Lynx_cz

Na Valentýna často děvčata vystavují boříky....

Warhorse koupili Švédové, včetně všech práv na KC:D

Typy žen podle ajťáků: TYP VIRUS-Ani si nevšimneš a nastěhuje se ti do bytu a všechno si přivlastní. TYP INTERNET-Musíš zaplatit za přístup TYP USB-Je dobrá jen na zastrčení kabelu TYP BLUETOOTH-Chce udržovat přátelství bez kontaktu TYP SERVER-Když jí potřebuješ, vždy je obsazená TYP WINDOWS-Má spoustu chyb, ale nedovedeš si bez ní představit život TYP POWERPOINT-Je atraktivní, můžeš se s ní pochlubit, ale sama o sobě nemá hodnotu TYP EXCEL-Říká se, že umí spoustu věcí, ale ty ji používáš jen pro základní úkony TYP WORD-Vždy má pro tebe překvapení, ale v podstatě ji nikdo nerozumí TYP DOS-Kdysi ji měli všichni a dnes o ní nemá zájem nikdo

Trocha úsměvné historie autoreverzu u MC... Ale ta kvalitní celokovová mechanika u druhého videa....... dnes samý plast....

"Jaký byl tvůj poslední sex?" "Ani se neptej. Jako finále běhu na sto metrů." Chudáčku, deset vteřin a konec?" "Ne. Osm afroameričanů a pistole."

"Víš jaký je rozdíl mezi neprůstřelnou vestou a vagínou?" "???" "Od vagíny se lépe odrážejí kulky."

Přežil kulku do hlavy, seskok bez padáku a bojoval i proti komunistům: letecké eso Václav Cukr Autor: Muzeum RAF|Popisek: Stíhací eso Václav Cukr (vlevo) Václav Cukr patří mezi naše neprávem zapomenuté letce a hrdiny II. odboje. Ač držitel „sladkého“ jména a původně pilot bombardéru, byl to pěkný tvrďák a nezmar, který to dotáhl až na post třetího nejúspěšnějšího československého stíhače v Bitvě o Francii. Za svá vzdušná vítězství ovšem také tvrdě zaplatil mnoha těžkými zraněními. Přesto se zúčastnil jako zpravodajec i třetího protikomunistického odboje. Rodilý Pražan (1915) poprvé vlezl do kokpitu v roce 1932, kdy dobrovolně nastoupil v Prostějově do Školy pro odborný dorost ve VLU. V čs. letectvu pak sloužil postupně u pozorovacích, stíhacích a bombardovacích perutí v hodnosti četaře až do německé okupace, která ho zastihla na letišti v Praze - Kbelích jako pilota 86. těžké bombardovací perutě 6. leteckého pluku. Jako mnoho jiných letců se i Václav Cukr nesmířil s nadutostí a krutostí německé okupace a už 13. června 1939 uprchl v prázdném nákladním vagónu do Polska. Později odplul do Francie, krátce sloužil v pouštích severní Afriky jako cizinecký legionář a po vypuknutí francouzsko- německé války byl přeřazen do pilotní školy pro stíhače v Chartres. Na frontu odešel 8. března 1940 a byl zařazen do stíhací perutě GC II/3, vyzbrojené zastaralými Morane Saulniery MS 406. Svého prvního sestřelu dosáhl už 20. dubna, tedy ještě v období tzv. „La drole guerre“, kdy sestřelil Němce - bohužel nad územním tehdy neutrální Belgie. Co bylo ale horší, při pronásledování nepřítele mu došlo palivo a on musel v Belgii nouzově přistát na poli u městečka Phillipeville. Protože se Belgičané v té době drželi přísné neutrality, byl poslán do internace, odkud ho paradoxně vysvobodila až německá invaze do Belgie a útok na Francii 10. května 1940. Vrátil se ke své jednotce, mezitím přezbrojené na moderní Dewoitiny D-520, a ihned se vrhl do dalších bojů. Během pouhých 45 bojových letů Václav Cukr sestřelil za necelý měsíc celkem 8 Němců, čímž se stal leteckých esem a místo třetího nejúspěšnějšího čs. stíhače v Bitvě o Francii, hned po Vašátkovi a Peřinovi. Po jednom úspěšném boji musel opět nouzově přistát mimo svou základnu a nechybělo málo, aby byl demoralizovanými francouzskými vojáky omylem zastřelen jako Němec. Při jednom z dalších vzdušných bojů plně prokázal své pilotní umění, když dokázal vyjít zdravý ze souboje s plným tuctem Messerschmittů Bf 110. Sám napadl tuto dvanáctinásobnou přesilu, aby pomohl svému francouzskému kamarádovi a z boje si přivezl domů 127 zásahů z kulometu a dva z kanónu, což je mimochodem unikát v tom směru, že se někomu podařilo s tak rozstříleným strojem vrátit bez vlastního zranění na letiště. Navíc se mu podařilo 7. 6. 1940 vskutku ojedinělé vítězství v dějinách čs. letectva, když sestřelil „jitrnici“, tvrdě bráněný německý pozorovací balón. Ten den pak dokázal sestřelit ještě dva německé letouny! Není tedy divu, že byl Václav Cukr za své výkony vyznamenán vysokým francouzským vyznamenáním Croix de Guerres pěti palmami a třemi zlatými hvězdami, ale bohužel už den poté byl při útoku na skupinu Štuk Ju-87 těžce zraněn. Ač zalit krví, prolétl jejich sestavou, takřka naslepo jednu z nich sestřelil a pak nouzově přistál těsně před blížící se kolonou německých tanků. Ačkoliv mu kulka z kulometu doslova vyryla na hlavě 5 cm dlouhou a skoro 1 cm hlubokou rýhu (takže mu k mozku zbýval jen jeden jediný milimetr), podařilo se mu Němcům uprchnout. Se štěstím se dostal se do nemocnice, kde ho lékaři opatrně operovali, díky čemu mohl znovu začít hýbat ochrnutou levou rukou. Postupně vystřídal několik nemocnic, odkud byl vždy evakuován před blížícími se Němci, až nakonec 20. června po kapitulaci Francii uprchl ještě zcela nevyléčený z nemocnice v Toulouse. Z přístavu Port Vendres přeplul moře do severní Afriky a přes Gibraltar se dostal do Velké Británie. Zde byl Václav Cukr přijat jako seržant do 310. Československé stíhací perutě, ale kvůli svému doléčení a také pro nadbytek pilotů byl vzápětí převelen s dalšími piloty na další přeškolení na letouny Hurricane k 6. OTU. V legendární Bitvě o Británii bojoval od 10. září 1940 v řadách 43. a 253. britské perutě, žádného dalšího sestřelu už ale nedosáhl. Naopak byl 23. září opět málem sestřelen a při nouzovém přiznání na letišti v Biggin Hill havaroval. Protože se u něj stále více začaly projevovat následky zranění, byl Václav Cukr 13. května 1941 už jako poručík převelen jako instruktor do pilotní školy 52. OTU v Debdenu. Zde učil létat nové piloty na britských stíhačkách Hurricane a Spitfire. K 1. lednu 1943 byl povýšen na nadporučíka a převelen jako zalétávací pilot do Aston Downu. Osudným se Václavu Cukrovi stal 4. červenec 1943, když při zalétávání amerického Mustangu P-51B do něho narazil v mracích u Brinniscombe Spiftire od jeho bývalé 52. OTU. Výsledky havárie byly doslova fatální. Podařilo se mu sice ze zničeného Mustangu seskočit těsně předtím, než se jeho letoun roztříštil o zem, ale pro malou výšku ani ne 100 metrů nad zemí se mu už padák nestačil pořádně otevřít. Hrozný pád sice naštěstí trochu zbrzdily koruny stromů, ale i tak Václav Cukr utrpěl hrozná zranění. Kromě mnoha řezných ran, která si způsobil nabodnutím na větve, si zlomil snad všechno, co v lidském těle zlomit jde: obě nohy na několikrát, rozdrtit patu, několik žeber a dokonce i páteř; celkem měl přeraženo v těle 15 kostí. Pro dokreslení situace je nutné ještě uvést, že jeho stroj shořel pouhých 15 metrů od místa, kde dopadl. Lékaři mu nedávali mnoho nadějí, ale houževnatý Čech všechny překvapil. Přežil, ačkoliv se na následky svých zranění léčil až do konce války. Teprve v roce 1946 byl propuštěn z rehabilitačního střediska v Loughbourghu a mohl se vrátit jako nadporučík do svobodného Československa. Zde byl Václav Cukr, elitní stíhací eso a osminásobný vítěz nad německou Luftwaffe, prohlášen za invalidu a propuštěn z armády. Letectvu však přesto zůstal věrný, stal se tajemníkem Svazu čs. letců. Po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 se mu podařilo ilegálně opustit svou vlast - už podruhé ve svém životě. Celých devět let se pak podílel na organizování čs. exilové zpravodajské služby, řízené od prosince 1948 bývalým exilovým ministrem čs. vlády za války v Londýně generálem Ingrem. Major Václav Cukr vedl v rámci britské sekce Czechoslovak Intelligence Office (CIO), s krycím označením „Measure“ nejprve pobočku ve švýcarském Curychu a od roku 1955 v německém Hamburku. Při výkonu své zpravodajské služby spolupracoval s britskou SIS, resp. MI-6. Kvůli změně mezinárodní situace, kdy se blízký konflikt s východním blokem změnil na tzv. studenou válku a z toho vyplývajícími úspornými důvody a také kvůli častým „provalům“ v CIO, způsobené „krtkem“ (dvojitým agentem komunistické StB Karlem Zbytkem, byla ale československá exilová špionáž Brity v září 1957 rozpuštěna. Václav Cukr nicméně za své dlouholeté úspěchy dostal v roce 1959 britské státní občanství a odstěhoval se pod svým krycím jménem ze třetího odboje Vicky Eric Cooper na Nový Zéland. Zde také tento statečný a nezdolný nezmar a vlastenec, držitel mnoha československých a spojeneckých vyznamenání včetně řádu DFC, těsně před začátkem tzv. sametové revoluce 24. října 1989 zemřel. Daleko od své vlasti, pro jejíž svobodu a šťastnou budoucnost tolik vykonal a tolik obětoval. Zdroj: Security Magazín