Lynx_cz

Dva čundráci jdou na tůru a míjejí holku, která spravuje píchlý kolo. Jeden se nabídne, že jí pomůže. Za chvíli dojede svýho kamaráda na kole. "Tys jí šloh kolo?" "Né. Ona sama. Dodělal jsem tu duši, ona si sundala kalhotky a prý, že si můžu vzít co chci. Tak jsem si vybral kolo." "Dobře jsi udělal. V těch kalhotkách bys vypadal jak ********."
 
Kouzelník se po produkci ptá v baru atraktivní ženy: "Slečno, nechcete se mnou dělat magii?" Ona: "Jakou?" On: "Půjdeme ke mně, já Vás přeříznu a Vy potom zmizíte."

Ve firmě se rozbije WC, na recepci přijde opravář a ptá se: "Tak kde je ten hajzl?" „Ředitel je na dovolené.“ „Ne, já myslím takový ty dvě nuly.“ „Oba náměstci jsou na jednání.“ „ Ne, vy mi furt nerozumíte, já jdu tam, co dělají lidi lejno.“ „ Jó, tak účtárna je v přízemí, marketing v prvním, IT v druhým, ... „

Představuje se nový ředitel zaměstnancům: "Jmenuji se Kot. Pro ty, co koktají,.....jsem Dušan."

Smutná duše jednoho hříšníka sedí před bránou pekla.
Přistoupí k ní Satan a ptá se: "Proč jsi tak smutný?"
"Jak bych nebyl, když jsem tady?"
"Ale vždyť u nás je dobře. Rád piješ?"
"Ano."
"Tak mi celé pondělky pijeme. Kouříš?"
"Ano."
"Tak my celé úterky jen kouříme. Rád jíš?"
"Jistě."
"Tak my ve středu jen jíme."
"A co ženy? Líbí se ti?"
"Samozřejmě."
"No, vidíš. Celý čtvrtek s nimi špásujeme."
"Jsi gay?"
"Ne!"
"Tak pátky se ti asi líbit nebudou."
 
Jeden chlápek přišel takhle ke zpovědi, protože ho k tomu dohnalo svědomí. Povídá knězi:
"Otče, já jsem veliký hříšník."
"Tak mi o tom pověz synu, Pán ti snad odpustí."
"Víte, už tři roky chodím se svojí slečnou a krásně to mezi náma klape, neměli jsme jedinou větší krizi. Ale před týdnem jsem ji hledal doma a nebyl tam nikdo kromě její sestry, byli jsme tam sami a já se s ní vyspal."
"To je špatné, synu, ale dobře, že si svou chybu uvědomuješ."
"No jo, jenže předevčírem jsem ji hledal v práci, nebyla tam, byla tam jen jedna její kolegyně, byla tam sama, a tak jsem se s ní taky vyspal."
"Synu, to je hodně špatné."
"No, a včera jsem ji hledal u její tety, nebyla tam, byla tam jen sama teta, ona je ještě kus, a tak jsem se s ní taky vyspal, otče. Otče?... Otče?!?"
Z druhé strany zpovědnice se nic neozývalo. Tak chlápek vylezl, nakoukne tam, kněz nikde. Tak ho začal hledat a po pěti minutách ho objevil schovaného pod stolem za piánem.
"Otče, co tady děláte?"
"Víš, synu, promiň, ale uvědomil jsem si, že jsem v kostele dneska sám."

Jsem si jistý, že Bůh stvořil jen 6 dní, pondělí definitivně vytvořil Satan.

Ženský výstřih je jako slunce. Můžeš na něj koukat jenom vteřinku, ale když nosíš sluneční brýle, můžeš se dívat podstatně déle.

:Smile_trollface-3:
 
Zeman leze po kolenou na nádvoří Pražského hradu, sbírá kamínky a píská u toho.
Nikdo neví co se stalo, tak Ovčáček volá Putinovi: "Vladimíre Vladimiroviči, máme nějaký problém s Milošem, nevíte co se děje?"
Putin to ověřuje a za chvíli volá zpátky: "To nic, už je to OK, my jsme mu omylem poslali instrukce pro Lunochod."

Klaus měl být raději v Mnichově 1938 než v Chile 2011... v Mnichově by ta ztráta psacích potřeb zachránila půl Evropy.

Anketa v Anglii:
Myslíte, že polští přistěhovalci jsou problém?
30% - Yes,it is a big problem
... 70% - Nie widzę żadnego problemu, k.u.r.w.a !!!!!!

František našel práci v továrně na konzervovanou zeleninu - v Hamé.
Jednou takhle přijde domů a přizná se manželce, že má silné nutkání strčit penis do kráječky okurek. Manželka navrhuje, aby šel k psychiatrovi, ale František se chce se svým problémem vyrovnat sám.
Za měsíc přijde František domů už v jedenáct a říká:
"Pamatuješ si, co jsem ti říkal o kráječce okurek?"
"Bože, Františku, snad jsi to neudělal?!"
"Udělal" smutně přiznal František.
"Ach Bože můj, co se stalo?"
"No co by, vyrazili mne z práce"
"Ale neeee - ublížila ti ta kráječka okurek?"
"Kráječka okurek? Ta dostala taky padáka."

Standardizovaný rozchod kolejí na železnicích v USA činí 1435 mm (4 stopy a 8,5 palce). To je ale neobyčejně divná hodnota. Proč je rozchod zrovna tolik? No protože tak stavěli železnice v Anglii a železnice v USA stavěli emigranti z Anglie.


Proč to Angličani stavěli zrovna tak? Protože první železnice byly postaveny lidmi, kteří předtím stavěli tramvajové tratě a ty měly takový rozchod.A proč ti použili takový rozchod? Protože lidé, kteří stavěli tramvajové vozy, na to použili stejné nástroje jako při stavbě kočárů, které měly takový rozestup kol.


Fajn! A proč teda měly kočáry zrovna takový divný rozestup kol? No protože kdyby zkusili udělat kočár s jiným rozestupem, tak by se kola na starých silnicích v Anglii mohla snadno ulomit, protože na nich byly vyjeté koleje zrovna toho rozestupu.


A kdo postavil ty staré silnice s kolejemi? První dlouhé silnice v Evropě (a Anglii) postavili v Římském impériu pro legionáře. Od té doby se používají.


A koleje? Původní koleje, které každý respektuje ze strachu ze zničení kočárů, byly vyjety římskými válečnými vozy. Od doby, kdy byly vozy stavěny pro Římské impérium, měly všechny podobný rozestup kol.


Tak jsme se konečně dobrali k odpovědi na původní otázku. Rozchod kolejí železnic v USA je odvozen z původní specifikace válečných vozů Římského impéria.


Byrokracie a specifikace jsou nesmrtelné. Takže až budete zase studovat nějakou specifikaci a divit se, co to tam je za koňský zadek (what horse’s rear end came up with it), můžete tím trefit hřebík na hlavičku - protože válečné vozy Římského impéria byly široké tak akorát na dva zadky válečných koní.


A ještě něco. Když se podíváte na raketoplán na startovací rampě, uvidíte po stranách palivové nádrže dva pomocné raketové motory. Vyrábí je společnost Thiokol v továrně v Utahu. Inženýři, kteří je navrhovali, je chtěli udělat širší, ale bylo potřeba je dopravit z továrny vlakem na startovací rampu. A ta železnice vedla tunelem, takže motory musely být tak velké, aby se do toho tunelu vešly. Tunel je o málo širší než železnice, a železnice má rozestup kolejí asi tak na dva koňské zadky.


Takže taková důležitá vlastnost nejpokročilejšího dopravního prostředku na světě byla určena šířkou dvou koňských zadků!

To chci
 

Jeden vášnivý golfista zemřel a před perlovými branami se ho ptá Svatý Petr, jestli někdy zhřešil.
Golfista přiznává, že jednou byl děsně sprostý, že řekl na veřejnosti slovo z_k_u_r_v_e_n_e_j
Petr se ptá, jak k tomu došlo, a chlápek vypráví:
"No, zahrával jsem jednu těžkou jamku s parem 4 a totálně jsem podělal první drajv a narval míček do hlubokého křoví."
- "A tehdy jsi řekl to slovo?"
- "Ne, já pak zahrál trojkou železnou nejlíp, co jsem kdy viděl, a poslal jsem míček přes to křoví a stromy rovnou k jamce. Ale dopadl těsně před greenem a odrazil se od šutru přímo doprostředka pískoviště."
- "A tehdy jsi řekl to slovo, synu můj?"
- "Ne, pak jsem si vzal dobrou hůl a trefil jsem úplně fantastickej zvedák, jenže trochu moc prudkej, a jak skákal po greenu, tak akorát narazil do té vlaječky a odrazil se zase zpátky, asi půl metru od jamky."
- "A tehdy jsi řekl to slovo, synu můj?"
- "Ne."
Petr se na chlápka zkoumavě podíval, vykulil oči a zařval: "Neříkej mi, žes nedal ten z_k_u_r_v_e_n_e_j půlmetrovej putt!"

Debata přesunuta.
 
Příště se tady na to vykašlete nebo za OT dostne bod každý, co se zapojí do diskuze. Na to máte jiná vlákna

Manželé si prohlížejí hrad.
Dojdou ke hradní studni a průvodce říká:
"Ta studna je hluboká 50 metrů a říká se, že kdo do ní hodí minci a
něco si přeje, tak se mu to splní." Chlápek tam hodí korunu, manželka
se nahne za ní a přepadne dolů. Chlápek se otočí na průvodce a povídá:
sakra, to jde ale rychle.

Moji rodičia

Slohová práca žiaka ZŠ
 

Rodičia sa delia na dve časti: matku a otca. Matka sa ešte rozdeľuje na ženu v domácnosti a v zamestnaní. Doma sa potom ešte skladá: z manželky, matky, kuchárky, upratovačky, práčky, nakupovačky, účtovníčky, vychovávateľky... Ostatné si nepamätám, ale mama toho vie vymenovať viac, ako napr. slúžka, otrok a iné.
Matka sa vyznačuje tým, že sa zázračne nachádza na viacerých miestach naraz, vie v jednej chvíli myslieť na sto vecí, pričom desať vecí robí súčasne. Vidím na vlastné oči, ako po návrate zo zamestnania dá variť vodu na sporák, zatiaľ čo zamiesi cesto na rezance. Pritom jej ide práčka, do ktorej chodí vymieňať bielizeň, mne vymýšľa vety oznamovacie, rozkazovacie, opytovacie a našu Olinku skúša z veľkej násobilky. Že potom prebalí malého Karolka a zarobí mu na Sunar s krupicou, to ani nezbadám. Dve oči mi na to nestačia. Lebo keď potom zasadnem k večeri, už je namletý mak aj orechy, navarené rezance a ja mám na kolenách teplákov zašité nové diery. Olina má umyté vlasy a bielizeň je rozvešaná na balkóne. Darmo si mamu potajme obzerám. Mama má naozaj len dve ruky... a predsa, keď príde domov z roboty, má v jednej veľkú a malú kabelku, v druhej dve sieťovky s nákupom a v tretej... nie, veď som už povedal, že má len dve ruky, ale nesie aj Karolka s fusakom.
Otec sa neskladá ani nerozdeľuje. Nachádza sa v zamestnaní a doma, ale doma ho nájdete málokedy. Okrem raňajkovania a večerania, keď sedí pri stole, vyskytuje sa obyčajne v kresle, alebo na gauči a býva zakrytý novinami. Zanecháva po sebe vždy tie isté stopy: roztvorené, prevrátené noviny a cigaretový popol niekedy aj v popolníku. Na rozdiel od mamy, hoci má tiež dve ruky, prichádza domov s rukami prázdnymi. Či vie násobilku, neviem, ale písať asi nevie, lebo žiacku knižku mi ešte ani raz nepodpísal. Ani to ešte nie je preskúmané, prečo patrí do skupiny rodičov, keď na rodičovské združenie vôbec nechodí.
Pán učiteľ povedal, aby sme sa pri písaní tejto úlohy zamysleli nad prácou svojich rodičov. V škole prideľujú žiaka, ktorý riadne nepracuje, čiže neučí sa, dobrému a usilovnému žiakovi, aby sa pri ňom niečo naučil. A tak si myslím, že pri sobáši prideľujú mužov ženám, aby ich ženy niečomu dobrému naučili a mali na nich dobrý vplyv. Mojej mame sa to zatiaľ, žiaľ, nepodarilo.

Speciální bomby RAF: Ničitelé továren, přehrad a bunkrů
 

Výstava leteckých bomb užívaných RAF v období druhé světové války
 
 
Ačkoliv strategické bombardování za druhé světové války bylo převážně plošné, našly se i specifické případy. Na některé výjimečně důležité cíle totiž britské bombardéry útočily za pomoci zvláštních bomb, které se vyznačovaly neobvyklými efekty a po technologické stránce jednoznačně předběhly svoji dobu.
Zdánlivě primitivní výzbroj bombardérů prošla za druhé světové války vývojem, ve kterém se silně odrážel charakter důležitých cílů. Faktem sice je, že většina bombardovacích náletů RAF byla „kobercová“ a používala standardní tříštivo-trhavé a zápalné pumy, ovšem kromě toho se uplatňovaly i některé zvláštní těžké zbraně. Proti továrnám a jiným velkým nadzemním cílům sloužily tzv. velkokapacitní bomby přezdívané „Cookie“, kdežto na mimořádně odolné cíle se útočilo také supertěžkými „zemětřesnými“ bombami Tallboy a Grand Slam. Vrchol technické invence britských zbrojních inženýrů pak nepochybně představovala „skákající bomba“, která byla speciálně určena pro ničení německých přehrad.
 
 
          Odpověď na „vzdušné miny“
 
Hmotnost letecké bomby může být často dost zavádějícím číslem. V tříštivo-trhavé pumě totiž sama výbušnina představuje někdy jen menší část hmotnosti, protože zbraň mívá silný kovový plášť, aby se vytvořil dostatek účinných střepin. Efekt takové zbraně je proto kompromis mezi trhavou tlakovou vlnou a tříštivým střepinovým efektem. Takové zbraně jsou pro většinu akcí vhodné, ale vyskytují se i výjimky v podobě bomb, u nichž jde pouze o tlakovou vlnu. Příklad představují tzv. vzdušné miny (Luftminen), jaké užívala německá Luftwaffe v bitvě o Británii. V podstatě se jednalo o velmi těžké bomby (či upravené námořní miny) s tenkým pláštěm, jež se snášely na padácích a explodovaly okamžitě po kontaktu se zemí. Měly vygenerovat silnou tlakovou vlnu, jež působila zkázu na velké ploše. Padák byl nutný kvůli poklesu rychlosti, aby se puma nezaryla do země, protože v opačném případě by utvořený kráter pohltil značnou část tlakové vlny. Kromě toho hrozilo, že se konstrukce velké pumy s tenkým pláštěm při rychlém nárazu zbortí, selžou rozbušky nebo nedojde ke správnému odpálení celé nálože. „Luftminen“ měly hmotnost od 1000 do 3360 kg (největší SA 4000 obsahovala čistých 2700 kg výbušniny) a byly vysoce účinné (tedy pokud dobře fungovaly), což Brity logicky dovedlo k myšlence, že by měli Němcům během svých náletů oplatit stejnou mincí. V září 1940 tak byly vydány nové požadavky na leteckou bombu o váze 4000 liber (necelých 1800 kg), která bude mít jen tenký plášť, takže většinu hmotnosti bude tvořit trhavina. Odtud vzešel i oficiální název bomby, a to HC 4,000 lb, tzn. High Capacity („velkokapacitní“). Jako její nosič měl sloužit dvoumotorový Vickers Wellington a puma měla vydržet shoz z výšky minimálně 1500 stop (500 m). Nejprve se plánovalo použití padáku, ale zkoušky prokázaly, že britské pláště a rozbušky jsou nejspíše kvalitnější než německé, jelikož pumy spolehlivě vybuchovaly i po nebržděném dopadu. Bylo tedy rozhodnuto je nasadit při náletech. Poprvé k tomu došlo na jaře 1941, ačkoliv oficiálně se zbraň dostala do výzbroje RAF až v lednu 1942.
 
 

          HC 4,000
 
 
          Dvojitá a trojitá Cookie
 
Většina britských pum měla kapkovitý tvar, ale „velkokapacitní bomba“ byla válcová, a tak si brzy vysloužila přezdívku „Cookie“ (sušenka). Pokud Wellington nesl tuto zbraň, přepravoval 2,5krát více čisté váhy trhaviny, než když nesl běžné malé bomby. Po první verzi HC 4,000 lb Mk I přišla zdokonalená Mk II s typickou trojicí čelních rozbušek, následně ještě verze Mk III a Mk IV s jinak vyřešenými rozbuškami a kormidly a ke konci války také modifikace Mk V a Mk VI, které byly vyráběny v USA. Vedle slavných Wellingtonů pak „Sušenky“ dopravovaly i větší čtyřmotorové bombardéry a posléze se podařilo uzpůsobit pro ně i lehké dvoumotorové stroje Mosquito B Mk IV, které pomocí „Cookies“ prováděly hloubkové noční nálety. Brzy se ale objevila myšlenka ještě větších bomb. A někoho napadlo, že by se daly vyrobit zkrátka jen spojením dvou či více 4000librových pum. Dvojice spojených „Sušenek“ však neměla vhodné aerodynamické vlastnosti, takže byla zhotovena nová tělesa s trochu větším průměrem, ovšem se stejným obsahem trhaviny jako pumy HC 4,000 lb. Z nich byla sestavena „dvojitá Cookie“, oficiálně bomba typu HC 8,000 lb. Poprvé byla nasazena v boji na jaře 1942 a nejobvyklejším nosičem byl čtyřmotorový bombardér Handley Page Halifax. To už však probíhaly i vývojové práce na „trojité Cookie“, resp. pumě HC 12,000 lb, která jednoduše spojovala tři 4000librové sekce. Tu už dokázaly přepravovat jen těžké letouny Avro Lancaster a první bojové použití se odehrálo na podzim 1944. Zbraň dovedla vyhazovat do vzduchu doslova celé domovní bloky, takže si vysloužila přezdívku „Blockbuster“, případně také „Factory Buster“, protože se velmi osvědčila při ničení továrních komplexů. „Sušenky“ se často shazovaly na počátku náletů, aby jejich mimořádně silné tlakové vlny takřka „sfoukly“ střechy budov, načež dílo zkázy završily zápalné pumy. Celkem bylo do konce II. světové války shozeno přes 93 000 pum o váze 4000 liber, okolo 1150 „dvojitých“ a 170 „trojitých“. Jedna nevybuchlá „Sušenka“ způsobila v roce 2011 paniku, když byla nalezena u města Koblenz.
 
 

HC 12,000
 
 
          Jak zbořit německé hráze
 
Kromě náletů na německá města a tovární komplexy však RAF chtěla způsobit Německu ještě větší ekonomické škody. A nabízely se mimořádné cíle ve formě přehrad na řece Ruhr, jejichž zničení by mohlo Třetí říši značně ublížit. Problém byl v tom, že přehrady byly dobře bráněné a již z podstaty své konstrukce vysoce odolné, a tak na nich klasické bombardování nenechalo takřka žádné škody. Bylo třeba přijít s novým konceptem zbraně, která by dokázala německou přehradu prolomit. Uvažovalo se o shazování námořních min, ale pak přišel se svým záměrem člověk, jenž se ve vývoji britských pum stal legendou. Barnes Wallis, inženýr firmy Vickers a tvůrce konstrukce letounu Wellington, navrhl zdánlivě groteskní, ale velice dobře promyšlený koncept „skákající bomby“ (bouncing bomb). Navrhoval, aby bombardéry proletěly nízko nad hladinou přehrady a shodily kulaté bomby, které by skákaly po hladině jako „žabky“, až by se u samotné hráze potopily a v hloubce by explodovaly, načež by způsobený tlak vyvolal průraz hráze. Wallis v dubnu 1942 napsal studii, v níž navrhoval použití „skákavých bomb“  jak proti přehradám, tak proti velkým válečným plavidlům, jelikož taková puma by dokázala zasáhnout loď u čáry ponoru. Navzdory počáteční skepsi získal Wallisův plán podporu a začaly přípravy na operaci proti přehradám na Ruhru. Firma Vickers se pustila do vývoje zbraně, která dostala oficiální označení Type 464 a krycí název Upkeep, zatímco RAF zformovala speciální letecký útvar, který zahájil výcvik extrémně nízkých letů. Byla to legendární 617. squadrona, jíž velel ctižádostivý a tvrdý, ale výjimečně schopný Guy Gibson. Válcová puma o hmotnosti přibližně čtyř tun se musela zavěsit na speciální zařízení, jež zajišťovalo její roztočení před odhozením, a tato sestava byla instalována do otevřené pumovnice speciálně modifikovaného bombardéru Avro Lancaster. Do počátku května 1943 probíhaly testy, jež potvrdily funkčnost originálního Wallisova konceptu. Osádky a letouny 617. squadrony byly také připraveny. Náročná operace s krycím názvem Chastise tedy mohla konečně začít.
 
 

Skákající puma“ proti přehradám, označená krycím názvem Upkeep
 
 
 
          Úspěch 617. squadrony
 
Devatenáct upravených Lancasterů 617. squadrony odstartovalo večer 16. května 1943, mířilo do povodí řeky Ruhr a každý dopravoval jednu speciální Wallisovu pumu. Hlavními cíli akce byly tři přehrady Möhne, Eder a Sorpe, kromě nichž byly určeny také další hráze coby záložní cíle. Letouny zaútočily ve třech vlnách a setkaly se (podle očekávání) s těžkou protiletadlovou obranou, která si vyžádala velké oběti, ale přesto se jedenácti letounům podařilo shodit pumy. Přehrady Möhne a Eder byly proraženy, přehrada Sorpe byla poškozena, navíc byla zasažena i „záložní“ hráz Bever. Mohutná vodní vlna ze zničených přehrad způsobila velké škody, navíc tak Němci pozbyli významný zdroj elektrické energie pro svůj průmysl. Dodávka proudu sice byla relativně rychle obnovena a škody v povodí řeky nebyly fatální, avšak operace Chastise i přesto přinesla značný strategický úspěch, neboť šokovala Němce (kteří pokládali přehrady za víceméně „nezničitelné“) a ohromně povzbudila britskou morálku. Byla však těžce zaplacena, protože z devatenácti bombardérů se jich osm nevrátilo a zahynulo 53 členů osádek. Někdy se vyskytuje kritika celé operace ve smyslu, že v poměru ke ztrátám byla neúčinná a měla takřka jen propagandistický efekt, ale podobné názory značně připomínají známé úsloví o generálech po bitvě. Operace Chastise byla ve své době chápána jako brilantní úspěch a 617. squadrona si za ni vysloužila název „Dambusters“ („Bořitelé hrází“) a velice příznačné heslo „Apres moi le deluge“, tedy „Po mně potopa“. Nadále zůstala speciální jednotkou pro zvláštní úkoly, mj. pro nálety v malých výškách; mnohdy užívala také zbraně z řady HC. „Skákající puma“ nebyla již nikdy použita, přestože Wallis pracoval na její menší verzi, a sice na bombě Highball. To bylo kulové těleso o hmotnosti 430 kg, které mělo být neseno bombardérem Mosquito a používáno proti velkým plavidlům, zejména proti obávané bitevní lodí Tirpitz. Vznikla kvůli tomu i další zvláštní jednotka, a sice 618. squadrona. Na jaře 1944 byla bomba Highball dokončena, avšak Tirpitz se nakonec stal obětí jiného Wallisova vynálezu.
 
 
 

 
Znak 617. squadrony RAF, která útočila pomocí speciálních bomb
 
 
 
 
          Idea „zemětřesné bomby“
 
Talentovaný inženýr firmy Vickers již v roce 1941 přišel s návrhem „zemětřesné bomby“, což měla být mimořádně těžká puma proti výjimečně odolným objektům. V zásadě měla fungovat jako přesný opak „Sušenky“, neboť měla díky pevnému plášti proniknout hluboko pod povrch a podzemní explozí způsobit efekt srovnatelný se zemětřesením. Exploze by utvořila „umělou jeskyni“, která by ve spojení se silnou tlakovou vlnou zničila základy budov a způsobila jejich zřícení. Wallis rovněž navrhl tzv. Victory Bomber, veliký bombardér se šesti motory, který by obří „zemětřesnou pumu“ dopravoval. Velení RAF ale odmítlo vizi bombardéru, který by měl jen jedinou bombu. Teprve fenomenální úspěch Wallisovy „skákající bomby“ a také neúčinné útoky běžnými pumami na některé zvláště odolné cíle vedly ke změně těchto názorů. Letouny RAF totiž začínaly dostávat jako cíle i objekty, na něž standardní bomby neměly takřka žádné účinky, např. železniční viadukty a tunely, železobetonové úkryty a doky pro ponorky a čluny nebo speciální bunkry ukrývající německé „odvetné zbraně“.
Wallisova myšlenka obří bomby se zdála být řešením, takže firma Vickers byla pověřena převést tuto ideu do reality. Oficiálně byla nová zbraň zařazena do kategorie MC (Medium Capacity), protože výbušnina v ní tvořila jen menší část celkové hmotnosti. Zbraň vážila 12 000 liber, tedy stejně jako „trojitá Cookie“, ale obsahovala „jen“ 2,4 tuny výbušniny. Pod oficiálním názvem MC 12,000 lb ji dnes ovšem nezná skoro nikdo, protože tato obří bomba vlastně všude figuruje pod jménem Tallboy. Měla propracovanou aerodynamiku a mohutná zadní kormidla, která byla nezbytná kvůli stabilizaci v rychlém letu. Tallboy byl totiž navržen tak, aby dopadl na zem rychlostí asi 1200 km/h, tedy jen těsně pod hranicí rychlosti zvuku! Při explozi v běžné zemině vytvořil zhruba 30 m široký kráter, případně dovedl prorazit až 5 m železobetonu. Pro jeho nesení byla opět určena letadla Avro Lancaster, jež se vyznačovala zvětšenou pumovnicí. A jistě nepřekvapuje, že nasazením obřích bomb byla pověřena speciální 617. squadrona.
 
 
 

Těžká „zemětřesná“ letecká bomba Tallboy o hmotnosti téměř 5,5 tuny
 
 
 
          Monstrózní Grand Slam
 
První „ostré“ nasazení Tallboyů proběhlo 8. června 1944. Terčem byl železniční tunel Saumur a jeho zablokování Němcům značně zkomplikovalo přesun jednotek do Normandie na obranu proti invazi. Následovaly údery proti základnám „létajících bomb“ V1, balistických střel V2 a proti bunkru Mimoyecques, kde se nacházelo obří dělo V3. Tam Tallboye zaznamenaly jeden z nejúžasnějších zásahů, když jedna puma 6. července 1944 neuvěřitelnou náhodou zasáhnula těžební šachtu, prolétla dovnitř a explodovala v hloubce asi sta metrů, což způsobilo okamžité zborcení celé gigantické stavby a její zatopení spodní vodou. Poté byly cíli hlavně ponorkové doky na pobřeží a jiné námořní cíle. Na podzim 1944 se pozornost 617. squadrony soustředila na bitevní loď Tirpitz, jež mohla z norských přístavů ohrozit spojenecké konvoje. V září 1944 byl Tirpitz jedním Tallboyem poškozen a de facto znehybněn, druhý nálet v říjnu způsobil jen lehké škody, ale 12. listopadu dostala loď dva přímé zásahy, další čtyři bomby vybuchly v její těsné blízkosti a bitevní obr se konečně převrátil a potopil. Celkově bylo během války použito 854 pum Tallboy. O kvalitě konstrukce a rozbušek svědčí skutečnost, že selhala jenom jediná. Ale i přes výjimečnou účinnost byl Tallboy pro Wallise vlastně jen „prototypem“ pro největší bombu celé války. Jestliže popíšeme Tallboy jako obří, pak puma MC 22,000 lb, známá spíše jako Grand Slam, už nemůže být charakterizována jinak než jako monstrum. Vážila přes deset tun (víc než celý prázdný bombardér Wellington!), letoun Avro Lancaster ji musel dopravovat v otevřené pumovnici a bomba dokázala proniknout do hloubky až 40 m. Poprvé byla použita 14. března 1945 proti viaduktu u Bielefeldu; do skončení války bylo shozeno 42 kusů, vesměs opět proti mostům, tunelům a železobetonovým bunkrům, ačkoliv došlo také k případům, kdy se Tallboye nebo Grand Slamy po „tvrdém“ dopadu rozlomily. 617. squadrona skončila válku opravdu symbolickým způsobem, jelikož 25. dubna 1945 její Lancastery pomocí pum Tallboy zničily Berghof, známé horské sídlo Adolfa Hitlera.
 
 
 

 
"Zemětřesná“ puma Grand Slam o hmotnosti zhruba deseti tun
 
 
 

 
 
 
 
 
 
zdroj: Armádní noviny.cz

Tank zasažen – co se děje po zásahu tanku, část 7.
 
Původní sovětské tanky T-72 Ural (1973) a T-72A (179) jsou v současné době pro potřeby evropského bojiště beznadějně zastaralé. Ve své době však patřily mezi špičkové konstrukce, a to také díky své pancéřové ochraně. Protitankové zbraně NATO v 70. a 80. letech neměly s T-72 jednoduchou práci. 
Foto: Irácký tank T-72M zasažený M-47 Dragon. / Public Domain
 
Sovětský standard T-72Pro příklad se můžeme vrátit do roku 1991, kdy na Středním východě zuřila operace Pouštní bouře. Při jedné akci dostal irácký T-72M1 (vývozní verze T-72A) zásah střelou protitankového pěchotního systému M47 Dragon. Irácky tank zásah vydržel.

Protitankové systémy M47 používala americká armáda (U.S. Army) od roku 1970. Od poloviny devadesátých let M47 začal nahrazovat modernější systém FGM-148 Javelin.

Spolu se řízenými střelami TOW a tankovými podkaliberními náboji M774 a M735 patřila M47 k hlavním nástrojům amerických pozemních jednotek určených k ničení sovětských tanků. Pomíjíme tedy dělostřelectvo, miny a letecké systémy.

Původní M47 ničil cíle na 1000 m jednoduchou kumulativní hlavicí s průbojností 500 mm RHAe (Rolled Homogeneous Armour equivalency). Šlo o jeden ze základních zbraňových systémů americké pěchoty pro boj se sovětskými tanky T-54, T-55, T-62.
 

Foto: Složení věže pancíře T-72M1. Modrý je označen pancíř z lité oceli, žlutě pak jádro z keramického písku. / Public Domain
 
Systém M47 čelil i tankům T-72, ale pro tento boj nebyl navržen. Sovětská armáda zavedla T-72 tři roky po zavedení M47 do výzbroje americké armády.

Jak jsme uvedli na začátku, nedostatečné výkony M47 se ukázaly během operace Pouštní bouře. Ostatně to byl jeden z důvodů vývoje nástupce FGM-148 Javelin.

Představme si hlavního protivníka amerických protitankových zbraní. Čelní pancíř korby T-72M1 se skládá (bráno kolmo) z 60 mm oceli, 105 mm textolitového skla, a 50 mm oceli. Při daném sklonu čelní pancíř korby vykazuje odolnost 420 mm RHAe proti podkaliberním střelám a 520 mm RHAe proti kumulativním střelám.

V některých pozdějších případech bylo čelo korby posíleno ještě ocelovou deskou (16 mm), která při daném sklonu vykazovala dodatečnou odolnost 42 RHAe.
 

Foto: Detail věže po zásahu M47. / Public Domain
 
Čelní pancíř věže T-72M1 se skládal z 200 mm pancíře z lité oceli, 130 mm „pískového jádra" a dalších 200 mm pancíře z lité oceli. Vnitřní jádro bylo vyplněno zataveným keramickým pískem a vyztuženo ocelovými pruty.
 
Jde o těžké a primitivní řešení, ale ve své době velmi efektivní. V podélné ose vozidla z čelního směru věž poskytoval odolnost 420 mm RHAe proti podkaliberním střelám a 500 mm RHAe proti kumulativním střelám.
 
Americké protitankové pěchotní zbraně 70. a 80. letNyní se podívejme na protitankový zbraně americké pěchoty té doby. Následující hodnoty jsou oficiálně udávané.

M47 Dragon (1970) ráže 120 mm dokázal probít „více než 500 RHAe", BGM-71A TOW (1968) ráže 127 mm probíjel 600 mm RHAe, BGM-71C TOW (1982) ráže 127 mm probíjel 800 mm RHAe a BGM-71D TOW-2 (1981) ráže 149 mm dokázal oficiálně překonat 1100 mm RHAe.
 

Foto: Pravděpodobnost zničení sovětské tankové techniky americkými protitankovými zbraněmi na konci 70. let podle odtajněné zprávy CIA.  / Public domain
 
Na první pohled si všechny protitankové zbraně dokáží se sovětskými tanky té doby poradit. Avšak podle odtajněné zprávy CIA byl skutečnost jiná.

V přiloženém grafu si lze zjistit pravděpodobnost probití tanků T-62 a T-72. V případě tanku T-72 se jedná o dolní odhadovanou mez (T-72 LB) a horní odhadovanou mez (T-72 UB).

Graf ukazuje účinek na čelní pancíř tanků T-62 a T-72 čtveřice protitankové munice – podkaliberní tankové náboje M774 (s ochuzeným uranem) a M735 ráže 105 mm, BGM-71A TOW a M47 Dragon.
 
Jak jde vidět z grafu, pouze v případě T-62 je vzorková protitanková munice účinná. V případě útoku na čelní pancíř T-72 je však odhadovaná schopnost probití u M47 pouze 18 až 42 %, u TOW 18 až 48 % a u tankové munice M735 pouze 20 %. Nejlépe si vedl náboj M774 se 45 až 70 % šancí probít čelní pancíř T-72.

Ve skutečnosti srovnání pro americké protitankové zbraně dopadlo ještě hůře, neboť skutečná hodnota čelního pancíře sovětských tanků se pohybovala na horní hranici odhadů CIA.
 
 
Typ munice (systému)     Rok zavedení     Deklarována průbojnost     Reálna průbojnost
 
M72 LAW                                      1962                  305 mm RHAe                        200 mm RHAe
 
M47 Dragon                                 1970                  >500 mm RHAe                     450mm RHAe
 
BGM-71A TOW                             1968                  600 mm RHAe                       450 mm RHAe
 
BGM-71C TOW                             1982                 800 mm RHAe                        650 mm RHAe
 
BGM-71D TOW 2                         1981                 1100 mm RHAe                     870 mm RHAe
 
M136 (AT4)                                   1983                    550 mm RHAe                     420 mm RHAe
 
Foto: Hodnota oficiální a skutečné penetrace amerických protitankových pěchotních zbraní.
 
Navíc čelní pancíř věží nových tanků T-64B (1976) a T-80B (1978) vykazoval odolnost 500 až 550 RHAe proti kumulativním střelám – z čelního podélného směru. Čelní pancíř korby T-64B 450 mm RHAe proti kumulativním střelám a T-80B 500 mm RHAe. Dále nezapomeňme, že od roku 1989 posílily čelní pancíř korby tanků T-64B, T-72A/M1 a T-80B ocelové desky o tloušťce 16 mm nebo 18 mm (+ 42 nebo 50 RHAe).

Z přiložené tabulky jde vidět, že pouze později zavedené americké protitankové zbraňové systémy BGM-71C TOW a BGM-71D TOW 2 si dokázaly poradit s čelním pancířem zmíněných sovětských tanků. 
 
Do té doby se museli američtí pěšáci a mariňáci spolehnout na protitankové zbraně schopné prorazit čelní pancíř tanků s úspěšností pouze 18 až 22 %. Jinak řečeno, statisticky pouze jedna z pěti střel mohla prorazit čelní pancíř.

Sověti navíc od poloviny 80. let začaly masově vybavovat své tanky reaktivním pancířem proti kumulativním střelám. Výkon zavedených pěchotních protitankových střel zemí NATO se tak ukázal jako hluboce nedostačující.
 
Typ munice (systému)     Rok zavedení     Deklarována průbojnost     Reálna průbojnost
 
Milan                                        1974                          650 mm RHAe                    550 mm RHAe
 
Milan 2                                     1984                          880 mm RHAe                    660 mm RHAe
 
HOT                                          1978                          890 mm RHAe                    680 mm RHAe
 
HOT 2                                       1985                        1100 mm RHAe                   880 mm RHAe
 
Tabulka: Také evropské pěchotní protitankové systémy vykazovaly rozpor mezi oficiální a skutečnou hloubkou penetrace.
 
K nápravě došlo až v roce 1987, kdy američtí vojáci získali zbraňové systémy BGM-71E TOW-2A a v roce 1991 BGM-71F TOW-2B. První zmíněný systém využívá tandemovou kumulativní bojovou hlavici schopnou vyřadit reaktivní pancíř a následně probít pancíř o odolnosti 900 mm RHAe.

Verze TOW-2B využívá k probití pancíře projektil tvarovaný explozí. Střela navíc útočí na slabý horní pancíř tanku. 
 
V každém případě, lehké protitankové zbraně té doby jako M47 Dragon, M72 LAW nebo AT4 neměly příliš šancí (kromě šťastného zásahu) probít čelní pancíř sovětských tanků.
 
Dělo 105 mm do starého železa?Stojí jistě za připomenutí, že nástup nových sovětských tanků donutil zvednout ráži tankových kanónů z 105 mm na 120 mm. V současné jsou kanónem ráže 105 mm (nebo dokonce 90 mm) stále vybavovaná lehčí kolová vozidla - vozidla palebné podpory.

Foto: Odtajněná zpráva CIA. Hloubka penetrace amerických protitankových střel proti sovětským tankům. / Public Domain
 
Jdet například o vyvíjené japonské Maneuver Combat Vehicle, americký M1128 Mobile Gun System nebo francouzský AMX-10RC. O vyzbrojení svých kolových vozidel Rosomak kanónem ráže 105 mm uvažuje také Polsko. Jde o vozidla se skvělou taktickou a strategickou mobilitou.
 
Má však kanón ráže 105 mm i při použití nejnovější munice šanci proti moderním, především ruským tankům?

Na přiloženém diagramu lze porovnat účinnost starší munice M833/DM63, M900 a nejnovější SCDB švýcarské firmy NITROCHEMIE WIMMIS AG. Testovací zbraně jsou původní kanóny M68 a L7 ráže 105 mm a nejnovější kanón Rheinmetall Rh105 SB určený pro vozidla do 20 tun.
 
Rh105 SB je moderní kanón o hmotnosti pouze 1630 kg se zpětným rázem pouze 16 kN a úsťovou rychlostí podkaliberních střel 1700 m/s.
 

Foto: Průbojnost  podkaliberní munice ráže 105 mm proti čelnímu pancíři tanků T-62, T-72A a T-72M1.  / NITROCHEMIE WIMMIS AG
 
Vozidla vybavená nejnovějším kanónem Rh105 SB a municí SCDB si dokáží poradit s čelním pancířem tanků T-62, T-72A a T-72M1. Jde tedy o ideální zbraňové systémy pro expediční operace, především do zemí třetího světa, kde se tento druh techniky stále v hojném počtu používá. Ostatně podobné zbraně s úspěchem používají Francouzi na při svém působení v Africe.

Nelze však očekávat, že i nejnovější duo kanón-munice ráže 105 mm si poradí s čelními pancířem ruských tanků, jako jsou T-72B (model 1989), T-72B3, T-90, T-90A, nebo T-90M. Už vůbec nemluvě o nastupujícím ruském tanku Armata. Jediná šance je „šťastný zásah" nebo zásah do bočního/zadního pancíře.

Ukazuje se navíc, že je nutno velmi opatrně přistupovat k proklamované a skutečné schopnosti penetrace protitankových zbraní. 
 
zdroj: Armádní noviny.cz

Japonské muzeum prolomilo tabu, přiznalo pokusy na amerických letcích
 
Univerzitní muzeum na japonském ostrově Kjúšú prolomilo sedmdesátileté mlčení kolem tématu využívání zajatých amerických vojáků k lékařským pokusům v Japonsku na sklonku druhé světové války. Při drastických testech zajatcům vpichovali mořskou vodu nebo odstraňovali části jater či mozku.     Američtí vojáci při bojích během 2. světové války | foto: Profimedia.cz
 
 
Ve městě Fukuoka funguje od roku 1903 jedna z předních lékařských škol v Japonsku. Současná výstava historie školy však odhaluje i temnější kapitoly z její minulosti.
Lékaři na zdejší fakultě prováděli za druhé světové války pokusy na sestřelených amerických letcích. K prolomení tabu a zveřejnění muzejních exponátů prokazujících zvěrstva konce války se rozhodla skupina profesorů univerzity. Informoval o tom web The Daily Telegraph.
Zajatí Američané byli členy posádky letounu B-29 Superfortress, který 5. května 1945 bombardoval letiště poblíž Fukuoky. Když americký stroj zasáhla střela z japonského bojového letounu, vyskočilo z něj dvanáct letců. Jeden z nich zahynul při seskoku a další dva prý ubodali místní obyvatelé po dopadu na zem.
Zbývajících devět mužů padlo do zajetí. Kapitán Marvin Watkins byl poslán k výslechu do Tokia, ostatní pak byli předáni vojenskému lékaři a převezeni na univerzitu ve městě Fukuoka. Zde byli vystaveni pokusům.Lékaři unikli trestu
Exponáty v muzeu odhalují, že jednomu z amerických vojáků byla podána nitrožilně mořská voda, aby lékaři zjistili, zda by tato kapalina mohla být používána jako náhražka sterilního fyziologického roztoku.
Podle další části výstavy japonští lékaři odstranili jinému americkému vojákovi část mozku, aby určili, zda by se dala epilepsie léčit chirurgickým zákrokem. Několika dalším vězňům Japonci vyřízli kus jater, aby zjistili, zda bez nich přežijí.
Všech osm amerických zajatců zemřelo. Na konci války lékaři zničili jejich pozůstatky, aby popisovaná zvěrstva zatajili. Podle listu The Japan Times lékař, který pitvy prováděl, spáchal sebevraždu. Před soudem pro válečné zločiny v roce 1948 stanulo v souvislosti s případem několik zaměstnanců univerzity. Pět obviněných bylo odsouzeno k trestu smrti a čtyři na doživotí, později jim byly ale tresty výrazně zmírněny. Do roku 1958 byli všichni odsouzení na svobodě.
Pitvy zaživa během druhé světové války prováděly i v severní Číně biologickou jednotkou japonské armády. Lékařské pokusy na letcích zapracoval do své novely Moře a jed i japonský spisovatel Šusáku Endó.
 
zdroj: iDnes

OBRAZEM: Poslední velká bitva. Útok na Berlín ohlásilo deset tisíc děl
 
fotogalerie
 
zdroj: iDnes

tak další střípky.. ten bojovej systém vypadá docela slibně :)
 

Velmi očekávané domácí RPG od Warhorse Studios je ještě v nedohlednu, vy se ale zatím můžete podívat na zbrusu nové záběry z fešného evropského lesa.
 
Záběry nahrál YouTuber Adam Minařík, který kromě krátké procházky lesem prozradil také počítačovou sestavu, na které tuto alfa verzi rozběhal. K vizuálu z videa podle všeho stačí procesor Intel Core i5-3470 3,20 GHz, paměť o velikosti 8 GB a grafickou kartu GeForce GTX 660, případně alternativy podobného charakteru.
 

 
zdroj: Doupě (je zde ještě fotogalerie)

Japonské muzeum prolomilo tabu, přiznalo pokusy na amerických letcích
 
Univerzitní muzeum na japonském ostrově Kjúšú prolomilo sedmdesátileté mlčení kolem tématu využívání zajatých amerických vojáků k lékařským pokusům v Japonsku na sklonku druhé světové války. Při drastických testech zajatcům vpichovali mořskou vodu nebo odstraňovali části jater či mozku.     Američtí vojáci při bojích během 2. světové války | foto: Profimedia.cz
 
 
Ve městě Fukuoka funguje od roku 1903 jedna z předních lékařských škol v Japonsku. Současná výstava historie školy však odhaluje i temnější kapitoly z její minulosti.
Lékaři na zdejší fakultě prováděli za druhé světové války pokusy na sestřelených amerických letcích. K prolomení tabu a zveřejnění muzejních exponátů prokazujících zvěrstva konce války se rozhodla skupina profesorů univerzity. Informoval o tom web The Daily Telegraph.
Zajatí Američané byli členy posádky letounu B-29 Superfortress, který 5. května 1945 bombardoval letiště poblíž Fukuoky. Když americký stroj zasáhla střela z japonského bojového letounu, vyskočilo z něj dvanáct letců. Jeden z nich zahynul při seskoku a další dva prý ubodali místní obyvatelé po dopadu na zem.
Zbývajících devět mužů padlo do zajetí. Kapitán Marvin Watkins byl poslán k výslechu do Tokia, ostatní pak byli předáni vojenskému lékaři a převezeni na univerzitu ve městě Fukuoka. Zde byli vystaveni pokusům.Lékaři unikli trestu
Exponáty v muzeu odhalují, že jednomu z amerických vojáků byla podána nitrožilně mořská voda, aby lékaři zjistili, zda by tato kapalina mohla být používána jako náhražka sterilního fyziologického roztoku.
Podle další části výstavy japonští lékaři odstranili jinému americkému vojákovi část mozku, aby určili, zda by se dala epilepsie léčit chirurgickým zákrokem. Několika dalším vězňům Japonci vyřízli kus jater, aby zjistili, zda bez nich přežijí.
Všech osm amerických zajatců zemřelo. Na konci války lékaři zničili jejich pozůstatky, aby popisovaná zvěrstva zatajili. Podle listu The Japan Times lékař, který pitvy prováděl, spáchal sebevraždu. Před soudem pro válečné zločiny v roce 1948 stanulo v souvislosti s případem několik zaměstnanců univerzity. Pět obviněných bylo odsouzeno k trestu smrti a čtyři na doživotí, později jim byly ale tresty výrazně zmírněny. Do roku 1958 byli všichni odsouzení na svobodě.
Pitvy zaživa během druhé světové války prováděly i v severní Číně biologickou jednotkou japonské armády. Lékařské pokusy na letcích zapracoval do své novely Moře a jed i japonský spisovatel Šusáku Endó.
 
zdroj: iDnes

kouření zabíjí