Jump to content

Aaron Goldstein

Administrators
  • Content Count

    4395
  • Posts on chatbox

    2927
  • Joined

  • Last visited

  • Days Won

    146
  • TS3 Server

    Offline

Everything posted by Aaron Goldstein

  1. - "Tak starej Mareček nám umřel. Proboha proč?“ - "Umřel, protože měl špatnou karmu.“ - "A vy jste nějakej léčitel, esoterik?“ - "Ne, revizák plynových zařízení.“
  2. Aaron Goldstein

    Co posloucháte?

  3. Aaron Goldstein

    WOWs - Sabaton vzdává hold lodi Bismarck

    Bismarcku bylo věnováno už několik skladeb... Respektive jedna v několika verzích... V roce 1960 složil country zpěvák Johnny Horton a skladatel Tillman Franks píseň "Sink the Bismark" V české verzi existuje tato píseň hned ve třech verzích.... 1) Od skupiny Taxmeni 2) Od skupiny Rangers (Plavci) 3) V podání Pavla Bobka... Tato verze je zajímavá tím, že jméno "Bismarck" v celé písni vůbec nezazní, přestože píseň o něm pojednává...
  4. Aaron Goldstein

    Fallout 76

    Já to moc nehraju... Respektive nějak vůbec... Ale pravidelně tam aktualizuju češtinu a tím i vlastní hru...
  5. Aaron Goldstein

    Fallout 76

    Já updatuju s každou novou verzí češtiny a teď mi to stahovalo jenom 2 GB... Ale jestli jste to dlouho neměli puštěné, tak ono se to nasbírá...
  6. Aaron Goldstein

    Co posloucháte?

  7. Satan Junior je pecka film... Kdo neviděl, doporučuji... Bez něj se pointa tohoto obrázku pochopit nedá....
  8. Aaron Goldstein

    Německé raketometné jednotky

    Německé raketometné jednotky Původně byly raketomety v meziválečném období výhradně určené ke kladení dýmových clon. Odtud také pochází pojmenování Nebelwerfer (Nebel = mlha). Již v roce 1936 byla ovšem do výzbroje Wehrmachtu přijata trhavá raketová střela Wurfgranate 41 Spreng ráže 158,5 mm. Byly zavedeny rovněž střely ráží 105 mm a 110 mm odpalované ze speciálních minometů a v roce 1940 byla raketová výzbroj doplněna trhavými střelami ráží 280 mm a 320 mm. První jednotkou raketového dělostřelectva německé armády byl v dubnu 1940 zformovaný 51. raketometný pluk (Nebelwerfer-Regiment 51) a krátce po něm vznikly další pluky – Nebelwerfer-Regiment 52, Nebelwerfer-Regiment 53, Nebelwerfer-Regiment 54 a instrukční Nebelwerfer-Lehr-Regiment. Každý raketometný pluk se skládal ze štábu, štábní baterie tří palebných praporů, transportní kolony a hospodářských pododdílů. Útvar byl vyzbrojen celkem 54 raketomety ráží 150 mm, 210 mm, 280/320 mm a dodatečně i 300 mm. Později během války proti Sovětskému svazu byly organizovány těžké raketometné pluky (schweres Werfer-Regiment) složené ze dvou praporů vyzbrojených pouze těžkými raketomety ráží 280/320 mm nebo 300 mm a jednoho praporu vyzbrojeného lehkými raketomety ráže 150 mm. V těžkém praporu byly tři baterie po šesti raketometech a vedle nich čety zásobovací, dopravní, opravárenská a topografická. V době zahájení operace „Barbarossa" měl Wehrmacht v prvním sledu pouze čtyři bojové raketometné pluky a jeden instrukční raketometný pluk, z nichž se na bojových operacích v prvních hodinách útoku podílely 51. raketometný pluk a 1. instrukční raketometný pluk. Přitom pouze jeden z praporů instrukčního pluku odpálil během palebné přípravy až 1600 střel. Je známo, že po jednom raketometném pluku bylo přiděleno dvěma tankovým divizím - 17. Panzer-Division a 18. Panzer-Division, nicméně účast raketometných jednotek v bojích byla v prvních měsících velice skromná. Nový druh výzbroje, jejž neznali velitelé tankových ani pěších svazků, byl při plánování bojových akcí zpravidla opomíjen. Zvrat nastal během likvidace sovětského uskupení obklíčeného na podzim 1941 u Vjazmy, kde byly ve velkém měřítku použity raketomet y 51. raketometného pluku. V říjnu 1941, kdy německá 11. armáda generálplukovníka Ericha von Mansteina zahájila útok na Krym, se už pro tuto výzbroj našlo využiti. Střetů během obléhání Sevastopolu, sovětského vylodění na Kerčském poloostrově a bojů proti jednotkám Krymského frontu generálporučíka Dmitrije Timofejeviče Kozlova se účastnily 1. pluk těžkých raketometů (schwere Werfer-Regiment 1), 70. raketometný pluk (Werfer-Regiment 70), 1. raketometný a 4. raketometný prapor (Werfer-Abteilungen 1+4), které společně tvořily 1. taktickou zadýmovací skupinu (Nebeltruppe 1). Standarta Nebeltruppe Od 1. března 1942 byla část raketometných pluků přičleněna k divizním dělostřeleckým plukům. Tímto způsobem dostaly po jedné raketometné baterii pluky Artillerie-Regiment 336, Artillerie-Regiment 340, Artillerie-Regiment 345, Artillerie-Regiment 371, Artillerie-Regiment 376, Artillerie-Regiment 377, Artillerie-Regiment 383, Artillerie-Regiment 384, Artillerie-Regiment 386, Artillerie-Regiment 387 a Artillerie-Regiment 389. K Waffen-SS byly přiděleny dvě raketometné baterie. V říjnu 1942 byly za účelem lepšího využití celkem skromných raketometných sil zřízeny tři štáby (Kommandeur der Nebeltruppen) a na začátku roku 1943 k nim přibyl ještě čtvrtý. Tyto štáby disponovaly pěti bojovými pluky Werfer-Regiment 51, Werfer-Regiment 52, Werfer-Regiment 53, Werfer-Regiment 54, Werfer-Regiment 55 a instrukčním plukem Werfer-Lehr-Regiment 1. Žádnému z těchto štábů nebyly podřízeny prapory Nebelwerfer-Abteilung 9 v severní Africe a Gebirgs-Werfer-Abteilung 10 v Norsku. Na konci roku 1942 se již situace na východní frontě pro německé síly nevyvíjela příznivě, a proto byla poněkud pozměněna struktura raketometných baterií. K ochraně raketometů před protiútoky sovětských tanků bylo každé baterii při­ děleno protitankové dělo PaK 39 ráže 50 mm. Od října 1943 se každá baterie nebelwerferů skládala z osmi samohybných raketometů a osmi muničních transportérů. V lednu 1944 probíhalo formování brigád raketového dělostřelectva. Podle potřeb měly být organizovány raketometné brigády kompletně motorizované, částečně motorizované a poziční. Základním typem měla být motorizovaná raketometná brigáda se dvěma pluky. V každém pluku měly být tři prapory po třech bateriích. Brigádní prapory 1., 2., 3. a 4. byly vyzbrojeny raketomety ráže 150 mm, 5. prapor dostal raketomety ráže 210 mm a 6. prapor raketomety ráže 300 mm, přičemž všechny raketomety byly tažené. Vedle toho měla mít každá brigáda dvě baterie samohybných raketometů Panzerwerfer 42. Na obranu před tanky bylo brigádě přiděleno 500 pancéřových pěstí Panzerfaust. Plně motorizovaná raketometná brigáda čítající 2 993 vojáků měla k dispozici 284 nákladních automobilů a 109 tahačů. Částečně motorizovaná raketometná brigáda měla stejný počet tažených raketometů, ale pouze 96 nákladních automobilů a 54 tahačů. Jediná poziční raketometná brigáda Stellungs-Werfer-Brigade 300 byla na začátku roku 1945 rozmístěna na linii řeky Odry. Její výzbroj se skládala ze 72 raketometů ráže 150 mm a 36 raketometů ráže 280/320 mm. K transportu obdržela 59 nákladních automobilů a 18 tahačů. V popsaném složení měly být zformovány raketometné brigády pro nasazení na východní frontě, naproti tomu Werfer-Brigade 7, jež byla zorganizována na podzim 1944 na obranu Francie, měla poněkud jinou sestavu. Tvořily ji dva pluky – Werfer-Regiment 83 a Werfer-Regiment 84. V každém měly být dva prapory po třech bateriích vyzbrojených taženými raketomety ráže 150 mm a jedna baterie samohybných raketometů Panzerwerfer 42. Ve skutečnosti měl 83. pluk dva prapory po čtyřech bateriích (26 nebelwerferů) a jeden prapor se třemi bateriemi (18 nebelwerferů), zatímco všechny prapory 84. pluku měly po třech bateriích (teoreticky 36x 150 mm a 18x 300 mm, reálně 34x 150 mm a 15x 300 mm). Každý pluk měl samozřejmě také baterii panzerwerferů 42. Každé baterii bylo přiděleno proti tankové dělo PaK 40 ráže 75mm. Do každého z pěti sborů Waffen-SS byl zařazen jeden raketometný prapor se čtyřmi bateriemi vyzbrojený 24 raketomety Nebelwerfer 41. V rámci Luftwaffe byl raketometný prapor zařazen do 1. parašutistické tankové divize „Hermann Göring" (Fallschirm-Panzer-Division 1 „Hermann Göring") a ve výzbroji měl šest raketometů ráže 300 mm. Na západní frontě se největší operací, v níž byly nasazeny raketové zbraně, stala protiofenziva v Ardenách zahájená v prosinci 1944. Zúčastnilo se jí osm brigád vyzbrojených 957 raketomety, z toho 369 těžkými. Efektivní bojovou činnost vyvíjely raketometné jednotky za špatného počasí, které znemožnilo nasazení spojeneckého letectva. Na konci roku 1944 měl jen Wehrmacht ve výzbroji 3528 raketometů ráže 150 mm, 1215 raketometů ráže 210 mm a 756 raketometů ráže 300 mm. Ještě v době kapitulace disponovaly raketometné jednotky německé armády 4 816 raketomety a 27 066 vozidly obsluhovanými 112 321 vojáky. Výzbroj Odpalovací zařízení fungovalo dobře pouze za příznivých povětrnostních podmínek, zato v podmínkách kruté ruské zimy bylo ovládání této techniky a vedení palby nesmírně ztíženo. Za extrémně nízkých teplot měnily chemikálie v raketovém palivu své vlastnosti, což způsobovalo zeslabení tahu a v důsledku výrazné zkrácení doletu a přesnosti střel. I při své jednoduché konstrukci měly raketomety pohyblivé komponenty vyžadující ošetření mazacími tuky, které však v mrazu okamžitě tuhly a zamrzaly. Za takových podmínek musel být raketomet nabíjen až bezprostředně před odpálením střel. Nízké teploty činily problémy rovněž vojákům, kteří museli výzbroj obsluhovat v neohrabaných tlustých rukavicích. Rámové raketomety Rámové odpalovací zařízení schweres Wurfgerät 40 (Holz) Odpalovací zařízení bylo vyrobeno ze dřeva. Byly do něj nabíjeny trhavé střely Sprengranate ráže 280 mm anebo zápalné střely Flammgranate ráže 320 mm. V obou případech byl používán identický raketový motor na prachovou náplň umožňující po zapálení elektrickou jiskrou dolet do dvou kilometrů. Postavení zařízení pro jednu nebo čtyři rakety, propojení elektrických vodičů, nabití a za­ míření zabralo hodně času, proto byla pro mechanizované jednotky vyvinuta dřevěná klecová konstrukce schweres Wurfrahmen 40 (Holz) na jednu raketu upevňovaná na bočnici polopásového transportéru Sd.Kfz. 251/1. Na obě bočnice vozidla bylo možno zavěsit po třech těchto raketometech, které měly náměr v rozsahu od +5° do +40°. K zamíření v horizontální rovině sloužilo manévrování celého transportéru, které měly usnadňovat dva 400 mm vysoké ocelové pruty na kapotě motoru. Dřevěné klece vyráběné firmou J. Gast AG z Berlína měly na obou stranách úchyty k zavěšení na bočnice transportéru a pro zaměřování ve vertikální rovině byly dodatečně upevněny na výkyvné desce a vybaveny stabilizační podpěrou. Byla to univerzální sestava vhodná k montáži i na jiná vozidla. V pozdějším období války před očekávaným vyloděním Spojenců ve Francii byly těmito klecemi opatřeny kořistní francouzské tanky Hotchkiss H35 a tahače Renault UE ve výzbroji německých jednotek. Schweres Wurfgerät 40 (Holz) na obrněném transportéru Sd.kfz 251 Popsaný raketometný transportér obdržel typicky německy dlouhý název mittlerer Schützenpanzerwagen mit Wurfrahmen (střední pěchotní obrněné vozidlo s odpalovacími rámy), ale díky své mobilitě a velké palebné síle dostal od vojáků přezdívku Stuka zu Fuss (pěší štuka), jež jej přirovnávala ke známému střemhlavému bombardéru Junkers Ju 87. Trhavá střela o hmotnosti kolem 40 kg měla dolet 1900 m, kdežto zápalná střela obsahující 50 1 oleje s podobnými vlastnostmi jako napalm měla dolet až 2 200 m. Rámové odpalovací zařízení schweres Wurfgerät 41 (Stahl) Ačkoliv bylo zpočátku plánováno použití výhradně dřevěných raketometů, byly v roce 1941 vypracovány pro trhavé střely rovněž ocelové klece označované schweres Wurfgerät 41 (Stahl). V letech 1942 a 1943 bylo vyrobeno 4 000 kusů této kovové varianty. Klec sloužila zároveň jako přepravní obal rakety a její vnitřek bylo možno upravit k odpalování raket ráží 280 mm nebo 300 mm, které bylo řízeno z ovládací desky v transportéru. Nejčastěji bylo v klecích na vozidle připraveno k palbě pět trhavých střel a jedna zápalná střela, eventuálně po třech střelách každého typu. Odpálení všech šesti raket zabralo deset sekund. Osádku vozidla tvořilo sedm vojáků, kteří měli na blízkou obranu k dispozici jeden až dva kulomety MG 34 se zásobou 2010 nábojů. Takto vy­ zbrojené transportéry byly užitečné během bojů ve městech, kde se díky pancéřové ochraně mohly přiblížit až k protivníkovi. Méně známá je konstrukce tříhlavňového raketometu ráže 280 mm klasifikovaného jako minomet. Toto zařízení se skládalo ze dvou částí, z nichž spodní tvořil rám s kovovou montážní deskou a zaměřovacím i prvky v horizontální i vertikální rovině. Na rámu byly namontovány tři hladké odpalovací roury (hlavně) se závěry a úderníky. Každá hlaveň se opírala o rám a závěrový mechanismus o základní desku. Celá sestava mohla být stavěna na zem nebo na třítunový nákladní automobil, např. Opel Blitz. Střely byly odpalovány postupně, načež byly vytaženy hlavně k novému nabití a na jejich místa nasazeny jiné, již nabité. Odpalovací roura vážila 65 kg a základní deska měla hmotnost 200 kg. Odpálení dvou plných salv trvalo 10-15 minut a střela o hmotnosti 74 kg měla dolet až 6,5 km. Výroba této zbraně však nedosáhla vyššího objemu. Vzhledem k vysoké hmotnosti střel byla obsluha klecových i rourových raketometů značně obtížná a vyžadovala nasazení vyššího počtu vojáků a manipulační techniky. Společně s omezeným doletem střel a nedostatečnou přesností palby to ovlivnilo skeptický postoj mnoha vojenských velitelů vůči tomuto druhu výzbroje. Ke změně jejich názoru bylo třeba vyvinout nový raketomet o nevelké hmotnosti, ale značné mobilitě, který by bylo možno používat i v první linii. Tažené raketomety 15 cm Nebelwerfer 41 První pokus o sestrojení lehkého raketometu podnikla skupina pod velením známého průkopníka raketové techniky generálmajora dr. Waltera Dornbergera. Pro střelu byly navrženy zmenšená ráže (na přibližně 150 mm) a snížená hmotnost (na 40 kg). Raketový motor byl poháněn lisovaným černým prachem. Střela byla odpalována z klecového raketometu, avšak zařízení, jež dostalo podle svého autora a roku vzniku označení Dornberger Gerät 1938, zkráceně Do-Gerät 38, nebylo konstrukčně zdařilé a často docházelo k explozi střely již při odpálení. Z tohoto důvodu se Do-Gerät 38 nedostal do sériové výroby. Další vývojovou etapou bylo nahrazení černého prachu v hnací náplni bezdýmným prachem na bázi diglykolu. Vznikly dvě velmi podobné verze střely ráže 158,5 mm s identickou hnací náplní. Zajímavým konstrukčním řešením bylo umístění raketového motoru do přední části střely a výbušné nálože dozadu. Trhavá střela nesla označení 15 cm Wurfgranate 41 Spreng a zadýmovací varianta dostala označení 15 cm Wurfgranate 41 w Kh Nebel. Zpočátku pracovala Dornbergerova skupina na jednohlavňovém raketometu Do-Gerät 1 určeném pro vzdušné výsadkové jednotky. Objem výroby této zbraně byl nevelký a rozsah její ho použití byl ještě menší. Následující raketomet dostal název 15 cm Nebelwerfer 41 (zamlžovací granátomet), ale ve skutečnosti měl ráži 158,5 mm. Navzdory dílčím nedostatkům se jednalo o úspěšnou zbraň. Odpalovací zařízení se skládalo ze šesti hlavní spojených v okrouhlém rámu. Raketu poháněl tlak spálených plynů z 26 trysek po obvodu těla střely ve dvou třetinách její délky od špice. Tyto trysky zároveň sloužily ke stabilizaci střely za letu pomocí autorotace, díky čemuž byly německé rakety přesnější než střely sovětských kaťuší. Umístěním výbušné nálože do zadní části střely bylo také dosaženo lepší polohy těžiště během letu, navíc po dopadu a výbuchu nálože explodoval rovněž zbytek nevyhořelého paliva, což zesílilo účinek střely. Výroba raketometů tohoto typu byla zahájena již v březnu 1940 a první exempláře byly armádě dodány v létě, nicméně několik prvních měsíců byly nebelwerfery přidělovány výhradně jednotkám chemického vojska, kde sloužily svému prvotnímu poslání - stavění kouřových clon. Teprve po přehodnocení jejich určení začaly být masově používány raketovým dělostřelectvem. Nebelwerfer 41 byl vyráběn prakticky do konce války, v různých pramenech se pouze liší udávaný objem produkce od 5 283 kusů do 5 769 kusů. Mobility raketometu bylo dosaženo jeho montáží na podvozek adaptovaný z lafety protitankového děla PaK 35/36 ráže 37 mm, která měla zvětšený rozchod kol a zesílenou konstrukci. Při palbě byl raketomet spouštěn na úroveň podloží. Transportní hmotnost pouhých 590 kg umožňovala zapřažení raketometu za osobní terénní automobil, i když rychlost tažení bylo nutno omezit na 20 km/h. Šestičlenná obsluha mohla raketomet na krátkou vzdálenost tlačit a táhnout vlastními silami, což usnadňovalo změnu a maskování palebného stanoviště. Odpálení celé salvy trvalo přibližně deset sekund a v průběhu pěti minut ji bylo možno třikrát zopakovat. Dolet rakety byl prodloužen na 6 900 m. Střela měla relativně tenký plášť, který se tříštil na málo střepin, a proto měla hlavní ničivý efekt tlaková vlna vznikající při explozi. 21 cm Nebelwerfer 42 Po vzoru předchozího modelu byla v roce 1941 zkonstruována jeho zvětšená verze s pěti hlavněmi ráže 210 mm. Střela 21 cm Wurfgranate 42 Spreng měla dolet až 7 850 m a byla velmi účinná. Byla vyráběna výhradně trhavá verze o hmotnosti 112,5 kg, jež nesla 47,5 kg těžkou trhavou hlavici obsahující 10,2 kg výbušniny. Ačkoliv byla výroba těchto raketometů spuštěna v roce 1942, na frontě se objevily teprve v průběhu následujícího roku. Informace o jejich produkci, které se opět značně rozcházejí, udávají počty 1487 kusů až 2 626 kusů. Raketomet byl konstrukčně natolik zdařilý, že byl okopírován a vyráběn ve Spojených státech pod označením T36. 28/32 cm Nebelwerfer 41 Další německý raketomet měl klecovou konstrukci pro šest střel. Byly používány dřívější rakety ráží 280 mm a 320 mm, při menším kalibru byla do raketometu vkládán a redukční vložka. Střely byly do klecí nabíjeny ve dvou řadách nad sebou a celá konstrukce byla namontována na vozíku (Einheits-Einachs­-Anhänger Typ B), který bylo možno táhnout za vozidlem rychlostí do 35 km/h. V letech 1941 a 1942 bylo vyrobeno 287 nebo 345 těchto sestav. 30 cm Nebelwerfer 42 Jednalo se o nový model zkonstruovaný v roce 1943. Raketa Wurfkörper 42 Spreng měla jiný tvar a výkonnější motor, což prodloužilo její dolet na 4 550 m. Nový raketový motor produkoval menší množství dýmu, takže na rozdíl od starších verzí se za odpálenou střelou netáhla nápadná kouřová stopa demaskující palebné postavení. Nová střela o hmotnosti 127 kg nesla 66,3 kg těžkou hlavici, takže byla samozřejmě účinnější než střela ráže 280 mm. Celá sestava měla podobnou klecovou konstrukci jako 28/32 cm Nebelwerfer 41. Vyrobeno bylo celkem 954 raketometů tohoto typu. 30 cm Raketenwerfer 56 Byla to první z německých reaktivních zbraní, jež konečně dostala název adekvátní svému určení - Raketenwerfer čili raketomet. Raketomet byl namontován na modifikované lafetě protitankového děla PaK 38 ráže 50 mm a jako odpalovací platforma sloužila opět klec se dvěma řadami po třech střelách. Vyměnitelné vnitřní vložky umožňovaly nabití nových raket ráže 300 mm nebo starších raket ráže 158,5 mm. Na odpalování střel ráže 300 mm byla upravena rovněž část klecí montovaných na obrněné transportéry. Samohybné raketomety Panzerwerfer Všechny tažené raketomety měly jednu společnou vadu - jejich obsluhy nebyly nijak chráněny před palbou z pěchotních zbraní a střepinami granátů. V mnoha případech tato absence ochrany znemožňovala použití raket k přímé palebné podpoře útočících tankových formací. Jediným způsobem řešení tohoto problému bylo umístění raketometů na kolová nebo pásová obrněná vozidla. Nosič raketometu musel být tak velký, aby na něj bylo možno namontovat výzbroj a pod pancíř ukrýt obsluhu a alespoň nevelkou zásobu munice. Použité vozidlo muselo být rovněž schopno postupu souběžně s pásovými bojovými vozidly. Výroba polopásových transportérů a tahačů nestačila pokrýt požadavky armády, vhodný dopravní prostředek bylo proto třeba hledat jinde. Nabízela se možnost použití nákladních automobilů, na nichž byla zadní náprava s koly nahrazena pásovým podvozkem. Tato konstrukční úprava vznikla pro potřeby východní fronty, poněvadž německé nákladní automobily byly projektovány k použití na silnicích v Německu a sousedních státech. Transport po ruských cestách, které byly v zimě zaváté sněhem a během dešťů nebo tání se měnily v bahnité úvozy, byla schopna zprostředkovat pouze vozidla s housenkovými pásy. Nákladní automobily s polopásovou trakcí, označené jako Sd.Kfz. 3, vyvinuly firmy Ford-Werke Deutschland, Klöckner- Humboldt-Deutz, Opel a Daimler-Benz, které do roku 1944 dodaly celkem 21 960 těchto vozidel, jež byla známá pod společným názvem Maultier (mula). Za konstrukčně nejzdařilejšího zástupce této kategorie byl považován výrobek firmy Opel vycházející ze standardního nákladního automobilu Opel Blitz. Opel Maultier Polopásový model obdržel tovární označení 3,6-36S/SSM a vojenské označení Sd.Kfz. 3a. Namísto zadní nápravy v něm byl namontován pásový podvozek okopírovaný z britského tančíku Carden-Lloyd. Jeho konstrukce měla být prozkoumána ještě ve třicátých letech v době spolupráce mezi Německem a Sovětským svazem, který tehdy zakoupil tyto tančíky i licenci na jejich výrobu. Podle jiných pramenů bylo toto konstrukční řešení okopírováno z britských transportérů, které německá armáda ukořistila v roce 1940. Vozidlo vážilo 5930 kg a jeho vyšší hmotnost zvýšila rovněž spotřebu paliva z 30 l/100 km v kolovém modelu Blitz na 50 l/100 km v polopásovém modelu Maultier. Částečné použití pásů si vynutilo omezení jízdní rychlosti na 38 km/h, které přesto nezabránilo rychlému opotřebovávání mechanismu. Bylo vyrobeno kolem 4000 automobilů Opel Maultier, z nichž bylo 2 130 kusů posláno na východní frontu. 15 cm Panzerwerfer 42 (Sf.) auf Gleisketten Lastkraftwagen 2t Sd.Kfz. 4/1 Navzdory svým četným slabinám byl právě Opel Maultier vybrán za nosič raketového odpalovacího zařízení. Na podvozek automobilu byla namontována pancéřová korba podobné konstrukce jako korba obrněného transportéru. Spodní část korby byla svařovaná, horní část byla nýtovaná. Pancéřové desky vpředu, vzadu i na bocích měly stejnou tloušťku 8 mm, na podlaze a stropě 6 mm a na otočném podstavci raketometu 10 mm. Jeden velký obdélníkový průlez byl ve stro­pě a druhý v zadní desce. Primární výzbrojí vozidla byl rourový raketomet konstrukce Nebelwerfer-Zehnling 42 s deseti hlavněmi pro střely ráže 158,5 mm. Jeho podstavec byl namontován na střeše korby a umožňoval zaměřování v horizontální i vertikální rovině. V raketometu bylo převáženo deset raket a stejný počet raket tvořil zásobu munice převáženou uvnitř korby. Pro blízkou a protileteckou obranu bylo vozidlo vyzbrojeno kulometem MG 34 nebo MG 42 ráže 7,92 mm. Prototyp postavený na začátku roku 1943 měl po celé délce stejně vysoké bočnice a raketomet byl postaven dost vysoko. Takováto montáž výzbroje ztěžovala nabíjení, zvýšením siluety činila z vozidla snadnější cíl a zbytečně posunula nahoru jeho těžiště. Z tohoto důvodu byla na sériových strojích Sd.K fz. 4/1 horní část bočnic za řidičskou kabinou snížena na polovinu původní výšky. Informace o počtu vyrobených vozidel Panzerwerfer 42 se opět různí. Nejčastěji bývá uváděno 248 exemplářů v roce 1943, avšak některé prameny zmiňují pouze 188 exemplářů. Za pravděpodobnější je pokládán první údaj, poněvadž ve stejném roce bylo dodáno 232 muničních transportérů doprovázejících mobilní raketomety, a přitom produkce obou vozidel byla spuštěna souběžně. V roce 1944 pak bylo vyrobeno ještě 52 vozidel s raketomety a 57 doprovodných muničních transportérů. Mobilní raketomet Sd.Kfz. 4/1 měl čtyřčlennou osádku. V kabině seděli řidič a velitel, který zároveň obsluhoval radiostanici Fu.Spr.f. Anténa byla umístěna na přední stěně kabiny. Ve velitelské variantě vozidla byla instalována přídavná radiostanice s anténou na levém boku za kabinou. Nabíječ seděl v korbě za kabinou, ale kvůli stísněným podmínkám svého stanoviště musel za jízdy sedět v otevřeném průlezu, který byl zavírán pouze během palby. Střelec seděl na sedadle, které se otáčelo společně s podstavcem. V horizontální rovině mohla být palba nerušeně vedena v úhlu 270°. Přes řidičskou kabinu bylo odpalování střel velmi omezeno, poněvadž v tomto sektoru odměru nebylo možno používat kombinovaný zaměřovač a dálkoměr RA 35. Značně velký náměr raketometu od -12° do +80° umožňoval vedení palby i při bočním sklonu terénu. Zásobní rakety bylo možno nabíjet podle otočení hlavní buď přes průlez v zadní stěně korby, anebo přes horní průlez. Střelec odpaloval rakety elektrickou spouští. Přestože objem výroby nebyl příliš velký, bylo na vozidlech používáno až šest typů pojezdových kol čili všechny, které se montovaly na maultiery. Byla to lisovaná kola se čtyřmi otvory, plochá dvoudisková kola spojená dvěma nýty, plochá dvoudisková kola spojená čtyřmi nýty, kola se šesti paprsky, kola se šesti otvory a zesílením a zdvojená kola ze dvou vzájemně se nedotýkajících disků se šesti otvory. V každé postranici byly tři pancéřové schránky. Zpočátku nebyly vůbec zakryté, později byl nad všemi třemi umístěn dlouhý okap, aby do nich nepršelo, a nakonec dostaly dvířka chráněná shora individuálními krátkými okapy. Panzerwerfer 42 byl konstrukčně zdařilým vozidlem pro konkrétní bojové použití. V terénu měl lepší jízdní vlastnosti než sovětské samohybné raketomety BM-8 a BM-13 montované na nákladní automobily. Menší počet střel kompenzovala jejich větší přesnost a účinnost. Další výhodou byla možnost rychlého opětovného nabití a následně použití zásoby raket z doprovodného muničního transportéru. V podstatě hlavní vadou vozidla Sd.Kfz. 4/ 1 bylo omezení objemu jeho výroby. Došlo k němu, poněvadž podvozek firmy Opel měl být nahrazen novým nosičem schopným lépe překonávat terénní překážky. Ukázalo se však, že toto rozhodnutí bylo ukvapené a zbavilo armádu potřebné palebné podpory. Transportér raketové munice Gleisketten Lastkraftwagen 2t gepanzert (Munitionskraftwagen ) Tento stroj nesl označení Sd.Kfz. 4 a od bojové verze se lišil absencí výzbroje a osádkou redukovanou na tři vojáky. V korbě převážel 20 kompletních raket. Pozdější verze měly opět zvýšenou zadní část korby, aby se dovnitř vešlo 30 raket. Někdy bylo muniční vozidlo Sd.Kfz. 4 používáno k tažení raketometu Raketenwerfer 56. V takovém případě byla uvnitř převážena zásoba munice do této zbraně. 15 cm Panzerwerfer 42 (Sf.) auf schweren Wehrmachtsschlepper. Zmíněným nástupcem modelu Opel Maultier se měl stát těžký armádní tahač sWS (schwerer Wehrmachtsschlepper) vyvinutý v podniku Büssing-NAG. Tento stroj byl objednán v roce 1942 a podle plánů měl nahradit v té době používané třítunové a pětitunové tahače. Po konstrukční stránce sWS navazoval na dřívější polopásové tahače. Byl vyráběn od prosince 1943 ve dvou variantách - nepancéřované transportní a obrněné k přepravě munice nebo k nesení různých zbraňových systémů. Kabina a motorový prostor druhé varianty byly chráněny ocelovými deskami o tloušťce 6-15 mm. Tento obrněný tahač se neosvědčil. Dosahoval hmotnosti 13,5 t, což byla pro motor Maybach HL 42 TRKMS o objem u 4198 kubických cm a výkonu 73,6 kW (100 k) neúměrná zátěž. Proto sWS ani na silnici nepřekračoval rychlost 28 km/h, ale oproti maultieru měl alespoň delší dojezd do vzdálenosti 300 km. Navzdory překrývajícím se pojezdovým kolům, jejich odpružení torzními tyčemi a použití housenkových pásů o šířce 500 mm byly jízdní vlastnosti tahače v terénu horší, než se předpokládalo. Část vozidel transportní varianty byla využita ke stavbě samohybného protiletadlového děla Flak 43 ráže 37 mm chráněného 8 mm silným pancéřovým štítem. Méně běžný byl samohybný raketomet Nebelwerfer-Zehnling 42, jehož nákladový prostor byl vzadu chráněn pancéřovými deskami bezmála stejné výšky jako bočnice na přední části. Jelikož kabina sWS byla prostornější než v maultieru, našlo se v ní místo i pro nabíječe, podstavec s odpalovacím zařízením byl posunut dopředu a místo vzniklé v zadní části korby bylo využito k přepravě 40 zásobních raket. Objem výroby těžkých tahačů nebyl velký. V mateřském podniku a v kopřivnické továrně Ringhoffer-Tatra bylo do března 1945 dokončeno celkem 825 exemplářů sWS. Kolik z nich bylo vyzbrojeno raketomety, není známo, ale zaručeně to byl jen nevelký počet. 8cm Vielfachwerfer auf Maultier 40 Obrněný Opel Maultier byl použit ke stavbě ještě jednoho samohybného raketometu. Jednalo se v podstatě o multiplikovanou verzi typu Panzerwerfer 42 s odpalovacím zařízením pro 24 střel, jež bylo kopií sovětského raketometu BM-8. Němečtí konstruktéři okopírovali rovněž sovětskou střelu M-8, ale modifikací stabilizátorů dosáhli její autorotace. Díky tomu byla německá verze přesnější než originál. Ve Francii bylo v rámci příprav na obranu Atlantického valu těmito raketomety vyzbrojeno 12 kořistních obrněných polopásových tahačů Somua MCL francouzské výroby, které dostaly označení 8 cm Vielfachwerfer auf Fahrgestell Somua MCL S-303 (f). Pod stavec nesoucí vodicí kolejnice raket o délce 1860 mm pocházel z raketometu Panzerwerfer 42. Existovaly dvě verze vozidla, které neslo název 8 cm Vielfachwerfer (Sf.) auf Gleisketten Lastkraftwagen 2t (Maultier). Kabina prototypového exempláře byla prodloužena až za horní průlez, kdežto v sériové verzi mělo jít o standardní Panzerwerfer 42 lišící se jedině výzbrojí. Kromě toho byly kolejnice vybaveny aretací, která je zajišťovala během jízdy. Přinejmenším několik sériových exemplářů sloužilo u polních jednotek SS. Zpočátku nebyla plánována montáž vielfachwerferů na německé ani kořistní tahače a jako nosič měl sloužit výhradně francouzský střední tank Somua S35. Na jeden exemplář bylo instalováno 48 vodicích kolejnic ve čtyřech řadách, z nichž bylo možno v krátkém čase odpálit 96 raket, avšak testy prokázaly, že to není vhodná koncepce. Vozidlo bylo příliš vysoké a mělo problémy s manévrováním. Všechny uvedené typy raketometů, které nebyly zničeny v průběhu bojů, byly důkladně prozkoumány specialisty vítězných mocností. Ukázalo se, že němečtí konstruktéři dosáhli výrazného předstihu v konstrukci raket a v jejich přesnosti. Tento jejich náskok však nebyl nikdy plně využit v praxi, poněvadž taktická raketová výzbroj zůstala nedoceněna konzervativním velením armády, které favorizovalo hlavňové dělostřelectvo. Zdroj: Amercom s.a. internet
  9. Aaron Goldstein

    Příběh legendy - "Duck"

    Příběh legendy - "Duck" Obojživelný nákladní automobil GMC DUKW 353 Překonání i těch nejmenších vodních překážek při absenci mostů odjakživa komplikovalo pohyby vojsk. V dřívějších dobách mohlo jezdectvo vodní toky přebrodit, případně s pomocí koní i přeplavat, ale pro třeba jen omezeně mechanizované jednotky se i nehluboká říčka mohla stát vážnou překážkou. Vojsko pak muselo čekat na prostředky, které je přepraví na druhý břeh, a to pochopitelně zdržovalo jeho postup. K řešení tohoto problému měla přispět obojživelná vozidla. Mnoho armád kladlo hlavní důraz na možnost plavby bojových vozidel, například lehkých tanků a obrněných automobilů. Průkopníky v tomto směru byli Britové, kteří první obojživelný tank představili již v roce 1931, a později byla řada podobných strojů zkonstruována také v Sovětském svazu. Obtížněji vznikaly obojživelné obrněné automobily, poněvadž většina vozidel byla diskvalifikována již ve fázi prototypu, anebo nebyla zahájena jejich sériová výroba. Americká vojenská obojživelná vozidla do roku 1942 První obojživelný tank sice vyrobili Britové, avšak první obojživelné bojové vozidlo vzniklo ve Spojených státech. Jeho projektantem byl John Walter Christie, věhlasný, i když poněkud excentrický vynálezce a konstruktér. První verze jeho vozidla představená v roce 1921 byla v podstatě obojživelným samohybným dělem na šestikolovém podvozku. Navíc mohly být na tomto vozidle použity pásy nasazované na kola pro jízdu v těžkém terénu. Tato rarita byla vyzbrojena kanonem ráže 75 mm, pancíř byl snýtován z plátů o tloušťce 6,4 mm a pohon zajišťoval rovněž Christiem zkonstruovaný šestiválcový motor o výkon u 67 kW (90 koní) s třístupňovou rychlostní skříní. Vozidlo o hmotnosti 6,5 t dosahovalo na kolech rychlosti 50 km/h, na pásech 28 km/h a při plavbě 12 km/h. Na souši bylo řízeno otáčením prvního páru kol, ve vodě je poháněly dva velké šrouby, eventuálně běh pásů, a změn směru bylo dosahováno rozdílným otáčením šroubů a pásů. Během prezentace vozidlo přeplulo řeku Hudson. V následujícím roce byl stroj kompletně přestavěn. Korba byla prodloužena na 519 cm a hmotnost se zvýšila na 6,75 t. Přední kola by la posunuta dopředu, takže se značně prodloužil rozvor mezi přední a zadní nápravou. Tato verze měla náhon 6 x 4 a nepoužívala pásovou trakci. Podrobnější informace o tomto vozidle ovšem chybí, poněvadž bylo velmi brzy znovu přestavěno. Nová, částečně svařovaná a částečně nýtovaná korba měla délku 508 cm a byla výrazně zvýšena. Bylo zachováno dosavadní pohonné ústrojí a vrátily se pásy. Rychlost jízdy na pásech se nepatrně zvýšila na 29,8 km/h, ostatní parametry se nezměnily. Vozidlo mohlo být vyzbrojeno kanonem ráží 75 mm nebo 37 mm. Poslední vývojová verze byla armádě předvedena v listopadu 1923. Demonstrace se opět uskutečnila na řece Hudson a byl proveden rovněž test na moři, při němž bylo vozidlo spuštěno z paluby bitevní lodě USS Wyoming a doplulo k pobřeží. Bohužel ani armáda, ani námořní pěchota neprojevily zájem a prototyp byl zničen. Až do vstupu Spojených států do války pak nedošlo k žádným pokusům o výrobu obojživelných vozidel. Obojživelný tank konstruktéra Christieho z roku 1922 První prototypy vojenských obrněných automobilů se znovu objevily v roce 1942. Firma American Amphibian Car Company tehdy představila model Aqua-Cheetah s náhonem 4 x 4. Motor o objemu 3 772 cm3 byl umístěn nad zadní nápravou. Vozidlo bylo ve vodě poháněno jedním šroubem umístěným v tunelu společně s kormidlem a poměrně dobře plulo, ale vzhledem k nízké světlosti podvozku mělo špatnou průjezdnost terénem. Byly postaveny dva prototypy, které zůstaly až do roku 1949 na polygonu v Aberdeenu ve státě Maryland. Celkem brzy, již v roce 1941, byla armádě nabídnuta motorová obojživelná tříkolka Applegate Amphibian s řízeným zadním kolem. O tomto malém vozidle se nezachovaly podrobnější in formace, je známo pouze to, že bylo používáno ke kladení telefonních kabelů. Jiným prototypem vyvinutým v roce 194 1, ale rovněž odmítnutým armádou, byl automobil firmy Marmon-Herrington Companyz Indianapolis. Měl vpředu umístěný motor a karoserii svařenou z plochých plechů. 16. června 1944 navštívil na vozidle DUKW normandské pláže i král Jiří VI. Spolu s ním jsou ve vozidle i admirál sir Bertram Ramsay a První lord admirality admirál sir Andrew Cunningham[/i][/b][/center] Chyb učiněných při projektování tohoto modelu se snažil vyvarovat koncern Ford, který upravil k plavbě terénní automobil Ford GPW Jeep s náhonem 4 x 4. Model GPA Seagoing Jeep (námořní džíp), přezdívaný Seep, používal původní podvozek i pohonné ústrojí, dostal však novou karoserii proudnicového tvaru. Byly testovány třímístné i pětimístné prototypy, ale do výroby byla nakonec přijata čtyřmístná varianta. Sériové exempláře měly navíc zpevňující prolisy na bocích. Výkonné čerpadlo mělo odčerpávat vodu, která by se dostala dovnitř. K pohybu ve vodě měl námořní džíp vzadu šroub a směrové kormidlo. Při vlastní hmotnosti takřka 2 t dosahoval Ford GPA rychlosti 80 km/h na souši a 9 km/h ve vodě. Seep však v mnoha ohledech nesplňoval požadavky armády a nebyl považován za zdařilou konstrukci. Přesto bylo v letech 1942 a 1943 vyrobeno 12 774 automobilů tohoto typu, z nichž byla nicméně značná část předána spojencům. Naopak obojživelný nákladní automobil DUKW 353 byl tak úspěšný, že řadu let nedošlo ani k pokusům zkonstruovat nějaký konkurenční model. Vznik obojživelného nákladního automobilu Ačkoliv se zpočátku Spojené státy v ozbrojeném konfliktu mezi Spojeným královstvím a Třetí říší oficiálně neangažovaly, v amerických vládních kruzích panovalo přesvědčení, že vstup do války je nevyhnutelný. Bylo jen obtížné odhadnout, kdy k němu dojde. Navzdory tomu, že situace na frontách byla příznivější pro Německo, američtí vojenští stratégové vážně připravovali armádu k činnosti na evropském bojišti vedené ze základen ve Velké Británii. K vyloďovacím operacím však bylo zapotřebí obrovské množství techniky umožňující přepravit na kontinent dostatečný počet vojáků k dobytí a udržení předmostí. Úspěch bojových akcí pozemních vojsk dále závisel na bezproblémovém přísunu válečného materiálu. V první fázi vylodění před dobytím potřebných překladových přístavů bylo zásobování značně komplikované. Po naložení a připlutí z britských přístavů musel být veškerý materiál přeložen z transportních lodí na vyloďovací čluny a z nich pak na nákladní automobily, což byla časově a technicky velice náročná procedura. Za této situace byly potřebné dopravní prostředky, které by dokázaly transportovat zásoby z lodí bezprostředně na pláže nebo ještě dále do frontové linie. Ideálním řešením měly být obojživelné nákladní automobily. Samozřejmě potřebovaly specializovaná vyloďovací plavidla, z nichž by se daly spouštět na hladinu, to však nebyl neřešitelný úkol, poněvadž k připravovaným operacím se plavidla všeho druhu musela vyrábět masově. Obojživelné automobily měly být navíc schopny plavby na větší vzdálenosti a dopravovat zásoby bez dalšího překládání přímo z velkých nákladních lodí na otevřeném moři. Obojživelné vozidlo Aqua-Cheetah Jakmile bylo rozhodnuto o zahájení vývojových prací, bylo pro novou techniku naplánováno značně různorodé použití. V té době se konstruováním vojenských vozidel, hodnocením projektů a určováním směrů dalšího vývoje této techniky zabýval Národní obranný výzkumný výbor (NDRC - National Defense Research Committee), v němž působili inženýři, technici, projektanti a analytici zkoumající budoucí potřeby armády v oblastech výzbroje a transportu. Pečlivý výběr těchto kádrů zaručoval vysokou technickou úroveň vznikajících projektů. Prvním úkolem této instituce týkajícím se obojživelných dopravních prostředků byl návrh malého vozidla na podvozku džípu. Několik týdnů po skončení práce na tomto projektu začal jeho vedoucí Palmer Cosslett Putman organizovat nový tým pro náročnější úkol. Stavbu karoserie ve tvaru pontonu dostal na starost konstruktér a stavitel lodí Roderick Stephens Jr., spolumajitel loděnic Sparkman & Stephens Inc. Jeho spolupracovníky byli britský jachtař a specialista na plavbu na širém moři Dennis Puleston a poručík Frank W. Speir z výcvikového sboru záložních důstojníků (ROTC - Reserve Officers' Training Corps). Dalšími Putmanovými konzultanty byli zástupci Ford Motor Company, kteří měli navrhnout možnost i využití podvozků již vyráběných nebo připravovaných typů. V praxi ovšem spolupráce s firmou Ford skončila na modelu GPA. Do projektování nového obojživelného automobilu se následně zapojila ještě jedna instituce - Úřad pro vědecký výzkum a vývoj (OSRD - Office of Scientific Research and Development). Generál Montgomery ve vozidle DUKW při Operaci Husky - vylodění na Sicílii Bezprostředním impulsem k zahájení projekčních prací byla příprava na vyloďovací operaci v severní Africe zahájená již na začátku roku 1942. Putmanova skupina se tehdy rozhodla pro projekt velkého obojživelného nákladního vozidla schopného po opuštění transportní lodě překonat ve vodě určitý úsek, dorazit k pobřeží a samostatně vyjet na pláž. Přitom na souši mělo mít parametry srovnatelné s běžným nákladním automobilem a nemělo se od něho ani výrazně lišit svými rozměry. K pohybu po pláži muselo mít pochopitelně náhon na všechna kola. K usnadnění servisu byla navíc požadována maximální unifikace s již vyráběnými a používanými automobily. Ford GPW a z něho odvozený obojživelný Ford GPA Když se Putman seznámil s aktuální nabídkou dopravních prostředků, jako základ svého projektu preferoval výrobek koncernu General Motors Corporation pod označením GMC CCKW 353, v němž v kódu producenta první C znamenalo rok výroby 1941, druhé C označovalo konvenční kabinu, K náhon na všechna kola a W zdvojenou zadní nápravu. Tento model o nosnosti 2,5 t v terénu byl přijat za standardní nákladní automobil amerických ozbrojených sil. Po tomto výběru Putman aktivoval svůj tým a požádal výrobce o dodání motoru a podvozku. Pro konstrukci obojživelného automobilu byla definitivně zvolena varianta COE, tedy s kabinou nad motorem (cab over engine). Na zadních nápravách byla použita jednoduchá kola namísto zdvojených. Prototyp Hlavní projektant karoserie Rod Stephens se snažil minimalizovat konstrukční změny podvozku, aby mohla výroba obou typů automobilu probíhat souběžně. Technická dokumentace byla vypracována v rekordním čase, načež OSRD objednal čtyři testovací prototypy pro zkoušky. Na rozdíl od standardního nákladního automobilu měl obojživelný model tvar ocelového pontonu a centrální systém regulace tlaku v pneumatikách, který umožňoval jeho snížení při jízdě v písku a bahně a zvýšení při jízdě na zpevněném povrchu. Vedle toho měl samozřejmě zařízení k pohybu ve vodě. Pohon zajišťovala přídavná hřídel se šroubem a změny směru kormidlo. Výkonné čerpadlo mělo sloužit k odčerpávání vody, která by pronikla do vozidla, a pevnost karoserie měly zlepšit podélné prolisy na jejích bocích. Nad kabinou měla být namontována otočná lafeta pro kulomet ráže 12,7 mm. DUKW s nákladem Předložený projekt se představitelům ozbrojených sil příliš nezamlouval a stavěli se k němu přinejmenším skepticky. Nakonec přece jen 15. dubna 1942 odsouhlasili výrobu jednoho prototypu, po jehož otestování mělo padnout rozhodnutí o dalším osudu projektu. Stavbou zkušebního exempláře byla pověřena firma Yellow Truck & Coach, jedna z divizí společnosti General Motors ve městě Pontiac v Michiganu. Stavba byla zahájena 30. dubna 1942 a výsledný výrobek byl představen za 43 dnů. Prototypový automobil byl neprodleně převezen do armádního výzkumného střediska Fort Belvoir ve státě Maryland, kde měly proběhnout první testy. Od 12. do 26. června byly vedle zkušebních jízd v terénu prováděny rovněž zkoušky na vodě v zátoce Chesapeake a v Atlantském oceánu. Zároveň byly testovány i metody nakládání v armádním transportním středisku Fort Eustis (USATCFE - United States Army Transportation Center and Fort Eustis) ve Virginii. Celý cyklus prokázal mimořádnou způsobilost vozidla pro požadované úkoly při vyloďovacích operacích. Prototyp byl údajně použit při ostré záchranné akci u Provincetownu ve státě Massachusetts, kde v bouři uvázl na mělčině kutr pobřežní stráže (USCG - United States Coast Guard). Za silného deště, větru a vlnobití bylo obojživelné vozidlo jediným záchranným prostředkem, který dokázal proniknout k poškozené lodi a dopravit sedm námořníků do bezpečí. Tato úspěšná akce učinila obrovský dojem na dosavadní pochybovače. Pozitivní posudky daly popud k první objednávce na 2 000 exemplářů. Vozidlo obdrželo označení DUKW, v němž D znamenalo rok zařazení modelu do služby, tedy 1942, U označovalo obojživelnou karoserii, K automobil s přední poháněnou nápravou a W zdvojenou zadní poháněnou nápravu. Velmi rychle však stroj dostal podobně vyslovovanou přezdívku Duck (kachna). Sériová výroba Sériová vozidla byla vyráběna v podniku Yellow Truck & Coach souběžně s automobily CCKW 353. Celkem vzniklo 21 147 obojživelných automobilů, přičemž v průběhu výroby nedošlo prakticky k žádným podstatným konstrukčním změnám. Karoserie vozidla ve tvaru pontonu vyrobená ze svařovaných plechů byla dvojitá pro dosažení dostatečné vztlakové síly. Předsunutá příď měla zajistit výtlak potřebný k vyrovnání hmotnosti motoru. Výška tzv. volného boku dosahovala 610 mm a hloubka karoserie 1290 mm. Vnitřní bočnice nákladového prostoru byly zvýšeny. Detail palubní desky s ukazatelem tlaku v pneumatikách Kormidlo bylo ovládáno volantem a k pohotovějším změnám směru přispívalo současné natáčení předních kol. Nepancéřovaná karoserie neposkytovala osádce ochranu, poněvadž plechy, z nichž byla vyrobena, měly tloušťku od 1,6 mm do 3,2 mm. Řidič seděl natolik vysoko, aby viděl terén před vozidlem. Jeho sedadlo bylo poněkud pootočeno doprava. Vedle něho bylo druhé sedadlo pro velitele vozu nebo pro instruktora při výcviku. Vpředu měla kabina dvoudílný větrný štítek, který bylo možno sklápět dopředu, a po stranách byla trojúhelníková, rovněž sklopná okénka. Před deštěm a sněhem chránila osádku skládací plátěná střecha. Také na oblouky nad nákladovým prostorem bylo možno napnout nepromokavou plachtu. Běžný náklad činil 2 427 kg, ale namísto něj mohl automobil převážet 25 vojáků s plnou polní výbavou nebo šest raněných na nosítkách. Některé exempláře měly před kabinou instalován přídavný kryt ze silného plechu s vyřezaným průzorem sloužící k rozrážení vln. Na každý čtvrtý exemplář byla montována otočná lafeta M36 pro velkorážní kulomet M2HB ráže 12,7 mm a v takovémto vozidle bylo sedadlo vedle řidiče vyhrazeno pro kulometčíka. Zadní část automobilu tvořil plovák s otvorem pro tunel šroubu. Nahoře na zádi byl namontován naviják o tahu 9 t. Výroba GMC DUKW 353 Jinak mělo vozidlo vnější výbavu běžného automobilu, např. reflektory a ostatní světla. V případě potřeby bylo možno instalovat infračervené světlomety pro jízdu v noci. Tažné háky byly umístěny uprostřed vpředu i vzadu. Nebyla používána vlečná lana, nýbrž řetězy. Namísto nárazníků byly na vozidlo zavěšovány tzv. fendery čili odrazníky používané na bocích lodí. Kola automobilu měla boční kryty, které však byly zpravidla demontovány. Pro případ prostřelení nebo proražení karoserie byl automobil vybaven čerpadlem Higgins o výkonu 260 galonů čili 984 l za minutu, které jej mělo udržet na hladině i s dírou v karoserii o průměru dvou palců, tedy 51 mm. Jako záloha byla ve vozidle také ruční pumpa o výkonu 50 galonů čili 189 l za minutu. Nosnost automobilu postačovala k transportu houfnice M2A1 ráže 105 mm, což umožňovalo dělostřeleckou podporu pěchoty již během první vlny vylodění. Na souši mohl automobil DUKW tuto zbraň rovněž táhnout. V případě potřeby mohla být z houfnice vedena palba již během transportu. K její náležité stabilizaci byl vyvinut přepravní podstavec, byly však omezeny pohyby hlavně. Při palbě na pevnině musela být zabrzděna kola, a navzdory tomu zpětný ráz couvl s vozidlem o více než půl metru. Detail hnací části pro pohyb ve vodě K pohotovému nakládání a především vykládání houfnice byl potřebný jeřáb. Nejjednodušším řešením, jež se uplatnilo i v praxi, byla instalace takového zdvihadla na druhý obojživelný automobil. Na záď vozidla byl namontován vysoký rám ve tvaru písmene A, mezi jehož rameny u základny byl umístěn vrátek s lanem. V požadované pracovní poloze udržovala celý rám jeřábu dvě kotvicí lana upevněná na přídi vozidla. Kladka na vrcholu rámu sloužila k provlečení lana zvedajícího náklad. Po nadzvednutí houfnice zpod ní automobil vyjel a zbraň byla postavena na zem. V roce 1942 byly rámy jeřábu ještě vyráběny ze dřeva, ale v roce 1943 již byly montovány rámy kovové. K transportu těžších břemen byla dvě vozidla spojována nákladovou platformou umožňující plné využití výtlaku. Tímto způsobem mohla dvojice obojživelných automobilů přepravit na pevninu velký nákladní automobil, těžké dělo, a dokonce lehký tank. Takovýto katamarán měl přitom lepší manévrovací schopnosti než klasická bárka. Ke stavbě mostů byly používány sestavy tří vozidel. Automobil sloužící k přepravě barelů byl dodatečně vybaven dvěma trámy, po nichž byly barely kouleny dolů, kdežto k vykládce beden byly používány dva široké žlaby, takže nebyly potřebné žádné složité mechanismy. Za účelem zvýšení transportních možností byl v roce 1944 zkonstruován dvoukolý plovoucí přívěs krytý plachtou. Měl nosnost 2,5 t a pod označením WTCT-6 jej dodávala firma Cleaver-Brooks. Byl určen jak pro automobily DUKW, tak pro obojživelné transportéry LVT (Landing Vehicle Tracked). Automobil DUKW mohl rovněž táhnout plovoucí speciální přívěs pro dopravu vody a paliva skládající se ze dvou spojených kol s normálními pneumatikami a nádrže, která byla naplněna pohonnými hmotami nebo vodou. Na hladině přívěs udržoval vztlak dvouplášťové nádrže. Vyrobená vozidla GMC CCKW 353 a GMC DUKW 353 na továrním dvoře V průběhu příprav na vylodění v Normandii byl jistý počet obojživelných automobilů vybaven vysouvacím hasičskými žebříky. Měly sloužit k výstupu vojáků na pobřežní útesy při útocích na německé dělostřelecké bunkry, ale nakonec nebyly skoro vůbec použity. V rámci příprav na operaci byla brána v úvahu také eventuální nutnost přejezdu velmi měkkého podloží. S ohledem na tuto možnost vznikla verze Mat Laying DUKW, sloužící k pokládání ocelové rohože o délce 91,5 m. Z přepravníku v nákladovém prostoru byla srolovaná rohož odvíjena, posouvána dopředu přes obloukový rám nad kabinou a kladena na zem před přídí vozidla. Jednalo se však o příliš neohrabané zařízení, které se nedočkalo sériové výroby. V nevelkém počtu byly používány obojživelné auto­ mobily vyzbrojené raketomety T44 pro 120 neřízených raket ráže 114 mm. Firma GMC prováděla rovněž testy s vozidlem vybaveným stěžněm a plachtou. Takovýto tichý způsob pohonu by za příznivého větru umožnil pod rouškou tmy nebo mlhy nepozorované přiblížení ke břehu. Ani tato metoda nebyla v praxi nikdy použita. Flying Duck (létající kachna) Flying Duck V roce 1955 se uskutečnila série pokusů s uplatněním vozidel na podvodních nosných křídlech. Na jeden exemplář DUKW byly instalovány výsuvné nosníky pro křídla a dva hnací šrouby. Pohonnou jednotkou byla plynová turbína Lycoming T-53 o výkonu 645 kW (865 koní). Obojživelné vozidlo poháněné standardním motorem a šroubem nepřesáhlo kvůli odporu vody rychlost 8 km/h. Při zapnutí turbíny a dosažení rychlosti 21 km/h se vozidlo částečně vynořilo z vody a při testech v Miami dosáhlo maximální rychlosti až 80,5 km/h. Takto modifikovaný „létající " automobil DUKW vážil 11,8 t. Superduck Vozidlo XM147 DUKW "Superduck" Výroba vozidel DUKW byla ukončena v roce 1945, kdy bylo jasné, že i když se tento obojživelný automobil osvědčil, bude třeba vyvinout jeho modernějšího nástupce. První pokus o stavbu nového vozidla podnikla firma GMC v roce 1953. Obojživelný automobil XM 147 byl v podstatě modernizovaným modelem DUKW Vozidlo vzniklo na základě nového armádního nákladního automobilu M135/ M211 o nosnosti 2,5 t, který byl poháněn šestiválcovým motorem Model 302 o objemu 4 949 kubických cm a výkonu 108,1 kW (145 koní). Po­ hyb ve vodě zajišťovaly dva šrouby. Vozidlo mělo o něco hlubší karoserii a nová kola o rozměrech 12,5 x 20" přizpůsobená k jízdě po měkkém písku. Příď byla poněkud změněna, světlomety zapuštěny do karoserie a kabina dostala pevnou plechovou střechu. Užitková nosnost se zvýšila na 4 t. Při zkouškách v červenci 1953 se prototyp potopil, ale byl vyzvednut a od března 1954 jeho testy pokračovaly na polygonu v Aberdeenu. Do sériové výroby se nakonec „superkachna" nedostala z důvodu změny doktríny a tím i technického vybavení námořních výsadkových sil. Nasazení V době spuštění sériové výroby se objevil závažný problém. Podle počátečního předpokladu měly být všechny plovoucí prostředky, které se zúčastní vyloďovacích operací, organizačně podřízeny válečnému námořnictvu. Jeho velení však prohlásilo, že obojživelné nákladní automobily jsou armádními dopravními prostředky pro potřeby pozemních vojsk, a odmítlo pro ně vyčlenit potřebný personál. Za této situace byli členové osádek vyhledáváni u pozemních jednotek. Výběr se v první řadě soustředil na ženijní sbor (Corps of Engineers) a dopravní sbor (Transportation Corps). Vybraný personál měl absolvovat dvou až třítýdenní kurs. Velitelem výcviku byl jmenován plukovník Daniel Noce. Teoretická výuka budoucích řidičů obojživelných automobilů zahrnovala základy navigace, signály používané armádou a námořnictvem i obsluhu infračervených a ultrafialových přístrojů používaných při nočních akcích. K zefektivnění výcviku bylo zorganizováno ženijní obojživelné velitelství (EAC - Engineer Amphibian Command), v jehož čele stál čerstvě povýšený brigádní generál Noce. Novému velitelství bylo podřízeno 18 ženijních pluků, jejichž příslušníci procházeli výcvikem osádek vyloďovacích vozidel, a sedm technických praporů. Dne 9. května 1942 bylo otevřeno nové výcvikové a školicí centrum na základně Camp Edwards v Massachusetts a 10. června v něm byl zahájen výcvik prvních osádek, do nichž byli vybráni vojáci z 37. ženijního bojového praporu (37th Engineer Combat Battalion), 87. ženijního praporu těžkých pontonů (87th Engineer Battalion - Heavy Pontons) a šesti bojových zásobovacích rot (CSS - Combat Support Companies). Velitelský kádr tvořili příslušníci námořnictva a pobřežní stráže. Podařilo se shromáždit kolem 400 vojáků, kteří měli z dřívějška alespoň základní znalosti plavby, a pokračovalo rekrutování personálu s podobnými zkušenostmi. Dne 15. června bylo zahájeno formování 1. ženijní speciální brigády (1st Engineer Special Brigade). Podle tabulkového stavu měla mít takováto jednotka 34 důstojníků, 20 poddůstojníků a 6 266 vojáků. Detail lafety pro kulomet M2HB na vozidle GMC DUKW 353 Ještě koncem června začalo formován í 2. brigády a na začátku srpna 3. brigády. Do konce prosince mělo u EAC sloužit 2 899 důstojníků a 37 651 poddůstojníků a vojáků. První vozidla DUKW, které velitelství EAC obdrželo, poslal jeho nový velitel plukovník Walter David Luplow do podřízených výcvikových center na kalifornském pobřeží. Tam byly v praxi ověřovány možnosti obojživelných automobilů a odhalovány konstrukční nedostatky, které byly pohotově odstraňovány hned na výrobní lince. Již v srpnu 1942 opustila Spojené státy 1. ženijní speciální brigáda, zatímco 2. brigáda nadále pokračovala v intenzivním výcviku na Floridě a v Kalifornii před plánovaným nasazením v Tichomoří. V polovině ledna 1943 byla i 2. brigáda kompletně vybaven a vozidly a poslána do Austrálie. Obojživelné automobily DUKW byly poprvé operativně použity v březnu při vylodění u Nouméy na Nové Kaledonii a poprvé ostře nasazeny během bojů o Šalamounovy ostrovy a město Lae na Nové Guineji. Při dobývání přístavu Arawa na ostrově Bougainville byly nasazeny též exempláře vyzbrojené raketomety T44. Vozidlo GMC si poradilo i v písčitém terénu pobřežních pláží Plánované zakázky na obojživelné automobily byly tak velké, že armádní dopravní sbor (Transportation Corps) zřídil v lednu 1943 na základně Fort Story ve Virginii velké výcvikové středisko a další dvě byla založena v březnu. Teoretická výuka zabrala několik týdnů a praktický výcvik trval měsíc, poté byli absolventi na pět týdnů přiděleni k výcvikovému pluku. Největším problémem výcvikových středisek byl nedostatek techniky; jejich potřeby byly plně uspokojeny teprve v průběhu roku 1944. Mezitím byla zřízena rovněž škola pro instruktory. Vedle zmíněných brigád byly organizovány také samostatné roty obojživelných automobilů (Amphibian Truck Companies). Na území Spojených států bylo zformováno 51 těchto jednotek, u nichž sloužilo celkem 316 důstojníků a 9 028 poddůstojníků a vojáků, na zámořských základnách bylo postaveno 19 rot, u nichž sloužilo celkem 118 důstojníků a 3 367 poddůstojníků a vojáků. Ve stavu každé roty bylo šest důstojníků a 177 poddůstojníků a vojáků. Vozidlo GMC DUKW 353 přepravující houfnici Organizačně se skládala z velení, zásobovacího oddílů a tří čet. Každá četa měla k dispozici tři vozidla DUKW, z toho jedno vyzbrojeno kulometem ráže 12,7 mm. Dalšími dvěma vozidly disponovalo velitelství roty. Osádku každého obojživelného automobilu tvořili tři vojáci. Rota byla navíc vybavena šesti normálními nákladními automobily o nosnosti 2,5 t, pětitunovým přívěsem, automobilem s cisternou o objemu 9 450 l, vyprošťovacím tahačem, užitkovým automobilem o nosnosti 0,75 t a čtyřmi džípy. Do konce roku 1944 byly roty podřízeny zásobovacím praporům vyloďovacích vojsk, ale pak začalo být organizováno 15 praporů obojživelných automobilů. Po prvním úspěšném nasazení v Tichomoří začala být stavěna 4. ženijní speciální brigáda určená pro operační činnost v Evropě. Nejdříve byla v rámci příprav na vylodění na Sicílii poslána v červnu 1943 do severní Afriky. Toto vylodění pod názvem operace „Husky" bylo provedeno za nepříznivého počasí a hlavně v první fázi při něm panoval absolutní chaos. Za těchto podmínek se však projevila mimořádná efektivita vozidel DUKW, jejichž osádky zajistily vojskům na souši alespoň minimální zásobování a kromě toho se staraly o evakuaci raněných a zajatců. Během dalšího námořního výsadku u Salerna bylo nasazeno 400 kusů DUKW Ihned po přistání prvních jednotek na vyloďovacích člunech jim začaly obojživelné automobily přivážet houfnice, protitanková děla a munici. Po dobytí Neapole se v městském přístavu shromáždilo 600 automobilů DUKW. Dvojice DUKW jako katamarán přepravuje letoun P-38 Lightning Vylodění v Normandii v rámci operace „Overlord" se mělo zúčastnit 12 rot obojživelných automobilů DUKW na pláži „Omaha" a sedm rot na pláži „Utah". Vozidla byla spuštěna na vodu 22,5 km od pobřeží a v prvních dnech invaze přepravovala zásoby z lodí na pláže nepřetržitě 24 hodin denně. Během tří dnů ztratily pouhé tři roty 41 strojů. Poslední operací v Evropě s účastí 370 obojživelných automobilů DUKW byla přeprava přes Rýn v březnu 1945. V období od 6. června 1944 do 8. května 1945 bylo Spojencům v Evropě dodáno 15 750 000 t zásob, z nichž bylo 3 050 000 t dopraveno vozidly DUKW. V Tichomoří například během bojů o ostrov Bougainville převezla pouze 451. rota obojživelných automobilů za jediný den 2 500 t nákladu. Vylodění na Filipínách se zúčastnilo 13 rot obojživelných automobilů. V dubnu 1945 převezlo za jediný den 20 automobilů DUKW z 813. roty na vzdálenost 15 km mezi transportními loděmi a pobřežím filipínského ostrova Leyte u města Tacloban 1847 t nákladu. Většina filipínských přístavů byla pro americké loďstvo nepoužitelná, takže bez obojživelných automobilů by vyloděná vojska nebylo možno zásobovat. Tento úspěch byl zaplacen velkými ztrátami - jen během prvních pěti dnů invaze byla ztracena více než polovina nasazené techniky. Poslední operací s účastí obojživelných automobilů na pacifickém bojišti byla operace „Iceberg", při níž přivážely vojáky rovnou do první linie bitvy o Okinawu. Jeden ze čtyř exemplářů DUKW 353 vybavených 25 m dlouhým hasičským žebříkem. Na konci byla namontována dvojice kulometů ráže 7,7 mm k palebné podpoře výsadku. Do konce druhé světové války bylo pro americkou armádu postaveno 70 rot obojživelných automobilů, u nichž sloužilo celkem 12 829 lidí. Navíc byl zorganizován i jeden prapor s 87 vozidly pro sbor námořní pěchoty (Marine Corps). Tento útvar byl rozdělen na čety přidělené k jednotlivým praporům obojživelných transportérů LVS. Vedle amerických ozbrojených sil používala automobily DUKW rovněž vojska Spojenců. Do Velké Británie bylo dodáno přibližně 2 000 vozidel, z nichž byly zformovány roty po 120 vozidlech. Austrálie obdržela 535 kusů, Kanada asi 800 kusů a Sovětský svaz 586 kusů, podle nichž po válce zkonstruoval vlastní typ ZiL-485 BAV (bolšoj automobil vodoplavajuščij). Přesný počet vozidel dodaných francouzským vojskům není znám. 7. června 1944 byl vozidlem DUKW dopraven na normandské pobřeží i generál Bernard Law Montgomery Americké obojživelné automobily DUKW se dočkaly bojového nasazení i během války v Koreji, kde zajišťovaly zásobování zejména při obraně pusanského perimetru a při vylodění u Inčchonu. Definitivně je americká armáda vyřadila v polovině šedesátých let minulého století. Britské automobily DUKW zůstaly ve službě až do roku 1974, avšak čtyři stroje používá dodnes ke cvičným účelům 11. zkušební a výcviková obojživelná švadrona 1. útočné skupiny námořní pěchoty (11 Amphibious Trials and Training Squadron /1 Assault Group Royal Marines) na základně Arromanches Camp v Instow v hrabství Devon. Francie nasadila svoje vozidla během indočínské války v padesátých letech, na začátku sedmdesátých let některá z nich modernizovala a poslední z nich bylo vyřazeno v roce 1982. Značné množství vyřazených exemplářů převzaly policejní a hasičské sbory řady států. Některé z nich zůstaly ve službě do jedenadvacátého století, jiné jsou i v současnosti provozovány civilními subjekty. TTD obojživelného automobilu GMC DUKW 353 Hmotnost: plně vybavené vozidlo: 6,75 t + náklad 2 426 kg. Osádka: 2-3 osoby Rozměry: Délka: 9 445 mm Šířka: 2 514 mm Výška bez výzbroje: 2 682 mm Výška s výzbrojí: 3 060mm. Světlá výška podvozku: 267 mm Hnací soustava: Zážehový řadový kapalinou chlazený OHV šestiválec GMC 270 o nominálním výkonu 67,8 kW (91 koní), maximálním výkonu 74,5 kW (100 koní) a objemu 4 424 kubických cm Převodovka Warner s ozubenými koly (5 rychlostí vpřed + 1 vzad) Rozvodovka (2 rychlosti - pro jízdu na silnici a jízdu v terénu) Jednokotoučová suchá spojka lnland 754379 o průměru 292 mm Převodové ústrojí pohánějící šroub Palivo: Olovnatý benzin Zásoba 151 I Maximální dojezd na souši: 640 km Maximální dojezd ve vodě: 93 km Výzbroj: Kulomet Browning M2HB ráže 12,7 mm na každém čtvrtém vozidle Podvozek: Náhon 6 x 6 Řízená přední kola Pneumatiky 11x 20 nebo 11x 18 Rozvor náprav 4 170 mm Odpružení vpředu: pružnice z listových per + tlumiče Odpružení vzadu: pružnice na ramenech náprav Hydraulické brzdy s pneumatickými posilovači na všech kolech Pomocná mechanická brzda na převodovce Centrální systém regulace tlaku v pneumatikách Pohon ve vodě: Třílopatkový šroub o průměru 635 mm Řízení ve vodě kormidlem a natáčením předních kol Výkony: Maximální rychlost na silnici: 72 km/h, krátkodobá 80 km/h Maximální rychlost ve vodě: 8 km/h, krátkodobá 10,5 km/h Ekonomická rychlost: na souši 56 km/h Stoupání 38° Sjíždění 25° Kolmé překážky 0,45 m Zdroj: Amercom s.a. http://www.war44.com/showthread.php?t=2132 http://www.us-militaria.com/vehicules/vehicules-legers/gmc-dukw-353.html http://www.o5m6.de/gmc_dukw353.html http://www.odt.sk/dukw.html http://www.dday-overlord.com/eng/gmc_dukw_353.htm http://www.univem-paris.com/en/galerie/gmc-dukw-353-amphibious/ http://forum.valka.cz/topic/view/12715/DUKW https://en.wikipedia.org/wiki/DUKW
  10. To mi připomnělo: Ementál má díry... Díra je místo, kde chybí sýr... Čím více sýra, tím více děr... Čím více děr tím méně sýra... Čím více sýra, tím méně sýra...
  11. Auta mají v dnešní době tolik „praktických“ funkcí...
  12. Aaron Goldstein

    Subnautica - Zdarma

    Jasně... To byla jen má reakce na tu žádost o návod... Ale na takovéhle situace asi žádný návod není... tisíckrát jsem umřel, než jsem to dohrál... Z čehož vyplývá, že jsem to nehrál na nejtěžší obtížnost (smrt je definitivní konec)... Ale jinak je ta hra záživná a graficky (IMHO) naprosto parádní... Kolikrát jsem jen plaval a kochal se, než abych dával pozor a něco mě sežralo...
  13. Aaron Goldstein

    Subnautica - Zdarma

    Hru jsem dohrál a na žádný zádrhel si nepamatuju... Na čem jsi se zasekl???
  14. Aaron Goldstein

    AW - Krčma "U tankána"

    Byla vytvořena sekce s automatickým importem oficiálních novinek (v angličtině)... https://www.worldofwars.cz/index.php?/forum/570-novinky-z-ofika-v-eng/
  15. Přijedou maníci s hovnocucem a jako normálně musejí odčerpat septik. Jenže po chvíli se z mašiny ozve rachotání a pak ticho. Obhlížejí auto a zjistí, že je v pořádku. Ucpala se ale hadice, vytáhnout nejde, takže jeden prostě musí dolů. Jde ten, co tomu víc rozumí - 50tiletý zkušený hovnocucář. Plácne tam sebou v trenkách, ponoří se, za chvíli se vynoří, vyplivne sračky a říká tomu druhému: Mladej, podej mi hasák. Dostane ho, ponoří se, po chvíli se zase vynoří, vyplivne sračky a chce kladivo. Zase ho dostane, za čas se vynoří, vyplivne sračky a chce pro změnu šroubovák. Zase se ponoří, vynoří, vyplivne sračky. Vysápe se ven, spustí mašinu a jede to dál. Pak s jistou hrdostí v hlase povídá: Vidíš to mladej, dobře se uč, nebo budeš celej život jen podávat nářadí!
  16. Aaron Goldstein

    Pagan Online

    Zatím zkusíme jen provizorní vlákno... Pokud bude nějaký velký zájem o tuto diablovku z dílny Wargamingu, tak uděláme standardní sekci... Aktuálně se spouští uzavřená beta... Servery naskočí v pátek 18.1.2019 v 07:00 UTC, tzn 08:00 našeho času a poběží do pondělí 21.1.2019 do 07:00 UTC, tedy 08:00 našeho (SEČ)... O kódy do uzavřené bety můžete žádat ZDE Wargaming oznamuje zbrusu novou hru ve svém portfoliu Pagan Online. Intenzivní akční RPG od vývojářů z Mad Head Games hrané z izometrického pohledu postaví hráče proti hordám divokých nepřátel, starověkých pomstychtivých bohů a nabídne jim démonické nepřátele založené na předkřesťanské mytologii. Ve hře Pagan Online se hráči dostanou do lítých bojů a čeká na ně spousta krvavých bitev, ale také několik herních režimů s různě obtížnými úrovněmi. Obsah bude průběžně aktualizován včetně epizod nazvaných Battle Chapters.Pagan Online nabízí opravdu celou řadu výzev, které je nutné překonat.
×
×
  • Create New...