Lynx_cz

No, jako mužik by ses na vánoce ztřískat neměl......nicméně jako strakapoud můžeš....

MixerX chystá slovenštinu... http://www.lokalizacie.sk/projekty/20-call-of-duty-world-war-ii/

Historie první československé letecké továrny Letov se začala psát 9. prosince 1918

To už jsou všichni abstinenti, nebo chlastáte natajňačku? Že by měl Strakouš od února domácí vězení? Za toho Saurona....

Smutná pravda dnešní doby.....

Tentokrá nikoli vandr, nýbrž splněný sen, anebo spíš začátek, protože je to tak úžasné, že budu pokračovat.... https://tsbumbac.rajce.idnes.cz/Splneny_sen/

Eduard Prchal - moře se stalo osudem nezlomného českého leteckého esa Autor: archiv Petra Blahuše|Popisek: Eduard Prchal létal nad Atlantikem i Pacifikem Plukovník Eduard Prchal, prvotřídní Baťův pilot, letecké eso proti Němcům, ale také jako jeden z mála Čechů bojující v Pacifiku proti Japoncům, příslušník III. protikomunistického odboje, se nesmazatelným podílem zapsal do dějin 2. světové války jako pilot Liberatoru, ve kterém zahynul polský ministerský předseda generál Sikorsky. Ve stínu této tragédie zůstává nespravedlivě zapomenutý osud a činy tohoto výjimečného Čecha. Jako by už samo datum jeho narození - 1.1.1911, tedy samé jedničky - určilo Prchalovy osudy. Narodil se v Dolních Břežanech u Prahy a během základní vojenské služby se vycvičil na prvotřídního pilota. Po odchodu do civilu byl proto zlanařen samotným Janem Antonínem Baťou a stal se pilotem u jeho flotily letadel, se kterými „král ševců“ udržoval spojení s četnými zahraničními pobočkami svého koncernu po světě. Ihned po okupaci své vlasti odešel zkušený pilot Příhoda do zahraničního exilu a klasickou cestou přes Polsko se dostal do Francie, kde absolvoval výcvik na stíhačkách Marcel Bloch MB-152 a jako jeden z vůbec prvních českých pilotů zasáhl ještě v prosinci 1939 do letecké války proti Němcům v rámci stíhací skupiny GC I/8. Během Hitlerovy jarní ofenzívy sestřelil tři Němce (z toho dva v jednom dni) a podařilo se mu odplout do Británie z jihofrancouzského přístavu Bayonne (kde za 1. světové války prošla výcvikem slavná česká Rota Nazdar). Zde byl zařazen do první čs. stíhací perutě v rámci Royal Air force, slavné 310. squadrony a v jejím rámci se - ačkoliv byl ve věku 31 let na denního stíhače už skoro kmetem - zapojil do Bitvy o Británii. V jejím průběhu sestřelil další tři německá letadla, čímž se zařadil do prestižního klubu leteckých es. Sám byl také jednou sestřelen a vykoupal se v La Manche. Tehdy ještě netušil, že v moři skončí ještě dvakrát… Kvůli svým zkušenostem a pilotnímu umění byl Prchal v březnu 1941 převelen na pozice leteckého instruktora. Chtěl ale válčit dál a dobrovolně požádal o návrat zpět do bojů. Podobně jako jiní čs. veteráni byl převelen k nočním stíhačům a až do dubna 1942 sloužil v československé letce slavné 68. perutě na těžkých dvoumotorových stíhačkách Beaufighter Mk. IF. Od dubna do června 1942 létal v rámci podpory speciálních operací britské SOE na riskantní noční operace do Francie na stařičkých Lysandrech, aby byl posléze jako jeden z nejzkušenějších československých pilotů převelen k 24. spojovací peruti. V jejím rámci podnikl několik odvážných nočních zásobovacích letů na silami Osy obklíčený ostrov Maltu. Od prosince 1942 se stal členem 511. dálkové transportní perutě, která se specializovala na lety na Střední a Dálný východ a převoz vojenských a politických VIP osob. Dne 27. června 1943 převážel jako velitel bombardéru Liberator z Gibraltaru hlavu polského odboje, generála a ministerského předsedu exilové vlády Wladyslawa Sikorského a jeho štáb, ale jeho letoun se už po několika vteřinách po startu kvůli zablokované výškovce zřítil do Středozemního moře. Ze všech 17 osob na jeho palubě se podařilo zachránit jako zázrakem jen těžce zraněného Prchala, a to jen díky tomu, že měl na sobě v okamžiku dopadu na hladinu v rychlosti 260 km/hod pod úhlem 20 stupňů záchrannou vestu a náraz ho vymrštil přes okno kabiny do prostoru. Katastrofu vyšetřovala několik měsíců spojenecká komise, která v závěrečné zprávě konstatovala, že „…F/Lt Prchal v žádném případě nemůže nést vinu na katastrofě…“ Po vyléčení z těžkých zranění, jejichž následky si ponesl ve tváři až do konce života, se tak Eduard Prchal vrátil s plnou důvěrou velení RAF zpět do služby. V rámci Atlantic Transport Group čtyřikrát přelétl s novými Liberatory z USA do Británie a stal se tak jedním z prvních Čechů, kteří přeletěli Atlantik. Pak je v květnu 1944 znovu převelen k 24. peruti a v jejím rámci jako pilot Liberatorů a hlavně Dakot Mk. I, III. a IV. létá s VIP osobami a náklady nejen ve Středomoří a na Azory, ale od ledna 1945 také na nebi Indie a Barmy. Po skončení války zakotvil major v záloze Eduard Příhoda u ČSA, ale ani tady se mu nevyhnula poúnorová paranoia komunistů. Rozhodl se odejít podruhé v životě do exilu a vymyslel vskutku originální plán. I v rámci všudypřítomného špiclování se mu podařilo propašovat na palubu své Dakoty OK - WAA svou manželku, bývalou příslušnici britské WAAF Dolly Prchalovou i rodiny dalších dvou spolubojovníků od 310. perutě a uletět s nimi do Velké Británie. V roce 1952 se Prchal přestěhoval do USA, kde pracoval mimo jiné jako učitel na jazykové škole CIA v kalifornské Monterey. Eduard Prchal drží ještě jeden primát mezi československými letci, a to co by s Němci vůbec nejdéle bojující pilot. Svého posledního „boche“ totiž dostal až v roce 1968. Šlo o známého západoněmeckého dramatika Rolfa Hochhutha, autora divadelní hry „Soldaten“. V ní Prchala v duchu „nejlepších“ tradic Hitlerovy propagandy obvinil z vraždy polského generála a premiéra i všech důležitých členů jeho doprovodu, když prý na příkaz britského premiéra Churchilla Sikorského a několik dalších mužů ale i žen jeho suity ubil ještě před startem v letadle, nad mořem je vyhodil z otevřené pumovnice a pak, aby svůj čin zamaskoval, s Liberátorem schválně havaroval. Byl z toho prvotřídní evropský skandál, Prchal Němce zažaloval u soudu - a vyhrál. Nakonec ale napotřetí a tentokrát definitivně Eduard Prchal stejně v moři skončil. Když na počátku prosince 1984 v Kalifornii tento držitel tří československých válečných křížů, dvou medailí za chrabrost a francouzského Croix de Guerre se dvěma palmami a zlatou hvězdou zemřel, byl podle své poslední vůle jeho popel vysypán do vod kanálu La Manche. Přesně tam, kde nouzově přistál během Bitvy o Británii. Moře se mu tak stalo hrobem. Zdroj: Security Magazín

Tak jsme navštívíli i místo pádu MiGu-19S v r. 1969.... https://tsbumbac.rajce.idnes.cz/Brdy_28.-30.9.2018/

Podobně vypadal Strakapoud , když si tenkrát v Jedové Chýši dal špeka....