Lynx_cz

Proč výsadkář Gabčík nevystřelil? Archiv konečně vydal důkaz
Dnes 5:30
Aktuálně.cz získalo 73 let po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha unikátní dokument. Vyplývá z něj, proč původní plán skupiny Anthropoid nevyšel.
Samopal Sten, ilustrační foto. | Foto: Jakub Plíhal Praha - Spekulacím kolem parašutisty skupiny Anthropoid Josefa Gabčíka, který spolu s Janem Kubišem zlikvidoval třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha, je konec.
Historici už totiž vědí, proč Gabčík před 73 lety v prudké zatáčce v pražské Libni ze svého samopalu na Heydricha nevystřelil.
"V Archivu bezpečnostních složek jsem našel koncept zprávy protektorátní policie, určený gestapu. Je v něm jasně řečeno, že samopal Sten Gun, který odhodil Josef Gabčík na místě atentátu, měl v nábojové komoře vzpříčený náboj," říká archivář Vojtěch Šustek.
 Nerozluční přátelé Jan Kubiš a Josef Gabčík - paraskupina ANTHROPOID - před odletem do okupované vlasti (prosinec 1941).
Foto: Archiv Eduarda Stehlíka a Jaroslava Čvančary
Pozdní nález vysvětluje obrovským objemem dokumentů, které jsou o atentátu v archivech uloženy. On sám prý zprávu protektorátní policie objevil vlastně náhodou.
Zásadní objevPodle historika a ředitele odboru pro veterány ministerstva obrany Eduarda Stehlíka jde o zcela zásadní objev, který s definitivní platností potvrzuje to, co se historici celá léta jen domnívali.
"Jde o nesmírně důležitý kamínek v mozaice pátrání po faktech, která souvisejí s atentátem. Je dobře, že se takový dokument našel. Třebaže je třiasedmdesát let po této významné odbojové akci," domnívá se Stehlík.
"Kde chybí jasná fakta, tam nastupují nejrůznější - a často až fantasmagorické - hypotézy, co vše se mohlo stát a proč Josef Gabčík nevystřelil," vysvětluje Vojtěch Šustek. Zejména proto historici tak často vyvraceli spekulace o osobním selhání parašutisty Gabčíka či špatně připravené akci na zlikvidování důležitého nacisty.
Už dříve se přitom jiní parašutisté, Josef Otisk (skupina Wolfram) či Čestmír Šikola (Clay), svěřili, že jim zbraně selhávaly mnohem častěji, než se v historických záznamech připouští.
Kde je pravý mercedes Heydricha? Důkazy mluví spíš pro ČeskoV Dánsku se v pondělí dražil starý Mercedes Benz 320 Cabriolet-B z roku 1938, údajně vůz z atentátu na Heydricha. Stejný typ auta ale stojí v dílně Vladimíra Macka u Hradce Králové.
číst dále
Svědectví policistyCo přesně se v hlášení protektorátních policistů z oddělení JUDr. Jaroslava Ženatého píše?
"Informativním výslechem očitých svědků činu bylo zjištěno, že v 10.36 hod. byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha, který přijížděl svým autem směrem z Panenských Břežan Kirchmayerovou třídou. Když chtěl jeho vůz zabočiti do ulice V Holešovičkách, hozena byla z chodníku, který vůz míjel, ve směru k jeho zadním kolům, bomba, která vybuchla," stojí v dokumentu.
"Druhý pachatel pokoušel se vystřeliti z automatické pistole na osoby sedící ve voze, avšak náboj se vzpříčil v hlavni. Po atentátu prchal jeden pachatelů Kirchmayerovou třídou směrem ke Kobylisům, zahnul pak ulicí 'na Kolínské' do ulice 'na Zápalčí' do řeznického obchodu Františka Braunera. Byl pronásledován šoférem vozu SS-Obergruppenführera Heydricha, na kterého před obchodem Braunera vypálil pachatel několik ran a zranil pronásledovatele do nohy. Poté podařilo se pachateli uprchnouti směrem do města."
Stejná informace se pak objevuje ještě jednou, v jiné části policejního hlášení.
"Na místě činu nalezeny 2 tmavě hnědé aktovky. V každé z nich byla bomba anglické výroby, dále na místě činu zanechána byla jedním z pachatelů automatická puška, v jejíž hlavni byl vzpříčený náboj," píše se v něm.
Matka pomohla Gabčíkovi. Nezlobím se, říká potrestaná dceraPřed 72 lety popravili první příbuzné a pomocníky Josefa Gabčíka s Janem Kubišem. Ve svatovítské katedrále se sloužila zádušní mše.
číst dále
Proč Heydrich neujelPodle šéfa protiteroristické policejní jednotky URNA Libora Lochmana muselo být pro Heydricha i Gabčíka jejich "setkání" velmi stresující.
"Jen obrovským stresem lze totiž vysvětlit, že Heydrich rozkázal svému řidiči Johannesu Kleinovi při spatření Gabčíka se samopalem zastavit. Místo aby Klein dupl na plyn a rychle zmizel z dosahu parašutistů," míní šéf protiteroristického komanda.
Na výkřik Johannese Kleina: "Pozor! Atentátníci!" se odvolává i Závěrečná zpráva šéfa vyšetřovací komise SS-Hauptsturmführera Heinze Pannwitze, sestavená bezprostředně po atentátu (s největší pravděpodobností pro Adolfa Hitlera). Heydrich měl podle tohoto dokumentu Kleinovi rozkázat: "Zastavte, okamžitě zastavte!"
Krajně vypjatá situace ale musela limitovat i Gabčíka.
"Vždyť si to představte: přihlásíte se k riskantnímu výsadku, měsíce se připravujete k likvidaci pohlavára třetí říše, skrýváte se... a v té nejdůležitější chvíli držíte místo samopalu jen kus železa a musíte se rozhodovat ve zlomcích sekund, co dělat dál," tvrdí Libor Lochman.
Automobil, ve kterém byl výbuchem bomby smrtelně raněn zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Na fotografii je jasně vidět místo, kde explodovala zmiňovaná puma. | Foto: Reprofoto z publikace Vojtěcha Šusteka „Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území protektorátu Čechy a Morava“. Připravená bombaO sehranosti paraskupiny Anthropoid svědčí podle historiků mimo jiné bomba, kterou Jan Kubiš použil k útoku na Heydrichův vůz hned vzápětí.
Bombu, jejíž střepiny pak zanesly do nacistova těla smrtelnou infekci.
Podle badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary museli být výsadkáři dopředu domluveni, že Kubiš hodí na mercedes bombu, a to bez ohledu na výsledek Gabčíkovy střelby. Dokazuje to i blesková reakce Kubiše - bomba totiž musela být předem odjištěna.
Po útěku z místa atentátu se Gabčík ocitl ve stavu krajního psychického rozrušení a vyčerpání.
Podle Pannwitzovy zprávy se krátce po jedenácté hodině uchýlil ke Svatošovým do Melantrichovy ulice. Byl nervózní a propocený. Když se umyl, vytáhl z kapsy pistoli a řekl: "Zatracený krám, člověk se s tím musí vláčet a je mu to k ničemu!"
70 let od porážky nacismu. Svědectví, příběhy, faktaSpeciál Aktuálně.cz k výročí konce 2. světové války.
číst dále
Domněnky byly, důkaz chybělPřesto chyběl nezpochybnitelný důkaz o selhání parašutistova samopalu. Z pouhého předpokladu vycházel i spisovatel Jaroslav Andrejs, jenž jako první (1946) zpracoval téma atentátu.
A dál v tomto směru nepokročil ani spisovatel Miroslav Ivanov.
Co následovalo druhý den po atentátu, popsal po válce - heydrichiádu přeživší - profesor Josef Ogoun: "Ráno příštího dne (28. 5. 1942) přiběhla paní Fafková pro bonbony, tj. pro náboje, které měl Zdeněk (Gabčík - pozn. red.) v kapsách svrchníku visícího v našem šatníku. Vykládala, že je Zdeněk mrzutý, že se mu nepovedl výstřel ze strojní pistole, kterou prý nabíjel jen podle hmatu v aktovce… Špatně prý dorazil záklopku, takže rána nevyšla… Po obědě nám to vyložil Jarka (Kubiš - pozn. red.): 'Odjistil jsem pumu a šel až k autu, abych nechybil. Protože je to puma rychle explodující, věděl jsem, že to slíznu s nimi, ale to nic. Ze vzdálenosti asi čtyř kroků jsem vrazil pumu někam na stupátko a rychle couvl. Puma explodovala a palčivá bolest zalila mé oko'," vzpomínal na to, co slyšel, po válce Ogoun.
Problém byl ale v tom, že profesorova svědectví experti s odstupem času hodnotí jako kontroverzní. Podle historiků totiž nebyla vždy důvěryhodná.
Nespolehlivý Sten Gun?Gabčíkův samopal Sten Gun byl vyvinut v roce 1940, necelé dva roky před atentátem. A to je moc krátce na to, aby se "dětské nemoci" nové zbraně povedlo spolehlivě vychytat.
Parašutista Rudolf Pernický (skupina Tungsten) kupříkladu vzpomínal, že střelci Sten Gunu se časem naučili plnit zásobník jen 25 náboji místo 30. Při plném zásobníku byl totiž na jeho pružinu vyvíjen až příliš velký tlak, takže se náboj v komoře zbraně často vzpříčil.
"Jenomže kdo může dnes vědět, kolik nábojů měl Gabčík v zásobníku?" ptá se Jaroslav Čvančara.
Hrdinů nebude nikdy dost. Kubiš s Gabčíkem jimi byli"Není o čem mluvit - Heydrich si to zasloužil. To jsme si říkali po atentátu a já si to myslím dodnes, třebas jsme na to tak strašně doplatili," řekla mi jedna z žen, která přežila vyhlazení Lidic.
číst dále
Čvančara se při střelbě ze Sten Gunu opakovaně pokoušel nahrát situaci, v níž se ocitl i Josef Gabčík - a vždy problém se vzpříčeným nábojem poměrně rychle vyřešil.
Spekulace už ale podle něj nejsou namístě. "Víme již definitivně to podstatné - Josefu Gabčíkovi zabránil ve výstřelu vzpříčený náboj. Nic jiného - natož parašutistovo selhání, s nímž si někteří publicisté tak rádi zahrávají - za tím není. Podobným úvahám je tak konec," shrnuje význam Šustekova objevu.
Nezodpovězené otázkyJednou z mnoha stále nezodpovězených otázek nejvýznamnější akce protinacistického odboje v době druhé světové války tak zůstává absence protokolu výslechu řidiče a šéfa Heydrichovy ochranky Johannese Kleina.
Vojtěch Šustek přitom vylučuje, že by ho němečtí kriminalisté a gestapo nevyslechli. I Heydrichovi se na krátkou dobu po operaci dařilo relativně dobře a s okolím komunikoval. Mohla by tedy existovat alespoň parafrázovaná varianta jeho svědectví.
Takové listiny však dosud nalezeny nebyly. A nezmiňuje se o nich ani Pannwitzova zvláštní zpráva.
Škrtnout si ale v každém případě můžeme dosud zmiňované varianty, proč Gabčíkův Sten Gun nevystřelil. Ať už šlo o projíždějící a plně obsazenou tramvaj číslo 3, která se ocitla v palebném sektoru parašutisty, anebo spekulace o Gabčíkově chvilkovém zaváhání, když měl z necelých dvou metrů vystřelit dávku do člověka.
 
zdroj:  http://zpravy.aktualne.cz/domaci/proc-parasutista-gabcik-nevystrelil-archiv-vydal-dukaz/r~5da2137a03a611e593f4002590604f2e/?utm_source=centrumHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_term=position-1

I v takovém stavu byly některé Létající pevnosti po přistání | zdroj: warhistoryonline.com
Um, nebo štěstí? S takto poškozenými bombardéry dokázali váleční piloti šťastně přistát!  Bombardér B-17 je právem považován za jeden z nejlepších těžkých bombardérů druhé světové války. Byl oblíbený pro svou těžkou výzbroj, letové vlastnosti i spolehlivost. Navíc se o něm vědělo, že je schopen vydržet opravdu velké poškození. Ovšem některé Létající pevnosti přistály na letiště ve stavu, kterému se zdráhali mechanici uvěřit. Několikametrové díry, prostřílený trup, shořelé motory a upadlé směrovky, to vše dokázaly bombardéry B-17 vydržet, pokud měly v kabině zkušené piloty. Samozřejmě bylo potřeba také hodně štěstí.   Fotogalerie
 
zdroj: http://extrastory.cz/podivejte-se-s-jakym-poskozenim-dokazali-pristat-piloti-letajicich-pevnosti.html

Pokud žena chce dostat chlapa do postele, tak se musí držet těchto rad:
1. Mít vagínu
2. Mýt vagínu

Jak se Vaše žena dostala do blázince? Šli jsme na výlet do hor, kde byla nádherná ozvěna. A ona vždy musí mít poslední slovo....

Japonské ohnivé balóny: kuriózní bombardování Ameriky armáda tajila
 
První mezikontinentální řízené střely. Pozoruhodná ukázka vynalézavosti japonských konstruktérů. Bravurní detektivní práce Američanů. Jediné oběti druhé světové války na území kontinentálních USA. To všechno jsou Fu-Go, japonské papírové balóny, kterými císařství chtělo zabíjet a vyděsit Američany.     Tajemství japonských bombardovacích balónů, které měly vyděsit USA | (1:42) | video: National Archives USA     Severní Amerika je jedním z kontinentů, kterému se během druhé světové války vyhnulo bombardování. Obvykle se uvádí, že kontinentální Amerika nebyla nikdy bombardována nepřátelskou armádou, ale není to celá pravda. Japonské císařství za druhé světové války vyvinulo kuriózní, leč důmyslný systém, jak s minimálními prostředky poslat bomby na USA.
Výsledkem měly být rozsáhlé požáry, panika, strach a ztráty na životech. Američanům se podařilo japonské mezikontinentální bombardování dobře utajit. Ale bez tragických následků se to neobešlo.
UFO, výbuchy a kráteryVe čtvrt na sedm, 6. prosince 1944, zaslechli američtí horníci nedaleko města Thermopolis ve státě Wyoming hvízdavý zvuk. Následoval výbuch. Když muži zvedli oči k obloze, viděli podivný kulatý objekt. Předpokládali, že jde o padák. Druhý den našli nedaleko i kráter v zemi. Pozorování potvrdilo 285 lidí.
 
Fotogalerie ohnivých balónů      
 
 
Podobných pozorování byla koncem roku 1944 přibližně desítka. Hluk, výbuch, neznámý kulatý objekt na obloze. Nikdo nevěděl, o co jde.
Těsně před Vánocemi 1944 našli dva muži v Montaně něco, co vypadalo jako velký padák. Nález nahlásili šerifovi. „Vyšetřování odhalilo, že nešlo o padák, ale o velký papírový balón se šňůrami, ventilem, dlouhou zápalnou šňůrou, pyropatronou a gumou,“ popisuje situaci James Powles v časopise Word War II (citace NPR). „Vyšetřovatelé z FBI, armády a námořnictva pečlivě prohlédli nalezené předměty. Došli k závěru, že jde o výrobek japonského původu. Ale jak se dostal do USA, to pro ně bylo záhadou.“

Balón, který našli Američané v Kansasu. V době nálezu u něj ještě byly bomby.
  Později se ukázalo, že Japonci vybavili balóny autodestrukčním mechanismem - zápalnou šňůrou a pyropatronou. Chtěli tak ještě zvýšit psychologický dopad nečekané zbraně. Američané by viděli jen výsledné výbuchy a požáry, nevěděli by však, co je způsobuje. Jenže ne vždy se zápalná šňůra pro zničení balónu zapálila a Američané tak měli přinejmenším teoretickou šanci vypátrat, co se za nečekanými krátery po bombách a neidentifikovatelnými létajícími objekty skrývá.
Šerifova divoká jízda a nečekaný úlovekPolicejní stanice a šerifové z okrsků, kde lidé záhadné objekty zahlédli, žádali více informací, protože chtěli vědět, na jakou hrozbu se mají připravit. Šerif Warren Hyde z Birminghamu v severním Utahu šel ještě dál: podařilo se mu japonského „útočníka“ chytit.
Detektivní práce geologů Japonské značky na nalezeném balónu pomohly navést armádu směrem k japonským útočníkům, ale nikoho zprvu nenapadlo, že by mohlo jít o mezikontinentální střelu. Armáda nejprve podezírala nějaké sabotéry či výtržníky žijící v USA. Hledání tedy směřovalo do detenčních táborů, kde byli shromážděni Japonci žijící v USA.
Stopa, která vedla k definitivnímu odhalení japonské stopy, byla na první pohled celkem obyčejná: písek. Pytlíky s pískem sloužily jako zátěž balónů a tmavá barva písku byla prvním vodítkem k exotickému původu. Vzorky byly zaslány Vojenské geologické jednotce (Military Geological Unit), která brzy vyloučila Severní Ameriku jakožto zdroj písku.
Písek obsahoval fosilie přes sto různých druhů mikroskopických organismů - rozsivek. Vědci nenalezli v písku žádné stopy po korálech, zato našli organismy, které byly známé pouze z Japonska. Postupně se geologům podařilo vylučovací metodou zúžit okruh možných pískovišť na tři pláže, všechny na japonském ostrově Honšú.
V únoru 1945 dostal od farmáře hlášení, že vidí padák. „Mohl by to být balón? Nikomu nic neříkej a počkej na mě,“ zareagoval šerif Hyde, zalarmoval FBI a vyrazil. Armáda jej i jeho kolegy informovala o tom, že japonské balóny dopadají na západní americké státy. Hyde si tedy byl vědom toho, jak hodnotné by bylo odchytit funkční model balónu: „Udělejte vše, abyste balón dostali,“ zněly instrukce.
Po náročné automobilové honičce se šerifovi povedlo balón dohnat. Bomba byla nevybuchlá, houpala se pod gondolou, a zdálo se, že balón na něj čeká na okraji kaňonu. Jenže když chytil šňůru balónu, aby jej zajistil, náhlý poryv větru balón uchvátil a šerifovy nohy se ocitly nad kaňonem. Warrena přepadla nevolnost, ale nepustil se. Ne že by cesta vzduchem s leteckou pumou několik metrů pod ním byla optimistická vyhlídka. „Škubal jsem balónem, aby se snesl trochu k zemi,“vzpomínal po válce Warren. „Možná se mi to povedlo, možná jen polevil poryv větru. Nohama jsem se zachytil hrany útesu na druhé straně kaňonu.“ Ale nepodařilo se mu zachytit se křoví, jak plánoval, a znovu se i s balónem ocitl ve vzduchu.

Zachycený balón po rekonstrukci v americkém hangáru.
  Ještě několik minut si vzdušné víry pohrávaly s balónem a jeho odhodlaným krotitelem. Každý přelet navíc znamenal pořádný náraz z boku pro pumu zavěšenou pod balónem. Šerif se odhodlal k akci, kterou sám později označil za „tak trochu šílenou“. Vyšplhal se ve šňůrách co nejvýše, a pak se pustil k zemi, aby získal rychlost a znovu se pevně zachytil v dolní části provazů. Tento manévr opakoval, dokud se mu nepovedlo dostat balón až k zemi. Ani si už nepamatuje, jak se mu podařilo přivázat jej ke křoví. Šlo o první úlovek kompletního a funkčního balónu Fu-Go.
Pytlíková navigace přes Tichý oceán  V roce 1944 nebylo Japonsko zrovna v pozici technologického lídra. Zaútočit na kontinentální USA znamenalo využít všech dostupných prostředků, uplatnit vědecké poznatky i důmyslná řešení a improvizovat.
Japonští meteorologové už dříve objevili silný vzduchový proud (v angličtině zvaný „jet stream“) ve výšce necelých deseti tisíc metrů nad mořem. Několik měsíců v roce foukal celkem spolehlivě východním směrem přes Tichý oceán až k západnímu pobřeží USA. Pokud by Japonci dokázali udržet balón v tomto proudu dostatečně dlouho, mohl by takový „projektil“ doplout až nad USA.
Dnes by takový projekt nebyl až tak náročný (podívejte se například naExperiment Stratocaching). Ale v roce 1944 zbývaly ještě desítky let do globálního navigačního systému a také elektronika byla teprve v počátcích. Tejdži Takada (anglicky psáno Teiji Takada), vrchní konstruktér a autor nápadu, si tedy musel vystačit s tím, co měl. Tak se zrodil ohnivý balón, v japonském originálu Fu-Go.
 

Schéma japonských balónů Fu-Go
  Balón byl sešitý z papíru a naplněný vodíkem. Nejprve Japonci experimentovali s hedvábím, ale odolný papír vyráběný z morušovníku se ukázal být dostatečně pevný a navíc byl i levnější. Navíc to byl materiál, se kterým se japonským žákům lépe pracovalo (o nasazení japonských škol při výrobě bomby více v příštím dílu).
Průběh letu balónu Fu-Go Plán japonských inženýrů
Vypuštění balónu z ostrova Honšú. Balón vystoupal do výšky cca 10 km a nechal se unášet vzdušným proudem. Kdykoli klesl pod 9 km, upustila automatika zátěž. Kdykoli vystoupal nad 11 km, vypustil automatický ventil trochu vodíku. Po 32 vypuštěných náložích došlo k postupnému odpálení zápalných náloží, které měly založit požáry. Nakonec došlo ke shození pumy. Balón nyní bez zátěže stoupal do výšky, začala hořet zápalná šňůra. Po 84 minutách šňůra dohořela k náloži, která měla celý balón zničit. Gondola skrývala důmyslný mechanismus pro základní navigaci a především jednu, nebo více leteckých pum (přibližně do hmotnosti 15 kg) . Pozdější generace balónů byla vybavena i dvěma až čtyřmi zápalnými patronami. Japonská armáda tak chtěla na lesnatém západě USA odstartovat sérii požárů, které měly způsobit větší škodu než puma, která dopadne na náhodné místo.
Aby balón doletěl na cíl, musel se udržet v určité výšce. Tomu napomáhaly balíky s pískem zavěšené na gondole. Speciální mechanismus napájený tekutou baterií kontroloval, v jaké výšce se balón nachází. Pokud klesl příliš brzy, došlo k upuštění jednoho z třiceti pytlů s pískem, což snížilo hmotnost balónu a umožnilo mu znovu vystoupat do požadované výšky.

Dávejte pozor na to, co říkáte
  Nakonec zbyla pouze puma, kterou balon upustí na zem a zcela bez zátěže vystoupá zpět do oblak. Puma měla dopadnout na americké území, explodovat a postupně vyvolat paniku mezi civilním obyvatelstvem na západě USA.
I proto americká armáda dělala vše pro to, aby o explozích záhadných balónů veřejnost nevěděla. Každý z incidentů proto armáda pečlivě dokumentovala, ale zároveň i přísně tajila. I zpráva v novinách by totiž mohla dát Japoncům návod na to, jak balónové pumy lépe nastavit a přesněji zacílit. Jakmile americká armáda zjistila, co mají Japonci v úmyslu, rozeslala upozornění policejním stanicím a zároveň jasně formulovanou žádost všem novinám a rádiím: je v zájmu národní bezpečnosti, aby se do médií nedostaly zmínky o nalezených japonských balónech.
 
Zdroj: iDnes

Lovili i špiony z ČSSR. Eichmanna zdrogovali a převlékli za stevarda
 
Dům v Garibaldiho ulici je už prázdný. Esesák Eichmann je v rukou izraelských agentů, ale všichni jsou stále na území Argentiny. Jak Mosad a hlavně jeho šéf Iser Harel celou akci plánovali, se dozvíte na následujících řádcích.   Pas Ricarda Klementa vydaný Červeným křížem, který Eichmann použil v roce 1950 pro útěk do Argentiny. | foto: Wikimedia Commons
 
Eichmann je konečně v moci izraelských agentů. Jak jej dopadli a co jim přitom řekl si můžete přečíst v prvním dílu tohoto miniseriálu. Teď je však nutné architekta holokaustu dopravit nepozorovaně z Argentiny do Izraele. Začíná nejsložitější část operace.
Jak tajně dopravit Adolfa Eichmanna do letadla? Před Argentinci ho budou vydávat za nemocného člena posádky letadla El Al (izraelský národní letecký dopravce). Harel rozhodl: Musíme si k tomu vytvořit pravdivou historku. Izraelce Meira Barhona, který pobýval v Argentině u příbuzných, přesvědčili, aby sehrál hru na otřes mozku při nehodě auta. Nechal se odvézt do hotelu, tam požádal personál o lékaře, jemuž vysvětlil, že se po srážce s jiným vozem necítí dobře. V nemocnici ho vyšetřili a po několika dnech propustili se zprávou o prodělané hospitalizaci.
Letadlo Britannia připravovali na letišti v Lyddě u Tel Avivu (dnes Letiště Ben Guriona) velmi pečlivým způsobem, až to bylo některým lidem z El Al nápadné, ale mlčeli. Při přeletu se zastavili v brazilském Recife, odkud je nechtěli pustit dál pod záminkou, že nemají povolení ke startu. Nezvyklé! Nakonec mohli odstartovat. Na letišti v Buenos Aires přistáli ve čtvrtek 19. května večer.
Několik členů posádky dostalo rozkaz, aby stroj v noci hlídali. Nesměli odjet do města. Protestovali, ale nikdo to nebral na vědomí. Členové vládní delegace se do Izraele nevraceli, nýbrž měli v plánu ještě další cesty po Americe. Britanniaodletí, jakmile si posádka dostatečně odpočine, tedy v noci na sobotu.
Kapitán speciálu Cvi Tohar si svolal v pátek dopoledne posádku. Oznámil jí: „Povezeme cestujícího, který bude v uniformě letecké společnosti. Bude vypadat nemocně, ale to je jeho dočasný stav. Jméno vám neřeknu, ale jde o operaci vrcholného státního významu.“ Všichni žasli. Teď si uvědomili, proč jim příprava tohoto letu připadala tak podivná.
V Buenos Aires vypukly oslavy nezávislosti země. Tisíce lidí přicházely do centra. Na všech důležitých silnicích rozmístily policie a armáda kontrolní stanoviště.
Situaci komplikovali někteří místní Židé a občané Izraele – chtěli využít speciálu k dopravě do Tel Avivu. Posádka je musela pod různými záminkami odmítat.
Věznitelé oblékli večer Eichmanna do uniformy El Al a doktor Elian mu dal sedativum. Dvě auta vyjela od „Tiry“ v osm hodin, k letadlu dorazila před jedenáctou. Stráž je nekontrolovala, osazenstvo bylo v uniformách, většinu z nich znala.
Pod uklidňující injekcí byl Eichmann povolný, neschopen jednat z vlastní vůle. Podpírán dvěma muži vystoupil z auta a vyšel do letadla. Všichni se usadili v oddělení první třídy.
Harel vybral lidi, kteří odletí s Britannií, a další, kteří se dostanou z Argentiny jinými cestami. Sám nastoupil do letadla poslední.
Pět minut po půlnoci stroj odstartoval.
Piloti se rozhodli, že díky příznivému větru přistanou až v Dakaru v Africe. Teprve nad mořem všem členům posádky pověděli, koho vezou. Šéfmechanik Arje Fridman se rozběsnil. Vzpomínal na mladšího bratříčka a rodiče, kteří zahynuli v koncentráku. Trvalo chvíli, než se uklidnil.
 
 
 
Fotogalerie      
 
 
Na letišti poblíž Tel Avivu přistáli v neděli 22. května ráno. Vězně převzal Moše Drori, vedoucí speciální jednotky shromažďující důkazy o válečných zločincích. Harel se telefonem ohlásil manželce a potom odjel za Benem Gurionem.
Premiér chtěl, aby ho ještě identifikovali další lidé, kteří ho znali z dřívějška. Teprve potom pronese oficiální prohlášení o jeho zadržení.
V pondělí 23. května 1960 ve tři hodiny vystoupil Ben Gurion v parlamentu: „Je mou povinností oznámit knesetu (zákonodárný orgán v Izraeli), že před krátkou dobou odhalila izraelská tajná služba jednoho z nejhorších nacistických zločinců, Adolfa Eichmanna, jenž byl spolu s dalšími činiteli odpovědný za to, čemu říkali »konečné řešení židovského problému«, tedy vyvraždění šesti milionů evropských Židů.“
Pověřený – velitel dvou tajných služebÚnos Eichmanna byl jednou z nejrozsáhlejších, nejodvážnějších, nejnebezpečnějších a přitom dokonale utajených operací, jaké se kterékoli zpravodajské službě podařily. Dan Ravin a Josi Melman v knize Špioni proti Armagedonu upozornili, že to byla „kabinetní ukázka té části zpravodajské práce, která se označuje termínem humint (zkratka z anglického Human Intelligence,doslova lidské zpravodajství) a stojí na schopnostech agentů“. Komando únosců přitom nemělo k dispozici žádné technické vymoženosti, jenom otočný panel s poznávacími značkami aut, který občas používalo.
Tuto akci můžeme trochu srovnávat jedině s tajným odvozem podplukovníka KGB Olega Gordijevského, podezřelého ze špionáže pro Západ, z Moskvy do Finska v roce 1985 příslušníky britské MI 6. Byla to však záležitost podstatně menší. Naproti tomu několik únosů z Francie a Rakouska členové sovětské NKVD/KGB zbabrali, když k omámení člověka použili větší dávku narkotika, kterou nepřežil. Mosad a Harel se tímto činem proslavili.
Iser Harel se narodil jako Iser Halperin roku 1912 v ruském Vitebsku (dnes Bělorusko), přesné datum není známo, jeho rodný list se ztratil za druhé světové války. Jeho rodina vlastnila ve Vitebsku továrnu na ocet.
Během bolševické revoluce a potom za občanské války se o město několikrát bojovalo. V Rusku bujel antisemitismus, ale malý Iser se od malička pokoušel chránit sebe a spolužáky před útoky. Jednou slyšel řečnit bolševického revolucionáře Lva Trockého. Kdyby otec nevštěpoval Iserovi a jeho bratrům sionismus, mohli se z nich stát kovaní komunisté. Když bolševici zkonfiskovali majetek Halperinů, rodina se odstěhovala do Dvinsku v nezávislém Lotyšsku.
Chlapec začal studovat střední školu a vstoupil i do levicové sionistické organizace mládeže Hašomer čili Mladý strážce. Chtěl se vystěhovat do Palestiny, která byla pod britskou kontrolou. Aby se naučil pracovat na poli v kibucu, strávil rok v zemědělství. Když v roce 1929 zmasakrovali Arabové v Palestině takřka osmdesát Židů, rozhodl se Iser a jeho kamarádi, že musí odjezd uspíšit. Aby nás tam bylo víc!
Britové dávali víza jen lidem od osmnácti let, Iser tedy své doklady zfalšoval, aby byl o rok starší. Jeho parta vlakem dojela do italského Janova, kde nastoupila na loď. Iser vstoupil do zemědělského kibucu čili družstva nedaleko Tel Avivu, stal se odborníkem na zavlažování. Upoutala ho tam emigrantka z Polska Rebekka. Sblížili se a vzali se.
Avšak v kibucu Harel všechny socialistické myšlenky zatratil. V roce 1935 se manželé přestěhovali do vesnice Herzlija, kde založili vlastní podnik na balení pomerančů. Tam se jim narodila dcera. Iser se vždycky zajímal o ochranu svých souvěrců. Na začátku druhé světové války vstoupil do Hagany, podzemní organizace, která měla chránit Židy před Araby a Brity.
Měl mnoho nápadů, a proto ho v roce 1944 poslali do zpravodajské skupiny zvané Šaj (Informační služba – Šerut jediot). Harel přispěl k tomu, že ze Šaj vznikla zpravodajská jednotka pracující velmi profesionálně. Vytvořil analytickou skupinu, zřídil kartotéky lidí, sehnal peníze na další vybavení a zbraně. Přitom se seznámil s Benem Gurionem.
Stát Izrael byl vyhlášen 14. května 1948. O šest týdnů později, 30. června, svolal velitel Šaj, sedmačtyřicetiletý podplukovník Iser Beeri schůzku svého štábu. Když probrali situaci na frontách, která nebyla nijak příznivá, oznámil jim rozhodnutí Starce, hebrejsky ha-zakena, jak všichni říkali premiéru Benu Gurionovi. Musíme založit tajné služby! Beeri se původně jmenoval Biretzweig, ale jako většina průkopníků izraelského státu přijal hebrejské jméno na znamení rozchodu s kořeny útlaku Židů a předsudků proti nim v Evropě.
Beeri zůstane jako velitel armádní zpravodajské služby Aman (Agaf ha-Modlin). Harel dostal na starost domácí tajnou službu Šin Bet (Hlavní bezpečnostní služba – Šerut ha-Bitachon ha-Klal) čili v žargonu Šabak. Většina prvních příslušníků tam přešla z organizace Šaj, která končila činnost, další zamířili do Amanu. Šéfem zahraniční výzvědné služby Mosad (Institut pro koordinaci – ha-Mosad le-Teum) Ben Gurion jmenoval Reuvena Šiloacha, jeruzalémského rodáka původním jménem Zaslanski, za druhé světové války zakladatele židovské brigády britské armády, potom tajného agenta podzemní židovské armády Hagana.
Svým vzezřením Harel klamal. Třebaže mu bylo čtyřicet, vypadal jako unavený padesátník. Ve skutečnosti překypoval energií a nápady. Šabaku vytyčil tři úkoly: boj proti arabským extremistům, proti židovským extremistům a proti komunistům včetně špionů. Podle Ravina a Melmana v knize Špioni proti Armagedonupovažoval za svrchovaně důležitý boj proti pravicovým Židům, kteří neuznávali autoritu Bena Guriona.
Po více než roce, 22. září 1952, povolal premiér Harela i do funkce ředitele služby Mosad; teprve v roce 1963 se její název změnil (Institut pro výzvědné a zvláštní operace – ha-Mosad le-modi’in u-le-tafkidim mejuchadim). Vzhledem k tomu, že nyní velel dvěma tajným službám, dostal Harel čestný hebrejský titul memune (pověřený). Jeho předchůdce Reuven Šiloach byl slabý manažer, proto se vzdal funkce a zamířil do diplomacie. Mosad podřídili přímo premiérovi, na jeho činnost nemohl nikdo dohlížet. V Šabaku ustavil memune svého zplnomocněného zástupce.
„Harel, jenž prý tak trochu připomínal mnicha, věřil, že jako hlava organizace musí jít příkladem,“ napsali Raviv a Melman v knize Izraelské tajné služby. „Vyžadoval od všech příslušníků Šin Betu a Mosadu stejné vlastenectví, obětavost a nadšení pro vše izraelské jako sám od sebe. V počátečních letech nového státu bylo všechno nesmírně vzrušující.“
Izraelští zpravodajci se většinou rekrutovali ze Židů narozených v Evropě, kteří znali spoustu jazyků, byli vzdělaní a kulturně založení. Brzy vytvořili určitou kastu. Bohužel někteří svého poslání zneužívali k přepychovému životu na účet své služby. Jakmile na to Harel přišel, ze služby je vyhazoval – byl vlastenec a asketa. Ovšem když některé jeho lidi policie v zahraničí chytila, vynaložil všechny možnosti, aby je propustili – Ben Gurion žádal o pomoc jak amerického prezidenta, tak papeže. V Egyptě a některých arabských zemích však tyto přímluvy nezabíraly.
Harel začal navazovat styky se západními tajnými službami. Na podzim navštívil Spojené státy. S ředitelem CIA Walterem Bedellem Smithem domluvil spolupráci, zvláště při výměně informací o státech pod moskevskou kontrolou. Nejzajímavější byly postřehy ruských Židů, kteří se vystěhovali do Izraele. Ovšem tyto lidi probíral zvláště pečlivě – určitě do nich propašovala KGB své agenty.
Izrael ohrožovaly sousední arabské státy. Mosad tam vytvářel sítě tajných agentů, aby se co nejdříve dověděl o jejich útočných plánech. Samozřejmě někdy kontrašpionáž tyto vyzvědače pochytala a uvěznila. V roce 1954 se to stalo v Egyptě, dva z nich poslal soud na popraviště.
Tajná služba rovněž organizovala ilegální odjezdy Židů z některých arabských států do Izraele. Bylo to nebezpečné a ne vždy se to podařilo.
Na jaře 1956 získal Šabak tajný projev Nikity Chruščova na XX. sjezdu sovětských komunistů o Stalinových zločinech. Harel poslal tento text CIA do Washingtonu. Tento fenomenální úspěch nebyl dílem cílené akce, nýbrž šťastné náhody, i to se v tajných službách stává. Polský novinář židovského původu Viktor Grajewski si brožurku s projevem vypůjčil od své dívky, která pracovala jako sekretářka šéfa komunistické strany, a zanesl ho na izraelskou ambasádu ve Varšavě k ofotografování. Tímto vystoupením proklamoval sovětský vůdce určité změkčení diktatury, z něhož si měly vzít příklad i ostatní státy východního bloku. Západ čekal, jak se to projeví v celkové politice Moskvy.
Šabaku bezprostředně velel Amos Manor, původem z Maďarska, který přežil koncentrák v Osvětimi, nicméně rozhodující rozkazy mu dával Harel. Příslušníci této domácí tajné služby jednou museli vést boj se šmelináři a proti černému trhu, jindy s různými podvraťáky, potom s kolegy z vojenské rozvědky hledali v dopisech z ciziny pašované peníze. Ben Gurion, šéf Dělnické strany Mapaj, jim také nařídil, aby pronikali do ostatních politických stran, což se mnohým zajídalo. Bohužel v zemích, kde má jedna strana vrcholnou moc, se stává, že bezpečnostní aparát zneužívá k boji proti protivníkům.
Kontrašpionáž měla omezené zdroje, a proto se rozhodla, že nebude sledovat diplomaty ze Sovětského svazu, Československa, Polska a dalších východoevropských zemí, kteří byli ve skutečnosti zpravodajci, nýbrž se zaměří na hlídání těch strategických objektů, o něž by mohli mít zájem.
Několik sovětských agentů vypátrala. Israel Beer, který pocházel z Vídně, dokonce pronikl do izraelského bezpečnostního aparátu a spřátelil se s Benem Gurionem, než ho zatkli. Třebaže se nikdy nepřiznal, důkazy proti němu byly tak nezvratné, že dostal patnáct let za mřížemi, kde také zemřel. Sudetského Němce profesora Kurta Sittu, původem z Prahy, který nebyl Žid, ale do Izraele se odstěhoval, začali podezřívat od chvíle, kdy ho v restauraci viděli s československým diplomatem, o němž věděli, že je rezidentem rozvědky. Pět let sbíral informace o izraelském atomovém programu. V červnu 1960 ho zatkli, poslali na dva roky do vězení, ale brzy propustili do Spolkové republiky Německo, kde dál vědecky pracoval. Harel se ho rád zbavil, protože Sitta tvrdil, že ho českoslovenští špioni vydírali. Když s nimi nebude spolupracovat, prý ublíží jeho stařičkému otci.
Většinu špionů se podařilo odhalit spíše náhodou než cíleným pátráním. „Sovětská špionážní mašinérie byla monstrózní a vytrvalá, což Harela nutilo, aby se v horečném tempu věnoval celé řadě kontrašpionážních úkolů,“ konstatovali Raviv a Melman. „Právě pracovní vypětí možná vysvětluje fakt, proč šéf Mosadu opomíjel jeden důležitý tip, jenž se týkal význačného nacistického válečného zločince. V daném případě, který Harel přes dva roky zanedbával, šlo právě o Adolfa Eichmanna, jehož dopadení se nakonec zařadilo k největším úspěchům izraelské špionáže.“
Memune docílil určitého rozdělení prací mezi tajnými službami. Vojenská agentura Aman převzala odpovědnost za operace v arabských zemích. Mosad měl vysílat špiony do celého světa. Šéf rozhodl, že tyto lidi bude vybírat z nejlepších operativců Mosadu i Šabaku.
„Iser Harel si počínal spíš jako náčelník tajné policie sovětského střihu než jako šéf zpravodajské služby demokratického státu,“ kritizovali ho Raviv a Melman. „Nechával špehovat členy pravicových stran i náboženské radikály a nechal instalovat skryté mikrofony v kancelářích předáků jedné levicové strany. Projevy politického nesouhlasu, někdy dost vášnivé, hodnotil jako podvratnou činnost a ohrožení státu.“
V roce 1955 přesvědčil Harel Ben Guriona, že může přijímat do služby i někdejší členy pravicových bojůvek. Tyto muže zběhlé v podzemní činnosti zařazoval do Mosadu a vysílal do zahraničí, aby tam sledovali a zabíjeli nepřátele Izraele. Doma raději pracovat nesměli, pro jistotu.
Je to on? Není to on?Od začátku se Mosad zaměřoval i na pátrání po nacistických válečných zločincích. Zvláště se zajímal o Adolfa Eichmanna a o lékaře Josefa Mengeleho,Hauptsturmführera SS (kapitán), který dělal v koncentráku nelidské pokusy na lidech.
První zprávu o Eichmannovi dostal Harel koncem roku 1957 od dr. Šinara, šéfa repatriační mise ve Spolkové republice Německo. Státní zástupce spolkové země Hesensko Fritz Bauer řekl Šinarovi 19. září, že Eichmann se skrývá v argentinské metropoli Buenos Aires. Harel poslal do Německa svého zpravodajce Šaula Daroma, aby to ověřil. Bauer to Daromovi a Šinarovi při jejich návštěvě 7. listopadu potvrdil.
Izraelcům to sdělil proto, že nemá důvěru v západoněmeckou justici, nikdy by ho nepotrestala. Ani tamní německé ambasádě nevěří. Později vyšlo najevo, že spolupráci s Izraelci mu doporučil ministerský předseda Hesenska Georg August Zinn.
Na Eichmanna upozornil Bauera muž německého původu, napůl Žid, který tam žije, jeho jméno však neprozradil. Řekl, že si s ním dopisuje. Bývalý esesák bydlí na předměstí Olivos v ulici Chacabuco číslo 4261. Pod jakým jménem? To bohužel nevěděl.
Harel poslal v lednu 1958 do Buenos Aires zkušeného operativce Joela Gorena, který uměl španělsky. Pomáhal mu tam Efram Ilani, Izraelec, který studoval historii židovského osídlení Argentiny. Oba muži domek vyfotografovali, ale nezahlédli tam nikoho, kdo by vypadal jako Eichmann, či jeho žena. Navíc to byl chudobný příbytek bez elektřiny a přívodu vody. Tak přece nežijí nacisté, kteří si nahrabali v Evropě miliony!
 

Adolf Eichmann na vězeňském dvorku ve věznici Ayalon v Izraeli v roce 1961.
  Darom znovu navštívil Bauera. Konečně mu prozradil pramen té informace: Lothar Hermann. Harel požádal o pomoc vyšetřovatele izraelské policie Efraima Hofstättera, který měl v Argentině zkoumat jiný případ. Hofstätter zašel Bauerovým jménem za Hermannem. Starý pán mu vysvětlil, že jeho dcera začala chodit s mladíkem, který se představil jako Nicolas Eichmann, jeho otec byl důstojníkem v německé armádě, syn projevoval antisemitské názory, ale o svém bydlišti se vyjadřoval velmi neurčitě – to vzbudilo podezření. Když všichni tři dorazili k domu, kde měl Nicolas bydlet, dospěli k závěru, že tam Eichmann opravdu žije.
Lidé z Mosadu ověřovali Eichmannovu totožnost. Vydával se za Ricardo Klementa, dělníka v jedné továrně. Také zjišťovali, kdo vlastní onen dům.
Mezitím dostával Harel zavádějící zprávy: Eichmanna spatřili v Kuvajtu, jindy v Rakousku, ale nic určitého. Zřídil proto tým, který pátral po příbuzných Very Eichmannové, rozené Lieblové, v Evropě. Byl přesvědčen, že si mohou s argentinskými vystěhovalci korespondovat. Avšak všichni Němci a Rakušané, které izraelští agenti oslovili, mlčeli, podivně mlčeli.
V prosinci 1959 přijel Bauer do Izraele s novými poznatky z dalšího zdroje. Hned po válce se Eichmann skrýval v německém klášteře v Chorvatsku. Když v roce 1950 navštívil svou ženu, měl už doklady na jméno Ricardo Klement. Na pas Mezinárodního Červeného kříže odplul do Argentiny. Potom pracoval u firmy CAPRI, vyrábějící elektřinu z vodních zdrojů. Patřila pod bankovní dům, který vlastnil německý emigrant.
„Největší problém spočíval v tom, a byli jsme si toho od začátku vědomi, že musíme posílat komando do akce v místech velmi vzdálených od vlasti, bez možnosti rychlých a efektivních způsobů komunikace za situace, která bude vyžadovat okamžitá rozhodnutí,“ vyznával se Harel v knize Mosad: operace Eichmann. „Věděl jsem, že naši lidé nebudou moci počítat s podporou žádné místní komunity, ať izraelské, nebo židovské, ale že budou muset spoléhat jenom na sebe, až budou řešit tři zásadní hlavolamy: jak se zmocnit zločince bez jediného pochybení, jak ho udržet v soukromém zajetí po dobu, jejíž trvání nelze předem odhadnout, a jak ho tajně dopravit do Izraele, jakmile k tomu nastanou příznivé podmínky. V každé z těchto fází, ale především v té poslední, vyvstanou před komandem problémy, o nichž může rozhodnout jedině nejvyšší velení.“ A proto se Harel rozhodl, že celou operaci bude na místě řídit sám.
Únos musí provést dvě jednotky. Zaprvé předvoj, který bezpečně zjistí, že se jedná o Eichmanna, a připraví všechny podmínky. A potom operační skupina, která únos provede, zajistí hlídání tohoto esesáka a dopraví ho do Izraele. Ovšem další podmínkou při jejich výběru, o které s nikým nemluvil, bylo, aby těm lidem nikdo z bezprostředního okolí v německých koncentrácích nezahynul, aby se nestalo, že někdo z nich se bude chtít na Eichmannovi sám pomstít. Tak spravedlnost nefunguje!
„Operační tým se mohl rekrutovat jenom z jediného zdroje: ze skupiny agentů, kteří od prvopočátku vynikali v odvážných akcích a osvědčovali přitom mimořádnou vynalézavost.“ Museli riskovat život v tajné akci, aniž by z toho měli nějakou osobní slávu.
Harel musel poslat do Argentiny nového člověka. Vybral Cvi Aharoniho, německého Žida, který za války jako britský důstojník Josef Kenet vyšetřoval zajatce. Rodiny Eichmannů a Lieblových v Evropě měl prozkoumat tým vedený Ezrou Ešetem.
Teď musel o stavu vyšetřování uvědomit Bena Guriona. Premiéra velice potěšil. Souhlasil s dopravou Eichmanna do Izraele a s tím, že ho postaví před soud. Nicméně podrobnosti musel domluvit s právním poradcem vlády Chaimem Cohenem. Právník šéfzpravodajce ujistil, že akce by byla legální.
Začátkem dubna se Aharoni vrátil s Eichmannovými snímky do Tel Avivu. Ukázali je několika lidem, kteří měli Eichmanna znát. Všichni potvrdili jeho totožnost.
Jak Eichmanna přivézt? Žádná izraelská loď do Argentiny nemířila. Navíc zpáteční cesta by se protáhla na dva měsíce, se zastávkami v různých přístavech, těžko tak dlouho držet zajatce v podpalubí ve vězení. Zbývá jedině letadlo. Ale aerolinie El Al do Buenos Aires nelétaly. Až si v novinách Harel přečetl, že v květnu 1960 chystá Argentina velké oslavy 160. let nezávislosti. Na ministerstvu zahraničí v Tel Avivu mu potvrdili, že se tam vypraví rovněž vládní delegace. Začal tedy jednat se šéfy letecké společnosti. Generální ředitel Efraim Ben Arci slíbil všestrannou pomoc. Neměl však letoun, který by tak dalekou cestu zvládl. Firma to vyřešila nákupem nového stroje Bristol Britannia s kabinou pro 40 cestujících a dlouhým doletem.
Členové prvního týmu, který měl únos připravit, přiletěli do Buenos Aires různými letadly ve dnech od 22. do 24. dubna 1960. Studovali Eichmannův způsob života, projížděli trasy, jimiž ho povezou, hledali únikové cesty, zajišťovali konspirativní byty.
Vedením akce pověřil Harel Rafiho Ejtana, který se osvědčil v armádě a po zranění přešel k tajné službě. Potom vybrali další lidi, všichni museli potvrdit, že do toho jdou dobrovolně. Celkem se na tom podílelo v Argentině přes 67 mužů a žen z Mosadu a Šabatu. Dále čtrnáct zaměstnanců El Al, které informovali postupně. V Izraeli o tom vědělo šest lidí včetně premiéra.
Jakmile vyšel únos najevo, vznikl mezinárodní skandál. Zpravodajci operovali na cizím území bez souhlasu místní vlády. Ovšem to je základ činnosti výzvědných služeb. Argentina žádala Izrael o vydání Eichmanna zpátky. Izraelci odmítli. I to je v tomto světě v příšeří zvykem.
Ve dnech od 11. dubna do 14. srpna 1961 proběhlo v Jeruzalémě přelíčení s Eichmannem, které sledoval celý svět. Architekta holocaustu poslal soud na šibenici. Druhá soudní instance rozsudek potvrdila.
Podplukovníka SS pověsili 31. května 1962 krátce před půlnocí. Jeho tělo spálili a popel rozházelo letadlo nad Středozemním mořem. Byl to jediný člověk, kterého v Izraeli popravili.
Izraelské zpravodajské služby stejně jako tajné služby celého světa skrývají mnohá tajemství. Raviv a Melman v knize Izraelské tajné služby napsali, že jejich komanda zabila dva lidi z východní Evropy, kteří za války kolaborovali s nacisty, a jednoho Poláka, bývalého dozorce v koncentráku. Vzápětí daly na vědomí jejich rodinám důvody těchto poprav.

Z berlínské výstavy Tváří v tvář spravedlnosti: Adolf Eichmann před soudem (11. dubna 2011)
  Protest proti odchodu memuneKoncem padesátých let si Egypt najal skupinu německých inženýrů, kteří měli zkušenosti s balistickou střelou V-2, aby pro něj postavili bojové rakety. Izraelské vedení si uvědomilo, že by to ohrozilo bezpečnost země. Harel chtěl, aby se na zastavení prací dohodli politici, Ben Gurion trval na zásahu Mosadu. Premiér požadoval zastrašování Němců, které by je přimělo k opuštění Egypta.
Mosad zahájil spolu se Šin Bet operaci Damokles. Němcům posílali výhrůžné dopisy. Sekretářka vedoucího odborníků Wolfganga Pilze rozbalovala v listopadu 1962 balík, který vybuchl a zranil ji – byl to pekelný stroj. Další zásilka zabila v továrně Heliopolis pět Egypťanů. Následovalo několik útoků na specialisty v Německu, kteří byli spjatí s egyptským raketovým programem, ale ne všechny se povedly. Šéf jedné mnichovské zbrojařské firmy zmizel, patrně byl zavražděn. Švýcarská policie zatkla dva agenty Mosadu, kteří vyhrožovali dceři německého elektronika zaměstnaného v Egyptě, aby otce přiměla k návratu. Jeden izraelský zpravodajec přišel o zrak, když mu pod rukama vybuchla bomba, kterou připravoval.
Egypt je pro nás velkou hrozbou, psaly izraelské noviny, které Harel informoval. Ben Gurion se na něj rozčílil: „Vyzrazujete tajné informace!“ Vypukl skandál. Hodně vadil ministryni zahraničí Goldě Meirové, která chtěla vybudovat nové vztahy s Německem.
Harel podal 25. března 1963 rezignaci. Myslel si, že je jako memunenepostradatelný, a proto ji premiér nepřijme. Hluboce se mýlil. Ben Gurion byl rád, že se šéfa tajné služby, který mu přerůstal přes hlavu, zbaví.
Jeho nástupcem jmenoval generála Meira Amita. Když mu Harel druhý den předával s několika chladnými slovy funkci, jeho tři sekretářky propukly v pláč.
Vzápětí přišel do sídla Mosadu dálnopis, ve kterém nejvyšší velitelé v Evropě proti odchodu legendárního šéfa protestovali: „Je nutné vyvinout veškeré úsilí, aby se vrátil na své místo.“
Generál Amit jako voják protesty nesnášel. „Vaše jednání je nepřijatelné,“ napsal signatářům. „Nejsem zvyklý na kolektivní protesty.“
Nicméně tichá opozice proti novému šéfovi v Mosadu zůstala.
Vláda zřídila zvláštní komisi na přešetření akcí proti německým odborníkům v Egyptě. Amit na základě toho tvrdil, že Harel egyptské nebezpečí přecenil.
Spor se nikdy neurovnal. Do dvou let z tajné služby odešli všichni vysocí důstojníci spjatí s Harelem. Generál je nahrazoval vlastními lidmi, většinou vojáky, které dobře znal. Centrálu nechal přestěhovat ze skromných baráků na předměstí Kirji do nových prostorů ve výškové budově Hadar Dafna. Asketickou pracovnu po Harelovi s chutí opustil do přepychového kabinetu v novém komplexu. Službu postupně modernizoval podle amerického vzoru: dával menší důraz na práci v terénu, zato zaváděl profesionální způsob výběru a výcviku nových lidí, nakoupil počítače a další technické novinky.
Čtvrt roku nato odešel z premiérského křesla kvůli vnitropolitickým problémům Ben Gurion. Egypťané práci na raketách sami ukončili, později dováželi moderní zbraně ze Sovětského svazu a Československa.
Harel se vrhl do politiky. V roce 1969 ho zvolili poslancem za Gurionovu stranu Rešima mamlachtit. V knesetu vydržel čtyři roky, potom už se tam nedostal.
Také sepsal historii Eichmannova únosu pod názvem Dům v Garibaldiho ulici.Třebaže rukopis dokončil už v roce 1965, vydali ho až po deseti letech. Přeložili ho do mnoha jazyků, stal se bestsellerem a námětem pro hraný film. Také dva z únosců zveřejnili své vzpomínky, ve kterých Harela z různých důvodů kritizovali.
Dcera Miriam šla ve šlépějích svého otce, začala pracovat v agentuře Šin Ben.
Iser Harel zemřel 18. února 2003 ve věku jednadevadesáti let. Do své smrti ho všichni oslavovali jako „muže, který dopadl Eichmanna“. Někteří členové komanda mu vyčítali, že na sebe strhl všechnu slávu, ovšem i to je mezi lidmi normální.
 
Zdroj: iDnes

Bitva o Británii. K první porážce nacistů přispělo i české stíhací eso
 
Přes řadu dílčích neúspěchů sbírala do léta 1940 nacistická válečná mašinerie vítězství za vítězstvím. Poslední krok, jímž by zlomila zbytek odporu, však nezvládla. V letecké bitvě nad Británií se utkala s rovným soupeřem, Královským letectvem, jemuž k porážce Němců pomohly i desítky českých pilotů.   Bitva o Británii. Piloti Královského letectva zvítězili | (1:08) | video:Reuters  
V západní Evropě začínalo v červnu 1940 léto.
  Z vývoje války ale mrazilo. Britům se právě podařilo evakuovat své vojáky z obklíčeného Dunkirku, na jehož plážích nechali výzbroj i sebedůvěru ve schopnost čelit wehrmachtu - bylo zřejmé, že pád Francie je otázkou času. Muž, stojící 4. června u řečnického pultu britské Dolní sněmovny, věděl, že Británie bude - poprvé po téměř tisíci letech - dobyta, pokud se nestane něco mimořádného.
Jmenoval se Winston Churchill a jeho odhodlaný projev měl vstoupit do dějin. „Budeme bránit náš ostrov, ať to stojí cokoliv. Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na přistávacích plochách. Budeme bojovat v polích a v ulicích; budeme bojovat v kopcích. Nikdy se nevzdáme,“ zní jeho nejznámější část. Ono „nevzdáme“ (surrender) bylo symbolicky jediným slovem, které nemělo původ v britské angličtině (výraz pochází z franštiny).
Premiérovy projevy patřily stejně jako to, že královský pár snášel nálety v Londýně, mezi faktory, které vzedmuly v Britech odhodlání obětovat osobní pohodlí i bezpečí válečnému úsilí.
 
Jak připravit Británii na válku
Když se Winston Churchill stal po vpádu nacistů do Beneluxu premiérem, pronesl několik dodnes vzpomínaných projevů, v nichž dokázal otřeseným Britům vdechnout víru ve smysl boje s nacisty.
Už při prvním premiérském projevu v Dolní sněmovně (13. 5.) nenabídl „nic než krev, dřinu, slzy a pot“ (celý projev zde).
Po evakuaci z Dunkirku (4. 6.) došlo na už zmíněné „Budeme bojovat na plážích“(zde).
Když Francie požádala o příměří (16. 6.), Churchill vyzval Brity, aby se zatvrdili tak, aby se i za tisíc let říkalo, že „toto byla jejich nejskvělejší hodina“ (zde).
Konečně během bitvy o Británii (20. 8.) vystihl úlohu letců výrokem, že „nikdy v dějinách válčení nevděčilo tak moc lidí za tak mnoho takové hrstce“ (zde).
 
Ze všech, kteří se na něm podíleli, zůstali stíhací piloti těmi nejviditelnějšími vítězi bitvy, která dostala jméno ještě dříve, než začala. A shodou okolností u toho opět byl Churchill. „To, co(francouzský)generál Weygand nazýval bitvou o Francii, je u konce. Bitva o Británii právě začíná. Na jejím výsledku závisí přežití křesťanské civilizace,“ řekl.
Hitler původně doufal, že Britové vyhodnotí situaci jako bezvýchodnou a uzavřou s ním mír. Snad by tak bývali učinili, kdyby se premiérem namísto Churchilla stal lord Halifax. Jenže nestal a idea separátního míru s kontinentem pod německou nadvládou se rozplynula. „Anglické letectvo musí být poraženo - morálně i fakticky - do té míry, aby nemohlo promluvit do německého vylodění,“ uvedl Hitler v rozkazu k přípravě invaze.
Československou stopu v bitvě napsalo 89 letců 
Naši letci v bitvě o Británii
Do letecké bitvy se mezi 10. červencem a 31. říjnem podle historika Ladislava Kudrny zapojilo 89 letců ze zaniklého Československa. Z celkového počtu tří tisíc letců bylo více jen Britů, Poláků, Novozélanďanů a Kanaďanů.
Od srpna přešla do ostrého nasazení 310. stíhací československá peruť. Čeští letci ovšem působili i v řadě dalších perutí.
Josef František byl se 17 potvrzenými sestřely nejúspěšnějším z nich a čtvrtým nejúspěšnějším esem RAF v bitvě.
Službou v RAF prošlo za války 2 500 příslušníků čsl. letectva, půl na půlletců a nelétajícího personálu. Pět set letců padlo.
Cesta k invazi, kterou měla po těžkém oslabení německého námořnictva při invazi do Norska umést Göringova luftwaffe, se zkřížila s osudy československých letců, mezi nimi i Josefa Františka. Syn truhláře-karosáře  z Otaslavic u Prostějova, jemuž přátelé neřekli jinak než „Franto“, přešel po okupaci do Polska. Tam odolal vábení francouzské Cizinecké legie a vytrval, i když Poláci zprvu o české letce příliš nestáli.
Přátelský, urostlý a veselý Hanák, který se ještě v Československu neváhal v nálevnách poprat, když si někdo dobíral jeho kamarády, zažil další zklamání, když Polsko padlo. Přes Rumunsko a Bejrút odešel do Francie, ta padla rovněž.
Anglie byla poslední šancí a i tam spojil František svůj život s Poláky. Podle jiného slavného stíhače Františka Fajtla do značné míry proto, že si mezi nimi našel kamarády a ty neměl ve zvyku opouštět. Roli mohla hrát i byrokracie v československých exilových jednotkách.
 
Den orla, který zlomí Albion
Luftwaffe do boje šla sebevědomá, zocelená taženími ve Španělsku, Polsku či Francii. Zkušení stíhači létali ve volných dvojicích a čtveřicích (na rozdíl od těsných a nepružných trojic RAF), jako útočníci volili místo i čas boje a často měli výhodu převýšení i překvapivého útoku „ze slunce“. Dosud ale vítězili i díky technické převaze a rychlému postupu vlastních pozemních sil - a tyto dvě karty nyní nemohli hrát.
Letouny bitvy o Británii     Zobrazit fotogalerii
 
I jejich protivníci z RAF měli své trumfy. Díky 26 radarovým stanicím a efektivnímu řízení stíhacího letectva (statistika, jak často vůbec stíhač najde cíl, kvůli němuž startoval, v této bitvě oproti průměrným 30 % dosáhla 75 %) byli Britové tam, kde potřebovali být. Dokázali nahrazovat odepsané letouny a pokud sestřelený pilot nebyl vážně zraněn, mohl se narozdíl od Němců, kteří končili v zajetí, opět zapojit do boje.
Němci se nejprve zaměřili na britské lodě v průlivu La Manche. Smrtící ránu chtěli Britům zasadit v útocích takzvaného „Dne orla“, zhoršené počasí a absence výrazných úspěchů přiměly útočníky změnit plány. Výsledkem první fáze bitvy tak bylo zejména poznání, že letouny jako střemhlavý bombardér Ju-87 nebo těžký dvoumotorový stíhač Bf-110 mají takové ztráty, že se do téhle bitvy nehodí.
Od 12. srpna se luftwaffe obrátila proti britským radarům a letištím. Úspěchy, které hlásili němečtí piloti, Göringa přesvědčily, že se do deseti dnů RAF zhroutí. Týden po začátku této druhé fáze zahájili Němci také silné útoky na letecký průmysl. Řada českých a polských pilotů to sledovala s napětím, ale Britové je stále drželi u výcvikových a nikoliv operačních perutí. Nevěřili jejich angličtině ani pilotním dovednostem.
 
Bod obratu: nálet na Berlín
 

Stíhač Josef František
  Když se RAF dostala do kritické situace a zařazovala do operačních perutí už i zelenáče, kteří sotva uměli létat, ale ještě nikdy nestříleli, došlo v noci na 25. srpna k víceméně mylnému shozu bomb na Londýn. Churchill se proto rozhodl povzbudit morálku Britů a vyslal osm desítek bombardérů na Berlín, což Hitlera rozzuřilo.
Stalo se tak v klíčové době, v níž vrcholily těžké útoky na letiště. Přišel Františkův čas, na konci srpna totiž Britové prohlásili polskou 303. peruť, jejímž byl příslušníkem, za operační. Poláci se vrhli do boje dychtivě, s touhou oplácet za okupaci vlasti, s odvahou útočit zblízka a s leteckým umem, v němž nade všechny vynikal právě skvělý střelec i pilot František. Uvedl se sestřelem pěti nepřátel za pět dní.
Polská peruť se stala postrachem Němců. František postupně přidal do svých záznamů dva bombardéry, čtyři stíhačky a jedno nouzové přistání s poškozeným hurricanem. Často opouštěl formaci a číhal nad průlivem, kde byli vracející se Němci nejzranitelnější. K zemi či do moře poslal další tři bombardéry a tři stíhačky. Dosáhl sedmnácti vítězství za 27 zářijových dní.
Hrdinové neumírají v postelích. Ale někdy ani v palbě 
Poměr sil
RAF bitvu začala téměř se 2000 provozuschopnými letouny (754 jednomístných a 149 dvoumístných stíhačů, 560 bombardérů, 500 strojů pobřežního velitelství).
Luftwaffe nasadila přes 2500 provozuschopných letadel (805 jednomístných a 224 dvoumístných stíhačů, 1259 bombardérů, 151 průzkumných letounů a 80 strojů pobřežního velitelství).
 
Britové ztratili 1023 stíhaček, 376 bombardérů a 148 strojů pobřežního velitelství. Padlo 544 letců. Němci přišli o 873 stíhaček a 1014 bombardérů. Padlo 2698 letců, dalších 967 bylo zajato a 638 pohřešováno. Obě strany své ztráty během bojů doplňovaly produkcí nových letounů.
 
Luftwaffe se od sedmého září zaměřila na Londýn, jak po náletu na Berlín chtěl Hitler, čímž poskytla těžce zkoušeným letištím a továrnám prostor k nádechu. Německé ztráty rostly a přes ujišťování o „posledních zbývajících spitfirech a hurricanech“ čekal piloty luftwaffe každý den energický, početný a odhodlaný protivník. Když selhal i velký útok 15. září, dal Hitler odložit invazi na neurčito.
Osmý říjen pak napsal epitaf, dokládající, že piloti umírali zdaleka nejen v boji. Josef František, jeden z nejlepších pilotů RAF, se zřítil krátce před přistáním a  na místě zahynul. Omdlel vyčerpáním? Měl technickou závadu? Příčinu se nepodařilo vyšetřit.
„Vyrostl ve velikého letce-bojovníka. V tom se shodují všichni, kdo o něm psali, v tom jsme zajedno všichni, kdo jsme ho znali a s ním žili a bojovali. Jméno nadporučíka letectva Josefa Františka patří do čela listiny vynikajících válečných stíhacích pilotů, odvážných bojovníků za znovuosvobození ČSR,“ napsal o něm později jeho přítel, stíhač František Fajtl.
Nacistická mašinérie v bitvě o Británii doplatila na podcenění protivníka i přecenění vlastních dosavadních úspěchů (ze tří tisíc nárokovaných sestřelů nakonec bylo asi 1 100), stejně jako na chybné zaměření útoků na Londýn v  době, kdy RAF stálo nad propastí. Příležitost k dalšímu útoku a dobytí Británie už třetí říše nedostala.
 
Zdroj: iDnes

A zazněl rozkaz: Začněte stavět barikády!
 
Zamezit pohybu tankům, to byl hlavní cíl, kvůli kterému se v Praze v květnu 1945 začaly stavět v ulicích barikády. Během pražského povstání jich vzniklo více než půl druhého tisíce.   Jedním se symbolů pražského povstání je barikáda. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz
 
 
Němci v Praze se v sobotu 5. května nevzdávali, jako by jejich říše nebyla na kolenou. Po všech Češích, kteří se jim stavěli na odpor, stříleli. Přesto se podařilo policistům a civilistům na několika místech vojáky odzbrojit, zmocnit se vagonů i skladů se zbraněmi.
Po jedné hodině přišel ke Kutlvašrům neznámý mladík s nepodepsaným lístkem: „Dostavte se ihned, kde jste byl ráno!“ Tedy na velitelství Alex.
Jenže tramvaje přestaly jezdit, auto generál k dispozici neměl. Ve čtvrt na dvě sedl na manželčino dámské kolo a zamířil k Riegrovým sadům. Ale tam se střílelo. Nakonec ho dohnalo auto, které pro něho poslali. O půl třetí konečně přišel generál Kutlvašr na své velitelství v Bartolomějské ulici.
Veřejně se ujalo role vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš vysíláním rozkazu v pražském rozhlase až v 16:55 hodin. A Česká národní rada se představila světu v 19:55.
Německý maršál: Potlačte povstání!V sobotu dopoledne předsedal Smrkovský poradě zástupců průmyslových závodů z okolí Prahy, která se konala v budově družstva Bratrství na Tylově náměstí na Vinohradech. Shromáždění rozhodlo „vyhlásit pohotovost v závodech, kde by se dělnictvo soustředilo, odzbrojilo závodní stráž a zabarikádovalo“.
ČNR se sešla ve 14 hodin na pravidelné schůzi v místnostech záložny Svépomoc v Dlouhé třídě. Třebaže její členové věděli, že rozhlas volá o pomoc, nepovažovali to ještě za signál k povstání. Místo toho projednávali činnost konkurenčního Národního výboru Praha. Později ČNR jednala o převzetí některých deníků, které se za okupace zkompromitovaly. Řešila věci nepodstatné, je mimo hlavní dění.
Maršál Schörner pořád počítal s tím, že bude českou kotlinu proti spojeneckým armádám urputně bránit. Proto svým oddílům nařídil, aby povstání potlačily. „Praha se musí dostat bezpodmínečně zpět do německých rukou.“ Stejný názor zastával i K. H. Frank.
Mezitím se rozhořely boje i na dalších místech centra města: v Jindřišské ulici, na křižovatce U Bulhara, na Wilsonově a Masarykově i těšnovském a vysočanském nádraží, na Staroměstském náměstí a v jeho okolí, v hotelu Monopol v Hybernské ulici, kde bydleli němečtí důstojníci.
Povstalci obsadili Staroměstskou radnici, ale od budovy Právnické fakulty, kde bylo velitelství SS, je ostřelovaly tanky. Na vltavském nábřeží se bojovníci zmocnili bývalého křížovnického kláštera, kde Němci složili hodně zbraní. Na vršovickém nádraží odzbrojili železničáři dva pancéřové vlaky a hned je obrátili proti blízkým kasárnám. Podařilo se obsadit vysílačku ve Strašnicích. Posádka meziměstské telefonní ústředny, která stojí na pomezí Vinohrad a Žižkova, se vzdala po dlouhém vyjednávání. Do českých rukou se dostala i pankrácká věznice, odkud vyšlo na svobodu tři tisíce politických vězňů včetně padesáti odsouzenců k smrti. Už se bojovalo ve všech pražských čtvrtích.
  Němci však ovládali strategické vrchy Vítkov a Petřín, střelnici v Motole, Černínský palác na Hradčanech, sídlo gestapa v Petschkově paláci pod Wilsonovým nádražím, letiště v Ruzyni a řadu dalších důležitých objektů. Uniformovaní a neuniformovaní ostřelovači zákeřně vraždili z bytů v horních patrech domů a ze střech povstalce i nevinné lidi.
Odpoledne navázala ČNR kontakt s velitelstvím Bartoš. Tajemník Kubát se podivil, že vojenským velitelem Prahy má být generál Kutlvašr.
„Ne! Velitelem Prahy je generál Richard, který sem zatím nedorazil,“ vysvětloval Kubát ostře Kutlvašrovi. Richard byl pseudonym Štainera-Veselého z Rady tří. A pak pokračoval: „Jeho zástupcem je kapitán Nechanský a ten je teď velitelem.“
„Prosím, má to tady k dispozici a může se ujmout velení,“ kapituloval Kutlvašr.
„Ne, vy zůstáváte, ale jako zástupce Nechanského.“
V podvečer se vyjasnil vztah ČNR k velitelstvím Alex a Bartoš. Vojáci se podřídili politikům. A Česká národní rada, která má být představitelem celých Čech a Moravy, se místo toho ujala řízení povstání v hlavním městě. Do krytu v Bartolomějské ulici přišel kapitán Nechanský jako zástupce ČNR a ministra obrany.
„Než se všechno uvedlo do řádného chodu, vyžádalo si to určitý čas,“ konstatoval později Kutlvašr. „Sešli se lidé noví, často navzájem si vůbec neznámí a ti vyvíjeli činnost, kterou prakticky dělali prvně v životě, nebo ji před šesti lety přerušili. Samozřejmě chvíli trvalo, než se obnovila rutina a než se všechno zaběhlo. Ovšem kritika na to nebere patřičný ohled a vyžaduje hned, od prvních okamžiků, bezvadný chod... Mohu s určitostí prohlásit, že naše velitelství Bartoš, velitelský rámec a celý připravený aparát, vše sedlo jako ušité do situace, kdy se nevědělo, kdy a jak se spustí a jak se provede. Byly to jak šaty ušité do konfekce, ale padly jako ulité.“
Rozkaz: Začněte stavět barikády!V sobotu podvečer vyzvala ČNR Pražany, aby stavěli barikády – mají tím znemožnit pohyb německých tanků. Velitelství Bartoš rozhlasem přesně vysvětlovalo, z čeho je mají lidé budovat: z převržených železničních vagonů, tramvají a nákladních aut, z dlažebních kostek a nejrůznějšího stavebního materiálu, z laviček a z pytlů písku. Bez ohledu na začínající déšť se desetitisíce Pražanů pustilo do práce. Během čtyřiadvaceti hodin stálo na 1 600 barikád.
Povstání propuklo spontánně a bez rozkazu. Naštěstí dokázali důstojníci velitelství Bartoš vytvořit do nedělního rána ucelenou strukturu řízení a tak získat přehled o německých akcích, na ohrožená místa mohou posílat posily, organizovat odsun zraněných a dodávky potravin, prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže vyjednávat s Němci. Bez tohoto systému by Němci přemohli povstalce hned druhý den.
 
 
Povstání, den po dni
4.5. - 9.5.1945
1. díl - Rozhlas volá o pomoc, mizí německé nápisy. Začalo pražské povstání 2. díl - Ilegální Česká národní rada musela zabránit spontánnímu pražskému povstání 3. díl - Generál Patton: Ohlásím se z pražské telefonní budky 4. díl - A zazněl rozkaz: Začněte stavět barikády! 5. díl - Vlasovci: Zachránili Prahu, Američané je zradili a Stalin nechal popravit 6. díl - Rudá armáda u Drážďan, Němci v centru Prahy    
Německé velení povstání v Praze zaskočilo. Jeho vojska, která mířila z východních Čech na západ, musela město s mnoha mosty obcházet, a tím ztrácela čas. Také bojovnost a vojenská zdatnost povstalců je ohromovala.
Přesto se německá armáda vzpamatovala a stahovala se ku Praze – pěchota, tanky, dělostřelectvo, letectvo. A když od jihu a východu nastoupily tanky SS, dělali zátarasy rovněž lidé v okolí metropole. Na mnoha místech se svých úkolů ujaly ilegální skupiny, které se už měsíce chystaly k povstání, a partyzáni.
V neděli dopoledne zachytil podporučík Klemeš na své stanici radostnou zprávu z Vojenské rádiové ústředny, ležící kousek od Londýna: „Patton obsadil dnes ráno Plzeň a jede plnou parou na Prahu. Dnes v 11 hodin byl od Prahy 60 kilometrů.“
Jenže Patton do Prahy nepřijede. Ani českoslovenští zpravodajci v Londýně ještě netušili, že si jejich metropoli pro sebe vyhradili Sověti.
A tak mohl pražský rozhlas vysílat optimistické zprávy: „Americké tanky projely v 9:45 hodin Miroticemi! Před 12. hodinou předala ČNR do rozhlasu sdělení: „V několika hodinách dorazí ku Praze čela amerických jednotek. Česká národní rada odeslala kurýra do štábu generála Pattona, který přivede nad město letectvo.“
I to byly mylné informace. Také do Plzně nakonec nikdo nejel. S Plzní si důstojníci velitelství Bartoš jenom telefonovali. Požadovali, aby americká letadla zaútočila na německé tanky, které se valí od Dobříše a Poděbrad, a také na ruzyňské letiště, odkud startují německé přepadové letouny.
Ve 13 hodin hlásil rozhlas, že nad Prahou prolétávají hloubkaři – američtí letci, kteří v posledních měsících ničili přízemními nálety auta, tanky, lokomotivy. Ve skutečnosti oblohu opanovaly německé Messerschmitty Me 262, které bombardovaly ohniska povstání.
Odpoledne zasáhlo jedno vzdušné torpédo budovu rozhlasu. Vlna 415 metrů se odmlčela. Nakonec se technikům podařilo obnovit vysílání z podzemí. Potom se studio odstěhovalo do Husova sboru poblíž Flory na Vinohradech.
Když odtamtud začátkem dubna živě vysílali varhanní koncert, zanechali tam část aparatury. Provizorní hlasatelna se skrývala za oltářem chrámového kůru. Němečtí vojáci marně pátrali, odkud svobodný český rozhlas vysílá. Technici mezitím vybudovali ještě několik dalších záložních stanovišť.
Američané do Prahy nesměliK. H. Frank chtěl jednat prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže se zástupci ČNR. Když za ním přišli generál Kutlvašr a Kotrlý, tvrdil, že už nemá velitelskou pravomoc, ta včera přešla na Schörnera. Přesto slíbil zastavení palby.
Jenže Němci stříleli dál. Na některých místech museli povstalci dokonce likvidovat ženské ostřelovače, fanatické nacistky, které nechtěly připustit, že jejich „tisíciletá říše“ je v troskách.
Když Kotrlý oznámil členům ČNR, že jednal o složení zbraní, Smrkovský ho ostře napadl. Prý k tomu neměl zplnomocnění!
V neděli dopoledne ovládli Němci část středu města a oddíly SS se dopouštěly krutostí na civilním obyvatelstvu. V těch chvílích by zřejmě i komunisté byli rádi, kdyby se objevili Američané. Svědčila o tom slova Josefa Smrkovského, místopředsedy ČNR, na jejím zasedání: „Máme závazný slib dodávek zbraní. Americká armáda byla už v poledne asi padesát kilometrů od Prahy, takže zítra bude situace jiná.“
Avšak to už Patton věděl, že nesmí pokračovat. Sotva se vrátil v neděli z ranní mše v Erlangenu u Norimberka, zavolal mu Bradley: „Georgi, linie, která prochází Plzní, je pro V. a XII. sbor závazná! Nesmíš, opakuji, nesmíš postupovat na průzkumy dál než pět mil na severovýchod od Plzně. Ike nechce v této době žádné mezinárodní komplikace.“
„Proboha, Brade!“ protestoval Patton. „Takový velký národ jako Amerika by se měl bát nějakých komplikací!?“
Eisenhower mezitím zatelegrafoval angloamerické vojenské misi do Moskvy, která zajišťovala jeho spojení se sovětským generálním štábem: „Informujte, prosím, generála Antonova, že jsem dal svým ozbrojeným silám instrukce, aby nepostupovaly za čáru České Budějovice-Plzeň-Karlovy Vary. Předpokládám, že sovětské ozbrojené síly jsou schopny rychle postoupit, aby vyřešily situaci ve středu země.“
V neděli 6. května ve 14 hodin vyrazila vojska 1. ukrajinského frontu generála Ivana Koněva, která dosud sváděla urputné boje severozápadně od Drážďan, ku Praze – o 14 hodin dřív, než stanovil původní plán. Měla před sebou pohraniční hory se starými pásmy opevnění. Jako podpůrné síly mířily do středu Čech rovněž některé pluky 2. ukrajinského frontu z prostoru jižně od Brna a 4. ukrajinského frontu od Krnova. Nicméně letadla s rudými hvězdami se nad středními Čechami, které jsou nyní pro angloamerické letce zapovězené, neobjevila.
O postupu rudoarmějců nic netušili ani komunisté, kteří byli členy ČNR.
Major Jaroslav Hlaďo, velitel československé stíhací skupiny na letišti Manston v jihovýchodní Anglii, vyhlásil o své vůli v neděli 6. května v 18 hodin pohotovost. Současně určil osm pilotů od 312. perutě v čele se štábním kapitánem Hugo Hrbáčkem, aby odletěli jako předvoj na pomoc Praze. Start v pondělí 7. května v 17:45. Ovšem inspektorát československého letectva musel nejdřív zajistit součinnost s Američany v Německu a na českém území.
 
 
Konec čtvrtého dílu seriálu věnovaného Pražskému povstání. Pokračování si můžete přečíst ve čtvrtek, nebo v knize OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA, z níž tato zkrácená a upravená kapitola pochází. První díl si můžete přečíst zde, druhý pak tady a třetí zde.
 
 
zdroj: iDnes

Tanková munice NATO: uran vs. wolfram
 
Před týdnem jsme přinesli článek o údajně nedostatečně výkonné munici německých tanků. Podle původní zprávy deníku Die Welt současná německá munice nedokáže probít čelní pancíř nejnovějších ruských tanků. Je situace natolik kritická? O možnostech současné tankové munice zemí NATO se ve svém článku zamyslel polský odborník Jaroslaw Wolski.
Foto: Německá nejnovější tanková munice DM63 kategorie APFSDS (Armour-Piercing Fin-Stabilized Discarding-Sabot) s wolframovým penetrátorem; větší foto / Rheinmetall Defence
 
Souboj munice a pancířeNaš bezprostřední západní soused používá v tancích podkaliberní munici typu DM53 a novější DM63. Obě munice používají k překonání pancíře wolframový penetrátor, resp. penetrátor z wolframových slitin.

Deník Die Welt 26. dubna otiskl hned dva kritické články autorů Thorstena Jungholta a Hanse Rühleho. Oba shodně tvrdí, že německá armáda postrádá munici schopnou poradit se s čelním pancířem ruských tanků.

Znepokojení vyvolal článek v Polsku, které získalo z Německa 193 tanků Leopard 2 A4/A5. Polský tankový odborník Jaroslaw Wolski z deníku Dziennik Zbrojny však „kauzu" nazývá zbytečnou hysterií a předkládá argumenty, které celou problematiku uvádějí v jiném světle.

V podstatě nejde nic jiného než o mnohokrát odehraný souboj munice a pancíře. Podívejme se do historie.

Na konci 80. let byla tanková munice NATO (DM33 nebo M829A1) skutečně málo účinná proti nejsilnějším místům čelního pancíře tanků T-72B (model 1989), T-80U a T-80UD. Navíc zavedením reaktivního pancíře Kontakt-5 získaly ruské tanky značnou výhodu.

Teprve až se zavedením munice DM53 a M829A2 na konci 90. let minulého století získaly západní tanky munici schopnou poradit si (teoreticky) s pancířem Kontakt-5 typu ERA (Explosive Reactive Armour).
 

Foto: Modernizovaný tank T-72B3 bude ještě řadu let tvořit páteř ruských tankových sil. Zeleně je označená oblast chráněná pancířem Kontakt-5, červeně pak oslabená část pancíře. / Vitalij Kuzmin, CC BY-SA 3.0
  
Zde je nutné zdůraznit, že pokud mluvíme o „nejsilnějším místě" ruských tanků, vždy máme na mysli místo chráněné reaktivním pancířem Kontakt-5. Avšak Kontakt-5 kryje „pouze" okolo 50 % plochy. Navíc hraje zásadní roli umístění zásahu do reaktivního pancíře. Pokud penetrátor zasáhne desku reaktivního pancíře ve spodním okraji, protiexploze pancíře jen omezeně zasáhne penetrátor.

Přesto západní tanky získaly až po deseti letech munici schopnou překonávat i nejsilnější části čelního pancíře ruských tanků vybavených reaktivním pancířem Kontakt-5.

Uran vs. wolframV 80. letech tanky zemí NATO používaly dva základní druhy munice. Americkou M829 s penetrátorem z ochuzeného uranu a německou DM33 s penetrátorem z wolframu.

Munice z ochuzeného uranu měla dvě zásadní přednosti. První byla nižší cena. Ochuzený uran je vlastně problematickým odpadem jaderné elektrárny. Využití ochuzeného uranu v munici je „elegantní" způsob, jak ochuzený uran využít. Druhou výhodou byl až o 15 % větší výkon při překonávání pancíře oproti wolframu.
 
Při testech na začátku 90. let minulého století bylo prokázáno, že náboje z ochuzeného uranu při rychlostech 1500 až 1550 m/s mají téměř shodný výkon (rozdíl pouze 4 %) jako náboje z wolframu dopadající na cíl rychlostí 1650 až 1750 m/s.

Navíc podle vojenských odborníků boje mezi tanky na evropském bojišti proběhnou na relativně krátkou vzdálenost. V případě Polska 96 % tankových soubojů se odehraje na vzdálenost menší než 1500 metrů, v případě území Německa na vzdálenost 1300 metrů. V 75 % případu dojde k boji na vzdálenost menší než 800 metrů. Při tak malých vzdálenostech je mnohem snaží udržet vysokou rychlost penetrátoru.
 
Němci tedy vyřešili problém zavedením nových děl ráže 120 mm o délce 55 ráží. Což sice zvýšilo rychlost penetrátoru na požadovanou úroveň, ale zároveň si zavedení nového děla vyžádalo velké finanční náklady.
 
Američané zvolili levnější variantu - zůstali u tankových děl délky 44 ráží. Nová americká munice M829A3 s penetrátorem z ochuzeného uranu i při výstupní rychlosti pouze 1550 m/s poskytuje dostačující výkon.
 

Foto: T-90 s reaktivním pancířem Kontakt-5. Reaktivní pancíř poskytuje dobrou ochranu proti moderní protitankové munici, na druhou stranu nekryje celou plochu předního pancíře; větší foto / Vitalij Kuzmin, CC BY-SA 3.0
 
Rozdíl mezi oběma druhy munici smazaly nové slitiny wolframu. Na konci 80. letech poklesl rozdíl ve výkonosti kolem 8 % ve prospěch munice z ochuzeného uranu. V současné době nové slitiny na bázi hafnia, wolframu a kovového skla údajně vykazuji dokonce stejné výkony jako ochuzený uran.

V západních zemích se tak vyvinuly dva přístupy v konstrukci a používání tankové munice. Američané zůstali u děl ráže 120 mm a délky 44 ráží. Jejich současná munice M829A3 z ochuzeného uranu opouští hlaveň rychlostí 1550 m/s (M829A3) a na cíl ve vzdálenosti 1000 až 2000 metrů dopadá rychlostí 1450 až 1500 m/s.

Na druhé straně Němci zavedli nová děla ráže 120 mm o délce 55 ráží a zůstali u wolframové munice. Munice DM53 opouští dělo rychlostí 1700 m/s.

Další proměnou jsou nekončící závody mezi pancířem a municí. Je třeba připomenout, že jen zřídka v historii podkaliberní munice mohla volně procházet nejsilnějšími místy čelního pancíře tanků. Zavedení nových ruských tanků T-72B3, T-90A nebo T-14 a jejich resistence nejsilnějších částí pancíře proti západní tankové munici není nic překvapivého.

V současné době proto probíhá vývoj nejnovější tankové munice M829A4 ve Spojených státech a KE2020 v Německu. Například nová M829A4 si má poradit i s nejnovějším ruským reaktivním pancířem Relikt.

Wolski tak vyvozuje několik závěrů. Podle něj není pravda, že munice z ochuzeného uranu řeší problémy s penetrací pancíře nejnovějších ruských tanků. Dále je zásadní výcvik posádky, taktika nasazení tanků a umísťování zásahů – čelní pancíř je jen částečně chráněn reaktivním pancířem a vykazuje řadu slabých míst. Stejně tak je pancíř tanků zásadně slabší po stranách.
 
zdroj: Armádní noviny.cz

Hrdinství ruských tankistů na Moravě. Němci jim zničili desítky tanků
 
Během několika dubnových dní roku 1945 padlo v okolí řeky Dyje mnoho sovětských vojáků. Tudy vedla cesta do Protektorátu Čechy a Morava a pro Němce tedy bylo udržení jižní Moravy naprosto klíčovým úkolem. Tomu odpovídala i jejich urputnost.   Sovětská 6. gTA s tanky Sherman v Brně | foto: archiv Vitezslava Vítka a Miloše Ludvíka
 
Mezi Břeclaví a Hodonínem probíhaly intenzivní opevňovací a zákopové práce, na důležitých směrech a komunikačních uzlech se do taktické hloubky budovaly protitankové překážky a příkopy. Rovněž na přístupech k městu Brnu vyrůstala jedna překážka za druhou a německé velení sem přesouvalo další pěší i tankové jednotky.
 
Německé tanky proti Sovětům
Maršál Schörner měl k dispozici v boji ostřílenou tankovou divizí 6.PzD (Panzer Division), dále s 25. PzD, divizi „Feldherrenhalle 1“ (FH-1) a 13.PzD/ „Feldherrenhalle 2“ (FH-2), oddíl těžkých tanků sPz.Abt. 503 (sbor FH) a sPz.Abt. 509 s tanky Pz.Kpfw.VI Ausf. B Tiger II.
V polovině dubna pak byla před Brno přisunuta 8.PzD od Kroměříže a 19. dubna započal od Ostravy do této oblasti urychleně přesun ještě 16.PzD. Obě divize byly ovšem poutány boji o Brno a do oblasti před Dyji se nedostaly.
 

Německý tank PzKpf VI Tiger II z 503. těžkého tankového oddílu. Tyto tanky měly výkonnou výzbroj a pancéřování, avšak díky vysoké spotřebě a poruchovosti se jejich akceschopnost značně snižovala. Ustupující fašistická armád tak ve znojemském okrese zanechala nejméně pět strojů tohoto typu.
  Sovětské síly měly být v každém případě zastaveny na obranných postaveních podél řeky Moravy, na dnešních česko-slovenských hranicích a na našich bývalých státních hranicích v úseku Břeclav - Mikulov - Znojmo. Velitelství skupiny armád „Mitte“ polního maršála F. Schörnera mohlo počítat v průběhu dubna v obranných bojích s několika tankovými jednotkami. Proti nim Sověti zahájili 25. března 1945 Bratislavsko-brněnskou operaci severně od Dunaje s vedením úderu ve směru Nové Zámky - Malacky - Znojmo s cílem zmocnit se Bratislavy a 20. dne operace pak i města Brna. Po silné dělostřelecké přípravě zaútočily jednotky 7. gardové armády (7.gA) a 53. armády (53.A) na německé pozice, aby je po překročení řeky Hron prolomily a druhý den operace byly do průlomu nasazeny rychlé tankové a kavaleristické svazky 1. gardové jezdecko mechanizované skupiny (1.gJMSk) genpor. I. A. Plijeva. Útok se dobře rozvíjel a už 4. dubna byla vedle řady slovenských měst osvobozena i Bratislava. V druhé fázi, ve směru na Brno, pokračovali Rusové na Mikulov a na Uherský Brod.
 
Krvavá bitva o LanžhotŠestého dubna stály čelní sovětské oddíly jízdy 8. gardové jezdecké divize (8. gJD) u obce Kúty. Ve směru na Lanžhot, kam chtěly pokračovat, však byly všechny mosty Němci poškozeny a jarní tání zaplavilo lužní lesy a louky až do metrové výše. Zvýšenou hladinu ještě záměrně podporovalo německé velení vypouštěním Vranovské přehrady. Z vody vyčníval jen železniční svršek a veškeré důležité body měli Němci zastřílené z předem vybudovaných pozic.
Přesto se rozhodným a smělým manévrem již další den podařilo přepravit na druhý břeh celou divizi. O Lanžhot se rozhořely urputné boje. Němečtí tankisté schovávali své tanky v průjezdech domů a odtud vyjížděli pouze ke střelbě a opět se vraceli. Sověti je těžko zaměřovali a bombardování pak bylo o to intenzivnější, ale méně přesné. Ženistům se pod těžkou palbou podařilo postavit přes řeku Moravu most a několik náhradních přeprav, což umožnilo 9. dubna přesunout na druhou stranu těžkou techniku, především tanky. Boje se rozhořely s ještě větší urputností.
 
Němci u Lanžhotu
U Lanžhotu se bránily německé tankové divize FH-1, 13.PzD/FH-2, 46. pěší divize, 711. pěší divize, příslušníci 21. policejního pluku SS a Volkssturm.
Němci kladli sovětským jednotkám vytrvalý odpor. Před vlastním útokem Sověti několik hodin z kaťuší zasypávali obec smrtícími koberci a ztráty Němců, ale i obyvatel narůstaly. V pondělí 10. dubna zahynul i místní partyzán Cyril Bystřický, když se snažil zpřetrhat linkové vedení k německým dělostřeleckým bateriím. Podle pamětníků ze staré silnice střílelo na útočící sovětské jednotky až 60 tanků.
Jedenáctého dubna přijelo od Ladné 13 těžkých tanků Pz.Kpfw.VI Tiger II od 503.sPzAbt/FH a zaútočilo společně s obránci na pozice pronikajících kavaleristů. Takticky zvládnutý protiútok Sověty otřásl. Ztratili více než 15 obrněných vozidel a Němci jen jeden „Tygr“.  Do večera Rusové však přeci jen obec osvobodili. Cena byla vysoká, padlo minimálně 232 vojáků. Zahynulo 80 obyvatel Lanžhota. O neuvěřitelné urputnosti bojů svědčí fakt, že z celkového počtu 924 domů jich bylo 250 zničeno a 500 dalších vážně poškozeno.
 
Německé tanky na DyjiTankový sbor Feldherrenhalle
Významnou tankovou sílu na Dyji představoval tankový sbor „Feldherrenhalle“ ( PzK „Feldherrenhalle“) zformovaný k 10. březnu 1945 z divize „Feldherrenhalle“ (FH-1), tankové divize „Feldherrenhalle 2“ (FH-2) a těžkého tankového oddílu 503.sPzAbt/FH. Divize FH-1 byla reorganizována z původní divize pancéřových granátníků Feldherrenhalle a FH-2 ze zbylých jednotek bývalé 13. tankové divize (13.PzD) a 60. pluku tankových granátníků (Panzergrenadier-Regiment 60 – Pz.Gren.Reg.60).
Oba původní svazky byly za těžkých bojů o Budapešť téměř zničeny. V průběhu března byly svazky sboru významně doplňovány novou technikou, kdy divize FH obdržely tučnou posilu 41 stíhačů Jagdpanzer 38(t) a 13.PzD/FH-2 získala osm stíhačů Jagdpanzer IV/70(V). Velitelem této divize se stal plk. Dr. Franz Bäke, který od 20. dubna 1945 vedl divizi jako generálmajor až do jeho zajetí 8. května 1945.
Mocnou obrněnou pěstí sboru (ale též „hasičem“ na ohrožených úsecích fronty) pak byl těžký tankový oddíl FH velitele Hauptmana von Diest - Körbera, dříve 503. těžký tankový oddíl , který měl k polovině března ve stavu 26 těžkých tanků Tiger II ( z nich 19 bojeschopných ) a sedm protiletadlových kompletů Flakpanzer IV (jen dva byly bojeschopné ). Původní tabulkový počet 45ti „Královských Tygrů“ se ke konci války snížil na 31 vozidel, ovšem ani tohoto stavu jednotky zdaleka nedosahovaly.
Tankový sbor „Feldherrenhalle“ se v době bojů o Lanžhot nacházel v prostoru Valtice - Mikulov - Břeclav. Po boji o Lanžhot se oddíl přesunul k ochraně ropných polí u Zistersdorfu (dnešní Rakousko) a dva stroje ponechal v záloze u Břeclavi, kde jejich smrtící 88mm kanóny zničily 13. dubna dalších 16 sovětských tanků.

    Zobrazit fotogalerii
 
Oddíl mezitím bojoval i na Moravském poli, kde u Erdbergu zasáhli jeho střelci z kanónu 13 sovětských tanků a samohybných děl (ShD) a 21. dubna se přesunul do města Laa an der Thaya (Thaya je Dyje). Již o den později operovaly jeho „Tygry“ na našem území. Dva tanky zaujaly obranné postavení u Drnholce a u Nového Přerova a dva další u Stronsdorfu (Rakousko). Tanky oddílu, využívaje výkonných kanónů a silného pancéřování, v následujících dnech z pro ně bezpečné vzdálenosti kryly obranné pozice na komunikacích po obou stranách hranice.
Dvacátého pátého dubna se hlavní síly PzK „Feldherrenhalle“ nacházely v okolí města Laa an der Thaya a o den později se FH-2 přesunula do prostoru Vlasatice. Všechny tyto přesuny jednotek sboru byly vedeny za účelem nedopustit případné obklíčení části svých svazků a s cílem, co nejdéle zadržet nepřítele na druhé straně řeky Dyje. Těžký tankový oddíl sboru sice ztratil 26. dubna další „Tygr“ u Vlasatic, ale v průběhu následujících dnů tu zničil několik ruských tanků 27. samostatné gardové tankové brigády (27. sgtb), v jejímž rámci operovaly i zbytky rumunského 2. tankového pluku.
 
Smrt tankového esaVážné oslabení potkalo německý tankový oddíl koncem dubna poblíž obce Vlasatice. Zahynul Kurt Knispel, který od roku 1942 zničil na 168 tanků nepřítele. Toto bezesporu největší německé tankové eso zastínil mediálně známější Wittmann, který ovšem zniči „pouze“ 132 ruských tanků. Knispel byl znám svým rebelantstvím a nevojáctvím, což mu u jeho nadřízených škodilo a několikrát bylo zamítnuto jeho povýšení. Tento rodák ze Salisova byl po zásahu svého stroje zraněn a převezen do polního lazaretu FH ve Vrbovci. Tady svým zraněním podlehl a byl spolu s několika vojáky pohřben za zdí vrboveckého hřbitova, kde bylo zřízeno malé pohřebiště německých vojáků. Tehdy zde měl každý voják svůj kříž se jménem, tato označení zanikla krátce po válce. V dubnu 2013 byly jeho ostatky v této lokalitě nalezeny a identifikovány.  
 

Hroby příslušníků 509. sPzAbt. v Pulkau
  V prvních dnech května vedlo 12 bojeschopných strojů oddílu palbu z obranných postavení na Dyji na útočící jednotky 7.gA a společně s ostatními jednotkami sboru nedovolovalo útočícím Sovětům postoupit za řeku ve směru na město Znojmo. Hlavní obranné boje ovšem spočívaly na ostatních svazcích sboru, v té době již vedle FH-2 a 25. PzD též na divizi lidových granátníků 211.VGrenD a jednotkách 357. pěší divize. Svazky sboru vedly protiútoky vesměs v síle prapor - pluk za podpory 10 až 25 tanků a ShD.
 
Rozhodně nejvýznamnějším německým tankovým svazkem, který před Dyjí operoval, byla 6.PzD genpor. Rudolfa Freiherra von Waldenfelse, která k 1. dubnu 1945 disponovala celkem 117 tanky a byla v té době vedle SS PzD „Frundsberg“ jedním z nejsilnějších tankových svazků německé armády.
 
Sověti útočí. Mají jen 200 tanků, třetina je americká
Po pádu Vídně, města valčíků, 14. dubna sovětské velení hodlalo urychlit postup do okupovaného Československa i z tohoto směru. Sedmou gardovou armádu generála Šumilova probíjející se k řece Dyji posílilo nasměrováním 6. gardové tankové armády generálplukovníka A. G. Kravčenka, do jejíž sestavy patřil 9. gardový mechanizovaný sbor generálporučíka M. V. Volkova, 5. gardový tankový sbor generálporučíka M. I. Saveljeva a posilový 2. gardový mechanizovaný sbor generálporučíka K. V. Sviridova. Armáda v té době disponovala asi jen 200 tanky a samohybnými děly, z toho asi 30 procent tvořily tanky americké provenience, vesměs M4A2 Sherman.
 
Němci skoro u Moskvy, tankisté ze 6.PzD Bojová cesta 6.Pz divize, vzniklé v říjnu 1939, je impozantní. Pod velením genmjr. Wernera Kempfa se významně účastnilabojových operací ve Francii a 22. června 1941 v čele s genmjr. Franzem Landgrafem překročila sovětskou hranici a bojovala při tažení na Leningrad ve skupině armád Sever v sestavě XLI. tankového sboru.
V září prolomila Leningradskou linii, aby pak byla přeložena ke 3. tankové skupině, s níž se zapojila v rámci útoku skupiny armád Střed do operace „Tajfun“ - útoku na Moskvu. Dne 10. října 1941 její tanky uskutečnily hluboký průnik do nepřátelských linií poblíž Vjazmy a několik dní nato byly ruské síly ve směru postupu obklíčeny. V obrovském kotli se ocitlo na 600 000 sovětských vojáků. Svazek se zastavil až několik kilometrů od Moskvy. 
Po zimním sovětském protiútoku se zdecimovaná divize, již téměř bez tanků, stáhla a výrazněji zasáhla do bojů až v listopadu 1942, kdy se její jednotky zapojily do bojů o prolomení obklíčení 6. armády ve Stalingradu. Divize později statečněbojovala u Charkova a zanedlouho zasáhla do bojů u Kurska a pak opět u Charkova. Den před pádem Charkova převzal velení divize genmjr.Rudolf Freiherr von Waldenfelse. Pak již čekaly divizi jen těžké obranné boje a vstřícné protiúdery na pomoc obklíčeným německým jednotkám, například ve známé pasti u Čerkassy na Ukrajině.
Do divize patřil i těžký tankový pluk „Bäke“, podle velitele 11. tankového pluku již tehdy velmi schopného plukovníka Franze Bäke (později velel již zmíněné 13.PzD/FHH-2). Tato jednotka způsobila na východní frontě Sovětům vážné starosti. Například v lednu 1944, v pětidenní bitvě v Balabanovské kapse, zničil tankový pluk „Bäke“ na 267 sovětských tanků při ztrátě jednoho „Tygra“ a čtyř vozidel Panther, která mu vyneslaimpozantní skóre 53:1!. Divize bojovala na jaře roku 1945 v Maďarsku, ale opět musela jako zadní voj německých jednotek ustoupit na území Rakouska, kde hájila známý most Reichsbrücke přes Dunaj, přes nějž před Sověty unikaly kolony vozidel, vojáků a civilistů.
Němci sice pod tlakem sovětských jednotek pomalu z rakouského území ustupovali, ale přirozenou obranu na Dyji hodlali držet do posledního dechu. Sovětům se podařilo za cenu ztrát opanovat 17. dubna Zistersdorf s jeho rafinériemi (velmi důležitými pro pohonné hmoty německé armády), ale další postup 6. gardové tankové armády ve směru na Staatz - Laa an der Thaya - Znojmo Němci odrazili i díky nasazení 6. a 25. pancéřové divize i oddílu super těžkých tanků Tiger II.
V deníku 6. gardové tankové armády se píše: ,,Dne 19.4. přejít do útoku v prostoru operací 7. gardové armády ve směru Mistelbach, Staatz, Laa, ovládnout přepravy přes řeku Dyji a na sklonku dne dosáhnout prostoru Hrušovany nad Jevišovkou, Litobratřice…“
 
V urputných bojích kolem 19. - 21. dubna způsobili Rudé armádě vážné ztráty na technice a lidech. Úkol dosáhnout 19. dubna Hrušovan se ukázal jako zcela nereálný. Kravčenkovy tanky nicméně zaútočily u Staatzu zleva na Ungerndorf a zprava se pokusily obejít Staatz ve směru na Rothenseehof - Mitterhof - Hrabětice - Hrušovany s tím, že se tankistéjižně od osady Trávní dvůr  zmocní mostu přes Dyji. Dvacátého prvního dubna kolem páté hodiny ranní se jim to podařilo.
Kryti mlhou pronikli Rusové do týlu nepřítele a dorazili až k mostu přes řeku k osadě Trávní Dvůr. Smělá akce probíhala od počátku zdánlivě hladce a tankům a samohybným dělům s vezenou vlastní pěchotou se podařilo prorazit obranu nepřítele a dokonce se doslova převalit přes zaskočený štáb německé 13. pancéřové divize. Jenže ochranný pláštík mlhy se ukázal i jako dvojsečná zbraň.
Tankovou brigádu měla doplnit ještě velmi početná brigáda námořní pěchoty, která však kvůli mlze a špatné součinnosti nedorazila. Vytvoření předmostí na Dyji bylo v takové situaci velmi obtížné. Vezené pěchotě se sice dokonce podařilo nedlouho po deváté hodině proniknout na naše území, ale když Němci zničili most, musela se společně s obrněnci vrátit a zaujmout před řekou kruhovou obranu.
Skuteční hrdinovéDalším jednotkám sovětské tankové armády se však nedařilo postupovat dále a byly zaměstnány těžkými boji kolem města Staatz. Podpořit čelní brigádu bojující de facto už v obklíčení u mostu přes Dyji nemohly. V sedm hodin večer navíc začali Němci obklíčené sovětské předmostí metodicky odstřelovat.
  I ve velmi nepříznivé situaci a pod těžkou palbou děl, minometů a automatických zbraní odráželi Rusové nepřítele statečně dál. Gardový mladší poručík E. E. Batalov se svojí rotou automatčíků od motorizovaného praporu pěchoty odrazil dva protiútoky Němců ač byl již na počátku boje o most vážně raněn. Hrdinně si vedl i velitel tankové roty gardový starší poručík I. V. Enin, který se svojí jednotkou odrazil dvě německé zteče a později se ještě významně podílel na evakuaci raněných. V nočních až ranních hodinách se pak osádkám obklíčených tanků a pěchotě podařilo za cenu vlastních ztrát a ztrát většiny techniky, probít zpět k vlastním jednotkám. 
 
Štáb 2. Ukrajinské frontu nakonec rozhodl armádu přeskupit a odeslat na frontu jihovýchodně před Brnem, kde zaujala v noci z 22. na 23. dubna pozice za předpokládaným úsekem nadcházejícího nasazení mezi Jaloviskem a Bošovicemi. Německé velení nicméně po těchto těžkých bojích začalo stahovat své jednotky za řeku Dyji a k následné obraně zde využilo i bývalé čsl. opevnění budované na sklonku 30. let minulého století. Fronta na Dyji v prostoru Laa – Nový Přerov tak zůstala relativně neměnná až do 7. května.
Německé velení po těchto těžkých bojích začalo stahovat své jednotky za řeku Dyji. Ve dnech 25. až 26. dubna odeslalo 6. PzD před Brno, kdy pozice po ní zaujala taktéž elitní 44. pěší divize „Hoch- und Deutschmeister“. Stahování 6. tankové divize přes Znojmo a Moravský Krumlov k Náměšti nad Oslavou, odkud se nyní měla z druhé strany frontu objevit rovněž před Brnem, bylo velmi pozvolné, neboť sváděla souboje s útočícími Sověty a přesouvala se pouze pod ochranným pláštíkem noci.
Němý svědek zůstal až do dnešních dní
 
  K boji o most jižně od osady Trávní Dvůr se váže jedna zajímavost. Jeden ze zničených sovětských tanků T-34/85 (respektive jeho torzo bez věže) se v místě, kde byl zasažen, nacházel ještě před několika lety než byl sběrači kovů rozřezán autogenem doslova na kousky.
Tank stál po válce v neutrální zóně de facto přímo na tehdejší přísně střežené hranici s Rakouskem a i vzhledem ke konfiguraci a málo únosnému terénu zde vydržel relativně bezúhonně až do roku 2001. Díky iniciativě Radka Harašty a Klubu vojenské historie Starovičky se nicméně podařilo zachránit některé fragmenty a na místě původně stojícího torza tanku vybudovat malé pietní místo s pomníčkem.

Mapka operací v oblasti Vlasatic
 
zdroj: iDnes

Rozhlas volá o pomoc, mizí německé nápisy. Začalo pražské povstání
 
Konec války se blížil a to dodávalo odvahu mnoha lidem, kteří se dosud báli o své životy. V pátek 4. května 1945 se tak po Praze začaly zamazávat německé nápisy. Druhý den začal boj o rozhlas.     Rozhlas volá o pomoc. V Praze začíná povstání. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz
 
Jarní slunce rozehřívá zemi, všude kvetou šeříky. V sobotu 5. května, chvilku po poledních zprávách, ve 12:33 hodin přerušil vysílání pražského rozhlasu přerývavý hlas: „Voláme českou policii do rozhlasu! Střílí se zde!“
 
Povstání v českých zemích
V Přerově vypuklo povstání 1. května 1945 a Němci je stačili ještě krutě potlačit. Po výzvě pražského rozhlasu v poledne 5. května povstala řada dalších měst: Kladno, Rakovník, Nymburk, Chlumec nad Cidlinou, Nový Bydžov, Semily, Turnov, Úpice, Železný Brod a Jilemnice. Do povstání se zapojilo celkem 130 tisíc lidí plus 14 tisíc partyzánů (zčásti Rusů, Bělorusů a Ukrajinců). Během bojů přišlo o život 11 700 českých mužů, žen a dětí. V dubnu 2015 zveřejnili pracovníci Vojenského historického ústavu zprávu, že po třech letech práce se jim podařilo spočítat, že v Praze zahynulo na straně povstalců 2 898 lidí. Na barikádách v Praze bojovalo přes 31 tisíc lidí. Pražské operace se zúčastnilo na dva miliony sovětských, československých, polských a rumunských vojáků. Na naše území přišlo 150 tisíc Američanů. Němci zde měli 1,25 milionu vojáků a necelých 10 tisíc vojáků bylo maďarských.
Za minutu pokračoval hlasatel Mančal ještě důrazněji: „Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko, každého dobrého Čecha na pomoc českému rozhlasu! Esesáci nás chtějí vyvraždit! Přijďte ihned!“
Ráno zahájil Mančal vysílání nikoli německy a česky, jak se za nacistické okupace vyžadovalo, nýbrž výsměšnou zkomoleninou: „Je právě sechs hodin.“
Od této chvíle mluvili Zdeněk Mančal a jeho kolega Stanislav Kozák podivnou česko-německou hatmatilkou a od osmi hodin už jenom česky. Německou hlasatelku, která přišla přečíst zprávy, nenechali pronést do mikrofonu jediné slovo. Hudební redaktoři zařadili do vysílání zakázané skladby.
Několik skupin rozhlasáků se už dříve domluvilo s ilegálními pracovníky na tom, jak budou postupovat, kdyby vypuklo povstání. Zřejmě o sobě vůbec nevěděly, všechno vyjednávání probíhalo spontánně. V polovině dubna se Mančal dohodl na spolupráci s podplukovníkem Bürgerem z ilegálního pražského vojenského velitelství. Ředitel rozhlasu Zdeněk Morávek se zase domluvil s vysokými důstojníky policie a četnictva na způsobu převzetí vysílacího pracoviště do českých rukou.
Jak se Německo pod nápory Spojenců hroutilo, tak se živelně dávaly do pohybu různé ilegální skupiny.
Už v pátek 4. května v podvečer začali někteří pražští obchodníci a restauratéři zamalovávat na označeních svých podniků německé texty. Dověděli se totiž, že němčinu odstraňují také na železničních stanicích. Ty totiž dostaly okolo čtvrté hodiny anonymní příkaz, že se jako jediný jednací jazyk zavádí čeština.
Třebaže tento podivný rozkaz v noci Němci opět telegraficky zrušili, na dodržování jejich příkazu neměl kdo dohlížet. V sobotu ráno zakázal německý policejní prezident Weidermann městským rozhlasem shromažďování více než pěti osob na ulicích. Ale ani tím se nikdo neřídil.
Čeští úředníci na pražském magistrátu iniciativně převzali správu města do svých rukou a staří příslušníci prvního odboje vytvořili Národní výbor Velké Prahy. O půl jedenácté sdělil Národní výbor obyvatelstvu pouličními tlampači: „Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením!“ Ovšem ještě ten den se ukázalo, že Národní výbor je příliš osamocený a bez kontaktů.
Na tramvajích se objevily československé vlaječky. Obchodníci a restauratéři vymazávali německé nápisy. Na budově Národního divadla se rozvinuly státní vlajky Československa a Spojenců. Lidé se zastavovali, provolávali slávu doktoru Benešovi a zpívali hymnu. Kolují fámy, že americké tanky projely Berounem a na Ruzyni přistála spojenecká letadla. Čeští zaměstnanci přebírali protektorátní úřady, izolovali Němce a kolaboranty. I na těchto budovách se objevovaly československé vlajky.
Snahy Němců o vlastní záchranuŘíšský státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank si stále myslel, že situace není výbušná. S Američany by se rád domluvil na kapitulaci německých ozbrojených sil, na repatriaci německých žen a dětí a dokonce i na vytvoření československé vlády. Začátkem května se pokusil ustavit „vládu, která by překlenula propast mezi protektorátem a republikou, aby se předešlo krveprolití“, jak uvedl ve svých pamětech národně socialistický funkcionář Vladimír Krajina. Kromě Krajiny, který měl tento kabinet nejspíš vést, nechali Němci přivézt z věznice v Terezíně ještě jiné prominentní vězně: diplomaty Kamila Kroftu a Arnošta Heidricha, spisovatele Jaroslava Kvapila, policejního komisaře Jaroslava Ženatého a další. Jenže všichni odmítli.
Šestatřicet stíhaček typu Spitfire československých perutí číslo 310, 312 a 313, které bojují ve svazku britského královského letectva RAF (Royal Air Force), čekaly na pokyn k přesunu na kontinent. Zatím seděly na své základně na letišti v Manstonu v hrabství Kent nedaleko ústí Temže. S 311. perutí se nepočítalo – její bombardéry stále hledaly v Atlantiku německé ponorky. Československá obrněná brigáda generála Aloise Lišky obléhala přístav Dunkerque ve Francii.
Sovětský maršál Ivan Koněv v únoru 1946:
„Osvobodit Prahu jako politické a administrativní středisko československého státu bylo v daném případě diktováno zájmy politiky a strategie. My jsme tento úkol splnili a jak je vidět, velmi kladně se to projevilo na upevnění našeho přátelství s československým lidem a vytvořilo to výhodnou mezinárodní situaci v poválečné Evropě.“
 
Vojáci československého armádního sboru útočili po boku Sovětů proti tvrdě se bránícím Němcům na Ostravsku. Volání pražského rozhlasu zachytili cestou k Bystřici pod Hostýnem a k Holešovu. Československá letecká divize, která jako součást 8. sovětské letecké armády sídlila na letišti Poreba u Katovic v Polsku, operovala rovněž na severovýchodní Moravě.
Rusové už šestý den čistili Berlín od posledních nacistických ozbrojených hnízd.
V sobotu v jedenáct hodin přišel do Černínského paláce k Frankovi předseda protektorátní vlády Richard Bienert, šéf policejní Maffie, tedy policejních odbojářů, z první světové války. Žádal říšského ministra o předání správy českých zemí do rukou své vlády, kterou chce rekonstruovat.
Než však mohou začít nad Bienertovým textem debatovat, přišla zpráva, že ve městě se sporadicky střílí. Češi se snaží odzbrojovat jednotlivé německé vojáky. Německá policie rozehnala střelbou dav v ulici Na Příkopě a hlídkuje na Václavském náměstí. Německá tajná policie, známé gestapo, brání Petschkův palác proti útočníkům. Frank požádal Bienerta, aby promluvil v rozhlase, protože podmínkou k předání moci je „zachování úplného klidu a pořádku“.
Rozhodl generál SlunečkoDomácí odbojové hnutí se chystalo k povstání několik měsíců. Česká národní rada počítala s vystoupením proti Němcům nejdříve v pondělí.
Ani vojáci si neuvědomovali výbušnost situace. Generál Karel Kutlvašr, ruský legionář z první světové války, jehož vojenský velitel Čech v ilegalitě generál František Slunečko-Alex jmenoval vojenským velitelem Velké Prahy, měl v sobotu ráno schůzku se svým zástupcem, podplukovníkem Františkem Bürgerem-Bartošem. Sešli se před ministerstvem financí na Malé Straně, kde Bürger pracoval. Odtud zamířili na vojenské velitelství Čech, zvané krycím jménem Alex, které bylo v kancelářích firmy F. Kunerlo na Staroměstském náměstí. Čekal tam na ně Slunečko.
Pod obrovským nápisem minerálkové firmy Kunerlo projednávali vojáci koordinaci činnosti některých ilegálních organizací. Mezitím tam přinesl štábní kapitán František Horký z vršovické ilegální skupiny Trávnice kopii údajného telegrafického příkazu Hitlerova nástupce, velkoadmirála Dönitze, pražskému velitelství wehrmachtu, aby vyklidilo Prahu a předalo ji českým uniformovaným složkám. To samozřejmě všechny povzbudilo.
Když se rozešli, konferoval plukovník Bürger ve své kanceláři na ministerstvu financí s veliteli všech pražských oblastí. Povstání ještě není aktuální, shodli se o půl jedenácté. „Spád událostí nevylučuje, že může dojít k boji v pondělí, ne-li dříve. Podle informací z kruhů, které naznačují své spojení s politickým vedením, nemělo by k boji dojít před 7. květnem.“
Po poradě na velitelství Alex vyhlásil na příkaz Slunečka Kutlvašr v 11:20 velitelskou pohotovost. Všichni důstojníci se měli dostavit na předem určená místa. Generál Slunečko byl tedy člověkem, který rozhodl o Pražském povstání – na to se neprávem zapomínalo.
Iniciativu přebírali policisté a četníci. Těsně před polednem přijal Kutlvašrův pokyn velitel protektorátní uniformované policie plukovník Jan Voženílek. A ten ho konkretizoval do rozkazu štábnímu kapitánu Bohumilu Valtrovi: „Vyhlašuji pohotovost pro akci v rozhlase!“
Avšak budovu rozhlasu nad Národním muzeem hlídali esesáci. Pod rouškou účinkujících si ji přišli v pátek večer prohlédnout čeští policajti v civilu.
Esesáci, posílení oddílem cyklistů, mezitím hledali v rozhlase místo, odkud se vysílá. Avšak orientační tabulky zmizely a Němci nevěděli, kde je studio. Občas na ně někdo pálil. Nakonec se na chodbách rozpoutala střelba.
V poledne vydal plukovník Voženílek rozkaz Inspektorátu uniformované policie a Zemskému četnickému velitelství: „V souvislosti s provedením převratu nařizuji, aby všichni příslušníci tamních štábů byli ihned svoláni do zbraně. Němečtí důstojníci a orgáni buďtéž prozatímně zajištěni a velitelství od nich převzato.“
  Vzápětí přikázal Voženílek kapitánu Šedivému, veliteli četnické roty Praha v kasárnách Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky: „Dostavte se i s mužstvem na Zemské četnické velitelství na Malé Straně!“
Krátce po dvanácté telefonoval Valtr Suchánkovi: „Neprodleně vyrozumějte podplukovníka Rožka, že odboj proti Němcům začal. Uveďte do chodu všechna domluvená opatření!“
Začal boj o rozhlasTo byl pokyn pro Suchánka, aby se šestnácti muži vyjel autokarem z policejního velitelství v Bartolomějské ulici na pomoc rozhlasu. Jeli s ním praporčíci Batlička a Hladík, revírní štábní strážmistři Benajtr a Vlček, strážmistři Borovička, Fučíkovský, Funfálek, Hanzlík, Jančička, Křížek, Martínek, Měchura, Smolík, Solar, Svoboda a Trachta.
Policisté netušili, že obvyklou stráž pětadvaceti esesáků v rozhlasu posílilo dopoledne dalších pětašedesát mužů. Před budovou viděli jen drátěné zátarasy a sudy s pískem, ze kterých trčely kulomety.
Suchánek se okamžitě rozhodl: „Musíme je přepadnout!“ V čele své čety vběhl dovnitř, jeho muži odzbrojili první strážné a zamířili ke studiu. Začal boj. Němci zranili dva policisty, třetího – strážmistra Svobodu – už nikdo nevzkřísí. Přesto se útočníci probojovali ke Zdeňku Mančalovi: „Okamžitě volejte o pomoc! Volejte do Bartolomějské!“
 
Poslechněte si autentické záznamy Podívejte se na starší speciál iDNES, který byl věnován pražskému povstání. Uslyšíte v něm autentické záznamy rozhlasu, prohlédnout si můžete dobová videa i fotografie. Bohužel již nefunguje odkaz na tehdejší vydání deníku Mladá Fronta. 
Speciál ve formátu flash (swf) si můžete prohlédnout na této adrese.
 
Pražský rozhlas burcoval lidi: „Voláme českou policii do rozhlasu! Střílí se zde!“
12.35: „Všichni do českého rozhlasu! Jsou zde stříleni čeští lidé!“
12.45: „Přijďte hned, prosíme vás naléhavě! Vchod z Balbínovy ulice je volný!“ Praskání střelby proniklo až do zvukotěsného studia, takže je slyšeli i posluchači. A za chvilku další výzva hlasatele: „Každá minuta je drahá!“
Později volal pražský rozhlas o pomoc spojenecké armády – rusky, anglicky, francouzsky. Jeho zoufalé žádosti slyšela celá Evropa.
Pražské vysílání monitorovali pracovníci odposlechové služby BBC v Eaveshamu na britských ostrovech. Ale brzy nato bylo znenadání přerušeno. Okamžitě to oznámili do Londýna. Britové tlumočili tuto nenadálou zprávu Hubertu Ripkovi, ministrovi, který v Londýně vyřizoval záležitosti exilové československé vlády.
Teprve v podvečer vyladil Eavesham opět rozhlasovou stanici Praha. I když příjem rušily atmosférické poruchy, z vysílání bylo zřejmé, že ozbrojené povstání vypuklo.
Ripka pozdravil v londýnském rozhlase bojující Pražany a potvrdil, že Česká národní rada převzala moc jménem československé vlády a prezidenta.
Mezitím požádal Ripka britské úřady o pomoc. Potřebujeme, abyste uvolnili na pomoc československé letce a vojáky. Letci mohou po menších přípravách odletět. Americké dopravní letouny ze základny v italském Bari se zase chystaly, že shodí v okolí Prahy výzbroj pro několik tisíc mužů.
 
Vláda spolu s prezidentem Edvardem Benešem byla na východním Slovensku v Košicích, které osvobodila Rudá armáda. Někteří činitelé se přesunou do Prahy, rozhodl kabinet na mimořádném zasedání. Pozdě večer telegrafoval ministr obrany Ludvík Svoboda z Košic plukovníku Heliodoru Píkovi, který vedl československou vojenskou misi v Moskvě: „Zjistěte, jestli Sověti mohou dopravit do Prahy 600 lidí. Je to pět ministrů pod vedením ministra Noska, skupina ministerstva národní obrany a zvláštní vojenský oddíl. Doprovod stíhačů žádoucí.“
Žádost o pomoc MoskvěPůl hodiny po půlnoci, už v neděli 6. května, dešifroval tuto depeši v Moskvě poručík Martiš. Heliodor Píka věděl o povstání z pražského rozhlasu a z Londýna. Po čtvrté hodině ráno tlumočil telefonicky velitel vojenské mise Píka generálu Alexeji Antonovovi žádost československé vlády.
V neděli ráno volal náčelník generálního štábu Antonov Stalina. Sovětský vůdce rozhodl, aby pražská operace začala okamžitě, o den dříve. Původně měla Rudá armáda zahájit pochod do české kotliny 7. května, přičemž k Vltavě měla dojít po šesti dnech. O odletu stovek lidí vyslaných československou vládou ze Slovenska do Čech se nemluví.
Komunistické funkcionáře v Košicích zprávy z Prahy zdrtily. „Připadá mi to spíš jako provokace,“ stýskal si předseda KSČ a místopředseda vlády Klement Gottwald. „Naši nejlepší lidé přijdou o život těsně před vítězstvím. Kromě toho hrozí velké nebezpečí, že Američané a Angličané obsadí Prahu dřív, než tam dorazí Malinovskij a Koněv.“
„To by právě Benešovi vyhovovalo, aby nám komunistům diktoval své podmínky,“ obával se ministr informací Václav Kopecký.
„A to je také na celé situaci v Praze tragické,“ říkal Gottwald. „Je třeba, aby se o tom dověděla sovětská vláda.“
Situace v Košicích byla velice složitá a stěží se dnes dobereme plné pravdy o všech událostech. Nasvědčuje tomu poznámka Prokopa Drtiny v jeho memoárech: „Tehdy mezi námi v Košicích panovala nedoložená a neprokazatelná pověst, že se Fierlinger a Gottwald obrátili naléhavě přes velvyslance Valeriana Zorina do Kremlu na Stalina, aby Američané nepřišli do Prahy dřív než Rusové.“ Později Fierlinger přiznal, že když mu Zorin předal nabídku Eisenhowera na osvobození Prahy Američany, odmítl, aniž se o tom se svými ministry poradil.
Ovšem také někteří pražští komunisté si uvědomili ošidnost situace. V prvních dnech povstání se objevily v pražských ulicích komunistické letáky, které varovaly: „Ještě jednou zdůrazňujeme nevhodný okamžik, kdy všeobecná kapitulace nacistů byla otázkou dní či hodin. Bylo toto vystoupení v souladu se strategií Rudé armády, nebo jen podníceno ctižádostí jednotlivců?“ Historik Vladislav Moulis upozornil: třebaže není jasný autor letáku, jeho text dokazoval, „že komunisté uvažovali »zcela po moskevsku«“.
Boj o budovu rozhlasu v Praze pokračoval celé nedělní odpoledne. Na pomoc přijel štábní kapitán Valtr se svým oddílem. Když policisté zjistili, že Němci ochranu budovy posílili, rozběhli se spolu s ozbrojenými železničáři, hasiči a civilisty do protějších domů, odkud zahájili na esesáky v rádiu palbu. Také zlikvidovali vojenský autokar plný Němců, který jel jednotce SS na pomoc.
V šest hodin večer se německá posádka vzdala. Rozhlas byl opět v českých rukou.
 
Konec prvního prvního dílu seriálu věnovaného Pražskému povstání. Pokračování si můžete přečíst v úterý, nebo v knize  OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA, z níž tato zkrácená a upravená kapitola pochází.
 
Kdo byl kdo
Generál Karel Kutlvašr (27. ledna 1895 – 2. října 1961)
Velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr se narodil v Michalovicích u Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu. Jako úředník firmy, která vyvážela do Ruska zemědělské stroje, vstoupil po začátku první světové války do legií. Po návratu prošel řadou funkcí, naposled byl velitelem divize v Hradci Králové. Za protektorátu se účastnil ilegální práce v organizaci Obrana národa. Za povstání přijal kapitulaci německých vojsk v Praze. Po válce byl velitelem sboru v Plzni a zástupcem velitele sboru v Brně.
Po únorovém puči ho komunisté vyhodili z armády. V polovině prosince 1948 byl zatčen a v květnu 1949 odsouzen na doživotí. Tři lidé z jeho okruhu byli popraveni. „Pracoval jsem čestně a jako důstojník byl jsem si vždy vědom svých stavovských povinností, což jsem ostatně prokázal účastí jak v prvním, tak v druhém odboji. Tato moje účast a boj za osvobození republiky jsou dokladem, že jsem nemínil proti republice jako takové bojovati.“ Těmito slovy se hájil generál proti obvinění, že měl vést protikomunistický puč.
Při první velké amnestii v květnu 1960 pustili Kutlvašra na svobodu, ale domů se vrátil s podlomeným zdravím.
Dr. Richard Bienert (5. září 1881 – 3. února 1949)
Za první světové války jako vysoký úředník státní policie pomáhal odboji proti Rakousku. Po vzniku ČSR byl jmenován pražským policejním ředitelem, v roce 1926 viceprezidentem zemské správy politické a v listopadu 1939 jejím prezidentem.
Dne 1. září 1939 ho zatklo gestapo, ale po intervenci protektorátního prezidenta Emila Háchy byl propuštěn. Od začátku roku 1942 do ledna 1945 byl ministrem vnitra, pak postoupil na funkci předsedy vlády. Německá bezpečnostní služba mu však nevěřila.
Když chtěl Bienert 5. května 1945 přednést v rozhlase oznámení o zániku protektorátu, byl zatčen. Třebaže v jeho prospěch svědčil Albert Pražák a další vlastenci, odsoudil ho v roce 1946 Národní soud ke třem letům vězení. Začátkem května 1947 ho kvůli těžké chorobě podmínečně propustili.
Karl Hermann Frank (24. ledna 1898 – 22. května 1946)
Skutečným vládcem protektorátu byl sudetský Němec Karl Hermann Frank z Karlových Varů. Vyučil se knihkupcem, potom se chytil sudetoněmeckého hnutí, které od roku 1935 zastupoval v československé sněmovně. V březnu 1938 se účastnil jednání s Hitlerem, na němž byla určena rozbíječská politika sudetoněmecké strany. Od 15. března 1939 vládl jako státní sekretář, od srpna 1943 byl státním ministrem.
Po atentátu na říšského protektora Heydricha navrhl přísná opatření, a když Hitler rozhodl o vyhlazení vesnice Lidice na Kladensku, rozkaz uskutečnil. Nicméně zastřelení 10 tisíc Čechů odmítl s odůvodněním, že by se tím poškodila pracovní morálka v protektorátu.
Při útěku z Prahy 9. května 1945 ho zadrželi Američané a předali československým úřadům. Národní soud odsoudil Franka k trestu smrti provazem, jeho veřejná poprava se uskutečnila v pankrácké věznici.
Generál Sergej Ingr (2. září 1894 – 17. června 1956)
Za první světové války byl důstojníkem čs. legií nejprve v Rusku, potom ve Francii a v Itálii. Po rozpadu ČSR v březnu 1939 se stal zemským velitelem odbojové organizace Obrana národa, na žádost exilu v létě odešel do zahraničí.
V letech 1940–1944 byl ministrem národní obrany exilové vlády. Na nátlak Moskvy nemohl po návratu domů zaujmout odpovídající velitelské místo v armádě. Prezident Beneš ho sice povýšil na armádního generála, ale v prosinci 1947 ho vyslal jako velvyslance do Nizozemska. Tím mu zachránil život, protože by ho komunisté určitě postavili jako údajného zrádce před soud. V březnu 1948 se Ingr vzdal svého diplomatického postavení a začal organizovat exilovou výzvědnou službu pod ochrannými křídly Francie, Velké Británie a USA. Zemřel náhle v Paříži.
 
zdroj: iDnes

Dneska bere můj kamarád poprvé malé děti na čundr. Je dobré, že ještě existují lidé, kteří tohle báječné dobrodružství učí své děti. Jedu taky, to si nemůžu nechat ujít, trochu mu je zkazit . Takže AHÓÓÓÓJ!
 

Japonské ohnivé balóny: kuriózní bombardování Ameriky armáda tajila
 
První mezikontinentální řízené střely. Pozoruhodná ukázka vynalézavosti japonských konstruktérů. Bravurní detektivní práce Američanů. Jediné oběti druhé světové války na území kontinentálních USA. To všechno jsou Fu-Go, japonské papírové balóny, kterými císařství chtělo zabíjet a vyděsit Američany.     Tajemství japonských bombardovacích balónů, které měly vyděsit USA | (1:42) | video: National Archives USA     Severní Amerika je jedním z kontinentů, kterému se během druhé světové války vyhnulo bombardování. Obvykle se uvádí, že kontinentální Amerika nebyla nikdy bombardována nepřátelskou armádou, ale není to celá pravda. Japonské císařství za druhé světové války vyvinulo kuriózní, leč důmyslný systém, jak s minimálními prostředky poslat bomby na USA.
Výsledkem měly být rozsáhlé požáry, panika, strach a ztráty na životech. Američanům se podařilo japonské mezikontinentální bombardování dobře utajit. Ale bez tragických následků se to neobešlo.
UFO, výbuchy a kráteryVe čtvrt na sedm, 6. prosince 1944, zaslechli američtí horníci nedaleko města Thermopolis ve státě Wyoming hvízdavý zvuk. Následoval výbuch. Když muži zvedli oči k obloze, viděli podivný kulatý objekt. Předpokládali, že jde o padák. Druhý den našli nedaleko i kráter v zemi. Pozorování potvrdilo 285 lidí.
 
Fotogalerie ohnivých balónů      
 
 
Podobných pozorování byla koncem roku 1944 přibližně desítka. Hluk, výbuch, neznámý kulatý objekt na obloze. Nikdo nevěděl, o co jde.
Těsně před Vánocemi 1944 našli dva muži v Montaně něco, co vypadalo jako velký padák. Nález nahlásili šerifovi. „Vyšetřování odhalilo, že nešlo o padák, ale o velký papírový balón se šňůrami, ventilem, dlouhou zápalnou šňůrou, pyropatronou a gumou,“ popisuje situaci James Powles v časopise Word War II (citace NPR). „Vyšetřovatelé z FBI, armády a námořnictva pečlivě prohlédli nalezené předměty. Došli k závěru, že jde o výrobek japonského původu. Ale jak se dostal do USA, to pro ně bylo záhadou.“

Balón, který našli Američané v Kansasu. V době nálezu u něj ještě byly bomby.
  Později se ukázalo, že Japonci vybavili balóny autodestrukčním mechanismem - zápalnou šňůrou a pyropatronou. Chtěli tak ještě zvýšit psychologický dopad nečekané zbraně. Američané by viděli jen výsledné výbuchy a požáry, nevěděli by však, co je způsobuje. Jenže ne vždy se zápalná šňůra pro zničení balónu zapálila a Američané tak měli přinejmenším teoretickou šanci vypátrat, co se za nečekanými krátery po bombách a neidentifikovatelnými létajícími objekty skrývá.
Šerifova divoká jízda a nečekaný úlovekPolicejní stanice a šerifové z okrsků, kde lidé záhadné objekty zahlédli, žádali více informací, protože chtěli vědět, na jakou hrozbu se mají připravit. Šerif Warren Hyde z Birminghamu v severním Utahu šel ještě dál: podařilo se mu japonského „útočníka“ chytit.
Detektivní práce geologů Japonské značky na nalezeném balónu pomohly navést armádu směrem k japonským útočníkům, ale nikoho zprvu nenapadlo, že by mohlo jít o mezikontinentální střelu. Armáda nejprve podezírala nějaké sabotéry či výtržníky žijící v USA. Hledání tedy směřovalo do detenčních táborů, kde byli shromážděni Japonci žijící v USA.
Stopa, která vedla k definitivnímu odhalení japonské stopy, byla na první pohled celkem obyčejná: písek. Pytlíky s pískem sloužily jako zátěž balónů a tmavá barva písku byla prvním vodítkem k exotickému původu. Vzorky byly zaslány Vojenské geologické jednotce (Military Geological Unit), která brzy vyloučila Severní Ameriku jakožto zdroj písku.
Písek obsahoval fosilie přes sto různých druhů mikroskopických organismů - rozsivek. Vědci nenalezli v písku žádné stopy po korálech, zato našli organismy, které byly známé pouze z Japonska. Postupně se geologům podařilo vylučovací metodou zúžit okruh možných pískovišť na tři pláže, všechny na japonském ostrově Honšú.
V únoru 1945 dostal od farmáře hlášení, že vidí padák. „Mohl by to být balón? Nikomu nic neříkej a počkej na mě,“ zareagoval šerif Hyde, zalarmoval FBI a vyrazil. Armáda jej i jeho kolegy informovala o tom, že japonské balóny dopadají na západní americké státy. Hyde si tedy byl vědom toho, jak hodnotné by bylo odchytit funkční model balónu: „Udělejte vše, abyste balón dostali,“ zněly instrukce.
Po náročné automobilové honičce se šerifovi povedlo balón dohnat. Bomba byla nevybuchlá, houpala se pod gondolou, a zdálo se, že balón na něj čeká na okraji kaňonu. Jenže když chytil šňůru balónu, aby jej zajistil, náhlý poryv větru balón uchvátil a šerifovy nohy se ocitly nad kaňonem. Warrena přepadla nevolnost, ale nepustil se. Ne že by cesta vzduchem s leteckou pumou několik metrů pod ním byla optimistická vyhlídka. „Škubal jsem balónem, aby se snesl trochu k zemi,“vzpomínal po válce Warren. „Možná se mi to povedlo, možná jen polevil poryv větru. Nohama jsem se zachytil hrany útesu na druhé straně kaňonu.“ Ale nepodařilo se mu zachytit se křoví, jak plánoval, a znovu se i s balónem ocitl ve vzduchu.

Zachycený balón po rekonstrukci v americkém hangáru.
  Ještě několik minut si vzdušné víry pohrávaly s balónem a jeho odhodlaným krotitelem. Každý přelet navíc znamenal pořádný náraz z boku pro pumu zavěšenou pod balónem. Šerif se odhodlal k akci, kterou sám později označil za „tak trochu šílenou“. Vyšplhal se ve šňůrách co nejvýše, a pak se pustil k zemi, aby získal rychlost a znovu se pevně zachytil v dolní části provazů. Tento manévr opakoval, dokud se mu nepovedlo dostat balón až k zemi. Ani si už nepamatuje, jak se mu podařilo přivázat jej ke křoví. Šlo o první úlovek kompletního a funkčního balónu Fu-Go.
Pytlíková navigace přes Tichý oceán  V roce 1944 nebylo Japonsko zrovna v pozici technologického lídra. Zaútočit na kontinentální USA znamenalo využít všech dostupných prostředků, uplatnit vědecké poznatky i důmyslná řešení a improvizovat.
Japonští meteorologové už dříve objevili silný vzduchový proud (v angličtině zvaný „jet stream“) ve výšce necelých deseti tisíc metrů nad mořem. Několik měsíců v roce foukal celkem spolehlivě východním směrem přes Tichý oceán až k západnímu pobřeží USA. Pokud by Japonci dokázali udržet balón v tomto proudu dostatečně dlouho, mohl by takový „projektil“ doplout až nad USA.
Dnes by takový projekt nebyl až tak náročný (podívejte se například naExperiment Stratocaching). Ale v roce 1944 zbývaly ještě desítky let do globálního navigačního systému a také elektronika byla teprve v počátcích. Tejdži Takada (anglicky psáno Teiji Takada), vrchní konstruktér a autor nápadu, si tedy musel vystačit s tím, co měl. Tak se zrodil ohnivý balón, v japonském originálu Fu-Go.
 

Schéma japonských balónů Fu-Go
  Balón byl sešitý z papíru a naplněný vodíkem. Nejprve Japonci experimentovali s hedvábím, ale odolný papír vyráběný z morušovníku se ukázal být dostatečně pevný a navíc byl i levnější. Navíc to byl materiál, se kterým se japonským žákům lépe pracovalo (o nasazení japonských škol při výrobě bomby více v příštím dílu).
Průběh letu balónu Fu-Go Plán japonských inženýrů
Vypuštění balónu z ostrova Honšú. Balón vystoupal do výšky cca 10 km a nechal se unášet vzdušným proudem. Kdykoli klesl pod 9 km, upustila automatika zátěž. Kdykoli vystoupal nad 11 km, vypustil automatický ventil trochu vodíku. Po 32 vypuštěných náložích došlo k postupnému odpálení zápalných náloží, které měly založit požáry. Nakonec došlo ke shození pumy. Balón nyní bez zátěže stoupal do výšky, začala hořet zápalná šňůra. Po 84 minutách šňůra dohořela k náloži, která měla celý balón zničit. Gondola skrývala důmyslný mechanismus pro základní navigaci a především jednu, nebo více leteckých pum (přibližně do hmotnosti 15 kg) . Pozdější generace balónů byla vybavena i dvěma až čtyřmi zápalnými patronami. Japonská armáda tak chtěla na lesnatém západě USA odstartovat sérii požárů, které měly způsobit větší škodu než puma, která dopadne na náhodné místo.
Aby balón doletěl na cíl, musel se udržet v určité výšce. Tomu napomáhaly balíky s pískem zavěšené na gondole. Speciální mechanismus napájený tekutou baterií kontroloval, v jaké výšce se balón nachází. Pokud klesl příliš brzy, došlo k upuštění jednoho z třiceti pytlů s pískem, což snížilo hmotnost balónu a umožnilo mu znovu vystoupat do požadované výšky.

Dávejte pozor na to, co říkáte
  Nakonec zbyla pouze puma, kterou balon upustí na zem a zcela bez zátěže vystoupá zpět do oblak. Puma měla dopadnout na americké území, explodovat a postupně vyvolat paniku mezi civilním obyvatelstvem na západě USA.
I proto americká armáda dělala vše pro to, aby o explozích záhadných balónů veřejnost nevěděla. Každý z incidentů proto armáda pečlivě dokumentovala, ale zároveň i přísně tajila. I zpráva v novinách by totiž mohla dát Japoncům návod na to, jak balónové pumy lépe nastavit a přesněji zacílit. Jakmile americká armáda zjistila, co mají Japonci v úmyslu, rozeslala upozornění policejním stanicím a zároveň jasně formulovanou žádost všem novinám a rádiím: je v zájmu národní bezpečnosti, aby se do médií nedostaly zmínky o nalezených japonských balónech.
 
Zdroj: iDnes

Lovili i špiony z ČSSR. Eichmanna zdrogovali a převlékli za stevarda
 
Dům v Garibaldiho ulici je už prázdný. Esesák Eichmann je v rukou izraelských agentů, ale všichni jsou stále na území Argentiny. Jak Mosad a hlavně jeho šéf Iser Harel celou akci plánovali, se dozvíte na následujících řádcích.   Pas Ricarda Klementa vydaný Červeným křížem, který Eichmann použil v roce 1950 pro útěk do Argentiny. | foto: Wikimedia Commons
 
Eichmann je konečně v moci izraelských agentů. Jak jej dopadli a co jim přitom řekl si můžete přečíst v prvním dílu tohoto miniseriálu. Teď je však nutné architekta holokaustu dopravit nepozorovaně z Argentiny do Izraele. Začíná nejsložitější část operace.
Jak tajně dopravit Adolfa Eichmanna do letadla? Před Argentinci ho budou vydávat za nemocného člena posádky letadla El Al (izraelský národní letecký dopravce). Harel rozhodl: Musíme si k tomu vytvořit pravdivou historku. Izraelce Meira Barhona, který pobýval v Argentině u příbuzných, přesvědčili, aby sehrál hru na otřes mozku při nehodě auta. Nechal se odvézt do hotelu, tam požádal personál o lékaře, jemuž vysvětlil, že se po srážce s jiným vozem necítí dobře. V nemocnici ho vyšetřili a po několika dnech propustili se zprávou o prodělané hospitalizaci.
Letadlo Britannia připravovali na letišti v Lyddě u Tel Avivu (dnes Letiště Ben Guriona) velmi pečlivým způsobem, až to bylo některým lidem z El Al nápadné, ale mlčeli. Při přeletu se zastavili v brazilském Recife, odkud je nechtěli pustit dál pod záminkou, že nemají povolení ke startu. Nezvyklé! Nakonec mohli odstartovat. Na letišti v Buenos Aires přistáli ve čtvrtek 19. května večer.
Několik členů posádky dostalo rozkaz, aby stroj v noci hlídali. Nesměli odjet do města. Protestovali, ale nikdo to nebral na vědomí. Členové vládní delegace se do Izraele nevraceli, nýbrž měli v plánu ještě další cesty po Americe. Britanniaodletí, jakmile si posádka dostatečně odpočine, tedy v noci na sobotu.
Kapitán speciálu Cvi Tohar si svolal v pátek dopoledne posádku. Oznámil jí: „Povezeme cestujícího, který bude v uniformě letecké společnosti. Bude vypadat nemocně, ale to je jeho dočasný stav. Jméno vám neřeknu, ale jde o operaci vrcholného státního významu.“ Všichni žasli. Teď si uvědomili, proč jim příprava tohoto letu připadala tak podivná.
V Buenos Aires vypukly oslavy nezávislosti země. Tisíce lidí přicházely do centra. Na všech důležitých silnicích rozmístily policie a armáda kontrolní stanoviště.
Situaci komplikovali někteří místní Židé a občané Izraele – chtěli využít speciálu k dopravě do Tel Avivu. Posádka je musela pod různými záminkami odmítat.
Věznitelé oblékli večer Eichmanna do uniformy El Al a doktor Elian mu dal sedativum. Dvě auta vyjela od „Tiry“ v osm hodin, k letadlu dorazila před jedenáctou. Stráž je nekontrolovala, osazenstvo bylo v uniformách, většinu z nich znala.
Pod uklidňující injekcí byl Eichmann povolný, neschopen jednat z vlastní vůle. Podpírán dvěma muži vystoupil z auta a vyšel do letadla. Všichni se usadili v oddělení první třídy.
Harel vybral lidi, kteří odletí s Britannií, a další, kteří se dostanou z Argentiny jinými cestami. Sám nastoupil do letadla poslední.
Pět minut po půlnoci stroj odstartoval.
Piloti se rozhodli, že díky příznivému větru přistanou až v Dakaru v Africe. Teprve nad mořem všem členům posádky pověděli, koho vezou. Šéfmechanik Arje Fridman se rozběsnil. Vzpomínal na mladšího bratříčka a rodiče, kteří zahynuli v koncentráku. Trvalo chvíli, než se uklidnil.
 
 
 
Fotogalerie      
 
 
Na letišti poblíž Tel Avivu přistáli v neděli 22. května ráno. Vězně převzal Moše Drori, vedoucí speciální jednotky shromažďující důkazy o válečných zločincích. Harel se telefonem ohlásil manželce a potom odjel za Benem Gurionem.
Premiér chtěl, aby ho ještě identifikovali další lidé, kteří ho znali z dřívějška. Teprve potom pronese oficiální prohlášení o jeho zadržení.
V pondělí 23. května 1960 ve tři hodiny vystoupil Ben Gurion v parlamentu: „Je mou povinností oznámit knesetu (zákonodárný orgán v Izraeli), že před krátkou dobou odhalila izraelská tajná služba jednoho z nejhorších nacistických zločinců, Adolfa Eichmanna, jenž byl spolu s dalšími činiteli odpovědný za to, čemu říkali »konečné řešení židovského problému«, tedy vyvraždění šesti milionů evropských Židů.“
Pověřený – velitel dvou tajných služebÚnos Eichmanna byl jednou z nejrozsáhlejších, nejodvážnějších, nejnebezpečnějších a přitom dokonale utajených operací, jaké se kterékoli zpravodajské službě podařily. Dan Ravin a Josi Melman v knize Špioni proti Armagedonu upozornili, že to byla „kabinetní ukázka té části zpravodajské práce, která se označuje termínem humint (zkratka z anglického Human Intelligence,doslova lidské zpravodajství) a stojí na schopnostech agentů“. Komando únosců přitom nemělo k dispozici žádné technické vymoženosti, jenom otočný panel s poznávacími značkami aut, který občas používalo.
Tuto akci můžeme trochu srovnávat jedině s tajným odvozem podplukovníka KGB Olega Gordijevského, podezřelého ze špionáže pro Západ, z Moskvy do Finska v roce 1985 příslušníky britské MI 6. Byla to však záležitost podstatně menší. Naproti tomu několik únosů z Francie a Rakouska členové sovětské NKVD/KGB zbabrali, když k omámení člověka použili větší dávku narkotika, kterou nepřežil. Mosad a Harel se tímto činem proslavili.
Iser Harel se narodil jako Iser Halperin roku 1912 v ruském Vitebsku (dnes Bělorusko), přesné datum není známo, jeho rodný list se ztratil za druhé světové války. Jeho rodina vlastnila ve Vitebsku továrnu na ocet.
Během bolševické revoluce a potom za občanské války se o město několikrát bojovalo. V Rusku bujel antisemitismus, ale malý Iser se od malička pokoušel chránit sebe a spolužáky před útoky. Jednou slyšel řečnit bolševického revolucionáře Lva Trockého. Kdyby otec nevštěpoval Iserovi a jeho bratrům sionismus, mohli se z nich stát kovaní komunisté. Když bolševici zkonfiskovali majetek Halperinů, rodina se odstěhovala do Dvinsku v nezávislém Lotyšsku.
Chlapec začal studovat střední školu a vstoupil i do levicové sionistické organizace mládeže Hašomer čili Mladý strážce. Chtěl se vystěhovat do Palestiny, která byla pod britskou kontrolou. Aby se naučil pracovat na poli v kibucu, strávil rok v zemědělství. Když v roce 1929 zmasakrovali Arabové v Palestině takřka osmdesát Židů, rozhodl se Iser a jeho kamarádi, že musí odjezd uspíšit. Aby nás tam bylo víc!
Britové dávali víza jen lidem od osmnácti let, Iser tedy své doklady zfalšoval, aby byl o rok starší. Jeho parta vlakem dojela do italského Janova, kde nastoupila na loď. Iser vstoupil do zemědělského kibucu čili družstva nedaleko Tel Avivu, stal se odborníkem na zavlažování. Upoutala ho tam emigrantka z Polska Rebekka. Sblížili se a vzali se.
Avšak v kibucu Harel všechny socialistické myšlenky zatratil. V roce 1935 se manželé přestěhovali do vesnice Herzlija, kde založili vlastní podnik na balení pomerančů. Tam se jim narodila dcera. Iser se vždycky zajímal o ochranu svých souvěrců. Na začátku druhé světové války vstoupil do Hagany, podzemní organizace, která měla chránit Židy před Araby a Brity.
Měl mnoho nápadů, a proto ho v roce 1944 poslali do zpravodajské skupiny zvané Šaj (Informační služba – Šerut jediot). Harel přispěl k tomu, že ze Šaj vznikla zpravodajská jednotka pracující velmi profesionálně. Vytvořil analytickou skupinu, zřídil kartotéky lidí, sehnal peníze na další vybavení a zbraně. Přitom se seznámil s Benem Gurionem.
Stát Izrael byl vyhlášen 14. května 1948. O šest týdnů později, 30. června, svolal velitel Šaj, sedmačtyřicetiletý podplukovník Iser Beeri schůzku svého štábu. Když probrali situaci na frontách, která nebyla nijak příznivá, oznámil jim rozhodnutí Starce, hebrejsky ha-zakena, jak všichni říkali premiéru Benu Gurionovi. Musíme založit tajné služby! Beeri se původně jmenoval Biretzweig, ale jako většina průkopníků izraelského státu přijal hebrejské jméno na znamení rozchodu s kořeny útlaku Židů a předsudků proti nim v Evropě.
Beeri zůstane jako velitel armádní zpravodajské služby Aman (Agaf ha-Modlin). Harel dostal na starost domácí tajnou službu Šin Bet (Hlavní bezpečnostní služba – Šerut ha-Bitachon ha-Klal) čili v žargonu Šabak. Většina prvních příslušníků tam přešla z organizace Šaj, která končila činnost, další zamířili do Amanu. Šéfem zahraniční výzvědné služby Mosad (Institut pro koordinaci – ha-Mosad le-Teum) Ben Gurion jmenoval Reuvena Šiloacha, jeruzalémského rodáka původním jménem Zaslanski, za druhé světové války zakladatele židovské brigády britské armády, potom tajného agenta podzemní židovské armády Hagana.
Svým vzezřením Harel klamal. Třebaže mu bylo čtyřicet, vypadal jako unavený padesátník. Ve skutečnosti překypoval energií a nápady. Šabaku vytyčil tři úkoly: boj proti arabským extremistům, proti židovským extremistům a proti komunistům včetně špionů. Podle Ravina a Melmana v knize Špioni proti Armagedonupovažoval za svrchovaně důležitý boj proti pravicovým Židům, kteří neuznávali autoritu Bena Guriona.
Po více než roce, 22. září 1952, povolal premiér Harela i do funkce ředitele služby Mosad; teprve v roce 1963 se její název změnil (Institut pro výzvědné a zvláštní operace – ha-Mosad le-modi’in u-le-tafkidim mejuchadim). Vzhledem k tomu, že nyní velel dvěma tajným službám, dostal Harel čestný hebrejský titul memune (pověřený). Jeho předchůdce Reuven Šiloach byl slabý manažer, proto se vzdal funkce a zamířil do diplomacie. Mosad podřídili přímo premiérovi, na jeho činnost nemohl nikdo dohlížet. V Šabaku ustavil memune svého zplnomocněného zástupce.
„Harel, jenž prý tak trochu připomínal mnicha, věřil, že jako hlava organizace musí jít příkladem,“ napsali Raviv a Melman v knize Izraelské tajné služby. „Vyžadoval od všech příslušníků Šin Betu a Mosadu stejné vlastenectví, obětavost a nadšení pro vše izraelské jako sám od sebe. V počátečních letech nového státu bylo všechno nesmírně vzrušující.“
Izraelští zpravodajci se většinou rekrutovali ze Židů narozených v Evropě, kteří znali spoustu jazyků, byli vzdělaní a kulturně založení. Brzy vytvořili určitou kastu. Bohužel někteří svého poslání zneužívali k přepychovému životu na účet své služby. Jakmile na to Harel přišel, ze služby je vyhazoval – byl vlastenec a asketa. Ovšem když některé jeho lidi policie v zahraničí chytila, vynaložil všechny možnosti, aby je propustili – Ben Gurion žádal o pomoc jak amerického prezidenta, tak papeže. V Egyptě a některých arabských zemích však tyto přímluvy nezabíraly.
Harel začal navazovat styky se západními tajnými službami. Na podzim navštívil Spojené státy. S ředitelem CIA Walterem Bedellem Smithem domluvil spolupráci, zvláště při výměně informací o státech pod moskevskou kontrolou. Nejzajímavější byly postřehy ruských Židů, kteří se vystěhovali do Izraele. Ovšem tyto lidi probíral zvláště pečlivě – určitě do nich propašovala KGB své agenty.
Izrael ohrožovaly sousední arabské státy. Mosad tam vytvářel sítě tajných agentů, aby se co nejdříve dověděl o jejich útočných plánech. Samozřejmě někdy kontrašpionáž tyto vyzvědače pochytala a uvěznila. V roce 1954 se to stalo v Egyptě, dva z nich poslal soud na popraviště.
Tajná služba rovněž organizovala ilegální odjezdy Židů z některých arabských států do Izraele. Bylo to nebezpečné a ne vždy se to podařilo.
Na jaře 1956 získal Šabak tajný projev Nikity Chruščova na XX. sjezdu sovětských komunistů o Stalinových zločinech. Harel poslal tento text CIA do Washingtonu. Tento fenomenální úspěch nebyl dílem cílené akce, nýbrž šťastné náhody, i to se v tajných službách stává. Polský novinář židovského původu Viktor Grajewski si brožurku s projevem vypůjčil od své dívky, která pracovala jako sekretářka šéfa komunistické strany, a zanesl ho na izraelskou ambasádu ve Varšavě k ofotografování. Tímto vystoupením proklamoval sovětský vůdce určité změkčení diktatury, z něhož si měly vzít příklad i ostatní státy východního bloku. Západ čekal, jak se to projeví v celkové politice Moskvy.
Šabaku bezprostředně velel Amos Manor, původem z Maďarska, který přežil koncentrák v Osvětimi, nicméně rozhodující rozkazy mu dával Harel. Příslušníci této domácí tajné služby jednou museli vést boj se šmelináři a proti černému trhu, jindy s různými podvraťáky, potom s kolegy z vojenské rozvědky hledali v dopisech z ciziny pašované peníze. Ben Gurion, šéf Dělnické strany Mapaj, jim také nařídil, aby pronikali do ostatních politických stran, což se mnohým zajídalo. Bohužel v zemích, kde má jedna strana vrcholnou moc, se stává, že bezpečnostní aparát zneužívá k boji proti protivníkům.
Kontrašpionáž měla omezené zdroje, a proto se rozhodla, že nebude sledovat diplomaty ze Sovětského svazu, Československa, Polska a dalších východoevropských zemí, kteří byli ve skutečnosti zpravodajci, nýbrž se zaměří na hlídání těch strategických objektů, o něž by mohli mít zájem.
Několik sovětských agentů vypátrala. Israel Beer, který pocházel z Vídně, dokonce pronikl do izraelského bezpečnostního aparátu a spřátelil se s Benem Gurionem, než ho zatkli. Třebaže se nikdy nepřiznal, důkazy proti němu byly tak nezvratné, že dostal patnáct let za mřížemi, kde také zemřel. Sudetského Němce profesora Kurta Sittu, původem z Prahy, který nebyl Žid, ale do Izraele se odstěhoval, začali podezřívat od chvíle, kdy ho v restauraci viděli s československým diplomatem, o němž věděli, že je rezidentem rozvědky. Pět let sbíral informace o izraelském atomovém programu. V červnu 1960 ho zatkli, poslali na dva roky do vězení, ale brzy propustili do Spolkové republiky Německo, kde dál vědecky pracoval. Harel se ho rád zbavil, protože Sitta tvrdil, že ho českoslovenští špioni vydírali. Když s nimi nebude spolupracovat, prý ublíží jeho stařičkému otci.
Většinu špionů se podařilo odhalit spíše náhodou než cíleným pátráním. „Sovětská špionážní mašinérie byla monstrózní a vytrvalá, což Harela nutilo, aby se v horečném tempu věnoval celé řadě kontrašpionážních úkolů,“ konstatovali Raviv a Melman. „Právě pracovní vypětí možná vysvětluje fakt, proč šéf Mosadu opomíjel jeden důležitý tip, jenž se týkal význačného nacistického válečného zločince. V daném případě, který Harel přes dva roky zanedbával, šlo právě o Adolfa Eichmanna, jehož dopadení se nakonec zařadilo k největším úspěchům izraelské špionáže.“
Memune docílil určitého rozdělení prací mezi tajnými službami. Vojenská agentura Aman převzala odpovědnost za operace v arabských zemích. Mosad měl vysílat špiony do celého světa. Šéf rozhodl, že tyto lidi bude vybírat z nejlepších operativců Mosadu i Šabaku.
„Iser Harel si počínal spíš jako náčelník tajné policie sovětského střihu než jako šéf zpravodajské služby demokratického státu,“ kritizovali ho Raviv a Melman. „Nechával špehovat členy pravicových stran i náboženské radikály a nechal instalovat skryté mikrofony v kancelářích předáků jedné levicové strany. Projevy politického nesouhlasu, někdy dost vášnivé, hodnotil jako podvratnou činnost a ohrožení státu.“
V roce 1955 přesvědčil Harel Ben Guriona, že může přijímat do služby i někdejší členy pravicových bojůvek. Tyto muže zběhlé v podzemní činnosti zařazoval do Mosadu a vysílal do zahraničí, aby tam sledovali a zabíjeli nepřátele Izraele. Doma raději pracovat nesměli, pro jistotu.
Je to on? Není to on?Od začátku se Mosad zaměřoval i na pátrání po nacistických válečných zločincích. Zvláště se zajímal o Adolfa Eichmanna a o lékaře Josefa Mengeleho,Hauptsturmführera SS (kapitán), který dělal v koncentráku nelidské pokusy na lidech.
První zprávu o Eichmannovi dostal Harel koncem roku 1957 od dr. Šinara, šéfa repatriační mise ve Spolkové republice Německo. Státní zástupce spolkové země Hesensko Fritz Bauer řekl Šinarovi 19. září, že Eichmann se skrývá v argentinské metropoli Buenos Aires. Harel poslal do Německa svého zpravodajce Šaula Daroma, aby to ověřil. Bauer to Daromovi a Šinarovi při jejich návštěvě 7. listopadu potvrdil.
Izraelcům to sdělil proto, že nemá důvěru v západoněmeckou justici, nikdy by ho nepotrestala. Ani tamní německé ambasádě nevěří. Později vyšlo najevo, že spolupráci s Izraelci mu doporučil ministerský předseda Hesenska Georg August Zinn.
Na Eichmanna upozornil Bauera muž německého původu, napůl Žid, který tam žije, jeho jméno však neprozradil. Řekl, že si s ním dopisuje. Bývalý esesák bydlí na předměstí Olivos v ulici Chacabuco číslo 4261. Pod jakým jménem? To bohužel nevěděl.
Harel poslal v lednu 1958 do Buenos Aires zkušeného operativce Joela Gorena, který uměl španělsky. Pomáhal mu tam Efram Ilani, Izraelec, který studoval historii židovského osídlení Argentiny. Oba muži domek vyfotografovali, ale nezahlédli tam nikoho, kdo by vypadal jako Eichmann, či jeho žena. Navíc to byl chudobný příbytek bez elektřiny a přívodu vody. Tak přece nežijí nacisté, kteří si nahrabali v Evropě miliony!
 

Adolf Eichmann na vězeňském dvorku ve věznici Ayalon v Izraeli v roce 1961.
  Darom znovu navštívil Bauera. Konečně mu prozradil pramen té informace: Lothar Hermann. Harel požádal o pomoc vyšetřovatele izraelské policie Efraima Hofstättera, který měl v Argentině zkoumat jiný případ. Hofstätter zašel Bauerovým jménem za Hermannem. Starý pán mu vysvětlil, že jeho dcera začala chodit s mladíkem, který se představil jako Nicolas Eichmann, jeho otec byl důstojníkem v německé armádě, syn projevoval antisemitské názory, ale o svém bydlišti se vyjadřoval velmi neurčitě – to vzbudilo podezření. Když všichni tři dorazili k domu, kde měl Nicolas bydlet, dospěli k závěru, že tam Eichmann opravdu žije.
Lidé z Mosadu ověřovali Eichmannovu totožnost. Vydával se za Ricardo Klementa, dělníka v jedné továrně. Také zjišťovali, kdo vlastní onen dům.
Mezitím dostával Harel zavádějící zprávy: Eichmanna spatřili v Kuvajtu, jindy v Rakousku, ale nic určitého. Zřídil proto tým, který pátral po příbuzných Very Eichmannové, rozené Lieblové, v Evropě. Byl přesvědčen, že si mohou s argentinskými vystěhovalci korespondovat. Avšak všichni Němci a Rakušané, které izraelští agenti oslovili, mlčeli, podivně mlčeli.
V prosinci 1959 přijel Bauer do Izraele s novými poznatky z dalšího zdroje. Hned po válce se Eichmann skrýval v německém klášteře v Chorvatsku. Když v roce 1950 navštívil svou ženu, měl už doklady na jméno Ricardo Klement. Na pas Mezinárodního Červeného kříže odplul do Argentiny. Potom pracoval u firmy CAPRI, vyrábějící elektřinu z vodních zdrojů. Patřila pod bankovní dům, který vlastnil německý emigrant.
„Největší problém spočíval v tom, a byli jsme si toho od začátku vědomi, že musíme posílat komando do akce v místech velmi vzdálených od vlasti, bez možnosti rychlých a efektivních způsobů komunikace za situace, která bude vyžadovat okamžitá rozhodnutí,“ vyznával se Harel v knize Mosad: operace Eichmann. „Věděl jsem, že naši lidé nebudou moci počítat s podporou žádné místní komunity, ať izraelské, nebo židovské, ale že budou muset spoléhat jenom na sebe, až budou řešit tři zásadní hlavolamy: jak se zmocnit zločince bez jediného pochybení, jak ho udržet v soukromém zajetí po dobu, jejíž trvání nelze předem odhadnout, a jak ho tajně dopravit do Izraele, jakmile k tomu nastanou příznivé podmínky. V každé z těchto fází, ale především v té poslední, vyvstanou před komandem problémy, o nichž může rozhodnout jedině nejvyšší velení.“ A proto se Harel rozhodl, že celou operaci bude na místě řídit sám.
Únos musí provést dvě jednotky. Zaprvé předvoj, který bezpečně zjistí, že se jedná o Eichmanna, a připraví všechny podmínky. A potom operační skupina, která únos provede, zajistí hlídání tohoto esesáka a dopraví ho do Izraele. Ovšem další podmínkou při jejich výběru, o které s nikým nemluvil, bylo, aby těm lidem nikdo z bezprostředního okolí v německých koncentrácích nezahynul, aby se nestalo, že někdo z nich se bude chtít na Eichmannovi sám pomstít. Tak spravedlnost nefunguje!
„Operační tým se mohl rekrutovat jenom z jediného zdroje: ze skupiny agentů, kteří od prvopočátku vynikali v odvážných akcích a osvědčovali přitom mimořádnou vynalézavost.“ Museli riskovat život v tajné akci, aniž by z toho měli nějakou osobní slávu.
Harel musel poslat do Argentiny nového člověka. Vybral Cvi Aharoniho, německého Žida, který za války jako britský důstojník Josef Kenet vyšetřoval zajatce. Rodiny Eichmannů a Lieblových v Evropě měl prozkoumat tým vedený Ezrou Ešetem.
Teď musel o stavu vyšetřování uvědomit Bena Guriona. Premiéra velice potěšil. Souhlasil s dopravou Eichmanna do Izraele a s tím, že ho postaví před soud. Nicméně podrobnosti musel domluvit s právním poradcem vlády Chaimem Cohenem. Právník šéfzpravodajce ujistil, že akce by byla legální.
Začátkem dubna se Aharoni vrátil s Eichmannovými snímky do Tel Avivu. Ukázali je několika lidem, kteří měli Eichmanna znát. Všichni potvrdili jeho totožnost.
Jak Eichmanna přivézt? Žádná izraelská loď do Argentiny nemířila. Navíc zpáteční cesta by se protáhla na dva měsíce, se zastávkami v různých přístavech, těžko tak dlouho držet zajatce v podpalubí ve vězení. Zbývá jedině letadlo. Ale aerolinie El Al do Buenos Aires nelétaly. Až si v novinách Harel přečetl, že v květnu 1960 chystá Argentina velké oslavy 160. let nezávislosti. Na ministerstvu zahraničí v Tel Avivu mu potvrdili, že se tam vypraví rovněž vládní delegace. Začal tedy jednat se šéfy letecké společnosti. Generální ředitel Efraim Ben Arci slíbil všestrannou pomoc. Neměl však letoun, který by tak dalekou cestu zvládl. Firma to vyřešila nákupem nového stroje Bristol Britannia s kabinou pro 40 cestujících a dlouhým doletem.
Členové prvního týmu, který měl únos připravit, přiletěli do Buenos Aires různými letadly ve dnech od 22. do 24. dubna 1960. Studovali Eichmannův způsob života, projížděli trasy, jimiž ho povezou, hledali únikové cesty, zajišťovali konspirativní byty.
Vedením akce pověřil Harel Rafiho Ejtana, který se osvědčil v armádě a po zranění přešel k tajné službě. Potom vybrali další lidi, všichni museli potvrdit, že do toho jdou dobrovolně. Celkem se na tom podílelo v Argentině přes 67 mužů a žen z Mosadu a Šabatu. Dále čtrnáct zaměstnanců El Al, které informovali postupně. V Izraeli o tom vědělo šest lidí včetně premiéra.
Jakmile vyšel únos najevo, vznikl mezinárodní skandál. Zpravodajci operovali na cizím území bez souhlasu místní vlády. Ovšem to je základ činnosti výzvědných služeb. Argentina žádala Izrael o vydání Eichmanna zpátky. Izraelci odmítli. I to je v tomto světě v příšeří zvykem.
Ve dnech od 11. dubna do 14. srpna 1961 proběhlo v Jeruzalémě přelíčení s Eichmannem, které sledoval celý svět. Architekta holocaustu poslal soud na šibenici. Druhá soudní instance rozsudek potvrdila.
Podplukovníka SS pověsili 31. května 1962 krátce před půlnocí. Jeho tělo spálili a popel rozházelo letadlo nad Středozemním mořem. Byl to jediný člověk, kterého v Izraeli popravili.
Izraelské zpravodajské služby stejně jako tajné služby celého světa skrývají mnohá tajemství. Raviv a Melman v knize Izraelské tajné služby napsali, že jejich komanda zabila dva lidi z východní Evropy, kteří za války kolaborovali s nacisty, a jednoho Poláka, bývalého dozorce v koncentráku. Vzápětí daly na vědomí jejich rodinám důvody těchto poprav.

Z berlínské výstavy Tváří v tvář spravedlnosti: Adolf Eichmann před soudem (11. dubna 2011)
  Protest proti odchodu memuneKoncem padesátých let si Egypt najal skupinu německých inženýrů, kteří měli zkušenosti s balistickou střelou V-2, aby pro něj postavili bojové rakety. Izraelské vedení si uvědomilo, že by to ohrozilo bezpečnost země. Harel chtěl, aby se na zastavení prací dohodli politici, Ben Gurion trval na zásahu Mosadu. Premiér požadoval zastrašování Němců, které by je přimělo k opuštění Egypta.
Mosad zahájil spolu se Šin Bet operaci Damokles. Němcům posílali výhrůžné dopisy. Sekretářka vedoucího odborníků Wolfganga Pilze rozbalovala v listopadu 1962 balík, který vybuchl a zranil ji – byl to pekelný stroj. Další zásilka zabila v továrně Heliopolis pět Egypťanů. Následovalo několik útoků na specialisty v Německu, kteří byli spjatí s egyptským raketovým programem, ale ne všechny se povedly. Šéf jedné mnichovské zbrojařské firmy zmizel, patrně byl zavražděn. Švýcarská policie zatkla dva agenty Mosadu, kteří vyhrožovali dceři německého elektronika zaměstnaného v Egyptě, aby otce přiměla k návratu. Jeden izraelský zpravodajec přišel o zrak, když mu pod rukama vybuchla bomba, kterou připravoval.
Egypt je pro nás velkou hrozbou, psaly izraelské noviny, které Harel informoval. Ben Gurion se na něj rozčílil: „Vyzrazujete tajné informace!“ Vypukl skandál. Hodně vadil ministryni zahraničí Goldě Meirové, která chtěla vybudovat nové vztahy s Německem.
Harel podal 25. března 1963 rezignaci. Myslel si, že je jako memunenepostradatelný, a proto ji premiér nepřijme. Hluboce se mýlil. Ben Gurion byl rád, že se šéfa tajné služby, který mu přerůstal přes hlavu, zbaví.
Jeho nástupcem jmenoval generála Meira Amita. Když mu Harel druhý den předával s několika chladnými slovy funkci, jeho tři sekretářky propukly v pláč.
Vzápětí přišel do sídla Mosadu dálnopis, ve kterém nejvyšší velitelé v Evropě proti odchodu legendárního šéfa protestovali: „Je nutné vyvinout veškeré úsilí, aby se vrátil na své místo.“
Generál Amit jako voják protesty nesnášel. „Vaše jednání je nepřijatelné,“ napsal signatářům. „Nejsem zvyklý na kolektivní protesty.“
Nicméně tichá opozice proti novému šéfovi v Mosadu zůstala.
Vláda zřídila zvláštní komisi na přešetření akcí proti německým odborníkům v Egyptě. Amit na základě toho tvrdil, že Harel egyptské nebezpečí přecenil.
Spor se nikdy neurovnal. Do dvou let z tajné služby odešli všichni vysocí důstojníci spjatí s Harelem. Generál je nahrazoval vlastními lidmi, většinou vojáky, které dobře znal. Centrálu nechal přestěhovat ze skromných baráků na předměstí Kirji do nových prostorů ve výškové budově Hadar Dafna. Asketickou pracovnu po Harelovi s chutí opustil do přepychového kabinetu v novém komplexu. Službu postupně modernizoval podle amerického vzoru: dával menší důraz na práci v terénu, zato zaváděl profesionální způsob výběru a výcviku nových lidí, nakoupil počítače a další technické novinky.
Čtvrt roku nato odešel z premiérského křesla kvůli vnitropolitickým problémům Ben Gurion. Egypťané práci na raketách sami ukončili, později dováželi moderní zbraně ze Sovětského svazu a Československa.
Harel se vrhl do politiky. V roce 1969 ho zvolili poslancem za Gurionovu stranu Rešima mamlachtit. V knesetu vydržel čtyři roky, potom už se tam nedostal.
Také sepsal historii Eichmannova únosu pod názvem Dům v Garibaldiho ulici.Třebaže rukopis dokončil už v roce 1965, vydali ho až po deseti letech. Přeložili ho do mnoha jazyků, stal se bestsellerem a námětem pro hraný film. Také dva z únosců zveřejnili své vzpomínky, ve kterých Harela z různých důvodů kritizovali.
Dcera Miriam šla ve šlépějích svého otce, začala pracovat v agentuře Šin Ben.
Iser Harel zemřel 18. února 2003 ve věku jednadevadesáti let. Do své smrti ho všichni oslavovali jako „muže, který dopadl Eichmanna“. Někteří členové komanda mu vyčítali, že na sebe strhl všechnu slávu, ovšem i to je mezi lidmi normální.
 
Zdroj: iDnes

První oficiální fotky ruského tanku T-14 Armata
 
Ruské ministerstvo obrany zveřejnilo první oficiální fotky ruského tanku T-14 Armata a dalších obrněných vozidel. Většina nové techniky však byla částečně maskovaná plachtou. Přesto fotky dávají věrnou představu o nové generaci ruských obrněných vozidel
Foto: Tank T-14 Armata se zamaskovanou dělovou věží; větší foto / Ministerstvo obrany Ruské federace
 
Tank i další vozidla byla vyfocená při nácviku vystoupení konané na Rudém náměstí 9. května při příležitosti ruského Dne vítězství. Mezi více než stovkou vozidel uvidíme na Rudém náměstí také deset tanků T-14 Armata. Viděné tanky T-14 a bojová vozidla T-15 však nejsou sériové stroje, ale „pouze" testovacími vozidly určenými pro vojenské vývojové testy.

Co o tanku zatím T-14 víme? Výzkumné a analytické centrum Foreign Military Studies Office (FMSO) americké armády ve studii Operational Environment Watch, využívající otevřené zdroje, zveřejnilo základní charakteristiky tanku T-14.

https://youtu.be/8yJinijvv9c
 
Video: Defilé tanků T-14 Armata. / YouTube
 
Vozidlo pohání dieselový motor se špičkovým výkonem 1100 kW (1500 koní). Ovládání věže a dělá je plně elektrické. Posádku tanku tvoří dvojčlenná nebo trojčlenná posádka sedící vedle sebe v oddělených pancéřových kapsách. Tank dokáže v případě nouze ovládat pouze dvojčlenná posádka.
 
Detekční vzdálenost T-14 je odhadována na méně než 5000 metrů, schopnost ničit cíle na vzdálenost až 8000 metrů (pomocí řízených střel). Zásoba munice je 45 kusů, rychlost střelby až 12 ran za minutu. Nová hlaveň lépe odolává tepelnému namáhaní, je tedy při dlouhodobé střelbě přesnější.
 
https://youtu.be/hOzrf4iyE8o
 
Video: Těžké pásové obrněné vozidlo T-15 využívá podvozek Armata, ale motor je umístěn v přední části. Všimněte si mohutných odnímatelných bloků reaktivního pancéřování na čele a bocích korby. / YouTube
 
Maximální rychlost je mezi 80 až 90 km/h, dojezd kolem 500 km. Hmotnost tanku se odhaduje kolem 50 tun. Podvozek je schopen však snést zatížení až 65 tun a poskytuje tak dobrý základ pro budoucí modernizace.

Úroveň pancéřové ochrany není známa. Tank T-14 však získá aktivní systém ochrany Afganit využívající dopplerovský radar. Afganit podle všeho dokáže tank chránit (není jasné s jakou úspěšností) před protitankovými řízenými střelami a dokonce před tankovou podkaliberní municí.
 

Video: Tank T-14; větší foto / Dimi, russiadefence.net
 
Noviny Rossijskaja gazeta, které jsou stoprocentně vlastněné ruskou vládou, před časem dokonce uvedly, že Afganit T-14 teoreticky ochrání tank před útokem vrtulníku Apache střílejícího protitankovou střelu AGM-114 Hellfire. „Apache s raketami zřejmě nebude mít 100% šanci na zničení tanku T-14," dočteme se také ve studii Operational Environment Watch.

Podle stejné studie s největší pravděpodobností čelní pancíř korby T-14 odolá jakékoliv současné kumulativní a podkaliberní munici.

Otázkou je, kdy tank Armata a odvozená vozidla vstoupí do služby. Podle Vjačeslava Khalitova, náměstka generálního ředitele firmy Uralvagonzavod, v březnu a květnu firma poslala do armády k vývojovým testům 20 vozidel T-14 a T-15. Na základě připomínek vojáků dojde k následné úpravě konstrukce tanků do požadované podoby. Podle FMSO je reálné zahájení sériové výroby vozidel T-14 a T-15 v roce 2017 nebo 2018.
 

Video: Těžké bojové vozidlo pěchoty T-15; větší foto / Dimi, russiadefence.net
 
Na pásové platformě Armata vzniklo také těžké bojové vozidlo pěchoty T-15. Výkony s T-14 jsou podobné, ale jsou zde zásadní konstrukční rozdíly. Motor je umístěn v přední části, aby vzadu vznikl prostor pro převážený výsadek nebo náklad v případě specializovaných verzí (velitelské, odtahové, zdravotnické, atd.).

Dálkově ovládanou věž se 125mm kanónem 2A85 z tanku T-14 nahradila dálkově ovládaná věž s 30mm kanónem (věž je podvozkově univerzální). Dodatečnou a pravděpodobnou výzbroj T-15 tvoří protitankové střely.
 

Foto: Bojové vozidlo pěchoty Kurgaňec-25; větší foto / Ministerstvo obrany Ruské federace
 
Vozidla založené na pásové platformě Kurganěc-25 nahradí v ruské armádě bojová vozidla pěchoty BMP-1/2/3.  Kurganěc-25 je odlehčenou sesterskou platformou nového tanku Armata. Podle výrobce obě vozidla využívají velký počet shodných dílů, což zjednodušuje výrobu a logistiku. 
 
Kurganěc-25 ve verzi "bojové vozidlo pěchoty" dostane zmíňovanou univerzální bezosádkovou věž. Dle potřeby lze věž usadit na tankovou platformu Armata a kolový Bumerang. Věž je vybavená automatickým kanónem 2A42 ráže 30 mm, spřaženým 7,62mm kulometem a čtyřmi protitankovými střelami Kornet-EM.
 

Foto: Kolové obrněné vozidlo Bumerang; větší foto není k dispozici / Ministerstvo obrany Ruské federace
 
Kolová obrněná vozidla Bumerang nahradí v ruské armádě vozidla BTR-60/70/80. Samozřejmostí je řada účelových verzí od obrněného transportéru až po bojové vozidlo pěchoty. Kurganěc-25 a Bumerang sdílejí stejnou bojovou věž.

Podle FMSO nová vozidla založená na podvozku Armata, Kurganěc-25 a Bumerang nedostanou ruská výsadková vojska. Ruští výsadkáři disponují vlastními specializovanými vozidly BTR-MDM & BMP-4.
 

Foto: Samohybná houfnice Koalicja-SM. Všimněte si šesti pojezdových kol, ukazující na příšlušnost podvozku k tankům T-90; větší foto / Ministerstvo obrany Ruské federace
 
K vidění byla i nová samohybná houfnice Koalicja-SV. Nová dělostřelecká věž je umístěná na podvozku se šesti pojezdovými koly. Do budoucna se pravděpodobně nepočítá s využitím nového podvozku Armata, ale z důvodů finančních úspor spíše využití podvozků vyřazovaných tanků T-90. Také Khalitov se nezmiňuje o využití platformy Armata pro nové samohybné houfnice.

Houfnice 2A86 ráže 152 mm je uložená v bezosádkové věži. Nabíjení je automatické. Houfnice dokáže ničit cíle, díky dělostřelecké munice s pomocným pohonem, až na vzdálenost 70 km.
 
zdroj: Armádní noviny.cz
 

Postrach železnic jménem hloubkaři. Za jediný den zasáhli 90 lokomotiv
 
Přinášeli naději i smrt, budili hrůzu i obdiv. Tak by se dala ve zkratce charakterizovat činnost takzvaných hloubkařů, kteří jsou neodmyslitelně spojeni se závěrečnými měsíci druhé světové války v českých zemích.   P-47 Thunderbolt útočí. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz
 
 
Hloubkaři je označení pro americké stíhací letouny, které na území okupovaném Němci útočily na pozemní cíle, jež sloužily nebo podle mínění pilotů mohly sloužit k vojenským účelům. Tedy zejména parní lokomotivy (odtud pramení česká přezdívka pro hloubkaře, kterým se říkalo kotláři), nákladní a cisternové vagony, výtopny (depa), na silnicích pak na vojenská vozidla a v neposlední řadě německá letiště.
Bohužel, nebyly ojedinělé případy, kdy si hloubkaři vzali na mušku civilní auta, koňské potahy a autobusy. Označení “hloubkař” pochází z německého Tiefflieger (doslova: hloubkový letec, resp. letoun pohybující se nízko nad zemí). Na Moravě byly německé jednotky a zásobovací kolony v přífrontovém pásmu soustavně napadány sovětskými bitevními letouny typu Iljušin Il-2 do posledních hodin války.
 
První zkušenost s válkou v protektorátu
Hloubkaři se začali v rostoucí míře na českém nebi objevovat od února 1945. Pro mnohé lidi znamenali první skutečnou bezprostřední zkušenost s leteckými a vůbec vojenskými akcemi spojenců. Do té doby byli spíše zvyklí na časté přelety amerických bombardovacích svazů mířících vysoko nad jejich hlavami do Německa nebo Polska. Tedy pokud nebydleli v těch českých a moravských městech, která byla od druhé poloviny roku 1944 nálety přímo postižena (Záluží u Mostu, Plzeň, Pardubice, Brno, Praha aj.).
 
Fotogalerie      
Uvědomme si, že každý, kdo takový útok například na vlak zažil, a to platí nejen o cestujících a železničářích, ale také o lidech, kteří se nacházeli stovky metrů od tratě, v dráze kulek vypálených z palubních zbraní letounů, se ocitl nečekaně v přímém ohrožení života.
 
Na rozdíl od Sovětského svazu a Německa neměli Američané speciální bitevní letoun. Nejvíce se mu blížil A-36A Apache, který byl vyvinut jako střemhlavý bombardér a který nezapřel podobu se svým slavnějším “příbuzným” P-51 Mustang. V Evropě se proto k hloubkovým útokům používaly standardní stíhací letouny, které byly původně určeny k doprovodu těžkých bombardérů: dvoumotorový dvoutrupý P-38 Lightning a jednomotorové P-47 Thunderbolt a P-51 Mustang.
Tyto letouny sloužily u tří amerických leteckých armád (8., 9. a 15.) a zapojily se do akcí nad českými zeměmi. Nejlépe se osvědčil rychlý, robustní a odolný P-47, jímž bylo vybaveno na konci války dvanáct z patnácti stíhacích skupin 9. letecké armády. Ta tvořila páteř taktického či bitevního letectva Spojených států v západní a střední Evropě.
 
  Standardní výzbrojí těchto letounů byl kulomet ráže 12,7 milimetru. Dosahoval kadenci až 750 ran za minutu. Kulky spolehlivě probíjely nejen pláště kotlů lokomotiv, ale také jejich hnací kola nebo kolejnice. P-38 měly čtyři kulomety a jeden kanon ráže 20 milimetrů, P-47 osm a P-51 šest kulometů. Díky tomu piloti disponovali značnou palebnou silou, která byla občas doplněna trhavými pumami (o hmotnosti 500 liber, tj. 227 kilogramů) nebo střepinovými pumami (260 liber, tj. 118 kilogramů) či neřízenými raketami HVAR ráže 127 milimetrů.
 
Nejprve hloubkové nálety v českých zemích podnikali stíhači z 8. a 15. letecké armády po splnění svých eskortních povinností (např. 14. října a 28. prosince 1944, 15. února, 3. března a 25. března 1945), později se vydávali na “volný lov” (např. 31. března a 4. dubna 1945).
Po 10. dubnu 1945 štafetu převzali kolegové z 9. letecké armády. Jejich úkolem byla přímá a nepřímá podpora postupu jednotlivých pozemních amerických armád v západní a střední Evropě. Hlavní roli při hloubkových útocích v Čechách sehrálo XIX Tactical Air Command (složené z pěti a později dokonce ze sedmi stíhacích skupin), které „mělo na starosti“ 3. americkou armádu Georgie S. Pattona, Jr. Ta v druhé polovině dubna 1945 sváděla boje v Bavorsku a blížila se k předmnichovským československým hranicím.
 
Útoky hloubkařů
  Znič, co najdeš, ale strojvůdci dej šanciJelikož Čechy až do samého konce války ležely v hlubokém týlu nepřítele, navíc s fungující dopravní infrastrukturou, typická mise hloubkařů spadala do kategorie tzv. ozbrojený průzkum (anglicky armed reconnaissance či armed recce), což se v praxi rovnalo vyhledávání a ničení libovolných pozemních cílů na předem nebo po startu určeném teritoriu.
 
Obvyklý průběh hloubkového útoku by se dal popsat asi takto: Pokud hloubkaři zpozorovali kouř stoupající z komína parní lokomotivy táhnoucí osobní vlak, obvykle zakroužili nebo přeletěli trať, aby dali najevo, že mají v úmyslu zaútočit, a umožnili strojvedoucímu zastavit a společně s cestujícími se uchýlit do bezpečí. Poté se stočili kolmo na trať a snažili se zasáhnout kotel lokomotivy. Letouny se vzdálily, jakmile z děravého kotle vyrazil charakteristický sloup horké páry.
Situace se mohla změnit v případě, že mezi cestujícími byli vojáci, kteří se rozhodli střelbu opětovat. Piloti se pak mohli oprávněně domnívat, že jde ve skutečnosti o vlak přepravující vojsko, který mohou zničit všemi prostředky, aniž by museli či měli brát na cokoliv ohledy. V případě vlaků s uzavřenými nákladními vagony nebo vlaků evidentně s vojenským nákladem (např. vozidla na plošinových vagonech, tanky, kanony, cisternové vagony apod.) hloubkaři zaútočili bez varování, což mohlo vést k tragickým následkům – zranění nebo smrti strojvedoucího nebo topiče. Nezřídka se také přihodilo, že personál vlaku hloubkaře zaregistroval příliš pozdě - prostě proto, že nebyli slyšet kvůli silnému větru nebo výhledu bránil např. les.
Červený šátek v jetelovém poli je nápadný ...Jak se chránit při náletu hloubkařů
Německé i protektorátní úřady a noviny radily, jak se chovat při nebezpečí ze strany hloubkařů:
„Když je někdo překvapen hloubkovým náletem na rozlehlém volném prostranství nebo na široké ulici, udělá dobře, když okamžitě zalehne na zem... Stíny stromů nebo porostů maskují ležící tělo. Přirozeně že je nutno dávat přednost stěnám zákopů hromadám zeminy a obzvláště svahům, avšak pouze tehdy, pokud jsou orientovány proti směru příletu... Pro venkovské obyvatelstvo platí stejné rady. Nemělo by se oblékat tak, aby se příliš odlišovalo od svého okolí. Červený šátek v jetelovém poli je nápadný,“ napsal týdeník Das Reich.
Hloubkaři poprvé v Čechách. Útok na důl Kohinoor IIPrvní doložený hloubkový útok v českých zemích se odehrál 21. května 1944. Ve 13:35 měli američtí stíhači (v úvahu připadají dva piloti z 505. stíhací perutě 339. stíhací skupiny - Capt. Donald A. Larson a 1st Lt. George Knight) poškodit potrubí, elektrickou centrálu, kotelnu, těžní stroj a chladicí věž u hlubinného dolu na těžbu hnědého uhlí Kohinoor II (dříve Kaisergrube a Jan II, za války patřil společnosti Sudetenländische Bergbau AG) u Mariánských Radčic na Mostecku.
Zpravodajští důstojníci tento cíl identifikovali jako „továrnu“. Letecký poplach byl v Mostu vyhlášen mezi 13:31 a 14:16. O této události se zmínil Miloslav P., který byl totálně nasazen v Sudetenländische Treibstoffwerke AG v Záluží u Mostu, v dopise svým rodičům: „...Při poplachu nás pouštějí z Werku ven. Jak začne houkat siréna, každý praští s tím, co má v ruce, a už se utíká k nejbližší bráně a od ní ještě jeden až dva kilometry. Tam se vyhledá nějaká šikovná mez a čeká se, co bude. V neděli odpoledne, právě když jsme utíkali, jsme viděli, jak se nad naším lágrem objevila stíhačka. Byla velmi nízko, pokropila z kulometů dělostřelecké pozice a zmizela, aniž by po ní měli čas vystřelit. Patrně si to přilétla fotografovat...“
 
Více než tři měsíce poté byla napadena první lokomotiva u nás (a současně šlo o “premiéru” hloubkařů na území tehdejšího protektorátu). O zápis do dějin letecké války u nás se postaral 1st Lt. Charles E. McGee z 332. stíhací skupiny 15. letecké armády, která měla 24. srpna 1944 za úkol doprovodit americké bombardéry při náletu na pardubické letiště.
 
Nejprve sestřelil německý letoun Fw 190 z výcvikové bitevní eskadry SG 151, který se zřítil u silnice spojující Staré Jesenčany a Dražkovice a jeho pilot Ofhr. Beato Nager zahynul. Tento souboj byl pomocí počítačové animace rekonstruován - byť ne zcela věrohodně - v dokumentární sérii Stíhači v boji, kterou nedávno vysílala Česká televize.
„Když jsem začal stoupat, všiml jsem si vlaku, který zrovna přijížděl do stanice, a tak jsem se spustil za ním a střílel na lokomotivu, kterou jsem poškodil,“vylíčil stručně tuto událost Charles E. McGee ve svých memoárech. Cílem byl vojenský transport Dg 6453 na zastávce Horky u Čáslavi (okr. Kutná Hora) na trati Kolín-Havlíčkův Brod. Patnáct vagonů bylo zasaženo, nikoliv však samotná lokomotiva. Tři lidé utrpěli zraněni (německý voják, železničář a civilní osoba). V oficiálním hlášení o této misi byly udány souřadnice odpovídající severozápadnímu okraji Chrudimi. Této informaci však nelze přikládat velkou váhu, vzhledem k častým odchylkám při určení lokality v amerických dokumentech.
Byli všichni hloubkaři černoši? 
Není bez zajímavosti, že snad všichni pamětníci tvrdí, že v kabině hloubkařů seděli černoši, kteří prý cenili své bílé zuby. Přitom pouze jediná jednotka amerického letectva – právě 332. stíhací skupina (známá jako Tuskegee Airmen) – byla tvořena piloty tmavé pleti. Tento mýtus má však racionální základ: stíhačky se pohybovaly nízko nad zemí a lidé viděli jen tmavé masky s dýchacím přístrojem na obličeji pilota.
 
Takto lidé mohli spatřit pilota - v tmavé kukle a brýlích.
  Hloubkaři ovlivnili život na venkově v mnoha ohledech. Přesvědčit se o tom můžeme v kronikách. “Letěli osm metrů nad zemí, podél trati, přes stráň, městu se vyhnuli, zničili a poškodili lokomotivy na trati Mirošov-Nezvěstice, mezi Zbirohem a Holoubkovem … Před palbou kulomety dali znamení červeným praporkem … Hloubkoví letci způsobili značný rozruch mezi obyvatelstvem, neboť poprvé jsme spatřili tyto letce-akrobaty při jejich práci. Spustí se ze značné výšky prudce - střemhlav k zemi a začnou řádit, rány z kulometů přímo prší … Pracují velmi dobře,” dočteme se v kronice Rokycan.
Jízdní řád protektorátních drah z července 1944, poslední, který byl vydán, platil na jaře 1945 často jen na papíře. Počet osobních vlaků se průběžně redukoval, nemluvě o praktickém zrušení rychlíků. Pošta se doručovala s velkým zpožděním a vázlo také zásobování potravinami a uhlím, které bylo závislé na železnici. Lidé přestávali posílat děti do škol (mnohé byly ostatně zavřeny, protože poskytovaly střechu nad hlavou německým uprchlíkům) z obavy, že se na cestě stanou oběťmi palby hloubkařů.
Časté přelety stíhaček, které se ve vzduchu nesetkávaly s žádným odporem nepřítele, lidé považovali za předzvěst frontových bojů, což umocňovala všudypřítomná šeptanda. Někteří se proto rozhodli vybudovat improvizované kryty, kde by v případě nouze přečkali do konce války.
 
Černý den železniční dopravy 
Asi nejznámější a z vojenského hlediska nepochybně nejvýznamnější akcí hloubkařů u nás byl úder na německá letiště 16. dubna 1945. Američtí stíhači v Čechách, Sasku, Bavorsku a Rakousku dosáhli toho dne astronomického skóre: 939 (či dokonce 958) zničených nepřátelských letadel na zemi. Skutečný počet byl nepochybně nižší, ovšem nepodařilo se porovnat údaje americké provenience s údaji na německé straně.
V Čechách operovaly P-51 Mustang z pěti stíhacích skupin (4., 78., 339., 355 a 364.) 8. letecké armády a P-47 ze dvou stíhacích skupin (367. a 368.) 9. letecké armády. Dohromady jim bylo uznáno téměř 300 zničených a více než 240 poškozených letadel ve Kbelích, Letňanech, Čakovicích, Klecanech, Kralupech nad Vltavou, Ruzyni, Chebu, Plzni, Klatovech, Mariánských Lázních a Českých Budějovicích. Nejlepší výsledek zaznamenala 78. stíhací skupina (124-87), následovaná 4. stíhací skupinou (66-48). Tento úspěch byl ovšem vykoupen tím, že se na základnu už nevrátilo osm strojů této skupiny (všechny byly sestřeleny protiletadlovými kanony), což byla čtvrtá nejhorší bilance v historii této jednotky! Mezi zajatými byl Lt. Col. Sidney S. Woods, zástupce velitele.
 
Opravdu černý den zažila železniční doprava 17. dubna 1945. Odhaduje se, že z provozu bylo vyřazeno až devadesát lokomotiv, z toho osm ve stanici a výtopně v Lužné-Lišanech, nemluvě o třech útocích na stanici v Hořovicích. Díky příznivému počasí byli hloubkaři v Čechách mimořádně aktivní - potvrzují to dobová hlášení četníků a například ředitelství protektorátních drah v Plzni. Poprvé o sobě dali hloubkaři vědět v 8:25 u Rokycan, naposledy o jedenáct hodin později v 19:45 v Bratkovicích na Příbramsku. Nejlépe si vedla 368. stíhací skupina, která si v Čechách na své konto připsala naprostou většinu ze 71 zničených a 18 poškozených lokomotiv, které jí byly toho dne přiznány.
 
Těžce postižené Mirotice 
Ofenziva hloubkařů v Čechách kulminovala nesporně 29. dubna 1945. Bylo napadeno dvacet dva nádraží - např. v Rokycanech, Písku, Berouně, Zdicích, Táboře a Strakonicích. Terčem několika vln útoků se stala výpadovka z Prahy do Písku a Strakonic. Podle pilota jednoho z amerických průzkumných letadel, které ráno monitorovalo situaci v Čechách, přesouvalo asi tisíc vozidel různého druhu.
Uvedené sdělení vzbudilo u zpravodajských důstojníků velký rozruch, ovšem byly to spíše kolony uprchlíků, mezi které se připletli němečtí vojáci. Doplatily na to Milín na Příbramsku a především Mirotice na Písecku, do té doby válkou nedotčené. Zemřelo 13 obyvatel a několik vojáků a německých civilistů.
Následky opakovaných náletů stíhacích bombardérů v Miroticích 29. dubna 1945.
  Pumami, raketami nebo při ostřelování byly zasaženy téměř všechny domy na náměstí a v okolí. Situaci v Miroticích sugestivně zachytil kronikář Mirovic a regionální historik Jan Toman, který na místo dorazil ještě před odletem posledních hloubkařů: „Silnice od křižovatky k Orlíku až ke škole byla plna zabitých zvířat, rozstřílených uprchlických vozů, rozházených věcí apod. Vše to jsem viděl na vlastní oči týž den o půl třetí odpoledne. Po cestě do Mirotic (na kole) jsme spatřili další rozbité uprchlické vozy a shořelá auta. Nad Miroticemi si vznášel dým a už z dálky bylo vidět rozbité domy a obnažené střechy. Když jsme přijeli na dolejší konec v Miroticích před Sladkovských, v okamžiku, kdy nad hlavou zase kroužila letadla, uviděli jsme nezapomenutelný obraz zkázy a zpustošení. Na silnici před Veislovou koželužnou zahazovali maďarští vojáci veliký pumový kráter, koželužna i protější domy byly zbořeny, ulice plná spadalých tašek a trosek. Uprostřed náměstí plno rozbitých uprchlických vozů, nafouknutých mrtvol zvířat, rozbitý dům Vařenků, Barešů...“
Derniéra ve velkém styluVelení 9. letecké armády naposledy naplánovalo akce stíhacích bombardérů v Čechách 4. května 1945. Dlužno dodat, že to byla derniéra ve velkém stylu. Do Čech postupně odstartovalo přes dvě stovky letadel ze šesti stíhacích skupin, která za sebou zanechala 25 až 30 lokomotiv s proděravěnými kotly v prostoru mezi Ústí nad Labem, Prahou a Českými Budějovicemi. U Berouna hloubkaři na několika místech napadli příslušníky Ruské osvobozenecké armády, tzv. Vlasovce, kteří střelbu neopětovali, mávali rukama a rozvinuli na zemi červeno-modro-bílé vlajky, což mělo přimět piloty k odletu. Přesto bylo zabito nebo zraněno mnoho vojáků, které piloti zaměnili za Němce.
Nedaleko Blažejovic u Volar omylem hloubkaři zaútočili na jeden z pochodů smrti. Zatímco vězeňkyně pravděpodobně vyvázly bez úhony, střely usmrtily jednu dozorkyni a dvě další těžce zranily. Zubožené ženy chtěly využít zmatku k útěku, ale záhy je dostihli ostatní strážní a dvacet dva jich zavraždili.
 
Povstalci proti německým jednotkám postupujícím na Prahu z několika směrů čekali na pomoc hloubkařů marně. Od 5. května 1945 sice československý rozhlas opakovaně vysílal v tomto duchu výzvy v češtině, angličtině a ruštině, ale americké letectvo zjevně respektovalo demarkační linii rozdělující Čechy. Jeho akce se počínaje 5. květnem 1945 omezily na průzkumné lety a hlídkování nad územím, na které pronikla americká armáda. Praha se nacházela na území, které měla podle spojenecké dohody osvobodit Rudá armáda.
 
Pochopitelně ne všechny útoky hloubkařů měly tragické následky. Jarmila Škachová vzpomíná, že „letci se otáčeli přímo nad naším dvorem (30. dubna 1945 v Mořině na Berounsku - pozn. autora), kde uprostřed stál mohutný strom a pod ním traktor. Letci se patrně domnívali, že jej tam mají schovaný Němci, kteří v noci houfně opouštěli naše území... Když nad námi začala hučet letadla, zakřičel na mne pan Košák, který věděl, co bude následovat, abych se rychle schovala. Byla jsem právě uprostřed dvora; skočila jsem tedy pod strom a přitiskla se ke kmeni. Ve vteřině kolem mne létaly náboje, ale žádný mě ani neškrábl! Ovšem traktor vedle mě byl na maděru a pan Košák na mrtvici.“
 
Stovky prostřílených lokomotivVyčíslit přesně škody, které hloubkaři v českých zemích způsobili, je krajně obtížný, ne-li nemožný úkol. Problém spočívá v tom, že máme sice obstojný přehled (i když nikoliv vyčerpávající) o útocích v protektorátu - díky tomu, že zdejší veřejná správa fungovala do posledních dnů okupace, ale totéž se nedá říci o bývalých Sudetech, kde se dochovala jen malá část souvisejících pramenů.
Z poválečných inventářů lze odhadnout, že hloubkaři poškodili nejméně 650 lokomotiv. Ale ani sto otvorů po kulkách nepřivedlo lokomotivu na šrotiště. Naprostá většina z nich byla poměrně rychle opravena a sloužila u ČSD ještě dlouho po válce. Zjištěný počet 450 německých letadel zničených Američany a Brity na zemi se opírá výhradně o jejich prameny, a bude tedy nejspíše nadsazený. Nejčastěji hloubkaři “navštívili” chebské letiště - celkem patnáctkrát v deseti dnech. Zemřelo asi pět set lidí - Čechů, německých uprchlíků, německých a maďarských vojáků.
 
Třebaže by se mohlo na první pohled zdát podle intenzity útoků, škod na vozovém parku (zvlášť citelně se to týkalo lokomotiv v některých exponovaných výtopnách – Plzeň, Zdice, Rakovník aj.) a podle mnohdy emotivně laděných zápisů v obecních kronikách na první pohled zdát, že železniční doprava byla v Čechách na přelomu dubna a května 1945 v důsledku útoků hloubkařů zcela paralyzována, není to pravda. I když na některých úsecích či v železničních stanicích, které hloubkaři bombardovali, byl provoz výrazně omezen nebo dokonce ukončen a obnoven až po osvobození.
 
Hloubkaři zasažená lokomotiva.
  Americké letectvo pozbylo při hloubkových útocích v letech 1944 a 1945 celkem 28 stíhaček (většina z nich byla typu P-51), tři čtvrtiny z nich ve dvou dnech: 16. a 17. dubna 1945. Třináct pilotů padlo (prvním byl 2nd Lt. William L. Kiggins 11. října 1944 u Slatiny, nynější městské části Brna, posledním 1st Lt. Virgil P. Kirkham 30. dubna 1945 u Trhanova na Domažlicku), z patnácti ostatních bylo třináct zajato a dva se do konce války skrývali (2nd Lt. Frederick W. Turner a 1st Lt. Oscar T. Ridley). Devatenáct ztracených letounů patřilo 8. letecké armádě; šest 9. armádě a dva zbývající 15. armádě. Nejhůře dopadla 4. stíhací skupina (8. letecká armáda), která v Čechách “zanechala” devět strojů.
 
Útok na pozemní cíle vždy představoval pro pilota (bez ohledu na to, zda měl nebo neměl zkušenosti) velké nebezpečí vyplývající z toho, že se musel snést doslova pár metrů nad zemí. Nešlo jen o protileteckou obranu, ale také o vrcholky stromů, dráty elektrického vedení, ostatní útočící letouny, exploze vlastních pum, exploze zasaženého cíle apod. Jakákoliv chyba v rychlosti přesahující 600 kilometrů za hodinu mohla vést ke smrtelné havárii.
 
 
O autorovi
Filip Vojtášek
Absolvoval Filozofickou fakultu UK. Zajímá se o letectví za druhé světové války. Je spoluautorem knih Praha v plamenech (2008) a Bomby na Květnou neděli (2012) a vydavatelem blogu Hloubkaři o útocích spojeneckých stíhacích letadel (hloubkařů) na železnici a další pozemní cíle v českých zemích
 
 
zdroj: iDnes

11. května 1914 se narodil Jaroslav Švarc
československý voják a parašutista

Jaroslav Švarc se narodil v obci Velký Újezd v okrese Olomomouc. Ve své obci vychodil pět tříd Obecné školy a v Lipníku nad Bečvou tři třídy měšťanské školy. Původně se měl vyučit tesařem jako otec, ale vzhledem k jeho tehdejší slabší tělesné konstituci byl dán na učení za cukráře. V letech 1930 - 1933 byl jako učeň v Čejči u Hodonína u firmy Novotný. Po vyučení pracoval v oboru v Praze.
 


1. října 1936 nastoupil základní vojenskou službu u Pěšího pluku 23 v Trnavě. 1.listopadu 1936 byl přeložen k Pěšímu pluku 13 do Zábřehu na Moravě, kde absolvoval poddůstojnickou školu a 30. července 1937 byl povýšen na svobodníka. Následující den byl převelen k Hraničnímu pluku 4 do Hlučína. 1. července 1938 byl povýšen na desátníka. Byl zde ustanoven velitelem kulometného družstva. Od 20.listopadu 1938 prováděl strážní službu na Podkarpatské Rusi. V únoru 1939 byl převelen k Pěšímu pluku 31 v Jihlavě a zařazen u velitelské roty. K 1. březnu 1939 je propuštěn z činné služby.

V civilu pracoval na melioračních prácích poblíž rodné obce.S okupací se nikdy nesmířil.V říjnu se poprvé pokusil s kamarádem Aloisem Fröhlichem o přechod do zahraničí.Přechod do Polska se mu nezdařil. U Katovic oba mladíky zadrželi polští policisté. Protože byli bez dokladů, vyhostili je z Polska. Do skupiny přibyl další kamarád Bohumil Bednařík a trojice se rozhodla jít tentokrát přes Balkán, jenomže Němci už hlídali i slovenskou hranici. Falešná propustka byla k ničemu, protože Němci nečekaně změnili razítko. Na Slovensko nakonec Švarc s kamarády přešli s převaděči 7. ledna 1940. Potom odjeli do Haliče a přes Maďarsko do Jugoslávie. Putovali přes Řecko a Turecko do tehdy francouzského Bejrútu a 19. února 1940 se vylodili v Marseille. 

6. března 1940 byl prezentován u československé zahraniční armády. Byl zařazen k 8. rotě 1. československého pěšího pluku a účastnil se bojů.Šťastně unikl zajetí a 27. června 1940 odplul z přístavu Sete lodí Rod el Farag. 13. července 1940 se ocitl v Liverpoolu. V anglii je zařazen k 1. rotě 2. pěšího praporu. Na četaře je povýšen 7. března 1941. V létě 1941 po svém souhlasu je vybrán na výcvik pro zvláštní úkoly a postupně prodělává základní sabotážní kurz u STS 26, paravýcvik na STS 51 se čtyřmi seskoky a 28. října 1941 je povýšen na rotného. Poté je přemístěn na československou výcvikovou základnu STS 2 v Bellasis.

Dne 23. března 1942 je zařazen do operace TIN s úkolem provést atentát na Emanuela Moravce a je vyslán do akce 28. dubna 1942 pod falešným jménem Jaroslav Zelinka.V 01:31 hod seskočil na plánovanou doskokovou plochu u obce Věšín na Rožmitálsku.Po seskoku se se svými kolegy nesešel a tak sám pokračuje přes Plzeň do Prahy,kde se spojil s npor.Opálkou.V Praze si doléčoval zranění ze seskoku a hledal kontakt na svého kolegu Cupala.
 

Památník parašutistům a duchovním, kteří zde v roce 1942 zahynuli, je umístěn na vnější straně kostela z ulice Resslova


Po atentátu na Heydricha se přesunuli do krypty pravoslavného kostela sv. Karla Boromejského v Resslově ulici (dnes kostel sv. Cyrila a Metoděje). Zradou Karla Čurdy gestapo jejich úkryt odhalilo a ráno 18. června spustilo akci na jejich zadržení. Po sedmihodinovém boji volili českoslovenští parašutisté raději smrt vlastní rukou než zajetí gestapem. Četař Jaroslav Švarc zemřel v kryptě kostela. Spolu s ním zemřeli rotmistr Jozef Gabčík, rotmistr Josef Valčík a četař Jan Hrubý. Nadporučík Adolf Opálka a rotmistr Jan Kubiš zemřeli v chrámové lodi nad nimi.
 

Památník parašutistům v kryptě kostela


Nacisté jeho tělo pitvali a hlava byla oddělena od těla. Tělo bylo pohřbeno pravděpodobně do hromadného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Vypreparovaná hlava měla spolu se šesti hlavami ostatních padlých parašutistů sloužit jako exponát v německém muzeu zločinu. Všechny hlavy se v závěru války ztratily.

In memoriam byl v říjnu 1945 povýšen do hodnosti nadporučíka pěchoty. V roce 2002 byl in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Švarc
internet

10. května 1919 se narodil Anton Matúšek
slovenský pilot

Anton Matúšek se narodil v Dolním Hričově. Po ukončení mësťanky navštěvoval obchodní školu. Absolvoval však jen jeden rok, následně byl zaměstnán jako administrativní pracovník.
 


Po nástupu na vojnu studoval od října 1937 do března 1939 na škole leteckého dorostu v Prostějově. Se vznikem Slovenského státu byl převelen do pilotního kurzu v Piešťanech. Započal ho 24.března 1939 a ukončil 15. července 1939. Operačně byl převelen k letce 39, z které po reorganizaci SVZ vznikla letka 11. Ještě v rámci letky 39 se zúčastnil bojů s Polskem a s již reorganizovanou letkou 11 byl krátce nasazen v létě 1941 na východní frontě. Letka byla stažena zpět na Slovensko, kde až do 30.června 1942 vykonával protivzdušnou obranu Bratislavy. Na základě nařízení Ministerstva obrany byla od 30.června letka 11 opět převelena na východ, kde podporovala Zajišťovací divizi v boji proti partyzánům. Matušek patřil v protipartyzánských akcích k velmi aktivním příslušníkům letky, za což mu byl udělen Pamětní odznak I.stupně a vyznamenání Za hrdinství III. stupně. Operační nasazení letky skončilo 14.října 1942, následně se její personál začal přesouvat zpět na Slovensko.

Po návratu na Slovensko byl Matušek vybrán mezi účastníky nočního stíhacího kurzu, který probíhal od 22. října 1942 do 22. dubna 1943 na Piešťanském letišti. V rámci příprav na vznik nové letky 14, byl v Piešťanech otevřen kurz přeškolování na stíhací letouny Bf 109E, který probíhal od 1. dubna 1943 do 1. června 1943. Na čele výcviku stál Jozef Páleníček, kterého však od 10. dubna 1943 vystřídal major Ondrej Ďumbala. Do Ďumbalova příchodu probíhalo proškolování pomalu a právě Matúšek, měl mnoho zameškaných letů a za ostatními zaostával. Matušek byl od 1. ledna 1943 povýšen do hodnosti rotníka letectví.
 


Z absolventů přeškolovacího kurzu, včetně Matúška byla vytvořena 2.garnitúra leteckého personálu letky 13. Jejich přesun se začal 23. června 1942 vlakem z Piešťan do Sarabuzy. Za bojové nasazení v rámci letky 13 získal Anton Matúšek německé vyznamenání Železný kříž II. třídy a I. třídy. Do své dezerce měl na svém kontě 12 sestřelů. Avšak o pravdivosti těchto sestřelů existovalo mnoho pochybností

9.září 1943, měl Matúšek s čatníkom Ludvíkem Dobrovodský letět na operační let jako doprovod průzkumného letadla. Místo toho však oba na strojích Bf 109G-4 vzlétly z domovského letiště Anapa, proletěli na sovětskou stranu a přistáli v prostoru Novomalorosijskaja. Určitou dobu byl Matúšek internován v nekolika sovětských zajateckých táborech, avšak již 22. prosince 1943 byl přijat do 1.československého armádního sboru v SSSR.

Od března do poloviny května 1944 se ve Vjazninkách přeškolil na sovětskou stíhací techniku. Následně vstoupil do řad 128. československé stíhací perutě, která byla 3. června po doplnění přejmenována na 1. československý stíhací letecký pluk v SSSR v Ivanovu. Pluk pod velením Františka Fajtla proletěl 17. září 1944 do centra SNP, kde se jeho základnou stalo letiště Zolná. Pluk setrval na Slovensku do 25. října 1944, kdy nepříznivá situace na frontě přinutila piloty odletět. Přelet probíhal za špatných povětrnostních podmínek až se nakonec Matúšek, Valoušek a Kubovič oddělili od ostatních. Valouška ztratili v husté oblačnosti. Během přeletu protiletadlovou palbou byl Kubovičův letoun zasažen a zřítil se. Pilot zahynul. Matúšek byl nakonec nucen nouzově přistát u obce Domaňovce. Zde se spojil s místními partyzány, se kterými strávil zimu v horách.

V únoru 1945 se opět vrátil ke svým, k nově vzniklé 1. československé smíšená letecké divizi u které byl zařazen do 2. československého stíhacího leteckého pluku. Pluk vykonával výcvik a proškolování nových pilotů a do bojů už nestihl zasáhnout.

Matúšek zůstal sloužit i v poválečném letectví, vykonával v něm funkce velitele letky a vedl přípravný kurz. 1. prosince 1948 však byl kvůli "letecké nekázni" propuštěn z československé armády. Ve skutečnosti šlo o nehody, které Matúšek způsobil pod vlivem alkoholu. Od dubna 1949 byl rok vězněn pro podezření, že sloužil v RAF. 11.dubna 1950 mu byla odebrána hodnost nadporučíka letectva v záloze. Po ukončení služby v armádě pracoval na různých pracovištích jako revizní technik, minérl a horník.

Rehabilitace se dočkal v roce 1960, kdy mu byla vrácena hodnost. Při 20. výročí SNP byl povýšen na kapitána a o rok později na majora letectva v záloze.

Anton Matúšek zemřel 22.listopadu 1985 v Tišnově.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Anton_Matúšek
internet

8. května 1958 zemřel Eugen Čihák
český letecký průkopník

Eugen Čihák se narodil 31. května 1885 ve Vinkovcích v Chorvatsku. Po nenadálé výhře 300 tisíc zlatých v turecké státní loterii se v roce 1889 celá rodina přestěhovala do Pardubic. Eugen Čihák absolvoval obchodní akademii a pak pracoval nějakou dobu v Mladoboleslavské firmě Laurina a Klementa, kterou opustil v roce 1909.
 


Tehdy se spolu s bratrance Kašparem pustili do stavby původního letadla, přičemž základní propočty a výkresy připravil strojní inženýr Jan Kašpar, zatímco Eugen Čihák se staral o potřebný materiál. Přinejmenším zpočátku stavbu letadla také financoval z dědictví po otci. Otec Jana Kašpara byl rovněž movitý a vlastnil hotel Veselka v Pardubicích, ale o létání původně nechtěl ani slyšet. Mladíci se však nedali odradit a po značných peripetiích uskutečnil Jan Kašpar 16. dubna 1910 první vzlet nad českou půdou. Tou půdou bylo pardubické vojenské cvičiště a pokus byl zopakován v neděli 19. června 1910 před 22 000 diváky z Pardubic a okolí. Kašpar tehdy startoval třikrát, jednou zůstal ve vzduchu celé čtyři minuty. Ostatní průkopníci létání a tedy vlastně "soupeři" nikdy jeho prvenství nezpochybňovali. Dalším aviatickým vrcholem Jana Kašpara byl 13. květen 1911, kdy přeletěl z Pardubic do Prahy. Nakrátko to byl nejdelší let v Rakousku-Uhersku, blahopřál mu i slavný Louis Blériot. Avšak v polovině roku 1913 Kašpar létání zanechal. Důvod byl jednoduchý. Neměl pilotní diplom a ani letuschopný aeroplán. Tehdy právě nastala doba největší slávy Eugena Čiháka. 
 


Eugen Čihák uskutečnil svůj první veřejný vzlet 16. července 1911 v Poděbradech, sám však tento let považoval za krátký a málo zdařilý, neboť jej musel ukončit pro poruchu motoru. Prameny uvádějí celkem 33 veřejných vzletů a přeletů Evžena Čiháka v rozmezí let 1911-14, převážně na jednoplošníku vlastní konstrukce jménem Rapid.. Dne 7. května 1912 získal po Janu Čermákovi a Boženě Láglerové jako 3. český letec mezinárodní pilotní diplom FAI s číslem 51. Po válce se stejně jako Kašpar k letectví nevrátil. Nejprve provozoval s mladším bratrem nákladní autodopravu, pak pracoval jako letecký mechanik, později správce letiště ve Kbelích a Ruzyni. V době 2. světové války se nijak neprojevoval.
 


Zemřel 8. května 1958 v Praze.

Z jeho vzpomínek zpracoval František Gel knihu "Jak jsem létal a padal: vyprávění průkopníka českého letectví", která byla poprvé vydána v roce 1957 a v roce 1965 bylo její druhé vydání.
 
  
1957             1965
 
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Evžen_Čihák
internet

7. května 1944 zahynul Josef Vanc
československý voják a parašutista

Vanc Josef se narodil 4. února 1915 v Žitetíně (dnes místní část obce Jičíněves) v okrese Jičín. Vychodil základní školu v Žitetíně .Po skončení povinné školní docházky se vyučil strojním zámečníkem. Poté vystudoval dvouletou nižší strojní průmyslovou školu. 

Základní vojenskou službu nastoupil 1. října 1935 u Dělostřeleckého pluku 104 v Hradci Králové. Prošel s úspěchem poddůstojnickou školu a dosáhl postupně hodnosti četaře.V průběhu základní služby byl přemístěn k dělostřeleckému pluku 109 do Bratislavy. Po ukončení základní služby v roce 1937 sloužil jako četař délesloužící až do zřízení Protektorátu.
 


V polovině roku 19J9 se rozhodl odejít do československé zahraniční armády. Přešel polské hranice do Krakova a ocitl. se v československém táboře v Malých Bronowicích. Přeplul lodí "Chrobry" do Francie a přes Marseille a Oran byl dopraven do Sidi Bel Abbes, kde byl prezentován u náhradního praporu cizinecké legie 1. pluku. Výcvik prodělal. v posádce Saida. Po vypuknutí války byl přemístěn k československé jednotce v Agde a byl zařazen k 6. protiletadlové pomocné rotě a posléze k 6 rotě 1. československého pěšího pluku. Po pádu Francie se evakuoval na lodi Viceroy of India do Anglie. Zde byl zařazen k motočetě československé brigády. Prodělal kurs pro rotmistry dělostřelectva a byl
povýšen na rotmistra. Dne 25. října 1941 by1 vyslán do základního kursu na STS-26 ve Skotsku a prodělal výcvik v seskoku padákem na STS-51 v Ringway. V roce 1942 byl vybrán do výcviku pro zvláštní úkoly ve vlasti a odeslán na československou výcvikovou základnu Bellasis. Prodělal řadu výcviků a školení.
 


Byl zařazen do výsadkové skupiny CARBON, které velel kapitán František Bogataj. Dalšími členy byli rotmistr Josef Vanc, rotný František Kobzík a četař aspirant Jaroslav Šperl. V říjnu přepluli lodí do Bari v Itálii na základnu SOE. Skupina byla. dopravena na československou stanici v Laurete, kde prohlubovala a zdokonalovala výcvik. V noci z 9. na 10. dubna 1944 byl proveden neúspěšný pokus o shoz výsadku. Skupina byla vyslána letounem Halifax s imatrikulací GR-E od 1586. polské letky pro speciální úkoly. Pro námrazu se musel vrátit po 3 hodinách letu na základnu v Campo Cassale. V noci z 12. na 13. dubna 1944 byla skupina vysazena spolu se skupinou Clay z letounu Halifax imatrikulace FS-R, patřícího 148. peruti RAF. Skupina dopadla jižně od Vacenovic v okrese Hodonín daleko od sebe, skupina se jako celek již nikdy nesešla. Sešel se pouze Vanc s Kobzíkem. Postupně se dostali do Rudic, kde byli 7. května nalezeni na seníku majitelkou nemovitosti. Její manžel jejich přítomnost ohlásil starostovi a ten podal oznámení na četnické stanici. Četníci seník obklíčili a po krátké přestřelce Kobzík s Vancem spáchali střelnými zbraněmi sebevraždu. Těla odvezlo gestapo k pitvě, nikdy se je ale již nepodařilo objevit.

1. prosince 1946 byl jmenován podporučíkem dělostřelectva in memoriam a zároveň povýšen na poručíka dělostřelectva. 18. července 1948 byl povýšen do hodnosti nadporučíka dělostřelectva.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Vanc
internet

A zazněl rozkaz: Začněte stavět barikády!
 
Zamezit pohybu tankům, to byl hlavní cíl, kvůli kterému se v Praze v květnu 1945 začaly stavět v ulicích barikády. Během pražského povstání jich vzniklo více než půl druhého tisíce.   Jedním se symbolů pražského povstání je barikáda. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz
 
 
Němci v Praze se v sobotu 5. května nevzdávali, jako by jejich říše nebyla na kolenou. Po všech Češích, kteří se jim stavěli na odpor, stříleli. Přesto se podařilo policistům a civilistům na několika místech vojáky odzbrojit, zmocnit se vagonů i skladů se zbraněmi.
Po jedné hodině přišel ke Kutlvašrům neznámý mladík s nepodepsaným lístkem: „Dostavte se ihned, kde jste byl ráno!“ Tedy na velitelství Alex.
Jenže tramvaje přestaly jezdit, auto generál k dispozici neměl. Ve čtvrt na dvě sedl na manželčino dámské kolo a zamířil k Riegrovým sadům. Ale tam se střílelo. Nakonec ho dohnalo auto, které pro něho poslali. O půl třetí konečně přišel generál Kutlvašr na své velitelství v Bartolomějské ulici.
Veřejně se ujalo role vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš vysíláním rozkazu v pražském rozhlase až v 16:55 hodin. A Česká národní rada se představila světu v 19:55.
Německý maršál: Potlačte povstání!V sobotu dopoledne předsedal Smrkovský poradě zástupců průmyslových závodů z okolí Prahy, která se konala v budově družstva Bratrství na Tylově náměstí na Vinohradech. Shromáždění rozhodlo „vyhlásit pohotovost v závodech, kde by se dělnictvo soustředilo, odzbrojilo závodní stráž a zabarikádovalo“.
ČNR se sešla ve 14 hodin na pravidelné schůzi v místnostech záložny Svépomoc v Dlouhé třídě. Třebaže její členové věděli, že rozhlas volá o pomoc, nepovažovali to ještě za signál k povstání. Místo toho projednávali činnost konkurenčního Národního výboru Praha. Později ČNR jednala o převzetí některých deníků, které se za okupace zkompromitovaly. Řešila věci nepodstatné, je mimo hlavní dění.
Maršál Schörner pořád počítal s tím, že bude českou kotlinu proti spojeneckým armádám urputně bránit. Proto svým oddílům nařídil, aby povstání potlačily. „Praha se musí dostat bezpodmínečně zpět do německých rukou.“ Stejný názor zastával i K. H. Frank.
Mezitím se rozhořely boje i na dalších místech centra města: v Jindřišské ulici, na křižovatce U Bulhara, na Wilsonově a Masarykově i těšnovském a vysočanském nádraží, na Staroměstském náměstí a v jeho okolí, v hotelu Monopol v Hybernské ulici, kde bydleli němečtí důstojníci.
Povstalci obsadili Staroměstskou radnici, ale od budovy Právnické fakulty, kde bylo velitelství SS, je ostřelovaly tanky. Na vltavském nábřeží se bojovníci zmocnili bývalého křížovnického kláštera, kde Němci složili hodně zbraní. Na vršovickém nádraží odzbrojili železničáři dva pancéřové vlaky a hned je obrátili proti blízkým kasárnám. Podařilo se obsadit vysílačku ve Strašnicích. Posádka meziměstské telefonní ústředny, která stojí na pomezí Vinohrad a Žižkova, se vzdala po dlouhém vyjednávání. Do českých rukou se dostala i pankrácká věznice, odkud vyšlo na svobodu tři tisíce politických vězňů včetně padesáti odsouzenců k smrti. Už se bojovalo ve všech pražských čtvrtích.
  Němci však ovládali strategické vrchy Vítkov a Petřín, střelnici v Motole, Černínský palác na Hradčanech, sídlo gestapa v Petschkově paláci pod Wilsonovým nádražím, letiště v Ruzyni a řadu dalších důležitých objektů. Uniformovaní a neuniformovaní ostřelovači zákeřně vraždili z bytů v horních patrech domů a ze střech povstalce i nevinné lidi.
Odpoledne navázala ČNR kontakt s velitelstvím Bartoš. Tajemník Kubát se podivil, že vojenským velitelem Prahy má být generál Kutlvašr.
„Ne! Velitelem Prahy je generál Richard, který sem zatím nedorazil,“ vysvětloval Kubát ostře Kutlvašrovi. Richard byl pseudonym Štainera-Veselého z Rady tří. A pak pokračoval: „Jeho zástupcem je kapitán Nechanský a ten je teď velitelem.“
„Prosím, má to tady k dispozici a může se ujmout velení,“ kapituloval Kutlvašr.
„Ne, vy zůstáváte, ale jako zástupce Nechanského.“
V podvečer se vyjasnil vztah ČNR k velitelstvím Alex a Bartoš. Vojáci se podřídili politikům. A Česká národní rada, která má být představitelem celých Čech a Moravy, se místo toho ujala řízení povstání v hlavním městě. Do krytu v Bartolomějské ulici přišel kapitán Nechanský jako zástupce ČNR a ministra obrany.
„Než se všechno uvedlo do řádného chodu, vyžádalo si to určitý čas,“ konstatoval později Kutlvašr. „Sešli se lidé noví, často navzájem si vůbec neznámí a ti vyvíjeli činnost, kterou prakticky dělali prvně v životě, nebo ji před šesti lety přerušili. Samozřejmě chvíli trvalo, než se obnovila rutina a než se všechno zaběhlo. Ovšem kritika na to nebere patřičný ohled a vyžaduje hned, od prvních okamžiků, bezvadný chod... Mohu s určitostí prohlásit, že naše velitelství Bartoš, velitelský rámec a celý připravený aparát, vše sedlo jako ušité do situace, kdy se nevědělo, kdy a jak se spustí a jak se provede. Byly to jak šaty ušité do konfekce, ale padly jako ulité.“
Rozkaz: Začněte stavět barikády!V sobotu podvečer vyzvala ČNR Pražany, aby stavěli barikády – mají tím znemožnit pohyb německých tanků. Velitelství Bartoš rozhlasem přesně vysvětlovalo, z čeho je mají lidé budovat: z převržených železničních vagonů, tramvají a nákladních aut, z dlažebních kostek a nejrůznějšího stavebního materiálu, z laviček a z pytlů písku. Bez ohledu na začínající déšť se desetitisíce Pražanů pustilo do práce. Během čtyřiadvaceti hodin stálo na 1 600 barikád.
Povstání propuklo spontánně a bez rozkazu. Naštěstí dokázali důstojníci velitelství Bartoš vytvořit do nedělního rána ucelenou strukturu řízení a tak získat přehled o německých akcích, na ohrožená místa mohou posílat posily, organizovat odsun zraněných a dodávky potravin, prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže vyjednávat s Němci. Bez tohoto systému by Němci přemohli povstalce hned druhý den.
 
 
Povstání, den po dni
4.5. - 9.5.1945
1. díl - Rozhlas volá o pomoc, mizí německé nápisy. Začalo pražské povstání 2. díl - Ilegální Česká národní rada musela zabránit spontánnímu pražskému povstání 3. díl - Generál Patton: Ohlásím se z pražské telefonní budky 4. díl - A zazněl rozkaz: Začněte stavět barikády! 5. díl - Vlasovci: Zachránili Prahu, Američané je zradili a Stalin nechal popravit 6. díl - Rudá armáda u Drážďan, Němci v centru Prahy    
Německé velení povstání v Praze zaskočilo. Jeho vojska, která mířila z východních Čech na západ, musela město s mnoha mosty obcházet, a tím ztrácela čas. Také bojovnost a vojenská zdatnost povstalců je ohromovala.
Přesto se německá armáda vzpamatovala a stahovala se ku Praze – pěchota, tanky, dělostřelectvo, letectvo. A když od jihu a východu nastoupily tanky SS, dělali zátarasy rovněž lidé v okolí metropole. Na mnoha místech se svých úkolů ujaly ilegální skupiny, které se už měsíce chystaly k povstání, a partyzáni.
V neděli dopoledne zachytil podporučík Klemeš na své stanici radostnou zprávu z Vojenské rádiové ústředny, ležící kousek od Londýna: „Patton obsadil dnes ráno Plzeň a jede plnou parou na Prahu. Dnes v 11 hodin byl od Prahy 60 kilometrů.“
Jenže Patton do Prahy nepřijede. Ani českoslovenští zpravodajci v Londýně ještě netušili, že si jejich metropoli pro sebe vyhradili Sověti.
A tak mohl pražský rozhlas vysílat optimistické zprávy: „Americké tanky projely v 9:45 hodin Miroticemi! Před 12. hodinou předala ČNR do rozhlasu sdělení: „V několika hodinách dorazí ku Praze čela amerických jednotek. Česká národní rada odeslala kurýra do štábu generála Pattona, který přivede nad město letectvo.“
I to byly mylné informace. Také do Plzně nakonec nikdo nejel. S Plzní si důstojníci velitelství Bartoš jenom telefonovali. Požadovali, aby americká letadla zaútočila na německé tanky, které se valí od Dobříše a Poděbrad, a také na ruzyňské letiště, odkud startují německé přepadové letouny.
Ve 13 hodin hlásil rozhlas, že nad Prahou prolétávají hloubkaři – američtí letci, kteří v posledních měsících ničili přízemními nálety auta, tanky, lokomotivy. Ve skutečnosti oblohu opanovaly německé Messerschmitty Me 262, které bombardovaly ohniska povstání.
Odpoledne zasáhlo jedno vzdušné torpédo budovu rozhlasu. Vlna 415 metrů se odmlčela. Nakonec se technikům podařilo obnovit vysílání z podzemí. Potom se studio odstěhovalo do Husova sboru poblíž Flory na Vinohradech.
Když odtamtud začátkem dubna živě vysílali varhanní koncert, zanechali tam část aparatury. Provizorní hlasatelna se skrývala za oltářem chrámového kůru. Němečtí vojáci marně pátrali, odkud svobodný český rozhlas vysílá. Technici mezitím vybudovali ještě několik dalších záložních stanovišť.
Američané do Prahy nesměliK. H. Frank chtěl jednat prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže se zástupci ČNR. Když za ním přišli generál Kutlvašr a Kotrlý, tvrdil, že už nemá velitelskou pravomoc, ta včera přešla na Schörnera. Přesto slíbil zastavení palby.
Jenže Němci stříleli dál. Na některých místech museli povstalci dokonce likvidovat ženské ostřelovače, fanatické nacistky, které nechtěly připustit, že jejich „tisíciletá říše“ je v troskách.
Když Kotrlý oznámil členům ČNR, že jednal o složení zbraní, Smrkovský ho ostře napadl. Prý k tomu neměl zplnomocnění!
V neděli dopoledne ovládli Němci část středu města a oddíly SS se dopouštěly krutostí na civilním obyvatelstvu. V těch chvílích by zřejmě i komunisté byli rádi, kdyby se objevili Američané. Svědčila o tom slova Josefa Smrkovského, místopředsedy ČNR, na jejím zasedání: „Máme závazný slib dodávek zbraní. Americká armáda byla už v poledne asi padesát kilometrů od Prahy, takže zítra bude situace jiná.“
Avšak to už Patton věděl, že nesmí pokračovat. Sotva se vrátil v neděli z ranní mše v Erlangenu u Norimberka, zavolal mu Bradley: „Georgi, linie, která prochází Plzní, je pro V. a XII. sbor závazná! Nesmíš, opakuji, nesmíš postupovat na průzkumy dál než pět mil na severovýchod od Plzně. Ike nechce v této době žádné mezinárodní komplikace.“
„Proboha, Brade!“ protestoval Patton. „Takový velký národ jako Amerika by se měl bát nějakých komplikací!?“
Eisenhower mezitím zatelegrafoval angloamerické vojenské misi do Moskvy, která zajišťovala jeho spojení se sovětským generálním štábem: „Informujte, prosím, generála Antonova, že jsem dal svým ozbrojeným silám instrukce, aby nepostupovaly za čáru České Budějovice-Plzeň-Karlovy Vary. Předpokládám, že sovětské ozbrojené síly jsou schopny rychle postoupit, aby vyřešily situaci ve středu země.“
V neděli 6. května ve 14 hodin vyrazila vojska 1. ukrajinského frontu generála Ivana Koněva, která dosud sváděla urputné boje severozápadně od Drážďan, ku Praze – o 14 hodin dřív, než stanovil původní plán. Měla před sebou pohraniční hory se starými pásmy opevnění. Jako podpůrné síly mířily do středu Čech rovněž některé pluky 2. ukrajinského frontu z prostoru jižně od Brna a 4. ukrajinského frontu od Krnova. Nicméně letadla s rudými hvězdami se nad středními Čechami, které jsou nyní pro angloamerické letce zapovězené, neobjevila.
O postupu rudoarmějců nic netušili ani komunisté, kteří byli členy ČNR.
Major Jaroslav Hlaďo, velitel československé stíhací skupiny na letišti Manston v jihovýchodní Anglii, vyhlásil o své vůli v neděli 6. května v 18 hodin pohotovost. Současně určil osm pilotů od 312. perutě v čele se štábním kapitánem Hugo Hrbáčkem, aby odletěli jako předvoj na pomoc Praze. Start v pondělí 7. května v 17:45. Ovšem inspektorát československého letectva musel nejdřív zajistit součinnost s Američany v Německu a na českém území.
 
 
Konec čtvrtého dílu seriálu věnovaného Pražskému povstání. Pokračování si můžete přečíst ve čtvrtek, nebo v knize OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA, z níž tato zkrácená a upravená kapitola pochází. První díl si můžete přečíst zde, druhý pak tady a třetí zde.
 
 
zdroj: iDnes

6. května 1937 došlo k havárii vzducholodi Hindenburg na letišti Lakehurst

Už od časů hraběte Zeppelina mělo Německo v konstrukci velkých vzducholodí s pevnou kostrou před ostatním světem značný náskok. Během první světové války vzbuzovaly armádní i námořní zepeliny hrůzu a vázaly na sebe značnou část letectva Spojenců. Po krátkém poválečném zákazu stavby se Německo pod vedením dr. Hugo Eckenera soustředilo na stavbu luxusních dopravních vzducholodí. Loď LZ-127 překonávala s pasažéry jeden rekord za druhým - a LZ-129 Hindenburg ji měl ještě o mnoho překonat. Hindenburg se poprvé dostal do vzduchu v březnu 1936 a už v červnu téhož roku překonal rychlostní rekord v přeletu Atlantiku tam a zpět v čase 5 dní a 20 hodin.
 


Hindenburg dostal své jméno podle zesnulého říšského prezidenta Paula von Hindenburga. Na stavbu kostry se spotřebovalo 22 km trojbokých nosníků, 70 km duralových profilů a 135 km ocelového drátu. Trup pokrývalo 27 tisíc čtverečních metrů tkaniny napuštěné ochranným hliníkovým barvivem. Bylo třeba bezmála 200 000 metrů krychlových nosného plynu, aby se dvousettunový obr udržel ve vzduchu. Původně se počítalo s tím, že k tomuto účelu poslouží helium. Kvůli americkému embargu ale musel být tento vzácný plyn nahrazen výbušným vodíkem. Náplň vodíku poskytovala vztlak 240 tun. Hindenburg tak byl schopen unést až 112 tun zátěže. K pohonu sloužily 4 dieselové motory Daimler-Benz každý o výkonu 890 kW, které vzducholodi umožňovaly letět maximální rychlostí 135 km/h. Z trupu vyčnívalo pouze kapkovité velitelské stanoviště pod přídí, kam se sbíhalo ovládání kormidel, motorů, zátěžových nádrží a dalších zařízení. Uprostřed lodi byla nezávislá elektrocentrála o výkonu 30 kW zásobující desítky elektromotorů, čerpadel, ovládání antén, výtahů, kuchyňského zařízení, vysílací stanice a navigační přístroje a také stovky žárovek v kabinách a koridorech. Prostory pro cestující byly zabudovány přímo do doutníkového trupu ve dvou palubách. Na horní bylo 25 kabin se dvěma lůžky, s mycím stolkem, přívodem teplé a studené vody. V zadní části této paluby byla 14 metrů dlouhá jídelna, v přídi obytná hala, písárna a čítárna. Pro potěchu cestujících s sebou loď vezla dokonce i piáno, byť kvůli snížení hmotnosti aluminiové. Na dolní palubě byl sprchový kout, kuchyně a kuřárna jištěná bezpečnostním zařízením. Zde se také nacházely kabiny mužstva. Na bocích trupu se táhly prosklené vyhlídkové paluby. Při záoceánských letech bylo na palubě kolem sta osob, na kratších plavbách jich však mohlo být i 150.
 

Jídelna na vzducholodi Hindenburg


3. května 1937 odstartoval Hindenburg pod velením kapitána Ernsta Lehmanna z frankfurtského letiště k prvnímu z osmnácti plánovaných letů do Severní Ameriky. Na palubě bylo 36 pasažérů a 61 členů posádky. Díky nepříznivému počasí a silnému protivětru dosáhl místa přistání, letiště v Lakehurstu u New Yorku, až 6. května pozdě odpoledne, tedy s mnohahodinovým zpožděním. Protože špatné počasí bylo i na letišti, teprve v 19.00 hodin byl dán pokyn k okamžitému přistání. V 19:21 se dotklo země první z lan a začala úmorná práce s upoutáním vzducholodi. V 19:25, když byl ještě zeppelin ve výšce zhruba 60 metrů, vyšlehly plameny.Oheň se ze zádě rozšířil v okamžiku na celou loď, tragédii komentovanou rozhlasovým reportérem live a záběry padající a bortící se vzducholodi slyšel a viděl celý svět. Několik lidí vyskočilo z lodi ještě na začátku požáru. Ti se pádem z veliké výšky zabili. Naopak několik pasažérů vystoupilo z kabin po dopadu na zem bez sebemenšího šrámu. Katastrofu nepřežilo z devadesáti sedmi lidí na palubě třicet pět osob. Třináct cestujících a dvaadvacet členů posádky. Počet mrtvých rozšířil i jeden člověk z pozemního personálu zasažený padajícími troskami.
 

Havárie vstoupila do dějin jako jedna z prvních, kterou mediálně pokryli novináři přímo na místě neštěstí. Z mnoha snímků se proslavil ten, který pořídil fotograf Sam Shere


Ihned po neštěstí se začaly šířit nejrůznější fámy o příčině požáru. Výstřel z pušky, bomba na palubě či protinacistická sabotáž. Vzducholoď však pravděpodobně zapálila elektrická jiskra. Podle výsledků vyšetřování a expertiz zřejmě během přistávacího manévru přeskočila na vzducholoď jiskra statické elektřiny. Buď po jednom z mokrých úchytových lan, nebo přímo z kotevního stožáru. To okamžitě přivodilo výbuch vodíkové náplně v zadní části a loď začala ve výšce okolo 60 metrů hořet. Nicméně v polovině roku 1998 vyslovil bývalý výzkumný pracovník NASA, profesor William D. Van Vorst teorii, že pravou příčinou mohla být směs, jíž byl potah vzducholodi napouštěn. Byla to směs, kterou tvořily oxid železa, acetátová celulóza a hliníkový prášek. Přesto se dodnes o příčinách neštěstí spekuluje.
 

Ohořelá kostra vzducholodi na místě havárie


Havárie vzducholodě Hindenburg je udávána jako konec velkých vzducholodí. Ve skutečnosti však konec neznamenala. Němci ještě stačili dokončit a zalétat sesterskou loď Hindenburgu LZ-130 Graf Zeppelin II a rozestavěli LZ-131. Skutečným koncem bylo vypuknutí druhé světové války, kdy nechal Göring všechny lodě sešrotovat a hliník použít na výrobu letadel.


http://cs.wikipedia.org/wiki/LZ_129_Hindenburg
internet

5. května 1965 zemřel František Široký
československý voják a parašutista

František Široký se narodil 23. února 1912 v Kamenici u Jihlavy. Obecnou školu vychodil v Radošově u Kamenice, kam se rodina z Kamenice přestěhovala. Z finančních důvodů šel František do učení k řezníkovi.Po vyučení pracoval u různých zaměstnavatelů v Praze a v Benešově.
 


Od 1. října 1933 do 1. listopadu 1935 vykonal základní vojenskou službu u 12. roty Pěšího pluku 5, který byl dislokován v Praze na Smíchově v budově dnešního Justičního paláce. V září 1938 se účastnil mobilizace, po propuštění do civilu pracoval opět jako řezník.

Po okupaci se rozhodl opustit protektorát. 15. června 1939 přešel hranice do Polska. Dostal se do tábora v Malých Bronovicích, kde podepsal závazek do Cizinecké legie. Lodí "Chrobry" odplul do Francie. Přes Marseille a Oran se dostal do Sidi Bel Abbes v Alžíru, kde nastoupil k 1. pěšímu pluku Cizinecké legie. Po vypuknutí 2. sv. války nastoupil v Agde k 12. rotě 1. československého pěšího pluku, s níž se zúčastnil bojů o Francii. Po porážce Francie byl evakuován do Anglie lodí Rod El Farag, kam připlul 13. července 1940. Po zařazení k 4. rotě 1. pěšího praporu absolvoval poddůstojnickou školu a 1. února 1941 byl povýšen na svobodníka. 14. prosince 1941 byl povýšen na desátníka. Po absolvování kurzu řízení těžkých nákladních automobilů byl vybrán do výcviku pro zvláštní úkoly. Od 21. února 1942 do 24. srpna 1943 prodělal postupně sabotážní kurz, parakurz, dále potom kurzy průmyslové sabotáže, tělovýchovy a konspirace a kurz spojovací. Od 28. srpna do 30. září absolvoval dvě cvičení; konspirační a spojovací. 1. srpna 1942 byl povýšen na četaře a 1. února 1943 na rotného.

Dne 3. listopadu odletěl do Alžíru a odtud začátkem roku 1944 do Itálie. Zde byla skupina docvičena a dovybavena. V noci z 3. na 4. dubna 1944 byla skupina ve složení podporučík JUDr. Jaroslav Odstrčil, rotný Josef Gemrot, rotný Karel Niemczyk a rotný František Široký s krycím názvem Calcium vysazena poblíž Čejkovic nedaleko Chrudimi. Skupina se postupně přesunula ke Střížovu u Jihlavy, poté co byli její příslušníci na několika kontaktních adresách odmítnuti. Ve Střížově navázali spojení s představitelem Rady tří. Zde se skupina rozdělila. Po několika dnech došlo k přesunu Širokého a Niemczyka k Novému Městu na Moravě a kontaktu s dalšími příslušníky domácího odboje, ze Zpravodajské brigády. Zde se radistovi skupiny Niemczykovi podařilo zprovoznit vysílačku a 21. května navázat radiový styk s Londýnem. Po odvysílání několika zpráv došlo k dalšímu přesunu do Proseče u Skutče. Při dalších přesunech členů desantu došlo k několika ozbrojeným střetům s gestapem, neboť setkání parašutistů s odbojáři bylo prozrazeno konfidentkou. Při jednom z těchto střetů byl 23. června u Netína 1944 zabit Odstrčil a těžce zraněn Gemrot. Skupina i poté pokračovala ve sběru informací a jejich odesílání do Londýna a zároveň v zprostředkování radiového spojení domácího odboje s exilovou vládou. Koncem roku 1944 a začátkem roku 1945 se skupina podílela na přijetí výsadků Tungsten, Platinum - Pewter a Bauxite. V květnu 1945 se skupina podílela na vyjednávání s německou posádkou v Nasavrkách. Poté se příslušníci Calcia přesunuli na Českomoravskou vysočinu, aby posílili výsadek Tungsten. Byli zadrženi příslušníky sovětské partyzánské skupiny STAS. V tomto zajetí strávili několik dní, než se omyl vysvětlil. Svou činnost skupina ukončila podáním hlášení na generálním štábu čsl. armády v již osvobozené Praze. Během činnosti skupiny byl 23.května 1944 jmenován podporučíkem.
 

Znak československých výsadků


1. července 1945 byl jmenován poručíkem a 26. ledna 1946 byl povýšen na nadporučíka. 14. února byl uznán jako neschopný polní služby a 15. listopadu 1946 byl propuštěn mimo činnou službu na vlastní žádost. V letech 1946 až 1949 působil jako národní správce podniku Masného průmyslu v Kostelci u Jihlavy. 11. června 1949 byl zatčen a za protistátní činnost v roce 1950 ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke čtyřem letům těžkého žaláře. Z Jáchymova byl propuštěn na amnestii v roce 1953. Poté pracoval jako svářeč a stavební dělník u OSP Jihlava. Zemřel 5. května 1965 v Jihlavě na infarkt.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5% ... irok%C3%BD
internet

4. května 1919 zahynul Milan Rastislav Štefánik
československý státník

Milan Rastislav Štefánik se narodil 21. července 1880 v Košariskách (tehdy osada Brezové pod Bradlom) u Myjavy na západním Slovensku.Milan Rastislav sice vyrůstal v chudém prostředí, ale už od dětství byl obklopen slovenskými knihami a časopisy. První tři třídy školy vychodil v rodné vesnici. Otec Pavol se snažil poskytnout synovi co nejlepší vzdělání a proto, aby mohl Milan Rastislav studovat na střední škole, musel se důkladně naučit maďarsky. A tak už jako devítiletý odešel z domu do Šamorína, aby se připravil na střední školu. Středoškolské studium začal na evangelickém lyceu v Bratislavě. Tady už studovali jeho dva bratři Igor a Pavel. Štefánik studoval s výborným prospěchem, ale po třech letech musel odejít se svým bratrem Pavlem do Šoproně a později do Sarvaše, protože Pavel dosahoval průměrný prospěch. Milan Rastislav i zde dosahoval výborný prospěch, za což dostal stipendium a kromě toho zde poznal svou první lásku. V Sarvaši nakonec odmaturoval s vyznamenáním a rozhodl se odejít studovat do Prahy. V Praze působil spolek Detvan a Štefánik zde získal stipendium od českoslovanské jednoty. V březnu 1898 se Štefánik stal tajemníkem Detvanu. Pak v roce 1900 nastal v jeho životě zlom. Otec po prudké roztržce se synem během prázdnin vyhnal mladého Štefánika z domu. Ten se uchýlil k příteli Vavro Šrobárovi do Ružomberku. Na podzim se vrátil zpět do Prahy a odešel z techniky. Dal se zapsat na obor astronomie. S otcem se později usmířil a mezi studenty si postupně získával autoritu.
 


Na podzim roku 1901 se stal předsedou Detvanu. Kvůli neshodám v řadách spolku však později z Detvanu vystoupil. Během letního semestru roku 1902 odešel studovat do Curychu. Když se pak v roce 1902 vrátil do Prahy, opět se přihlásil Detvanu a zvolili ho předsedou. V roce 1903 začal Vavro Šrobár opět vydávat Hlas a rozhodl se, že jako jeho součást bude vydávat i Umělecký hlas, věnované literatuře a umění. Štefánik mu při redigování Uměleckého hlasu pomáhal. Byl činný i jako publicista. Psal do realistického Času pravidelné pondělní úvodníky o slovenské kultuře a politice. Jako předseda Detvanu odešel r. 1903 na sjezd mezinárodní studentské organizace. Poslední rok na univerzitě plně věnoval studiu. Výsledkem byla diplomová práce nazvaná Nové hvězdy z předtychonovské doby a Nová Cassiopea. Práci obhájil, složil předepsané zkoušky a 12. října 1904 byl promován na doktora filozofie.

Cílem Štefánikova působení se stala Paříž. Sem dorazil 28. listopadu 1904. Na začátek mu pomohl Vavro Šrobár získat půjčku v Ružomberské bance. Štefánikovým cílem bylo tehdy dostat se mezi dva nejslavnější astronomy v Paříži. Tato naděje se mu však nesplnila a musel čekat do jara. Začátkem dubna 1905 přišel do Paříže profesor Janssen. Štefánik se k němu dostal, i na jeho hvězdárnu v Meudonu. Janssena Štefánik upoutal. Jako host na Meudonské hvězdárně podnikl Štefánik různé výpravy. 30. srpna přednesl Janssen Štefánikovu studiu spektroskopické zkoumání zatmění slunce v Alcosebře na zasedání pařížské akademie a publikoval ji i časopis Akademie. Vědecky nejúspěšnější byl pro Štefánika rok 1906, kdy uveřejnil sedm vědeckých prací. Postupně se zařadil do pařížského vědeckého světa a seznámil se i s českou studentkou Marií Neumanovou, pozdější důvěrnou přítelkyní. Po odchodu osmdesátiletého Janssena však musel Štefánik z Meudonské hvězdárny odejít. Na sklonku roku 1906 dostal Štefánik pověření od firmy Bureau des Longitudes vést francouzskou výpravu do Turkestánu na pozorování zatmění Slunce, které mělo být 13. ledna 1907. Cestou do Turkestánu se zastavil v Praze i na Slovensku a navštívil i Pulkovskou hvězdárna v Petrohradě. Cestu využil i na poznávání Ruska a Střední Asie. Navštívil v Jasné Polaně Lva Nikolajeviče Tolstého a jeho lékaře Dušana Makovického. Po návratu do Paříže mu valné shromáždění Francouzské astronomické společnosti udělilo Janssenovu cenu. V červenci 1907 se však jeho zdravotní stav velmi zhoršil a byl převezen na léčení, kde se léčil dva měsíce. Během léčení se dozvěděl, že profesor Janssen umřel a koncem roku se opět vrátil do Paříže. Po příjezdu do Paříže se snažil zachránit Janssenovu observatoř, což se mu nepodařilo a 21. září byla observatoř rozebrána. Pak se Štefánik snažil vybudovat vlastní observatoř, ale jeho finanční situace mu to nedovolovala. Začátkem roku 1910 dostal šanci. Vědecký ústav Bureau des Longitudes spolu s ústavem Bureau Central Météorologique ho vyslali na Tahiti pozorovat Halleyovy kometu. 27. dubna přistála jeho loď v tahitském přístavu Papeete. Zde strávil následujících 10 měsíců. 28. dubna 1911 na ostrově Vavau při pozorování úplného zatmění slunce dosáhla právě Štefánikova výprava nejlepších výsledků a ocenila to i francouzská Akademie. V létě roku 1912 ho vědecký ústav Bureau de Longitudes vyslal na pozorování zatmění slunce do Passa Quatro v Brazílii. Později po uskutečnění výprav se vrátil do Paříže a i do rodné obce Košiarská. V dubnu 1913 mu umírá otec Pavel. Tehdy dostal pověření od francouzské vlády. Francouzi totiž chtěli vybudovat vlastní telegrafickou síť a soustavu meteorologických stanic v Ekvádoru a na Galapágách a Štefánik (tehdy měl už francouzské občanství) měl získat povolení od ekvádorské vlády. To se mu i podařilo. Francouzská vláda mu pak na návrh ministerstva námořnictva udělila kříž Rytíře Čestné legie. Jeho úspěchy však opět zastavila choroba. V březnu 1914 se musel podrobit operaci žaludku. Po zotavení ho zastihla zpráva o vypuknutí války a 9. srpna se vrátil vojenským transportem do Francie.

Začátek války Štefánika nepřekvapil, protože ho předvídal už několik let předtím. Vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu však nemohl hned odejít na frontu a dostal se tam až začátkem roku 1915. Nastoupil do vojenské letecké školy v Chartres a dne 11. dubna získal diplom pilota a hodnost desátníka. V hodnosti podporučíka pak nastoupil na frontu, kde dělal průzkumné lety. V srpnu 1915 díky svým bojovým úspěchům a průkopnické práci v oblasti vojenské meteorologie mu bylo nabídnuto místo velitele meteorologické služby francouzské armády. Štefánik to však odmítl, a místo toho požádal o přeložení do Srbska Začátkem září 1915 ho poslali na srbskou frontu, kde toto své snažení ještě víc rozvíjel. Při evakuaci z letiště v Niši však na letadle havaroval a na útěku ho pak opět přepadla žaludeční nemoc. Život mu tehdy zachránili přátelé Raoul Labry a Michael Bourdon a dopravili ho do Říma, do tamní nemocnice. Po částečném uzdravení se Štefánik vrátil do Paříže, kde se seznámil s nejvýznamnějšími politiky. Štefánik tu nadále prosazoval plán vytvoření československého státu. Dne 13. prosince 1915 se setkal s Edvardem Benešem. Štefánik si vytyčil nový úkol, a to vytvořit řídící centrum pro společný odboj Čechů a Slováků, jakož i zřídit samostatné československé vojsko a prosadit ho mezi politiky. O těchto plánech informoval ministerského předsedy Aristida Brianda a dohodl setkání mezi ním a Masarykem. V té době Štefánika opět začala trápit choroba a musel být hospitalizován. Štefánik neustále prosazoval vytvoření ústředního reprezentativního orgánu zahraničního odboje. Tak vznikla v únoru 1916 Národní rada zemí, která se později přejmenovala na Československou národní radu. Jejím předsedou se stal Tomáš Garrigue Masaryk, místopředsedy Jan Durich a Milan Rastislav Štefánik a generálním tajemníkem Edvard Beneš. Současně začala řada organizovat československé vojsko v zahraničí. Když se Štefánikův stav zlepšil, odešel do Itálie. Po návratu do Paříže se Štefánik intenzivně věnoval otázce ustanovení samostatného československého vojska.
 


Za tímto účelem odcestoval do Ruska. Dne 25. srpna 1916 se dostal v Mogiľove ke Mauriceovi Janinovi, šéfovi francouzské mise v Rusku. Janin Štefánika zavedl k náčelníkovi generálního štábu Alexejevovi a podařilo se mu posílit postavení Československé Národní Rady ve vojenských kruzích. Dne 29. srpna podepsali Durich a Štefánik spolu s představitelem amerických Slováků Gustávem Košíkem Kyjevskou dohodu, kterou společně uznali Československou Národní Radu za vedoucí orgán českého a slovenského hnutí v zahraničí. Francouzské velení pak poslalo Štefánika do Rumunska, kde získal 1 500 dobrovolníků. Začátkem roku 1917 se vrátil do Ruska. Po počátečních komplikacích s procarsky orientovaným Durichem, nakonec Štefánikova mise v Rusku slavila úspěch. Napomohla tomu svojí podporou i nová prozatímní vláda, která vznikla po pádu carismu a postavení Československé Národní rady se upevnilo. 

Dne 2. června 1917 odplul Štefánik do USA. Prvním úkolem byl nábor dobrovolníků, kterých se mu nakonec podařilo získat 3 000. Druhou mělo být získání podpory krajanů v USA pro Československou Národní Radu. Jeho činnost byla úspěšná a politickou aktivitu mezi osobnostmi v Americe ocenili i francouzské kruhy. 20. října byl Štefánik vyznamenán křížem důstojníka Čestné legie. Po návratu do Paříže se Štefánik zapojil do diplomatických jednání o ustavení samostatné československé armády. Výsledkem byl Dekret o vytvoření Československé armády ve Francii, který vydala francouzská vláda 16. prosince 1917. Později se v Paříži se Štefánik opět setkal s Janinem. Ten pak se souhlasem francouzského velení přijal funkci velitele vytvářejícího se československého vojska o síle 10 000 vojáků.

V polovině února 1918 odešel Štefánik do Itálie, kde bylo jeho hlavním úkolem vybudování Československé armády. Výsledkem bylo, že dne 21. dubna 1918 Štefánik podepsal s ministerským předsedou Orlandem smlouvu o vytvoření samostatné československé armády. Nábor dobrovolníků pokračoval a 24. května 1918 se konala velkolepá slavnost: předávání plukových vlajek československý jednotkám.

V červenci roku 1917 proletěla světem zpráva o vystoupení Československá legií v Rusku. Měli už 50 000 příslušníků a brzy se zapojili do bojů proti Německu a Rakousko-Uhersku. Podepsání míru mezi sovětskou vládou a Ústředními mocnostmi v březnu 1918 však způsobilo, že československé vojsko v Rusku ztratilo spojence. Kvůli tomu bylo nutné, aby Štefánik odjel do Ruska k ohroženým legiím. Štefánik, který měl již od 20. června hodnost generála se tedy vybral z Paříže na cestu. Nejprve však navštívil USA, kde spolu s Masarykem a generálem Janinem probírali další plány. Dne 24. září pak odcestoval do Tokia, kde ale pro problémy se žaludkem pobyl až měsíc a cesta na Sibiř se prodlužovala. Mezitím už nic nebránilo tomu, aby se Československá národní rada po mezinárodním uznání mohla přeměnit na vládu. Stalo se tak 14. října 1918. Vláda byla tříčlenná. Masaryk byl ministerským předsedou, Beneš ministrem vnitra a Štefánik ministrem války. Krátce nato uveřejnil Masaryk i Vyhlášení nezávislosti Československa, tzv. Washingtonskou deklaraci. 28. října došlo k vyhlášení Československé republiky.

V Ženevě se uskutečnilo sjednocení domácího odboje. Dohodli se na osobě Tomáše Garrigua Masaryka jako prezidenta i nové československé vládě, jejíž předsedou se stal Karel Kramář, ministrem zahraničí Edvard Beneš, ministr války Milan Rastislav Štefánik a resort obrany převzal Václav Klofáč. Zakrátko se válka skončila. Štefánik se o všem dozvěděl v Japonsku. A 25. ledna 1919 opustil Rusko a odešel do Paříže. V Paříži se Štefánik zúčastnil na práci mírové konference, zabýval se budováním československého letectva. Pak ještě odešel do Itálie. Kromě toho urovnával spor mezi francouzskou a italskou vojenskou misí, který se měl definitivně dořešit po jeho příchodu do Bratislavy.
 

Trosky letounu Milana Rastislava Štefánika na místě havárie


Dne 4. května 1919 nastoupil Štefánik na letišti Campo Formidopri Udine do letadla Caproni Ca.33 (označovaný také Ca.3 nebo Ca.450). Cílem jeho cesty bylo letiště ve Vajnorech při Bratislavě. Letadlo však nepřistálo, protože když se už blížilo k místu přistání, náhle se zřítilo nedaleko Ivanky při Dunaji. Milan Rastislav Štefánik a všichni členové posádky byli na místě mrtví. Havárie letadla se úplně nevysvětlila. Podle oficiálních zpráv bylo příčinou špatné počasí, technická závada a střelba Maďarů. Existuje také spekulativní teorie, že Štefánikova smrt nebyla nešťastná náhoda, ale jednalo se o úmyslné usmrcení provedené na politickou objednávku. Tato teorie však nebyla nikdy věrohodně potvrzena.
 

Mohyla Milana Rastislava Štefánika na vrchu Bradlo


Pohřeb Milana Rastislava Štefánika se konal 10. května 1919 v Bratislavě. Pohřben byl spolu s italskou posádkou jeho letadla na vrchu Bradlo, který se nachází nad silnicí mezi městem Brezová pod Bradlom a Košariskami v katastrálním území obce Priepasné. Pět let po jeho smrti byl položen základní kámen památníku navrženého architektem Dušanem Jurkovičem. Mohyla byla dokončena v září 1928.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Rast ... f%C3%A1nik
internet

3. května 1923 se narodil Rostislav Kubišta
československý voják, veterán 2. světové války

Rostislav Kubišta se narodil 3. května 1923 v obci Novostavce (dnešní Polsko) a krátce po té se s rodiči přestěhoval do obce Žitín, poblíž okresního města Rovno. To bylo centrem české Volyňské oblasti. Vyrůstal v ryze Ukrajinské obci Žitín, ale doma mluvili výhradně česky. Základní školu navštěvoval v Žitíně a gymnázium v Rovně. Výuka probíhala v ukrajinštině a polštině. Po okupaci východního Polska Sovětskou armádou se stali občany SSSR a výuka pokračovala dle sovětského vzoru. 
Když německá armáda zaútočila na Sovětský svaz, byli jako první okupováni a zbaveni posledních „svobodných“ práv. První přišli na řadu židé a studenti hned po nich. Gymnázium uzavřeli a studenty přímo ze školních lavic umístili v zajateckém táboře, který byl v rovenských kasárnách. Zde v nelidských podmínkách vykonávali různé práce. Kubišta, jako silnější jedinec, měl na starosti pod vedením starého německého vojáka odklízení popravených zajatců sovětské armády. To bylo v roce 1941.
 


Po roce a půl se mu podařilo z tábora utéct a vstoupil do partyzánské skupiny plukovníka Medveděva. Domů nemohl. Po několika měsících, když se přiblížila fronta k Volyňské oblasti se probojovali k sovětské armádě, do které Kubišta vstoupil jako občan SSSR. Zde měl jednu z nejhorších funkcí pěšáka a to funkci tankového odstřelovače. V sovětské armádě se dozvěděl více informací o československém vojsku v SSSR, do kterého se ihned přihlásil. A tak se Kubišta vrátil znovu do již osvobozených rovenských kasáren, kde se 15. března 1944 stal vojínem 1. Československého armádního sboru. Byli převezeni do Bessarábie k rumunským hranicím, kde začal každodenní dvanáctihodinový výcvik. Po základním výcviku nastoupil do školy pro spojaře v Kamenci Podolském. Ze školy se vrátil jako svobodník, velitel spojovacího družstva. Pak byl Kubišta převelen do letecké školy v Tělaví na Kavkaze. Jelikož prodělal malárii, nemohl leteckou školu dokončit a byl po doléčení převelen zpět k pozemním jednotkám jako spojař k 5. dělostřeleckému pluku v Krosnu.
 

Prozatímní legitimace desátníka Rostislava Kubišty


Stal se zástupcem velitele spojařské čety a prošel dukelským bojištěm. Jeho úkolem bylo za každou cenu udržovat spojení velitelství pluku s podřízenými jednotkami. Zde byl raněn do nohou a hlavy. Po dobití Dukelského průsmyku a překročení československých hranic obdržel ve Svidníku Československý válečný kříž 1939. Dále přišlo na řadu Jaslo, kam byl 5. dělostřelecký pluk přesunut. Kubišta byl vyznamenán Československou medailí Za chrabrost, Pamětní medailí se štítkem SSSR a medailí Za zásluhy II. stupně. Válečnou cestu ukončil v Žatci, kde byl dnem 4. ledna 1946 propuštěn v hodnosti rotného na trvalou dovolenou. 
 

rotný Rostislav Kubišta v Rakovníku v červenci 1945


V Československu zůstal již natrvalo, vystudoval Vyšší lesnickou školu v Písku, oženil se a měl tři děti. Pracoval celý život v lesnictví. Nikdy nebyl členem KSČ a pro svoje politické názory se musel několikrát stěhovat. Dětem nebylo umožněno studovat. Byl povýšen do hodnosti majora. Zemřel 9. prosince 2014 v Mladé Boleslavi.
 

major ve výslužbě Rostislav Kubišta v roce 2005



http://cs.wikipedia.org/wiki/Rostislav_Kubišta
internet