Zajímavé čtení

[Talvi]

Tak jsem se pustil do https://www.kosmas.cz/knihy/178906/egyptan-sinuhet/ ,kterou znám v rozhlasové úpravě z 80. let- oboje moc dobré a do dalšího tlustospisu https://www.kosmas.cz/knihy/204832/12-nesmrtelnych/ . Ty povídky čtu na přeskáčku, protože jsou řazeny tematicky, horor, fantasy, sci- fi a výborné. Já, starej knihomol v tématu a neznám Leonu Štiblaríkovou, její " Bratislavská bludička " je super dílo, jedna z nejlepších urban fantasy, co jsem kdy četl. 

[Gut]

https://www.kosmas.cz/knihy/204832/12-nesmrtelnych/      

jsem necetl, ale musim rict ze si nevzpominam na jedinou dobrou autorku sci-fi a fantasy krom Ursula Le Quin ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Ursula_K._Le_Guinov%C3%A1 )

 

fakt me jina autorka zatim asi nezaujala....vzdycky jsem zklamanej ze ta zenska zas napsala nejakou strasnou blbost...

 

edit - ty odkazy nejak blbnou ne? nepodarilo se mi to oddelit....

[Talvi]

https://www.kosmas.cz/knihy/204832/12-nesmrtelnych/      

jsem necetl, ale musim rict ze si nevzpominam na jedinou dobrou autorku sci-fi a fantasy krom Ursula Le Quin ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Ursula_K._Le_Guinov%C3%A1 )

 

fakt me jina autorka zatim asi nezaujala....vzdycky jsem zklamanej ze ta zenska zas napsala nejakou strasnou blbost...

 

edit - ty odkazy nejak blbnou ne? nepodarilo se mi to oddelit....

 

 

Cifix, už zas, jde o Egypťana Sinuheta a od editora Zdeňka Rampase 12 nesmrtelných, soubor povídek od československých autorů. No, já Le Guinovou znám, Zeměmoří mám komplet a dost rád. Právě proto, že si na žádnou další autorku, která by mě tak trefila nevzpomínám, proto se mi to zdá hodně dobrý. Jasně, psala to ženská, okecávání, city a pocity, láska nesmí chybět, ale o to zajímavější, protože sám příběh zasazený do moderní Bratislavy a Slovenska je skvělej, tak ten typicky ženskej pohled na vztahy atd. to občerství- kdyby to psal chlap, šmik, fik, hlava pryč, vychlastáme, ožereme, oš... pomilujeme :) a finito. Tady je to trochu jinak, částečně. Nicméně výborně.

[Sam]

V první řadě děkuji Talvimu za zapůjčení dvou knížek od Marka Hoddera a taky se omlouvám, že jsem je nevrátil. Velice dlouho mi trvalo, než jsem se do první zakousl. Teď, díky tomu, že jsem byl doma s nemocnou ženou, jsem to začal brát víc vážně a podařilo se. Za dva dny jsou víc jak dvě třetiny knížky za mnou a těším se na druhou.

 

http://www.databazeknih.cz/knihy/podivna-zalezitost-se-skakajicim-jackem-188586

 

http://www.databazeknih.cz/knihy/burton-swinburne-pripad-mechanickeho-muze-260619

 

 

... a právě jsem zjistil, že už je i třetí díl

 

http://www.databazeknih.cz/knihy/vyprava-do-mesicnich-hor-246260

[Talvi]

V první řadě děkuji Talvimu za zapůjčení dvou knížek od Marka Hoddera a taky se omlouvám, že jsem je nevrátil. Velice dlouho mi trvalo, než jsem se do první zakousl. Teď, díky tomu, že jsem byl doma s nemocnou ženou, jsem to začal brát víc vážně a podařilo se. Za dva dny jsou víc jak dvě třetiny knížky za mnou a těším se na druhou.

 

http://www.databazeknih.cz/knihy/podivna-zalezitost-se-skakajicim-jackem-188586

 

http://www.databazeknih.cz/knihy/burton-swinburne-pripad-mechanickeho-muze-260619

 

 

... a právě jsem zjistil, že už je i třetí díl

 

http://www.databazeknih.cz/knihy/vyprava-do-mesicnich-hor-246260

 

 

Dyk v pohodě, zlato. Dlouhá výpujční doba bude splacena navrácením TŘÍ knih od pan Hoddera namísto dvou... :D A jestli ne, pošlu ti papouška :)

[Lynx_cz]

Tak jsem ten Battlefield dočetl a za mne dobrý...

 

A navnadilo mne to tak, že jsem otevřel Origin a po dlouhé době si BF 3 zahrál znovu....

Upraveno Leden 25, 2016 uživatelem Lynx_cz

[Lynx_cz]

Koncem loňského roku vyšel další Kotleta, prequel k Bratrstvu krve s názvem Vlci. Chronologicky předchází ději celé trilogie.

 

 

Za mne dobrý (dostal jsem se k tomu až minulý týden, a rovnou znovu přečetl vše  )

 

ukázka: 

 

Sangot – jméno dávné bohyně upíři vyslovovali jen se strachem a pocitem provinění. Vzpouru proti své stvořitelce provedli už před stovkami let, ale její následky nesli na svých bedrech stále. Kdo zradil jednoho, může zradit i ostatní. Nešlo jen o války a střídavá spojenectví mezi jednotlivými klany, i členové rodiny se báli svých sester a bratrů.
Vlkodlaci na tom byli stejně. Sangot je stvořila dřív než upíry a byli to oni, kdo se jí postavili jako první. Jenže když se v základech otřásá důvěra mezi bratry, může vydržet spojenectví mezi bratranci?

 

Nerá

Plavovlásce nemohlo být víc než šestnáct let. Měla na sobě jen jednoduchý šat z hrubé bílé tkaniny. Tedy bílá už dávno nebyla. Látka zšedla časem. Oděv nejspíš po někom podědila. „A někdo ho brzy podědí po ní,“ pomyslel si Radegast.
„Slovanka. Nikdo nemá tak velký prsa jako Slovanky,“ olízl si horní ret Markus. „Dal bych si říct,“ dodal a oči se mu zaleskly chtíčem.
„Dal, ale nedáš. Tahle kráska se brzy promění v cáry masa,“ odvětil Radegast a pomyslel si, že je to škoda. Slovanky se mu vážně líbily. Měly něco z živočišnosti Germánek i vznešenosti Římanek. Tedy těch Římanek, které si pamatoval z dávných časů. Vznešená krev, která ženám Říma kolovala v žilách za časů Julia Caesara, se už dávno zředila krví Vizigótů, Ostrogótů, Keltů i Hunů.
Dívka vyděšeně trhla hlavou jeho směrem. Její lid přišel do země Bojů nedávno, ale neuvěřitelně rychle se učil jazykům těch, kteří zde pobývali – keltských i germánských kmenů.
„Prosím,“ řekla ve svém jazyce a z očí jí vyrazilo do světa několik slz.
„Jdi!“ zařval Wulf a popohnal ji dřevěnou holí vpřed. Hůl podle vzhledu nejspíš sloužila k usměrňování prasat, ovcí a koz a mladý Germán ji dost možná ukořistil včera v noci při nájezdu na slovanskou osadu. Radegast ji u něj dřív neviděl. Teď s ní nadšeně mával a popoháněl zajatce vpřed, jako by šlo vážně o prasata.
Dívka po úderu holí klopýtla, ale nakonec neupadla a se slzami v očích pokračovala v cestě. Za ní se tlačili další Slované. Čítalo jich na dvacet. Cílem jejich pochodu se stal obrovský stan, který se tyčil na vrcholu mírného kopečku. Postavili jej lykani, kteří ho dokonale obestoupili. Stálo jich tam přes třicet. V medvědích kožešinách a s masivními meči po boku vypadali trošku jako Germáni za starých časů. Navíc neměli boty. Lykani je zásadně nenosili. Vzhledem k jejich schopnostem proměny by to bylo stejně dost nepraktické.
Radegast pohlédl směrem k Wogastisburgu a byl rád, že Gudrin vybrala pro setkání místo daleko od města. V opevněných zdech tvrze tyčící se nad největším sídlem ve zdejších krajích by se vraždění obětí sice dalo skrýt, ale ten křik, ten by se nejspíš dokázal dostat i přes kamenné zdi. A i když upíří vládci města rádi udržovali své lidské poddané ve strachu, všechno má své meze.

„Ááááááááááá!“ přesně tohle Radegast myslel.

Smrtelný výkřik patřil Slovance. Její skon byl oceněn hromadným povykem a zvoláními: „Nerá!“ V jazyce, který upíry a lykany učila Sangot, to znamenalo oddanost, spojenectví i nerozlučitelné bratrství. Gudrin, Brikchus a Flavius si připíjeli a oslavovali spojení lykanů a upírů. Lidskou krví a masem. Šlo o rituál, který vznikl po vzpouře proti bohyni stvořitelce. Upíři a lykani spolu zabíjeli a dělili se, upíři krev, lykani maso. Symbolem rituálu bylo zdůraznit, že dvě rasy stvořené Sangot nemusejí stát proti sobě, ale mohou společně hodovat na lidech, kteří jsou jim podřízeni.
Mezi Slovany a lykany propukla po dívčím smrtelném výkřiku, který se vydral ze stanu, potyčka. Přestože Wulfovi hoši svázali muže i ženy jdoucí na porážku pečlivě provazy, začali se zajatci vzpouzet, a někteří dokonce napadli stráže. Konečně jim došlo, že nebudou prodáni do otroctví na trhu ve Wogastisburgu, ale čeká je rychlý a bolestivý konec. Jenže lykani zanedlouho vše vyřešili. Několik zlomených nosů a polámaných rukou vzpouru vbrzku zažehnalo. Ti nejbojovnější ze zajatců pak dostali přednost v cestě do stanu.
Podával se další chod.


Se západem slunce vyšli vůdci klanů ze stanu. Byli nazí. Nazí a pokrytí krví. V jejich čele Brikchus, hlava lykanů. Muž, kterého by Židé jistě označili za Goliáše. Vysoký, statný, s divým pohledem, pokrytý černými chlupy, které mu rostly po celém těle, a rukama, co dokázaly lámat meče. Za ním Flavius, jeho pravý opak. Vládce římského upířího klanu vypadal jako řecký atlet. Tělo měl dokonale lysé, ať už dílem přírody, nebo dílem zkrášlovacích procedur podle starého řeckého ideálu krásy. Po jeho boku se držela Gudrin, hlava germánského upířího klanu.
„Brikchus! Brikchus! Brikchus!“ skandovali lykani, když svého vůdce spatřili.
Markus a jeho tři druhové, kteří svého velitele doprovázeli až na dávné hranice jeho impéria, je zkoušeli překřičet Flaviovým jménem, ale nepodařilo se jim to. Dokázali to až Germáni. Aby ne, měli převahu.
Gudrin mávla rukou. Chvíli to trvalo, ale všichni postupně utichli.
„Nerá!“ vykřikla a všichni jako jeden muž začali konečně křičet to samé slovo: „Nerá.“
Spojenectví bylo opět utvrzeno.
Výkřiky přehlušil až Wulf, který svou holí popohnal mezi lykany a upíry sedm vězňů, kteří přežili hodování trojice nejmocnějších. Čtyři z nich byly ženy.
„Slovanky,“ vydechl Markus šťastně a rozběhl se vstříc propuštěným, aby si některou z nich ulovil pro sebe.


Přeživší Slované velmi brzy litovali, že je nepotkal osud jejich soukmenovců. Muži se stali rychlou obětí upírů i lykanů, ale ženy, s těmi si chtěli muži nejdřív pohrát. To nejlepší, v co mohly doufat, bylo, že někoho přemůže hlad dřív než chtíč.
Tak to bylo se Slovany pokaždé. Nikdo je nechránil. Neměli žádný upíří klan, který by nad nimi držel ochrannou ruku. Šlo o potenciální otroky, lovnou zvěr, přistěhovalce do země Bojů, které šlo lovit beze strachu z jakéhokoliv trestu.
Když došli Slované, nechala Gudrin vyvalit pod kopec desítky sudů piva a vína. Teprve pak přišly na řadu germánské dívky. Mladé a statné. Jenom ty mohly vydržet, co je čekalo. Ne na každého totiž vyšla řada dřív, než se Slovanky proměnily v cáry masa. Na rozdíl od nich ale Germánky věděly, že ony přežijí. A nejen to. Věděly, že za svou výdrž budou odměněny.

 

[Talvi]

http://tisicknih.cz

[burnes]

Ahoj já našel pod stromečkem tohle:

A pak mám připraveno ještě tohle :

[Lynx_cz]

Oliver Bowden - Assassin's Creed napsáno dle herní předlohy 

 

 

1 - Renesance

2 - Bratrstvo

3 - Tajná křížová výprava

4 - Odhalení

5 - Opuštěný

6 - Černá vlajka

7 - Jednota

8 - Podsvětí (tu nemám)

 

Ukázka z 1. dílu:

20.
Nejrychlejší cesta od Leonardovy dílny k San Pietru vedla po vodě. Ezio si mohl zaplatit cestu na převozu nebo si najmout loď u Fondamenta Nuova a ze severního břehu města plout na východ. Ezia překvapilo, jak těžko sháněl někoho, kdo by byl ochotný ho tam odvézt. Pravidelné převozy byly zrušeny a teprve až sáhl hluboko do kapsy, podařilo se mu přesvědčit dvojici mladých gondoliérů, aby s ním cestu podnikla.
„Kde je problém?“ zeptal se jich.
„Říká se, že tam probíhaly těžké boje,“ řekl kormidelník na zádi a dál bojoval se zpěněnou vodou. „Teď už se prý situace zklidnila, byl to prý jen nějaký místní svár. Ale převozníci ještě nemíní riskovat. Vyložíme vás u severního břehu. Dávejte na sebe dobrý pozor.“
Udělali, co slíbili. Ezio se brzy ploužil sám vzhůru bahnitým břehem k cihlové hrázi, odkud viděl věž kostela San Pietro di Castello stojícího o kus dál. A viděl také kouř stoupající ze skupinky nízkých cihlových budov na jihovýchod od kostela. Byla to Bartolomeova kasárna. Ezio se k nim s tlukoucím srdcem rozběhl.
První věc, které si všiml, bylo ticho. Jak se blížil, spatřil mrtvá těla rozházená okolo. Někteří mrtví nesli erb Silvia Barbariga, jiní znak, který nepoznával. Nakonec našel vážně zraněného, ale stále živého seržanta, kterému se podařilo opřít o nízkou zídku.
„Prosím… pomoz mi,“ řekl seržant, když se Ezio přiblížil.
Ezio se rychle rozhlédl a objevil studnu, ze které načerpal vodu, a modlil se, aby ji útočníci neotrávili, vypadala však čistá a čirá. Nalil trochu do poháru, který našel, a přitiskl ho muži něžně ke rtům, pak navlhčil kus hadru a setřel mu krev z obličeje.
„Děkuji, příteli,“ řekl seržant. Ezio si všiml, že mu oděv zdobí neznámý znak, a uhádl, že musí být Bartolomeův. Silviovi vojáci Bartolomeovy jednotky očividně rozdrtili.
„Překvapili nás,“ potvrdil seržant. „Zradila nás jedna z Bartolomeových děvek.“
„Kam odešli?“
„Inkvizitorovi muži? Vrátili se zpátky do Arsenalu. Ustanovili tam svoji základnu, než mohl dóže převzít nad čtvrtí kontrolu. Silvio bratrance Agostina nenávidí, protože není součástí spiknutí, do kterého se inkvizitor zapletl.“ Muž vykašlal krev, ale pokračoval. „Zajali našeho kapitána. Odvlekli ho s sebou. Je to vlastně sranda, my se právě chystali napadnout je. Bartolomeo jen čekal na… posla z města.“
„Kde je zbytek vašich mužů?“
Seržant se pokusil rozhlédnout. „Ti, které nezabili nebo nezajali, se rozprchli, aby se zachránili. Budou se ukrývat v Benátkách a na ostrovech v laguně. Ale budou potřebovat někoho, kdo by je sjednotil. Budou čekat na zprávy od kapitána.“
„A on je Silviovým vězněm?“
„Ano. On…“ Ale nešťastný seržant začínal bojovat o dech. Jeho boj skončil, když mu z úst vystříkla krev a potřísnila trávu na tři yardy daleko. Když přestala téct, mužovy mrtvé oči hleděly k laguně.
Ezio je zavřel a zkřížil mu paže na hrudi. „Requiescat in pace,“ řekl vážně.
Utáhl si opasek s mečem. Na levém předloktí měl chránič, dýku s dvojím ostřím do něj však nezacvakl. Na pravé předloktí si připnul otrávenou dýku, která byla v boji s přesilou vždy užitečná. Pistoli, která se nejlépe hodila při jednom, konkrétním cíli, protože musela být po každém výstřelu znovu nabita, schoval do váčku u opasku spolu s prachem a kulkami a původní vystřelovací dýku si nechal jako zálohu. Přehodil si přes hlavu kápi a zamířil k dřevěnému mostu, který spojoval San Pietro s Castellem. Odtamtud se pokradmu, ale rychle vydal hlavní ulicí k Arsenalu. Všiml si, že se lidé okolo chovají krotce, i když se věnují svým povinnostem jako obvykle. Jedna místní válka obchod v Benátkách nezastaví, jen málokterý obyvatel Castella však mohl tušit, jak důležitý bude výsledek tohoto konfliktu pro město.
V tu chvíli Ezio netušil, že se konflikt protáhne na dlouhé měsíce, vlastně až do následujícího roku. Myslel na Cristinu, na matku a na sestru Claudii. Cítil se osamělý a starý. Ale musel sloužit Zákonu a dodržovat ho, a to bylo důležitější než cokoli jiného. Možná se nikdo nikdy nedozví, že řád asasínů, který přísahal bojovat proti zlu, zachránil svět před nadvládou templářů.
Jeho prvním úkolem bude najít a pokud možno osvobodit Bartolomea d’Alviana, vniknout do Arsenalu bude ale těžké. Byl obehnaný vysokými cihlovými hradbami, jež ukrývaly změť budov a loděnic. Rozkládal se na východním okraji města a byl dobře chráněn Silviovou soukromou armádou, která se rozrostla na víc než dvě stě žoldáků, o nichž předtím mluvil Agostino Barbarigo. Ezio minul nedávno dostavěnou bránu architekta Gamballa a šel dál podél budov, kam až po souši mohl, dokud nenarazil na těžká vrata se zabudovanou brankou. Zdálky je sledoval a poznal, že nenápadný vchod používají vojáci při výměně stráží. Musel v úkrytu čekat čtyři hodiny, ale při další výměně byl připraven. Bylo pozdě odpoledne, slunce pražilo, vzduch byl vlhký a všichni až na Ezia byli apatičtí. Díval se, jak z branky vypochodovala nová hlídka, potom následoval žoldáky, kteří opouštěli službu, zařadil se za ně a co nejlépe s nimi splynul. Jakmile brankou prošel poslední voják, podřízl hrdlo strážci u brány a vklouzl dovnitř, než někdo stačil zjistit, co se děje. Stejně jako před lety v San Gimignanu, ani Silviova armáda nedokázala navzdory své síle pokrýt celé území. Byl to koneckonců ústřední vojenský bod města. Nebylo divu, že bez něj neměl Agostino prakticky žádnou moc.
Jakmile se dostal dovnitř, bylo relativně snadné pohybovat se širokými, otevřenými prostory mezi obrovskými budovami, v nichž se nacházely zbrojnice, dělostřelectvo, střílny, ale především loděnice. Ezio věděl, že když se bude držet v tmavých, pozdně odpoledních stínech a vyhýbat se hlídkám, bude v pořádku, přirozeně ale zůstával ve střehu.
Nakonec ho upoutalo veselé povykování a posměšný smích, které ho zavedly k jednomu z hlavních suchých doků, do kterého byla vtažena masivní galéra. Na jedné z mohutných zdí visela železná klec. Uvnitř byl zavřený Bartolomeo, statný, energický muž těsně po třicítce, tedy jen o čtyři či pět let starší než Ezio. Okolo postával zástup Silviových žoldáků a Ezia napadlo, že by měli radši hlídkovat v ulicích než se pošklebovat nepříteli, kterého už zajali, ale pak si uvědomil, že Silvio Barbarigo je velký inkvizitor a s velením armádě nemá zkušenosti.
Ezio netušil, jak dlouho už je Bartolomeo v kleci zavřený, ale musely to být hodiny. Trápení však nijak nenalomilo jeho vztek ani energii. A protože téměř jistě nedostal nic k jídlu ani k pití, bylo to vskutku pozoruhodné.
„Luridi codardi!“ řval na trýznitele. Ezio si všiml, že jeden z nich namočil houbu do octa a na hrotu kopí ji strkal Bartolomeovi k ústům v naději, že si splete ocet s vodou. Bartolomeo si odplivl. „Všechny vás rozdrtím! Všechny najednou! S jednou rukou – ne, s oběma svázanýma za zády! Já vás, do prdele, sežeru!“ Zasmál se. „Asi přemýšlíte, jak to udělám. Pusťte mě odsud a já vám to s radostí ukážu! Miserabili pezzi di merda!“
Inkvizitorovy stráže posměšně vyly, strkaly do Bartolomea holemi a houpaly klecí. Neměla pevné dno a Bartolomeo se tak musel nohama pevně zapřít do mříží, aby udržel rovnováhu.
„Nemáte žádnou čest! Žádnou odvahu! Žádné zásady!“ Sebral v ústech dost slin na to, aby na ně plivl. „A lidé přemýšlí, proč hvězda Benátek zapadá.“ Pak se mu do hlasu vkradla téměř prosba. „Slituji se nad tím, kdo sebere odvahu a pustí mě. Všichni ostatní zemřou! Mojí rukou! To přísahám!“
„Šetři dechem,“ zvolal jeden voják. „Dneska nezemře nikdo až na tebe, ty ********* pytle hnoje.“
Ezio se ukrýval ve stínu cihlové kolonády obklopující malou nádrž, v níž kotvilo několik válečných galér, a snažil se přijít na to, jak velitele zachránit. Deset vojáků v okolí klece k němu stálo zády a nikoho dalšího poblíž neviděl. A co bylo ještě lepší, vojáci byli mimo službu a neměli na sobě zbroj. Ezio zkontroloval otrávenou dýku. Zbavit se stráží by neměl být problém. Spočítal si, jak často tudy prochází hlídky, a zjistil, že se objeví pokaždé, když se stín, který vrhala zeď doku, prodlouží o tři palce. Problémem zůstávalo, jak Bartolomea osvobodit, udržet ho zticha a udělat to rychle. Horečnatě přemýšlel. Věděl, že nemá moc času.
„Jaký muž prodá čest a hrdost za pár stříbrňáků?“ řval Bartolomeo, v hrdle mu ale vysychalo a navzdory železné vůli mu docházela síla.
„Neděláš to samé, sráči? Copak nejsi taky žoldák?“
„Nikdy jsem nesloužil zrádci a zbabělci jako vy!“ Bartolomeovi se zatřpytily oči. Muži pod ním se na okamžik přikrčili. „Myslíte, že nevím, proč jste mě dali do želez? Myslíte, že nevím, kdo je Silviovým pánem? Bojoval jsem s tou lasičkou už v době, kdy většina z vás ještě sála mléko z matčina prsu!“
Ezio se zájmem poslouchal. Jeden z vojáků zvedl rozbitou cihlu a zlostně ji hodil. Neškodně se odrazila od mříží klece.
„Správně, sráči!“ ječel Bartolomeo chraplavě. „Jen to se mnou zkuste! Přísahám, že až se odsud dostanu, všem vám usekám ty vaše zasrané hlavy a nacpu vám je do těch vašich zasraných prdelí! A ještě je vyměním, protože vy pacholci očividně nepoznáte svoji hlavu od zadku.“
Muži pod ním začínali doopravdy zuřit. Bylo jasné, že jen rozkazy jim brání v tom, aby muže, který bezbranně visel v kleci, probodli nebo zastřelili. Ezio ale zatím zjistil, že zámek na dveřích klece je relativně malý. Bartolomeovi věznitelé spoléhali na to, že klec visí dostatečně vysoko. Bezpochyby počítali s tím, že ho ostré slunce a chlad noci spolu se žízní a hladem zabijí, pokud nezačne mluvit Zdálo se ale, že to Bartolomeo nikdy neudělá.
Ezio věděl, že si musí pospíšit. Brzy se objeví hlídka. Uvolnil otrávenou dýku, vyrazil vpřed s rychlostí a ladností vlka a během několika vteřin překonal vzdálenost, která ho od mužů dělila. Prosekal si cestu skupinou a otrávil pět mužů dřív, než si ostatní uvědomili, co se děje, Tasil meč a divoce se pustil do ostatních. Jejich chabé údery klouzaly po kovovém chrániči na levém předloktí a Bartolomeo mohl jen s otevřenými ústy přihlížet. Konečně se rozhostilo ticho a Ezio se otočil a vzhlédl.
„Seskočíš odtamtud?“ zeptal se.
„Když vypáčíš zámek, budu skákat jako blecha.“
Ezio sebral mrtvému vojákovi kopí. Hrot byl železný, ne ocelový, a litý, ne kovaný. Bude stačit. Vzal ho do levé ruky, podřepl, vyskočil a zachytil se mříží klece.
Bartolomeo jen kulil oči. „Jak jsi to, k čertu, udělal?“ zeptal se.
„Výcvik,“ řekl Ezio a napjatě se usmál. Vrazil hrot kopí do zámku a zkroutil ho. Zámek chvíli vzdoroval, pak povolil. Ezio otevřel dveře, pustil se a na zem dopadl s lehkostí kočky. „Skoč,“ přikázal. „Rychle.“
„Kdo jsi?“
„Dělej!“
Bartolomeo se nervózně zapřel o dveře klece a vrhl se vpřed. Přistál těžce a vyrazil si dech, když mu ale Ezio pomohl na nohy, hrdě svého zachránce setřásl. „Jsem v pořádku,“ zafuněl. „Prostě nejsem zvyklý na zasrané cirkusové triky.“
„Takže sis nezlámal žádné kosti?“
„Jdi do prdele, ať už jsi kdokoli,“ řekl Bartolomeo a zazubil se. „Ale dík!“ K Eziově překvapení ho Bartolomeo pevně objal. „Kdo vlastně jsi? ********* archanděl Gabriel, či kdo?“
„Jmenuji se Ezio Auditore.“
„Bartolomeo ďAlviani. Těší mě.“
„Na tohle nemáme čas,“ vyštěkl Ezio. „Jak sám nejlíp víš.“
„Nesnaž se mě učit moji práci, akrobate,“ řekl Bartolomeo stále srdečně. „Za tohle ti fakt dlužím!“
Už ale promrhali příliš mnoho času. Na cimbuří si někdo musel všimnout, co se děje, protože se rozezněly poplašné zvony, z okolních budov se vyřítili vojáci a začali je obkličovat.
„Jen pojďte, bastardi!“ zařval Bartolomeo a začal se ohánět pěstmi, vedle nichž ty Danteho připomínaly obyčejná tesařská kladívka. Teď zíral obdivně Ezio, Bartolomeo totiž začal blížící se vojáky doslova kosit. Společně se probojovali zpátky k brance v hradbách a konečně se dostali na svobodu.
„Vypadněme odsud!“ zvolal Ezio.
„Neměli bychom rozbít ještě pár hlav?“
„Možná bychom se měli prozatím dalším konfliktům vyhnout.“
„Bojíš se?“
„Uvažuji prakticky. Vím, že v tobě pění krev, ale oni jsou v přesile sto na jednoho.“
Bartolomeo to zvážil. „Máš pravdu. A koneckonců jsem velitel. Měl bych jako velitel uvažovat a nepřenechávat rozumný nadhled usmrkanci, jako jsi ty.“ Ztišil hlas a ustaraně dodal: „Jen doufám, že moje malá Bianca je v bezpečí.“
Ezio neměl čas zeptat se, o kom to Bartolomeo mluví, nebo o tom vůbec přemýšlet. Museli si pospíšit a taky to udělali a rozběhli se městem zpátky k Bartolomeovu velitelství na San Pietru. Zastavili se ale na dvou místech, v Riva San Basio a v Corte Nuova, aby oznámili Bartolomeovým zvědům, že žije a je volný, a přikázali jim svolat rozprášené jednotky.
Na San Pietro se vrátili s příchodem soumraku a zjistili, že hrstka Bartolomeových vojáků, která přežila útok, se vrátila a snažila se pohřbít mrtvé, kteří už mezitím přilákali hejna much, a nastolit pořádek. Vojáky nadchlo, když kapitána spatřili, Bartolomeo ale pobíhal roztěkaně sem a tam po táboře a truchlivě volal: „Bianko! Bianko! Kde jsi?“
„Koho to hledá?“ zeptal se Ezio seržanta. „Musí mu na ní opravdu záležet.“
„To jo, signore,“ zakřenil se seržant. „Ona je mnohem spolehlivější než většina ostatních.“
Ezio se rozběhl za novým spojencem. „Je všechno v pořádku?“
„Co myslíš? Podívej, jak to tu vypadá! A chudák Bianca! Jestli se jí něco stalo…“
Velký muž vyrazil ramenem dveře, které už tak jako tak visely nakřivo, a vstoupil do bunkru, který, jak se zdálo, před útokem sloužil jako mapová místnost. Cenné mapy byly zničeny nebo ukradeny, ale Bartolomeo se prohrabával nepořádkem, dokud…
„Bianko! Ach, má drahá! Díkybohu, že jsi v pořádku!“
Vytáhl z hromady trosek obrovský meč, zamával jím a zařval: „Aha! Jsi v bezpečí! Nikdy jsem o tom nepochyboval! Bianko! Poznej… jak že se jmenuješ?“
„Ezio Auditore.“
Bartolomeo vypadal zamyšleně. „Samozřejmě. Tvá pověst tě předchází, Ezio.“
„To jsem rád.“
„Co tě sem přivádí?“
„Taky si potřebuji vyřídit něco se Silviem Barbarigem. V Benátkách už, myslím, není žádaný.“
„Silvio! Ten kus hovna! Potřebuje spláchnout do zasrané latríny!“
„Napadlo mě, že bych tě požádal o pomoc.“
„Po tom, jak jsi mě zachránil? Dlužím ti život, neřku-li pomoc.“
„Kolik mužů máš?“
„Kolik vás tu zůstalo, seržante?“
Seržant, s nímž Ezio předtím mluvil, přiběhl blíž a zasalutoval. „Dvanáct, capitano, včetně mě, vás a tady toho džentlmena.“
„Třináct!“ zvolal Bartolomeo a zamával Biancou.
„A jich je dobrých dvě stě,“ řekl Ezio. Obrátil se k seržantovi. „A kolik vašich mužů zajali?“
„Většinu,“ odvětil voják. „Útok nás dočista zaskočil. Některým vojákům se podařilo uprchnout, ale Silviovi muži odvlekli většinu v řetězech.“
„Podívej, Ezio,“ řekl Bartolomeo. „Seberu zbytek mužů, kteří zůstali na svobodě. Vyčistíme to tu, pohřbíme mrtvé a znovu se seskupíme. Mohl bys mezitím osvobodit muže, které Silvio zajal? V takových věcech jsi, jak se zdá, dobrý.“
„Intensi.“
„Vrať se sem s nimi, jak nejrychleji to půjde. Hodně štěstí!“
Ezio vyzbrojen kodexovými zbraněmi zamířil zpět na západ k Arsenalu a uvažoval, jestli Silvio uvěznil všechny Bartolomeovy muže právě tam. Když se vydal zachránit kapitána, žádného z nich neviděl. V samotném Arsenalu se držel ve stínech nadcházející noci a snažil se naslouchat rozhovorům stráží hlídkujících podél hradeb.
„Viděl jsi někdy větší klece?“ řekl jeden.
„Ne. Ti ubozí bastardi jsou v nich nacpaní jako sardinky. Nemyslím, že by se kapitán Barto zachoval podobně k nám, kdyby on zvítězil,“ řekl jeho společník.
„Jasně že jo. A nech si svoje šlechetné myšlenky pro sebe, pokud chceš, aby ti zůstala hlava na krku. Já říkám, že bychom je měli všechny oddělat. Proč prostě nespustíme klece do nádrže a neutopíme je?“
Ezio ztuhnul. Uvnitř Arsenalu se nacházely tři velké obdélníkové nádrže, z nichž každá dokázala pojmout třicet galér. Ležely na severní straně komplexu a měly silné cihlové stěny a těžké dřevěné střechy. Klece – větší verze té, v níž byl uvězněn Bartolomeo – bezpochyby visely na řetězech nad vodou v jedné nebo i ve více nádrržích.
„Sto padesát vycvičených mužů? To by bylo plýtvání. Silvio doufá, že je penězi přiměje, aby přešli na naši stranu,“ řekl druhý voják.
„No, jsou to žoldáci jako my. Tak proč ne?“
„Správně! Jenom je musíme napřed trochu nalomit. Ukázat jim, kdo je tu pán.“
„Spero di sí.“
„Díkybohu, že neví, že jejich velitel utekl.“
První voják si odplivl. „Nepřežije dlouho.“
Ezio zamířil k brance, kterou vnikl dovnitř už jednou. Neměl čas čekat na další výměnu stráží, podle postavení měsíce na nebi totiž poznal, že k ní dojde až za několik hodin. Uvolnil vystřelovací dýku – původní kodexovou zbraň, která byla stále jeho nejoblíbenější – podřízl krk tlustému starému vojákovi, kterého tu Silvio postavil na hlídku samotného, a odstrčil ho od sebe dřív, než mu mohla krev potřísnit oděv. Rychle čepel otřel o trávu a vyměnil ji za otrávenou. Nad tělem pak udělal znamení kříže.
Arsenal vypadal ve světle srpku měsíce a hrstky hvězd jinak, ale Ezio věděl, kde se nádrže nacházejí. Vyrazil k první a cestou vyhlížel Silviovy muže. Velkými otevřenými oblouky nahlédl dovnitř, ale neviděl nic než galéry něžně se pohupující ve svitu hvězd na vodě. Ani ve druhé nádrži nic nenašel, když se ale blížil ke třetí, uslyšel hlasy.
„Ještě není pozdě, abyste přešli na naši stranu. Stačí jediné slovo a budete ušetřeni,“ volal jeden z inkvizitorových seržantů posměšně.
Ezio se přitiskl ke stěně a spatřil tucet vojáků, kteří odložili zbraně, chopili se lahví a vzhlíželi ke stropu, z něhož visely tři masivní železné klece. Viděl, že nějaký neviditelný mechanismus spouští klece pomalu dolů k vodě. V této nádrži nekotvily žádné galéry. V černé, olejovité vodě se hemžilo něco tajemného a děsivého.
Mezi inkvizitorovými strážemi stál muž, který nepil a neustále se pozorně rozhlížel, obrovský, strašlivý muž. Ezio v něm ihned poznal Danteho Moroa! Po pánově smrti tedy vstoupil do služeb jeho bratrance Silvia, inkvizitora, který statného osobního strážce už v minulosti obdivoval.
Ezio se opatrně odplížil podél stěn k velké, otevřené bedně ukrývající rozličná ozubená kola, kladky a lana, které mohly klidně pocházet z Leonardovy dílny. Právě tento mechanismus, řízený vodními hodinami, spouštěl klece. Ezio tasil z pochvy u levého boku obyčejnou dýku a vrazil ji mezi dvě ozubená kola. Stroj se zastavil, a právě včas, protože klece nyní visely sotva několik palců nad hladinou. Ale stráže si ihned všimly, že se klece zastavily, a několik se jich rozběhlo k mechanismu, který je ovládal. Ezio vystřelil otrávenou dýku, a jak se vojáci blížili, sekal po nich. Dva spadli z mola do vody, krátce vykřikli a zmizeli pod olejovitou černou hladinou. Ezio se zatím rozběhl podél nádrže k ostatním. Všichni až na Danteho, který zůstal neochvějně stát a jako hora se tyčil nad Eziem, se dali na útěk. „Takže teď jsi Silviův pes, co?“ řekl Ezio.
„Radši budu živý pes než mrtvý lev,“ řekl Dante a natáhl se, aby srazil Ezia do vody.
„Ustup!“ řekl Ezio a sehnul se pod jeho paží. „Proti tobě nic nemám!“
„Ach, drž hubu,“ řekl Dante, popadl Ezia za límec a smýkl s ním o stěnu nádrže. „Já proti tobě taky nic nemám.“ Všiml si, že Ezia omráčil. „Prostě zůstaň tady. Musím varovat svého pána, ale vrátím se a nakrmím tebou ryby, pokud mi budeš dělat další potíže!“
A zmizel. Ezio potřásl hlavou, aby si ji pročistil, a nejistě se postavil. Muži v klecích křičeli a Ezio uviděl, že se jeden ze Silviových vojáků vplížil zpátky a chystá se vyškubnout z ozubených kol Eziovu dýku. Děkoval Bohu, že nezapomněl, co se v Monteriggioni naučil o vrhání nožů, tasil z opasku dýku a se smrtící přesností jí mrštil. Voják klopýtl, zasténal a bezmocně hmátl po čepeli, která se mu zabodla přímo mezi oči.
Ezio sebral z věšáku na stěně harpunu, nebezpečně se vyklonil nad vodu a obratně k sobě přitáhl nejbližší klec. Byla zavřená jen na obyčejnou zástrčku. Trhl za ni, otevřel dveře a muži se vyvalili na molo. S jejich pomocí se mu podařilo přitáhnout i ostatní klece a osvobodit zajatce uvnitř.
Přestože je utrpení vyčerpalo, zavýskli.
„Pojďte!“ křikl. „Odvedu vás za kapitánem!“
Muže střežící nádrže přemohli snadno a do San Pietra se vrátili bez dalších problémů. Shledání Bartolomea a jeho mužů bylo velmi srdečné. Během Eziovy nepřítomnosti se žoldáci, kteří po útoku Silviových mužů uprchli, vrátili zpátky a v táboře bylo opět vše in perfetto ordine.
„Salute, Ezio!“ řekl Bartolomeo. „Vítej zpátky! A dobrá práce, u Boha! Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout!“ Vzal Eziovy ruce do svých. „Opravdu jsi nejmocnější spojenec. Jeden by si skoro myslel…“ zarazil se a namísto toho řekl: „Díky tobě se mé armádě vrátila předchozí sláva. Teď náš přítel Silvio zjistí, jak strašlivou chybu udělal!“
„Takže co dál? Přímý útok na Arsenal?“
„Ne. Při přímém útoku by nás zmasakrovali u bran. Myslím, že bychom měli rozprostřít muže po čtvrti a vyvolat rozmíšky, které by odlákaly většinu Silviových mužů.“
„Arsenal se tak skoro vyprázdní…“
„A budeme ho moct dobýt jen s malou jednotkou vybraných mužů.“
„Doufejme, že nám na to skočí.“
„Je inkvizitor. Ví, jak mučit lidi, kteří jsou mu vydáni na milost. Není voják. Do pekel, nemá dost rozumu ani na to, aby z něj byl průměrný hráč šachu!“
Trvalo několik dní, než Bartolomeovi vojáci zaujali místa v Castellu a Arsenalu. Když bylo vše připraveno, Bartolomeo s Eziem shromáždili malou skupinu žoldáků, které si ponechali v táboře právě pro útok na Silviovu baštu. Ezio je osobně vybral pro jejich mrštnost a bojové dovednosti.
Dobře útok na Arsenal naplánovali. Následující pátek v noci bylo vše připraveno. Jednoho ze žoldáků poslali na věž San Martina, a když byl měsíc v zenitu, vypálil velkou římskou svíci, kterou získali z Leonardovy dílny. Byl to signál k útoku. Vojáci v tmavém koženém oblečení vyšplhali ze všech stran nahoru po zdech Arsenalu. Jakmile překonali hradby, pohybovali se jako přízraky tichou, nedostatečně obsazenou pevností a rychle zlikvidovali zbývající stráže uvnitř. Netrvalo dlouho a Ezio s Bartolomeem se ocitli tváří v tvář nejzavilejším nepřátelům – Silviovi a Dantemu.
Dante se železnými boxery na rukou se oháněl obrovským řemdihem, aby ochránil svého pána. Pro Ezia s Bartolomeem tak bylo nesmírně těžké přiblížit se, zatímco jejich muži bojovali s nepřáteli.
„Je to úžasný muž, že ano?“ výskal Silvio z bezpečí cimbuří. „Měli byste se cítit poctěni, že zemřete jeho rukou!“
„Polib mi *****, sráči!“ zařval Bartolomeo. Podařilo se mu chytit řemdih za rukojeť a vyškubnout ho Dantemu z rukou. Dante se ihned stáhl. „Pojď, Ezio! Musíme chytit toho grassone bastardo!“
Dante ale sebral další zbraň, železný kyj opatřený pokroucenými hřeby, a znovu se jim postavil. Ohnal se po Bartolomeovi a jeden z hřebů škrábl žoldáka do ramene.
„Za to tě dostanu, ty pytle hoven s prasečími očky!“ zařval Bartolomeo.
Ezio mezitím nabil pistoli a vystřelil, ale minul. Kulka se odrazila od cihlové stěny ve spršce jisker a úlomků.
„Myslíš, že nevím, proč jsi doopravdy tady, Auditore?“ vyštěkl Silvio, výstřel ho ale zjevně vyděsil. „Jenže jsi přišel příliš pozdě! Teď už nás nemůžeš zastavit!“
Ezio znovu nabil a vystřelil. Silviova slova ho ale rozzlobila a zmátla, proto znovu minul.
„Ha!“ plivl Silvio z cimbuří. Dante s Bartolomeem zatím do sebe navzájem bušili. „Předstíráš, že nic nevíš! Ale až s tebou a s tvým svalnatým přítelíčkem Dante skoncuje, nebude už na tom tak jako tak záležet. Budeš následovat svého hloupého otce! Víš, čeho lituji nejvíc? Že jsem nemohl Giovannino oběsit sám. S jakou radostí bych zatáhl za páku a díval se, jak tvůj mizerný táta kope nohama, dusí se a houpe na provaze! A pak bych měl spoustu času na tvého ožralého strýce, ciccione Maria, a tvoji ještě pořád ucházející, prsatou matku Marii a na tvoji sestru, šťavnatou jahůdku Claudii. Jak už je to dlouho, co jsem naposledy ojel někoho pod pětadvacet! Ty dvě bych si ale nechal na cestu, na moři bývá docela smutno!“
Eziovu mysl zahalila rudá mlha zuřivosti, přesto se snažil soustředit na informace, které na něj inkvizitor plival mezi urážkami.
Silviovým vojákům se zatím podařilo vzchopit se a postavit se Bartolomeovým nájezdníkům. Dante se znovu ohnal po Bartolomeovi a boxerem mu zasadil ránu do hrudníku. Bartolomeo zavrávoral. Ezio potřetí vystřelil, a přestože kulka roztrhla inkvizitorovi šat blízko u krku a Silvio se zapotácel a oděv mu zbrotila krev, nepadl. Zakřičel na Danteho, který ustoupil a vyšplhal nahoru na cimbuří, kde se připojil ke svému pánovi. Společně pak zmizeli na opačné straně zdi. Ezio věděl, že se na druhé straně nachází žebřík, který je zavede dolů k molu, křikl proto na Bartolomea, aby ho následoval, a vyrazil odříznout nepřátelům cestu.
Viděl, jak nasedají do velké lodě, ale všiml si zlosti a zoufalství na jejich tvářích. Zadíval se stejným směrem jako oni a zahlédl, jak přes lagunu pluje k jihu obrovská černá galéra.
„Zradili nás!“ řekl Silvio Dantemu. „Loď vyplula bez nás! Ať je Bůh zatratí! Vždy jsem jim byl věrný, a takhle – takhle – se mi odvděčili!“
„Dohoníme je,“ řekl Dante.
„Na to je příliš pozdě, na ostrov se v takové kocábce nedostaneme. Ale aspoň unikneme téhle katastrofě!“
„Tak odrazíme, altezza.“
„Ano.“
Dante se obrátil k třesoucí se posádce. „Odrazte! Vztyčte plachty! Do toho!“
V tu chvíli skočil Ezio ze stínů na molu do lodě. Vyděšení námořníci se rozprchli a po hlavách se vrhli do kalné vody laguny.
„Táhni ode mě, vrahu!“ vřískal Silvio.
„Před chvílí jsi mě urazil,“ řekl Ezio, vrazil mu dýku do břicha a trhl do strany. „Za to, co jsi řekl o mé matce a sestře, bych ti nejraději uřízl koule, ale nestojíš mi za to.“
Dante stál přimražený na místě. Ezio se mu zadíval do očí. Velký muž vypadal unaveně.
„Je po všem,“ řekl mu Ezio. „Vsadil jsi na špatného koně.“
„Možná,“ řekl Dante. „Stejně tě zabiju. Jsi špinavý vrah. Unavuješ mě.“
Ezio tasil pistoli a vypálil. Kulka zasáhla Danteho přímo do obličeje. Padl.
Ezio poklekl vedle Silvia, aby mu dal rozhřešení. Byl zásadový a nezapomínal, že zabití je posledním možným řešením a umírající si zaslouží alespoň požehnání.
„Kam ses chystal, Silvio? Co je to za galéru? Myslel jsem, že jsi toužil po místu dóžete.“
Silvio se tence usmál. „To mělo jen odvést pozornost… chystali jsme se odplout…“
„Kam?“
„Pozdě.“ Silvio se usmál a zemřel.
Ezio se otočil k Dantemu a podepřel jeho velkou, lví hlavu paží.
„Míří na Kypr, Auditore,“ zachroptěl Dante. „Možná vykoupím svoji duši, když ti konečně řeknu pravdu. Chtějí… chtějí…“ Zalkl se ale vlastní krví a skonal.
Ezio prohledal mužům mošny, ale nenašel nic než dopis Dantemu od jeho manželky. Zahanbeně si ho přečetl.

Amore mio.
Přemýšlím, jestli nastane den, kdy ti tato slova začnou opět dávat smysl. Lituji toho, co jsem udělala – že jsem dovolila Marcovi, aby ti mě vzal, rozvedl mě a učinil ze mě svoji ženu. Teď ale zemřel a já možná najdu způsob, jak bychom mohli být opět spolu. Přemýšlím ale, jestli si mě vůbec pamatuješ? Anebo byly rány, které jsi utrpěl v bitvě, příliš vážné? Dotýkají se má slova alespoň tvého srdce, když už ne vzpomínek? Ale možná nezáleží na tom, co říkají, protože vím, že jsi stále někde v mém srdci. Najdu způsob, má lásko, jak ti vrátit vzpomínky. Jak tě vyléčit…
Navždy tvá
Gloria

Na dopise nestála žádná adresa. Ezio ho pečlivě složil a schoval do brašny. Zeptá se Teodory, jestli neví, oč v podivném příběhu jde a jestli by mohla vrátit dopis pisatelce spolu se zprávou o smrti bývalého manžela.
Pohlédl na mrtvoly, udělal nad nimi kříž a smutně řekl: „Requiescat in pace.“
Ezio stál pořád nad mrtvými, když ho dohonil zadýchaný Bartolomeo. „Vidím, že jsi jako obvykle moji pomoc nepotřeboval,“ řekl. „Dobyli jste Arsenal?“
„Myslíš, že bych tu byl, kdyby ne?“
„Blahopřeji!“
„Evviva!“
Ale Ezio hleděl na moře. „Získali jsme zpátky Benátky, příteli,“ řekl. „A Agostino může vládnout bez obav z templářů. Myslím ale, že mě odpočinek nečeká. Vidíš tu galéru na obzoru?“
„Ano.“
„Dante mi posledním dechem prozradil, že míří na Kypr.“
„Proč?“
„To, amico, budu muset zjistit.“

 

Při čtení se mi jasně vybavují scény ze hry......         momentálně jsem u 5. dílu a pořád mne to baví...

[Lynx_cz]

Chloe Palov

 

Najdi Archu úmluvy – nebo zemři! Honba za nejvzácnější relikvií lidských dějin začíná… V muzeu dojde k vraždě a je ukraden artefakt nevyčíslitelné ceny: zlatý náprsník zvaný Ohnivé kameny, který kdysi nosil sám Mojžíš. V počítači se najde mail, který zatáhne do děje bývalého člena britské rozvědky. A jednu svéráznou fotografku. Brzy vyjde najevo, že první nález otevírá cestu k ještě vzácnější relikvii – samotné Arše úmluvy! Hrdinové jsou vrženi do zběsilého víru událostí a ocitnou se v boji na život a na smrt s nebezpečnou ozbrojenou sektou náboženských fanatiků, kteří chtějí za pomoci Archy rozpoutat konec světa.

 

ukázka:

 

OHNIVÉ KAMENY

Caedmon Aisquith 1

 

1

Washington D. C., 1. prosince



Pomalými a opatrnými pohyby přejížděl kurátor konečky prstů po bronzové truhličce a hladil vyrytá hebrejská písmena. S něhou milence.

Pak zatajil dech a truhličku otevřel.

„Claves regni caelorum,“ zašeptal u vytržení z relikvie, kterou ukrývala. Jako pramáti Eva na zakázané ovoce zíral na dvanáct leštěných drahokamů zasazených do starobylého zlatého lůžka.

Klíče od království nebeského.

Doktor Jonathan Padgham, hlavní kurátor Hopkinsova muzea umění Blízkého východu, sáhl do truhličky a opatrně vyňal to, co kdysi bývalo náprsníkem mešního roucha. Kdysi. Před dávnou dobou. Podle jeho názoru před třemi tisíci lety.

I když zbytky zlatého pektorálu dosud nejistě držely na osazení, byla relikvie jen stěží identifikovatelná jako náprsník velekněze, a řetízky, které kdysi zajišťovaly, aby drahokamy osázený štít držel na těle jeho vlastníka, již dávno zmizely. Pouze kameny, uspořádané ve čtyřech řadách po třech, naznačovaly původní obdélníkový tvar náprsníku zhruba o rozměrech dvanáct a půl centimetru na deset.

„To je pořádně okázalé, co?“

Padgham, rozladěný tím vyrušením, pohlédl na kudrnatou ženu, která právě upevňovala na stativ digitální fotoaparát. Nebylo to poprvé, co přemýšlel o důvodu její posedlosti vysokými černými motorkářskými botami v kombinaci s dlouhou kostkovanou sukní.

S neomaleným úsměvem přistoupila Edie Millerová k jeho psacímu stolu a sklonila hlavu, aby si relikvii prohlédla. Po přistěhování do „země svobody“ si začínal uvědomovat, že americké ženy jsou daleko bezostyšnější než jejich anglické sestřenice. Ignoroval ji a začal s pokládáním náprsníku na čtverec černého sametu, aby ho tak připravil k fotografování.

„No teda! Je tam diamant, ametyst a safír,“ žasla Millerová a přitom ukazovala na každý kámen, který jmenovala. Padgham byl v pokušení chytit ji za ruku v obavě, že by si mohla na vzácnou relikvii sáhnout. Jako fotografka na volné noze najatá Hopkinsovým muzeem, aby digitálně archivovala sbírku, neměla zdání, jak zacházet se vzácnými artefakty.

„A tady je smaragd! Což je jen tak mimochodem můj talisman a osobní kámen,“ pokračovala. „Kolik myslíte, že má? Pět karátů?“

„Nemám tušení,“ odpověděl Padgham lhostejně. Gemologie nebyla jeho silnou stránkou a choval podezření, že ani její ne.

„Jak stará podle vás ta věc může být?“

Jen letmo pohlédl na hovornou ženu v kostkované sukni a odpověděl stejně jako předtím. „Nemám tušení.“

„Řekla bych, že je to hodně staré.“

Nad stářím náprsníku se vznášel veliký otazník. Stejně jako nad jeho původem. Jistou představu však Padgham měl.

Znovu přejel pěstěným prstem po rytých symbolech zdobících bronzovou truhličku, v níž byl náprsník uložený. Rozpoznal pouze jedno slovo – – hebrejský tetragrammaton jod-he-vau-he, JHVH. Čtyři písmena Božího jména, jejichž vyslovení je zapovězeno. Byla umístěna na truhličce jako ochranná formule, která měla odhánět zvědavé, chamtivé šelmy, jež polykaly starobylé památky jako bonbony.

Jak se, pro všechno na světě, tahle starověká židovská relikvie dostala zrovna do Iráku?

I když to ředitel muzea Eliot Hopkins držel pod pokličkou, uklouzlo mu, že právě odtud pochází. Padghamovi, přednímu odborníku na babylonské umění, pak svěřili první posouzení drahokamy osazeného náprsníku. Současně s tím mu bylo doporučeno, aby vše zachoval v tajnosti. Padgham však nebyl bláhový. Právě naopak. Bylo mu jasné, že šlo o nákup na černém trhu.

Koupě kradených památek byla riskantní záležitost. Nedávno se dostal před italský soud kurátor proslulého Gettyho muzea za vědomý nákup ukradených artefaktů. Na černém trhu se starožitnostmi se točily miliardy, zejména po neklesajícím počtu krádeží iráckých historických památek a babylonských uměleckých předmětů, ke kterým tam stále docházelo. V muzejním světě nad tím však mnozí zavírali oči s přesvědčením, že starověké památky nekradou, nýbrž zachraňují. A Padgham s nimi souhlasil. Koneckonců, kdyby nebylo evropských zlodějů umění, svět by přišel o takové poklady, jako je Rosettská deska či Elginovy vlysy z Parthenonu.

„Zezadu na to dopadá moc světla. Nevadilo by vám, kdybych něco udělala s žaluziemi na oknech?“

Padgham odvrátil pohled od náprsníku. „Ne… ovšemže ne. Tohle je váš píseček.“ Vrhl na fotografku nucený úsměv, protože potřeboval, aby s ním spolupracovala. Dostal příkaz, aby předmět nikomu ze zaměstnanců muzea neukazoval. To byl také důvod, proč své předběžné zkoumání prováděl v pondělí, kdy bylo muzeum pro veřejnost uzavřené a v budově nebyl ani nikdo ze zaměstnanců. Fotografka se samozřejmě nepočítala, protože to byla externí spolupracovnice na volné noze, se kterou podepsali smlouvu a která nerozeznala kněžský náprsník od basreliéfu. Komu by o tom mohla vyprávět? Pokud věděl, byli zde kromě nich už jen dva pracovníci ostrahy.

Celou pracovnu na okamžik jasně osvítil blesk.

„Nevypadá to špatně,“ prohlásila fotografka, když si prohlédla obrázek na displeji fotoaparátu. Zručně z něho vytáhla modrou plastikovou kartičku. „Udělám si ještě záložní kopii. Nemá smysl mít čtyři gigabyty vnitřní paměti, když je nevyužijete.“ Ještě než zmáčkla spoušť, namířila prst na bronzovou truhličku. „Chcete vyfotit i tu kovovou krabici?“

Cosi zavrčel, ale hned nato příjemnějším tónem odpověděl: „Kdybyste byla tak laskavá…“

Ustoupil, aby mohla fotografka přemístit stativ. Prohlížel si nádhernou relikvii a ustaraně se kousal do spodního rtu. Jako kurátor babylonských starožitností dostal náprsník do péče on, protože byl nalezen v irácké poušti. Ředitel muzea předpokládal, že bude schopen dodat kostem maso a odpovědět na čtyři základní otázky o původu památky: kdo, kde, kdy a proč. K svému vlastnímu údivu však Padgham dosud neznal odpověď na žádnou z těchto otázek. Náprsník byl téměř jistě hebrejského původu, ale jeho znalosti o starověkých Izraelitech byly v nejlepším případě jen útržkovité. Což bylo důvodem pro digitální dokumentaci.

Osud tomu však chtěl, že jeden starý kamarád a spolubydlící z Oxfordu, Caedmon Aisquith, byl právě teď ve Washingtonu na propagačním turné své nové knihy Odhalená Isis – jedné z těch nepravdivých knih, které se pokoušejí odkrýt tajnosti dlouho pohřbené minulosti. Tento typ esoterických konspiračních teorií byl právě nesmírně v módě. Protože se ale Padgham nehodlal příslovečnému darovanému koni koukat na zuby, po přečtení recenze v novinách okamžitě Aisquithovi zavolal, aby obnovil jejich přátelství. Překvapilo ho to. Naposledy slyšel, že starý Aisquith práskl do bot a s dědictvím odletěl na kontinent. V Paříži si na levém břehu Seiny otevřel antikvariát. Popíjel beaujolais a cpal se ovocnými koláči. Ten chlap by si měl dát vyšetřit hlavu.

Přestože se neviděli už téměř dvacet let, Aisquith souhlasil, že později večer si někam zajdou popít. V naději, že upoutá jeho zájem a získá nějaké smysluplné informace o záhadné židovské relikvii, hodlal Aisquithovi poslat e-mailem digitální fotografie. Caedmon Aisquith, pravý renesanční muž s encyklopedickými znalostmi starověkých dějin, mu snad pomůže vrhnout na artefakt trochu potřebného světla.

Stejně jako u externí fotografky ani tady se Padgham nedomníval, že by se ředitelův příkaz – držet věc v tajnosti – měl týkat i starého kamaráda z Oxfordu.

„Skončila jsem,“ prohlásila fotografka. Otevřela přístroj, vytáhla paměťovou kartu a podala mu ji.

Díval se na miniaturní kousek uložených dat. „A co s tím mám dělat? Požádal jsem vás, abyste mi udělala fotografie.“

„Přesně to jsem udělala. Fotky máte. Na té kartě.“ Nacpala si digitální fotoaparát do kapsy svého exotického oděvu, jehož vrchní část tvořila vesta v barvě khaki.

Protivná drzá kráva, pomyslel si znechuceně Padgham. Přestože mu bylo teprve dvaačtyřicet, míval často pocit, že jej moderní svět se všemi svými technickými fígly závratnou rychlostí míjí.

Zatímco fotografka rozebírala stativ, zopakoval svoji otázku. „Co s tím mám dělat?“

„Stáhnete si to do počítače. Až to tam to budete mít, můžete si to vytisknout, posílat to mailem, upravovat, cokoli chcete.“

Protože neměl žádný personál, který by mu pomáhal, byl Padgham donucen škemrat. „Velmi bych ocenil, kdybyste…“

Přesně jak doufal, vytrhla mu kartu z ruky. Sklonila se a zastrčila ji do počítače pod jeho psacím stolem.

Věnoval jí příjemný úsměv a hodil rukou k zápisníku s logem muzea. „Rád bych ty fotky poslal mailem na tuhle adresu.“

„Rozkaz, pane, jsem vám k službám.“

Padgham její nevrlé mumlání ignoroval. „Jste nesmírně laskavá, slečno Millerová.“

„To říkáte jen proto, že mě neznáte.“ Usedla za jeho vyřezávaný mahagonový psací stůl. „Takže ty fotky chcete poslat jakémusi C. Aisquithovi na lycos tečka com?“ Když přikývl, dodala: „Nejlepší asi bude, když je pošleme jako jpeg.“

„Jak myslíte, nechám to na vás.“

Rychle a zručně ťukala do klávesnice. Pak vstala z jeho křesla pro vedoucí pracovníky a prohlásila: „Teď se přihlašte do svého e-mailu.“

„Ano, jistě.“ Padgham se posadil do křesla. „Do prčic!“

„Co se děje?“

„Copak to nevidíte? Monitor zhasl.“ Namířil obviňující prst na černý monitor.

„Klid. Není třeba panikařit. Nejspíš to bude jen nějaký uvolněný kabel.“

„Dobře…“ Podíval se na podlahu, na počítač, pak na své kalhoty, šité na míru u Gieves and Hawkes. Tahle potíž měla jen jediné řešení. „Protože jste tak snadno identifikovala problém, jistě budete tak laskavá a –“

„Dobře víte, že tohle v popisu práce nemám,“ zavrčela naštvaně Edie Millerová a poklekla k počítači pod stolem. Nebylo tam dost místa, aby ho mohla vytáhnout ven, takže se musela vklínit pod stůl, aby zkontrolovala kabely. Padgham sklouzl pohledem k míse s bonbony Waterford na nejbližší poličce a pomyslel si, že by jí mohl nabídnout v celofánu zabalenou cukrovinku. Jako odměnu za dobře vykonanou práci.

Zatímco se mlčky věnovala kontrole kabelů pod stolem, Padgham zvedl starobylý náprsník a vrátil ho do bronzové truhličky s vyrytým nápisem.

„Monitor už svítí,“ prohlásil po chvíli, potěšený skutečností, že z počítače zase vyzařuje jiskra života a na obrazovce bliká důvěrně známé logo společnosti Dell.

Koutkem oka spatřil, že do kanceláře někdo vstoupil.

Překvapeně si prohlížel muže v šedivé kombinéze s černou kuklou na hlavě a pak se důrazně otázal: „Co tady sakra děláte?“

Muž neodpověděl. Místo toho zvedl pistoli a s prstem na spoušti namířil Padghamovi na hlavu.

Smrt přišla takřka okamžitě. Padgham zakusil ostrou, bodavou bolest v pravém očním důlku. Pak spatřil na monitoru svého počítače barevný výbuch a vzápětí se okolní svět ponořil do hluboké, neproniknutelné černé tmy.


2

„Co tady sakra děláte?“

Prásk.

Žuch.

Ty zvuky se zapisovaly do mozku Edie Millerové v tak rychlém sledu, že si uvědomila, co se stalo, teprve když viděla nehybné tělo doktora Padghama ležet na perském koberci necelý metr od místa, kde klečela skrčená pod psacím stolem.

Potlačila nutkání zděšeně vykřiknout. Srdce jí narazilo do hrudi jako vykolejený nákladní vlak. Zaslechla nad sebou kovové třesknutí a ztuhla. Vrah sebral z psacího stolu její složený stativ.

V šoku vysílal její mozek řadu naléhavých zpráv. Nehýbej se. Nemluv. Nepohni ani prstem.

A vyděšená Edie se přesně podle těchto příkazů řídila.

Pak se její strach změnil v radost.

Uběhlo několik vteřin od chvíle, kdy doktor Padgham dopadl na podlahu, a ona byla stále ještě naživu. Je to její šťastný den. Vrah neví, že klečí pod psacím stolem. Je ze tří stran krytá mahagonovým dřevem, takže ji nemůže vidět. Aby ji spatřil, musel by se sklonit a podívat se pod stůl.

Ze svého výhodného postavení viděla Edie jen nohy v šedivých kalhotách a hnědých šněrovacích botách vojenského typu. Vedle nohou spatřila mužskou ruku svírající pistoli s tlumičem. Jako kdyby se dívala objektivem fotoaparátu, zaostřila zrak na velkou ruku sevřenou v pěst; všimla si chlupatých kloubů a neobvyklého stříbrného prstenu z propojených křížů. Představa, že by se ona i tenhle vrah mohli modlit ke stejnému Bohu způsobila, že se musela začít tvrdě kousat do spodního rtu, protože hrozilo, že se hystericky rozchechtá.

Potom vrah udělal něco zcela neočekávaného.

Překročil mrtvolu doktora Padghama, odložil zbraň na psací stůl, naklonil se dopředu a začal cosi ťukat na klávesnici počítače. Po několika vteřinách ho Edie slyšela tiše zaklít, když trhnutím otevřel zásuvku psacího stolu.

Něco hledal.

Edie si to sotva stačila pomyslet, když sáhl pod stůl a vytáhl z počítače digitální paměťovou kartu.

Zadržovala dech a modlila se k Bohu a k Ježíši, ke každému, kdo by ji mohl slyšet, aby si jí zabiják nepovšiml. Bylo jí jasné, že od člověka, který takhle přichází ke svým obětem, aby je nemilosrdně mlčky vraždil, žádnou milost očekávat nemůže.

Viděla vraha jen od pasu dolů a sledovala, jak si od pásku odepíná mobilní telefon. Poslouchala a napočítala sedm digitálních pípnutí. Místní telefonní číslo. Volal někomu tady ve městě, ve Washingtonu.

„Chtěl bych mluvit s plukovníkem,“ řekl. A po chvíli ticha promluvil znovu. „Pane, ten náprsník mám. Ale mám taky jeden problém.“

Náprsník, opožděně si uvědomila. Doktor Padgham byl zavražděn kvůli náprsníku s drahokamy.

„Nejsem si tím jistý, ale domnívám se, že ten Anglán už stihl poslat digitální fotky někomu mimo muzeum. Na psacím stole jsem našel stativ, paměťovou kartu s fotkami náprsníku a nějakou e-mailovou adresu.“ Edie slyšela, jak vytrhává stránku ze zápisníku. „C. Aisquith na lycos.com.“ Krátká odmlka. Potom vrah adresu pečlivě vyhláskoval. Další odmlka. „Ne, foťák jsem nenašel… Ano, pane, postaral jsem se o hlídače… nebojte se pane, zametu za sebou stopy.“

Edie zaslechla digitální zapípání, jak hovor ukončil. Pak zaslechla kovové zadrnčení zipu. Vrah uložil bronzovou truhličku s náprsníkem do tašky.

A potom byl pryč. Odešel stejně nenápadně, jako přišel.

Edie pomalu počítala do dvaceti, a teprve pak se odvážila zpod psacího stolu vylézt. Když překračovala mrtvolu doktora Padghama, pohlédla na jeho zakrvácený, znetvořený oční důlek… a v té chvíli se pozvracela. Přímo na perský koberec. Už ale na tom stejně nezáleželo, protože byl špinavý od krve a mozku.

Ještě stále na všech čtyřech si otřela ústa rukávem svetru. Jonathana Padghama neměla ráda. Ale kdosi jiný ho měl rád ještě méně. Tak málo, aby ho dokázal chladnokrevně zabít. Oprava. Teplokrevně. Teplá, mokrá, po mědi páchnoucí krev.

Edie vstala a uchopila sluchátko telefonu. Žádný tón. Vrah vytrhl šňůru ze zdi. Zatrnulo jí u srdce. Věděla, že její mobil se nabíjí doma na kuchyňské lince. Nemůže zavolat policii, aby jí přijela na pomoc. Protože současně věděla, že o dva muzejní hlídače dole se vrah „postaral“, musela se o sebe postarat sama.

Jejím momentálním cílem bylo dostat se co nejrychleji z muzea, takže vyšla z kanceláře a vydala se po chodbě. Hopkinsovo muzeum sídlilo v čtyřpatrové budově ve stylu beaux arts v srdci oblasti Dupont Circle, živé obchodní a obytné čtvrti. Jakmile se jí povede zmizet z muzea, bude už pomoc na dosah.

Prudce se zastavila na konci chodby, která ústila do hlavní chodby a opatrně se podívala za roh.

Můj Bože!

V šoku z toho, že znovu vidí vraha, se zajíkla. Lidský démon v šedivé kombinéze a s černou kuklou na hlavě stál před monitorem na stěně připojeným na malou klávesnici. Aby získal přístup do kancelářských prostor, musel každý zaměstnanec, od nejnižších po nejvyšší, vyťukat své identifikační číslo do bezpečnostního systému a celý postup zopakovat, když odtud odcházel. Kód aktivoval zámek na odstrašujících ocelových dveřích vedle klávesnice, jimiž se vstupovalo do pracovního zázemí ve čtvrtém poschodí a kterými se rovněž odcházelo. Počítačový systém umožňoval hlídačům muzea sledovat pohyb zaměstnanců.

Edie napadlo, že aby mohl vrah do kancelářských prostor vejít, musel mít platný bezpečnostní kód k odemknutí ocelových dveří.

Jak se k němu proboha dostal?

Na tom teď ale nezáleželo. Jediné, na čem záleželo, bylo vyhnout se ve čtvrtém poschodí setkání s vrahem. Aby se dostala k výtahu, bude muset projít ocelovými dveřmi. Což znamenalo, že bude muset počkat, až odejde. Jakmile opustí budovu, bude moci odejít i ona.

Edie, zvědavá, co to vrah dělá, sledovala jeho obrovitou ruku, jak se s překvapivou obratností blíží ke klávesnici. Ze zkušenosti věděla, že vymačkat pětimístné číslo a odemknout dveře netrvá déle než dvě vteřiny, ale podle jejího odhadu stál vrah před monitorem a klávesnicí už dobré půl minuty.

Tak už konečně vypadni!

„Do prdele!“ slyšela zabijáka zaklít, když vytahoval z náprsní kapsy zápisník a propisku.

Když sledovala, jak si do bločku něco poznamenává, poklesla Edie čelist. Přestože byl monitor moc daleko na to, aby si to mohla ověřit, nabyla podezření, že vrah získal přístup do bezpečnostních záznamů počítače. A pokud tomu tak bylo, znamenalo to, že na monitoru vyskočilo její jméno. Kromě jména tam jistě stálo i datum 1. 12. 08 a čas 13:38:01, kdy prošla dveřmi ve čtvrtém poschodí. A co bylo nejhorší, nebylo tam datum ani čas jejího ODCHODU.

Edie už viděla v televizi dost kriminálek, aby věděla, co to znamená. Co to znamená pro ni.

Musí najít nějaký úkryt. Co nejdřív, nejlépe okamžitě.

Vyděšená pomyšlením, že by netvor v šedivé pracovní kombinéze mohl zjistit, kde bydlí, začala pomalu couvat. Pak se dala do běhu chodbou kolem kanceláře s mrtvolou ležící na podlaze, vděčná, že ošklivý kaštanově hnědý koberec tlumí její kroky.

Zahnula vpravo a rozběhla se další chodbou, tentokrát slepou, končící dveřmi s nápisem Depozitář. Uvnitř zřejmě budou police plné krabic, to by mohl být výtečný úkryt.

Ano, mohl, kdyby dveře nebyly uzamčené.

Zklamaně zírala na nedobytné dveře.

Co teď?

Kdyby se jí podařilo dostat se dolů do expozice pro návštěvníky, strhla by ze stěny nějaký vystavený předmět, čímž by okamžitě spustila poplašné zařízení. Metropolitní policie by dorazila do několika minut. Možná i během několika vteřin, pokud by byl hlídkový vůz někde poblíž. Ale aby to mohla udělat, musela by nejprve nějak proklouznout kolem vraha, kolem toho strašlivého chlapa, který zabil doktora Padghama.

Na to ale neměla dost odvahy, takže tenhle nápad obratem zavrhla a otočila se na patě s mohutným podpatkem. Jakmile to udělala, spatřila jasně červenou ceduli s tučnými bílými písmeny.

NOUZOVÝ POŽÁRNÍ VÝCHOD.

S obnovenou nadějí vyvolanou samotným spatřením slova VÝCHOD spěchala chodbou k přívětivému červenému světlu. Jakmile doběhla ke dveřím, vzala za kliku, stiskla ji a v duchu se připravila na hlasitý vřískot alarmu.


3

„Domnívám se, že Isis je dokonalým ztělesněním moudré ženy. Proto ve svém magickém kruhu vzývám o každém úplňku její moc.“

Caedmon Aisquith pohlédl na potetovanou návštěvnici s piercingem, která si tiskla k prsům autorem podepsaný výtisk knihy Odhalená Isis.

„Zmiňujete se ve své knize taky o rituálech Isis?“

Caedmon krátce zauvažoval o lapidárně zamítavé odpovědi. Jeho američtí čtenáři zjevně patřili do dvou kategorií: erudovaných a hloupých. Na tom však nezáleželo, protože od své nakladatelky, která s přísnou autoritou ředitelky anglické školy přihlížela, dostal příkaz, aby vážně odpovídal na všechny otázky, jakkoli nesmyslné či přímo idiotské. Zvláště pak když si tazatel koupí výtisk jeho knihy.

Caedmon nasadil pozorný a přemýšlivý výraz. „Obávám se, že v textu se žádnými magickými rituály detailně nezabývám. Máte však naprostou pravdu v tom, že Isis, stejně jako její řecký protějšek Sofie reprezentuje moudrost ve všech jejích nesčetných podobách.“

Po této opatrné odpovědi Caedmon poděkoval mladé ženě za její zájem o starověká mystéria a s úsměvem ji opustil. Jako muž, který měl rád soukromí, se v roli autora předhozeného veřejnosti vůbec necítil dobře, a zjišťoval, že podepisování knih doprovázené úsměvy a pozdravy je únavným procvičováním pokyvování hlavou, což byl druh umění, které nikdy tak docela nezvládl.

Z levného šampaňského ho bolelo břicho a obličejové svaly ho bolely z nuceného úsměvu, který nasadil při vstupu do knihkupectví, takže se mu nesmírně ulevilo, když se jeho mobilní telefon jemně rozvibroval. Příchozí hovor byl výtečnou záminkou, aby se obrátil zády k tlachající skupině nacpané do malého prostoru Dupont Books. Aby zmírnil nelibost své nakladatelky, zvedl mobil nad hlavu a pak si ho přiložil k levému uchu, aby mlčky naznačil, že potřebuje vzít hovor. Byla to poslední štace turné po dvanácti městech a Caedmon se už těšil, až se vrátí ke své tiché monotónní vědecké práci.

„Haló?“ řekl s obvyklým hloupým pocitem, že mluví do prázdna.

„Caedmon Aisquith?“

Zdvořile opravil ohavně zkomolenou výslovnost svého jména a zeptal se: „Kdo volá?“

Po otázce však přišlo dlouhé mlčení, následované zřetelným cvaknutím ukončeného hovoru.

„Zatraceně,“ zamumlal tiše Caedmon a odtáhl mobil od ucha. Chlupy na zátylku měl zježené. Jen tak někomu svoje číslo nedával. Náhle měl nepříjemný pocit, že ho sleduje někdo, kdo nemá zájem diskutovat o lidových tradicích starověku nebo si jen tak nezávazně popovídat. Otočil se. Pomalu a klidně. Jako člověk, který se nemá čeho obávat.

Pouze on věděl, že tahle póza je nehorázná lež.

Se zakořeněnou drezúrou získanou během jedenácti let působení v tajné službě Jejího Veličenstva se klidně rozhlížel po knihkupectví a hledal obličej, který nepatří do davu, výmluvné zardění, rychle odvrácený provinilý zrak. Když nic podezřelého nespatřil, vyhlédl oknem na Connecticut Avenue, na chodník plný lidí spěchajících za svátečními nákupy.

Když nic neobvyklého nespatřil ani tam, pomalu vypustil zadržený dech.

Na západní frontě klid.

Jako většina lidí s cenou vypsanou na jejich hlavu nevěděl, jak to všechno skončí a zda dnešní den nebude tím posledním. Věděl jen, že kdyby ho hrdlořezové z RIRA, Pravé irské republikánské armády, dopadli, postarali by se o to, aby zemřel krutou smrtí. Oko za oko a tak dále.

Před pěti lety totiž pomstil smrt své přítelkyně tím, že si našel jejich velitele a na ulici v Belfastu ho zabil. Takové činy nezůstávají nepotrestány. Byl nucen se skrývat a několik posledních let žil v Paříži. Strávil ten čas moudře a napsal svoji první knihu, pojednání o esoterických tradicích starověkého světa. Pak propadl falešnému pocitu bezpečí a rozhodl se používat místo pseudonymu pravé jméno, protože začal věřit, že RIRA už ho pustila ze zřetele.

Teprve teď mu došlo, že by na tuhle opovážlivost mohl ošklivě doplatit.

Jistě, bláhovost prvorozeného syna, který se stále ještě snaží udělat dojem na dávno mrtvého otce.

Zkontroloval displej mobilního telefonu, na kterém jasně stálo UKONČENÝ HOVOR.

„Proč by mě to mělo překvapovat?“ řekl si tiše pro sebe. Znovu se rozhlédl po knihkupectví, protože si byl jistý, že ho sledují.

Jeho pohled padl na svazek Byronových veršů v blízkém regálu.

Anděl smrti roztáhl svá křídla…

Jakmile si vzpomněl na ten dlouho zapomenutý verš, sarkasticky se zasmál, protože věděl, že i on byl takovým černým andělem. Kdysi. Dávno.

S mobilem stále ještě v ruce zamířil ke své nakladatelce. „Právě mi volali z hotelu,“ zalhal lehkovážně a využil lekce, kterých se mu dostávalo u MI5, britské výzvědné služby Jejího Veličenstva. „Nějaké potíže s účtem. Zablokovaná kreditní karta či co.“ Jízlivě se rozhlédl po knihkupectví, kde v horních policích stály odložené sklenky se šampaňským. „Když vidím, jak se oslava zdárně vyvíjí – nebude vám vadit, když se vytratím a dám to do pořádku?“

Nakladatelka, nedůtklivá dáma s ironickým jménem Huffmanová čili něco jako paní Nakvašená, si ho prohlížela zpoza obrouček rubínově rudých brýlí. „Chcete, abych zavolala do recepce?“

„Není třeba,“ zavrtěl hlavou. „Už jsem velkej kluk. Ale možná bych se před bojem s drakem měl ještě posilnit.“ Zvedl plnou sklenku šampaňského z nedalekého podnosu, nevšímaje si toho, že z něj už dávno vyprchaly všechny bublinky. „Na zdraví.“

Se sklenkou v pravé ruce ji pak opustil a vydal se chodbou s nápisem VSTUP POUZE PRO ZAMĚSTNANCE. Nestoudně nápis ignoroval a došel do místnosti plné lepenkových krabic, kde byl jen jeden mladík se zplihlými vlasy. S nesoustředěným výrazem špatně placeného kolečka stroje, kterému nezáleží na tom, jak se celé soukolí otáčí, někam postrkoval přepravku.

Caedmon mu blahosklonně pokývl, jako by měl plné právo tady být. „Kudy se dostanu ven, prosím vás?“

Mladík kývl hlavou k protějším dveřím.

Na druhé straně služebního východu Caedmon zjistil, že se nachází na ulici za knihkupectvím plné cigaretových nedopalků. Betonové zdi byly pokryté nemravnými nápisy a malbami.

Sotva se za ním zavřely dveře, rozbil sklenici od šampaňského o zeď.

Se zbraní v ruce pak čekal.

Tak se ukaž, ať už jsi kdokoli, řekl si v duchu posměvačně a připravoval se na boj s neviditelným nepřítelem.

V napjatém tichu uběhla minuta.

Uvědomil si, že propadl strachu, a posměšně si odfrkl.

„Duchové mrtvých Irů,“ zamumlal tiše a odhodil zbytek rozbité sklenky na vozovku.

Ve chvíli, kdy se naplno vzpamatoval, si vyhrnul límec vlněné bundy, aby se chránil proti chladu. Připomněl si, že o několik bloků dál zahlédl kavárnu. Protože nutně potřeboval dávku kofeinu, vykročil tím směrem.

Přestože věděl, že je paranoidní, nedokázal se zbavit znepokojivého pocitu, že nějaký irský bojovník, který odmítl přijmout mír, si ho našel až na druhé straně Atlantského oceánu.

A hodlá vyrovnat velmi starý, ale dosud nevyřízený dluh.

Kdo jiný by měl tu drzost volat mu na mobil? Jako kdyby mu chtěl naznačit, že ho vidí, zatímco on jeho ne.


4

K Ediinu překvapení se žádný požární hlásič neozval. Slyšela jen ozvěnu cvaknutí dveří, jak se otevřely.

Vrah vyřadil alarm z provozu.

Do tváře ji uhodil závan studeného zimního vzduchu a zjistila, že se ocitla nad kolmou stěnou mezi otevřenými dveřmi a vnějším požárním schodištěm, které vedlo po zadní straně muzea. Schodiště, zcela uzavřené černým řetězem, bylo navrženo tak, aby k němu měli přístup jen lidé z muzea, a nedostali se po něm nahoru tuláci a zloději.

Na to, aby ti dělala starosti s tím, že mírně sněží, že nemá kabát nebo že má strach z výšek, neměla čas. Překročila práh a vešla do klece schodiště, zatímco dveře se za ní zavřely. Dívala se do uličky pod sebou, přestože věděla, že by se měla dívat kamkoli jinam než dolů na dlažbu, protože cítila závrať a hrozilo, že omdlí. Chytila se zábradlí tak pevně, až jí zbělely klouby, a začala sestupovat. Řinčivý zvuk jejích bot dopadajících na kovové mřížové schody se dole v uličce rozléhal ozvěnou. Konečně byla na zemi a venku. Stejně jako u nouzového východu nahoře i dole se za ní dveře automaticky zavřely a uzamkly.

Spěšně se rozhlédla, dezorientovaná a nejistá, kterým směrem se vydat. Ulička vyhlížela jako strašidelné podsvětí, plná kontejnerů na odpadky, výměníků tepla od klimatizace velikosti terénních automobilů a zaparkovaných služebních dodávek. U budovy na protější straně se vršila hromada starého vyhozeného nábytku z renovovaných kanceláří a dosud čekala na odvoz. Vzhledem k tomu, že byl prosinec, byla všechna okna vedoucí do uličky zavřená. A protože nikdo nestál o výhled na velké modré odpadkové kontejnery, byly všude i zatažené žaluzie.

Vtom Edie zaslechla, jak se nad ní náhle otevřely dveře.

Vrah vstoupil na požární schodiště.

Neváhala ani vteřinu, skrčila se za jednu velikou kovovou krabici klimatizace a v duchu se modlila, aby ji neviděl. Kdyby se rozběhla, dokázala by se dostat z uličky dřív, než by seběhl schodiště. Ale to bylo jen jedno veliké kdyby. Zvlášť proto, že se nemohla dostat z uličky, aby ji zabiják přitom nezahlédl.

Zbývala jediná možnost: musí se před ním schovat dřív, než doběhne dolů.

Dostala se mimo vrahův dohled, asi o tři metry dál, k hromadě židlí, jejichž dřevěné nohy a opěradla trčely do vzduchu v podivných úhlech jako mnohokrát zlomené kosti. Jako skrýš to bylo dost ubohé. Nevzhledná hromada by kulku nezastavila. Ani by nezabránila, aby se jí zmocnila jeho obrovská, masitá ruka. Bylo to však to nejlepší, co mohla v dané chvíli udělat.

Na spodku hromady spatřila malý otvor, klesla tedy na všechny čtyři a zalezla do něho. Průlez nebyl vyšší než padesát centimetrů, takže se musela pohybovat opatrně. Jedno špatné hnutí, a celá hromada nábytku se zřítí. A pohřbí ji pod sebou.

Když už se nedokázala vplazit hlouběji, zastavila se. Skrčila nohy pod tělo a udělala se co nejmenší. Ještě lepší by ale bylo, kdyby se uměla udělat neviditelnou. Protože s ohavnou jistotou věděla, že kdyby ji ten chlap, co se žene dolů požárním schodištěm, našel, bez váhání by ji zastřelil.

Zaslechla zarachocení kovových dveří a vyhlédla ze změti nábytku. Viděla, jak vrah odchází od schodiště. Stáhl si lyžařskou kuklu a Edie spatřila po vojensku nakrátko ostříhané vlasy. Tvářil se vztekle a zdálo se, že je na pokraji steroidy vybuzeného běsnění.

Jako lovec na číhané otáčel hlavou ze strany na stranu a pátral pohledem v uličce. Edie viděla, jak se mu vzadu za pasem rýsuje nápadná boule. Pistole. Ta, kterou zastřelil doktora Padghama.

Vrah metodicky zkoumal každý možný úkryt: modrý kontejner, zelený výměník tepla, bílou dodávku. A pak se jeho zrak zaměřil na hromadu nábytku.

Tohle mohou být mé poslední okamžiky před smrtí.

Edie si v duchu představovala své krvácející tělo pod hromadou vyhozených židlí. Nepochybně ji odtud vytáhnou až zdravotníci ze záchranky v oranžových kombinézách.

Zatajila dech a pomalu začala počítat od deseti k jedné.

Deset, devět, osm, sedm…

Vrah náhle přesunul pozornost na druhou stranu uličky, kde pár kontejnerů s recyklovatelným odpadem přetékalo hliníkovými obaly od limonád.

Neviděl ji.

Na tak velkého muže našlapoval překvapivě lehce, když se vydal uličkou k Jedenadvacáté ulici. Pak se otočil a vracel se k požárnímu schodišti. V tom okamžiku se však na opačné straně objevil policejní hlídkový vůz.

Edie pocítila nepopsatelnou úlevu a vypustila zadržený dech. Otevření dveří k požárnímu schodišti zřejmě spustilo tiché poplašné zařízení a washingtonská policie přijela zjistit, co se děje.

Z neznámých důvodů však náhlý příjezd policejního vozu vraha nejen nijak neznepokojil, ale naopak na něj ještě mávl rukou a zastavil ho.

Proč to udělal? žasla v duchu. Vždyť jim mohl klidně říct, že to byl on, kdo spustil alarm.

Po několika vteřinách dostala odpověď. Z hlídkového vozu vystoupil uniformovaný policista a vykročil k vrahovi. Ten shodil z ramene tašku a předal mu ji.

Drahokamy vyložený náprsník.

Policista je s vrahem spolčený!

I on ji přijel zabít.

„Budeme muset jet,“ slyšela Edie říkat policistu, když přebíral ukradenou relikvii. „Přesně v sedm večer nám to letí do Londýna.“

Vrah zavrtěl hlavou. „Ještě jsme tady neskončili. V muzeu byl kromě Padghama a dvou strážných ještě někdo jiný. Utekl po požárním schodišti.“

Rozlehla se rána, jak policista vzteky praštil pěstí do kapoty hlídkového vozu. „Sakra. To je teda pěkný nadělení. V budově měl být kromě personálu jenom ten anglickej buzík.“

„Je to dokonce ještě horší,“ pokračoval vrah. Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl notes, který Edie viděla už předtím. „Padgham už stihl poslat fotky toho náprsníku mailem. Podal jsem zprávu taktickému týmu v Rosemontu. Teď jdou po člověku, který byl adresátem Padghamova e-mailu.“

Edie, napjatě naslouchajíc rozhovoru, se zhluboka nadechla a přála si, aby se jí nohy přestaly třást křečí. Celé její tělo protestovalo proti uvěznění podobnému svěrací kazajce.

„A to měla být jednoduchá akce,“ zavrčel policista.

„Někdy mise uvízne v blátě. Teď potřebujeme najít toho chlapa, který se tam ochomýtal, a dát to do pořádku. Jmenuje se E. Miller.“

Díkybohu. Ulevilo se jí. Mylně ji pokládají za muže. A teď budou hledat muže, nikoli ženu. Nevědí také, že Padgham ten e-mail ve skutečnosti neodeslal. Ale to nebyl její problém. Ten její spočíval v tom, že musí vylézt z hromady židlí a uniknout z uličky.

„Devětsetjedenáctku kvůli tomu zatím nikdo nevolal.“

„Až zavolá, chci se o tom co nejdříve dovědět.“

„Nebojte se, zařídím to,“ slíbil zrádný policajt, než nasedl do vozu.

Když to Edie uslyšela, cítila, jak se jí bolestivě zkroutil žaludek. Kdyby byla zavolala na policii, vrah by se dověděl, kde ji najde. A protože jeden z jeho kompliců, a možná že ne jen jeden, nosil policejní uniformu, neexistoval způsob, jak rozeznat správné policisty od špatných.

Ještě vyděšenější než předtím Edie sledovala, jak policejní vůz odjíždí. Rozhovor skončil, vrah odešel k muzejnímu vchodu pro zaměstnance a vyťukal kód, po němž se dveře se zabzučením otevřely. Pak Padghamův vrah vkráčel dovnitř, jako by mu celé muzeum patřilo.

Edie spěšně vycouvala z úkrytu. Narovnala se a zhluboka se nadechla. Ulička čpěla močí a hnijícími odpadky a puch byl tak silný, že se jí oči zalily slzami.

Pak zaslechla hlasité mechanické drnčení a rychle se otočila. Na protější straně uličky se pomalu zvedala vrata garáže. To znamenalo, že se dostane z uličky, aniž by musela projít kolem muzea.

Sotva začalo černé BMW vyjíždět, dala se do běhu. Nebo se o to alespoň pokusila. Ve skutečnosti se spíš nemotorně belhala a potácela, protože ji do svalů na nohou chytaly křeče.

Řidič se ohlédl a podíval se na ni, na vyděšenou ženu s rozcuchanými vlasy a nepůvabnou chůzí, ale vzápětí o ni ztratil zájem.

„Nejspíš jeden z lhostejného davu,“ zamumlala si tiše pro sebe Edie, když vešla do garáže.

Spatřila výtah a zamířila k němu. Teprve když byla v bezpečí uvnitř a dveře se za ní zavřely, dovolila si pocítit úlevu. Vypadala jako shrbená stařena, protože nohy ji jenom stěží udržely.

Po několika vteřinách se dveře výtahu otevřely a naskytl se jí pohled na halu obytného domu pro vyšší vrstvy. Zatočila se jí hlava, že se jen taktak dobelhala ke krásným proskleným dveřím s mosaznou klikou. Otevřela je a jen stěží se ubránila touze obejmout pošťáka ve vestibulu, který právě strkal poštu do řad identických schránek. Místo toho se na něj aspoň usmála. Byl to úsměv plný radosti nad tím, že je naživu.

Právě v té chvíli zastavil před domem u chodníku taxík.

Konečně je volná. Díky Bohu všemohoucímu přežila.


5

Sídlo Rosemont Security Consultants,

Watergate Complex



Jako člověk, který byl právě pokřtěn v chladné vodě Jordánu, zíral plukovník námořní pěchoty ve výslužbě Stanford J. MacFarlane na náprsník osázený drahokamy.

Ohnivé kameny.

Nesporně jedna z nejposvátnějších biblických relikvií, hned po Arše úmluvy a Svatém grálu.

Mé oči spatřily slávu přicházejícího Pána.

Ze studia bible Stan MacFarlane věděl, že dvanáct takových kamenů bylo původně svěřeno Luciferovi, když byl ještě Božím oblíbencem.

Poté, co byl Lucifer vyhnán a sražen z nebes, Bůh si vzal kameny zase zpět a dal je Mojžíšovi, který z nich podle přesných a výslovných Božích instrukcí vyrobil posvátný náprsník. Směli jej nosit jen židovští velekněží a proslul pod názvem Ohnivé kameny. Přechovávali ho v posvátném prostoru, nejsvětější svatyni jeruzalémského chrámu, dokud se ho nezmocnili Babyloňané, když Nabuchadonozorova armáda v šestém století před Kristem svaté město vydrancovala. V následujících šestadvaceti stoletích byla posvátná relikvie ukryta v babylonské poušti v dnešním Iráku.

Když Irák osvobodila americká armáda, nařídil Stan zvláštnímu týmu, aby náprsník vypátral. K jeho lítosti ho ale někdo předběhl. Od placených informátorů se záhy dověděl, že Ohnivé kameny našel v iráckém písku Eliot Hopkins, ředitel Hopkinsova muzea umění Blízkého východu. Stan, který ovšem nehodlal dopustit, aby mu relikvie unikla podruhé, poslal svého nejdůvěryhodnějšího pomocníka, aby se vzácného náprsníku zmocnil.

Tento spolupracovník se však dopustil trestuhodného omylu.

„A had vyvrhl z tlamy vodu na ženu, aby ji odnesla povodeň,“ syčel na muže, který stál před ním v pozoru. Vztekle hleděl do zrudlé tváře svého podřízeného. „Řekněte mi, Boyde, jak se mohlo stát, že jste tu Millerovou nenašel? Myslíte si snad, že ji Satan odnesl do pekel?“

Bývalý seržant dělostřelectva zavrtěl kajícně hlavou. „Už jsem vám řekl, pane, že nevím, jak se to mohlo stát. Vůbec jsem nevěděl, že je v muzeu, ani že je to žena, dokud jsem nenašel její kabelku.“

„Slabší pohlaví, a přesto vám unikla.“ MacFarlane přistoupil k seržantovi a zabodl mu ukazováček do hrudi. „Doufám, že si nemyslíte, že vám to projde. Hnusí se mi pomyšlení na to, jak jste to zpackal.“

„Nemusíte si s tím dělat starosti, já ji najdu.“

„To doufám. Čím dřív, tím líp.“

Stan MacFarlane ustoupil od pokořeného podřízeného. V týmu bylo nutné udržovat kázeň, to si z jedenatřiceti let služby v armádě odnesl. Odešel z ní jako plukovník, ale zůstal by v uniformě nadále, kdyby jeho kariéru náhle nepřerušila skupina Svoboda!, zaměřená na sledování Pentagonu. Bezbožní intrikáři, sestávající z levicových právníků a aktivistů si ho vzali na mušku poté, co se stal zpravodajským důstojníkem náměstka ministra obrany. Pokrytecky tvrdili, že jejich cílem je chránit náboženskou svobodu v armádě Spojených států. Kvůli tomu, že přísně lpěl na slově Bůh a na zbožnosti, jej označili za náboženského fanatika, který by rád obrátil celou armádu na evangelickou víru.

A víte co, vy bezbožní cvoci? Už se na tom pracuje.

Když Svoboda! zjistila, že každý týden pořádá v důstojnické jídelně Pentagonu setkání za účelem společných modliteb, nemařili čas a začali hulákat na poplach. Do rukou čistých jako lilie se jim nějak dostala fotografie, na které stojí v kruhu modlících se důstojníků v uniformách. A pak se ocitla na přední straně deníku The Washington Post. V doprovodném článku několik mladších důstojníků tvrdilo, že je osobně obtěžoval a tvrdil jim, že se budou navěky smažit v pekle, nebudou-li se těchto modlitebních setkání účastnit.

Levicoví vědátoři měli svůj den a washingtonští nevybíraví politici a nepřátelé armády si nehodlali nechat takovou příležitost uniknout. Brzy poté byl zbaven velení.

Bůh však působí záhadnými cestami.

Rozruch ještě neodezněl, a Stan už založil firmu nazvanou Rosemont Security Consultants, Rosemontští bezpečnostní poradci. V nedávných letech se soukromé bezpečnostní firmy staly žoldnéřskou mocností stojící za armádou Spojených států. Jen do Iráku byly naverbovány desítky tisíc soukromých bojovníků. Se svými kontakty na nejvyšších místech Pentagonu začal na téhle železné pěsti brzy vydělávat peníze. Rosemontská armáda, vytvořená výhradně z bývalých vojáků zvláštních jednotek, brzy čítala dvacet tisíc mužů. Jako vůdce této dobře vyzbrojené armády dohlédl Stan na to, aby mezi nimi nebyl žádný mnohoobročník, ateista či agnostik. Jen samí svatí bojovníci.

„Co si přejete, pane, abych s tou ženou udělal?“

MacFarlane pohlédl na svého podřízeného. Bývalý seržant od dělostřelectva patřil k jeho „pretoriánské gardě“, kterou si sám vybral. Tento elitní tým, který sloužil jako jeho oči a uši v hlavním městě Spojených států, byl infiltrovaný do všech orgánů prosazujících právo po celém městě. Když uvažoval, jak nejlépe dát tuto záležitost do pořádku, otevřel kabelku nalezenou v muzeu a vytáhl z ní koženou peněženku. Chviličku si prohlížel fotografii sedmatřicetileté ženy s kudrnatými vlasy na řidičském průkazu.

„Poslyšte, Boyde… co s tou Eloise Darlene Millerovou provedeme?“

Už si zjistil, že v devadesátém prvním byla zatčena za účast na protestní demonstraci proti první válce v Zálivu. V duchu už si o ní utvořil představu: ženská, co popíjí chardonnay, volí levičáky a objímá stromy. Jako ti mizerové, kteří mu zničili vojenskou kariéru.

Nic tak neudrží nepoddajnou ženu na uzdě jako „bleskové zasvištění meče“.

„Už víte něco o tom –“ Stan pohlédl na jméno napsané na papíře „– Caedmonu Aisquithovi?“ On sám o něm už získal důležité a vzácné informace, které ho vedly k tomu, že vyslal zpravodajský tým, aby zahrabal hlouběji.

„Aisquithovi se z toho knihkupectví podařilo nepozorovaně vyklouznout. Pozorně sledujeme jeho hotel, ale ještě se neukázal,“ informoval ho seržant dělostřelectva.

„Hmmm.“ Stan MacFarlane v zamyšlení otáčel stříbrným prstenem, který nosil na pravé ruce, symbolem propojených křížů, jejichž obrysy se za dlouhá léta už obrousily. „Ten Aisquith je další volný konec jedné nitky a my si nemůžeme dovolit, aby jenom tak povlával.“

„Slyším, plukovníku.“

„Pak si tedy poslechněte ještě tohle.“ Stanford MacFarlane hleděl podřízenému přímo do očí, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. „Pátrejte po něm. Až ho najdete, vyřiďte ho.“

To byl rozkaz, který se seržantovi zamlouval. Usmál se. „Než skončí dnešní den, bude po něm.“


6

S pocitem, že má za sebou patnáct kol boxu se šampionem těžké váhy, se Edie Millerová vysoukala z taxíku. Z kapsy u sukně vytáhla zmačkanou desetidolarovku a podala ji taxikáři. Pokud bylo snědému muži v turbanu divné, že si přála, aby jí zastavil v zadní uličce za řadou domů v Adams Morgan, a nikoli u chodníku před hlavním vchodem, nedal na sobě nic znát.

S úlevou, že se znovu ocitla v důvěrně známém prostředí, zvedla Edie unaveně ruku, aby řidiči naznačila, že drobné si má ponechat. Malá odměna za to, že ji odvezl do bezpečí. Měla pocit, že tohohle taxíkáře ve švestkově modrém voze jí seslal sám Bůh. Její mini cooper, kabelka a klíče zůstaly v muzeu. Ale dostala se ven živá, a navíc s fotoaparátem, který si strčila do kapsy u vesty těsně předtím, než ten chlap Jonathana Padghama zavraždil. A to bylo všechno, na čem záleželo.

Jaká hrůza, pomyslela si, stále ještě jako omámená. Jaký neskutečný, neuvěřitelný a děsivý zážitek. Poldové už na té vraždě jistě pracují. Neměla však sebemenší tušení, kolik jich patří ke gangu, který starověký náprsník ukradl. Věděla o nich jen to, že nemají žádné zábrany a uchýlí se i k vraždě, aby dosáhli svých cílů. A nyní bylo jejich cílem „po sobě uklidit“.

Roztřeseně se sklonila a za stonek vytáhla z květináče už dlouho uschlou chryzantému. Z trsu rašelinou obalených kořenů vytřásla stříbřitý klíč. Rychle se ohlédla a spěšně vyběhla po schodech na terasu. Odemkla zadní dveře a vešla do kuchyně.

Spirulina, mladý ječmen, palice lupenitky. Rychle přelétla pohledem police a úhledně srovnané nádoby s odporně chutnajícími léčivými směsmi, které měly zaručit dlouhověkost, a hlasitě, zahořkle se zasmála. Taková námaha je zbytečná, jestliže si pro ni přijde Krutý žnec v šedivém overalu.

Přestože by teď ráda odpadla a nacpala se svou oblíbenou zmrzlinou, nemohla si dovolit přepych nervového zhroucení. Bylo třeba sbalit věci a vypadnout dřív, než ji najde. Dřív než jí udělá to, co udělal Jonathanu Padghamovi.

Z dřevěného věšáku na zadní straně kuchyňských dveří strhla plátěnou nákupní tašku. S taškou v ruce otevřela mrazák a vytáhla z něho krabici od špenátu. Protože už v mládí zjistila, jak je důležité mít po ruce hotovost, v jejím mrazáku se vždy skrývaly tři tisíce dolarů.

S penězi v tašce sundala z vedlejšího kolíčku motorkářskou bundu ušitou podle staré módy. Svlékla si krví nasáklou rybářskou vestu v barvě khaki, nacpala ji do tašky a rychle na sebe hodila bundu.

Pak se vydala chodbou do malé domácí kanceláře v přední části domu. Trhnutím otevřela kartotéční skříňku a probírala složky s ohnutými rohy, dokud nenašla desky s nápisem Osobní dokumenty. Uvnitř byl její pas, rodný list, papíry k domu, výsledky posledního vaginálního stěru a oficiální kopie dokumentů o studiu. Beze vší úcty nacpala obsah složky do plátěné nákupní tašky.

Právě když se chystala zajít nahoru pro toaletní potřeby, zastavila se uprostřed pohybu. Podívala se oknem a spatřila, jak před domem zastavuje tmavomodrá Crown Victoria. Za volantem seděl nakrátko ostříhaný vrah a po jeho boku zrádný polda.

Rychle od okna odskočila.

Bylo jasné, že našli kabelku, kterou tam zanechala.

Věděla, že má jen pár vteřin na to, aby utekla zadními dveřmi, a tak rychle kartotéku zabouchla. Přehodila si plátěnou tašku přes rameno a rozběhla se do kuchyně, kde vytáhla z nabíječky svůj BlackBerry. Z křiklavě barevné keramické mísy na ovoce, suvenýru ze zábavné dovolené v Maroku, vyhrábla klíče na kroužku.

S klíči v ruce vyrazila zadními dveřmi a zastavila se jen na vteřinu, aby za sebou zamkla, protože nechtěla, aby zjistili, že tady vůbec byla. Po špičkách sešla po kruhovém schodišti, které vedlo do uličky za domem. Na chvilinku se zastavila a naslouchala. Slyšela španělskou hudbu, linoucí se z protější obytné budovy, ale žádné hlasy. Zatím to bylo dobré.

Protože ale nevěděla, jak dlouho jí štěstí bude přát, obešla zaparkovaný Jeep Wrangler svého souseda a vydala se k jeho schodišti ve vedlejším domě. Garrett byl na obchodní cestě v Chicagu. Býval tam často. Když nebyl doma, zalévala mu květiny a krmila jeho kočku. Stali se z nich dobří kamarádi a oba měli klíče od bytu toho druhého.

Vděčná, že má dobře naolejovaný zámek, otevřela zadní dveře, vběhla dovnitř. Obrovské kočky barvy pomerančové marmelády, která spala na kuchyňské lince, si nevšímala. Proběhla chodbou do obývacího pokoje a postavila se k dvojitému oknu, z něhož byl výhled do ulice.

Stála v záhybech fialového sametového závěsu visícího až k zemi a na škvírku jej roztáhla, jen maličko, aby viděla ven.

Oba muži už vystoupili z auta a policajt už byl v půli cesty k jejím dveřím. Když na ně zabušil, zatajila Edie dech.

„Otevřete! Washingtonská policie!“

Když se nedočkal odpovědi, zabouchal znovu.

A pak udělal přesně to, co od něj Edie očekávala – odemkl její přední dveře klíčem, který nepochybně našli v muzeu.

Protože oba domky měly společnou zeď, slyšela Edie jemnou ozvěnu policistových kroků po dřevěných schodech. Následovalo bouchnutí několikerých dveří. Pak s dupotem seběhl dolů. Nebyla si tím jistá, ale měla pocit, že slyší, jak otvírá zadní vchod. Vrah stál po celou tu dobu na stráži vedle auta, kterým přijeli.

Po chvilce se policista vynořil z domu a zastavil se na verandě.

„Nebyla tady,“ oznámil svému kumpánovi, který tam za ním přišel. Když tam tak stáli vedle sebe, viděla Edie, že jsou zhruba stejně vysocí, oba obři.

„Jste si tím jistý?“

Polda přikývl. „V koupelně nebylo ničím hnuto. Neumím si představit ženskou, která by se někam vydala bez elektrickýho holicího strojku na nohy a taštičky se šminkama.“

„Sakra! Kde může být?!“

„To nevím. Podle toho, co jsem zjistil, nemá žádné žijící příbuzné a nezdá se, že by v jejím životě figuroval někdo jiný.“

Edie pevně sevřela sametový závěs, protože nemohla uvěřit tomu, co slyší.

Prověřovali si ji. Vědí o ní všechno. O jejích kamarádkách. Její rodině. Či spíš o tom, že žádnou nemá. Všechno. Mají v ruce všechny karty, a ona… si málem počůrala kalhotky.

I kdyby se skrývala v Garrettově domě – a že to byl úžasně lákavý nápad – dříve či později by zabušili i na jeho dveře. Kdyby nikdo neodpověděl, pravděpodobně by je vykopli, protože od těch klíč neměli.

„Kde jenom sakra může vězet?“ vrčel vrah.

„Nebojte se, najdeme ji. Bez peněženky se daleko nedostane.“

„Tím bych si nebyl tak jistý. Jen si vzpomeňte, jak nám upláchla z muzea.“

Policista zkřivil koutek úst a zahučel: „Poslyšte, tohle na mě nesvádějte. Pokud si vzpomínám, stalo se to při vaší akci, ne při mé.“

Vrah na něj vrhl zlostný pohled. Z těch dvou to byl dozajista on, z koho šel větší strach. „První hlídku máte vy. Chci okamžitě vědět, až se ta ***** objeví,“ zasyčel a s dupotem seběhl po schodech. Policista, který měl být na stráži, zůstal na verandě.

Když Edie po krátké chvíli spatřila, jak se z výfuku Crown Vic valí bílý dým, pustila závěs.

Čas se náhle stal vzácnou komoditou. Pospíšila si do kuchyně, otevřela skříňku v lince a vytáhla kastrol. Nasypala do něj vrchovatě kočičích granulí a postavila ho na podlahu. Ze stejné skříňky pak vytáhla mísu, naplnila ji z kohoutku vodou a postavila vedle krmení. Pomyslela si, že tohle by kočce do Garrettova návratu na konci víkendu mělo stačit.

Když za sebou zamykala zadní dveře, v duchu se modlila, aby Garrett před odjezdem do Chicaga natankoval svůj džíp. Kromě klíčů k jeho domu měla totiž i klíče od jeho auta. A to byla její jízdenka na cestu z města.

Odemkla dveře Garrettova černého wranglera a vklouzla za volant. Tašku odhodila na sedadlo spolujezdce. Když spatřila velkou mokrou skvrnu od tajícího špenátu, zavalil ji příval vzpomínek. Odchod uprostřed noci, aby utekla domácímu. Výběrčí účtů. Hrubý přítel. Narkoman dožadující se své dávky. V kterýkoli den byli v matčině špatně hraném psychodramatu nějací herci.

Vzpomínky se jí zmocňovaly, jako by ji někdo vhodil do nádrže s ledovou vodou. Přicházelo a odcházelo třicet let, a ona stále ještě byla onou vyděšenou holčičkou choulící se na zadním sedadle matčina starého Buicku Le Sabre.

Ruce se jí prudce třásly. Edie zírala na volant. Snažila se zasunout klíček do zapalování, ale nedokázala to a klíček opakovaně sklouzával po sloupku volantu. Tenkrát nevěděla, jak si poradit se strachem, a nevěděla to ani teď.

Dýchej, Edie, dýchej. Nadechuj se a vydechuj. Dlouhé, pomalé a hluboké nádechy. Nezbavíš se tím strachu, ale aspoň ho zamaskuješ. Stačí, když se ho zbavíš jen natolik, abys dokázala zastrčit klíček do zapalování a nastartovat auto.

Jsi ztracená duše, slyšela hlas v hlavě. Zhluboka dýchala a v duchu si říkala, že by to mohla dokázat. Mohla by těm grázlům ujet. V rozmezí dvou let utekla ze čtyř pasťáků. Tohle je stejné.

Po čtvrtém nádechu dokázala džíp nastartovat.

Pohlédla na měřidlo paliva.

Děkuju, Garrette. Jednou ti to oplatím.

Dojela na konec uličky a odbočila vlevo. Nejela příliš rychle, ale ani příliš pomalu. Nechtěla, aby si později někdo vzpomněl, že viděl černý Jeep Wrangler. Když začaly na přední sklo dopadat sněhové vločky, natáhla se, zapnula stěrače a přitom stále zhluboka dýchala.

Na konci Osmnácté ulice a Columbie zabrzdila, protože na semaforu naskočila červená. Přestože se domnívala, že zločincům už unikla, nervózně se rozhlížela na všechny strany. Na rohu ulice nejblíže džípu postával hlouček Latinoameričanů před místem, kde se proplácely šeky. Na protějším rohu otevíral majitel kuriózní salvadorské kavárny La Flora žaluzie na velkých oknech vedoucích do ulice. Edie tam byla častou zákaznicí a stavila se tam i dnes ráno na rychlou snídani sestávající z fazolí a vajec.

Když ji Eduardo spatřil, zvedl ruku na pozdrav.

Edie mu to zdráhavě oplatila stejným gestem a doufala – a v duchu se modlila –, aby se „policie“ hlídkující v téhle čtvrti kavárně La Flora zdaleka vyhnula.

Nacházejíc mírnou útěchu v tom, že Crown Victoria nebyla nikde v dohledu, zařadila jedničku a pokračovala v jízdě po Osmnácté ulici. Natáhla se a vytáhla z tašky BlackBerry. Potřebovala se spojit s C. Aisquithem, protože jeho život byl ve stejně vážném nebezpečí jako ten její. Nevěděla, zda je místní. Nevěděla o něm vůbec nic. Znala jen e-mailovou adresu této záhadné osoby.

A mohla jen doufat, že C. Asquith bude u počítače. Čímž bylo současně řečeno, že ten počítač bude někde poblíž. Jinak by to bylo obrovské maření času. Něčeho, čeho v tuto chvíli měla nedostatek.

Jako mnoho obyvatel velkoměst byla nucena používat vůz jako kancelář na kolech, takže dokázala současně řídit, psát textové zprávy a žvýkat žvýkačku. S pažemi kolem volantu rychle kmitala palci po klávesnici.

Dopsala e-mail a odeslala ho.

„Bude si myslet, že jsem nějaká šílená ženská,“ zamumlala si tiše pro sebe a pomyslela si, že kdyby takhle spěšně napsaný, nanejvýš podivný mail dostala ona, řekla by si, že ho poslal nějaký blázen.

Mrkla do zpětného zrcátka, ale výhled jí blokovala oranžová a bílá dodávka firmy U-Haul, která stála těsně za ní.

Pak ji vylekalo ječivé zazvonění. Pohlédla na BlackBerry v klíně a váhala, když spatřila neznámé číslo. Po páteři ji přeběhlo zlověstné zamrazení. Vzápětí však ze sebe to, co pokládala za bezdůvodný strach, setřásla a natáhla se pro bezdrátová sluchátka.

„Ha-haló?“

„Slečno Millerová, jsem moc rád, že jsem vás dostihl,“ zavrněl jí do ucha mužský hlas.

Tenhle hedvábně hladký jižní akcent Edie neznala.

„Kdo volá?“

„Neublížím vám, slečno Millerová. Jsem jen někdo, kdo má velký zájem o vaše bezpečí a prospěch.“

Edie si strhla sluchátka z uší.

Proboha!

Už ji našli.

7

Caedmon Aisquith otevřel dveře do Starbucksu a zaútočila na něj lákavá vůně čerstvě mleté kávy a skořicových koláčků.

Potěšení civilizovaného života.

Takové vůně mu dávaly alespoň dočasně zapomenout, že žije v naprosto necivilizovaném světě. Ve světě, v němž se surové násilné akty odehrávají s mrazivou pravidelností.

Když na něho přišla řada ve frontě, objednal si kávu s příchutí z lískových oříšků. V duchu se ptal, který čert pojal chytrý nápad vydávat střední porci za grande. Vždy mu to připomnělo nejistého chlápka diskutujícího o rozsahu přílohy k jeho knize.

Se šálkem kávy v ruce se rozhlížel po interiéru přeplněném malými stolky, kde se každý zákazník stával ostrovem sám pro sebe. Když spatřil příznivě vypadající ostrůvek, zamířil k němu a usadil se u okna, u svého okénka v lodním boku vedoucího do světa. Tento strategický tah mu umožňoval pozorovat proudy chodců venku a zároveň sledovat každého zákazníka, který vešel dovnitř. Přestože se snažil setřást ze sebe dřívější úzkostný pocit, anonymní telefonát, který mu přišel v knihkupectví, ho trápit nepřestal.

Protože věděl, že Irové jsou vytrvalá banda, vytáhl mobilní telefon a položil ho na stolek, aby na něj dobře viděl. Kdyby se znovu pokusili o kontakt, bude na ně připravený.

Kristepane! Aby si po tolika letech myslel, že dosud bojuje ve starých bitvách.

Záměrně bezstarostně si namáčel koláček do kávy. Na pravidlech zdvořilého chování se v Americe tak přísně nelpí, takže si z něho klidně ukousl. V roli labužníka zcela pohlceného koláčkem a kávou se kradmo díval oknem. Ze svého výhodného postavení měl jasný výhled na všechny čtyři jízdní pruhy Connecticut Avenue, viděl i scientiologický chrám usazený mezi stromy nad ní. V duchu přemítal, jak dlouho vydrží nejnovější manželství Toma Cruise s Katie…

Pak se vzpamatoval a připomněl si, o jakých hloupostech to přemýšlí.

Přestože dumat o šílenostech bylo daleko lepší než se probírat starými vzpomínkami.

Vzpomínka, která se mu právě vnucovala, se jmenovala Juliana Howeová. Jako reportérka byla Juliana médii hýčkaná a získala si zasloužený věhlas za svoje ostré reportáže.

Osud tomu chtěl, že jejich vztah vznikl jako rutinní tajná operace. Když MI5 zjistila, že Juliana Howeová je v kontaktu s jednou severoafrickou teroristickou buňkou, poslali ho, aby vyhodnotil situaci a našel její „nejmenovaný“ zdroj. Caedmon, hrající duchem nepřítomného, ale upřímného knihkupce z Charing Cross, pracoval na případu šest měsíců. Jako mistr cukrář kladoucí vrstvy krému na skládaný poschoďový dort si nad pintami piva ve Fox and Hound, při pozváních na večeři v Le Caprice a večerech strávených v Covent Garden pomalu získával Julianinu důvěru.

A tak se zrodila legenda o Peteru Willoughbym-Jonesovi. Caedmon se stal mužem, kterého rozvědka vyhodnotila pro jemně vychovanou a vysoce vzdělanou Julianu Howeovou jako nejpřitažlivějšího.

Stal se však z něho rovněž zpravodajský důstojník, který spáchal neprominutelný hřích, že se zamiloval do svého terče.

Až na to, že objekt jeho lásky ho znal jako Petera Willoughbyho-Jonese. Kvůli povaze její práce pokládali vyšetřovatelé v Thames House Julianu Howeovou za značné bezpečnostní riziko, což znamenalo, že jí nikdy nesmí odhalit svojí pravou totožnost.

I poté, co se severoafrická buňka dostala do vězení, Caedmonův vztah s Julianou pokračoval, protože se jí prostě nedokázal vzdát. Ujišťoval své nadřízené, že se z ní dají vytěžit ještě další informace a že každodenní kontakt s investigativní reportérkou BBC může být prospěšný. Když potom Pravá irská republikánská armáda odpálila výbušniny před BBC, jeho sekční šéf vyjádřil souhlas s jeho argumenty. Krvežízniví mizerové z RIRA tím však neskončili. Onoho léta se zaměřili na Londýn a odpálili zde ještě několik dalších náloží.

Nakonec mu jejich bomby vzaly ženu, kterou miloval nejvíc na světě. A protože se z mužů se zlomeným srdcem často stávají bezcitní lidé, usmyslel si Caedmon, že se pomstí.

Poté, co našel Timothyho O’Hallorana, vůdce RIRA, který byl za bombový útok odpovědný, strávil týdny v nepřetržité opilosti jako opice na Hogarthově rytině. Ta bolest byla nesnesitelná. Zjistil, že O’Halloranovo zabití démony onoho osudného výbuchu nevymýtilo, jen ukojilo jeho touhu po pomstě. Ale pomsta mu nepřinesla útěchu. Ani spásu. A také zjistil, že dokáže zabíjet.

Pro žádného člověka to není snadný objev.

Když konečně vystřízlivěl, zjistil, že mu tohle překročení zákona u MI5 projde. Byl však degradován, vykázán na bezpečné místo v Paříži a teprve po pěti letech propuštěn ze služeb Jejího Veličenstva. Nakonec se z něho stal opět svobodný člověk.

Caedmon pohlédl na mobil na stole a připomněl si ten hovor.

Možná zpřetrhal staré vazby příliš rychle.

„Teď už je ale pozdě litovat,“ zahučel si pro sebe a vysloužil si tím zvědavý pohled ženy s koňským obličejem u vedlejšího stolku.

Omluvně se usmál. „Promiňte. Občas si v zamyšlení něco zamumlám nahlas.“

„Ráda slyším, že nejsem jediná, kdo si povídá sám se sebou.“ Dívala se mu upřeně do očí. Předehra.

Než ale stačil odpovědět, začal jeho mobil tiše zvonit, takže věděl, že mu přichází e-mail. Byl rád, že má záminku k ukončení rozhovoru. „Promiňte, ale musím se věnovat obchodním záležitostem.“

„Samozřejmě.“ Zrudla a našla si nový objekt zájmu v umělohmotném víčku svého pohárku s kávou.

Caedmon si otevřel přístup k e-mailové poště. Díval se do adresáře a bubnoval konečky prstů do stolku. Nevzpomínal si, že by někdy dával svou mailovou adresu nějaké Edie Millerové. Což samozřejmě neznamenalo, že při autogramiádě nemohla jeho soukromou adresu někomu sdělit jeho nakladatelka. Došel k závěru, že tohle bude správné vysvětlení a e-mail otevřel, místo aby ho hned smazal.

Přimhouřil oči, když viděl, že to je něco úplně jiného, než čekal.

„Tím si nejsem tak jistý,“ řekl si pro sebe, když si ten dodatek přečetl.

 

 

Historik Caedmon Aisquith netuší, že jeho přednáška skončí dýkou v zádech. Že mu před očima zavraždí archeologa, který tvrdil, že templáři stačili odvézt svůj největší poklad přes Atlantik. 
Zdá se, že hlavní roli v tom hraje jistý kámen. A všechno nasvědčuje tomu, že posvátnou relikvií templářů nebylo nic menšího než Smaragdová deska, na níž prý je zapsáno tajemství samotného Stvoření. Caedmon a jeho přítelkyně Edie však brzy zjistí, že na klikaté cestě plné náznaků a šifer mají v patách smrtelného nepřítele.

 

Když je příslušník speciálních sil Finn McGuire vyslán do Sýrie, zjistí, že je polapen v síti smrtelného nebezpečí. Medailon, který tam objevil, skrývá plán, jenž by mohl vést k nejhledanější relikvii světa, svatému grálu… Cestou na schůzku s mužem, který chce medailon za každou cenu získat, se k němu (ne tak docela dobrovolně) přidá antropoložka Kate a později i její přítel Caedmon, odborník na templáře. A brzy je jim všem v patách smrt… Ve hře jsou totiž mnohem strašlivější a fantastičtější věci, než si kdokoli dokáže představit. Potomci někdejších příslušníků SS, skupina zvaná Sedmička, se nezastaví před ničím, aby získala svatý grál a doslova přepsala historii. V sázce je mnoho a jde o život. O miliony životů…

 

Jedno ztracené evangelium, jeden ďábelský kult a jeden muž, který musí odhalit pravdu... Nový příběh historika a lovce záhad Caedmona Aisquitha.
Expert na dějiny i taje řádu templářů, bývalý člen britské tajné služby, se vydává na nebezpečnou cestu po celém světě, aby odhalil temné tajemství ukryté v samém srdci křesťanství a zachránil víc než jeden život.
Dva tisíce let ztracené evangelium skrývá šokující pravdu o Ježíši a ten, kdo se relikvie zmocní, získá neomezenou vládu nad světem. Satanské bratrstvo horečně pátrá po zmizelém manuskriptu a Caedmon se pouští do závodu s časem. Jeho zběsilá cesta za polapením nejvýbušnějšího tajemství světa vede z Indie do Španělska a nakonec do merovejského kostela v centru Paříže… 
Rozluští všechny záhadné symboly a složitě zakódované hádanky? Podaří se mu vůbec přežít?

[strakapoud]

To vypadá dobře. V jakém pořadí se do toho mám pustit? Tady pokud to nějak, alespoň trochu navazuje. Třeba Rollins má sice všechna díla se Sigmou jako samostatné knihy, ale postavy se průběžně vyvíjejí a jejich osudy splétají a rozplétají, takže je lepší jít popořadě. Tak jestli to Palov nemá podobně.

[Lynx_cz]

Tak jak je to seřazené...

 

Jinak pokud máš rád tento druh, doporučuji Steve Berryho

[strakapoud]

Tak jak je to seřazené...

 

Jinak pokud máš rád tento druh, doporučuji Steve Berryho

Ok. 

Mám rád tento druh.

Barryho znám, ale nečetl jsem celého. Napravím.

[Thebigrolf]

Barry piše dobře,tak ho rad čtu.tady ta Palov vypada taky dobre.budu muset jit pokecat  s mistni knihovnici :)

[Lynx_cz]

Tak mám za sebou 1. díl od Chloe Palov a u mne dobrý....

[strakapoud]

Tak jsem si chtěl ty Ohnivé kameny koupit a mám smoldu. Nikdo to v el. podobě nemá. Teda alespoň já to nenašel. Jen jako pevnou knihu. Ty ostatní tituly jo, ale tu první jsem nenašel. Kdybyste někdo popátral, jestli to u nějakého eshopu nenajdete. Ale jen jako eknihu. Pokud to nebude nikdo mít, tak si to koupím jako pevnou knihu, ale pro tu si dojdu sám. Rád "čuchám" to prostředí v knihkupectví.

Díky. 

[George352]

http://www.rodon.cz/print/clanek.php?id=3880

[Talvi]

http://www.rodon.cz/print/clanek.php?id=3880

 

 

Zajímavej soupis konfliktů týkajících se USA to rozhodně je. Nicméně z něj tak čumí ruská propaganda, až blivno. Třeba tohle, to je k smíchu a primitivní až na půdu.   

 

 

Obchod je obchod. Mimochodem, Bushův dědeček Prescott Bush se na tomto přímo podílel. Obecně zločiny Spojených států během druhé světové války jsou nevyčíslitelné. Například podporovali extrémně násilnické chorvatské fašisty, kteří se pak aktivně zapojili do protisovětského boje. Jakoby náhodně útočili na sovětské vojáky v naději zastrašit je svou palebnou silou. Dohodli se s Hitlerem, že maximální počet vojáků šel do boje proti Sovětům a Američané pochodovali vítězně od města k městu, aniž by se setkali s jakýmkoliv odporem. Až pak nasnímali hrdinské filmy, kde si připisovali hrdinské činy sovětských vojáků. Jedním z nejstrašnějších zločinů je samozřejmě tajné sponzorování nelidských experimentů na lidech americkými fondy v nacistických koncentračních táborech. Kvůli finanční pomoci měla Amerika neomezený přístup k výsledkům výzkumu. Po válce byli všichni němečtí a japonští odborníci převezeni do Spojených států, kde pokračovali ve svém výzkumu na vězních, obyvatelích domovů pro seniory, přistěhovalcích, Latinoameričanech atd.

[Talvi]

Kámoš prodává Kulhánka, Vládce strachu. Kdyby někdo měl zájem, ozvěte se, poskytnu kontakt.

[Sorrines]

Kámoš prodává Kulhánka, Vládce strachu. Kdyby někdo měl zájem, ozvěte se, poskytnu kontakt.

a cena?

[Lynx_cz]

Radši se ani neptej....

 

 

Jinak nedávno vyšel nový Kotleta: Velké nesnáze v malém Vietnamu, je to volné pokračování Swingers párty...u mne dobrý...

[Talvi]

a cena?

  

 

To musíte chlapi spolu. Zavolej mu nebo napiš. V PM máš kontakt.

[Lynx_cz]

a cena?

Prodává se za cca 5.000,-

Kulhánek totiž nepovoli dotisk Vládců strachu a Cesty krve...

[Sorrines]

Prodává se za cca 5.000,-

Kulhánek totiž nepovoli dotisk Vládců strachu a Cesty krve...

tak za 5k je to "slusny" videl sem to i za 7k+- myslim ze nechce povolit dotisk zadny ze svych knih. Do ted me mrzi ze sem jednu pujcil a uz nevim komu :(