Lynx_cz

Cesta ke svobodě - historie unikátního útěku československých pilotů RAF v roce 1950 Autor: archiv Petra Blahuše|Popisek: Trojice zaparkovaných čs. Dakot na letišti u Mnichova Na včerejšek připadá 69. výročí světově unikátního hromadného úletu tří dopravních letadel na Západ. Za kniply Dakot seděli českoslovenští piloti bývalé 311. bombardovací perutě RAF- jeden z nich, kapitán Oldřich Doležal, kterého vyznamenal sám britský král za potopení německého lamače blokád Alsterufer, byl organizátor celé akce. Letcům se důmyslným způsobem podařilo oklamat Státní bezpečnost a na místa cestujících posadit i své rodinné příslušníky, což bylo tehdy komunisty právě z důvodů obav před emigrací zakázáno. Během letu se únosci z řad bývalých letců RAF elegantně a bez zranění zbavili té části posádky, která do jejich plánu nebyla zasvěcena- konečně, byli to i jejich kamarádi a kolegové. Akce se plánovala více jak dva měsíce, ale námaha a pečlivost se vyplatila. Díky ní 24.3.1950 odstartovaly ze tří různých letišť v Československu- Ostravy, Brna a Bratislavy tři Dakoty s celkem 85 osobami, z nichž více jak 50 nebylo do akce vůbec zasvěceno, a po několika hodinách přistály bezpečně v Erdingu u Mnichova. Šlo tehdy o první skupinový úlet, jenž se stal předchůdcem mnoha pozdějších únosů po celém světě, jak politickém tak kriminálním smyslu. Letadlo z Brna bylo obsazeno do posledního místa, celkem 31 osob. Kapitánem letadla byl Josef Klesnil, který se, ač také pilot RAF, vrátil zpět do vlasti, protože nebyl do plánu zasvěcen (paradoxně už v té době plánoval vlastní emigraci a tak po několika měsících přešel i s rodinou zelenou čáru přes Šumavu. Druhým pilotem byl rovněž letec RAF Vít Angetter. Archiv Petra Blahuše Ten zůstal venku, stejně jako navigátor Karel Mráz. Ten přemohl palubního mechanika a komunistu Tučka. V emigraci zůstala také letuška Lída Škorpíková. Mezi cestujícími byla také Angetterova manželka Eva, přejmenovaná ovšem na Carmen a cestující skrytě pod svým dívčím jménem Veselá, která také emigrovala. Situace využili také nic netušící cestovatelé Miroslav Hanzlíček, Bedřich Suldovský, Arnim Racek, Marie Jiravová (jejíž manžel Kamil utekl již dříve přes Šumavu do Německa a byl tehdy v uprchlickém lágru Valka), syn Milan, švagr Vilém Jirava a Miloš Vítek. „Klesnil byl též bývalý příslušník RAF, byli jsme velmi dobří kamarádi, tedy jsem na něho nemusel vytáhnout pistoli,“ popsal osudový okamžik po 33 letech co-pilot Angetter. „To jsme tehdy řekli proto, že Klesnil se vracel domů, tak aby to měl při výslechu komunisty o něco snadnější. Já mu tehdy přikázal, aby všechno, na co si pomyslí, že mu pomůže při výslechu, svalil na mně. Po startu jsem letěl já, před Havlíčkovým Brodem jsem vypnul robota a točím kurs na Mnichov. Klesnil mi říká: „Co blbneš?“ Já mu na to: „Josef, co jsem ti říkal nedávno, vzpomínáš si? Že uletíme na Západ!“ Řekl mně: „Vy blbouni, vždyť my to organizovali s Procházkou taky,“ takřka mu vylétly slzy, viděl, že je to vážné a že je pozdě. Smířil se s tím. Za pár měsíců potom utekl s rodinou přes Šumavu pěšky a později létal v Anglii u British European Airways,“ sdělil Angetter. V Dakotě startující z Ostravy v 6.37 hodin bylo 23 osob. Kapitánem byl pilot RAF Ladislav Světlík. Archiv Petra Blahuše Ten zůstal venku, na rozdíl od druhého pilota Mečislava Kozáka, navigátora Brože a mechanika Holdy. Světlík měl tedy nejtěžší úlohu a nebýt pomoci dalšího „zápaďáka“ Viktora Popelky, který cestoval se svou manželkou Alenou, letící ovšem pro konspiraci pod svým dívčím jménem, akce by se nepodařila. Popelka si ale po startu sedel s piloty do kabiny a nikdo ho nevyhodil-konečně, byl taky pilot a tehdy to bylo běžné. Světlík vzápětí předal po startu řízení Kozákovi a díky německé Parabelle přemohl postupně Brože a Holodu. Svázané je strčil do prostoru pro zavazadla, pak se vrátil do kabiny a pak stejně po dobrém vyřídil Kozáka. U Pardubic změnil kurz na Linec a v klidu přistál v západním Německu. Z cestujících na Západě zůstali také manželka kapitána posledního letadla hromadného úletu, startující z Bratislavy, Květa Doležalová, se svým půl roku starým synem Tomášem. Její manžel a jeden z hlavních mozků celé operace, válečný hrdina Oldřich Doležal odstartoval s plným letadlem z Bratislavy s půlhodinovým zpožděním, zaviněném špatným počasím v 7.30 hodin. Stejně jako on létali za svobodu Československa za 2. světové války u 311. bombardovací perutě také druhý pilot Bořivoj Šmíd (později se zabil jako pilot RAF při akrobacii v Londýně) a navigátor Stanislav Šácha. Do plánu byl zasvěcen i poněkud horkokrevný slovenský mechanik Jan Královanský, který také emigroval (aby pak zahynul v Mnichově při blíže nespecifikovaném lehkovážném dobrodružství) společně s letuškou Evou Vysloužilovou. Z jejich cestujících zůstali v emigraci Šáchova manželka Dagmar, Jaroslav Bízek se ženou Marií, Helena Polívková, Anna Dohalská (vdova po významném protiněmeckém odbojáři Zdeňku Bořku-Dohalském, kterého Němci zavraždili v koncentračním táboře) a matka naší světové šampionky v krasobruslení Aji Vrzáňová Anna. Úlet z Bratislavy byl velmi dramatický, sám válečný veterán Doležal, známý svými železnými nervy během náletů za 2. světové války, ho označil za „nervák“. Nejdříve se odlet zdržel kvůli počasí a pro spoustu zavazadel, letadlo byl přetížen o 750 kg. Aby vůbec mohl odletět, nahlásil Doležal místo skoro 2 tun paliva jen 1200 litrů. Na letiště také dorazil zneklidňující telefonát od Bezpečnosti z Prahy, týkající se Dohalské a Vrzáňové. Vinou zpoždění také hrozilo, že komunistický režim zakáže všechny starty, protože věž v Ruzyni už mezitím ztratila spojení s oběma stroji z Ostravy a Brna. Únosci ale byli připraveni bojovat do posledního dechu a třebas si start vynutit i palbou, když Kralovenský i Šácha hodlali užít svých propašovaných zbraní v případě prozrazení a zásahu StB. Nakonec ale šla mašina do vzduchu. Nad Břeclaví Doležal změnil kurs a k odvrácení podezření hlásil před vletem do sovětské zóny poruchu na podvozku, která mu nedovolovala mezipřistání v Brně. Pak nastalo kritických 60 minut přeletu nad sovětskou okupační zónou východního Rakouska až do Lince. Pro případ možného zásahu sovětských stíhaček proti jeho komplicovi požádal ihned po přistání Dakoty z Brna pilot Angetter velitele US letecké báze v Erdingu o doprovod americkými stíhačkami pro bratislavskou Dakotu. Od Lince tak Doležalova Dakota letěla pod ochranou stíhačů s bílými hvězdami na křídlech. Vlastní let byl jinak podle Doležala jinak klidný, hlavně zásluhou skupiny Slováků, kteří za letu mezi cestující dali kolovat demižón se slivovicí a klobásky. I díky tomu teprve na erdingském letišti vyletěl ze sedadla agent StB Karel Nejepinský a po zvolání: „Zrada!“ se pokoušel s revolverem v ruce dostat do pilotní kabiny, načež bránil cestujícím vystoupit se slovy: „Soudruzi, držte se, byla to zrada, v letadle jsme na čs. území, nesmíte je opustit!, dokud nebyl odzbrojen americkým vojenským policistou. Toto zpoždění ale aspoň zabránilo několika vědcům a expertům, pracujícím ve zbrojním průmyslu, roztrhat a sníst některé důležité dokumenty, aby se tak nedostaly Američanům do rukou. Paradoxně totiž mezi nic netušícími cestujícími- z nichž jak už bylo řečeno, ale řada využila této jedinečné příležitosti a okamžitě s organizátory úletu požádali také o azyl- bylo na palubě i nemálo komunistických aparátčíků. V ostravské Dakotě třeba seděla krajská komunistická delegace s pozvánkou k prezidentu Gottwaldovi do Prahy, přičemž jedna z nic netušících soudružek, když při přistávání v Mnichově uviděla pod sebou spoustu zaparkovaných luxusních vozů ale i (amerických) stíhaček, bezelstně prohlásila, jak se socialistická vlast ekonomicky rychle vzmáhá. Jiní partajníci si zase spletli barvu hvězd na křídlech stíhaček a divili se, kolik „mají Rusáci na Ruzyni stíhaček.“ V letounu z Brna byl zase do Německa unesen kocovinu dospávající nový generální ředitel Čs. aerolinií, zmožený po podnikovém flámu v hotelu Pasáž tak, že ani on nepoužil svou zbraň. Akce byla využita i propagandisticky a to oběma stranami Železné opony. Zatímco na Západě z únosců udělali hrdiny, v komunistickém Československu byli únosci v nepřítomnosti odsouzeni k hrdelním trestům a ti, kteří na Západě zůstali, vyfasovali „in absentia“ 25 let vězení. Tvrdě potrestáni byli také za malou bdělost a ostražitost ozbrojení příslušníci StB, kteří cestovali jako doprovod v letadlech a pohříchu zaznamenali změnu letového plánu teprve v okamžiku, kdy do letadel vtrhli s ostře nabitými karabinami příslušníci Military police US Army. Podle pozdějších informací vyfasovali údajně pobyt v Jáchymově, stejně jako soudruh generální ředitel aerolinií. Potrestáni byli také příslušníci ostrahy, která v Brně posádku neprohledala, takže si Mráz i Angetter pronesli své načerno držené pistole na palubu. Komunistický režim také vytvořil knihu, divadelní kus i film Únos, jehož režiséry byli pozdější držitelé prvního československého Oscara a v té době zuřiví stalinisté Ján Kádár a Elmar Klos. Je zajímavé, že tento starý Kadárův hřích, k němuž se dobrovolně propůjčil, nevadil hollywoodské filmové Akademii při udělení Oscara za film Obchod na korze, ani při připuštění k přednášení o filmovém umění po roce 1968 v Los Angeles, kde v roce 1979 zemřel. USA odmítly pochopitelně čs. únosce- piloty RAF – vydat zpět do ČSR, což mělo dlouhotrvající následky, včetně vyhošťování diplomatů z Prahy a Washingtonu. Komunistická média na jedné straně a naproti nim stanice CIA Free Europe i americký tisk rozjely černou propagandu na plné obrátky. Studená války vrcholila. Zdroj: Security Magazín

Dnes si připomínáme 75. výročí velkolepého útěku spojeneckých letců z německého zajateckého tábora Stalag Luft III, který se nacházel poblíž města Zaháně (dnes Żagań v Polsku). Útěk se uskutečnil v noci z 24. na 25. března 1944. Letci utekli pomocí 110 metrů dlouhého tunelu nacházejícího se 9 metrů pod zemí, který vykopali pomocí nářadí, jenž si sami vyrobili. Zajatci tunel pojmenovali Harry. Letci původně stavěli tři tunely (Tom, Dick a Harry), ale protože práce pokračovaly příliš pomalu a němečtí strážci začali mít podezření, pokračovali po chvilkové nečinnosti v kopání tunelu Tom. Naneštěstí byl tunel Tom objeven a tak museli letci otevřít znovu tunel Harry. Během vlastního kopání tunelu ostatní letci padělali stovky dokladů, roznášeli tuny zeminy z tunelu po táboře, vyráběli mapy a kompasy. Jiní zas přešívali uniformy a přebarvovali je krémem na boty a další se učili mluvit alespoň trochu německy. Sestavovali si pořadí ve dvoučlenných a trojčlenných skupinách, v jakém uprchnou, podle toho jak moc se zasloužili o přípravu útěku. Rozhodlo se, že se útěk uskuteční 24. března. Organizátorem akce se stal Brit Roger Bushell, který měl za sebou už dva nevydařené útěky ze zajetí. Foto: Obrázek tunelu Harry s popisy jednotlivých částí Datem útěku se stala noc z 24. března na 25. března 1944. Té noci napadl sníh, takže se riziko odhalení velmi zvýšilo. První uprchlík přeběhl do lesa a natáhl lano, za které zatáhl a tím dal signál čekajícím v tunelu, že se stráž na věži nedívá. Když uprchl další zajatec vystřídal předchozího u lana. Nakonec z původních 200 účastníků uteklo jen 76, protože se nepočítalo s mnoha okolnostmi, jako byl hluboký sníh, který ztěžoval krytí, zřícení části tunelu a jiné události, které se té noci odehrály. Foto: Model zajateckého tábora Stalag Luft III Nakonec byl útěk i odhalen, ale i tak je největším útěkem zajatců vůbec. Uprchlíci měli plány uprchnout do Francie, Polska, Švýcarska a Švédska. Asi polovina uprchlíků zamířila na necelé 2 kilometry vzdálené nadraží v Żagańi (tehdy Sagan), zbytek musel jít pěšky. Nicméně ti, kteří zamířili na nádraží jej nakonec nemohli najít a proto museli čekat až do svítání, což bylo velmi nebezpečné. Někteří se také poté skrývali v lesích, jenže v roce 1944 byl březen jedním z nejstudenějších a z toho důvodu museli tito svůj úkryt opustit. Ti, co šli pěšky si mezi sebou říkali „Bačkoráři“. Tato událost velmi rozhněvala Adolfa Hitlera především proto, že mezi uprchlíky byli také čtyři Poláci a tři Češi. Uprchlíci byli postupně chyceni a 50 jich bylo na přímý rozkaz Hitlera gestapem na různých místech v Německu bez soudu popraveno. Dalších 23 chycených letců bylo převezeno zpět do tábora. Na svobodu se nakonec dostali pouze tři letci (dva Norové a jeden Holanďan). Zastřelení letci byli tajně spáleni v krematoriích. Foto: Areál bývalého zajateckého tábora Stalag Luft III Sagan, vchod do tunelu Harry v někdejším zajateckém baráku 104. V trase tunelu jsou umístěny desky se jmény všech zajatců, kteří tímto tunelem uprchli. Zpráva o popravách velmi rozhořčila Velkou Británii, a proto po válce RAF sestavila speciální vyšetřovací tým, který měl vypátrat a zatknout vrahy pilotů. Do čela týmu byl vybrán major Frank McKenna, který začal rekonstrukcí útěku a poté sestavil časový sled událostí. Výbornými důkazy se staly urny s popelem letců a s datem i místem spálení. Vyšetřování trvalo tři roky, bylo obviněno a popraveno několik desítek gestapáků, ale někteří vrazi zůstali nedopadeni, protože McKenna nemohl vyšetřovat v sovětské okupační zóně. Kvůli pátrání po letcích byla vyvražděna česká rodina. Účastníci útěku byli zastřeleni poblíž Mostu a také v Hrabůvce. Video: Dokumentární film Stalag Luft III - 1944: Velký útěk / YouTube Zdroj: Armyweb

Apple Watch

Chuck Norris na houbách...

Zapomenutý hrdina zpod Orlických hor a jeho vzácný dárek britské RAF - pilot František Trejtnar V těchto dnech si připomínáme 101. výročí narození plukovníka, stíhače Royal Air Force Františka Trejtnara. Díky tomuto letci, který byl za svou odvahu a pilotní um celkem čtyřikrát dekorován Válečným křížem, se Spojencům dostala do ruky vůbec první nepoškozená moderní stíhačka Fw 190, což umožnilo RAF vypracovat nejlepší možnou taktiku vzdušných bojů jejich zastaralých strojů s tímto nebezpečným protivníkem. František Trejtnar se v „obci českých bratrů“ – v Kunvaldu u Žamberku, ale protože odmalička toužil létat, nastoupil už ve svých 18 letech do školy leteckého dorostu v Prostějově. Po jejím ukončení sloužil jako četař až do zániku Československa jako pilot pozorovací letky 13 u Leteckého pluku 3 v Nitře. Mladý pilot se s německou okupací nesmířil a už 18. června 1939 se hlásil na československém konzulátě v Krakově. Protože ale Poláci o naše letce dlouho nejevili zájem, odplul 27. července do Francie, kde 17. srpna vstoupil do Cizinecké legie a byl odeslán do pekla alžírské pouště v Sidi bel Abbès. Po vypuknutí německo-francouzské války byl Trejtnar poslán 16. října na marockou základnu Meknés. Později byl převelen na leteckou bázi v Toulouse, kde se až do pádu Francie cvičil jako stíhač. Do bojů na nebi sladké Francie už zasáhnout nestačil a už 19. června 1940 odplul z přístavu Port Vendres do Gibraltaru, kde přestoupil na loď Neuralia do Velké Británie. 25. července se čerstvý rotný Trejtnar stává příslušníkem RAF. Než se dostal k bojové peruti, musel znovu projít přeškolením na letouny Hurricane, takže na svůj první bojový let v řadách československé 310. stíhací perutě odstartoval až 4. listopadu 1940, tedy čtyři dny po „oficiálním“ konci Bitvy o Británii. U svých krajanů Trejtnar do března 1941, kdy by odeslán k servisní 48. MU, kde zalétával nové nebo opravené letouny. 9. května 1941 se už jako flight sergeant vrátil k 310. peruti. SA ní začal bojově létat do pověstné „sweepy“ nad Francii, nejprve na starých Hurricanech, později na sice modernějších, přesto však výkonů německých Focke Wulf Fw 190 A, nedosahujících Spitfirů Mk V. Čs. stíhací perutě působily samostatně v sestavách britských wingů (sestava tří perutí- pozn. red.) ale od počátku byly snahy soustředit je do společného, národního křídla po vzoru Poláků, kteří tak operovali už od jara 1941. Samostatný československý wing, složený z 310., 312. a 313. perutě vznikl pod velením W/Cdr Aloise Vašátka na letišti Exeter v rámci 10. Fighter Group 3. května 1942. Československé křídlo zahájilo operace nad Normandií v červnu 1942, a čerstvý praporčík (Warrant Officer) se pěkně uvedl. Hned při svém prvním leteckém „cirkusu“ Trejtnar 5. června ve vzdušném boji poškodil jeden Fw 190 a o pět dnů dokonce jeden sestřelil jistě a druhý poškodil. Paradoxně svůj největší úspěch si ale připsal 23. června 1942, ačkoliv byl ten den sestřelen. Ten den se 36 Spitfirů čs. wingu podílelo na doprovodu bombardérů Boston, útočících v rámci operace Ramrod 23 na letiště Moralix. Po skončení náletu se spojenecká formace obrátila zpět, ale při přeletu pobřeží se stala cílem útoku Fw 190 od III./JG 2. Došlo k prudkému souboji, během kterého si Čechoslováci připsali dvě jistá vítězství, ale pak Němci přilétli na pomoc další posily od štábu a 7. letky JG 2, kteří chtěli Spitfirům odříznout cestu do Británie. Proti této skupině vyrazil v čele 312. perutě W/Cdr Vašátko, ale čelně se srazil s Fw 190 A-3 rtm. Reuschlinga od 7./JG 2. Zatímco Němec stačil vyskočit na padáku, Vašátko však ve svém Spitfiru Mk.V našel smrt, když podle svědků jeho bezhlavé tělo stále mačkalo spouště kanonů až dochvíle, kdy jeho letoun zmizel v moři. V následném boji Němci těžce poškodili další dva Spitfiry, ale jejich pilotům se podařilo přistát na „domácím“ letišti v Exeteru. Část německých stíhačů pokračovala nad Británii, kde chtěla napadnout další vracející se spojenecké piloty. Nejprve se utkali s 19. perutí RAF, která byla poslána na pomoc a sestřelili jeden její letoun. Když se přiblížili k Exeteru, odstartoval jim vstříc pohotovostí roj čtyř čs. stíhačů, včetně W/O Trejtnara (dva stroje se ale ještě při pojíždění srazili, takže nahoru šel jen Trejtnar s F/Sgt. Motyčkou. Na Němce ale nenarazili, a tak se vrátili zpátky do Exeteru. Motyčka (padl v roce 1944 jako příslušník 1. Čs. stíhacího pluku ve Slovenském národním povstání) stačil přistát, ale Trejtnar si nad sebou všiml jednoho Fw 190, který se chystal napadnout přistávající Bostony. Okamžitě k němu zamířil, načež Němec začal stoupat do slunce. Trejtnar věděl, že Němci nad Británii létají minimálně a že by Spojencům jakákoliv informace o tomto novém německém letounu hodila. Snažil se mu proto odříznout cestu zpět do Francie, zpočátku se mu to dařilo, ale pak Němec využil lepšího výkonu své stíhačky, a z převahy výšky zasáhl Trejtnarovi motor a ustřelil mu pravou polovinu křídla. Český pilot musel vyskočit na padáku a při dopadu na zem si zlomil nohu; v ruce měl navíc střepiny z německého granátu. Německý pilot npor. Armin Faber, Gruppen-Adjutant III. skupiny 2. stíhací eskadry (III./JG 2) ale v tomto souboji ztratil orientaci, a v domnění, že přelétá kanál La Manche (ve skutečnosti přeletěl Bristolský záliv) a ve 20.35 přistál na letišti RAF Pembrey ve Walesu. Britům se tak dostal do rukou zcela nepoškozený stroj Fw 190 A-3, který následně podrobili řadě testů a cvičných soubojů. Ty ukázaly neradostný fakt, že německý letoun překonává ve všech parametrech Spitfie Mk.V, a proto byla na základě těchto zkušeností vypracována nová taktika vzdušných bojů s těmito výkonnými letouny. František Trejtnar se na následky svých zranění léčil skoro půl roku, z nemocnice byl propuštěn až 15. prosince 1942. Na lůžku byl také vyznamenán Čs. medailí Za chrabrost. 1. ledna 1943 začal opět bojově létat s 310. perutí, byl povýšen do důstojnické hodnosti a 5. května 1943 obdržel první Čs. válečný kříž 1939 a druhou Čs. medaili Za chrabrost. 10. Srpna 1943 se dočkal dalšího povýšení na Flying Officera (nadporučík), aby byl na státní svátek 28.10. povýšen i do první důstojnické hodnosti v československém letectvu. Po krátkém přeškolení u 1487. letky RAF se Tretnar zúčastnil letecké ofenzivy v oblastech chystané invaze, to už na nových letounech Spitfire Mk.IXC. Ještě před koncem svého operačního turnusu stihl samotnou operaci Overlord, když bojoval nad invazními plážemi a operoval i z předsunutých letišť na francouzském pobřeží. 3. července 1944 byl přeložen do československého depa v Cosfordu, Ačkoliv se už do konce války k bojovému létání nevrátil, měl ve svém pilotním deníku zapsáno úctyhodných 838 letových hodin, vesměs nad nepřátelským územím. Dne 10. 2.1945 se dočkal povýšení do britské hodnosti Flight Lieutenant (kapitán) a 7. března 1945 na čs. poručíka letectva v záloze. 23. března 1945 také na čs. státní reálce ve Walesu odmaturoval. V den německé kapitulace 9. května 1945 se oženil se zdravotní sestrou Beryl Trickettovou, se kterou chodil už od roku 1941 a byl povýšen na čs. nadporučíka. 13. srpna 1945 přistál kapitán Trejtnar na půdě osvobozené vlasti. V osvobozené vlasti Trejtnar zůstal v armádě a sloužil jako pobočník velitele 1. letky leteckého pluku 8 v Praze (od roku 1946 v Brně) který vznikl z B letky 313. perutě. V červenci 1946 byl přeložen do štábu 3. letecké divize, kde působil do 23. listopadu 1947 jako spojovací důstojník. Kvůli jeho vstupu do KSČ a odborné nepostradatelnosti přežil první vlnu vyhazovu „západáků“, a byl jmenován operačním a později šifrovacím důstojníkem 3. letecké divize. Druhá vlna represí mu už ale zlomila vaz: 1. dubna 1950 byl jako důstojník pro kontrolu pilotáže přeložen k leteckému náhradnímu pluku 1, a následně poslán na dovolenou s čekaným. V září 1950 byl propuštěn do civilu. František Trejtnar, nositel čtyř Čs. válečných křížů 1939, tří Čs. medailí Za chrabrost, Čs. medaile Za zásluhy 1. stupně a britských War Medal, 1939-1945 Star a Air Crew Europe Star, pakl pracoval v Brně v různých profesích na vesměs řídících funkcích a zemřel v zapomnění 4. Prosince 1982. V roce 1969 jeho spolubojovník z 310. perutě Ladislav Valoušek publikoval v časopise Letectví + kosmonautika článek, ve kterém upozornil na Trejtnarův velký podíl na ukořistění prvního Fw 190. To vedlo k tomu, že i RAF jeho podíl oficiálně, byť se zpožděním 27 let, uznalo. Zdroj: Security Magazín

Matka jde kolem ložnice své dcery a uslyší divný bzučivý zvuk vycházející právě z této ložnice. Otevře dveře a zjistí, že dcera právě používá vibrátor. Otřesena se zeptá: "Dítě, co to probůh děláš?" "Mami, je mi třicet pět, nejsem vdaná a tato věc mi celkem slušně nahradí manžela. Odejdi, prosím, pryč a nechej mě být." Příští den uslyší dívčin otec nějaké bzučení, které vychází z dceřiny ložnice, ve které, když do ní vstoupí, najde dceru, jak vášnivě používá svůj vibrátor. Na jeho dotaz, co to dělá, dcera odpoví: "Tati, je mi třicet pět, nejsem vdaná a tato věc mi celkem slušně nahradí manžela. Odejdi, prosím, pryč a nechej mě být." O pár dní později: Matka se vrací z nákupů, položí nákup na pult v kuchyni a uslyší bzučivý zvuk, který tentokrát vychází z obýváku. Vejde do něj a najde tam manžela, jak sedí na gauči, zírá na televizi, vibrátor je na gauči vedle něho a bzučí jako šílený. Manželka se zeptá: "Co to tady ksakru vyvádíš?" Manžel klidně odpoví: "Co by, dívám se se zeťákem na fotbal."

Dnes me na ulici zastavila nejaka zenska, jestli bych prej neprispel na rakovinu... tak jsem ji dal cigaro.

Zlodej vykráda byt. Zrazu sa ozve: - Ježiš ťa vidí! - Kto si!? - Som Mojžiš, papagáj - Kto ti dal také hlúpe meno? - Ten, čo dal nášmu pitbulovi meno Ježiš

Tady to je fakt jak U Suchánků....... nebo držíte suchej únor?

Na Valentýna často děvčata vystavují boříky....

Warhorse koupili Švédové, včetně všech práv na KC:D

Typy žen podle ajťáků: TYP VIRUS-Ani si nevšimneš a nastěhuje se ti do bytu a všechno si přivlastní. TYP INTERNET-Musíš zaplatit za přístup TYP USB-Je dobrá jen na zastrčení kabelu TYP BLUETOOTH-Chce udržovat přátelství bez kontaktu TYP SERVER-Když jí potřebuješ, vždy je obsazená TYP WINDOWS-Má spoustu chyb, ale nedovedeš si bez ní představit život TYP POWERPOINT-Je atraktivní, můžeš se s ní pochlubit, ale sama o sobě nemá hodnotu TYP EXCEL-Říká se, že umí spoustu věcí, ale ty ji používáš jen pro základní úkony TYP WORD-Vždy má pro tebe překvapení, ale v podstatě ji nikdo nerozumí TYP DOS-Kdysi ji měli všichni a dnes o ní nemá zájem nikdo