Lynx_cz

Jestli tomu prd rozumis, kup si to novy uz sestaveny jako celek.

Ohnivé peklo. První rakety vzduch-vzduch byly nasazeny před sto lety
 
Před sto lety se dostaly k operačnímu použití první rakety vzduch-vzduch. Byly postrachem německých pozorovatelů v upoutaných balonech naplněných nebezpečným vodíkem. Ze statistického pohledu příliš efektivní nebyly. To však ti chudáci v balonech nevěděli. A kdyby věděli, stejně by je to neuklidnilo.
 
 
  Rakety Le Prieur na stíhačce Nieuport | foto: archiv autora
 
 
První ranní paprsky dne 22. května roku 1916 začínají prosvětlovat, alespoň opticky, další z nekonečné řady válečných dnů z do té doby největšího konfliktu v dějinách lidstva. Toho dne se odehrají líté boje o dělostřeleckou pevnost Douaumont nedaleko města Verdun. Francouzi o tuto pevnost přišli bez jediného výstřelu kvůli totálně zpackané obraně již v únoru, na úplném začátku desetiměsíční bitvy u Verdunu, která vešla do dějin jako verdunský mlýnek na maso.
Pěšáci nenávidí hromadu věcí, od blech, vší a myší, přes nepřátelské kulomety a dělostřelectvo až po bojové plyny. A také nenávidí nepřátelské pozorovací balony, které pomáhají zaměřovat dělostřeleckou palbu a sledují každý pohyb.
V oblasti fronty, kde plánují Francouzi toho dne zaútočit, staví Němci pravidelně, nepřekazí-li jim to větry, dlouhou linii osmi pozorovacích balonů. Francouzské velení má plán, jak je eliminovat. Z nedalekého francouzského polního letiště u obce Lemmes startuje osm malých stíhaček Nieuport, roztomile přezdívaných „Bébé“ (děťátko). Ale zkuste dát děťátku do rukou raketu, pak končí veškerá legrace.
A přesně k tomu se schyluje i dnes. Každý z osmi letounů nese na mezikřídelních vzpěrách celkem osm neřízených raket Le Prieur. V kokpitech sedí dobrovolníci, kteří se přihlásili z různých stíhacích jednotek k ostrému vyzkoušení nových protibalonových zbraní. Jsou to stíhači bez bázně a hany, Charles Nungesser, André Dubois de Gennes, Georges de Boutiny, Jean Chaput, Henri Réservat, Joseph Henri Guiguet, Lucien Barault a vede je Louis Robert de Beauchamp.
 
 

Nieuport útočí raketami Le Prieur na německý pozorovací balon.
 
  Piloti se během letu ke svým cílům rozdělují na jednotlivce, případně dvojice, pokud jsou některé dva balony relativně blízko sebe. Let netrvá příliš dlouho, fronta není daleko. A již se z převýšení vrhají na své oběti. Vojáci na zemi pozorují s údivem, jak se cosi od letounů řítí k balonům zanechávaje za sebou nápadnou kouřovou stopu. Ještě více jsou u vytržení balonáři v koších. Ti nic takového také ještě neviděli a navíc se jich to přímo týká.
Šest z osmi balonů zachvacuje ohnivě inferno. Slušný výsledek pro Francouze. Použité rakety totiž neoplývají přesností a odpalovací zařízení občas selhávají. Ostatně z těch dvou ušetřených balonů kolem jednoho rakety bez jediného zásahu neškodně prolétávají a na ten druhý ani nevyletí.
Francouzští stíhači se vrací na základnu. Tedy až na jednoho. Letoun Henriho Réservata je poškozen nepřátelskou palbou a pilot musí nouzově přistát za německými liniemi. Smůla. Smůla o to větší, že na letounu zůstávají čtyři nevystřelené rakety kvůli částečnému selhání odpalovacího elektrického zařízení. Němci si tak mohou osahat novou zbraň, která tímto přestala být tajná.
A ještě k té pevnosti Douaumont, když už o ni padla zmínka. Francouzi ji toho dne dobyli, možná i díky zničení pozorovacích balonů. Krátce na to však pevnost opět ztratili a definitivně ji získali zpět až v říjnu 1916.
 
 

Snímek z letiště Lemmes 21.5.1916, den před útokem na osm balonů. Ve skupince osmi pilotů stojí zleva: de Beauchamp, de Gennes, de Boutiny, Nungesser, Barault, Chaput, Réservat a Guiguet. Muž zcela vlevo otočený k fotografovi zády a mířící k pilotům je Le Prieur.
   
První rakety vzduch-vzduch
Ač se to může zdát neuvěřitelné, první letecké rakety proti vzdušným cílům vznikly již během první světové války. Byly to rakety samozřejmě neřízené a v principu jednoduché (ostatně vynález rakety, tedy raketového motoru na tuhé pohonné látky, nebude o mnoho mladší než prastarý čínský vynález střelného prachu).
Vznikaly jako zbraň na ničení vzducholodí a balonů. Německé vzducholodě podnikaly nálety (můžeme použít přívlastek občasné) na francouzská a anglická města a v případě nešťastného zásahu s více civilními oběťmi se šířila mezi obyvatelstvem panika, která byla přiživovaná následným tiskovým zpravodajstvím.
Mnohem větším nebezpečím, ať se to nám civilistům líbí, či nelíbí, však byly balony. Upoutaný balon byl v první světové válce účinným průzkumným prostředkem, v jehož koši seděl vycvičený pozorovatel a dalekohledem bedlivě sledoval činnost nepřítele a také vlastního dělostřelectva. Na základě takového pozorování pak mimo jiné dělostřelci opravovali zaměření svých zbraní, což mělo neblahé následky pro ostřelované.
 
 

Německý pozorovací balon
   
Dělostřelectvu šla totiž na vrub většina z celkového počtu ztrát na frontách této války. Britové uvádí po pečlivých analýzách, že až 60 procent jejich padlých na západní frontě lze přičíst dělostřelectvu. Ještě větší podíl pak mělo na počtu raněných, například Němci se dostali až k neskutečnému číslu 85 procent. Jiné zdroje pak hovoří o 67 procentech z množiny celkových ztrát padlých a raněných, na stránkách VHU se můžeme dočíst o 75%. Některé z těch údajů budou evidentně přesnější, jiné méně, ale to není důležité.
Přestože jeden důstojník francouzského námořnictva a vynálezce v jedné osobě, Yves Paul Gaston Le Prieur, tyto statistiky neznal, nad problémem se zamyslel. Účinnost tehdejší dělostřelby byla všeobecně známá a role balónů, jako dělostřeleckých pozorovatelen, byla oceňována na obou stranách fronty. Ne nadarmo jejich výroba rostla a používaly se až do konce války (Francie, jako jejich největší producent, vyráběla v posledním roce války více než tři sta balonů měsíčně, vekou část pro své spojence).
 
 
Yves Paul Gaston Le Prieur Yves Le Prieur (1885 - 1963) byl důstojníkem francouzského námořnictva, především však plodným vynálezcem.
Při svém pracovním pobytu na velvyslanectví v Japonsku se zde velkou měrou podílel na vzniku prvního japonského pilotovaného letadla, kluzáku s konstrukcí z bambusových trubek.
Za první světové války sestrojil první operačně použitelné rakety vzduch-vzduch, které se vyráběly ve velkých počtech a s částečnými úspěchy se používaly proti balonům.
Dále byl mimo jiné tvůrcem několika leteckých a námořních přístrojů, ať už navigačních nebo k zaměřování zbraní.
Jeho největším přínosem však byly vynálezy z oboru potápění, jako dýchací přístroje, celoobličejová potápěčská maska a potápěčské obleky.
 
 
 
A na balony Le Prieur upřel svoji pozornost, on ji tedy upřel i na ty vzducholodě, byl to všestranný člověk. Na takové cíle stíhači dosud útočili kulomety se zápalným střelivem. Zápalné kulometné střelivo však ještě neoplývalo spolehlivostí. Navíc byly potřeba zpravidla minimálně dva útoky, kdy při prvním se balon proděravěl, ale střely končící v balonu samotný vodík nezapálily. Až v následném útoku, kdy se vodík po prvním stačil promísit se vzduchem, byl cíl zničen.
Práce to byla nebezpečná. Nejen, že stíhač musel dávat pozor, aby v balonu sám neskončil, ale balony byly pro svůj význam i silně chráněny. Obranu tvořily jednak pozemní zbraně, už i „specializovaná“ protiletadlová děla, a jednak vlastní stíhači patrolující poblíž. Přesto si někteří adrenalin milující piloti takovou práci oblíbili a stali se z nich zkušení ničitelé balonů.
Aby se tedy stíhač nemusel motat kolem nebezpečného místa příliš dlouho a již první útok byl devastující, navrhl Le Prieur použít zápalné rakety, které sám, včetně odpalovacího zařízení, navrhl. Signalizační rakety se v té době v armádě běžně používaly, takže pro reaktivní nápad ani nemusel chodit příliš daleko.
 
 
Rakety Le PrieurNová letecká raketa dostala po svém vynálezci jméno, a jak už bylo zmíněno, vyznačovala se konstrukční jednoduchostí. Byla zápalná, ale bez bojové hlavice. Zápalné médium měla tvořit dohořívající prachová náplň raketového motoru. Tubus rakety ukrývající 200 gramů střelného prachu tvořila tvrdá lepenka, vnitřní plocha tubusu byla vyztužena tenkým pocínovaným plechem.
Vpředu byla raketa uzavřena dřevěným aerodynamickým krytem vyplněným pískem s funkcí zátěže. Na dřevěném aerodynamickém krytu byl vsazen ocelový břit. Ten břit byl nepostradatelnou součástí, protože prorazil pogumované balonové plátno a z balonu se začal řítit ven vodík. Kdyby tam ten břit nebyl, klouzaly by rakety neškodně po balonu a pro pozorovatele v koši by byly pouhou neškodnou atrakcí a zpestřením dlouhé služby.
Stabilizace letu rakety se řešila dlouhou dřevěnou tyčí, z čehož již vyplývá omezená přesnost střelby. Tyč se vyráběla z borového dřeva, její průřez byl čtvercový. K tubusu rakety se uchycovala třemi pásky. Stabilizační tyč sloužila zároveň jako uchycovací prvek do vypouštěcího zařízení na letadle. Rakety byly odpalovány elektricky.
 
 
 

Rakety Le Prieur na stíhačce Nieuport
  Účinný dostřel byl 120 až 130 metrů, jinak samotný dolet rakety byl násobně delší. Čím menší vzdálenost cíle při odpalu byla, tím větší byla pravděpodobnost jeho zničení, ale samozřejmě se tím zvyšovala i pravděpodobnost zničení samotného lovce. Raketa se musela zaříznout do balonu ještě v době hoření pohonné látky, aby došlo k výbuchu mísícího se vodíku se vzduchem.
Jsou známy dva základní typy raket značené jako D a Z. Typ D, popsaný výše, byl určen proti balonům (D jako Drachen, tak Němci své balony nazývaly) a typ Z proti vzducholodím (Z jako Zeppelin). Jejich rozdíly, tedy kromě toho, že proti-zeppelinová byla asi o jeden frank dražší a barvu těla měla černou místo červené, jsou pro nás zahaleny tajemstvím. Snad jen ze zaměřovačů používaných na letadlech Farman s instalací Le Prieur proti vzducholodím, které se skládaly ze čtyř záměrných kruhů pro vzdálenosti cíle 200, 340, 470 a 600 metrů, můžeme vyvodit, že mohly mít o něco větší účinný dostřel. (Uvedené hodnoty vzdálenosti z dobových dokumentů nelze brát jako dogma, skutečné závisely na konkrétním typu vzducholodě, respektive na průměru doutníkového obalu.)
Vedle toho se ještě vyvíjely speciální rakety Le Prieur určené proti velkým vícemotorovým bombardérům. V horní části tubusu, mezi prachovou náplní a dřevěným aerodynamickým krytem, měly místěnou výbušnou nálož, aktivující se asi dvě sekundy po vyhoření motoru. K zavedení těchto zajímavých modifikací raket do výzbroje však nedošlo.
 
Odpalovací zařízení
Rakety se odpalovaly s hliníkových trubic umístěných v sadách na mezikřídelních vzpěrách a do trubic se zasouvaly stabilizační tyčí. Trubice měly průměr 25 mm, délku 1,5 m a mířily mírně vzhůru pod úhlem 17,5° vzhledem k vodorovné rovině letadla. Vodiče od elektrických palníků jednotlivých raket se paralelně připojovaly na hlavní přívodní vodiče z pilotní kabiny, které vedly k příslušné sadě odpalovacích trubic po spodním křídle. Elektrickým zdrojem byla 2V baterie. Pilot ovládal odpalovací spínač opatřený pojistkou, aby nedošlo k náhodnému odpálení raket při vrtění se v kabině.
Jestli se o rozdílech proti-balonových vs. proti-zeppelinových raket informací nedostává, tak v oblasti odpalovacích zařízení i použitých nosičů panuje situace o poznání příznivější. Nehledě na to, že základní data lze i logicky odvodit z dobových fotografií.
Odpalovací systémy proti balonům se montovaly na jednomístné stíhačky a tvořilo je zpravidla celkem osm (méně často šest) trubic ve dvou sadách (4 nebo 3 na levé i pravé mezikřídelní vzpěře).
 
 

Farman F.40P s raketami Le Prieur
 
  Vedle toho na letadlech určených proti vzducholodím, kterými byly často i dvoumístné a dokonce dvoumotorové stroje, bylo odpalovacích trubic celkem deset (5 +5). Ty pak měly na baterii připojené i dva nezávislé elektrické obvody přes dva spínače, takže pilot mohl odpálit rakety ve dvou časově nezávislých salvách, tj. z různých vzdáleností, nebo mohl proti vzducholodi absolvovat dva raketové útoky.
Také se musela vyřešit ochrana letounu proti plamenům při odpalu raket. Dřevěné mezikřídelní vzpěry, na nichž byly odpalovací trubky instalovány, chránila samotná kovová objímka tohoto zařízení. Na exponované části nosných ploch (potahovým materiálem tehdejších letadel bylo zpravidla letecké plátno) se přidal tenký hliníkový plech.
 
 
VýrobaVzhledem k tomu, jaké bylo použití raket Le Prieur specifické, došlo k jejich doslova hromadné výrobě. Celkem bylo objednáno, a pravděpodobně i vyrobeno, 51 tisíc raket Le Prieur.
Z uvedeného množství byly asi čtyři tisíce klasifikovány jako testovací. Ale označení „testovací“ nesmí klamat, byly v postatě plnohodnotné a takové rakety byly použity právě onoho 22. května 1916.
Největší objem pak zaujímaly rakety určené proti balonům (typ D) s přibližně 29 500 vyrobenými kusy. Na rakety proti vzducholodím (typ Z) pak zbývá 17 500 kusů, z nich pravděpodobně významná část nebyla ani použita.
Problémem pak byla nekvalitní výroba raket, než došlo k první kontrole u výrobců. Dokonce se stávalo, že z raket při manipulaci odpadávaly dřevěné špice. O nespolehlivých elektrických roznětkách se snad nemá cenu ani zmiňovat.
Odpalovacím zařízením bylo vybaveno zhruba 450 až 500 letadel. Největší zastoupení mají původem francouzské jednomístní stíhačky Nieuport (z typové řady tzv. jedenapůlplošníků) a SPAD, jednomístné britské stíhačky od firmy Sopwith.
Ale objevily se na celé řadě dalších typů, například na jednomístném rámovém Aircu DH.2. Trochu nezvykle pak působily na dvoumístných pozorovacích/bombardovací strojích firem Caudron a Farman. Je zřejmé, že s těmito stroji se vrhat nad frontou na chráněné balony by byla čirá sebevražda, ty byly určeny proti vzducholodím. A zde je i část zakopaného psa v podobě absolutního neúspěchu v použití raket Le Prieur proti Zeppelinům. Zeppeliny měly vyšší dostup a typy nastupující v roce 1916 dosahovaly maximální rychlosti kolem 100 km/h. Dvoumístné Farmany měly sice maximální rychlost o kus vyšší než Zeppeliny, ta však s výškou klesala a navíc výkony ještě snižovalo odpalovací zařízení s raketami kvůli hmotnosti a aerodynamickému odporu.
 
Použití a výsledky
Udává se, že raketami Le Prieur bylo sestřeleno minimálně 50 nepřátelských pozorovacích balonů a dokonce dvě letadla. Vzducholoď jim není připisována ani jediná.
První velký útok popisovaný v úvodu článku samozřejmě udělal velký dojem na Němce a samotní Francouzi byli výsledky doslova nadšeni. Na to by však teta Kateřina řekla: „První vyhrání z kapsy vyhání.“ A měla by pravdu. Když si porovnáme celkový počet vyrobených raket s počtem raketami sestřelených balonů, výsledek příliš optimisticky nevypadá. Po celou dobu padalo vždy více balonů za oběť kulometné palbě. Ostatně jenom desítka největších spojeneckých protibalonových es zničila celkem 189 balonů.
Toho 22. května se totiž akce zúčastnili stíhači v průměru nadprůměrní. Zbraň byla toho času stále ve stadiu zkoušek. Postupně však Francouzi postavili několik eskadril vyzbrojených stroji osazenými odpalovacími zařízeními Le Prieur a taktika raketových útoků se dostala do osnov výcviku stíhačů. Cvičné odpaly pak probíhaly na cíle zakreslené na zemi.
 
 

    Zobrazit fotogalerii
 
 
 
Rakety Le Prieur dodávány i Velké Británii. Britové je používali nejen na frontě, ale pokoušeli se je nasadit i v rámci protivzdušné obrany Anglie. Britská námořní letecká služba (RNAS) je zkoušela například bez nějakých úspěchů na plovákových stíhačkách Sopwith Baby. Byl to jeden z typů nasazovaných proti Zeppelinům na jejich příletových trasách k Británii nad severním mořem. Dále rakety používali Belgičané a Italové, ostatně nejúspěšnějším ničitelem balonů byl belgický stíhač Willy Coppens s 35 sestřelenými balony (otázka je, zda a kolik z nich sestřelil raketami). Dokonce je mělo k dispozici i ruské letectvo, což je nakonec dáno tím, že východní impérium během první světové války běžně používalo francouzskou techniku (i jinou západní).
Po zdokonalení zápalného střeliva do kulometů ztratily rakety Le Prieur i ten nepříliš velký význam, jaký po určitou dobu měly. Rakety stabilizované tyčí a bez bojové hlavice se přesností a účinností nemohly kulometům s účinným zápalným střelivem ani zdaleka rovnat. Používání kulometů v boji s balony bylo navíc i bezpečnější.
První začali rakety Le Prieur ze své výzbroje vyřazovat Britové, a to již na jaře 1917. Na podzim toho roku ke stejnému závěru došli i samotní Francouzi. Ostatní uživatelé, tedy ti menšinoví, s nimi měli trpělivost delší. Třeba Italové je používali ještě dlouho do roku 1918, ne-li až do konce války.
 
 
Zdroj: iDnes

JEJÍ deníček:

V sobotu večer se choval podivně. Chtěli jsme si jít někam sednout. Byl naštvaný. Možná kvůli tomu, že jsem byla s kamarádkou celý den po nákupech a přišla jsem pozdě. Skoro jsme nepromluvili, tak jsem zkusila navrhnout jít někam jinam. Neprotestoval, ale přesto pořád mlčel a byl duchem nepřítomný. Když jsem se zeptala, co se děje, řekl jen: "Nic". Ptala jsem se ho, jestli je naštvaný kvůli mně. Ale odpověděl, že to nemá se mnou nic společného a že si nemám dělat starosti. Když už jsme jeli domu, řekla jsem mu, že ho miluji, ale nevěnoval tomu pozornost. Jednoduše nechápu, proč mi neřekl: "Také Tě miluji". Když jsme došli domů, cítila jsem, že jsem ho ztratila a že už se mnou nechce nic mít. Jen nepřítomně seděl a koukal do prázdna. Pak jsem si šla lehnout. Přišel o 10 minut později a k mému překvapení zareagoval na mé něžnosti. Pak jsme se milovali. Avšak stále jsem měla pocit, že je svými myšlenkami daleko ode mne. To bylo na mně příliš, tak jsem se rozhodla, že si otevřeně promluvíme, ale on již spal. Než jsem usnula, tak jsem plakala. Nevím, jak to půjde dál. Jsem si skoro jistá, že má jinou. Pak můj život nemá skoro žádný smysl.

JEHO deníček:

Sparta sice prohrála, ale večer jsme si prima zašukali.

chuck vzdycky vyhraje 

Ženská.
 

Ohnivé peklo. První rakety vzduch-vzduch byly nasazeny před sto lety
 
Před sto lety se dostaly k operačnímu použití první rakety vzduch-vzduch. Byly postrachem německých pozorovatelů v upoutaných balonech naplněných nebezpečným vodíkem. Ze statistického pohledu příliš efektivní nebyly. To však ti chudáci v balonech nevěděli. A kdyby věděli, stejně by je to neuklidnilo.
 
 
  Rakety Le Prieur na stíhačce Nieuport | foto: archiv autora
 
 
První ranní paprsky dne 22. května roku 1916 začínají prosvětlovat, alespoň opticky, další z nekonečné řady válečných dnů z do té doby největšího konfliktu v dějinách lidstva. Toho dne se odehrají líté boje o dělostřeleckou pevnost Douaumont nedaleko města Verdun. Francouzi o tuto pevnost přišli bez jediného výstřelu kvůli totálně zpackané obraně již v únoru, na úplném začátku desetiměsíční bitvy u Verdunu, která vešla do dějin jako verdunský mlýnek na maso.
Pěšáci nenávidí hromadu věcí, od blech, vší a myší, přes nepřátelské kulomety a dělostřelectvo až po bojové plyny. A také nenávidí nepřátelské pozorovací balony, které pomáhají zaměřovat dělostřeleckou palbu a sledují každý pohyb.
V oblasti fronty, kde plánují Francouzi toho dne zaútočit, staví Němci pravidelně, nepřekazí-li jim to větry, dlouhou linii osmi pozorovacích balonů. Francouzské velení má plán, jak je eliminovat. Z nedalekého francouzského polního letiště u obce Lemmes startuje osm malých stíhaček Nieuport, roztomile přezdívaných „Bébé“ (děťátko). Ale zkuste dát děťátku do rukou raketu, pak končí veškerá legrace.
A přesně k tomu se schyluje i dnes. Každý z osmi letounů nese na mezikřídelních vzpěrách celkem osm neřízených raket Le Prieur. V kokpitech sedí dobrovolníci, kteří se přihlásili z různých stíhacích jednotek k ostrému vyzkoušení nových protibalonových zbraní. Jsou to stíhači bez bázně a hany, Charles Nungesser, André Dubois de Gennes, Georges de Boutiny, Jean Chaput, Henri Réservat, Joseph Henri Guiguet, Lucien Barault a vede je Louis Robert de Beauchamp.
 
 

Nieuport útočí raketami Le Prieur na německý pozorovací balon.
 
  Piloti se během letu ke svým cílům rozdělují na jednotlivce, případně dvojice, pokud jsou některé dva balony relativně blízko sebe. Let netrvá příliš dlouho, fronta není daleko. A již se z převýšení vrhají na své oběti. Vojáci na zemi pozorují s údivem, jak se cosi od letounů řítí k balonům zanechávaje za sebou nápadnou kouřovou stopu. Ještě více jsou u vytržení balonáři v koších. Ti nic takového také ještě neviděli a navíc se jich to přímo týká.
Šest z osmi balonů zachvacuje ohnivě inferno. Slušný výsledek pro Francouze. Použité rakety totiž neoplývají přesností a odpalovací zařízení občas selhávají. Ostatně z těch dvou ušetřených balonů kolem jednoho rakety bez jediného zásahu neškodně prolétávají a na ten druhý ani nevyletí.
Francouzští stíhači se vrací na základnu. Tedy až na jednoho. Letoun Henriho Réservata je poškozen nepřátelskou palbou a pilot musí nouzově přistát za německými liniemi. Smůla. Smůla o to větší, že na letounu zůstávají čtyři nevystřelené rakety kvůli částečnému selhání odpalovacího elektrického zařízení. Němci si tak mohou osahat novou zbraň, která tímto přestala být tajná.
A ještě k té pevnosti Douaumont, když už o ni padla zmínka. Francouzi ji toho dne dobyli, možná i díky zničení pozorovacích balonů. Krátce na to však pevnost opět ztratili a definitivně ji získali zpět až v říjnu 1916.
 
 

Snímek z letiště Lemmes 21.5.1916, den před útokem na osm balonů. Ve skupince osmi pilotů stojí zleva: de Beauchamp, de Gennes, de Boutiny, Nungesser, Barault, Chaput, Réservat a Guiguet. Muž zcela vlevo otočený k fotografovi zády a mířící k pilotům je Le Prieur.
   
První rakety vzduch-vzduch
Ač se to může zdát neuvěřitelné, první letecké rakety proti vzdušným cílům vznikly již během první světové války. Byly to rakety samozřejmě neřízené a v principu jednoduché (ostatně vynález rakety, tedy raketového motoru na tuhé pohonné látky, nebude o mnoho mladší než prastarý čínský vynález střelného prachu).
Vznikaly jako zbraň na ničení vzducholodí a balonů. Německé vzducholodě podnikaly nálety (můžeme použít přívlastek občasné) na francouzská a anglická města a v případě nešťastného zásahu s více civilními oběťmi se šířila mezi obyvatelstvem panika, která byla přiživovaná následným tiskovým zpravodajstvím.
Mnohem větším nebezpečím, ať se to nám civilistům líbí, či nelíbí, však byly balony. Upoutaný balon byl v první světové válce účinným průzkumným prostředkem, v jehož koši seděl vycvičený pozorovatel a dalekohledem bedlivě sledoval činnost nepřítele a také vlastního dělostřelectva. Na základě takového pozorování pak mimo jiné dělostřelci opravovali zaměření svých zbraní, což mělo neblahé následky pro ostřelované.
 
 

Německý pozorovací balon
   
Dělostřelectvu šla totiž na vrub většina z celkového počtu ztrát na frontách této války. Britové uvádí po pečlivých analýzách, že až 60 procent jejich padlých na západní frontě lze přičíst dělostřelectvu. Ještě větší podíl pak mělo na počtu raněných, například Němci se dostali až k neskutečnému číslu 85 procent. Jiné zdroje pak hovoří o 67 procentech z množiny celkových ztrát padlých a raněných, na stránkách VHU se můžeme dočíst o 75%. Některé z těch údajů budou evidentně přesnější, jiné méně, ale to není důležité.
Přestože jeden důstojník francouzského námořnictva a vynálezce v jedné osobě, Yves Paul Gaston Le Prieur, tyto statistiky neznal, nad problémem se zamyslel. Účinnost tehdejší dělostřelby byla všeobecně známá a role balónů, jako dělostřeleckých pozorovatelen, byla oceňována na obou stranách fronty. Ne nadarmo jejich výroba rostla a používaly se až do konce války (Francie, jako jejich největší producent, vyráběla v posledním roce války více než tři sta balonů měsíčně, vekou část pro své spojence).
 
 
Yves Paul Gaston Le Prieur Yves Le Prieur (1885 - 1963) byl důstojníkem francouzského námořnictva, především však plodným vynálezcem.
Při svém pracovním pobytu na velvyslanectví v Japonsku se zde velkou měrou podílel na vzniku prvního japonského pilotovaného letadla, kluzáku s konstrukcí z bambusových trubek.
Za první světové války sestrojil první operačně použitelné rakety vzduch-vzduch, které se vyráběly ve velkých počtech a s částečnými úspěchy se používaly proti balonům.
Dále byl mimo jiné tvůrcem několika leteckých a námořních přístrojů, ať už navigačních nebo k zaměřování zbraní.
Jeho největším přínosem však byly vynálezy z oboru potápění, jako dýchací přístroje, celoobličejová potápěčská maska a potápěčské obleky.
 
 
 
A na balony Le Prieur upřel svoji pozornost, on ji tedy upřel i na ty vzducholodě, byl to všestranný člověk. Na takové cíle stíhači dosud útočili kulomety se zápalným střelivem. Zápalné kulometné střelivo však ještě neoplývalo spolehlivostí. Navíc byly potřeba zpravidla minimálně dva útoky, kdy při prvním se balon proděravěl, ale střely končící v balonu samotný vodík nezapálily. Až v následném útoku, kdy se vodík po prvním stačil promísit se vzduchem, byl cíl zničen.
Práce to byla nebezpečná. Nejen, že stíhač musel dávat pozor, aby v balonu sám neskončil, ale balony byly pro svůj význam i silně chráněny. Obranu tvořily jednak pozemní zbraně, už i „specializovaná“ protiletadlová děla, a jednak vlastní stíhači patrolující poblíž. Přesto si někteří adrenalin milující piloti takovou práci oblíbili a stali se z nich zkušení ničitelé balonů.
Aby se tedy stíhač nemusel motat kolem nebezpečného místa příliš dlouho a již první útok byl devastující, navrhl Le Prieur použít zápalné rakety, které sám, včetně odpalovacího zařízení, navrhl. Signalizační rakety se v té době v armádě běžně používaly, takže pro reaktivní nápad ani nemusel chodit příliš daleko.
 
 
Rakety Le PrieurNová letecká raketa dostala po svém vynálezci jméno, a jak už bylo zmíněno, vyznačovala se konstrukční jednoduchostí. Byla zápalná, ale bez bojové hlavice. Zápalné médium měla tvořit dohořívající prachová náplň raketového motoru. Tubus rakety ukrývající 200 gramů střelného prachu tvořila tvrdá lepenka, vnitřní plocha tubusu byla vyztužena tenkým pocínovaným plechem.
Vpředu byla raketa uzavřena dřevěným aerodynamickým krytem vyplněným pískem s funkcí zátěže. Na dřevěném aerodynamickém krytu byl vsazen ocelový břit. Ten břit byl nepostradatelnou součástí, protože prorazil pogumované balonové plátno a z balonu se začal řítit ven vodík. Kdyby tam ten břit nebyl, klouzaly by rakety neškodně po balonu a pro pozorovatele v koši by byly pouhou neškodnou atrakcí a zpestřením dlouhé služby.
Stabilizace letu rakety se řešila dlouhou dřevěnou tyčí, z čehož již vyplývá omezená přesnost střelby. Tyč se vyráběla z borového dřeva, její průřez byl čtvercový. K tubusu rakety se uchycovala třemi pásky. Stabilizační tyč sloužila zároveň jako uchycovací prvek do vypouštěcího zařízení na letadle. Rakety byly odpalovány elektricky.
 
 
 

Rakety Le Prieur na stíhačce Nieuport
  Účinný dostřel byl 120 až 130 metrů, jinak samotný dolet rakety byl násobně delší. Čím menší vzdálenost cíle při odpalu byla, tím větší byla pravděpodobnost jeho zničení, ale samozřejmě se tím zvyšovala i pravděpodobnost zničení samotného lovce. Raketa se musela zaříznout do balonu ještě v době hoření pohonné látky, aby došlo k výbuchu mísícího se vodíku se vzduchem.
Jsou známy dva základní typy raket značené jako D a Z. Typ D, popsaný výše, byl určen proti balonům (D jako Drachen, tak Němci své balony nazývaly) a typ Z proti vzducholodím (Z jako Zeppelin). Jejich rozdíly, tedy kromě toho, že proti-zeppelinová byla asi o jeden frank dražší a barvu těla měla černou místo červené, jsou pro nás zahaleny tajemstvím. Snad jen ze zaměřovačů používaných na letadlech Farman s instalací Le Prieur proti vzducholodím, které se skládaly ze čtyř záměrných kruhů pro vzdálenosti cíle 200, 340, 470 a 600 metrů, můžeme vyvodit, že mohly mít o něco větší účinný dostřel. (Uvedené hodnoty vzdálenosti z dobových dokumentů nelze brát jako dogma, skutečné závisely na konkrétním typu vzducholodě, respektive na průměru doutníkového obalu.)
Vedle toho se ještě vyvíjely speciální rakety Le Prieur určené proti velkým vícemotorovým bombardérům. V horní části tubusu, mezi prachovou náplní a dřevěným aerodynamickým krytem, měly místěnou výbušnou nálož, aktivující se asi dvě sekundy po vyhoření motoru. K zavedení těchto zajímavých modifikací raket do výzbroje však nedošlo.
 
Odpalovací zařízení
Rakety se odpalovaly s hliníkových trubic umístěných v sadách na mezikřídelních vzpěrách a do trubic se zasouvaly stabilizační tyčí. Trubice měly průměr 25 mm, délku 1,5 m a mířily mírně vzhůru pod úhlem 17,5° vzhledem k vodorovné rovině letadla. Vodiče od elektrických palníků jednotlivých raket se paralelně připojovaly na hlavní přívodní vodiče z pilotní kabiny, které vedly k příslušné sadě odpalovacích trubic po spodním křídle. Elektrickým zdrojem byla 2V baterie. Pilot ovládal odpalovací spínač opatřený pojistkou, aby nedošlo k náhodnému odpálení raket při vrtění se v kabině.
Jestli se o rozdílech proti-balonových vs. proti-zeppelinových raket informací nedostává, tak v oblasti odpalovacích zařízení i použitých nosičů panuje situace o poznání příznivější. Nehledě na to, že základní data lze i logicky odvodit z dobových fotografií.
Odpalovací systémy proti balonům se montovaly na jednomístné stíhačky a tvořilo je zpravidla celkem osm (méně často šest) trubic ve dvou sadách (4 nebo 3 na levé i pravé mezikřídelní vzpěře).
 
 

Farman F.40P s raketami Le Prieur
 
  Vedle toho na letadlech určených proti vzducholodím, kterými byly často i dvoumístné a dokonce dvoumotorové stroje, bylo odpalovacích trubic celkem deset (5 +5). Ty pak měly na baterii připojené i dva nezávislé elektrické obvody přes dva spínače, takže pilot mohl odpálit rakety ve dvou časově nezávislých salvách, tj. z různých vzdáleností, nebo mohl proti vzducholodi absolvovat dva raketové útoky.
Také se musela vyřešit ochrana letounu proti plamenům při odpalu raket. Dřevěné mezikřídelní vzpěry, na nichž byly odpalovací trubky instalovány, chránila samotná kovová objímka tohoto zařízení. Na exponované části nosných ploch (potahovým materiálem tehdejších letadel bylo zpravidla letecké plátno) se přidal tenký hliníkový plech.
 
 
VýrobaVzhledem k tomu, jaké bylo použití raket Le Prieur specifické, došlo k jejich doslova hromadné výrobě. Celkem bylo objednáno, a pravděpodobně i vyrobeno, 51 tisíc raket Le Prieur.
Z uvedeného množství byly asi čtyři tisíce klasifikovány jako testovací. Ale označení „testovací“ nesmí klamat, byly v postatě plnohodnotné a takové rakety byly použity právě onoho 22. května 1916.
Největší objem pak zaujímaly rakety určené proti balonům (typ D) s přibližně 29 500 vyrobenými kusy. Na rakety proti vzducholodím (typ Z) pak zbývá 17 500 kusů, z nich pravděpodobně významná část nebyla ani použita.
Problémem pak byla nekvalitní výroba raket, než došlo k první kontrole u výrobců. Dokonce se stávalo, že z raket při manipulaci odpadávaly dřevěné špice. O nespolehlivých elektrických roznětkách se snad nemá cenu ani zmiňovat.
Odpalovacím zařízením bylo vybaveno zhruba 450 až 500 letadel. Největší zastoupení mají původem francouzské jednomístní stíhačky Nieuport (z typové řady tzv. jedenapůlplošníků) a SPAD, jednomístné britské stíhačky od firmy Sopwith.
Ale objevily se na celé řadě dalších typů, například na jednomístném rámovém Aircu DH.2. Trochu nezvykle pak působily na dvoumístných pozorovacích/bombardovací strojích firem Caudron a Farman. Je zřejmé, že s těmito stroji se vrhat nad frontou na chráněné balony by byla čirá sebevražda, ty byly určeny proti vzducholodím. A zde je i část zakopaného psa v podobě absolutního neúspěchu v použití raket Le Prieur proti Zeppelinům. Zeppeliny měly vyšší dostup a typy nastupující v roce 1916 dosahovaly maximální rychlosti kolem 100 km/h. Dvoumístné Farmany měly sice maximální rychlost o kus vyšší než Zeppeliny, ta však s výškou klesala a navíc výkony ještě snižovalo odpalovací zařízení s raketami kvůli hmotnosti a aerodynamickému odporu.
 
Použití a výsledky
Udává se, že raketami Le Prieur bylo sestřeleno minimálně 50 nepřátelských pozorovacích balonů a dokonce dvě letadla. Vzducholoď jim není připisována ani jediná.
První velký útok popisovaný v úvodu článku samozřejmě udělal velký dojem na Němce a samotní Francouzi byli výsledky doslova nadšeni. Na to by však teta Kateřina řekla: „První vyhrání z kapsy vyhání.“ A měla by pravdu. Když si porovnáme celkový počet vyrobených raket s počtem raketami sestřelených balonů, výsledek příliš optimisticky nevypadá. Po celou dobu padalo vždy více balonů za oběť kulometné palbě. Ostatně jenom desítka největších spojeneckých protibalonových es zničila celkem 189 balonů.
Toho 22. května se totiž akce zúčastnili stíhači v průměru nadprůměrní. Zbraň byla toho času stále ve stadiu zkoušek. Postupně však Francouzi postavili několik eskadril vyzbrojených stroji osazenými odpalovacími zařízeními Le Prieur a taktika raketových útoků se dostala do osnov výcviku stíhačů. Cvičné odpaly pak probíhaly na cíle zakreslené na zemi.
 
 

    Zobrazit fotogalerii
 
 
 
Rakety Le Prieur dodávány i Velké Británii. Britové je používali nejen na frontě, ale pokoušeli se je nasadit i v rámci protivzdušné obrany Anglie. Britská námořní letecká služba (RNAS) je zkoušela například bez nějakých úspěchů na plovákových stíhačkách Sopwith Baby. Byl to jeden z typů nasazovaných proti Zeppelinům na jejich příletových trasách k Británii nad severním mořem. Dále rakety používali Belgičané a Italové, ostatně nejúspěšnějším ničitelem balonů byl belgický stíhač Willy Coppens s 35 sestřelenými balony (otázka je, zda a kolik z nich sestřelil raketami). Dokonce je mělo k dispozici i ruské letectvo, což je nakonec dáno tím, že východní impérium během první světové války běžně používalo francouzskou techniku (i jinou západní).
Po zdokonalení zápalného střeliva do kulometů ztratily rakety Le Prieur i ten nepříliš velký význam, jaký po určitou dobu měly. Rakety stabilizované tyčí a bez bojové hlavice se přesností a účinností nemohly kulometům s účinným zápalným střelivem ani zdaleka rovnat. Používání kulometů v boji s balony bylo navíc i bezpečnější.
První začali rakety Le Prieur ze své výzbroje vyřazovat Britové, a to již na jaře 1917. Na podzim toho roku ke stejnému závěru došli i samotní Francouzi. Ostatní uživatelé, tedy ti menšinoví, s nimi měli trpělivost delší. Třeba Italové je používali ještě dlouho do roku 1918, ne-li až do konce války.
 
 
Zdroj: iDnes

Bylo to super....jen před čtvrtou se spustil liják a dynamická ukázka 1.WW už nebyla....
 
http://www.worldofwars.cz/gallery/album/17-aviatick%C3%A1-pou%C5%A5-2016/
 
(foceno mobilem)

Nacistický dobrodruh Skorzeny zabíjel pro nás, přiznal veterán Mossadu
 
 
 
 
 
 
 


Otto Skorzeny na východní frontě v oblasti Odry. Tou dobou (ke konci války) už Rudá armáda měla převahu a hnala wehrmacht na západ. Hitlerův oblíbenec měl na frontě zjistit, jak to zvrátit. | foto: Německý federální archiv (Bundesarchiv.de)
 
 
 
Samotná informace spojující slavného velitele nacistických „commandos“ s tajnou službou židovského státu není úplně nová, ale už notně zapadla. Psali o ní Ian Black a Benny Morris v monografii Historie izraelských tajných služeb, v roce 1992 a později též historik Tom Segev.
Korespondent CBS Dan Raviv a jeden z předních izraelských investigativních novinářů Yossi Melman pátrali po Skorzeného „izraelské stopě“ podrobně. Hovořili s Izraelci, kteří před více než půl stoletím měli přístup do archivů tajných služeb i s bývalými zpravodajskými operativci. A naverbování nacistického dobrodruha jim po letech potvrdil i Rafi Eitan, bývalý zpravodajec, který sehrál klíčovou roli i v únosu Adolfa Eichmanna.
Bývalý vysoký důstojník SS Skorzeny hrál podle materiálu, který publikovali v jednom z hlavních izraelských deníků Haarec (celý text anglicky zde), klíčovou roli v likvidaci raketového vědce Heinze Kruga, který pracoval pro Egypťany.Několik měsíců výhrůžek. Pak smrt a rozpuštění v kyselině
Krug zmizel 11. září 1962. Vědělo se, že často jezdil do Káhiry, protože patřil mezi desítky nacistických raketových expertů vyvíjejících zbraně pro Egypt, který v té době usiloval o zničení Izraele.
Několik měsíců před svým zmizením začal dostávat podle Haarecu výhrůžky - to se agenti Mossadu snažili odradit Němce od práce pro Egypťany. Krug, někdejší člen vývojového raketového týmu z Peenemünde, patřil mezi hlavní cíle: vývojem raket určených proti Izraeli by vlastně mohl pokračovat v zabíjení Židů, které rozpoutali nacisté.
 
Fotogalerie
 
 


 
 


 
Zobrazit fotogalerii
 
 
 
 
Noční telefonické výhrůžky začal dostávat v době, kdy Izrael ohromil svět smělým dopadením Eichmanna v Argentině a jeho únosem do Izraele, kde byl odsouzen a oběšen. Vzkaz nacistům byl jasný: dosáhneme na vás, ať jste třeba na druhém konci světa.
Krug v té době kontaktoval Skorzeného, v očích bývalé mašinerie Říše válečného hrdinu, o němž kolovaly zprávy, že ze svého exilu ve frankistickém Španělsku pomáhá nacistickým zločincům v ilegalitě opustit Evropu. Setkali se v Mnichově.
Raviv a Melman neupřesňují, co konkrétně měl Krug po Skorzeném chtít. „Vyjeli v Krugově bílém mercedesu na sever od Mnichova. Skorzeny řekl, že už najal bodyguardy, kteří jedou v autě za nimi a ohlídají je na tajné schůzce v lese,“ píše Haarec. Tam si - jak Krug doufal - promluví o možnostech, jak se Izraelců zbavit.
Hon na tom místě skutečně skončil, ale jinak - Skorzeny Kruga zastřelil. Tou dobou totiž už byl ve službách Mossadu. Vědcovo tělo Izraelci polili kyselinou a zakopali do předem připraveného nedalekého hrobu. Zasypali ho vápnem, aby zmátli pátrací psy.
 
Nejnebezpečnější muž v Evropě Válečný zločinec č. 7372
Podrobný profil Otto Skorzeného
 
 
 
V celém tom příběhu ale figuruje záhada: proč by Otto Skorzeny, veterán jednotek Waffen SS, měl pracovat pro židovský stát?
Tento dobrodruh to v ozbrojených silách dotáhl na podplukovníka (obersturmbannführera). Dovolme si to klišé: za války řádil jak černá ruka, leckdy v hloubi nepřátelského území. Vysvobodil z italské internace Benita Mussoliniho. Když se hroutilo horthyovské Maďarsko, dojel tam udělat převrat, aby ho udržel na německé straně. Provedl záškodnický útok v Ardenách, který zmátl a zdržel spojence.
Některé akce se mu nepodařily, třeba snaha zničit známý most u Remagenu - ale přesto byl Hitlerovi oddaným vojákem pro všechno. Pro Brity a Američany naopak „nejnebezpečnějším mužem v Evropě“.
Takže, jak by se mohl dostat na izraelskou stranu? Pracovat pro Židy?
Pro pochopení příběhu je užitečné si připomenout, že izraelské tajné služby patřily k nejodhodlanějším na světě - i kvůli zkušenosti druhé světové války, která přeživší holokaustu naučila, že si Židé musí pomoci sami. Jednaly pragmaticky, účelově, cílevědomě a šly za hranice myslitelného.
„Izraelci byli ochotní tančit s příslovečným ďáblem, pokud se to zdálo nezbytné,“ shrnuli to ve svém článku Raviv a Melman.Kdybychom vás přišli zabít, tak už tu nejste
Že by přesvědčený nacista a esesák neměl nic společného se zločiny proti Židům - ve své autobiografii o této stránce války mlčel - tomu v Izraeli samozřejmě nevěřili. Původně ho chtěli zabít, ale šéf Mossadu Isser Harel, který řídil i únos Eichmanna z Argentiny, se zase jednou rozhodl překonat hranice myslitelného: Získáme ho!
Úkol připadl vysokému důstojníkovi rezidentury Mossadu v Německu Josefu Raananovi, který během holokaustu osiřel. Možná by býval Skorzeného rád zabil. Ale takový úkol nedostal a musel se ovládnout.
Raanan vycestoval do Španělska. Vzal s sebou několik mužů a také „Anke“, jak jí jmenují archivy. Ani ne třicetiletou krásnou Němku, která s Izraelci spolupracovala. Nemělo to být poprvé ani naposled, kdy ženy hrály důležitou roli v izraelských zpravodajských operacích (další případy najdete zde).
Anke s dalším agentem - jeho identita není známá - potkali Skorzeného v jednom madridském baru. Vydávali se za okradené turisty a nakonec s nacistou, který taktéž popíjel s dámským doprovodem, odešli do jeho vily. Esesák znenadání tasil pistoli: „Vím kdo jste a proč tu jste! Přišli jste mě zabít!“
Haarec s odvoláním na zdroje z izraelské bezpečnostní komunity popisuje, že agent nezaváhal. „Máte napůl pravdu. Jsme z Mossadu. Ale pokud bychom vás přišli zabít, už byste byl několik týdnů mrtev.“
„A pokud nás zabijete, tak ti další, co přijdou, s vámi už na drink nepůjdou - vystřelí vám mozek z hlavy a vy ani neuvidíte jejich tváře,“ dodala Anke. „Přišli jsme vám nabídnout, zda nám místo toho nechcete pomoci.“
Fungovalo to. Skorzeny si uvědomil, že šéfové lidí, které držel v šachu pistolí, by pohrůžku z úst krásné Němky bez rozpaků uměli zrealizovat. Dohodli se. Peníze nechtěl, jen žádal, aby ho „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal odstranil ze svého seznamu zločinců. V Izraeli se Skorzeny připravoval na nasazení a vzali ho i do památníku holokaustu Jad Vašem v Jeruzalémě.Skorzeného řídil důstojník, který unesl Eichmanna z Argentiny
Motivaci, kterou Otto Skorzeny pro práci pro Izraelce měl, dnes těžko někdo úplně rozklíčuje. Raviv a Melman poukazují na to, že Skorzeny sám označoval přítomnost na Wiesenthalově seznamu za poukázku na smrt. Když už ho vypátrali lidé, kteří dokázali unést Eichmanna z Argentiny, mohl dojít k závěru, že bezpečný úkryt neexistuje.
Autoři článku uvádějí, že mohl chtít zlepšit svou pověst, zapojit se do dalšího dobrodružství a připouštějí i možnost, že došel k lítosti a touze odčinit své skutky z války. A nebo bylo důvodů prostě hodně a zapadly do sebe.
Eichmannův únos
Příběh, který popisuje, jak izraelští agenti dostali nacistického zločince z Argentiny do své vlasti, v mnohém předčí i ty nejnapínavější špionážní filmy.
 
 
 
Skorzeny každopádně začal létat do Egypta (pašoval i výbušniny) a Evropy a sestavil pro Izraelce seznam společností, které se podílely na egyptském zbrojním programu. „Řídil jsem ho,“ připustil pro Haarec Rafi Eitan, který před lety řídil Eichmannův únos z Argentiny. Dnes je mu 89 let a stále se aktivně angažuje v izraelské politice.
Izraelský list dále uvádí, že ve svém důsledku byla Skorzeného egyptská mise velmi zdařilá, řada Němců přestala pro Egypťany pracovat.
Případ přesto měl zpravodajskou dohru. Když v rámci širších aktivit Mossadu prasklo, že jeho lidé zdaleka neužívají jen mírových způsobů přesvědčování, medializace a obava z dopadu na mezinárodní vztahy vedla k rezignaci šéfa této tajné služby Issera Harela.
 
 
Zdroj: iDnes

Letošní kamo pro Tiger meet. Mi-35 Alien Tiger

kdyz nechces pit sam 

Jak by to vypadalo, kdyby Robert Záruba komentoval váš sexR: Vítáme vás u dnešního přímého přenosu utkání Tomáš – Marie. Tomáš musí dnes potvrdit formu, kterou předvedl minulý týden při přátelském zápasu s Monikou z SK Teplice. Uvidíme, jak to dnes dopadne, formu na to má, ale Marie je tuhý soupeř.
M: Tuhý bych neřekl, ale je to rozhodně těžší kalibr. Marie v létě také nezahálela a její taktiku postavenou na silné obraně dobrousila takřka k dokonalosti.
R: Utkání začíná… a už už to vypadalo, že bude postavení mimo hru. Za bodyček Mariiných proporcí.
M: Ano, je vidět, že Tomáš nezdravě spěchá do hry, už už chce do brankoviště, ale takový unáhlený postup se nevyplácí. Přeci jenom jsme na začátku první třetiny a tým bude muset vydržet se silami až do konce zápasu.
R: Vidíme, že se Tomáš tlačí do útočného pásma, ale Marie si hájí svojí polovinu víc než statečně. Na nějaký brzký průnik obranou to nevypadá…
M: Mariina taktika se ukazuje jako velmi produktivní. Určitě nehodlá dát Tomášovi nic zadarmo.
R: Tomáš se ale nevzdává a snaží se najít sebemenší skulinku v Mariině obraně… skvělá práce nohou, ale především excelentní zpracování podprsenky rukama.
M: Tak to je typický Tomáš, tak jak ho známe z loňské sezóny.
R: A už to vypadá na první odvážný průnik do útočného pásma, TOMÁŠ MÍŘÍ PŘÍMO NA BRANKU A…
M: Ajajaj, viděli jsme vynikající zákrok Mariiny obrany, ten její klasický…
R: Klasický obranný manévr… ale bude se rozehrávat na její třetině.
M: Rozhodčí byl nucen odpískat Tomášovu vysokou hůl a rozehrává se znovu.
R: Tomáš znovu rovnou přechází do útoku. Pravačka. Levačka. Zpátky na pravačku. Je vidět, že to umí vzít za správný konec a do souboje o knoflíky na džínách se pouští i pomocí zubů. Hákování lemu kalhot… Pravačka. Pravačka… Praváčká! PRÁVÁČKÁ! Levačka.
M: Nevím, jestli je od Tomáše nejrozumnější nechat celou svoji pravou polovinu nechráněnou. Zdá se, že Marie přechází do tvrdého protiútoku a Tomášův kapitán mužstva se ocitá v sevření soupeře.
R: Nevypadá to ale, že by to Tomášovi nějak extra vadilo, jak říkám, jeho letošní sestava je vybroušená a sehraná.
M: Zdá se, že kapitán má v sestavě skutečné pevné postavení…
R: Otázkou je, zda mu to vydrží po zbytek utkání. Přeci jenom jsou síly vyrovnané a není jednoduché vydržet takový nápor celou třetinu.
M: Z utkání se stává nebývale kontaktní podívaná, oba týmy se dokonce…
R: Skutečně oba dva stahují brankáře z brankoviště, vypadá to, že rozhodující chvíle přijdou každou sekundou. Rozehrává se na Tomášově třetině, chvíli to kvůli tlaku Mariiny obrany dokonce vypadalo na zakázané uvolnění… Ale…
M: Vidíme, že Tomáše dělí od úspěchu pár centimetrů, ale z vlastní zkušenosti vím, že to je ten nejrizikovější úsek…
R: ALE TO BYLA EXCELENTNÍ PRÁCE ÚTOČNÉ FORMACE A KAPITÁN MÍŘÍ SÁM NA ZCELA ODKRYTOU BRANKU!
M: JEĎ, TOMÁŠI! JEĎ!
R: TOMÁŠ SE NAPŘAHUJE, STŘÍLÍ NA JISTOTU NA PRÁZDNOU BRÁNU A JE TO…
M: GÓÓÓL!
R: Jedna nula pro Tomáše. A zdá se, že v tomto duchu se ponese i zbytek zápasu, protože Mariina obrana se rozsypala jako domeček z karet.
M: Pár sekund před koncem první třetiny Tomáš vede o bod, což pravděpodobně dodá jeho týmu důvěru až do konce utkání. Doufejme, že během přestávky nabere opět síly a před vedou nám i jiné kombinace.
R: A my se vrátíme po komerční přestávce, zatím si ve studiu s elektronickou tužkou ukážeme nejlepší zákroky první třetiny.

Jj, bylo nádherně, ráno sice ještě chládek ale už je to dobré, moc dobré.  
 

 

 

Tiše závidím....
 
Jó, kde jsou ty doby, kdy jsem ani nerozbaloval a byl venku každý víkend....

Tanky povstalců. Bylo jich málo a byly slabé, ideální pro hrdinský boj
 
Pátého května roku 1945 vypuklo Pražské povstání. Postupně se v rukou našich bojovníků ocitlo několik kusů obrněné techniky, přesněji lehkých tanků, polopásových transportérů a především stíhačů tanků Hetzer, kterým však v tomto případě zpravidla chyběla adekvátní výzbroj.
 
  Dalších 15 fotografií v galerii Hetzer pražských povstalců | foto: Vojenský historický ústav Praha
 
 
Po obdržení rozkazu odejel jsem přes Hlávkův a Libeňský most k závodům ČMS (Českomoravské strojírny, předválečná ČKD - pozn. red.) do Libně. Projížděl jsem postřelovanými ulicemi a narazil na souvislý odpor u viaduktu dráhy v Libni. Tam stál německý pancéřový vlak, který přerušoval spojení mezi Vysočany a Libní. Když tento vlak popojel, přiblížilo se k náspu několik dobrovolníků, kteří za pomoci pancéřové pěsti vyhodili koleje do povětří, a od té doby silnice, spojující Vysočany s Libní, byla volná.
Ppor. v zál. Ing. Exner dodělával s několika dělníky dělový stíhač. Za několik hodin byl s prací hotov a obstaral pro něj střelivo, současně jsem dostal zprávu, že do kasáren Jiřího z Poděbrad odjely 2 tančíky ze Štrasburku a kromě toho pod vedením kpt. Svobody od PÚV 1 (pluk útočné vozby 1 - pozn. red.) přijely k stanovišti velitele Bartoš 3 kulometné tančíky. Když jsem chtěl s dělostřeleckým stíhačem odjeti z Libně, dojel před továrnu německý tank typu„Tygr“ doprovázený 2 auty obsazenými německou pěchotou. Došlo k přestřelce mezi našimi partyzány s Němci, a když se objevil náš dělostřelecký stíhač, dali se Němci na kvapný ústup. Vyslal jsem průzkum na Hloubětín a zjistil, že se tam nachází asi 10 německých tanků. Proto jsem nechal postavit barikády, požádal Ing. Exnera, aby se pracovalo na dvou dalších v opravě se nacházejících tancích, a do jejich dohotovení jsem ponechal dělostřelecký stíhač v Libni. V noci ještě jsem přivezl z Běchovic dva vagóny střeliva.
Když pod vedením přednosty Ing. Němečka a člena Národního výboru Ing. Kamarýta byla za pomoci dvaceti pěti mužů organizována obrana rozsáhlého závodu, vrátil jsem se na SV Bartoš, kam jsem dorazil po poledni dne 6. května.
 
 

plk. Zdeněk Vltavský, velitel pražské povstalecké útočné vozby
   
Předchozí text psaný kurzívou je část Souhrnné zprávy o bojích útočné vozby ve dnech 5. až 9. května 1945 od plukovníka Zdeňka Vltavského, velitele povstalecké útočné vozby (výraz „útočná vozba“ pochází z prvorepublikové armády a zjednodušeně ho můžeme chápat jako „tankové síly“). Poprvé byla publikována v knize Prahou pod pancířem povstalců od Tomáše Jakla, která vyšla v roce 2010.
Předložená pasáž je zajímavá především tím, že zmiňuje povstalecký stíhač tanků Hetzer v kompletní konfiguraci, tj. včetně kanonové výzbroje. Jak uvidíme dále, bylo toto konkrétní vozidlo nejsilnějším povstaleckým „tankem“. Mediálně mnohem známější jsou povstalecké Hetzery bez kanonové výzbroje, jejichž posádky si musely vystačit s kulomety. Na některé informace uvedené ve zprávě je však třeba nahlížet s rezervou, například na tank typu „Tygr“, protože zvlášť ve vypjatých situacích viděli protivníci pomalu v každém německém tanku „Tygra“ (Pz.Kpfw. VI „Tiger“).
 
Vznik povstalecké útočné vozby a její vybaveníPražský rozhlas, 5.5.1945, 12:33
„Voláme českou policii do rozhlasu, střílí se zde!.... Všichni do českého rozhlasu! Jsou zde stříleni čeští lidé! Přijďte co nejdříve! Přijďte nám na pomoc!“
Přestože bylo pražské povstání dopředu připravováno, zahájily ho ráno 5. května spontánní manifestace v ulicích města, které na několika místech přerostly v ozbrojené střety. Naplno se pak povstání rozhořelo po půl jedné, na základě hektického volání pražského rozhlasu o pomoc v boji o tuto instituci.
Ještě před těmito historickými událostmi pověřil 2. května podplukovník František Bürger (krycí jméno Bartoš) plukovníka Zdeňka Vltavského, aby zorganizoval jednotku útočné vozby pro potřeby připravovaného povstání. Vltavský byl pro takový úkol více než kompetentní, byl velitelem útočné vozby předválečné československé armády.
A tak již 5. května vyjely do boje první povstalecké „tanky“. Největší hodnotu bojovou mělo osm Hetzerů. Hetzer, pojmenovaný podle loveckých honících psů, byl v poslední fázi války jediným ve větších počtech vyráběným obrněným bojovým prostředkem pro německou armádu. Jednalo se o lehký stíhač tanků s relativně účinnou primární výzbrojí 75mm protitankovým kanonem (v německém originále 7,5-cm-PaK 39 L/48) a navzdory lehké váhové kategorii i s vysokou užitnou hodnotou. Obrněnec se vyráběl v Českomoravských strojírnách a v plzeňské Škodovce.
 
 

Povstalecký Hetzer
   
Ale zpět k povstaleckým Hetzerům, u nich je kategorizace stíhač tanků zavádějící, neboť až na výjimku ze zprávy v úvodu článku jim chyběla kanonová výzbroj. Tři pocházely ze smíchovské továrny koncernu Škoda, dva z nich byly zprovozněny 5. a jeden 6. května. Do továrny byly přivezeny krátce předtím k dokončení, nacházely se ve stavu pojízdných nekamuflovaných polotovarů bez výzbroje a optiky. Povstalci místo chybějících děl použili kulomety, když předtím zakryli velký otvor v krytu kanonu pancéřovou deskou s menším výřezem pro zmiňovaný kulomet. A řidič se musel spokojit s prostým výřezem v pancíři místo periskopů. Na pancíři se objevily velké československé vlajky a postupně přibývaly „bojové“ nápisy.
Další tři nedokončené Hetzery byly získány na nákladovém nádraží Žižkov. Nezbývalo než opět instalovat kulomety. Na první pohled je lze od těch smíchovských identifikovat podle chybějícího pancéřového krytu kanonu. Dva opět povstalci používali od 5. a jeden od 6. května.
Plně bojeschopný stíhač tanků Hetzer získali pražští povstalci pouze jeden, a to nám již známý libeňský. V Českomoravských strojírnách v Libni se podařilo zprovoznit ještě jeden Hetzer, ale pouze s kulometnou výzbrojí.
Většina z těchto osmi Hetzerů byla zařazena v malých jednotkách útočné vozby plk. Vltavského spadající pod Vojenské velitelství Velké Prahy (Bartoš). Ostatní byly poskytnuty, alespoň po nějakou dobu, místním povstaleckým skupinám operujícím nezávisle na velitelství Bartoš. Takové skupiny pak využívaly i další techniku, podrobnosti jsou však mnohdy neznámé. Zmiňme alespoň polopásový transportér Maultier s namontovaným kulometným trojčetem ráže 15 mm. Tento prostředek byl zkompletován v továrně ETA Vršovice, kde na konci války vyvíjeli elektronické součástky pro protiletadlové kanony. Samostatnou kapitolou byly obrněné vlaky, které československá armáda řadila k útočné vozbě, v době povstání však operovaly také nezávisle na velitelství Bartoš.
 
 

Povstalci s lehkým tankem Renault AMR-35
   
Kromě Hetzerů měla útočná vozba plk. Vltavského ve výzbroji následující techniku. Po jednom kuse to byly obrněné polopásové transportéry vyzbrojené lehkým kulometem, menší Sd.Kfz. 250 pojmenovaný u jednotky malá housenka (v citované zprávě značený také MH) a větší Sd.Kfz 251 analogicky přezdívaný velká housenka (VH). A portfolio doplňují čtyři lehké tanky francouzského původu, které ukořistili v roce 1940 ve Francii Němci a používali je jako výzbroj zajišťovacích divizí na obsazeném území. Tři byly typu Renault AMR-35 pro dvoučlennou posádku a vyzbrojené jedním kulometem ve věži. Ten čtvrtý byl typu Hotchkiss H-39, o poznání lepší než ty Renaulty, kdyby mu ovšem zcela nechyběla výzbroj tvořená kanonem ráže 37 mm a spřaženým lehkým kulometem.
Velké množství zbraní, včetně obrněných prostředků, získali pražští povstalci od večera 8. května do 9. května po ustupujících a zajatých Němcích. To je však už jiná historie a tato technika pak byla nasazena při zajištění pohraničích oblastí, tedy Sudet.
 
 
Střípky z bojového nasazeníPlukovník Zdeněk Vltavský utvořil ze svých obrněných sil tři malé bojové skupiny, kterým veleli nadporučík Václav Neubauer, štábní kapitán Karel Dvořák a kapitán Boleslav Kavalír. Hetzery s kulometnou výzbrojí byly úspěšně nasazovány proti pěchotě, nepřátelské obrněnce neměly čím ničit, s těmi se museli povstalci zpravidla vypořádat pomocí pancéřových pěstí. Velmi účinné byly kulometné obrněnce i při čištění ulic, kdy podporovaly povstalce útočící na objekty, ze kterých po nich stříleli ukrytí Němci. Podívejme se alespoň stručně na některé okamžiky z bojového nasazení povstalecké útočné vozby.
Stíhač vybavený kanonem patřil do skupiny kpt. Kavalíra. Jeho do té doby úspěšná bojová činnost při obranných bojích v oblasti Libně byla završena 7. května. Nejprve vypálil 16 granátů na německé obrněnce z Milovic postupující od Kobylis k Libni. Později byl při průzkumu nového palebného postavení těžce raněn velitel vozidla, četař aspirant Jiří Šindelář (zranění podlehl 18. května). Následně byl Hetzer Němci obkličován, ale posádce se po spotřebování munice a po opuštění vozidla podařilo s notnou dávkou štěstí ustoupit ke svým.
Všechny francouzské tanky používala skupina škpt. Dvořáka. Tyto tanky mimo jiné chránily samotné velitelství Bartoš sídlící v Bartolomějské ulici čp. 307/7. Dále byly vysílány na podporu povstalců v přilehlých oblastech bojů: Na Příkopě, Václavské náměstí, Wilsonovo nádraží, Karlovo náměstí. Neozbrojený tank typu Hotchkiss býval osazený střelci ozbrojenými puškami. Bojovalo se, jak se dalo.
 
 

Hetzer a polopás Sd.Kfz. 251 skupiny Neubauer
 
  Nejpočetnější a celkově nejlépe vyzbrojenou byla skupina npor. Neubauera. Měla dva a později čtyři Hetzery a oba polopásové transportéry. Proto byla i skupinou nejakčnější. Vyznamenala se například při obraně pražského rozhlasu a následně, když byla budova rozhlasu zničena náletem, i při obraně vysílací stanice ve Strašnicích.
Bylo 9. května a utrhané a poházené šeříky dávno vadly na dlažbě v odpoledním slunci, přesto bojovou skupinu Neubauer čekal nejtragičtější boj. Jednotka přejela na levý břeh Vltavy a mířila k jihu. Na Zlíchově narazila na německou obranu zajišťující ústupovou komunikaci přes Barrandov dále na západ. Skrytý německý obrněnec zasáhl malou housenku Sd.Kfz. 250 a ta se po výbuchu palivové nádrže ocitla v jednom ohni. Posádka neměla šanci, padli Jan Doubrava, Antonín Kaštánek, Josef Port a Václav Ulrich, přežil pouze těžce raněný a popálený Josef Prošek. Zranění utržili i někteří členové posádek dvou Hetzerů, Karel Houska, Miroslav Kirchman, Petr Straka, František Šefl a Václav Plešák.
Tankové síly během Pražského povstáníOproti skromným obrněným silám pražských povstalců disponovaly německé jednotky v oblasti neporovnatelně bohatším a kvalitnějším vybavením tohoto druhu. Proti Pražskému povstání Němci nasadili desítky obrněnců, především stíhače tanků Hetzer, dále různé verze útočných děl StuG nebo samohybné houfnice Grille. Ale měly i lehké tanky francozského původu s malou bojovou hodnotou: Renault AMR-35, Hotchkiss H-39 a dokonce Renault FT-17 prvoválečné konstrukce. Nesmíme zapomenout ani na polopásy, ať už z kategorie obrněných transportérů či ozbrojených verzí původních dělostřeleckých tahačů. A samozřejmě disponovali i obrněnými vlaky.
 
 
 
    Zobrazit fotogalerii
 
 
 
 
Kritickou situaci povstalců pak vylepšili vlasovci, konkrétně 1. pěchotní divize ROA (Ruská osvobozenecká armáda) generálmajora Buňačenka. Ti přijeli Praze na pomoc, dokonce k nelibosti samotného generála Vlasova, a v nejhorší chvíli, 7. května, dle posledních teorií dokonce zabránili krvavému potlačení celého povstání. Divize měla ve své výzbroji i tolik potřebná děla a hlavně Hetzery a střední tanky T-34/76.
A sovětské jednotky, které jako první 9. května 1945 přijely do Prahy, byly také tankové. Přestože Němci v Praze předchozího dne kapitulovali, příslušníci Waffen-SS toho nedbali, a tak došlo ve městě i ke střetům sovětských tanků T-34/85 s německými Hetzery.
 
 
Zdroj: iDnes

Tank zlikvidoval i na dva kilometry. Neznámé tankové eso Kurt Knispel
 
Před 71 lety naposledy vydechla neprávem pozapomenutá tanková legenda druhé světové války. Jméno Kurta Knispela, vzpurného československého rodáka, se nesmazatelně zapsalo do světových dějin. Přesto se o něm příliš neví. Na svém kontě má nejméně 168 zničených nepřátelských tanků.
 
Neprávem pozapomenuté tankistické eso Kurt Knispel| foto: Alfred Rubbel
 
 
Kurt Knispel se narodil dne 20. září 1921 na předhůří Jeseníků v obci Salisov v tehdejším Československu. Dětství prožil v okolí této obce, která v roce 1921 čítala 286 obyvatel. Symbolem jeho života se stala jabloň - Salisov byl v době první republiky známý pro své jablečnými sady, jako absolvent zdejší základní školy dostal i on svou jabloň. Ironií osudu i jeho ostatky byly v roce 2013 objeveny kde jinde než v jablečném sadu ve Vrbovci. Ale to předbíháme.
 
Následkem Mnichovského diktátu se 21. listopadu 1938 Sudety stávají součástí Třetí říše a Kurt Knispel, v té době sedmnáctiletý vyučený automechanik, německým občanem. Oficiálně Němcem se nestal jen Kurt Knispel, ale téměř všichni sudetoněmečtí Němci – k tomu je dohnal zákon „O opětovném sjednocení sudetoněmeckých území s Německou říší“, který jim prakticky nedal na výběr. Pokud by si nechali československé občanství, tak by se stali, nyní již na německém území, nechtěnými vetřelci.
Důsledkem toho se na něj a na všechny sudetoněmecké Němce, tedy teď už všechny „opravdové“ Němce, vztahuje branná povinnost.
Netrvalo dlouho a do armády musel vstoupit i tehdy devatenáctiletý Kurt. Stalo se tak 6. září 1940.
 
Začátek Knispelovy válečné odyseyJeho první kroky v armádě vedly nejprve do polské Zaháně, tady se poprvé svezl v tanku a nezůstalo jen u toho. Snad díky jeho malému vzrůstu, měřil okolo 160 cm, snad díky tomu, že byl vyučeným automechanikem, se stal tankistou. V Zaháni si „osahal“ tanky typu Panzerkampfwagen (dále jen PzKpfw) I., II. a IV. Jakmile výcvik ukončil, tak se přidal ke 3. rotě 29. pancéřového pluku 12. pancéřové divize, které velel až do roku 1942 Josef Harpe.
 
 

Přes slabé pancéřování a pro boj s tanky nepřítele nedostatečnou kanónovou výzbroj byl německý tank PzKpfw II na počátku 2. světové války hrozivou zbraní pro armády, které vsadily z hlediska taktiky především na obranné manévry vlastních vojsk.
   
Křest ohněm prodělal Knispel během operace Barbarossa, která začala 22. června 1941. Jako střelec-nabíječ středního tanku PzKpfw IV. se nejprve zúčastnil bojů u Minsku, kde na sebe poprvé upozornil – zneškodnil protitankové dělo. Ale první opravdový úspěch si připsal 25. srpna 1941, kdy na vzdálenost osmi set metrů zasahuje sovětský T-34. Také na své první vyznamenání nečeká dlouho, 4. listopadu 1941 dostává Železný kříž druhé třídy. Tuto kapitolu končí s 12 zářezy na hlavni svého tanku.
Vzpurný diamant wehrmachtuPo vyčerpávajících bojích na východní frontě proti sovětské armádě dostal Knispelův útvar dovolenou. Vlakovým transportem se všichni vrátili do Německa. Po dovolené se znovu shromáždili ve městě Burg, kde Knispel a jeho druzi dostali nové tanky. Jednalo se o tanky, které ještě před malou chvílí sjely z výrobních linek. Byl to o něco vylepšený typ tanku PzKpfw IV., ale s delší hlavní. To ale nebyla jediná změna, která zasáhla Knispelovu jednotku, protože podle rozkazu se měla 3. rota začlenit do 4. pancéřového pluku 13. tankové divize.
Na frontu vyrazila odpočatá jednotka 27. července 1942.
 
 

Tank PzKpfw IV byl vyzbrojen kanónem ráže 75 milimetrů.
   
K této cestě se váže jedna z mnoha historek, která dokazuje jedinečnost Kurta Knispela. Kurt nebyl klasickým produktem německé válečné mašinérie. Žil válkou, miloval válku, tím se od ostatních nelišil. To, co jej diametrálně odlišovalo, byl jeho postoj k nacismu. Nikdy nebyl členem NSDAP a o režimu si myslel své. V následujících letech jeho hvězda stoupala čím dál výš a výš, ale i přes tento fakt nikdy nebyl „materiálem“, který by bylo možné použít pro propagandu. Byl vzpurné povahy, opovrhoval autoritami a ke všem přistupoval jako k sobě rovným. Navrch k tomu všemu nosil dlouhé vlasy a neholil se. Pohyboval se na tenkém ledě, nebýt jeho velitelů, kteří si byli vědomi jeho kvalit a tajně mu fandili, by skončil možná až na popravišti. Tato epizoda se odehrála na nádraží v Krakově:
Transport s jednotkou Kurta Knispela čekal na vedlejší koleji na odjezd, a tak se většina vojáků jen tak poflakovala okolo, včetně Knispela. To se mělo brzo změnit. Kurt Knispel zahlédl koutkem oka vojáka, vedoucího sovětského zajatce. Zajatec, vyčerpán pochodem, se zastavil. Voják na to reagoval se surovostí příznačnou pro dozorce v koncentračních táborech. Udeřil ho pažbou pušky a pak do něj kopl. V Knispelovi bouchly saze. Rozběhl se k vojákovi a zařval na něj, ať toho nechá. Nejenže toho nenechal, ale ještě k tomu namířil na Knispela svou pušku. Knispel mu ji vytrhl, napřáhl se a praštil s ní o koleje. Pažba pušky se přelomila. Pak v adrenalinovém opojení zaměřil v mžiku svou pozornost na dozorce a několika dobře mířenými údery mu dal výchovnou lekci.
Zpráva o Knispelově činu se velmi rychle roznesla po celém nádraží. Do vyšetřování se zapojila vojenská policie, krk mu zachránil velitel praporu.
Po krakovském incidentu se jednotka přesunula na frontu. Transportem dojela až do Rostova na Donu, tam se připojila ke Kleistově skupině armád A. V okolí řeky Těrek svedla nejeden těžký souboj se sovětskými tanky. K této akci se váže i jedna geografická zajímavost. Knispelova jednotka se dostala na 45° východní délky, což bylo nejvýchodnější místo, kam se během 2. světové války německý voják dostal.
 
Tank jako šitý na míru
Po Kavkazské anabázi přišel čas na další přezbrojení. Tentokrát byl Kurt poslán do tankové školy v Putlosu ve Šlesvicku-Holštýnsku. Čerstvý držitel bronzového Odznaku za tankový boj byl přeřazen k nově vzniklému 503. těžkému tankovému praporu. V Putlosu již na něj čekal jeho Tiger, legendární 57 tunový postrach všech tankových posádek. Kromě bezkonkurenčního kanonu ráže 88 mm se mohl pochlubit i mohutným pancířem.
Při souboji Tigera a sovětského tanku typu T-34/76 jasně dominoval Tiger, proto na zničení jednoho Tigera vysílali sovětští velitelé minimálně čtyři tanky, přičemž předpokládali ztrátu minimálně dvou až tří T-34/76.
 
 

Německý tank PzKpf VI Tiger II z 503. těžkého tankového oddílu.
   
Knispel dostal tank s číslem 101 v první rotě. Na jaře, 14. dubna 1943, odjel 503. těžký tankový prapor na frontu. Nejvýznamnější operací, které se měl prapor účastnil, byla Operace Citadela, známá také pod jménem bitva u Kurska. Cílem německých generálů bylo zničení sovětských jednotek v kurském výběžku.
503. těžká tanková divize působila jako černá ruka v sovětských řadách. Uhodnout, kdo opět řádil na bojišti, není těžké. Ano, Kurt Knispel. Během bojů si připsal mimo jiné zničení dvou tanků T-34 na neuvěřitelnou vzdálenost dvou kilometrů. Knispel byl za to odměněn Železným křížem II. třídy.
Po odpočinku byl 503. prapor vržen do bojů o Charkov, kde se setkal i s anglickými tanky typu Churchill II., které byly dodávané Sovětům. Odhaduje se, že do konce roku 1943 prošel Kurt Knispel minimálně 300 bitvami, ve kterých zničil 60 tanků.
Počátkem května vyšel zpravodaj wehrmachtu, ve kterém bylo zmíněno i Knispelovo jméno. V tu dobu se počet „ulovených“ tanků přehoupl přes stovku, celkem 101. Nezůstalo jen u článku, byl potřetí navržen na Rytířský kříž a povýšen na šikovatele. Kromě toho byl 20. května 1944 vyznamenán Německým křížem ve zlatě.
V červnu Knispelova jednotka změnila působiště, byla přesunuta do Francie. V oblasti Caen se snažili zastavit spojenecký postup, ovšem nestačili na to. Bitva byla prohraná a fakt, že Knispel samotný v okolí města St. Lo zničil 23 amerických tanků typu Sherman, vývoj bitvy nezvrátil.
 
 
Osudový den – 28. dubnaDrtivá porážka u Caen znamenala další reorganizaci, jednotka se stáhla a doplnila zdecimované stavy vojáků, 14. říjen zastihl Knispela již v Budapešti. Mezitím Sověti nezaháleli a jejich jednotky překročily východní hranice Maďarska. A tank Tiger našel konkurenta v podobě tanku Iosif Stalin (IS), pojmenovaný po Josifu Stalinovi. I díky podpoře nového technologického zázraku sovětské konstruktérské školy byla Rudá armáda k nezastavení. Situace se stala neudržitelnou a Němci byli nuceni se po masivním sovětském útoku z 25. března 1945 stáhnout na Slovensko. Po dobytí Bratislavy 4. dubna se německé jednotky stáhly na Moravu. Obrana se hroutila jako domeček z karet.
Knispelova jednotka 28. dubna sváděla každodenní klasickou šarvátku se Sověty, jakých bylo v průběhu války tisíce. Avšak tato byla výjimečná. Výjimečná tím, že v ní padl jeden z největších vojáků wehrmachtu, šikovatel Kurt Knispel.
Historici dlouho nemohli vypátrat místo jeho posledního odpočinku. Povedlo se jim to až v roce 2013, kdy objevili Knispelovo tělo v jabloňovém sadu ve Vrbovci u Znojma.
Existují různé teorie, proč Kurt Knispel zemřel. Jedna tvrdí, že zemřel na následek kulometné dávky do oblasti břicha. Při exhumaci těla byl ovšem nalezen úlomek minometné střepiny v lebce. Což živí teorii o tom, že Knispel navzdory pravidlům řídil střelbu tanku z otevřeného velitelského poklopu.
Ať tak či onak, jméno Kurta Knispela zůstane navždy synonymem pro tankové eso.
 
Zdroj: iDnes