Lynx_cz

https://www.youtube.com/watch?v=TU1LhO1znVA

Moudrost nepřichází vždy s věkem. Někdy věk přichází sám.

V supermarketu v oddělení zeleniny říká zákazník prodavači: "Prosím půl hlávky salátu."
"Promiňte, ale prodáváme jen celé hlávky." odmítá prodavač.
"Víte co, zeptejte se svého vedoucího, jestli by to nebylo možné ...?"
Prodavač jde teda za šéfem a informuje ho: "Nějaký debil tam chce koupit jenom půl hlávky salátu ..." v tom si uvědomí, že nespokojný zákazník stojí za ním a tak dodá "a tento pán ... má zájem o druhou polovinu."
Šéf souhlasí s prodejem půl hlávky salátu a když spokojný zákazník odejde, říká prodavači: "Jste pohotový. Líbilo se mi jak jste z toho vybruslil. Odkud jste chlapče?"
"Já jsem z Ostravy." odpověděl mladík.
"A proč jste odešel z Ostravy?"
"To víte, tam jsou jenom samý horníci a kurvy. Jinak nic."
"Aha ... moje žena taky pochází z Ostravy ..."
"Fakt? A na který šachtě fárala?

Dlhšie nezamestnaný inžinier sa rozhodol začať robit´ nieco " ine " a otvoril si lekársku kliniku . Vonku vyložil reklamu - "Vyliecim každu chorobu za 500 EUR ! V opačnom prípade vam vrátim 1.000 EU ! "

 

 

A jeden z doktorov si mysli, ze to je dobra príležitosť  ako získať 1.000 EUR. a vyberie sa tam.

 

Doktor - " stratil som citlivosť na rozpoznanie chuti"

Inžinier - " sestrička, doneste liek z krabice c.22 a kvapnite pacientovi  3 kvapky na jazyk.

Doktor - fuuuj, veď je  to benzín !

Inžinier  - gratulujem ! Obnovila  sa vam  schopnosť rozlišovať chute ! Bude to za 500 EUR.

Doktor bol trochu znechutený a preto sa niekolko dni vrátil , aby získal aspoň svoje peniaze späť.

Doktor - Všetko zabúdam, nič si nepamätám...!

Inžinier - sestrička, doneste liek z krabice c. 22 a kvapnite pacientovi 3 kvapky na jazyk.

Doktor - ale to je predsa benzín !!

Inžinier - gratulujem!  Vrátila sa vám pamäť. Bude to ďalších 500 EUR.

Doktor odchádza uz riadne nazlosteny ale vráti sa o niekoľko dní, aby si konečne vzal svoje peniaze.

Doktor - "načisto sa mi oslabil zrak"

Inžinier - Hmmm, na to naozaj už nemám žiadny liek. Vezmite si svojich 1.000 EUR -  podáva mu však iba 500 EUR-ovú bankovku ...

Doktor -  To je iba 500 EUR!

Inziňier - Gratulujem!  Váš zrak sa vám úplne  prinavrátil! Bude to ďalších 500 EUR!!!

Před 76 lety předal letiště okupantům. Odešel bojovat a stal se hrdinou
 
Nakonec se stal jedním z nejznámějších českých hrdinů druhé světové války. Právě před 76 lety ale musel letec František Fajtl zažívat hořké chvíle, když byl nucen bez boje předat přerovské letiště, kde sloužil, německé okupační armádě. Nezlomilo ho to, právě naopak. Přísahal, že odejde bojovat do zahraničí.
Dalších 11 fotografií v galerii František Fajtl v březnu 1939 proti německé okupaci bojovat nemohl. Ve Francii či Velké Británii, ale i na východní frontě, už ale do kokpitu k boji usednout mohl. | foto: Sbírka vojenského historika Jiřího Rajlicha
Budoucí hrdina se narodil 20. srpna 1912 v obci Donín, nynější místní části Toužetína ležícího v Ústeckém kraji. Zde také vyrostl a nastoupil na obchodní akademii v nedalekých Teplicích, kde v roce 1932 odmaturoval.
Poté ale zamířil na Moravu, neboť byl přijat do Vojenské akademie v Hranicích, jejímž úkolem byla příprava budoucích armádních důstojníků. Fajtlovým cílem bylo dostat se k letectvu.
„Konec prvního ročníku se blížil kvapíkem a začal mě mučit nejdůležitější starostí: co dělat, aby mě přijali k letectvu. Průšvihům jsem se dokázal vyhnout snadno, pro fyzičku jsem si přidával metry a minuty v běhu, při vzpírání kila, při fotbalu se vyhýbal zranění. Často jsem chodil za posluchači 5. čety, bývalými aspiranty letectva, a tahal z nich rozumy,“ popsal Fajtl ve své knize Z Donína do oblak.
Posedlost jít proti jakékoli přesile vystřídalo národní poníženíNakonec uspěl a ve druhém ročníku tak nastoupil k takzvanému leteckému oddělení, které sídlilo na letišti na kraji Prostějova. Zde se také Fajtl dostal 29. srpna 1934 v rámci výcviku poprvé do vzduchu. Následujícího roku akademii absolvoval a čekalo ho další stěhování v rámci Hané - tentokrát do Olomouce, kde sloužil u 2. leteckého pluku a zažil také první mobilizaci v květnu 1938.
Ani olomouckou anabází ale Fajtlovo „putování po Hané“ nekončilo, neboť se mu později splnil sen a byl poslán k výcviku na stíhacího pilota na letiště Stichovice u plumlovské přehrady, a poté přeložen k 63. letce v Přerově-Henčlově.
Následně absolvoval v Praze také - ke své nelibosti - výcvik na pilota vícemotorových letadel, aby mohl případně pilotovat i bombardéry. Právě během něj pak zažil druhou mobilizaci, která měla podle něj bojovně odhodlanou a nadšenou atmosféru.
„Jednou během ní, když jsme v uniformách vycházeli po představení z divadla, začali lidé nadšeně provolávat slávu armádě a vyhazovali nás do vzduchu. Byla v tom úžasná až posedlost rukovat proti jakékoli přesile. Tím větší zklamání a národní ponížení znamenala Mnichovská dohoda. I my letci jsme to brali jako potupnou zradu,“ popsal.
Nesměli bojovat a vyšší moc jim zabránila i uletětV té době přitom ještě netušil, jak hořké chvíle ho ještě teprve čekají. Právě v Přerově totiž musel 15. března 1939 po zahájení okupace Čech, Moravy a Slezska předat tamní letiště německé armádě. Předání a zapečetění strojů v hangárech zůstalo na něm, neboť velitel letiště dostal „housera“. Tyto momenty zachycuje i film o českých letcích Tmavomodrý svět.
Několik pilotů včetně Fajtla si před příjezdem německých sil v hlavě pohrávalo s myšlenkou uletět do Polska, i v této formě „boje“ jim ale zabránila vyšší moc.
„Zastavili jsme se před přístěnkem hangáru, jednotně odsoudili hnusné počasí, které škrtlo v mnohé hlavě šílený plán na úlet. Šeptali jsme si o něm v autě i s Bohouškem Horákem. Ne, v této situaci to nebylo možné. Rozbředlý terén, sněhové vánicové přeháňky a mraky až na zem by odradily od startu i toho nejstatečnějšího pilota,“ nastínil okolnosti Fajtl ve své knize.
V ní se také mimo jiné nepřímo dotkl i jedné z dodnes probíraných otázek - zda se republika měla bránit a zda by měla šanci.
„Viděli jsme, že Wehrmacht nebyl jenom „Cirkus plechový“, jak se hodně šuškalo. Německá letadla Ju-88, Do-17, He-111 a hlavně stíhací Me-109 byly moderní stroje, mnohem rychlejší než naše. Proti nim bychom v boji byli těžko obstáli. Také mobilní technika, která harašila i v ulicích Přerova, nebyla jenom z papundeklu pro vytírání očí, ale ukázala se dokonalou zbraní s mohutnou výzbrojí a výstrojí,“ popsal pozdější válečný hrdina.
Část Němců jen salutovala, jiní hajlovali. A někteří vytáhli pistoleJeho vyprávění navíc popisuje i velké rozdíly v chování německých vojáků. Zatímco někteří normálně salutovali a zahájili podle Fajtla konverzaci při předání slovy „je nám líto, ale konáme jenom svoji povinnost“, důstojník Schubert přebírající letiště si neodpustil hajlování.
„Studený, rozpačitý a trapný okamžik ukončil Schubert. Otevřel aktovku, vyndal pár tiskopisů a vedle na stůl položil letecké snímky našeho letiště, drze pořizované letouny Luftwaffe z velkých výšek při ilegálních přeletech našeho svrchovaného území,“ popsal Fajtl.
Večer pak vše vyvrcholilo střetem s německou hlídkou, jež neunesla odmítnutí nabídek k tanci od českých dívek sedících u stolu s Fajtlem a dalšími vojáky. Opilá dvojice si pak na Čechy počkala před hospodou, vytáhla na ně zbraně a hrozila jim zastřelením, což prokládala národnostními urážkami. Za to se ale české straně následně od německých důstojníků dostalo okázalé omluvy.
 
Válečný hrdina Fajtl
     
Už v „den potupy“ Fajtl přísahal, že odejde do zahraničí, protože odmítá sloužit nepříteli a hodlá mu škodit jak to jen půjde. Své předsevzetí proměnil v čin o necelé tři měsíce později.
„Vím jenom, že to, k čemu jsem se odhodlal, je správné a že je to výsledek výchovy našich dobrých kantorů v civilních i vojenských školách a vliv četby naší slavné historie. Říká se tomu láska k vlasti,“ shrnul ve své knize Fajtl.
„A s tou bych chtěl vydržet až do konce velkého boje, který bude i mým zápasem a který, jak jsem přesvědčen, musí přijít. Útěk za hranice byl nejvhodnější způsob, jak bezohlednou ránu pod pás vydržet, jak se po ní vzchopit, vstát a doufat, že najdeme příležitost k odplatě,“ dodal.
Bojoval na západní i východní frontě...Ten zamířil nejprve do Polska a poté do Francie, kde se zapojil i do vzdušných bojů.
„Po porážce Francie byl v červnu 1940 s dalšími asi čtyřmi tisíci československými vojáky evakuován do francouzského Alžírska a poté do Velké Británie. V září se pak zapojil do bitvy o Anglii,“ shrnul historik Jan Sobotka, který letcův životní příběh sepsal pro zařazení do Galerie osobností Olomouckého kraje, kterou sestavilo olomoucké Vlastivědné muzeum.
  Fajtl poté bojoval nad Francií či Belgií, v dubnu 1942 se pak stal prvním Čechem, který velel peruti složené převážně z britských pilotů. O měsíc později byl ale sestřelen (sám ovšem v bitvě také jedno letadlo sestřelil) a absolvoval dlouhou cestu z okupované Francie a internaci ve Španělsku. Trvalo tak více než rok, než se mu podařilo vrátit zpět do Velké Británie.
Během druhé světové války se přitom zapojil do bojů i na východní frontě a to například během podpory Slovenského národního povstání či opavsko-ostravské operace.
Když válka skončila, absolvoval Vysokou válečnou školu a posléze se tam stal lektorem, a také zamířil jako důstojník do generálního štábu. Také se v roce 1947 oženil s Hanou Chládkovou.
...ani to ho ale neuchránilo před represemi komunistůPo únorovém převratu roku 1948 se postupně stal pro komunistický režim nepohodlným a v roce 1949 byl propuštěn a degradován na vojína. Represe pak vyvrcholily o rok později zatčením a vězněním na Mírově. Rodina válečného hrdiny byla navíc bez náhrady vystěhována z pražského bytu.
Z vězení vyšel Fajtl až po 17 měsících a poté se živil nejprve jako dělník a pak jako účetní. Částečné rehabilitace se dočkal v roce 1964, kdy byl povýšen na plukovníka v záloze a stal se zaměstnancem československé státní inspekce jako vyšetřovatel leteckých nehod.
Na plnou rehabilitaci si ale musel počkat až do sametové revoluce. V roce 1990 je tak povýšen na generálmajora v záloze a roku 2002 do hodnosti generálporučíka v záloze. Válečný hrdina několika zemí nakonec umírá v Praze 4. října 2006 ve věku 94 let.
„Je mimo jiné nositelem nejvyššího státního vyznamenání České republiky - Řádu Bílého lva, dále Řádu Milana Rastislava Štefánika, nejvyššího francouzského státního vyznamenání - Řádu čestné legie a britského Distinguished Flying Cross,“ shrnul historik Sobotka.
 
zdroj: iDnes

Tajemství studené války: Československo bylo obloženo jadernými minami
 
Dříve tajné zpravodajské informace Varšavské smlouvy vydávají tajemství. Na československé tanky čekaly v Německu jaderné miny. Ty největší měly třikrát větší účinnost než bomba svržená na Hirošimu.
Dalších 12 fotografií v galerii Fotografie komponentů cvičné jaderné miny, na které se učili českoslovenští vojáci. | foto: archiv autora Jan Lakosil
Je známým faktem, že se Československo snažilo zajistit svoji bezpečnost intenzivní vojenskou přípravou obrany území nejen v druhé polovině 30. let v době ohrožení nacistickým Německem, ale i v poválečném období studené války, kdy jsme se jako spojenec SSSR ocitli na hranici dvou naprosto odlišných ideologických světů. Jak v předválečných, tak i v poválečných letech bylo jako hlavní nepřítel vždy uvažováno Německo, po roce 1949 pak samozřejmě jen jeho západní část se spojeneckými okupačními zónami.
Československá armáda vynaložila v 50. a 60. letech poměrně značné úsilí na zabezpečení západní hranice, ať se jednalo o dislokaci velkého počtu vojenských posádek, postupnou modernizaci výzbroje, zvyšování kvality výcviku, nebo výstavbu opevnění. Zvláště pak téměř 12 let trvající výstavba tzv. objektů polní obrany pak z dnešního pohledu dává tušit, že snahou tehdejšího velení bylo zadržení nepřátelského úderu ve vylidněném pohraničí a po přisunutí útvarů z vnitrozemí přenést boj na území nepřítele. Výrazná změna koncepce plánovaného nasazení jednotek Varšavského paktu (kam pochopitelně patřila i ČSLA) nastala v roce 1964.
Nejprve jaderný útok a pak československé tankyV tomto roce byl přijat, resp. byl nejvyššímu velení ČSLA vnucen generálním štábem ozbrojených sil SSSR „Plán použití ČSLA ve válce“. Ten počítal s nasazením Československého frontu v útočné operaci vedené ve směru Praha – Nürnberg – Stuttgart – Strassbourg – Epinal – Dijon.
     
Sovětský plán počítal i s provedením jaderného úderu proti jednotkám a taktickým cílům NATO rozmístěným v Německu na postupovém směru jednotek ČSLA, k čemuž mělo být hned v prvním útoku použito 41 jaderných úderů (raket nebo bomb).
Ihned po jaderném útoku měl být zahájen útok na výše uvedeném operačním směru, přičemž hned první den mělo být dosaženo čáry Bayreuth – Regensburg – Passau. Smělé a z dnešního pohledu zřejmě nereálné plány počítaly s tím, že po sedmi až osmi dnech dosáhnou jednotky ČSLA řeky Rýn a budou rozvíjet další útočnou činnost západním směrem ve Francii.
Bylo by naivní se domnívat, že by západním spojencům zůstaly tyto útočné plány Varšavského paktu utajeny. Z důvodu změny koncepce nasazení ČSLA byla v roce 1964 ukončena výstavba opevnění na západní hranici a kapacity výrobních závodů (pref) měly být nově využívány pro výrobu panelů na brodová přepraviště.
Na socialistické tanky číhají jaderné minyV roce 1965 zahájilo neutrální Rakousko výstavbu stálého opevnění především na pravděpodobných operačních směrech jednotek maďarské a československé armády, obranná opatření se začala realizovat i na území SRN. Velení NATO muselo být jasné, že nemá v německém příhraničí dostatek jednotek, které by mohly zastavit masivní nasazení motostřeleckých a tankových divizí ČSLA, které by byly navíc podpořeny následně přisunutými sovětskými jednotkami. Zřejmě z tohoto důvodu se v 60. letech začaly v SRN na hranicích s Československem (a také NDR) budovat tzv. stálá zařízení k ničení komunikací (SZN).
Pohyb motomechanizovaných a tankových jednotek útočníka a jejich rychlý postup závisel především na kvalitě silniční sítě, únosnosti mostů a terénu podél silnic. Není proto divu, že podobná zařízení budovala čs. armáda již za první republiky ve snaze ztížit postup motorizovaných jednotek německého wehrmachtu, v daleko větším rozsahu pak pokračovala výstavba v poválečných letech s těžištěm prací na západní hranici státu. Ačkoliv československá stálá zařízení a objekty umístěné na území Německa nebyly od sebe přes hranici dále než pár set metrů, diametrálně se lišily ve způsobu použití a účinnosti.
Zatímco naše stálá zařízení byla navržena pro lokální přerušení silnice za použití klasických konvenčních trhavin, objekty v Německu byly určeny pro uložení tzv. jaderných min s destrukčním účinkem nesrovnatelně větším. Je samozřejmě nutno uvést, že jaderné zbraně měly na území SRN rozmístěny americké okupační jednotky.
Mapa vojenské infrastruktury SRN zachycuje mimo jiné i přibližné umístění skupinek sklípků (vyšrafované fialové ovály) v prostoru bavorské části Šumavy.
  Může to vůbec být pravda?Musím se přiznat, že když jsem od bývalého příslušníka PS poprvé slyšel o používání jaderných min na bavorské straně Šumavy, domníval jsem se, že se jde o nějaký blábol, který byl vojákům propagandisticky vtloukán do hlav za minulého režimu. Postupem doby se mi však podařilo získat celou řadu podkladů, které mi konečně umožnily uvěřit a pochopit princip, účinnost a způsob použití těchto prostředků ohromné ničivé síly, s jejichž nasazením se k mému velkému překvapení počítalo téměř na samé hranici s Československem. Na úvod je třeba uvést, že následující informace jsou zpracovány na základě ve své době utajovaných zpravodajských informací vojsk Varšavského paktu a je možné, že „naši“ východní agenti nemuseli zjistit zcela úplné nebo správné informace.
Jaderné miny představovaly velmi specifický bojový prostředek, s jehož používáním se v armádách NATO počítalo v poziční i mobilní obraně k vytváření mohutných zátarasů, ničení a ojediněle i zemním pracím velkého rozsahu. Bylo předpokládáno, že tyto miny budou zvláště účinné při kombinaci s přírodními překážkami (lesní porosty, vodní toky, horské masivy apod.) a budou sloužit k účinnému zastavení protivníka v místech, kde hrozí bezprostřední nebezpečí obsazení území nebo důležitých objektů.
Je také nutno uvést, že jaderné miny byly vyvíjeny především pro použití na středoevropském válčišti, kde však nemohly být v míru prakticky odzkoušeny. Pro simulaci účinků jaderných min tak byly používány především výpočetní modely (v 80. letech již s využitím počítačových technologií). Hlavním účinkem jaderné miny bylo vytvoření kráteru za současného přemístění značného množství zeminy. Velikost kráteru závisela především na hloubce uložení a ráži jaderné nálože.
Studny v silničním tělese (objekty SZN) určené pro uložení klasické konvenční trhaviny budovaly jednotky ČSLA v západním pohraničí ve velkém rozsahu na přelomu 50. a 60. let. Podobně zřejmě vypadaly i studny pro uložení jaderných min, které budovali Američané na území Bavorska.
  Pro jednotlivé ráže min byly vypočteny optimální hloubky uložení, které dosahovaly v případě těch největších až 163 metrů. Je více než zřejmé, že takto hluboké uložení min by bylo během boje velmi obtížně realizovatelné. Výpočty však ukázaly, že při uložení miny do jedné pětiny optimální hloubky by dosáhl kráter až velikosti 80 % hodnoty maximálního průměru. Například jaderná mina ráže 47 kilotun (kt) by při uložení ve 163 metrech zřejmě vytvořila kráter o průměru 382 a hloubce 91 metrů.
Při menších hloubkách uložení pochopitelně klesala schopnost miny vytvořit kráter, zvyšoval se však ničivý účinek tlakové vlny po výbuchu a zamoření. Zamoření by každopádně dosahovalo značných hodnot, ale přepokládalo se, že již po 24 hodinách by radiace poklesla na 20-25 % původní hodnoty a po týdnu by byla přibližně na úrovni 1 %.
Vzniklé krátery by pro motorová vozidla a tanky představovaly nepřekročitelnou překážku, neboť sklon svahu by byl zřejmě větší než 45°, nehledě na sypkost svahu, která by znemožňovala jeho zdolání i rychlé přemostění. Předpokládané rozměry kráterů vzniklých výbuchem různých ráží jaderných min přibližuje tato tabulka:
Předpokládané rozměry kráterů vzniklých výbuchem různých ráží jaderných min.
  Pro úplnost ještě dodejme, že ráže miny byla uváděna v ekvivalentu síly trhaviny TNT v kilotunách. Ráže jaderných min byla udávána v rozmezí 0,09 kt – 47 kt. Spodní hranice tak odpovídá přibližně účinnosti konvenčních bomb Grand Slam, které shazovali Američané na konci druhé světové války. Nejtěžší jaderné miny typu M-59 pak dosahovaly účinnosti trojnásobku jaderné pumy svržené na Hirošimu.
Konec Železné Rudy a dalších městNeméně zajímavé je podívat se detailněji na taktiku rozmísťování sklípků pro jaderné miny u hranic s Československem. V terénu byly nejčastěji budovány sklípky pro jaderné miny ve skupinách, přičemž počet sklípků ve skupině se pohyboval nejčastěji mezi třemi a pěti kusy. Ze schematické mapky je patrná nejen plánovaná hloubka destrukční zóny v SRN, ale i zjištěná hustota sklípků na 100 km2, tj. na území o velikosti 10 × 10 km. Největší hustota byla zjištěna na německé straně Šumavy (2-4 sklípky/100 km2), s postupem na sever přes Český les až na Chebsko se hustota snižovala, destrukční zóna však byla členěna do větší hloubky a zasahovala až k Norimberku, tedy do hloubky přibližně 100 km od našich hranic.
Není bez zajímavosti se rovněž podívat na rozmístění sklípků v konkrétní oblasti, např. na již zmíněné bavorské straně Šumavy v návaznosti na okresy Prachatice a Klatovy, kde byla zjištěna nejvyšší hustota sklípků. Zde mohlo při zahájení útoku postupovat jižní křídlo motostřeleckých a tankových divizí 4. armády v rámci nasazení vojsk Československého frontu.
Například hlavní postupový směr na Pasov ve směru od Vimperka byl zajištěn destrukční zónou v prostoru Grafenau – Freyung, která čítala minimálně osm skupin sklípků. Ty byly rozmístěny na vhodných místech v blízkosti křižovatek nebo nepřehledných míst tak, aby po explozi znemožnily další postup jednotek do německého vnitrozemí do údolí Dunaje. Právě Šumava s členitým zalesněným terénem představovala v kombinaci s těmito jadernými minami vážnou překážku pro rychlý postup motomechanizovaných jednotek.
Dobový snímek příslušníků ČSLA, kteří se kryjí před imitovaným jaderným výbuchem.
  Některé skupiny sklípků byly vybudovány doslova pár set metrů od československých státních hranic. V popisovaném šumavském úseku jde např. o sklípky u Bischofsreutu nebo nedaleko Bayreisch-Eisensteinu. Není pochyb o tom, že ničivý účinek těchto min by po explozi musel zasáhnout i naše území. Kromě tlakové vlny a tun vymrštěné zeminy by došlo jistě k zamoření údolí u Strážného či Železné Rudy.
Fakt je ovšem ten, že daleko drastičtější důsledky by mělo použití jaderných min na bavorském území. Z map je patrné, že sklípky byly rozmístěny i v blízkosti měst a vesnic s desítkami tisíc obyvatel. Při rychlostech, jak měly probíhat bojové operace, by určitě nebylo dost času na evakuaci obyvatel. Raději ani nedomýšlet. 
Naskýtá se rovněž otázka, zda všechny vybudované sklípky byly nutně určeny k uložení jaderných min, jak předpokládali naši zpravodajci, nebo mohly být použity k přerušení silnice konvenční trhavinou. Bylo by také zajímavé zjistit, zda připravené sklípky a studny na německém území stále existují, nebo byly zrušeny po uvolnění poměrů na začátku 90. let a následném vstupu ČR do NATO.
Schematická mapka zachycuje předpokládanou hustotu sklípků pro uložení jaderných min na území západního Německa.
  Jak jaderné miny fungujíJak vlastně tyto jaderné miny vypadaly a fungovaly? Skládaly se z vlastní jaderné nálože, klasické trhaviny, počinového zařízení s rozněcovačem, napájecích zdrojů, systémů pojistek, kontrolních přístrojů a dalších prvků. Z hlediska konstrukce byly rozlišovány jaderné miny hlavňového a kulového typu. Miny hlavňového typu (např. americká jaderná mina M-50) měly části jaderné nálože v podkritických množstvích oddělené od sebe. Výbuchem náložek klasické výbušniny došlo k jejich spojení, což vedlo ke vzniku nadkritického množství a následnému jadernému výbuchu.
Miny kulového typu měly podkritické množství štěpného materiálu ve tvaru koule obaleno po celém povrchu klasickou výbušninou. Jejím výbuchem došlo k prudkému smrštění jaderného materiálu, který se zhutnil natolik, že vzniklo nadkritické množství a došlo následně k jadernému výbuchu. Tento způsob konstrukce miny vyžadoval menší množství štěpného materiálu a zvyšoval efektivnost jaderné nálože.
Mimo již uvedený typ M-50 byly takto konstruovány všechny typy amerických jaderných min. S výjimkou přenosné jaderné miny XM-129 byly všechny ostatní typy min přepravovány auty nebo helikoptérou. Jejich hmotnost dosahovala v případě nejtěžších ráží až 680 kg. K výbuchu byly miny přiváděny podle typu mechanickým časovacím rozněcovačem (MČ), elektrickým impulsem po vodiči (E), nebo radiovým signálem ®.
  Cvičná mina made in ČSSRZpravodajským službám států varšavského paktu nezůstaly utajeny informace o plánovaném nasazení jaderných min na území SRN. S ohledem na fakt, že byla do výzbroje ČSLA zavedena tzv. cvičná jaderná mina (Cv Jmi), lze předpokládat, že se podařilo získat i dobré informace o jejich konstrukci a způsobu používání. Na internetu lze dohledat několik zmínek o cvičných jaderných minách ČSLA včetně vyslovených nesmyslů o jejich účelu. Souprava cvičné jaderné miny Cv Jmi bylo zařízení určené pro výcvik vojsk ve vyhledávání a zneškodňování jaderných min, zejména typů M-50, M-59, XM-55, XM-127 a XM-129.
Hlavní součásti cvičné jaderné miny byly následující: roznětový blok, jaderný blok, signální blok, povelový blok a vysílač místního rušení. Konkrétní typ miny bylo možno zkonstruovat kombinacemi druhu provozu, časového spínače, použitím jaderného bloku různé hmotnosti a rozměrů atd. Celková hmotnost soupravy byla 285 kg (včetně přepravních obalů), přičemž např. roznětový blok vážil 86 kg, jaderný blok pak 30 kg.
V jaderném bloku cvičné jaderné miny samozřejmě nebyl uložen žádný štěpný materiál! Mina by nefungovala bez elektrického napájení, přičemž k napájení celé soupravy bylo potřeba neuvěřitelných 87 monočlánků typu 144. Ve vojenských prostorech byly kvůli výcviku se cvičnými jadernými minami dokonce vybudovány imitace německých sklípků pro uložení jaderných min. Na nich se vojáci pouze učili skutečné sklípky vyhledávat, zneškodňovat iniciační zařízení skutečných jaderných min, rušit příjem radiového signálu atd. Možná by se mezi čtenáři ještě našel někdo z bývalých příslušníků ČSLA, který se během základní vojenské služby setkal se cvičnými jadernými minami.
Fotografie komponent cvičné jaderné miny
  Podrobný popis tohoto zařízení by byl již nad rámec tohoto článku, vizuální podoba a způsob zapojení (zabudování) jsou však patrné z obrazové přílohy. Je zřejmé, že „ostré“ americké jaderné miny vypadaly podobně, byť se mohly v konstrukčních detailech lišit.
Jak by vypadal útok? Umírali by i vlastníPředstava několika stovek jaderných výbuchů na německé straně hranic s Československem je více než děsivá. Neméně děsivá je také představa vžít se do pozice vojáka ČSLA, který musí zneškodnit aktivní „tikající“ jadernou minu. Samozřejmě lze spekulovat o tom, zda by v případě skutečného konfliktu měli Američané čas k dovezení a uložení jaderných min do sklípků u našich hranic, neboť všechny sklady jaderných zbraní měli rozmístěny ve střední a západní části SRN. Lze spekulovat i o tom, zda by vyčleněné jednotky ČSLA dokázaly vyhledat a zneškodnit všechny miny.
Zajímavé by bylo i to, jakým způsobem by se k těmto zařízením zachovali sami Němci, jejichž zemi by jaderné výbuchy pustošily. K ostrému použití těchto prostředků na bavorském území naštěstí nikdy nedošlo (a snad nikdy nedojde!). Šumavské lesy tak může dnes drtit kůrovcová kalamita namísto tlakové vlny po jaderném výbuchu a v létě můžeme najít v šumavských lesích jedlé hřiby místo atomových.
 
zdroj: iDnes

Tajemství studené války: Československo bylo obloženo jadernými minami
 
Dříve tajné zpravodajské informace Varšavské smlouvy vydávají tajemství. Na československé tanky čekaly v Německu jaderné miny. Ty největší měly třikrát větší účinnost než bomba svržená na Hirošimu.
Dalších 12 fotografií v galerii Fotografie komponentů cvičné jaderné miny, na které se učili českoslovenští vojáci. | foto: archiv autora Jan Lakosil
Je známým faktem, že se Československo snažilo zajistit svoji bezpečnost intenzivní vojenskou přípravou obrany území nejen v druhé polovině 30. let v době ohrožení nacistickým Německem, ale i v poválečném období studené války, kdy jsme se jako spojenec SSSR ocitli na hranici dvou naprosto odlišných ideologických světů. Jak v předválečných, tak i v poválečných letech bylo jako hlavní nepřítel vždy uvažováno Německo, po roce 1949 pak samozřejmě jen jeho západní část se spojeneckými okupačními zónami.
Československá armáda vynaložila v 50. a 60. letech poměrně značné úsilí na zabezpečení západní hranice, ať se jednalo o dislokaci velkého počtu vojenských posádek, postupnou modernizaci výzbroje, zvyšování kvality výcviku, nebo výstavbu opevnění. Zvláště pak téměř 12 let trvající výstavba tzv. objektů polní obrany pak z dnešního pohledu dává tušit, že snahou tehdejšího velení bylo zadržení nepřátelského úderu ve vylidněném pohraničí a po přisunutí útvarů z vnitrozemí přenést boj na území nepřítele. Výrazná změna koncepce plánovaného nasazení jednotek Varšavského paktu (kam pochopitelně patřila i ČSLA) nastala v roce 1964.
Nejprve jaderný útok a pak československé tankyV tomto roce byl přijat, resp. byl nejvyššímu velení ČSLA vnucen generálním štábem ozbrojených sil SSSR „Plán použití ČSLA ve válce“. Ten počítal s nasazením Československého frontu v útočné operaci vedené ve směru Praha – Nürnberg – Stuttgart – Strassbourg – Epinal – Dijon.
     
Sovětský plán počítal i s provedením jaderného úderu proti jednotkám a taktickým cílům NATO rozmístěným v Německu na postupovém směru jednotek ČSLA, k čemuž mělo být hned v prvním útoku použito 41 jaderných úderů (raket nebo bomb).
Ihned po jaderném útoku měl být zahájen útok na výše uvedeném operačním směru, přičemž hned první den mělo být dosaženo čáry Bayreuth – Regensburg – Passau. Smělé a z dnešního pohledu zřejmě nereálné plány počítaly s tím, že po sedmi až osmi dnech dosáhnou jednotky ČSLA řeky Rýn a budou rozvíjet další útočnou činnost západním směrem ve Francii.
Bylo by naivní se domnívat, že by západním spojencům zůstaly tyto útočné plány Varšavského paktu utajeny. Z důvodu změny koncepce nasazení ČSLA byla v roce 1964 ukončena výstavba opevnění na západní hranici a kapacity výrobních závodů (pref) měly být nově využívány pro výrobu panelů na brodová přepraviště.
Na socialistické tanky číhají jaderné minyV roce 1965 zahájilo neutrální Rakousko výstavbu stálého opevnění především na pravděpodobných operačních směrech jednotek maďarské a československé armády, obranná opatření se začala realizovat i na území SRN. Velení NATO muselo být jasné, že nemá v německém příhraničí dostatek jednotek, které by mohly zastavit masivní nasazení motostřeleckých a tankových divizí ČSLA, které by byly navíc podpořeny následně přisunutými sovětskými jednotkami. Zřejmě z tohoto důvodu se v 60. letech začaly v SRN na hranicích s Československem (a také NDR) budovat tzv. stálá zařízení k ničení komunikací (SZN).
Pohyb motomechanizovaných a tankových jednotek útočníka a jejich rychlý postup závisel především na kvalitě silniční sítě, únosnosti mostů a terénu podél silnic. Není proto divu, že podobná zařízení budovala čs. armáda již za první republiky ve snaze ztížit postup motorizovaných jednotek německého wehrmachtu, v daleko větším rozsahu pak pokračovala výstavba v poválečných letech s těžištěm prací na západní hranici státu. Ačkoliv československá stálá zařízení a objekty umístěné na území Německa nebyly od sebe přes hranici dále než pár set metrů, diametrálně se lišily ve způsobu použití a účinnosti.
Zatímco naše stálá zařízení byla navržena pro lokální přerušení silnice za použití klasických konvenčních trhavin, objekty v Německu byly určeny pro uložení tzv. jaderných min s destrukčním účinkem nesrovnatelně větším. Je samozřejmě nutno uvést, že jaderné zbraně měly na území SRN rozmístěny americké okupační jednotky.
Mapa vojenské infrastruktury SRN zachycuje mimo jiné i přibližné umístění skupinek sklípků (vyšrafované fialové ovály) v prostoru bavorské části Šumavy.
  Může to vůbec být pravda?Musím se přiznat, že když jsem od bývalého příslušníka PS poprvé slyšel o používání jaderných min na bavorské straně Šumavy, domníval jsem se, že se jde o nějaký blábol, který byl vojákům propagandisticky vtloukán do hlav za minulého režimu. Postupem doby se mi však podařilo získat celou řadu podkladů, které mi konečně umožnily uvěřit a pochopit princip, účinnost a způsob použití těchto prostředků ohromné ničivé síly, s jejichž nasazením se k mému velkému překvapení počítalo téměř na samé hranici s Československem. Na úvod je třeba uvést, že následující informace jsou zpracovány na základě ve své době utajovaných zpravodajských informací vojsk Varšavského paktu a je možné, že „naši“ východní agenti nemuseli zjistit zcela úplné nebo správné informace.
Jaderné miny představovaly velmi specifický bojový prostředek, s jehož používáním se v armádách NATO počítalo v poziční i mobilní obraně k vytváření mohutných zátarasů, ničení a ojediněle i zemním pracím velkého rozsahu. Bylo předpokládáno, že tyto miny budou zvláště účinné při kombinaci s přírodními překážkami (lesní porosty, vodní toky, horské masivy apod.) a budou sloužit k účinnému zastavení protivníka v místech, kde hrozí bezprostřední nebezpečí obsazení území nebo důležitých objektů.
Je také nutno uvést, že jaderné miny byly vyvíjeny především pro použití na středoevropském válčišti, kde však nemohly být v míru prakticky odzkoušeny. Pro simulaci účinků jaderných min tak byly používány především výpočetní modely (v 80. letech již s využitím počítačových technologií). Hlavním účinkem jaderné miny bylo vytvoření kráteru za současného přemístění značného množství zeminy. Velikost kráteru závisela především na hloubce uložení a ráži jaderné nálože.
Studny v silničním tělese (objekty SZN) určené pro uložení klasické konvenční trhaviny budovaly jednotky ČSLA v západním pohraničí ve velkém rozsahu na přelomu 50. a 60. let. Podobně zřejmě vypadaly i studny pro uložení jaderných min, které budovali Američané na území Bavorska.
  Pro jednotlivé ráže min byly vypočteny optimální hloubky uložení, které dosahovaly v případě těch největších až 163 metrů. Je více než zřejmé, že takto hluboké uložení min by bylo během boje velmi obtížně realizovatelné. Výpočty však ukázaly, že při uložení miny do jedné pětiny optimální hloubky by dosáhl kráter až velikosti 80 % hodnoty maximálního průměru. Například jaderná mina ráže 47 kilotun (kt) by při uložení ve 163 metrech zřejmě vytvořila kráter o průměru 382 a hloubce 91 metrů.
Při menších hloubkách uložení pochopitelně klesala schopnost miny vytvořit kráter, zvyšoval se však ničivý účinek tlakové vlny po výbuchu a zamoření. Zamoření by každopádně dosahovalo značných hodnot, ale přepokládalo se, že již po 24 hodinách by radiace poklesla na 20-25 % původní hodnoty a po týdnu by byla přibližně na úrovni 1 %.
Vzniklé krátery by pro motorová vozidla a tanky představovaly nepřekročitelnou překážku, neboť sklon svahu by byl zřejmě větší než 45°, nehledě na sypkost svahu, která by znemožňovala jeho zdolání i rychlé přemostění. Předpokládané rozměry kráterů vzniklých výbuchem různých ráží jaderných min přibližuje tato tabulka:
Předpokládané rozměry kráterů vzniklých výbuchem různých ráží jaderných min.
  Pro úplnost ještě dodejme, že ráže miny byla uváděna v ekvivalentu síly trhaviny TNT v kilotunách. Ráže jaderných min byla udávána v rozmezí 0,09 kt – 47 kt. Spodní hranice tak odpovídá přibližně účinnosti konvenčních bomb Grand Slam, které shazovali Američané na konci druhé světové války. Nejtěžší jaderné miny typu M-59 pak dosahovaly účinnosti trojnásobku jaderné pumy svržené na Hirošimu.
Konec Železné Rudy a dalších městNeméně zajímavé je podívat se detailněji na taktiku rozmísťování sklípků pro jaderné miny u hranic s Československem. V terénu byly nejčastěji budovány sklípky pro jaderné miny ve skupinách, přičemž počet sklípků ve skupině se pohyboval nejčastěji mezi třemi a pěti kusy. Ze schematické mapky je patrná nejen plánovaná hloubka destrukční zóny v SRN, ale i zjištěná hustota sklípků na 100 km2, tj. na území o velikosti 10 × 10 km. Největší hustota byla zjištěna na německé straně Šumavy (2-4 sklípky/100 km2), s postupem na sever přes Český les až na Chebsko se hustota snižovala, destrukční zóna však byla členěna do větší hloubky a zasahovala až k Norimberku, tedy do hloubky přibližně 100 km od našich hranic.
Není bez zajímavosti se rovněž podívat na rozmístění sklípků v konkrétní oblasti, např. na již zmíněné bavorské straně Šumavy v návaznosti na okresy Prachatice a Klatovy, kde byla zjištěna nejvyšší hustota sklípků. Zde mohlo při zahájení útoku postupovat jižní křídlo motostřeleckých a tankových divizí 4. armády v rámci nasazení vojsk Československého frontu.
Například hlavní postupový směr na Pasov ve směru od Vimperka byl zajištěn destrukční zónou v prostoru Grafenau – Freyung, která čítala minimálně osm skupin sklípků. Ty byly rozmístěny na vhodných místech v blízkosti křižovatek nebo nepřehledných míst tak, aby po explozi znemožnily další postup jednotek do německého vnitrozemí do údolí Dunaje. Právě Šumava s členitým zalesněným terénem představovala v kombinaci s těmito jadernými minami vážnou překážku pro rychlý postup motomechanizovaných jednotek.
Dobový snímek příslušníků ČSLA, kteří se kryjí před imitovaným jaderným výbuchem.
  Některé skupiny sklípků byly vybudovány doslova pár set metrů od československých státních hranic. V popisovaném šumavském úseku jde např. o sklípky u Bischofsreutu nebo nedaleko Bayreisch-Eisensteinu. Není pochyb o tom, že ničivý účinek těchto min by po explozi musel zasáhnout i naše území. Kromě tlakové vlny a tun vymrštěné zeminy by došlo jistě k zamoření údolí u Strážného či Železné Rudy.
Fakt je ovšem ten, že daleko drastičtější důsledky by mělo použití jaderných min na bavorském území. Z map je patrné, že sklípky byly rozmístěny i v blízkosti měst a vesnic s desítkami tisíc obyvatel. Při rychlostech, jak měly probíhat bojové operace, by určitě nebylo dost času na evakuaci obyvatel. Raději ani nedomýšlet. 
Naskýtá se rovněž otázka, zda všechny vybudované sklípky byly nutně určeny k uložení jaderných min, jak předpokládali naši zpravodajci, nebo mohly být použity k přerušení silnice konvenční trhavinou. Bylo by také zajímavé zjistit, zda připravené sklípky a studny na německém území stále existují, nebo byly zrušeny po uvolnění poměrů na začátku 90. let a následném vstupu ČR do NATO.
Schematická mapka zachycuje předpokládanou hustotu sklípků pro uložení jaderných min na území západního Německa.
  Jak jaderné miny fungujíJak vlastně tyto jaderné miny vypadaly a fungovaly? Skládaly se z vlastní jaderné nálože, klasické trhaviny, počinového zařízení s rozněcovačem, napájecích zdrojů, systémů pojistek, kontrolních přístrojů a dalších prvků. Z hlediska konstrukce byly rozlišovány jaderné miny hlavňového a kulového typu. Miny hlavňového typu (např. americká jaderná mina M-50) měly části jaderné nálože v podkritických množstvích oddělené od sebe. Výbuchem náložek klasické výbušniny došlo k jejich spojení, což vedlo ke vzniku nadkritického množství a následnému jadernému výbuchu.
Miny kulového typu měly podkritické množství štěpného materiálu ve tvaru koule obaleno po celém povrchu klasickou výbušninou. Jejím výbuchem došlo k prudkému smrštění jaderného materiálu, který se zhutnil natolik, že vzniklo nadkritické množství a došlo následně k jadernému výbuchu. Tento způsob konstrukce miny vyžadoval menší množství štěpného materiálu a zvyšoval efektivnost jaderné nálože.
Mimo již uvedený typ M-50 byly takto konstruovány všechny typy amerických jaderných min. S výjimkou přenosné jaderné miny XM-129 byly všechny ostatní typy min přepravovány auty nebo helikoptérou. Jejich hmotnost dosahovala v případě nejtěžších ráží až 680 kg. K výbuchu byly miny přiváděny podle typu mechanickým časovacím rozněcovačem (MČ), elektrickým impulsem po vodiči (E), nebo radiovým signálem ®.
  Cvičná mina made in ČSSRZpravodajským službám států varšavského paktu nezůstaly utajeny informace o plánovaném nasazení jaderných min na území SRN. S ohledem na fakt, že byla do výzbroje ČSLA zavedena tzv. cvičná jaderná mina (Cv Jmi), lze předpokládat, že se podařilo získat i dobré informace o jejich konstrukci a způsobu používání. Na internetu lze dohledat několik zmínek o cvičných jaderných minách ČSLA včetně vyslovených nesmyslů o jejich účelu. Souprava cvičné jaderné miny Cv Jmi bylo zařízení určené pro výcvik vojsk ve vyhledávání a zneškodňování jaderných min, zejména typů M-50, M-59, XM-55, XM-127 a XM-129.
Hlavní součásti cvičné jaderné miny byly následující: roznětový blok, jaderný blok, signální blok, povelový blok a vysílač místního rušení. Konkrétní typ miny bylo možno zkonstruovat kombinacemi druhu provozu, časového spínače, použitím jaderného bloku různé hmotnosti a rozměrů atd. Celková hmotnost soupravy byla 285 kg (včetně přepravních obalů), přičemž např. roznětový blok vážil 86 kg, jaderný blok pak 30 kg.
V jaderném bloku cvičné jaderné miny samozřejmě nebyl uložen žádný štěpný materiál! Mina by nefungovala bez elektrického napájení, přičemž k napájení celé soupravy bylo potřeba neuvěřitelných 87 monočlánků typu 144. Ve vojenských prostorech byly kvůli výcviku se cvičnými jadernými minami dokonce vybudovány imitace německých sklípků pro uložení jaderných min. Na nich se vojáci pouze učili skutečné sklípky vyhledávat, zneškodňovat iniciační zařízení skutečných jaderných min, rušit příjem radiového signálu atd. Možná by se mezi čtenáři ještě našel někdo z bývalých příslušníků ČSLA, který se během základní vojenské služby setkal se cvičnými jadernými minami.
Fotografie komponent cvičné jaderné miny
  Podrobný popis tohoto zařízení by byl již nad rámec tohoto článku, vizuální podoba a způsob zapojení (zabudování) jsou však patrné z obrazové přílohy. Je zřejmé, že „ostré“ americké jaderné miny vypadaly podobně, byť se mohly v konstrukčních detailech lišit.
Jak by vypadal útok? Umírali by i vlastníPředstava několika stovek jaderných výbuchů na německé straně hranic s Československem je více než děsivá. Neméně děsivá je také představa vžít se do pozice vojáka ČSLA, který musí zneškodnit aktivní „tikající“ jadernou minu. Samozřejmě lze spekulovat o tom, zda by v případě skutečného konfliktu měli Američané čas k dovezení a uložení jaderných min do sklípků u našich hranic, neboť všechny sklady jaderných zbraní měli rozmístěny ve střední a západní části SRN. Lze spekulovat i o tom, zda by vyčleněné jednotky ČSLA dokázaly vyhledat a zneškodnit všechny miny.
Zajímavé by bylo i to, jakým způsobem by se k těmto zařízením zachovali sami Němci, jejichž zemi by jaderné výbuchy pustošily. K ostrému použití těchto prostředků na bavorském území naštěstí nikdy nedošlo (a snad nikdy nedojde!). Šumavské lesy tak může dnes drtit kůrovcová kalamita namísto tlakové vlny po jaderném výbuchu a v létě můžeme najít v šumavských lesích jedlé hřiby místo atomových.
 
zdroj: iDnes

Vcera mi jedna mlada slecna nabidla sex. Na oplatku chtela abych na facebooku udelal reklamu na nejaky cistici prostredek. Samozrejme jsem odmitl, protoze mam moralni zasady a hlavne silnou vuli . Tak silnou jako Ajax - supersilny cistic koupelen. Ted dostupny s vuni citronu nebo vanilky.

Před 76 lety předal letiště okupantům. Odešel bojovat a stal se hrdinou
 
Nakonec se stal jedním z nejznámějších českých hrdinů druhé světové války. Právě před 76 lety ale musel letec František Fajtl zažívat hořké chvíle, když byl nucen bez boje předat přerovské letiště, kde sloužil, německé okupační armádě. Nezlomilo ho to, právě naopak. Přísahal, že odejde bojovat do zahraničí.
Dalších 11 fotografií v galerii František Fajtl v březnu 1939 proti německé okupaci bojovat nemohl. Ve Francii či Velké Británii, ale i na východní frontě, už ale do kokpitu k boji usednout mohl. | foto: Sbírka vojenského historika Jiřího Rajlicha
Budoucí hrdina se narodil 20. srpna 1912 v obci Donín, nynější místní části Toužetína ležícího v Ústeckém kraji. Zde také vyrostl a nastoupil na obchodní akademii v nedalekých Teplicích, kde v roce 1932 odmaturoval.
Poté ale zamířil na Moravu, neboť byl přijat do Vojenské akademie v Hranicích, jejímž úkolem byla příprava budoucích armádních důstojníků. Fajtlovým cílem bylo dostat se k letectvu.
„Konec prvního ročníku se blížil kvapíkem a začal mě mučit nejdůležitější starostí: co dělat, aby mě přijali k letectvu. Průšvihům jsem se dokázal vyhnout snadno, pro fyzičku jsem si přidával metry a minuty v běhu, při vzpírání kila, při fotbalu se vyhýbal zranění. Často jsem chodil za posluchači 5. čety, bývalými aspiranty letectva, a tahal z nich rozumy,“ popsal Fajtl ve své knize Z Donína do oblak.
Posedlost jít proti jakékoli přesile vystřídalo národní poníženíNakonec uspěl a ve druhém ročníku tak nastoupil k takzvanému leteckému oddělení, které sídlilo na letišti na kraji Prostějova. Zde se také Fajtl dostal 29. srpna 1934 v rámci výcviku poprvé do vzduchu. Následujícího roku akademii absolvoval a čekalo ho další stěhování v rámci Hané - tentokrát do Olomouce, kde sloužil u 2. leteckého pluku a zažil také první mobilizaci v květnu 1938.
Ani olomouckou anabází ale Fajtlovo „putování po Hané“ nekončilo, neboť se mu později splnil sen a byl poslán k výcviku na stíhacího pilota na letiště Stichovice u plumlovské přehrady, a poté přeložen k 63. letce v Přerově-Henčlově.
Následně absolvoval v Praze také - ke své nelibosti - výcvik na pilota vícemotorových letadel, aby mohl případně pilotovat i bombardéry. Právě během něj pak zažil druhou mobilizaci, která měla podle něj bojovně odhodlanou a nadšenou atmosféru.
„Jednou během ní, když jsme v uniformách vycházeli po představení z divadla, začali lidé nadšeně provolávat slávu armádě a vyhazovali nás do vzduchu. Byla v tom úžasná až posedlost rukovat proti jakékoli přesile. Tím větší zklamání a národní ponížení znamenala Mnichovská dohoda. I my letci jsme to brali jako potupnou zradu,“ popsal.
Nesměli bojovat a vyšší moc jim zabránila i uletětV té době přitom ještě netušil, jak hořké chvíle ho ještě teprve čekají. Právě v Přerově totiž musel 15. března 1939 po zahájení okupace Čech, Moravy a Slezska předat tamní letiště německé armádě. Předání a zapečetění strojů v hangárech zůstalo na něm, neboť velitel letiště dostal „housera“. Tyto momenty zachycuje i film o českých letcích Tmavomodrý svět.
Několik pilotů včetně Fajtla si před příjezdem německých sil v hlavě pohrávalo s myšlenkou uletět do Polska, i v této formě „boje“ jim ale zabránila vyšší moc.
„Zastavili jsme se před přístěnkem hangáru, jednotně odsoudili hnusné počasí, které škrtlo v mnohé hlavě šílený plán na úlet. Šeptali jsme si o něm v autě i s Bohouškem Horákem. Ne, v této situaci to nebylo možné. Rozbředlý terén, sněhové vánicové přeháňky a mraky až na zem by odradily od startu i toho nejstatečnějšího pilota,“ nastínil okolnosti Fajtl ve své knize.
V ní se také mimo jiné nepřímo dotkl i jedné z dodnes probíraných otázek - zda se republika měla bránit a zda by měla šanci.
„Viděli jsme, že Wehrmacht nebyl jenom „Cirkus plechový“, jak se hodně šuškalo. Německá letadla Ju-88, Do-17, He-111 a hlavně stíhací Me-109 byly moderní stroje, mnohem rychlejší než naše. Proti nim bychom v boji byli těžko obstáli. Také mobilní technika, která harašila i v ulicích Přerova, nebyla jenom z papundeklu pro vytírání očí, ale ukázala se dokonalou zbraní s mohutnou výzbrojí a výstrojí,“ popsal pozdější válečný hrdina.
Část Němců jen salutovala, jiní hajlovali. A někteří vytáhli pistoleJeho vyprávění navíc popisuje i velké rozdíly v chování německých vojáků. Zatímco někteří normálně salutovali a zahájili podle Fajtla konverzaci při předání slovy „je nám líto, ale konáme jenom svoji povinnost“, důstojník Schubert přebírající letiště si neodpustil hajlování.
„Studený, rozpačitý a trapný okamžik ukončil Schubert. Otevřel aktovku, vyndal pár tiskopisů a vedle na stůl položil letecké snímky našeho letiště, drze pořizované letouny Luftwaffe z velkých výšek při ilegálních přeletech našeho svrchovaného území,“ popsal Fajtl.
Večer pak vše vyvrcholilo střetem s německou hlídkou, jež neunesla odmítnutí nabídek k tanci od českých dívek sedících u stolu s Fajtlem a dalšími vojáky. Opilá dvojice si pak na Čechy počkala před hospodou, vytáhla na ně zbraně a hrozila jim zastřelením, což prokládala národnostními urážkami. Za to se ale české straně následně od německých důstojníků dostalo okázalé omluvy.
 
Válečný hrdina Fajtl
     
Už v „den potupy“ Fajtl přísahal, že odejde do zahraničí, protože odmítá sloužit nepříteli a hodlá mu škodit jak to jen půjde. Své předsevzetí proměnil v čin o necelé tři měsíce později.
„Vím jenom, že to, k čemu jsem se odhodlal, je správné a že je to výsledek výchovy našich dobrých kantorů v civilních i vojenských školách a vliv četby naší slavné historie. Říká se tomu láska k vlasti,“ shrnul ve své knize Fajtl.
„A s tou bych chtěl vydržet až do konce velkého boje, který bude i mým zápasem a který, jak jsem přesvědčen, musí přijít. Útěk za hranice byl nejvhodnější způsob, jak bezohlednou ránu pod pás vydržet, jak se po ní vzchopit, vstát a doufat, že najdeme příležitost k odplatě,“ dodal.
Bojoval na západní i východní frontě...Ten zamířil nejprve do Polska a poté do Francie, kde se zapojil i do vzdušných bojů.
„Po porážce Francie byl v červnu 1940 s dalšími asi čtyřmi tisíci československými vojáky evakuován do francouzského Alžírska a poté do Velké Británie. V září se pak zapojil do bitvy o Anglii,“ shrnul historik Jan Sobotka, který letcův životní příběh sepsal pro zařazení do Galerie osobností Olomouckého kraje, kterou sestavilo olomoucké Vlastivědné muzeum.
  Fajtl poté bojoval nad Francií či Belgií, v dubnu 1942 se pak stal prvním Čechem, který velel peruti složené převážně z britských pilotů. O měsíc později byl ale sestřelen (sám ovšem v bitvě také jedno letadlo sestřelil) a absolvoval dlouhou cestu z okupované Francie a internaci ve Španělsku. Trvalo tak více než rok, než se mu podařilo vrátit zpět do Velké Británie.
Během druhé světové války se přitom zapojil do bojů i na východní frontě a to například během podpory Slovenského národního povstání či opavsko-ostravské operace.
Když válka skončila, absolvoval Vysokou válečnou školu a posléze se tam stal lektorem, a také zamířil jako důstojník do generálního štábu. Také se v roce 1947 oženil s Hanou Chládkovou.
...ani to ho ale neuchránilo před represemi komunistůPo únorovém převratu roku 1948 se postupně stal pro komunistický režim nepohodlným a v roce 1949 byl propuštěn a degradován na vojína. Represe pak vyvrcholily o rok později zatčením a vězněním na Mírově. Rodina válečného hrdiny byla navíc bez náhrady vystěhována z pražského bytu.
Z vězení vyšel Fajtl až po 17 měsících a poté se živil nejprve jako dělník a pak jako účetní. Částečné rehabilitace se dočkal v roce 1964, kdy byl povýšen na plukovníka v záloze a stal se zaměstnancem československé státní inspekce jako vyšetřovatel leteckých nehod.
Na plnou rehabilitaci si ale musel počkat až do sametové revoluce. V roce 1990 je tak povýšen na generálmajora v záloze a roku 2002 do hodnosti generálporučíka v záloze. Válečný hrdina několika zemí nakonec umírá v Praze 4. října 2006 ve věku 94 let.
„Je mimo jiné nositelem nejvyššího státního vyznamenání České republiky - Řádu Bílého lva, dále Řádu Milana Rastislava Štefánika, nejvyššího francouzského státního vyznamenání - Řádu čestné legie a britského Distinguished Flying Cross,“ shrnul historik Sobotka.
 
zdroj: iDnes

Před 76 lety předal letiště okupantům. Odešel bojovat a stal se hrdinou
 
Nakonec se stal jedním z nejznámějších českých hrdinů druhé světové války. Právě před 76 lety ale musel letec František Fajtl zažívat hořké chvíle, když byl nucen bez boje předat přerovské letiště, kde sloužil, německé okupační armádě. Nezlomilo ho to, právě naopak. Přísahal, že odejde bojovat do zahraničí.
Dalších 11 fotografií v galerii František Fajtl v březnu 1939 proti německé okupaci bojovat nemohl. Ve Francii či Velké Británii, ale i na východní frontě, už ale do kokpitu k boji usednout mohl. | foto: Sbírka vojenského historika Jiřího Rajlicha
Budoucí hrdina se narodil 20. srpna 1912 v obci Donín, nynější místní části Toužetína ležícího v Ústeckém kraji. Zde také vyrostl a nastoupil na obchodní akademii v nedalekých Teplicích, kde v roce 1932 odmaturoval.
Poté ale zamířil na Moravu, neboť byl přijat do Vojenské akademie v Hranicích, jejímž úkolem byla příprava budoucích armádních důstojníků. Fajtlovým cílem bylo dostat se k letectvu.
„Konec prvního ročníku se blížil kvapíkem a začal mě mučit nejdůležitější starostí: co dělat, aby mě přijali k letectvu. Průšvihům jsem se dokázal vyhnout snadno, pro fyzičku jsem si přidával metry a minuty v běhu, při vzpírání kila, při fotbalu se vyhýbal zranění. Často jsem chodil za posluchači 5. čety, bývalými aspiranty letectva, a tahal z nich rozumy,“ popsal Fajtl ve své knize Z Donína do oblak.
Posedlost jít proti jakékoli přesile vystřídalo národní poníženíNakonec uspěl a ve druhém ročníku tak nastoupil k takzvanému leteckému oddělení, které sídlilo na letišti na kraji Prostějova. Zde se také Fajtl dostal 29. srpna 1934 v rámci výcviku poprvé do vzduchu. Následujícího roku akademii absolvoval a čekalo ho další stěhování v rámci Hané - tentokrát do Olomouce, kde sloužil u 2. leteckého pluku a zažil také první mobilizaci v květnu 1938.
Ani olomouckou anabází ale Fajtlovo „putování po Hané“ nekončilo, neboť se mu později splnil sen a byl poslán k výcviku na stíhacího pilota na letiště Stichovice u plumlovské přehrady, a poté přeložen k 63. letce v Přerově-Henčlově.
Následně absolvoval v Praze také - ke své nelibosti - výcvik na pilota vícemotorových letadel, aby mohl případně pilotovat i bombardéry. Právě během něj pak zažil druhou mobilizaci, která měla podle něj bojovně odhodlanou a nadšenou atmosféru.
„Jednou během ní, když jsme v uniformách vycházeli po představení z divadla, začali lidé nadšeně provolávat slávu armádě a vyhazovali nás do vzduchu. Byla v tom úžasná až posedlost rukovat proti jakékoli přesile. Tím větší zklamání a národní ponížení znamenala Mnichovská dohoda. I my letci jsme to brali jako potupnou zradu,“ popsal.
Nesměli bojovat a vyšší moc jim zabránila i uletětV té době přitom ještě netušil, jak hořké chvíle ho ještě teprve čekají. Právě v Přerově totiž musel 15. března 1939 po zahájení okupace Čech, Moravy a Slezska předat tamní letiště německé armádě. Předání a zapečetění strojů v hangárech zůstalo na něm, neboť velitel letiště dostal „housera“. Tyto momenty zachycuje i film o českých letcích Tmavomodrý svět.
Několik pilotů včetně Fajtla si před příjezdem německých sil v hlavě pohrávalo s myšlenkou uletět do Polska, i v této formě „boje“ jim ale zabránila vyšší moc.
„Zastavili jsme se před přístěnkem hangáru, jednotně odsoudili hnusné počasí, které škrtlo v mnohé hlavě šílený plán na úlet. Šeptali jsme si o něm v autě i s Bohouškem Horákem. Ne, v této situaci to nebylo možné. Rozbředlý terén, sněhové vánicové přeháňky a mraky až na zem by odradily od startu i toho nejstatečnějšího pilota,“ nastínil okolnosti Fajtl ve své knize.
V ní se také mimo jiné nepřímo dotkl i jedné z dodnes probíraných otázek - zda se republika měla bránit a zda by měla šanci.
„Viděli jsme, že Wehrmacht nebyl jenom „Cirkus plechový“, jak se hodně šuškalo. Německá letadla Ju-88, Do-17, He-111 a hlavně stíhací Me-109 byly moderní stroje, mnohem rychlejší než naše. Proti nim bychom v boji byli těžko obstáli. Také mobilní technika, která harašila i v ulicích Přerova, nebyla jenom z papundeklu pro vytírání očí, ale ukázala se dokonalou zbraní s mohutnou výzbrojí a výstrojí,“ popsal pozdější válečný hrdina.
Část Němců jen salutovala, jiní hajlovali. A někteří vytáhli pistoleJeho vyprávění navíc popisuje i velké rozdíly v chování německých vojáků. Zatímco někteří normálně salutovali a zahájili podle Fajtla konverzaci při předání slovy „je nám líto, ale konáme jenom svoji povinnost“, důstojník Schubert přebírající letiště si neodpustil hajlování.
„Studený, rozpačitý a trapný okamžik ukončil Schubert. Otevřel aktovku, vyndal pár tiskopisů a vedle na stůl položil letecké snímky našeho letiště, drze pořizované letouny Luftwaffe z velkých výšek při ilegálních přeletech našeho svrchovaného území,“ popsal Fajtl.
Večer pak vše vyvrcholilo střetem s německou hlídkou, jež neunesla odmítnutí nabídek k tanci od českých dívek sedících u stolu s Fajtlem a dalšími vojáky. Opilá dvojice si pak na Čechy počkala před hospodou, vytáhla na ně zbraně a hrozila jim zastřelením, což prokládala národnostními urážkami. Za to se ale české straně následně od německých důstojníků dostalo okázalé omluvy.
 
Válečný hrdina Fajtl
     
Už v „den potupy“ Fajtl přísahal, že odejde do zahraničí, protože odmítá sloužit nepříteli a hodlá mu škodit jak to jen půjde. Své předsevzetí proměnil v čin o necelé tři měsíce později.
„Vím jenom, že to, k čemu jsem se odhodlal, je správné a že je to výsledek výchovy našich dobrých kantorů v civilních i vojenských školách a vliv četby naší slavné historie. Říká se tomu láska k vlasti,“ shrnul ve své knize Fajtl.
„A s tou bych chtěl vydržet až do konce velkého boje, který bude i mým zápasem a který, jak jsem přesvědčen, musí přijít. Útěk za hranice byl nejvhodnější způsob, jak bezohlednou ránu pod pás vydržet, jak se po ní vzchopit, vstát a doufat, že najdeme příležitost k odplatě,“ dodal.
Bojoval na západní i východní frontě...Ten zamířil nejprve do Polska a poté do Francie, kde se zapojil i do vzdušných bojů.
„Po porážce Francie byl v červnu 1940 s dalšími asi čtyřmi tisíci československými vojáky evakuován do francouzského Alžírska a poté do Velké Británie. V září se pak zapojil do bitvy o Anglii,“ shrnul historik Jan Sobotka, který letcův životní příběh sepsal pro zařazení do Galerie osobností Olomouckého kraje, kterou sestavilo olomoucké Vlastivědné muzeum.
  Fajtl poté bojoval nad Francií či Belgií, v dubnu 1942 se pak stal prvním Čechem, který velel peruti složené převážně z britských pilotů. O měsíc později byl ale sestřelen (sám ovšem v bitvě také jedno letadlo sestřelil) a absolvoval dlouhou cestu z okupované Francie a internaci ve Španělsku. Trvalo tak více než rok, než se mu podařilo vrátit zpět do Velké Británie.
Během druhé světové války se přitom zapojil do bojů i na východní frontě a to například během podpory Slovenského národního povstání či opavsko-ostravské operace.
Když válka skončila, absolvoval Vysokou válečnou školu a posléze se tam stal lektorem, a také zamířil jako důstojník do generálního štábu. Také se v roce 1947 oženil s Hanou Chládkovou.
...ani to ho ale neuchránilo před represemi komunistůPo únorovém převratu roku 1948 se postupně stal pro komunistický režim nepohodlným a v roce 1949 byl propuštěn a degradován na vojína. Represe pak vyvrcholily o rok později zatčením a vězněním na Mírově. Rodina válečného hrdiny byla navíc bez náhrady vystěhována z pražského bytu.
Z vězení vyšel Fajtl až po 17 měsících a poté se živil nejprve jako dělník a pak jako účetní. Částečné rehabilitace se dočkal v roce 1964, kdy byl povýšen na plukovníka v záloze a stal se zaměstnancem československé státní inspekce jako vyšetřovatel leteckých nehod.
Na plnou rehabilitaci si ale musel počkat až do sametové revoluce. V roce 1990 je tak povýšen na generálmajora v záloze a roku 2002 do hodnosti generálporučíka v záloze. Válečný hrdina několika zemí nakonec umírá v Praze 4. října 2006 ve věku 94 let.
„Je mimo jiné nositelem nejvyššího státního vyznamenání České republiky - Řádu Bílého lva, dále Řádu Milana Rastislava Štefánika, nejvyššího francouzského státního vyznamenání - Řádu čestné legie a britského Distinguished Flying Cross,“ shrnul historik Sobotka.
 
zdroj: iDnes

Před 76 lety předal letiště okupantům. Odešel bojovat a stal se hrdinou
 
Nakonec se stal jedním z nejznámějších českých hrdinů druhé světové války. Právě před 76 lety ale musel letec František Fajtl zažívat hořké chvíle, když byl nucen bez boje předat přerovské letiště, kde sloužil, německé okupační armádě. Nezlomilo ho to, právě naopak. Přísahal, že odejde bojovat do zahraničí.
Dalších 11 fotografií v galerii František Fajtl v březnu 1939 proti německé okupaci bojovat nemohl. Ve Francii či Velké Británii, ale i na východní frontě, už ale do kokpitu k boji usednout mohl. | foto: Sbírka vojenského historika Jiřího Rajlicha
Budoucí hrdina se narodil 20. srpna 1912 v obci Donín, nynější místní části Toužetína ležícího v Ústeckém kraji. Zde také vyrostl a nastoupil na obchodní akademii v nedalekých Teplicích, kde v roce 1932 odmaturoval.
Poté ale zamířil na Moravu, neboť byl přijat do Vojenské akademie v Hranicích, jejímž úkolem byla příprava budoucích armádních důstojníků. Fajtlovým cílem bylo dostat se k letectvu.
„Konec prvního ročníku se blížil kvapíkem a začal mě mučit nejdůležitější starostí: co dělat, aby mě přijali k letectvu. Průšvihům jsem se dokázal vyhnout snadno, pro fyzičku jsem si přidával metry a minuty v běhu, při vzpírání kila, při fotbalu se vyhýbal zranění. Často jsem chodil za posluchači 5. čety, bývalými aspiranty letectva, a tahal z nich rozumy,“ popsal Fajtl ve své knize Z Donína do oblak.
Posedlost jít proti jakékoli přesile vystřídalo národní poníženíNakonec uspěl a ve druhém ročníku tak nastoupil k takzvanému leteckému oddělení, které sídlilo na letišti na kraji Prostějova. Zde se také Fajtl dostal 29. srpna 1934 v rámci výcviku poprvé do vzduchu. Následujícího roku akademii absolvoval a čekalo ho další stěhování v rámci Hané - tentokrát do Olomouce, kde sloužil u 2. leteckého pluku a zažil také první mobilizaci v květnu 1938.
Ani olomouckou anabází ale Fajtlovo „putování po Hané“ nekončilo, neboť se mu později splnil sen a byl poslán k výcviku na stíhacího pilota na letiště Stichovice u plumlovské přehrady, a poté přeložen k 63. letce v Přerově-Henčlově.
Následně absolvoval v Praze také - ke své nelibosti - výcvik na pilota vícemotorových letadel, aby mohl případně pilotovat i bombardéry. Právě během něj pak zažil druhou mobilizaci, která měla podle něj bojovně odhodlanou a nadšenou atmosféru.
„Jednou během ní, když jsme v uniformách vycházeli po představení z divadla, začali lidé nadšeně provolávat slávu armádě a vyhazovali nás do vzduchu. Byla v tom úžasná až posedlost rukovat proti jakékoli přesile. Tím větší zklamání a národní ponížení znamenala Mnichovská dohoda. I my letci jsme to brali jako potupnou zradu,“ popsal.
Nesměli bojovat a vyšší moc jim zabránila i uletětV té době přitom ještě netušil, jak hořké chvíle ho ještě teprve čekají. Právě v Přerově totiž musel 15. března 1939 po zahájení okupace Čech, Moravy a Slezska předat tamní letiště německé armádě. Předání a zapečetění strojů v hangárech zůstalo na něm, neboť velitel letiště dostal „housera“. Tyto momenty zachycuje i film o českých letcích Tmavomodrý svět.
Několik pilotů včetně Fajtla si před příjezdem německých sil v hlavě pohrávalo s myšlenkou uletět do Polska, i v této formě „boje“ jim ale zabránila vyšší moc.
„Zastavili jsme se před přístěnkem hangáru, jednotně odsoudili hnusné počasí, které škrtlo v mnohé hlavě šílený plán na úlet. Šeptali jsme si o něm v autě i s Bohouškem Horákem. Ne, v této situaci to nebylo možné. Rozbředlý terén, sněhové vánicové přeháňky a mraky až na zem by odradily od startu i toho nejstatečnějšího pilota,“ nastínil okolnosti Fajtl ve své knize.
V ní se také mimo jiné nepřímo dotkl i jedné z dodnes probíraných otázek - zda se republika měla bránit a zda by měla šanci.
„Viděli jsme, že Wehrmacht nebyl jenom „Cirkus plechový“, jak se hodně šuškalo. Německá letadla Ju-88, Do-17, He-111 a hlavně stíhací Me-109 byly moderní stroje, mnohem rychlejší než naše. Proti nim bychom v boji byli těžko obstáli. Také mobilní technika, která harašila i v ulicích Přerova, nebyla jenom z papundeklu pro vytírání očí, ale ukázala se dokonalou zbraní s mohutnou výzbrojí a výstrojí,“ popsal pozdější válečný hrdina.
Část Němců jen salutovala, jiní hajlovali. A někteří vytáhli pistoleJeho vyprávění navíc popisuje i velké rozdíly v chování německých vojáků. Zatímco někteří normálně salutovali a zahájili podle Fajtla konverzaci při předání slovy „je nám líto, ale konáme jenom svoji povinnost“, důstojník Schubert přebírající letiště si neodpustil hajlování.
„Studený, rozpačitý a trapný okamžik ukončil Schubert. Otevřel aktovku, vyndal pár tiskopisů a vedle na stůl položil letecké snímky našeho letiště, drze pořizované letouny Luftwaffe z velkých výšek při ilegálních přeletech našeho svrchovaného území,“ popsal Fajtl.
Večer pak vše vyvrcholilo střetem s německou hlídkou, jež neunesla odmítnutí nabídek k tanci od českých dívek sedících u stolu s Fajtlem a dalšími vojáky. Opilá dvojice si pak na Čechy počkala před hospodou, vytáhla na ně zbraně a hrozila jim zastřelením, což prokládala národnostními urážkami. Za to se ale české straně následně od německých důstojníků dostalo okázalé omluvy.
 
Válečný hrdina Fajtl
     
Už v „den potupy“ Fajtl přísahal, že odejde do zahraničí, protože odmítá sloužit nepříteli a hodlá mu škodit jak to jen půjde. Své předsevzetí proměnil v čin o necelé tři měsíce později.
„Vím jenom, že to, k čemu jsem se odhodlal, je správné a že je to výsledek výchovy našich dobrých kantorů v civilních i vojenských školách a vliv četby naší slavné historie. Říká se tomu láska k vlasti,“ shrnul ve své knize Fajtl.
„A s tou bych chtěl vydržet až do konce velkého boje, který bude i mým zápasem a který, jak jsem přesvědčen, musí přijít. Útěk za hranice byl nejvhodnější způsob, jak bezohlednou ránu pod pás vydržet, jak se po ní vzchopit, vstát a doufat, že najdeme příležitost k odplatě,“ dodal.
Bojoval na západní i východní frontě...Ten zamířil nejprve do Polska a poté do Francie, kde se zapojil i do vzdušných bojů.
„Po porážce Francie byl v červnu 1940 s dalšími asi čtyřmi tisíci československými vojáky evakuován do francouzského Alžírska a poté do Velké Británie. V září se pak zapojil do bitvy o Anglii,“ shrnul historik Jan Sobotka, který letcův životní příběh sepsal pro zařazení do Galerie osobností Olomouckého kraje, kterou sestavilo olomoucké Vlastivědné muzeum.
  Fajtl poté bojoval nad Francií či Belgií, v dubnu 1942 se pak stal prvním Čechem, který velel peruti složené převážně z britských pilotů. O měsíc později byl ale sestřelen (sám ovšem v bitvě také jedno letadlo sestřelil) a absolvoval dlouhou cestu z okupované Francie a internaci ve Španělsku. Trvalo tak více než rok, než se mu podařilo vrátit zpět do Velké Británie.
Během druhé světové války se přitom zapojil do bojů i na východní frontě a to například během podpory Slovenského národního povstání či opavsko-ostravské operace.
Když válka skončila, absolvoval Vysokou válečnou školu a posléze se tam stal lektorem, a také zamířil jako důstojník do generálního štábu. Také se v roce 1947 oženil s Hanou Chládkovou.
...ani to ho ale neuchránilo před represemi komunistůPo únorovém převratu roku 1948 se postupně stal pro komunistický režim nepohodlným a v roce 1949 byl propuštěn a degradován na vojína. Represe pak vyvrcholily o rok později zatčením a vězněním na Mírově. Rodina válečného hrdiny byla navíc bez náhrady vystěhována z pražského bytu.
Z vězení vyšel Fajtl až po 17 měsících a poté se živil nejprve jako dělník a pak jako účetní. Částečné rehabilitace se dočkal v roce 1964, kdy byl povýšen na plukovníka v záloze a stal se zaměstnancem československé státní inspekce jako vyšetřovatel leteckých nehod.
Na plnou rehabilitaci si ale musel počkat až do sametové revoluce. V roce 1990 je tak povýšen na generálmajora v záloze a roku 2002 do hodnosti generálporučíka v záloze. Válečný hrdina několika zemí nakonec umírá v Praze 4. října 2006 ve věku 94 let.
„Je mimo jiné nositelem nejvyššího státního vyznamenání České republiky - Řádu Bílého lva, dále Řádu Milana Rastislava Štefánika, nejvyššího francouzského státního vyznamenání - Řádu čestné legie a britského Distinguished Flying Cross,“ shrnul historik Sobotka.
 
zdroj: iDnes

Paní Jonesová
"Kolik z vás odpustilo svým nepřátelům?"
Ruku zvednou všichni, kromě jedné staré paní.
"Paní Jonesová, vy svým nepřátelům neodpustíte?"
"Já žádné nemám."
"To je velice neobvyklé, paní Jonesová. Kolik vám je?"
"98," odpoví stará paní.
"Paní Jonesová, mohla byste jít sem dopředu a povědět nám, jak někdo
může
žít 98 let a nemít na světě nepřítele?" Stará paní se s námahou zvedne,
přicupitá ke knězi, otočí se ke
shromáždění
a praví:
"Já ty kurvy přežila..."

Tank zasažen – co se děje po zásahu tanku, část 1. a 2.
 
Co se stane, když tank zasáhne protitanková střela?
 
Polský deník Dziennik Zbrojny přinesl zajímavou třídílnou analýzu o tom, co se děje s tankem po zásahu nejrůznější protitankovou municí. Vybuchuje vždy tank v oslňující spektakulární explozi? Samozřejmě, není tomu vždy tak.
Foto: Americký tank zasažený protitankovou kumulativní municí typu HEAT (High-Explosive Anti-Tank). Tank i posádka přežila. / Autor neznámý
 
Polský autor článku Jaroslaw Wolski na začátku zdůrazňuje jeden statisticky dokázány fakt – zasažení tanku protitankovou zbraní neznamená okamžité zničení nebo vyřazení tanku. Jako důkaz je předkládán první rusko-čečenský konflikt (podobných konfliktů je však řada), kdy ruské tanky vedly intenzivní boje s čečenskými povstalci.

Během bojů rusové přišli o 192 tanků, z toho 65 strojů bylo nenávratně (resp. vozidla se nevyplatilo opravovat) poškozeno. Zničeno však bylo „pouze" 23 moderních tanků T-80.

Z první nebo druhé čečenské války jsou známy i příklady, kdy tanky T-72 nebo T-80 přijaly 7 až 8 zásahů nejrůznějšími protitankovými zbraněmi. Tank i osádka zásahy přežila a pokračovala v boji. Jak je to možné?

Většina současných tanků, nebo tanků vyvinutých v nedavné minulosti, byla samozřejmě projektována při znalosti výkonů současných i vyvíjených protitankových zbraní. Z toho důvodu je většina tanků schopna přežít zásah současnými protitankovými zbraněmi.
 

Video: Kompilace videií ukazující zasažení obrněné techniky. Poznáte, která technika byla zničena? / Youtube
 
Přesněji takový zásah vydrží čelní pancíř věže v rozsahu +-35° v podélném směru a čelní pancíř korby v rozsahu +- 20. I přesto probití pancíře neznamená okamžité vyřazení vozidla z boje.

Podle autora je tank, pokud disponuje dobře vycvičenou posádkou, a bojuje v rámci integrovaných a dobře vedených skupin, velmi obtížně vyřaditelný z boje. Zejména pokud existuje dobrá souhra mezi tanky a pěchotou.

V současné době jsou populární nejrůznější videa na YouTube, ukazující „zkázu" protivníkova tanku. Z některých je jednoznačně patrné zničení tanku, ale realita, jak to tak bývá, není nikdy černo bílá.
 
https://www.youtube.com/watch?v=BGaxZr1ZlAg
Video: Zde posádka neměla šanci. / YouTube
 
Za prvé je nutno zdůraznit, že zasažení tanku neznamená automaticky jeho zničení. Většina videií z Libanonu, Iráku, Sýrie nebo Gazy právě končí v momentě zásahu tanku. Není těžké domyslet si proč.

Za druhé některá videa a fotky ukazují opakované zničení již jednou zničených nebo ukořistěných tanků bez posádky. Evakuace ukořistěného vozidla a jeho využití není vždy možná, proto lepé poslouží jako rekvizita pro propagandistická videa.

Některé ohromující exploze tanků mají také na svědomí střet rozdílných generací tanků a protitankových zbraní.

Je samozřejmé, pokud dostane zásah syrský tank T-54 z 50. let minulého století, oslabený desetiletím provozu, výkonou čínskou protitankovou střelou Hongjian-8 (včetně nejnovějších variant), skončí to pro T-54 naprostou katastrofu. Otázkou je, jak by si Hongjian-8 vedl proti nejnovější generací tanků.
 
Ve druhé částí seriálu polský autor Jarosław Wolski rozebral střetnutí dvou tanků na východě Ukrajiny u města Doněck. Ukrajinský vládní tank T-64BV zasáhla podkaliberní střela do předního pancíře korby. Tank zásah přežil, ale byl následně opuštěn posádkou. Vozidla se nakonec zmocnili proruští povstalci.
oto: Ukrajinský tank T-64BV zasáhla podkaliberní střela do čelního pancíře korby. Tank i posádka přežila. / Autor neznámý
 
Představme si hlavního aktéra hry, ukrajinský tank T-64BV. Tank T-64BV je modernizovanou verzí T-64B z přelomu 70. a 80. let minulého století. V porovnání se staršími verzemi se T-64BV vyznačuje větší palebnou silou a vyšší úrovní balistické ochrany.

Základní pancíř tanku zůstal zachován. Balistickou ochranu věže a korby ale posílilo 220 obdélníkových segmentů reaktivního pancéřování Kontakt-1.

Tank T-64BV se na straně ukrajinské armády, resp. 1. obrněné brigády, zapojil do bojů o město Doněck. Zhruba před měsícem však byl zasažen protitankovou zbraní, opuštěn posádkou a ukořištěn proruskými povstalci.

Tank, podle fotografií zveřejněným proruskými povstalci, dostal zásah v polovině čelního pancíře trupu asi pod úhlem 10° až 15° od podélné osy. Stroj zasáhla podkaliberní střela typu APFSDS-T (Armour Piercing Discarding Sabot Fin Stabilised - Tracer) vypálená jiným tankem.
 
Foto: Střela pancířem nepronikla. / Autor neznámý

Střela neprorazila pancéřování a plně funkční vozidlo posádka opustila. Tanku se zmocnili proruští povstalci, „opravili" jej a začali používat pro své potřeby.

Lze s velkou pravděpodobností určit, jaká „rodina" tankové munice vozidlo zasáhla. Podkaliberní střelu vypálil 125mm tankový kanón 2A46. O jaký tank se jednalo, není zřejmé. Nejpočetnějším tankem na straně povstalců jsou však právě T-64BV, poté T-64A a T-64B. V rukou povstalců bylo spatřeno i několik T-72.

Teoreticky nejsilnější podkaliberní střela, která mohla vozidlo zasáhnout je 3BM42. Pokud tedy pomineme, že T-64BV zasáhl tank ruské armády vybavený nejnovější generací protitankové munice nebo ukořistěný ukrajinský tank vybavený moderní ruskou municí.

Munici 3BM42 zavedl Sovětský svaz do výzbroje v roce 1986. Střela 3BM42 má dvoudílné jádro z wolframu ukryté v ocelovém plášti. Podle oficiálních údajů je střela schopná probít 440 mm ekvivalentu homogenního válcovaného pancíře RHAe (Rolled Homogenous Armour eqvivalent) na vzdálenost 2000 metrů pod úhlem 90°. Samozřejmě na kratší vzdálenost je průbojnost munice větší.
 
Foto: Střela zasáhla tank pod úhlem z podelného směru( pohled zhora). / Autor neznámý

Tank T-64BV mohla klidně zasáhnout i méně vykoná munice. Ukrajinské jednotky i proruští povstalci používají především střelivo zavedené v ukrajinské armádě, kromě výše uvedeného, typy 3BM15 (270-300 mm RHAe), 3BM22 (340-370 mm RHAe) a 3BM26 (370-400 mm RHAe).

Odkud povstalci munici získali? Na východě země se rozpady celé jednotky a základny ukrajinské armády. Povstalci měli tak dostatek možností a času vyprázdnit sklady. Použití výkonnější munice na straně povstalců však samozřejmě nelze vyloučit.

Jakou obranu střela rodiny 3BM při zásahu T-64BV překonávala? Čelní pancíř korby T-64BV, počítáno kolmo, se skládá z 80 mm tvrzené oceli, následovaný vrstvou textitového skla o celkové tloušťce 105 mm. Pancíř uzavírá tvrzená ocel o tloušťce 20 mm.

Balistická odolnost takto skloněného vrstveného pancíře tanku T-64BV dosahuje 350 mm RHAe proti sovětským podkaliberním střelám s krátkým wolframovým jádrem. Naštěstí pro posádku byl zasažený tank dovybaven navíc 30 mm silným ocelovým štítem, ten při daném sklonu čela korby poskytuje dodatečnou odolnost ekvivalentu 90 mm RHAe.
 
Foto: Posádka ve stresu tank opustila. / Autor neznámý

Čelní pancíř korby byl vybaven také reaktivním pancéřováním, to je ale určeno proti kumulativním náložím protitankových střel.

Sečteno a podtrženo. Čelo korby T-64BV dosahuje proti podkaliberním střelám teoretickou odolnost až 440 mm RHAe. Střela navíc zasáhla čelo pod úhlem 10 až 15°, tedy pronikala ještě větší tloušťkou pancíře. Výsledná odolnost pancíře proti pronikající střele tak byla ještě o 15 % větší.

Samozřejmě proti nejnovější generaci munice by T-64BV neměl šanci. Příklad však ukazuje, že zásah tanku nerovná se automaticky jeho konci a smrt posádky. Je nutno posuzovat typ munice (střely), vzdálenost, místo zásahu i úhel zásahu.
 
zdroj: Armádní noviny.cz

Když mě neznámá žena na ulici požádala ať přispěju na rakovinu, dal jsem jí cigáro.

Nebuďte rasisté, buďte jako Mario. Je to italský instalatér, vyroben Japonci, hovoří anglicky, vypadá jako Mexičan, skáče jako černoch a mince chytá jako Žid.

Pokud se nám podaří přesvědčit Číňany, že varlata džihádistů jsou afrodiziaka, je problém ISIS do roka vyřešen.

- Hele, proč máš těch Apple Watch spuštěný odpočet času? 
- To je stav baterky ... 

Profesní životopis Byl jsem ředitelem jedného velkého koncernového podniku. Kávu mi vařila sexy sekretářka, do práce jsem jazdil Tatrou 613. Jednou za mnou přišli, abych zaplatil 5 000,- Kč na pohřeb člena ÚV KSČ. Řekl jsem, že za 5000,- Kč pochovám celý ÚV sám. Od té doby jsem pracoval jako ředitel malého podniku. Kávu mi vařila stará sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 603. Jednou mi vyčítali, že jsem nebyl na poslední schůzi KSČ. Řekl jsem, že kdybych věděl, že je opravdu poslední, přišel bych s transparentem. Od té doby jsem pracoval jako mistr. Do práce jsem jezdil vlastním autem, kávu si vařil sám. Na stěně jsem měl obraz Husáka a Lollobrigidy. Řekli mi, abych tu kurvu sundal. Sundal jsem Husáka... Od té doby jsem pracoval na výkopech. Do práce jsem jezdil na kole a kávu jsem si nosil v termosce. Když jsem kopal, přišli za mnou, aby si kolo schoval, že tady půjde sovětská delegace. Řekl jsem, že se nemusí bát, kolo mám zamknuté a pojištené. ... a od té doby jsem byl nezaměstnaný .... ale život mne poučil .... byl jsem dlouhé roky nezaměstnaný, pak přišel sametový převrat ... Nechal jsem se rehabilitovat Od té doby pracuji v politice. Kávu mi vaří sexy sekretářka, do práce mě vozí řidič v Audi. Držím hubu a zvedám ruku, jak je potřeba. Moje životní úroveň zase stoupá. Na výstřelky mládí jen v hezkém vzpomínám

Malý cigán s mamou varí v kuchyni, vopchá si hlavu do múky a vraví:
"Aha, mama, ja som biely."
Mama mu dá facku a povie mu:
"No chod sa ukazat otcovi aky je z teba teraz gadžo."
Príde za otcom a vraví mu:
"Pozri sa na mňa otec - ja som biely."
Otec mu tiež dá jednu facku a pošle ho za dedom.
Príde malý cigán k dedovi a hovorí mu:
"Aha, dedo,  ja som biely. "
Dedo mu tiež dal jednu facku a ešte ho nakopal do riti.
Malý mrokar sa vrátil spät do kuchyne a mama sa ho opýtala:
"Nože a aké si si zobral z toho ponaučenie ?!"
A malý cigán jej odpovie:
"Som 7 minút biely a už vás mám všetkých dosť, vy kurvy cigánske...!"

Jede blondýna v autě za náklaďákem. Když je na semaforu červená, blondýna vystoupí, jde za řidičem a říká: Dobrý den, já jsem Zuzana a ztrácíte náklad.
Řidič mlčí a jede dál. Na dalším semaforu jde zas blondýna za řidičem a říká: Dobrý den, já jsem Zuzana a ztrácíte náklad. Naskočí zelená a řidič jede dál.
Na třetím semaforu, kde je zase červená blondýna zastaví a jde za řidičem: Dobrý den, já jsem Zuzana a ztrácíte náklad. Řidič už to nevydrží a říká:
Dobrý den, já jsem Karel. Je zima. SYPEM.

Zastaví auto pri lese a vybehne z neho vodič. Začne močiť z cesty do krovia. Zrazu sa z krovia ozve:
- Kua, neštite mi na chrbát!
- Preboha, hovorte slušne, mám v aute dámu!
- A čo si myslíte, že ja tu súložím s ježkom?