Lynx_cz

2. května 1890 se narodil Jaroslav Igor Vilímek
člen České družiny a československý legionář

Narodil se 2. května 1890 v obci Lysá nad Labem. Pracoval jako úředník. V roce 1912 odchází do Ruska jako Korespondent firmy Laurin a Klement 
 


Po vypuknutí první světové války 30. července 1914 vyhlásila Ruská vláda mobilizaci. 12. srpna 1914 vznikla Česká družina jako národní dobrovolnická formace v rámci carské armády. Tvořili ji čeští krajané žijící na území Ruska a nábor dobrovolníků organizovaly krajanské spolky. Časné datum ustavení České družiny souviselo se zájmem ruského velení, jež brzy pochopilo výhody nasazení Čechů na frontě. Jejich očekávaný přínos spočíval zejména v tom, že mohli opatřovat zprávy o nepříteli. Ruská přízeň vyplývala tedy více z vojenských výhod - na politickou aktivitu odbojového hnutí krajanů se ruská vedoucí místa dívala prozatím s nedůvěrou a chovala se k ní zdrženlivě. Proces formování České družiny probíhal pod vedením štábu Kyjevského okruhu ruské armády. Výstavbu jednotky prosadil jeho náčelník generál Nikolaj Alexandrovič Chodorovič, který její organizaci v počátcích také řídil. 29. srpna 1914 vstoupil do české družiny i Jaroslav Vilímek a přijal jméno Igor. 28. září (podle juliánského kalendáře 11. října) 1914 na Sofijském náměstí v Kyjevě složil v rámci jednotky přísahu. Na frontu odjel 3. listopadu 1914. Česká družina byla podřízena 3. armádě v Haliči, které velel generál Radko Dimitriev. Jednotlivé čety České družiny přidělil plukům divizí své armády s úkolem plnit průzkumné úkoly.
 

Prapor České družiny a později 1. československého střeleckého pluku


V březnu 1915 se Česká družina podílela na obsazení pevnosti Przemysl, kterou před tím ruská armáda obléhala téměř půl roku. V květnu 1915 se Česká družina zúčastnila ústupových bojů na řece San a u měst Jaroslav a Lvov. Nakonec se ruské armádě podařilo ústup zastavit a a ustálit novou obrannou linii od Dvinska přes celou Halič až po Bukovinu. Česká družina byla 2. února 1916 přetvořena na Československý střelecký pluk Svatého Václava pod velením plukovníka Václava Platonoviče Trojanova a následně 19. května 1916 na Československou střeleckou brigádu, ve které Jaroslav (Igor) Vilímek povýšil na podporučíka. Byl zařazen k 6. rotě 1. střeleckého pluku. 15. června 1917 byla Československá střelecká brigáda pro nadcházející vojenskou ofenzívu přidělena k 49. armádnímu sboru generála Selivačova. 22. června 1917 Československá střelecká brigáda zaujala své bojové postavení u ukrajinského městečka Zborova, jednalo se o více jak 6 km dlouhý úsek jihozápadně od Zborova. 23. června byly pozice Československé střelecké brigády napadeny dělostřeleckým přepadem. Jaroslav Igor Vilímek byl při tomto přepadu vážně raněn a ještě téhož dne svému zranění podlehl. 
 

Vilímkův hrob v Jezerné


Pohřben byl 24. června 1917 na hřbitově v Jezerné (Ozernaja) v hrobě číslo 1991. 21. července 1923 byl výnosem MNO povýšen na kapitána in memoriam s účinností od 23. června 1923.
 

Pamětní deska na domě 183/9 na náměstí Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem připomíná, že se zde 2. května 1890 narodil Jaroslav Igor Vilímek.


Na rodném domě čp.183 v Lysé nad Labem má dnes Igor Vilímek umístěnu pamětní desku. Před likvidací za dob socialismu ji zachránila Dr.Kořínková a ukryla v muzeu. Zásluhou Klubu „D“ byla deska umístěna zpět


http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Igor_Vilímek
internet

1. května 2013 zemřel Milan Malý
československý pilot

Milan Malý se narodil 30. září 1923 v Brněnské čtvrti Královo Pole. Malý navštěvoval základní školu v Králově Poli v Brně a po zakončení povinné docházky se vyučil na obchodního příručího ve firmě Jindřich.
V roce 1939 po okupaci Československa německými vojsky byl pan Malý nasazen na práci v Německu. Jeden a půl roku pracoval jako dělník na stavbě dálnice u Eisenachu. V pracovním táboře se seznámil se skupinou Čechů, kteří připravovali plán útěku z tábora. Bez váhání se ke skupině přidal a koncem roku 1940 spolu se třemi kamarády z tábora utekli. Cílem uprchlíků bylo dostat se přes Rakousko do tehdy ještě svobodné Jugoslávie a zde se přihlásit do vznikajících vojenských jednotek československé armády ve Francii. Trasu útěku měli naplánovanou do posledního detailu. V Jugoslávii je čekalo přátelské přijetí od místních četníků. Podle platných zákonů však museli být na dvacet čtyři hodin zadrženi za nelegální přechod hranice.
 


Když si Malý a jeho přátelé odpykali jeden den ve vězení, nastoupili na vlak a odjeli do Záhřebu, kde na ně čekal zástupce československého konzulátu. Tři dni pobývali v Záhřebu a poté byli přepraveni do Bělehradu, kde byli soustředěni všichni uprchlíci z protektorátu i z ostatních okupovaných zemí, kteří měli zájem vstoupit do francouzských cizineckých legií. Milan Malý byl zařazen do skupinky dvaceti pěti Čechoslováků, kteří byli vybráni k odjezdu do Francie. Protože však Francouzi přijímali až od sedmnácti, tak si Milan Malý změnil rok narození na 1922.Cesta do Francie byla naplánovaná přes Řecko a Turecko až do Bejrútu a odtud přes moře do jižní Francie. Z Bělehradu byla skupina přepravena vlakem do řecké Soluně a dále Istambulu. Z Istanbulu pokračovala skupina vojáků přes Ankaru. V Ankaře je zastihla zpráva o kapitulaci Francie, takže cesta do Bejrútu byla již zbytečná. Místo toho byli přepraveni do libanonského Aleppa a odtud do britské kolonie Palestiny. Českoslovenští a další vojáci okupovaných zemí byli soustředěni v táboře nedaleko Haify. V táboře čekali na rozhodnutí československé exilové vlády v Londýně o dalším vytváření československých zahraničních bojových jednotek.Když vznikla blízkovýchodní zahraniční armáda, prodělal Milan Malý klasický vojenský výcvik. Jejich jednotka poté byla odvelena na obranu Tobruku. Ještě před odjezdem absolvoval celý 11. pěší prapor vojenské manévry u Jericha, aby přesvědčil o své bojeschopnosti britské velení. Cestou do Tobruku ještě nastalo kratší přerušení v egyptském Agami, kde českoslovenští vojáci hlídali německé a italské zajatce. Z Egypta se již jednotka na rychlých torpédoborcích přesunula přímo do Tobruku v Libyi. Na tobrucké obranné linii vystřídali Čechoslováci polskou a australskou posádku. Úkolem československých jednotek bylo udržet obranné pozice v Tobruku. Při britském útoku se 2. československá rota dostala při postupu až do Benghází. Jednotka, ve které byl Milan Malý, však zůstávala stále na pozicích. Po šesti měsících byla jednotka Milana Malého stažena do Alexandrie. Bylo rozhodnuto, že československé jednotky se přeškolí na 4. protiletadlový pluk. Po výcviku byli vojáci rozděleni na různá strategická místa v oblasti Blízkého východu. Milan Malý se vrátil do palestinské Haify, kde obsluhoval protiletadlový kanon v přístavu. V polovině roku 1942 přišla z Londýna výzva na doplnění stavů jednotek RAF v Británii. Milan Malý se na tuto výzvu přihlásil, úspěšně absolvoval předběžné zkoušky a zdravotní vyšetření a byl zařazen do skupiny 170 budoucích letců, kteří měli odplout do Anglie. Cesta k britským břehům však kvůli ponorkové válce vedla z Alexandrie kolem celé Afriky, přes Kapské město, Gibraltar a dále do Skotska. Ze skotského přístavu byli vojáci převezeni na jih Anglie do výcvikového tábora v St Athan. Zde byli roztříděni do jednotek podle funkce, kterou budou v letadle zastávat, pilot, střelec, navigátor. Následoval vojenský výcvik v angličtině a povinné kurzy anglického jazyka, které už byly zaměřeny přímo na letectví. Milan Malý byl přidělen do skupiny pilotů. Prodělal tříměsíční kurz z teorie letectví ve středisku poblíž Londýna. Po absolvování tohoto kurzu byli přepraveni do Shellingfordu, kde se jich ujali letečtí instruktoři a začal letecký výcvik. Ti úspěšní včetně Milana Malého z tohoto výcviku pak byli odveleni do pilotní školy v kanadském Calgary. Do Kanady tehdy pluli zaoceánským parníkem Queen Mary. V Kanadě létali na strojích PT-19A Cornell a Harvard Mk.II. Spolu s Čechoslováky tuto pilotní školu navštěvovali také Francouzi, Dánové a Nizozemci. Po šesti měsících v pilotní škole byl Milan Malý jmenován pilotem. Do Anglie se vraceli opět lodí, tentokrát Queen Elisabeth.
 


Po návratu do Anglie v roce 1944 byl Milan Malý zařazen do Operational Training Unit. V rámci této jednotky absolvoval výcvik na bojových letounech Spitfire a dvoumístném letounu Miles M.9A Master Mk.I. Po přeškolení byl Milan Malý zařazen k 312. stíhací peruti. U 312. stíhací perutě zůstal Milan Malý až do konce války. Prováděl průzkumné lety, bojově nasazen nebyl. 
 


Když válka skončila, čs. letci se mohli vrátit do vlasti až v srpnu 1945. Milan Malý přiletěl se svojí 312. perutí do Českých Budějovic. V Českých Budějovicích byla zřízena základna nově vznikajícího izraelského letectva. Milan Malý pracoval jako letecký instruktor ve výcvikovém táboře izraelského letectva. Všechny letouny Spitfire, na kterých přiletěli letci 312. stíhací perutě z Anglie, byly prodány izraelské armádě. Po událostech v únoru 1948 byli letci z RAF z armády propouštěni. 
Když byl z armády propuštěn, pracoval jako pomocný dělník v továrně na jehly Igla. Posléze se Milan Malý uplatnil v laboratoři, kde prováděl mechanické zkoušky materiálů. V roce 1956, v souvislosti s událostmi v Maďarsku, byl pan Malý lživě obviněn z krádeže chemikálií, které měly být použity k otrávení pitné vody. Kvůli tomuto obvinění byl z laboratoře propuštěn a opět se stal pomocným dělníkem. Při obrození v roce 1968 byl pan Malý dokonce zvolen do závodního výboru, během normalizace byl za distribuci novin během Pražského jara převeden na dělnickou profesi v kalírně a tuto práci zastával až do důchodového věku.
 


Rehabilitace se dočkal až po roce 1989. Byl povýšen do hodnosti plukovníka. Zemřel 1. května 2013 v Českých Budějovicích.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Malý_(letec)
internet

30. dubna 1944 zemřel Jaroslav Čihák
československý generál

Jaroslav Čihák se narodil 24. července 1891 v obci Kratonohy v okrese Hradec Králové. V roce 1907 začíná studovat na Státní reálce v Novém Bydžově a v roce 1911 maturuje. Odchází do Příbrami studovat Báňskou akademii. Po dvou semestrech však zanechává studia a v říjnu 1912 nastupuje jako jednoroční dobrovolník u Pěšího pluku č. 88 v Berouně. Je odeslán do Školy jednoročních dobrovolníků v Českých Budějovicích a po jejím ukončení se v únoru 1913 stává velitelem pěší čety u Pěšího pluku č. 88. 1. října 1913 odchází do zálohy, nastupuje jako bankovní úředník v Chrudimi a zároveň na Státní obchodní akademii v Chrudimi prodělává abiturientský kurz.
 


26. července 1914 je povolán do armády, povýšen na praporčíka a jako velitel pěší čety ve svazku Pěšího pluku č. 88 odchází na východní frontu. V říjnu 1914 je zraněn a odsunut do zázemí. V lednu 1915 se po rekonvalescenci vrací k Pěšímu pluku č. 88 do Berouna a ujímá se velení náhradní pěší čety, se kterou se v únoru vrací na frontu. V dubnu 1915 je opět raněn, ale za svůj výkon v boji je 16. dubna 1915 povýšen do hodnosti poručíka. Do června se zotavuje a poté se ujímá velení náhradní pěší čety Pěšího pluku č. 88 v Szolnoku. V červenci absolvuje Ženijní důstojnický kurz v Budapešti a po jeho ukončení přebírá velení náhradní zákopnické čety Pěšího pluku č. 88 v Szolnoku. Od 21. září 1915 do 28. února 1916 je z důvodu plicního onemocnění hospitalizován. Po propuštění z nemocnice odchází jako velitel náhradní zákopnické čety Pěšího pluku č. 88 na východní frontu a 5. září 1916 je zajat. Okamžitě podává žádost o přijetí k československým legiím, přesto téměř rok pobývá v různých ruských zajateckých táborech. V červenci 1917 je konečně přijat jako dobrovolník Československého náhradního praporu v Bobrujsku. V srpnu odchází do důstojnické školy v Borispolu. 30. září 1917 získává hodnost podporučíka a prodělává Údernický kurz v Borispolu. V listopadu úspěšně ukončuje kurz a ujímá se velení úderné roty 1. československého úderného praporu v Jagotině. Prodělává boje podél sibiřské magistrály a 1. dubna 1918 je povýšen na poručíka. 1. listopadu 1918 na kapitána. 1. května 1920 je povýšen do hodnosti majora a stává se zástupcem velitele 1. československého úderného praporu a dva měsíce později přímo jeho velitelem. V září 1920 se vrací do vlasti a nastupuje tříměsíční repatriační dovolenou.

V prosinci 1920 se stává velitelem Horského pěšího praporu 9 ve Staré Ľubovňi. 30. prosince 1922 je povýšen do hodnosti podplukovníka. V červenci 1923 přebírá velení Horského pěšího praporu 6 v Ružomberoku. V červnu 1924 odjíždí do francouzského Grenoble a absolvuje zde Aplikační kurs alpských střelců. V srpnu se vrací zpět do Ružomberoku a v listopadu 1925 přebírá sousední Horský pěší prapor 5. O rok později, v listopadu 1926, odjíždí do Prahy a stává se profesorem taktiky pěchoty na Velitelské škole v Praze. Od října 1928 do února 1929 prodělává v Praze Kurs pro velitele vojskových těles a stává se zástupcem velitele Pěšího pluku 28 v Praze. V září 1929 se vrací zpět jako profesor na Velitelskou školu a 30. prosince 1929 je povýšen do hodnosti plukovníka. V září 1931 se stává velitelem Pěšího pluku 45 v Chustu. V říjnu 1935 je jmenován zástupcem velitele Pěchotního učiliště v Milovicích. Odjíždí do Prahy a absolvuje roční Kurs pro vyšší velitele a po jeho ukončení se v září 1936 přebírá velení celého učiliště. 23. ledna 1938 je povýšen do hodnosti brigádní generál. Za branné pohotovosti státu je velitelem 21. Divize ve Veselí nad Moravou a po odvolání branné pohotovosti se vrací zpět na místo velitele učiliště do Milovic.

Po rozpuštění československé armády nastoupil jako úředník k Nejvyššímu úřadu cenovému.Ihned se zapojil do vojenského odboje v řadách Obrany národa. Působil jako zástupce Obrany národa v řadách Petičního výboru Věrni zůstaneme a zároveň jako člen její politické komise a komise organizační. První vlně zatýkání se generálu Čihákovi podařilo vyhnout. Odešel do ilegality a 15. ledna 1940 odchází do exilu pod jménem Jaroslav Znamenáček. V únoru 1940 se stává zmocněncem Československé vojenské správy ve Francii a o měsíc později přebírá funkci zástupce velitele 1. československé divise. V červnu 1940 po pádu Francie se přesouvá do Británie a stává se velitelem pěchoty 1. československé divise. O měsíc později ale odchází na MNO jako náčelník štábu a od února 1941 je členem Státní rady československé v Londýně. Zároveň byl od října 1940 do února 1942 předsedou Československého červeného kříže v exilu.

Dne 30. dubna 1944 v Londýně podléhá těžké nemoci a umírá. 26. října 1946 je povýšen do hodnosti divizní generál in memoriam


http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Čihák
internet

Po zatáčce o 360° se to letadlo od Tebe bude vzdalovat...

Americký stíhač tanků je poprvé na oslavách konce války v Plzni
 
Plzeňskými ulicemi opět korzují vojáci v historických uniformách a parkují v nich jeepy a další válečná vozidla. Víkend je ve znamení oslav konce války. Od čtvrtečního dopoledne je součástí vojenského ležení v Proluce kousek od náměstí Republiky vůbec poprvé americký tank M36.     http://stream5.idnes.cz/vod/1504/30/VF150430_124139_flv_middle.mp4  
Jak dostanou tank z kamionu, když tu není žádný jeřáb? Několik lidí se s touhle otázkou v očích zastavilo ve čtvrtek v půl jedenácté dopoledne v Dřevěné ulici. Odpověď přišla po pár minutách.
Šofér červeno-stříbrného kamionu s pomocníkem uvolnili řetězy a táhla, které jistily tank na podvalníku, a sklopili nájezdovou rampu. Na pancíř vystoupal mohutný muž ve vojenské uniformě, otevřel poklop pod věží tanku a zmizel v jeho útrobách. Nad pancířem mu pak koukala jen hlava.
 
Fotogalerie
     
Ozvalo se několik cvaknutí a po chvíli naskočil motor tanku. Hlaveň a nejbližší okolí zmizely v oblacích šedomodrého dýmu. 
Tank začal pomalu couvat z kamionu na dlažbu. Řidič jen lehce korigoval pákami směr sjíždění. Minutu po nastartování už stál americký tank M36 na dlažbě ulice.
„Ve sbírkách Vojenského historického ústavu máme dva takovéhle stroje. Jeden je nepojízdný, pojízdný jsme přivezli do Plzně na Slavnosti svobody. V Plzni je vůbec poprvé,“ uvedl Jindřich Plescher z Vojenského historického ústavu.
Kromě Plzeňanů, kteří si nechtěli nechat ujít neobvyklé manévry, se u historického tanku znenadání objevil i americký válečný veterán J. Tom Ingram. „Na tyhle stroje si pamatuji,“ řekl a pohladil tank vyvinutý k likvidování německých tanků v posledních dvou letech války.
Krátce nato k tanku přijela kolona amerických historických jeepů a nákladních vozidel z druhé světové války. Mezi nimi se vyjímal jeden VW brouk v barvách jednotek SS.
Slavnosti svobody v Plzni oficiálně začínají ve čtvrtek vpodvečer májkou v Borském parku, kde je jeden z mnoha historických vojenských táborů a ležení ve městě. Tradiční Convoy of Liberty projede Plzní v neděli 3. května před polednem.
 
Zdroj:iDnes

Americký stíhač tanků je poprvé na oslavách konce války v Plzni
 
Plzeňskými ulicemi opět korzují vojáci v historických uniformách a parkují v nich jeepy a další válečná vozidla. Víkend je ve znamení oslav konce války. Od čtvrtečního dopoledne je součástí vojenského ležení v Proluce kousek od náměstí Republiky vůbec poprvé americký tank M36.     http://stream5.idnes.cz/vod/1504/30/VF150430_124139_flv_middle.mp4  
Jak dostanou tank z kamionu, když tu není žádný jeřáb? Několik lidí se s touhle otázkou v očích zastavilo ve čtvrtek v půl jedenácté dopoledne v Dřevěné ulici. Odpověď přišla po pár minutách.
Šofér červeno-stříbrného kamionu s pomocníkem uvolnili řetězy a táhla, které jistily tank na podvalníku, a sklopili nájezdovou rampu. Na pancíř vystoupal mohutný muž ve vojenské uniformě, otevřel poklop pod věží tanku a zmizel v jeho útrobách. Nad pancířem mu pak koukala jen hlava.
 
Fotogalerie
     
Ozvalo se několik cvaknutí a po chvíli naskočil motor tanku. Hlaveň a nejbližší okolí zmizely v oblacích šedomodrého dýmu. 
Tank začal pomalu couvat z kamionu na dlažbu. Řidič jen lehce korigoval pákami směr sjíždění. Minutu po nastartování už stál americký tank M36 na dlažbě ulice.
„Ve sbírkách Vojenského historického ústavu máme dva takovéhle stroje. Jeden je nepojízdný, pojízdný jsme přivezli do Plzně na Slavnosti svobody. V Plzni je vůbec poprvé,“ uvedl Jindřich Plescher z Vojenského historického ústavu.
Kromě Plzeňanů, kteří si nechtěli nechat ujít neobvyklé manévry, se u historického tanku znenadání objevil i americký válečný veterán J. Tom Ingram. „Na tyhle stroje si pamatuji,“ řekl a pohladil tank vyvinutý k likvidování německých tanků v posledních dvou letech války.
Krátce nato k tanku přijela kolona amerických historických jeepů a nákladních vozidel z druhé světové války. Mezi nimi se vyjímal jeden VW brouk v barvách jednotek SS.
Slavnosti svobody v Plzni oficiálně začínají ve čtvrtek vpodvečer májkou v Borském parku, kde je jeden z mnoha historických vojenských táborů a ležení ve městě. Tradiční Convoy of Liberty projede Plzní v neděli 3. května před polednem.
 
Zdroj:iDnes

Americký stíhač tanků je poprvé na oslavách konce války v Plzni
 
Plzeňskými ulicemi opět korzují vojáci v historických uniformách a parkují v nich jeepy a další válečná vozidla. Víkend je ve znamení oslav konce války. Od čtvrtečního dopoledne je součástí vojenského ležení v Proluce kousek od náměstí Republiky vůbec poprvé americký tank M36.     http://stream5.idnes.cz/vod/1504/30/VF150430_124139_flv_middle.mp4  
Jak dostanou tank z kamionu, když tu není žádný jeřáb? Několik lidí se s touhle otázkou v očích zastavilo ve čtvrtek v půl jedenácté dopoledne v Dřevěné ulici. Odpověď přišla po pár minutách.
Šofér červeno-stříbrného kamionu s pomocníkem uvolnili řetězy a táhla, které jistily tank na podvalníku, a sklopili nájezdovou rampu. Na pancíř vystoupal mohutný muž ve vojenské uniformě, otevřel poklop pod věží tanku a zmizel v jeho útrobách. Nad pancířem mu pak koukala jen hlava.
 
Fotogalerie
     
Ozvalo se několik cvaknutí a po chvíli naskočil motor tanku. Hlaveň a nejbližší okolí zmizely v oblacích šedomodrého dýmu. 
Tank začal pomalu couvat z kamionu na dlažbu. Řidič jen lehce korigoval pákami směr sjíždění. Minutu po nastartování už stál americký tank M36 na dlažbě ulice.
„Ve sbírkách Vojenského historického ústavu máme dva takovéhle stroje. Jeden je nepojízdný, pojízdný jsme přivezli do Plzně na Slavnosti svobody. V Plzni je vůbec poprvé,“ uvedl Jindřich Plescher z Vojenského historického ústavu.
Kromě Plzeňanů, kteří si nechtěli nechat ujít neobvyklé manévry, se u historického tanku znenadání objevil i americký válečný veterán J. Tom Ingram. „Na tyhle stroje si pamatuji,“ řekl a pohladil tank vyvinutý k likvidování německých tanků v posledních dvou letech války.
Krátce nato k tanku přijela kolona amerických historických jeepů a nákladních vozidel z druhé světové války. Mezi nimi se vyjímal jeden VW brouk v barvách jednotek SS.
Slavnosti svobody v Plzni oficiálně začínají ve čtvrtek vpodvečer májkou v Borském parku, kde je jeden z mnoha historických vojenských táborů a ležení ve městě. Tradiční Convoy of Liberty projede Plzní v neděli 3. května před polednem.
 
Zdroj:iDnes

Povyšování (zvedání levelu hráče ) se provádí automaticky samo.Pod svým nickem máš ,,žlutou čáru " která signalizuje kolik bodů musíš mít na dosažení dalšího levelu .A na ní můžeš pozorovat svůj postup.
 
Stroje dalšího ranku si můžeš koupit ne v závisloti na levelu ale podle toho jak je vyzkoumáš.
 
No a závěr tvé čtvrté otázky. . . . psal jsem tu cosi o určité pokoře . ..  .nezlob se na mě ale pokud jsi s hrou začal nedávno,s tím že se na dost věcí ještě musíš ptát (nic proti, od toho je forum a na ptaní se není nic špatného ) tak mi příjdeš trochu nafoukaně. . . .už je nechci, nic neuměj . . . .
Nevím, nevím kam se ženeš s tím levelováním, level je jen číslo které nevypovídá skoro o ničem, a s tím že oni nic neumí ? Já mám level 33 nějakých 3131 startů a cca 5 300 sestřelených hráčů a vůbec bych si nedovolil napsat něco jako ty . . .že už je nechci a že nic neumí. . . .já mám sám kolikrát pocit že nic neumím. . . .
Ber to jako radu staršího ,trochu životem zkušeného pána :. . .uber trošku plyn a bude to ok.

Adolf Hitler chtěl, aby nacistické Německo odešlo s ním30. dubna 2015 Před sedmdesáti lety si vzal život Adolf Hitler, jedna z nejodpornějších zrůd 20. století. Uprostřed hrůz ruskými děly ničeného Berlína zemřel politik, jehož hrůzovláda začala „bojem proti terorismu“.
30.4.1945 si v podzemí říšského kancléřství vzal život Adolf Hitler. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz
 
 
Svět poznal Adolfa Hitlera díky jeho neukojitelné touze po moci, jeho bezohlednosti, krutosti a naprostému nedostatku soucitu, díky jeho pohrdání tradičními institucemi a nepřítomnosti morálních zábran. V průběhu několika let dokázal získat tak obrovskou moc, že pár skrytých hrozeb, nařčení nebo pomluv jím pronesených se stalo dostatečným důvodem k tomu, aby se ho začal bát celý svět. Po hrubém porušení začal okupovat rozsáhlá území, která spolu s miliony obyvatel dobyl bez jediného výstřelu. A když svět již odmítl stále ustupovat před jeho hrozbami, které pokládal za pouhé blufování, inicioval nejbrutálnější a nejničivější válku v dějinách – válku, která náhle začala ohrožovat samu existenci civilizace. Jako by lidský život a lidské utrpení pro tohoto jedince vůbec nic neznamenalo. Jen se řítí za naplněním svého poslání, o kterém věří, že je jeho osudem... Hitler věří ve svou předurčenost stát se nesmrtelným. Byl vybrán bohem jako zachránce Německa a zakladatel nového světového sociálního řádu.“
 
 
Analýza psychologů, vypracovaná na žádost Úřadu pro strategické služby (Office of Strategic Services – OSS), předchůdce CIA, z roku 1943
Obchodník Ernst Hanfstaengl byl naštvaný. Kapitán Truman Smith, zástupce amerického vojenského atašé v Berlíně, který několik dnů zkoumal poměry v Bavorsku, náhle musel odjet a před tím ho požádal, aby zašel na schůzi spolku v pivnici Kindlkeller v Mnichově, kde bude řečnit nějaký Adolf Hitler. Hanfstaengl, jemuž kamarádi říkali Putzi, měl matku Američanku a vystudoval v USA, proto svému krajanovi vyhověl. Od války uplynuly dva roky, byl listopad 1922, a Německo se pořád nemohlo vzpamatovat z poválečného šoku.
Ten malý člověk s knírkem v laciném tmavém oděvu s koženým kabátem ho nezaujal. Teprve když začal mluvit a rozohnil se, začal být zajímavý. Vylíčil vývoj v Německu od podepsání příměří – nejvíc ho rozpálila údajná vina Němců na rozpoutání války, neopominul se otřít o pacifisty a marxisty, ze šmelinaření a nedostatku zboží obviňoval židy, ti musí pryč, tvrdě napadl císaře a jeho poradce za zbabělost, stejně jako bavorské separatisty a věřící katolíky. Voják na frontě šel svému zraněnému kamarádovi na pomoc a vůbec ho nezajímalo, jestli je Prušák nebo Bavorák, katolík či protestant. „To je ten duch, který my Němci potřebujeme v této chvíli nebezpečí víc než cokoli jiného! Je to duch, který umožňuje dělat zázraky a vede ty, kdož byli poníženi a oklamáni, do nové budoucnosti!“
 
Všichni mu zbožně naslouchali, jako očarováni, občas mu zatleskali. Když skončil, Hanfstaengl za Hitlerem zašel, představil se a přiznal se, že o něm musí referovat americkému diplomatovi: „Řeknu, že osobně souhlasím s devadesáti pěti procenty toho, co jste řekl, a že s vámi chci diskutovat o těch zbývajících pěti procentech.“
 
Řečnickým talentem do čelaHitler nebyl Němec, nýbrž Rakušan. Narodil se 20. dubna 1889 v městečku Braunau na řece Inn, otec sloužil jako celník. Měl ještě mladší sestru Paulu, další čtyři sourozenci zemřeli v dětském věku. Otec byl alkoholik a despota. Syn se chtěl stát výtvarníkem, ale on mu v tom bránil, měl být státním úředníkem, tedy pod penzí.
Až po otcově smrti v lednu 1903 se vydal chlapec do Vídně. Hledal uplatnění, živil se malováním reklamních plakátů, matka ho z vdovského důchodu finančně podporovala. Bydlel v chlapecké ubytovně, skamarádil se s českým studentem hudby Augustem Kubizkem.
  V roce 1907 požádal o přijetí do Akademie výtvarných umění. Nepřijali ho: „Nemáte talent!“ Navrhli mu, aby šel studovat architekturu, ale k tomu potřeboval maturitu, která mu však chyběla.
To byla pro ctižádostivého mladíka těžká rána. Pokusil se živit kreslením akvarelů vídeňských zákoutí a pamětihodností, které obchodníci prodávali návštěvníkům města.
Ve čtyřiadvaceti letech přesídlil do bavorského Mnichova. Avšak ani tam jeho talent neuznali, dál se musel protloukat pomocí akvarelů. Do rakouské armády se mu nechtělo, komise ho uznala ze zdravotních důvodů neschopným.
 
Když v létě 1914 vypukla válka, hlásil se jako dobrovolník do bavorské armády. Údajně se projevil jako statečný voják, mělo o tom svědčit udělení dvou medailí Železného kříže. Avšak někteří spolubojovníci tvrdili, že je dostal za přisluhování na štábu pluku. Nicméně při plynovém útoku na podzim 1918 dočasně oslepl a musel se léčit v lazaretu v Pomořanech. Tam si uvědomil hluboké rozčarování civilního obyvatelstva. Na frontu se už nevrátil, bylo podepsáno příměří.
 
K maličké Německé dělnické straně (DAP) se dostal náhodou. Po skončení války využívala vojenská kontrarozvědka svobodníka Hitlera ke kontrole různých spolků. Když začal chodit na schůze DAP, objevil v sobě talentového řečníka, a oni mu nabídli, aby k nim přistoupil. Jako zuřivý nacionalista a antisemita získával Hitler svými projevy nové členy. Později DAP přejmenovali na Německou národně socialistickou dělnickou stranu (Nationalsozialistische deutsche Arbeiterpartei – NSDAP).
 
Fascinovaný Hanfstaengl se s Hitlerem dál kamarádil, představoval ho ve vyšší společnosti a dával mu peníze, aby měl z čeho žít. Když se v listopadu 1923 pokusila NSDAP v Bavorsku o puč, který ztroskotal, poskytl mu na čas úkryt. Nicméně většinu pučistů policie nakonec pochytala a uvěznila. To je velezrada! Soud vyměřil Hitlerovi pět let vězení, ale po roce ho propustili. Jako prominentní vězeň tam napsal knihu Mein Kampf, své programové dílo – cílem byl antisemitismus, rasismus, vůdčí úloha nordické rasy a získání prostorů pro německé rolníky na východě Evropy.
 
Ve druhé polovině dvacátých let se Německo pomalu dostávalo z poválečné hospodářské katastrofy – nezaměstnanost klesala a demokratická vláda upevňovala své pozice. Hitlerova nacistická strana NSDAP neměla šanci, že by legální cestou získala moc – v roce 1928 ji volili necelé dvě procenta lidí, což jí dalo dvanáct poslaneckých křesel v Říšském sněmu.
Zlom přinesl „černý pátek“ na newyorském Wall Streetu 25. října 1929 – velká hospodářská krize zachvátila svět. Německo závislé na amerických půjčkách to pocítilo vzápětí – průmysl a zemědělství se propadly, ceny zboží letěly vzhůru, zatímco platy stagnovaly a podniky propouštěly zaměstnance. V lednu 1930 už ztratilo práci přes 4,5 milionu lidí. Levicové strany i nacisté posilovali.
 
Při zemských volbách v Durynsku v prosinci 1929 získala NSDAP šest křesel z 53 v zemském parlamentu. Zdánlivě to bylo málo, ale ve skutečnosti na ní záviselo ustavení vlády. Hitler získal ministerstva vnitra a školství.
 
Sociálnědemokratická vláda kancléře Hermanna Müllera zaznamenala obrovský úspěch. Francouzi a Britové vyklidili poslední část německého území na západě, kterou na základě Versailleské smlouvy obsadili, o pět let dřív, než měli. Přesto tento kabinet v březnu 1930 padl. Za nového kancléře si prezident Paul von Hindenburg, populární maršál, vybral Heinricha Brüninga z pravicové katolické strany Centrum.
 
Josef Goebbels, čerstvý šéf propagandy NSDAP, rozvinul rozsáhlou kampaň. Neexistovalo město či vesnice, které by nacisté vynechali – všude posílali své řečníky, letáky, pořádali průvody s transparenty a pochopové z SA rozbíjeli schůze ostatních stran.
 
Hitler hovořil ve velkých městech – v Berlíně ve Sportovní hale před 16 tisíci diváky, ve Vratislavi před 20–25 tisíci, zbývajících nejméně 5 tisícovek lidí, kteří se nedostali do haly, si ho poslechlo z tlampačů před halou. Vůdce změnil rétoriku: v Německu se zhroutila parlamentní demokracie založená na souboji politických stran, NSDAP je jedinou stranou, která chce překlenout všechny stavovské, třídní a profesní rozdíly. „My neslibujeme nějaké hmotné zlepšení pro jednotlivé stavy, ale utužení síly národa, protože toto vytyčuje cestu k moci, a tudíž i k vysvobození celého národa.“
 
Demagog Hitler zazářil. „Dovedl promlouvat řečí, na kterou slyšelo stále víc lidí,“ vysvětloval britský historik Ian Kershaw, „řečí rozhořčeného protestu proti zkompromitovanému systému, jazykem národní obrody a znovuzrození.“ Byl to – dnešním termínem – populista.
 
NSDAP dalo hlas takřka 6,5 milionu Němců, 18 procent voličů. Se 107 poslanci se stala druhou nejsilnější stranou v Říšském sněmu. Prvenství si zachovali sociální demokraté, získali i komunisté, které volilo 13 procent lidí. Ztratily hlavně pravicové strany.
 
Přesto Heinrich Brüning vytvořil vládu bez Hitlera. Nicméně se s ním tajně sešel, ale okamžitě zjistil, že se s ním se nemůže domluvit. Je to fanatik!
 
Komunisté po boku nacistůObčas koketovali s nacisty i komunisté. V první polovině roku 1931 spolu s nimi, nacionalisty a polovojenskou organizací Stalhelm požadovali zrušení pruského parlamentu, což mělo vést k posílení ústřední moci. Když je v Praze za to kritizoval komunistický novinář Záviš Kalandra, vedení strany ho potrestalo důtkou.
 
Zákulisí téhle politické hry vysvětlil americký novinář William Shirer, který působil v Berlíně, v knize Vzestup a pád Třetí říše: „Komunisté byli na příkaz Moskvy do poslední chvíle oddáni podivné myšlence, že nejdřív musí zničit sociální demokraty, socialistické odbory a demokratické síly středních tříd. Jejich strategie vycházela z pochybné teorie, že ačkoli jejich vzestup povede k nacistickému režimu, bude tento režim jenom přechodný a nevyhnutelně přinese zhroucení kapitalismu, po kterém komunisté převezmou moc a nastolí diktaturu proletariátu. Fašismus reprezentoval z bolševicko-marxistického pohledu poslední fázi umírajícího kapitalismu, po které následuje už jenom komunistická potopa.“ Boj komunistů proti sociálním demokratům byl omyl. Shirer dodal: „Bezohlední a protidemokratičtí komunisté pracovní třídu rozštěpili.“
 
S nacistickým vůdcem se spřátelili někteří podnikatelé a bankéři, ale německá elita k němu zůstávala stále skeptická. Průmyslovým a obchodním magnátům imponovalo Hitlerovo tvrzení, že dokáže postavit hráz proti stále přitažlivějším komunistickým a socialistickým myšlenkám. Všichni měli hrůzu z pokusů o bolševizaci na počátku dvacátých let a ze Sovětského svazu. Třebaže se strana nazývala nacionálně socialistická, k socialismu měl Hitler daleko. Byl nacionalista a antisemita.
 
V březnu 1932 se konaly volby nového říšského prezidenta. Hindenburgovi končilo jeho sedmileté funkční období v květnu. Velkokapitál kandidoval Hindenburga, nacisté Hitlera, komunisté svého předsedu Ernsta Thälmanna.
 
Z necelých 38 milionů voličů dalo hlas stávající hlavě státu přes 49 procent – k opětovnému zvolení mu chybělo jenom 170 tisíc hlasů. Hitler se vyšvihl na druhé místo se 30 procenty. Thälmanna volili jenom komunisté – 13 procent.
 
Za týden si museli Němci volby zopakovat. Zvítězil Hindenburg s 53 procenty voličů. I Hitler si polepšil – získal 13 milionů hlasů, o 2 miliony víc než posledně.
Ve volbách parlamentních nacisté zvítězili – získali 230 poslaneckých křesel. Za nimi byli sociální demokraté se 133, Centrum s 97 a komunisté s 89. Hitler a s ním i Thälmann odmítli vytvoření koaliční vlády.
Adolf Hitler: Mein Kampf
 
 
Krize spasila NSDAPNásledovala série voleb v jednotlivých zemích. Ke svým proslovům se vůdce opět vznášel z oblak. NSDAP triumfovala. V Prusku, které zaujímalo dvě třetiny říšského území, získala 36,3 procenta a stala se nejsilnější stranou. V Anhaltsku dokonce skoro 41 procent, takže mohla jmenovat prvního zemského premiéra. Zvítězila i ve Württembersku a v Hamburku. V Bavorsku dostala jenom o desetinu procenta méně než vládnoucí Bavorská lidová strana.
 
Nacistům nahrávala hospodářská krize. Bez jejího rozkladného účinku, domnívá se Kershaw, „by se nacistická strana možná rozpadla a upadla v zapomnění, nanejvýš by se zapsala do dějin jako pomíjivý jev poválečných zmatků“.
 
Hindenburg nebyl spokojen s říšskou vládou. Proto v květnu 1932 jmenoval novou v čele s diplomatem a vojákem Fritzem von Papenem, který byl vlivným členem Centra, a měl za sebou pruské velkostatkáře i německý kapitál.
 
„Český frajtr“ kancléřem? Ne!V červenci se nacisté stali nejsilnější parlamentní stranou. Teď musíme převzít moc! Vůdce o tom jednal se svým spojencem ministrem obrany generálem Kurtem von Schleicherem. Požadoval kancléřský úřad pro sebe a ministerstva vnitra, letectví, práce a lidové výchovy pro své věrné. Schleicher byl přesvědčen, že pokud zůstane armáda (reichswehr) pod jeho kontrolou, bude kontrolovat i Hitlera.
 
Vypadalo to jako východisko ze stále složitější situace. V zemi bylo šest milionů nezaměstnaných – Hitler jim sliboval práci. Ozbrojení esamani, úderná pěst NSDAP, otevřeně válčili s militantními komunisty. Mohla by vypuknout občanská válka! Kancléř Papen se pokusil tlumit tyto rozbroje dekretem o boji proti terorismu, který stanovoval přísné tresty pro násilníky. Vláda ho však nedokázala prosadit v praxi.
 
Hindenburg s přeměnou kabinetu nesouhlasil. Ani s Papenovým návrhem, aby požehnal hnědo-černé koalici. „Jak by to vypadalo, kdybych udělal českého frajtra kancléřem!?“ řekl prezident. Senilní maršál si spletl rakouský Braunau, odkud svobodník Hitler pocházel, s českým Broumovem.
Papen se nevzdával. Nabídl Hitlerovi funkci vicekancléře. Nacistický vůdce odmítl – bylo by to pod jeho důstojnost.
 
Padesát projevů za měsícŘíšský sněm zvolil 30. srpna 1932 svým předsedou nacistu Hermanna Göringa. Na jeho jménu se dohodli nacisté s centristy a se členy Bavorské lidové strany. Druhé zasedání Papen překvapil, když přinesl dekret o rozpuštění sněmu. Nové hlasování proběhne 6. listopadu.
 
Páté volby v jednom roce! Vůdce opět zahájil maraton projevů. Jako demagog sliboval všem vrstvám společnosti, co chtěly, ale nikdy to nemínil splnit. Začátkem října přišlo na stadion do Postupimi na „říšské shromáždění mládeže“, organizované Hitlerovou mládeží, na 110 tisíc chlapců a dívek nejen z Německa, ale i z okolních zemí. Hitler vydržel stát sedm hodin se vztyčenou pravicí před pochodující mládeží.
 
Během jediného měsíce pronesl přes padesát projevů. Přesto už nedokázal plnit sály. Také jednotlivé organizace, krajské a okresní štáby polevily ve svém úsilí – chyběly peníze. Goebbels se obával propadu.
 
Obavy se naplnily – třebaže NSDAP volilo 33 procent lidí, ztratila dva miliony hlasů, získala pouze 196 poslaneckých míst, o 34 méně než v červenci. Nicméně vedoucí silou v Říšském sněmu zůstala. Pouze komunisté posílili.
 
Nacisty opouštěla střední třída, která se obávala jejich silných socialistických cílů. Veřejnost si také nedovedla vysvětlit, proč v létě odmítl Hitler vstoupit do vlády. Do volebních místností na venkově přišlo méně lidí. Přesto měla NSDAP koncem roku 1932 už 1,415 milionu členů a u SA stále sloužilo 400 tisíc mužů.
Pravice vztyčená vzhůru, vypnuté prsty. Hajlovat se nacisté naučili od italských fašistů. Ti si zase mysleli, že napodobují starý římský pozdrav. V antických textech však o podobném gestu není žádná zmínka. Na snímku z roku 1938 Adolf Hitler na shromáždění ve Vratislavi
 
„My jsme najali Hitlera“V říjnu 1932 zůstalo bez práce skoro 9 milionů Němců z 67 milionů obyvatel. Rozzlobení mladí muži vstupovali do komunistické strany, ale mnozí nakonec zakormidlovali k SA, kde získali finanční, materiální a kamarádské zázemí. Dělníci v továrnách zůstávali věrní sociální demokracii.
 
Listopadové hlasování politickou situaci nevyřešilo. Papenova vláda odstoupila. Hindenburg hledal nového kancléře. Nakonec jmenoval 3. prosince 1932 novým kancléřem generála Kurta Schleichera. Avšak ten si brzy uvědomil, že mu chybí podpora v Říšském sněmu. Papen tajně jednal s Hitlerem i s prezidentovým synem Oskarem Hindenburgem. Domluvili se, že Hitler by se mohl stát kancléřem a Papen vicekancléřem. Tradiční pruské šlechtě i generálům nacisté vyhovovali.
 
Prezident přiměl k demisi Schleicherův kabinet a Papena požádal, aby sestavil nový. Místo toho mu Papen večer 28. ledna 1933 oznámil, že politici z pravicových stran jsou schopni vstoupit do vlády v čele s Hitlerem, v níž bude Papen vicekancléřem. To poprvé prezidenta uspokojilo.
 
Oba pánové debatovali o klíčových ministrech. Zahraničí zůstane Konstantinu von Neurathovi. Obranu by měl dostat nějaký rozumný generál – shodli se na Werneru von Blombergovi. Papen bude i říšským komisařem pro Prusko.
 
Hitler souhlasil, že nacisté obsadí jenom dvě křesla – Wilhelm Frick vnitro a Hermann Göring zůstane ministrem bez rezortu, přičemž bude pověřencem na pruském ministerstvu vnitra. Tiskový magnát Alfred Hugenberg z Německé nacionální lidové strany povede hospodářství. Franz Seldte, předseda organizace vysloužilých vojáků Stalhelm (Ocelová přilba), se stane ministrem práce. Finance bude řídit odborník hrabě Johann Ludwig Schwerin von Krosigk.
 
Když Theodor Duesterberg ze Stalhelmu namítal, že Hitler není čestný člověk, odpověděl mu Hugenberg sebevědomě: „My už si ho osedláme.“ Duesterberg chmurně podotkl: „Jenom abyste jednoho dne nemusel prchat zahradami před zatčením.“
 
I některé Papenovi přátele to vyděsilo. „Vždyť ty se vydáváš Hitlerovi do rukou,“ varoval ho jeden. Budoucí vicekancléř odsekl: „My jsme si ho najali.“
„Kdyby projevil Hindenburg ochotu udělit Schleicherovi výnos k rozpuštění parlamentu, jímž tak lehce obdařil Papena, a odložil zasedání Říšského sněmu na dobu přesahující šedesát dnů povolených ústavou, mohlo se Hitlerovu kancléřství předejít,“ míní Kershaw. „Kritický bod hospodářské krize byl už skoro překonán a nacistickému hnutí hrozil rozpad, pokud se v dohledné době nedostane k moci, budoucnost tedy mohla vypadat jinak, i kdyby přinesla nějaký jiný autoritativní režim.“
 
„Správný člověk“Ještě v pondělí 30. ledna 1933 ráno zvažovali někteří generálové včetně Schleichera, jestli nemají převzít vládu a vyhlásit diktaturu. Dopoledne přijali členové kabinetu v čele s Hitlerem dekrety od Hindenburga.
 
Večer prošly desetitisíce nacistů s hořícími pochodněmi Berlínem. Začala epocha, kterou nacistická propaganda nazývala Třetí říší. První existovala do roku 1806 – Svatá říše římská. Za druhou považovali vybudování Německé říše kancléřem Otto von Bismarckem roku 1871.
Smrt si nevybírá Pověsili ho za nohy na benzínce. Mussoliniho smrt vyděsila Hitlera Smrt, která dala Hitlerovi naději. Před 70 lety zemřel prezident Roosevelt Hitlerova sebevražda? Možná ho zastřelil sluha, říká spisovatel Kvaček Koncem února 1933 se Hitler a Göring setkali s vlivnými podnikateli v čele s Gustavem Kruppem, šéfem největšího ocelářského podniku. Nacisté jim slíbili volnost podnikání a omezení odborů, vyloučili ekonomické experimenty a nabídli možnost zlikvidovat komunisty v příštích volbách. Bývalý ředitel Říšské banky Hjalmar Schacht potom požádal přítomné o dar ve výši tří milionů marek.
 
Nacisté šířili šeptandu, že se bojí komunistického puče. Když večer 27. února 1933 zapálil holandský anarchista Marinus Van der Lubbe Říšský sněm, Hitler, Goebbels a Göring si mysleli, že je to povel k revoltě.
 
Göring nařídil pruské státní policii, aby pozatýkala funkcionáře komunistické strany bez ohledu na jejich poslaneckou imunitu, rovněž odborářské předáky. Hon se nevyhnul ani levicovým intelektuálům a pacifistům. O měsíc později založil nacista Heinrich Himmler, nový policejní prezident Bavorska, u městečka Dachau poblíž Mnichova první koncentrační tábor, kam vězně bez soudu posílali.
 
Druhý den po ohni vyhlásil říšský ministr vnitra Wilhelm Frick výjimečné nařízení v boji proti terorismu. Na neurčito byly pozastaveny základní občanské svobody – svoboda projevu, shromažďování a tisku i právo na poštovní a telefonní tajemství.
 
Při volbách začátkem března 1933 NSDAP ve volbách triumfovala – získala 43,9 procenta hlasů. Z 647 poslanců bude mít 288 nacistickou legitimaci. Přesto hlasování Hitlera zklamalo, čekal, že získá absolutní převahu. Komunistům a socialistům dala hlasy třetina obyvatel.
 
Na řádnou schůzi nepřišlo 81 komunistických poslanců, kteří byli buď za mřížemi, nebo na útěku, také 26 sociálních demokratů chybělo. Nacisté a jejich spojenci tedy měli většinu. Avšak ke schválení zmocňovacího zákona, podle něhož by mohla vláda po čtyři roky vydávat zákony bez vědomí Říšského sněmu a Říšské rady, by potřebovali dvoutřetinovou většinu. Hitler sliboval, že tím nebudou dotčena demokratická práva. Poslanci zákon schválili, pouze 94 socialistů se nedalo zastrašit a hlasovalo proti.
 
Začala přeměna Německa v totalitní stát. Ze státních úřadů vyhazovali židy a demokraticky smýšlející lidi, bojkotovali židovské obchody, banky, lékaře a právníky. Tento trend pronikal i do všech hospodářských, společenských a kulturních institucí. Nacisté zdecimovali odbory i sociálně demokratickou stranu, vzápětí i další politické strany. Demokraticky smýšlející lidé začali z Německa houfně prchat. Mnozí lidé tam nechávali obrovské majetky, které nacisté zabavovali. Antisemitismus se projevil naplno. Bohatí židé se mohli draze vykupovat a odjíždět do zahraničí. I těmito penězi financovali noví pánové proměnu mírové ekonomiky na válečnou.
 
Na 100 tisíc lidí nahnali esamani v prvních měsících do vězení a provizorních koncentráků. Intelektuálové, úředníci, podnikatelé, profesoři a umělci čekali, že ze zahraničí přijdou protesty proti těmto pogromům – ty se však objevovaly jenom v omezené míře. Zprávy o represích z Třetí říše zněly příliš fantasticky a Goebbelsova propagandistická mašinérie je zpochybňovala, vykreslovala zemi v růžových barvách. Svět nemohl pochopit, že Německo – stát, z něhož vzešlo tolik myslitelů, umělců, vědců a vynálezců – by mohl klesnout tak hluboko.
Do NSDAP se hrnuli noví členové v očekávání nových kariér. Do konce dubna 1933 vydaly stranické sekretariáty 2,5 milionu legitimací, z toho 1,5 milionu po uvedení Hitlera do kancléřského úřadu. V červenci byla NSDAP vyhlášena za jedinou legitimní politickou stranu v Německu.
 
Ve čtvrtek 2. srpna 1934 sedmaosmdesátiletý Hindenburg zemřel. Jeho místo zaujal Hitler. V polovině srpna se konal plebiscit, který měl jeho diktátorské pravomoci posvětit. S vyzdvižením Hitlera, jemuž nyní náležel titul „vůdce a říšský kancléř“, souhlasilo 89,9 procenta Němců, kteří přišli k urnám.
 
„Hitler nebyl žádný tyran Německu vnucený,“ domnívá se Kershaw. „Třebaže ve svobodných volbách nikdy nedosáhl většinové podpory, byl říšským kancléřem jmenován podle práva přesně jako jeho předchůdci a v letech 1933–1940 byl možná nejoblíbenější hlavou státu na světě.“
 
Není divu – životní úroveň většiny Němců se za jeho panování zvedla. Stavěl silnice, zvláště dálnice, a továrny, tajně rozvíjel zbrojní výrobu. Nezaměstnaní šli pracovat anebo sloužit v ozbrojených složkách strany a státu, protože byla obnovena všeobecná branná povinnost. Pro zaměstnance zřizoval rekreační hotely na březích jezer a moře, nechal zlepšit zdravotní péči. Berlín ohlásil opětovné vybudování vojenského letectva – luftwaffe, stejně jako posílení válečného námořnictva – kriegsmarine.
Aby si uvolnilo ruce a nesvazovala je žádná mezinárodní pravidla, vystoupilo Německo v říjnu 1933 ze Společnosti národů.
 
Pokračování příště.
Zkrácená kapitola z knihy OSUDOVÁ TŘINÁCTKA – Státníci, světci a diktátoři, kteří formovali šílené 20. století (2012)
 
 
Zdroj: http://technet.idnes.cz/vzestup-adolfa-hitlera-07v-/vojenstvi.aspx?c=A150424_150017_vojenstvi_kuz#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6

Mýlil jsem se, Pravidla nečetl....uživatel gold je apa88 sám, 
 

 
1.1. Registrace - Uživatel musí být starší 7 let - Uživatel smí používat pouze jeden účet
6. Systém trestů a postihů
6.1 – Jednotliví uživatelé - Mírné porušení pravidel – Varování slovně nebo editací příspěvku- Porušení pravidel = udělení +1 bodu varování + editace příspěvku. Další porušení pravidel = udělení +3 bodů varování + editace příspěvku. Opakované porušení i přes předchozí varování = +5 bodů. Opakovaná ignorace varování = BAN 24 hodin. Porušení pravidel po návratu z 24 hodinového omezení = BAN na 30 dní, další i na delší dobu. Nasbírání deseti bodů = BAN na 30 dní, další i na delší dobu nebo permanentní. Zjištění založení více účtů u jednoho uživatele = permanentní ban na všechny účty.
 
-dostal jen 24 h

Mýlil jsem se, Pravidla nečetl....uživatel gold je apa88 sám, 
 

 
1.1. Registrace - Uživatel musí být starší 7 let - Uživatel smí používat pouze jeden účet
6. Systém trestů a postihů
6.1 – Jednotliví uživatelé - Mírné porušení pravidel – Varování slovně nebo editací příspěvku- Porušení pravidel = udělení +1 bodu varování + editace příspěvku. Další porušení pravidel = udělení +3 bodů varování + editace příspěvku. Opakované porušení i přes předchozí varování = +5 bodů. Opakovaná ignorace varování = BAN 24 hodin. Porušení pravidel po návratu z 24 hodinového omezení = BAN na 30 dní, další i na delší dobu. Nasbírání deseti bodů = BAN na 30 dní, další i na delší dobu nebo permanentní. Zjištění založení více účtů u jednoho uživatele = permanentní ban na všechny účty.
 
-dostal jen 24 h

29. dubna 1947 byli odsouzeni a popraveni zrádcové a kolaboranti Karel Čurda a Viliam Gerik

Po skončení 2. světové války vyvstala nutnost postihu válečných zločinů. Hlavním problémem však bylo vymezení pojmu válečného zločinu, který tehdejší mezinárodní právo dosud nevymezilo. Tzv. Briand-Kellogův pakt z 28. srpna 1928 se stal sice součástí mezinárodního právního pořádku, ale pachatelé válečných zločinů se vůbec neobávali postihu za jimi spáchané činy. Představitelé zemí postižených hitlerovskou agrese se proto snažili veřejně upozorňovat na spáchané zločiny a požadovali koordinovaný postup spojenců při zajištění a potrestání pachatelů těchto zločinů. První kýžený výsledek se objevil v prohlášení představitelů devíti okupovaných zemí z 13. ledna 1942 o potrestání německých válečných zločinů, kde v bodě 3 si Spojené národy stanovily jako hlavní cíle potrestání viníků a těch, kdo jsou za tyto zločiny odpovědni, organizovanou justici, ať už tyto zločiny nařídili, spáchali nebo jakkoli se na nich účastnili. Následovala další významná deklarace o odpovědnosti hitlerovců za spáchaná zvěrstva, jež byla přijata 2. listopadu 1943 a všeobecné úsilí spojenců vyvrcholilo Postupimskou konferencí Velké Británie, Sovětského svazu a Spojených států amerických, která potvrdila úmysl postavit válečné zločince před rychlý a spravedlivý soud. Ten posléze následoval v podobě Norimberského procesu s hlavními válečnými zločinci a procesy na něj navazujícími.
 


V Československu se uplatňovaly dekrety prezidenta republiky, upravující otázky československého státního občanství, konfiskace či znárodnění majetku. Mezi nimi byl vydán dekret prezidenta republiky č. 6 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech z 1. února 1945. Zásady potrestání válečných zločinců stanovila nová československá vláda na osvobozeném území a formulovala je v tzv. Košickém vládním programu, přijatém 5. dubna 1945. Právě zde stanovila v bodu IX zásady pro potrestání válečných zločinů, spáchaných nejen na národech Československa a na československém území, nýbrž i zločinů, spáchaných na jiných národech. Původní dekret byl s určitými změnami nahrazen pouze pro české země platným stejně nazvaným dekretem č. 16/1945 Sb. z 19. června 1945 (tzv. velký retribuční dekret). Na Slovensku se dekrety neuplatnily. Z odlišné povahy retribucí zejména představitelů válečného slovenského státu se využilo nařízení SNR č. 33 o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zločinců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. Výše zmíněný Dekret č. 16/1945 Sb. se týkal potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a též mimořádných lidových soudů. Oproti původnímu londýnskému dekretu č. 6 měl několik zásadních odlišností: např. se objevil nový § 11 – udavačství. Již pouhé udání bez následků bylo trestáno těžkým žalářem od 5 do 10 let, při zavinění ztráty svobody československého občana žaláře od 10 do 20 let. Dále byl přeformulován druhý odstavec § 16 o možnosti zmírnění trestu, odstavec 2 § 13 nově nezbavoval pachatele viny za zločiny spáchané při výkonu služební povinnosti apod. Dle dekretu č. 17/1945 Sb. vznikl Národní soud, dalším dekretem č. 137/1945 Sb. bylo umožněno uvalit zajišťovací vazbu na státně nespolehlivé osoby a tzv. malý retribuční dekret, jenž se týkal trestání některých proviněný proti národní cti. Všem těmto dekretům se říkalo retribuční. Velký retribuční dekret stanovoval přísnější trestní sazby pro trestné činy uvedené v dekretu spáchané v době zvýšeného ohrožení republiky – tedy v období mezi 28. květnem 1938 a 31. prosincem 1946. Pro jejich rozhodování byly zřizovány mimořádné lidové soudy, které se nacházely v sídlech krajských soudů. Skládaly se z pětičlenných senátů. Veřejný žalobce jmenovaný ministrem spravedlnosti předkládal soudu obžalobu. Největší význam pro celé řízení měly komise ONV a bezpečnostní orgány. Jejich zjištění ovlivňovala konečné rozhodování mimořádných lidových soudů. 
 


Dne 4. dubna 1942 se Gerik sám dobrovolně přihlásil na četnické stanici, učinil výpověď na gestapu a posléze začal nepříliš ochotně plnit pro gestapo i zadané úkoly a to s nejasnými výsledky. Přesto za svoji spolupráci získal pět milionů protektorátních korun, polovinu odměny za odhalení pachatelů atentátu na Heydricha (druhou polovinu obdržel Čurda). Gerik sám však toužil jen o to se dostat přes Švýcarsko do Anglie. Chtěl vysvětlit, proč se zachoval takovým způsobem, získat zkušenosti a opět přiletět zpět jako parašutista s novými přístroji a instrukcemi. Nakonec se ale chytil do pasti konfidenta Bedřicha Nováka63 a byl v roce 1943 gestapem zatčen, po tři měsíce vězněn na Pankráci a v Terezíně a 28. října 1943 odvezen do koncentračního tábora v Dachau, kde byl 29. dubna 1945 osvobozen Američany. Vrátil se do Čech, aby se v Praze hlásil u ministerstva národní obrany a vysvětlil okolnosti svého případu. Dne 23. května 1945 dorazil do Prahy a o den později se přihlásil na MNO. Ještě ten den bylo sepsáno prohlášení o jeho činnosti v operační skupině Zinc. Jeho naivní představy o tom, že mu vše bylo odpuštěno, se rozplynuly poté, co byl vzat 30. května 1945 do vězení polního soudu 1. československé divize. Ještě týž den požádal náčelník hlavní správy OBZ (Obranného zpravodajství) u MNO mjr. Bedřich Reicin o zahájení trestního stíhání proti bývalým příslušníkům československé armády, mezi nimiž byli i Čurda a Gerik. Oba případy byly vedeny odděleně. 1. června 1945 bylo vydáno usnesení týkající se Gerika pro podezření ze spáchání trestného činu vojenské zrady dle § 6 č. 1, 2. zákona č. 50/1923 Sb. z. Ještě týž den československý polní prokurátor 1. divize Gabriel Gabula uvalil na Gerika vyšetřovací vazbu. O čtyři dny později mu byl přečten zatýkací rozkaz a přečteno poučení o právu stížnosti, po kterém se Gerik odebral zpět do vazby. V následujícím týdnu byl podroben výslechům a začal si uvědomovat vážnost celé situace. Není proto divu, že 11. června 1945 využil nepozornosti dozorců a uprchl v nestřeženém okamžiku z denní vycházky. Ještě týž den byla rozhlasem vyhlášena nejméně třikrát zpráva o pátrání po 160-162 cm vysokém, zavalitém muži plavých vlasů, okrouhlého obličeje s bílými zuby, oblečeného v modrý proužkovaný kabát a žlutých plátěných kalhot se znalostí maďarského, anglického, německého a polského jazyka. A ještě týž den byl zatčen u Nepomuku, o pár dní později deportován do Prahy a 16. června vzat do vazby polního soudu. V důsledku jeho útěku polní prokurátor rozšířil vyhledávací řízení proti Gerikovi též na podezření ze zločinu zběhnutí dle § 183, 198 vojenského trestního zákona.

Čurda oproti Gerikovi nebyl zdaleka tak naivní. Věděl, že ho po případném osvobození Československa nic příjemného nepotká. Velice si byl vědom, že svým udáním způsobil smrt nejen parašutistům, svým kamarádům a také atentátníkům na R. Heydricha, dále rodinám, které parašutisty u sebe přechovávaly, a poté dalším parašutistům, které přímo vlákal do náručí gestapa. Začal proto ihned vylepšovat svoji reputaci. Po Pražském povstání v květnu 1945 o sobě v restauraci lidového hotelu Beránek prohlašoval, že pracoval po celé dva roky pro anglickou špionážní službu proti Němcům. Dále hodlal využít lákavé nabídky svého známého Jana Kalouska, který pro něj měl opatřit protektorátní legitimaci. Jenže ani zdaleka netušil, že Kalousek byl vlastenec, jenž po zjištění Čurdovy zrady toužil jen po tom, aby byl Čurda spravedlivě souzen za svoje spáchané činy. 18. května 1945 Čurda padl do léčky a přes houževnatý odpor byl zatčen.
Oba dva obvinění byli vyšetřováni nezávisle na sobě, ke spojení spisů došlo až u mimořádného lidového soudu. Vyšetřování vedl přednosta polního soudu ppor. dr. František Vohryzek. Dne 21. listopadu 1945 navrhl polní prokurátor polnímu soudu I. armádního sboru postoupení spisu v trestní věci proti svob. V. Gerikovi a rt. K. Čurdovi veřejnému žalobci u Mimořádného lidového soudu v Praze k eventuálnímu zahájení řízení podle retribučního dekretu. Tomuto požadavku bylo vyhověno 24. listopadu 1945, neboť činy obviněných obsahovaly skutkovou podstatu trestných činů uvedených v retribučním dekretu. O dva měsíce pozdě- ji, 29. ledna 1946, byli oba obvinění dle rozhodnutí vojenského soudu v Praze z 28. ledna 1946 přesunuti do vazby při Mimořádném lidovém soudu na Pankráci.

Téměř dva roky se shromažďovaly důkazy, které vypovídaly ve prospěch, či k tíži proti oběma obviněným. Teprve až 5. dubna 1947 veřejný žalobce u Mimořádného lidového soudu v Praze navrhnul zahájení řízení proti K. Čurdovi a V. Gerikovi. Oběma obžalovaným byl sdělen návrh veřejného žalobce: oba si vyslechli, že se na ně uvaluje řádná soudní vazba pro Mimořádný lidový soud v Praze a datum stanovené na hlavní přelíčení. Čurda si zvolil jako svého obhájce dr. Miloslava Mellana, Gerik se rozhodl hájit sám. Oba dva též prohlásili, že se budou hájit česky. Poté byli odvedeni do řádné soudní vazby.
Dne 25. dubna o deváté ráno předseda senátu Amos Pokorný zahájil soudní přelíčení. V jednací síni se nacházeli čtyři další soudci: Josef Hlaváč, Josef Hejbl, Zdenka Herdová, Václav Kinkora a Antonín Koleda jako náhradník, zapisovatel Karel Musil a veřejný žalobce dr. Sobotka. Byli předvoláni svědci a přizváni vojenští znalci z MNO (konkrétně mjr. Vlad. Roubíček jako poradce). Obviněným byla přečtena obžaloba.

První bod obžaloby 
Dle prvního bodu obžalovaní byli obžalováni z toho, že v době od června 1942 do konce okupace v Praze a jinde, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky se zaprvé dopustili zločinu vojenské zrady podle § 6 odst. 188 a 289 zákona na ochranu republiky v týle nepřátelské armády, vstoupili do služeb gestapa, pomáhali při pátrání po československých parašutistech, jakož i po osobách, které je přechovávali. Vyzradili nepříteli umístění výcvikových táborů československých jednotek ve Velké Británii, jména jejich velitelů a jiné vojenské důležité skutečnosti, o nichž byli povinni zachovat mlčení, tedy za války opatřili nepříteli nějaký prospěch, způsobili škodu branné moci nebo vojenským podnikům republiky nebo jejího spojence a vyzradili cizí moci přímo nebo nepřímo skutečnost, opatření nebo předmět, jež měly zůstat utajeny pro obranu republiky. Gerik se obhajoval, že nedostal žádné instrukce, jak se má chovat, pokud by padl do rukou gestapa. Vzápětí však přiznal, že ho ještě v Anglii informovali, že gestapo využívalo způsoby, jak přinutit vyslýchané vypovídat a že v takovém případě by měl raději zemřít. Připustil, že v Londýně při obdržení rozkazu před odletem podepsal prohlášení, že učiní vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že se dobrovolně zavázal ke splnění úkolu. Na gestapu prozradil postavení svých londýnských představených gen. Františka Moravce, škpt. Jaroslava Šustra a spojovacího důstojníka pplk. Richardse. Popsal, kde se nacházela ve Skotsku sabotážní škola a jak probíhal výcvik v této škole. Dle výpovědi tlumočníka gestapa Josefa Chalupského měl jednou na gestapu v Praze kreslit náčrtek výcvikového střediska československých parašutistů ve Skotsku. Tento náčrtek si úředníci gestapa velmi chválili. Gerik kreslil velmi zdařile a odborně, zhotovil plánek v různých barvách s příslušnými vysvětlivkami! Dále popsal odborníkům námořnictva, že Angličané měli novou magnetickou jehlu „minit“ a vysvětlil její činnost. V Berlíně u ministerstva letectví dle Chalupského měl dále zakreslit různé vojenské objekty na předložených mapách a plánech. Prý zatajil šifrovací klíč, kamarády, kteří byli cvičeni jako parašutisté, některé velitele, jiné ovšem prozradil. Snažil se pokaždé mluvit tak, aby mu mohli věřit, ale aby neřekl nic navíc. Soudci mu v tomto ohledu ovšem neuvěřili a považovali za prokázané, že obžalovaný Gerik všechny uvedené věci nepříteli prozradil. V důvodové zprávě k rozsudku soud zkonstatoval: “Škoda jím způsobená je jasná, neboť jednak čs. armáda ztrácela v týlu nepřítele vybrané nejlepší bojovníky, jejichž výcvik byl velmi nákladný, jednak musila měnit taktiku boje a hledat nové záchytné body pro své parašutisty.“ U Čurdy soud vzal za prokázané, že obžalovaný při svém výslechu u gestapa prozradil vše, co věděl o čs. armádě ve Velké Británii a o spojeneckých armádách, zvláště o jejich výstroji a výzbroji a jiných zařízeních. Sám Čurda přiznal, že prozradil situaci letiště u Wellesbourne a nouzového letiště u Warwicku i výcvikové středisko čs. parašutistů ve Skotsku. Podle fotografií v policejním albu udal, které příslušníky znal a jakou funkci v ní zastávali. Tímto by oba dva po objektivní i subjektivní stránce naplnili skutkovou podstatu zločinu vojenské zrady podle § 6 zák. č. 50/1923 Sb. Protože však byl čin spáchán v době zvýšeného ohrožení republiky, spadal pod skutkovou podstatu zločinu proti státu dle § 1 retribučního dekretu.

Druhý bod obžaloby 
Dle druhého bodu obžaloby měli podporovat fašistické nebo nacistické hnutí tím, že oba porušili vojenskou přísahu, dobrovolně se přihlásili a dali do služeb gestapa v Praze, pro které pracovali jako placení konfidenti, přičemž obviněný Čurda užíval krycího jména Karel Jerhot a stal se německým státním příslušníkem. Každý měsíc si z účtu u Kreditanstalt der Deutschen vybíral třicet tisíc korun. Oba dva obžalování se doznali, že po svém dobrovolném přihlášení na gestapu vstoupili do jeho služeb a byli užíváni k různým službám. Bylo prokázáno, že oba dostali od Němců odměnu po pěti milionech korun, jak vyplynulo z jejich doznání a výpisů z účtu u banky Kreditanstalt der Deutschen. Čurda oproti Gerikovi přijal německou státní příslušnost, též i krycí jméno Karel Jerhot a pod tímto jménem se i oženil. Svoje původní jméno vůbec nepoužíval. V březnu 1943 jel spolu s Gerikem do Mnichova identifikovat české parašutisty, kteří byli s letadlem sestřeleni a všichni uhořeli. Šlo o britský bombardér Halifax, sestřelený v noci ze 14. na 15. březen 1943 německou protiletadlovou obranou, na jehož palubě letěly výsadky Bronse a Iridium. Oba konfidenti identifikovali mrtvé a pokusili se i o výslech jediného přeživšího čet. asp. Františka Vrbky, který však zakrátko svým zraněním podlehl. Také Gerik jako konfident gestapa dostával úkoly a dostával za ně zaplaceno. Jednou kupř. měl zjistit, jestli jakási paní Regensburgová nepřechovávala u sebe parašutisty. Přitom se snažil svým vystupováním vyvolat dojem, že je pravý parašutista. O několik dnů po Gerikově návštěvě byla celá její rodina odvedena na gestapo a držena až do večera, kdy byl zjištěn úkryt parašutistů. Tímto oba obžalovaní v době zvýšeného ohrožení republiky podporovali nacistické hnutí, takže se tím oba dopustili zločinu proti státu podle § 3 odst. 1 retribučního dekretu.

Třetí bod obžaloby 
Za třetí měli sami nebo v součinnosti s jinými ve službách nebo v zájmu Německa zavinit ztrátu svobody většího počtu obyvatel republiky a tím způsobili smrt obyvatelům republiky tím, že Čurda 

a) vyzradil gestapu osoby, které buď jemu jako parašutistovi poskytli úkryt, aneb o nichž mu bylo známo, že nějakým způsobem podporují parašutisty, což mělo za následek, že Jindřich Bauc a Josefa Baucová z Nuslí, Jan Vojtíšek z Lázní Bělohradu, jeho manželka Božena, dcera Božena, syn Adolf a Jan a jeho manželka Kristina, Miroslav Jelínek a Jaroslav Trojánek, dále Josef Svatoš, František Svatoš, Zdeňka Janíková, Marie Svatošová, Vlastimil Moravec, Václav Král, Pavla Králová, Helena Králová, Vojtěch Kučera, Marie Kučerová, Věra Kučerová, Jan Bejbl, Antonie Bejblová, Aloisie Hrdličková, Jiří Hrdlička, Vratislav Ho- šek, Vlasta Hošková a Františka Zelenková byli zatčeni gestapem a později popraveni, že Marie Moravcová a Jan Zelenka při zatýkání spáchali sebevraždu a že to mělo za následek ztrátu svobody u Václava Krupky a Hanky Krupkové z Pardubic, Boženy Lískové, Marie Mácové, Antonína Máci, Oldřicha Máci, Růženy Kostečkové, Antonína a Františka Čurdy, Anny, Antonie a Boženy Čurdových. 

Čurda u soudu přiznal, že napsal lístek na četnickou stanici v Benešově, ale záměrně upravil u soudu jeho znění. Originální text zněl: “Zastavte pátrání po pachatelích na Heydricha, zastavte popravování nevinných osob, ježto pachatelem jest jistý Gabčík ze Slovenska a Jan Kubiš, jehož bratr jest hostinským na Moravě...,“ Čurda je však ve výpovědi změnil na: “Vrazi gestapáčtí, zanechte zbytečného zatýkání a vraždění českého národa. Já se vám přihlásím.“ Rozhodl se přihlásit, neboť chtěl zachránit rodinu a vesnici. Toto tvrzení potvrzuje i svědectví kriminálního komisaře Heinze Jantura, u něhož se Čurda přihlásil na pražském gestapu: Čurda se prý ptal, co s ním bude, když bude zastřelen, a co se stane s jeho matkou, zda bude též zastřelena. Jantur mu tehdy slíbil, že pokud přispěje k vypátrání pachatelů atentátu, tak se jemu ani jeho rodině nic nestane. Přesto byl Čurda údajně připraven se zabít ihned po výslechu, což se ovšem nepodařilo. Obžalovaný udání tudíž učinil úmyslně a v plném vědomí jeho důsledků. Příčinná souvislost mezi udáním obžalovaného a smrtí uvedených parašutistů byla plně prokázána tajnou zprávou pražského gestapa o vysvětlení atentátu. Uvedl všechny osoby, které mu v té době poskytly pobyt, ačkoli věděl, že bylo vyhlášeno stanné právo, podle něhož všechny takové osoby měly být i s rodinami vyvražděny. O Čurdově vině nebylo pochyb. Ani Čurdova rozvětvená rodina nebyla z jeho udání nadšena. Nikdo z nich nevypověděl, že by nabádali Čurdu k přihlášení se na gestapu. Naopak byli kvůli němu všichni zatčeni a vyslýcháni a jím donuceni, aby se přiznali, že ho u sebe přechovávali. Mjr. Reicin, náčelník Hlavní správy OBZ, jeho jednání odsoudil: nejenže svoji starou matku nezachránil, ale přivedl ji do rukou Němců a na popraviště na tři sta jiných lidí, spolupracovníků a hlavně sedm svých kamarádů, parašutistů, s kterými měl pracovat na splnění svých úkolů. Podle zprávy o vyšetřování atentátu, jež byla zaslaná státním tajemníkem při říšském protektorovi Karlem Hermannem Frankem do Berlína, Čurda svým dobrovolným přiznáním na gestapu a prozrazením sítě úkrytů přivodil zatčení velké řady lidí. Všichni zatčení byli 29. září 1942 odsouzeni stanným soudem v Praze k smrti, 22. října 1942 byli převezeni z Terezína do Mauthausenu, kde 24. října ihned po příjezdu byli popraveni (ženy zahynuly v plynových komorách). Celkový počet těchto Čurdových obětí dosáhl podle německé statistiky počtu 254 osob. Tímto činem byla proto naplněna skutková podstata zločinu udavačství podle § 11 retribučního dekretu. 

b) Koncem roku 1942 ve Studenci z příkazu gestapa Čurda předstíral, že jako parašutista hledá úkryt, se ubytoval u Miloslava Háka za tím účelem, aby na něm vyzvěděl pobyt tří parašutistů, které krátce předtím Hák u sebe přechovával a vyzvěděl určité okolnosti, které sdělil na gestapu, což mělo za následek zatčení Miloslava Háka a Ladislava Klazara. 

Miloslav Hák vypověděl, že při výslechu v Jičíně měl gestapák poznámky určitě od Čurdy. Prý měly být dokonce i vymyšlené: měl připravovat byt pro jiné parašutisty. Čurda u soudu vypověděl, že nic na svědka neudal, že si to musel vymyslet konfident Jaroslav Nachtmann. Nato zareagoval Hák, že o poslouchání zahraničního rozhlasu ho mohl udat jedině Čurda, neboť před nikým jiným rozhlas neposlouchal. Ladislav Klazar potvrdil Hákovu výpověď s tím, že je určitě musel Čurda udat, neboť gestapu prozradil i to, že rozebíral malý šrotovník. A to mohl vědět jedině kvůli tomu, že mu s tím sám pomáhal.

c) Měl Čurda v prosinci 1942 a lednu 1943 v Praze předstírat, že je členem parašutistické skupiny, ubytoval se u kapitána Miloslava Šáry a Šáru a jeho syna Miloslava na základě toho pak gestapo zatklo v březnu 1944. 

Miloslav Šára, syn Miloslava Šáry st., vypověděl, že za celou dobu, co otec Čurdu u sebe přechovával, ho nikdy nepodezíral, že by je byl právě on udal. O zatčení Šáry a dalších osob skupiny KOS (Kázeň-Odvaha-Statečnost) se postaral jiný konfident Šulc neboli Nachtmann.

d) V roce 1943 měl vylákat Čurda parašutistu Františka Pospíšila z Brna do Prahy, kde jej pak předal gestapu, čímž zavinil smrt. 

Zatčený konfident Augustin Přeučil vypověděl, že se mu obžalovaný Čurda doslova chlubil tím, jak přilákal a přivedl z rozkazu jistého Schultzeho parašutistu Františka Pospíšila do Prahy, aby ho vydal v nějaké pasáži na Václavském náměstí agentům gestapa, kteří na něj dle úmluvy čekali. Pospíšil byl velitelem skupiny Bivouac a více jak rok úspěšně gestapu unikal. Nasazení konfidenta Čurdy se mu stalo osudné: byl zatčen a v roce 1944 v Terezíně popraven. V posledních třech případech obžalovaný Čurda ve službách a zájmu Německa v době zvýšeného ohrožení republiky v součinnosti s jinými způsobil smrt nebo ztrátu většího počtu obyvatel republiky. Ve všech případech tak učinil úmyslně a s plným vědomím následků svého činu, takže tím byla naplněna skutková podstata zločinu proti osobám podle § 7 odst. 1 a 3 retribučního dekretu.

Viliam Gerik se měl v květnu 1943 ve Slaném vydávat z příkazu gestapa za parašutistu, vyzvěděl na Josefu Svobodovi, že přechovával 3 parašutisty, což mělo za následek jeho zatčení a smrt nejen Josefa Svobody, ale i Aloisie Svobodové a Ireny Svobodové a ztrátu svobody Alžběty Pužmanové. 

Alžběta Pužmanová vypověděla, že jejího otce navštívil Gerik a vyzvídal informace o třech parašutistech, co u něj přebývali. Buď prozradil gestapu, kam odešli, anebo jen to, že u Svobody přebývali. I toto mělo za následek, že kladenské gestapo 29. května 1942 celou rodinu pozatýkalo a popravilo, i když se nedozvědělo, kam oni tři parašutisté (ze skupiny Bivouac) od Svobodů odešli. Sama Pužmanová tomuto osudu ušla, neboť četníci předstírali, že neznají její nové jméno získané sňatkem. Byla zatčena později. Tímto činem Gerik způsobil ve spojení s jinými osobami smrt tří obyvatel republiky a ztrátu svobody dalšího obyvatele: A. Pužmanové. Naplnil tak skutkovou podstatu zločinu proti osobám podle § 7 odst. 1 a 3 retribučního dekretu.

Čtvrtý bod obžaloby
V téže době a tamže ve službách nebo v zájmu nepřítele jiného pro nějakou skutečnou nebo vymyšlenou činnost udali tím, že Karel Čurda dne 13. června 1942 zaslal četnické stanici v Benešově anonymní dopis, v němž jako pachatele atentátu na Heydricha označil parašutisty Gabčíka a Kubiše a totéž sdělil ústně na gestapu v Praze dne 16. června 1942, což vedlo k vypátrání jejich úkrytu v kostele Karla Boromejského v Praze 2, kde nalezli smrt společně s Janem Hrubým, Jaroslavem Švarcem, Josefem Valčíkem, Adolfem Opálkou a Josefem Bublíkem.
Viliam Gerik: 
a) V únoru 1943 v Praze udal Karla Tomana pro spojení s parašutisty, pro což byl Toman vyslýchán gestapem bez dalšího. 

Právě Toman poznamenal zásadním způsobem Gerikův další osud. Gerik za ním ještě coby parašutista přišel a poprosil ho o úkryt, neboť předchozí adresa v Praze u paní Žežulové selhala. Toman ho odmítl a podpořil ho v myšlence jít se udat na gestapo. V roce 1943 Gerik navštívil jeho matku a dceru a vyjadřoval radost z toho, že udělal dobře, že se dal ke gestapu. Dcera Miluše z něj dostala ale strach a vymyslela si historku, že Gerik žádal jejího otce o zapojení do ilegální organizace. Tuto historku vypověděla svému příteli, konfidentu A. Přeučilovi a chtěla se tak Gerika zbavit, o což se již Přeučil postaral. 

b) v dubnu 1943 měl v Praze udat Václava Krumlovského pro ilegální činnost, což mělo za následek zatčení Krumlovského gestapem a ztrátu jeho svobody. 

Přeučil na Gerika nalíčil past: Gerik se chtěl zapojit do ilegální organizace, opatřit si dokumenty a odcestovat přes Švýcarsko do Anglie. Jeho domácí Lebdušková ho proto seznámila s přítelem Krumlovským. Ten mu ovšem nedůvěřoval a vymyslel si historku o tom, že ho seznámí s nějakým plk. Vlčkem. Gerik se však v důsledku vlastní naivity dostal do pasti Přeučila a s ním byl zatčen i Krumlovský, který prošel přes vazby na Pankráci a Kladně až do koncentračního tábora v Buchenwaldu.

Vyhlášení rozsudku 
Po vyslechnutí svědků veřejný žalobce navrhnul rozšíření žaloby s tím, že obžalovaný Čurda sám nebo v zájmu Německa zavinil ztrátu svobody většího počtu obyvatel tím, že se jako agent provokatér ubytoval u Miloslava Háka, což mělo za následek, kromě ztráty svobody osob v žalobě již uvedených, ještě ztrátu svobody Josefa Lukeše, Bernarda Petříka a Josefa Lánského. Naproti tomu vzal část žaloby zpět, pokud se týkalo Čurdy, že zavinil ztrátu Adolfa Moravce, protože se ukázalo, že Adolf Moravec byl totožný s již v žalobě uvedeným Vlastimilem Moravcem. Tímto měli spáchat 

ad 1) zločin proti státu podle § 1 a § 6, odst. 1, 2 retribučního zákona, 
ad 2) zločin proti státu podle § 3 odst. 1 retribučního zákona, 
ad 3) zločin proti osobám podle § 7 odst.1 a 3 retribučního zákona, 
ad 4) zločin udavačství podle § 11 retribučního zákona. 

Za což by měli být potrestáni dle § 7 odst. 3 retribučního zákona a § 34 trestního zákona. Předseda skončil průvodní řízení. Žalobce ihned navrhnul odsouzení obžalovaných dle písemné obžaloby, oproti tomu obhájce navrhnul mírný trest. Předseda prohlásil jednání za skončené a soudci se odebrali k poradě. Soudci se jednomyslně usnesli na tom, že by měl být obžalovaný Čurda zproštěn viny v případě kpt. M. Šáry a obžalovaného Gerika v případech K. Tomana a V. Krumlovského. V ostatních případech byla vina obžalovaných jednomyslně uznána podle podané a rozšířené obžaloby. Jednomyslně bylo usneseno, aby ustanovení § 29 a 16 odst. 2 retribučního zákona nebylo užito a jednohlasně se shodli na trestu podle § 7 odst. 3 retribučního zákona, tj. trest smrti, a to proti oběma obžalovaným. Dle § 339 trestního řádu se určilo pořadí výkonu trestu: první Gerik, druhý Čurda. Oba navždy ztratili občanskou čest dle § 14a retribučního dekretu, jejich majetek propadl státu dle § 14c retribučního dekretu a podle § 389 trestního řádu byli odsouzení povinni nahradit náklady trestního řízení a výkonu trestu.
 

Čelní stránka rozsudku


Výkon rozhodnutí
Dne 29. dubna 1947 v 11 hodin 30 minut byl na obou odsouzených vykonán rozsudek trestu smrti na nádvoří pankrácké věznice a to neveřejně, pouze v přítomnosti osob uvedených v protokolu o hlavním přelíčení a mistra popravčího se dvěma pomocníky. Smrt Gerika byla konstatována v 11,45 hod. a Čurdy v 11,57 hod. vrchním justičním lékařem MUDr. Oldřichem Navarou.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Čurda
http://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_Gerik
internet

Mýlil jsem se, Pravidla nečetl....uživatel gold je apa88 sám, 
 

 
1.1. Registrace - Uživatel musí být starší 7 let - Uživatel smí používat pouze jeden účet
6. Systém trestů a postihů
6.1 – Jednotliví uživatelé - Mírné porušení pravidel – Varování slovně nebo editací příspěvku- Porušení pravidel = udělení +1 bodu varování + editace příspěvku. Další porušení pravidel = udělení +3 bodů varování + editace příspěvku. Opakované porušení i přes předchozí varování = +5 bodů. Opakovaná ignorace varování = BAN 24 hodin. Porušení pravidel po návratu z 24 hodinového omezení = BAN na 30 dní, další i na delší dobu. Nasbírání deseti bodů = BAN na 30 dní, další i na delší dobu nebo permanentní. Zjištění založení více účtů u jednoho uživatele = permanentní ban na všechny účty.
 
-dostal jen 24 h

Singlplayer je každá mise/kampaň, kde hraješ Ty proti botům....což je jako CoD, Crysis apod.
 
BTW, když tak koukám na jednotlivé příspěvky, není to zrovna zářný příklad pomoci absolutnímu nováčkovi....
 
********************************
 
Nepamatuji si, že by se singl mise nějak odemykaly (možné to je). Já sám před delší dobou pár misí zkusil, z hlavy si ale nepamatuji kde je přesně najdu. Snad si vzpomenu večer doma u PC.....nebo dřív odpoví někdo, kdo zrovna sedí u PC s hrou.....

Německé Leopardy nedokáží probít pancíř ruských tanků
 
Pode německého deníku Die Welt, pro německé tanky Leopard nemusí střetnutí s ruskou tankovou technikou dopadnout vůbec dobře. Důvodem je údajně chybějící dostatečně výkonná tanková munice, která dokáže probít nejsilnější místa čelního pancíře nejnovějších ruských tanků T-80 a T-90.
Foto: Německý tank Leopard; větší foto / Bundeswehr
 
Ekologie na úkor bezpečnostiV současné době německé tanky používají podkaliberní munici DM 53 a novější DM 63 typu APDS (Armour Piercing Discarding Sabot) od německé firmy Rheinmetall.

Nejnovější munice DM 63 má wolframový penetrátor. Munice se vyznačuje speciální hnací náplní SCDB (Surface-Coated Double-Base), která dovoluje použít munici v rozsahu teplot −47 °C až +71 °C. Stejnou pohonnou látku dostala i modernizovaná munice DM 53 A1.

Průbojnost munice DM 53 A1 a DM 63 je utajována. Podle deníku Die Welt si tanky Leopard 2A6/2A7 s hlavní o délce 55 ráží používající jmenovanou municí dokáží poradit s tanky T-72 řady B a také s T-80 využívající reaktivní pancíř Kontakt 5.

Podle autora článku v magazínu Die Welt, Hana Ruhleho, který působil v letech 1982 a 1988 jako náčelník politického plánování na německém ministerstvu obrany, však současná wolframová munice DM 53 A1 a DM 63 nedokáže probít nejsilnější místa čelního pancíře ruských tanků T-90 nebo nejnovějších verzí T-80.

Ruhle dává současný stav za vinu politickému vedení země, které z důvodu odporu ekologických a protijaderných aktivistů, zavrhlo vývoj tankové munice využívající ochuzený uran.

O problémech s nedostatečným výkonem tankové munice se vědělo již v 80. letech, ale v Německu nebyla politická vůle s problémem něco dělat. Řešením, jak obejít „neekologickou" uranovou munici, se stal kanón ráže 140 mm testovaný na tancích Leopard. Vzhledem k velkým cenovým nákladům však nakonec z instalace 140mm kanónu sešlo.

Problémy s průbojností munice však trpělo jen Německo. Ostatní země NATO, především Spojené státy, Francie a Velká Británie, ve svých tancích munici z ochuzeného uranu požívaly.
 
Střely z ochuzeného uranuPodkaliberní střely z ochuzeného uranu disponují při stejných podmínkách vyšším výkonem než wolframové střely. Wolframové střely probíjejí pancíř pouze působením kinetické energie. U uranových dochází k exotermické reakci s ocelí pancíře a vzniku eutektika (teplota tání 750 °C). Tento jev podporuje probíjení pancíře.

Hlavním ničivým faktorem po proniknutí střely z ochuzené uranu do tanku je jeho pyroforičnost (schopnost samovznícení). Při průniku je střela rozdrcena na různě velké části včetně prachu nebo roztavených kapiček eutektika (směs dvou látek).

Nejmenší částice po vniknutí do tanku prudce reagují s kyslíkem a vyvolají v uzavřeném prostoru přetlak téměř 2 MPa. Následky pro tank a posádku jsou fatální.

Větší části jsou rozžhaveny, pomalu doutnají a stávají se dlouhodobými ohnisky požáru. Vnikne-li do tanku wolframová střela, zničí tank s pravděpodobností 60 %, u střel z ochuzeného uranu je to téměř 100 %.

Tankovu munici s ochuzeným uranem používají například americké tanky Abrams. Jádro podkaliberní munice M829A3 (22,3 kg) tvoří 800 mm dlouhý a 10 kg vážící penetrátor z ochuzeného uranu. Američané munici používají od roku 2003.

Munice M829A3 je vyvinutá tak, aby si poradila s nejnovější generací ruských tanků vybavených reaktivním pancířem Kontakt 5. Američané vyvinuli také nejnovější munici z ochuzeného uranu M829A4, která je určená proti nejnovější generaci ruských reaktivních pancířů Relikt.

Leopardy při ostrých testech prokázaly schopnost používat širokou škálu americké tankové munice, včetně typu M829A3. Navíc tanky Leopard s kanónem o dálce 55 ráží dokáží udělit střele větší počáteční rychlost než americké tanky Abrams s kanónem o délce 44 ráží.
 
Německé tanky Leopard navíc používají z kanónu odpalované řízené střely LAHAT (Laser Homing Attack). Střela je vybavená tandemovou kumulativní hlavicí, která je schopná poradit si s reaktivním pancířem a probít ekvivalent 800 mm ekvivalentu homogenního válcovaného pancíře RHAe (Rolled Homogeneous Armour equivalency). Dosah střely LAHAT je až 8 km.
 
Připomeňme, že nejsilnější místa čelního pancíře T-72B3 (Kontakt 5) dosahují odolnost 690 až 800 mm RHAe proti podkaliberním střelám a 940 až 1180 RHAe proti kumulativním střelám. V případě T-90 (Kontakt 5) to je 800 až 830 mm RHAe (1150 a 1350 RHAe) a u verze T-90 s pancířem Relikt údajně 1100 až 1300 RHAe (1350 RHAe +).
 
zdroj: Armádní Noviny.cz

27. dubna 1940 zemřel František Novák
československý pilot a letecký akrobat

František Novák se narodil 26. srpna 1902 v obci Sokoleč nedaleko Poděbrad. Po výchození měšťanské školy se vyučil černému řemeslu v malé strojírně bratří Suchých v Pečkách a potom pracoval v Praze ve strojírnách ČKD.
 


Stát se letcem bylo jeho touhou od okamžiků, kdy na loukách u Poděbrad poprvé spatřil produkce průkopníků létání ing. J. Kašpara a E. Ciháka. 1. října 1922 nastoupil povinnou vojenskou službu u Hraničního praporu 1 v Děčíně. Své touhy létat se nevzdal a zažádal o přeřazení k letectvu. V letech 1923 až 1924 absolvoval Letecké učiliště československého vojenského letectva v Chebu a v roce 1925 se kvalifikoval jako stíhací pilot. Školu pro stíhací letce absolvoval s výtečným prospěchem spolu s pozdějším štábním kapitánem Malkovským. Sloužil postupně v Praze, Malackách, Chebu a byl ve Francii na dvouměsíčním výcviku. Od roku 1926 byl učitelem letecké akrobacie.
 


Poprvé na svůj talent upozornil na armádních leteckých závodech v roce 1928, kdy získal první cenu v akrobacii. V roce 1931 vystoupil dvakrát na leteckém dnu v Praze a v Plzni a vyhrál akrobatickou soutěž na prvním mezinárodním leteckém mítinku.V roce 1932 dosáhl dalšího vítězství v Národní akrobatické soutěži. Účastnil se leteckého dne v Praze, kde fascinoval diváky s letounem Letov Š - 131. v roce 1933 obsadil první místo na II. mezinárodním leteckém mítinku ve Varšavě. Novák zvítězil hned poté také na armádním leteckém dni v Praze a vyhrál rychlostní závod "Kašparův memoriál“. V roce 1934 v těžké konkurenci obsadil 4. místo v neoficiálním mistrovství světa ve francouzském Vincennes. Téhož roku startoval Novák v Portugalsku na memoriálu portugalského letce Platilo d´Abreu. Novák překvapil ostatní piloty z jiných států novými variacemi své vrcholné letecké akrobacie. I oficiální hosté vzdávali stejně jako předtím ve Francii hold Novákovu velkému umění. Sám prezident Portugalska přijal skromného československého letce, vyznamenal ho vysokým řádem a jmenoval poručíkem portugalské armády. Další rok následují úspěchy v Linci, Vídni a opět v Portugalsku. Tehdy soupeřil se zvlášť vybranou skupinou francouzských, španělských, anglických a německých letců a zvítězil. V září a říjnu téhož roku nenašel přemožitele ani v Praze a Bukurešti. Během IX. letních olympijských her v Berlíně roku 1936 proběhla také akrobatická soutěž. Místem jejího konání bylo letiště Rangsdorf na okraji Berlína. První místo v této soutěži sice získal pilot von Hagenburg, ale spíše počtem udělených bodů než skutečným výkonem. Nejlepšími piloty soutěže byli podle mínění většiny přítomných dva Češi. Druhé místo obsadil Petr Široký a třetí František Novák. Oba startovali na strojích Avia Ba-122.
 


Když 15. července 1936 přilétla do Prahy na letecké manévry československé armády sovětská delegace pod vedením Jakova Ivanoviče Alksnise, byla jim předváděna akrobacie slavné skupiny Novák, Hubáček, Široký i individuální akrobacie Františka Nováka na letounech Avia Ba-122. Celá delegace byla doslova unesena výkony našich letců. Generál Alksnis pozval Novákovu tříčlennou akrobatickou skupinu do Sovětského svazu. Na základě tohoto pozvání odlétá dne 30. září 1936 přes Rumunsko do Moskvy skupina čtyř letounů Avia Ba-122 spolu s doprovodným stařičkým Fokkerem F.VII. Jádro výpravy tvořili Novák, Široký, Hubáček a Výborný. Ukázky svého umění, od elementární až po náročnou akrobacii, předvedli naši letci v Oděsě, Kyjevě a Moskvě. Po 26 dnech se výprava vrátila domů. V SSSR si naši letci i jejich Avia Ba-122 získali všeobecné uznání.

Ve švýcarském Curychu, byl od 22. července do 1. srpna 1937 pořádán IV. letecký mítink. V mezinárodní soutěži leteckého umění jak v kategorii od 10 do 20 litrů, tak i v kategorii nad 20 litrů obsadil 1. místo František Novák, další místa v obou kategoriích obsadili jeho žáci poručík Široký, rotmistr Hubáček a štábní rotmistr Výborný. V mezinárodní soutěži akrobatických skupin zvítězila suverénně Novákova sedmičlenná skupina (F. Novák, P. Široký, J. Hubáček, R. Motyčka, R. Půda, J. Šimek a J. Taudy) nad skupinami 14 dalších států. Praha jim připravila královské uvítání. Několikrát byl Novák ve Francii. Naposledy v roce 1938 na mítinku v St. Germain en Laye u Paříže. Zde získal na neoficiálním mistrovství světa druhé místo. Pak se zúčastnil řady leteckých dnů v Nantes, Bordeaux, Strassbourgu, Mergnacu, Lille a pochopitelně i v Paříži. Mimo mnoha trofejí a pohárů byly Novákovi uděleny pilotní odznaky: francouzský, rumunský, portugalský a mnoho řádů a vyznamenání. V červnu 1938 vystoupil František Novák na X. sokolském sletu. Účast našeho letectva na něm byla mimořádně úspěšná. Program zahájila devítičlenná skupina nadporučíka Nováka, která při každém přeletu zobrazila barvami nápis X. slet. Následovala sedmičlenná skupina opět vedena Novákem, která předváděla různé přeměny tvarů. Bylo jich celkem šest: letka v šípu, letka ve tvaru bočného šípu, ležaté H, kříž, písmena T a Y. Nad letištěm potom zůstala jen trojice letců v čele s Novákem, kteří ukazovali vybrané cviky vyšší akrobacie. A přišel vrchol. Ve vzduchu zůstal sám František Novák. Posledním veřejným Novákovým vystoupení se stalo Ruzyňské letiště v rámci leteckého dne 12. března 1939.
 


Stejně jako mnoho dalších československých vojáků i nadporučík Novák utekl do zahraničí, aby mohl bojovat proti nenáviděným fašistům. Odešel 6. července spolu s letci Hubáčkem a Půdou a spisovatelem Dr. Františkem Langrem, autorem. Vlakem do Moravské Ostravy a odtud nákladním vlakem do Polska. Nejprve Katovice, pak Krakov, kde našich uprchlíků už bylo víc. Tady je plukovník Svoboda přemlouval, aby zůstali. Ale jejich cílem byla Francie. Dostal se do Kdyně, kde se nalodil a 1. srpna 1939 byl Novák jako jeden z prvních československých letců přijat do svazku francouzského letectva. I přes své zdravotní problémy nastoupil ve funkci instruktora ve výcvikovém středisku v Chartres. Těžká žaludeční choroba jej sužovala stále více. Odešel na operaci do vojenské nemocnice v Neuilly u Paříže. Avšak netrpělivý Novák, aniž po operaci vyčkal konce rekonvalescence, tři dny po operaci se vrátil ke své jednotce. Hned po návratu sedl do kabiny letounu a vznesl se k nebi. Po přistání jej museli z letadla vynést. Měl v těle popraskané všechny stehy. Byl v hrozném stavu. Následovala druhá operace, po níž za tři dny, 27. dubna 1940, zemřel. Přezdívalo se mu "Král vzduchu".
 

Hrob Františka Nováka v obci Sokoleč


Posledním přáním Františka Nováka bylo být pohřben ve svém rodném Československu. Dlouhou dobu byly ale jeho tělesné ostatky uloženy na malém vojenském hřbitova La Targette. Až nedávno se povedlo splnit slib, který dali kamarádi Františku Novákovi krátce před jeho smrtí. Rakev s ostatky Františka Nováka byla 10. srpna 2002 vyzdvižena z československého vojenského hřbitova a přepravena vojenským speciálem do České republiky. Při příležitosti jeho 100. výročí narození dne 24. srpna 2002 obec Sokoleč uspořádala ve spolupráci se Svazem letců ČR a Vzdušnými silami armády ČR vzpomínkový den, při kterém byly jeho ostatky se všemi vojenskými poctami uloženy do rodinné hrobky v obci Sokoleč. Po uložení rakve byla na místní základní škole odhalena pamětní deska a od té doby nese čestný název Základní škola letce Františka Nováka.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5% ... A1k_(letec)
internet

26. dubna 1937 byla bombardována Guernica

Guernica leží deset kilometrů od moře a 30 kilometrů severovýchodně od Bilbaa, hlavního města provincie Vizcaya. Dnes má kolem 18.000 obyvatel a pro Basky je významným poutním místem.

Proč si německá letecká skupina 88 "Legie Condor" pomáhající generálovi Franciscu Frankovi vybrala za svůj cíl Guernicu? Německé velení se prý řídilo jak vojenskými, tak politickými důvody. V případě Guernicy to však neplatí. Historici říkají, že městečko nemělo prakticky žádný vojenský význam. Byla tam jen jedna zbrojařská fabrika, sloužící baskickým protifrankovským bojovníkem. Tu však Němci nezasáhly. Nezničili ani pro Basky posvátný strom, při kterém baskický Lehendakari (prezident) dosud přísahá věrnost svým lidem. Bomby nespadly ani na budovu Baskické Rady, kde se dosud shromažďují představitelé baskických krajů. Nezbourali ani malou, ale důležitou železniční stanici. Na ruiny však proměnili více než 70 procent města, bomby shazovali na civilisty a na ty, kteří se snažili utíkat, dokonce stříleli.Informace o počtu obětí se liší. Uvádí se 800 až 1654 mrtvých, ale tyto počty nezahrnují mrtvé, kteří zemřeli později v nemocnicích na následky svých zranění nebo jejichž těla byla nalezena v sutinách domů.
 


Bylo pondělí 26. dubna 1937. V okolních baskických městech již probíhaly boje a ozvěny explozí bylo slyšet až na tržnici v Guernica. V 16:30 nad město ze severu doletěli první letadla Dornier Do - 17 a Savoia-Marchetti SM.79. Začali házet bomby. To sedm tisíc Guerničanů překvapilo, protože byli zvyklí pouze na přelety. První letadla však větší škody nezpůsobila. Vyvolala pouze reakci u obyvatel. Ti se rozutekli do úkrytů, okolních farem či lesů. Cílem první mise měl být původně most, aby Frankovy ​​síly zablokovaly odchod svých protivníků z města. Později však přišly další vlny náletů. Ten největší Guernica zažila v 17:30 a německá Legie Condor v ní použila bombardéry Heinkel He - 111, dopravní Junkers Ju - 52 naložené bombami a stíhačky He 51. Utrpení Guerničanů trvala asi 75 minut, přičemž kromě velkých bombardérů ještě stíhačky střílely přímo na civilisty, dokonce i na silnicích mimo města.
 


Když se letadla z Guernica stáhli, zůstala fabrika na výrobu zbraní Unceta neporušená. Někteří historici tvrdí, že Němci nebombardovali továrnu, protože mohla později pomoci Frankovým vojskům. Stejně se vyhnuli zničení baskického symbolu, aby nevyvolaly ještě větší hněv a odpor Basků. Ale samotný nálet měl i jiným národům Španělska, Kataláncům či Galicijčanům, ukázat, že za Franca se stát bude řídit z Madridu a jakýkoliv odpor bude krutě potlačen. 
 


Bilance bombardování Guernicy bylo 1654 mrtvých a několik set zraněných. Guernica se tak pro Němce stala střelnicí pro zkoušku kobercových náletů. Nacisté se nejprve snažili vydávat zničení Guernicy za omyl letectva, k němuž došlo pro špatnou viditelnost, je však známo, že 26. duben 1937 byl v Guernice slunečný a jasný. Až na norimberském procesu v roce 1946 maršál Göring cynicky prohlásil: "Španělsko mi dalo příležitost vyzkoušet mou mladou Luftwaffe."
 


Německo poprvé uznalo vinu letců nacistického Německa ústy svého prezidenta Romana Herzoga 27. dubna 1997, Spolkový sněm se za bombardování Guerniky omluvil v dubnu 1998. Stejně tak bylo rozhodnuto o přejmenování několika armádních objektů, které byly pojmenovány podle členů Legie Condor (týkalo se to zejména Wernera Molderse). V kontrastu s touto skutečností zůstává, že oficiální španělská vláda z Madridu nikdy formálně omluvu neprovedla.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Bombardov% ... D_Guerniky
internet

25. dubna 1960 americká ponorka USS Triton obeplula svět pod hladinou

Ponorka Triton byla postavena jako námořní ekvivalent letounu včasné výstrahy. Měla za úkol elektronické střežení vzdušného prostoru před plujícím operačním svazem letadlové lodi. Nesla na své palubě rozměrný výškový vyhledávací radar AN/SPS-26. Jako první americká ponorka byla poháněna dvojicí jaderných reaktorů. Také byla ve své době nejdražším plavidlem amerického námořnictva. Její stavba stála 109 000 000 USD. Projekt na jadernou radarovou ponorku byl zpracováván v letech 1954 - 1955. 29. května 1956 byl v loděnici General Dynymics Electric Boat položen kýl a 19. srpna 1958 byla spuštěna na vodu. 10. listopadu 1959 jí americké námořnictvo zařadilo do služby.
 
 


Spuštění ponorky Triton na vodu

Ponorka byla dlouhá 136,4 metrů a měla 11 metrů širokou palubu. Byla poháněna dvojicí jaderných reaktorů S4G, které vyráběly páru pro dvě parní turbíny. Ty otáčely dvojicí pětilistých vrtulí. Ponorka dosahovala rychlosti 30 uzlů na hladině a 27 uzlů pod hladinou. akční rádius byl díky pohonu v podstatě neomezený. Posádku tvořilo 172 mužů. Až do příchodu třídy Ohio se jednalo o největší ponorku v americkém námořnictvu.
 

SSNR-586 USS Triton


Počátkem roku 1960 byl vypracován plán na obeplutí zeměkoule pod hladinou. Byla zvolena stejná trasa, jakou podnikl Fernão de Magalhães (Fernando Magallanes) v roce 1520. Jako výchozí bod byly zvoleny Skály svatého Petra a Pavla, což je tucet ostrůvků v Atlantiku asi 950 km severovýchodně od brazilského města Natal. Celá akce dostala název Operace Sandblast. Provedeném byla pověřena ponorka SSNR-586 USS Triton a její kapitán Edward Latimer Beach, Jr.
 

Operace Sandblast


Na svou cestu kolem světa vyrazila 24. února 1960 a svého cíle dosáhla 25. dubna 1960. Urazila celkem 26 723 námořních mil, což je 49 491 km za 60 dnů a 21 hodin při průměrné rychlosti 18 uzlů. Během své cesty čtyřikrát překročila rovník. Do svého domovského přístavu New London se vrátila 10. května.
 

Přestože plula ponorka ponoořená, tak má i svého svědka památné plavby. Je jím devatenáctiletý filipínský rybář Rufino Baning, kterého USS Triton vyděsila svým periskopem v Magellanově zátoce na Filipínách. Časopisu "National Geographic", který celou cestu Tritonu dokumentoval se podařilo rybáře vypátrat. V rozhovoru pro tento časopis uvedl, že se bál, že je to oko mořské obludy.


Během své cesty musela posádka opravovat několik důležitých zařízení. Jeden člen posádky vážně onemocněl a musel být přeložen na křižník amerického námořnictva CA-132 USS Macon. Došlo k tomu u uruguayského Montevidea. Protože ponorka vynořila nad hladinu pouze část věže s poklopem, nebyl tento incident kvalifikován jako přerušení ponoření.


http://en.wikipedia.org/wiki/USS_Triton_(SSRN-586)
internet

24. dubna 1967 došlo k havárii přistávacího modulu kosmické lodi Sojuz-1

Sojuz se skládal ze tří sekcí. První byla vejčitá orbitální sekce, která poskytovala posádce jisté základní pohodlí a prostor. Byly v ní umístěny přístroje a vybavení, týkající se experimentů. V přídi mohlo být umístěno stykovací zařízení. Orbitální sekce se před přistáním odhazovala. Na orbitální sekci navazovala přistávací sekce ve tvaru zvonu. V té trávila posádka start a přistání a tato sekce jako jediná přežila návrat do atmosféry. Rozhodně v ní nebylo místa nazbyt, proto první posádky Sojuzů neměly k dispozici skafandry. Na přistávací sekci byl připojený válcový servisní úsek, který měl v přetlakové části přístrojové sestavy, nutné k provozu lodi jako je environmentální systém, orbitální orientační systém, komunikační systém a podobně. V nehermetické části pak servisní úsek obsahoval motor KTDU-35, přístroje nutné k jeho funkci a zásobu paliva a okysličovadla. Servisní úsek se od přistávacího modulu u prvních Sojuzů odděloval ve stejný okamžik, jako orbitální modul. Celá sestava vážila v případě první generace Sojuzu 6,56 t, na délku měřila 7,95 m a měla maximální průměr 2,72 m. Na servisním úseku se nacházela dvě křídla slunečních panelů o celkovém rozpětí 9,8 m.
Konstrukce Sojuzu začala za Koroljovovy éry s tím, že jeho derivát donese Sověty na Měsíc. Než bude loď hotova, měl doběhnout program Voschod prostřednictvím letů s pořadovými čísly 3-6; dokonce byla už jmenována posádka Voschodu-3. Jenže díky různým potížím a obstrukcím se termín letu posouval čím dál víc doprava a navíc bylo stále jasnější, že jednoduchý a ve svých možnostech omezený Voschod nemůže konkurovat sofistikovaným strojům Gemini. Sám Koroljov potají nařídil koncentrovat prostředky a personál na dokončení Sojuzu a po jeho smrti se Voschody tiše ztratily ze scény. Tu měla nyní opanovat nová hvězda jménem Sojuz, technikům konstrukční kanceláře a pracovníkům továren známá pod zkratkou 7K-OK (v případě varianty pro let k Měsíci pak 7K-LK).
 

Kosmická loď Sojuz


Hned prvním letem měla vyrazit světu dech. Během 24 hodin měly odstartovat dva Sojuzy- jeden, pilotovaný jediným mužem a druhý s trojčlennou posádkou. Na oběžné dráze se měly oba stroje spojit a dva kosmonauti z trojčlenné posádky měli vykonat kosmickou vycházku, při které by se přesunuli na palubu druhé lodi. Sovětský kosmický program nedisponoval stykovacím zařízením s průlezem. Let dvou Sojuzů tak měl být mimo jiné generálkou pro některé fáze letu k Měsíci, při kterém by se kosmonaut, který měl přistát na jeho povrchu, byl nucen na cestě tam i zpět přesunovat mezi lodí a jednomístným lunárním modulem vnějškem!Velitelem lodi 7K-OK výrobního čísla 4, která byla přejmenována na Sojuz-1, byl jmenován Vladimir Michailovič Komarov. Byl to jeden z nejschopnějších kosmonautů, byl velmi technicky nadaný a navíc to byl veterán. Své kvality prokázal při letu Voschodu-1, coby jeho velitel. Nyní se měl stát prvním sovětským kosmonautem, který se opakovaně zúčastní kosmického letu. Jeho náhradníkem byl jmenován Jurij Gagarin. Do trojčlenné posádky druhého Sojuzu byl jako velitel jmenován Valerij Fjodorovič Bykovskij, veterán Vostoku-5. Kosmonauty, kteří měli vykonat přestup do druhé lodi, se měli stát Jevgenij Vasiljevič Chrunov a Alexej Stanislavovič Jelisejev.
 

Vladimir Michajlovič Komarov


Ovšem vývoj lodi neběžel podle plánů. Na prvním letovém exempláři se objevilo v průběhu testů 2123 chyb a defektů. Dvě bezpilotní mise skončily v jednom případě nesplněním programu letu a dálkovým povelem k destrukci, v druhém případě situací, která by v reálu znamenala ztrátu posádky. Při návratu prohořel tepelný štít a po přistání se modul díky vzniklému otvoru potopil pod hladinu Aralského jezera.
Ale závod o Měsíc běžel a čas byl neúprosný. Na nějaké dlouhé prostoje a odklady nebyl čas. Sověti si uvědomovali, že díky tragédii Apolla-1 mají možná poslední šanci Američany dohnat. Večer 14. dubna 1967 se sešla Státní komise pod vedením Leonida Smirnova, aby konstatovala, že obě lodi jsou připraveny ke startu bez závad. Po pouhých dvou neúspěšných bezpilotních misích to bylo poměrně troufalé konstatování.
 

Nášivka letu Sojuz-1


Přes všechny obtíže přípravy ke startu pokračovaly. Velmi brzy ráno 23. dubna 1967 přijel na rampu číslo 1 autobus s Komarovem a Gagarinem. Komarov měl oblečen lehký vlněný oděv, Gagarin svou uniformu. Přesně podle plánu, v 00:35:00 UTC ( 03:35:00 Moskevského času) se nosná raketa ve verzi Sojuz odpoutala od rampy a Vladimir Komarov byl na cestě. Po 540 sekundách se Sojuz-1 oddělil od nosiče. Agentura TASS přinesla o startu zprávu, která vzrušila domácí i zahraniční pozorovatele. Mise totiž v ní byla označena jako Sojuz-1. Všechny předchozí sovětské lety byly oznamovány bez číslování. Tato změna mohla znamenat jediné. V nejbližší době se zřejmě chystá start druhé lodi! Že by zůstalo jen u prostého skupinového letu jako v případě Vostoků, tomu nikdo nevěřil. Navíc byla zveřejněna fotografie Komarova ve skafandru, na které bylo možno zahlédnout neuvěřitelně prostorný interiér lodi. Nikdo netušil, že fotografie byla pořízena při nácviku beztížného stavu v letounu Tu-104LL. Snímek ještě poměrně dlouho poté mátl západní komentátory ohledně vnitřních rozměrů Sojuzu. V řídícím středisku v Jevpatorii po navedení na oběžnou dráhu vládla také vzrušená nálada, ovšem z úplně jiných důvodů. Podle údajů telemetrie se nevyklopil levý solární panel. To znamenalo velmi výrazné omezení dodávky elektrické energie pro Sojuz, ale to byl ten relativně menší z problémů. Horší bylo, že neotevřený panel nejenže blokoval vyklopení záložní telemetrické antény, ale hlavně se díky němu nemohl odklopit kryt slunečního a hvězdného čidla 45K. Toto čidlo bylo klíčovým prvkem při zabezpečení polohy lodi při nadcházejícím setkání kosmických lodí a koneckonců i při návratu do atmosféry. Další systém orientace, iontový senzor, nefungoval správně díky kontaminaci spalinami z orientačních motorků Sojuzu. Díky problémům s uvedením do správné polohy také nebylo možno loď orientovat na Slunce tak, aby na rozložený solární panel dopadalo co nejvíce světla. Sojuz začal spotřebovávat energii v bateriích a nebyl schopen je správně dobíjet. Komarov se snažil o ruční stabilizaci lodi, ale neuspěl. Asymetrická konfigurace Sojuzu pouze s jedním rozloženým panelem působila díky vychýlenému těžišti velké obtíže při manévrování. Komarov se snažil s neovladatelnou lodí bojovat, jak jen to šlo. Kopal do stěny u dna přistávacího modulu v naději, že se mu podaří zaseknutý panel uvolnit. Marně. Pokoušel se také orientovat loď na Slunce ručně. Také marně. Začínalo být jasné, že ze spojení lodí nebude nic. Doporučení Borise Čertoka a dalších specialistů bylo jednoznačné: odvolat let Sojuzu-2 a nechat Komarova přistát co nejdříve, dokud je v bateriích ještě nějaká „šťáva“. Státní komise však byla jiného názoru. Na oběžnou dráhu tak směřoval další povel automatickému stabilizačnímu systému k orientaci na Slunce. Opět s nulovým výsledkem. Komarov se pokusil na pátém orbitu znovu o mauální orientaci s využitím sledování horizontu přes periskop, ale neuspěl. Jediný solární panel dodával pouhých 14 ampérů proudu, což bylo mnohem méně, než bylo potřeba. Specialisté v řídícím středisku na Krymu spočítali, že energie v bateriích bude vyčerpána zhruba kolem 17. orbitu a záložní baterie pak vydrží do 19. orbitu. Situace byla vážná. Od 7. do 13. orbitu se Sojuz-1 dostal mimo oblast sledovacích stanic, Komarov měl podle letového plánu spát. Na spánek ale nebylo pomyšlení. Část Státní komise, zejména maršálové Kerimov a Kamanin spolu s akademikem Keldyšem prosazovali zrušení startu Sojuzu-2 a přistání Sojuzu-1 při nejbližší příležitosti, tedy na 17. orbitu. Proti nim stál Vasilij Mišin. Stále doufal, že se situace uklidní a let proběhne podle původního programu. Dokonce se objevil plán, podle kterého měli Chrunov a Jelisejev během své kosmické vycházky opravit stávkující mechanizmus rozevírání panelu.
Veškeré naděje vzaly zasvé během 13. orbitu, kdy se Sojuz-1 dostal opět do zóny spojení. Komarov informoval řídící středisko o svém dalším neúspěšném pokusu stabilizovat loď pomocí iontového senzoru. Doporučil zrušit start Sojuzu-2. Díky nedostatku proudu začal zlobit také environmentální systém a teplota v kabině začala klesat. Státní komise jednohlasně zrušila misi Sojuzu-2 a vydala pokyn k zajištění přistání Komarova na 17. orbitu.
Řídící středisko se začalo připravovat na přistání Sojuzu-1. Čidlo Slunce a hvězd 45K bylo blokováno nerozvinutým panelem. Iontové senzory také nefungovaly korektně. Zbývalo ruční ovládání lodi, se kterým měl Komarov také potíže. Nesymetrické těžiště znemožňovalo přesnou orientaci a paliva v nádržích rapidně ubývalo. K tomu Komarov hlásil, že v zemském stínu je takřka nemožné najít horizont, podle kterého se měl řídit. A přistání na 17. orbitu znamenalo zážeh brzdícího motoru právě ve stínu. Pokud nedokáže Komarov loď uvést do správné polohy, buďto shoří v atmosféře, nebo se dostane na vyšší oběžnou dráhu bez šance na záchranu.
Čas zapálení brzdícího motoru byl stanoven na 23:15:12 UTC. Nastalo napjaté čekání na moment, kdy se Sojuz-1 ocitne opět v dosahu sledovacích stanic. O několik desítek minut později byl zachycen signál lodi. Balistici se pustili do rychlých výpočtů. Během pár okamžiků měli jasno. Parametry dráhy Sojuzu-1 zůstávaly stejné, brzdící motor se nezapálil! Podle Komarova tentokrát iontový systém fungoval správně do momentu, kdy přelétal rovník. Pak nevysvětlitelně selhal a řídicí systém lodi zablokoval zážeh brzdícího motoru.

Bylo třeba rychle vymyslet další nouzový plán. Nakonec byl schválen následující postup: přistání proběhne na 19. orbitu, Komarov nejprve na osvětlené straně zorientuje loď podle horizontu a poté předá kontrolu nad lodí gyroskopům KI-38. Ty byly známy jako poměrně spolehlivý mechanizmus. Po vylétnutí ze zemského stínu měl kosmonaut zkontrolovat orientaci lodi a případně doladit nesrovnalosti, pokud by se nějaké vyskytly. Motor se měl zapálit v 02:57:15 UTC a měl pracovat 150 sekund. Jurij Gagarin přečetl Komarovovi celý postup a ujistil se, že byl správně pochopen. Když se na 19. obletu Sojuz dostal do dosahu spojení, byla komunikace takřka nesrozumitelná díky atmosférickým poruchám. Komarov hlásil, že motor pracoval 147 sekund, vypojil se v 02:59:38 UTC. V 03:14 UTC Komarov zaznamenal na palubní desce signál „Nouze-2“. Stabilizační systém si nedokázal poradit s vychýleným těžištěm a gyroskopy vyslaly nouzový signál, jakmile odchylka od osy dosáhla 8°. Ale brzdící zážeh byl dostačující. Signál vypnul orientační systém a řízený sestup nebyl možný. Pokračovalo se s neřízeným balistickým sestupem.“ V následující chvíli bylo potvrzeno oddělení orbitálního a servisního úseku od přistávacího modulu. Vše důležité proběhlo podle plánu, Sojuz-1 a Komarov byli zachráněni. Asi 15 minut po rozdělení došlo podle předpokladu k přerušení spojení. Po několika minutách se spojení obnovilo, Do oblasti kolem Orska, kam měla kabina přistát, už směřovaly vrtulníky a letouny pátrací služby. Let Sojuzu-1 se chýlil ke konci. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že se blíží tragédie.

Uvolnil se brzdící a výtažný padák. Jeho tahem se měl ze svého kontejneru vytáhnout hlavní padák, jenže sekundy ubíhaly a nad lodí se třepotal a převaloval stále jen výtažný padáček. Hlavní padák se zasekl uvnitř kontejneru! Senzory na palubě Sojuzu zaznamenaly fakt, že loď nezpomaluje podle plánu. Systém fungoval přesně tak, jak byl naprogramován: uvolnil zavěšení hlavního padáku a vypustil záložní padák. Jenže hlavní padák byl stále ve svém kontejneru uvnitř Sojuzu a nemohl se tak odpojit. Záložní padák vylétl ze své schránky a zamotal se do výtažného padáku, který stále ještě plápolal nad lodí.

Byl 24. duben 1967, 03:22:52 UTC, když Sojuz-1 zakončil svou vesmírnou pouť úderem o zem v obrovské rychlosti. Při dopadu se kabina roztříštila a Vladimir Komarov byl na místě mrtev. Dílo zkázy dokončily motorky na tuhé palivo, které měly spustit zhruba metr nad zemí a zbrzdit tak přistání. Před přistáním se měl odhodit tepelný štít, pod kterým byly skryty. Ten ale zůstal na svém místě a při úderu o zem tak motorky zapálily zbytky samotné kabiny.
Posádka jednoho z pátracích letadel An-12 zahlédla Sojuz ještě ve vzduchu a navigovala na jeho pozici helikoptéry. První stroj přistál asi 70 metrů od místa dopadu. Záchranářům bylo okamžitě jasné, že Komarov je uvnitř trosek a už mu není pomoci. Jenže dohodnuté signály barevnými světlicemi neobsahovaly kód, který by znamenal smrt posádky. Proto záchranáři použili nejzávažnější dostupný kód „Kosmonaut potřebuje urgentní lékařský zásah mimo loď“. To zmátlo velitele záchranných jednotek a prodloužilo dobu, po kterou setrvávalo řídící středisko v domnění, že let skončil alespoň částečně úspěchem. Záchranáři se snažili uhasit plameny hasicími přístroji, požár byl ale natolik prudký, že nezbylo, než na vrak naházet hlínu. Z kabiny zbyla kouřící masa, vysoká asi 70 cm. Kosmonaut nebyl nikde k nalezení, až po dlouhém úsilí se podařilo identifikovat spečené ostatky o rozměrech asi 30 x 80 cm. Z trosek Komarovovy pozůstatky údajně vytahoval sám Gagarin. Tělo bylo převezeno do Moskvy, kde byla za přítomnosti některých kosmonautů vykonána pitva. 26. dubna 1967 byl popel Vladimira Komarova uložen během státního pohřbu do kremelské zdi.
 

Trosky přistávací kabiny


Vyšetřovací komise nakonec zjistila dvě závažné skutečnosti. Schránka padáku byla otevřena ve výšce 11 km a rozdíl tlaků mezi vnější atmosférou v této výšce a vnitřním prostředím modulu kontejner zdeformoval a znemožnil tak vytáhnutí padáku ven. V takové výšce nebyl padákový systém nikdy testován. Navíc výtažný padáček působil silou 1500 kg, ale k vytažení hlavního padáku bylo při následných testech třeba více než 2800 kg tahu. Druhým, neoficiálním, poznatkem byl fakt, že po nanesení speciální pryskyřice, která pokrývala vnější stěny lodi a chránila ji před žárem při vstupu do atmosféry, byly kabiny 7K-OK No.4 (Sojuz-1) a 7K-OK No.5 (Sojuz-2) testovány v tepelné komoře, kde měla mimo jiné ona pryskyřice polymerizovat a ztuhnout. Při testech nebyly díky nedbalosti techniků instalovány kryty padákových schránek a tak byly kontejnery vevnitř potřísněny pryskyřicí, která utvořila na stěnách drsný povlak. Ten bránil hladkému vyklouznutí padáků. Na základě těchto poznatků byly stěny padákových kontejnerů na dalších exemplářích lodí vyztuženy, jejich tvar změněn z válcového na konický a vnitřní povrch byl dokonale vyleštěn.
 

Spečené torzo Vladimíra Komarova


Nakonec je třeba zmínit jednu nechutnou aféru. Po letu se objevily spekulace o tom, že s Komarovem v očekávání jeho smrti ještě před vstupem do atmosféry mluvila jeho žena a Dmitrij Ustinov. Kosmonaut údajně dal ženě rady ohledně výchovy jejich dětí a pak bylo slyšet jen vzlyky. Ustinov prý také plakal a neustále opakoval Komarovovi, že je hrdina. Tato historka je nesmyslná. Od momentu, kdy bylo rozhodnuto o jeho návratu, měl Komarov plné ruce práce, aby zkrotil svůj Sojuz. Na soukromou komunikaci prostě nebyl čas, navíc- jak mohli pracovníci řídícího střediska v noci sehnat Ustinova a dopravit jej do řídícího střediska na Krym? Komarov byl velmi nadaný a schopný kosmonaut, byl si vědom toho, že se mohou vyčerpat baterie, ale nakonec nemusel ani přepínat na záložní sadu akumulátorů. Byl přesvědčen, že mise skončí úspěšně, odhozením servisního úseku vlastně odhazoval i své problémy. V návratovém modulu se do aktivace padákového systému nevyskytla žádná život ohrožující závada. O tom, že zemře, mohl vědět maximálně několik desítek sekund před dopadem.

Program Sojuz se touto tragédií, stejně jako jeho protějšek Apollo, zadrhnul a zastavil na dlouhý rok a půl. Přesto se koncept kosmické lodi Sojuz ukázal natolik progresivním, že se používá dones. Katastrofa, která měla své kořeny mimo jiné i v neschopnosti hlavního konstruktéra Mišina odolat politickým vlivům a termínům, byla první nehodou, u které přišel kosmonaut o život během mise.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Sojuz_1
internet

O tomhle filmu uz tu rec byla...jako film(!) se mi to velmi libilo, vyborna vyprava...jen se moc nedrzi historie....
 
Dneska jsem se konecne podival na Fury.....je to presne totez...nekteri "odborni kritici" to strhali, jen pri tom zapominaji na ucel takovehoto filmu....proste je to oddechovka a jejim cilem je vydelat penize...
za mne: vyprava vyborna, pribeh uchazejici (prehanky u takovychto filmu neresim) a mam rad, kdyz se ve filmu objevi originalni technika, i kdyz nekdy delana SW animaci (viz Red Tails), to mne ale neurazi.....

Bomby na Škodovku: Spojenci varovali. Němci postavili falešnou továrnu
 
Když lidé ve středu ráno 25. dubna 1945 v tehdejším protektorátu naladili na rozhlasových přijímačích londýnské vysílání BBC, byli nanejvýš překvapeni. Spojenci je varovali před nálety. Riskovali životy vlastních pilotů, aby ušetřili české obyvatelstvo.   Hořící Škodovka po náletu. | foto: Foto ze sbírky Karla Fouda
 
 
V rozhlasovém éteru se ozvalo následující varování: „Cílem velkého svazu spojeneckých bombardérů, který je na cestě nad nepřátelské území, se mohou stát Škodovy závody. Dělníci, opusťte továrnu a zůstaňte do odpoledne venku.“
 
Fotogalerie    
 
 
Vrchní velitelství spojeneckých vojsk v Evropě je nechalo opakovaně zveřejnit - v češtině i němčině - s úmyslem zachránit životy civilního obyvatelstva i za cenu ohrožení vlastních osádek, které jej mohly slyšet na svých radiostanicích. Je zřejmé, že to vzbudilo na jejich straně velké obavy, co je nad Plzní čeká. Není známo, že by ke stejnému kroku spojenci za války přistoupili i v jiném případě.
Pro úder na Plzeň, který stejně jako nálet na Prahu 14. února 1945 zůstává předmětem bouřlivých diskusí, bylo vyčleněno 307 bombardérů typu B-17 z 1. letecké divize 8. letecké armády, které odstartovaly za úsvitu ze základen veVelké Británii. Větší část měla zaútočit na Škodovku, zbývající na letiště, které se rozprostíralo nedaleko borské věznice (a na jeho místě nyní stojí kampus Západočeské univerzity). V předchozích dnech na něm průzkumná letadla odhalila až sto nepřátelských strojů včetně proudových stíhačů Me 262.
Připomeňme, že 25. dubna 1945 americká 97. pěší divize sváděla boje o Cheb a 2. ukrajinský front osvobodil některá předměstí Brna.
Plzeň pod mrakemPodle plánu měla do prostoru Plzně dorazit v předstihu šestice stíhacích letounů, aby zjistily aktuální meteorologickou situaci. Jejich závěr byl jednoznačný: obloha bez mraků a viditelnost téměř neomezená. V době zahájení útoku bylo ovšem nad Plzní oblačno, jak se dočteme ve zprávě o této misi. Pokud by byl tento stav platil i předtím a velitel formace bombardérů Lt. Col. (podplukovník) William H. Nelson by se byl o něm dozvěděl včas, patrně by se býval rozhodl pro změnu kurzu k náhradnímu cíli - seřaďovacímu nádraží v Mnichově. Nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto rozporu je, že během 45 minut se prostě změnilo počasí, jak ostatně bývá v dubnu obvyklé, ovšem nelze vyloučit ani to, že stíhači zabloudili a spletli si Plzeň s jiným městem.
V rozkazu 8. letecké armády č. 696 pro tuto misi, která byla, jak se záhy ukázalo, její poslední bojovou misí za války, se doslova uvádí, že Škodovka je jedinou velkou fungující zbrojovkou, která dosud zůstává v německých rukou a její výrobky jsou distribuovány přímo jednotkám na frontě. Dnes můžeme jen spekulovat, jakou roli v tom sehrála úspěšná nacistická dezinformační kampaň o tzv. Alpské pevnosti, kam se měly údajně uchýlit špičky nacistického režimu a kde měla německá armáda klást tuhý odpor.
Škoda: důležitý článek nacistické válečné mašinerie„Faktem zůstává, že Škodovka, která byla součástí koncernu Reichswerke Hermann Göring, patřila k nejdůležitějším článkům nacistické válečné mašinerie. Svědčí o tom průměrná roční produkce v období 1941 až 1945: 2 400 děl různých ráží, 2 000 tanků nebo jiných obrněných vozidel, 215 000 tun dělostřelecké munice a 25 000 elektromotorů. V době náletu podnik se 45 tisíci zaměstnanci představoval 30 procent zbrojní výrobní kapacity skomírající třetí říše,“ vysvětluje plzeňský badatel Karel Foud, který se touto problematikou zabývá déle než dvacet let. Od července 1944 se Škodovka podílela na výrobě tzv. stíhače tanků Hetzer.
 
Stíhače tanků Hetzer ve Škodovce.
  Poplachové sirény ve městě se rozezněly přesně v 10:11. Lidé neváhali a zamířili do nejbližšího krytu. O patnáct minut později dopadly první pumy na Lochotín a Karlovarskou třídu a v 10:46 hodin na samotnou továrnu. Američany přivítala intenzivní a poměrně přesná palba několika desítek obávaných protiletadlových kanonů ráže 88 milimetrů rozmístěných v okolí Plzně. Jejich obsluhy byly po zachycení relace BBC pochopitelně uvedeny do stavu nejvyšší pohotovosti.
Jelikož osádky měly za úkol zaměřovat cíl výlučně vizuálně, kvůli mrakům i stoupajícímu dýmu z hořících objektů v areálu Škodovky musely na něj opakovaně nalétávat, což zvyšovalo riziko, že budou letouny zasaženy, a současně to vedlo k větší nepřesnosti shozu pum.
Na Škodovku nakonec 198 letounů svrhlo 526 tun trhavých a zápalných pum. Exploze a následné požáry ji proměnily z větší části v ruiny. Cena za následnéopravy byly později vyčísleny na dvanáct miliard poválečných korun. Navzdory velkému úsilí závodního hasičského sboru byl provoz zcela zastaven, přestože se jej Němci, kteří si uvědomovali význam Škodovky, snažili aspoň v omezeném rozsahu obnovit. Při náletu byly zdemolovány také řadové domky v dělnické kolonii Karlov v těsném sousedství se Škodovkou a byla postižena civilní zástavba především ve Skvrňanech a Roudné. Uvnitř závodu zahynulo šest lidí, 59 pak ve městě. K tomu je třeba připočítat dvacet zabitých členů obsluhy jedné protiletadlové baterie v Roudné. Mimo Škodovku bylo v Plzni podle oficiální statistiky zničeno 339 domů a více než 2 700 poškozeno.
Dvě třetiny letounů byly zasaženy německými šrapnely“Když asi po hodině nálet skončil, vracel jsem se domů. Všude byl cítit zápach vybuchlých bomb a štiplavý kouř z hořících trosek. Nejvíce kouře vycházelo z hořícího skladu modelů, který bylo po válce nutno zcela zbourat a postavitnově. Proti našemu domu (na rohu Dělové a Husovy ulice - pozn. autora) byla v plamenech ohrada skladu dřeva Západočeského truhlářského družstva. Slabý východní vítr foukal rozžhavený vzduch na náš dům, který šťastně zůstal dál. Všechna skla v oknech byla rozbitá a dveře bytu jsem našel tlakem otevřené. Sousední budova ředitelství Škodovky (dnes parkoviště aut před první bránou) byla zasažena na několika místech a musela se pak zbourat. Blízko stojící budovu Strojírny I jsem otaxoval za totálně zničenou,” vzpomínal tehdy 22letý Miloš Vít.
Také Američané utrpěli citelné ztráty. Na své základny se nevrátilo sedm bombardérů, další čtyři se sice vrátily, ale s takovým poškozením, že musely být zcela odepsány. Čtyři letouny havarovaly v okolí Plzně, jeden nouzově přistál - viz boxík Sestřeleni. Celkem 180, tj. asi dvě třetiny do akce nasazených letounů, si od Plzně odneslo poškození od šrapnelů.
Sestřeleni Celkem čtyři spojenecká letadla byla během náletu sestřelena. U Vejprnic (z 379. bombardovací skupiny), u Čemín (z 92. bombardovací skupiny), u Skvrňan (z 303. bombardovací skupiny) a u Lhoty u Dobřan (z 398. bombardovací skupiny).
Pátý stroj nouzově přistál u Písařova Vesce na Tachovsku. Opuštěný vrak zde zůstal ležet ještě několik let, než byl odtažen do šrotu, a sloužil jako vítaný zdroj kvalitního materiálu.
Pro dvacet jedna letců byl 25. duben 1945 posledním dnem v jejich životě. Jejich kolegové, kteří vyvázli, byli dříve nebo později zajati. Několikadenní dobrodružnou cestu absolvoval 1st Lt. Warren F. Mauger, pilot z 303. bombardovací skupiny, než se mu podařilo díky pomoci místních obyvatel a totálně nasazených Rusů na jednom statku šťastně dojít do amerických linií.
Otazníky dlouho obklopovaly osud osádky 1st Lt. (nadporučíka) Allana H. Fergusona. Pět jejích členů našlo smrt v troskách letounu, který se zřítil u Lhoty u Dobřan, jeden měl být zastřelen německými vojáky a zbylí se zachránili a byli zajati. Podle K. Fouda se po válce rozšířila pověst, zanesená i v místní kronice, která byla založena na výpovědi francouzského zajatce, že Američané se stali obětí lynče. Seznam údajně zavražděných letců, který však obsahuje dvanáct osob, pochází z blíže nedefinované zprávy americké vyšetřovací komise za rok 1945. „Za zcela smyšlené považuji informace o rituálních tancích na nedůstojných hrobech, což můžeme dávat do souvislosti s napětím, které panovalo mezi Čechy a sudetskými Němci,“ dodává K. Foud.
V 50. letech se jako oficiální přijala teze, patřičně ideologicky zabarvená, o tom, že nálet na Škodovku neměl krátce před německou kapitulací vůbec strategický význam, ale že skutečným motivem byla snaha vyřadit konkurenci amerického průmyslu a oslabit hospodářství obnoveného Československa, o kterém se předpokládalo, že se začlení do sovětské sféry zájmů. K tomuto tvrzení však chybí důkazy. Rekonstrukční práce se ve Škodovce rozeběhly v rychlém tempu ihned po osvobození. První tavba martinské oceli se uskutečnila v září 1945 a o tři měsíce později ze Škodovky vyjela první poválečná lokomotiva.
 
Maketa Škodovky, která měla zmást bombardéry Spojenců.
  Do osudového 25. dubna 1945 spojenci podnikli na Škodovku osm náletů, které způsobily nanejvýš jen krátkodobé narušení výroby. Například v noci na 17. dubna 1943 britská letadla svrhla pumy v důsledku navigační chyby na městečko Dobřany, přičemž byla pobořena zdejší psychiatrická léčebna a mnoho obytných domů. Tento útok si vyžádal nejméně 200 mrtvých.
Dřevěná maketa Škodovky potažená pytlovinou, kterou ve snaze zmást spojenecké letectvo vybudovali Němci na jaře 1943 na ploše 100 hektarů mezi obcemi Vochov a Vejprnice (zahrnovala i dvanáct charakteristických komínů a napodobeninu tratí do Chebu a Domažlic), se zcela minula účinkem.
 
zdroj: iDnes

První oficiální fotky ruského tanku T-14 Armata
 
Ruské ministerstvo obrany zveřejnilo první oficiální fotky ruského tanku T-14 Armata a dalších obrněných vozidel. Většina nové techniky však byla částečně maskovaná plachtou. Přesto fotky dávají věrnou představu o nové generaci ruských obrněných vozidel
Foto: Tank T-14 Armata se zamaskovanou dělovou věží; větší foto / Ministerstvo obrany Ruské federace
 
Tank i další vozidla byla vyfocená při nácviku vystoupení konané na Rudém náměstí 9. května při příležitosti ruského Dne vítězství. Mezi více než stovkou vozidel uvidíme na Rudém náměstí také deset tanků T-14 Armata. Viděné tanky T-14 a bojová vozidla T-15 však nejsou sériové stroje, ale „pouze" testovacími vozidly určenými pro vojenské vývojové testy.

Co o tanku zatím T-14 víme? Výzkumné a analytické centrum Foreign Military Studies Office (FMSO) americké armády ve studii Operational Environment Watch, využívající otevřené zdroje, zveřejnilo základní charakteristiky tanku T-14.

https://youtu.be/8yJinijvv9c
 
Video: Defilé tanků T-14 Armata. / YouTube
 
Vozidlo pohání dieselový motor se špičkovým výkonem 1100 kW (1500 koní). Ovládání věže a dělá je plně elektrické. Posádku tanku tvoří dvojčlenná nebo trojčlenná posádka sedící vedle sebe v oddělených pancéřových kapsách. Tank dokáže v případě nouze ovládat pouze dvojčlenná posádka.
 
Detekční vzdálenost T-14 je odhadována na méně než 5000 metrů, schopnost ničit cíle na vzdálenost až 8000 metrů (pomocí řízených střel). Zásoba munice je 45 kusů, rychlost střelby až 12 ran za minutu. Nová hlaveň lépe odolává tepelnému namáhaní, je tedy při dlouhodobé střelbě přesnější.
 
https://youtu.be/hOzrf4iyE8o
 
Video: Těžké pásové obrněné vozidlo T-15 využívá podvozek Armata, ale motor je umístěn v přední části. Všimněte si mohutných odnímatelných bloků reaktivního pancéřování na čele a bocích korby. / YouTube
 
Maximální rychlost je mezi 80 až 90 km/h, dojezd kolem 500 km. Hmotnost tanku se odhaduje kolem 50 tun. Podvozek je schopen však snést zatížení až 65 tun a poskytuje tak dobrý základ pro budoucí modernizace.

Úroveň pancéřové ochrany není známa. Tank T-14 však získá aktivní systém ochrany Afganit využívající dopplerovský radar. Afganit podle všeho dokáže tank chránit (není jasné s jakou úspěšností) před protitankovými řízenými střelami a dokonce před tankovou podkaliberní municí.
 

Video: Tank T-14; větší foto / Dimi, russiadefence.net
 
Noviny Rossijskaja gazeta, které jsou stoprocentně vlastněné ruskou vládou, před časem dokonce uvedly, že Afganit T-14 teoreticky ochrání tank před útokem vrtulníku Apache střílejícího protitankovou střelu AGM-114 Hellfire. „Apache s raketami zřejmě nebude mít 100% šanci na zničení tanku T-14," dočteme se také ve studii Operational Environment Watch.

Podle stejné studie s největší pravděpodobností čelní pancíř korby T-14 odolá jakékoliv současné kumulativní a podkaliberní munici.

Otázkou je, kdy tank Armata a odvozená vozidla vstoupí do služby. Podle Vjačeslava Khalitova, náměstka generálního ředitele firmy Uralvagonzavod, v březnu a květnu firma poslala do armády k vývojovým testům 20 vozidel T-14 a T-15. Na základě připomínek vojáků dojde k následné úpravě konstrukce tanků do požadované podoby. Podle FMSO je reálné zahájení sériové výroby vozidel T-14 a T-15 v roce 2017 nebo 2018.
 

Video: Těžké bojové vozidlo pěchoty T-15; větší foto / Dimi, russiadefence.net
 
Na pásové platformě Armata vzniklo také těžké bojové vozidlo pěchoty T-15. Výkony s T-14 jsou podobné, ale jsou zde zásadní konstrukční rozdíly. Motor je umístěn v přední části, aby vzadu vznikl prostor pro převážený výsadek nebo náklad v případě specializovaných verzí (velitelské, odtahové, zdravotnické, atd.).

Dálkově ovládanou věž se 125mm kanónem 2A85 z tanku T-14 nahradila dálkově ovládaná věž s 30mm kanónem (věž je podvozkově univerzální). Dodatečnou a pravděpodobnou výzbroj T-15 tvoří protitankové střely.
 

Foto: Bojové vozidlo pěchoty Kurgaňec-25; větší foto / Ministerstvo obrany Ruské federace
 
Vozidla založené na pásové platformě Kurganěc-25 nahradí v ruské armádě bojová vozidla pěchoty BMP-1/2/3.  Kurganěc-25 je odlehčenou sesterskou platformou nového tanku Armata. Podle výrobce obě vozidla využívají velký počet shodných dílů, což zjednodušuje výrobu a logistiku. 
 
Kurganěc-25 ve verzi "bojové vozidlo pěchoty" dostane zmíňovanou univerzální bezosádkovou věž. Dle potřeby lze věž usadit na tankovou platformu Armata a kolový Bumerang. Věž je vybavená automatickým kanónem 2A42 ráže 30 mm, spřaženým 7,62mm kulometem a čtyřmi protitankovými střelami Kornet-EM.
 

Foto: Kolové obrněné vozidlo Bumerang; větší foto není k dispozici / Ministerstvo obrany Ruské federace
 
Kolová obrněná vozidla Bumerang nahradí v ruské armádě vozidla BTR-60/70/80. Samozřejmostí je řada účelových verzí od obrněného transportéru až po bojové vozidlo pěchoty. Kurganěc-25 a Bumerang sdílejí stejnou bojovou věž.

Podle FMSO nová vozidla založená na podvozku Armata, Kurganěc-25 a Bumerang nedostanou ruská výsadková vojska. Ruští výsadkáři disponují vlastními specializovanými vozidly BTR-MDM & BMP-4.
 

Foto: Samohybná houfnice Koalicja-SM. Všimněte si šesti pojezdových kol, ukazující na příšlušnost podvozku k tankům T-90; větší foto / Ministerstvo obrany Ruské federace
 
K vidění byla i nová samohybná houfnice Koalicja-SV. Nová dělostřelecká věž je umístěná na podvozku se šesti pojezdovými koly. Do budoucna se pravděpodobně nepočítá s využitím nového podvozku Armata, ale z důvodů finančních úspor spíše využití podvozků vyřazovaných tanků T-90. Také Khalitov se nezmiňuje o využití platformy Armata pro nové samohybné houfnice.

Houfnice 2A86 ráže 152 mm je uložená v bezosádkové věži. Nabíjení je automatické. Houfnice dokáže ničit cíle, díky dělostřelecké munice s pomocným pohonem, až na vzdálenost 70 km.
 
zdroj: Armádní noviny.cz
 

První oficiální fotky ruského tanku T-14 Armata
 
Ruské ministerstvo obrany zveřejnilo první oficiální fotky ruského tanku T-14 Armata a dalších obrněných vozidel. Většina nové techniky však byla částečně maskovaná plachtou. Přesto fotky dávají věrnou představu o nové generaci ruských obrněných vozidel
Foto: Tank T-14 Armata se zamaskovanou dělovou věží; větší foto / Ministerstvo obrany Ruské federace
 
Tank i další vozidla byla vyfocená při nácviku vystoupení konané na Rudém náměstí 9. května při příležitosti ruského Dne vítězství. Mezi více než stovkou vozidel uvidíme na Rudém náměstí také deset tanků T-14 Armata. Viděné tanky T-14 a bojová vozidla T-15 však nejsou sériové stroje, ale „pouze" testovacími vozidly určenými pro vojenské vývojové testy.

Co o tanku zatím T-14 víme? Výzkumné a analytické centrum Foreign Military Studies Office (FMSO) americké armády ve studii Operational Environment Watch, využívající otevřené zdroje, zveřejnilo základní charakteristiky tanku T-14.

https://youtu.be/8yJinijvv9c
 
Video: Defilé tanků T-14 Armata. / YouTube
 
Vozidlo pohání dieselový motor se špičkovým výkonem 1100 kW (1500 koní). Ovládání věže a dělá je plně elektrické. Posádku tanku tvoří dvojčlenná nebo trojčlenná posádka sedící vedle sebe v oddělených pancéřových kapsách. Tank dokáže v případě nouze ovládat pouze dvojčlenná posádka.
 
Detekční vzdálenost T-14 je odhadována na méně než 5000 metrů, schopnost ničit cíle na vzdálenost až 8000 metrů (pomocí řízených střel). Zásoba munice je 45 kusů, rychlost střelby až 12 ran za minutu. Nová hlaveň lépe odolává tepelnému namáhaní, je tedy při dlouhodobé střelbě přesnější.
 
https://youtu.be/hOzrf4iyE8o
 
Video: Těžké pásové obrněné vozidlo T-15 využívá podvozek Armata, ale motor je umístěn v přední části. Všimněte si mohutných odnímatelných bloků reaktivního pancéřování na čele a bocích korby. / YouTube
 
Maximální rychlost je mezi 80 až 90 km/h, dojezd kolem 500 km. Hmotnost tanku se odhaduje kolem 50 tun. Podvozek je schopen však snést zatížení až 65 tun a poskytuje tak dobrý základ pro budoucí modernizace.

Úroveň pancéřové ochrany není známa. Tank T-14 však získá aktivní systém ochrany Afganit využívající dopplerovský radar. Afganit podle všeho dokáže tank chránit (není jasné s jakou úspěšností) před protitankovými řízenými střelami a dokonce před tankovou podkaliberní municí.
 

Video: Tank T-14; větší foto / Dimi, russiadefence.net
 
Noviny Rossijskaja gazeta, které jsou stoprocentně vlastněné ruskou vládou, před časem dokonce uvedly, že Afganit T-14 teoreticky ochrání tank před útokem vrtulníku Apache střílejícího protitankovou střelu AGM-114 Hellfire. „Apache s raketami zřejmě nebude mít 100% šanci na zničení tanku T-14," dočteme se také ve studii Operational Environment Watch.

Podle stejné studie s největší pravděpodobností čelní pancíř korby T-14 odolá jakékoliv současné kumulativní a podkaliberní munici.

Otázkou je, kdy tank Armata a odvozená vozidla vstoupí do služby. Podle Vjačeslava Khalitova, náměstka generálního ředitele firmy Uralvagonzavod, v březnu a květnu firma poslala do armády k vývojovým testům 20 vozidel T-14 a T-15. Na základě připomínek vojáků dojde k následné úpravě konstrukce tanků do požadované podoby. Podle FMSO je reálné zahájení sériové výroby vozidel T-14 a T-15 v roce 2017 nebo 2018.
 

Video: Těžké bojové vozidlo pěchoty T-15; větší foto / Dimi, russiadefence.net
 
Na pásové platformě Armata vzniklo také těžké bojové vozidlo pěchoty T-15. Výkony s T-14 jsou podobné, ale jsou zde zásadní konstrukční rozdíly. Motor je umístěn v přední části, aby vzadu vznikl prostor pro převážený výsadek nebo náklad v případě specializovaných verzí (velitelské, odtahové, zdravotnické, atd.).

Dálkově ovládanou věž se 125mm kanónem 2A85 z tanku T-14 nahradila dálkově ovládaná věž s 30mm kanónem (věž je podvozkově univerzální). Dodatečnou a pravděpodobnou výzbroj T-15 tvoří protitankové střely.
 

Foto: Bojové vozidlo pěchoty Kurgaňec-25; větší foto / Ministerstvo obrany Ruské federace
 
Vozidla založené na pásové platformě Kurganěc-25 nahradí v ruské armádě bojová vozidla pěchoty BMP-1/2/3.  Kurganěc-25 je odlehčenou sesterskou platformou nového tanku Armata. Podle výrobce obě vozidla využívají velký počet shodných dílů, což zjednodušuje výrobu a logistiku. 
 
Kurganěc-25 ve verzi "bojové vozidlo pěchoty" dostane zmíňovanou univerzální bezosádkovou věž. Dle potřeby lze věž usadit na tankovou platformu Armata a kolový Bumerang. Věž je vybavená automatickým kanónem 2A42 ráže 30 mm, spřaženým 7,62mm kulometem a čtyřmi protitankovými střelami Kornet-EM.
 

Foto: Kolové obrněné vozidlo Bumerang; větší foto není k dispozici / Ministerstvo obrany Ruské federace
 
Kolová obrněná vozidla Bumerang nahradí v ruské armádě vozidla BTR-60/70/80. Samozřejmostí je řada účelových verzí od obrněného transportéru až po bojové vozidlo pěchoty. Kurganěc-25 a Bumerang sdílejí stejnou bojovou věž.

Podle FMSO nová vozidla založená na podvozku Armata, Kurganěc-25 a Bumerang nedostanou ruská výsadková vojska. Ruští výsadkáři disponují vlastními specializovanými vozidly BTR-MDM & BMP-4.
 

Foto: Samohybná houfnice Koalicja-SM. Všimněte si šesti pojezdových kol, ukazující na příšlušnost podvozku k tankům T-90; větší foto / Ministerstvo obrany Ruské federace
 
K vidění byla i nová samohybná houfnice Koalicja-SV. Nová dělostřelecká věž je umístěná na podvozku se šesti pojezdovými koly. Do budoucna se pravděpodobně nepočítá s využitím nového podvozku Armata, ale z důvodů finančních úspor spíše využití podvozků vyřazovaných tanků T-90. Také Khalitov se nezmiňuje o využití platformy Armata pro nové samohybné houfnice.

Houfnice 2A86 ráže 152 mm je uložená v bezosádkové věži. Nabíjení je automatické. Houfnice dokáže ničit cíle, díky dělostřelecké munice s pomocným pohonem, až na vzdálenost 70 km.
 
zdroj: Armádní noviny.cz
 

Nalezena letadlová loď poškozená atomovými bombami
 
http://www.securitymagazin.cz/technologie/nalezena-letadlova-lod-poskozena-atomovymi-bombami-1404044231.html
 
 

To nevymyslíš.....
 
Z policejního hlášení:
 
"Při přejíždění příčného zpomalovacího prahu přes základní školou v ulici XY, vypadla dvaapadesátiletému řidiči speciálního vozidla údržby silnic z úst cigareta, která mu zapadla do oděvu a způsobila jeho vznícení a popálila muže na genitáliích. Řidič své vozidlo zastavil, hasícím přístrojem na sobě oděv uhasil, načež aktivoval pracovní rameno stroje a tím vytrhl příčný práh z ukotvení a složil jej na chodník. Poté ve svém stroji odjel do nedaleké nemocnice, kde si nechal ošetřit popáleniny na břiše, genitáliích a nohou. V nemocnici jej zadrželi policisté a zahájili proti němu jednání ve věci poškozování cizí věci, případně dalších přestupků. .... "