AW - Ve vývoji: PTZ-89

[Ashadak]

Nový čínský prémiový stíhač tanků PTZ-89 se zařadí do rodiny čínských vozidel v rámci aktualizace 0.22. Na první pohled se nijak neliší od ostatních kolových stíhačů(až na to, že má pásy) stejné úrovně. Jeho vývoj však odlišný byl, protože na rozdíl od jiných vozidel stejné koncepce byl PTZ-89 (někdy označovaný Type 89) vyvíjen už od začátku jako čistokrevný stíhač tanků.

 

V sedmdesátých a počátkem osmdesátých let si Číňané uvědomili, že jejich bitevní tanky (tvořené převážně modernizovanými verzemi starého tanku Type 59) byly příliš zastaralé. Dokazovala to především špatná výkonnost čínských strojů prodaných do zahraničí. Dalším problémem byla i slabá čínská munice typu HEAT, která nedokázala spolehlivě prostřelovat nové generace bitevních tanků s kompozitním nebo vrstveným pancířem.

 

 

Situaci by samozřejmě vyřešil vývoj nového bitevního tanku a k tomu také došlo(řada Type 80). Číňané však věděli, že vývoj potrvá příliš dlouho. Bylo potřeba rychlé a dočasné řešení.

 

V sedmdesátých letech 20. století se při zvažování výzbroje pro budoucí bitevní tank Číňané rozhodli, že munice typu HEAT se stane brzy neúčinnou, proto se rozhodli dát přednost kinetické munici s co možná nejvyšší úsťovou rychlostí. Na první pohled by se mohlo stát, že se inspirovali sovětskými vozidly. Bohužel ani po celém desetiletí od čínsko-sovětského konfliktu v roce 1969 nebyly vztahy mezi oběma zeměmi příliš dobré a stále bylo cítit určitě napětí. Tento konflikt ovlivnil i vývoj čínských děl, cílem bylo vyvinout dělo schopné prorážet čelní pancíř tanku T-72 na vzdálenost 2000 m. Číňané si od toho slibovali získání dostatečné palebné síly na vzdorování sovětským typům vozidel své doby a i těm, která měla přijít v následujících letech.

 

Číňané hledali inspiraci i v západní technice. Proběhla i nějaká tajná vyjednávání se Západním Německém k získání kopie děla s hladkým vývrtem Rheinmetall L/44 ráže 120mm, kterým byly vybaveny německé tanky Leopard. Dělo patřilo ve své době ke špičce a proto se Čína snažila získat tuto technologii všemi dostupnými prostředky, včetně špionáže. Bohužel se nezadařilo.

 

Dalším krokem byl samostatný vývoj děla ráže 120 mm a to na základě sovětského typu U-5TS ukořistěného z tanku T-62. Vývoj byl oficiálně oznámen v roce 1978 pro dvě třídy vozidel, a to bitevní tanky a samohybná děla. Typ určený pro bitevní tanky nakonec vyústil ve vznik prototypu vozidla WZ-1224.

 

Požadavky na nový typ děla nebyly příliš skromné. Zbraň měla být schopna prostřelit jakýkoliv sovětský nebo západní bitevní tank. První tři prototypy byly vyrobeny v roce 1979 a zkoušky probíhaly od února 1979 do října 1980. Během nich bylo vystřelo a testováno až 1000 různých druhů munice. Vývoj byl oficiálně ukončen v roce 1981 a výsledkem byl prototyp označený 82-14 jako vzor pro sériovou výrobu. Toto dělo bylo schopné proniknout 120 mm ocelovým pancířem skloněným pod úhlem 68 stupňů (úsťová rychlost 1300 m/s) nebo kompozitním pancířem o síle 204 mm skloněným pod úhlem 68 stupňů (úsťová rychlost 1411,2 m/s).

 

 

Počátkem osmdesátých let však přišel nečekaný politický zvrat. Sovětský svaz a Čína se staly přáteli. Mělo to samozřejmě dopad i na vývoj vojenských technologií. U bitevních tanků bylo rozhodnuto, že přece nebudou osazeny „imperialistickou“ ráží 120 mm, když jsou tu sovětské zbraně ráže 125 mm. Byly tu ještě další silné argumenty:

• Sověti uvolnili plány na automatický nabíjecí mechanismus pro děla ráže 125 mm.
• Sovětská děla ráže 125 mm byla schopna odpalovat řízené rakety(západní typy ne)

A samozřejmě selhání vozidla WZ-1224 ve fázi testů k tomu také pomohlo.

 

Otázkou zůstalo, co dělat s celým výzkumem a vyrobenými děly ráže 120 mm. Odpověď se objevila záhy, bylo rozhodnuto využít zbraň pro přechodný projekt stíhače tanků. Toto vozidlo by bylo k dispozici rychleji než skutečný moderní bitevní tank. Ve vývoji zbraně se bude dále pokračovat tak, aby se zvýšila jeho výkonnost.

 

Vývoj dostala za úkol společnost NORINCO, první prototyp nového stíhače tanků byl postaven v roce 1984 a první střelecké zkoušky proběhly ve stejném roce. Zbraň se dočkala řady vylepšení a během testování v roce 1985 bylo schopná proniknout (pomocí munice vlastní výroby APFSDS) 450 mm ocelí ve vzdálenosti 2 km. Zkoušky skončily v roce 1987 a dokonce roku 1988 byla zahájena sériová výroba.

 

 

Vozidlo bylo poměrně jednoduché konstrukce. Vážilo 31 tun a základ tvořila korba samohybného děla Type 83 (čínský ekvivalent sovětského systému Akatsiya). Lehké pancéřování bylo schopné posádku(4 mužů) ochránit pouze před střelbou z ručních zbraní - jeho skutečná síla není známa, ale pravděpodobně se pohybuje jen mezi 15-25 mm oceli. Vozidlo bylo také chráněno odpalovačem kouřových granátů, ochranou NBC a automatickým hasicím systémem. Bohužel podvozek nebyl konstruován pro velká zatížení a neumožňoval instalaci dalšího zařízení, aniž by to nemělo negativní dopad na celkový výkon a spolehlivost.

 

Nejdůležitější součást vozidla byla umístěna uvnitř plně otočné věže. Čínské dělo ráže 120mm L / 50 bylo schopné střelby všemi druhy 120 mm munice, včetně APFSDS, HE a HEAT. Ve své standardní verzi bylo schopné pomocí střeliva APFSDS dosáhnout úsťové rychlosti až 1660 m/s a maximálního dostřelu 2500 metrů.

 

V rozporu s tvrzením některých západních zdrojů byla zbraň plně stabilizovaná. Vozidlo však bylo opatřeno pouze základním systémem řízení palby (ačkoli byl tento systém vybaven přístrojem pro noční vidění a laserovým dálkoměrem). Stručně řečeno, co se týče přesnosti bylo horší než moderní bitevní tank.

 

Dělo se nabíjelo ručné (součástí byl poloautomatický nakládací asistent), rychlost střelby se zkušeným nabíječem pohybovala okolo 10 ran za minutu. Dělo může dosáhnout elevace +18 stupňů a deprese -5 stupňů. Tyto parametry umožňují účinně využívat terén jako úkryt. Vozidlo má zásobu 30 nábojů do hlavní zbraně, a tato munice se doplňuje pomocí víka v zadní části věže.

 

O pohon vozidla se staral přeplňovaný naftový motor 12150L o výkonu 520hp. Maximální rychlost byla 55 km/h a operační dosah 450 km.

 

 

PTZ-89 byl oficiálně přijat do výzbroje v roce 1989. Teoreticky měl být připojen k dělostřeleckým brigádám a protitankovým jednotkám tankových divizí. Každá taková jednotka měla být vyzbrojena 18 vozidly.

 

Skutečnost však byla taková, že byl projekt díky nestandardní ráži, nižší přesnosti a špatné pancéřové ochraně odsouzen k zániku už od svého vzniku. Byl vyroben jen velmi malý počet těchto stíhačů - odhaduje se, že mezi roky 1989 a 1995 bylo dodáno celkem 100 vozidel. V roce 1995 bylo zcela zastíněno moderními bitevními tanky a s vyřazováním se začalo v roce 2015. Úlohu boje proti tankům oficiálně převzaly moderní nosiče PTŘS. Některé jednotky si však dodnes uchovaly pár vozidel PTZ-89.

 

V Armored Warfare bude tento stroj prémiovým stíhačem tanků na sedmé úrovni. Slušná palebná síla a solidní pohyblivost z něj jistě udělá obávaného protivníka.

 

No co, uvidíme jak si povede na bojišti.