Lynx_cz

Peklo u El Guettaru – americké halftracky odolaly německým Tigrům Tunisko 1943. Nepočetné jednotky obrněných transportérů dokázaly svými 75mm děly zničit i nejlepší německé tanky. Foto: Tiger Deutsche Afrika Korps obklopen místními obyvateli kdesi v Tunisku, 1943 Kopce kolem tuniské oázy El Guettar držely 23. března 1943 americké jednotky, které je nedlouho předtím vyrvaly z rukou italské tankové divizi Centauro. Generál George Patton hodlal vbrzku zaútočit na německou armádu a jednou pro vždy skoncovat s celým Afrikakorpsem, uvězněným ve zmenšujícím se perimetru v Tunisku. Konec tažení byl blízko. Jenže i Němci měli své plány. Američany z El Guettaru vyženou a uštědří jim stejný výprask, jako v Kasserinském průsmyku, doufal vrchní velitel Jürgen von Arnim. Když se z noční tmy v pět ráno vynořily tanky německé 10. tankové divize, na okolních kopcích nebylo téměř nic, co by jim mohlo vzdorovat. Pěchota, děla a minomety nemohly zadržet ocelovou lavinu. Na kopci v mapách označeném jako Kóta 366 stála dvacítka obrněných transportérů M3 (běžně nazývané half track), z 601. praporu stíhačů tanků. Američané je totiž vybavili 75mm kanonem a tato verze sloužila jako stíhač tanků. Asi dvacet těchto lehce pancéřovaných halftracků chránilo postavení 105mm houfnic z 32. polní artilerie a měla čelit elitní tankové divizi vybavené nejlepšími tanky druhé světové války – obávanými Tigery. Boj o kopec 366 začal. Foto: GMC M3Half-Track s 75mm dělem Proti ocelové laviněNěmecké tanky a obrněné transportéry naložené pěchotou se valily vstříc pozicím obránců. Celé dva pluky tanků, nějakých padesát strojů PzKpfw III a IV, a také desítka mohutných Tigerů, společně se dvěma pluky pancéřových granátníků a průzkumným prapor motocyklů – prakticky celá 10. tanková divize. Dělostřelba ani palba z minometů jim těžko mohly nějak zásadně uškodit, pouze zahalily celé bojiště do mlhy. Střelci za kanony halftracků trpělivě čekali, až se Němci vynoří z kouře. Pak zahájili palbu. Velitel praporu poručík Charles Munn prakticky hned hlásil tři zásahy na nepřátelských tancích. Jeden z velitelů tanku PzKpfw III vylezl kvůli lepšímu výhledu z tanku a v tu chvíli ho seržant Milford Langlois zkosil svým kulometem. Němci byli viditelně zaskočeni obranou a na chvíli zastavili svůj postup, aby se přeskupili. Foto: Americký transportér M2 s radiostanicí u El Quettaru, v pozadí halftrack M3 s 75 kanonem. Počkejte na noc a zmizte!Před desátou hodinou začalo další kolo útoku. Na Němce se opět sesypala palba z halftracků. A německé tanky platily vysokou daň. Z jednoho hořícího Tigeru vyskočila posádka, ale neutekla daleko. Opodál stál další Tiger s kouřící věží. Mnoho tanků bylo zasaženo a zůstalo bezmocně stát na úpatí kopce. Další skončily v minovém poli. Jenže Němci už měli dost odporu skupiny těchhle plechovek a jejich 88mm děla začala decimovat obranné postavení a především těžká děla. Situace se stávala pro obránce zoufalou. Posily nikde a kopec 366 byl odříznut od zbytku americké obrany. Boj zuřil dál, ale v 15 hodin hlásil poručík John Perry, že dochází munice. Rádiem to také ohlásil na velitelství. Na pozice jednotky navíc začaly útočit roje Stuk. Artilerii zbývalo v tu dobu už jen jediné těžké dělo. „Čekejte na tmu a pokuste se zmizet. Pokud to nepůjde jinak, zbylé stroje vyhoďte do povětří,“ zněl pokyn z velitelství. Foto: Tank Tiger I číslo 121, Schwere Panzer Abteilung 501, Afrika Korps, Tunisko, 1943 Nejvyšší oběťNa noc ovšem čekat nešlo. Na kopec pršely minometné střely, bomby a hrnula se na něj německá pěchota. Nebylo už čím se bránit. Několik dobrovolníků zůstalo, aby zničilo všechna nepojízdná vozidla a poslední zbývající dělo. Nikdo z nich se z kopce 366 nevrátil. Obětovali se, zatímco zbytek vojáků ustupoval z obranných postavení k hlavním jednotkám. Jednotka měla těžké ztráty a postavení bylo ztraceno. Také sousední obrněná jednotka na dalším kopci měla podobný osud. Její halftracky byly zničeny, i když s sebou do pekel vzaly spoustu německých tanků. Foto: Vraky zničených halftracků po bitvě u El Guettar Nerozhodná bitvaJenže ke konci dne se karta obrátila. Na nebi se objevilo americké letectvo, které začalo intenzivně napadat tankové kolony. A hlavně Němci s hrůzou zjistili, že jejich ztráty jsou příliš velké. Celá oblast byla posetá zničenými nebo poškozenými tanky. Údaje se v tomto směru různí, bylo jich ale nejméně 40, z toho 30 zničil 601. prapor pod kopcem 366. Němci měli dost a zastavili útok. Bitva tak dopadla nerozhodně. Foto: Halftracky ze Severní Afriky jsou i častou inspirací pro plastikové modeláře. Nádherné dioráma využívající model firmy Dragon v měřítku 1:35 vytvořil Steve Zaloga. Konec AfrikakorpsuJenže nerozhodně znamenalo pro Němce vlastně porážku. Svoje tanky neměli kde opravit a posily už žádné nepřicházely, zatímco Američané bleskově doplňovali prořídlé jednotky. Během dalších dnů Patton a jeho divize zahnali Němce z El Guettaru a brzy na to následoval generální ústup celé německé armády. Ten o měsíc později skončil kapitulací všech vojsk Osy. Von Arnim a čtvrt milionu jeho vojáků putovalo do zajetí. Válka v Africe skončila. Video: Bitva o Tunis v dobovém americkém dokumentu. Vynikajícími záběry. El Quettar je ve válečných dějinách jen bezvýznamnou a málo známou epizodou. Mnoho knih o válce v Africe jej líčí na jednom řádku konstatováním, že Američané obsadili El Guettar a 10.tanková divize ne ně podnikla neúspěšný protiútok. Jedna věta a přitom se za ní se skrývá boj na život a na smrt. Zemřelo nebo bylo zraněno 4000 Američanů. Zničeny byly desítky halftracků a dalších vozidel. Ale právě v tom byl význam boje u El Guettaru. Nepočetné jednotky obrněných transportérů dokázaly zničit nejlepší německé tanky. Stále ještě nezkušení Američané dokázali za cenu sebeobětování vzdorovat elitní německé tankové divizi. Foto: Nejpřesnější představu o tom, jak vypadaly v detailu pracovní prostory osádek M3 Halftrack s 75mm dělem M1897A4,si uděláte z jeho počítačového modelu z populární hry War Thunder Foto: Náboje do 75mm děla byly uloženy pod závěrem zbraně a na podlaze korby. Zabijáci tanků z 601. praporu 601. prapor stíhačů tanků (601st Tank Destroyer Battalion) byl zformován 15. prosince 1941 v rámci 1. pěší divize „Big Red One“. Do boje se dostal téměř o rok později, když se 8. listopadu 1942 vylodil v Oranu. V rámci tuniské kampaně prošel dvěma krvavými bitvami – Kasserinským průsmykem a EL Guettarem. Po celou dobu byl vyzbrojen jen halftracky M3 se 75mm děly. Teprve na konci kampaně dostala jednotka plnohodnotné stíhače tanků M10 Wolverine. Prapor dále bojoval v Itálii u Salerna a v bitvě u Anzia. Její další postup určila operace Dragoon, tedy vylodění na jihofrancouzském pobřeží. Postupovala do Francie, likvidovala Colmarskou kapsu, překročila Rýn a obsadila Norimberk. Válku zakončila přímo v Hitlerově Orlím hnízdě v Berchtesgadenu. Foto: Oficiální znak jednotek stíhačů tanků US Army použilav reklamě na válečné úpisy i firma Oldsmobile, výrobce kanónů pro M10 Wolverine. „Fire Power Is Our Bussines“. Halftrack M3 – tažný kůň válkyHalftracky M3 a jejich nejrůznější varianty byly doslova tahounem válečného úsilí Spojených států. Sloužily v mnoha různých funkcích, jako vozidla pro pěchotu, vozidlo pro přepravu nákladu, samohybná děla vybavená houfnicemi, stíhače tanků s protitankovými kanony i protiletecká baterie., USA ho vyvážely do Velké Británie, Sovětského svazu i Kanady. Měla je ve výzbroji i Československá samostatná obrněná brigáda. Účastnil se prakticky všech bojů, které Spojené státy ve druhé světové války vedly. Varianta se 75mm kanonem nemohla dlouhodobě fungovat jako stíhač tanků, na to trpěla příliš mnoha nedostatky, ale na počátku války Američané nic lepšího neměli. Halftracky M3 se tak musely postavit i mnohem silnějšímu nepříteli. Obstály se ctí. Foto: Hrdina od El Guettaru – M3 Halftrack s 75mm dělem Foot: Originální tričko s motivem halftracku v limitované edici 50ks najdete v eshopu Dixie-Gear.cz Zdroj: Armádní noviny.cz

Láká mě ještě spitfire, sní „poslední stíhač“, veterán RAF Emil Boček Jsem zde vlastně poslední pilot, říká sám od sebe generál Emil Boček. V České republice nežije už žádný jiný veterán RAF, který za války pilotoval slavnou stíhačku Spitfire britského Královského letectva. Dodnes čas od času létá. A svému spolubojovníkovi z války rozmluvil úmysl uzavřít se před světem. Generál Emil Boček se 11. listopadu zúčastnil křtu pamětních mincí České mincovny, symbolizujících čtyři československé perutě RAF za druhé světové války. | foto: ČTK Pane generále, rozhovorů o válečné kariéře jste už poskytl mnoho, ale jak vlastně trávíte čas? Jaký je život někdejšího stíhacího pilota sedmdesát let po konci války? Víte, už dva roky jsem sám, ovdověl jsem, takže se musím o všechno starat sám. Ale zatím od nikoho nic nepotřebuju, daří se mi všechno zvládat. Co jsem se díval, jste až neuvěřitelně aktivní, účastníte se vzpomínkových akcí, besed, často jezdíte z Brna, kde bydlíte... Zaklepejme to na dřevo - po zdravotní stránce to je zatím dobré. Jsem zde vlastně poslední pilot, po mně už nikdo není (Emil Boček je posledním v České republice žijícím pilotem, který za války létal na stíhačce Spitfire, více zde).Takže mě zvou na všechny akce. A říkám si, protože toho je hrozně moc, že už musím zabrzdit, protože všeho moc škodí... Generál Emil Boček Rodák z Brna (1923) uprchl z protektorátu v sedmnácti letech přes Balkán. Jako pěšák se účastnil bojů ve Francii, po její porážce byl v Británii mechanikem u československé 312. stíhací perutě RAF. V říjnu 1944 se po dvouletém výcviku stalstíhačem 310. perutě. Uskutečnil 26 operačních letů v souhrnné délce přes 73 hodin. Z obnovené československé armády odešel k 1. dubnu 1946. Podnikal a vlastnil dílnu na opravu motocyklů, pod tlakem komunistů ji po únoru 1948 musel zavřít a pracovat v Mototechně. Pětadvacet let působil ve Výzkumném ústavu přístrojové techniky AV. O politiku se nikdy nezajímal a nekomentuje ji rád ani dnes. Zdroj: Podrobný profil generála Emila Bočka na portálu Paměť národa Tedy si říkáte, že byste měl spíš víc dbát na odpočinek? Snažím se. Ale jak to dopadne... Myslím, že to bude stejné jako dříve (úsměv). Když jste říkal, že jste poslední pilot v České republice, vzpomněl jsem si na Miroslava Liškutína, který v roce 1948 emigroval do Velké Británie a který také létal na spitfiru... Ano, Mirek v Anglii pořád žije, takže jsme dva. Je mu 96 roků. Píše si s mým přítelem a už mu i řekl, že nebude telefonovat, nebude psát a že přeruší veškeré kontakty... Vždycky, kdy mu přítel píše zpět, tak mu musím do toho dopisu něco napsat, protože se s Mirkem dobře známe. Tak jsem mu napsal - Mirku, jestli toto začneš praktikovat, tak to je začátek tvého konce. Tak už zase komunikuje, je to dobré. Také se před dvěma roky proletěl renovovaným spitfirem. Psali jste si o tom? Ano, mají tam dvoumístný, letěl v něm. Jak jsem ale četl v jeho dopisu, kniplu se ani nedotkl... Nevím proč, vždyť má nalétáno asi dvanáct tisíc hodin. Já, pokud si můžu zalétat, tak si zalétám. Pro mě to není problém. Podařilo se vám to třeba během natáčení dokumentu Nezlomný, který mapuje váš životní příběh. Tam jste létal ve sportovním letadle? Na sportovním ultralightu. S instruktorem. A kolem nás létal Martin Šonka (jeden z nejlepších leteckých akrobatů na světě, pozn. red.). Co ten tam dělal! Já jsem ho z té mašiny ani pomalu neviděl. Když jsem se pak díval na ten dokument, říkal jsem si, hrozné, co kolem nás dělá (úsměv). Počítám, že by vás určitě lákalo vrátit se jako pan Liškutín znovu do kabiny spitfiru, o kterém jste před chvílí při besedě řekl, že to byl kočár, který byla radost řídit. To ano. Mám kamaráda pilota a ten usiluje o to, že by mě vzal s sebou do Anglie a že bych... a to já bych si teda s tím spitfirem zalétal! Létat nahoře, to není problém. Ale odstartovat a přistát s tím napoprvé není možné. To musí mít člověk průpravu na nějaké podobné mašině. Takže po startu byste se chtěl chopit řízení? Klidně! To není problém, kdo létal, tak to nemůže nikdy zapomenout. Možná mi po Únoru pomohlo, že jsem šel včas do civiluPo návratu domů jste se v létě 1945 na letišti hlásil generálu Bohumilu Bočkovi, který se vás ptal, zda nejste příbuzní. Vzpomínal jste, že jste mu doslova řekl: Pane generále, to já nevím. Přišel jste na to později? Příbuzenství tam bylo, ale to nejvzdálenější představitelné, můj otec a on byli „vlastňata“ (potomci bratranců, pozn. red.). Takže to bylo, jak se říká, „naše kráva pila z vašeho koryta“. K vašim 25. narozeninám, 25. února 1948, se vlády v Československu zmocnili komunisté. Jak jste prožíval léta po převratu, když letci ze západu často končili v žalářích? Já jsem šel do civilu už 1. března 1946, možná mi pak i pomohlo, že jsem odešel z armády takhle brzo. Nastoupil jsem u svého kamaráda, pak jsem měl vlastní dílnu. V osmačtyřicátém přišli soudruzi, abych se zapojil, dvakrát jsem je vyhodil. Když přišli potřetí a já jsem už věděl, že nás zavírají, tak jsem řekl dobře, zapojím se do Mototechny, kde jsem pracoval do roku 1958. Pak jsem pracoval v ústavu přístrojové techniky akademie věd, dělali jsme elektronové mikroskopy, lasery, magnetické rezonance. Co se pro vás osobně změnilo listopadem 1989? Jak odešli ti soudruzi, tak je to volnější, to ano. Neřekl bych ale, že by to bylo nějak moc dobré. Když to řeknu lidově, někdy si „zanadáváte na poměry“? Abych vám řekl, někdy ano. Když si vzpomenu, co udělal Klaus s tou amnestií - takové dacany, kteří okradli lidi o miliardy, propustil, jsou beztrestní... Mladé zajímá jen to, kolik kdo sestřelil mašinNejste jediný, kdo říká, že mladí Češi - a vy mluvíte i o Angličanech - už toho o válce moc nevědí. Nevnímáte na akcích, na které chodíte, změnu k lepšímu - že by přicházelo více mladých, vyptávali se? Myslím, že ty mladé na pilotech zajímá akorát jen to, kolik sestřelili mašin, jinak zájem nemají. V minulých letech jsem byl několikrát v Anglii, protože Brno, kde bydlím, má „družbu“ s Leedsem. Když mluvíte s těmi mladými v Anglii, ti kolikrát ani nevědí, že byla druhá světová válka... Mince perutí RAF Česká mincovna vydala sadu mincí připomínající československé piloty bojující v britskémKrálovském letectvu. Představila je 11. listopadu, tedy v Den válečných veteránů. Mince navržené sochařem Zbyňkem Fojtů nesou znaky čtyř čsl. perutí - lva, čápa, jestřába a cep s řemdihem - a jejich hesla.Celkem vznikne 200 sadčtvrtuncových zlatých mincía 500 sad stříbrných šestnáctigramových mincí. Cena zlaté sady bude 39 950 Kč, stříbrná sada vyjde na 4 450 Kč. „Věřím, že i naši chlapci a pánové z toho leteckého nebe se z toho také radují a jsou potěšeni,“ řekla při křtu Hana Fajtlová, vdova po legendárním pilotovi Františku Fajtlovi. Zdroj: ČTK Ke stesku, že upadá zájem o vlastenectví a historii se dnes občas dodává, že je to i proto, že tak dlouho žijeme v míru a bezpečí. Co si o tom myslíte? Je to pravda. Dneska prostě lidé o té válce už moc nevědí a myslím, že už neexistuje to vlastenectví, ke kterému jsme byli vychováváni my ve škole. Proto taky pochybuji, kdyby něco začalo, že by se našlo hodně lidí, kteří by šli za republiku bojovat. Opravdu myslíte - nechci to samozřejmě přivolávat - že kdyby přišla válka, lidé by za republiku bojovat nešli? Tak jako vy? Za peníze ano. Ale za to, za co jsme tam šli my... Určitě by nešli. Co se s tím dá dělat? Je potřeba dál dělat osvětu, aby se tohle zlepšovalo a měnilo. Nevzdávat to. První prezident Tomáš Garrigue Masaryk řekl, že vlastenectví je láska k vlastnímu národu, ne nenávist k jiným. Nezaměňují to dnes lidé? Myslím, že takových lidí je dost. A že toto opravdu zaměňují. Dovolte osobní otázku. Po čem ještě v životě toužíte - co by vám udělalo radost a potěšilo vás? Jedna má vnučka, za tu bych dýchal, byla jako au pair v Anglii. Vede své dvě děti k angličtině, chodí do anglické školky - už Masaryk říkal, kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, to je skutečně pravda. Pravnučky mám čtyři, mám z nich radost. A doufám, že si jich užiju. Zdroj: iDnes

Tady to začíná zavánět fialkama...

A to českým BVP....

Ty prostě chceš bejt fialovej i tady, viď...

WTF? Co mi to soudruzi udělali s mým oblíbeným strojem, Spitfire Mk.IA? Vždyť je teď takřka nelítatelný......

Hurricane smetl Luftwaffe z anglické oblohy a zachránil Británii Dříč bitvy o Británii a legenda Královského letectva slaví 6. listopadu narozeniny. Před 80 lety se poprvé vznesl do vzduchu letoun Hawker Hurricane. Dalších 29 fotografií v galerii Hawker Hurricane | foto: public domain V první polovině 30. let byly ve Velké Británii úspěšně vyvíjeny dva typy stíhacích dolnoplošníků se zatahovacím podvozkem, které měly později modernizovat letadlový park stíhacích jednotek RAF. U firmy Hawker vznikal pod vedením šéfkonstruktéra Sydneyho Camma letoun Hurricane a u firmy Supermarine připravoval konstrukční tým Reginalda Mitchella letoun jménem Spitfire. Sydney Camm (vlevo) na poválečné fotografii. Proti němu stojí známý zkušební (a i jiný) pilot Bill Humble. Tyto dva stroje se z konstrukčního hlediska odlišovaly. Spitfire měl celokovovou moderní konstrukci a díky elegantním tvarům dosahoval vyšších výkonů i v případě použití stejných motorů. S tím souvisí i jeho potenciál dalšího vývoje, kdy se poválečné verze vyráběly až do roku 1948. Naproti tomu Hawker Hurricane byl jakýmsi mezistupněm mezi tehdy moderními typy stíhacích dvojplošníků první poloviny 30. let a celokovovými stroji, které v příští dekádě ovládly nebe druhé světové války. Stačí jen porovnat se strojem Hawker Fury (1931). Ostatně nový Cammův jednoplošník využíval stejných technologických postupů při stavbě trupu a ocasních ploch. Křídlo samozřejmě muselo být zcela nové, odlišné od nosných ploch dvojplošníku. V bitvě o Británii bojovali i Čechoslováci: Bitva o Británii: K vítězství pomohli i čeští piloti (1:08) video A právě zastarávající příhradová konstrukce trupu se stala velkou výhodou hurricanů při bitvě o Británii. V hektickém nasazení letectva, kdy se letouny často vracely na základnu prostřílené, nebylo složité takto poškozený trup opravit v polních podmínkách. Část poškozených a následně opravených letounů se tak mohla relativně rychle opět vracet do vzduchu. Naopak spitfiry se mnohem častěji musely svážet k opravám do větších dílen s potřebným vybavením a poškozené části tam musely být vyměňovány za nové. Hawker Hurricane Mk.I Hurricane Mk.I byl první sériovou verzí z dlouhé řady tohoto typu. Byl to jednomístný samonosný stíhací dolnoplošník, nosná konstrukce draku byla kovová, potah smíšený. Pilotní prostor byl zakrytý a podvozek záďového typu měl hlavní nohy zatahovací. Výzbroj tvořilo osm kulometů ráže 7,7 mm. K pohonu sloužil motor Rolls-Royce Merlin II (později III) o maximálním výkonu 1030 k. rozpětí: 12,19 m délka: 9,58 m max. vzletová hmotnost: 2 820 kg hmotnost prázdného stroje: 2 150 kg max. rychlost: 515 km/h dostup: 10 000 m dolet: 840 km Samostatnou kapitolou je výzbroj. První verze měly osm kulometů ráže 7,7 mm v křídlech. Na dobu vzniku letounu to byla výzbroj mohutná, v době bitvy o Británii to již neplatilo. Malorážové kulomety, byť v takovém množství, mnohdy nestačily. Zkoušelo se i 12 těchto kulometů, ale to nebylo řešením, kde by to takovým přístupem nakonec skončilo, si nikdo netroufal odhadovat. Po bitvě o Británii byla vyřešena instalace čtveřice 20 mm kanonů v konfiguraci dva a dva a začalo se to používat od verze Mk.IIC. Vznikly i „protitankové“ stroje se dvěma kanony ráže 40 mm. Na letadla používaná proti pozemním cílům se zavěšovaly pumy a neřízené rakety. V bojiJednodušší konstrukce hurricanu a tím pádem rychlejší vývoj prototypu a náběh sériové výroby první verze Mk.I, která se ale stejně opozdila kvůli vývojovým problémům motorů Merlin, měly za následek to, že při zahájení bitvy o Británii bylo hurricany vyzbrojeno 26 perutí. Do konce bitvy se toto číslo i díky nově vzniklým jednotkám zvýšilo na 32 perutí. Pro porovnání: v srpnu bylo vyzbrojeno spitfiry 19 perutí RAF. Hawker Hurricane byl první stíhací letoun RAF s rychlostí vyšší než 500 km/h. Robustní ale méně výkonný hurricane byl tedy hlavním tahounem bitvy o Británii. Svůj bojový křest si však odbyl už nad Francií, kde slovo odbyl v tomto případě samozřejmě nemá hanlivý nádech. Bojoval nejen při samotné bitvě o kontinentální západní Evropu, ale operačně létal už za tzv. podivné války. Naopak po bitvě o Británii již svými výkony na úlohu stíhacího letounu nestačil. V této roli se ještě mohl uplatnit na méně exponovaných bojištích nebo jako palubní letoun. Legendami opředené je například jeho nasazení při obraně Malty. Nové využití se pro něj ale našlo při útocích proti pozemním cílům, takto sloužil prakticky až do konce války. Výroba posledních verzí hurricanů byla ukončena v roce 1944 a celkem vzniklo kolem čtrnácti a půl tisíce těchto jednoduchých, ale fenomenálních strojů. Kromě Velké Británie je používala i letectva dalších států, USA nevyjímaje. A v rámci programu Lend-Lease jich bylo do SSSR dodáno 2 952 kusů. Hurricany Mk.I byly i prvním typem ve výzbroji dvou našich prvních stíhacích perutí RAF (310. a 312.). S nimi zasáhly do bitvy o Británii. Později byly ještě přezbrojeny na Hurricany Mk.IIA a Mk.IIB, než přešly od konce roku 1941 na spitfiry (313. peruť ustavená v květnu 1941 měla spitfiry již od počátku). Prohlédněte si komentovanou galerii tří desítek snímků hurricanů, kde jsou zmíněny některé skutečnosti z bojového nasazení a vyobrazeny i netradiční verze tohoto stroje. Zobrazit fotogalerii Příběh nočního sekáče Na hurricanech létal a vybojoval většinu svých vítězství i nejúspěšnější český stíhač v historii - Karel Kuttelwascher. Z celkem 20 uznaných sestřelů si dva přivezl už z Francie a těch zbývajících 18 dosáhl v letech 1941 až 1942 v řadách 1. stíhací perutě RAF právě na hurricanech. Do rodiny železničního zřízence, pana Kuttelwaschera ze Svatého Kříže u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, se 23. září 1916 narodil syn Karel. Již od dětských let mu učarovala letadla prohánějící se po prvorepublikové obloze. Jako mladík stavěl modely letadel, to však nemohlo jeho ambice zdaleka naplnit. A tak se nechal zapsat do Vojenského leteckého učiliště v Prostějově, které zdárně ukončil v roce 1937, jako jeden z nejlepších v ročníku. Kariéru stíhače zahájil u 4. leteckého pluku ve Kbelích na našich standardních předválečných stíhačkách Avia B.534. Zakrátko byl převelen k 1. leteckému pluku. U této jednotky sloužil od května 1938, přes hektické nasazení během mobilizace a mnichovských událostí až do hořkého konce 15. března 1939. Tento zdánlivě absolutní konec byl pro něho, tak jako pro mnoho jiných, novým začátkem velkých věcí příštích. V červnu prchá s několika kamarády, ukryt v nákladním vlaku, do Polska. Odtud se pod slibem vstupu do cizinecké legie dostal na konci července do Francie. Po tvrdém, pěchotním výcviku v legii se na naše letce usmálo štěstí a byli postupně přesouvání k přeškolovacímu leteckému výcviku. Když Němci zahájili západní tažení, dostal se Karel Kuttelwascher konečně ke své práci. Ostré francouzské intermezzo tak prodělal u jednotky GC III/3. Zde létal na strojích Morane-Saulnier MS.406 a Dewoitine D.520. Uznány mu byly 2 sestřely, bombardér Heinkel He 111 a průzkumný Henschel Hs 126. Dva dny před kapitulací Francie odletěla jednotka do francouzského Alžírska. Z Afriky mířily cesty československých letců zpravidla do Velké Británie. A tak se 5. srpna 1940 ocitl Kuttelwascher v přístavu Cardiff. V září, to již dávno zuřila bitva o Británii, byl přeškolen na stíhačku Hawker Hurricane a začátkem října přidělen 1. stíhací peruti RAF. Peruť v té době měla určenou operační oblast nad severovýchodním pobřežím Anglie, takže do končící bitvy o Británii zasahovala jen okrajově. Kuttelwasher dosáhl svých největších úspěchů v následující fázi války. Peruť byla předislokována k jižnímu pobřeží a dostala se tak opět do místa dění. Karel Kuttelwascher (vlevo). Jeden z dnes provozovaných hurricanů momentálně létá v podobě Kuttelwascherova stroje (vpravo). Stal se mistrem v akcích "Night Intruder", které spočívaly v nočním sestřelování německých bombardérů v hloubce francouzského území. V tomto oboru a za použití stíhaček bez radaru neměl náš hrdina v RAF konkurenci. Na tyto akce létal na svém Hurricanu Mk.IIc s označením JX-E. Tento typ byl vyzbrojen čtyřmi 20 mm kanony a na dlouhé noční lety se pod křídla podvěšovaly přídavné nádrže. Na pravém motorovém krytu pod výfuky měl JX-E namalovánu kosu a napsáno "Night reaper". U 1. perutě dosáhl celkem 18 potvrzených sestřelů a to následujícího složení: 3x stíhací Messerschmitt Bf 109 a déle už samé bombardéry, 8x Dornier Do 217, 5x Heinkel He 111 a 2x Junkers Ju 88. Koncem roku 1942 byl z bojové činnosti vyňat a v dalších letech války pracoval ve štábních funkcích, byl aktérem propagační cesty po USA a také zalétávacím pilotem. Po válce se do vlasti ke svému štěstí natrvalo nevrátil. Před rokem 1948 zde byl párkrát na návštěvě, pak už to samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Už za války se v Anglii oženil a měl tři děti. Zemřel ještě mlád na náhlou srdeční příhodu v roce 1959. Zdroj: iDnes

Sovětský traktor opětoval palbu a odjel na základnu. Realita místo vtipu Bronětraktor ChTZ-16 | foto: archiv autora Když zahájilo Německo operaci Barbarossa, nasadilo do útoku asi 3600 tanků a samohybných děl. K tomu je třeba ještě připočítat nevýrazný počet tankové techniky jeho satelitů. Naproti tomu Sověti měli více tanků, než měly v součtu všechny zbývající státy světa, ať už válčily, či neválčily, a ať už stály na jakékoliv straně. Ruští historici operují s číslem přibližně 25 tisíc tanků ke dni 22. června 1941, z toho 12 tisíc (včetně nepojízdných v opravě) měly jednotky západních vojenských okruhů. Fotogalerie Intenzita bojů a chyby velení však způsobily, že již po necelém měsíci začaly sovětské frontové síly trpět akutním nedostatkem tanků. 20. července 1941 proto Státní výbor obrany (Государственный Комитет Обороны) vydal rozhodnutí vyrobit dva tisíce obrněných traktorů (постановление No 219 "Об организации производства 2 тысяч бронетракторов“). Obrněné traktory samozřejmě nemohly nelichotivou situaci na frontě zvrátit, měly být pouze částečným, ale jednoduchým řešením, než se na plné obrátky rozeběhne výroba tanků v továrnách evakuovaných dále na východ. K realizaci výroby bronětraktorů byly určeny dvě továrny, Charkovský traktorový závod (ChTZ, v originále ХТЗ) a Stalingradský traktorový závod (STZ, v originále СТЗ). Charkovský bronětraktor Jako polotovar k výrobě bronětraktoru ChTZ-16 byl použit pásový zemědělský traktor STZ-3. Po odstranění karoserie byla instalována pancéřová nástavba krabicového charakteru z plechů tloušťky 10 až 25 mm. Poskytovala ochranu proti střelám lehkých pěchotních zbraní a střepinám. Hlavní výzbroj tvořil protitankový kanon ráže 45 mm doplněný kulometem ráže 7,62 mm. Nevýhodou lafetace kanonu byla jeho minimální možnost odměru, někdy je dokonce udáváno, že kanon byl z hlediska stranového pohybu umístěn pevně. Zaměřování zbraně tak bylo v každém případě velmi náročné i pro řidiče. Dvoučlennou osádku tvořil řidič a velitel obsluhující kanon. Kvůli problémům se zásobováním stalingradské továrny se traktor začal vyrábět zatím pouze v Charkově, a to začátkem září. Pancíře dodával Novokramatorský strojírenský závod. První objednávka zněla na 750 strojů, ale do doby, než došlo k evakuaci kramatorského a charkovského závodu, se podařilo zhotovit pouze asi 60 bronětraktorů. Charkov padl (poprvé) 20. října 1941. Bronětraktor ChTZ-16 Improvizovaný samohybný kanon na podvozku traktoru STZ-3 Bronětraktor ChTZ-16 posádka: 2 muži hmotnost: 7 tun pancíř: 10 - 25 mm výzbroj: 1x 45 mm, 1x 7,62 mm výkon motoru: 52 k max. rychlost (silnice): 20 km/h max. rychlost (terén): 5 km/h max. dojezd: 120 km vyrobeno kusů: cca 90 Pravděpodobně některé přípravky a část rozpracované výroby se podařilo přesunout do STZ. Ve Stalingradu vzniklo dalších asi 30 kusů ChTZ-16. Poté zde byla výroba neperspektivního obrněnce ukončena, neboť továrna měla své kapacity plně vytížené přípravou a zahájením výroby středních tanků T-34. Ty byly o poznání vhodnějším výrobním programem, protože v případě správného použití pod správným velením své kvality na frontě již prokázaly. O bojovém nasazení ChTZ-16 bližší zprávy chybí. Jsou známy fotografie v bojích zničených strojů, ale to je asi tak vše, nad čím nevisí otazník. Většina strojů byla zničena na přístupech a v ulicích Charkova. Takové byly výsledky původně ambiciózního plánu na výrobu 2 tisíc obrněných traktorů. Bronětraktory a jiné nouzové obrněné prostředky však vznikaly i nezávisle na tomto plánu, ať už v továrnách obležených měst (Oděsa, Leningrad), či jednotlivé kusy přímo v polních podmínkách u některých bojových jednotek. Někdy bývá mezi bronětraktory řazen i samohybný protitankový kanon ZiS-30. Ten je však postaven lehce pancéřovaném dělostřeleckém tahači T-20 Komsomolec, takže je otázkou, zda je taková klasifikace korektní. Děsivé tanky z Oděsy Dne 5. srpna započaly houževnaté boje o černomořský přístav Oděsu. Od toho dne ji Sověti bránili dlouhých 73 dnů a na základě toho ji byl později po válce udělen titul město-hrdina. Stav obležení byl vyhlášen 8. srpna a od 13. srpna byla Oděsa po zemi zcela odříznuta od zbytku země. Jediná relativně volná zásobovací cesta byla po moři ze Sevastopolu. Obráncům obléhaného města zoufale chyběly tanky. Za této situace bylo rozhodnuto vyrábět improvizované tanky v místním závodě na výrobu těžkých jeřábů (pravděpodobně spolupracovaly i další továrny). Továrna byla sice již v červenci částečně evakuována na východ, byl zde však ponechán dostatek technologického vybavení lehčího charakteru pro zajištění oprav poškozené vojenské techniky. Jako základ místního typu improvizovaného tanku posloužily pásové tahače, jinými slovy nákladní traktory STZ-5. Asi by bylo lepší používat plurál „místních typů“, protože těch vozidel vzniklo asi šest desítek a často nebyly úplně stejné, což je při kusové výrobě ve frontové oblasti celkem logické. Všechna tato vozidla se značila jako „tank NI-1“, v originále Танк НИ-1, což znamenalo На испуг, česky „na leknutí“, „na postrašení“. Traktor opět dostal krabicovou pancéřovou nástavbu. Od charkovských bronětraktorů se markantně odlišoval. NI-1 měl stanoviště řidiče vepředu (to bylo dáno právě použitím STZ-5), velkým plusem pak bylo použití otočné věže z vyřazených tanků. Na druhou stranu měl slabší výzbroj, která byla standardně tvořena dvěma kulomety ráže 7,62 mm, jeden byl ve věži a jeden v čele korby. A jaké věže se používaly? Na fotografiích nejčastěji vidíme kulometné věže z tanků T-26 model 1931/32. Na dobových filmových záběrech se pak mihl jeden NI-1 s věží z plovoucího tanku T-37A nebo T-38. A ve fotogalerii je také jeden tank s improvizovanou nově vyrobenou věží. Jako výjimka se jeví použití věže s 37 mm kanonem (opět raný T-26). Bronětraktor NI-1 Improvizovaný tank na podvozku traktoru STZ-5 Bronětraktor NI posádka: 2-3 muži hmotnost: 7 tun pancíř: 10 - 20 mm výzbroj: 2x 7,62 mm výkon motoru: 42 - 56 k max. rychlost: ? max. dojezd: 140 km vyrobeno kusů: cca 60 První kus NI-1 byl vyroben 20. srpna a jeden z dělníků na jeho boční pancíř křídou napsal Смерть фашизму (Smrt fašismu). Další dva byly hotovy do 1. září, do 15. října to pak bylo celkem okolo 60 kusů (někdy se uvádí 55, jindy až 70). Přestože měl tento tank i podle jména sloužit pouze k jakémusi polekání nepřítele, stálo někdy takové vystrašení opravdu za to. Následující příhoda je pak téměř k neuvěření. V polovině září prapor tanků NI-1 vjel do malé Němci obsazené vísky, kde byla dislokována jednotka protitankových dělostřelců, pravděpodobně s kanony 3,7 cm Pak 36. V nastalém zmatku na německé straně se Sovětům podařilo několik protitankových Paků zapřáhnout za své NI-1 a vrátit se s nimi do Oděsy. Jindy „silná“ formace dvaceti NI-1 donutila nočním útokem k ústupu rumunskou pěší jednotku až do hloubky pěti kilometrů. Na její částečnou obhajobu musíme uvést, že nedisponovala protitankovými zbraněmi a pravděpodobně zaměnila neškodné pseudotančíky řítící se na ně rychlostí svižné chůze za regulérní tanky. Ostatně při použití NI-1 se sázelo na psychologický efekt. Obrněný traktor s plynem na podlaze byl sám o sobě dost hlučný, k tomu byly na některých instalovány sirény a za tmy se používaly rozsvícené reflektory. Bojová kariéra NI-1 byla završena s ukončením obrany Oděsy. S evakuací posledních jednotek do Sevastopolu, kde měly posílit jeho posádku, ustoupily i posádky NI-1. Některé zbývající provozuschopné stroje se jim podařilo zničit, pár jich padlo do rukou nepřítele, který je pravděpodobně používal k cvičným a dopravním úkolům. Uplatnění traktorů v konstrukci tanků napříč historií Použití traktorů či jejich podvozků jako polotovarů pro výrobu bojových vozidel nebylo žádné sovětské specifikum počátečního období velké vlastenecké války. Historie takového využití původně zemědělských vozidel je stejně stará, jako samotná historie tanků. Například prvoválečné francouzské tanky Schneider CA1 a Saint-Chamond i německé A7V byly stavěny na upravených podvozcích z amerických pásových traktorů Holt. Projekty na podobných bázích vznikaly současně i v Rusku V období meziválečném nalezneme podobné projekty v mnoha zemích. Nejpozději při zkouškách prototypu pak ale vždy vyšlo najevo, že tudy cesta nevede. Na bojovou techniku jsou jiné požadavky, nejen co se týče samotné konfigurace podvozku, ale je potřeba i silnější motor. Druhou věcí jsou improvizace z nouze. Kromě druhoválečných příkladů uvedených v článku (a byl to opravdu jen malý vzorek) vznikaly bojové traktory i po roce 1945, vlastně až do doby současné. Jeden takový můžete spatřit například v muzeu výzbroje války za nezávislost v chorvatském Karlovaci. Ale zpět k Sovětskému svazu. Zde přišel na přelomu 20. a 30. let Michail Tuchačevskij, pozdější maršál a ještě pozdější oběť Stalinových čistek, s myšlenkou vyvinout pancéřové nástavby na zemědělské traktory. Nástavby by byly uskladněny a v případě války by se stáhly z kolchozů masy traktorů, které by se v dílnách relativně jednoduše upravily na tanky. Sám Tuchačevskij operoval s neskutečnými čísly, v první etapě v roce 1931 to mělo být 40 tisíc takových strojů, ve druhé etapě v roce 1932 až 100 tisíc. Alespoň tak o tom hovoří soudobá ruská literatura (А. И. Колпакиди, Е. А. Прудникова : Двойной заговор). Počátkem 30. let postavili v Sovětském svazu několik prototypů bojových vozidel na traktorových platformách, žádný z nich však neprošel armádními zkouškami. Nejprve to byl bronětraktor postavený na klasickém traktoru Fordson. Vyzbrojen byl jedním kulometem, zajímavé bylo použití celokovovýco tzv. orebních kol, kde nehrozilo prostřelení pneumatiky. Další tři nepovedené kusy na podvozcích pásových traktorů, domácích Kommunar (D-10, D-14) a americkém Caterpillar (D-11), byly z dílny N. I. Dyrenka. Samohybné kanony D-10 a D-11 měly jako hlavní výzbroj kanon ráže 76 mm, mířící ze zadní stěny vozu. To bylo velice nepraktické, stroj se před střelbou musel vždy natočit zádní částí k nepříteli. D-14 byl předchůdcem bojového vozidla pěchoty, kromě dvoučlenné posádky měl přepravovat až 15 vojáků (otázkou je, jak se tam chudáci poskládali). Největší potenciál pak asi měl samohybný kanon SU-2, opět na podvozku Kommunar. Jeho střelecké stanoviště s kanonem 76,2 mm bylo sice otevřené, ale mělo odměr 360°. Prototypy sovětských bronětraktorů z počátku 30. let, zleva „Fordson“, D-10 a SU-2 zdroj: iDnes

Tank zasažen – co se děje po zásahu tanku, část 8. Polský autor Jarosław Wolski po několika měsících připravil další díl o schopnosti tanků přežít na moderním bojišti. V dnešním díle se podíváme na souboj syrských tanků T-55, T-64 a T-72 s povstaleckými skupinami. Pro syrský konflikt je typické široké používání relativně moderních ruských a západních proti-tankových řízených střel (PTŘS). Foto: Syrský T-72 poškozený během bojů. / vk.com Tanky Syrské arabské armádySyrská arabská armáda (SyAA) Bašára Assada se v předvečer konfliktu opírala o 706 tanků T-72 - 150 ks T-72 Ural, 300 T-72A a 256 v Československu objednaných a do roku 1993 dodaných T-72M1. Jedná se o nejmodernější stroje v SyAA. Část tanků prošla navíc modernizací. Všechny T-72A jsou vybaveny reaktivním pancířem Kontakt-1 (zřejmě z Ukrajiny) a nově označovány jako T-72AV. V letech 2003 a 2006 122 tanků T-72 získalo moderní italský systém řízení palby TURMS-T, který využívá i český tank T-72M4 CZ. Modernizací prošly nejstarší T-72 Ural a část T-72A a T-72M1. TURMS-T využívá kvalitní denní/noční a termovizní zaměřovač a pozorovací přístroj pro střelce a velitele. Podle posledních zpráv v provozu zůstává pouze 250 tanků T-72, zbytek byl zničen v bojích. Je příznačné, že většina přeživších je vybavena zmiňovaným italským systémem řízení palby. Sýrie v 60. a 70. letech nakoupila 800 tanků T-62. V průběhu války s Izraelem v roce 1982 Sýrie ztratila 200 T-62. Před začátkem konfliktu SyAA mohla nasadit ještě okolo 450 až 480 T-62. Podle dostupných zdrojů T-62 neprošly žádnou významnější modernizací. Posledním jmenovaným je letitý T-55. Sýrie získala za několik dekád asi 1200 tanků T-55. Do roku 2014, k vyrovnání ztrát hlavní bojové techniky (T-72), bylo zprovozněno něco kolem 700 T-55. Kromě standardní T-55A se SyAA spoléhá na tři modernizované verze. Část vylepšených T-55 s laserovým dálkoměrem a vylepšeným systémem řízení palby dodala do Sýrie Severní Korea. Druhý T-55AM je vybaven systémem řízení palby Volna, ale pancéřování zůstává na stejné úrovni. Největší bojovou hodnotu představuje 200 tanků T-55MV modernizovaných v roce 1997 na Ukrajině. T-55MV je vybaven reaktivním pancéřováním Kontakt-1, vylepšeným systémem řízení palby a také možností používat kanónové řízené střely 9M117M Bastion. Část vozidel dostala i jednoduché termokamery. Foto: Poškozený T-72AV. RPG-7 penetroval spodní pancíř korby a zabil řidiče. Tank zůstal sice nepojízdný, ale funkční. / vk.com Protivník - PTŘSSyrské tanky čelí hlavně ruským reaktivním granátometům RPG-7 a především smrtelně nebezpečným RPG-29. Hlavní hrozbu však představují PTŘS východní a západní výroby. Hlavním “problémem” PTŘS jsou nejasné (různé zdroje se rozcházejí) nebo nadhodnocené údaje o schopnosti probít ekvivalent homogenního válcovaného pancíře RHAe (Rolled Homogenous Armour eqvivalent). Relativně nedávno vyšlo najevo, že původní americká PTŘS BGM-71A TOW probíjí pouze 450 mm "oceli", nikoliv původně uváděných 600 mm. Také ruská 9M133 Kornet (1994) probíjí “pouze” 1000 mm RHAe, místo dříve uváděných 1300 až 1500 mm RHAe. Východní rodinu PTŘS v Sýrii zastupují typy Maljutka, Fagot, Konkurs, Metis a zřídka používaný Kornet. Zastaralá 9M14 Maljutka pronikne 400 mm RHAe, novější 9M111 Fagot (1971) 460 mm RHAe a 9M111M Fagot (80. léta) 600 mm oceli. 9M113 Konkurs ze 70. let pronikne 600 mm RHAe (v závislosti na verzi) a 9M115 Metis (1979) 450 až 500 mm RHAe. Ač se jedná dnes již o zastaralé zbraně, představují smrtelnou hrozbu pro tanky T-55 a T-62. Hlavice také dokáží pronikat čelním pancířem tanků T-72A a T-72M1. Avšak tanky vybavené reaktivním pancířem Kontakt-1, pokud střela dopadne přímo na reaktivní pancíř, jsou proti těmto střelám imunní. Video: POZOR! VIDEO OBSAHUJE DRASTICKÉ ZÁBĚRY! Povstalec pomocí RPG-29 zasáhl munici uvnitř tanku T-72 (bez reaktivního pancíře). Tank začal následně explozivně hořet. / YouTube Mnohem nebezpečnější protivník jsou PTŘS Kornet a Metis-M (vylepšená Metis, 900 až 950 RHAe), které dokáží probít čelní pancíř iráckých tanků M1 Abrams. Ze západních systémů je nejrozšířenější francouzský typ Milan. Sýrie ještě před rokem 1982 nakoupila na 1000 střel Milan. Verze PTŘS Milan z roku 1974 probíjí 550 mm RHAe (původně deklarovaných 650 mm). Verze Milan 2 z roku 1984 probíjí 660 mm RHAe. Verzi Milan 2 poslalo v minulém roce Kurdům Německo. PTŘS Milan 2 měly pomoci Kurdům potlačit útoky sebevražedných útočníků Islámského státu ve vozidlech. Několik kompletů Milan 2 však padlo do rukou islamistům, kteří zbraně nasadili v bojích se syrským obrněnými vozidly. Nejrozšířenějším západními PTŘS v Sýrii jsou americké typy TOW a TOW-2, které povstalcům neoficálně dodává Saudská Arábie. Řada zemí Perského zálivu vyřazuje starší komplety BGM-71C TOW a BGM-72D TOW-2 - jsou to právě ty, které Saudové posílají povstalcům do Sýrie. První verze BGM-71A TOW z roku 1970 dokázala probít 450 mm RHAe a druhá verze TOW 2 (BGM-71D) 800 až 870 mm RHAe. Nejvýkonnějším západním systémem v Sýrii je typ BGM-71E TOW-2A (1985 - 1987), který dokáže probít až 900 mm RHAe a navíc si dokáže poradit i s reaktivním pancířem. Komplety BGM-71E TOW-2A měl původně v počtu 200 kusů ve výzbroji Libanon a v počtu 15 000 kusů Saudská Arábie. Saudové údajně rebelům posílají i čínské bezlicenční kopie (tedy Čínou ukradené) HJ-8. Drtivá většina výše uvedených PTŘS má poloautomatické navádění typu SACLOS (Semi-Automatic Command to Line of Sight) - operátor po odpalu až do zasažení cíle udržuje záměrný kříž na cíli. Foto: Střela z kompletu TOW míjí syrský T-55. / YouTube Situace v Sýrii SyAA utrpěla za roky bojů těžké ztráty. Mnoho zkušených posádek obrněných vozidel bylo zabito nebo je zraněných. Dochází technika i nahradní díly. Povstalecké skupiny však nedokáží trvale kontrolovat životně důležité části země. Mnoho bitev má nyní formu statických bojů v městské zástavbě. Mechanizované jednotky jsou hlavní sílou SyAA a bez použití tanků armáda nepodniká prakticky žádné akce. Podle polského autora, i přes těžké ztráty, SyAA tanky nasazovala poměrně efektivně, i v městské zástavbě. Tanky ukázaly také značnou odolnost proti starším PTŘS, zejména pokud byly vybaveny reaktivním pancířem. Je znám příklad, kdy T-72AV byl zasažen až pěti různými kumulativními hlavicemi a přesto nebyl, přes silné poškození, zničen. Samozřejmě, útok pomocí PTŘS Kornet nebo reaktivních granátometů RPG-29, tedy zbraní určených k překonávání reaktivního pancéřování, bývá pro T-72AV často osudový. Zásadní změnou v neprospěch SyAA bylo masové nasazení TOW, TOW-2, TOW-2A a HJ-8 na bitevním poli. Podle polského autora saudští specialisté na územích kontrolovaných povstalci cvičí obsluhy přenosných kompletů, což ostatně, vzhledem k náročnosti obsluhy, není nijak překvapivé. Video: Útok pomocí TOW proti T-62. Tank po zasahu nezačal hořet, je tak velká pravděpodobnost, že tank byl sice poškozen, ale nikoliv zničen. / YouTube Použití PTŘŠ však Saudové kontrolují. “Každý" útok musí být natočen a jednotliví vedoucí povstalci jsou odpovědní za přidělené komplety a střely. Má se tak předejít nasazení kompletů v Iráku nebo proti izraelským cílům. Útoky pomocí střel TOW jsou obvykle vedeny na vzdálenost 1500 m z dobře zamaskovaných pozic. Tým se skládá z jedné nebo dvou skupin zajišťující ozbrojenou ochranu a nosičů kompletů/střel. Tým operátorů (dvě osoby) pak nastupuje do akce až po zajištění prostoru. Často jsou oblečeni v civilních šatech a okamžitě po akci opouští prostor. Rozebrání a úklid místa zajišťují “nosiči”. Povstalci většinou pomocí TOW “loví” na dříve vytipovaných místech průzkumnými týmy odhalená vozidla SyAA. Po zapojení Rusů do války však povstalci používají TOW i k obraně. Počet kompletů TOW v Sýrii není lehké odhadnout. Ale během jedné akce v provinciích Latakia a Hama, mezi obcemi Morek a Salma (50 - 60 km) bylo během jednoho dne zaznamenáno 19 odpalů minimálně z deseti kompletů TOW. Takových frontových linií je v Sýrii hodně. V Sýrii je tak podle odhadů několik set kompletů TOW a přibližně 1000 raket. Typickým rysem syrského konfliktu je natáčení útoků pomocí PTŘS povstalci. Záběry neslouží jen k propagandě, ale také k “registraci” jednotlivých kompletů a střel pro rozvědku Saudské arábie. Otázka je: “Jsou opravdu syrské tanky tak snadnou kořistí, jak se nám snaží videa prezentovat?” Foto: Poškozený T-72AV / vk.com StatistikaVycvičená obsluha s původními komplety TOW na střelnici má 66% šanci zasáhnout cíl, s TOW-2 80% a s TOW-2A až 96% šanci. V případě ostrého nasazení na bitevním poli hodnoty klesají, především v důsledku stresu, únavy nebo ukvapenosti (nevycvičenosti) obsluhy. Dalším důvodem poklesu účinnosti jsou protiopatření protivníka. Obrněná technika často manévruje, kryje se za překážkami nebo používá kouřovou clonu. Ne každý zásah přitom znamená zničení tanku, a to platí i pro nejmodernější PTŘS. Stává se, že střely zasahují vybavení tanků, jako jsou krabice s nářadím, palivové nádrže nebo skříň motoru a kumulativní paprsek tak neproniká do prostoru posádky. Někdy PTŘS zasahuje tank pod tak “šťastným” úhlem, že se kumulativní paprsek sveze po pancíři a neprochází do prostoru posádky. Přitom papírově by daný PTŘS měl pancíř tanku bez problému probít. Podrobnou statistiku vede Izrael. Při Jom Kippurské válce v roce 1973 proniklo pancířem tanků 60 % PTŘS, v Libanonu (1982) 47 % střel, v Libanonu v roce 2006 44 % střel. U Merkavy Mk4 v roce 2006 tomu bylo 33 % střel. Samozřejmě, čísla neudávají počty zničených tanků. Obecně dojde ke zničení tanku, pokud vzplane munice nebo palivo. K požárům a explozím jsou nejnáchylnější tanky, které nemají odděleny prostor posádky a munice (např. T-55, T-62 a T-72). Avšak kumulativní paprsek PTŘS, který nezasáhne hořlavé materiály (kapalina hydrauliky, střelivo, zbraně posádky, palivo) nemůže tank zapálit. Navíc kumulativní parsek má v prostoru tanku prostorově omezený účinek - zabijí “pouze” členy posádky, kteří leží v jeho dráze. Podle polského autora je tedy “ohnivé peklo” uvnitř tanku po proražení pancíře PTŘS mýtus. Podle americke studie Behind Armour Effects at Shaped Charge Attacks po průniku pancíře kumulativní střelou polovina až dvě třetiny posádky přežijí. Stejně tak je i tank většinou opravitelný. Samozřejmě, pokud nedojde k požáru. Probití sice vyřadí s největší pravděpodobností tank z boje, ale automaticky neznamená zničení tanku nebo zabití celé posádky. Foto: Poškozený T-72AV / vk.com Analýza záběrů ze SýrieBěhem prvních 15 dnů měsíce října bylo na internetu umístěno 61 použití PTŘS povstalci (51 TOW), 32 proti tankům. Celkově 9 střel (vypálených proti tankům) zasáhlo zemi nebo překážku. Tanky zasáhlo 23 střel, v 10 případech došlo k prorážení pancíře a následné explozi nebo požáru. Z výše uvedených statistik lze předpokládat, že ze 23 zásahů došlo jen ve 14 případech k penetraci pancíře. Opět zdůrazněme, že na síť jsou umísťovány i záběry neúspěšných útoků - videa slouží pro kontrolu používání moderních PTŘS povstalci. Během záři došlo k 22 útokům pomocí PTŘS (13 TOW), a to pouze ve čtyřech případech proti tankům. Jeden tank byl zasažen do motorového prostoru. Žádný ze zasažených tanků nezačal hořet. V srpnu došlo k 37 útokům pomocí PTŘS, v 16 případech proti tankům. Tři střely tanky minuly, třináct střel zasáhlo tank a v pěti případech šel vidět výbuch nebo požár. Pouze v osmi případech (statisticky) došlo k probití pancíře. V červenci došlo k 42 útokům pomocí PTŘS a jen v 9 případech proti tankům. Jedna střela minula a ze zbývajících pokusů došlo pouze u dvou k explozím nebo požáru. K probití pancíře došlo přibližně u pěti tanků. Video: TOW vs. T-55. Tank byl pravděpodobně zničen, ale část posádky se zachránila. / YouTube Červen přinesl 61 útoků pomocí PTŘS (45 TOW), ve 21 případech proti tankům. Jedna střela minula, 20 střel zasáhlo tank a v 10 případech lze vidět požár nebo exploze. K probití pancíře došlo pravděpodobně u 12 tanků. Během května povstalci provedli 67 útoků pomocí PTŘS (52 TOW), v 16 případech proti tankům. Dvě střely minuly cíl, 14 střel zasáhlo tank a v 7 případech šel vidět výbuch nebo požár. K probití pancíře došlo zřejmě u 9 tanků. Během pěti a půl měsíců bylo tedy zaznamenáno 82 přímých zásahů tanků pomocí PTŘS. Je však možné, že i přes zásadu umísťování videí na internet, skutečných útoků (případně pokusů o útoky) pomocí PTŘS proti tankům mohlo být více. Z 82 zásahů došlo v 34 případech k požárů nebo dokonce k explozím. Celkově však mohlo dojít ke zničení tanků ve více než 40 případech. Ukazuje se, že pro relativně staré T-55, T-62 a T-72 byly útoky pomocí PTŘS smrtelné pouze v polovině případů. Podle Wolskieho, při bojích v Sýrii ze 100 odpálených PTŘS 70 až 86 střel zasáhne cíl a 36 až 44 střel cíl zničí. Reálná účinnost PTŘS v syrské válce se tak ukazuje mezi 36 až 44 %. zdroj: Armádní noviny.cz

Lidi dávejte to do spoilerů. kdo má furt rolovat-....

Jediný důvod, proč používám Chrome je, že má zatím nejlépe vyřešenou synchronizaci napříč platformami.....jinak je to hroznej žrout systémovejch prostředků, i když se v nastavení vypne běh na pozadí....

To nemá smysl, takhle bychom se nesešli nikdy....tak holt jednou nebudu....

To mám taky dlouhej......

Asi bys vygooglil nějaký soft na zjištění hesla, ale nejjednodušší bude přihlásit se k routru a nastavit nové heslo...

Jo.....

Tak pro mne paseé, mám dlouhý....

Aha, tak proto kluci maroděj...

Chlapi, vy normálně měknete....takový mladý kluci....... No nic, udělám si zítra večer jiný program...

Asi tak nějak....

Desítky budou při čisté instalaci přijímat i klíče z Windows 7 a 8.1

Mezi 17-18 h

Skutečný příběh pilota sestřeleného v tajném letadle U-2 nad Ruskem Do kin míří nový film Stevena Spielberga Most Špionů. Popisuje výměnu sovětského špiona Williama Fishera za amerického pilota Garyho Powerse, sestřeleného ve výzvědném letadle U-2 nad SSSR. Jak to bylo doopravdy? Kelly Johnson (konstruktér U-2) a Francis Gary Powers na fotografii z roku 1966 stojí před U-2.| foto: USAF Kdy na nás Sověti zaútočí?V srpnu 1953 explodovala první sovětská vodíková bomba, tedy zbraň mnohem ničivější než atomová. Generál Omar N. Bradley, předseda amerického sboru náčelníků štábů, vydal rozkaz zintenzivnit výzvědné lety nad komunistickými státy. Prezident Harry S. Truman tento rozkaz posvětil dodatečně. Nad další strategií Spojených států se zamýšlel zvláštní asistent ministra letectva Harolda E. Talbotta osmatřicetiletý Trevor Gardner, zkušený konstruktér a manažer, který měl na starosti novou techniku. Studie firmy RAND, která představovala mozkový trust vzdušných sil, tvrdila, že Sověti by mohli na Spojené státy zaútočit už v roce 1956. Kvůli tomu vyvíjejí spoustu nových typů zbraní včetně balistických střel a dálkových bombardérů. Tajná zpráva z 15. dubna 1953 upozorňovala, že americká letiště, města, sklady paliva a další jsou ideálním cílem. Padesáti atomovými bombami by Sověti mohli zničit dvě třetiny anebo i více základen strategického letectva. Ovšem to všechno byly jenom dohady. O skutečných sovětských plánech Američané nic nevěděli. Ani po smrti sovětského vůdce Josefa Stalina v březnu 1953 se stav nezměnil. Tuhle nevědomost vzápětí vystihl prezident Dwight D. Eisenhower, který velel v létě 1944 invazi Spojenců do západní Evropy a v lednu 1953 přišel do Bílého domu, když svým ministrům řekl: „Nemáme žádné přesné předpovědi, kdy – jestliže vůbec – na nás nepřítel zaútočí.“ Americké letectvo se rozhodlo nasadit k těmto průzkumům nejnovější typ strategického bombardéru B-47 Stratojet se šesti motory, který měl letovou premiéru v prosinci 1947. Ve výškách okolo 12 500 metrů dosahoval rychlosti 800 km/h. Do průzkumné verze instalovali technici na místo jaderných bomb kamery. K nejnutnější ochraně vybavili stroj dvěma kanony. Na první výpravu odstartovala posádka kapitána Hala Austina se strojem typu RB-47E v sobotu 8. května 1954 ráno z britského letiště Fairford západně od Londýna. Měla fotografovat vojenské základny od Barentsova moře přes Murmansk, poloostrov Kola až po Archangelsk. Proto se na tuhle riskantní expedici museli vypravit za bílého dne. Američané a Britové byli přesvědčeni, že Sověti své území ještě neumí uhlídat radary. Letci zase věřili, že stíhačky MiG-15 je nedokážou sestřelit a dokonalejší typ MiG-17 se teprve zkouší, takže by tam neměl být. Průzkumný letoun RB-47E Avšak sovětská obrana je zpozorovala velmi brzy. Okamžitě proti nim vyslala stíhačky. První se ke Stratojetu nedostaly. Až další, zřejmě typu MiG-17, se k němu nepříjemně přibližovaly. Jejich střelba RB-47E těžce poškodila – na jednom křídle měl obrovskou díru a vnitřní komunikace přestala fungovat. Přesto posádka dovedla svůj letoun zpátky na britské letiště. V dalších dnech se noviny ve Finsku a Švédsku dohadovaly o tom, že nad jejich územím se odehrál souboj mezi sovětskými a americkými letadly. Mezitím jiný průzkumný letoun operující ze základny Fairbanks na Aljašce zkoumal východní Sibiř. Kromě kamer měl detektory zachycující záření radarů a vysílačů. Jeho výpravy nejnovější sovětské stíhačky neohrožovaly, nicméně Moskva proti nim protestovala. Posádka hladce zjistila, že tam žádné velké množství strategických bombardérů, které by mohly ohrozit Spojené státy, není. Projekt AquatoneGardner prosazoval postavení speciálního průzkumného stroje, který by létal tak vysoko, že ho tam střela žádného nepřátelského stíhače nezasáhne. Stejná myšlenka zaujala velitele 30. fotoprůzkumné perutě plukovníka Richarda S. Lenghorna, který za války létal nad Evropou i nad Japonskem. Shodou okolností šéf vývoje nových strojů firmy Lockheed William Lamar načrtl v březnu 1953 požadavky na takové letadlo. Avšak Jack Carter, který později převzal ve vedení firmy odpovědnost za vývoj nového stroje, upozorňoval: „Musíme počítat s tím, že Rusové nejsou hloupí a nakonec postaví takové stíhačky anebo rakety, které i jeho ohrozí. Nejpozději do roku 1960 to zvládnou.“ Co z velkých výšek uvidíme? Geniální konstruktér fotoaparátů a vynálezce polaroidu Ed Land prezidenta ujistil, že dokáže vyrobit kameru, která jim ukáže zajímavé podrobnosti. Penzionovaný generál námořní pěchoty Philip Strong se vydal na výzvědy do utajených Skunk Works (Skunčích dílen) firmy Lockheed v Burbanku v Kalifornii. Proslulého konstruktéra Clarence L. Johnsona se zeptal: „Kelly, dokázal bys takový stroj udělal?“ Johnson přisvědčil. Gardner získal pro tuhle myšlenku předsedu prezidentova sboru vědeckých poradců profesora Leeho DuBridgeho, donedávna rektora Kalifornského technického institutu (California Institute of Technology – Caltech), a další čelné vědce a vlivné vládní úředníky. Prezident se sešel se svými vědeckými poradci v Bílém domě v sobotu 27. března 1954. Kromě DuBridgeho se tam objevil prezident Národní akademie věd (National Academy of Sciences) Detlev W. Bronk, šéf Bellových laboratoří Oliver E. Buckley, předseda Americké fyzikální společnosti Isidor I. Rabi, rektor Massachusettského technického institutu (Massachusetts Institute of Technology – MIT) James R. Killian a konstruktér fotoaparátů Edwin H. Land. Nově jmenovaný zvláštní asistent ředitele Ústřední zpravodajské služby (Central Intelligence Agency – CIA) ekonom Richard M. Bissell se zajímal o leteckou špionáž. Prezidenta Eisenhowera tento nápad nadchl. Poradu o tomto tématu svolal na pátek 26. listopadu 1954. Kromě ředitele CIA Allana Dullese si pozval jeho bratra, ministra zahraničí (státního tajemníka) Johna Fostera Dullese a ministra (tajemníka) obrany Charlese F. Wilsona. Byla to totiž delikátní věc zahraničně politická. Na téhle schůzce prezident přísně tajný projekt Aquatone schválil. Měl jedinou výhradu: „Piloti nesmějí létat nad Sovětským svazem v uniformách!“ Ve stejný den debatovalo o tomto záměru v Johnsonově pracovně v Santa Monice pět vysoce postavených inženýrů Lockheedu. I oni se shodli na tom, že požadovaný stroj zkonstruují. Když se Allan Dulles vrátil z Bílého domu do centrály v Langley na předměstí Washingtonu, zavolal si Bissella: „Prezident nás pověřil, abychom tento projekt řídili. A potom budeme nové letadlo také provozovat.“ Ve čtvrtek 1. prosince zatelefonoval Bissell Johnsonovi: „Kelly, můžeš se do toho pustit.“ Šéfkonstruktér už před dvěma dny zformoval tým, který nový stroj postaví. Oficiální kontrakt podepsali zástupci Lockheedu a CIA dodatečně. Letadlo pro mimořádné výškyZa pouhých osm měsíců ve Skunčích dílnách tento úkol splnili. Postavili štíhlé jednomístné jednomotorové podzvukové letadlo U-2 s křídly o rozpětí24 ma o délce trupu15 m. Ve výškách přes21 000 mmohlo uletět přes7 000 km. Na tajnou premiéru s ním odstartoval nad pustiny Kalifornie firemní zkušební pilot Tony LeVier 4. srpna 1955. Mezitím dodal Land přístroj, na jehož záběrech se dal z výšky17 000 mrozeznat golfový míček. V květnu oznámil ředitel Národního poradního výboru pro letectví (National Advisory Committee for Aeronautics – NACA) dr. Hugh Dryden, že bylo dokončeno průzkumné letadlo U-2 schopné dosahovat mimořádných výšek. Agentura ho začne používat k výzkumu meteorologických jevů a vyšší atmosféry. Byl to trik, k němuž ho vybídli šéfové CIA. Prototyp U-2 V létě 1955 se Eisenhower pokusil projekt vzdušné špionáže – aniž jeho přípravu v USA prozradil – legalizovat. Na schůzce nejvyšších představitelů Sovětského svazu, Spojených států, Velké Británie a Francie v Ženevě, kde se jednalo o zmírnění napětí ve světě, navrhl originální způsob kontroly vojenského potenciálu. Pod názvem Open Sky (Otevřené nebe) měly mít velmoci možnost vzájemně vysílat výzvědná letadla nad svá území. Západní stroje by tedy kontrolovaly členy Varšavské smlouvy a sovětská či jiná východoevropská letadla státy NATO včetně USA. Sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov tuhle nabídku ostře odmítl: „Vždyť by to byla špionáž!“ Po zalétání převzala první dva stroje U-2 CIA a hned jich objednala dalších patnáct, později ještě přes třicet. Oficiálně dostaly bílý znak agentury NACA a později NASA (National Aeronautics and Space Administration – Národní úřad pro letectví a vesmír) na směrovém kormidle. Nesly vysoce citlivé kamery, jejichž snímky zachycovaly pás země 200 krát 3500 m. Odborníci také usilovně pracovali na projektu Gopher (Šedivá krysa) – vysílání balonů s kamerami ze západní Evropy a z Turecka ve velkých výškách nad Sovětský svaz a Čínu. Tento záměr schválil 27. prosince 1955 Eisenhower pod označením Grandson (Vnuk). Později ho přejmenovali na Grayback (Šedokabátník – označení jižanského vojáka v americké občanské válce) a nakonec na Genetrix. První špionážní balon vypustilo vojenské letectvo už 22. ledna 1956. Ovšem tyhle velké koule naplněné plynem se stávaly snadnou kořistí sovětských stíhačů a mnohé z nich nedoletěly anebo se zřítily v horách. Moskva ve Washingtonu ostře protestovala. Z těchto 516 vzdušných špionů, kteří odstartovali, jich s kořistí zachytila americká letadla do zvláštních sítí nad západním Pacifikem pouze 44. Akce zkrachovala. Ostatně vojáci od ní velký užitek ani nečekali. Vždyť balóny nemohli nasměrovat k cílům, které by je zajímaly. A nemohli dát do jejich zásobníků příliš mnoho filmů, protože těžký náklad neunesly. Byl to spíš zoufalý pokus o získání jakýchkoliv informací. Analytici CIA se obávali, že sovětská armáda instaluje rakety na severu země. Odtud by mohly přes pól překvapivě zasáhnout Severní Ameriku. Proto v rámci projektu Homerun Američané vysílali od března do května 1956 takřka denně stroj RB-47E nad Severní moře, aby fotografoval severní oblasti SSSR a současně registroval rádiové signály od pozemních zařízení, které tímto způsobem identifikoval. První překvapivé úlovy z U-2Časně zrána 4. července 1956, v den amerického státního svátku, zachytily radary sovětské protivzdušné obrany při západní hranici neznámé letadlo. Jeho posádka na žádné rádiové výzvy nereagovala. Stroj mířil pomalu přímo na Leningrad a potom na Moskvu. Ta drzost! Odstartovaly první dvě stíhačky typu MiG-17. Střílely vzhůru, ale marně. Nepřítel letěl příliš vysoko. Stoupaly za ním. Avšak jakmile překročily výšku 15 000 metrů,přestaly být ovladatelné a zřítily se k zemi. U-2 a jeho kamery U-2 pilotovaný Carminem Vitoem startoval ze západoněmeckého Wiesbadenu. Letec se příliš bezpečně necítil. Velitelé mu řekli, že je to riskantní výprava – může ji odmítnout. Jako první Američan měl zamířit do hlubin Sovětského svazu, vyfotografovat některá vojenská zařízení včetně protivzdušné obrany Moskvy. Pravda, předcházející tři lety nad komunistickými zeměmi východní a střední Evropy proběhly bez obtíží. Podle zpravodajských důstojníků letectva se do velké výšky žádný sovětský stíhač nedostane a sovětské kanony a rakety k němu nedostřelí... Jenže stoprocentně mu to nezaručí nikdo! Když v dubnu připluli nejvyšší sovětští představitelé na oficiální návštěvu Velké Británie, Admiralita vyslala na tajnou inspekci jejich křižníku Ordžonikidze zkušeného potápěče Lionela Crabbeho. Zpravodajští důstojníci námořnictva byli přesvědčeni, že potápěči nic nehrozí – a přece už ho nikdy nespatřili. Vito měl kapsu plnou pomerančových bonbonů, mezi nimi kapsle s jedem cyankáli. Co kdyby ho přece jenom sundali. Nenechá se umučit v ruském zajetí! Po chvilce zkoušela sestřelit neznámé letadlo druhá dvojice MiGů. Opět riskovala zbytečně – oba stroje se řítily dolů, piloti se pokoušeli zachránit na padácích. Také pátý odvážlivec skončil v troskách. „Narušitel letí na hladině asi 21 000 metrů!“ hlásily obsluhy sovětských radarů. Mizerové! Začali létat přes naše území, aby nás fotografovali a sledovali. Starce v Kremlu a generály, kteří zahnali Hitlera, tahle drzost šokovala. Večer Vito šťastně přistál v Norsku. Ale bolelo ho tolik v krku, že se bál, aby neumřel. Vzápětí odletěl i se svým úlovkem do Washingtonu. Vysocí důstojníci CIA byli nadšeni. Letec přivezl vynikající fotografie, které obnažily část sovětské obrany. Do té doby znali rozmístění Rudé armády jenom ze snímků, které za druhé světové války pořídily výzvědné letouny německé luftwaffe. Pro tyhle záběry začali používat kódové označení Talent. Zpravodajci považují za nezbytné nazývat všechny důležité věci krycími názvy. Když o nich mluví, nemůže nikdo cizí vědět, o co se jedná. Totéž platí, kdyby zahraniční vyzvědač našel nějakou korespondenci – nejdřív by musel vyluštit, co se pod různými tajuplnými pojmy skrývá. V centrále CIA vznikla na začátku roku 1953 fotografická zpravodajská divize, která se zabývala analýzou snímků získaných špionážními letadly. Vedl ji vynikající fotografický analytik Arthur C. Lundahl, který začínal po válce čtením leteckých snímků japonských tichomořských základen u námořní interpretační služby. Na počátku sídlil v budově Steuart na New York Avenue ve Washingtonu se svými třinácti lidmi, o tři roky později jich měl už 150. „Zpočátku nepoužívali interpreti k analýze fotografií nic víc než zvětšovací a měřicí přístroje,“ upozornil Ronald Kessler v knize o CIA. „Pozvolna si vybudovali archiv, takže mohli porovnávat jeden záběr s podobným, pořízeným před jedním či dvěma roky, a určit změny.“ „Pozorujete určité místo a potom to ze včerejška či loňska,“ vysvětloval Lundahl. „Je to jako dívat se na film. Záběry jsou dál od sebe, ale porovnáním změn na zemi můžete usoudit mnohem víc, než když pořád hledíte na jeden záběr.“ Fotoanalytici nakonec přiměli piloty U-2, aby důležitá místa snímali ze dvou různých úhlů, to znamená, aby se nad ně vraceli. Díky tomu mohli nakonec v Národním fotointerpretačním středisku (National Photographic Interpretation Center – NPIC), které patřilo k CIA, vytvářet stereoskopické záběry, na kterých byl zřetelný rovněž výškový profil snímkovaných objektů. Když Lundahl se svým týmem dokončil průzkum záběrů z prvních pěti výprav U-2 nad sovětské území, politici a vojáci si oddechli. Propast v bombardérech neexistuje – na devíti velkých letištích stálo jenom pár strojů typu Bison. Američané mají strategických nosičů jaderných zbraní mnohonásobně víc. Chruščov proti těmto přeletům neustále protestoval. A v kruhu nejbližších vyslovil obavy: „Jestliže si Američané uvědomí, že my nejsme schopni se bránit vzdušnému útoku, to je pošťouchne k tomu, aby začali válku dřív.“ Současně nařídil konstruktérům, aby vyvinuli taková letadla, jimiž by se mohli s těmito vzdušnými špiony měřit, a takové rakety, jimiž by je mohli sestřelit. K letům nad území států sovětského bloku startovaly U-2 ze základen v norském Bodo, tureckém Incirliku, pákistánském Péšávaru, anglickém Lakenheathu a v západoněmeckém Wiesbadenu, později i z Tchaj-wanu. Pokud se někde objevily na veřejných letištích, jako třeba při nouzovém přistání v Japonsku, oficiální vysvětlení znělo: Dělají meteorologický průzkum. Patří přece výzkumné agentuře NACA! Avšak někteří zkušení novináři se nenechali oklamat. Hanson Baldwin z New York Times, specializovaný na armádu, viděl jedno U-2 na letišti v Německu a okamžitě pochopil, k čemu slouží. Když v létě 1958 informoval CIA, že chystá odhalit tajemství těchto letadel, ředitel Dulles požádal vydavatele listu Arthura Hayse Sulzbergera, aby tomu z vlasteneckých důvodů zabránil. Sulzberger jeho prosbě vyhověl. Také redaktoři z Washington Post a Cleveland Plain Dealer znali pravdu o U-2 a mlčeli. Snímky, které tyto stroje pořídily, kolovaly mezi centrálou CIA, Bílým domem, Pentagonem, Kongresem a dalšími vládními úřady. Vedení výzvědné služby mělo stále větší obavy, že se při této manipulaci některé ztratí a dostanou na veřejnost, případně k sovětským vyzvědačům. Špionážní výpravy vedené pod krycím označením Talent Američanům umožnily, aby zčásti sledovali testy atomových zbraní, rozmisťování útvarů strategických vojsk, přípravy ke zkouškám raket, výrobu ve zbrojních továrnách, později situaci v ostatních odvětvích národního hospodářství. Na základě těchto informací mohl Washington usměrňovat vývoj vlastních zbrojních systémů a jejich instalování po světě. „Výzvědné strategické přelety v dobách míru se staly součástí americké politiky,“ napsal major Robert A. Guerrioro z Národního úřadu pro průzkum (National Reconnaissance Office – NRO). Hledání raketových základenNa jaře 1957 si všiml pilot U-2, který letěl nad Turkménií, že v okolí železniční stanice Ťuratam na řece Amudarji v Kazachstánu se začíná cosi rozsáhlého stavět. Pozměnil proto plánovanou trasu a kamera jeho letadla zachytila budování raketové základny. Od té doby tam Američané své špionážní stroje plánovitě vysílali. Postupem času vyšlo najevo, že tam kromě střelnice pro zkoušky nových raket vzniká i komplex pro vypouštění umělých družic. Start sovětského Sputniku, první umělé družice, 4. října 1957 Amerikou otřásl. Kreml tím dokumentoval, že má k dispozici mezikontinentální raketu – je tedy schopen v její hlavici vypustit i atomovou bombu. Naproti tomu srovnatelný americký nosič Atlas při zkouškách už několikrát havaroval. Ředitel CIA Allen Dulles a velitel raketových programů vojenského letectva generál Bernard A. Schriever se rozhodli, že posílí Lundahlův tým o specialisty na rakety. Za jednoho z externích konzultantů vybrali dr. Alberta D. „Buda“ Wheelona, osmadvacetiletého fyzika, který se v laboratoři firmy Ramo-Wooldridge Corp. v jižní Kalifornii zabýval řízením raket a byl také členem výboru profesora Johna von Neumanna pro nové špionážní technologie. Zajímavé snímky přivezl U-2, který prolétal 5. dubna 1960 nad Kazachstánem. Na Ťuratamu právě stavěli dvě nové startovací rampy. „Toto zjištění naznačuje, že pospíchají s druhou generací raket,“ domnívali se analytici CIA. Když po startu Jurije Gagarina 12. dubna 1961 oznámila agentura TASS, že kosmodrom se nazývá Bajkonur, američtí specialisté se rozesmáli: „Ti holoubkové nás chtějí podvést! Myslí si, že na ten Bajkonur naletíme. Vždyť hornické městečko tohoto jména leží200 kmna sever od montážních hal a startovacích ramp Ťuratamu.“ Zato nemohli piloti U-2 vystopovat žádné baterie bojových raket. Na záběrech, které pořídilo letadlo 5. února 1960 při přeletu nad železniční tratí v údolí Volhy k Moskvě i na západ a jih od metropole, na trase dlouhé7 200 km, se nenašla ani jediná. I ředitel CIA Allen Dulles ve své tajné zprávě, zveřejněné se zpožděním v roce 1994, to tehdy připustil: „Ve skutečnosti U-2 nikdy nevyfotografovalo mezikontinentální rakety.“ To dokázaly až družice. Letadla měla sledovat pokusné starty sovětských raket. Zdálo se, že to bude snadné – vysílačky na těchto základnách umlkaly osm hodin před vypuštěním. Stroje by měly dost času na start a přiblížení k místu odpálení. Avšak 31. ledna 1958 prozradily tento záměr New York Times. Sověti pak zkrátili dobu rádiového ticha z osmi hodin na polovinu. A to už nestačilo na přípravu U-2 ani speciálně vybaveného Boeingu. V rámci projektu Talent pátrala CIA rovněž po uranových dolech, továrnách vyrábějících atomové zbraně a zkušebních střelnicích. Z výšky jsou nejviditelnější šachty, které ukazují na existenci dolů. Množství vytěženého uranu se odhaduje podle velikosti hald hlušiny, protože obsah tohoto prvku obvykle známe. Rovněž tak továrny na zpracování rudy a na výrobu plutonia mají charakteristické rysy, takže je zkušený analytik na obrázcích okamžitě pozná. Laboratoře a výrobní podniky se dají rovněž poměrně snadno poznat, protože vyžadují příkon obrovského množství elektřiny. Nejvyšší američtí velitelé se snažili pomocí U-2 vytvořit co nejúplnější obraz o cílech svých zbraní na sovětském území pro případ atomové války. Třebaže Eisenhowera přesvědčovali, že tyto lety jsou nezbytné, prezident je povoloval se stále menší ochotou. Zdálo se, že Carterova prognóza se začíná naplňovat. Letecké technické zpravodajské středisko (Air Technical Inteligence Center) upozornilo 14. března 1960 Bissella, že Sověti dokončili vývoj protiletadlových raket označovaných v americkém kódu jako SA-2, které by mohly U-2 ohrozit. Rovněž samotná CIA opakovala o několik týdnů později toto varování. Bissell však těmto odhadům příliš nevěřil. Třebaže se na květen chystalo jednání na nejvyšší úrovni v Paříži, Eisenhower vyhověl naléhání Dullese a povolil čtyři expedice U-2. Výprava Boba Ericsona 9. dubna proběhla klidně. Jeho U-2 vyfotografovalo atomovou střelnici v Semipalatinsku, raketovou základnu v Ťuratamu a nejmodernější radarový protiletadlový komplex v Saryšaganu. Pilot netušil, že vyvázl jenom kvůli chaosu sovětské protivzdušné obrany. Když byl nad Semipalatinskem, nemohli piloti dvou stíhaček Su-9 odstartovat, protože čekali na povolení použít blízké letiště k přistání. Ve chvíli, kdy přelétával nad Saryšaganem, se zjistilo, že bojové rakety jsou100 kmdaleko, protože se žádné střelby neplánovaly. Nad Ťuratamem ho zase zachránil nedostatek raket vzduch-vzduch u nejbližšího leteckého pluku. Když se o těchto zmatcích dověděl Chruščov, vzplanul a velitelům protivzdušné obrany strašně vynadal. Generálové pochopili, že kdyby se takové selhání opakovalo, přišli by o své funkce. Třebaže Moskva poslala Washingtonu protestní nótu proti tomuto přeletu, Eisenhower proti další výpravě nic nenamítal. Nicméně 1. květen určil za poslední termín – s ohledem na pařížskou schůzku. Třetí raketa ho trefilaO tomto zákulisí pilot Francis Gary Powers nevěděl. U-2 už řídil při nebezpečných misích nejednou – nad Čínou, šestkrát podél sovětských hranic a jednou přes celé jeho zemí, což si měl teď zopakovat. Startoval ráno 1. května z Pákistánu. Doletět měl do Norska. S trochou lehkomyslnosti to považoval za rutinu. I když jeho cílem byly nejcitlivější body sovětské obrany. Radary protivzdušné obrany ho zachytily už nad Afghánistánem. To bedlivě registrovaly americké odposlouchávací stanice v Turecku. Když se dostal nad Sovětský svaz, spatřil pod sebou postupně několik stíhaček, které k němu nemohly. Opět vyfotografoval základnu Ťuratam. Potom měl zachytit atomové laboratoře a továrny v Čeljabinsku u Sverdlovska (dnes Jekatěrinburg). Za nejdůležitější bod jeho programu považovala CIA oblast okolo Plesecka poblíž Leningradu. Radioelektronický průzkum tam začátkem roku zjistil zvýšený ruch, který naznačoval stavbu třetí raketové střelnice. Cestou pilot zaznamenával i další podezřelé objekty. Avšak poblíž Sverdlovska ho zasáhla protiletadlová raketa. Tuhle střelbu vůbec nezaregistroval. Nezpozoroval, že první raketa zničila sovětskou stíhačku, která ho pronásledovala, a druhá střela zmizela bůhvíkam. Strefila ho teprve třetí. Powers se zachránil na padáku. Jeho sestřelení opět monitorovaly radarové stanice v Turecku. Okamžitě to hlásily do centrály odposlouchávací Národní bezpečností agentury (National Security Agency – NSA), odkud šla zpráva do Bílého domu. Samozřejmě podrobnosti zjistit nemohly. N. S. Chruščov si prohlíží posbírané trosky sestřeleného U-2. Washington se pokoušel ze situace vylhat, když tvrdil: „Při běžném meteorologickém letu se nad Tureckem ztratilo letadlo.“ Sověti však získali trosky stroje i jeho pilota. O tom Američané zpočátku nevěděli. Čtyřiadvacátá výprava U-2 nad SSSR se změnila v obrovskou aféru. Chruščov z ní chtěl vytěžit co možná nejvíc, a proto informace uvolňoval pozvolna. Pokusil se zdiskreditovat Eisenhowera. A potom i ponížit: „Omluvte se!“ Prezident odmítl. Chystaná schůzka na nejvyšší úrovni padla. Powerse poslal moskevský soud do vězení na deset let, ale brzy ho Sověti vyměnili s Američany za špiona Rudolfa Abela alias Fishera. U-2 se nad SSSR nevrátilo. Tato letadla ofotografovala celkem 15 % sovětského území –3 430 000 kmčtverečních. Od nynějška sledovala oblasti jiných států. Eisenhower rozhodl, že výzvědné lety musí pokračovat, byť jiným způsobem a jinými stroji. Už 1. července 1960 odstartovalo z britské základny letadlo RB-47 nad Barentsovo moře, aby tam zachycovalo rádiové signály sovětských vysílačů a dalších zařízení. Sovětská stíhačka ho sestřelila. Americký prezident tvrdil, že se stroj nepřiblížil k sovětským teritoriálním vodám, kdežto nejvyšší muž Kremlu proklamoval opak. Dva letce, kteří se zachránili, vyměnila Moskva s Washingtonem opět za své vyzvědače. Takřka neviditelný ptákMusíte snížit zranitelnost U-2! Takový úkol dala centrála CIA v srpnu 1957 Vědeckému inženýrskému ústavu (Scientific Engineering Institute – SEI) v Bostonu, který jí patřil. Specialisté ze SEI přišli brzy k závěru, že špionážní letadlo může bez velkého rizika, že by ho zachytily radary, přelétávat cizí území, když vyvine nadzvukovou rychlost. Vedení špionážní služby nakonec sdělilo firmám Convair, která byla součástí koncernu General Electric, a Lockheed, že požaduje stroj o nadzvukové rychlosti a v extrémní výšce. Po posouzení různých návrhů se nakonec dostaly do finiše dva projekty: Kingfish dlouhý24 mod Convairu a A-12 o délce přes30 mod Lockheeda. Zatímco představitelé CIA prosazovali Kingfish, letečtí generálové byli pro A-12. Závěrečné rozhodování vycházelo nikoliv z kvality návrhů, nýbrž z hlediska toho, kdo letadlo rychleji vyrobí – a tím byl Lockheed, protože jeho zaměstnanci byli prověřeni k přísně tajné práci, zatímco u Convairu by na tuto proceduru museli dlouhé měsíce čekat. Sedmačtyřicetiletý „Kelly“ Johnson se tedy pustil do stavby prototypu. Zadání znělo: špionážní letoun pro lety ve výškách okolo24 kmtrojnásobnou rychlostí zvuku. Opět to byl výkřik nejnovější techniky – musel mít povrch z titanu, aby odolal vysokým teplotám, které při takové rychlosti vznikaly. Ke zkušebnímu letu odstartoval 24. dubna 1962, za necelé dva roky. Asi 12 kusů sloužilo u CIA, poslední byl vyřazen v roce 1968. Strategický průzkumný letoun SR-71 Z A-12 vycházel obdobný stroj pro USAF, ten dostal označení SR-71 (Strategic Reconnaissance – strategický průzkum) Blackbird (Kos). Byl to dvoumístný pták o rozpětí křídel17 ma délce trupu33 m. Dosahoval maximální rychlosti3 500 km za hodinu, dolet měl4 800 kma létal ve výšce24 km. Aby ho nezachytily radary protivníka, měl určité prvky snižující odrazivost radarových paprsků – můžeme ho tedy považovat za představitele nulté generace neviditelných letadel známých jako stealth. Letadlo mohlo nést vybavení buď pro snímkování zemského povrchu, nebo pro zachycování rádiových a radarových signálů. Nad Sovětským svazem nikdy nelétal, byl používán k získávání informací během různých místních konfliktů, například nadKoreou, Vietnamem či Laosem. Jeho kapacita byla obrovská. Během jediné hodiny za letu ve výšce26 kmtrojnásobnou rychlostí zvuku mohl ofotografovat přes 260 000 čtverečních km plochy, uvedl Jeffrey Richelson v roce 1998 v měsíčníku Scientific American. Po aféře se sestřelením Powerse převedla CIA svou flotilu U-2 k vojenskému letectvu. Nicméně „Skunčí dílny“ ve zdokonalování tohoto stroje pokračovaly. Koncem srpna 1967 dosáhl prototyp U-2R výšky přes27 km. U-2 byl v podstatě novou konstrukcí a rozměrově větší o poznání větší než předchozí verze U-2. Opět sloužil ke strategické špionáži na horkých místech zeměkoule, stejně jako k taktickému průzkumu v Perském zálivu na počátku devadesátých let a v poslední době také nad Bosnou. Lockheed tato letadla dodnes zdokonaluje, vybavuje novými motory, elektronikou a palubními aparaturami. Nyní mají dostup okolo31 kma létají na vzdálenost7 400 km, navíc je zčásti chrání přístroje znemožňující protivníkovi rušit činnost palubní elektroniky. Patří k taktickému a strategickému průzkumu. Také využívání získaných snímků a dalších údajů se výrazně urychlilo. Zatímco dřív je zpracovávali specialisté až po přistání, dnes je letadla průběžně vysílají v digitálním kódu pozemním střediskům. Odtud putují do velitelských štábů, kde se elektronicky zaznamenávají na mapách. V polovině devadesátých let uvedlo vojenské letectvo několik letadel SR-71 opět do provozu. Spolu s U-2 sledovaly Bosnu, kde propukla občanská válka. Mnoho strojů U-2 aSR-71 předal Pentagon kosmické agentuře. NASA je používá ke geofyzikálním a astronomickým výzkumům, dokonce i na zakázku dalších vědeckýchinstitucí, jako například ke sledování znečištění ovzduší a oceánů, ke studiu sopečných výbuchů a zemětřesení. Riziko pro americké špionážní piloty se zvyšovalo – sovětští stíhači a vojáci z obsluhy protiletadlových raket se učili rychle. Přesto USA v těchto letech pokračovaly. V letech 1950–1970 bylo nad komunistickými státy sestřeleno nejméně 252 amerických letců. Z toho 25 Američanů Sověti po přistání zavraždili. Dalších 90 se zachránilo a většinou se po čase vrátilo domů. Bohužel 138 mužů zůstalo nezvěstných – zahynuli během útoku či seskoku padákem. Někteří skončili v koncentrácích na Sibiři a po propuštění museli žít na ruském venkově, ale v přísné izolaci, aby se o nich nedovědělo americké velvyslanectví. Vznik crateologieFotografičtí analytici se na základě vnějších poznatků naučili určovat spoustu podrobností. Přitom se učili nejprve na snímcích vlastního území, kdy mohli porovnávat pozorované útvary se skutečností. Například při pohledu na americký stát Virginie viděli prasečí chlívky a dobytek na pastvě – neklamné znamení, že lidé jedí maso. Mohli nakreslit půdorys domu –kuchyňje pod střešním ventilátorem pachů, nad koupelnou je větrák, obývák má komín, všechno ostatní jsou ložnice anebo pracovny. Na základě růstu hrobů na hřbitovech mohli odvodit, kolik lidí umřelo za uplynulý rok, a tudíž i množství obyvatelstva dané oblasti – pokud tudy neprošla nějaká smrtící epidemie. Železniční koleje vedly k důležitým továrnám. Když si vytvořili tuhle abecedu, dostali na pomoc záběry v rozličných oblastech spektra a počítače. Tím se jejich vidění zmnohonásobilo. Obrázky mohli zaostřovat, mazat nepotřebné pozadí, stíny či odlesky Slunce, získávat plastické barevné pohledy z několika snímků pořízených v různých spektrálních pásmech. Záběry v infračerveném záření, citlivé na teplo, jim umožňovali určit místa, ze kterých před několika hodinami odlétla letadla nebo kde dřív stály tanky. Samozřejmě protivník se snažil citlivé objekty různým způsobem maskovat. Některé podklady dodal Američanům jejich vyzvědač, plukovník Hlavní výzvědné správy sovětského generálního štábu (Glavnoje razvědyvatělnoje upravlenije – GRU) Oleg Vladimirovič Peňkovskij, kterého v Moskvě odhalili a popravili. CIA tedy přesně věděla, jak jednotlivé typy raket vypadají a jaké mají vlastnosti, znala způsoby jejich kamufláže včetně beden pro jejich přepravu. Zobrazit fotogalerii „Vznikla věda nazvaná crateologie,“ poznamenal Lundahl, tedy odhalování různě zamaskovaného vojenského materiálu. Právě při pátrání po sovětských raketách na Kubě na podzim 1962 tento termín zřejmě vznikl. „Kubánci spávali v jednom druhu stanů, sovětské jednotky v jiném,“ uvedl Jack R. Smith z centrály CIA. „Sověti používali standardní způsob rozvinutí. Kabelové linky vedly určitým způsobem. Na určitém místě musel být sklad pohonných hmot. Jakmile jsme to uviděli, věděli jsme, o co se jedná.“ Na základě záběrů z U-2 dokázal Američané přesně určit množství a typy sovětských raket i bombardovacích letadel, počty vojáků a další podrobnosti. Prezident Kennedy pak mohl vyzvat Chruščova, aby tyto síly stáhl, a svému zástupci v OSN nařídil, aby snímky ukázal členům Rady bezpečnosti. „Myslím si, že jsme několikrát odvrátili jadernou válku,“ pochválil se Lundahl. „Zvláště na Kubě, když jsme předvedli nadřízeným fakta. Také jsme poskytli podklady pro jednání o omezení strategických zbraní.“ Je přirozené, že protivník se snažil citlivé objekty před kamerami výzvědných letadel a družic zakrývat. Na hlavním sovětském kosmodromu Ťuratam-Bajkonur kvůli tomu dokonce vyhlašovali poplach. Když se k němu blížilo letadlo U-2, nazýval se Škorpion-2. Očekávaný přelet špionážní družice ohlašovali jako Škorpion-3. Pro úplnost: Škorpion-1 znamenalo, že v sibiřském rychlíku Moskva–Taškent, odkud bylo ledacos vidět, jede cizinec. Zdroj: iDnes

Takže pravděpodobně to změní jen výměna MB... a třeba to nakonec vůbec byly fámy, možná to "hlídá" jen kompletně jinou sestavu HW, pokud se postupně mění komponenty, tak to asi bez problémů projde, což by dávalo smysl...