikl smrti. Během výcviku nakonec zničil dvě letadla a také závěrečné zkoušky absolvoval s odřenýma ušima.

Leteckou kariéru začíná u polního leteckého oddělení č. 69 jako pozorovatel a pilot dvoumístného letadla Albatros C-1 na východní frontě. V září 1916 je přeložen k elitní stíhací letce Jagstaffel 2 na německo-francouzském bojišti, které velel kapitán Oswald Boelcke. Pod jeho vedením vzlétl 17. září 1916, spolu s dalšími čtyřmi piloty, do své první opravdové bojové akce. Skončila úspěšně, každý sestřelil jeden britský stroj, přičemž Němci nezaznamenali žádnou ztrátu. Manfred von Richthofen poslal k zemi stíhací bombardér FE2b a dosáhl tak své první oficiální vítězství. Slovo oficiálně třeba zdůraznit. Už jako pilot pozorovacího letadla totiž sestřelil dvě francouzské stíhačky, do statistik mu je však nezahrnou, protože mu tato vítězství neměl kdo potvrdit. Richthofen ještě do konce roku 1916 zvýšil své skóre na 15 vítězství a v lednu 1917 obdržel jako jeden z mála vyznamenání Pour la Mérite a v téže době ho jmenovali i za velitele letky Jasta 11. V březnu 1917 se stal členem letky Jasta 11 také jeho mladší bratr Lothar, který do konce války dosáhl 40 sestřelů. 
 

normal_vrak_letounu.jpg
Příslušníci australské jednotky u vraku Richthofenova letounu 21. 4 1918



Prvním krokem po převzetí velení nad Jasta 11 bylo její přezbrojení. Richthofen zařídil, aby namísto letadel Halberstadt D.III, které měly slabé motory, dostala výkonnější a modernější stroje Albatros D.III. To své si dal celé natřít červeně. Netrvalo dlouho a stalo se pověstným na obou stranách fronty. Němci ho přezdívali Der Rote Kampfflieger, Francouzi mu zase říkali Le Diable Rouge. Nejznámější označení Rudý baron vzniklo až později a bylo nepřesné. Manfred von Richthofen byl sice šlechtic, ale jeho titul zněl svobodný pán. Prusko titul barona nepoužívalo. Na konci března 1917 ho povýšili na nadporučíka a hned o šestnáct dní později na kapitána. Jenže ani on nedosahoval pouze vítězství. Obrovské štěstí měl například 6. března 1917, když palba z anglické stíhačky zasáhla motor a nádrž jeho letadla. Stroj kupodivu nezačal hořet a dokonce se mu s ním podařilo nouzově přistát. V červnu 1917 byl Richthofen jmenován velitelem nově zformované stíhací eskadry Jagdgeschwarder 1 (letky č. 4, 6, 10 a 11). Tato skupina vešla posléze ve známost pro pestré pomalování jednotlivých strojů jako Richthofenův cirkus. V srpnu 1917 ho nepřátelská kulka ze stíhačky F.E.2d zasáhla do hlavy, ztratil vědomí a klesal s letadlem k zemi. Ve výšce asi 150 metrů se však jakoby zázrakem probral, a přestože měl zrak zalitý krví, dokázal přistát. Už o šest týdnů však znovu seděl v letadle a zaznamenal další vítězství. V září 1917 dostala Jasta 1 jako první k dispozici zbrusu nový trojplošník Fokker Dr.1. „Dreidecker“. 
 

normal_cestna_salva.jpg normal_puvodni_hrob.jpg
Čestná salva nad jeho hrobem a původní hrob



Za úsvitu 21. dubna 1918 se Richthofen vydal na osamocenou patrolu v okolí Sailly-le-Sec. Pojednou se na obloze objevily dva anglické Camely od 209. squadrony, pilotované poručíkem W.R. Mayem a kapitánem A. Roy-Brownem. Po krátké honičce byl Richthofen sestřelen a dopadl k australské dělostřelecké baterii. Podle některých zdrojů jej setřelil A. Roy-Brown, pravděpodobněji ho však zasáhla náhodná kulka vypálená ze zákopu, neboť letěl příliš blízko země. 22. dubna 1918 byl respektovanému nepříteli vystrojen pohřeb se všemi vojenskými poctami. Když byla rakev s Richthofenovým tělem spouštěna do hrobu, kroužila nad hřbitovem britská letadla a australská jednotka vypálila čestnou salvu. Britský pilot přelétávající německé letiště v Cappy shodil smutenční věnce a dopis informující Němce o Richthofenově smrti. Richthofenově rodině zaslali přesný popis pohřebního ceremoniálu a fotografii Manfredova hrobu. V roce 1925 byly jeho ostatky vyzvednuty a převezeny do rodinné hrobky ve Wiesbadenu. Za celou válku je mu připisováno 80 potvrzených sestřelů.
 

normal_exhumace.jpg
Slavnostní převážení jeho ostatků v roce 1925




http://cs.wikipedia.org/wiki/Manfred_von_Richthofen
internet

Link to comment
Share on other sites

22. dubna 2004 zemřel Rudolf Severin Krzák

spoluzakladatel Československého výsadkového vojska


Rudolf Severin Krzák se narodil 6. dubna 1914 v Bernarticích v okrese Klatovy. Vystudoval obecnou a měšťanskou školu a roku 1934 maturoval na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích. Téhož roku se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání a v červenci nastoupil dobrovolně vojenskou službu. Byl zařazen u Pěšího pluku 41 v Žilině. Absolvoval roční Školu pro důstojníky v záloze v Trenčíně. V letech 1936–1937 vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích. Do hodnosti poručíka byl jmenován 27. srpna 1937 a nastoupil službu jako velitel čety 5. roty u Pěšího pluku 9 "Karla Havlíčka Borovského" v Mostě, později byl se stejnou jednotkou přemístěn do slovenské Kremnice.
 

normal_rk.jpg


V době březnové nacistické okupace roku 1939 sloužil u Pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích ve funkci pobočníka velitele praporu. Po nacistické okupaci a své nucené demobilizaci nedokázal být nečinný, a proto odešel do zahraničí. Ilegální přechod hranic zorganizoval Krzákův někdejší spolužák a v té době student Karlovy univerzity František Klaschka se studenty pražské Hlávkovy koleje. Rudolf Krzák odešel z Československa 8. června 1939 spolu s dalšími dvěma bernartickými spolurodáky a vojáky z povolání poručíkem Rudolfem Hrubcem a poručíkem Janem Doubkem. Jejich společníky pak byli ještě poručík Jan Maťátko a četař Soukup. V provizorní československé jednotce v Krakově a od července v Malých Bronovicích se dlouho nezdržel. Již v srpnu 1939 dorazil lodí Chrobry do Francie. V souladu s tehdejší realitou byl nucen 22. srpna 1939 vstoupit do Cizinecké legie s podmínkou odchodu do československé jednotky v případě vypuknutí války s Německem. Nastoupil k pěšímu pluku v hodnosti seržanta a krátce sloužil u 11. pluku Senegalských střelců v Oranu a Dellysu. Již měsíc nato mohl díky francouzskému vyhlášení války Německu skutečně vstoupit do československé zahraniční armády. Stalo se to 26. září 1939 ve francouzském Agde. Rudolf Krzák byl zařazen do 3. pěšího pluku. Dne 7. března 1940 byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Po napadení Francie nacisty se v červnu 1940 zúčastnil obranných bojů v rámci 1. pěšího pluku. Díky relativnímu dostatku důstojníků nebyl zařazen přímo v boji, ale bylo mu svěřeno velení pomocné týlové roty. Krzákovo zklamání, že se nemohl osvědčit tváří v tvář nepříteli, bylo bohatě vyváženo významnou rolí, kterou díky ústupovým bojům hrála jeho jednotka padesáti nákladních aut. Přepravoval tehdy ustupující československé vojáky, kteří byli v případě zajetí vystaveni jako formální občané německé říše velkému nebezpečí. V panujícím chaosu, kolapsu francouzské armády a všeobecném nedostatku, bez map bylo zajišťování zásobování a zejména přepravy velmi složité a vyčerpávající. 

Po kapitulaci Francie odplul s československou jednotkou na egyptské lodi Rod-el-Farag do Velké Británie. Do Liverpoolu dorazil 12. července 1940. Dne 28. října 1940 byl za své působení ve Francii vyznamenán Československým válečným křížem. Nastoupil službu u Pěšího praporu 1. československé jednotky v různých funkcích, ale zpočátku byl vesměs veden jako nezařazený. V únoru 1941 byl přechodně přidělen k šifrové a studijní skupině 1. oddělení II. odboru MNO v Londýně. Asi v květnu 1942 byl přeložen ke Zvláštní skupině D 1. (ofenzivního) oddělení II. odboru MNO. Rudolf Krzák patřil zprvu k velitelské, později k druhé, výcvikové sekci Zvláštní skupiny D. Ve dnech 19. září až 20. října 1941 prodělal speciální výcvik útočného boje ve výcvikovém středisku STS 25 u jezera Loch Morar ve Skotsku, ve dnech 20. až 28. října 1941 v Ringway u Manchesteru absolvoval i parašutistický výcvik. Kursu se spolu s Krzákem zúčastnili vojáci, kteří se později stali proslulými, jako například Adolf Opálka, Josef Valčík nebo neslavně známý Karel Čurda. Později prodělal Krzák i další kursy, jako např. zpravodajský, spojovací a sabotážní kurs, kurs pro příjem vzdušných výsadků a radarový kurs pro zvláštní účely. Ve výcvikové sekci Zvláštní skupiny D působil i jeho kamarád z Bernartic Rudolf Hrubec.
 

normal_rk1940.jpg
Rudolf Krzák po svém příjezdu do Británie v roce 1940



V polovině srpna 1944 odjel Rudolf Krzák do Itálie, kde se připravoval na základně v Bari k vysazení na nepřátelské území. Dne 9. září 1944 byl vysazen jako parašutista v tříčlenné skupině Silica I v přímořských Alpách v severní Itálii, konkrétně v oblasti Mettolo Castellino. Původním úkolem výsadku bylo získávat vojáky českého vládního vojska, nasazeného nacisty v Itálii k pomocným úkolům, k přeběhnutí na stranu spojenců. Akce byla zpravodajsky připravována již od června 1944, mj. i uvnitř vládního vojska. „Vladaři“ měli po přeběhnutí působit na místě v rámci italského partyzánského hnutí, v září bylo ale rozhodnuto ministrem národní obrany generálem Sergejem Ingrem o jejich přechodu přes frontu a odeslání k československému zahraničnímu vojsku. Celý záměr, připravovaný již od června 1944, se nakonec nepodařilo realizovat, protože vládní vojsko bylo mezitím přesunuto jižněji, do oblasti Milána. Asi 850 vojáků a důstojníků vládního vojska sice přešlo na stranu spojenců, ale bez přičinění výsadku Silica. Proto Rudolf Krzák plnil náhradní specializované bojové úkoly v rámci italských partyzánských oddílů jako např. účast na diverzních akcích, šifrování, organizování a s pomocí radiomajáku Eureka i přijímání zásob leteckou cestou, tlumočení při výsleších zajatců a podobně. V době mise, 28. října 1944, byl povýšen do hodnosti kapitána pěchoty. Po dvou měsících od vysazení byl 11. listopadu 1944 evakuován z povstaleckého letiště v Cortemillia na osvobozené území Itálie. V prosinci 1944 se Rudolf Krzák vrátil zpět do Velké Británie, kde sloužil jako instruktor československých výsadkářů na pozici velitele výcvikové sekce Zvláštní skupiny D. V březnu 1945 odjel se skupinou československých důstojníků z Velké Británie přes Středozemní moře, Rumunsko a Maďarsko vlakem do Košic. Vojáci, jejichž úkoly byly ve Velké Británii již splněny, se měli připojit k československému armádnímu sboru na osvobozeném území Československa. Hned po příjezdu v dubnu 1945 byl kpt. Rudolf Krzák přidělen do funkce zástupce velitele 5. praporu 3. samostatné brigády I. československého sboru. S bojovou jednotkou se vrátil do vlasti, konec války jej zastihl na severní Moravě.

Po válce pracoval Rudolf Krzák nejprve ve Zvláštní skupině na Hlavním štábu MNO. Skupina měla zejména řešit a inventarizovat důsledky činnosti parašutistů z doby nacistické okupace, ověření činnosti paraskupin a jejich domácích spolupracovníků, vyřizování náhrad a odškodnění, osobních a sociálních potřeb, zařazování parašutistů do civilního života apod. Tato poválečná Zvláštní skupina měla návaznost na bývalou Zvláštní skupinu D II. odboru londýnského MNO. Její náhlé rozpuštění v říjnu 1945 i celkové přijetí veteránů výsadkářů jak ze strany armády, tak i společnosti bylo jimi samými vnímáno jako křivda. Po rozpuštění Zvláštní skupiny studoval major Rudolf Krzák na Vysoké škole válečné v Praze, studium ukončil v polovině roku 1947. Poté se podílel, již jako důstojník s bohatými zkušenostmi z organizování i výcviku výsadkářů, s plukovníkem Karlem Palečkem na budováni československého výsadkového vojska. Po komunistickém převratu se Rudolf Krzák ještě nějaký čas v armádě udržel, dokonce byl 1.dubna 1948 povýšen do hodnosti podplukovníka. Trvalo i jeho zařazeni ve funkci náčelníka štábu výsadkových vojsk při Hlavním štábu MNO. Nevyvíjel patrně žádnou protirežimní činnost a k novému režimu byl relativně loajální. Přesto bezpochyby cítil stejně jako další vojáci "zápaďáci" patrný tlak okolí a ohroženi. Rudolf Krzák se politicky aktivně neprojevoval, teprve v květnu 1948 podal přihlášku do KSČ, která ale nebyla kladně vyřízena. Patrně další gesto nepřímé podpory režimu bylo jeho vráceni jugoslávského vyznamenáni po oficiálním označení Jugoslávie za zrádce socialistické cesty. Reicinova vojenská kontrarozvědka (5. oddělení Hlavního štábu MNO) však považovala prvorepublikového důstojníka s šesti lety pobytu na Západě automaticky za nedůvěryhodného.
 

normal_rk1966.jpg
Rudolf Krzák po své rehabilitaci v uniformě majora v roce 1966



Dne 15. listopadu 1949 byl Rudolf Krzák zatčen, stejně jako jeho nadřízený generál Karel Paleček. Zatčení bylo provedeno patrně z popudu Bedřicha Reicina. Rudolf Krzák byl vyšetřován ve věznici 5. oddělení v tzv. Domečku na Hradčanech. Vyslýchán byl konkrétně pro ukrývání svých válečných zbraní, ale zejména pro údajné spolčení k podvracení republiky. Toho se měl dopustit spolu se svým velitelem brigádním generálem Karlem Palečkem a bývalými parašutisty. Dne 13. června 1950 byl z hradčanského „Domečku“ předán do soudní vazby pankrácké věznice a 5. oddělení vypracovalo návrh obžaloby na „skupinu“, která sestávala z generála Karla Palečka, podplukovníka Rudolfa Krzáka a ze dvou dalších bývalých parašutistů štábního kapitána v. v. Jana Bartejse a nadporučíka Jaroslava Klemeše. Po více než roční vazbě odsoudil 15. prosince 1950 Státní soud Rudolfa Krzáka za trestný čin přípravy úkladů o republiku, sabotáže a za přečin nedovoleného ozbrojování k devíti letům vězení. Ke stejnému trestu byl odsouzen i Karel Paleček, Jan Bartejs pak ke třem a Jaroslav Klemeš ke dvěma letům vězení. K trestu vězení byly přidány i vedlejší tresty: vysoké peněžní pokuty, ztráta občanských práv, a navíc konfiskace téměř celého majetku u Karla Palečka a Rudolfa Krzáka. Podle vykonstruované obžaloby měli od roku 1945 usilovat o obnovu„buržoazně demokratické republiky“, sdružovat bývalé nespokojené parašutisty a připravovat násilný převrat. K tomu měly sloužit i zbraně z doby války, které ukrývali Paleček i Krzák. V oblasti profesionálního působení bylo Karlu Palečkovi a Rudolfu Krzákovi vytýkáno, že při výcviku výsadkového vojska údajně nevyužívali sovětské zkušenosti, ale naopak se řídili britskými znalostmi. S výjimkou nálezu přechovávaných zbraní a výstroje byla všechna obvinění „dokázána“ výhradně výpověďmi zatčených a svědků. Krzák se marně hájil tím, že zbraně byly památkou na válečné působení. Po rozsudku byl Rudolf Krzák převezen do trestního ústavu Plzeň-Bory. Generál Paleček i podplukovník Krzák se ale proti původnímu rozsudku odvolali. Vzhledem ke změněné situaci v roce 1951, kdy byl zatčen generál Bedřich Reicin a probíhalo šetření dřívější činnosti 5. oddělení Hlavního štábu při vyšetřování, byla věcně prověřena i podezření vznesená v minulosti proti Palečkovi a dalším. Samo Velitelství vojenské zpravodajské služby, jako organizační nástupce 5. oddělení, na podzim roku 1951 konstatovalo, že podezření neměla reálný podklad, ale z politických důvodů odmítlo zprostit odsouzené obžaloby. Navrhlo jen v tichosti rozsudek revidovat. Po téměř roční přípravě zprostil Nejvyšší soud 12. května 1952 Rudolfa Krzáka obžaloby z trestných činů přípravy úkladů proti republice a sabotáže. Ovšem za přečin nedovoleného ozbrojování jej odsoudil na 18 měsíců vězení. Protože od počátku vazby do tohoto nového rozsudku uběhlo již 2,5 roku, mohl být okamžitě propuštěn z vězení. Rudolf Krzák byl přirozeně propuštěn z armády a žil s manželkou a dvěma dětmi v Poděbradech. Pracoval jako dělník, manželka byla úřednicí. V roce 1964 byl podle tehdejších zákonů rehabilitován, a v roce 1968 dokonce i reaktivován a povýšen na plukovníka. Působil v rehabilitační komisi MNO. V roce 1968 vstoupil do KSČ, v roce 1970 byl ale po dvouletém členství vyškrtnut.
 

normal_rkgen.JPG
Generálmajor Rudolf Severin Krzák



Pád komunistického režimu přinesl generálu Rudolfu Krzákovi zasloužené uznání. Kromě jiného i povýšení do hodnosti generálmajora ve výslužbě a vyznamenání Řádem Milana Rastislava Štefánika III. třídy v roce 1991. 

Generálmajor Rudolf Krzák zemřel ve věku devadesáti let 22. dubna 2004 v Poděbradech. Při oslavě státního svátku 28. října 2004 udělil prezident republiky Rudolfu Krzákovi in memoriam nejvyšší české vyznamenání Řád bílého lva.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Krzák
internet

Link to comment
Share on other sites

23. dubna 1851 zemřel Michail Petrovič Lazarev

ruský admirál


Michail Petrovič Lazarev se narodil 14. listopadu 1788 ve Vladimirské oblasti. Dráhu námořního důstojníka mu poručníci určili už v jeho jedenácti letech a roku 1800 nastoupil na ruskou námořní školu.Po jejím ukončení v roce 1803 odešel do britského námořnictva. Vrátil se počátkem roku 1808 a sloužil v Baltské flotile. V srpnu 1808 se účastnil první bojové srážky ve válce se Švédskem. V roce 1812 se účastnil výsadku ruských námořníků u Gdaňska.
 

normal_65528429177486871002.jpg



První Lazarevova výprava 
V polovině září 1813 byl poručík Michail Petrovič Lazarev vybrán za velitele lodi Suvorov, která se chystala na cestu kolem světa. Vyplula 9. října 1813 z Kronštadtu a zamířila do švédské Karlskrony, kam připlula 21. října. Proplula Skagerrakem a Kattegatem a pokračovala do britského Portsmouthu, kde 27. listopadu zakotvila. Po nutné údržbě a naložení zboží pro Rusko-americkou obchodní společnost zvedla Lazarevova loď 16. března 1814 kotvy a zamířila přes Atlantik do Rio de Janeira, kam dorazila 21. dubna 1814. Po čtyřech týdnech se 24. května znovu vydala napříč Atlantikem a rozbouřeným Indickým oceánem kolem Tasmánie do Port Jacksonu (dnešní Sydney) a 14. srpna zde spustila kotvy. Počátkem září pokračovala loď Suvorov do málo známých oblastí Pacifiku. Lazarev se svými námořníky objevil uprostřed Tichého oceánu v Cookově souostroví řetěz drobných atolů, které dostaly Suvorovovo jméno. Obchodní zájmy vedly Lazareva přes Havaj k severozápadnímu pobřeží Ameriky a na Aljašku. Jeho loď přistála v Novém Archangelsku (dnes Sitka, Baranof island, Aljaška) a odtud se vydala za kožešinami na ostrov Unalaska v souostroví Aleuty, kam 30. května 1815 dorazila. V červenci 1815 se obrátila k jihu, neboť nejlepší námořní cesta zpátky do Ruska vedla v té době kolem mysu Horn. Lazarevův koráb se během plavby 9. srpna zastavil v San Francisku, 24. listopadu v peruánském přístavu Callau a 22. března 1816 minul nejjižnější bod Ameriky. Po krátké zastávce na ostrově Fernão de Noronha u pobřeží Brazílie zamířil do Evropy a 15. července 1816 zakotvil v Kronštadtu.

Druhá Lazarevova výprava
Úspěšná plavba Suvorova znamenala pro Lazareva doporučení pro účast v další výpravě. Stal se velitelem lodi Mirnyj, která spolu s korábem Vostok a pod hlavním velením Fadděje Faddějeviče Bellingshausena tvořila expedici do jižních ledových moří. Vyplula 4. července 1819 z Kronštadtu, přeplula Atlantik a o Vánocích 1819 se přiblížila k Jižním Sandwichovým ostrovům. Přiblížila se k šestému kontinentu a ruští námořníci uviděli 16. ledna 1820 jako první lidé obrysy antarktického pobřeží. Ruská výprava se po opravách v Sydney vydala do málo známých oblastí Oceánie a objevila několik ostrovů v Tuamotu. V říjnu 1820 se lodi Vostok a Mirnyj vrátily k Antarktidě. Dokončily její obeplutí a přitom 10. ledna 1821 objevily ostrov Petra I. a 17. ledna 1821 pobřeží Alexandra I.. Koncem ledna 1821 se ruská expedice obrátila k domovu. Minula Jižní Shetlandy a Jižní Georgii a 26. února zakotvila v Rio de Janeiru. Po delší přestávce v Brazílii pokračovala do Evropy a 24. července 1821 ji slavnostní salvy uvítaly v Kronštadtu.

Třetí Lazarevova výprava
Třetí cesta M. P. Lazareva začala v srpnu 1822, kdy byly fregata Krejser a šalupa Ladoga (pod velením Lazarevova bratra Andreje) v Kronštadtu spuštěny na vodu. Vedle obchodu měly tentokrát posílit obranu ruských kolonií v Americe. Mezi důstojníky byl i budoucí obránce Sevastopolu za krymské budoucí admirál Pavel Stěpanovič Nachimov. Obě lodi se zastavily v Kodani a po silné bouři v kanálu La Manche se jim podařilo zakotvit v Portsmouthu. Po naložení zboží odpluly ke Kanárským ostrovům, kam dorazily 8. prosince 1822 a přes Atlantik do Rio de Janeira, kde 21. ledna 1823 zakotvily. Kapitán Lazarev znovu přeplul Indický oceán a jeho lodi zakotvily 17. května u Tasmánie. Po delší přestávce pokračovaly Pacifikem k Tahiti, kam 7. července dorazily a 2. září se rozdělily. Krejser pokračoval přes Havaj k pobřeží Ruské Ameriky a Ladoga plula ke Kamčatce (do Novoarchangelska na Aljašce dorazila v listopadu 1823). V prosinci 1823 doprovodila Ladoga šalupu Apollo, která do té doby chránila ruské kolonie, do vlasti.

Krejser zůstal u pobřeží Aljašky až do října 1824, kdy ho vystřídala loď Predprijatije pod velením Otta von Kotzebue. Zamířil rozbouřeným oceánem do San Franciska a 20. litopadu tam zakotvil. Po měsíční přestávce pokračoval k rovníku, který přeťal 16. ledna 1825 a dále k mysu Horn. 23. března zakotvil v Rio de Janeiru. Přes Atlantik se Krejser přeplavil do Portsmouthu, 3. července zde zakotvil, doplnil zásoby a vyrazil dále. Po měsíci, 5. srpna 1825 spustil kotvy v Kronštadtu. 

Záhy po ukončení třetí cesty kolem světa jmenoval car kapitána I. třídy Michaila Petroviče Lazareva velitelem lodi Azov. V říjnu 1827 se Azov zúčastnil bitvy proti turecké flotile u Navarina. Lazarev byl povýšen na kontradmirála a roku 1830 jmenován velitelem eskadry. V roce 1830 se stal náčelníkem štábu Černomořské flotily a o dva roky později jejím velitelem a guvernérem měst Nikolajev a Sevastopol.

Zemřel 23. dubna 1851 ve Vídni.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Michail_Lazarev
internet

Link to comment
Share on other sites

24. dubna 1967 došlo k havárii přistávacího modulu kosmické lodi Sojuz-1


Sojuz se skládal ze tří sekcí. První byla vejčitá orbitální sekce, která poskytovala posádce jisté základní pohodlí a prostor. Byly v ní umístěny přístroje a vybavení, týkající se experimentů. V přídi mohlo být umístěno stykovací zařízení. Orbitální sekce se před přistáním odhazovala. Na orbitální sekci navazovala přistávací sekce ve tvaru zvonu. V té trávila posádka start a přistání a tato sekce jako jediná přežila návrat do atmosféry. Rozhodně v ní nebylo místa nazbyt, proto první posádky Sojuzů neměly k dispozici skafandry. Na přistávací sekci byl připojený válcový servisní úsek, který měl v přetlakové části přístrojové sestavy, nutné k provozu lodi jako je environmentální systém, orbitální orientační systém, komunikační systém a podobně. V nehermetické části pak servisní úsek obsahoval motor KTDU-35, přístroje nutné k jeho funkci a zásobu paliva a okysličovadla. Servisní úsek se od přistávacího modulu u prvních Sojuzů odděloval ve stejný okamžik, jako orbitální modul. Celá sestava vážila v případě první generace Sojuzu 6,56 t, na délku měřila 7,95 m a měla maximální průměr 2,72 m. Na servisním úseku se nacházela dvě křídla slunečních panelů o celkovém rozpětí 9,8 m.
Konstrukce Sojuzu začala za Koroljovovy éry s tím, že jeho derivát donese Sověty na Měsíc. Než bude loď hotova, měl doběhnout program Voschod prostřednictvím letů s pořadovými čísly 3-6; dokonce byla už jmenována posádka Voschodu-3. Jenže díky různým potížím a obstrukcím se termín letu posouval čím dál víc doprava a navíc bylo stále jasnější, že jednoduchý a ve svých možnostech omezený Voschod nemůže konkurovat sofistikovaným strojům Gemini. Sám Koroljov potají nařídil koncentrovat prostředky a personál na dokončení Sojuzu a po jeho smrti se Voschody tiše ztratily ze scény. Tu měla nyní opanovat nová hvězda jménem Sojuz, technikům konstrukční kanceláře a pracovníkům továren známá pod zkratkou 7K-OK (v případě varianty pro let k Měsíci pak 7K-LK).
 

soyuz_7k-ok-p__1.jpg
Kosmická loď Sojuz



Hned prvním letem měla vyrazit světu dech. Během 24 hodin měly odstartovat dva Sojuzy- jeden, pilotovaný jediným mužem a druhý s trojčlennou posádkou. Na oběžné dráze se měly oba stroje spojit a dva kosmonauti z trojčlenné posádky měli vykonat kosmickou vycházku, při které by se přesunuli na palubu druhé lodi. Sovětský kosmický program nedisponoval stykovacím zařízením s průlezem. Let dvou Sojuzů tak měl být mimo jiné generálkou pro některé fáze letu k Měsíci, při kterém by se kosmonaut, který měl přistát na jeho povrchu, byl nucen na cestě tam i zpět přesunovat mezi lodí a jednomístným lunárním modulem vnějškem!Velitelem lodi 7K-OK výrobního čísla 4, která byla přejmenována na Sojuz-1, byl jmenován Vladimir Michailovič Komarov. Byl to jeden z nejschopnějších kosmonautů, byl velmi technicky nadaný a navíc to byl veterán. Své kvality prokázal při letu Voschodu-1, coby jeho velitel. Nyní se měl stát prvním sovětským kosmonautem, který se opakovaně zúčastní kosmického letu. Jeho náhradníkem byl jmenován Jurij Gagarin. Do trojčlenné posádky druhého Sojuzu byl jako velitel jmenován Valerij Fjodorovič Bykovskij, veterán Vostoku-5. Kosmonauty, kteří měli vykonat přestup do druhé lodi, se měli stát Jevgenij Vasiljevič Chrunov a Alexej Stanislavovič Jelisejev.
 

normal_komarov.jpg
Vladimir Michajlovič Komarov



Ovšem vývoj lodi neběžel podle plánů. Na prvním letovém exempláři se objevilo v průběhu testů 2123 chyb a defektů. Dvě bezpilotní mise skončily v jednom případě nesplněním programu letu a dálkovým povelem k destrukci, v druhém případě situací, která by v reálu znamenala ztrátu posádky. Při návratu prohořel tepelný štít a po přistání se modul díky vzniklému otvoru potopil pod hladinu Aralského jezera.
Ale závod o Měsíc běžel a čas byl neúprosný. Na nějaké dlouhé prostoje a odklady nebyl čas. Sověti si uvědomovali, že díky tragédii Apolla-1 mají možná poslední šanci Američany dohnat. Večer 14. dubna 1967 se sešla Státní komise pod vedením Leonida Smirnova, aby konstatovala, že obě lodi jsou připraveny ke startu bez závad. Po pouhých dvou neúspěšných bezpilotních misích to bylo poměrně troufalé konstatování.
 

normal_635px-Soyuz-1-patch.png
Nášivka letu Sojuz-1



Přes všechny obtíže přípravy ke startu pokračovaly. Velmi brzy ráno 23. dubna 1967 přijel na rampu číslo 1 autobus s Komarovem a Gagarinem. Komarov měl oblečen lehký vlněný oděv, Gagarin svou uniformu. Přesně podle plánu, v 00:35:00 UTC ( 03:35:00 Moskevského času) se nosná raketa ve verzi Sojuz odpoutala od rampy a Vladimir Komarov byl na cestě. Po 540 sekundách se Sojuz-1 oddělil od nosiče. Agentura TASS přinesla o startu zprávu, která vzrušila domácí i zahraniční pozorovatele. Mise totiž v ní byla označena jako Sojuz-1. Všechny předchozí sovětské lety byly oznamovány bez číslování. Tato změna mohla znamenat jediné. V nejbližší době se zřejmě chystá start druhé lodi! Že by zůstalo jen u prostého skupinového letu jako v případě Vostoků, tomu nikdo nevěřil. Navíc byla zveřejněna fotografie Komarova ve skafandru, na které bylo možno zahlédnout neuvěřitelně prostorný interiér lodi. Nikdo netušil, že fotografie byla pořízena při nácviku beztížného stavu v letounu Tu-104LL. Snímek ještě poměrně dlouho poté mátl západní komentátory ohledně vnitřních rozměrů Sojuzu. V řídícím středisku v Jevpatorii po navedení na oběžnou dráhu vládla také vzrušená nálada, ovšem z úplně jiných důvodů. Podle údajů telemetrie se nevyklopil levý solární panel. To znamenalo velmi výrazné omezení dodávky elektrické energie pro Sojuz, ale to byl ten relativně menší z problémů. Horší bylo, že neotevřený panel nejenže blokoval vyklopení záložní telemetrické antény, ale hlavně se díky němu nemohl odklopit kryt slunečního a hvězdného čidla 45K. Toto čidlo bylo klíčovým prvkem při zabezpečení polohy lodi při nadcházejícím setkání kosmických lodí a koneckonců i při návratu do atmosféry. Další systém orientace, iontový senzor, nefungoval správně díky kontaminaci spalinami z orientačních motorků Sojuzu. Díky problémům s uvedením do správné polohy také nebylo možno loď orientovat na Slunce tak, aby na rozložený solární panel dopadalo co nejvíce světla. Sojuz začal spotřebovávat energii v bateriích a nebyl schopen je správně dobíjet. Komarov se snažil o ruční stabilizaci lodi, ale neuspěl. Asymetrická konfigurace Sojuzu pouze s jedním rozloženým panelem působila díky vychýlenému těžišti velké obtíže při manévrování. Komarov se snažil s neovladatelnou lodí bojovat, jak jen to šlo. Kopal do stěny u dna přistávacího modulu v naději, že se mu podaří zaseknutý panel uvolnit. Marně. Pokoušel se také orientovat loď na Slunce ručně. Také marně. Začínalo být jasné, že ze spojení lodí nebude nic. Doporučení Borise Čertoka a dalších specialistů bylo jednoznačné: odvolat let Sojuzu-2 a nechat Komarova přistát co nejdříve, dokud je v bateriích ještě nějaká „šťáva“. Státní komise však byla jiného názoru. Na oběžnou dráhu tak směřoval další povel automatickému stabilizačnímu systému k orientaci na Slunce. Opět s nulovým výsledkem. Komarov se pokusil na pátém orbitu znovu o mauální orientaci s využitím sledování horizontu přes periskop, ale neuspěl. Jediný solární panel dodával pouhých 14 ampérů proudu, což bylo mnohem méně, než bylo potřeba. Specialisté v řídícím středisku na Krymu spočítali, že energie v bateriích bude vyčerpána zhruba kolem 17. orbitu a záložní baterie pak vydrží do 19. orbitu. Situace byla vážná. Od 7. do 13. orbitu se Sojuz-1 dostal mimo oblast sledovacích stanic, Komarov měl podle letového plánu spát. Na spánek ale nebylo pomyšlení. Část Státní komise, zejména maršálové Kerimov a Kamanin spolu s akademikem Keldyšem prosazovali zrušení startu Sojuzu-2 a přistání Sojuzu-1 při nejbližší příležitosti, tedy na 17. orbitu. Proti nim stál Vasilij Mišin. Stále doufal, že se situace uklidní a let proběhne podle původního programu. Dokonce se objevil plán, podle kterého měli Chrunov a Jelisejev během své kosmické vycházky opravit stávkující mechanizmus rozevírání panelu.
Veškeré naděje vzaly zasvé během 13. orbitu, kdy se Sojuz-1 dostal opět do zóny spojení. Komarov informoval řídící středisko o svém dalším neúspěšném pokusu stabilizovat loď pomocí iontového senzoru. Doporučil zrušit start Sojuzu-2. Díky nedostatku proudu začal zlobit také environmentální systém a teplota v kabině začala klesat. Státní komise jednohlasně zrušila misi Sojuzu-2 a vydala pokyn k zajištění přistání Komarova na 17. orbitu.
Řídící středisko se začalo připravovat na přistání Sojuzu-1. Čidlo Slunce a hvězd 45K bylo blokováno nerozvinutým panelem. Iontové senzory také nefungovaly korektně. Zbývalo ruční ovládání lodi, se kterým měl Komarov také potíže. Nesymetrické těžiště znemožňovalo přesnou orientaci a paliva v nádržích rapidně ubývalo. K tomu Komarov hlásil, že v zemském stínu je takřka nemožné najít horizont, podle kterého se měl řídit. A přistání na 17. orbitu znamenalo zážeh brzdícího motoru právě ve stínu. Pokud nedokáže Komarov loď uvést do správné polohy, buďto shoří v atmosféře, nebo se dostane na vyšší oběžnou dráhu bez šance na záchranu.
Čas zapálení brzdícího motoru byl stanoven na 23:15:12 UTC. Nastalo napjaté čekání na moment, kdy se Sojuz-1 ocitne opět v dosahu sledovacích stanic. O několik desítek minut později byl zachycen signál lodi. Balistici se pustili do rychlých výpočtů. Během pár okamžiků měli jasno. Parametry dráhy Sojuzu-1 zůstávaly stejné, brzdící motor se nezapálil! Podle Komarova tentokrát iontový systém fungoval správně do momentu, kdy přelétal rovník. Pak nevysvětlitelně selhal a řídicí systém lodi zablokoval zážeh brzdícího motoru.

Bylo třeba rychle vymyslet další nouzový plán. Nakonec byl schválen následující postup: přistání proběhne na 19. orbitu, Komarov nejprve na osvětlené straně zorientuje loď podle horizontu a poté předá kontrolu nad lodí gyroskopům KI-38. Ty byly známy jako poměrně spolehlivý mechanizmus. Po vylétnutí ze zemského stínu měl kosmonaut zkontrolovat orientaci lodi a případně doladit nesrovnalosti, pokud by se nějaké vyskytly. Motor se měl zapálit v 02:57:15 UTC a měl pracovat 150 sekund. Jurij Gagarin přečetl Komarovovi celý postup a ujistil se, že byl správně pochopen. Když se na 19. obletu Sojuz dostal do dosahu spojení, byla komunikace takřka nesrozumitelná díky atmosférickým poruchám. Komarov hlásil, že motor pracoval 147 sekund, vypojil se v 02:59:38 UTC. V 03:14 UTC Komarov zaznamenal na palubní desce signál „Nouze-2“. Stabilizační systém si nedokázal poradit s vychýleným těžištěm a gyroskopy vyslaly nouzový signál, jakmile odchylka od osy dosáhla 8°. Ale brzdící zážeh byl dostačující. Signál vypnul orientační systém a řízený sestup nebyl možný. Pokračovalo se s neřízeným balistickým sestupem.“ V následující chvíli bylo potvrzeno oddělení orbitálního a servisního úseku od přistávacího modulu. Vše důležité proběhlo podle plánu, Sojuz-1 a Komarov byli zachráněni. Asi 15 minut po rozdělení došlo podle předpokladu k přerušení spojení. Po několika minutách se spojení obnovilo, Do oblasti kolem Orska, kam měla kabina přistát, už směřovaly vrtulníky a letouny pátrací služby. Let Sojuzu-1 se chýlil ke konci. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že se blíží tragédie.

Uvolnil se brzdící a výtažný padák. Jeho tahem se měl ze svého kontejneru vytáhnout hlavní padák, jenže sekundy ubíhaly a nad lodí se třepotal a převaloval stále jen výtažný padáček. Hlavní padák se zasekl uvnitř kontejneru! Senzory na palubě Sojuzu zaznamenaly fakt, že loď nezpomaluje podle plánu. Systém fungoval přesně tak, jak byl naprogramován: uvolnil zavěšení hlavního padáku a vypustil záložní padák. Jenže hlavní padák byl stále ve svém kontejneru uvnitř Sojuzu a nemohl se tak odpojit. Záložní padák vylétl ze své schránky a zamotal se do výtažného padáku, který stále ještě plápolal nad lodí.

Byl 24. duben 1967, 03:22:52 UTC, když Sojuz-1 zakončil svou vesmírnou pouť úderem o zem v obrovské rychlosti. Při dopadu se kabina roztříštila a Vladimir Komarov byl na místě mrtev. Dílo zkázy dokončily motorky na tuhé palivo, které měly spustit zhruba metr nad zemí a zbrzdit tak přistání. Před přistáním se měl odhodit tepelný štít, pod kterým byly skryty. Ten ale zůstal na svém místě a při úderu o zem tak motorky zapálily zbytky samotné kabiny.
Posádka jednoho z pátracích letadel An-12 zahlédla Sojuz ještě ve vzduchu a navigovala na jeho pozici helikoptéry. První stroj přistál asi 70 metrů od místa dopadu. Záchranářům bylo okamžitě jasné, že Komarov je uvnitř trosek a už mu není pomoci. Jenže dohodnuté signály barevnými světlicemi neobsahovaly kód, který by znamenal smrt posádky. Proto záchranáři použili nejzávažnější dostupný kód „Kosmonaut potřebuje urgentní lékařský zásah mimo loď“. To zmátlo velitele záchranných jednotek a prodloužilo dobu, po kterou setrvávalo řídící středisko v domnění, že let skončil alespoň částečně úspěchem. Záchranáři se snažili uhasit plameny hasicími přístroji, požár byl ale natolik prudký, že nezbylo, než na vrak naházet hlínu. Z kabiny zbyla kouřící masa, vysoká asi 70 cm. Kosmonaut nebyl nikde k nalezení, až po dlouhém úsilí se podařilo identifikovat spečené ostatky o rozměrech asi 30 x 80 cm. Z trosek Komarovovy pozůstatky údajně vytahoval sám Gagarin. Tělo bylo převezeno do Moskvy, kde byla za přítomnosti některých kosmonautů vykonána pitva. 26. dubna 1967 byl popel Vladimira Komarova uložen během státního pohřbu do kremelské zdi.
 

normal_so1kat.jpg
Trosky přistávací kabiny



Vyšetřovací komise nakonec zjistila dvě závažné skutečnosti. Schránka padáku byla otevřena ve výšce 11 km a rozdíl tlaků mezi vnější atmosférou v této výšce a vnitřním prostředím modulu kontejner zdeformoval a znemožnil tak vytáhnutí padáku ven. V takové výšce nebyl padákový systém nikdy testován. Navíc výtažný padáček působil silou 1500 kg, ale k vytažení hlavního padáku bylo při následných testech třeba více než 2800 kg tahu. Druhým, neoficiálním, poznatkem byl fakt, že po nanesení speciální pryskyřice, která pokrývala vnější stěny lodi a chránila ji před žárem při vstupu do atmosféry, byly kabiny 7K-OK No.4 (Sojuz-1) a 7K-OK No.5 (Sojuz-2) testovány v tepelné komoře, kde měla mimo jiné ona pryskyřice polymerizovat a ztuhnout. Při testech nebyly díky nedbalosti techniků instalovány kryty padákových schránek a tak byly kontejnery vevnitř potřísněny pryskyřicí, která utvořila na stěnách drsný povlak. Ten bránil hladkému vyklouznutí padáků. Na základě těchto poznatků byly stěny padákových kontejnerů na dalších exemplářích lodí vyztuženy, jejich tvar změněn z válcového na konický a vnitřní povrch byl dokonale vyleštěn.
 

normal_1262700_vladimir-komarov-kozmonau
Spečené torzo Vladimíra Komarova



Nakonec je třeba zmínit jednu nechutnou aféru. Po letu se objevily spekulace o tom, že s Komarovem v očekávání jeho smrti ještě před vstupem do atmosféry mluvila jeho žena a Dmitrij Ustinov. Kosmonaut údajně dal ženě rady ohledně výchovy jejich dětí a pak bylo slyšet jen vzlyky. Ustinov prý také plakal a neustále opakoval Komarovovi, že je hrdina. Tato historka je nesmyslná. Od momentu, kdy bylo rozhodnuto o jeho návratu, měl Komarov plné ruce práce, aby zkrotil svůj Sojuz. Na soukromou komunikaci prostě nebyl čas, navíc- jak mohli pracovníci řídícího střediska v noci sehnat Ustinova a dopravit jej do řídícího střediska na Krym? Komarov byl velmi nadaný a schopný kosmonaut, byl si vědom toho, že se mohou vyčerpat baterie, ale nakonec nemusel ani přepínat na záložní sadu akumulátorů. Byl přesvědčen, že mise skončí úspěšně, odhozením servisního úseku vlastně odhazoval i své problémy. V návratovém modulu se do aktivace padákového systému nevyskytla žádná život ohrožující závada. O tom, že zemře, mohl vědět maximálně několik desítek sekund před dopadem.

Program Sojuz se touto tragédií, stejně jako jeho protějšek Apollo, zadrhnul a zastavil na dlouhý rok a půl. Přesto se koncept kosmické lodi Sojuz ukázal natolik progresivním, že se používá dones. Katastrofa, která měla své kořeny mimo jiné i v neschopnosti hlavního konstruktéra Mišina odolat politickým vlivům a termínům, byla první nehodou, u které přišel kosmonaut o život během mise.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Sojuz_1
internet
Link to comment
Share on other sites

25. dubna 1960 americká ponorka USS Triton obeplula svět pod hladinou


Ponorka Triton byla postavena jako námořní ekvivalent letounu včasné výstrahy. Měla za úkol elektronické střežení vzdušného prostoru před plujícím operačním svazem letadlové lodi. Nesla na své palubě rozměrný výškový vyhledávací radar AN/SPS-26. Jako první americká ponorka byla poháněna dvojicí jaderných reaktorů. Také byla ve své době nejdražším plavidlem amerického námořnictva. Její stavba stála 109 000 000 USD. Projekt na jadernou radarovou ponorku byl zpracováván v letech 1954 - 1955. 29. května 1956 byl v loděnici General Dynymics Electric Boat položen kýl a 19. srpna 1958 byla spuštěna na vodu. 10. listopadu 1959 jí americké námořnictvo zařadilo do služby.
 
 


Spuštění ponorky Triton na vodu

Ponorka byla dlouhá 136,4 metrů a měla 11 metrů širokou palubu. Byla poháněna dvojicí jaderných reaktorů S4G, které vyráběly páru pro dvě parní turbíny. Ty otáčely dvojicí pětilistých vrtulí. Ponorka dosahovala rychlosti 30 uzlů na hladině a 27 uzlů pod hladinou. akční rádius byl díky pohonu v podstatě neomezený. Posádku tvořilo 172 mužů. Až do příchodu třídy Ohio se jednalo o největší ponorku v americkém námořnictvu.
 

normal_triton1.jpg
SSNR-586 USS Triton



Počátkem roku 1960 byl vypracován plán na obeplutí zeměkoule pod hladinou. Byla zvolena stejná trasa, jakou podnikl Fernão de Magalhães (Fernando Magallanes) v roce 1520. Jako výchozí bod byly zvoleny Skály svatého Petra a Pavla, což je tucet ostrůvků v Atlantiku asi 950 km severovýchodně od brazilského města Natal. Celá akce dostala název Operace Sandblast. Provedeném byla pověřena ponorka SSNR-586 USS Triton a její kapitán Edward Latimer Beach, Jr.
 

normal_triton2.jpg
Operace Sandblast



Na svou cestu kolem světa vyrazila 24. února 1960 a svého cíle dosáhla 25. dubna 1960. Urazila celkem 26 723 námořních mil, což je 49 491 km za 60 dnů a 21 hodin při průměrné rychlosti 18 uzlů. Během své cesty čtyřikrát překročila rovník. Do svého domovského přístavu New London se vrátila 10. května.
 

normal_triton3.jpg
Přestože plula ponorka ponoořená, tak má i svého svědka památné plavby. Je jím devatenáctiletý filipínský rybář Rufino Baning, kterého USS Triton vyděsila svým periskopem v Magellanově zátoce na Filipínách. Časopisu "National Geographic", který celou cestu Tritonu dokumentoval se podařilo rybáře vypátrat. V rozhovoru pro tento časopis uvedl, že se bál, že je to oko mořské obludy.



Během své cesty musela posádka opravovat několik důležitých zařízení. Jeden člen posádky vážně onemocněl a musel být přeložen na křižník amerického námořnictva CA-132 USS Macon. Došlo k tomu u uruguayského Montevidea. Protože ponorka vynořila nad hladinu pouze část věže s poklopem, nebyl tento incident kvalifikován jako přerušení ponoření.


http://en.wikipedia.org/wiki/USS_Triton_(SSRN-586)
internet

Link to comment
Share on other sites

26. dubna 1937 byla bombardována Guernica


Guernica leží deset kilometrů od moře a 30 kilometrů severovýchodně od Bilbaa, hlavního města provincie Vizcaya. Dnes má kolem 18.000 obyvatel a pro Basky je významným poutním místem.

Proč si německá letecká skupina 88 "Legie Condor" pomáhající generálovi Franciscu Frankovi vybrala za svůj cíl Guernicu? Německé velení se prý řídilo jak vojenskými, tak politickými důvody. V případě Guernicy to však neplatí. Historici říkají, že městečko nemělo prakticky žádný vojenský význam. Byla tam jen jedna zbrojařská fabrika, sloužící baskickým protifrankovským bojovníkem. Tu však Němci nezasáhly. Nezničili ani pro Basky posvátný strom, při kterém baskický Lehendakari (prezident) dosud přísahá věrnost svým lidem. Bomby nespadly ani na budovu Baskické Rady, kde se dosud shromažďují představitelé baskických krajů. Nezbourali ani malou, ale důležitou železniční stanici. Na ruiny však proměnili více než 70 procent města, bomby shazovali na civilisty a na ty, kteří se snažili utíkat, dokonce stříleli.Informace o počtu obětí se liší. Uvádí se 800 až 1654 mrtvých, ale tyto počty nezahrnují mrtvé, kteří zemřeli později v nemocnicích na následky svých zranění nebo jejichž těla byla nalezena v sutinách domů.
 

normal_4240279_orig.png


Bylo pondělí 26. dubna 1937. V okolních baskických městech již probíhaly boje a ozvěny explozí bylo slyšet až na tržnici v Guernica. V 16:30 nad město ze severu doletěli první letadla Dornier Do - 17 a Savoia-Marchetti SM.79. Začali házet bomby. To sedm tisíc Guerničanů překvapilo, protože byli zvyklí pouze na přelety. První letadla však větší škody nezpůsobila. Vyvolala pouze reakci u obyvatel. Ti se rozutekli do úkrytů, okolních farem či lesů. Cílem první mise měl být původně most, aby Frankovy ​​síly zablokovaly odchod svých protivníků z města. Později však přišly další vlny náletů. Ten největší Guernica zažila v 17:30 a německá Legie Condor v ní použila bombardéry Heinkel He - 111, dopravní Junkers Ju - 52 naložené bombami a stíhačky He 51. Utrpení Guerničanů trvala asi 75 minut, přičemž kromě velkých bombardérů ještě stíhačky střílely přímo na civilisty, dokonce i na silnicích mimo města.
 

normal_FO02108008.jpg


Když se letadla z Guernica stáhli, zůstala fabrika na výrobu zbraní Unceta neporušená. Někteří historici tvrdí, že Němci nebombardovali továrnu, protože mohla později pomoci Frankovým vojskům. Stejně se vyhnuli zničení baskického symbolu, aby nevyvolaly ještě větší hněv a odpor Basků. Ale samotný nálet měl i jiným národům Španělska, Kataláncům či Galicijčanům, ukázat, že za Franca se stát bude řídit z Madridu a jakýkoliv odpor bude krutě potlačen. 
 

normal_AHA42b947_profimedia_0089723053.j


Bilance bombardování Guernicy bylo 1654 mrtvých a několik set zraněných. Guernica se tak pro Němce stala střelnicí pro zkoušku kobercových náletů. Nacisté se nejprve snažili vydávat zničení Guernicy za omyl letectva, k němuž došlo pro špatnou viditelnost, je však známo, že 26. duben 1937 byl v Guernice slunečný a jasný. Až na norimberském procesu v roce 1946 maršál Göring cynicky prohlásil: "Španělsko mi dalo příležitost vyzkoušet mou mladou Luftwaffe."
 

normal_AHA42b944_profimedia_0020498752.j


Německo poprvé uznalo vinu letců nacistického Německa ústy svého prezidenta Romana Herzoga 27. dubna 1997, Spolkový sněm se za bombardování Guerniky omluvil v dubnu 1998. Stejně tak bylo rozhodnuto o přejmenování několika armádních objektů, které byly pojmenovány podle členů Legie Condor (týkalo se to zejména Wernera Molderse). V kontrastu s touto skutečností zůstává, že oficiální španělská vláda z Madridu nikdy formálně omluvu neprovedla.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Bombardov% ... D_Guerniky
internet

Link to comment
Share on other sites

27. dubna 1940 zemřel František Novák

československý pilot a letecký akrobat


František Novák se narodil 26. srpna 1902 v obci Sokoleč nedaleko Poděbrad. Po výchození měšťanské školy se vyučil černému řemeslu v malé strojírně bratří Suchých v Pečkách a potom pracoval v Praze ve strojírnách ČKD.
 

normal_fn1.jpg


Stát se letcem bylo jeho touhou od okamžiků, kdy na loukách u Poděbrad poprvé spatřil produkce průkopníků létání ing. J. Kašpara a E. Ciháka. 1. října 1922 nastoupil povinnou vojenskou službu u Hraničního praporu 1 v Děčíně. Své touhy létat se nevzdal a zažádal o přeřazení k letectvu. V letech 1923 až 1924 absolvoval Letecké učiliště československého vojenského letectva v Chebu a v roce 1925 se kvalifikoval jako stíhací pilot. Školu pro stíhací letce absolvoval s výtečným prospěchem spolu s pozdějším štábním kapitánem Malkovským. Sloužil postupně v Praze, Malackách, Chebu a byl ve Francii na dvouměsíčním výcviku. Od roku 1926 byl učitelem letecké akrobacie.
 

normal_fn_3.jpg


Poprvé na svůj talent upozornil na armádních leteckých závodech v roce 1928, kdy získal první cenu v akrobacii. V roce 1931 vystoupil dvakrát na leteckém dnu v Praze a v Plzni a vyhrál akrobatickou soutěž na prvním mezinárodním leteckém mítinku.V roce 1932 dosáhl dalšího vítězství v Národní akrobatické soutěži. Účastnil se leteckého dne v Praze, kde fascinoval diváky s letounem Letov Š - 131. v roce 1933 obsadil první místo na II. mezinárodním leteckém mítinku ve Varšavě. Novák zvítězil hned poté také na armádním leteckém dni v Praze a vyhrál rychlostní závod "Kašparův memoriál“. V roce 1934 v těžké konkurenci obsadil 4. místo v neoficiálním mistrovství světa ve francouzském Vincennes. Téhož roku startoval Novák v Portugalsku na memoriálu portugalského letce Platilo d´Abreu. Novák překvapil ostatní piloty z jiných států novými variacemi své vrcholné letecké akrobacie. I oficiální hosté vzdávali stejně jako předtím ve Francii hold Novákovu velkému umění. Sám prezident Portugalska přijal skromného československého letce, vyznamenal ho vysokým řádem a jmenoval poručíkem portugalské armády. Další rok následují úspěchy v Linci, Vídni a opět v Portugalsku. Tehdy soupeřil se zvlášť vybranou skupinou francouzských, španělských, anglických a německých letců a zvítězil. V září a říjnu téhož roku nenašel přemožitele ani v Praze a Bukurešti. Během IX. letních olympijských her v Berlíně roku 1936 proběhla také akrobatická soutěž. Místem jejího konání bylo letiště Rangsdorf na okraji Berlína. První místo v této soutěži sice získal pilot von Hagenburg, ale spíše počtem udělených bodů než skutečným výkonem. Nejlepšími piloty soutěže byli podle mínění většiny přítomných dva Češi. Druhé místo obsadil Petr Široký a třetí František Novák. Oba startovali na strojích Avia Ba-122.
 

fn_2.jpg


Když 15. července 1936 přilétla do Prahy na letecké manévry československé armády sovětská delegace pod vedením Jakova Ivanoviče Alksnise, byla jim předváděna akrobacie slavné skupiny Novák, Hubáček, Široký i individuální akrobacie Františka Nováka na letounech Avia Ba-122. Celá delegace byla doslova unesena výkony našich letců. Generál Alksnis pozval Novákovu tříčlennou akrobatickou skupinu do Sovětského svazu. Na základě tohoto pozvání odlétá dne 30. září 1936 přes Rumunsko do Moskvy skupina čtyř letounů Avia Ba-122 spolu s doprovodným stařičkým Fokkerem F.VII. Jádro výpravy tvořili Novák, Široký, Hubáček a Výborný. Ukázky svého umění, od elementární až po náročnou akrobacii, předvedli naši letci v Oděsě, Kyjevě a Moskvě. Po 26 dnech se výprava vrátila domů. V SSSR si naši letci i jejich Avia Ba-122 získali všeobecné uznání.

Ve švýcarském Curychu, byl od 22. července do 1. srpna 1937 pořádán IV. letecký mítink. V mezinárodní soutěži leteckého umění jak v kategorii od 10 do 20 litrů, tak i v kategorii nad 20 litrů obsadil 1. místo František Novák, další místa v obou kategoriích obsadili jeho žáci poručík Široký, rotmistr Hubáček a štábní rotmistr Výborný. V mezinárodní soutěži akrobatických skupin zvítězila suverénně Novákova sedmičlenná skupina (F. Novák, P. Široký, J. Hubáček, R. Motyčka, R. Půda, J. Šimek a J. Taudy) nad skupinami 14 dalších států. Praha jim připravila královské uvítání. Několikrát byl Novák ve Francii. Naposledy v roce 1938 na mítinku v St. Germain en Laye u Paříže. Zde získal na neoficiálním mistrovství světa druhé místo. Pak se zúčastnil řady leteckých dnů v Nantes, Bordeaux, Strassbourgu, Mergnacu, Lille a pochopitelně i v Paříži. Mimo mnoha trofejí a pohárů byly Novákovi uděleny pilotní odznaky: francouzský, rumunský, portugalský a mnoho řádů a vyznamenání. V červnu 1938 vystoupil František Novák na X. sokolském sletu. Účast našeho letectva na něm byla mimořádně úspěšná. Program zahájila devítičlenná skupina nadporučíka Nováka, která při každém přeletu zobrazila barvami nápis X. slet. Následovala sedmičlenná skupina opět vedena Novákem, která předváděla různé přeměny tvarů. Bylo jich celkem šest: letka v šípu, letka ve tvaru bočného šípu, ležaté H, kříž, písmena T a Y. Nad letištěm potom zůstala jen trojice letců v čele s Novákem, kteří ukazovali vybrané cviky vyšší akrobacie. A přišel vrchol. Ve vzduchu zůstal sám František Novák. Posledním veřejným Novákovým vystoupení se stalo Ruzyňské letiště v rámci leteckého dne 12. března 1939.
 

normal_fn4.jpg


Stejně jako mnoho dalších československých vojáků i nadporučík Novák utekl do zahraničí, aby mohl bojovat proti nenáviděným fašistům. Odešel 6. července spolu s letci Hubáčkem a Půdou a spisovatelem Dr. Františkem Langrem, autorem. Vlakem do Moravské Ostravy a odtud nákladním vlakem do Polska. Nejprve Katovice, pak Krakov, kde našich uprchlíků už bylo víc. Tady je plukovník Svoboda přemlouval, aby zůstali. Ale jejich cílem byla Francie. Dostal se do Kdyně, kde se nalodil a 1. srpna 1939 byl Novák jako jeden z prvních československých letců přijat do svazku francouzského letectva. I přes své zdravotní problémy nastoupil ve funkci instruktora ve výcvikovém středisku v Chartres. Těžká žaludeční choroba jej sužovala stále více. Odešel na operaci do vojenské nemocnice v Neuilly u Paříže. Avšak netrpělivý Novák, aniž po operaci vyčkal konce rekonvalescence, tři dny po operaci se vrátil ke své jednotce. Hned po návratu sedl do kabiny letounu a vznesl se k nebi. Po přistání jej museli z letadla vynést. Měl v těle popraskané všechny stehy. Byl v hrozném stavu. Následovala druhá operace, po níž za tři dny, 27. dubna 1940, zemřel. Přezdívalo se mu "Král vzduchu".
 

normal_fn5.jpg
Hrob Františka Nováka v obci Sokoleč



Posledním přáním Františka Nováka bylo být pohřben ve svém rodném Československu. Dlouhou dobu byly ale jeho tělesné ostatky uloženy na malém vojenském hřbitova La Targette. Až nedávno se povedlo splnit slib, který dali kamarádi Františku Novákovi krátce před jeho smrtí. Rakev s ostatky Františka Nováka byla 10. srpna 2002 vyzdvižena z československého vojenského hřbitova a přepravena vojenským speciálem do České republiky. Při příležitosti jeho 100. výročí narození dne 24. srpna 2002 obec Sokoleč uspořádala ve spolupráci se Svazem letců ČR a Vzdušnými silami armády ČR vzpomínkový den, při kterém byly jeho ostatky se všemi vojenskými poctami uloženy do rodinné hrobky v obci Sokoleč. Po uložení rakve byla na místní základní škole odhalena pamětní deska a od té doby nese čestný název Základní škola letce Františka Nováka.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5% ... A1k_(letec)
internet

Link to comment
Share on other sites

28. dubna 1813 zemřel Michail Illarionovič Kutuzov

ruský vojevůdce


Michail Illarionovič Kutuzov se narodil v Petrohradě 16. září 1747. Od sedmi let navštěvoval Šlechtickou dělostřeleckou a inženýrskou akademii, kde vyučoval i jeho otec. Školu dokončil v únoru 1761 v hodnosti inženýra-praporčíka, na škole zůstal jako vyučující matematiky.
 

normal_kutuzov1.jpg


V roce 1762 mu bylo svěřeno velení jedné z rot granátnického Astrachánského pluku, kterému v té době velel talentovaný plukovník Alexander Vasiljevič Suvorov. Jako velitel menších jednotek bojoval proti polským povstalcům. V roce 1770 byl převelen k 1. armádě polního maršála Rumjanceva, se kterým se zúčastnil několika bitev. Zúčastnil se čtvrté rusko-turecké války za což byl povýšen do hodnosti podplukovníka. V červenci 1774 byl během bojů o vesnici Šumy (dnes Kutuzovka) severně od Alušty na Krymu jako velící praporu těžce raněn. Nepřátelská kulka mu prorazila levý spánek a vyletěla při pravém oku, na které natrvalo oslepl. Byl vyznamenán řadou sv. Jiřího 4. třídy. Po skončení léčení, které využil i na vzdělávání byl pověřen vedením jednotek lehkého jezdectva a v roce 1777 povýšen do hodnosti plukovníka.

V roce 1785 byl jmenován do funkce velitele ním zformovaného horského střeleckého sboru. Pro nasazení své jednotky vypracoval nové taktické způsoby boje, které popsal ve zvláštní příručce. V roce 1787, po začátku další války s Tureckem, bránil se svým sborem hranice podél Jižního Bugu. V létě roku 1788 se účastnil obléhání Očakova, zde byl v srpnu 1788 podruhé těžce raněn do hlavy. Tentokrát kulka prorazila tvář a vyšla zátylkem. Kutuzov přežil a v roce 1789 převzal samostatný sbor s kterým obsadil Akkerman, bojoval u Căuşeni a vedl útok na město Bender.

22. prosince 1790 se zúčastnil útoku na tureckou pevnost Izmail. Projevenou odvahu a velitelské schopnosti, když se pohyboval na čele útoku své kolony, zvlášť dobře hodnotil jeho velitel generál Suvorov. Kutuzov byl následně jmenován do funkce velitele pevnosti, povýšen do hodnosti generálporučíka a vyznamenán řádem sv. Jiřího 3. třídy. Odrazil pokusy Turků o znovuzískání Izmailu a 16. června 1791 neočekávaným útokem rozprášil turecké vojsko o síle 32 000 mužů u Babadagu. V bitvě u Măcinu v červnu 1791 jako velitel části vojsk knížete Repnina rozvrátil pravé křídlo tureckých vojsk. Za toto vítězství byl vyznamenán řádem sv. Jiří 2. třídy.

Po skončení válek s Turky velel vojskům v Polsku a ve Finsku. V roce 1802 Kutuzov upadl do nemilosti cara Alexandra I., byl odvolán z funkcí a žil na svém panství v Goroškách. V té době se Ruské impérium zapletlo do Napoleonských válek. Roku 1805 ho car jmenoval velitelem jedné ze dvou armád, které měly pomoci rakouským vojskům čelícím Napoleonově invazi. Ruské vojsko však přišlo do Rakouska až po porážce většiny sil rakouské armády. Kutuzovova armáda v té době zůstala osamocena proti protivníkovi, který měl asi trojnásobnou početní převahu a tak byl nucen pod tlakem nepřátelských sil ustupovat na severní Moravu, kde se setkal s posilami.

Na bojiště v té době dorazil ruský car Alexandr I. i rakouský císař František I. Rakouský., Kteří se povzbuzeni mírnou početní převahou nad Napoleonova vojska rozhodli zaútočit i přes Kutuzovovu radu, aby ustoupili. 2. prosince 1805 se spojené rusko-rakouská vojska setkali blízko Slavkova u Brna s Napoleonovými vojsky. Sám Kutuzov byl v následujícím boji lehce raněn do obličeje. Ruské a rakouská vojska utrpěli od Napoleona těžkou porážku. Car Alexandr I. Kutuzova z porážky nikdy přímo neobvinil, ale byl přesvědčen, že za ni může právě on. To i přesto, že skutečnou vinu za porážku měli oba státníci. Kutuzov byl následně převelen do méně významných funkcí.

V roce 1811 byl v důsledku vzrůstajícího nebezpečí na ruských hranicích v oblasti Rumunska pověřen vedením Moldavské armády. V následující válce s početně slabším vojskem zastavil postup Ahmed-paši, zničil jeho armádu a přinutil ho vzdát se.

24. června 1812 Napoleon, který hodlal potrestat Ruské impérium za porušování blokády Anglie, vtrhl s asi 600 000 muži do země. Napoleonovo vojsko, ve kterém bylo mnoho Poláků a dalších spojenců Francie, početně převyšovalo ruské síly téměř dvakrát. Rusové před Napoleonem ustupovali a aplikovali taktiku spálené země, aby nepřítele co nejvíce oslabily. Ruskému velení bylo zřejmé, že Francouzům lze vzdorovat jen tím, že se vyhnou rozhodující bitvě v níž Napoleon hodlal zničit jádro ruského vojska. Na obsazeném území se proti Francouzům rozhořela rozsáhlá partyzánská válka. Alexandr I. v té době do čela ruských vojsk jmenoval Kutuzova. Ten byl na nátlak cara, nucen zastavit ústup před Moskvou, aby se 7. září 1812 v mohutných opevněných postaveních u Borodina pokusil Napoleona zastavit. V celodenní bitvě u Borodina, která skončila ruským ústupem byl zpečetěn osud Moskvy. Kutuzov se po krvavé bitvě, v níž ztratil téměř polovinu živé síly svých vojsk, rozhodl pro bezpečnější variantu ústupu. V bitvě padl i generál Bagration. Francouzi následně vešli do Moskvy, kterou pravděpodobně ustupující Rusové zapálili.

24. října 1812 utrpěl Napoleon první větší porážku na Ruskem území v Bitvě u Malojaroslavce. Dne 3. listopadu generál Miloradovič porazil Davoutův sbor v desetihodinové bitvě u Vjazmy. 22. listopadu byl Napoleon obležený při Bereziny. Z pasti se mu podařilo uniknout jen s 9000 muži díky chybě ruského admirála Čičagova.
 

normal_kutuzov2.jpg


Ruská vojska však přinutily Napoleonovy armádu ustupovat po téže cestě, kterou přišla. Pohyb v zimě v této vydrancován oblasti, kde navíc operovali partyzánské vojska, celkem podlomil síly francouzských vojsk. Do jara Rusové pronásledovali zbytky francouzských vojsk přes Polsko do Německa. Při postupu Kutuzov v sychravém počasí nastydnul a ve středu 28.dubna 1813 ve 21:35 v polském městě Bolesławiec podlehl nemoci a zemřel. Jeho tělo zabalzamovali a vložili do zinkové rakve. 25. června 1813 ho pohřbili v Kazaňské katedrále v Petrohradě.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Michail_Il ... 8D_Kutuzov
internet

Link to comment
Share on other sites

Join the conversation

You can post now and register later. If you have an account, sign in now to post with your account.

Guest
Reply to this topic...

×   Pasted as rich text.   Restore formatting

  Only 75 emoji are allowed.

×   Your link has been automatically embedded.   Display as a link instead

×   Your previous content has been restored.   Clear editor

×   You cannot paste images directly. Upload or insert images from URL.

Loading...
×
×
  • Create New...