Lynx_cz

Černý pasažér ultralightu - kočka http://video.idnes.cz/?c=A150623_063909_hobby-domov_bma&idVideo=V150622_142840_webtv_aki

Tak v pátek.....a doufám, že v hojném počtu.....

Nové záběry ze hry v E3 traileru https://youtu.be/xSy1gNyjSXk

Taky s tím počítám....

Pojedu z Přezletic, cestou můžu někoho nabrat.....

Děla, to je rodinné prostředí......

Bitva o Sevastopol - příběh nejlepší ruské odstřelovačky Ludmily Pavličenko (potvrzených 309 zabití)

Český dabing

Už se těším....hlavně aby na to byla čeština....

V obchodním centru Šestka (Praha) vystavují letecký trenažér nevyčíslitelné hodnoty: https://www.dropbox.com/s/7c1fkvm0m092hzy/IMAG1047.jpg?dl=0 https://www.dropbox.com/s/npmc3b90plvqe2h/IMAG1048.jpg?dl=0 https://www.dropbox.com/s/dqrrnzkt9lhy37s/IMAG1049.jpg?dl=0 https://www.dropbox.com/s/v4zng8aqr2ca0uc/IMAG1050.jpg?dl=0 Mig-21 poznají všichni fandové, ale ten Saitek mne dostal

Momentálně jsem se pustil do serie "Jack Reacher" od Lee Childa, jsem u 4. dílu a stále dobré.... (bývalý vojenský policajt, jako major opustil armádu a "protlouká" se životem...)

Tak to máš asi nějaký promo výtisk "Příliš dlouhé swingers párty", nebo fake, normálně je to ucelený příběh od začátku do konce.......

Zachraňte českého vojína Ryana. Neznámé příběhy krajanů v americké armádě Pro některé z nich byla cesta do Evropy cestou domů. Z daleké Ameriky přišli Čechoameričané osvobozovat vlast svých předků. V jejich příbězích rozpoznáte „předlohu“ ke slavnému filmu Zachraňte vojína Ryana i smutný osud posledního padlého vojáka americké armády v Evropě. Obálka Bratrského věstníku (Fraternal Herald), na které je vyobrazen létající pevnost Boeing B-17 Flying Fortress, na který se krajané složili. | foto: Archiv Vladimíra Polácha - History University of Nebraska-Lincoln Jednou z mála zmapovaných kapitol druhé světové války, alespoň z českého pohledu, je účast Čechoameričanů několika generací na bojištích 2. světové války. Jde přitom mnohdy o fascinující příběhy, vypovídající nejenom o osudech vojáků i civilistů, ale také o jejich vztahu k Československu a tématu češství. Seznam padlých členů české krajanské komunity. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1940 se v USA nacházelo přes 1,5 milionu lidí první, druhé nebo třetí generace (tedy těch, kdo do USA přišli a získali tamní občanství, jejich potomků a případně vnuků a vnuček) českých přistěhovalců a jejich potomků. Lze tedy odhadovat, na základě statistik i pravděpodobnosti, že v americké armádě bychom během 2. světové války (včetně období od roku 1939) nalezli asi 160 000 vojáků s československými kořeny. Sloužili na všech frontách a ve všech zbraních, někteří vstoupili dobrovolně již v roce 1939, jiní byli odvedení na jaře 1945, kdy se válka v Evropě již chýlila ke konci, ale Američané dále bojovali v Pacifiku. „Své“ mrtvé měli Čechoameričané již v Pearl Harboru, jak zachycuje jeden z prvních seznamů padlých členů české krajanské komunity na obrázku výše. Z hlavního města amerických Čechů až do NěmeckaV některých jednotkách byli tito American Czechs nebo Bohemians, jak se sami nazývali, spíše okrajovým elementem, ale vzhledem k tomu, že v USA jsou státy a místa s vyšší koncentrací krajanů, někde tvořili nikoliv nevýznamnou menšinu. Výzkum, který jsme prováděli díky pozvání University of Nebraska-Lincoln ukazuje, že například mezi 1369 vojíny, kteří tvořili páteř 134. pěšího pluku 35. divize, rekrutujícího se především z Nebrasky, bylo asi 67 Čechů. Většina z nich pak absolvovala cestu z výcvikového střediska v USA přes vyloďovací pláže Francie až do Německa, kde jejich válka skončila u Hannoveru. Zobrazit fotogalerii Mezi vojáky, kteří zaplatili za tuto válečnou cestu životem, patřil například Joseph Pekarek z městečka Wilber, které se dodnes honosí titulem „Czech capital of USA“. Nebyl ale v rodině bohužel jedinou obětí války, ve Francii zemřel také jeho bratr Frank. To, že v armádě sloužilo více sourozenců z jedné rodiny, nebylo v USA nijak výjimečné a tento osud se nevyhnul ani potomkům českých přistěhovalců. Osudy bratrů Ryanových ze známého Spielbergova filmu (viz boxík Zachraňte ... ) připomíná tragédie rodiny Klemmeových (matka vojáků se za svobodna jmenovala Jelinek). Dva ze tří synů, Howard a Floyd, zemřeli v rozmezí 10 dnů při americké invazi na Iwojimu. Třetí z nich, Lloyd (nikoliv Loyd, jak se někdy uvádí), také sloužící v Pacifiku, byl poté generalitou urychleně odeslán ze služby zpátky k rodině, aby se zabránilo nejhoršímu (Lloyd bohužel zmizel beze stop na lovecké výpravě na Aljašce v roce 1957). Mezi vojáky z 134. pluku pěchoty ale nalezneme i takové, kteří za svou službu získali vojenská ocenění: Joseph Coufal, John Hrnicek a John Tomcak získali Bronzovou hvězdu (Bronze star), Joseph Klinsky z Milfordu v Nebrasce dokonce hvězdu Stříbrnou (Silver star). Místo společného odpočinku bratrů Soukupových. Všichni sloužili v armádě a všichni válku přežili. Různá ocenění se samozřejmě československým Američanům nevyhýbala, jedním z nejvíce dekorovaných vojáků byl Emil A. Soukup se sedmi bronzovými hvězdami. Byl to jeden z celkem pěti bratrů Soukupových, kteří narukovali do americké armády. Všichni – Louis H. Soukup, Walter Raymond Soukup, Benjamin V. Soukup, Václav G. Soukup – přežili válečné hrůzy. Někteří z nich sloužili v Evropě, jak je vidět z přiloženého článku z dobových novin. Walter, nejmladší z bratrů, byl téměř šest měsíců pohřešován, z toho přes čtyři měsíce se různě skrýval na nepřátelském území. Vyznamenání však nepřicházela jenom ze strany americké armády, ale občas, byť výjimečně, také od osvobozených měst a států, jako v případě J. J. Pospíšila, vyznamenaného prezidentem Benešem. Pospíšil, rodák z Wilberu v Nebrasce, využil za války i po ní své jazykové znalosti (anglicky, česky) mimo jiné při práci ve vojenské okupační správě Německa a při jednání s reprezentanty ČSR. Poslední padlý Američan v EvropěAsi nejznámějším Čechoameričanem, který došel až do Československa, je Charles Havlát, často označovaný jako poslední padlý Američan v Evropě. Byl zabit ráno 7. května 1945 v blízkosti obce Volary, kde má dnes pamětní desku. Také Charley Havlat se narodil v české komunitě v Nebrasce, v Dorchesteru, a měl dva bratry, Rudolpha a Adolpha. Oba bojovali v Evropě a oba přežili. Také jejich bratranec Lumír narukoval do armády. Do armády však nevstupovali jen bratři a bratranci, ale také sestry, sestřenice a dcery. Americká vláda povolala do vojenské služby kolem 150 000 žen, sloužících většinou v úřednických nebo zdravotnických pozicích (oddíly WAAC/WAC). Mezi nimi samozřejmě také nalezneme zástupkyně českoamerické komunity. Československý válečný kříž, kterým prezident Beneš dekoroval plukovníka Jaromíra J. Pospisila, narozeneho 1906 ve Wilberu, v Nebrasce. Originál uložen v Českém muzeu ve Wilberu. Sourozenci Rudolf Freeouf a jeho sestra Mildred měli oba rodiče z Čech a doma se ještě mluvilo česky. Zatímco Mildred byla vyslána do Pacifiku a velkou část války strávila na Nové Guineji a posléze v Manile, Rudolf nastoupil k námořnictvu a zažil i nečekaně dobrodružné chvíle při potopení lodi v Atlantiku. Členky WAC lze najít na italské frontě, ve Francii nebo Anglii, ale zatím se nepodařilo zjistit, zda některou z těch, která se mohla hlásit ke svým českým kořenům, nalezneme mezi vojáky v Československu. Cesta „domů“ ...Z trochu jiné kategorie je příběh Josepha Wechsberga, Čechoslováka z židovské rodiny, narozeného v Ostravě v roce 1907. Člověk s dobrodružným životopisem, do kterého patřilo i muzicírování po pařížských klubech a na výletních lodích v meziválečném období, získal v Československu hodnost poručíka, jeho život však zásadně ovlivnila služební cesta do USA v roce 1938. Ze Spojených států se nakonec domů do Ostravy vrátil, jak popisuje v drobné vzpomínkové knize Homecoming (tj. Návrat domů – zde jde však i o hříčku na téma, kde či co je vlastně domovem), až na jaře 1945 již jako americký občan. V květnu 1945 byl pravděpodobně prvním Američanem, který se oficiálně dostal hluboko do sovětské zóny a jeho popis cesty do Ostravy podává střízlivý a místy smutný popis poválečného Československa. To jsou však výjimečné případy. Většina potomků českých přistěhovalců se cítila být především Američany a jejich cesta do Evropy a případně do Československa sice byla zcela jistě výjimečná, nebyl to však návrat domů. Jejich domov ležel za oceánem. Jisté pouto, které cítili k zemi svého původu, k jazyku a kultuře svých rodičů, však přetrvávalo. Bylo někdy dokonce tak silné, že se v zápisech a dopisech mluví nejenom o zemi „našich předků“, ale i přímo o „mateřské hroudě“ nebo „původním domově“. Jeden z dochovaný záznamů z David City v Nebrasce je vypovídající. Stojí v něm: „Potomek českých přistěhovalců Albert Houška se podílel na osvobození naší vlasti“. Češi a neumí česky. Jsou to snad odrodilci?Dopisy, které se zachovaly v rodinných archivech nebo na stránkách dobového krajanského (českého) tisku, také dokazují, že vojáci nejenom stále umí používat češtinu, i když mnohdy značně poameričtěnou, ale jsou na svůj jazyk hrdí. Jeden z vojáků se tak doma pochlubil, že když ve Francii konečně narazil na „pravé“ Čechoslováky, dostal od nich pochvalu za to, jak dobře mluví česky. A mnozí vzpomínali na to, že když se ve výcvikovém táboře nebo později za tažení potkali s jinými československými Američany, mohli se spolu bavit a nebo i zpívat česky. Posledním padlým Američanem v Evropě byl ... Čech. Charles Havlat byl zabit ráno 7. května 1945 v blízkosti obce Volary. Výstřižek z Crete News ze sbírky paní Berniece Bosak (roz. Husa). Dnes jsou uložené v archivu Saline County Genealogical Society ve Wilberu. Za jejich zprostředkování děkuje autor panu V. Anthonymu. Objevila se samozřejmě i kritika, někdy založená na vtipných okolnostech. Jeden z Američanů, odvedený a převelený do služby do Anglie, byl se svými rodiči ve styku skrze dopisy. Problém byl ovšem v tom, že zatímco on uměl česky jenom mluvit, nikoliv však číst nebo psát, jeho rodiče zase nevládli psanou angličtinou. Chudák tak chodil po základně a výcvikovém středisku s dopisy složenými v kapse, aniž by věděl, co se v nich píše – dokud v Anglii nenarazil na někoho z československých vojáků v britských službách, kdo mu dopisy přečetl. Jak napsala redakce Westernských novin, je to jeden z mnoha důkazů toho, že je užitečné se učit jazyk svých rodičů. Jeden z dopisů, otištěný 9. března 1945 (dopis samotný je ale z listopadu 1942), ukazuje i kritický postoj jednoho z amerických Čechů vůči těm, kdo sice mají české jméno, ale jazyk už neovládají nebo se k němu vůbec nehlásí. „Nové tváře se objevily, ale Čecha mezi nimi není. Anebo se stydí hlásit se. Některá ty jména jsou přece ryze česká, a přec majitelé zapírají, že jsou Češi. Jsou to snad odrodilci?“ stěžuje Jaroslav F. Chmelíček z Fort Sheridan v Illinois, kde měl na starosti přijímač nováčků. Otázka jazyka a jména není zanedbatelná – vzhledem k tomu, že pro americkou armádu byli všichni (bílí) odvedenci jednoduše Američané, jsou jména jednotlivých vojáků a vojaček často jedním z mála indikátorů jejich českého a slovenského původu. O autorovi Vladimír P. Polách V současnosti působí v rámci programu Frank A. Belousek Distinguished Scholar jako hostující profesor na Katedře historie na University of Nebraska-Lincoln. To, že američtí Čechoslováci nebo českoslovenští Američané cítili a ctili silné pouto ke své původní vlasti, dokazuje také jiná válečná událost. Ne všichni mohli (a chtěli) být na frontě. Někteří nastoupili dobrovolně, jiní byli povoláni vládou, ale mnohé od strastí frontového vojáka ochránil věk, pohlaví nebo nutnost pracovního nasazení v zázemí. Mnozí z nich se však snažili přispět válečnému úsilí jinak. Jednou z nejaktivnějších organizací byla Západní Česko-Bratrská Jednota (Western Bohemian Fraternal Association), podpůrná a pojišťovací organizace krajanů v Americe, především na Středozápadě. Členové Jednoty v Nebrasce a Iowě mezi sebou vybrali takové množství finančních prostředků, že byli schopni zaplatit jeden střední a jeden těžký bombardér, pojmenované Spirit of Czech Nebraskans, respektive Spirit of Iowa Czechs. zdroj: iDnes

Japonské ohnivé balóny: kuriózní bombardování Ameriky armáda tajila První mezikontinentální řízené střely. Pozoruhodná ukázka vynalézavosti japonských konstruktérů. Bravurní detektivní práce Američanů. Jediné oběti druhé světové války na území kontinentálních USA. To všechno jsou Fu-Go, japonské papírové balóny, kterými císařství chtělo zabíjet a vyděsit Američany. Tajemství japonských bombardovacích balónů, které měly vyděsit USA | (1:42) | video: National Archives USA Severní Amerika je jedním z kontinentů, kterému se během druhé světové války vyhnulo bombardování. Obvykle se uvádí, že kontinentální Amerika nebyla nikdy bombardována nepřátelskou armádou, ale není to celá pravda. Japonské císařství za druhé světové války vyvinulo kuriózní, leč důmyslný systém, jak s minimálními prostředky poslat bomby na USA. Výsledkem měly být rozsáhlé požáry, panika, strach a ztráty na životech. Američanům se podařilo japonské mezikontinentální bombardování dobře utajit. Ale bez tragických následků se to neobešlo. UFO, výbuchy a kráteryVe čtvrt na sedm, 6. prosince 1944, zaslechli američtí horníci nedaleko města Thermopolis ve státě Wyoming hvízdavý zvuk. Následoval výbuch. Když muži zvedli oči k obloze, viděli podivný kulatý objekt. Předpokládali, že jde o padák. Druhý den našli nedaleko i kráter v zemi. Pozorování potvrdilo 285 lidí. Fotogalerie ohnivých balónů Podobných pozorování byla koncem roku 1944 přibližně desítka. Hluk, výbuch, neznámý kulatý objekt na obloze. Nikdo nevěděl, o co jde. Těsně před Vánocemi 1944 našli dva muži v Montaně něco, co vypadalo jako velký padák. Nález nahlásili šerifovi. „Vyšetřování odhalilo, že nešlo o padák, ale o velký papírový balón se šňůrami, ventilem, dlouhou zápalnou šňůrou, pyropatronou a gumou,“ popisuje situaci James Powles v časopise Word War II (citace NPR). „Vyšetřovatelé z FBI, armády a námořnictva pečlivě prohlédli nalezené předměty. Došli k závěru, že jde o výrobek japonského původu. Ale jak se dostal do USA, to pro ně bylo záhadou.“ Balón, který našli Američané v Kansasu. V době nálezu u něj ještě byly bomby. Později se ukázalo, že Japonci vybavili balóny autodestrukčním mechanismem - zápalnou šňůrou a pyropatronou. Chtěli tak ještě zvýšit psychologický dopad nečekané zbraně. Američané by viděli jen výsledné výbuchy a požáry, nevěděli by však, co je způsobuje. Jenže ne vždy se zápalná šňůra pro zničení balónu zapálila a Američané tak měli přinejmenším teoretickou šanci vypátrat, co se za nečekanými krátery po bombách a neidentifikovatelnými létajícími objekty skrývá. Šerifova divoká jízda a nečekaný úlovekPolicejní stanice a šerifové z okrsků, kde lidé záhadné objekty zahlédli, žádali více informací, protože chtěli vědět, na jakou hrozbu se mají připravit. Šerif Warren Hyde z Birminghamu v severním Utahu šel ještě dál: podařilo se mu japonského „útočníka“ chytit. Detektivní práce geologů Japonské značky na nalezeném balónu pomohly navést armádu směrem k japonským útočníkům, ale nikoho zprvu nenapadlo, že by mohlo jít o mezikontinentální střelu. Armáda nejprve podezírala nějaké sabotéry či výtržníky žijící v USA. Hledání tedy směřovalo do detenčních táborů, kde byli shromážděni Japonci žijící v USA. Stopa, která vedla k definitivnímu odhalení japonské stopy, byla na první pohled celkem obyčejná: písek. Pytlíky s pískem sloužily jako zátěž balónů a tmavá barva písku byla prvním vodítkem k exotickému původu. Vzorky byly zaslány Vojenské geologické jednotce (Military Geological Unit), která brzy vyloučila Severní Ameriku jakožto zdroj písku. Písek obsahoval fosilie přes sto různých druhů mikroskopických organismů - rozsivek. Vědci nenalezli v písku žádné stopy po korálech, zato našli organismy, které byly známé pouze z Japonska. Postupně se geologům podařilo vylučovací metodou zúžit okruh možných pískovišť na tři pláže, všechny na japonském ostrově Honšú. V únoru 1945 dostal od farmáře hlášení, že vidí padák. „Mohl by to být balón? Nikomu nic neříkej a počkej na mě,“ zareagoval šerif Hyde, zalarmoval FBI a vyrazil. Armáda jej i jeho kolegy informovala o tom, že japonské balóny dopadají na západní americké státy. Hyde si tedy byl vědom toho, jak hodnotné by bylo odchytit funkční model balónu: „Udělejte vše, abyste balón dostali,“ zněly instrukce. Po náročné automobilové honičce se šerifovi povedlo balón dohnat. Bomba byla nevybuchlá, houpala se pod gondolou, a zdálo se, že balón na něj čeká na okraji kaňonu. Jenže když chytil šňůru balónu, aby jej zajistil, náhlý poryv větru balón uchvátil a šerifovy nohy se ocitly nad kaňonem. Warrena přepadla nevolnost, ale nepustil se. Ne že by cesta vzduchem s leteckou pumou několik metrů pod ním byla optimistická vyhlídka. „Škubal jsem balónem, aby se snesl trochu k zemi,“vzpomínal po válce Warren. „Možná se mi to povedlo, možná jen polevil poryv větru. Nohama jsem se zachytil hrany útesu na druhé straně kaňonu.“ Ale nepodařilo se mu zachytit se křoví, jak plánoval, a znovu se i s balónem ocitl ve vzduchu. Zachycený balón po rekonstrukci v americkém hangáru. Ještě několik minut si vzdušné víry pohrávaly s balónem a jeho odhodlaným krotitelem. Každý přelet navíc znamenal pořádný náraz z boku pro pumu zavěšenou pod balónem. Šerif se odhodlal k akci, kterou sám později označil za „tak trochu šílenou“. Vyšplhal se ve šňůrách co nejvýše, a pak se pustil k zemi, aby získal rychlost a znovu se pevně zachytil v dolní části provazů. Tento manévr opakoval, dokud se mu nepovedlo dostat balón až k zemi. Ani si už nepamatuje, jak se mu podařilo přivázat jej ke křoví. Šlo o první úlovek kompletního a funkčního balónu Fu-Go. Pytlíková navigace přes Tichý oceán V roce 1944 nebylo Japonsko zrovna v pozici technologického lídra. Zaútočit na kontinentální USA znamenalo využít všech dostupných prostředků, uplatnit vědecké poznatky i důmyslná řešení a improvizovat. Japonští meteorologové už dříve objevili silný vzduchový proud (v angličtině zvaný „jet stream“) ve výšce necelých deseti tisíc metrů nad mořem. Několik měsíců v roce foukal celkem spolehlivě východním směrem přes Tichý oceán až k západnímu pobřeží USA. Pokud by Japonci dokázali udržet balón v tomto proudu dostatečně dlouho, mohl by takový „projektil“ doplout až nad USA. Dnes by takový projekt nebyl až tak náročný (podívejte se například naExperiment Stratocaching). Ale v roce 1944 zbývaly ještě desítky let do globálního navigačního systému a také elektronika byla teprve v počátcích. Tejdži Takada (anglicky psáno Teiji Takada), vrchní konstruktér a autor nápadu, si tedy musel vystačit s tím, co měl. Tak se zrodil ohnivý balón, v japonském originálu Fu-Go. Schéma japonských balónů Fu-Go Balón byl sešitý z papíru a naplněný vodíkem. Nejprve Japonci experimentovali s hedvábím, ale odolný papír vyráběný z morušovníku se ukázal být dostatečně pevný a navíc byl i levnější. Navíc to byl materiál, se kterým se japonským žákům lépe pracovalo (o nasazení japonských škol při výrobě bomby více v příštím dílu). Průběh letu balónu Fu-Go Plán japonských inženýrů Vypuštění balónu z ostrova Honšú. Balón vystoupal do výšky cca 10 km a nechal se unášet vzdušným proudem. Kdykoli klesl pod 9 km, upustila automatika zátěž. Kdykoli vystoupal nad 11 km, vypustil automatický ventil trochu vodíku. Po 32 vypuštěných náložích došlo k postupnému odpálení zápalných náloží, které měly založit požáry. Nakonec došlo ke shození pumy. Balón nyní bez zátěže stoupal do výšky, začala hořet zápalná šňůra. Po 84 minutách šňůra dohořela k náloži, která měla celý balón zničit. Gondola skrývala důmyslný mechanismus pro základní navigaci a především jednu, nebo více leteckých pum (přibližně do hmotnosti 15 kg) . Pozdější generace balónů byla vybavena i dvěma až čtyřmi zápalnými patronami. Japonská armáda tak chtěla na lesnatém západě USA odstartovat sérii požárů, které měly způsobit větší škodu než puma, která dopadne na náhodné místo. Aby balón doletěl na cíl, musel se udržet v určité výšce. Tomu napomáhaly balíky s pískem zavěšené na gondole. Speciální mechanismus napájený tekutou baterií kontroloval, v jaké výšce se balón nachází. Pokud klesl příliš brzy, došlo k upuštění jednoho z třiceti pytlů s pískem, což snížilo hmotnost balónu a umožnilo mu znovu vystoupat do požadované výšky. Dávejte pozor na to, co říkáte Nakonec zbyla pouze puma, kterou balon upustí na zem a zcela bez zátěže vystoupá zpět do oblak. Puma měla dopadnout na americké území, explodovat a postupně vyvolat paniku mezi civilním obyvatelstvem na západě USA. I proto americká armáda dělala vše pro to, aby o explozích záhadných balónů veřejnost nevěděla. Každý z incidentů proto armáda pečlivě dokumentovala, ale zároveň i přísně tajila. I zpráva v novinách by totiž mohla dát Japoncům návod na to, jak balónové pumy lépe nastavit a přesněji zacílit. Jakmile americká armáda zjistila, co mají Japonci v úmyslu, rozeslala upozornění policejním stanicím a zároveň jasně formulovanou žádost všem novinám a rádiím: je v zájmu národní bezpečnosti, aby se do médií nedostaly zmínky o nalezených japonských balónech. Zdroj: iDnes

Lovili i špiony z ČSSR. Eichmanna zdrogovali a převlékli za stevarda Dům v Garibaldiho ulici je už prázdný. Esesák Eichmann je v rukou izraelských agentů, ale všichni jsou stále na území Argentiny. Jak Mosad a hlavně jeho šéf Iser Harel celou akci plánovali, se dozvíte na následujících řádcích. Pas Ricarda Klementa vydaný Červeným křížem, který Eichmann použil v roce 1950 pro útěk do Argentiny. | foto: Wikimedia Commons Eichmann je konečně v moci izraelských agentů. Jak jej dopadli a co jim přitom řekl si můžete přečíst v prvním dílu tohoto miniseriálu. Teď je však nutné architekta holokaustu dopravit nepozorovaně z Argentiny do Izraele. Začíná nejsložitější část operace. Jak tajně dopravit Adolfa Eichmanna do letadla? Před Argentinci ho budou vydávat za nemocného člena posádky letadla El Al (izraelský národní letecký dopravce). Harel rozhodl: Musíme si k tomu vytvořit pravdivou historku. Izraelce Meira Barhona, který pobýval v Argentině u příbuzných, přesvědčili, aby sehrál hru na otřes mozku při nehodě auta. Nechal se odvézt do hotelu, tam požádal personál o lékaře, jemuž vysvětlil, že se po srážce s jiným vozem necítí dobře. V nemocnici ho vyšetřili a po několika dnech propustili se zprávou o prodělané hospitalizaci. Letadlo Britannia připravovali na letišti v Lyddě u Tel Avivu (dnes Letiště Ben Guriona) velmi pečlivým způsobem, až to bylo některým lidem z El Al nápadné, ale mlčeli. Při přeletu se zastavili v brazilském Recife, odkud je nechtěli pustit dál pod záminkou, že nemají povolení ke startu. Nezvyklé! Nakonec mohli odstartovat. Na letišti v Buenos Aires přistáli ve čtvrtek 19. května večer. Několik členů posádky dostalo rozkaz, aby stroj v noci hlídali. Nesměli odjet do města. Protestovali, ale nikdo to nebral na vědomí. Členové vládní delegace se do Izraele nevraceli, nýbrž měli v plánu ještě další cesty po Americe. Britanniaodletí, jakmile si posádka dostatečně odpočine, tedy v noci na sobotu. Kapitán speciálu Cvi Tohar si svolal v pátek dopoledne posádku. Oznámil jí: „Povezeme cestujícího, který bude v uniformě letecké společnosti. Bude vypadat nemocně, ale to je jeho dočasný stav. Jméno vám neřeknu, ale jde o operaci vrcholného státního významu.“ Všichni žasli. Teď si uvědomili, proč jim příprava tohoto letu připadala tak podivná. V Buenos Aires vypukly oslavy nezávislosti země. Tisíce lidí přicházely do centra. Na všech důležitých silnicích rozmístily policie a armáda kontrolní stanoviště. Situaci komplikovali někteří místní Židé a občané Izraele – chtěli využít speciálu k dopravě do Tel Avivu. Posádka je musela pod různými záminkami odmítat. Věznitelé oblékli večer Eichmanna do uniformy El Al a doktor Elian mu dal sedativum. Dvě auta vyjela od „Tiry“ v osm hodin, k letadlu dorazila před jedenáctou. Stráž je nekontrolovala, osazenstvo bylo v uniformách, většinu z nich znala. Pod uklidňující injekcí byl Eichmann povolný, neschopen jednat z vlastní vůle. Podpírán dvěma muži vystoupil z auta a vyšel do letadla. Všichni se usadili v oddělení první třídy. Harel vybral lidi, kteří odletí s Britannií, a další, kteří se dostanou z Argentiny jinými cestami. Sám nastoupil do letadla poslední. Pět minut po půlnoci stroj odstartoval. Piloti se rozhodli, že díky příznivému větru přistanou až v Dakaru v Africe. Teprve nad mořem všem členům posádky pověděli, koho vezou. Šéfmechanik Arje Fridman se rozběsnil. Vzpomínal na mladšího bratříčka a rodiče, kteří zahynuli v koncentráku. Trvalo chvíli, než se uklidnil. Fotogalerie Na letišti poblíž Tel Avivu přistáli v neděli 22. května ráno. Vězně převzal Moše Drori, vedoucí speciální jednotky shromažďující důkazy o válečných zločincích. Harel se telefonem ohlásil manželce a potom odjel za Benem Gurionem. Premiér chtěl, aby ho ještě identifikovali další lidé, kteří ho znali z dřívějška. Teprve potom pronese oficiální prohlášení o jeho zadržení. V pondělí 23. května 1960 ve tři hodiny vystoupil Ben Gurion v parlamentu: „Je mou povinností oznámit knesetu (zákonodárný orgán v Izraeli), že před krátkou dobou odhalila izraelská tajná služba jednoho z nejhorších nacistických zločinců, Adolfa Eichmanna, jenž byl spolu s dalšími činiteli odpovědný za to, čemu říkali »konečné řešení židovského problému«, tedy vyvraždění šesti milionů evropských Židů.“ Pověřený – velitel dvou tajných služebÚnos Eichmanna byl jednou z nejrozsáhlejších, nejodvážnějších, nejnebezpečnějších a přitom dokonale utajených operací, jaké se kterékoli zpravodajské službě podařily. Dan Ravin a Josi Melman v knize Špioni proti Armagedonu upozornili, že to byla „kabinetní ukázka té části zpravodajské práce, která se označuje termínem humint (zkratka z anglického Human Intelligence,doslova lidské zpravodajství) a stojí na schopnostech agentů“. Komando únosců přitom nemělo k dispozici žádné technické vymoženosti, jenom otočný panel s poznávacími značkami aut, který občas používalo. Tuto akci můžeme trochu srovnávat jedině s tajným odvozem podplukovníka KGB Olega Gordijevského, podezřelého ze špionáže pro Západ, z Moskvy do Finska v roce 1985 příslušníky britské MI 6. Byla to však záležitost podstatně menší. Naproti tomu několik únosů z Francie a Rakouska členové sovětské NKVD/KGB zbabrali, když k omámení člověka použili větší dávku narkotika, kterou nepřežil. Mosad a Harel se tímto činem proslavili. Iser Harel se narodil jako Iser Halperin roku 1912 v ruském Vitebsku (dnes Bělorusko), přesné datum není známo, jeho rodný list se ztratil za druhé světové války. Jeho rodina vlastnila ve Vitebsku továrnu na ocet. Během bolševické revoluce a potom za občanské války se o město několikrát bojovalo. V Rusku bujel antisemitismus, ale malý Iser se od malička pokoušel chránit sebe a spolužáky před útoky. Jednou slyšel řečnit bolševického revolucionáře Lva Trockého. Kdyby otec nevštěpoval Iserovi a jeho bratrům sionismus, mohli se z nich stát kovaní komunisté. Když bolševici zkonfiskovali majetek Halperinů, rodina se odstěhovala do Dvinsku v nezávislém Lotyšsku. Chlapec začal studovat střední školu a vstoupil i do levicové sionistické organizace mládeže Hašomer čili Mladý strážce. Chtěl se vystěhovat do Palestiny, která byla pod britskou kontrolou. Aby se naučil pracovat na poli v kibucu, strávil rok v zemědělství. Když v roce 1929 zmasakrovali Arabové v Palestině takřka osmdesát Židů, rozhodl se Iser a jeho kamarádi, že musí odjezd uspíšit. Aby nás tam bylo víc! Britové dávali víza jen lidem od osmnácti let, Iser tedy své doklady zfalšoval, aby byl o rok starší. Jeho parta vlakem dojela do italského Janova, kde nastoupila na loď. Iser vstoupil do zemědělského kibucu čili družstva nedaleko Tel Avivu, stal se odborníkem na zavlažování. Upoutala ho tam emigrantka z Polska Rebekka. Sblížili se a vzali se. Avšak v kibucu Harel všechny socialistické myšlenky zatratil. V roce 1935 se manželé přestěhovali do vesnice Herzlija, kde založili vlastní podnik na balení pomerančů. Tam se jim narodila dcera. Iser se vždycky zajímal o ochranu svých souvěrců. Na začátku druhé světové války vstoupil do Hagany, podzemní organizace, která měla chránit Židy před Araby a Brity. Měl mnoho nápadů, a proto ho v roce 1944 poslali do zpravodajské skupiny zvané Šaj (Informační služba – Šerut jediot). Harel přispěl k tomu, že ze Šaj vznikla zpravodajská jednotka pracující velmi profesionálně. Vytvořil analytickou skupinu, zřídil kartotéky lidí, sehnal peníze na další vybavení a zbraně. Přitom se seznámil s Benem Gurionem. Stát Izrael byl vyhlášen 14. května 1948. O šest týdnů později, 30. června, svolal velitel Šaj, sedmačtyřicetiletý podplukovník Iser Beeri schůzku svého štábu. Když probrali situaci na frontách, která nebyla nijak příznivá, oznámil jim rozhodnutí Starce, hebrejsky ha-zakena, jak všichni říkali premiéru Benu Gurionovi. Musíme založit tajné služby! Beeri se původně jmenoval Biretzweig, ale jako většina průkopníků izraelského státu přijal hebrejské jméno na znamení rozchodu s kořeny útlaku Židů a předsudků proti nim v Evropě. Beeri zůstane jako velitel armádní zpravodajské služby Aman (Agaf ha-Modlin). Harel dostal na starost domácí tajnou službu Šin Bet (Hlavní bezpečnostní služba – Šerut ha-Bitachon ha-Klal) čili v žargonu Šabak. Většina prvních příslušníků tam přešla z organizace Šaj, která končila činnost, další zamířili do Amanu. Šéfem zahraniční výzvědné služby Mosad (Institut pro koordinaci – ha-Mosad le-Teum) Ben Gurion jmenoval Reuvena Šiloacha, jeruzalémského rodáka původním jménem Zaslanski, za druhé světové války zakladatele židovské brigády britské armády, potom tajného agenta podzemní židovské armády Hagana. Svým vzezřením Harel klamal. Třebaže mu bylo čtyřicet, vypadal jako unavený padesátník. Ve skutečnosti překypoval energií a nápady. Šabaku vytyčil tři úkoly: boj proti arabským extremistům, proti židovským extremistům a proti komunistům včetně špionů. Podle Ravina a Melmana v knize Špioni proti Armagedonupovažoval za svrchovaně důležitý boj proti pravicovým Židům, kteří neuznávali autoritu Bena Guriona. Po více než roce, 22. září 1952, povolal premiér Harela i do funkce ředitele služby Mosad; teprve v roce 1963 se její název změnil (Institut pro výzvědné a zvláštní operace – ha-Mosad le-modi’in u-le-tafkidim mejuchadim). Vzhledem k tomu, že nyní velel dvěma tajným službám, dostal Harel čestný hebrejský titul memune (pověřený). Jeho předchůdce Reuven Šiloach byl slabý manažer, proto se vzdal funkce a zamířil do diplomacie. Mosad podřídili přímo premiérovi, na jeho činnost nemohl nikdo dohlížet. V Šabaku ustavil memune svého zplnomocněného zástupce. „Harel, jenž prý tak trochu připomínal mnicha, věřil, že jako hlava organizace musí jít příkladem,“ napsali Raviv a Melman v knize Izraelské tajné služby. „Vyžadoval od všech příslušníků Šin Betu a Mosadu stejné vlastenectví, obětavost a nadšení pro vše izraelské jako sám od sebe. V počátečních letech nového státu bylo všechno nesmírně vzrušující.“ Izraelští zpravodajci se většinou rekrutovali ze Židů narozených v Evropě, kteří znali spoustu jazyků, byli vzdělaní a kulturně založení. Brzy vytvořili určitou kastu. Bohužel někteří svého poslání zneužívali k přepychovému životu na účet své služby. Jakmile na to Harel přišel, ze služby je vyhazoval – byl vlastenec a asketa. Ovšem když některé jeho lidi policie v zahraničí chytila, vynaložil všechny možnosti, aby je propustili – Ben Gurion žádal o pomoc jak amerického prezidenta, tak papeže. V Egyptě a některých arabských zemích však tyto přímluvy nezabíraly. Harel začal navazovat styky se západními tajnými službami. Na podzim navštívil Spojené státy. S ředitelem CIA Walterem Bedellem Smithem domluvil spolupráci, zvláště při výměně informací o státech pod moskevskou kontrolou. Nejzajímavější byly postřehy ruských Židů, kteří se vystěhovali do Izraele. Ovšem tyto lidi probíral zvláště pečlivě – určitě do nich propašovala KGB své agenty. Izrael ohrožovaly sousední arabské státy. Mosad tam vytvářel sítě tajných agentů, aby se co nejdříve dověděl o jejich útočných plánech. Samozřejmě někdy kontrašpionáž tyto vyzvědače pochytala a uvěznila. V roce 1954 se to stalo v Egyptě, dva z nich poslal soud na popraviště. Tajná služba rovněž organizovala ilegální odjezdy Židů z některých arabských států do Izraele. Bylo to nebezpečné a ne vždy se to podařilo. Na jaře 1956 získal Šabak tajný projev Nikity Chruščova na XX. sjezdu sovětských komunistů o Stalinových zločinech. Harel poslal tento text CIA do Washingtonu. Tento fenomenální úspěch nebyl dílem cílené akce, nýbrž šťastné náhody, i to se v tajných službách stává. Polský novinář židovského původu Viktor Grajewski si brožurku s projevem vypůjčil od své dívky, která pracovala jako sekretářka šéfa komunistické strany, a zanesl ho na izraelskou ambasádu ve Varšavě k ofotografování. Tímto vystoupením proklamoval sovětský vůdce určité změkčení diktatury, z něhož si měly vzít příklad i ostatní státy východního bloku. Západ čekal, jak se to projeví v celkové politice Moskvy. Šabaku bezprostředně velel Amos Manor, původem z Maďarska, který přežil koncentrák v Osvětimi, nicméně rozhodující rozkazy mu dával Harel. Příslušníci této domácí tajné služby jednou museli vést boj se šmelináři a proti černému trhu, jindy s různými podvraťáky, potom s kolegy z vojenské rozvědky hledali v dopisech z ciziny pašované peníze. Ben Gurion, šéf Dělnické strany Mapaj, jim také nařídil, aby pronikali do ostatních politických stran, což se mnohým zajídalo. Bohužel v zemích, kde má jedna strana vrcholnou moc, se stává, že bezpečnostní aparát zneužívá k boji proti protivníkům. Kontrašpionáž měla omezené zdroje, a proto se rozhodla, že nebude sledovat diplomaty ze Sovětského svazu, Československa, Polska a dalších východoevropských zemí, kteří byli ve skutečnosti zpravodajci, nýbrž se zaměří na hlídání těch strategických objektů, o něž by mohli mít zájem. Několik sovětských agentů vypátrala. Israel Beer, který pocházel z Vídně, dokonce pronikl do izraelského bezpečnostního aparátu a spřátelil se s Benem Gurionem, než ho zatkli. Třebaže se nikdy nepřiznal, důkazy proti němu byly tak nezvratné, že dostal patnáct let za mřížemi, kde také zemřel. Sudetského Němce profesora Kurta Sittu, původem z Prahy, který nebyl Žid, ale do Izraele se odstěhoval, začali podezřívat od chvíle, kdy ho v restauraci viděli s československým diplomatem, o němž věděli, že je rezidentem rozvědky. Pět let sbíral informace o izraelském atomovém programu. V červnu 1960 ho zatkli, poslali na dva roky do vězení, ale brzy propustili do Spolkové republiky Německo, kde dál vědecky pracoval. Harel se ho rád zbavil, protože Sitta tvrdil, že ho českoslovenští špioni vydírali. Když s nimi nebude spolupracovat, prý ublíží jeho stařičkému otci. Většinu špionů se podařilo odhalit spíše náhodou než cíleným pátráním. „Sovětská špionážní mašinérie byla monstrózní a vytrvalá, což Harela nutilo, aby se v horečném tempu věnoval celé řadě kontrašpionážních úkolů,“ konstatovali Raviv a Melman. „Právě pracovní vypětí možná vysvětluje fakt, proč šéf Mosadu opomíjel jeden důležitý tip, jenž se týkal význačného nacistického válečného zločince. V daném případě, který Harel přes dva roky zanedbával, šlo právě o Adolfa Eichmanna, jehož dopadení se nakonec zařadilo k největším úspěchům izraelské špionáže.“ Memune docílil určitého rozdělení prací mezi tajnými službami. Vojenská agentura Aman převzala odpovědnost za operace v arabských zemích. Mosad měl vysílat špiony do celého světa. Šéf rozhodl, že tyto lidi bude vybírat z nejlepších operativců Mosadu i Šabaku. „Iser Harel si počínal spíš jako náčelník tajné policie sovětského střihu než jako šéf zpravodajské služby demokratického státu,“ kritizovali ho Raviv a Melman. „Nechával špehovat členy pravicových stran i náboženské radikály a nechal instalovat skryté mikrofony v kancelářích předáků jedné levicové strany. Projevy politického nesouhlasu, někdy dost vášnivé, hodnotil jako podvratnou činnost a ohrožení státu.“ V roce 1955 přesvědčil Harel Ben Guriona, že může přijímat do služby i někdejší členy pravicových bojůvek. Tyto muže zběhlé v podzemní činnosti zařazoval do Mosadu a vysílal do zahraničí, aby tam sledovali a zabíjeli nepřátele Izraele. Doma raději pracovat nesměli, pro jistotu. Je to on? Není to on?Od začátku se Mosad zaměřoval i na pátrání po nacistických válečných zločincích. Zvláště se zajímal o Adolfa Eichmanna a o lékaře Josefa Mengeleho,Hauptsturmführera SS (kapitán), který dělal v koncentráku nelidské pokusy na lidech. První zprávu o Eichmannovi dostal Harel koncem roku 1957 od dr. Šinara, šéfa repatriační mise ve Spolkové republice Německo. Státní zástupce spolkové země Hesensko Fritz Bauer řekl Šinarovi 19. září, že Eichmann se skrývá v argentinské metropoli Buenos Aires. Harel poslal do Německa svého zpravodajce Šaula Daroma, aby to ověřil. Bauer to Daromovi a Šinarovi při jejich návštěvě 7. listopadu potvrdil. Izraelcům to sdělil proto, že nemá důvěru v západoněmeckou justici, nikdy by ho nepotrestala. Ani tamní německé ambasádě nevěří. Později vyšlo najevo, že spolupráci s Izraelci mu doporučil ministerský předseda Hesenska Georg August Zinn. Na Eichmanna upozornil Bauera muž německého původu, napůl Žid, který tam žije, jeho jméno však neprozradil. Řekl, že si s ním dopisuje. Bývalý esesák bydlí na předměstí Olivos v ulici Chacabuco číslo 4261. Pod jakým jménem? To bohužel nevěděl. Harel poslal v lednu 1958 do Buenos Aires zkušeného operativce Joela Gorena, který uměl španělsky. Pomáhal mu tam Efram Ilani, Izraelec, který studoval historii židovského osídlení Argentiny. Oba muži domek vyfotografovali, ale nezahlédli tam nikoho, kdo by vypadal jako Eichmann, či jeho žena. Navíc to byl chudobný příbytek bez elektřiny a přívodu vody. Tak přece nežijí nacisté, kteří si nahrabali v Evropě miliony! Adolf Eichmann na vězeňském dvorku ve věznici Ayalon v Izraeli v roce 1961. Darom znovu navštívil Bauera. Konečně mu prozradil pramen té informace: Lothar Hermann. Harel požádal o pomoc vyšetřovatele izraelské policie Efraima Hofstättera, který měl v Argentině zkoumat jiný případ. Hofstätter zašel Bauerovým jménem za Hermannem. Starý pán mu vysvětlil, že jeho dcera začala chodit s mladíkem, který se představil jako Nicolas Eichmann, jeho otec byl důstojníkem v německé armádě, syn projevoval antisemitské názory, ale o svém bydlišti se vyjadřoval velmi neurčitě – to vzbudilo podezření. Když všichni tři dorazili k domu, kde měl Nicolas bydlet, dospěli k závěru, že tam Eichmann opravdu žije. Lidé z Mosadu ověřovali Eichmannovu totožnost. Vydával se za Ricardo Klementa, dělníka v jedné továrně. Také zjišťovali, kdo vlastní onen dům. Mezitím dostával Harel zavádějící zprávy: Eichmanna spatřili v Kuvajtu, jindy v Rakousku, ale nic určitého. Zřídil proto tým, který pátral po příbuzných Very Eichmannové, rozené Lieblové, v Evropě. Byl přesvědčen, že si mohou s argentinskými vystěhovalci korespondovat. Avšak všichni Němci a Rakušané, které izraelští agenti oslovili, mlčeli, podivně mlčeli. V prosinci 1959 přijel Bauer do Izraele s novými poznatky z dalšího zdroje. Hned po válce se Eichmann skrýval v německém klášteře v Chorvatsku. Když v roce 1950 navštívil svou ženu, měl už doklady na jméno Ricardo Klement. Na pas Mezinárodního Červeného kříže odplul do Argentiny. Potom pracoval u firmy CAPRI, vyrábějící elektřinu z vodních zdrojů. Patřila pod bankovní dům, který vlastnil německý emigrant. „Největší problém spočíval v tom, a byli jsme si toho od začátku vědomi, že musíme posílat komando do akce v místech velmi vzdálených od vlasti, bez možnosti rychlých a efektivních způsobů komunikace za situace, která bude vyžadovat okamžitá rozhodnutí,“ vyznával se Harel v knize Mosad: operace Eichmann. „Věděl jsem, že naši lidé nebudou moci počítat s podporou žádné místní komunity, ať izraelské, nebo židovské, ale že budou muset spoléhat jenom na sebe, až budou řešit tři zásadní hlavolamy: jak se zmocnit zločince bez jediného pochybení, jak ho udržet v soukromém zajetí po dobu, jejíž trvání nelze předem odhadnout, a jak ho tajně dopravit do Izraele, jakmile k tomu nastanou příznivé podmínky. V každé z těchto fází, ale především v té poslední, vyvstanou před komandem problémy, o nichž může rozhodnout jedině nejvyšší velení.“ A proto se Harel rozhodl, že celou operaci bude na místě řídit sám. Únos musí provést dvě jednotky. Zaprvé předvoj, který bezpečně zjistí, že se jedná o Eichmanna, a připraví všechny podmínky. A potom operační skupina, která únos provede, zajistí hlídání tohoto esesáka a dopraví ho do Izraele. Ovšem další podmínkou při jejich výběru, o které s nikým nemluvil, bylo, aby těm lidem nikdo z bezprostředního okolí v německých koncentrácích nezahynul, aby se nestalo, že někdo z nich se bude chtít na Eichmannovi sám pomstít. Tak spravedlnost nefunguje! „Operační tým se mohl rekrutovat jenom z jediného zdroje: ze skupiny agentů, kteří od prvopočátku vynikali v odvážných akcích a osvědčovali přitom mimořádnou vynalézavost.“ Museli riskovat život v tajné akci, aniž by z toho měli nějakou osobní slávu. Harel musel poslat do Argentiny nového člověka. Vybral Cvi Aharoniho, německého Žida, který za války jako britský důstojník Josef Kenet vyšetřoval zajatce. Rodiny Eichmannů a Lieblových v Evropě měl prozkoumat tým vedený Ezrou Ešetem. Teď musel o stavu vyšetřování uvědomit Bena Guriona. Premiéra velice potěšil. Souhlasil s dopravou Eichmanna do Izraele a s tím, že ho postaví před soud. Nicméně podrobnosti musel domluvit s právním poradcem vlády Chaimem Cohenem. Právník šéfzpravodajce ujistil, že akce by byla legální. Začátkem dubna se Aharoni vrátil s Eichmannovými snímky do Tel Avivu. Ukázali je několika lidem, kteří měli Eichmanna znát. Všichni potvrdili jeho totožnost. Jak Eichmanna přivézt? Žádná izraelská loď do Argentiny nemířila. Navíc zpáteční cesta by se protáhla na dva měsíce, se zastávkami v různých přístavech, těžko tak dlouho držet zajatce v podpalubí ve vězení. Zbývá jedině letadlo. Ale aerolinie El Al do Buenos Aires nelétaly. Až si v novinách Harel přečetl, že v květnu 1960 chystá Argentina velké oslavy 160. let nezávislosti. Na ministerstvu zahraničí v Tel Avivu mu potvrdili, že se tam vypraví rovněž vládní delegace. Začal tedy jednat se šéfy letecké společnosti. Generální ředitel Efraim Ben Arci slíbil všestrannou pomoc. Neměl však letoun, který by tak dalekou cestu zvládl. Firma to vyřešila nákupem nového stroje Bristol Britannia s kabinou pro 40 cestujících a dlouhým doletem. Členové prvního týmu, který měl únos připravit, přiletěli do Buenos Aires různými letadly ve dnech od 22. do 24. dubna 1960. Studovali Eichmannův způsob života, projížděli trasy, jimiž ho povezou, hledali únikové cesty, zajišťovali konspirativní byty. Vedením akce pověřil Harel Rafiho Ejtana, který se osvědčil v armádě a po zranění přešel k tajné službě. Potom vybrali další lidi, všichni museli potvrdit, že do toho jdou dobrovolně. Celkem se na tom podílelo v Argentině přes 67 mužů a žen z Mosadu a Šabatu. Dále čtrnáct zaměstnanců El Al, které informovali postupně. V Izraeli o tom vědělo šest lidí včetně premiéra. Jakmile vyšel únos najevo, vznikl mezinárodní skandál. Zpravodajci operovali na cizím území bez souhlasu místní vlády. Ovšem to je základ činnosti výzvědných služeb. Argentina žádala Izrael o vydání Eichmanna zpátky. Izraelci odmítli. I to je v tomto světě v příšeří zvykem. Ve dnech od 11. dubna do 14. srpna 1961 proběhlo v Jeruzalémě přelíčení s Eichmannem, které sledoval celý svět. Architekta holocaustu poslal soud na šibenici. Druhá soudní instance rozsudek potvrdila. Podplukovníka SS pověsili 31. května 1962 krátce před půlnocí. Jeho tělo spálili a popel rozházelo letadlo nad Středozemním mořem. Byl to jediný člověk, kterého v Izraeli popravili. Izraelské zpravodajské služby stejně jako tajné služby celého světa skrývají mnohá tajemství. Raviv a Melman v knize Izraelské tajné služby napsali, že jejich komanda zabila dva lidi z východní Evropy, kteří za války kolaborovali s nacisty, a jednoho Poláka, bývalého dozorce v koncentráku. Vzápětí daly na vědomí jejich rodinám důvody těchto poprav. Z berlínské výstavy Tváří v tvář spravedlnosti: Adolf Eichmann před soudem (11. dubna 2011) Protest proti odchodu memuneKoncem padesátých let si Egypt najal skupinu německých inženýrů, kteří měli zkušenosti s balistickou střelou V-2, aby pro něj postavili bojové rakety. Izraelské vedení si uvědomilo, že by to ohrozilo bezpečnost země. Harel chtěl, aby se na zastavení prací dohodli politici, Ben Gurion trval na zásahu Mosadu. Premiér požadoval zastrašování Němců, které by je přimělo k opuštění Egypta. Mosad zahájil spolu se Šin Bet operaci Damokles. Němcům posílali výhrůžné dopisy. Sekretářka vedoucího odborníků Wolfganga Pilze rozbalovala v listopadu 1962 balík, který vybuchl a zranil ji – byl to pekelný stroj. Další zásilka zabila v továrně Heliopolis pět Egypťanů. Následovalo několik útoků na specialisty v Německu, kteří byli spjatí s egyptským raketovým programem, ale ne všechny se povedly. Šéf jedné mnichovské zbrojařské firmy zmizel, patrně byl zavražděn. Švýcarská policie zatkla dva agenty Mosadu, kteří vyhrožovali dceři německého elektronika zaměstnaného v Egyptě, aby otce přiměla k návratu. Jeden izraelský zpravodajec přišel o zrak, když mu pod rukama vybuchla bomba, kterou připravoval. Egypt je pro nás velkou hrozbou, psaly izraelské noviny, které Harel informoval. Ben Gurion se na něj rozčílil: „Vyzrazujete tajné informace!“ Vypukl skandál. Hodně vadil ministryni zahraničí Goldě Meirové, která chtěla vybudovat nové vztahy s Německem. Harel podal 25. března 1963 rezignaci. Myslel si, že je jako memunenepostradatelný, a proto ji premiér nepřijme. Hluboce se mýlil. Ben Gurion byl rád, že se šéfa tajné služby, který mu přerůstal přes hlavu, zbaví. Jeho nástupcem jmenoval generála Meira Amita. Když mu Harel druhý den předával s několika chladnými slovy funkci, jeho tři sekretářky propukly v pláč. Vzápětí přišel do sídla Mosadu dálnopis, ve kterém nejvyšší velitelé v Evropě proti odchodu legendárního šéfa protestovali: „Je nutné vyvinout veškeré úsilí, aby se vrátil na své místo.“ Generál Amit jako voják protesty nesnášel. „Vaše jednání je nepřijatelné,“ napsal signatářům. „Nejsem zvyklý na kolektivní protesty.“ Nicméně tichá opozice proti novému šéfovi v Mosadu zůstala. Vláda zřídila zvláštní komisi na přešetření akcí proti německým odborníkům v Egyptě. Amit na základě toho tvrdil, že Harel egyptské nebezpečí přecenil. Spor se nikdy neurovnal. Do dvou let z tajné služby odešli všichni vysocí důstojníci spjatí s Harelem. Generál je nahrazoval vlastními lidmi, většinou vojáky, které dobře znal. Centrálu nechal přestěhovat ze skromných baráků na předměstí Kirji do nových prostorů ve výškové budově Hadar Dafna. Asketickou pracovnu po Harelovi s chutí opustil do přepychového kabinetu v novém komplexu. Službu postupně modernizoval podle amerického vzoru: dával menší důraz na práci v terénu, zato zaváděl profesionální způsob výběru a výcviku nových lidí, nakoupil počítače a další technické novinky. Čtvrt roku nato odešel z premiérského křesla kvůli vnitropolitickým problémům Ben Gurion. Egypťané práci na raketách sami ukončili, později dováželi moderní zbraně ze Sovětského svazu a Československa. Harel se vrhl do politiky. V roce 1969 ho zvolili poslancem za Gurionovu stranu Rešima mamlachtit. V knesetu vydržel čtyři roky, potom už se tam nedostal. Také sepsal historii Eichmannova únosu pod názvem Dům v Garibaldiho ulici.Třebaže rukopis dokončil už v roce 1965, vydali ho až po deseti letech. Přeložili ho do mnoha jazyků, stal se bestsellerem a námětem pro hraný film. Také dva z únosců zveřejnili své vzpomínky, ve kterých Harela z různých důvodů kritizovali. Dcera Miriam šla ve šlépějích svého otce, začala pracovat v agentuře Šin Ben. Iser Harel zemřel 18. února 2003 ve věku jednadevadesáti let. Do své smrti ho všichni oslavovali jako „muže, který dopadl Eichmanna“. Někteří členové komanda mu vyčítali, že na sebe strhl všechnu slávu, ovšem i to je mezi lidmi normální. Zdroj: iDnes

Bitva o Británii. K první porážce nacistů přispělo i české stíhací eso Přes řadu dílčích neúspěchů sbírala do léta 1940 nacistická válečná mašinerie vítězství za vítězstvím. Poslední krok, jímž by zlomila zbytek odporu, však nezvládla. V letecké bitvě nad Británií se utkala s rovným soupeřem, Královským letectvem, jemuž k porážce Němců pomohly i desítky českých pilotů. Bitva o Británii. Piloti Královského letectva zvítězili | (1:08) | video:Reuters V západní Evropě začínalo v červnu 1940 léto. Z vývoje války ale mrazilo. Britům se právě podařilo evakuovat své vojáky z obklíčeného Dunkirku, na jehož plážích nechali výzbroj i sebedůvěru ve schopnost čelit wehrmachtu - bylo zřejmé, že pád Francie je otázkou času. Muž, stojící 4. června u řečnického pultu britské Dolní sněmovny, věděl, že Británie bude - poprvé po téměř tisíci letech - dobyta, pokud se nestane něco mimořádného. Jmenoval se Winston Churchill a jeho odhodlaný projev měl vstoupit do dějin. „Budeme bránit náš ostrov, ať to stojí cokoliv. Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na přistávacích plochách. Budeme bojovat v polích a v ulicích; budeme bojovat v kopcích. Nikdy se nevzdáme,“ zní jeho nejznámější část. Ono „nevzdáme“ (surrender) bylo symbolicky jediným slovem, které nemělo původ v britské angličtině (výraz pochází z franštiny). Premiérovy projevy patřily stejně jako to, že královský pár snášel nálety v Londýně, mezi faktory, které vzedmuly v Britech odhodlání obětovat osobní pohodlí i bezpečí válečnému úsilí. Jak připravit Británii na válku Když se Winston Churchill stal po vpádu nacistů do Beneluxu premiérem, pronesl několik dodnes vzpomínaných projevů, v nichž dokázal otřeseným Britům vdechnout víru ve smysl boje s nacisty. Už při prvním premiérském projevu v Dolní sněmovně (13. 5.) nenabídl „nic než krev, dřinu, slzy a pot“ (celý projev zde). Po evakuaci z Dunkirku (4. 6.) došlo na už zmíněné „Budeme bojovat na plážích“(zde). Když Francie požádala o příměří (16. 6.), Churchill vyzval Brity, aby se zatvrdili tak, aby se i za tisíc let říkalo, že „toto byla jejich nejskvělejší hodina“ (zde). Konečně během bitvy o Británii (20. 8.) vystihl úlohu letců výrokem, že „nikdy v dějinách válčení nevděčilo tak moc lidí za tak mnoho takové hrstce“ (zde). Ze všech, kteří se na něm podíleli, zůstali stíhací piloti těmi nejviditelnějšími vítězi bitvy, která dostala jméno ještě dříve, než začala. A shodou okolností u toho opět byl Churchill. „To, co(francouzský)generál Weygand nazýval bitvou o Francii, je u konce. Bitva o Británii právě začíná. Na jejím výsledku závisí přežití křesťanské civilizace,“ řekl. Hitler původně doufal, že Britové vyhodnotí situaci jako bezvýchodnou a uzavřou s ním mír. Snad by tak bývali učinili, kdyby se premiérem namísto Churchilla stal lord Halifax. Jenže nestal a idea separátního míru s kontinentem pod německou nadvládou se rozplynula. „Anglické letectvo musí být poraženo - morálně i fakticky - do té míry, aby nemohlo promluvit do německého vylodění,“ uvedl Hitler v rozkazu k přípravě invaze. Československou stopu v bitvě napsalo 89 letců Naši letci v bitvě o Británii Do letecké bitvy se mezi 10. červencem a 31. říjnem podle historika Ladislava Kudrny zapojilo 89 letců ze zaniklého Československa. Z celkového počtu tří tisíc letců bylo více jen Britů, Poláků, Novozélanďanů a Kanaďanů. Od srpna přešla do ostrého nasazení 310. stíhací československá peruť. Čeští letci ovšem působili i v řadě dalších perutí. Josef František byl se 17 potvrzenými sestřely nejúspěšnějším z nich a čtvrtým nejúspěšnějším esem RAF v bitvě. Službou v RAF prošlo za války 2 500 příslušníků čsl. letectva, půl na půlletců a nelétajícího personálu. Pět set letců padlo. Cesta k invazi, kterou měla po těžkém oslabení německého námořnictva při invazi do Norska umést Göringova luftwaffe, se zkřížila s osudy československých letců, mezi nimi i Josefa Františka. Syn truhláře-karosáře z Otaslavic u Prostějova, jemuž přátelé neřekli jinak než „Franto“, přešel po okupaci do Polska. Tam odolal vábení francouzské Cizinecké legie a vytrval, i když Poláci zprvu o české letce příliš nestáli. Přátelský, urostlý a veselý Hanák, který se ještě v Československu neváhal v nálevnách poprat, když si někdo dobíral jeho kamarády, zažil další zklamání, když Polsko padlo. Přes Rumunsko a Bejrút odešel do Francie, ta padla rovněž. Anglie byla poslední šancí a i tam spojil František svůj život s Poláky. Podle jiného slavného stíhače Františka Fajtla do značné míry proto, že si mezi nimi našel kamarády a ty neměl ve zvyku opouštět. Roli mohla hrát i byrokracie v československých exilových jednotkách. Den orla, který zlomí Albion Luftwaffe do boje šla sebevědomá, zocelená taženími ve Španělsku, Polsku či Francii. Zkušení stíhači létali ve volných dvojicích a čtveřicích (na rozdíl od těsných a nepružných trojic RAF), jako útočníci volili místo i čas boje a často měli výhodu převýšení i překvapivého útoku „ze slunce“. Dosud ale vítězili i díky technické převaze a rychlému postupu vlastních pozemních sil - a tyto dvě karty nyní nemohli hrát. Letouny bitvy o Británii Zobrazit fotogalerii I jejich protivníci z RAF měli své trumfy. Díky 26 radarovým stanicím a efektivnímu řízení stíhacího letectva (statistika, jak často vůbec stíhač najde cíl, kvůli němuž startoval, v této bitvě oproti průměrným 30 % dosáhla 75 %) byli Britové tam, kde potřebovali být. Dokázali nahrazovat odepsané letouny a pokud sestřelený pilot nebyl vážně zraněn, mohl se narozdíl od Němců, kteří končili v zajetí, opět zapojit do boje. Němci se nejprve zaměřili na britské lodě v průlivu La Manche. Smrtící ránu chtěli Britům zasadit v útocích takzvaného „Dne orla“, zhoršené počasí a absence výrazných úspěchů přiměly útočníky změnit plány. Výsledkem první fáze bitvy tak bylo zejména poznání, že letouny jako střemhlavý bombardér Ju-87 nebo těžký dvoumotorový stíhač Bf-110 mají takové ztráty, že se do téhle bitvy nehodí. Od 12. srpna se luftwaffe obrátila proti britským radarům a letištím. Úspěchy, které hlásili němečtí piloti, Göringa přesvědčily, že se do deseti dnů RAF zhroutí. Týden po začátku této druhé fáze zahájili Němci také silné útoky na letecký průmysl. Řada českých a polských pilotů to sledovala s napětím, ale Britové je stále drželi u výcvikových a nikoliv operačních perutí. Nevěřili jejich angličtině ani pilotním dovednostem. Bod obratu: nálet na Berlín Stíhač Josef František Když se RAF dostala do kritické situace a zařazovala do operačních perutí už i zelenáče, kteří sotva uměli létat, ale ještě nikdy nestříleli, došlo v noci na 25. srpna k víceméně mylnému shozu bomb na Londýn. Churchill se proto rozhodl povzbudit morálku Britů a vyslal osm desítek bombardérů na Berlín, což Hitlera rozzuřilo. Stalo se tak v klíčové době, v níž vrcholily těžké útoky na letiště. Přišel Františkův čas, na konci srpna totiž Britové prohlásili polskou 303. peruť, jejímž byl příslušníkem, za operační. Poláci se vrhli do boje dychtivě, s touhou oplácet za okupaci vlasti, s odvahou útočit zblízka a s leteckým umem, v němž nade všechny vynikal právě skvělý střelec i pilot František. Uvedl se sestřelem pěti nepřátel za pět dní. Polská peruť se stala postrachem Němců. František postupně přidal do svých záznamů dva bombardéry, čtyři stíhačky a jedno nouzové přistání s poškozeným hurricanem. Často opouštěl formaci a číhal nad průlivem, kde byli vracející se Němci nejzranitelnější. K zemi či do moře poslal další tři bombardéry a tři stíhačky. Dosáhl sedmnácti vítězství za 27 zářijových dní. Hrdinové neumírají v postelích. Ale někdy ani v palbě Poměr sil RAF bitvu začala téměř se 2000 provozuschopnými letouny (754 jednomístných a 149 dvoumístných stíhačů, 560 bombardérů, 500 strojů pobřežního velitelství). Luftwaffe nasadila přes 2500 provozuschopných letadel (805 jednomístných a 224 dvoumístných stíhačů, 1259 bombardérů, 151 průzkumných letounů a 80 strojů pobřežního velitelství). Britové ztratili 1023 stíhaček, 376 bombardérů a 148 strojů pobřežního velitelství. Padlo 544 letců. Němci přišli o 873 stíhaček a 1014 bombardérů. Padlo 2698 letců, dalších 967 bylo zajato a 638 pohřešováno. Obě strany své ztráty během bojů doplňovaly produkcí nových letounů. Luftwaffe se od sedmého září zaměřila na Londýn, jak po náletu na Berlín chtěl Hitler, čímž poskytla těžce zkoušeným letištím a továrnám prostor k nádechu. Německé ztráty rostly a přes ujišťování o „posledních zbývajících spitfirech a hurricanech“ čekal piloty luftwaffe každý den energický, početný a odhodlaný protivník. Když selhal i velký útok 15. září, dal Hitler odložit invazi na neurčito. Osmý říjen pak napsal epitaf, dokládající, že piloti umírali zdaleka nejen v boji. Josef František, jeden z nejlepších pilotů RAF, se zřítil krátce před přistáním a na místě zahynul. Omdlel vyčerpáním? Měl technickou závadu? Příčinu se nepodařilo vyšetřit. „Vyrostl ve velikého letce-bojovníka. V tom se shodují všichni, kdo o něm psali, v tom jsme zajedno všichni, kdo jsme ho znali a s ním žili a bojovali. Jméno nadporučíka letectva Josefa Františka patří do čela listiny vynikajících válečných stíhacích pilotů, odvážných bojovníků za znovuosvobození ČSR,“ napsal o něm později jeho přítel, stíhač František Fajtl. Nacistická mašinérie v bitvě o Británii doplatila na podcenění protivníka i přecenění vlastních dosavadních úspěchů (ze tří tisíc nárokovaných sestřelů nakonec bylo asi 1 100), stejně jako na chybné zaměření útoků na Londýn v době, kdy RAF stálo nad propastí. Příležitost k dalšímu útoku a dobytí Británie už třetí říše nedostala. Zdroj: iDnes

A zazněl rozkaz: Začněte stavět barikády! Zamezit pohybu tankům, to byl hlavní cíl, kvůli kterému se v Praze v květnu 1945 začaly stavět v ulicích barikády. Během pražského povstání jich vzniklo více než půl druhého tisíce. Jedním se symbolů pražského povstání je barikáda. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz Němci v Praze se v sobotu 5. května nevzdávali, jako by jejich říše nebyla na kolenou. Po všech Češích, kteří se jim stavěli na odpor, stříleli. Přesto se podařilo policistům a civilistům na několika místech vojáky odzbrojit, zmocnit se vagonů i skladů se zbraněmi. Po jedné hodině přišel ke Kutlvašrům neznámý mladík s nepodepsaným lístkem: „Dostavte se ihned, kde jste byl ráno!“ Tedy na velitelství Alex. Jenže tramvaje přestaly jezdit, auto generál k dispozici neměl. Ve čtvrt na dvě sedl na manželčino dámské kolo a zamířil k Riegrovým sadům. Ale tam se střílelo. Nakonec ho dohnalo auto, které pro něho poslali. O půl třetí konečně přišel generál Kutlvašr na své velitelství v Bartolomějské ulici. Veřejně se ujalo role vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš vysíláním rozkazu v pražském rozhlase až v 16:55 hodin. A Česká národní rada se představila světu v 19:55. Německý maršál: Potlačte povstání!V sobotu dopoledne předsedal Smrkovský poradě zástupců průmyslových závodů z okolí Prahy, která se konala v budově družstva Bratrství na Tylově náměstí na Vinohradech. Shromáždění rozhodlo „vyhlásit pohotovost v závodech, kde by se dělnictvo soustředilo, odzbrojilo závodní stráž a zabarikádovalo“. ČNR se sešla ve 14 hodin na pravidelné schůzi v místnostech záložny Svépomoc v Dlouhé třídě. Třebaže její členové věděli, že rozhlas volá o pomoc, nepovažovali to ještě za signál k povstání. Místo toho projednávali činnost konkurenčního Národního výboru Praha. Později ČNR jednala o převzetí některých deníků, které se za okupace zkompromitovaly. Řešila věci nepodstatné, je mimo hlavní dění. Maršál Schörner pořád počítal s tím, že bude českou kotlinu proti spojeneckým armádám urputně bránit. Proto svým oddílům nařídil, aby povstání potlačily. „Praha se musí dostat bezpodmínečně zpět do německých rukou.“ Stejný názor zastával i K. H. Frank. Mezitím se rozhořely boje i na dalších místech centra města: v Jindřišské ulici, na křižovatce U Bulhara, na Wilsonově a Masarykově i těšnovském a vysočanském nádraží, na Staroměstském náměstí a v jeho okolí, v hotelu Monopol v Hybernské ulici, kde bydleli němečtí důstojníci. Povstalci obsadili Staroměstskou radnici, ale od budovy Právnické fakulty, kde bylo velitelství SS, je ostřelovaly tanky. Na vltavském nábřeží se bojovníci zmocnili bývalého křížovnického kláštera, kde Němci složili hodně zbraní. Na vršovickém nádraží odzbrojili železničáři dva pancéřové vlaky a hned je obrátili proti blízkým kasárnám. Podařilo se obsadit vysílačku ve Strašnicích. Posádka meziměstské telefonní ústředny, která stojí na pomezí Vinohrad a Žižkova, se vzdala po dlouhém vyjednávání. Do českých rukou se dostala i pankrácká věznice, odkud vyšlo na svobodu tři tisíce politických vězňů včetně padesáti odsouzenců k smrti. Už se bojovalo ve všech pražských čtvrtích. Němci však ovládali strategické vrchy Vítkov a Petřín, střelnici v Motole, Černínský palác na Hradčanech, sídlo gestapa v Petschkově paláci pod Wilsonovým nádražím, letiště v Ruzyni a řadu dalších důležitých objektů. Uniformovaní a neuniformovaní ostřelovači zákeřně vraždili z bytů v horních patrech domů a ze střech povstalce i nevinné lidi. Odpoledne navázala ČNR kontakt s velitelstvím Bartoš. Tajemník Kubát se podivil, že vojenským velitelem Prahy má být generál Kutlvašr. „Ne! Velitelem Prahy je generál Richard, který sem zatím nedorazil,“ vysvětloval Kubát ostře Kutlvašrovi. Richard byl pseudonym Štainera-Veselého z Rady tří. A pak pokračoval: „Jeho zástupcem je kapitán Nechanský a ten je teď velitelem.“ „Prosím, má to tady k dispozici a může se ujmout velení,“ kapituloval Kutlvašr. „Ne, vy zůstáváte, ale jako zástupce Nechanského.“ V podvečer se vyjasnil vztah ČNR k velitelstvím Alex a Bartoš. Vojáci se podřídili politikům. A Česká národní rada, která má být představitelem celých Čech a Moravy, se místo toho ujala řízení povstání v hlavním městě. Do krytu v Bartolomějské ulici přišel kapitán Nechanský jako zástupce ČNR a ministra obrany. „Než se všechno uvedlo do řádného chodu, vyžádalo si to určitý čas,“ konstatoval později Kutlvašr. „Sešli se lidé noví, často navzájem si vůbec neznámí a ti vyvíjeli činnost, kterou prakticky dělali prvně v životě, nebo ji před šesti lety přerušili. Samozřejmě chvíli trvalo, než se obnovila rutina a než se všechno zaběhlo. Ovšem kritika na to nebere patřičný ohled a vyžaduje hned, od prvních okamžiků, bezvadný chod... Mohu s určitostí prohlásit, že naše velitelství Bartoš, velitelský rámec a celý připravený aparát, vše sedlo jako ušité do situace, kdy se nevědělo, kdy a jak se spustí a jak se provede. Byly to jak šaty ušité do konfekce, ale padly jako ulité.“ Rozkaz: Začněte stavět barikády!V sobotu podvečer vyzvala ČNR Pražany, aby stavěli barikády – mají tím znemožnit pohyb německých tanků. Velitelství Bartoš rozhlasem přesně vysvětlovalo, z čeho je mají lidé budovat: z převržených železničních vagonů, tramvají a nákladních aut, z dlažebních kostek a nejrůznějšího stavebního materiálu, z laviček a z pytlů písku. Bez ohledu na začínající déšť se desetitisíce Pražanů pustilo do práce. Během čtyřiadvaceti hodin stálo na 1 600 barikád. Povstání propuklo spontánně a bez rozkazu. Naštěstí dokázali důstojníci velitelství Bartoš vytvořit do nedělního rána ucelenou strukturu řízení a tak získat přehled o německých akcích, na ohrožená místa mohou posílat posily, organizovat odsun zraněných a dodávky potravin, prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže vyjednávat s Němci. Bez tohoto systému by Němci přemohli povstalce hned druhý den. Povstání, den po dni 4.5. - 9.5.1945 1. díl - Rozhlas volá o pomoc, mizí německé nápisy. Začalo pražské povstání 2. díl - Ilegální Česká národní rada musela zabránit spontánnímu pražskému povstání 3. díl - Generál Patton: Ohlásím se z pražské telefonní budky 4. díl - A zazněl rozkaz: Začněte stavět barikády! 5. díl - Vlasovci: Zachránili Prahu, Američané je zradili a Stalin nechal popravit 6. díl - Rudá armáda u Drážďan, Němci v centru Prahy Německé velení povstání v Praze zaskočilo. Jeho vojska, která mířila z východních Čech na západ, musela město s mnoha mosty obcházet, a tím ztrácela čas. Také bojovnost a vojenská zdatnost povstalců je ohromovala. Přesto se německá armáda vzpamatovala a stahovala se ku Praze – pěchota, tanky, dělostřelectvo, letectvo. A když od jihu a východu nastoupily tanky SS, dělali zátarasy rovněž lidé v okolí metropole. Na mnoha místech se svých úkolů ujaly ilegální skupiny, které se už měsíce chystaly k povstání, a partyzáni. V neděli dopoledne zachytil podporučík Klemeš na své stanici radostnou zprávu z Vojenské rádiové ústředny, ležící kousek od Londýna: „Patton obsadil dnes ráno Plzeň a jede plnou parou na Prahu. Dnes v 11 hodin byl od Prahy 60 kilometrů.“ Jenže Patton do Prahy nepřijede. Ani českoslovenští zpravodajci v Londýně ještě netušili, že si jejich metropoli pro sebe vyhradili Sověti. A tak mohl pražský rozhlas vysílat optimistické zprávy: „Americké tanky projely v 9:45 hodin Miroticemi! Před 12. hodinou předala ČNR do rozhlasu sdělení: „V několika hodinách dorazí ku Praze čela amerických jednotek. Česká národní rada odeslala kurýra do štábu generála Pattona, který přivede nad město letectvo.“ I to byly mylné informace. Také do Plzně nakonec nikdo nejel. S Plzní si důstojníci velitelství Bartoš jenom telefonovali. Požadovali, aby americká letadla zaútočila na německé tanky, které se valí od Dobříše a Poděbrad, a také na ruzyňské letiště, odkud startují německé přepadové letouny. Ve 13 hodin hlásil rozhlas, že nad Prahou prolétávají hloubkaři – američtí letci, kteří v posledních měsících ničili přízemními nálety auta, tanky, lokomotivy. Ve skutečnosti oblohu opanovaly německé Messerschmitty Me 262, které bombardovaly ohniska povstání. Odpoledne zasáhlo jedno vzdušné torpédo budovu rozhlasu. Vlna 415 metrů se odmlčela. Nakonec se technikům podařilo obnovit vysílání z podzemí. Potom se studio odstěhovalo do Husova sboru poblíž Flory na Vinohradech. Když odtamtud začátkem dubna živě vysílali varhanní koncert, zanechali tam část aparatury. Provizorní hlasatelna se skrývala za oltářem chrámového kůru. Němečtí vojáci marně pátrali, odkud svobodný český rozhlas vysílá. Technici mezitím vybudovali ještě několik dalších záložních stanovišť. Američané do Prahy nesměliK. H. Frank chtěl jednat prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže se zástupci ČNR. Když za ním přišli generál Kutlvašr a Kotrlý, tvrdil, že už nemá velitelskou pravomoc, ta včera přešla na Schörnera. Přesto slíbil zastavení palby. Jenže Němci stříleli dál. Na některých místech museli povstalci dokonce likvidovat ženské ostřelovače, fanatické nacistky, které nechtěly připustit, že jejich „tisíciletá říše“ je v troskách. Když Kotrlý oznámil členům ČNR, že jednal o složení zbraní, Smrkovský ho ostře napadl. Prý k tomu neměl zplnomocnění! V neděli dopoledne ovládli Němci část středu města a oddíly SS se dopouštěly krutostí na civilním obyvatelstvu. V těch chvílích by zřejmě i komunisté byli rádi, kdyby se objevili Američané. Svědčila o tom slova Josefa Smrkovského, místopředsedy ČNR, na jejím zasedání: „Máme závazný slib dodávek zbraní. Americká armáda byla už v poledne asi padesát kilometrů od Prahy, takže zítra bude situace jiná.“ Avšak to už Patton věděl, že nesmí pokračovat. Sotva se vrátil v neděli z ranní mše v Erlangenu u Norimberka, zavolal mu Bradley: „Georgi, linie, která prochází Plzní, je pro V. a XII. sbor závazná! Nesmíš, opakuji, nesmíš postupovat na průzkumy dál než pět mil na severovýchod od Plzně. Ike nechce v této době žádné mezinárodní komplikace.“ „Proboha, Brade!“ protestoval Patton. „Takový velký národ jako Amerika by se měl bát nějakých komplikací!?“ Eisenhower mezitím zatelegrafoval angloamerické vojenské misi do Moskvy, která zajišťovala jeho spojení se sovětským generálním štábem: „Informujte, prosím, generála Antonova, že jsem dal svým ozbrojeným silám instrukce, aby nepostupovaly za čáru České Budějovice-Plzeň-Karlovy Vary. Předpokládám, že sovětské ozbrojené síly jsou schopny rychle postoupit, aby vyřešily situaci ve středu země.“ V neděli 6. května ve 14 hodin vyrazila vojska 1. ukrajinského frontu generála Ivana Koněva, která dosud sváděla urputné boje severozápadně od Drážďan, ku Praze – o 14 hodin dřív, než stanovil původní plán. Měla před sebou pohraniční hory se starými pásmy opevnění. Jako podpůrné síly mířily do středu Čech rovněž některé pluky 2. ukrajinského frontu z prostoru jižně od Brna a 4. ukrajinského frontu od Krnova. Nicméně letadla s rudými hvězdami se nad středními Čechami, které jsou nyní pro angloamerické letce zapovězené, neobjevila. O postupu rudoarmějců nic netušili ani komunisté, kteří byli členy ČNR. Major Jaroslav Hlaďo, velitel československé stíhací skupiny na letišti Manston v jihovýchodní Anglii, vyhlásil o své vůli v neděli 6. května v 18 hodin pohotovost. Současně určil osm pilotů od 312. perutě v čele se štábním kapitánem Hugo Hrbáčkem, aby odletěli jako předvoj na pomoc Praze. Start v pondělí 7. května v 17:45. Ovšem inspektorát československého letectva musel nejdřív zajistit součinnost s Američany v Německu a na českém území. Konec čtvrtého dílu seriálu věnovaného Pražskému povstání. Pokračování si můžete přečíst ve čtvrtek, nebo v knize OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA, z níž tato zkrácená a upravená kapitola pochází. První díl si můžete přečíst zde, druhý pak tady a třetí zde. zdroj: iDnes

Tanková munice NATO: uran vs. wolfram Před týdnem jsme přinesli článek o údajně nedostatečně výkonné munici německých tanků. Podle původní zprávy deníku Die Welt současná německá munice nedokáže probít čelní pancíř nejnovějších ruských tanků. Je situace natolik kritická? O možnostech současné tankové munice zemí NATO se ve svém článku zamyslel polský odborník Jaroslaw Wolski. Foto: Německá nejnovější tanková munice DM63 kategorie APFSDS (Armour-Piercing Fin-Stabilized Discarding-Sabot) s wolframovým penetrátorem; větší foto / Rheinmetall Defence Souboj munice a pancířeNaš bezprostřední západní soused používá v tancích podkaliberní munici typu DM53 a novější DM63. Obě munice používají k překonání pancíře wolframový penetrátor, resp. penetrátor z wolframových slitin. Deník Die Welt 26. dubna otiskl hned dva kritické články autorů Thorstena Jungholta a Hanse Rühleho. Oba shodně tvrdí, že německá armáda postrádá munici schopnou poradit se s čelním pancířem ruských tanků. Znepokojení vyvolal článek v Polsku, které získalo z Německa 193 tanků Leopard 2 A4/A5. Polský tankový odborník Jaroslaw Wolski z deníku Dziennik Zbrojny však „kauzu" nazývá zbytečnou hysterií a předkládá argumenty, které celou problematiku uvádějí v jiném světle. V podstatě nejde nic jiného než o mnohokrát odehraný souboj munice a pancíře. Podívejme se do historie. Na konci 80. let byla tanková munice NATO (DM33 nebo M829A1) skutečně málo účinná proti nejsilnějším místům čelního pancíře tanků T-72B (model 1989), T-80U a T-80UD. Navíc zavedením reaktivního pancíře Kontakt-5 získaly ruské tanky značnou výhodu. Teprve až se zavedením munice DM53 a M829A2 na konci 90. let minulého století získaly západní tanky munici schopnou poradit si (teoreticky) s pancířem Kontakt-5 typu ERA (Explosive Reactive Armour). Foto: Modernizovaný tank T-72B3 bude ještě řadu let tvořit páteř ruských tankových sil. Zeleně je označená oblast chráněná pancířem Kontakt-5, červeně pak oslabená část pancíře. / Vitalij Kuzmin, CC BY-SA 3.0 Zde je nutné zdůraznit, že pokud mluvíme o „nejsilnějším místě" ruských tanků, vždy máme na mysli místo chráněné reaktivním pancířem Kontakt-5. Avšak Kontakt-5 kryje „pouze" okolo 50 % plochy. Navíc hraje zásadní roli umístění zásahu do reaktivního pancíře. Pokud penetrátor zasáhne desku reaktivního pancíře ve spodním okraji, protiexploze pancíře jen omezeně zasáhne penetrátor. Přesto západní tanky získaly až po deseti letech munici schopnou překonávat i nejsilnější části čelního pancíře ruských tanků vybavených reaktivním pancířem Kontakt-5. Uran vs. wolframV 80. letech tanky zemí NATO používaly dva základní druhy munice. Americkou M829 s penetrátorem z ochuzeného uranu a německou DM33 s penetrátorem z wolframu. Munice z ochuzeného uranu měla dvě zásadní přednosti. První byla nižší cena. Ochuzený uran je vlastně problematickým odpadem jaderné elektrárny. Využití ochuzeného uranu v munici je „elegantní" způsob, jak ochuzený uran využít. Druhou výhodou byl až o 15 % větší výkon při překonávání pancíře oproti wolframu. Při testech na začátku 90. let minulého století bylo prokázáno, že náboje z ochuzeného uranu při rychlostech 1500 až 1550 m/s mají téměř shodný výkon (rozdíl pouze 4 %) jako náboje z wolframu dopadající na cíl rychlostí 1650 až 1750 m/s. Navíc podle vojenských odborníků boje mezi tanky na evropském bojišti proběhnou na relativně krátkou vzdálenost. V případě Polska 96 % tankových soubojů se odehraje na vzdálenost menší než 1500 metrů, v případě území Německa na vzdálenost 1300 metrů. V 75 % případu dojde k boji na vzdálenost menší než 800 metrů. Při tak malých vzdálenostech je mnohem snaží udržet vysokou rychlost penetrátoru. Němci tedy vyřešili problém zavedením nových děl ráže 120 mm o délce 55 ráží. Což sice zvýšilo rychlost penetrátoru na požadovanou úroveň, ale zároveň si zavedení nového děla vyžádalo velké finanční náklady. Američané zvolili levnější variantu - zůstali u tankových děl délky 44 ráží. Nová americká munice M829A3 s penetrátorem z ochuzeného uranu i při výstupní rychlosti pouze 1550 m/s poskytuje dostačující výkon. Foto: T-90 s reaktivním pancířem Kontakt-5. Reaktivní pancíř poskytuje dobrou ochranu proti moderní protitankové munici, na druhou stranu nekryje celou plochu předního pancíře; větší foto / Vitalij Kuzmin, CC BY-SA 3.0 Rozdíl mezi oběma druhy munici smazaly nové slitiny wolframu. Na konci 80. letech poklesl rozdíl ve výkonosti kolem 8 % ve prospěch munice z ochuzeného uranu. V současné době nové slitiny na bázi hafnia, wolframu a kovového skla údajně vykazuji dokonce stejné výkony jako ochuzený uran. V západních zemích se tak vyvinuly dva přístupy v konstrukci a používání tankové munice. Američané zůstali u děl ráže 120 mm a délky 44 ráží. Jejich současná munice M829A3 z ochuzeného uranu opouští hlaveň rychlostí 1550 m/s (M829A3) a na cíl ve vzdálenosti 1000 až 2000 metrů dopadá rychlostí 1450 až 1500 m/s. Na druhé straně Němci zavedli nová děla ráže 120 mm o délce 55 ráží a zůstali u wolframové munice. Munice DM53 opouští dělo rychlostí 1700 m/s. Další proměnou jsou nekončící závody mezi pancířem a municí. Je třeba připomenout, že jen zřídka v historii podkaliberní munice mohla volně procházet nejsilnějšími místy čelního pancíře tanků. Zavedení nových ruských tanků T-72B3, T-90A nebo T-14 a jejich resistence nejsilnějších částí pancíře proti západní tankové munici není nic překvapivého. V současné době proto probíhá vývoj nejnovější tankové munice M829A4 ve Spojených státech a KE2020 v Německu. Například nová M829A4 si má poradit i s nejnovějším ruským reaktivním pancířem Relikt. Wolski tak vyvozuje několik závěrů. Podle něj není pravda, že munice z ochuzeného uranu řeší problémy s penetrací pancíře nejnovějších ruských tanků. Dále je zásadní výcvik posádky, taktika nasazení tanků a umísťování zásahů – čelní pancíř je jen částečně chráněn reaktivním pancířem a vykazuje řadu slabých míst. Stejně tak je pancíř tanků zásadně slabší po stranách. zdroj: Armádní noviny.cz

Po zatáčce o 360° se to letadlo od Tebe bude vzdalovat...

5 smrtí neznamená, že to bylo 5 tanků, ale např. 3 tanky a 2 letadla. Sice AB nehraju, takže to tam může být jinak, ale v RB mám na 2 slotech tank, na 2 letadlo a když vydělám dost respawn bodů, použiji vše.....

Zajímavý nápad aplikace Pivo, dala by se použít pro srazy Aktuální hra k MS2015 Bob a Bobek: Lední hokej

Hrdinství ruských tankistů na Moravě. Němci jim zničili desítky tanků Během několika dubnových dní roku 1945 padlo v okolí řeky Dyje mnoho sovětských vojáků. Tudy vedla cesta do Protektorátu Čechy a Morava a pro Němce tedy bylo udržení jižní Moravy naprosto klíčovým úkolem. Tomu odpovídala i jejich urputnost. Sovětská 6. gTA s tanky Sherman v Brně | foto: archiv Vitezslava Vítka a Miloše Ludvíka Mezi Břeclaví a Hodonínem probíhaly intenzivní opevňovací a zákopové práce, na důležitých směrech a komunikačních uzlech se do taktické hloubky budovaly protitankové překážky a příkopy. Rovněž na přístupech k městu Brnu vyrůstala jedna překážka za druhou a německé velení sem přesouvalo další pěší i tankové jednotky. Německé tanky proti Sovětům Maršál Schörner měl k dispozici v boji ostřílenou tankovou divizí 6.PzD (Panzer Division), dále s 25. PzD, divizi „Feldherrenhalle 1“ (FH-1) a 13.PzD/ „Feldherrenhalle 2“ (FH-2), oddíl těžkých tanků sPz.Abt. 503 (sbor FH) a sPz.Abt. 509 s tanky Pz.Kpfw.VI Ausf. B Tiger II. V polovině dubna pak byla před Brno přisunuta 8.PzD od Kroměříže a 19. dubna započal od Ostravy do této oblasti urychleně přesun ještě 16.PzD. Obě divize byly ovšem poutány boji o Brno a do oblasti před Dyji se nedostaly. Německý tank PzKpf VI Tiger II z 503. těžkého tankového oddílu. Tyto tanky měly výkonnou výzbroj a pancéřování, avšak díky vysoké spotřebě a poruchovosti se jejich akceschopnost značně snižovala. Ustupující fašistická armád tak ve znojemském okrese zanechala nejméně pět strojů tohoto typu. Sovětské síly měly být v každém případě zastaveny na obranných postaveních podél řeky Moravy, na dnešních česko-slovenských hranicích a na našich bývalých státních hranicích v úseku Břeclav - Mikulov - Znojmo. Velitelství skupiny armád „Mitte“ polního maršála F. Schörnera mohlo počítat v průběhu dubna v obranných bojích s několika tankovými jednotkami. Proti nim Sověti zahájili 25. března 1945 Bratislavsko-brněnskou operaci severně od Dunaje s vedením úderu ve směru Nové Zámky - Malacky - Znojmo s cílem zmocnit se Bratislavy a 20. dne operace pak i města Brna. Po silné dělostřelecké přípravě zaútočily jednotky 7. gardové armády (7.gA) a 53. armády (53.A) na německé pozice, aby je po překročení řeky Hron prolomily a druhý den operace byly do průlomu nasazeny rychlé tankové a kavaleristické svazky 1. gardové jezdecko mechanizované skupiny (1.gJMSk) genpor. I. A. Plijeva. Útok se dobře rozvíjel a už 4. dubna byla vedle řady slovenských měst osvobozena i Bratislava. V druhé fázi, ve směru na Brno, pokračovali Rusové na Mikulov a na Uherský Brod. Krvavá bitva o LanžhotŠestého dubna stály čelní sovětské oddíly jízdy 8. gardové jezdecké divize (8. gJD) u obce Kúty. Ve směru na Lanžhot, kam chtěly pokračovat, však byly všechny mosty Němci poškozeny a jarní tání zaplavilo lužní lesy a louky až do metrové výše. Zvýšenou hladinu ještě záměrně podporovalo německé velení vypouštěním Vranovské přehrady. Z vody vyčníval jen železniční svršek a veškeré důležité body měli Němci zastřílené z předem vybudovaných pozic. Přesto se rozhodným a smělým manévrem již další den podařilo přepravit na druhý břeh celou divizi. O Lanžhot se rozhořely urputné boje. Němečtí tankisté schovávali své tanky v průjezdech domů a odtud vyjížděli pouze ke střelbě a opět se vraceli. Sověti je těžko zaměřovali a bombardování pak bylo o to intenzivnější, ale méně přesné. Ženistům se pod těžkou palbou podařilo postavit přes řeku Moravu most a několik náhradních přeprav, což umožnilo 9. dubna přesunout na druhou stranu těžkou techniku, především tanky. Boje se rozhořely s ještě větší urputností. Němci u Lanžhotu U Lanžhotu se bránily německé tankové divize FH-1, 13.PzD/FH-2, 46. pěší divize, 711. pěší divize, příslušníci 21. policejního pluku SS a Volkssturm. Němci kladli sovětským jednotkám vytrvalý odpor. Před vlastním útokem Sověti několik hodin z kaťuší zasypávali obec smrtícími koberci a ztráty Němců, ale i obyvatel narůstaly. V pondělí 10. dubna zahynul i místní partyzán Cyril Bystřický, když se snažil zpřetrhat linkové vedení k německým dělostřeleckým bateriím. Podle pamětníků ze staré silnice střílelo na útočící sovětské jednotky až 60 tanků. Jedenáctého dubna přijelo od Ladné 13 těžkých tanků Pz.Kpfw.VI Tiger II od 503.sPzAbt/FH a zaútočilo společně s obránci na pozice pronikajících kavaleristů. Takticky zvládnutý protiútok Sověty otřásl. Ztratili více než 15 obrněných vozidel a Němci jen jeden „Tygr“. Do večera Rusové však přeci jen obec osvobodili. Cena byla vysoká, padlo minimálně 232 vojáků. Zahynulo 80 obyvatel Lanžhota. O neuvěřitelné urputnosti bojů svědčí fakt, že z celkového počtu 924 domů jich bylo 250 zničeno a 500 dalších vážně poškozeno. Německé tanky na DyjiTankový sbor Feldherrenhalle Významnou tankovou sílu na Dyji představoval tankový sbor „Feldherrenhalle“ ( PzK „Feldherrenhalle“) zformovaný k 10. březnu 1945 z divize „Feldherrenhalle“ (FH-1), tankové divize „Feldherrenhalle 2“ (FH-2) a těžkého tankového oddílu 503.sPzAbt/FH. Divize FH-1 byla reorganizována z původní divize pancéřových granátníků Feldherrenhalle a FH-2 ze zbylých jednotek bývalé 13. tankové divize (13.PzD) a 60. pluku tankových granátníků (Panzergrenadier-Regiment 60 – Pz.Gren.Reg.60). Oba původní svazky byly za těžkých bojů o Budapešť téměř zničeny. V průběhu března byly svazky sboru významně doplňovány novou technikou, kdy divize FH obdržely tučnou posilu 41 stíhačů Jagdpanzer 38(t) a 13.PzD/FH-2 získala osm stíhačů Jagdpanzer IV/70(V). Velitelem této divize se stal plk. Dr. Franz Bäke, který od 20. dubna 1945 vedl divizi jako generálmajor až do jeho zajetí 8. května 1945. Mocnou obrněnou pěstí sboru (ale též „hasičem“ na ohrožených úsecích fronty) pak byl těžký tankový oddíl FH velitele Hauptmana von Diest - Körbera, dříve 503. těžký tankový oddíl , který měl k polovině března ve stavu 26 těžkých tanků Tiger II ( z nich 19 bojeschopných ) a sedm protiletadlových kompletů Flakpanzer IV (jen dva byly bojeschopné ). Původní tabulkový počet 45ti „Královských Tygrů“ se ke konci války snížil na 31 vozidel, ovšem ani tohoto stavu jednotky zdaleka nedosahovaly. Tankový sbor „Feldherrenhalle“ se v době bojů o Lanžhot nacházel v prostoru Valtice - Mikulov - Břeclav. Po boji o Lanžhot se oddíl přesunul k ochraně ropných polí u Zistersdorfu (dnešní Rakousko) a dva stroje ponechal v záloze u Břeclavi, kde jejich smrtící 88mm kanóny zničily 13. dubna dalších 16 sovětských tanků. Zobrazit fotogalerii Oddíl mezitím bojoval i na Moravském poli, kde u Erdbergu zasáhli jeho střelci z kanónu 13 sovětských tanků a samohybných děl (ShD) a 21. dubna se přesunul do města Laa an der Thaya (Thaya je Dyje). Již o den později operovaly jeho „Tygry“ na našem území. Dva tanky zaujaly obranné postavení u Drnholce a u Nového Přerova a dva další u Stronsdorfu (Rakousko). Tanky oddílu, využívaje výkonných kanónů a silného pancéřování, v následujících dnech z pro ně bezpečné vzdálenosti kryly obranné pozice na komunikacích po obou stranách hranice. Dvacátého pátého dubna se hlavní síly PzK „Feldherrenhalle“ nacházely v okolí města Laa an der Thaya a o den později se FH-2 přesunula do prostoru Vlasatice. Všechny tyto přesuny jednotek sboru byly vedeny za účelem nedopustit případné obklíčení části svých svazků a s cílem, co nejdéle zadržet nepřítele na druhé straně řeky Dyje. Těžký tankový oddíl sboru sice ztratil 26. dubna další „Tygr“ u Vlasatic, ale v průběhu následujících dnů tu zničil několik ruských tanků 27. samostatné gardové tankové brigády (27. sgtb), v jejímž rámci operovaly i zbytky rumunského 2. tankového pluku. Smrt tankového esaVážné oslabení potkalo německý tankový oddíl koncem dubna poblíž obce Vlasatice. Zahynul Kurt Knispel, který od roku 1942 zničil na 168 tanků nepřítele. Toto bezesporu největší německé tankové eso zastínil mediálně známější Wittmann, který ovšem zniči „pouze“ 132 ruských tanků. Knispel byl znám svým rebelantstvím a nevojáctvím, což mu u jeho nadřízených škodilo a několikrát bylo zamítnuto jeho povýšení. Tento rodák ze Salisova byl po zásahu svého stroje zraněn a převezen do polního lazaretu FH ve Vrbovci. Tady svým zraněním podlehl a byl spolu s několika vojáky pohřben za zdí vrboveckého hřbitova, kde bylo zřízeno malé pohřebiště německých vojáků. Tehdy zde měl každý voják svůj kříž se jménem, tato označení zanikla krátce po válce. V dubnu 2013 byly jeho ostatky v této lokalitě nalezeny a identifikovány. Hroby příslušníků 509. sPzAbt. v Pulkau V prvních dnech května vedlo 12 bojeschopných strojů oddílu palbu z obranných postavení na Dyji na útočící jednotky 7.gA a společně s ostatními jednotkami sboru nedovolovalo útočícím Sovětům postoupit za řeku ve směru na město Znojmo. Hlavní obranné boje ovšem spočívaly na ostatních svazcích sboru, v té době již vedle FH-2 a 25. PzD též na divizi lidových granátníků 211.VGrenD a jednotkách 357. pěší divize. Svazky sboru vedly protiútoky vesměs v síle prapor - pluk za podpory 10 až 25 tanků a ShD. Rozhodně nejvýznamnějším německým tankovým svazkem, který před Dyjí operoval, byla 6.PzD genpor. Rudolfa Freiherra von Waldenfelse, která k 1. dubnu 1945 disponovala celkem 117 tanky a byla v té době vedle SS PzD „Frundsberg“ jedním z nejsilnějších tankových svazků německé armády. Sověti útočí. Mají jen 200 tanků, třetina je americká Po pádu Vídně, města valčíků, 14. dubna sovětské velení hodlalo urychlit postup do okupovaného Československa i z tohoto směru. Sedmou gardovou armádu generála Šumilova probíjející se k řece Dyji posílilo nasměrováním 6. gardové tankové armády generálplukovníka A. G. Kravčenka, do jejíž sestavy patřil 9. gardový mechanizovaný sbor generálporučíka M. V. Volkova, 5. gardový tankový sbor generálporučíka M. I. Saveljeva a posilový 2. gardový mechanizovaný sbor generálporučíka K. V. Sviridova. Armáda v té době disponovala asi jen 200 tanky a samohybnými děly, z toho asi 30 procent tvořily tanky americké provenience, vesměs M4A2 Sherman. Němci skoro u Moskvy, tankisté ze 6.PzD Bojová cesta 6.Pz divize, vzniklé v říjnu 1939, je impozantní. Pod velením genmjr. Wernera Kempfa se významně účastnilabojových operací ve Francii a 22. června 1941 v čele s genmjr. Franzem Landgrafem překročila sovětskou hranici a bojovala při tažení na Leningrad ve skupině armád Sever v sestavě XLI. tankového sboru. V září prolomila Leningradskou linii, aby pak byla přeložena ke 3. tankové skupině, s níž se zapojila v rámci útoku skupiny armád Střed do operace „Tajfun“ - útoku na Moskvu. Dne 10. října 1941 její tanky uskutečnily hluboký průnik do nepřátelských linií poblíž Vjazmy a několik dní nato byly ruské síly ve směru postupu obklíčeny. V obrovském kotli se ocitlo na 600 000 sovětských vojáků. Svazek se zastavil až několik kilometrů od Moskvy. Po zimním sovětském protiútoku se zdecimovaná divize, již téměř bez tanků, stáhla a výrazněji zasáhla do bojů až v listopadu 1942, kdy se její jednotky zapojily do bojů o prolomení obklíčení 6. armády ve Stalingradu. Divize později statečněbojovala u Charkova a zanedlouho zasáhla do bojů u Kurska a pak opět u Charkova. Den před pádem Charkova převzal velení divize genmjr.Rudolf Freiherr von Waldenfelse. Pak již čekaly divizi jen těžké obranné boje a vstřícné protiúdery na pomoc obklíčeným německým jednotkám, například ve známé pasti u Čerkassy na Ukrajině. Do divize patřil i těžký tankový pluk „Bäke“, podle velitele 11. tankového pluku již tehdy velmi schopného plukovníka Franze Bäke (později velel již zmíněné 13.PzD/FHH-2). Tato jednotka způsobila na východní frontě Sovětům vážné starosti. Například v lednu 1944, v pětidenní bitvě v Balabanovské kapse, zničil tankový pluk „Bäke“ na 267 sovětských tanků při ztrátě jednoho „Tygra“ a čtyř vozidel Panther, která mu vyneslaimpozantní skóre 53:1!. Divize bojovala na jaře roku 1945 v Maďarsku, ale opět musela jako zadní voj německých jednotek ustoupit na území Rakouska, kde hájila známý most Reichsbrücke přes Dunaj, přes nějž před Sověty unikaly kolony vozidel, vojáků a civilistů. Němci sice pod tlakem sovětských jednotek pomalu z rakouského území ustupovali, ale přirozenou obranu na Dyji hodlali držet do posledního dechu. Sovětům se podařilo za cenu ztrát opanovat 17. dubna Zistersdorf s jeho rafinériemi (velmi důležitými pro pohonné hmoty německé armády), ale další postup 6. gardové tankové armády ve směru na Staatz - Laa an der Thaya - Znojmo Němci odrazili i díky nasazení 6. a 25. pancéřové divize i oddílu super těžkých tanků Tiger II. V deníku 6. gardové tankové armády se píše: ,,Dne 19.4. přejít do útoku v prostoru operací 7. gardové armády ve směru Mistelbach, Staatz, Laa, ovládnout přepravy přes řeku Dyji a na sklonku dne dosáhnout prostoru Hrušovany nad Jevišovkou, Litobratřice…“ V urputných bojích kolem 19. - 21. dubna způsobili Rudé armádě vážné ztráty na technice a lidech. Úkol dosáhnout 19. dubna Hrušovan se ukázal jako zcela nereálný. Kravčenkovy tanky nicméně zaútočily u Staatzu zleva na Ungerndorf a zprava se pokusily obejít Staatz ve směru na Rothenseehof - Mitterhof - Hrabětice - Hrušovany s tím, že se tankistéjižně od osady Trávní dvůr zmocní mostu přes Dyji. Dvacátého prvního dubna kolem páté hodiny ranní se jim to podařilo. Kryti mlhou pronikli Rusové do týlu nepřítele a dorazili až k mostu přes řeku k osadě Trávní Dvůr. Smělá akce probíhala od počátku zdánlivě hladce a tankům a samohybným dělům s vezenou vlastní pěchotou se podařilo prorazit obranu nepřítele a dokonce se doslova převalit přes zaskočený štáb německé 13. pancéřové divize. Jenže ochranný pláštík mlhy se ukázal i jako dvojsečná zbraň. Tankovou brigádu měla doplnit ještě velmi početná brigáda námořní pěchoty, která však kvůli mlze a špatné součinnosti nedorazila. Vytvoření předmostí na Dyji bylo v takové situaci velmi obtížné. Vezené pěchotě se sice dokonce podařilo nedlouho po deváté hodině proniknout na naše území, ale když Němci zničili most, musela se společně s obrněnci vrátit a zaujmout před řekou kruhovou obranu. Skuteční hrdinovéDalším jednotkám sovětské tankové armády se však nedařilo postupovat dále a byly zaměstnány těžkými boji kolem města Staatz. Podpořit čelní brigádu bojující de facto už v obklíčení u mostu přes Dyji nemohly. V sedm hodin večer navíc začali Němci obklíčené sovětské předmostí metodicky odstřelovat. I ve velmi nepříznivé situaci a pod těžkou palbou děl, minometů a automatických zbraní odráželi Rusové nepřítele statečně dál. Gardový mladší poručík E. E. Batalov se svojí rotou automatčíků od motorizovaného praporu pěchoty odrazil dva protiútoky Němců ač byl již na počátku boje o most vážně raněn. Hrdinně si vedl i velitel tankové roty gardový starší poručík I. V. Enin, který se svojí jednotkou odrazil dvě německé zteče a později se ještě významně podílel na evakuaci raněných. V nočních až ranních hodinách se pak osádkám obklíčených tanků a pěchotě podařilo za cenu vlastních ztrát a ztrát většiny techniky, probít zpět k vlastním jednotkám. Štáb 2. Ukrajinské frontu nakonec rozhodl armádu přeskupit a odeslat na frontu jihovýchodně před Brnem, kde zaujala v noci z 22. na 23. dubna pozice za předpokládaným úsekem nadcházejícího nasazení mezi Jaloviskem a Bošovicemi. Německé velení nicméně po těchto těžkých bojích začalo stahovat své jednotky za řeku Dyji a k následné obraně zde využilo i bývalé čsl. opevnění budované na sklonku 30. let minulého století. Fronta na Dyji v prostoru Laa – Nový Přerov tak zůstala relativně neměnná až do 7. května. Německé velení po těchto těžkých bojích začalo stahovat své jednotky za řeku Dyji. Ve dnech 25. až 26. dubna odeslalo 6. PzD před Brno, kdy pozice po ní zaujala taktéž elitní 44. pěší divize „Hoch- und Deutschmeister“. Stahování 6. tankové divize přes Znojmo a Moravský Krumlov k Náměšti nad Oslavou, odkud se nyní měla z druhé strany frontu objevit rovněž před Brnem, bylo velmi pozvolné, neboť sváděla souboje s útočícími Sověty a přesouvala se pouze pod ochranným pláštíkem noci. Němý svědek zůstal až do dnešních dní K boji o most jižně od osady Trávní Dvůr se váže jedna zajímavost. Jeden ze zničených sovětských tanků T-34/85 (respektive jeho torzo bez věže) se v místě, kde byl zasažen, nacházel ještě před několika lety než byl sběrači kovů rozřezán autogenem doslova na kousky. Tank stál po válce v neutrální zóně de facto přímo na tehdejší přísně střežené hranici s Rakouskem a i vzhledem ke konfiguraci a málo únosnému terénu zde vydržel relativně bezúhonně až do roku 2001. Díky iniciativě Radka Harašty a Klubu vojenské historie Starovičky se nicméně podařilo zachránit některé fragmenty a na místě původně stojícího torza tanku vybudovat malé pietní místo s pomníčkem. Mapka operací v oblasti Vlasatic zdroj: iDnes

Rozhlas volá o pomoc, mizí německé nápisy. Začalo pražské povstání Konec války se blížil a to dodávalo odvahu mnoha lidem, kteří se dosud báli o své životy. V pátek 4. května 1945 se tak po Praze začaly zamazávat německé nápisy. Druhý den začal boj o rozhlas. Rozhlas volá o pomoc. V Praze začíná povstání. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz Jarní slunce rozehřívá zemi, všude kvetou šeříky. V sobotu 5. května, chvilku po poledních zprávách, ve 12:33 hodin přerušil vysílání pražského rozhlasu přerývavý hlas: „Voláme českou policii do rozhlasu! Střílí se zde!“ Povstání v českých zemích V Přerově vypuklo povstání 1. května 1945 a Němci je stačili ještě krutě potlačit. Po výzvě pražského rozhlasu v poledne 5. května povstala řada dalších měst: Kladno, Rakovník, Nymburk, Chlumec nad Cidlinou, Nový Bydžov, Semily, Turnov, Úpice, Železný Brod a Jilemnice. Do povstání se zapojilo celkem 130 tisíc lidí plus 14 tisíc partyzánů (zčásti Rusů, Bělorusů a Ukrajinců). Během bojů přišlo o život 11 700 českých mužů, žen a dětí. V dubnu 2015 zveřejnili pracovníci Vojenského historického ústavu zprávu, že po třech letech práce se jim podařilo spočítat, že v Praze zahynulo na straně povstalců 2 898 lidí. Na barikádách v Praze bojovalo přes 31 tisíc lidí. Pražské operace se zúčastnilo na dva miliony sovětských, československých, polských a rumunských vojáků. Na naše území přišlo 150 tisíc Američanů. Němci zde měli 1,25 milionu vojáků a necelých 10 tisíc vojáků bylo maďarských. Za minutu pokračoval hlasatel Mančal ještě důrazněji: „Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko, každého dobrého Čecha na pomoc českému rozhlasu! Esesáci nás chtějí vyvraždit! Přijďte ihned!“ Ráno zahájil Mančal vysílání nikoli německy a česky, jak se za nacistické okupace vyžadovalo, nýbrž výsměšnou zkomoleninou: „Je právě sechs hodin.“ Od této chvíle mluvili Zdeněk Mančal a jeho kolega Stanislav Kozák podivnou česko-německou hatmatilkou a od osmi hodin už jenom česky. Německou hlasatelku, která přišla přečíst zprávy, nenechali pronést do mikrofonu jediné slovo. Hudební redaktoři zařadili do vysílání zakázané skladby. Několik skupin rozhlasáků se už dříve domluvilo s ilegálními pracovníky na tom, jak budou postupovat, kdyby vypuklo povstání. Zřejmě o sobě vůbec nevěděly, všechno vyjednávání probíhalo spontánně. V polovině dubna se Mančal dohodl na spolupráci s podplukovníkem Bürgerem z ilegálního pražského vojenského velitelství. Ředitel rozhlasu Zdeněk Morávek se zase domluvil s vysokými důstojníky policie a četnictva na způsobu převzetí vysílacího pracoviště do českých rukou. Jak se Německo pod nápory Spojenců hroutilo, tak se živelně dávaly do pohybu různé ilegální skupiny. Už v pátek 4. května v podvečer začali někteří pražští obchodníci a restauratéři zamalovávat na označeních svých podniků německé texty. Dověděli se totiž, že němčinu odstraňují také na železničních stanicích. Ty totiž dostaly okolo čtvrté hodiny anonymní příkaz, že se jako jediný jednací jazyk zavádí čeština. Třebaže tento podivný rozkaz v noci Němci opět telegraficky zrušili, na dodržování jejich příkazu neměl kdo dohlížet. V sobotu ráno zakázal německý policejní prezident Weidermann městským rozhlasem shromažďování více než pěti osob na ulicích. Ale ani tím se nikdo neřídil. Čeští úředníci na pražském magistrátu iniciativně převzali správu města do svých rukou a staří příslušníci prvního odboje vytvořili Národní výbor Velké Prahy. O půl jedenácté sdělil Národní výbor obyvatelstvu pouličními tlampači: „Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením!“ Ovšem ještě ten den se ukázalo, že Národní výbor je příliš osamocený a bez kontaktů. Na tramvajích se objevily československé vlaječky. Obchodníci a restauratéři vymazávali německé nápisy. Na budově Národního divadla se rozvinuly státní vlajky Československa a Spojenců. Lidé se zastavovali, provolávali slávu doktoru Benešovi a zpívali hymnu. Kolují fámy, že americké tanky projely Berounem a na Ruzyni přistála spojenecká letadla. Čeští zaměstnanci přebírali protektorátní úřady, izolovali Němce a kolaboranty. I na těchto budovách se objevovaly československé vlajky. Snahy Němců o vlastní záchranuŘíšský státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank si stále myslel, že situace není výbušná. S Američany by se rád domluvil na kapitulaci německých ozbrojených sil, na repatriaci německých žen a dětí a dokonce i na vytvoření československé vlády. Začátkem května se pokusil ustavit „vládu, která by překlenula propast mezi protektorátem a republikou, aby se předešlo krveprolití“, jak uvedl ve svých pamětech národně socialistický funkcionář Vladimír Krajina. Kromě Krajiny, který měl tento kabinet nejspíš vést, nechali Němci přivézt z věznice v Terezíně ještě jiné prominentní vězně: diplomaty Kamila Kroftu a Arnošta Heidricha, spisovatele Jaroslava Kvapila, policejního komisaře Jaroslava Ženatého a další. Jenže všichni odmítli. Šestatřicet stíhaček typu Spitfire československých perutí číslo 310, 312 a 313, které bojují ve svazku britského královského letectva RAF (Royal Air Force), čekaly na pokyn k přesunu na kontinent. Zatím seděly na své základně na letišti v Manstonu v hrabství Kent nedaleko ústí Temže. S 311. perutí se nepočítalo – její bombardéry stále hledaly v Atlantiku německé ponorky. Československá obrněná brigáda generála Aloise Lišky obléhala přístav Dunkerque ve Francii. Sovětský maršál Ivan Koněv v únoru 1946: „Osvobodit Prahu jako politické a administrativní středisko československého státu bylo v daném případě diktováno zájmy politiky a strategie. My jsme tento úkol splnili a jak je vidět, velmi kladně se to projevilo na upevnění našeho přátelství s československým lidem a vytvořilo to výhodnou mezinárodní situaci v poválečné Evropě.“ Vojáci československého armádního sboru útočili po boku Sovětů proti tvrdě se bránícím Němcům na Ostravsku. Volání pražského rozhlasu zachytili cestou k Bystřici pod Hostýnem a k Holešovu. Československá letecká divize, která jako součást 8. sovětské letecké armády sídlila na letišti Poreba u Katovic v Polsku, operovala rovněž na severovýchodní Moravě. Rusové už šestý den čistili Berlín od posledních nacistických ozbrojených hnízd. V sobotu v jedenáct hodin přišel do Černínského paláce k Frankovi předseda protektorátní vlády Richard Bienert, šéf policejní Maffie, tedy policejních odbojářů, z první světové války. Žádal říšského ministra o předání správy českých zemí do rukou své vlády, kterou chce rekonstruovat. Než však mohou začít nad Bienertovým textem debatovat, přišla zpráva, že ve městě se sporadicky střílí. Češi se snaží odzbrojovat jednotlivé německé vojáky. Německá policie rozehnala střelbou dav v ulici Na Příkopě a hlídkuje na Václavském náměstí. Německá tajná policie, známé gestapo, brání Petschkův palác proti útočníkům. Frank požádal Bienerta, aby promluvil v rozhlase, protože podmínkou k předání moci je „zachování úplného klidu a pořádku“. Rozhodl generál SlunečkoDomácí odbojové hnutí se chystalo k povstání několik měsíců. Česká národní rada počítala s vystoupením proti Němcům nejdříve v pondělí. Ani vojáci si neuvědomovali výbušnost situace. Generál Karel Kutlvašr, ruský legionář z první světové války, jehož vojenský velitel Čech v ilegalitě generál František Slunečko-Alex jmenoval vojenským velitelem Velké Prahy, měl v sobotu ráno schůzku se svým zástupcem, podplukovníkem Františkem Bürgerem-Bartošem. Sešli se před ministerstvem financí na Malé Straně, kde Bürger pracoval. Odtud zamířili na vojenské velitelství Čech, zvané krycím jménem Alex, které bylo v kancelářích firmy F. Kunerlo na Staroměstském náměstí. Čekal tam na ně Slunečko. Pod obrovským nápisem minerálkové firmy Kunerlo projednávali vojáci koordinaci činnosti některých ilegálních organizací. Mezitím tam přinesl štábní kapitán František Horký z vršovické ilegální skupiny Trávnice kopii údajného telegrafického příkazu Hitlerova nástupce, velkoadmirála Dönitze, pražskému velitelství wehrmachtu, aby vyklidilo Prahu a předalo ji českým uniformovaným složkám. To samozřejmě všechny povzbudilo. Když se rozešli, konferoval plukovník Bürger ve své kanceláři na ministerstvu financí s veliteli všech pražských oblastí. Povstání ještě není aktuální, shodli se o půl jedenácté. „Spád událostí nevylučuje, že může dojít k boji v pondělí, ne-li dříve. Podle informací z kruhů, které naznačují své spojení s politickým vedením, nemělo by k boji dojít před 7. květnem.“ Po poradě na velitelství Alex vyhlásil na příkaz Slunečka Kutlvašr v 11:20 velitelskou pohotovost. Všichni důstojníci se měli dostavit na předem určená místa. Generál Slunečko byl tedy člověkem, který rozhodl o Pražském povstání – na to se neprávem zapomínalo. Iniciativu přebírali policisté a četníci. Těsně před polednem přijal Kutlvašrův pokyn velitel protektorátní uniformované policie plukovník Jan Voženílek. A ten ho konkretizoval do rozkazu štábnímu kapitánu Bohumilu Valtrovi: „Vyhlašuji pohotovost pro akci v rozhlase!“ Avšak budovu rozhlasu nad Národním muzeem hlídali esesáci. Pod rouškou účinkujících si ji přišli v pátek večer prohlédnout čeští policajti v civilu. Esesáci, posílení oddílem cyklistů, mezitím hledali v rozhlase místo, odkud se vysílá. Avšak orientační tabulky zmizely a Němci nevěděli, kde je studio. Občas na ně někdo pálil. Nakonec se na chodbách rozpoutala střelba. V poledne vydal plukovník Voženílek rozkaz Inspektorátu uniformované policie a Zemskému četnickému velitelství: „V souvislosti s provedením převratu nařizuji, aby všichni příslušníci tamních štábů byli ihned svoláni do zbraně. Němečtí důstojníci a orgáni buďtéž prozatímně zajištěni a velitelství od nich převzato.“ Vzápětí přikázal Voženílek kapitánu Šedivému, veliteli četnické roty Praha v kasárnách Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky: „Dostavte se i s mužstvem na Zemské četnické velitelství na Malé Straně!“ Krátce po dvanácté telefonoval Valtr Suchánkovi: „Neprodleně vyrozumějte podplukovníka Rožka, že odboj proti Němcům začal. Uveďte do chodu všechna domluvená opatření!“ Začal boj o rozhlasTo byl pokyn pro Suchánka, aby se šestnácti muži vyjel autokarem z policejního velitelství v Bartolomějské ulici na pomoc rozhlasu. Jeli s ním praporčíci Batlička a Hladík, revírní štábní strážmistři Benajtr a Vlček, strážmistři Borovička, Fučíkovský, Funfálek, Hanzlík, Jančička, Křížek, Martínek, Měchura, Smolík, Solar, Svoboda a Trachta. Policisté netušili, že obvyklou stráž pětadvaceti esesáků v rozhlasu posílilo dopoledne dalších pětašedesát mužů. Před budovou viděli jen drátěné zátarasy a sudy s pískem, ze kterých trčely kulomety. Suchánek se okamžitě rozhodl: „Musíme je přepadnout!“ V čele své čety vběhl dovnitř, jeho muži odzbrojili první strážné a zamířili ke studiu. Začal boj. Němci zranili dva policisty, třetího – strážmistra Svobodu – už nikdo nevzkřísí. Přesto se útočníci probojovali ke Zdeňku Mančalovi: „Okamžitě volejte o pomoc! Volejte do Bartolomějské!“ Poslechněte si autentické záznamy Podívejte se na starší speciál iDNES, který byl věnován pražskému povstání. Uslyšíte v něm autentické záznamy rozhlasu, prohlédnout si můžete dobová videa i fotografie. Bohužel již nefunguje odkaz na tehdejší vydání deníku Mladá Fronta. Speciál ve formátu flash (swf) si můžete prohlédnout na této adrese. Pražský rozhlas burcoval lidi: „Voláme českou policii do rozhlasu! Střílí se zde!“ 12.35: „Všichni do českého rozhlasu! Jsou zde stříleni čeští lidé!“ 12.45: „Přijďte hned, prosíme vás naléhavě! Vchod z Balbínovy ulice je volný!“ Praskání střelby proniklo až do zvukotěsného studia, takže je slyšeli i posluchači. A za chvilku další výzva hlasatele: „Každá minuta je drahá!“ Později volal pražský rozhlas o pomoc spojenecké armády – rusky, anglicky, francouzsky. Jeho zoufalé žádosti slyšela celá Evropa. Pražské vysílání monitorovali pracovníci odposlechové služby BBC v Eaveshamu na britských ostrovech. Ale brzy nato bylo znenadání přerušeno. Okamžitě to oznámili do Londýna. Britové tlumočili tuto nenadálou zprávu Hubertu Ripkovi, ministrovi, který v Londýně vyřizoval záležitosti exilové československé vlády. Teprve v podvečer vyladil Eavesham opět rozhlasovou stanici Praha. I když příjem rušily atmosférické poruchy, z vysílání bylo zřejmé, že ozbrojené povstání vypuklo. Ripka pozdravil v londýnském rozhlase bojující Pražany a potvrdil, že Česká národní rada převzala moc jménem československé vlády a prezidenta. Mezitím požádal Ripka britské úřady o pomoc. Potřebujeme, abyste uvolnili na pomoc československé letce a vojáky. Letci mohou po menších přípravách odletět. Americké dopravní letouny ze základny v italském Bari se zase chystaly, že shodí v okolí Prahy výzbroj pro několik tisíc mužů. Vláda spolu s prezidentem Edvardem Benešem byla na východním Slovensku v Košicích, které osvobodila Rudá armáda. Někteří činitelé se přesunou do Prahy, rozhodl kabinet na mimořádném zasedání. Pozdě večer telegrafoval ministr obrany Ludvík Svoboda z Košic plukovníku Heliodoru Píkovi, který vedl československou vojenskou misi v Moskvě: „Zjistěte, jestli Sověti mohou dopravit do Prahy 600 lidí. Je to pět ministrů pod vedením ministra Noska, skupina ministerstva národní obrany a zvláštní vojenský oddíl. Doprovod stíhačů žádoucí.“ Žádost o pomoc MoskvěPůl hodiny po půlnoci, už v neděli 6. května, dešifroval tuto depeši v Moskvě poručík Martiš. Heliodor Píka věděl o povstání z pražského rozhlasu a z Londýna. Po čtvrté hodině ráno tlumočil telefonicky velitel vojenské mise Píka generálu Alexeji Antonovovi žádost československé vlády. V neděli ráno volal náčelník generálního štábu Antonov Stalina. Sovětský vůdce rozhodl, aby pražská operace začala okamžitě, o den dříve. Původně měla Rudá armáda zahájit pochod do české kotliny 7. května, přičemž k Vltavě měla dojít po šesti dnech. O odletu stovek lidí vyslaných československou vládou ze Slovenska do Čech se nemluví. Komunistické funkcionáře v Košicích zprávy z Prahy zdrtily. „Připadá mi to spíš jako provokace,“ stýskal si předseda KSČ a místopředseda vlády Klement Gottwald. „Naši nejlepší lidé přijdou o život těsně před vítězstvím. Kromě toho hrozí velké nebezpečí, že Američané a Angličané obsadí Prahu dřív, než tam dorazí Malinovskij a Koněv.“ „To by právě Benešovi vyhovovalo, aby nám komunistům diktoval své podmínky,“ obával se ministr informací Václav Kopecký. „A to je také na celé situaci v Praze tragické,“ říkal Gottwald. „Je třeba, aby se o tom dověděla sovětská vláda.“ Situace v Košicích byla velice složitá a stěží se dnes dobereme plné pravdy o všech událostech. Nasvědčuje tomu poznámka Prokopa Drtiny v jeho memoárech: „Tehdy mezi námi v Košicích panovala nedoložená a neprokazatelná pověst, že se Fierlinger a Gottwald obrátili naléhavě přes velvyslance Valeriana Zorina do Kremlu na Stalina, aby Američané nepřišli do Prahy dřív než Rusové.“ Později Fierlinger přiznal, že když mu Zorin předal nabídku Eisenhowera na osvobození Prahy Američany, odmítl, aniž se o tom se svými ministry poradil. Ovšem také někteří pražští komunisté si uvědomili ošidnost situace. V prvních dnech povstání se objevily v pražských ulicích komunistické letáky, které varovaly: „Ještě jednou zdůrazňujeme nevhodný okamžik, kdy všeobecná kapitulace nacistů byla otázkou dní či hodin. Bylo toto vystoupení v souladu se strategií Rudé armády, nebo jen podníceno ctižádostí jednotlivců?“ Historik Vladislav Moulis upozornil: třebaže není jasný autor letáku, jeho text dokazoval, „že komunisté uvažovali »zcela po moskevsku«“. Boj o budovu rozhlasu v Praze pokračoval celé nedělní odpoledne. Na pomoc přijel štábní kapitán Valtr se svým oddílem. Když policisté zjistili, že Němci ochranu budovy posílili, rozběhli se spolu s ozbrojenými železničáři, hasiči a civilisty do protějších domů, odkud zahájili na esesáky v rádiu palbu. Také zlikvidovali vojenský autokar plný Němců, který jel jednotce SS na pomoc. V šest hodin večer se německá posádka vzdala. Rozhlas byl opět v českých rukou. Konec prvního prvního dílu seriálu věnovaného Pražskému povstání. Pokračování si můžete přečíst v úterý, nebo v knize OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA, z níž tato zkrácená a upravená kapitola pochází. Kdo byl kdo Generál Karel Kutlvašr (27. ledna 1895 – 2. října 1961) Velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr se narodil v Michalovicích u Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu. Jako úředník firmy, která vyvážela do Ruska zemědělské stroje, vstoupil po začátku první světové války do legií. Po návratu prošel řadou funkcí, naposled byl velitelem divize v Hradci Králové. Za protektorátu se účastnil ilegální práce v organizaci Obrana národa. Za povstání přijal kapitulaci německých vojsk v Praze. Po válce byl velitelem sboru v Plzni a zástupcem velitele sboru v Brně. Po únorovém puči ho komunisté vyhodili z armády. V polovině prosince 1948 byl zatčen a v květnu 1949 odsouzen na doživotí. Tři lidé z jeho okruhu byli popraveni. „Pracoval jsem čestně a jako důstojník byl jsem si vždy vědom svých stavovských povinností, což jsem ostatně prokázal účastí jak v prvním, tak v druhém odboji. Tato moje účast a boj za osvobození republiky jsou dokladem, že jsem nemínil proti republice jako takové bojovati.“ Těmito slovy se hájil generál proti obvinění, že měl vést protikomunistický puč. Při první velké amnestii v květnu 1960 pustili Kutlvašra na svobodu, ale domů se vrátil s podlomeným zdravím. Dr. Richard Bienert (5. září 1881 – 3. února 1949) Za první světové války jako vysoký úředník státní policie pomáhal odboji proti Rakousku. Po vzniku ČSR byl jmenován pražským policejním ředitelem, v roce 1926 viceprezidentem zemské správy politické a v listopadu 1939 jejím prezidentem. Dne 1. září 1939 ho zatklo gestapo, ale po intervenci protektorátního prezidenta Emila Háchy byl propuštěn. Od začátku roku 1942 do ledna 1945 byl ministrem vnitra, pak postoupil na funkci předsedy vlády. Německá bezpečnostní služba mu však nevěřila. Když chtěl Bienert 5. května 1945 přednést v rozhlase oznámení o zániku protektorátu, byl zatčen. Třebaže v jeho prospěch svědčil Albert Pražák a další vlastenci, odsoudil ho v roce 1946 Národní soud ke třem letům vězení. Začátkem května 1947 ho kvůli těžké chorobě podmínečně propustili. Karl Hermann Frank (24. ledna 1898 – 22. května 1946) Skutečným vládcem protektorátu byl sudetský Němec Karl Hermann Frank z Karlových Varů. Vyučil se knihkupcem, potom se chytil sudetoněmeckého hnutí, které od roku 1935 zastupoval v československé sněmovně. V březnu 1938 se účastnil jednání s Hitlerem, na němž byla určena rozbíječská politika sudetoněmecké strany. Od 15. března 1939 vládl jako státní sekretář, od srpna 1943 byl státním ministrem. Po atentátu na říšského protektora Heydricha navrhl přísná opatření, a když Hitler rozhodl o vyhlazení vesnice Lidice na Kladensku, rozkaz uskutečnil. Nicméně zastřelení 10 tisíc Čechů odmítl s odůvodněním, že by se tím poškodila pracovní morálka v protektorátu. Při útěku z Prahy 9. května 1945 ho zadrželi Američané a předali československým úřadům. Národní soud odsoudil Franka k trestu smrti provazem, jeho veřejná poprava se uskutečnila v pankrácké věznici. Generál Sergej Ingr (2. září 1894 – 17. června 1956) Za první světové války byl důstojníkem čs. legií nejprve v Rusku, potom ve Francii a v Itálii. Po rozpadu ČSR v březnu 1939 se stal zemským velitelem odbojové organizace Obrana národa, na žádost exilu v létě odešel do zahraničí. V letech 1940–1944 byl ministrem národní obrany exilové vlády. Na nátlak Moskvy nemohl po návratu domů zaujmout odpovídající velitelské místo v armádě. Prezident Beneš ho sice povýšil na armádního generála, ale v prosinci 1947 ho vyslal jako velvyslance do Nizozemska. Tím mu zachránil život, protože by ho komunisté určitě postavili jako údajného zrádce před soud. V březnu 1948 se Ingr vzdal svého diplomatického postavení a začal organizovat exilovou výzvědnou službu pod ochrannými křídly Francie, Velké Británie a USA. Zemřel náhle v Paříži. zdroj: iDnes

No u mne klavesa reaguje okamzite, pokud pri vstricnem letu chci tocit za enemakem, v momente mijeni stahuju plyn, tocim 90 naklon a plnou vyskovku, to je klasika....

Bojové vozidlo pěchoty Kurganěc-25 Nová univerzální pásová platforma Kurganěc-25 nahradí v ruské armádě ikonická vozidla BMP-1/2/3. Spolu s těžkou pásovou platformou Armata tvoří klíčový prvek modernizace ruských pozemních obrněných sil. Foto: Bojové vozidlo pěchoty Kurganěc-25; větší foto / RussiaDefense.net Původní ruská vozidla BMP-1/2/3 svou konstrukcí vycházela z doktríny masivního útoku obrněných formací. Společně s tanky měla vozidla BMP prorazit nepřátelskou obranu a vysadit vojáky. Charakteristickým znakem vozidel BMP-1/2/3 se stal extrémně skloněný přední pancíř, který odolával zásahům z 25mm kanónu vozidel Bradely. Nová vozidla Kurganěc-25 však představují novou konstrukční linii. Výše položený podvozek lépe chrání vozidlo proti minám nebo improvizovaným výbušným systémům. Na rozdíl od BMP-1/2/3 je kladen důraz na celo-kruhovou balistickou ochranu. Kurganěc-25 vznikne ve dvou základních verzích - bojové vozidlo pěchoty a obrněný transportér „Bojový Kurganěc-25" je osazen bezosádkovou věží Epoch s 30mm rychlopalným kanónem 2A42 a koaxiálním 7,62mm kulometem. Pro boj s obrněnými cílí je určená čtveřice raket 9M133 Kornet s dosahem až 5500 m. Věž jen minimálně zasahuje do vnitřních prostor a umožňuje tak vozidlu převážet větší počet vojáků (trojčlenná posádka + osmičlenný výsadek) i munice. Stejnou věží je možné osadit také nové kolové obrněné vozidlo Bumerang nebo těžké bojové vozidlo T-15 Armata. https://youtu.be/Q9YoblNpFwA Video: Strany vozidla jsou osazeny bloky reaktivního pancíře ERA od firmy NII Stali. / YouTube Druhou verzí je obrněný transportér Kurganěc-25 s dálkově ovládanou věžičkou s 7,62mm nebo 12,7mm kulometem. Do budoucna se počítá také s vývojem samohybného minometu nebo vozidla palebné podpory (lehkého tanku), jako je například současný Sprut-SD. Podobně jako Stryker MGS (M1128 Mobile Gun System) získá vozidlo palebné podpory Kurganěc-25 velkorážní kanón umístěný v dálkově ovládané bezosadkové věži. Pravděpodobný je ale vznik cele řady verzí – velitelské, průzkumné nebo vyprošťovací. Nelze ani zapomenout na možnou náhradu vozidel BMP-3F určených pro námořní pěchotu, ostatně Kurganěc-25 je konstruován jako obojživelný. Zveřejněné snímky z poslední doby také odhalily některé podrobnosti. Oproti původním zprávám o velké podobnosti (tedy modularitě) platforem Kurganěc-25 a Armata, se zdá být realita odlišná. Pancéřování, pásy i pohonná jednotka jsou podle vojenského magazínu Defense-Update odlišné. Foto: Bezosádková věž Epoch. Všimněte si boxů se řízenými střelami Kornet a níže dvojicí dvoj-tubusů s anti-municí systému Drozd. / Neznámý autor, CC BY-SA 2.0 Platformy Armata a Kurganěc-25 nebudou pravděpodobně sloužit vedle sebe. Tank T-14 Armata a těžké bojové vozidlo pěchoty T-15 Arma jsou určené pro obrněné jednotky, Kurganěc-25 naopak pro mechanizované jednotky. Oficiální úroveň pancéřové ochrany vozidla Kurganěc-25 není známá. Boční strany jsou však osazenépřídavnými moduly pancíře ERA (Explosive Reactive Armour) od firmy NII Stali. Na starších propagačních videiích firmy lze dohledat, jak bloky ERA odolávají reaktivním granátům i zásahům munice až do ráže 30 mm. Vozidlo navíc získá aktivní ochranný sytém Drozd. Na úvodním obrázku můžeme systém vidět zakrytý plachtou. Čtveřice malých radarů je umístěná v rozích vozidla a anti-munice v zakrytých malých tubusech na čelním pancíři. Drozd je jedním z nejstarších aktivních ochranných systémů. Nasazen již byl na konci 70. let minulého století a od té doby je neustále zdokonalován. Drozd chrání vozidlo před protitankovými střelami a reaktivními granáty. https://youtu.be/aemqxXPO9w4 Video: Vozidla Kurganěc-25 cvičí na moskevskou přehlídku. / YouTube O elektronické výzbroji nejsou prakticky žádné informace. Standardem jistě budou nezávislé denní/noční senzory pro velitele, střelce a řidiče. Velitel pravděpodobně získá termovizní senzor. Posádka bude mít přehled o okolí díky řadě kamer. Vozidlo pohání motor o výkonu 588 kW (800 koní) umístěný v přední pravé části. Motor dokáže 25 tun těžkému vozidlu Kurganěc-25 udělit maximální rychlost 80 km/h. Pomocí vodních trysek dokáže obojživelný Kurganěc-25 plout rychlostí až 10 km/h. Za účelem testů dostane od roku 2016 ruska armáda zhruba 100 vozidel Kurganěc-25. Armáda začne testovat vozidla v různých regionech, podmínkách a prostředích. Zpětné připomínky vojáků se promítnou do konstrukce vozidla. Začátek sériové výroby je naplánován na roky 2019 až 2020. Připomeňme, že výzvou není jen konstrukce, ale také technologické a organizační zvládnutí velkosériové výroby zcela nového obrněného vozidla. Zdroj: Armádní noviny.cz