Aaron Goldstein

“Dobrý den.” - vešel jsem do půjčovny jízdních kol.
“Budete přát?” - uvítal mne ledabyle asi čtrnáctiletý kluk za pokladnou. Jak jsem brzy pochopil, zaskakoval za svého otce, byl to rodinný obchod.
“Dušenou šunku, nikde jí tu nemůžu sehnat.” - vypadlo ze mne, jak jsem byl překvapený z tak mladého prodavače. Odměnou mi byl výraz Mastercard: k nezaplacení.
“To ‘hužel nemáme. A zkoušel jste řeznictví?” - zeptal se opatrně a rozhlížel se po prodejně, kde jsou nejbližší těžké předměty.
“To je nápad lepší než drogerie, co napadly mne!” - zabubnoval jsem nadšeně několika prsty na pult. Mladý muž raději ještě trochu odstoupil. “A co půjčit kolo?” - nadhodil jsem.
Hned pookřál, protože byl zjevně na svém terénu.
“Ano,” trochu se ušklíbl v úsměvu “to tu děláme.”
“Potřebuji se sedačkou pro dítě.”
“Hm,” - odkašlal si “‘hužel nejni. Rozpučený, víte?” - vysvětlil a chvíli mne pzoroval, jestli nedostanu nějaký záchvat.
Začal jsem si prohlížet nejbližší kolo.
“Tohle je na prodej, na pučení jsou vzádu.”
“Já se jen dívám, kam bych tak malou dceru připevnil. Myslíte, že by šla místo téhle pumpičky?”
Zamrkal. “To netušim.” A pak zcela zřetelně, bez pubertálního polykání hlásek dodal: “Já se zkusím zeptat táty.” 
Ovšem z nějakého důvodu mi to spíš znělo jako: “Jste si jistý, že máte správně nastaveno dávkování prášků a berete je pravidelně?”
Odešel dozadu, odkud se po chvíli ozvalo: “Čau tati, máme sedačky na pučení?” A pak už jen významově hodnotný rozhovor: “Hm... Hm… Hm… E. ...Hm…” Potom se vrátil a pokrčil rameny: “Tak ‘hužel, nic nejni.”
“A co vozík za kolo?”
“Ten se musí objednat předem.”
“A máte ho?”
“Ne.”
“A myslíte, že tříleté dítě dokáže utíkat tak rychle, aby mi stačilo, když pojedu na kole?”
“To asi ne.” - pronesl zamyšleně.
“Ani, kdybych ho měl na vodítku?”
Opět pohled Mastercard. Dva za cenu jednoho. Neřekl nic.
“Tak kdybych si kolo půjčil a dceru vám tu nechal, kolik si účtujete za ustájení?”
Oči se mu rozšířili hrůzou. Byl jsem si jistý, že musí mít mladšího sourozence.
“Tříletou?” - hlesl. “Ani za milión.”
“Ona je moc hodná.” - pronesl jsem významně, takže mu bylo jasné, že po návratu by z půjčovny nezbyl ani ventilek.
Když jsem odcházel, zmizel zase někde vzadu. Mezi dveřmi jsem se zastavil a slyšel: “Né, nejezdi na prázdniny, říkal… Ty vole! ...Budeš pracovat, vyděláš si, říkal… Ty vole! ...Bude to zábava, říkal… Ty volééé!!”

*

Sedačku na kolo se nám podařilo u někoho půjčit, tak jsem se o prodejny odpoledne vrátil. Stále tam byl ten kluk. Nevítal zákazníky s nějakým valným nadšením, ale to možná jen mě. 
“Brý den.” - pozdravil.
“Dobrý den, tak sedačku mám, už jen to kolo.”
Přikývl a odešel dozadu se svěšenými rameny. Tentokrát se zezadu ozýval ruch, jako by tam byla nějaká párty. A vonělo to jako grilovačka. Až do půjčovny kol jsem slyšel:
“Tati, je tady zase ta šunka.”
Nastal nepopsatelný řehot. Zjevně se z toho stala historka, kterou slyšel každý. Takže už mám příjmení. No bezva. Pan Šunka. Těší mě. Když vše utichlo, ozval se otec, který se snažil znít zcela prostoduše, ale moc to protáhl: “Jaká šunka, synu?”
“Dušená…” - odtušil syn otráveně a znovu ten výbuch smíchu. Takže jsem měl i křestní. Být pan Šunka je fustrující samo o sobě, ale jmenovat se křestním Dušená, to bylo na mne moc. 
Otci dělalo problém se ovládnout a musel několikrát začínat, než řekl: “Co chce tentokrát?”
Někdo jiný tam zahlaholil: “Hovězí svíčkovou.” Načež snad minutu se tam nikdo nebyl schopný nadechnout.
“Chce kolo.”
“A už vyřešil, jak dát to dítě místo pumpičky?”
Salva smíchu. Příhoda byla zjevně reprodukována do nejmenších podrobností. 
“Přines si vlastní sedačku.” - vysvětlil kluk, který obecné veselí úplně ignoroval.
“No tak víš, co máš dělat, půjč mu kolo.” - zakončil to táta a na konci vyprskl: “Panu Šunkovi…” Další výbuch. Kluk se zjevně otočil a šoural zpátky. Ještě bylo slyšet otce: “Tak já ho nechápu a tenhle zákazník ho dokázal rozložit do pěti minut.”
Zase smích a ke mně se blížila obsluha se slovy: “Ty volééé…”
Přivedl mi kolo. “To je kolo, pane Šunk…” - zbledl. “Pane.” Dělal jsem, že jsem nic neslyšel. Jenže mi to nějak nedalo a zeptal jsem se: “A je to dobré kolo? Nebo nějaká šunka?”
Obrátil oči v sloup a na půl úst pronesl: “Se omlouvám. Jo, je dobrý. Já vám tam tu sedačku přidělám.”
Poděkoval jsem. Zatímco pracoval, rozezněl se zvonek ve dveřích, další zákazník. Nějaký chápek. Vypadal velmi nedůvěryhodně.
“Já mám kolo, chci ho prodat.” - oznámil bez úvodu i bez pozdravu.
“Jaký?” - zeptal se kluk, aniž by přerušil práci.
“Já ho přivedu.”
Zvonek u dveří se mohl strhat. Zvonil celou dobu, co se s kolem snažil vjet do obchodu. Konečně se mu to podařilo. Ten teenager na kolo jen mrkl, dál pokračoval v montování mé sedačky a utrousil: “Aha, Olpran. To nechci, nedá se prodat. Zkuste to dát někomu za stovku. A když ho nebude chtít vzít, zkuste mu nabídnout i dvě.” 
Chlápek přikývl, vzdychl, otočil se a za stálého zvonění odešel.
“Tohle byla šunka.” - pronesl ten kluk ke mně. “I když je několik hodin seřizujete, nedají se spravit, jsou blbě vyrobený.”
Za chvíli bylo vše hotovo.
“Kdy ho vrátíte?” - zeptal se. “Máme do pěti.”
“To stihnu.” - řekl jsem.
Sjel mne pohledem, zhodnotil mé cyklistické dovednosti, vytrhl kus papíru a zamumlal: “Já vám dám radši čílo, pane Šunk… Sakra.”
Málem mi to roztrhlo koutky úst, ale vydržel jsem. Poděkoval jsem, rozloučil se a odváděl si kolo s vědomím, že v každém řeznictví se teď budu hlásit: “Dušená Šunka?” 
“ZDE!”
Ty voléééé...

https://play.google.com/store/books/details/M_M_Cabicar_Nudistick%C3%A9_brambory?id=DnBWAwAAQBAJ (se svolením autora)

“Dobrý den.” - vešel jsem do půjčovny jízdních kol.
“Budete přát?” - uvítal mne ledabyle asi čtrnáctiletý kluk za pokladnou. Jak jsem brzy pochopil, zaskakoval za svého otce, byl to rodinný obchod.
“Dušenou šunku, nikde jí tu nemůžu sehnat.” - vypadlo ze mne, jak jsem byl překvapený z tak mladého prodavače. Odměnou mi byl výraz Mastercard: k nezaplacení.
“To ‘hužel nemáme. A zkoušel jste řeznictví?” - zeptal se opatrně a rozhlížel se po prodejně, kde jsou nejbližší těžké předměty.
“To je nápad lepší než drogerie, co napadly mne!” - zabubnoval jsem nadšeně několika prsty na pult. Mladý muž raději ještě trochu odstoupil. “A co půjčit kolo?” - nadhodil jsem.
Hned pookřál, protože byl zjevně na svém terénu.
“Ano,” trochu se ušklíbl v úsměvu “to tu děláme.”
“Potřebuji se sedačkou pro dítě.”
“Hm,” - odkašlal si “‘hužel nejni. Rozpučený, víte?” - vysvětlil a chvíli mne pzoroval, jestli nedostanu nějaký záchvat.
Začal jsem si prohlížet nejbližší kolo.
“Tohle je na prodej, na pučení jsou vzádu.”
“Já se jen dívám, kam bych tak malou dceru připevnil. Myslíte, že by šla místo téhle pumpičky?”
Zamrkal. “To netušim.” A pak zcela zřetelně, bez pubertálního polykání hlásek dodal: “Já se zkusím zeptat táty.” 
Ovšem z nějakého důvodu mi to spíš znělo jako: “Jste si jistý, že máte správně nastaveno dávkování prášků a berete je pravidelně?”
Odešel dozadu, odkud se po chvíli ozvalo: “Čau tati, máme sedačky na pučení?” A pak už jen významově hodnotný rozhovor: “Hm... Hm… Hm… E. ...Hm…” Potom se vrátil a pokrčil rameny: “Tak ‘hužel, nic nejni.”
“A co vozík za kolo?”
“Ten se musí objednat předem.”
“A máte ho?”
“Ne.”
“A myslíte, že tříleté dítě dokáže utíkat tak rychle, aby mi stačilo, když pojedu na kole?”
“To asi ne.” - pronesl zamyšleně.
“Ani, kdybych ho měl na vodítku?”
Opět pohled Mastercard. Dva za cenu jednoho. Neřekl nic.
“Tak kdybych si kolo půjčil a dceru vám tu nechal, kolik si účtujete za ustájení?”
Oči se mu rozšířili hrůzou. Byl jsem si jistý, že musí mít mladšího sourozence.
“Tříletou?” - hlesl. “Ani za milión.”
“Ona je moc hodná.” - pronesl jsem významně, takže mu bylo jasné, že po návratu by z půjčovny nezbyl ani ventilek.
Když jsem odcházel, zmizel zase někde vzadu. Mezi dveřmi jsem se zastavil a slyšel: “Né, nejezdi na prázdniny, říkal… Ty vole! ...Budeš pracovat, vyděláš si, říkal… Ty vole! ...Bude to zábava, říkal… Ty volééé!!”

*

Sedačku na kolo se nám podařilo u někoho půjčit, tak jsem se o prodejny odpoledne vrátil. Stále tam byl ten kluk. Nevítal zákazníky s nějakým valným nadšením, ale to možná jen mě. 
“Brý den.” - pozdravil.
“Dobrý den, tak sedačku mám, už jen to kolo.”
Přikývl a odešel dozadu se svěšenými rameny. Tentokrát se zezadu ozýval ruch, jako by tam byla nějaká párty. A vonělo to jako grilovačka. Až do půjčovny kol jsem slyšel:
“Tati, je tady zase ta šunka.”
Nastal nepopsatelný řehot. Zjevně se z toho stala historka, kterou slyšel každý. Takže už mám příjmení. No bezva. Pan Šunka. Těší mě. Když vše utichlo, ozval se otec, který se snažil znít zcela prostoduše, ale moc to protáhl: “Jaká šunka, synu?”
“Dušená…” - odtušil syn otráveně a znovu ten výbuch smíchu. Takže jsem měl i křestní. Být pan Šunka je fustrující samo o sobě, ale jmenovat se křestním Dušená, to bylo na mne moc. 
Otci dělalo problém se ovládnout a musel několikrát začínat, než řekl: “Co chce tentokrát?”
Někdo jiný tam zahlaholil: “Hovězí svíčkovou.” Načež snad minutu se tam nikdo nebyl schopný nadechnout.
“Chce kolo.”
“A už vyřešil, jak dát to dítě místo pumpičky?”
Salva smíchu. Příhoda byla zjevně reprodukována do nejmenších podrobností. 
“Přines si vlastní sedačku.” - vysvětlil kluk, který obecné veselí úplně ignoroval.
“No tak víš, co máš dělat, půjč mu kolo.” - zakončil to táta a na konci vyprskl: “Panu Šunkovi…” Další výbuch. Kluk se zjevně otočil a šoural zpátky. Ještě bylo slyšet otce: “Tak já ho nechápu a tenhle zákazník ho dokázal rozložit do pěti minut.”
Zase smích a ke mně se blížila obsluha se slovy: “Ty volééé…”
Přivedl mi kolo. “To je kolo, pane Šunk…” - zbledl. “Pane.” Dělal jsem, že jsem nic neslyšel. Jenže mi to nějak nedalo a zeptal jsem se: “A je to dobré kolo? Nebo nějaká šunka?”
Obrátil oči v sloup a na půl úst pronesl: “Se omlouvám. Jo, je dobrý. Já vám tam tu sedačku přidělám.”
Poděkoval jsem. Zatímco pracoval, rozezněl se zvonek ve dveřích, další zákazník. Nějaký chápek. Vypadal velmi nedůvěryhodně.
“Já mám kolo, chci ho prodat.” - oznámil bez úvodu i bez pozdravu.
“Jaký?” - zeptal se kluk, aniž by přerušil práci.
“Já ho přivedu.”
Zvonek u dveří se mohl strhat. Zvonil celou dobu, co se s kolem snažil vjet do obchodu. Konečně se mu to podařilo. Ten teenager na kolo jen mrkl, dál pokračoval v montování mé sedačky a utrousil: “Aha, Olpran. To nechci, nedá se prodat. Zkuste to dát někomu za stovku. A když ho nebude chtít vzít, zkuste mu nabídnout i dvě.” 
Chlápek přikývl, vzdychl, otočil se a za stálého zvonění odešel.
“Tohle byla šunka.” - pronesl ten kluk ke mně. “I když je několik hodin seřizujete, nedají se spravit, jsou blbě vyrobený.”
Za chvíli bylo vše hotovo.
“Kdy ho vrátíte?” - zeptal se. “Máme do pěti.”
“To stihnu.” - řekl jsem.
Sjel mne pohledem, zhodnotil mé cyklistické dovednosti, vytrhl kus papíru a zamumlal: “Já vám dám radši čílo, pane Šunk… Sakra.”
Málem mi to roztrhlo koutky úst, ale vydržel jsem. Poděkoval jsem, rozloučil se a odváděl si kolo s vědomím, že v každém řeznictví se teď budu hlásit: “Dušená Šunka?” 
“ZDE!”
Ty voléééé...

https://play.google.com/store/books/details/M_M_Cabicar_Nudistick%C3%A9_brambory?id=DnBWAwAAQBAJ (se svolením autora)

“Dobrý den.” - vešel jsem do půjčovny jízdních kol.
“Budete přát?” - uvítal mne ledabyle asi čtrnáctiletý kluk za pokladnou. Jak jsem brzy pochopil, zaskakoval za svého otce, byl to rodinný obchod.
“Dušenou šunku, nikde jí tu nemůžu sehnat.” - vypadlo ze mne, jak jsem byl překvapený z tak mladého prodavače. Odměnou mi byl výraz Mastercard: k nezaplacení.
“To ‘hužel nemáme. A zkoušel jste řeznictví?” - zeptal se opatrně a rozhlížel se po prodejně, kde jsou nejbližší těžké předměty.
“To je nápad lepší než drogerie, co napadly mne!” - zabubnoval jsem nadšeně několika prsty na pult. Mladý muž raději ještě trochu odstoupil. “A co půjčit kolo?” - nadhodil jsem.
Hned pookřál, protože byl zjevně na svém terénu.
“Ano,” trochu se ušklíbl v úsměvu “to tu děláme.”
“Potřebuji se sedačkou pro dítě.”
“Hm,” - odkašlal si “‘hužel nejni. Rozpučený, víte?” - vysvětlil a chvíli mne pzoroval, jestli nedostanu nějaký záchvat.
Začal jsem si prohlížet nejbližší kolo.
“Tohle je na prodej, na pučení jsou vzádu.”
“Já se jen dívám, kam bych tak malou dceru připevnil. Myslíte, že by šla místo téhle pumpičky?”
Zamrkal. “To netušim.” A pak zcela zřetelně, bez pubertálního polykání hlásek dodal: “Já se zkusím zeptat táty.” 
Ovšem z nějakého důvodu mi to spíš znělo jako: “Jste si jistý, že máte správně nastaveno dávkování prášků a berete je pravidelně?”
Odešel dozadu, odkud se po chvíli ozvalo: “Čau tati, máme sedačky na pučení?” A pak už jen významově hodnotný rozhovor: “Hm... Hm… Hm… E. ...Hm…” Potom se vrátil a pokrčil rameny: “Tak ‘hužel, nic nejni.”
“A co vozík za kolo?”
“Ten se musí objednat předem.”
“A máte ho?”
“Ne.”
“A myslíte, že tříleté dítě dokáže utíkat tak rychle, aby mi stačilo, když pojedu na kole?”
“To asi ne.” - pronesl zamyšleně.
“Ani, kdybych ho měl na vodítku?”
Opět pohled Mastercard. Dva za cenu jednoho. Neřekl nic.
“Tak kdybych si kolo půjčil a dceru vám tu nechal, kolik si účtujete za ustájení?”
Oči se mu rozšířili hrůzou. Byl jsem si jistý, že musí mít mladšího sourozence.
“Tříletou?” - hlesl. “Ani za milión.”
“Ona je moc hodná.” - pronesl jsem významně, takže mu bylo jasné, že po návratu by z půjčovny nezbyl ani ventilek.
Když jsem odcházel, zmizel zase někde vzadu. Mezi dveřmi jsem se zastavil a slyšel: “Né, nejezdi na prázdniny, říkal… Ty vole! ...Budeš pracovat, vyděláš si, říkal… Ty vole! ...Bude to zábava, říkal… Ty volééé!!”

*

Sedačku na kolo se nám podařilo u někoho půjčit, tak jsem se o prodejny odpoledne vrátil. Stále tam byl ten kluk. Nevítal zákazníky s nějakým valným nadšením, ale to možná jen mě. 
“Brý den.” - pozdravil.
“Dobrý den, tak sedačku mám, už jen to kolo.”
Přikývl a odešel dozadu se svěšenými rameny. Tentokrát se zezadu ozýval ruch, jako by tam byla nějaká párty. A vonělo to jako grilovačka. Až do půjčovny kol jsem slyšel:
“Tati, je tady zase ta šunka.”
Nastal nepopsatelný řehot. Zjevně se z toho stala historka, kterou slyšel každý. Takže už mám příjmení. No bezva. Pan Šunka. Těší mě. Když vše utichlo, ozval se otec, který se snažil znít zcela prostoduše, ale moc to protáhl: “Jaká šunka, synu?”
“Dušená…” - odtušil syn otráveně a znovu ten výbuch smíchu. Takže jsem měl i křestní. Být pan Šunka je fustrující samo o sobě, ale jmenovat se křestním Dušená, to bylo na mne moc. 
Otci dělalo problém se ovládnout a musel několikrát začínat, než řekl: “Co chce tentokrát?”
Někdo jiný tam zahlaholil: “Hovězí svíčkovou.” Načež snad minutu se tam nikdo nebyl schopný nadechnout.
“Chce kolo.”
“A už vyřešil, jak dát to dítě místo pumpičky?”
Salva smíchu. Příhoda byla zjevně reprodukována do nejmenších podrobností. 
“Přines si vlastní sedačku.” - vysvětlil kluk, který obecné veselí úplně ignoroval.
“No tak víš, co máš dělat, půjč mu kolo.” - zakončil to táta a na konci vyprskl: “Panu Šunkovi…” Další výbuch. Kluk se zjevně otočil a šoural zpátky. Ještě bylo slyšet otce: “Tak já ho nechápu a tenhle zákazník ho dokázal rozložit do pěti minut.”
Zase smích a ke mně se blížila obsluha se slovy: “Ty volééé…”
Přivedl mi kolo. “To je kolo, pane Šunk…” - zbledl. “Pane.” Dělal jsem, že jsem nic neslyšel. Jenže mi to nějak nedalo a zeptal jsem se: “A je to dobré kolo? Nebo nějaká šunka?”
Obrátil oči v sloup a na půl úst pronesl: “Se omlouvám. Jo, je dobrý. Já vám tam tu sedačku přidělám.”
Poděkoval jsem. Zatímco pracoval, rozezněl se zvonek ve dveřích, další zákazník. Nějaký chápek. Vypadal velmi nedůvěryhodně.
“Já mám kolo, chci ho prodat.” - oznámil bez úvodu i bez pozdravu.
“Jaký?” - zeptal se kluk, aniž by přerušil práci.
“Já ho přivedu.”
Zvonek u dveří se mohl strhat. Zvonil celou dobu, co se s kolem snažil vjet do obchodu. Konečně se mu to podařilo. Ten teenager na kolo jen mrkl, dál pokračoval v montování mé sedačky a utrousil: “Aha, Olpran. To nechci, nedá se prodat. Zkuste to dát někomu za stovku. A když ho nebude chtít vzít, zkuste mu nabídnout i dvě.” 
Chlápek přikývl, vzdychl, otočil se a za stálého zvonění odešel.
“Tohle byla šunka.” - pronesl ten kluk ke mně. “I když je několik hodin seřizujete, nedají se spravit, jsou blbě vyrobený.”
Za chvíli bylo vše hotovo.
“Kdy ho vrátíte?” - zeptal se. “Máme do pěti.”
“To stihnu.” - řekl jsem.
Sjel mne pohledem, zhodnotil mé cyklistické dovednosti, vytrhl kus papíru a zamumlal: “Já vám dám radši čílo, pane Šunk… Sakra.”
Málem mi to roztrhlo koutky úst, ale vydržel jsem. Poděkoval jsem, rozloučil se a odváděl si kolo s vědomím, že v každém řeznictví se teď budu hlásit: “Dušená Šunka?” 
“ZDE!”
Ty voléééé...

https://play.google.com/store/books/details/M_M_Cabicar_Nudistick%C3%A9_brambory?id=DnBWAwAAQBAJ (se svolením autora)

“Dobrý den.” - vešel jsem do půjčovny jízdních kol.
“Budete přát?” - uvítal mne ledabyle asi čtrnáctiletý kluk za pokladnou. Jak jsem brzy pochopil, zaskakoval za svého otce, byl to rodinný obchod.
“Dušenou šunku, nikde jí tu nemůžu sehnat.” - vypadlo ze mne, jak jsem byl překvapený z tak mladého prodavače. Odměnou mi byl výraz Mastercard: k nezaplacení.
“To ‘hužel nemáme. A zkoušel jste řeznictví?” - zeptal se opatrně a rozhlížel se po prodejně, kde jsou nejbližší těžké předměty.
“To je nápad lepší než drogerie, co napadly mne!” - zabubnoval jsem nadšeně několika prsty na pult. Mladý muž raději ještě trochu odstoupil. “A co půjčit kolo?” - nadhodil jsem.
Hned pookřál, protože byl zjevně na svém terénu.
“Ano,” trochu se ušklíbl v úsměvu “to tu děláme.”
“Potřebuji se sedačkou pro dítě.”
“Hm,” - odkašlal si “‘hužel nejni. Rozpučený, víte?” - vysvětlil a chvíli mne pzoroval, jestli nedostanu nějaký záchvat.
Začal jsem si prohlížet nejbližší kolo.
“Tohle je na prodej, na pučení jsou vzádu.”
“Já se jen dívám, kam bych tak malou dceru připevnil. Myslíte, že by šla místo téhle pumpičky?”
Zamrkal. “To netušim.” A pak zcela zřetelně, bez pubertálního polykání hlásek dodal: “Já se zkusím zeptat táty.” 
Ovšem z nějakého důvodu mi to spíš znělo jako: “Jste si jistý, že máte správně nastaveno dávkování prášků a berete je pravidelně?”
Odešel dozadu, odkud se po chvíli ozvalo: “Čau tati, máme sedačky na pučení?” A pak už jen významově hodnotný rozhovor: “Hm... Hm… Hm… E. ...Hm…” Potom se vrátil a pokrčil rameny: “Tak ‘hužel, nic nejni.”
“A co vozík za kolo?”
“Ten se musí objednat předem.”
“A máte ho?”
“Ne.”
“A myslíte, že tříleté dítě dokáže utíkat tak rychle, aby mi stačilo, když pojedu na kole?”
“To asi ne.” - pronesl zamyšleně.
“Ani, kdybych ho měl na vodítku?”
Opět pohled Mastercard. Dva za cenu jednoho. Neřekl nic.
“Tak kdybych si kolo půjčil a dceru vám tu nechal, kolik si účtujete za ustájení?”
Oči se mu rozšířili hrůzou. Byl jsem si jistý, že musí mít mladšího sourozence.
“Tříletou?” - hlesl. “Ani za milión.”
“Ona je moc hodná.” - pronesl jsem významně, takže mu bylo jasné, že po návratu by z půjčovny nezbyl ani ventilek.
Když jsem odcházel, zmizel zase někde vzadu. Mezi dveřmi jsem se zastavil a slyšel: “Né, nejezdi na prázdniny, říkal… Ty vole! ...Budeš pracovat, vyděláš si, říkal… Ty vole! ...Bude to zábava, říkal… Ty volééé!!”

*

Sedačku na kolo se nám podařilo u někoho půjčit, tak jsem se o prodejny odpoledne vrátil. Stále tam byl ten kluk. Nevítal zákazníky s nějakým valným nadšením, ale to možná jen mě. 
“Brý den.” - pozdravil.
“Dobrý den, tak sedačku mám, už jen to kolo.”
Přikývl a odešel dozadu se svěšenými rameny. Tentokrát se zezadu ozýval ruch, jako by tam byla nějaká párty. A vonělo to jako grilovačka. Až do půjčovny kol jsem slyšel:
“Tati, je tady zase ta šunka.”
Nastal nepopsatelný řehot. Zjevně se z toho stala historka, kterou slyšel každý. Takže už mám příjmení. No bezva. Pan Šunka. Těší mě. Když vše utichlo, ozval se otec, který se snažil znít zcela prostoduše, ale moc to protáhl: “Jaká šunka, synu?”
“Dušená…” - odtušil syn otráveně a znovu ten výbuch smíchu. Takže jsem měl i křestní. Být pan Šunka je fustrující samo o sobě, ale jmenovat se křestním Dušená, to bylo na mne moc. 
Otci dělalo problém se ovládnout a musel několikrát začínat, než řekl: “Co chce tentokrát?”
Někdo jiný tam zahlaholil: “Hovězí svíčkovou.” Načež snad minutu se tam nikdo nebyl schopný nadechnout.
“Chce kolo.”
“A už vyřešil, jak dát to dítě místo pumpičky?”
Salva smíchu. Příhoda byla zjevně reprodukována do nejmenších podrobností. 
“Přines si vlastní sedačku.” - vysvětlil kluk, který obecné veselí úplně ignoroval.
“No tak víš, co máš dělat, půjč mu kolo.” - zakončil to táta a na konci vyprskl: “Panu Šunkovi…” Další výbuch. Kluk se zjevně otočil a šoural zpátky. Ještě bylo slyšet otce: “Tak já ho nechápu a tenhle zákazník ho dokázal rozložit do pěti minut.”
Zase smích a ke mně se blížila obsluha se slovy: “Ty volééé…”
Přivedl mi kolo. “To je kolo, pane Šunk…” - zbledl. “Pane.” Dělal jsem, že jsem nic neslyšel. Jenže mi to nějak nedalo a zeptal jsem se: “A je to dobré kolo? Nebo nějaká šunka?”
Obrátil oči v sloup a na půl úst pronesl: “Se omlouvám. Jo, je dobrý. Já vám tam tu sedačku přidělám.”
Poděkoval jsem. Zatímco pracoval, rozezněl se zvonek ve dveřích, další zákazník. Nějaký chápek. Vypadal velmi nedůvěryhodně.
“Já mám kolo, chci ho prodat.” - oznámil bez úvodu i bez pozdravu.
“Jaký?” - zeptal se kluk, aniž by přerušil práci.
“Já ho přivedu.”
Zvonek u dveří se mohl strhat. Zvonil celou dobu, co se s kolem snažil vjet do obchodu. Konečně se mu to podařilo. Ten teenager na kolo jen mrkl, dál pokračoval v montování mé sedačky a utrousil: “Aha, Olpran. To nechci, nedá se prodat. Zkuste to dát někomu za stovku. A když ho nebude chtít vzít, zkuste mu nabídnout i dvě.” 
Chlápek přikývl, vzdychl, otočil se a za stálého zvonění odešel.
“Tohle byla šunka.” - pronesl ten kluk ke mně. “I když je několik hodin seřizujete, nedají se spravit, jsou blbě vyrobený.”
Za chvíli bylo vše hotovo.
“Kdy ho vrátíte?” - zeptal se. “Máme do pěti.”
“To stihnu.” - řekl jsem.
Sjel mne pohledem, zhodnotil mé cyklistické dovednosti, vytrhl kus papíru a zamumlal: “Já vám dám radši čílo, pane Šunk… Sakra.”
Málem mi to roztrhlo koutky úst, ale vydržel jsem. Poděkoval jsem, rozloučil se a odváděl si kolo s vědomím, že v každém řeznictví se teď budu hlásit: “Dušená Šunka?” 
“ZDE!”
Ty voléééé...

https://play.google.com/store/books/details/M_M_Cabicar_Nudistick%C3%A9_brambory?id=DnBWAwAAQBAJ (se svolením autora)

“Dobrý den.” - vešel jsem do půjčovny jízdních kol.
“Budete přát?” - uvítal mne ledabyle asi čtrnáctiletý kluk za pokladnou. Jak jsem brzy pochopil, zaskakoval za svého otce, byl to rodinný obchod.
“Dušenou šunku, nikde jí tu nemůžu sehnat.” - vypadlo ze mne, jak jsem byl překvapený z tak mladého prodavače. Odměnou mi byl výraz Mastercard: k nezaplacení.
“To ‘hužel nemáme. A zkoušel jste řeznictví?” - zeptal se opatrně a rozhlížel se po prodejně, kde jsou nejbližší těžké předměty.
“To je nápad lepší než drogerie, co napadly mne!” - zabubnoval jsem nadšeně několika prsty na pult. Mladý muž raději ještě trochu odstoupil. “A co půjčit kolo?” - nadhodil jsem.
Hned pookřál, protože byl zjevně na svém terénu.
“Ano,” trochu se ušklíbl v úsměvu “to tu děláme.”
“Potřebuji se sedačkou pro dítě.”
“Hm,” - odkašlal si “‘hužel nejni. Rozpučený, víte?” - vysvětlil a chvíli mne pzoroval, jestli nedostanu nějaký záchvat.
Začal jsem si prohlížet nejbližší kolo.
“Tohle je na prodej, na pučení jsou vzádu.”
“Já se jen dívám, kam bych tak malou dceru připevnil. Myslíte, že by šla místo téhle pumpičky?”
Zamrkal. “To netušim.” A pak zcela zřetelně, bez pubertálního polykání hlásek dodal: “Já se zkusím zeptat táty.” 
Ovšem z nějakého důvodu mi to spíš znělo jako: “Jste si jistý, že máte správně nastaveno dávkování prášků a berete je pravidelně?”
Odešel dozadu, odkud se po chvíli ozvalo: “Čau tati, máme sedačky na pučení?” A pak už jen významově hodnotný rozhovor: “Hm... Hm… Hm… E. ...Hm…” Potom se vrátil a pokrčil rameny: “Tak ‘hužel, nic nejni.”
“A co vozík za kolo?”
“Ten se musí objednat předem.”
“A máte ho?”
“Ne.”
“A myslíte, že tříleté dítě dokáže utíkat tak rychle, aby mi stačilo, když pojedu na kole?”
“To asi ne.” - pronesl zamyšleně.
“Ani, kdybych ho měl na vodítku?”
Opět pohled Mastercard. Dva za cenu jednoho. Neřekl nic.
“Tak kdybych si kolo půjčil a dceru vám tu nechal, kolik si účtujete za ustájení?”
Oči se mu rozšířili hrůzou. Byl jsem si jistý, že musí mít mladšího sourozence.
“Tříletou?” - hlesl. “Ani za milión.”
“Ona je moc hodná.” - pronesl jsem významně, takže mu bylo jasné, že po návratu by z půjčovny nezbyl ani ventilek.
Když jsem odcházel, zmizel zase někde vzadu. Mezi dveřmi jsem se zastavil a slyšel: “Né, nejezdi na prázdniny, říkal… Ty vole! ...Budeš pracovat, vyděláš si, říkal… Ty vole! ...Bude to zábava, říkal… Ty volééé!!”

*

Sedačku na kolo se nám podařilo u někoho půjčit, tak jsem se o prodejny odpoledne vrátil. Stále tam byl ten kluk. Nevítal zákazníky s nějakým valným nadšením, ale to možná jen mě. 
“Brý den.” - pozdravil.
“Dobrý den, tak sedačku mám, už jen to kolo.”
Přikývl a odešel dozadu se svěšenými rameny. Tentokrát se zezadu ozýval ruch, jako by tam byla nějaká párty. A vonělo to jako grilovačka. Až do půjčovny kol jsem slyšel:
“Tati, je tady zase ta šunka.”
Nastal nepopsatelný řehot. Zjevně se z toho stala historka, kterou slyšel každý. Takže už mám příjmení. No bezva. Pan Šunka. Těší mě. Když vše utichlo, ozval se otec, který se snažil znít zcela prostoduše, ale moc to protáhl: “Jaká šunka, synu?”
“Dušená…” - odtušil syn otráveně a znovu ten výbuch smíchu. Takže jsem měl i křestní. Být pan Šunka je fustrující samo o sobě, ale jmenovat se křestním Dušená, to bylo na mne moc. 
Otci dělalo problém se ovládnout a musel několikrát začínat, než řekl: “Co chce tentokrát?”
Někdo jiný tam zahlaholil: “Hovězí svíčkovou.” Načež snad minutu se tam nikdo nebyl schopný nadechnout.
“Chce kolo.”
“A už vyřešil, jak dát to dítě místo pumpičky?”
Salva smíchu. Příhoda byla zjevně reprodukována do nejmenších podrobností. 
“Přines si vlastní sedačku.” - vysvětlil kluk, který obecné veselí úplně ignoroval.
“No tak víš, co máš dělat, půjč mu kolo.” - zakončil to táta a na konci vyprskl: “Panu Šunkovi…” Další výbuch. Kluk se zjevně otočil a šoural zpátky. Ještě bylo slyšet otce: “Tak já ho nechápu a tenhle zákazník ho dokázal rozložit do pěti minut.”
Zase smích a ke mně se blížila obsluha se slovy: “Ty volééé…”
Přivedl mi kolo. “To je kolo, pane Šunk…” - zbledl. “Pane.” Dělal jsem, že jsem nic neslyšel. Jenže mi to nějak nedalo a zeptal jsem se: “A je to dobré kolo? Nebo nějaká šunka?”
Obrátil oči v sloup a na půl úst pronesl: “Se omlouvám. Jo, je dobrý. Já vám tam tu sedačku přidělám.”
Poděkoval jsem. Zatímco pracoval, rozezněl se zvonek ve dveřích, další zákazník. Nějaký chápek. Vypadal velmi nedůvěryhodně.
“Já mám kolo, chci ho prodat.” - oznámil bez úvodu i bez pozdravu.
“Jaký?” - zeptal se kluk, aniž by přerušil práci.
“Já ho přivedu.”
Zvonek u dveří se mohl strhat. Zvonil celou dobu, co se s kolem snažil vjet do obchodu. Konečně se mu to podařilo. Ten teenager na kolo jen mrkl, dál pokračoval v montování mé sedačky a utrousil: “Aha, Olpran. To nechci, nedá se prodat. Zkuste to dát někomu za stovku. A když ho nebude chtít vzít, zkuste mu nabídnout i dvě.” 
Chlápek přikývl, vzdychl, otočil se a za stálého zvonění odešel.
“Tohle byla šunka.” - pronesl ten kluk ke mně. “I když je několik hodin seřizujete, nedají se spravit, jsou blbě vyrobený.”
Za chvíli bylo vše hotovo.
“Kdy ho vrátíte?” - zeptal se. “Máme do pěti.”
“To stihnu.” - řekl jsem.
Sjel mne pohledem, zhodnotil mé cyklistické dovednosti, vytrhl kus papíru a zamumlal: “Já vám dám radši čílo, pane Šunk… Sakra.”
Málem mi to roztrhlo koutky úst, ale vydržel jsem. Poděkoval jsem, rozloučil se a odváděl si kolo s vědomím, že v každém řeznictví se teď budu hlásit: “Dušená Šunka?” 
“ZDE!”
Ty voléééé...

https://play.google.com/store/books/details/M_M_Cabicar_Nudistick%C3%A9_brambory?id=DnBWAwAAQBAJ (se svolením autora)

Ty debilní, debilní lžíce v dřezu! To už snad dělají schválně! Příbory vyhlížejí a pak všichni na lžíci: "Dělej, dělej, už jde, rychle lehni si!" Já pustím vodu přímo na tu pitomou lžíci, voda na mne vyprskne a - jak jsem psal posledně - vypadám, jako kdybych se snažil vymočit během hurikánu, protože jsem mokrý ze všech stran a vždy kolem pasu. Ale co jsem doposud taktně nezmínil jsou Kátiny komentáře. Nikdy si neodpustí poznámku, když jdu kolem celý mokrý se převléct, jako třeba:
- "Takže jaký máš teď rekord v zadržování moči?"
- "Co jsi to cvičil? Takhle jsem se v životě nespotila."
- "Zase tě přepadl vodotrysk? Ale nesebral ti tvojí poslední trysku, že ne?"
- "Co se ti stalo? Ne, počkej, nech mne hádat... Nůž ve dřezu! Ne, počkej, počkej, neříkej mi to... Vidlička! Ne, počkej, počkej..."
- "Ty jsi jediný člověk na světě, který by měl nosit do kuchyně igelitové tepláky vytažené až pod bradu."
- "Hele, ony existují i plíny pro dospělé, ale chrání jen zevnitř. Blbý, viď?"
- "Já ti říkala, aby ses vyčůral, než jsi šel na stráň válet sudy."
- "Ty si to snad nikdy nezapamatuješ: nejdřív spláchnout a pak natáhnout kalhoty!"
Grrrrrrrrr....
 
Z e-knihy Platýz v drogerii
 
http://www.alza.cz/platyz-v-drogerii-d527559.htm
(se svolením autora)

Na dnešní nákup u Vietnamců jsem se opravdu těšil, protože mne jeden Vietnamec v tržnici konečně naučil pozdravit a poděkovat. Není to tak těžké, ale stejně to dalo práci zapamatovat si úplně jinak znějící jazyk. Vešel jsem do prodejny, lehce se uklonil a nahlas řekl, jak jsem si zapamatoval: “Toj sí hej.”, což znamená “Dobrý den”. Přepis není přesný, ale tak nějak to zní. Nikdo mi bohužel na pozdrav neodpověděl, slečna za pokladnou jen trochu sklonila hlavu a tři Vietnamci mezi regály se za ně začali schovávat. Začal jsem se obávat, že jsem to nějak nevyslovil správně. Koupil jsem pár věcí, šel k pokladně, nechal si nákup namarkovat a pak řekl: “Toj kásun.” - což znamená “Děkuji.” Pokladní jen pokývala hlavou a neřekla nic. Skoro jsem si začal myslet, že asijské národy nejsou tak zdvořilé, jak se o nich říká. Nebo u nás nějak zvlčili. Nakonec jsem použil i poslední slovíčka, která jsem znal: “Daj qen ňů”, což je prostě “Nashledanou.” Slečna jen vyprskla smíchy a česky řekla: “To je mi líto.” Zarazil jsem se: “Co?”
“Že máte plíseň. Promiňte, možná jsem dobře nerozuměla, ale tak to znělo.” “To mělo být nashledanou.” “Aha. Nashledanou je tam biet.” “A já řekl…” - zděsil jsem se. “Že vás svědí rozkrok, protože máte plíseň.” Nějak jsem zrudl. “Ehm.” - odkašlal jsem si nervózně, ale musel jsem se zeptat: “Děkuji se tedy asi neřekne toj kásun.” “Ne, děkuji je kchá mun. Vy jste místo toho řekl, že máte plíseň.” Musel jsem se chytit pultu. “A jak je dobrý den? Asi to nebude toj sí hej.” Rozesmála se, až se také musela chytit pultu. “”Dobrý den je xin čáo.” “A já řekl?” “Že jste si prdnul. Kdo vás to učil?” To už se řehtal celý krám. Tedy, všichni Vietnamské národnosti. Před očima se mi začaly dělat mžitky. Tak já vešel do obchodu a na celý krám s úklonou a úsměvem nadšeně oznámil, že jsem si právě u nich prdnul. Potom, jsem se svěřil, že mám plíseň a ještě si postěžoval, že mne svědí rozkrok. To už jsem rovnou mohl říct, že mám ptáka ohniváka. Když jsem odcházel, slečna mi zamávala a zavolala “Ať se brzy uzdravíte!” Otočil jsem se a vrazil do první značky. 
Takže… Pokud se chcete naučit cizí jazyk, využijte certifikované učitele. A pokud potkáte někde v tržnici postaršího Vitnamce s bílo-modro pruhovaným trikem, kožené bundě a fedorou na hlavě… Dejte mu za mne přes hubu. Kchá mun.
(přepis frází je jen podle toho, jak jsem je slyšel, pokud poradíte lepší, opravím to. Doufám, že ten debil nemá internet. A zhyne nějakou hnusnou smrtí. Třeba na plíseň v rozkroku.)

http://www.databook.cz/muj-pes-superhrdina-predobjednavka-4-unikatnich-tistenych-knih-m-m-cabicara-2541 (se svolením autora)

"Můžu si přisednout?" - zeptal se muž v pracovní oranžové vestě. "Ano samozřejmě." - usmál jsem se. Dosedl vedle mne a začal se hrabat v zavazadle, co táhl přes rameno. "Já si jenom chci sníst svačinu a všude je plno. Nebojte, já vás nebudu rušit, vidim, že pracujete..." Během pár dalších minut jsem se dozvěděl, že je mu šest a padesát, kde všude má příbuzné, odkud je a že jeho švagr je génius, protože si postavil dům s jedním vchodem na náměstí a druhým do lesa. Sheldon Cooper by z definice geniality člověka, který postavil dům, co má dvoje dveře skončil v komatu. Na chvíli přiběhla moje dcera, nakreslila kolem nás pár louží křídou a zase utekla k manželce. Chlápek ji pochválil, podíval se na Káťu a zeptal se: "To je maminka?" Přikývl jsem. Chvíle ticha a pak dotaz, co mezi nás dopadl jako dvacetitunový kámen: "Vaše?" Ukázalo se, že z manželky viděl přes domeček s počítadly jen boty. Přesto mi kolem jeho hlavy naskočilo menu, kde by si Káťa mohla navolit, jakým způsobem ho zabít. Musel jsem se asi 3x pořádně nadechnout. Poté, co jsem se dobré dvě minuty dusil. Pak jsem se dozvěděl, že Karel Gott jako malý chodil na všechny pohřby. I když je vůbec neznal. A také se mi snažil vysvětlit, kde bydlí, ale nedokázal to popsat. Načetl jsem mu mapy na Google. Chvíli na ně zíral a pak řekl, že se v tom nevyzná. Přepnul jsem na satelitní zobrazení. A hned poznal kostel, náměstí, i když prohlásil, že z téhle strany je v životě neviděl. A našel svůj dům. Zůstal na něj zírat a nic neříkal. "Na něco čekáme?" - zeptal jsem se hovorově. "Mařka je doma, třeba vyjde ven." Další dvě minuty kyslíkového dluhu. A potom jsme čekali spolu. Nevycházela. Ani když jsem zkusil s mapou zatřást. Bylo to ještě lepší, než když jsme se na internetových mapách dívali na domek mamky a ona nám chtěla jít ven zamávat. Jak jsme tak seděli a čekali, jestli se Mařka ukáže, přišla k nám Káťa s Viki. "Co děláte?" - zeptala se manželka. Usoudil jsem, že zmiňovat před manželkou, jak ji pán považoval za mou matku není receptem na dlouhověkost ani jednoho z nás. A když jsme u toho, i toho dětského hřiště by bylo škoda, protože my byli jen epicentrum. "Čekáme na Mařku." - nadhodil jsem nezávazně. Manželka se podívala na mapy a pak na muže v oranžové vestě s kusem chleba v ruce. "To je moje žena, ona je doma a tenhle barák, tam bydlíme." - vysvětlil prostě. Káťa zčervenala a myslím, že se také lehce přidusila. Když to rozdýchala, postavila se vedle mne a dívala se taky. A tak jsme tam čekali tři. A Mařka pořád nikde. Nutno poznamenat, že Káťa je mnohem zákeřnější, než já. Jednu chvíli zničehonic ukázala: "A hele, tady! A ne, to je jen nějaký chlápek." "Co? Kde?" - poposedl nadšeně pán a utřel si z kníru drobky. "To nic, už je pryč, šel do tohohle obchodu." Muž zklamaně zamumlal: "To je divný, ten už je léta zavřenej." Prošel jsem už hodně zkoušek, kdy jsem se nesměl smát. Tahle nebyla nejtěžší, ale určitě nijak snadná. Jsem si jistý, že někde v boku mi cosi prasklo. Zase jsme dál čučeli na satelitní mapy, až pán vzdychl a pronesl: "To vona asi sere." Takže Mařku jsme bohužel neviděli. 
Ale už nejsem schopný používat mapy na Google.
 
https://play.google.com/store/books/author?id=M.+M.+Cabicar
(se svolením autora)

"Můžu si přisednout?" - zeptal se muž v pracovní oranžové vestě. "Ano samozřejmě." - usmál jsem se. Dosedl vedle mne a začal se hrabat v zavazadle, co táhl přes rameno. "Já si jenom chci sníst svačinu a všude je plno. Nebojte, já vás nebudu rušit, vidim, že pracujete..." Během pár dalších minut jsem se dozvěděl, že je mu šest a padesát, kde všude má příbuzné, odkud je a že jeho švagr je génius, protože si postavil dům s jedním vchodem na náměstí a druhým do lesa. Sheldon Cooper by z definice geniality člověka, který postavil dům, co má dvoje dveře skončil v komatu. Na chvíli přiběhla moje dcera, nakreslila kolem nás pár louží křídou a zase utekla k manželce. Chlápek ji pochválil, podíval se na Káťu a zeptal se: "To je maminka?" Přikývl jsem. Chvíle ticha a pak dotaz, co mezi nás dopadl jako dvacetitunový kámen: "Vaše?" Ukázalo se, že z manželky viděl přes domeček s počítadly jen boty. Přesto mi kolem jeho hlavy naskočilo menu, kde by si Káťa mohla navolit, jakým způsobem ho zabít. Musel jsem se asi 3x pořádně nadechnout. Poté, co jsem se dobré dvě minuty dusil. Pak jsem se dozvěděl, že Karel Gott jako malý chodil na všechny pohřby. I když je vůbec neznal. A také se mi snažil vysvětlit, kde bydlí, ale nedokázal to popsat. Načetl jsem mu mapy na Google. Chvíli na ně zíral a pak řekl, že se v tom nevyzná. Přepnul jsem na satelitní zobrazení. A hned poznal kostel, náměstí, i když prohlásil, že z téhle strany je v životě neviděl. A našel svůj dům. Zůstal na něj zírat a nic neříkal. "Na něco čekáme?" - zeptal jsem se hovorově. "Mařka je doma, třeba vyjde ven." Další dvě minuty kyslíkového dluhu. A potom jsme čekali spolu. Nevycházela. Ani když jsem zkusil s mapou zatřást. Bylo to ještě lepší, než když jsme se na internetových mapách dívali na domek mamky a ona nám chtěla jít ven zamávat. Jak jsme tak seděli a čekali, jestli se Mařka ukáže, přišla k nám Káťa s Viki. "Co děláte?" - zeptala se manželka. Usoudil jsem, že zmiňovat před manželkou, jak ji pán považoval za mou matku není receptem na dlouhověkost ani jednoho z nás. A když jsme u toho, i toho dětského hřiště by bylo škoda, protože my byli jen epicentrum. "Čekáme na Mařku." - nadhodil jsem nezávazně. Manželka se podívala na mapy a pak na muže v oranžové vestě s kusem chleba v ruce. "To je moje žena, ona je doma a tenhle barák, tam bydlíme." - vysvětlil prostě. Káťa zčervenala a myslím, že se také lehce přidusila. Když to rozdýchala, postavila se vedle mne a dívala se taky. A tak jsme tam čekali tři. A Mařka pořád nikde. Nutno poznamenat, že Káťa je mnohem zákeřnější, než já. Jednu chvíli zničehonic ukázala: "A hele, tady! A ne, to je jen nějaký chlápek." "Co? Kde?" - poposedl nadšeně pán a utřel si z kníru drobky. "To nic, už je pryč, šel do tohohle obchodu." Muž zklamaně zamumlal: "To je divný, ten už je léta zavřenej." Prošel jsem už hodně zkoušek, kdy jsem se nesměl smát. Tahle nebyla nejtěžší, ale určitě nijak snadná. Jsem si jistý, že někde v boku mi cosi prasklo. Zase jsme dál čučeli na satelitní mapy, až pán vzdychl a pronesl: "To vona asi sere." Takže Mařku jsme bohužel neviděli. 
Ale už nejsem schopný používat mapy na Google.
 
https://play.google.com/store/books/author?id=M.+M.+Cabicar
(se svolením autora)

"Můžu si přisednout?" - zeptal se muž v pracovní oranžové vestě. "Ano samozřejmě." - usmál jsem se. Dosedl vedle mne a začal se hrabat v zavazadle, co táhl přes rameno. "Já si jenom chci sníst svačinu a všude je plno. Nebojte, já vás nebudu rušit, vidim, že pracujete..." Během pár dalších minut jsem se dozvěděl, že je mu šest a padesát, kde všude má příbuzné, odkud je a že jeho švagr je génius, protože si postavil dům s jedním vchodem na náměstí a druhým do lesa. Sheldon Cooper by z definice geniality člověka, který postavil dům, co má dvoje dveře skončil v komatu. Na chvíli přiběhla moje dcera, nakreslila kolem nás pár louží křídou a zase utekla k manželce. Chlápek ji pochválil, podíval se na Káťu a zeptal se: "To je maminka?" Přikývl jsem. Chvíle ticha a pak dotaz, co mezi nás dopadl jako dvacetitunový kámen: "Vaše?" Ukázalo se, že z manželky viděl přes domeček s počítadly jen boty. Přesto mi kolem jeho hlavy naskočilo menu, kde by si Káťa mohla navolit, jakým způsobem ho zabít. Musel jsem se asi 3x pořádně nadechnout. Poté, co jsem se dobré dvě minuty dusil. Pak jsem se dozvěděl, že Karel Gott jako malý chodil na všechny pohřby. I když je vůbec neznal. A také se mi snažil vysvětlit, kde bydlí, ale nedokázal to popsat. Načetl jsem mu mapy na Google. Chvíli na ně zíral a pak řekl, že se v tom nevyzná. Přepnul jsem na satelitní zobrazení. A hned poznal kostel, náměstí, i když prohlásil, že z téhle strany je v životě neviděl. A našel svůj dům. Zůstal na něj zírat a nic neříkal. "Na něco čekáme?" - zeptal jsem se hovorově. "Mařka je doma, třeba vyjde ven." Další dvě minuty kyslíkového dluhu. A potom jsme čekali spolu. Nevycházela. Ani když jsem zkusil s mapou zatřást. Bylo to ještě lepší, než když jsme se na internetových mapách dívali na domek mamky a ona nám chtěla jít ven zamávat. Jak jsme tak seděli a čekali, jestli se Mařka ukáže, přišla k nám Káťa s Viki. "Co děláte?" - zeptala se manželka. Usoudil jsem, že zmiňovat před manželkou, jak ji pán považoval za mou matku není receptem na dlouhověkost ani jednoho z nás. A když jsme u toho, i toho dětského hřiště by bylo škoda, protože my byli jen epicentrum. "Čekáme na Mařku." - nadhodil jsem nezávazně. Manželka se podívala na mapy a pak na muže v oranžové vestě s kusem chleba v ruce. "To je moje žena, ona je doma a tenhle barák, tam bydlíme." - vysvětlil prostě. Káťa zčervenala a myslím, že se také lehce přidusila. Když to rozdýchala, postavila se vedle mne a dívala se taky. A tak jsme tam čekali tři. A Mařka pořád nikde. Nutno poznamenat, že Káťa je mnohem zákeřnější, než já. Jednu chvíli zničehonic ukázala: "A hele, tady! A ne, to je jen nějaký chlápek." "Co? Kde?" - poposedl nadšeně pán a utřel si z kníru drobky. "To nic, už je pryč, šel do tohohle obchodu." Muž zklamaně zamumlal: "To je divný, ten už je léta zavřenej." Prošel jsem už hodně zkoušek, kdy jsem se nesměl smát. Tahle nebyla nejtěžší, ale určitě nijak snadná. Jsem si jistý, že někde v boku mi cosi prasklo. Zase jsme dál čučeli na satelitní mapy, až pán vzdychl a pronesl: "To vona asi sere." Takže Mařku jsme bohužel neviděli. 
Ale už nejsem schopný používat mapy na Google.
 
https://play.google.com/store/books/author?id=M.+M.+Cabicar
(se svolením autora)

"Můžu si přisednout?" - zeptal se muž v pracovní oranžové vestě. "Ano samozřejmě." - usmál jsem se. Dosedl vedle mne a začal se hrabat v zavazadle, co táhl přes rameno. "Já si jenom chci sníst svačinu a všude je plno. Nebojte, já vás nebudu rušit, vidim, že pracujete..." Během pár dalších minut jsem se dozvěděl, že je mu šest a padesát, kde všude má příbuzné, odkud je a že jeho švagr je génius, protože si postavil dům s jedním vchodem na náměstí a druhým do lesa. Sheldon Cooper by z definice geniality člověka, který postavil dům, co má dvoje dveře skončil v komatu. Na chvíli přiběhla moje dcera, nakreslila kolem nás pár louží křídou a zase utekla k manželce. Chlápek ji pochválil, podíval se na Káťu a zeptal se: "To je maminka?" Přikývl jsem. Chvíle ticha a pak dotaz, co mezi nás dopadl jako dvacetitunový kámen: "Vaše?" Ukázalo se, že z manželky viděl přes domeček s počítadly jen boty. Přesto mi kolem jeho hlavy naskočilo menu, kde by si Káťa mohla navolit, jakým způsobem ho zabít. Musel jsem se asi 3x pořádně nadechnout. Poté, co jsem se dobré dvě minuty dusil. Pak jsem se dozvěděl, že Karel Gott jako malý chodil na všechny pohřby. I když je vůbec neznal. A také se mi snažil vysvětlit, kde bydlí, ale nedokázal to popsat. Načetl jsem mu mapy na Google. Chvíli na ně zíral a pak řekl, že se v tom nevyzná. Přepnul jsem na satelitní zobrazení. A hned poznal kostel, náměstí, i když prohlásil, že z téhle strany je v životě neviděl. A našel svůj dům. Zůstal na něj zírat a nic neříkal. "Na něco čekáme?" - zeptal jsem se hovorově. "Mařka je doma, třeba vyjde ven." Další dvě minuty kyslíkového dluhu. A potom jsme čekali spolu. Nevycházela. Ani když jsem zkusil s mapou zatřást. Bylo to ještě lepší, než když jsme se na internetových mapách dívali na domek mamky a ona nám chtěla jít ven zamávat. Jak jsme tak seděli a čekali, jestli se Mařka ukáže, přišla k nám Káťa s Viki. "Co děláte?" - zeptala se manželka. Usoudil jsem, že zmiňovat před manželkou, jak ji pán považoval za mou matku není receptem na dlouhověkost ani jednoho z nás. A když jsme u toho, i toho dětského hřiště by bylo škoda, protože my byli jen epicentrum. "Čekáme na Mařku." - nadhodil jsem nezávazně. Manželka se podívala na mapy a pak na muže v oranžové vestě s kusem chleba v ruce. "To je moje žena, ona je doma a tenhle barák, tam bydlíme." - vysvětlil prostě. Káťa zčervenala a myslím, že se také lehce přidusila. Když to rozdýchala, postavila se vedle mne a dívala se taky. A tak jsme tam čekali tři. A Mařka pořád nikde. Nutno poznamenat, že Káťa je mnohem zákeřnější, než já. Jednu chvíli zničehonic ukázala: "A hele, tady! A ne, to je jen nějaký chlápek." "Co? Kde?" - poposedl nadšeně pán a utřel si z kníru drobky. "To nic, už je pryč, šel do tohohle obchodu." Muž zklamaně zamumlal: "To je divný, ten už je léta zavřenej." Prošel jsem už hodně zkoušek, kdy jsem se nesměl smát. Tahle nebyla nejtěžší, ale určitě nijak snadná. Jsem si jistý, že někde v boku mi cosi prasklo. Zase jsme dál čučeli na satelitní mapy, až pán vzdychl a pronesl: "To vona asi sere." Takže Mařku jsme bohužel neviděli. 
Ale už nejsem schopný používat mapy na Google.
 
https://play.google.com/store/books/author?id=M.+M.+Cabicar
(se svolením autora)

"Můžu si přisednout?" - zeptal se muž v pracovní oranžové vestě. "Ano samozřejmě." - usmál jsem se. Dosedl vedle mne a začal se hrabat v zavazadle, co táhl přes rameno. "Já si jenom chci sníst svačinu a všude je plno. Nebojte, já vás nebudu rušit, vidim, že pracujete..." Během pár dalších minut jsem se dozvěděl, že je mu šest a padesát, kde všude má příbuzné, odkud je a že jeho švagr je génius, protože si postavil dům s jedním vchodem na náměstí a druhým do lesa. Sheldon Cooper by z definice geniality člověka, který postavil dům, co má dvoje dveře skončil v komatu. Na chvíli přiběhla moje dcera, nakreslila kolem nás pár louží křídou a zase utekla k manželce. Chlápek ji pochválil, podíval se na Káťu a zeptal se: "To je maminka?" Přikývl jsem. Chvíle ticha a pak dotaz, co mezi nás dopadl jako dvacetitunový kámen: "Vaše?" Ukázalo se, že z manželky viděl přes domeček s počítadly jen boty. Přesto mi kolem jeho hlavy naskočilo menu, kde by si Káťa mohla navolit, jakým způsobem ho zabít. Musel jsem se asi 3x pořádně nadechnout. Poté, co jsem se dobré dvě minuty dusil. Pak jsem se dozvěděl, že Karel Gott jako malý chodil na všechny pohřby. I když je vůbec neznal. A také se mi snažil vysvětlit, kde bydlí, ale nedokázal to popsat. Načetl jsem mu mapy na Google. Chvíli na ně zíral a pak řekl, že se v tom nevyzná. Přepnul jsem na satelitní zobrazení. A hned poznal kostel, náměstí, i když prohlásil, že z téhle strany je v životě neviděl. A našel svůj dům. Zůstal na něj zírat a nic neříkal. "Na něco čekáme?" - zeptal jsem se hovorově. "Mařka je doma, třeba vyjde ven." Další dvě minuty kyslíkového dluhu. A potom jsme čekali spolu. Nevycházela. Ani když jsem zkusil s mapou zatřást. Bylo to ještě lepší, než když jsme se na internetových mapách dívali na domek mamky a ona nám chtěla jít ven zamávat. Jak jsme tak seděli a čekali, jestli se Mařka ukáže, přišla k nám Káťa s Viki. "Co děláte?" - zeptala se manželka. Usoudil jsem, že zmiňovat před manželkou, jak ji pán považoval za mou matku není receptem na dlouhověkost ani jednoho z nás. A když jsme u toho, i toho dětského hřiště by bylo škoda, protože my byli jen epicentrum. "Čekáme na Mařku." - nadhodil jsem nezávazně. Manželka se podívala na mapy a pak na muže v oranžové vestě s kusem chleba v ruce. "To je moje žena, ona je doma a tenhle barák, tam bydlíme." - vysvětlil prostě. Káťa zčervenala a myslím, že se také lehce přidusila. Když to rozdýchala, postavila se vedle mne a dívala se taky. A tak jsme tam čekali tři. A Mařka pořád nikde. Nutno poznamenat, že Káťa je mnohem zákeřnější, než já. Jednu chvíli zničehonic ukázala: "A hele, tady! A ne, to je jen nějaký chlápek." "Co? Kde?" - poposedl nadšeně pán a utřel si z kníru drobky. "To nic, už je pryč, šel do tohohle obchodu." Muž zklamaně zamumlal: "To je divný, ten už je léta zavřenej." Prošel jsem už hodně zkoušek, kdy jsem se nesměl smát. Tahle nebyla nejtěžší, ale určitě nijak snadná. Jsem si jistý, že někde v boku mi cosi prasklo. Zase jsme dál čučeli na satelitní mapy, až pán vzdychl a pronesl: "To vona asi sere." Takže Mařku jsme bohužel neviděli. 
Ale už nejsem schopný používat mapy na Google.
 
https://play.google.com/store/books/author?id=M.+M.+Cabicar
(se svolením autora)

GTA 4 za 99kč
 
http://www.muve.cz/letohrani-2014?utm_campaign=Letohrani_2014&utm_medium=replay_post_facebook&utm_source=facebook.com

Ty debilní, debilní lžíce v dřezu! To už snad dělají schválně! Příbory vyhlížejí a pak všichni na lžíci: "Dělej, dělej, už jde, rychle lehni si!" Já pustím vodu přímo na tu pitomou lžíci, voda na mne vyprskne a - jak jsem psal posledně - vypadám, jako kdybych se snažil vymočit během hurikánu, protože jsem mokrý ze všech stran a vždy kolem pasu. Ale co jsem doposud taktně nezmínil jsou Kátiny komentáře. Nikdy si neodpustí poznámku, když jdu kolem celý mokrý se převléct, jako třeba:
- "Takže jaký máš teď rekord v zadržování moči?"
- "Co jsi to cvičil? Takhle jsem se v životě nespotila."
- "Zase tě přepadl vodotrysk? Ale nesebral ti tvojí poslední trysku, že ne?"
- "Co se ti stalo? Ne, počkej, nech mne hádat... Nůž ve dřezu! Ne, počkej, počkej, neříkej mi to... Vidlička! Ne, počkej, počkej..."
- "Ty jsi jediný člověk na světě, který by měl nosit do kuchyně igelitové tepláky vytažené až pod bradu."
- "Hele, ony existují i plíny pro dospělé, ale chrání jen zevnitř. Blbý, viď?"
- "Já ti říkala, aby ses vyčůral, než jsi šel na stráň válet sudy."
- "Ty si to snad nikdy nezapamatuješ: nejdřív spláchnout a pak natáhnout kalhoty!"
Grrrrrrrrr....
 
Z e-knihy Platýz v drogerii
 
http://www.alza.cz/platyz-v-drogerii-d527559.htm
(se svolením autora)

Ty debilní, debilní lžíce v dřezu! To už snad dělají schválně! Příbory vyhlížejí a pak všichni na lžíci: "Dělej, dělej, už jde, rychle lehni si!" Já pustím vodu přímo na tu pitomou lžíci, voda na mne vyprskne a - jak jsem psal posledně - vypadám, jako kdybych se snažil vymočit během hurikánu, protože jsem mokrý ze všech stran a vždy kolem pasu. Ale co jsem doposud taktně nezmínil jsou Kátiny komentáře. Nikdy si neodpustí poznámku, když jdu kolem celý mokrý se převléct, jako třeba:
- "Takže jaký máš teď rekord v zadržování moči?"
- "Co jsi to cvičil? Takhle jsem se v životě nespotila."
- "Zase tě přepadl vodotrysk? Ale nesebral ti tvojí poslední trysku, že ne?"
- "Co se ti stalo? Ne, počkej, nech mne hádat... Nůž ve dřezu! Ne, počkej, počkej, neříkej mi to... Vidlička! Ne, počkej, počkej..."
- "Ty jsi jediný člověk na světě, který by měl nosit do kuchyně igelitové tepláky vytažené až pod bradu."
- "Hele, ony existují i plíny pro dospělé, ale chrání jen zevnitř. Blbý, viď?"
- "Já ti říkala, aby ses vyčůral, než jsi šel na stráň válet sudy."
- "Ty si to snad nikdy nezapamatuješ: nejdřív spláchnout a pak natáhnout kalhoty!"
Grrrrrrrrr....
 
Z e-knihy Platýz v drogerii
 
http://www.alza.cz/platyz-v-drogerii-d527559.htm
(se svolením autora)

Ty debilní, debilní lžíce v dřezu! To už snad dělají schválně! Příbory vyhlížejí a pak všichni na lžíci: "Dělej, dělej, už jde, rychle lehni si!" Já pustím vodu přímo na tu pitomou lžíci, voda na mne vyprskne a - jak jsem psal posledně - vypadám, jako kdybych se snažil vymočit během hurikánu, protože jsem mokrý ze všech stran a vždy kolem pasu. Ale co jsem doposud taktně nezmínil jsou Kátiny komentáře. Nikdy si neodpustí poznámku, když jdu kolem celý mokrý se převléct, jako třeba:
- "Takže jaký máš teď rekord v zadržování moči?"
- "Co jsi to cvičil? Takhle jsem se v životě nespotila."
- "Zase tě přepadl vodotrysk? Ale nesebral ti tvojí poslední trysku, že ne?"
- "Co se ti stalo? Ne, počkej, nech mne hádat... Nůž ve dřezu! Ne, počkej, počkej, neříkej mi to... Vidlička! Ne, počkej, počkej..."
- "Ty jsi jediný člověk na světě, který by měl nosit do kuchyně igelitové tepláky vytažené až pod bradu."
- "Hele, ony existují i plíny pro dospělé, ale chrání jen zevnitř. Blbý, viď?"
- "Já ti říkala, aby ses vyčůral, než jsi šel na stráň válet sudy."
- "Ty si to snad nikdy nezapamatuješ: nejdřív spláchnout a pak natáhnout kalhoty!"
Grrrrrrrrr....
 
Z e-knihy Platýz v drogerii
 
http://www.alza.cz/platyz-v-drogerii-d527559.htm
(se svolením autora)

Na Čukotce sedí na břehu děda a chytá ryby... Najednou se u břehu vynoří americká ponorka... Z věže ponorky vyleze kapitán a ptá se dědy:
- Kterým směrem je Aljaška?
Děda mávne rukou. Kapitán zavelí "Plnou parou směr severovýchod" zaleze do věže a ponorka zmizí pod hladinou... Po chvíli se u břehu vynoří ruská ponorka... Z věže vyleze kapitán a ptá se:
- Americká ponorka tady nebyla?
- Byla
- A kam odplula?
- Na severovýchod
- Nemachruj a ukaž!!!

Na dnešní nákup u Vietnamců jsem se opravdu těšil, protože mne jeden Vietnamec v tržnici konečně naučil pozdravit a poděkovat. Není to tak těžké, ale stejně to dalo práci zapamatovat si úplně jinak znějící jazyk. Vešel jsem do prodejny, lehce se uklonil a nahlas řekl, jak jsem si zapamatoval: “Toj sí hej.”, což znamená “Dobrý den”. Přepis není přesný, ale tak nějak to zní. Nikdo mi bohužel na pozdrav neodpověděl, slečna za pokladnou jen trochu sklonila hlavu a tři Vietnamci mezi regály se za ně začali schovávat. Začal jsem se obávat, že jsem to nějak nevyslovil správně. Koupil jsem pár věcí, šel k pokladně, nechal si nákup namarkovat a pak řekl: “Toj kásun.” - což znamená “Děkuji.” Pokladní jen pokývala hlavou a neřekla nic. Skoro jsem si začal myslet, že asijské národy nejsou tak zdvořilé, jak se o nich říká. Nebo u nás nějak zvlčili. Nakonec jsem použil i poslední slovíčka, která jsem znal: “Daj qen ňů”, což je prostě “Nashledanou.” Slečna jen vyprskla smíchy a česky řekla: “To je mi líto.” Zarazil jsem se: “Co?”
“Že máte plíseň. Promiňte, možná jsem dobře nerozuměla, ale tak to znělo.” “To mělo být nashledanou.” “Aha. Nashledanou je tam biet.” “A já řekl…” - zděsil jsem se. “Že vás svědí rozkrok, protože máte plíseň.” Nějak jsem zrudl. “Ehm.” - odkašlal jsem si nervózně, ale musel jsem se zeptat: “Děkuji se tedy asi neřekne toj kásun.” “Ne, děkuji je kchá mun. Vy jste místo toho řekl, že máte plíseň.” Musel jsem se chytit pultu. “A jak je dobrý den? Asi to nebude toj sí hej.” Rozesmála se, až se také musela chytit pultu. “”Dobrý den je xin čáo.” “A já řekl?” “Že jste si prdnul. Kdo vás to učil?” To už se řehtal celý krám. Tedy, všichni Vietnamské národnosti. Před očima se mi začaly dělat mžitky. Tak já vešel do obchodu a na celý krám s úklonou a úsměvem nadšeně oznámil, že jsem si právě u nich prdnul. Potom, jsem se svěřil, že mám plíseň a ještě si postěžoval, že mne svědí rozkrok. To už jsem rovnou mohl říct, že mám ptáka ohniváka. Když jsem odcházel, slečna mi zamávala a zavolala “Ať se brzy uzdravíte!” Otočil jsem se a vrazil do první značky. 
Takže… Pokud se chcete naučit cizí jazyk, využijte certifikované učitele. A pokud potkáte někde v tržnici postaršího Vitnamce s bílo-modro pruhovaným trikem, kožené bundě a fedorou na hlavě… Dejte mu za mne přes hubu. Kchá mun.
(přepis frází je jen podle toho, jak jsem je slyšel, pokud poradíte lepší, opravím to. Doufám, že ten debil nemá internet. A zhyne nějakou hnusnou smrtí. Třeba na plíseň v rozkroku.)

http://www.databook.cz/muj-pes-superhrdina-predobjednavka-4-unikatnich-tistenych-knih-m-m-cabicara-2541 (se svolením autora)

Na dnešní nákup u Vietnamců jsem se opravdu těšil, protože mne jeden Vietnamec v tržnici konečně naučil pozdravit a poděkovat. Není to tak těžké, ale stejně to dalo práci zapamatovat si úplně jinak znějící jazyk. Vešel jsem do prodejny, lehce se uklonil a nahlas řekl, jak jsem si zapamatoval: “Toj sí hej.”, což znamená “Dobrý den”. Přepis není přesný, ale tak nějak to zní. Nikdo mi bohužel na pozdrav neodpověděl, slečna za pokladnou jen trochu sklonila hlavu a tři Vietnamci mezi regály se za ně začali schovávat. Začal jsem se obávat, že jsem to nějak nevyslovil správně. Koupil jsem pár věcí, šel k pokladně, nechal si nákup namarkovat a pak řekl: “Toj kásun.” - což znamená “Děkuji.” Pokladní jen pokývala hlavou a neřekla nic. Skoro jsem si začal myslet, že asijské národy nejsou tak zdvořilé, jak se o nich říká. Nebo u nás nějak zvlčili. Nakonec jsem použil i poslední slovíčka, která jsem znal: “Daj qen ňů”, což je prostě “Nashledanou.” Slečna jen vyprskla smíchy a česky řekla: “To je mi líto.” Zarazil jsem se: “Co?”
“Že máte plíseň. Promiňte, možná jsem dobře nerozuměla, ale tak to znělo.” “To mělo být nashledanou.” “Aha. Nashledanou je tam biet.” “A já řekl…” - zděsil jsem se. “Že vás svědí rozkrok, protože máte plíseň.” Nějak jsem zrudl. “Ehm.” - odkašlal jsem si nervózně, ale musel jsem se zeptat: “Děkuji se tedy asi neřekne toj kásun.” “Ne, děkuji je kchá mun. Vy jste místo toho řekl, že máte plíseň.” Musel jsem se chytit pultu. “A jak je dobrý den? Asi to nebude toj sí hej.” Rozesmála se, až se také musela chytit pultu. “”Dobrý den je xin čáo.” “A já řekl?” “Že jste si prdnul. Kdo vás to učil?” To už se řehtal celý krám. Tedy, všichni Vietnamské národnosti. Před očima se mi začaly dělat mžitky. Tak já vešel do obchodu a na celý krám s úklonou a úsměvem nadšeně oznámil, že jsem si právě u nich prdnul. Potom, jsem se svěřil, že mám plíseň a ještě si postěžoval, že mne svědí rozkrok. To už jsem rovnou mohl říct, že mám ptáka ohniváka. Když jsem odcházel, slečna mi zamávala a zavolala “Ať se brzy uzdravíte!” Otočil jsem se a vrazil do první značky. 
Takže… Pokud se chcete naučit cizí jazyk, využijte certifikované učitele. A pokud potkáte někde v tržnici postaršího Vitnamce s bílo-modro pruhovaným trikem, kožené bundě a fedorou na hlavě… Dejte mu za mne přes hubu. Kchá mun.
(přepis frází je jen podle toho, jak jsem je slyšel, pokud poradíte lepší, opravím to. Doufám, že ten debil nemá internet. A zhyne nějakou hnusnou smrtí. Třeba na plíseň v rozkroku.)

http://www.databook.cz/muj-pes-superhrdina-predobjednavka-4-unikatnich-tistenych-knih-m-m-cabicara-2541 (se svolením autora)

Na dnešní nákup u Vietnamců jsem se opravdu těšil, protože mne jeden Vietnamec v tržnici konečně naučil pozdravit a poděkovat. Není to tak těžké, ale stejně to dalo práci zapamatovat si úplně jinak znějící jazyk. Vešel jsem do prodejny, lehce se uklonil a nahlas řekl, jak jsem si zapamatoval: “Toj sí hej.”, což znamená “Dobrý den”. Přepis není přesný, ale tak nějak to zní. Nikdo mi bohužel na pozdrav neodpověděl, slečna za pokladnou jen trochu sklonila hlavu a tři Vietnamci mezi regály se za ně začali schovávat. Začal jsem se obávat, že jsem to nějak nevyslovil správně. Koupil jsem pár věcí, šel k pokladně, nechal si nákup namarkovat a pak řekl: “Toj kásun.” - což znamená “Děkuji.” Pokladní jen pokývala hlavou a neřekla nic. Skoro jsem si začal myslet, že asijské národy nejsou tak zdvořilé, jak se o nich říká. Nebo u nás nějak zvlčili. Nakonec jsem použil i poslední slovíčka, která jsem znal: “Daj qen ňů”, což je prostě “Nashledanou.” Slečna jen vyprskla smíchy a česky řekla: “To je mi líto.” Zarazil jsem se: “Co?”
“Že máte plíseň. Promiňte, možná jsem dobře nerozuměla, ale tak to znělo.” “To mělo být nashledanou.” “Aha. Nashledanou je tam biet.” “A já řekl…” - zděsil jsem se. “Že vás svědí rozkrok, protože máte plíseň.” Nějak jsem zrudl. “Ehm.” - odkašlal jsem si nervózně, ale musel jsem se zeptat: “Děkuji se tedy asi neřekne toj kásun.” “Ne, děkuji je kchá mun. Vy jste místo toho řekl, že máte plíseň.” Musel jsem se chytit pultu. “A jak je dobrý den? Asi to nebude toj sí hej.” Rozesmála se, až se také musela chytit pultu. “”Dobrý den je xin čáo.” “A já řekl?” “Že jste si prdnul. Kdo vás to učil?” To už se řehtal celý krám. Tedy, všichni Vietnamské národnosti. Před očima se mi začaly dělat mžitky. Tak já vešel do obchodu a na celý krám s úklonou a úsměvem nadšeně oznámil, že jsem si právě u nich prdnul. Potom, jsem se svěřil, že mám plíseň a ještě si postěžoval, že mne svědí rozkrok. To už jsem rovnou mohl říct, že mám ptáka ohniváka. Když jsem odcházel, slečna mi zamávala a zavolala “Ať se brzy uzdravíte!” Otočil jsem se a vrazil do první značky. 
Takže… Pokud se chcete naučit cizí jazyk, využijte certifikované učitele. A pokud potkáte někde v tržnici postaršího Vitnamce s bílo-modro pruhovaným trikem, kožené bundě a fedorou na hlavě… Dejte mu za mne přes hubu. Kchá mun.
(přepis frází je jen podle toho, jak jsem je slyšel, pokud poradíte lepší, opravím to. Doufám, že ten debil nemá internet. A zhyne nějakou hnusnou smrtí. Třeba na plíseň v rozkroku.)

http://www.databook.cz/muj-pes-superhrdina-predobjednavka-4-unikatnich-tistenych-knih-m-m-cabicara-2541 (se svolením autora)

A nezapomínat prosím na Bestii ... Ruská T-55 v Afgánistánu...  

Risen 3
Dobrá zpráva pro "neangličtináře"... Po dlouhých průtazích a jednáních o oficiální lokalizaci nakonec Cenega oslovila Farflama a jeho tým... (překládali např. TES 4, Dragensag).. Takže bude polooficiální překlad podporovaný distributorem... 

Doporučuji tvé pozornosti SoF community edition 5.1, která je schopná běhat i na současných systémech včetně W7,8 64bit... 

Risen 3
Dobrá zpráva pro "neangličtináře"... Po dlouhých průtazích a jednáních o oficiální lokalizaci nakonec Cenega oslovila Farflama a jeho tým... (překládali např. TES 4, Dragensag).. Takže bude polooficiální překlad podporovaný distributorem...