Lynx_cz

Postrach železnic jménem hloubkaři. Za jediný den zasáhli 90 lokomotiv
 
Přinášeli naději i smrt, budili hrůzu i obdiv. Tak by se dala ve zkratce charakterizovat činnost takzvaných hloubkařů, kteří jsou neodmyslitelně spojeni se závěrečnými měsíci druhé světové války v českých zemích.   P-47 Thunderbolt útočí. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz
 
 
Hloubkaři je označení pro americké stíhací letouny, které na území okupovaném Němci útočily na pozemní cíle, jež sloužily nebo podle mínění pilotů mohly sloužit k vojenským účelům. Tedy zejména parní lokomotivy (odtud pramení česká přezdívka pro hloubkaře, kterým se říkalo kotláři), nákladní a cisternové vagony, výtopny (depa), na silnicích pak na vojenská vozidla a v neposlední řadě německá letiště.
Bohužel, nebyly ojedinělé případy, kdy si hloubkaři vzali na mušku civilní auta, koňské potahy a autobusy. Označení “hloubkař” pochází z německého Tiefflieger (doslova: hloubkový letec, resp. letoun pohybující se nízko nad zemí). Na Moravě byly německé jednotky a zásobovací kolony v přífrontovém pásmu soustavně napadány sovětskými bitevními letouny typu Iljušin Il-2 do posledních hodin války.
 
První zkušenost s válkou v protektorátu
Hloubkaři se začali v rostoucí míře na českém nebi objevovat od února 1945. Pro mnohé lidi znamenali první skutečnou bezprostřední zkušenost s leteckými a vůbec vojenskými akcemi spojenců. Do té doby byli spíše zvyklí na časté přelety amerických bombardovacích svazů mířících vysoko nad jejich hlavami do Německa nebo Polska. Tedy pokud nebydleli v těch českých a moravských městech, která byla od druhé poloviny roku 1944 nálety přímo postižena (Záluží u Mostu, Plzeň, Pardubice, Brno, Praha aj.).
 
Fotogalerie      
Uvědomme si, že každý, kdo takový útok například na vlak zažil, a to platí nejen o cestujících a železničářích, ale také o lidech, kteří se nacházeli stovky metrů od tratě, v dráze kulek vypálených z palubních zbraní letounů, se ocitl nečekaně v přímém ohrožení života.
 
Na rozdíl od Sovětského svazu a Německa neměli Američané speciální bitevní letoun. Nejvíce se mu blížil A-36A Apache, který byl vyvinut jako střemhlavý bombardér a který nezapřel podobu se svým slavnějším “příbuzným” P-51 Mustang. V Evropě se proto k hloubkovým útokům používaly standardní stíhací letouny, které byly původně určeny k doprovodu těžkých bombardérů: dvoumotorový dvoutrupý P-38 Lightning a jednomotorové P-47 Thunderbolt a P-51 Mustang.
Tyto letouny sloužily u tří amerických leteckých armád (8., 9. a 15.) a zapojily se do akcí nad českými zeměmi. Nejlépe se osvědčil rychlý, robustní a odolný P-47, jímž bylo vybaveno na konci války dvanáct z patnácti stíhacích skupin 9. letecké armády. Ta tvořila páteř taktického či bitevního letectva Spojených států v západní a střední Evropě.
 
  Standardní výzbrojí těchto letounů byl kulomet ráže 12,7 milimetru. Dosahoval kadenci až 750 ran za minutu. Kulky spolehlivě probíjely nejen pláště kotlů lokomotiv, ale také jejich hnací kola nebo kolejnice. P-38 měly čtyři kulomety a jeden kanon ráže 20 milimetrů, P-47 osm a P-51 šest kulometů. Díky tomu piloti disponovali značnou palebnou silou, která byla občas doplněna trhavými pumami (o hmotnosti 500 liber, tj. 227 kilogramů) nebo střepinovými pumami (260 liber, tj. 118 kilogramů) či neřízenými raketami HVAR ráže 127 milimetrů.
 
Nejprve hloubkové nálety v českých zemích podnikali stíhači z 8. a 15. letecké armády po splnění svých eskortních povinností (např. 14. října a 28. prosince 1944, 15. února, 3. března a 25. března 1945), později se vydávali na “volný lov” (např. 31. března a 4. dubna 1945).
Po 10. dubnu 1945 štafetu převzali kolegové z 9. letecké armády. Jejich úkolem byla přímá a nepřímá podpora postupu jednotlivých pozemních amerických armád v západní a střední Evropě. Hlavní roli při hloubkových útocích v Čechách sehrálo XIX Tactical Air Command (složené z pěti a později dokonce ze sedmi stíhacích skupin), které „mělo na starosti“ 3. americkou armádu Georgie S. Pattona, Jr. Ta v druhé polovině dubna 1945 sváděla boje v Bavorsku a blížila se k předmnichovským československým hranicím.
 
Útoky hloubkařů
  Znič, co najdeš, ale strojvůdci dej šanciJelikož Čechy až do samého konce války ležely v hlubokém týlu nepřítele, navíc s fungující dopravní infrastrukturou, typická mise hloubkařů spadala do kategorie tzv. ozbrojený průzkum (anglicky armed reconnaissance či armed recce), což se v praxi rovnalo vyhledávání a ničení libovolných pozemních cílů na předem nebo po startu určeném teritoriu.
 
Obvyklý průběh hloubkového útoku by se dal popsat asi takto: Pokud hloubkaři zpozorovali kouř stoupající z komína parní lokomotivy táhnoucí osobní vlak, obvykle zakroužili nebo přeletěli trať, aby dali najevo, že mají v úmyslu zaútočit, a umožnili strojvedoucímu zastavit a společně s cestujícími se uchýlit do bezpečí. Poté se stočili kolmo na trať a snažili se zasáhnout kotel lokomotivy. Letouny se vzdálily, jakmile z děravého kotle vyrazil charakteristický sloup horké páry.
Situace se mohla změnit v případě, že mezi cestujícími byli vojáci, kteří se rozhodli střelbu opětovat. Piloti se pak mohli oprávněně domnívat, že jde ve skutečnosti o vlak přepravující vojsko, který mohou zničit všemi prostředky, aniž by museli či měli brát na cokoliv ohledy. V případě vlaků s uzavřenými nákladními vagony nebo vlaků evidentně s vojenským nákladem (např. vozidla na plošinových vagonech, tanky, kanony, cisternové vagony apod.) hloubkaři zaútočili bez varování, což mohlo vést k tragickým následkům – zranění nebo smrti strojvedoucího nebo topiče. Nezřídka se také přihodilo, že personál vlaku hloubkaře zaregistroval příliš pozdě - prostě proto, že nebyli slyšet kvůli silnému větru nebo výhledu bránil např. les.
Červený šátek v jetelovém poli je nápadný ...Jak se chránit při náletu hloubkařů
Německé i protektorátní úřady a noviny radily, jak se chovat při nebezpečí ze strany hloubkařů:
„Když je někdo překvapen hloubkovým náletem na rozlehlém volném prostranství nebo na široké ulici, udělá dobře, když okamžitě zalehne na zem... Stíny stromů nebo porostů maskují ležící tělo. Přirozeně že je nutno dávat přednost stěnám zákopů hromadám zeminy a obzvláště svahům, avšak pouze tehdy, pokud jsou orientovány proti směru příletu... Pro venkovské obyvatelstvo platí stejné rady. Nemělo by se oblékat tak, aby se příliš odlišovalo od svého okolí. Červený šátek v jetelovém poli je nápadný,“ napsal týdeník Das Reich.
Hloubkaři poprvé v Čechách. Útok na důl Kohinoor IIPrvní doložený hloubkový útok v českých zemích se odehrál 21. května 1944. Ve 13:35 měli američtí stíhači (v úvahu připadají dva piloti z 505. stíhací perutě 339. stíhací skupiny - Capt. Donald A. Larson a 1st Lt. George Knight) poškodit potrubí, elektrickou centrálu, kotelnu, těžní stroj a chladicí věž u hlubinného dolu na těžbu hnědého uhlí Kohinoor II (dříve Kaisergrube a Jan II, za války patřil společnosti Sudetenländische Bergbau AG) u Mariánských Radčic na Mostecku.
Zpravodajští důstojníci tento cíl identifikovali jako „továrnu“. Letecký poplach byl v Mostu vyhlášen mezi 13:31 a 14:16. O této události se zmínil Miloslav P., který byl totálně nasazen v Sudetenländische Treibstoffwerke AG v Záluží u Mostu, v dopise svým rodičům: „...Při poplachu nás pouštějí z Werku ven. Jak začne houkat siréna, každý praští s tím, co má v ruce, a už se utíká k nejbližší bráně a od ní ještě jeden až dva kilometry. Tam se vyhledá nějaká šikovná mez a čeká se, co bude. V neděli odpoledne, právě když jsme utíkali, jsme viděli, jak se nad naším lágrem objevila stíhačka. Byla velmi nízko, pokropila z kulometů dělostřelecké pozice a zmizela, aniž by po ní měli čas vystřelit. Patrně si to přilétla fotografovat...“
 
Více než tři měsíce poté byla napadena první lokomotiva u nás (a současně šlo o “premiéru” hloubkařů na území tehdejšího protektorátu). O zápis do dějin letecké války u nás se postaral 1st Lt. Charles E. McGee z 332. stíhací skupiny 15. letecké armády, která měla 24. srpna 1944 za úkol doprovodit americké bombardéry při náletu na pardubické letiště.
 
Nejprve sestřelil německý letoun Fw 190 z výcvikové bitevní eskadry SG 151, který se zřítil u silnice spojující Staré Jesenčany a Dražkovice a jeho pilot Ofhr. Beato Nager zahynul. Tento souboj byl pomocí počítačové animace rekonstruován - byť ne zcela věrohodně - v dokumentární sérii Stíhači v boji, kterou nedávno vysílala Česká televize.
„Když jsem začal stoupat, všiml jsem si vlaku, který zrovna přijížděl do stanice, a tak jsem se spustil za ním a střílel na lokomotivu, kterou jsem poškodil,“vylíčil stručně tuto událost Charles E. McGee ve svých memoárech. Cílem byl vojenský transport Dg 6453 na zastávce Horky u Čáslavi (okr. Kutná Hora) na trati Kolín-Havlíčkův Brod. Patnáct vagonů bylo zasaženo, nikoliv však samotná lokomotiva. Tři lidé utrpěli zraněni (německý voják, železničář a civilní osoba). V oficiálním hlášení o této misi byly udány souřadnice odpovídající severozápadnímu okraji Chrudimi. Této informaci však nelze přikládat velkou váhu, vzhledem k častým odchylkám při určení lokality v amerických dokumentech.
Byli všichni hloubkaři černoši? 
Není bez zajímavosti, že snad všichni pamětníci tvrdí, že v kabině hloubkařů seděli černoši, kteří prý cenili své bílé zuby. Přitom pouze jediná jednotka amerického letectva – právě 332. stíhací skupina (známá jako Tuskegee Airmen) – byla tvořena piloty tmavé pleti. Tento mýtus má však racionální základ: stíhačky se pohybovaly nízko nad zemí a lidé viděli jen tmavé masky s dýchacím přístrojem na obličeji pilota.
 
Takto lidé mohli spatřit pilota - v tmavé kukle a brýlích.
  Hloubkaři ovlivnili život na venkově v mnoha ohledech. Přesvědčit se o tom můžeme v kronikách. “Letěli osm metrů nad zemí, podél trati, přes stráň, městu se vyhnuli, zničili a poškodili lokomotivy na trati Mirošov-Nezvěstice, mezi Zbirohem a Holoubkovem … Před palbou kulomety dali znamení červeným praporkem … Hloubkoví letci způsobili značný rozruch mezi obyvatelstvem, neboť poprvé jsme spatřili tyto letce-akrobaty při jejich práci. Spustí se ze značné výšky prudce - střemhlav k zemi a začnou řádit, rány z kulometů přímo prší … Pracují velmi dobře,” dočteme se v kronice Rokycan.
Jízdní řád protektorátních drah z července 1944, poslední, který byl vydán, platil na jaře 1945 často jen na papíře. Počet osobních vlaků se průběžně redukoval, nemluvě o praktickém zrušení rychlíků. Pošta se doručovala s velkým zpožděním a vázlo také zásobování potravinami a uhlím, které bylo závislé na železnici. Lidé přestávali posílat děti do škol (mnohé byly ostatně zavřeny, protože poskytovaly střechu nad hlavou německým uprchlíkům) z obavy, že se na cestě stanou oběťmi palby hloubkařů.
Časté přelety stíhaček, které se ve vzduchu nesetkávaly s žádným odporem nepřítele, lidé považovali za předzvěst frontových bojů, což umocňovala všudypřítomná šeptanda. Někteří se proto rozhodli vybudovat improvizované kryty, kde by v případě nouze přečkali do konce války.
 
Černý den železniční dopravy 
Asi nejznámější a z vojenského hlediska nepochybně nejvýznamnější akcí hloubkařů u nás byl úder na německá letiště 16. dubna 1945. Američtí stíhači v Čechách, Sasku, Bavorsku a Rakousku dosáhli toho dne astronomického skóre: 939 (či dokonce 958) zničených nepřátelských letadel na zemi. Skutečný počet byl nepochybně nižší, ovšem nepodařilo se porovnat údaje americké provenience s údaji na německé straně.
V Čechách operovaly P-51 Mustang z pěti stíhacích skupin (4., 78., 339., 355 a 364.) 8. letecké armády a P-47 ze dvou stíhacích skupin (367. a 368.) 9. letecké armády. Dohromady jim bylo uznáno téměř 300 zničených a více než 240 poškozených letadel ve Kbelích, Letňanech, Čakovicích, Klecanech, Kralupech nad Vltavou, Ruzyni, Chebu, Plzni, Klatovech, Mariánských Lázních a Českých Budějovicích. Nejlepší výsledek zaznamenala 78. stíhací skupina (124-87), následovaná 4. stíhací skupinou (66-48). Tento úspěch byl ovšem vykoupen tím, že se na základnu už nevrátilo osm strojů této skupiny (všechny byly sestřeleny protiletadlovými kanony), což byla čtvrtá nejhorší bilance v historii této jednotky! Mezi zajatými byl Lt. Col. Sidney S. Woods, zástupce velitele.
 
Opravdu černý den zažila železniční doprava 17. dubna 1945. Odhaduje se, že z provozu bylo vyřazeno až devadesát lokomotiv, z toho osm ve stanici a výtopně v Lužné-Lišanech, nemluvě o třech útocích na stanici v Hořovicích. Díky příznivému počasí byli hloubkaři v Čechách mimořádně aktivní - potvrzují to dobová hlášení četníků a například ředitelství protektorátních drah v Plzni. Poprvé o sobě dali hloubkaři vědět v 8:25 u Rokycan, naposledy o jedenáct hodin později v 19:45 v Bratkovicích na Příbramsku. Nejlépe si vedla 368. stíhací skupina, která si v Čechách na své konto připsala naprostou většinu ze 71 zničených a 18 poškozených lokomotiv, které jí byly toho dne přiznány.
 
Těžce postižené Mirotice 
Ofenziva hloubkařů v Čechách kulminovala nesporně 29. dubna 1945. Bylo napadeno dvacet dva nádraží - např. v Rokycanech, Písku, Berouně, Zdicích, Táboře a Strakonicích. Terčem několika vln útoků se stala výpadovka z Prahy do Písku a Strakonic. Podle pilota jednoho z amerických průzkumných letadel, které ráno monitorovalo situaci v Čechách, přesouvalo asi tisíc vozidel různého druhu.
Uvedené sdělení vzbudilo u zpravodajských důstojníků velký rozruch, ovšem byly to spíše kolony uprchlíků, mezi které se připletli němečtí vojáci. Doplatily na to Milín na Příbramsku a především Mirotice na Písecku, do té doby válkou nedotčené. Zemřelo 13 obyvatel a několik vojáků a německých civilistů.
Následky opakovaných náletů stíhacích bombardérů v Miroticích 29. dubna 1945.
  Pumami, raketami nebo při ostřelování byly zasaženy téměř všechny domy na náměstí a v okolí. Situaci v Miroticích sugestivně zachytil kronikář Mirovic a regionální historik Jan Toman, který na místo dorazil ještě před odletem posledních hloubkařů: „Silnice od křižovatky k Orlíku až ke škole byla plna zabitých zvířat, rozstřílených uprchlických vozů, rozházených věcí apod. Vše to jsem viděl na vlastní oči týž den o půl třetí odpoledne. Po cestě do Mirotic (na kole) jsme spatřili další rozbité uprchlické vozy a shořelá auta. Nad Miroticemi si vznášel dým a už z dálky bylo vidět rozbité domy a obnažené střechy. Když jsme přijeli na dolejší konec v Miroticích před Sladkovských, v okamžiku, kdy nad hlavou zase kroužila letadla, uviděli jsme nezapomenutelný obraz zkázy a zpustošení. Na silnici před Veislovou koželužnou zahazovali maďarští vojáci veliký pumový kráter, koželužna i protější domy byly zbořeny, ulice plná spadalých tašek a trosek. Uprostřed náměstí plno rozbitých uprchlických vozů, nafouknutých mrtvol zvířat, rozbitý dům Vařenků, Barešů...“
Derniéra ve velkém styluVelení 9. letecké armády naposledy naplánovalo akce stíhacích bombardérů v Čechách 4. května 1945. Dlužno dodat, že to byla derniéra ve velkém stylu. Do Čech postupně odstartovalo přes dvě stovky letadel ze šesti stíhacích skupin, která za sebou zanechala 25 až 30 lokomotiv s proděravěnými kotly v prostoru mezi Ústí nad Labem, Prahou a Českými Budějovicemi. U Berouna hloubkaři na několika místech napadli příslušníky Ruské osvobozenecké armády, tzv. Vlasovce, kteří střelbu neopětovali, mávali rukama a rozvinuli na zemi červeno-modro-bílé vlajky, což mělo přimět piloty k odletu. Přesto bylo zabito nebo zraněno mnoho vojáků, které piloti zaměnili za Němce.
Nedaleko Blažejovic u Volar omylem hloubkaři zaútočili na jeden z pochodů smrti. Zatímco vězeňkyně pravděpodobně vyvázly bez úhony, střely usmrtily jednu dozorkyni a dvě další těžce zranily. Zubožené ženy chtěly využít zmatku k útěku, ale záhy je dostihli ostatní strážní a dvacet dva jich zavraždili.
 
Povstalci proti německým jednotkám postupujícím na Prahu z několika směrů čekali na pomoc hloubkařů marně. Od 5. května 1945 sice československý rozhlas opakovaně vysílal v tomto duchu výzvy v češtině, angličtině a ruštině, ale americké letectvo zjevně respektovalo demarkační linii rozdělující Čechy. Jeho akce se počínaje 5. květnem 1945 omezily na průzkumné lety a hlídkování nad územím, na které pronikla americká armáda. Praha se nacházela na území, které měla podle spojenecké dohody osvobodit Rudá armáda.
 
Pochopitelně ne všechny útoky hloubkařů měly tragické následky. Jarmila Škachová vzpomíná, že „letci se otáčeli přímo nad naším dvorem (30. dubna 1945 v Mořině na Berounsku - pozn. autora), kde uprostřed stál mohutný strom a pod ním traktor. Letci se patrně domnívali, že jej tam mají schovaný Němci, kteří v noci houfně opouštěli naše území... Když nad námi začala hučet letadla, zakřičel na mne pan Košák, který věděl, co bude následovat, abych se rychle schovala. Byla jsem právě uprostřed dvora; skočila jsem tedy pod strom a přitiskla se ke kmeni. Ve vteřině kolem mne létaly náboje, ale žádný mě ani neškrábl! Ovšem traktor vedle mě byl na maděru a pan Košák na mrtvici.“
 
Stovky prostřílených lokomotivVyčíslit přesně škody, které hloubkaři v českých zemích způsobili, je krajně obtížný, ne-li nemožný úkol. Problém spočívá v tom, že máme sice obstojný přehled (i když nikoliv vyčerpávající) o útocích v protektorátu - díky tomu, že zdejší veřejná správa fungovala do posledních dnů okupace, ale totéž se nedá říci o bývalých Sudetech, kde se dochovala jen malá část souvisejících pramenů.
Z poválečných inventářů lze odhadnout, že hloubkaři poškodili nejméně 650 lokomotiv. Ale ani sto otvorů po kulkách nepřivedlo lokomotivu na šrotiště. Naprostá většina z nich byla poměrně rychle opravena a sloužila u ČSD ještě dlouho po válce. Zjištěný počet 450 německých letadel zničených Američany a Brity na zemi se opírá výhradně o jejich prameny, a bude tedy nejspíše nadsazený. Nejčastěji hloubkaři “navštívili” chebské letiště - celkem patnáctkrát v deseti dnech. Zemřelo asi pět set lidí - Čechů, německých uprchlíků, německých a maďarských vojáků.
 
Třebaže by se mohlo na první pohled zdát podle intenzity útoků, škod na vozovém parku (zvlášť citelně se to týkalo lokomotiv v některých exponovaných výtopnách – Plzeň, Zdice, Rakovník aj.) a podle mnohdy emotivně laděných zápisů v obecních kronikách na první pohled zdát, že železniční doprava byla v Čechách na přelomu dubna a května 1945 v důsledku útoků hloubkařů zcela paralyzována, není to pravda. I když na některých úsecích či v železničních stanicích, které hloubkaři bombardovali, byl provoz výrazně omezen nebo dokonce ukončen a obnoven až po osvobození.
 
Hloubkaři zasažená lokomotiva.
  Americké letectvo pozbylo při hloubkových útocích v letech 1944 a 1945 celkem 28 stíhaček (většina z nich byla typu P-51), tři čtvrtiny z nich ve dvou dnech: 16. a 17. dubna 1945. Třináct pilotů padlo (prvním byl 2nd Lt. William L. Kiggins 11. října 1944 u Slatiny, nynější městské části Brna, posledním 1st Lt. Virgil P. Kirkham 30. dubna 1945 u Trhanova na Domažlicku), z patnácti ostatních bylo třináct zajato a dva se do konce války skrývali (2nd Lt. Frederick W. Turner a 1st Lt. Oscar T. Ridley). Devatenáct ztracených letounů patřilo 8. letecké armádě; šest 9. armádě a dva zbývající 15. armádě. Nejhůře dopadla 4. stíhací skupina (8. letecká armáda), která v Čechách “zanechala” devět strojů.
 
Útok na pozemní cíle vždy představoval pro pilota (bez ohledu na to, zda měl nebo neměl zkušenosti) velké nebezpečí vyplývající z toho, že se musel snést doslova pár metrů nad zemí. Nešlo jen o protileteckou obranu, ale také o vrcholky stromů, dráty elektrického vedení, ostatní útočící letouny, exploze vlastních pum, exploze zasaženého cíle apod. Jakákoliv chyba v rychlosti přesahující 600 kilometrů za hodinu mohla vést ke smrtelné havárii.
 
 
O autorovi
Filip Vojtášek
Absolvoval Filozofickou fakultu UK. Zajímá se o letectví za druhé světové války. Je spoluautorem knih Praha v plamenech (2008) a Bomby na Květnou neděli (2012) a vydavatelem blogu Hloubkaři o útocích spojeneckých stíhacích letadel (hloubkařů) na železnici a další pozemní cíle v českých zemích
 
 
zdroj: iDnes

To nevymyslíš.....
 
Z policejního hlášení:
 
"Při přejíždění příčného zpomalovacího prahu přes základní školou v ulici XY, vypadla dvaapadesátiletému řidiči speciálního vozidla údržby silnic z úst cigareta, která mu zapadla do oděvu a způsobila jeho vznícení a popálila muže na genitáliích. Řidič své vozidlo zastavil, hasícím přístrojem na sobě oděv uhasil, načež aktivoval pracovní rameno stroje a tím vytrhl příčný práh z ukotvení a složil jej na chodník. Poté ve svém stroji odjel do nedaleké nemocnice, kde si nechal ošetřit popáleniny na břiše, genitáliích a nohou. V nemocnici jej zadrželi policisté a zahájili proti němu jednání ve věci poškozování cizí věci, případně dalších přestupků. .... "

To nevymyslíš.....
 
Z policejního hlášení:
 
"Při přejíždění příčného zpomalovacího prahu přes základní školou v ulici XY, vypadla dvaapadesátiletému řidiči speciálního vozidla údržby silnic z úst cigareta, která mu zapadla do oděvu a způsobila jeho vznícení a popálila muže na genitáliích. Řidič své vozidlo zastavil, hasícím přístrojem na sobě oděv uhasil, načež aktivoval pracovní rameno stroje a tím vytrhl příčný práh z ukotvení a složil jej na chodník. Poté ve svém stroji odjel do nedaleké nemocnice, kde si nechal ošetřit popáleniny na břiše, genitáliích a nohou. V nemocnici jej zadrželi policisté a zahájili proti němu jednání ve věci poškozování cizí věci, případně dalších přestupků. .... "

To nevymyslíš.....
 
Z policejního hlášení:
 
"Při přejíždění příčného zpomalovacího prahu přes základní školou v ulici XY, vypadla dvaapadesátiletému řidiči speciálního vozidla údržby silnic z úst cigareta, která mu zapadla do oděvu a způsobila jeho vznícení a popálila muže na genitáliích. Řidič své vozidlo zastavil, hasícím přístrojem na sobě oděv uhasil, načež aktivoval pracovní rameno stroje a tím vytrhl příčný práh z ukotvení a složil jej na chodník. Poté ve svém stroji odjel do nedaleké nemocnice, kde si nechal ošetřit popáleniny na břiše, genitáliích a nohou. V nemocnici jej zadrželi policisté a zahájili proti němu jednání ve věci poškozování cizí věci, případně dalších přestupků. .... "

21. dubna 1918 byl sestřelen Manfred von Richthofen
německý pilot 

Manfred von Richthofen se narodil 2. května 1892 v Breslau (dnes Wrocław, Polsko). V roce 1903 nastoupil Manfred jako jedenáctiletý do vojenské školy. Kadetský výcvik po šesti letech úspěšně ukončil, pokračoval ve studiu na vojenské akademii a konečně v roce 1911 nastoupil do služby v 1. hulánském regimentu „Kaiser Alexander III“, kde po roce dosáhl hodnosti poručíka.
 


Po vypuknutí první světové války odešel se svým plukem na frontu. Koncem roku 1914 získal Železný kříž III. třídy. Hlídkování za nepřátelskými liniemi se mu však zdálo nudné, a tak požádal o přeřazení. Vyhověli mu a v květnu 1915 se dostal k letectvu. Nejprve však musel absolvovat výcvik.

Perličkou je, že Richthofenovi dělalo zvládnutí pilotního techniky velké problémy. Již při svém prvním sólovém letu havaroval a pouze zázrakem unikl smrti. Během výcviku nakonec zničil dvě letadla a také závěrečné zkoušky absolvoval s odřenýma ušima.

Leteckou kariéru začíná u polního leteckého oddělení č. 69 jako pozorovatel a pilot dvoumístného letadla Albatros C-1 na východní frontě. V září 1916 je přeložen k elitní stíhací letce Jagstaffel 2 na německo-francouzském bojišti, které velel kapitán Oswald Boelcke. Pod jeho vedením vzlétl 17. září 1916, spolu s dalšími čtyřmi piloty, do své první opravdové bojové akce. Skončila úspěšně, každý sestřelil jeden britský stroj, přičemž Němci nezaznamenali žádnou ztrátu. Manfred von Richthofen poslal k zemi stíhací bombardér FE2b a dosáhl tak své první oficiální vítězství. Slovo oficiálně třeba zdůraznit. Už jako pilot pozorovacího letadla totiž sestřelil dvě francouzské stíhačky, do statistik mu je však nezahrnou, protože mu tato vítězství neměl kdo potvrdit. Richthofen ještě do konce roku 1916 zvýšil své skóre na 15 vítězství a v lednu 1917 obdržel jako jeden z mála vyznamenání Pour la Mérite a v téže době ho jmenovali i za velitele letky Jasta 11. V březnu 1917 se stal členem letky Jasta 11 také jeho mladší bratr Lothar, který do konce války dosáhl 40 sestřelů. 
 

Příslušníci australské jednotky u vraku Richthofenova letounu 21. 4 1918


Prvním krokem po převzetí velení nad Jasta 11 bylo její přezbrojení. Richthofen zařídil, aby namísto letadel Halberstadt D.III, které měly slabé motory, dostala výkonnější a modernější stroje Albatros D.III. To své si dal celé natřít červeně. Netrvalo dlouho a stalo se pověstným na obou stranách fronty. Němci ho přezdívali Der Rote Kampfflieger, Francouzi mu zase říkali Le Diable Rouge. Nejznámější označení Rudý baron vzniklo až později a bylo nepřesné. Manfred von Richthofen byl sice šlechtic, ale jeho titul zněl svobodný pán. Prusko titul barona nepoužívalo. Na konci března 1917 ho povýšili na nadporučíka a hned o šestnáct dní později na kapitána. Jenže ani on nedosahoval pouze vítězství. Obrovské štěstí měl například 6. března 1917, když palba z anglické stíhačky zasáhla motor a nádrž jeho letadla. Stroj kupodivu nezačal hořet a dokonce se mu s ním podařilo nouzově přistát. V červnu 1917 byl Richthofen jmenován velitelem nově zformované stíhací eskadry Jagdgeschwarder 1 (letky č. 4, 6, 10 a 11). Tato skupina vešla posléze ve známost pro pestré pomalování jednotlivých strojů jako Richthofenův cirkus. V srpnu 1917 ho nepřátelská kulka ze stíhačky F.E.2d zasáhla do hlavy, ztratil vědomí a klesal s letadlem k zemi. Ve výšce asi 150 metrů se však jakoby zázrakem probral, a přestože měl zrak zalitý krví, dokázal přistát. Už o šest týdnů však znovu seděl v letadle a zaznamenal další vítězství. V září 1917 dostala Jasta 1 jako první k dispozici zbrusu nový trojplošník Fokker Dr.1. „Dreidecker“. 
 
 
Čestná salva nad jeho hrobem a původní hrob


Za úsvitu 21. dubna 1918 se Richthofen vydal na osamocenou patrolu v okolí Sailly-le-Sec. Pojednou se na obloze objevily dva anglické Camely od 209. squadrony, pilotované poručíkem W.R. Mayem a kapitánem A. Roy-Brownem. Po krátké honičce byl Richthofen sestřelen a dopadl k australské dělostřelecké baterii. Podle některých zdrojů jej setřelil A. Roy-Brown, pravděpodobněji ho však zasáhla náhodná kulka vypálená ze zákopu, neboť letěl příliš blízko země. 22. dubna 1918 byl respektovanému nepříteli vystrojen pohřeb se všemi vojenskými poctami. Když byla rakev s Richthofenovým tělem spouštěna do hrobu, kroužila nad hřbitovem britská letadla a australská jednotka vypálila čestnou salvu. Britský pilot přelétávající německé letiště v Cappy shodil smutenční věnce a dopis informující Němce o Richthofenově smrti. Richthofenově rodině zaslali přesný popis pohřebního ceremoniálu a fotografii Manfredova hrobu. V roce 1925 byly jeho ostatky vyzvednuty a převezeny do rodinné hrobky ve Wiesbadenu. Za celou válku je mu připisováno 80 potvrzených sestřelů.
 

Slavnostní převážení jeho ostatků v roce 1925



http://cs.wikipedia.org/wiki/Manfred_von_Richthofen
internet

20. dubna 1900 se narodil Karol Pekník
slovenský generál

Karol Pekník se narodil v Pezinku. V roce 1911 nastoupil na gymnázium v Bratislavě. Po skončení studia na gymnáziu v Bratislavě v roce 1915 pokračoval na vyšší vojenské reálce v Bratislavě. 
Vojenskou kariéru začal 16. srpna 1920, kdy byl odveden v Trnavě. Po úspěšném složení přijímacích zkoušek se stal od 1. října 1920 posluchačům vojenské akademie v Hranicích, kterou ukončil 13. srpna 1922. Od 1. září 1922 byl zařazen do Pěšího pluku 39 "Výzvědný" s posádkou v Bratislavě, kde působil jako velitel čety a později velitel roty doprovodných zbraní. Na jaře 1935 úspěšně složil přijímací zkoušky do Vysoké školy vojenské v Praze. 19. dubna 1938 byl v rámci předepsané roční praxe přidělen na velitelství Divise 6 v Brně a ustanoven do funkce přednosty 4. etapového oddělení štábu divize, kde setrval do 31. ledna 1939. V době všeobecné mobilizace československé branné moci byl přidělen do operační skupiny 3. operačního oddělení štábu II. armády Jirásek v Olomouci. Od 31. ledna 1939 až do rozbití Československé republiky byl důstojníkem 3. operačního oddělení na štábu velitelství VII. sboru v Banské Bystrici. 
 



Po vzniku Slovenského štátu byl 15. března 1939 ustanoven přednostou 4. oddělení Hlavního vojenského velitelství v Bratislavě. 16. března 1939 byl přeložen do skupiny důstojníků generálního štábu v hodnosti štábní kapitán generálního štábu. Koncem března 1939 se v Bratislavě zúčastnil schůzky s generálním inspektorem slovenské armády divizním generálem Rudolfem Viestem, velitelem VI. sboru podplukovníkem generálního štábu. Augustinem Malárem a dalšími podobně smýšlejícími slovenskými důstojníky, na níž se projednávali možnosti pomoci českým vojákům při jejich ilegálních útěcích z protektorátu. 28. srpna 1939 se stal zástupcem náčelníka štábu slovenské Polní armády Bernolák a v této funkci se zúčastnil tažení proti Polsku. 9. října 1939 byl ustanoven zástupcem náčelníka štábu MNO a 1. dubna 1940 za náčelníka štábu MNO v Bratislavě. Od listopadu 1940 působil jako náčelník štábu Vojenské správy v Bratislavě a profesor Vysoké vojenské školy v Bratislavě. Po napadení SSSR Německem se v období 27. června až 19. prosince 1941 zúčastnil jako zástupce náčelníka štábu armádního velitelství Lipa tažení slovenské armády do SSSR. V březnu 1942 byl jmenován velitelem pěšího pluku č. 1 v Bratislavě a od 10. května 1942 byl II. náčelníkem štábu ministra národní obrany. Od 1. srpna 1942 působí opět jako náčelník štábu Vojenské správy s dočasným pověřením vykonávat funkci velitele Vojenské správy. V létě 1943 opět odvelen na východní frontu, kde převzal 10. srpna 1943 velení bývalé Zajišťovací divize, která byla reorganizována na 2. pěší divizi. 15. listopadu 1943 se stal velitelem 1. pěší divize, která vznikla z bývalé Rychlé divize. Pod jeho velením uskutečnila ústup do Rumunska. Tam byla později reorganizována na 1. technickou brigádu.
 

Hrob generála Pekníka v Pezinku


Po návratu na Slovensko začátkem léta 1944 navázal s podplukovníkem generálního štábu Janem Golianem a dalšími představiteli odboje a spolu s nimi se zapojil do příprav Povstání. Bezprostředně po jeho vypuknutí odešel do Banské Bystrice, kde převzal od majora generálního štábu Júlia Noska funkci přednosty 3. operačního oddělení 1. československé armády na Slovensku. V jejím rámci byly k 10. září 1944 zrušeny dvě obranné oblasti a vzniklo 6 taktických skupin, letecká skupina a v přímé podřízenosti velitelství 1. československé armády na Slovensku další menší podpůrné jednotky. Ve velmi komplikovaných a neustále se měnících podmínkách se Karol Pekník významnou měrou podílel na řízení bojových operací povstalecké armády. Po potlačení Povstání a přechodu jednotek na partyzánský způsob boje se Karol Pekník přesunul na Donovaly, odkud se pokusil proniknout přes obkličující pás německých jednotek. 1. listopadu 1944 byl však nedaleko Svatého Ondřeje nad Hronom (dnes část obce Pohronský Bukovec) zajat příslušníky Einsatzkommando 14 a ještě týž den byl při pokusu o útěk zastřelen. Po osvobození byly jeho ostatky exhumovány a převezeny do rodného Pezinku. 25. října 1946 byl povýšen do hodnosti brigádní generál in memoriam.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Karol_Pekník
internet

19. dubna 1985 zemřel Pavel Ivanovič Batov
sovětský generál

Pavel Ivanovič Batovse narodil 1. června 1897 ve vesnici Filisovo u Rybinska v Jaroslavské gubernii. Bojoval v první světové válce ve 3. pěším pluku carské gardy. V roce 1917 byl na frontě zraněn a záhy nato převelen jako poddůstojník do Petrohradu. Zde ho získali na stranu bolševiků. Vstoupil tedy do Rudé armády. Nejdříve jako kulometčík se zúčastnil potlačení povstání bílých ve své rodné gubernii, poté byl asistentem velitele Vojenského výboru v Rybinsku.
 


V roce 1926 je vybrán do důstojnické školy ve Vystrelu. Po ukončení důstojnické školy v roce 1927 byl Batov jmenován velitelem praporu v 1. moskevské proletářské střelecké divizi. Tam sloužil následujících 9 let. Do komunistické strany vstoupil v roce 1929. V roce 1936 získal "Čestnou medaili" a dokončil úspěšně dálkové studium na Frunzeho vojenské akademii a poté byl odeslán jako "dobrovolník" pod krycím jménem Fritz Pablo do Španělska a zařazen jako pobočník generála Lukacze, který velel 12. mezinárodní brigádě hájící přístup k Madridu. Na frontě byl dvakrát zraněn a za statečnost byl vyznamenán Leninovým řádem a Řádem Rudého praporu. 8. srpna 1937 byl povýšen do hodnosti brigádní generál. Domů se vrátil v prosinci 1937 a byl pověřen velením 10. střelecké armády, jejíž velitelství sídlilo ve Voroněži. Poté byl velitelem 3. střelecké armády. Po začátku války v Polsku byla jeho armáda přemístěna do Běloruska. 4. listopadu 1939 byl povýšen na divizního generála. Následně byla 3. střelecká armáda převelena do Finska, kde se zúčastnila druhé fáze Zimní války proti Finsku v březnu 1940. Za službu na finské frontě byl vyznamenán druhým Leninovým řádem. 4. června 1940 byl povýšen na generálporučíka.
 


Po útoku Německa na Sovětský svaz převzal 14. srpna funkce zástupce velitele Jižního frontu, velitele 51. armády a zástupce velitele všech pozemních sil na Krymu. Po krymské porážce Batov sloužil od ledna 1942 do října 1942 u Brjanského frontu, nejdříve jako velitel 3. armády a poté od února jako zástupce velitele frontu. Od července 1942 velel frontu generálporučík Konstantin Konstantinovič Rokossovskij, se kterým navázal přátelský vztah. V bojích o Stalingrad se stal velitel 4. tankového sboru. 27. října 1942 byl tento sbor přeměněn na 65. střeleckou armádu a Batov jí velel až do konce války. Jeho 65. střelecká armáda byla hlavním strůjcem porážky Němců u Stalingradu. Brzy po porážce německé VI. armády, 18. února 1943 se 65. střelecká armáda začala přesunovat na sever, aby posílila sovětský Centrální front. Poté se zúčastnila řady ofenzív postupně na Centrálním frontu a Běloruském frontu. Za své úspěchy v Bobrujské operaci byl 19. června 1944 povýšen na generálplukovníka. V lednu 1945 byla jeho armáda součástí 2. běloruského frontu, vytlačující německá vojska z Polska. V dubnu 1945 tvořila 65. střelecká armáda útočné čelo 3. běloruského frontu při přechodu Odry a při útoku na Berlín. 
 


Po válce sloužil postupně u 7. mechanizované armády umístěné v Polsku, 11. gardové armády v Baltské oblasti s hlavním stanem v Kaliningradu. V roce 1949 byl jmenován prvním zástupcem náčelníka sovětských okupačních jednotek v Německu. Poté absolvoval Vorošilovu Akademii generálního štábu. 10. března 1955 byl povýšen na armádního generála. V roce 1956 velel v Maďarsku a právě jeho jednotky potlačily povstání. V letech 1963-1965 byl náčelníkem generálního štábu vojsk Varšavské smlouvy. Poté odešel do výslužby. I po odchodu byl činný při tvorbě odborné vojenské literatury. Některá jeho díla se stala učebnicemi sovětských vojenských škol. Zemřel 19. dubna 1985 a byl s poctami pohřben na slavném moskevském hřbitově Novoděvičij.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Ivanovič_Batov
internet

18. dubna 1958 zemřel Maurice Gustave Gamelin
francouzský generál

Maurice Gustave Gamelin se narodil 20. září 1872 v Paříži. Svoji vojenskou kariéru zahájil vstupem do vojenské školy v Saint-Cyru, kterou absolvoval v roce 1893. Prodělal praxi koloniálního důstojníka v Alžíru a po čtyřech letech byl přijat na Válečnou akademii. Po jejím absolvování jako kapitán nastoupil v roce 1900 do štábu XV. armádního sboru. V březnu 1914 jej generál Joffre přivedl do generálního štábu, ale když nedlouho nato vypukla válka, odešel Gamelin k válčícím jednotkám a stal se velitelem brigády. Následujícího roku Gamelin jako velitel pěší divize vzdoroval úspěšně útoku německé přesily na řece Oise. V roce 1916 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.
 


Po skončené válce stál Gamelin od roku 1920 v čele vojenské mise do Brazílie, odkud se v důsledku nemoci vrátil v roce 1924. Poté byl vyslán k francouzským jednotkám na Blízkém východě, neboť Libanon a Sýrie byly tehdy pod mandátem Společnosti národů a francouzskou správou. Do Francie se vrátil až v roce 1929, kdy mu bylo svěřeno velení nad armádním sborem. Až v roce 1931 byl povolán zpět do generálního štábu a v roce 1935 se stal viceprezidentem nejvyšší válečné rady. 

S odvoláním na tvrzení, že Francouzi si nepřejí novou válku, ustupovala francouzská diplomacie i její vojenské špičky Hitlerovi, který postupně zamířil do Sárska, Porýní a Rakouska. Gamelin v čele generálního štábu nevyvinul žádnou činnost ani při bezprostředním ohrožení Československa, tedy francouzského spojence. V roce 1939 byl nejvyšším velitelem spojeneckých vojsk ve Francii, ale po přepadení Polska se Francie zapojila do boje proti Německu zvláštním způsobem. Dodnes se této fázi říká "podivná válka" či "válka vsedě". Jeho vojáci seděli v Maginotově linii a čekali, co udělá nepřítel.
 


Když 10. května 1940 Němci zaútočili, domníval se Gamelin s celým svým štábem, že jde o oprášenou variantu Schlieffenova plánu z minulé války. Jednotky francouzské armády proto zamířily na sever, aby pomohly spojeneckým Belgičanům a Nizozemcům a Gamelin sám setrval v klidu v hlavním stanu ve Vincennes nedaleko Paříže. Brzy ztratil přehled o dění na frontách, zejména když se zcela zhroutil komunikační systém. Gamelin podcenil obrněné jednotky a při jeho obranné taktice jej ani nenapadlo pokusit se na německý útok odpovědět protiútokem. Nakonec s odvoláním na svůj věk (bylo mu tehdy 68 let) devět dní po německém útoku rezignoval. Vichistický režim jej v únoru 1942 postavil za tuto porážku před soud, ale netroufal si jej odsoudit. Držel jej ve vězení rok, dokud si generála nepřevzali Němci a neodvezli jej do Buchenwaldu. 

Maurice Gustave Gamelin pobyt v koncentračním táboře přežil. Po válce žil ještě 13 let, psal svoje memoáry a kritizoval všechny bývalé spolupracovníky i ty, kteří údajně spolupracovat nechtěli. On podle svých pamětí jen sloužil vlasti a za porážku Francie nenesl žádnou odpovědnost. 18. dubna 1958 v Paříži zemřel v pařížské vojenské nemocnici Val de Grâce a byl pohřben na tamějším hřbitově Passy.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Maurice_Gamelin
internet

17. dubna 1893 se narodil Emanuel Moravec
československý důstojník a později kolaborant s nacisty

Emanuel Moravec se narodil v Praze. Vystudoval Vyšší průmyslovou školu a v roce 1912 složil maturitní zkoušku. 
 


28. července 1914 je odveden do rakousko - uherské armády a poslán do Školy jednoročních dobrovolníků v Salcburku.Po jejím ukončení je odeslán na východní bojiště a v roce 1915 upadl do ruského zajetí. Žádá o ruské občanství, aby mohl vstoupit do České družiny. Protože mu nebylo vyhověno tak v roce 1916 vstupuje do I. srbské dobrovolnické divize a jako poručík se stává velitelem kulometné čety. V září téhož roku je u Amzači zraněn. V roce 1917. Po svém zotavení se hlásí do československých legií. Při odvodu se dpopouští podvodu a tvrdí, že je strojní inženýr. Snažil se tak zlepšit svou pozici při přijetí. Nastupuje k 6. československému střeleckému pluku v Borispolu a účastní se s ním i Bitvy u Zborova. V červenci 1918 si při bojích u obce Bogatinskaja zlomil po pádu z koně klíční kost a nemůže se navrátit ke své jednotce. Zůstává tedy v Omsku jako velitel kulometného oddílu. Během léčení píše své první dílo "Články vojenské, Sibiř". Jeho literární činnost nezůstane nepovšimnuta a 31. ledna 1919 se Moravec stává pracovníkem politicko-informačního oddělení Ministerstva vojenství ČSR na Sibiři. 4. června 1919 je jmenován velitelem technického oddílu na Ruském ostrově v zálivu Petra Velikého, jižně od Vladivostoku. V lednu 1920 se oženil s Ruskou Helenou Grigorijevnou Bekovou. Bylo jí 17 let a čekala s ním dítě.

Po návratu do vlasti zůstal v československé armádě. Sloužil jako zpravodajský důstojník na štábu Zemského vojenského velitelství v Užhorodě. Vystudoval Vysokou válečnou školu v Praze a poté od roku 1923 v hodnosti majora pracuje na štábu Zemského vojenského velitelství v Praze. V roce 1926 nachází hloubková kontrola v Moravcově oddělení finanční nesrovnalosti. Moravec je tedy odvolán ze Zemského vojenského velitelství a v roce 1927 se stává velitelem 1 polního praporu Pěšího pluku 24 ve Znojmě. Jeho manželství prochází krizí. Moravec je převelen do Michalovců a zde se Moravec seznamuje s Ilonou Emmou Pavlou Szondyovou. Děvče je o 21 let mladší než on. Od roku 1931 začíná Emanuel Moravec vyučovat na Vysoké válečné škole v Praze. V roce 1932 se rozvádí se svou první ženou a téhož roku se žení s osmnáctiletou Szondyovou.v roce 1933 je Moravec jmenován plukovníkem generálního štábu československé armády.

Moravec také působí na poli literárním. Píše několik novinových článků, zejména do "Přítomnosti" a "Lidových novin". Některé své články publikuje pod pseudonymem Stanislav Yester. Je považován za jednoho z našich předních odborníků na vojenství. V roce 1934 vydává knihu "Vojáci a doba. I. část, Důstojnický stav kdysi a dnes". Kniha je značně kontroverzní. Moravec se v díle přiklání k autoritativní demokracii a myšlenkově souzní s principy italského fašismu. V roce 1935 vydává "Válečné možnosti ve střední Evropě a tažení v Habeši" a o rok později "Obrana státu II. samostatná část díla "Vojáci a doba". V jeho textech se objevují úvahy o nutnosti spolupráce Československa s Polskem a fašistickou Itálií. Je pozoruhodné, že zatímco inklinuje k principům italského fašizmu, tak nacistické Německo vnímá jako nebezpečí.

V roce 1937 na pohřbu TGM vedl Prahou vojenský průvod a stál u jeho rakve čestnou stráž. Při mobilizaci v září 1938 je přidělen k Zemskému vojenskému velitelství do Košic, ale nakonec se stává náčelníkem štábu IV. armády dislokované ve Znojmě, kam měl směřovat hlavní úder wehrmachtu. Stává se členem Výboru na obranu republiky a jako zástupce tohoto výboru se setkává s prezidentem Edvardem Benešem po podepsání Mnichovské dohody a snaží se přimět prezidenta Beneše a generála Syrového k obraně vlasti za každou cenu a dochází k rozkolu mezi ním a Benešem. 5. října 1938 je v "Lidových novinách" vydán jeho článek "Účtování a co dále". Je to předzvěst jeho názorového zlomu a jeho pozdější kolaborace s Němci. Pro tento svůj neskrývaně nepřátelský postoj k vládě a prezidentovi byl nucen opustit Vysokou školu válečnou, byl přeložen do Památníku osvobození v Praze na Žižkově a hlavní štáb mu zakázal publikovat. Plukovník Moravec však odmítl rozkaz uposlechnout a začal publikovat pod pseudonymem E. Herold. V říjnu 1938 se rozvádí a 14. 11. 1938 byl poslán do výslužby.
 


15. března 1939 nacisté obsazují Čechy a Moravu. Dochází k jeho názorovému zlomu. V létě absolvuje poznávací cestu po Říši a vrací se nadšen. V říjnu 1939 vychází jeho kniha "V úloze mouřenína, Československá tragedie r. 1938" což je už jasný a ucelený program totální spolupráce českého národa s nacisty. Začíná pracovat v Českém rozhlase. Své rozhlasové komentáře vydává v roce 1940 knižně pod názvem "Ve službách nové Evropy - Rok před mikrofonem - Padesát přednášek". Spolupracuje s K.H.Frankem. Po příchodu Reinharda Heydricha do úřadu 28. září 1941 ho Moravec osobně navštěvuje a rukoudáním přísahá věrnost Říši. Moravcova oddanost Říši šla tak daleko, že jeho syn Igor sloužil v proslulé divizi SS Totenkopf, Jiří ve wehrmachtu, nejmladší Pavel byl členem Hitlerjugend a jeho třetí žena Jolana se stala konfidentkou gestapa. Od roku 1941 byl předsedou organizace "Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě". Tato organizace měla svůj vzor v hitlerjugend a měla vychovávat mládež k loajalitě k Říši.

Po zatčení Aloise Eliáše a rozpadu jeho vlády byla 19. ledna 1942 ustanovena vláda Jaroslava Krejčího. Emanuel Moravec v ní převzal místo ministra školství a národní osvěty. 

Při plánování zahraničního exilu o provedení nějaké významné akce bylo zvažováno mezi atentátem na Reinharda Heydricha a atentátem na Emanuela Moravce. Nakonec bylo rozhodnuto provést atentáty oba. Atentát na Reinharda Heydricha měla provést skupina Anthropoid a skutečně ho úspěšně provedla. Atentát na Emanuela Moravce měla provést skupina Tin ve složení rotný Ludvík Cupal a rotný Jaroslav Švarc. Výsadek byl proveden v noci z 29. na 30. dubna 1942 nedaleko vsi Padrť u Rožmitálu. Skupina se však při dopadu rozdělila a navíc nenalezla svou výstroj. Jaroslavu Švarcovi se podařilo dostat do Prahy, kde se připojil k Opálkovi a později zahynul v kryptě kostela sv. Karla Boromejského v Resslově ulici. Cupalovi se podařilo dostat na Moravu a operoval tam společně se skupinou Intransitive. Nakonec byl Cupal 15. ledna 1943 obklíčen ve svém úkrytu v cihelně u Velehradu a raději se zastřelil, než aby se vzdal.

Emanuel Moravec aktivně rozbíjí české fašistické organizace "Vlajka" a "Národní obec fašistická" protože je jejich program příliš národně zaměřený a tedy v rozporu s cíli Říše. Členové jsou dílem popraveni a dílem posláni do koncentračních táborů. Zbytek je včleněn do "Národního souručenství".
 


Když v květnu 1945 začalo Pražské povstání, státní ministr K. H. Frank usoudil, že Moravcův projev v rozhlase uklidní situaci. Pražské rádio bylo již obsazeno povstalci, takže nacisté Moravce převáželi k mělnické vysílačce, kterou měli ještě pod kontrolou. Autu, v němž sedí Moravec, během cesty došel benzin, a tak řidič vystoupil. V tom okamžiku Moravec vytáhne z kapsy revolver a v kabině auta se zastřelí. Řidič pak mrtvolu zavezl do budovy biskupského gymnázia ve Winterově ulici, kde sídlilo velitelství pražské pořádkové policie. Na dvoře gymnázia bylo tělo pohřbeno a 7. června 1945 exhumováno. 

Moravcův nejmladší syn zahynul během války při bombardování, nejstarší syn byl po válce v roce 1947 popraven kvůli své účasti v jednotkách SS.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Emanuel_Moravec
internet

16. dubna 1945 byla potopena německá loď Goya
počet obětí činí 6000 - 7000 osob
 


Goya byla norská nákladní loď. Její výtlak činil 5230 BRT, byla 146 metrů dlouhá a 17,4 metrů široká. Její rychlost dosahovala 18 uzlů. Stavba lodi Goya byla zahájena v roce 1939 v norské loděnici Avers Mek.Verkst. A/S. Její stavbu si objednal rejdař A/S Ludwig Mowinkels Rederi Bergen. Když Němci vtrhli do Norska, plavidlo zabavili a dokončili jeho stavbu. V dubnu 1940 byla Goya spuštěna na vodu. 6. ledna byla oficiálně zařazena do služby v německém válečném námořnictvu. Nejdříve plnila funkci pomocné lodi a plovoucího skladu pro německé ponorky operující v Baltu. V červnu 1943 dostala novou funkci a dále sloužila jako plovoucí základna pro 27. ponorkovou flotilu. Od srpna 1943 pak plnila funkci cvičného cíle pro posádky 24. výcvikové ponorkové flotily. V roce 1944 byla loď přemalována a získala maskovací nátěr a dále sloužila jako transportní loď pro německé vojáky.
 

Spouštění lodi Goya na vodu


Počátkem roku 1945 z Východního Pruska utíkali miliony Němců před postupující Rudou armádou. Německé velení se snažilo pro evakuaci uprchlíků využít každou loď, která byla poblíž. A tak k transportům prchajících Němců byla určena i Goya. Plavba z Východního Pruska do Německa byla velmi riskantní, protože Baltské moře bylo pod kontrolou jak sovětských letadel, tak i sovětských ponorek. 30. ledna 1945 byl sovětskou ponorkou S-13 pod velením kapitána Marineska potopena loď Wilhelm Gustloff. zahynulo téměř 10 000 osob. Stejná ponorka potopila 10. února další transport. Tentokrát se jednalo o loď General von Steuben a zahynulo 3600 osob.
 

Loď Goya opatřená maskovacím nátěrem


16. dubna 1945 vyplouvá z přístavu Hel loď Goya. Oficiálně je na palubě 6100 osob, ale počet je ve skutečnosti větší. Bylo využito každé místo na palubě, protože se vědělo, že je to jeden z posledních transportů. Krátce po vyplutí byla loď napadena sovětskými bombardéry. Ztráty na životech jsou minimální, ale loď se musí na 20 minut zastavit aby opravila škody. Navíc je její rychlost díky poškození snížena na polovinu. Její šance na uniknutí ponorkám rapidně poklesla.
 

Kapitán Vladimír Konstantinovič Konovalov před ponorkou L-3


Kolem 23 hodiny loď objevuje sovětská ponorka L-3 pod velením kapitána Konovalova. Poškozená loď mu nemá šanci uniknout a kapitán ponorku přesouvá do palebného postavení. Ve 23:52 je loď torpédována a během pouhých sedmi minut se potápí. Potopení lodi přežilo 183 osob. Odhad počtu obětí se pohybuje mezi 6000 až 7000. Jedná se druhou největší námořní katastrofu.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Goya_(lo%C4%8F)
internet

15. dubna 1998 zemřel Pol Pot
kambodžský diktátor

Pol Pot se ve skutečnosti jmenoval Saloth Sar. Narodil se v březnu 1928 (někdy bývá uváděno i datum 19. května 1928) ve vesnici Preksbauv, přibližně 130 km severně od Phnompenhu.Když bylo Sarovi deset, nastoupil dle khmerské tradice na rok do buddhistického kláštera Botum Vadei v Phnompenhu. Poté navštěvoval katolickou školu École Miche a pak prošel ještě třemi dalšími školami, aby získal stipendium pro studium ve Francii. V roce 1949 odjel do Paříže studovat elektrotechniku. Ve Francii se seznámil s myšlenkou komunismu a revoluce, stal se členem marxistického kroužku khmerských studentů. Navázal tak kontakty s lidmi, kteří se v budoucnu stanou čelnými představiteli Rudých Khmerů. Během studií dokonce vstoupil do Komunistické strany Francie.
 


Do Kambodže se vrátil v roce 1952. Právě vrcholila první válka v Indočíně a proti francouzské nadvládě bojovali na kambodžském území roajalistické odbojové skupiny, dále vojenští velitelé, jimž šlo spíše o kontrolu území než o nezávislost Kambodže, prostí bandité a hlavně Viet Minh (Liga boje za nezávislost Vietnamu). Pol Pot se přidal k tomuto odboji a odešel do džungle, kde pobýval na území ovládaném Viet Minhem a největším kambodžským odbojovým hnutím Khmer Issarakem. Vstoupil do Indočínské komunistické strany, v níž dominovali Vietnamci. Nezávislost pro Kambodžu však na Francii získal Sihanuk, tehdy ještě král. Stalo se tak hlavně díky obratnému vyjednávání, kdy jeho hlavním argumentem bylo, že buď Kambodža včas obdrží nezávislost, nebo se v zemi chopí moci komunisté. Na ženevské konferenci roku 1954 byla Kambodži, na rozdíl od Vietnamu a Laosu, potvrzena plná územní integrita a partyzánské oddíly se musely buď vzdát, nebo opustit zemi. Po vyhlášení nezávislosti se Pol Pot vrátil do Phnompenhu, kde měl za úkol infiltrovat Demokratickou stranu, nejsilnější politickou stranu v zemi, a zprostředkovávat kontakty mezi legální levicovou stranou Pracheachon a ilegální komunistickou Lidovou revoluční stranou Kambodže. Rovněž vyučoval na soukromé škole historii a francouzskou literaturu. Pravděpodobně již během studií ve Francii se seznámil s dívkou Khieu Ponnary, pocházející z bohaté kambodžské rodiny. 14. července 1956 se s ní oženil. Přestože strana Pracheachon v mnoha směrech podporovala politiku prince Sihanuka, například sdílela jeho antiamerikanismus a chválila jej za pročínskou politiku, stala se terčem četných Sihanukových výpadů, neboť vládní činitelé na ni nahlíželi jako na komunistické semeniště. Sihanuk začal její příznivce označovat za Rudé Khmery. Členové Pracheachonu byli pod policejním dozorem a několik jich bylo zabito.

Ačkoliv v tu dobu bylo komunistické hnutí v Kambodži relativně slabé, rostlo Pol Potovo osobní postavení. V roce 1960 se stal mužem číslo tři v nově založené Komunistické straně Kambodže. Po smrti tajemníka Tou Samoutha v roce 1962 a pochybnostech o loajalitě jeho zástupce Nuona Cheya se mu otevřela cesta k postu vůdce strany. Roku 1963 odešel do džungle, kde zprvu pod dohledem Vietnamců a postupně čím dál více samostatně organizoval komunistické hnutí i partyzánské jednotky.
S jeho celoživotní konspirací souvisí i řada přezdívek: Pouk, Pol, 87, Prastrýc, První bratr, 99, Střed strany etc. Svůj nejznámější pseudonym Pol Pot přijal v roce 1970, důvod výběru není znám.
Paranoia šla u něho ruku v ruce s krutostí. Pokud se objevilo sebemenší podezření, že někdo ochabuje v loajalitě, byť by to byl starý přítel z odboje, nechal jej okamžitě popravit. Před davy nevystupoval a obyčejní Khmerové sice znali jméno Pol Pot, nevěděli však, a to ani členové Saloth Sarovy rodiny, kdo se pod tím pseudonymem skrývá. Často ani nevěděli, zda je to vůbec člověk, a výraz Pol Pot zaměňovali s Komunistickou stranou Kambodži.

Na přelomu 60. a 70. let se Kambodža dostala do bezvýchodné spirály násilí. Na venkově operovaly stále početnější jednotky Komunistické strany Kambodži, v pohraničí rostl počet vojáků Vietkongu a Američané ve snaze pomoci jihovietnamskému režimu bombardovali pohraniční oblasti. Ve městech rostl odpor k autoritativní vládě Sihanuka, který byl v roce 1970 zbaven moci pravicovým pučem generála Lon Nola, jenž následně prohlásil Kambodžu republikou. Sihanukův režim byl sice značně autoritativní, docházelo k politickým vraždám, volby byly manipulovány a společnost prorostlá korupcí, jenže nový režim byl ještě brutálnější a neschopnější. Sihanuk se v pekingském exilu spojil s Rudými Khmery, kteří tak získali punc legitimity. Jejich řady rostly a již se obešly bez podpory vietnamských kádrů, které vykázali ze země. Postupně dobývaly jednu provincii za druhou a Lon Nolův režim přežíval pouze díky masivním náletům amerického letectva, které si však vyžádalo desetitisíce nevinných obětí, zvyšovalo neoblíbenost republiky a prohlubovalo společenskou deziluzi.
USA však boj v Indočíně vzdaly a vlády v Saigonu a Phnompenhu nedokázaly bez jejich pomoci přežít. 17. dubna 1975 se Rudí Khmerové zmocnili Phnompenhu. Mnoho obyvatel Kambodže vítalo ukončení krvavých bojů a doufalo, že dojde k jakémusi národnímu usmíření. Nastal opak. Spirála násilí v Kambodži vystoupala do nebývalých výšin. Obyvatelé měst byli vyhnáni na venkov, kde byli nuceni otročit na rýžových polích. Pracovní dobu určoval východ a západ Slunce. Byly zakázány peníze, zrušeny školy. Rodiny byly rozděleny, ženy a muži žili v oddělených kolektivech. Život ztratil v Demokratické Kampučii, jak Rudí Khmerové svůj stát nazvali, jakoukoliv cenu. Během jejich vlády zemřelo okolo 1,5 milionu lidí. Smrt byla nejběžnějším trestem za jakékoliv provinění. Lidé byli zastřeleni nebo ubiti. Statisíce jich zemřelo hlady a vyčerpáním.
Revoluční šílení Rudých Khmerů vyvěralo z jejich přepjatého nacionalismu, kterým však navazovali na Lon Nola i Sihanuka. Kambodžský nacionalismus byl podivnou směsí ublíženectví a domýšlivosti. Dalo by se to formulovat takto: země, utlačovaná krutými sousedy, obětovaná v zájmu cizinců toužících po jejím zániku, přesto však země zaslíbená, s lidem, jemuž není rovno, a předurčená vykonat velkolepé a nevídané činy. Odráželo se to i v prohlášení komunistických vůdců. Nenalezneme zde odkazy na zahraničí, a když, tak v záporném smyslu. Khmerská revoluce údajně neměla v historii precedent. Výsledky revoluce měly zahanbit celý socialistický svět a vyvolat jeho obdiv k malé, ale přitom tak jedinečné zemi.
 

Rudí Khmérové

I za pádem Demokratické Kampučie musíme hledat Pol Potovu paranoiu. Komunističtí činitelé byli masově popravováni, protože je Pol Pot vinil ze spolupráce s úhlavním nepřítelem Khmerů – s Vietnamci. Když pak na přelomu let 1978/1979 přerostly pohraniční boje na kambodžsko-vietnamské hranici v regulérní válku, byla Demokratická Kampučie smetena vietnamskými vojáky během několika týdnů. V řadách Rudých Khmerů chyběly kádry schopné organizovat odpor. Po invazi Vietnamců se Pol Pot s desetitisíci nejvěrnějších uchýlil do pohoří Dangrek. Odtud po celá 80. léta dál vedl gerilový boj proti Vietnamcům a Khmerům, kteří s nimi spolupracovali. Umožňovala mu to i podpora států, jako je Thajsko, Čína a USA, které se tak snažily vyčerpat Vietnam. Rudí Khmerové však přežili i konec studené války. Na počátku 90. let měli díky misi OSN možnost složit zbraně a beztrestně se zapojit do chystaných voleb. Pol Pot se rozhodl pokračovat i nadále v boji, jenže pozvolna jej opouštěla řada velitelů i vojáků, kteří v dalším boji již neviděli smysl; nadto jim nová vláda slibovala beztrestnost. I na sklonku života Pol Pot čelil těmto "zradám" násilím. Když v roce 1997 pojal podezření i proti Son Senovi, kterého znal již z marxistického kroužku a jehož dříve označil za svého nástupce, nechal jej popravit i s celou rodinou. Tím však proti sobě poštval i své nejvěrnější. Pol Pot byl zbaven moci. Byl dokonce odsouzen provizorním soudem Rudých Khmerů, ale za skutečné odsouzení jeho zločinů tuto frašku považovat nelze. Pol Pot ostatně vinu nikdy nepřiznal. 
 

Zesnulý Pol Pot

V dubnu 1998 byl Pol Pot starý, unavený a vážně nemocný muž. Dožíval v domácím vězení v pohoří Dangrek na kambodžsko-thajských hranicích. 15. dubna 1998 ve 22 hodin a 15 minut zemřel. Selhalo mu srdce.Během následujících dvou dnů bylo tělo ukázáno novinářům a thajští soudní specialisté mu odebrali otisky prstů, pořídili snímky chrupu a vzali vzorky vlasů. 18. dubna byly ostatky jen několik set metrů od thajské hranice zpopelněny na hromadě odpadků a starých pneumatik. Kremaci nebyl přítomen nikdo z nejvýše postavených Rudých Khmerů. Jeho druhá manželka Meas vykonala krátký buddhistický rituál.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Pol_Pot
internet

14. dubna 1919 se narodil Ján Režňák 
slovenský pilot

Ján Režňák se narodil ve vesničce Jablonica v okrese Senica. Vyučil se elektrikářem. Od mládí jej přitahovalo létání. Navštěvoval proto letiště Vajnory nedaleko Bratislavy a zde od dubna do srpna 1938 absolvoval, pod hlavičkou Slovenském aeroklubu, zkrácený pilotní kurz v rámci programu „1000 nových pilotů republice“. Po získání pilotního průkazu vstoupil do letectva Československé armády a pokračoval ve výcviku v pilotní škole vojenského letectva na letišti Spišská Nová Ves u Leteckého pluku č.3 ". Po vzniku samostatného Slovenska v březnu 1939 přešel tento pluk pod armádu Slovenského státu. Po ukončení školy nastoupil do poddůstojnického kursu a v prosinci 1939 je zařazen k Letce 37 Slovenských vzdušných sil v Piešťanech v hodnosti čatníka (četař). Letka 37 se dnem 1. ledna 1940 přetransformovala na Letku 13 SVZ. Zde létal na letounech Avia B.534 a Avia BK.534, což byla kanónová verze stíhačky.
 


V roce 1941 se Slovensko jako první spojenec Německa zúčastnilo tažení proti Rusku. Nasazené byly I. pozorovací peruť a II. stíhací peruť. Koncem června se II.stíhací peruť začala přesouvat z Piešťan na základny na východním Slovensku. S bojovým postupem jednotky začaly 7. července 1941. Letecké jednotky "spolupracovaly" se Slovenskou pozemními jednotkami Rychlé brigády, přičemž později k úkolům přibyla spolupráce s německými průzkumnými stroji. Avie však trpěly nedostatkem kvalitního benzínu, součástek a také bojovými ztrátami, způsobené často protiletadlovou palbou. Z těchto důvodů se rapidně snižoval počet bojeschopných strojů u stíhacích letek. Letky byly postupně stahovány z fronty zpět na Slovensko, přičemž zanechali část svých bojeschopných strojů letkám, které ještě zůstávaly na frontě. Letka 13 se vrátila do Piešťan 15. srpna 1941.
 


Zkušenosti z východní fronty donutili slovenskou vládu k nákupu nových modernějších strojů, které by nahradily dosluhující Avie. Volba padla na německé Messerschmittu Bf 109E. Na tyto stroje měla být přezbrojena letka 13, která byla vyslána k leteckému útvaru Jagdgruppe Drontheim na dánskou základnu Grove, aby se tu přeškolila na nová letadla. Výcviku se mělo zúčastnit 19 pilotů. Samotný výcvik začal koncem února 1942. Po ukončení kurzu mělo na Slovensko přeletět 12 strojů Bf 109E, avšak připravených bylo jen 10. Přelet z Grove do Piešťan začal 2. července 1942. Skupinu devíti slovenských pilotů vedl německý instruktor oberleutnant Reinwald.
Do Piešťan piloti dorazili 3. července, během následujících dvou dnů dorazili ještě Martiš a Ďumbala, kteří měli během přeletu technickou poruchu. Po příletu na Slovensko se pokračovalo v zdokonalovacím výcviku pilotů letky 13, jejíž personál tvořilo 13 pilotů pod vedením stotníka (kapitána) Ondřeje Ďumbalu. Příprava vyvrcholila absolvováním ostrých střeleb, které se konaly od 21. do 25. září 1942 v prostoru vojenské střelnice Malacky-Nový Dvůr. Další den po absolvování ostrých střeleb byla letka prohlášena za bojeschopnou a začalo se s přípravami na její opětovné nasazení v Sovětském svazu. To začalo 27. října 1942. Piloti letěli na sedmi Bf 109E. Letce bylo přiřazeno také letadlo Praga E-39, které mělo sloužit kurýrní službě. Ostatní personál se přesunul po železnici. Cílovou stanicí byl Majkop, přesun se ukončil 4. listopadu 1942. V Majkopu probíhal dodatečný bojový výcvik pilotů a seznamovací lety.Letka 13 byla zařazena do stavu Jagdgeschwader 52 jako její 13. (Slowakei) Staffel / JG 52. Od 13. listopadu byla letka začleněna do bojové sestavy. 17. ledna 1943, dosáhl Ján Režňák prvního sestřelu. V oblasti Smolenskaja sestřelil dvojplošník I-153. V polovině března 1943 se v Tamanu piloti proškolili na letadla Bf 109G. Ty však nebyly majetkem SVZ, byli Slovenskému letectvu jen zapůjčeny. Stroje nenesli slovenské výsostné znaky, jediným poznávacím znamením byla trikolóra na vrtulovém kuželu strojů. Letce byly také zapůjčovány stroje Bf 109F. 30.června 1943 docílil Ján Režňák svého posledního sestřelu. Celkové jeho skóre se tak uzavřelo na 32 potvrzených sestřelech a 3 nepotvrzených. Celkem odlétal 194 bojových letů. Sám byl třikrát sestřelen, ale vždy se mu podařilo nouzově přistát. V červenci 1943 se piloti první garnitury vrátili na Slovensko. V bojích je vystřídala druhá garnitura Letky 13.

Režňák byl přidělen k protivzdušné obraně v rámci Pohotovostní letky, kde nalétal 22 letů, ale již neskóroval. Na jaře 1944 byla jeho letka znovu vybavená stroji Me Bf-109 G-6 a byla začleněna k obraně Vídně. Režňák tu absolvoval 7 bojových letů, ale už bez výsledku. SNP se Ján Režňák neúčastnil ani na jedné straně. Jeho letka se měla přidat na stranu povstání, ale letouny byly bez paliva. Navíc Němci slovenský personál včetně Režňáka vyhodili z letiště. Museli zůstat v Piešťanech a hlásit se každý den Němcům. Byl Němci nucen k účasti na pozemní operaci proti partyzánům. Ján Režňák to jako pilot odmítl. Stejně tak odmítl na jaře 1945 nabídku od Němců, aby ustoupil s nimi a bojoval v Luftwaffe.
 

Ján Režňák v roce 2004. interview pro server Život


Po osvobození byl předveden na místní velitelství Rudé armády a předán vojenskému soudu v Martině. Ten ho však, na přímluvu příslušníků Letky 13, kteří dezertovali do SSSR, zbavil obvinění.Byl opět přijat do československé armády. Stal se zástupcem velitele letiště v Trenčianských Biskupicích. Působil i jako letecký učitel v Prostějově. Po únoru 1948 byl Režňák degradován a propuštěn z armády. Přimluvil se za něj někdejší spolubojovník Ján Gerthofer, a tak mohl být ještě na čas zaměstnán jako letecký instruktor v aeroklubu v Považské Bystrici. V roce 1951 mu však na příkaz StB bylo pilotní oprávnění odejmuto. Pokoušel se hlásit na vysokou školu, to mu však bylo odepřeno. Nastoupil tedy do zaměstnání jako technický inspektor a konstruktér v Považské Bystrici, později v koncernu Jawa v Piešťanech, kde pracoval do důchodu. Do důchodu odešel v roce 1979 a žil v Piešťanech. V roce 1997 byl slovenským ministrem obrany povýšen do hodnosti poručíka v záloze. Zemřel v Martině dne 19.září 2007.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Ján_R ... %88%C3%A1k
internet

13. dubna 1570 se narodil Guy Fawkes 
protagonista Spiknutí střelného prachu.

Guy Fawkes se narodil ve Stonegate v hrabství York. Oba rodiče byli stoupenci anglikánské církve. Po smrti otce se jeho matka provdala za katolíka a Fawkes se přiklonil ke katolicismu. Fawkes vystřídal několik zaměstnání. Nakonec prodal dědictví po otci a vstoupil do armády, aby se účastnil probíhající "osmdesátileté války". Nevstoupil však do armády anglické, ale přiklonil se na stranu katolického Španělska. Během války v něm sílila nenávist vůči britskému králi Jakubovi I. Nenávist ke králi dovedla Fawkese k myšlenkám na přípravu katolického povstání. Podporu hledal nejprve v katolickém Španělsku, spřízněné duše však nakonec objevil v roce 1604 mezi anglickými katolíky v čele s Robertem Catesbym. Skupina chtěla spáchat na protestantského krále Jakuba I.
 



Robert Catesby 20 května 1604 vymyslel plán na zničení budovy britského parlamentu, v němž se v tu dobu bude nacházet jak král, tak ostatní vladařstvo. Skupina se pro něj snažila najít podporu v Evropě, zejména ve Španělsku. Neúspěšně. Ale odradit se nenechala. Vrhla se do příprav i tak, na vlastní pěst. V květnu 1604 si Percy najal byt přiléhající k Sněmovně lordů. Původním záměrem bylo podkopání chodby vedoucí k základům Sněmovny lordů a umístění výbušniny. Když byl v létě roku 1604 Londýn zasažen morovou nákazou, bylo jednání parlamentu odloženo na příští rok. Na konci roku 1605 ještě chodba nebyla dokončena a jednání parlamentu bylo znovu odročeno na listopad 1605. V době kdy chtěli přesunout výbušninu blíže k Westminsterskému paláci, se jim naskytla možnost pronájmu přízemního domu přímo naproti Sněmovně lordů. Fawkes pomáhal umístit střelný prach do místnosti, která byla ukryta pod skladem dřeva pod budovou Sněmovny lordů. Do května spiklenci naplnili sklep 36 sudy střelného prachu. Pokud by všechny sudy vybuchly, byla by zničena velká část budov Westminsterského paláce a zřejmě by došlo k zničení skleněných oken v okruhu jednoho kilometru. Guy Fawkes měl iniciovat výbuch, zatímco ostatní odjeli do Dunchurchu ve Warwickshire, kde očekávali zprávy. Poté co by byl parlament zničen, měli zorganizovat povstání v Midlands.
 

Guy Fawkes byl inspirací pro hlavní postavu komiksu V jako Vendeta


V době příprav atentátu někteří spiklenci varovali své katolické přátele, aby nechodili na jednání parlamentu. V pátek 26. října obdržel lord Monteagle dopis, který mu zřejmě poslal jeho švagr Francis Tresham. Monteagle ho přečetl nahlas, možná proto, aby varoval spiklence, že jsou odhaleni a okamžitě ho odevzdal Robertu Cecilovi, státnímu sekretáři. Ostatní spiklenci se o dopisu dověděli následující den, ale rozhodli se pokračovat, zvláště poté co Fawkes navštívil skladiště a oznámil, že nic nebylo dotčeno. Varování vedlo v noci 4. listopadu k prohlídce podzemí Sněmovny lordů včetně sklepení. O půlnoci 5. listopadu byl Thomasem Knyvetem doprovázeným skupinou ozbrojenců objeven Guy Fawkes jak střeží hranici dřeva nedaleko od dvaceti sudů se střelným prachem. Byly u něho nalezeny hodiny, doutnák a ledkovaný papír a Fawkes byl uvězněn. Fawkes uvedl, že chtěl zabít krále a členy parlamentu, ale podařilo se mu utajit svou identitu a prohlašoval, že jednal samostatně. Později byl převezen do Toweru a vyslýchán na mučidlech. Fawkws dlouho odolával, ale 7 listopadu nakonec odhalil svou pravou totožnost a uvedl také jména svých spolubojovníků. 9. listopadu pak na pokraji kolapsu podepsal plné doznání.
 

Maska s podobiznou Guye Fawkese je používána hnutím Anonymous


Soud se zosnovateli atentátu na krále započal až na sklonku ledna roku 1606. Státní zástupce žádal trest uvláčení k smrti za koněm a následné rozřezání těl a jejich vystavení jako varování pro ostatní královy nepřátele. Soud byl o něco málo vstřícnější, smrt oběšením je měla dlouhých minut utrpení ušetřit. 31. ledna 1606 byli Guy Fawkes a jeho druhové Thomas Wintour, Robert Keyes a Ambros Rookwood vytaženi ze svých cel a odvlečeni na prostranství Westminsterského paláce a tam oběšeni.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Guy_Fawkes
internet

12. dubna 1961 se uskutečnil první let člověka do vesmíru

V padesátých letech minulého století začal závod o dobývání kosmu. 4. října 1957 se ujal vedení Sovětský svaz úspěšným vypuštěním první umělé družice Sputnik-1 na oběžnou dráhu země. Nasledoval Sputnik-2 s prvním živým tvorem na palubě. Stal se jím pes Lajka 3. listopadu 1957. Dalším krokem byl člověk.

V roce 1959 proběhl v Sovětském svazu první nábor kosmonautů z řad vojenských pilotů. V létě 1960 bylo vybráno pro další výcvik šest adeptů. German Stepanovič Titov, Grigorij Grigorjevič Něljubov, Andrijan Grigorjevič Nikolajev, Valerij Fjodorovič Bykovskij, Pavel Romanovič Popovič a Jurij Alexejevič Gagarin. Tato šestice zahájila 11. října 1960 a prodělala náročný výcvik. 17 a 18 ledna 1961 složili závěrečné zkoušky a získali kvalifikaci "kosmonaut vojenských vzdušných sil". 8. dubna ráno padlo konečné rozhodnutí. Hlavní posádkou pro plánovaný let se stal nadporučík Jurij Alexejevič Gagarin. Titov byl jmenován jako náhradník a Něljubov jako rezerva. Datum letu byl stanoven na 12. duben 1961.
 

Jurij Alexejevič Gagarin

12. dubna 1961 stála na startovací rampě kosmodromu Bajkonur nosná raketa Vostok-K nesoucí kosmickou loď Vostok-1. Její volací znak byl "Kedr". Řídící středisko mělo volací znak "Zarja" a s kosmonautem převážně komunikoval sám hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov s volacím znakem "Zarja-1". Gagarin byl během příprav startu obdivuhodně klidný a jeho tepová frekvence se pohybovala okolo 64 tepů za minutu. V 06:07:00 UTC se vše změnilo. Raketa odstartovala a Gagarin vzrušeně zvolal legendární "Pojechali!".
 

Nášivka letu Vostok-1

Už během letu nosné rakety se začaly projevovat první obtíže. Měniče napětí v centrálním stupni nosiče nesprávně zafungovaly a raketa dosáhla konečné rychlosti o 0,25 metrů/sekundu vyšší oproti plánu. Nosná raketa se oddělila, ale kosmická loď díky vyšší rychlosti se usadila na orbitu s jinými parametry, než předpokládal plán. Původní orbit měl mít parametry 180x230 km a v případě selhání brzdících motorů zaručoval samovolný návrat lodi do atmosféry v průběhu 5 - 7 dnů, přičemž zásoby vody a kyslíku měla loď na 10 dní. Skutečně dosažený orbit však měl parametry 181x327 km a k samovolnému návratu by došlo až po 15 - 20 dnech.
 

Kosmická loď Vostok-1

Řídící středisko dálkově přeprogramovalo sekvencer PVU Granit, což bylo zařízení, které automaticky postupně aktivovalo jednotlivé kroky letu. V 06:50.00 UTC došlo k orientaci lodi vůči slunci. V 07:18 je zahájena komunikace, ve které je Gagarin již oslovován jako major. V 07:25.04 UTC započal zážeh brzdícího motoru. Došlo však k nepředvídané sekvenci kritických situací. Při vyplachování brzdícího motoru dusíkem unikla část paliva a motor místo plánovaných 41 sekund pracoval pouze 40,1 sekundy. Tím namísto plánovaného zpomalení o 136 m/s loď zpomalila pouze o 132 m/s. Navíc nedovřený ventil další 4 sekundy vháněl do motoru palivo a to způsobilo nekontrolovatelnou rotaci kolem všech tří os rychlostí přibližně 30°/s. Protože nedošlo ke standardnímu ukončení činnosti brzdícího motoru, tak sekvencer nespustil následující krok, kterým bylo oddělení datového kabelu přístrojového úseku. Vostok se začal nořit do atmosféry a došlo i iniciaci čtyř malých pyropatron, které oddělily přístrojovou sekci od kabiny, ale stále zůstávaly obě části spojené tlustým datovým kabelem. Tím, jak sebou kabina táhla na kabelu přístrojovou sekci, tak bylo narušeno těžiště kabiny a kabina nebyla orientována proti atmosféře tepelným štítem. Hrozilo reálné nebezpečí, že kabina shoří v atmosféře. V 07:35 naštěstí kabel povolil. Podle některých zdrojů se přepálil, podle jiných zafungoval předprogramovaný nouzový signál k oddělení, další zase zmiňují jakousi tepelnou pojistku, která se aktivovala aerodynamickým ohřevem. V každém případě se kabina správně zorientovala tepelným štítem proti atmosféře. I když kabina stále rotovala kolem svislé osy, tak Jurij Gagarin byl z nejhoršího venku. 
 

Řídící pult Vostoku-1

V 7 km došlo ke katapultáži kosmonauta a ten se v pořádku snášel na padáku k zemi. O tři kilometry níže se otevřel padák i na návratové kabině a kabina v 07.47.00 UTC dosedla na zem. V 08:05 UTC dosedl i kosmonaut. K přistání došlo nedleko vesničky Smělovka, 26 km jihozápadně od města Engels. Let trval 108 minut. Protože místo přistání bylo téměř 1500 km na západ od Bajkonuru, tak se nedocílilo kompletního obletu Země.
 

Návratová kabina Vostoku-1


http://cs.wikipedia.org/wiki/Jurij_Gagarin
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vostok_1
internet

11. dubna 1885 se narodil Hugo Vojta 
československý generál a spoluzakladatel Obrany národa

Hugo Vojta se narodil v Táboře. V roce 1903 odmaturoval na státní reálce a nastoupil na České vysoké učení technické. Po třech semestrech zanechal studia a přihlásil se do armády. V říjnu 1906 rukuje jako jednoroční dobrovolník k Pevnostnímu dělostřeleckému pluku č. 4 v Pulje a ihned v listopadu nastupuje do Školy jednoročních dobrovolníků. Absolvuje v květnu 1907 a je zařazen jako velitel dělostřelecké čety. V říjnu 1907 odchází do civilu. Až do vypuknutí války pak pracuje jako úředník Zemského finančního ředitelství v Praze. 
 


V červenci 1914 byl mobilizován k pluku do Pulji. V srpnu 1914 se stává velitelem dělostřelecké baterie a 1. listopadu je povýšen na poručíka. V rámci Mobilních záloh odchází s Pevnostním dělostřeleckým plukem č. 4 na italské bojiště. V srpnu 1915 se stává zástupcem velitele Těžké dělostřelecké baterie č. 52 a 1. února 1916 je povýšen na nadporučíka. Účastní se bojů na Soči a u Gorice. Po převelení na frontu do Haliče se mu podařilo v červnu 1916 přeběhnout k Rusům. V srpnu se v táboře v Carycinu hlásí do československých legií. Je přijat až v srpnu 1917 a hned nastupuje do důstojnického kurzu v Borispolu. Po jeho ukončení v září 1917 se stává velitelem pěší roty 5. československého střeleckého pluku v Borispolu. V prosinci 1917 přebírá velení dělostřelecké čety 2. československé dělostřelecké brigády a v červenci 1918 se s ní přesouvá na sibiřské válčiště. ještě téhož měsíce se ujímá velení oddílu a v únoru 1919 se stává velitelem celé 2. československé dělostřelecké brigády. V dubnu 1919 se ujímá funkce velitele dělostřelectva 2. československé střelecké divize. Z Vladivostoku evakuoval v květnu 1920 jako velitel 24. lodního transportu na lodi Crook. Do vlasti se vrátil v červenci 1920 v hodnosti podplukovníka.

Po návratu do vlasti je do listopadu na repatriační dovolené a poté nastupuje jako velitel dělostřelectva 8. Divise v Opavě. V prosinci 1921 je velitelství dělostřelectva 8. divise transformována na 8. polní dělostřeleckou brigádu. Vojta zůstává jako její velitel a 16. prosince 1921 je povýšen na plukovníka dělostřelectva. V březnu 1922 odchází na Ministerstvo národní obrany, kde se stává přednostou 17. oddělení (dělostřeleckého) MNO. V květnu 1923 nastupuje do Informačního kurzu pro generály a štábní důstojníky, který ukončuje v červenci a 19. července je povýšen do hodnosti generál V. hodnostní třídy. Do ledna 1924 dále vede 17. oddělení a poté se stává zástupcem přednosty Dělostřeleckého a zbrojního odboru. V září 1925 odjíždí na Slovensko a stává se velitelem Velitelství zemského dělostřelectva v Košicích. V listopadu 1926 odjíždí do Prahy do Vyššího informačního kurzu, který ukončuje v září 1927 a vrací se na svou pozici v Košicích. 16. prosince 1927 je povýšen do hodnosti brigádního generála. V září 1930 přebírá funkci velitele Velitelství zemského dělostřelectva v Bratislavě. 11. ledna 1934 je povýšen do hodnosti divizní generál. Při zářijové mobilizace 1938 se stává velitelem dělostřelectva III. armády. Po přijetí Mnichovského diktátu a následné demobilizaci se generál Vojta vrátil zpět do své funkce velitele Velitelství zemského dělostřelectva v Bratislavě. V lednu 1939 odchází do výslužby dosavadní velitel Zemského vojenského velitelství v Bratislavě armádní generál Josef Votruba a generál Vojta přebírá funkci zatímního velitele Zemského vojenského velitelství v Bratislavě.

Ještě před Mnichovskou dohodou, v červenci 1938 připravilo vedení Hlinkovy slovenské ľudové strany Ústavní zákon o autonomii Slovenské země a 17. srpna 1938 ho předložili Národnímu shromáždění. Navrhovateli tohoto zákona byli poslanci Karol Sidor, Martin Sokol, Jozef Tiso a Andrej Hlinka, který ještě téhož měsíce zemřel. Zákon byl Národním shromážděním schválen 22. listopadu 1938 a o den později se stal platným a účinným. V rámci autonomie Slovenska byl zřízen Snem Slovenskej krajiny a název státu se začal uvádět jako Česko-Slovensko. Odstředivé tendence Slovenské země dále sílily a proto se sešli čeští politici 12. února 1939 v Unhošti na tajné poradě. Tuto schůzku inicioval generál Eliáš. Důvodem byla zejména nečinnost premiéra Země Slovenské Jozefa Tisa proti separatistickým snahám většiny slovenských politiků a zejména pak Hlinkovy slovenské ľudové strany. Byl vypracován plán vojenského zásahu česko-slovenských ozbrojených sil na území Země Slovenské. Plán byl předložen prezidentu Emilu Háchovi. Ten plán odsouhlasil a nařídil jej provést. V noci z 9. na 10. března 1939 vyhlásila vláda Česko-Slovenska na území autonomní Země Slovenské výjimečný stav. Vyhlášku o výjimečném stavu podepsal velitel VII. armádního sboru v Banské Bystrici divizní generál Bedřich Homola. Jozef Tiso s celou vládou Země Slovenské byl odvolán a byl dosazen nový premiér Ján Sivák, který byl pověřen sestavením nové vlády Země Slovenské. Ján Sivák se však postu premiéra zřekl a a ústřední vláda následně jmenovala Karla Sidora.Bylo internováno přibližně 250 osob z řad slovenských radikálů, zejména z z Hlinkovy slovenské ľudové strany a Hlinkovy gardy. Členové Hlinkovy gardy byly odzbrojeni. Vojenské části operace velel generál Vojta jako zatímní velitel Zemského vojenského velitelství v Bratislavě.

Operaci začala slovenská média, zejména gardistické deníky nazývat "Homolův puč". Operace trvala 24 hodin a nepřinesla žádný úspěch. Naopak podnítila jednání slovenských radikálů a členů Hlinkovy slovenské ľudové strany k intenzivnější činnosti směřující k rozpadu republiky. Od Říšské tajné služby se jim dostalo plné podpory a dokonce jim půjčila vysílač vídeňského rozhlasu. O čtyři dny později 14. března 1939 vznikl Slovenský Štát.

Generál Hugo Vojta se 27. března posledním vojenským transportem evakuoval ze samostatného Slovenska do Prahy. 1. května 1939 je oficiálně poslán do výslužby. Ihned se však zapojil do odbojové činnosti. Společně s generály Eliášem, Bílým a Vojcechovským zakládá Zemské velitelství Obrany národa. Hlavním velitelem se stal armádní generál Josef Bílý, generál Vojta se stal Zemským velitelem v Čechách a generál Všetička Zemským velitelem na Moravě. Na podzim 1939 předal funkci Zemského velitele plukovníku Kohoutkovi a sám se stal vojenským velitelem Sokola. První vlně zatýkaní unikl a v prosinci 1939 přešel do ilegality. Skrýval se na venkově. 13. února 1940 navštívil Prahu a byl gestapem zatčen, vyslýchán a mučen. 27. září 1941 nastupuje do své funkce zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich a vyhlašuje stanné právo. Ještě téhož dne je generál Vojta společně s generálem Bílým odsouzen k trestu smrti a následujícího dne v Ruzyňských kasárnách zastřelen.
 


Jako dlouholetý cvičitel Sokola a přeborník Vinohradské jednoty je ve vstupní hale sokolovny Sokola Královské Vinohrady v Riegrových sadech uveden na pamětní desce.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Hugo_Vojta
internet

10. dubna 1919 byl zastřelen Emiliano Zapata 
jeden z vůdců Mexické revoluce

Emiliano Zapata se narodil 8. srpna 1879 v rodině koňského handlíře. Obdržel pouze skromné vzdělání, ale byl po svém otci vynikající cvičitel koní.
 



Už ve svých 18 letech se postavil do vedení protestní akce proti velkomajiteli půdy, který zabavil půdu místním rolníkům. Když zjistil, že vláda protesty rolníků ignoruje, tak celou situaci vyřešil "po zlém". Zabral půdu zpět za pomoci ozbrojené síly. Úřady byl sice zatčen, ale pro místní rolníky se stal symbolem vzdoru proti bezpráví. Po propuštění z vězení absolvoval Zapata vojenskou službu v trvání sedmi let. Dosáhl hodnosti seržanta.
 

Zapata mezi svými muži


V roce 1910 vypuklo povstání proti diktátoru Porfiriu Diazovi. Do čela povstání se dostali Francisco Pancho Villa a Emiliano Zapata. Diaz musel uprchnout ze země, ale povstání přerostlo v Mexickou revoluci. Zapata využil svých vojenských zkušeností a stal se generálem revoluční Osvobozenecké armády Jihu. Také vydal politický manifest nazvaný "Plan de Ayala". Text byl plný pravopisných chyb a byl sepsán "vesnickou" mluvou. Prezident Madero dokonce povolil vydání tohoto manifestu v listu Diario del Hogar v domnění, že se tím Zapato zesměšní a znemožní. Byla to jeho velká chyba. Mexická revoluce byla záležitost především chudých rolníků a ti na Zapatovy požadavky slyšeli. Bylo pro ně důležité, že manifest požadoval vrácení půdy rolníkům, vyplácení důchodů pro vdovy a sirotky mužů zabitých při revoluci a trest smrti pro všechny ozbrojené nepřátele Osvobozenecké armády Jihu. Z manifestu se tak stal nejradikálnější dokument Mexické revoluce a Zapata získal gloriolu hrdiny národa a obránce chudých. Jeho moci tak využívali přicházející diktátoři proti svým předchůdcům. A tak jako spojenec Zapaty bojoval Madero proti Diazovi, Huert proti Maderovi i Carranza proti Huertovi. Zapatova armáda se s železnou pravidelností postupně obracela proti všem jeho někdejším politickým spojencům, s tím, jak po uchopení moci házeli věc rolníků před palubu.
 

Útok jízdy Zapatovy Osvobozenecké armády Jihu


Nakonec ale došlo i na Zapatu. 10. dubna 1919 na Zapatu nastrojili léčku Carrazovi vojáci, ve které byl Zapata zastřelen. Do historie Mexika se však nesmazatelně zapsal a dodnes se k jeho jménu hlásí řada organizací a osobností.
 

Zastřelený Emiliano Zapata


http://cs.wikipedia.org/wiki/Emiliano_Zapata
internet

Jozef Turanec
 slovenský generál

Narodil se 7. března 1892 v obci Sučany v okrese Martin. V Sučanech chodil do lidové školy. V letech 1903 - 1911 pak pokračoval na gymnáziu v Ružomberoku.

 



Po ukončení školy krátce pracoval jako praktikant v Železničních dílnách Vrútky. 9. dubna 1913 byl odvedený a narukoval k Pěšímu pluku 71 do Trenčína. absolvoval školu pro záložní důstojníky v Bratislavě a posléze Ostřihomi, kterou ukončil v roce 1914. Po vypuknutí Velké Války je Pěší pluk 71 v sestavě 14. Pěší divize, V. sboru, 1. armády odvelen na východní frontu. Zde má napřed funkci velitele výzvědné hlídky, později družstva a nakonec i čety v 9. rotě. Pluk se od prvních dnů zapojil do ofenzívy v Haliči. 13. září 1914 onemocněl Jozef Turanec červenkou a byl odsunutý do lazaretu v Rakousku. V říjnu 1914 je povýšen na podporučíka. Po uzdravení absolvoval na přelomu let 1914/1915 kulometný kurz v Brucku a v průběhu roku 1915 i lyžařský kurz v Mariazelli. Krátkou dobu pobyl v náhradním praporu, 18. srpna byl povýšen na poručíka a koncem srpna 1915 se vrací zpátky na ruskou frontu. Tam působil jako velitel kulometné roty. V říjnu 1916 se pluk přesunul na italské bojiště. 1. června 1917 je povýšen na nadporučíka. Jeho pobyt na frontě byl ukončen 17. září 1917, kdy byl přeřazen k náhradnímu praporu v Kragujevci. 25. srpna 1918 odešel jako instruktor do kulometného kurzu v Örkénytábore. Zde ho zastihl konec války. Během svého působení ve Velké Válce si Jozef Turanec vysloužil 2x záslužný kříž III. třídy, stříbrnou a bronzovou medaili Signum Laudis, medaili "Za zranění" a Karlův kříž.

Po válce se na chvíli vrátil do své práce ve Vrútkách, ale už v březnu 1919 si podal přihlášku do Československé armády. Turanec byl zařazený k Pěšímu pluku 17 napřed jako velitel roty a později i praporu. 26. května 1919 se ocitl znovu v boji. Jako velitel bojové skupiny byl nasazen v bojích u Jelšavy, Revúce a Hôrke proti uskupením Maďarské republiky Rad, které vtrhly na Slovensko. Za tuto akci byl vyznamenaný Válečným křížem s divizní pochvalou. Od prosince 1919 působil jako velitel roty těžkých kulometů v Trenčíně. V roce 1920 se oženil s Johanou Linhartovou, jejich manželství bylo bezdětné. V listopadu 1921 je povýšen do hodnosti kapitána. V roce 1923 byl převelen do Vojenské Akademie v Hranicích, kde působil jako instruktor a zároveň učitel maďarštiny. Při působení v armádě absolvuje 8 semestrů na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V roce 1927 odchází na vlastní žádost do Petržalky k Pěšímu pluku 39 jako velitel čety. Později vykonával funkci zpravodajského důstojníka pluku. 22. června 1928 se stal přednostou II. (zpravodajského) oddělení 10. divize v Banské Bystrici a je povýšen do hodnosti štábního kapitána. Zde je však pouze půl roku a 15. prosince 1928 odchází do dělostřelecké školy pro kapitány v Josefově u Olomouce. Po absolvování je Turanec zařazen dnem 31. červenec 1930 k Dělostřeleckému pluku 9 do Žiliny jako velitel baterie. V roce 1937 je povýšen na majora.

Byl stoupencem ĺudáckých ideálů a s některými udržoval i kontakt. Například s Antonem Mederlym, který byl jeho spolužák a jeho bratrem Karolem. Stějně tak se znal i s Dr. Štefanem Tisem a Msgr. Andrejem Marsinem. Své politické smýšlení však v apolitické Československé armádě pečlivě tajil.

Při mobilizaci v září 1938 byl I. pobočníkem Dělostřeleckého pluku 110 v Žilině a to až 4. listopadu 1938. Po Vídeňské Arbitráži ze dne 2. listopadu totiž nastupuje jako styční důstojník Okresního úřadu, který měl na starosti odevzdávání území Maďarsku v oblasti 9. divize. Po aktivizaci oddílů Hlinkovy Gardy je vybrán spolu se 40 důstojníky jako jejich poradci. Služebně tito poradci podléhali pražskému MNO, které v nich vidělo nástroj na uklidnění poměrů v Hlinkově Gardě. Ovšem političtí radikálové na Slovensku se snažila udělat z Hlinkovy Gardy základ budoucí samostatné slovenské armády a chtěla je použít hlavně na rozbití Československa. Turanec byl přidělen jako pobočník náčelníka Hlavního velitelství Hlinkovy Gardy. V této funkci zůstává až do 14. března 1939.

14. března ráno si zavolal k sobě zástupce Československé armády u Slovenské vlády Ferdinand Čatloš několik slovenských důstojníků, mezi nimi i Turance. Oznámil jim, že se mají okamžitě ujmout funkcí velitelů divizí dislokovaných na Slovensku aby Češi nemohli vydávat rozkazy. Měli na svých místech vyčkat na vyhlášení samostatného Slovenského státu. Turanec se měl ujmout velení 16. divize dislokované v Ružomberoku, kam se neprodleně vydal. V půlce dubna však onemocněl a musel odejít na léčení. Po svém návratu byl v červnu 1939 jmenován se zpětnou platností od května 1939 na funkci velitele dělostřelectva u Hlavního vojenského velitelství. Zároveň je povýšen na podplukovníka. V srpnu roku 1939 předkládá Návrh na novou organizaci dělostřelectva, která zohledňovala Německem povolené počty. Koncem srpna odchází ministr národní obrany Slovenska Častloš jako velitel armády na velitelské stanoviště do Spišské Nové vsi aby zde řídil koordinaci postupu slovenské armády s německou jako její spojenec. Turance jmenuje svým zástupcem v Bratislavě. Zde má uplatnit svůj vliv na předsedu vlády Dr. Jozefa Tisa aby povolil mobilizaci dalších ročníků. To se mu povedlo a 1. září 1939 je povoláno dalších 7 ročníků záloh. Z nich Turanec zformoval dvě divize, které však už do boje nezasáhli protože polské tažení bylo u konce. V říjnu dostává za úkol jako velitel dělostřelectva reorganizovat ho podle německého vzoru. Začátkem ledna 1940 je povýšen do hodnosti plukovníka. V červnu 1940 odjíždí na instruktážní cestu do Německa. Při ní se zúčastňuje cvičení v Königsbrücku u Drážďan, absolvuje exkurzi po západním bojišti včetně Maginotovy linie a v Döbritzi zhlédl ukázku cvičení tankové roty ve spolupráci s letectvem. Zároveň absolvuje několik exkurzí v různých podnicích německého válečného hospodářství. Tato cesta v něm upevní jeho proněmeckou orientaci.
 



15. září 1940 je jmenován velitelem 1. divize v Trenčíně. 22. června 1941 je nařízena mobilizace slovenské armády. a 24. června dostává 1. divize rozkaz k přesunu. Během přesunu postupně narůstaly problémy s technikou i vyčerpáním a rychlost přesunu se neustále snižovala. Přesto 1. divize postupně doputovala až na Ukrajinu. Zde došlo k potřebe reorganizace. Na konci července byl vydán "Operační rozkaz č. 7 pro reorganizaci slovenské polní armády". Jeho podstatou bylo vytvoření jedné Rychlé Divize, která bude určena pro boj na frontě a Zajišťovací Divize pro zajištění dobytého území. Zbytek vojáků se měl poslat domů. Jozef Turanec se stal velitelem Rychlé Divize ke dni 1. srpen 1941. 

Rychlá Divize pilně cvičila a 21. srpna dostává rozkaz, kterým se stává pohyblivou zálohou Skupiny armád Jih. K prvnímu vojenskému nasazení Rychlé Divize došlo 12. září v bitvě o Kyjev. V této bitvě držela frontu v úseku 10 km, který se ale postupně prodlužoval a ž dosáhl délky 48 km. Za toto úspěšné vystoupení dostal Turanec německá vyznamenání Kříž řádu Černého Orla. 22. září se Rychlá divize přesunula směrem na Bílou Cerkev. Začátkem října Rychlá divize byla podřízena pod pravomoc III. sboru na frontě jižně od Krasnogradu, kde prodělala bitvy u Pereščepina a Golubovce. Po té byla divize nasazena v bitvě u Pogod. Také uzavírala kotel u Orechova. 14. října byla nasazena v prostoru Volochnava a poté se přesunula na pobřeží Azovského moře. V listopadu obdržel Turanec od velitele 1. tankové armády Kleista Železný kříž II. třídy. V polovině listopadu byla divize nasazena na řece Mius , kde musela čelit mohutné sovětské ofenzívě. 28. listopadu je odeslán domů k oddychu a divizi přebral plukovník Malár.

V lednu 1942 je povýšen do hodnosti gerála II. třídy a v únoru je dekorován maršálem Keitelem Železným křížem I. třídy. V březnu je jmenován do čela slovenské vojenské mise a vyslán do Bukurešti. 27. dubna 1942 se vrací na frontu a na řece Mius přebírá opět velení Rychlé divize.
 

generál Turanec je dekorován Rytířským křížem


V rámci Operace Blau 22 července zaútočila Rychlá divize ve směru na Generalskoje a Rostov na Donu. Po dobytí Rostova pokračovala divize směrem na Kavkaz. 13. srpna ho velitel LVII. tankového sboru generál Kirchner dekoroval Rytířským křížem, který mu byl udělen Hitlerem 7. srpna. Na Kavkaze svedla divize tvrdé boje, zejména v oblasti Suchaja Ziza a kóty 260. 23. září je na postu velitele Rychlé divize ze zdravotních důvodů vystřídán generálem Štefanem Jurechem a definitivně se vrací na Slovensko.

1. ledna 1943 je jmenován šéfem Vojenské správy. Po roce působení ve funkci se 1. ledna 1944 stává Velitel pozemního vojska s úřadem v Banské Bystrici. Pro svou proněmeckou orientaci a svůj poslušný, až obdivný postoj k nacismu nebyl zapojen do příprav SNP. Za svůj tvrdý postoj vůči partyzánům, jejichž aktivita neustále stoupala byl 25. srpna 1944 jmenován Hlavním velitelem slovenské armády. a 28 srpna převzal jmenovací listinu v Bratislavě příme z rukou prezidenta Tisa.
Po vypuknutí povstání letěl generál Turanec do Banské Bystrice prověřit situaci na místě a byl po příletu na letišti Tri Duby zajat. Z Banské Bystrice odvezli Turance do Prašivé k partyzánskému veliteli Alexejevi Jegorovi. Zde byl zajištěn do 7. září. Poté ho přemístili do cely k Častlošovi do Hiadelské doliny a odtud byli oba 13. září eskortováni do Sovětského svazu. Zde byli umístěni do vězení v Butyrce.

10. ledna 1947 byl vydán do Československa společně s Čatlošem, Dr. Martinem Sokolem a Dr. Jánem Spišiakem. Zde se byl obžalován za činnost a rozkazy proti obyvatelstvu a partyzánům a za vedení války odporující mezinárodnímu právu. 24. listopadu 1947 se konalo hlavní přelíčení a Turance zastupoval jako obhájce Dr. Barnabáš Lojek.Jozef Turanec byl odsouzen k trestu smrti zastřelením, ztrátou občanských práv na 15 let a plnou vojenskou degradací. Velmi mu přitíželo zajištění jeho deníku, ze kterého byly u soudu citovány úryvky, které jasně prokazovaly jeho proněmeckou orientaci a příklon k nacismu. Jeho právní zástupce podal žádost o milost, která byla schválena a trest smrti mu byl změněn na 30 let vězení.
 

Jozef Turanec před soudem (třetí zleva - mezi dvěma příslušníky SNV)


V prosinci 1947 je převezen do výkonu trestu ve věznici v Leopoldově. Zpočátku byl zařazen do práce, ale v roce 1953 byl uznán vězeňskými lékaři za neschopného práce. Několikrát si podal žádost o propuštění, ale všechny byly zamítnuty. 9. března 1957 ve své cele v Leopoldově umírá.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Turanec
http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/47667
internet

9. dubna 1945 byl popraven Wilhelm Franz Canaris
německý admirál a vedoucí Abwehru

Wilhelm Canaris se narodil 1. ledna 1887 v Aplerbecku nedaleko Dortmundu. Jeho otec byl významným německým majitelem hutí. Canaris své dětství prožil v Duisburgu. Zde vystudoval Steinbartovo gymnázium a v roce 1905 zde složil maturitní zkoušku. 

Ve svých 18 letech vstoupil do císařského námořnictva a základní námořní výcvik absolvoval na výcvikové lodi SMS Stein. 7. dubna 1906 je povýšen do hodnosti Fähnrich zur See (námořní praporčík) a odchází na námořní školu, kterou absolvoval v listopadu 1907. Je zařazen na lehký křižník SMS Bremen. 28. září 1908 je povýšen do hodnosti Leutnant zur See (námořní poručík). 27. listopadu 1909 je převelen do štábu roty I. torpédové divize a 29. srpna 1910 je povýšen do hodnosti Oberleutnant zur See (námořní nadporučík). Jako zpravodajský důstojník sloužil na torpédových člunech SMS V-162 a SMS S-145.
 


Po vypuknutí Velké války je zařazen jako zpravodajský důstojník na lehký křižník SMS Dresden. Tento křižník zpočátku působil jako korzárský křižník a poté se připojil do sestavy Východoasijské eskadry admirála hraběte Maxmiliana von Spee. Tato eskadra napřed 1. listopadu 1914 porazila Brity v Bitvě u Coronelu a Canarisovi to vyneslo Železný kříž II. třídy, ale vzápětí na to 8. prosince 1914 podlehla velké britské přesile v Bitvě u Falkland. SMS Dresden byla jedinou lodí, které podařilo uniknout. Její pronásledování britským uskupením trvalo tři měsíce. 8. března 1915 se SMS Dresden schoval v zátoce Cumberland u chilského ostrova Más a Tierra (od roku 1966 Ostrov Robinsona Crusoe). Téměř bez paliva, bez munice do hlavní výzbroje, s nedostatkem zásob a poškozeným pohonem. Zde byl 14. března vypátrán britskými křižníky HMS Kent a HMS Glasgow. Po pár výstřelech se SMS Dresden vzdal a kapitán lodi vyslal Canarise vyjednávat s Brity o podmínkách kapitulace. Ve skutečnosti měl pouze získat čas, aby posádka stihla loď opustit a potopit jí. Po jeho potopení bylo přes 300 mužů posádky zajato a internováno v Chile. Včetně Canarise. Tomu se ovšem podařilo v srpnu 1915 ze zajetí utéct, přejít Andy do Argentiny a za pomoci německých obchodníků se vrátit do Německa na falešné doklady jako chilský obchodník Reed Rosas. 4. října 1915 připlul do Hamburku. 30. listopadu 1915 odchází jako tajný agent opět pod falešným jménem Reed Rosas do Španělska. Zde v přístavních městech zakládá a řídí rezidentskou síť. Cestoval také do Francie, Švýcarska a Itálie. Při jedné z cest byl na švýcarsko - italské hranici zatčen a uvězněn ve věznici v Janově. Odsud se mu podařilo utéct. Vrátil se do Španělska a 1. září 1916 ho vyzvedla ponorka U-35. 24. října 1916 byl vyznamenán za svou španělskou misi Železným křížem I. třídy. Prodělal kurz pro velitele ponorek a 16. listopadu 1916 byl povýšen do hodnosti Kapitänleutnant (kapitán poručík). Odejel do Kotoru a pracoval v operačním štábu ponorek. 28. listopadu 1917 byl zařazen jako důstojník na ponorku UC-27. Krátce na to byl převelen jako zástupce kapitána na ponorku U-34. V květnu 1918 odjel do Kielu a převzal velení ponorky UB-128. Příměří 12. listopadu 1918 ho zastihlo na moři.
 

Wilhelm Franz Canaris v hodnosti Korvettenkapitän

Po válce se stal Canaris styčným důstojníkem Ministra vnitra Gustava Noskeho a pracuje na námořním velitelství. Podporuje Freikorps. Podílí se na potlačení povstání "Spartakovců". 15. ledna 1919 byli Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht v Berlíně strážní jednotkou Freikorps zastřeleni. Canaris zasedá 8. května 1919 u soudu jako přísedící. Soud většinu obžalovaných osvobodí. Odsoudí pouze Otto Wilhelma Rungeho na dva roky vězení za vraždu Karla Liebknechta a Kurta Vogela na 2 roky a 4 měsíce za vraždu Rosy Luxemburgové. 17. května 1919 Canaris, převlečený za poručíka Lindemanna vyzvedává Vogela z vězení a umožňuje mu uprchnout. V roce 1919 si vzal za ženu dceru z taktéž bohaté rodiny průmyslníka Eriku Waagovou. Měli spolu dvě dcery, Evu a Brigitte. 24. června 1920 se Canaris stává štábním důstojníkem v námořním velení Baltského moře a v červnu 1923 nastupuje jako první důstojník na lehký křižník SMS Berlin. Zde potkává svého budoucího profesního rivala. V hodnosti námořního praporčíka zde slouží mladý Reinhard Heydrich. V květnu 1924 provedl Canaris tajnou inspekci v Ósace. 1. ledna 1924 je povýšen do hodnosti Korvettenkapitän (korvetní kapitán). 15. ledna 1925 ze zdravotních důvodů opouští službu na lodi a vrací se na námořní velitelství do Berlína. 4. října 1925 byl jmenován vedoucím mobilizačního odboru. Přesto tráví hodně času ve Španělsku, kde posiluje a reaktivuje rezidentní síť, kterou sám vybudoval během Velké války. 1. června 1929 je povýšen do hodnosti Fregattenkapitän (fregatní kapitán), a to i přesto, že se provalily jeho aktivity ve Španělsku. Kvůli odhalení soukromé spolupráce se Španělskem je admirálem Readerem 22. června jmenován prvním důstojníkem na bitevní lodi SMS Schlesien. 1. října 1931 je povýšen do hodnosti Kapitán zur See (námořní kapitán) a 29. září 1932 přebírá velení celé lodi.

2. ledna 1935 nahrazuje korvetního kapitána Conrada Patziga a stává se vedoucím Abwehru a 1. května 1935 je povýšen na kontraadmirála. Ihned začal celou zpravodajskou službu reorganizovat a posilovat a dovedl celý Abwehr k rozkvětu. 1. dubna 1938 byl povýšen na viceadmirála a v té době disponoval údajně více než 30 000 agenty. Zároveň mu však začala růst konkurence v podobě Reinharda Heydricha a jeho Sicherheitsdienst. Přestože byli oba pánové sousedy, jezdili spolu na koni a jejich rodiny pořádaly společné pikniky, tak po služební stránce byly neúprosní rivalové. 1. ledna 1940 je Wilhelm Canaris povýšen do hodnosti admirála. Tlak na Abwehr ze strany SD sílí. 27. května 1942 je však v Praze spáchán na Reinharda Heydricha atentát, kterému 4. června 1942 podlehl. Jeho nástupcem v čele SD se stal Walter Schellenberg a tlak na Abwehr se zmírnil. Přesto však začala sílit Hitlerova nespokojenost s činností Abwehru. Navíc Canaris jako vedoucí Abwehru protežoval některé konzervativní účastníky odboje a jeho aktivity přilákaly pozornost konkurenční SD. 11. února 1944 byl Canaris odvolán z pozice vedení Abwehru a celý Abwehr začalo SD prošetřovat z podezření o napojení na západní spojence. Canarisovi bylo nařízeno domácí vězení a byl umístěn na hradě Lauensteinu. 1. července byl povolán Vrchním velením Wehrmachtu a dostal úkoly v souvislosti s vedením obchodní války. 20 července 1944 byl spáchán atentát na Hitlera. V rámci honu na spiklence byl zatčen 23. července 1944 i admirál Canaris. Účast na přípravách atentátu mu nebyla prokázána, přesto byl stále vězněn a vyslýchán.
 

Pamětní deska v koncentračním táboře Flossenbürg


5. února 1945 byl Canaris převezen do koncentračního tábora Flossenbürg. 5. dubna 1945 byl nalezen Canarisův deník. V něm měl zaznamenané všechny své aktivity, včetně těch, směřujících proti Třetí říši. Hitler nařídil okamžitou likvidaci spiklenců. V koncentračním táboře Flossenbürg proběhl rychlý soud. 9. dubna 1945 byl Canaris vyveden ze své cely a byl donucen se svléknout do naha. Potom byl s ostatními odsouzenci oběšen. Těla popravených byla spálena a jejich popel byl rozptýlen.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Canaris
internet

8. dubna 1911 se narodil František Peřina
československý pilot

František Peřina se narodil v Mokrůvkách u Břeclavi. Vyučil se soustružníkem a poté se dobrovolně přihlásil k letectvu. 
 


V roce 1929 nastoupil na Školu pro odborný dorost letectva ve Vojenském učilišti v Prostějově. Školu absolvoval v roce 1931 a nastoupil k 5. letce Leteckého pluku 2 v Olomouci. V roce 1932 absolvoval v Chebu stíhací výcvik a po jeho ukončení se vrátil zpět k Leteckému pluku 2 a byl zařazen napřed 34. a později k 36. stíhací letce. Pro své letecké nadání byl František Peřina zařazen do reprezentace Československé republiky na IV. ročníku mezinárodního leteckého mítinku v Curychu. V různých kategoriích získal 2.,3. a 4. místo. Na podzim 1937 se zúčastnil armádních leteckých závodů v Malackách a získal první místo ve vzdušné střelbě. Poté nastoupil do školy pro rotmistry v Milovicích, kterou ukončil počátkem roku 1938 a byl zařazen k 51. stíhací letce Leteckého pluku 2 v Olomouci, kde létal na stroji Avia B.534.
 

František Peřina na mítinku v Curychu

Po okupaci Československa se rozhodl k odchodu do zahraničí. 24. června 1939 se oženil s Annou Klimešovou a hned následujícího dne uprchl do Polska. Z Polska odplul na lodi "Chrobry" do Francie. Ve středisku Chartress prodělal přeškolení na letouny Curtiss H-75 a byl zařazen do slavné perutě "Čápů" GC I/5 "Les Cicognes. Společně s ním tam působili např. Alois Vašátko nebo Tomáš Vybíral. Díky svým schopnostem se stal číslem samotného velitele perutě kapitána Jeana-Maryho Accarta. Hned v prvních dvou dnech po napadení Francie sestřelil 7 strojů a stal se tak prvním československým stíhacím esem ve 2. světové válce. Postupně dosáhl celkem 11 potvrzených sestřelů a 2 pravděpodobných. Dne 3. června 1940 u Paříže se utkal v souboji s obrovskou přesilou Messerschmittů Bf 110. Při útoku utrpěl prostřelené předloktí a byl zasažen 16 střepinami v pravé noze. Z nemocnice však utekl a vrátil se k peruti. 25. června celá peruť přelétla do Afriky na letiště Saint Denis-Sig, asi 40 km od Oranu. Zde byl František Peřina za své zásluhy jmenován rytířem Čestné legie.
 

Alois Vašátko a František Peřina u perutě "Čápů"

Z marocké Casablanky odplul do Velké Británie, byl přijat do řad RAF a 5. září 1940 zařazen k nově zformované 312. stíhací peruti RAF v hodnosti Pilot Officer. V jejích řadách prodělal Bitvu o Británii i útoky na okupovaný kontinent. Na své konto si připsal další sestřelený stroj. Tím uzavřel své skóre na 12 potvrzených sestřelů, 2 pravděpodobné a 1 poškozený letoun.Po ukončení operačního turnusu byl zařazen v prosinci 1942 jako střelecký instruktor a vedl střelecký výcvik na několika stíhací základnách RAF. 18. září 1943 se stal Velitelem střeleckého výcviku sektoru. Na jaře 1944 nastoupil na Inspektorát československého letectva, kde působil jako pobočník velitele československé styčné skupiny u Velitelství stíhacího letectva. 19. července 1945 se vrátil do vlasti. Zde se setkal se svou ženou, která byla od roku 1943 vězněna nacisty.

Po válce nastoupil jako střelecký instruktor v pilotní škole v Olomouci a později se stal velitelem Střelecké školy pro piloty v Malackách. Po únorových událostech 1948 byl 1. března 1949 postaven mimo službu. Věděl, že se nad ním stahují mraky a rozhodl se pro emigraci. 
 

František Peřina na vstupní kartě firmy Weber Aircraft Corporation

12. dubna spolu s manželkou a pilotem Karlem Radou uletěl na sportovním letounu M-1C Sokol. Přistáli v Bavorsku nedaleko Pasova. František Peřina se vrátil k RAF a podepsal pětiletý služební závazek. Pro svůj pokročilý věk sloužil ve střeleckých neletových funkcích. Po uplynutí závazku se František Peřina s manželkou přestěhovali do Kanady a na sklonku roku 1959 do Kalifornie. František Peřina nastoupil k firmě Weber Aircraft Corporation, která vyráběla vnitřní vybavení letadel, ale také třeba sedadla pro astronauty programu Gemini. V roce 1979 odešel do důchodu a žil se svou manželkou v Arizoně a Nevadě.

V roce 1993 se vrátil do vlasti. Byl plně rehabilitován a obdržel vysoká vyznamenání. 9. června 1994 byl povýšen do hodnosti generálmajora ve výslužbě. V roce 2001 byl povýšen na generálporučíka ve výslužbě. 21. dubna 2006 byl hospitalizován v pražské Ústřední vojenské nemocnici a 6. května 2006 zde na následky chronického onemocnění a celkové vyčerpání organismu zemřel.
 

generálporučík František Peřina

Podle vyprávění a poznámek manželů Peřinových napsal František Fajtl životopisnou knihu o Františku Peřinovi s názvem "Generál nebe". Krásným úvodem knihu opatřil generál letectva Jean Accart.
 




http://cs.wikipedia.org/wiki/František_Peřina
internet

7. dubna 1879 se narodil František Nosál, československý generál

František Nosál se narodil v Těšicích (dnes součást Mikulčic). Do svých 15 let pracoval na otcově hospodářství, teprve potom mu bylo umožněno studovat na České matiční reálce v Hodoníně, kde v roce 1901 maturoval. Ještě toho roku nastoupil v Praze na České vysoké učení technické, kde v r. 1907 úspěšně absolvoval obor stavebního inženýrství. Na studium si vydělával kondicemi. Během studií se oženil s Marií Černou z Prahy Vinohrad. Po studiích se přestěhoval do Brna. 
 



V říjnu 1907 nastupuje jako jednoroční dobrovolník u Zákopnického praporu č. 10 v Řešově a v prosinci nastupuje do Školy jednoročních dobrovolníků, kterou absolvoval v květnu 1908 a stal se velitelem čety Zákopnického praporu č. 10. V září 1908 odchází do zálohy v hodnosti kadeta a vrací se do Brna. Tady působil na Zemském výboru moravském v oboru hydrotechnickém. Jeho posledním velkým úkolem před 1. světovou válkou byla regulace Dyje u Břeclavi. Práci však nestačil dokončit. poněvadž byl povolán na frontu. Dne 1. srpna 1914 odjel do Řešova jako velitel zákopnického oddílu Domobraneckému pěšímu pluku č. 17. 10. srpna se přesouvá do Přemyšlu a účastní se bojů o zdejší pevnost. 22. března 2015 se dostal ve Lvově do ruského zajetí. Prošel si zajateckými tábory Vrchní Mully, Perm Ilobodský, Jekatěrinburg a Astrachaň. V Astrachani se přihlásil do legií a v červenci 1917 se stává dobrovolníkem 8. československého střeleckého pluku v Borispolu. V září zde nastupuje na dva měsíce do důstojnického kurzu a po jeho absolvování se v hodnosti poručíka stává velitelem vozového parku 2. inženýrské roty 8. československého střeleckého pluku se kterým odchází na sibiřské válčiště. V červenci 1918 přebírá velení 2. pěší roty a v září dokonce celého 1. pěšího praporu. 25. října je povýšen an kapitána a 1. prosince na majora. V únoru 1919 se stává velitelem 8. československého pěšího pluku a 1. května 1919 je povýšen na podplukovníka. 8. československý střelecký pluk doráží do Vladivostoku 12.května 1920. 6. června 1920 se pluk nalodil na americký parník M.S.Dollar a po přeplutí Tichého oceánu dorazil do kanadského přístavu Vancouver. Vlakem se přesunul na východ a ve Valcarmer v Quebecu se podrobil karanténě. Pak se nalodili na loď Valencia a 29. července zakotvili v německém Cuxhafenu. Vlakem se dopravili do Prahy, kam dorazili 2. srpna 1920. Už 3. srpna 1920 je 8. slezský pluk odvelen do Opavy.

13. října 1920 je jmenován podplukovníkem stavebnictva. Ing. Nosál nastupuje na Ministerstvu národní obrany jako zástupce přednosty a od listopadu jako přednosta 16. oddělení (stavební a opevňovací). V září 1921 se stává přednostou Technického a dopravního odboru MNO a 16. prosince je povýšen na plukovníka a 29. prosince 1922 na generála stavebnictva V. hodnostní třídy.V lednu 1927 se stal přednostou IV. odboru (technického) MNO. Ve funkci přednosty IV. Odboru ministerstva národní obrany spravoval František Nosál ženijní vojsko, železniční složky i spojovací službu. Výrazný podíl měl také na budování brněnské Zbrojovky. 16. prosince 1927 byl povýšena na brigádního generála a 4. května 1928 na divizního generála.

20. března 1935 byl jmenován do funkce poradce armádního generála Ludvíka Krejčího v řídícím orgánu výstavby československého opevnění, Rady pro opevňování. V období mnichovské krize po odstoupení Hodžovy vlády 22. září 1938 se stal František Nosál členem vlády generála Syrového jako ministr veřejných prací. 4. října po ukončení činnosti 1. vlády Jana Syrového ho ve funkci nahradil Karel Husárek a František Nosál se vrací zpět jako přednosta IV. odboru.

Po okupaci Československa se stáhl do ústraní a podporoval protifašistický odboj. Stal se také členem chrudimské odbojové skupiny Obrana národa. V květnových dnech roku 1945 se stal hlavním organizátorem květnového povstání v Chrudimi.

Po válce pracoval na ministerstvu národní obrany až do ledna roku 1947, kdy byl penzionován. Dne 8. dubna 1949 byl na základě falešného udání agenta – provokatéra zatčen a 3. srpna odsouzen na 12 let. Pobýval ve věznici na Borech, v Opavě a slovenském Leopoldově. 1.června 1953 si podal žádost o obnovu procesu, která byla povolena 13. října 1954 a František Nosál byl propuštěn. Dne 17. února 1955 byl rozsudek změněn na dva roky odnětí svobody. Inženýr František Nosál zemřel 29. srpna 1963, a teprve v červnu 1970 byl In memoriam rehabilitován. Urna s jeho popelem je uložena na mikulčickém hřbitově.


http://cs.wikipedia.org/wiki/František_Nosál
internet

Ty blbečkové měli velikou kliku, že narazili na takové retardy, protože kdyby potkali pár takových řízků jako jsem znal a znám, tak by je naložili do auta a někde za bukem by dostali ukrutně přes držku. Příště by je tohle debilní chování přešlo. A ano, na vině je stupidní legislativa, kdy policie nemůže prakticky nic a kdejaký drban, vědom si svých práv (děkujeme pane Havle), které jdou hodně nad rámec toho co by si měl člověk dovolit, může dělat prakticky co chce. Pravda a láska, MUHEHE!

Tak nám po 11-ti letech definitivně odešla trouba ( ne já, ta na pečení ). Naše milovaná BOSHka, umírala už skoro 3 měsíce. K mé i manželčině velké radosti jsem na netu našel stejný typ i po tak dlouhé době. Akorát ta stará měla poslední znaky E1 a ta nová má E3. Rozměry, ovládání a všechno to má stejné. Objednal jsem, zplatil a dnes to přivezli. NeBOSHku jsem vymontoval ( na dva šrouby ) a fouknul tam tu novou nádheru. Vše fungovalo, prostě paráda. Pak přišla manželka a první co se jí nezdálo, že to je užší a že tam nedá plechy na pečení. Ale to přece není možné, rozměry to má veškeré naprosto stejné, nedal jsem se. Vytáhla plech ze šuplíku a ......do roštů prostě neveše!!! Nevešel tam, ani pekáč, který se nezasouvá ale pouze položí. Kouknu do té staré trouby a je mi jasné, že jsme v pérdeli pane hrábě! Ty dva boční drátěné fochy ( držáky roštů ) do kterých se zasunují plechy byly na té staré troubě pouhým rámečkem, který měl jen dva kolíky pomocí kterých byl přicvaknutý na stěnu trouby. V té nové troubě vymysleli zlepšovák a rámeček má taková závěsná ramínka a tím pádem je ten prostor pro zásun plechů na každou stranu asi o 2cm užší. Když jsem asi 10 minut sledoval lamentaci manželky ( kupodivu mi nenadávla, že jsem objednal blbou troubu ) tak mi přišlo jako ideální řešení vzít rozbrušovačku a tenkým kotoučem jsem odříznul ty 2cm dlouhé kolíky na obou držácích roštů. Držáky pak bez problémů zapadly až na doraz, na stěnu trouby a naše plechy se dají v pohodě zasouvat a vysouvat.
 
Z toho plyne ponaučení, že ani značková technika bez rozbrušovačky není dokonalá
 

neni nad dobry sousedsky vztahy