rttw

Tiše závidím....
 
Jó, kde jsou ty doby, kdy jsem ani nerozbaloval a byl venku každý víkend....

mě se líbí to období kdy se bude trojka odehrávat, káry jako ve starým Driverovi

Wagery na goldy jsou v podstatě dva, jeden tzv. rockie a druhý commander . Za první můžeš vyhrát až 500 GE a za druhý 1 500 GE.
Hm, teď si nejsem jist zda ještě není za 1 000.Sakra, to jsem dostal sám sebe. . . .
 
No v každém případě tyhle dva tam jsou.Oba mají společné to že se ti počítají vítězné bitvy a za ně jsi odměňován přidělováním zlatých orlů .Ovšem dva drobné háčky ,počítá se každá druhá vítězná ,tzn. za první dostaneš 50GE ,za druhou nic, za třetí 100GE ,za čtvrtou nic,za pátou 150 GE atd. atd. Druhý háček je v tom že nejen že musí vyhrát tvůj tým ale i ty konkrétně musíš zničit nějakého hráče. A tady je rozdíl mezi rockie a commander wagerem. Zatímco jako začátečník musíš sundat v té bitvě aspoň jeden stroj enemy hráče, u commandera už jsou to stroje tři. . .
Možná jsem to měl napsat obráceně, protože většinou není problém splnit podmínku zničených hráčů ale tvůj tým prohraje a to se počítá jako že jsi nesplnil úkol. Nesplněné úkoly můžeš mít tři, s třetí prohrou (nebo když jsi nedokázal nikoho zničit ) tvůj wager skončí a sečtou se ti GE které si do té chvíle dokázal nasbírat.
 
Já bych řekl že ta podmínka že musí tvůj tým zvítězit je největší svinstvo těhle sázek. Snad nikdy jsem ve wageru nezískal víc jak 200 GE .Většino je to někde kolem 150GE ,tzn. první a třetí vyhraná bitva, zbytek tři prohry a čus.
A na druhou stranu nebyla žádná zvácnost že jsem měl po aktivování wageru hned tři prohry po sobě takže 0 GE. Tento týden dokonce hned dva wagery po sobě, prostě šestkrát prohra v řadě, a to jsem třeba dal 7 killů aniž bych sám padnul. Prostě tým to nedá a ty máš smůlu.
 
Doufám že se v mém eleborátu vyznáš a pomůže ti to orientovat se k čemu wager je a co máš dělat.
Jo ještě detail, wager je omezen érou (rankem ) se kterou jde plnit.

Já si to myslel hned
 
On ten origo má slušně udělaný vnitřek,toho bez čenichu jsem měl ,nebo tedy mám, v ETS a v porovnání s origo vnitřkem třeba Scanie je to graficky horší. Zatím si nechám toho původního a až budou prachy na další truck tak koupím taky bezčumáčka a toho prvního podědí zaměstnanec
Ta osmistovka nevypadá zle, ale je to na tahání návěsů s těžkým nákladem. S jednoosým návěsem s hračkama nebo oblečením by to vypadalo komicky.

normálně se ti přidá do obchodu, nenahrazuje to žádný jiný auto. A já jich tam mam víc, ne jenom jeden od každý značky, viz screeny, Kenworth 7 vozů, Peterbilt 6 vozů i s těma přidanejma
 
Za ačívmenty nic není, je to jenom na machrování

tak jsem na SCS fóru našel tyhla dva krasavce
 
Kenworth W900
 
http://forum.scssoft.com/viewtopic.php?f=196&t=200913
 

 
a můj trochu upravenej mazel

 
Kenworth K100 Aerodyne
 
http://forum.scssoft.com/viewtopic.php?f=196&t=200839
 

Windows 7 - C:\Users\jméno uživatele\Documents\American Truck Simulator\mod - nakopírovat tam soubory s příponou .scs, po spuštění hry je při výběru profilu vpravo Správa modifikací, tam se zaškrtnou a je to
 
zatim sem tam dal jenom ty dva Kenworthy, ještě je tam Peterbilt, tak ho tam hodim taky

To je vyborna hra! Na tehdejsi pomery i velmi graficky povedena...  Hned prvni odkaz: http://www.gog.com/game/battle_isle_platinum  napovi, ze existuje GOG verze, ktera by mela byt hratelna i na W7. Mam nekde original, ale ten zcela jiste dnes fungovat nebude.

Snad by jsme nechtěli aby v ruské hře bylo něco německého nějak na výši . Přestal jsem hrát před . . .mno ,teď jen hádám ale možná už dva měsíce to budou. A čekal jsem na německé lodičky, když to tak po Netu čtu tak ani nějak nemám chuť to zapnout.
Ale asi to jdu zapnout,buď budu příjemně překvapený že mě to zas baví a nebo si utvrdím že ta pauza může pokračovat. Kdyby se mi s němcema hrálo aspoň jako s Kumou a Tenryu (ne že bych byl nějakej killer ) tak by to úplně stačilo.
 
Edit : Hm, tak dobrý, dostal jsem tým plnej Hermelínů proti týmu plnýho Dresdenů.Taky to tak vypadalo. My koukali ,oni stříleli.Když jsem odešel z bitvy tak u nás půlka týmu mrtvá,oni beze ztráty. Dobrý, jdu dál prohánět Kenwortha do ETS 2

Tak zase jedna, tentokrát s BB T4 Arkansas Beta...
 
Docela se to povedlo, enemy měl dvě letadlovky, takže bez AA jsem se při načítání bitvy trochu potil... Ale 6 kousků je 6 kousků 1xBB, 3xCA, 2xDD. Obzvlášť mě těší ty dva DD. Byli spolu v četě (2x Clemson) a chtěli sežrat naše dvě CV, no... Nějak se jim to nepovedlo, ale střílet s hlavní baterií na kličkující DD a trefovat se, to se nade mnou asi WG smilovalo nebo mi to konečně začíná trochu jít Ale radost jsem měl z každého killu, neb mi připadalo, že všechno padá jen na mě. Ve zkratce: na koho jsem začal střílet, toho jsem potopil, zajatce neberu 70k dmg není moc, 35% přesnost je slušná (opravdu se vyplatí testovat si předměření; pokud je dost věží, klidně se vyplatí obětovat výstřel z jedné veže a následnou salvu přesně umístit), sekundárky si ani nevystřelily, vše bylo na dost velkou dálku 8km+.
 
Výsledek nevypadá moc epicky, ale bylo to dost podařené a vydřené
 
PÚ / Vlajky / 2x násobek xp / : ANO / ANO (xp + kredity) / ANO.
(využívám vlajky a PÚ z páteční PAX akce)
 

 
 
 

...a (zatím) poslední část
 
Jak na křižníky
 

...a pokračujeme nejmenšími loděmi ve hře...
 
Jak na torpédoborce
 

Protože se nám (tedy naší tetě Qjetě) podařilo domluvit spolupráci a propagaci s komunitním kontributorem Houmerem, tak vám začneme postupně předkládat jeho videonávody a videorecenze...
 
A začneme tolik přetřásanou třídou - bitevními loděmi...
 
Jak na bitevní lodě...
 

Pro ty které zajímá, jaký tier můžou potkat s určitou lodí, zde tabulky z oficiálního fóra WOWs.
 
 
 

 
 

 

 

 
Výjimky:
 
Iwaki Alpha(IV): 4-5
Yubari (IV): 4-5
Atlanta (VII): 7-9
Arkansas Beta (IV): 4-6
Ishizuchi (IV) - 4-5
 
 
zdroj: http://forum.worldofwarships.eu/index.php?/topic/18094-matchmaker/

Do novinky o prémiové lodi Atago bylo přidáno video....

Letadlová loď USS Midway
 

 
Třída Midway byla poslední druhoválečnou třídou amerických letadlových lodí. V roce 1943 bylo objednáno šest jednotel této třídy, ale nakonec došlo ke stavbě pouze tří. Jednotka CV-44 byla zrušena 11. ledna 1943, zbylé dvě, CVB-56 a CVB-57, shodně 28. března 1945.Letadlové lodě třídy Midway byly první letadlové lodi takové velikosti, že nebyly schopny proplout Panamským průplavem.
  Ještě před zahájením stavby došlo k překlasifikování objednávky a loď CV-41 byla překlasifikována na CVB-41 (Velká letadlová loď). 27. října 1943 byl v loděnici  Newport News Shipbuilding v Newport News ve Virginii položen kýl lodi CVB-41 USS Midway. 20. března 1945 byla spuštěna na vodu a 10. září 1945 uvedena do služby.     Po uvedení do služby vykonala tradiční úvodní cvičení v Karibiku. 20. února 1946 se stala vlajkovou lodí 1. divize letadlových lodí. V březnu prodělala zkoušku vybavení a techniky pro operace v chladném počasí v severním Atlantiku. 6. září 1947 v  Karibiku provedla operaci "Sandy", což bylo zkušební odpílení kořistní rakety V-2 (A-4) ze své paluby. V-2 úspěšně odstartovala a několik minut po startu explodovala ve vzdálenosti asi šesti mil od lodi. Přesto byl test vyhodnocen jako úspěšný, neboť start se povedl.   29. října 1747 plula USS Midway ve svazku 6. loďstva jako součást mírových do Středomoří. Mezi 26 - 29. květnem probíhaly zkoušky koncepce úhlové paluby piloty z Naval Air Test Center a piloty Atlantické flotily. Po testech se USS Midway zúčastnila cvičení NATO v severním Atlantiku. 1. října 1952 byla překlasifikována na CVA-41 (Útočná letadlová loď)     27. prosince 1954 se USS Midway vydala z Norfolku na cestu kolem světa. Je jí plavba vedla okolo mysu Dobré naděje na Tajwan, kde se spojila se 7. loďstvem. 8. prosince 1958 provedla VF-64 startující z její paluby první odpálení raket vzduch - vzduch Sparrow III. Během Laoské krize na jaře 1961 byla USS Midway nasazena v Jihočínském moři. Během tohoto nasazení prováděly její letadla testování protivzdušné obrny  Japonska, Koreje, Okinawy, Filipín a Tajwanu.     Letadlová loď také dále sloužila různým testům. 13. června 1963 bylo na její palubě provedeno zkušební plně automatické přistání letounů F-4A a F-8D. Poté byla USS Midway opět nasazena dálném východě a v dubnu 1965 provedli její letadla útoky proti logistickým cílům v severním Vietnamu. 17. června 1965 letecká hlídka letounů F-4B ve složení Cmdr. Louis C. Page a Lt. Jack E.D. Batson ze svazku VF-21 sestřelila dva MiG-17. Jednalo se o první sestřel Migů ve Vietnamu.     Po návratu do Alameda 23. listopadu 1965 odplula do loděnice San Francisco Bay Naval Shipyard, kde měla prodělat rozsáhlou modernizaci. Z tohoto důvodu byla 15. února 1966 přeřazena k Rezervní Flotile. Do služby byla opět zařazena 31. ledna 1970. USS Midway se vrátila do vietnamského konfliktu, kde se účastnila bojových operací a později i operace "Frequent Wind", což byla evakuace zaměstnanců americké ambasády vrtulníky z obleženého Saigonu.   30. čevna 1975 byla překlasifikována na CV-41 (multifunkční letadlová loď). V roce 1976 se účastnila demonstrace síly u pobřeží Severní Koreje v reakci na nevyprovokovaný útok na dva americké důstojníky. V roce 1979 společně s USS Constellation hlídkoval v Indickém oceánu a po incidentu 4. listopadu 1979 na americké ambasádě v Teheránu se přenula do Perského zálivu. Po vystřídání USS Coral Sea odplula do Jokosuky a poté se vrátila na hlídku do Indického oceánu. 16. března 1981 letoun A-6 od VA-115 z paluby USS Midway objevil havarovaný civilní vrtulník a díky zásahu záchranného týmu z USS Midway bylo všech 17 pasařérů včetně posádky zachráněno.     USS Midway se v roce 191 zúčastnila operace "Pouštní Bouře" během níž provedla 228 bojových vzletů. Po jejím ukončení se přes Jokosuku přeplavila do Pearl Harboru. Poté odplula do San Diega, kde byla 11. dubna 1992 vyřazena ze služby a přeměněna na plovoucí muzeum. V roce 2006 se ovšem objevila podmínka, že i přes případné využití lodě jako plovoucího muzea, musí být USS Midway i nadále schopná případné reaktivace.                             Parametry:  Standardní výtlak 45 000 tun, maximální 64 000 tun,  Délka na konstrukční vodorysce 296 m, Šířka 36,9 m, Šířka letové paluby 41,5 m, po instalaci úhlové paluby 72,5 m  Ponor 10,5 m, Dosah 20 000 námořních mil při 15 uzlech,  Posádka 4 104 příslušníků mužstva a důstojníků.    Pancéřování: Letová paluba byla pancéřovaná 89 mm silným pancířem Pancéřový pás měl maximální šířku 193 mm, která se na koncích snižovala na 75 mm. CKormidelní stroje byly chráněny 127 mm bočním pancířem.   Výzbroj: Těžkou protiletadlovou výzbroj zajišťovalo 18 × 127 mm (5“/54 cal.). V roce 1950 byl jejich počet zredukován na 14 a v roce 1957 na 10. V roce 1963 na čtyři, v roce 1970 na tři a v roce 1985 byly odstraněny úplně a loď obdržela raketovou výzbroj.   Středorážová výzbroj původně zahrnovalo 21 40mm čtyřčat a 28 20 mm kanónů. V roce 1950 byly zbraně ráže 40 mm i 20 mm odstraněny a loď dostala 40 kanónů ráže 76 mm (3"/50 cal.). V roce 1957 byl jejich počet zredukován na na 22 a v roce 1961 byly odstraněny úplně.   V roce 1985 dostala loď raketovou výzbroj. Loď byla vybavena 2 vrhači MK-25 pro lodní protiletadlové střely Sea Sparrow a dvěma systémy CIWS Phalanx   Teoreticky mohla loď disponovat leteckou skupinou až o velikosti 137 letounů. Ve skutečnosti se počet jejích letadel pohyboval krátce po skončení WWII kolem 100 a později dokonce jenom kolem 60.   Pohon: Čtyři šrouby byly poháněny čtyřmi parními turbínami Westinghouse, kterým dodávalo páru 12 mazutem vytápěných kotlů Babcock & Wilcox. Celkový výkon produkovaný stroji byl 212 000 koňských sil. Rychlost lodi činila 33 uzlů.   Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/USS_Midway_(CV-41) internet   FOTO:  http://www.navsource.org/

Letadlová loď USS Essex
 

 
Třída Essex má svůj základ v předválečné třídě Yorktown. Počáteční práce na projektu začaly v červnu 1939 a základním cílem bylo rozšíření letecké složky lodi. Ve stejné době se také začalo ukazovat, že nová letadla plánovaná pro operace z letadlových lodí budou větší a těžší a budou vyžadovat větší palubní prostory pro jejich operace a toho nemohl být s původním trupem třídy Yorktown dosaženo. dalším prvkem na který bylo nutné dát důraz bylo zvýšení ochrany. dAlším faktorem byla výdrž, jelikož lodě byly plánovány pro operace v Tichomoří proti Japonsku. Nakonec byla vytvrořena specifikace na design s výtlakem 27,100 t s leteckou skupinou sestávající z 90 letadel, dosahem 15,000 námořních mil při ekonomické rychlosti 15 uzlů a maximální rychlostí na hranici 33 uzlů.
  První loď podle nového designu - CV 9, nazvaná Essex – byla objednána v rámci zákona o rozvoji floty z roku 1938. Politická situace v Evropě se však jevila jako velmi zlá a bylo jasné, že americké námořnictvo musí projít dramatickou expanzí. Zákon o loďstvu dvou oceánů z června 1940 tak přidal do rozpočtu finance na stavbu dalších tří lodí. Když později téhož měsíce Francie kapitulovala Američané se začali obávat nejhoršího a v srpnu odsouhlasili finance na stavbu další sedmi jednotek a po útoku na Pearl Harbor byla objednávka rozšířena o další dvě lodě. Druhá vlna dalších deseti lodí byla objednána v srpnu 1942 a další tři v červnu 1943. Celkem tak bylo objednáno 26 lodí, z nichž byly až na dvě všechny dokončeny. Ze 17 lodí dokončených do konce bojových akcí v Pacifiku se do akce dostalo 14 jednotek. Do stavby lodí se zapojilo 5 loděnic. Loděnice Newport News ve Virginii a Bethlehem Quincy v Massachusetts dodaly většinu z první várky, dále se do stavby zapojily námořní loděnice v Norfolku, Philadelphii a New Yorku. Stavba lodí probíhala svižným tempem díky prioritnímu přidělení materiálu. První loď tak mohla být dokončena za 17 měsíců – o 15 měsíců dříve než bylo plánováno. Konstrukce a design kladly důraz na ekonomické využití materiálů, což snižovalo spotřebu oceli a tím i hmotnost a zároveň také ulehčovalo a zrychlovalo stavbu. Kde to bylo možné byly ponechávány rovné ocelové pláty. Vysoká priorita stavby a efektivita loděnic vedly k tomu, že nejrychleji postavená loď byla dokončena za 14 měsíců a nejdelší stavba trvala ne více než 22.5 měsíce, s průměrnou dobou stavby všech jednotek 18.5 měsíce.     V podstatě se konstrukce třídy Essex rozdělila na dvě podtřídy. Lodě byly zpočátku stavěny jako „krátkotrupé“ s celkovou délkou 265.8m, pozdější zkušenosti si vynutily přidání kliprové přídě a lodě s touto úpravou jsou známy jako „dlouhotrupé“ s celkovou délkou 270.6m. Kliprová příď zlepšila plavební schopnosti a umožnila instalaci dvou dodatečných 40mm čtyřčat. Konstrukčně byly jinak obě podtřídy stejné se shodnou délkou na hladině. Poprvé u amerických letadlových lodí byla podhladinová ochrana tvořena dvěma vnějšími výdutěmi plněnými vodou a dvěma vnitřními. Teoreticky měla hlavní sílu exploze pohltit vnější výduť a druhá zabránit zaplavení. Tento systém se táhl po boku lodi jako pancéřová ochrana a chránil tak důležité oblasti lodi. Ochrana byla navržena proti torpédům s hlavicí 227kg TNT. Trojité dno sestávalo ze dvou vrstev uložených na spodní části trupu. Vnitřní část probíhala po celé délce trupu, třetí vrstva však chránila jen důležité části.   Pohonný systém umístěný pod čtvrtou palubou byl rozdělen do šesti oddělení a každé bylo samostatně chráněno vodotěsnými přepážkami. Oddíly kotlů a strojoven byly umístěny na přeskáčku, takže jeden zásah nemohl loď znehybnit. Třída Essex byla první třídou letadlových lodí, které byly vybaveny dvěma nezávislými skupinami strojů, což byl velmi výrazný posun oproti předchozí třídě Yorktown. Celý pohonný systém se ve službě ukázal jako velmi efektivní a dodával lodím vynikající dostup a zároveň nebyl příliš náchylný k poruchám.     Základním požadavkem při konstrukci třídy Essex bylo rychlé odbavení velkých leteckých skupin. Kvůli velkému počtu letadel nemohly být všechny uskladněny na hangárové palubě a námořnictvo tak muselo začít používat průběžné parkování na letové palubě. Letová paluba byla 32.9m široká a 262.7m dlouhá. Po dobrých zkušenostech s bočním výtahem na USS Wasp byla tato vlastnost přejata i na třídu Essex. Tak byly instalovány 3 velké výtahy – jeden ve předu vprostřed paluby, jeden za můstkem a boční výtah na levoboku uprostřed lodi. Cyklus výtahů byl 45 sekund včetně naložení a vyložení letounu z ložné plochy. Nosnost byla 12,700 kg pro palubní výtahy a 8,156 kg pro boční. K urychlení startu letadel byly na příď instalovány katapulty. Jednalo se o hydraulický katapult H Mk. IV B o nosnosti 8,165 kg. Na počátku války nebylo použití katapultu na letadlové lodi příliš rozšířené, pokračující roky však vzrůstající hmotnost letadel tento způsob startu více a více přiváděla do popředí a do konce války starty z některých lodí byly prováděny ze 40% z katapultu. Tento způsob také zvýšil flexibilitu letového provozu, když umožnil start i za ztížených povětrnostních podmínek a s vyšší kapacitou výzbroje.   Otevřený hangár běžný u pro předchozích tříd byl při konstrukci třídy zachován. Umožňoval zahřívání motorů letadel i hangárové palubě a tím urychloval starty, také napomáhal k odvětrávání prostor od benzinových výparů. Během zhoršeného počasí mohly být spuštěny velké rolety, které hangárovou palubu uzavřely. Hangár měl rozměry 199,3m × 21.3m a výšku 5.5m. Šest lodí obdrželo katapult napříč hagárovou palubou, což mělo umožňovat taktické starty. Tato vymoženost se však ukázala jako nepraktická a katapulty byly později odstraněny.     Další nepraktickou věcí se ukázala instalace druhé sady brzdících lan na příď, což mělo umožnit pokračování v letovém provozu i při zničení hlavních. I přes prokázanou neefektivitu nebylo zařízení z důvodu zaneprázdněnosti z lodí většinou odstraněno až do roku 1944.   Nosnost leteckého paliva byla zvýšena z množství 178,000 galonů u třídy Yorktown na 225,000 – 232,000 u krátkotrupé a 209,000 – 242,000 galonů u dlouhotrupé podtřídy. Zásoba se různila podle provedených modifikací ochrany palivového systému. Pozdější lodě měly zásobníky paliva přemístěny dozadu do lépe chráněných částí lodi a tanky byly uzpůsobeny k přijmutí slané vody na místo odčerpaného paliva. Zásoba výzbroje pro letouny byla umístěná do dvou hlavních muničních skladů, které mohly pojmout 625.5 t.   28. dubna 1941 byl v loděnici Newport News Shipbuilding položen kýl lodi CV-9 USS Essex. 31. července 1942 byl spuštěn trup na vodu a 31. prosince 1942 byl USS Essex zařazen do služby.   Poprvé se dostala do akce při nájezdu na ostrov Marcus. Později se účastnila většiny větších střetnutí v Pacifiku včetně prvního útoku na Truk a bitev ve Filipínském moři a u Leyte. Essex byla poškozena útokem kamikadze 25.11.1944, ale vrátila se do služby na poslední fázi války.   9. ledna 1947 byl USS Essex vyřazen ze služby a zakonzervován jako součást Pacifické rezrvní flotily. 1. září 1948 byl však opět reaktivován a podroben rozsáhlé modernizaci v rámci programu SCB-27A. Tento modernizační program znamenal montáž hydraulických katapultů typu H-8, zesílení letové paluby, zlepšení ochrany hangárů proti požáru a střepinám (protistřepinové sítě, protipožární rolety), byly zvětšeny výtahy, zvětšen výkon generátorů a zvětšena zásoba pohonných hmot pro palubní letouny. Byl použit nový radar. Z lodi byly odmontovány původní dvouhlavňové věže s kanóny ráže 127 mm. Výzbroj se změnila na osm jednohlavňových kanónů ráže 127 mm, doplněných 28 kanóny ráže 76 mm ve 14 postaveních. Menší ráže byly vyřazeny. Program SCB-27A byl úspěšný, ale přesto byly připravovány další modernizace, které by loď přiblížily parametrům moderních těžkých letadlových lodí. I po této modernizaci však nebyl USS Essex například schopen nést větší stíhací letouny, než byl typ Vought F-8 Crusader.       16. ledna 1951 byla modernizovaná loď USS Essex zařazena do činné služby a nasazena v korejském konfliktu. 25 října 1952 byla loď překlasifikována na CVA-9 (Útočná letadlová loď). Během následujících tří let byl zapojen v korejském konfliktu a nebo pod vlajkou OSN sloužil jako demonstrace síly k udržení míru na dálném východě. V červenci 1955 byl znovu vyřazen a podstoupil další modernizaci.Následovala druhá přestavba SCB-27C. Změnila vzhled lodi a to především díky použitím úhlové letové paluby. Změněn byl také ostrov, modernizovány elektronické systémy, byla zesílena letová paluba a otevřené prostory na bocích trupu byly uzavřeny, což mělo zlepšit odolnost lodi vůči klimatickým vlivům. Změnilo se také rozmístění výtahů a složení elektronických systémů, zvětšeny byly i zásoby pohonných hmot. Počet 76mm kanónů byl snížen na 10.   V lednu 1956 opět vstoupil do činné služby a prováděl mise po celém světě. 8. března 1960 byl překvalifikován na CVS-9 (Protiponorková (podpůrná) letadlová loď) a v letech 1962–1965 modernizován podle projektu SCB-144 v rámci rozsáhlého modernizačního programu amerického námořnictva FRAM II. Lod dostala nový sonar SQS-23 a modernizované bojové informační středisko. Z jeho palub operovaly především protiponorkové letouny Grumman S-2 Tracker a vrtulníky.   Loď se účastnila mnoha významných akcí. Podpora vylodění amerických sil v Libanonu, akce při Čínské krizi, vyzvednutí astronautů Apolla 7, hlídkování v Karibiku v období Kubánské krize a podobně. 6. března 1969 byla definitivně vyřazena ze služby. 1. června 1973 byl vyškrtnutý ze seznamu plavidel a prodán v aukci za cenu šrotu. V roce 1975 byl v New Jersey rozřezán.   Parametry:  Standardní výtlak 27 100 tun, maximální 36 380 tun,  Délka na konstrukční vodorysce 251,46 m, Délka přese vše  266,09 m  Šířka 28,35 m,  Ponor 8,84 m, Zásoba paliva maximálně 5 331 tun Dosah 20 000 námořních mil při 15 uzlech,  Posádka 2 600 příslušníků mužstva a důstojníků.    Pancéřování: Letová paluba nebyla pancéřovaná, jelikož jeho váha byla vnímána jako negativum. Hlavní paluba (hangárová) však pancéřovaná byla a ochrana sestávala z 64mm silných desek jež měly chránit proti proražení 454 kg pumou svrženou z výšky 3050m. Další 38mm ochranné desky byly umístěny na čtvrté palubě. Boční pancíř byl koncipovaná k ochraně proti 152mm granátům. Pancéřový pás měl maximální šířku 102mm, která se na koncích snižovala na 64mm. Celková délka ochrany byla 154.8m a zahrnovala strojovny, muniční sklady a zásobníky leteckého paliva. Kormidelní stroje byly chráněny 114mm bočním pancířem.   Výzbroj: Těžkou protiletadlovou výzbroj zajišťovalo 12 × 5“/38 děl. Nacházely se ve dvou typech instalací. Čtyři dvojčité věže byly instalovány na pravoboku po dvou před a za můstkem. Byly umístěny na letové palubě a byly tak menší překážkou pro letový provoz. Na levoboku byly pak umístěny zbývající čtyři děla v jednohlavňových instalacích. Byly uloženy po dvojicích na sponsonech pod letovou palubou.   Středorážová výzbroj původně zahrnovala 8 40mm čtyřčat. Jedno se nacházelo na přídi, jedno na zádi, dvě na levoboku a čtyři okolo můstku po dvou před a za ním. USS Essex byl osazen pěti rádiovými stožáry a  byl původně bez katapultu v hangáru. Radar Sk byl namontován vpředu na radarové plošině. Při údržbě v dubnu 1944 prošel Essex úpravou můstku (ztratil jedno čtyřče ráže 40mm) a dostal na palubu druhý katapult. Radarová plošina byla zvětšena, aby se na ni vešly radiolokátory SM a SC-2, přičemž SK byl přemístěn na pravou stranu komínu. Byla přidána dvě čtyřčata ráže 40mm na levoboku nahgárové paluby a další dvě na pravoboku, takže jich bylo celkem 11. V roce 1945 byl namontován radar SK-2. To byla konečná sestava. Essex byl jedinou lodí své třídy, která nedostala druhé čtyřče na záď, jedinou, jež si podržela všech pět rádiových stožárů a jedinou z původních osmi lodí této třídy, která nikdy neměla čtyřče ráže 40mm na vysunutém sponsonu.   Pohon: Čtyři šrouby byly poháněny čtyřmi skupinami parních turbín Westinghouse, kterým dodávalo páru 8 mazutem vytápěných kotlů Babcock & Wilcox. Všechny zplodiny byly odváděny do jediného komínu vyvedeného nad nástavbu. Celkový výkon produkovaný stroji byl 150 000 koňských sil. Rychlost lodi činila 33 uzlů.   Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/USS_Essex_(CV-9) internet   FOTO:  http://www.navsource.org/

Bitevní loď Mikasa
 

 
Na sklonku 19. století v roce 1895 schválilo Japonsko nový plán rozvoje japonského námořnictva pro příštích deset let. Plán se jmenoval "Gašinšótan", ale byl nazýván 6+6, protože předpokládal, že jádro japonského loďstva bude tvořit šest bitevních lodí a šest pancéřových křižníků. Plán prosadil velitel japonského loďstva admirál Gonbei Jamamoto. Je to onen admirál, který adoptoval chudého samurajského syna jménem Isoroku Takano, jenž se poté pod jménem Isoroku Jamamoto výrazně zapsal do druhoválečné historie japonského loďstva.
  Šest bitevních lodí, které měly tvořit jádro námořních sil bylo postupně objednáno ve Velké Británii. Již od roku 1893 se tam stavěly bitevní lodě Fudži a Jašima a po schválení výše zmíněného plánu se objednala stavba dalších čtyřech. Šlo o bitevní lodě Šikišima, Hacuse, Asahi a Mikasa. Jména nesly podle japonských historických provincií.     Spuštění trupu bitevní lodi Mikasa na vodu   Bitevní loď Mikasa byla stavěna britskou loděnicí Vickers, Sons and Manin, Ltd v Barrow-in-Furness a svým konceptem navazovala na britské třídy Majestic, Formidable a Canopus. Loď měla uprostřed dva mohutné komíny o průměru 4,27 m a dva stožáry dávající lodi charakteristickou siluetu. Pancéřování bylo zhotoveno z Kruppovy cementované oceli. bok byl chráněn pancéřovým pásem vysokým 2,37 m, který dosahoval uprostřed lodi síly 229 mm. Ocel použitá na paluby byla Harveyova a tloušťka se pohybovala od 51 až po 76 mm.   Hlavní výzbroj sestávala ze čtyř děl ráže 306 mm (12"/ 40 cal.) Mark IX vyrobených firmou Sir W G Armstrong Whitworth & Co Ltd umistěné po dvojicích ve dvou otočných věžích na přídi a na zádi. Sekundární výzbroj tvořilo 14 děl ráže 152 mm (QF 6"/40 cal.) od stejného výrobce. Během stavby se uvažovalo dokonce o sekundárních dělech ráže 234 mm (9,2"/40 cal.) Mark VIII ale nakonec byla realizována výzbroj ráží 152 mm. Kromě toho Mikasa ještě nesla 20 děl 76mm (3"/40 cal.) Type 41 a 12 kanónů 47 mm/L40 Hotchkiss. Loď byla osazena čtyřmi torpédomety 457mm.     Loď byla vybavena čtyřmi stereoskopickými dálkoměry Barr and Stroud s efektivním dosahem 7 300 m a také teleskopickými zaměřovači s 24násobným zvětšením.   Kýl lodi byl položen 24. ledna 1899 a na vodu byla spuštěna 8. listopadu 1900. 1. března 1902 byla uvedena do služby a zařazena do prvního oddílu po boku bitevních lodí Asahi a Šikišima jako součást První divize bitevních lodí. Základnou se jí stal přístav Sasebo. Koncem roku 1903 se stala vlajkovou lodí celého Spojeného loďstva a svou vlajku na ní přenesl admirál Heihačiro Togo. Velitelem lodi se stal námořní kapitán Izuči.   Mikasa se zůčastnila Rusko-Japonské války jako vlajková loď. Při prvním námořním ostřelování Port Arturu 9. ůnora 1904 byla Mikasa několikrát těžce zasažena. Ovšem její pancéřování jí pomohlo odolávat přímým zásahům. V Bitvě na Žlutém moři 10.srpna 1904 dostala okolo 20 přímých zásahů a okolo 30 zásahů v Bitvě u Cušimi bez vážnějších poškození.      U Cušimi Mikasa vedla kombinovanou japonskou flotilu do jedné z nejrozhodujících bitev námořní historie. Ruská flotila byla téměř zničena. Z 38 ruských lodí bylo 21 potopeno, 7 zajato, 6 odzbrojeno. Bylo zabito 4 545 ruských námořníků a 6 106 zajato. Japonsko ztratilo pouze 116 mužů a 3 torpedové čluny.  Krátce po podepsání míru se Mikasa 11.září 1905 potopila v přístavu Sasebo. Příčinou byl výbuch způsobený požárem ve skladu munice. Při nehodě zahynulo 339 námořníků, skoro třikrát více než během bojů ve válce. Dalších 300 mužů bylo zraněno. Loď spočinula v 11m hloubce. Velkým úsilím byla 8.srpna 1906 vyzdvižena a odtažena do námořního arzenálu Maizuru. Po dvou letech oprav, zahrnujících výměnu zrezavělých hlavních děl za výkonější o délce hlavní 45 ráží, byla Mikasa roku 1908 znovu zařazena do aktivní služby.   Mezitím se stala zastaralou a byla překlasifikována na bitevní loď 2. třídy, potom 3. třídy a nakonec 1.9.1921 na loď pobřežní ochrany 1. třídy. Během Sibiřské intervence najela na mělčinu při hlídkování za mlhy v průplavu Askold. Byla opravena ve Vladivostoku. Po návratu do Maizuru byla zařazena do “uskladněné″ flotily.  Na základě Washingtonské námořní dohody byla určena ke sešrotování. Na žádost japonské vlády, kterou odsouhlasily vlády všech účastnických států byla přeměna na loď-muzeum a vystavena 12.listopadu 1925 v Jokosuce. Během 2. světové války byla několikrát bombardována americkým letectvem. Po válce byla zkonfiskována Američany. Ti z ní odstranili děla a zanechali ji ve špatném stavu.    Koncem 60. let začala renovace za finanční podpory USA a osobní intervence admirála Chestera Nimitze. Rekonstrukce byla ukončena 27.května 1961. Velká část náhradních dílů byla použita z chilské bitevní lodě Almirante Latorre, která byla v té době v Japonsku na sešrotování. Jako památník funguje dodnes.                             Parametry:  Standardní výtlak 15 352 tun, maximální 15 980 tun  Délka přese vše 131,7 m,  Šířka 23,23 m,  Ponor 8,28 m,  Maximální množství paliva 1 521 tun uhlí,  Dosah 8 500 Nm při 10 uzlech, 1 900 Nm při 16 uzlech Posádka 790 příslušníků mužstva a 40 důstojníků.    Pancéřování: Bok 229 mm  Citadela 152 mm,  Pancéřová paluba 51 - 76 mm,  Podvodní ochrana prostřednictvím uhelných bunkrů,  Barbety 254 - 356 mm,  Věže - čelo 254 mm,  Kasematy 152 mm,  Velitelská věž 381 mm,    Výzbroj: Hlavní výzbroj sestávala ze čtyř děl ráže 306 mm (12"/ 40 cal.) Mark IX vyrobených firmou Sir W G Armstrong Whitworth & Co Ltd umistěné po dvojicích ve dvou otočných věžích na přídi a na zádi. Hmotnost zbraně 49,8 tun, hmotnost projektilu 386 tun, úsťová rychlost 762 metrů za sekundu, největší dostřel 15 188 metrů, kadence 0,75 výstřelů za minutu. Průbojné účinky proti Krrupově oceli činily na vzdálenost 5556,6 metrů 208 mm. Otáčivý mechanismus věží bylo možné ovládat hydraulicky, elektricky a v případě selhání těchto pohonů i manuálně.   Sekundární výzbroj tvořilo 14 děl ráže 152 mm (QF 6"/40 cal.) od firmy Sir W G Armstrong Whitworth & Co Ltd. Umístěna byla v dvoupatrových kasematách podél lodních boků a jejich dostřel při elevaci 20 stupňů se pohyboval kolem 10 km a kadence palby dosahovala pěti až sedmi výstřelů za minutu. Hmotnost projektilů byla 45,5 kg.    V muničních skladech se v roce 1904 nacházelo celkem 90 projektilů pro každé těžké dělo, 130 pro každé středorážní dělo a konečně 200 pro každý kanon kalibru 76 mm.   Loď byla osazeny čtyřmi torpédomety 457 mm, které byly namontovány na bocích lodě těsně nad pod čarou ponoru.   Pohon: Dva trojčinné vertikální parní stroje od firmy Vickers, pohánějící dva lodní šrouby. Jejich celkový výkon činil přibližně 16 000 koňských sil, což umožňovalo dosažení rychlosti 18,5 uzle. Páru vyrábělo 24 kotlů typu Belleville.   zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikasa_(1900) internet

Eskortní letadlová loď USS Bogue
 

 
V souvislosti s organizováním konvojů se stále více ukazovala potřeba vzdušného krytí konvojů. Proto byla vyprojektována třída Bogue. Jednalo o eskortní letadlové lodi vyráběné ve velké sérii. Stavěny byly ve dvou vlnách. V první vlně (CVE-6 až CVE-25) bylo postaveno 20 lodí. Devět jich provozovalo US Navy a 11 jich bylo v rámci Lend & Lease poskytnuto Royal Navy. To je zařadilo do stavu jako třídu Atacker. Ve druhé vlně bylo postaveno 24 plavidel (CVE-31 až CVE-54) z nichž US Navy provozovalo jednu loď a 23 jich bylo v rámci L&L opět předáno Britskému Royal Navy, které je zařadilo do stavu jako třídu Ameer. Celkem tedy bylo vyprodukováno 44 plavidel třídy Bogue, což je úctyhodné číslo. Lodě byly původně klasifikovány jako AVG (tedy Pomocná eskortní letadlová loď). Později byly překlasifikovány na ACV (tedy Pomocná letadlová loď) a konečně v srpnu 1942 došlo ke konečné klasifikaci jako CVE (tedy Eskortní letadlová loď ).
 

  Stavba CVE-9 USS Bogue začala položením kýlu obchodní lodi Steel Advocate v rámci objednávky Námořní komise Spojených států v loděnici Seattle-Tacoma Shipbuilding v Tacomě ve státě Washington dne 1. října 1941. 15 ledna 1942 byl trup spuštěn na vodu už jako USS Bogue. 26. září 1942 byla loď uvedena do provozu. Po rozsáhlých úpravách byla USS Bogue v únoru 1943 přidělena k Atlantickému loďstvu jako jádro průkopnické protiponorkové skupiny. Během března a dubna 1943 podnikla USS Bogue tři plavby přes Atlantik tzv. "severní cestou", ale nenarazila na žádné ponorky.      Na čtvrtou plavbu se vydala 22. dubna a 22. května byla úspěšná. Její letadla potopila ponorku typu VIIC U-569 pod velením Oberleutnanta zur See Hanse Johannsena. 21 námořníků zahynulo, 25 bylo vyloveno. Během páté plavby její letadla potopila dvě ponorky. 5. června ponorku typu VIID U-217 pod velením Kapitänleutnanta Kurta Reichenbach-Klinkeho. Celá posádka ponorky zahynula. 12. června její letadla potopily ponorku typu XB pod velením Korvettenkapitäna Wernera Czygana. 43 námořníků zahynulo a 16 se jich podařilo zachránit.   Osmá plavba byla pro USS Bogue nejproduktivnější. 29. listopadu potopila její letadla ponorku typu VIIB U-86 pod velením Kapitänleutnanta Waltera Schuga. Celá posádka 50 mužů zahynula. 30. listopadu její letouny TBF-1 Avenger poškodily ponorku typu VIIC U-238 pod vedením Kapitänleutnanta Horsta Heppa. Dva lidé z posádky byli zabiti a pět těžce zraněno. 13. prosince její letadla ve spolupráci s torpédoborci DD-196 USS George E. Badger , DD-152 USS Du Pont , DD-186 USS Clemson a DD-255 USS Osmond Ingram potopila ponorku typu IXC U-172 pod velením Oberleutnanta zur See Hermanna Hoffmanna. 13 mužú posádky zahynulo a 46 členů posádky se podařilo zachránit. 20. prosince její letadla napadla a zničila ponorku typu IXD2 U-850 pod velením Kapitäna zur See Klause Ewertha. Všech 66 členů posádky zahynulo.     V lednu a únoru 1944 měla USS Bogue přestávku ve svém lovu protože nesla náklad armádních stíhaček do Glasgow. Po cestě zpátky se však opět zapojila do své role a 13. března její letouny, ve spolupráci s britskými letadly Wellington ze 172. squadrony a hladinovou skupinou torpédoborců DE-393 USS Haverfield, DD-464 USS Hobson a kandskou fregatou třídy River HMCS Prince Rupert, potopily ponorku typu VIIC U-575 pod velením Oberleutnanta zur See Wolfganga Boehmera. 18 členů posádky zahynulo a 37 vylovily doprovodná plavidla.   5 května 1944 se vydala USS Bogue s celým svým doprovodem do Hampton Rads ve Viginii. Cestou stihla skupina potopit dvě porky. 13. května letouny z USS Bogue objevily japonskou ponorku  RO-501, což byla původně německá ponorka typu IXC U-1224. Pozici letouny nahlásily torpédoborci DE-220 USS Francis M. Robinson a ten ponorku pod vedením kapitána Narity zničil. Všech 52 mužů na palubě zahynulo. 24. června letouny z USS Bogue napadla a zničila další japonskou ponorku, tentokrát se jednalo o nákladní ponorku type C-3 I-52 pod velením kapitána Uno Kamea. Ponorka měla na palubě exemplář radarového detektoru FuG 350 Naxos a také šifrovací stroj Enigma a také německého styčného důstojníka. Nikdo nebyl zachráněn. Během další plavby potopila její letadla ponorku typu IXC/40 U-1229 pod velením Korvettenkapitäna Arnima Zinkeho. Zahynulo 18 členů posádky a 41 bylo vyloveno.     Po svém návratu prováděla USS Bogue výcvikové mise v oblasti Bermud a také ve Quonset Point na Rhode Island až do února 1945. Poté se vydala do Liverpoolu s armádními letadly. V dubnu 1945 byla nasazena v rámci Operace Teardrop k ochraně amerického východního pobřeží. 24. dubna její letadla nalezla ponorku typu IXC/ 40 U-546 pod velením Kapitänleutnanta Paula Justa. Ponorka byla potopena skupinou osmi torpédoborců z jejího doprovodu.   Po ukončení války v Atlantiku se USS Bogue přesunula do Pacifiku. 3. července 1945 dorazila do San Diega. Poté se vydala na Guam a odtud do Adaku na Aljašce. 30. listopadu 1946 byla vyřazena ze služby a zakotvena v Tacomě v rámci Rezervní Flotily. 1. března 1959 byl vydáno rozhodnutí o jejím sešrotování a to bylo v roce 1960 provedeno v Japonsku.   Parametry:  Standardní výtlak 11 420 tun, maximální 15 390 tun,  Délka na konstrukční vodorysce 151,1 m,  Šířka 21,2 m,  Ponor 7,38 m, Dosah 26 340 námořních mil při 15 uzlech,  Posádka 498 příslušníků mužstva a důstojníků.    Pancéřování: USS Bogue nebyla nijak pancéřovaná   Výzbroj: Výzbroj tvořily 2 děla ráže 127 mm (5"/38 cal.) určených k boji s hladinovými plavidly i vzdušnými cíli. Dále bylo na lodi instalováno 16 hlavní 40 mm kanónu Bofors v osmi dvojhlavňových uspořádáních a 20 Oerlikonů 20 mm lafetovaných jednotlivě.   Na lodi bylo umístěno 18 - 21 letadel.    Pohon: Jeden šroub byl poháněn turbínou Allis - Chalmers o celkovém výkonu 9 530 koňských sil, která brala páru ze dvou kotlů typu D. Maximální rychlost 15,5 uzlů.   Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99%C3%ADda_Bogue internet   FOTO:  http://www.navsource.org/

Letadlová loď USS Langley
 

 
První pilot, který s letadlem odstartoval z lodi, se jmenoval Eugene Burton Ely. 14. listopadu 1910 provedl s letounem Hudson Flyer první úspěšný vzlet z provizorní dřevěné rampy na palubě průzkumného křižníku USS Birmingham v zátoce Hampton Roads ve Virginii. Šikmá vzletová plošina byla dlouhá 25 m a široká 7 m. O dva měsíce později 18. ledna 1911 přistál Ely na palubě pancéřového křižníku USS Pennsylvania, který kotvil v San Franciscu. Při přistání byl poprvé použit „záchytný systém“ vynalezený Hughem Robinsonem, přistávací „dráha“ byla dlouhá 40 metrů a široká 10 metrů. Do boje poprvé zasáhly letouny startující z lodi v červenci 1918. Bylo to sedm britských letounů Sopwith Camel z lodi HMS Furious při útoku na německou základnu Zeppelin. V září téhož roku se v Británii zrodila i první skutečná letadlová loď s přistávací plochou, která byla přistavěna nad horní palubu lodi HMS Argus.      uhelný parník AC-3 USS Jupiter   Pod dojmem těchto událostí bylo rozhodnuto Kongresem USA 11. července 1919 o stavbě letadlové lodi. Protože se uvažovalo o stejném konceptu jako byl HMS Argus, tak bylo rozhodnuto, že stavba letadlové lodi se provede formou přestavby jiné lodi. Vybrán byl uhelný parník AC-3 USS Jupiter. Původně byl záměr vybrat ještě jednu další loď k přestavbě, ale protože mezi tím začala platit Washingtonská smlouva, tak byly k přestavbě použity rozestavěné bitevní křižníky USS Lexington a USS Saratoga.   Stavba USS Jupiter byla zahájena 18. října 1911 v loděnici Mare Island Naval Shipyard ve Vallejo v Kalifornii. K jejímu spuštění na vodu došlo 24. srpna 1912 a do služby byla zařazena 7. dubna 1913. USS Jupiter AC-3 byla první loď s elektrickým pohonem. Loď se zúčastnila krize ve Vera Cruz, kam dopravila jednotky námořní pěchoty. Na cestě do Philadelphie 10. října 1914 proplula Panamským průplavem jako první loď, která tak učinila směrem ze západu na východ. První světovou válku loď strávila přepravou jednotek v rámci Atlantické pomocné flotily a Námořní transportní služby. Po skončení války převážela americké vojáky zpět do vlasti.     USS Jupiter byla 24. března 1920 oficiálně vyřazena ze služby a 21. dubna byla přejmenována na USS Langley a překlasifikována jako CV-1. Přestavba probíhala v Norfolk Navy Yard ve Viginii. Do služby byla USS Langley zařazena 20. března 1922. První letadlo vzlétlo z paluby Langley 17. října 1922, stroj Vought VE-7 pilotoval poručík Virgil C. Griffin. O devět dní později došlo i k prvnímu přistání, které provedl nadporučík Godfrey de Courcelles Chevalier se strojem Aeromarine 39B.   Od 15. ledna 1923 započaly v Karibiku zkoušky a cvičení letového provozu.  V červnu 1923 se účastnila letecké přehlídky ve Washingtonu D.C.. Po té absolvovala cvičnou plavbu podél atlantického a karibského pobřeží. V roce 1924 čekaly na loď námořní cvičení a přehlídky, stejně jako opravy a úpravy. V listopadu 1924 byla převelena na rok k Pacifické bitevní skupině a operovala z Kalifornie a Havaje. Útočila na cvičné cíle, prováděla testy a zkoušky operačních taktik a nasazení letadel. 25. října 1936 připlula do Mare Island Navy Yard v Kalifornii kde podstoupila úpravy na nosič hydroplánů. Její kariéra jako bojové letadlové lodi byla u konce. Její piloti byly převeleni na nové letadlové lodě USS Saratoga CV-2 a USS Lexington CV-3.     Přestavba byla ukončena 26. února 1937 a loď byla opět překlasifikována jako USS Langley AV-3. Začátek druhé světové války ji zastihl na Filipínách, odtud se vydala 8. prosince přes Balikpapan, Borneo dostala do Darwinu v Austrálii. Dorazila 1. ledna 1942 a do 11. ledna 1942 byla k dispozici Australskému královskému letectvu při provádění protiponorkových hlídek v okolí Darwinu. Po té byla loď přidělena ke spojeným americko-britsko-holandsko-australským silám, které měli čelit japonské agresi v Indonésii. Opustila Fremantle 22. února 1942 s konvojem, od kterého se oddělila o pět dní později, aby doručila 32 Curtissů P-40 do Tjilatjapu na Javě.     nosič hydroplánů AV-3 USS Langley   Brzy ráno 27. února 1942 se setkala s protiponorkovým krytím tvořeným torpédoborci DD-217 USS Whipple a DD-219 USS Edsall. V 11.40 se objevilo devět střemhlavých bombardérů Aiči D3A1 "Val" z japonské 21. a 23. námořní letecké flotily. První dvě trojice nezasáhly, ale třetí byla úspěšná. Loď zasáhlo pět bomb, letouny zachvátil požár, kormidlo bylo zablokované a loď získala náklon deseti stupňů na levobok. Loď nebylo možné odtáhnout do Tjilatjapu a tak byla ve 13:32 opuštěna. Devět 102mm granátů a dvě torpéda doprovodných torpédoborců dokončili dílo zkázy. Potopila se 75 mil od Tjilatjapu. Z posádky zahynulo 16 mužů. Neštěstí však ještě neskončilo. Většinu posádky vzal na svou palubu tanker AO-6 USS Pecos. Ten byl během cesty do Austrálie napaden a potopen. 31 z 33 pilotů na palubě USS Langley byly přemístěny na torpédoborec USS Edsall. Ten také později zaslechl nouzové volání napadeného tenkeru USS Pecos a vyplul mu na pomoc. Cestou byl napaden a potopen i on.   Parametry:  Standardní výtlak 12 900 tun, maximální 14 100 tun,  Délka na konstrukční vodorysce 165,2 m,  Šířka 19,9 m,  Ponor 7,3 m, Dosah 3 500 námořních mil při 10 uzlech,  Posádka 468 příslušníků mužstva a důstojníků.    Pancéřování: Vzhledem k přestavbě z obchodní lodi nebyla USS Langley nijak pancéřovaná   Výzbroj: Výzbroj tvořily 4 děla ráže 127 mm (5"/51 cal.) určených k boji s hladinovými plavidly.    Na lodi bylo umístěno 36 letadel.    Pohon: Dva šrouby byly poháněny elektromotory o celkovém výkonu 7 200 koňských sil. Elektřinu vyráběla turbína General Eletric beroucí páru ze tří kotlů. Maximální rychlost 15,5 uzlů.   Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/USS_Langley_(CV-1) internet   FOTO:   
http://www.navsource.org/

Patch 0.4.0.5 je ohlášený na úterý 04.08.2015 brzy ráno. Poznámky k vydání zatím nejsou k dispozici. 

Bitevní loď USS Montana
 

 
Třída Montana byla zamýšlena jako následovník třídy Iowa. Konstrukčně vycházely z třídy Iowa, ovšem na rozdíl od ní kladly důraz místo na rychlost na silnou výzbroj a mohutné pancéřování. Ovšem kvůli svým rozměrům by to byly první americké lodě které by se nevešly do komor Panamského kanálu. Jejich délka by po dokončení byla 280,9 m, šířka 36,9 m a ponor 11 m. Svým standardním výtlakem 65000 t a plným 70500 t se těsně přiblížily japonské třídě Jamato.
  Pancéřování vycházelo z požadavku odolat zásahu granátem ráže 406 mm vypáleným z děla L/50 ze vzdálenosti 20000 m. Oproti tomu Iowa měla vydržet stejný zásah z děla L/45. Jako jediné bitevní lodě měly dvojitý pancíř trupu. Boční pláty o síle 400 mm se hluboko pod hladinou zužovaly na 250 mm. Za ním byly prázdné prostory které měly rozptýlit případný výbuch a jejich vnitřní přepážka byla v prostoru strojoven, kotelen a muničních skladů silná 180 mm. Pancéřové přepážky na přídi a na zádi měly tloušťku 460 mm. Palubu měly krýt pancéřové desky o síle až 150 mm a čela dělových věží a barbety 550 mm.      Dva daleko od sebe umístěné komíny na modelu svědčí o snaze rozprostřít kotelny a strojovny do co největšího prostoru a zamezit tak ochromení lodi nešťastným zásahem. Čtyři soupravy vysokotlakých turbín měly mít na výstupu maximální výkon 172 000 koní a jejich rychlost měla dosahovat 28 uzlů.   Původní projekty počítaly s instalací 9 děl 457 mm (18"/47 cal.) Mark "A". Tato děla ve Spojených státech existovala ale při zkušebních střelbách se projevila nevyzrálost řešení a proto konstruktéři sáhli po osvědčených a vyzkoušených dělech 406 mm (16"/50 cal.) Mark 7. Další možnost použít pro zvýšení palebné síly 16 děl (4x4) byla odmítnuta z důvodů velkého dynamického namáhání konců poměrně štíhlého trupu a kvůli zeslabení konstrukce v místě širokých barbet. Konečný projekt se tedy spokojil s 12 děly ráže 406 mm ve čtyřech trojhlavňových věžích.     Sekundární výzbroj mělo tvořit 20 dvojúčelových děl 127 mm (5"/54 cal.) Mark 16 (10x2) umístěných podobně jako na třídě Iowa, tedy po stranách nástavby a lehkou protiletadlovou výzbroj mělo tvořit 32-40 Bofforsů 40 mm ve čtyřhlavňových kompletech. Lehké Oerlikony 20 mm měly být na lodi v počtu 20 kusů.   Pět jednotek třídy Montana bylo objednáno ještě před válkou 19.7. 1940. Nikdy se však nezačaly stavět. V polovině války už bylo námořnictvu jasné, že pro lodě nemá využití a tak byla celá třída 21.7.1943 těsně před zahájením stavby bez náhrady zrušena.   Jednotlivé lodě se měly stavět: BB-67 Montana a BB-68 Ohio v Philadlphia Navy Yard, BB-69 Maine a BB-70 New Hampshire v New York Navy Yard a BB-71 Louisiana v Norfolk Navy Yard.      Plánované parametry:  Standardní výtlak 64 240 tun, maximální 72 104 tun,  Délka na konstrukční vodorysce 271,27 m, Délka přese vše 280,8 m  Šířka 36,9 m,  Ponor 10,9 m, Dosah 15 000 námořních mil při 15 uzlech,  Posádka 2 355 - 2 789 příslušníků mužstva a důstojníků.    Plánované pancéřování: Boční pás : 409 mm, zužující se o 25 mm pod úhlem 19° až na259 mm  Spodní strana pásu: 183 mm, zužující se o 25 mm pod úhlem 10° Přepážky : 457 mm vpředu, 387 mm vzadu Barbety: : 541 mm Dělové věže - čela 572 mm Dělové věže - strop 251 mm Paluba: 236 mm   Plánovaná výzbroj: Hlavní výzbroj USS Montana mělo tvořit 12 děl ráže 406 mm (16"/50 cal.) umístěných po třech kusech ve čtyřech věžích.   Sekundární výzbroj mělo tvořit 20 děl ráže 127 mm (5"/54 cal.) v deseti dvojhlavňových věžích (po pěti na každé straně nástavby) Děla mohla pálit jak na hladinové cíle, tak i na vzdušné cíle.    Protileteckou výzbroj mělo tvořit  32 - 40 hlavní rychlopalných automatických kanónú ráže 40 mm Bofors s dostřelem 6800 metrů a 20 hlavní 20 mm kanónů Oerlikon s dostřelem 3060 metrů. Boforsy byly ve čtyřhlavňovém uspořádání, Oerlikony ve dvojhlavňovém.   Plánovaný pohon: Pohon lodí třídy Montana mělo zajistit osm parních kotlů Babcock & Wilcox a čtyři turbíny General Electric nebo Westinghouse o celkovém výkonu 172 000 koní. Tyto turbíny přes převodové ústrojí měly otáčet čtyřmi lodními šrouby dávající lodi maximální rychlost 28 uzlů. Lodě měly mít (stejně jako třída Iowa) dva typy lodních šroubů - dva pětilisté vnitřní, dva vnější čtyřlisté šrouby a dvě kormidla.   Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99%C3%ADda_Montana internet   FOTO:  http://www.navsource.org/

Bitevní loď USS South Carolina
 

 
 
3. března1905 schválil americký kongres stavbu dvou řadových lodí. Limit byl stanoven na výtlak 16 000 tun, protože se jim zdálo, že námořnictvo staví zbytečně velké, rychlé a drahé lodě. Projekt zpracovával konstruktér Washington Lee Caps ještě před stavbou HMS Dreadnought (který definoval třídu bitevních lodí), a přesto projekt obsahoval novátorské prvky. Jedním z nich byly vícehlavňově věže s odměrem větším než 180° umístěné na přídi a zádi, přičemž věže byly uloženy stupňovitě.
 
Kýl lodi BB-26 byl založen v loděnicích William Cramp & Sons ve Filadelfii v Pennsylvánii 18. prosince 1906 a loď byla pojmenována South Carolina. V loděnicích New York Shipbuilding Company v Camdenu v New Jersey byl 17. prosince 1906 položen kýl lodi BB-27, která byla pojmenována Michigan. Přestože byl kýl Michiganu položen o den dříve, tak navzdory zvyklostem, byla třída označována jako South Carolina.
 

 
USS Souuth Carolina byla spuštěna na vodu 25. července 1908 a do služby uvedena 1. března 1910. USS Michigan byl na vodu spuštěn 11. července a do služby uveden 4. ledna 1910.
 
Lodě měly typickou siluetu charakterizovanou dvojicí vysokých komínů a mřížových stožárů. Takto řešené stožáry byly typické právě pro americké bitevní lodi tohoto období.
 
USS South Carolina i USS Michigan byly nasazeny při americké intervenci v přístavu Veracruz v dubnu 1914 a zůstaly tam jako podpora intervenčních jednotek až do října. Poté byly používány zejména k výcviku a ochraně konvojů.
 

 
Po skončení války se USS South Carolina a USS Michigan staly obětmi Wshingtonské smlouvy. Na jejím základě byl v roce 1923 vyřazen a sešrotován USS Michigan a v roce 1924 potom i USS South Carolina.
 
Parametry: 
Standardní výtlak 16 000 tun, maximální 17 620 tun, 
Délka na konstrukční vodorysce 138 m, 
Šířka 24,5 m, 
Ponor 7,5 m,
Dosah 5200 námořních mil při 9 uzlech, 
Posádka 869 příslušníků mužstva a důstojníků. 
 
Pancéřování:
Boky - střed 305 mm
Paluba 76 mm
Dělové věže - čelo 305 mm
Velitelská věž 305 mm
 
Výzbroj:
Hlavní výzbroj tvořilo osm děl ráže 305 mm (12"/45 cal.), umístěných ve čtyřech dvojhlavňových věžích.
 
Sekundární výzbroj tvořilo 22 děl ráže 76 mm (3"/50 cal.) určených k boji s hladinovými plavidly. 
 
Loď byla opatřena dvěma torpédomety ráže 455 mm. 
 
Pohon:
Dva šrouby poháněly dva vertikální trojčinný expanzní parní stroje. Výkon 16 500 ks umožňoval rychlost 18,5 uzlů.
 
 
zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99%C3%ADda_South_Carolina
internet
 

Bitevní křižník Amagi
 

 
 
16.prosince 1920 byla v loděnici v Kure zahájena stavba obrovského bitevního křižníku nazvaného Akagi. O deset dní později byl v Yokosuce položen kýl jeho sesterské lodi Amagi. Další rok byly rozestavěny ještě lodě Atago (listopad 1921 v Kobe) a Takao prosinec 1921 v Nagasaki). S délkou 251 m a výtlakem 47000 t mělo jít o jedny z největších lodí a při výzbroji 10x406 mm by měly nejtěžší boční salvu na světě. 
 
Mezitím však byla ve Washingtonu v roce 1922 podepsána dohoda pěti mocností o omezení námořního zbrojení. V ní se jednotlivé státy zavázaly zrušit rozpracované projekty a sešrotovat nadbytečné lodě aby se vešly do dohodnutého limitu. Japonci slíbili zastavit stavbu všech čtyř bitevních křižníků a navíc bitevních lodí Kaga a Tosa. Podařilo se jim vyjednat povolení přestavět dva trupy na letadlové lodě. Pro tento účel byly určeny Amagi a Akagi. 1. září 1923 však zemětřesení v regionu Kantó zničilo trup Amagi a proto byla na přestavbu určena bitevní loď Kaga, což byla právě jedna z rozestavěných bitevních lodí třídy Tosa, které byly stavěny souběžně s bitevními křižníky třídy Akagi a v důsledku Washingtonské dohody byla jejich stavba zastavena. 
 

 
Následkem zemětřesení 1. září 1923 zcela zničená Jokohama (cca 30 km od Jokosuky)
 
A tím ve skutečnosti skončila třída bitevních křižníků Akagi
 
Lodě měly mít původně následující podobu:
 

 
Plánované parametry:
Standardní výtlak 41 217 tun, maximální 47 000 tun,
Délka na konstrukční vodorysce 250 m,
Délka přes vše 251,8 m,
Šířka 30,8 m,
Ponor 9,5 m,
Zásoba paliva 3900 tun mazutu a 2500 tun uhlí
Dosah 8000 námořních mil při rychlosti 14 uzlů
Posádka 1600 příslušníků mužstva a důstojníků 
 
Plánované pancéřování:
boky - střed 254 mm + 73 mm protitorpédové obšívky
paluba 98 mm
dělové věže - čelo 356 mm
dělové věže - boky 123 mm
barbety 280 mm
velitelská věž 356 mm
 
Plánovaná výzbroj:
Hlavní výzbroj by tvořilo deset děl ráže 406 mm (16"/45 cal.) Type 3, umístěných v pěti dvojhlavňových věžích. Dvě stupňovitě umístěné věže vepředu, jedna ihned za stěžněm a dvě stupňovitě umístěné vzadu. Halvně měly mít rozsah od -5° do +30°náměru. Děla by pálila 950kg těžké projektily do maximální vzdálenosti 38725 metrů. Úsťová rychlost 790 m/s. Munice mělo být 90 granátu na jednu hlaveň a životnost hlavně se předpokládala na 250 - 300 výstřelů.
 
Sekundární výzbroj tvořilo šestnáct kasematových děl ráže 140 mm (5,5"/50 cal.) určených k boji s hladinovými plavidly. Dostřel děl byl 17 500 metrů při maximálním náměru 25°. Hmotnost projektilu byla 38,0 kg a prachová náplň 10,97 kg udělila granátu úsťovou rychlost 855 m/s. Uprostřed byly umístěné čtyři (později byl jejich počet v projektu navýšen na šest) 120 mm (4,7/45 cal.) protiletadlové zbraně.
Ve třicátých letech byly odstraněny lehké protiletecké zbraně ve formě osmi 13mm kulometů a byly nahrazeny 20 kanóny ráže 25mm a později v průběhu války bylo přidáno dalších 98 kanónů ráže 25mm.
 
Na lodi mělo být instalováno osm torpédometů ráže 610 mm z nichž byly čtyři nadhladinové a čtyři podhladinové. 
 
Plánovaný pohon:
Čtyři šrouby by poháněly parní turbíny Grihon, které by odebíraly páru z 19 kotlů Kampon. 11 kotlů Kampon mělo být na mazut a zbylých osm mělo být kombinované na mazut i na uhlí.Výkon 131.200 ks měl umožňovat rychlost 30 uzlů.
 
Zdroj:
internet

Bitevní loď Nagato
 

 
V roce 1916 bylo v Japonsku rozhodnuto o realizaci programu 8+8 pro císařské válečné námořnictvo, což obnášelo stavbu 8 nových bitevních lodí a 8 křižníků. V důsledku limitů plynoucích z Washingtonské smlouvy uzavřené v roce 1922 byl tento program zastaven. Dokončeny byly pouze lodi Nagato a Mucu. Nagato byla postavena v loděnicích v Kure. Zde byl 28. srpna 1917 položen kýl. Spuštěna na vodu byla 9. listopadu 1919 a do služby byla uvedena 25. listopadu 1920. Kýl Mucu byl položen 1. června 1918 v loděnicích Jokosuka. Loď byla spuštěna na vodu 31. května 1920 a dokončena 24. října 1921. Obě lodi byly (tradičně pro japonské bitevní lodě) pojmenovány podle historických japonských provincií. Ve své době byly Nagato a Mucu absolutní světová špička. Tím se Japonsko stalo, ze země, která si lodě nechává stavět v Británii, zemí, která staví prvotřídní bojová plavidla.
  Nagato a Mutsu byly první bitevní lodě na světě vyzbrojené 16" děly (406 mm). Se svou rychlostí 23 uzlů byly i rychlejší než všechny tehdejší britské nebo americké konstrukce bitevních lodí.     Nagato před rekonstrukcí   Ve třicátých letech si prošly rekonstrukcí. Před ní je třeba jako nejvýznačnější změny jmenovat nový dozadu skloněný tvar předního komínu aplikovaný u Mutsu od roku 1923 a o rok později i u Nagato. U ní vzrostl v roce 1925 počet 76,2 mm děl na 7 (7xI). Od poloviny dvacátých let nosily obě hydroplány. V roce 1932 se u obou změnila protiletadlová výzbroj, kdy původní nahradilo 8x127 mm (4xII), 4x40 mm (2xII). Zároveň byl instalován katapult a byla nošena tři letadla.     Nagato po instalaci "skloněného" předního komínu   Zásadní modernizace u Nagato proběhla od srpna 1933 do května 1936, u Mutsu od září 1934 až do května 1936. Dříve používaných 21 kotlů nahradilo 8 nových, spalujících výhradně naftu, a jeden komín nahradil dva předchozí. Původní pancéřování bylo doplněno tak, aby vydrželo zásahy 400 mm garnáty ze vzdálenosti 20 000 až 30 000 m. Boční pancíř, postupně od shora 228,6, 305 a 102 mm, stejně jako horní 70 mm paluba zůstaly zachovány. Nově byla instalována pancéřová paluba o síle 76 mm a podélná protitorpédová přepážka stejné síly. Lodě dostaly také novou protitorpedovou obšívku. Délka plavidel vzrostla o 9,14 m, šířka činila nyní 34,60 m. Hlavní děla dostala elevaci 43 stupňů, 140 mm děla pak 35 stupňů a jejich počet klesl o dvě. Zmizely všechny torpédomety a značných změn doznala i nástavba. Protiletadlová výzbroj zůstala zachována. V roce 1939 nahradilo u obou lodí 40 mm kanóny 20x25 (10xII).     Nagato se svou posádkou (foto z roku 1937)   Nagato dostala v červnu 1943 radar 21 Go a 2x25 mm (2xI). Po bitvě ve Filipínském moři v červenci 1944 vzrostl počet 25 mm kanónů na 98 kusů (16xIII, 10xII, 30xI) a došlo k montáži radarů 13 Go (2x) a 22 Go (2x). Od prosince 1944 výzbroj tvořilo 8x410/45 mm (4xII), 14x140 mm (14xI), 12x127 mm (6xII), 128x25 mm (26xIII, 10xII, 30xI). V dubnu 1945 zmizela horní část komínu, zádní stěžeň a všechna 140 mm děla.   První „bojové“ nasazení si obě lodě odbyly v souvislosti se sovětsko-japonským konfliktem u jezera Chasan v roce 1938. Oblast bojů nebyla příliš vzdálena od pobřeží, proto byla japonskou admiralitou vyslána k sovětským břehům flotila válečných plavidel. Tvořila ji 1. divize bitevních lodí ve složení Nagato a Mucu, 8. divize těžkých křižníků s křižníky Abukuma a Tone a několik torpédoborců a doprovodných plavidel. Úkolem této flotily bylo střežit prostor proti eventuálnímu útoku sovětské Tichomořské flotily na Japonsko nebo okupovanou Koreu. Tichomořská flotila skutečně z Vladivostoku vyplula, s japonským svazem se dokonce setkala, ale k žádnému boji nedošlo. Sověti měli ještě v dobré paměti porážku u Cušimy a z Japonců měli respekt. Naproti tomu japonská admiralita zase naprosto nesouhlasila s konfliktem u Chasanu, které bylo plně v režii pozemní armády, a chovala se velmi zdrženlivě. Takže došlo ke kuriózní situaci. Zatímco na pevnině se sovětští a japonští vojáci vzájemně zabíjeli, jejich námořní kolegové si tou dobou a relativně nedaleko vyměňovali zdvořilé a přátelské zdravice!   Od roku 1941 byly Nagato vlajkovou lodí Spojeného loďstva japonského císařství. 12. února 1942 se vlajkovou lodí stala Jamato.    Dne 2. prosince 1941 Nagato vyslala signál „Niitakajama nobore 1208“ (Vystupte na horu Niitaka 1208). Tato zpráva potvrzovala 8. prosinec (japonského času) jako datum útoku na Pearl Harbor.   Když vypukla pacifická válka, Nagato a Mucu v ní nesehrály příliš významnou roli. Jak známo, doba pokročila a velké bitevní lodě přisly o svou úlohu jako jádro úderné síly a byly na této pozici vystřídány letadlovými loděmi. Obě lodě byly součástí japonských flotil u Pearl Harboru a Midwaye, ale do přímých bojů se nedostaly.  Mucu byla zničena explozí ve Vnitřním moři při nehodě v muničním skladišti, pravděpodobně způsobené lidskou chybou. Ke katastrofě došlo 8. června 1943. Zahynulo 1 121 námořníků z 1 474 mužů posádky, zbytek byl vesměs raněn. Ještě za války proběhly pokusy o vyzdvižení a následnou opravu, ale nezdařily se. Nakonec byly z Mucu v letech 1970 a 1978 vyzdviženy některé součásti pro muzejní účely.     Nagato v roce 1944   V červnu 1944 Nagato vyplula jako součást 2. divize letadlových lodí (letadlové lodě Hijó, Džinjó, Rjúhó) do bitvy ve Filipínském moři, Japonci nazývané jako operace A-go. Své svěřence Nagato chránila protileteckou palbou, a to dokonce i hlavními 406 mm děly. V říjnu téhož roku byla Nagato začleněna do Kuritova 1. úderného svazu a vyplula do nešťastné bitvy v zálivu Leyete. 24. října 1944 čelila nesčetným náletům a dvěma bombardérům z letadlových lodí Franklin a Cabot se zdařil zásah. Bomby zabily 52 a zranily 106 námořníků. Příští den se Nagato zapojila do hladinového souboje s flotilou lehkých letadlových lodí a torpédoborců admirála Spraguea (TF 77.4.3). V šest ráno zahájila Nagato palbu na letadlovou loď St. Lo, ale záhy musela sama plnou parou prchat před torpédem z torpédoborce Heerman. Po šestnáctikilometrovém útěku se Nagato vrátila do bitvy, která se však již chýlila ke konci (Nagato stihla vypálit jen 45 ran z hlavní výzbroje než na rozkaz ustoupila). Při ústupu na Kuritův svaz opět útočily bombardéry, tentokrát z Hornetu. A byly úspěšné. Nagato dostala čtyři zásahy, které zabily 38 a zranily dalších 105 námořníků. Ale únik do Bruneje se nakonec zdařil, načež 25. listopadu 1944 Nagato připlula k opravám do Jokosuky. Leč japonský válečný průmysl byl tou dobou již tak rozvrácený, že práce postupovaly velmi pomalu. Aby byl z Nagata aspoň nějaký užitek, v dubnu 1945 z ní byla demontována 140 mm děla a byla použita jako pobřežní.    Na konci války zůstala Nagato jedinou japonskou plavbyschopnou bitevní lodí, ačkoli ještě 8. srpna 1945 na ni útočily letadla z Benningtonu, Essexu, Randophu, Shangri-la a Belleau Woodu a zasáhla ji třemi bombami. Ty zabily i jejího velitele – kontradmirála Ocuku Mikiho.    Jako válečnou kořist si Nagato v březnu 1946 odvlekli Američané a nebyla to plavba jednoduchá. Nagato na tom byla již tak špatně, že musela být nouzově opravena na atolu Eniwetok. Nakonec zakotvila u atolu Bikini, kde byla použita jako cíl při jaderných testech.   Při prvním testu (ABLE, výbuch ve vzduchu) 1. července 1946 byla 1500 metrů od centra výbuchu a nebyla jím vážně poškozena. Při druhém testu (BAKER, podmořský výbuch) 25. července 1946 už byla poškozena vážně a o pět dní později se převrátila a potopila.   Vrak byl před několika lety zpřístupněn potápěčské veřejnosti.     Parametry:  Standardní výtlak 39 130 tun, maximální 43 580 tun,  Délka na konstrukční vodorysce 224,94 m,  Šířka 34,9 m,  Ponor 9,49 m, Zásoba paliva 4 500 t  Dosah 5500 námořních mil při 16 uzlech,  Posádka 1368 příslušníků mužstva a důstojníků.    Pancéřování: boky - střed 305 mm boky - konce 89 mm paluba 119-185 mm dělové věže - čelo 356 mm dělové věže - boky 123 mm barbety 292 mm velitelská věž 356 mm   Výzbroj: Hlavní výzbroj tvořilo osm děl ráže 406 mm (16"/45 cal.) Type 3, umístěných ve čtyřech dvojhlavňových věžích. Děla pálila 950kg těžké projektily do maximální vzdálenosti 38725 metrů. Jejich původní projektovaný náměr z roku 1917 činil -5 až +30 stupňů, ale po modernizaci byl rozsah náměru od -3 do +43 stupňů. Odměr věže se pohyboval v rozsahu +/- 130 stupňů. Rychlost palby byla 2 - 2,5 ran za minutu. Děla používala tři druhy munice: APC-protipancéř, HE-bombardovací fragmentační a IS-zápalné šrapnely (protiletecké).   Sekundární výzbroj tvořilo osmnáct kasematových děl ráže 140 mm (5,5"/50 cal.) určených k boji s hladinovými plavidly. Podle původního designu jich bylo dvacet, ale dvě byla odebrána při modernizaci ve třicátých letech. Dále bylo ve třicátých letech přidáno osm děl ráže 127 mm (5"/40 cal.) Type89 ve čtyřech dvojhlavňových kompletech. Toto byla standardní děla obojího použití (protiletecká i proti hladinovým cílům) používaná na japonských lodích od třicátých let. Jejich kadence odpovídala použití a pohybovala se od 8. do 14. ran za minutu. Dostřel děl byl 14 800 metrů při náměru 45° a 9 400 metrů při náměru 75°. Hmotnost projektilu byla 23,45 kg u protilodního granátu a 23 kg u protileteckého zápalného šrapnelu (Sankaidan) Ve třicátých letech byly odstraněny lehké protiletecké zbraně ve formě osmi 13mm kulometů a byly nahrazeny 20 kanóny ráže 25mm a později v průběhu války bylo přidáno dalších 98 kanónů ráže 25mm.   Na lodi bylo původně instalováno osm torpédometů ráže 610 mm z nichž byly čtyři nadhladinové a čtyři podhladinové. V letech 1934-36 byly torpédomety odstraněny.   Pohon: Čtyři šrouby poháněly parní turbíny Brown-Curtiss(některé zdroje uvádějí Grihon), které odebíraly páru z 10 kotlů Kampon. Výkon 91.000 ks umožňoval rychlost 26,5 uzlů.   Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nagato_(1919) internet