kvetule

Nelezu na všechny stránky a nestuduju každý "vtípek "a pokud zde bylo hlášení, tak kouknu na poslední stránky, cca 2-3, hodně letmo. Pokud ti něco vadí, máš to nahlásit a moderátor nebo admin to bude řešit. V tom množství vtípku za den se to fakt hodně těžko hlídá :wink:

Pánové musíte to tahat i sem? Nestačí vlákno o Ukrajině dole? Tam se třeba víte co. Tohle už je vážně přehnaný. I ty " vtípky " si tam dávejte. Děkuji

Nepříjemné probuzení http://you.bo/u/2013/11/09/1384019360-153.mp4

Pejsan počká kaluž má přednost > aleši, taky se ti stává, že netrefíš dírku a všechno vyteče ven? poučení: nikdy, ale NIKDY nemluvte v kanclu o koblihách!

A já si říkala, kde to ten Robben viděl

Náhled dalších screenů : počasí a roční období zdroj FB stránka Armored Warfare: https://www.facebook.com/OfficialArmoredWarfare

https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=GwYR93QzFfA a povídání k videu http://www.reflex.cz/clanek/video/57382/zazracne-pristani-pilota-se-stihackou-za-30-milionu-dolaru-zachranil-ho-stolek-za-30-dolaru.html

Sry, fakt nevím, zda to tu už nebylo

Jejich koncert sem viděla v roce 2012 živě. Mega hustý Koncert Hurra Torpedo, Praha 2012: Koncert Hurra Torpedo, Praha 2012 -Total Eclipse …:

Pánové lock a bude promazáno. To, že se nechal JK smazat se vším co tu napsal je jen "vaše" práce. :wink: Většina z vás si hraje na bohy. Chápu, že rady tu dávají hráči, co mají odehráno x tísích bitev a ví co a jak, ale někoho napadat, urážet, shazovat, psát OT ... Jo, to tady jde některým velice dobře. Každý by si měl zamést před svým prahem. Některá vlákna svýma výplodama zabíjíte sami. Zkuste se nad sebou zamyslet a hlavně zase vychladněte. :wink:

Jen informartivní vlákno

Zdravím, jelikož zde máme více sekcí na různé hry, tak bych chtěla poprosit o označování vláken už v názvu. jako např. : WOT - Herní aktualizace 9.1: spuštěna ve středu, 11. června WT - [CDK] Soutěž o vlastní mise WOT - World of Tanks WT - War Thunder Je to pro přehlednost a tím pádem i rychlejší rozlišení u posledních přidaných témat. V případě neoznačení vlákna název upraví moderátor. Děkujeme

Systémové požadavky mají být podobné jako jsou na Far Cry 3 tedy: -Minimum: CPU: Intel Core2 Duo E6700/AMD Athlon64 X2 6000+ RAM: 2 GB Video Card: Nvidia8800 GTX/AMD Radeon HD 2900 or equivalent 512MB DirectXc -Optimal: CPU: Intel Core i7-2600K/AMD Bulldozer FX4150 or equivalent quad-core RAM: 8 GB Video Card: Nvidia GTX 670/AMD Radeon HD7970 -Recommended: CPU: Intel Core i3-530/AMD Phenom II X2 565 or equivalent quad-core RAM: 4 GB Video Card: Nvidia GTX 480/AMD Radeon HD 5770 or equivalent 1024MB DirectX 11 card zdroj: http://aw.my.com/forum/index.php?page=Thread&threadID=428

Však jí hrát nemusíš tak nevím, co řešíš.

Armored Warfare - Recon, MBT & Artillery Role Rev…:

Dnešní Lidice? Trauma přeživších i jejich potomků trvá Dnes 5:30 O utrpení za války i po ní. Reportáž z vesnice, kterou před 72 lety srovnali se zemí nacisté. Miloslav Radosta, Václav Zelenka (uprostřed), Václav Moravec - někteří z nejmladších pohřešovaných lidických občanů. | Foto: Aktuálně.cz Lidice - Více než sedm desetiletí po vyvraždění obyvatel středočeské obce Lidice panují kolem této tragédie stále tabu. Nejde ale už o zákazy či šikanu všemocné státostrany KSČ, nýbrž o osobní či rodinná traumata, s nimiž se i vnuci přeživších žen a dětí (muži byli až na tehdy vězněného Františka Saidla zastřeleni) jen bolestivě vyrovnávají. Od vyhlazení Lidic - jako odvety za akci parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, kteří zlikvidovali třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha - uplyne právě dnes dvaasedmdesát let. Marie Šupíková-Doležalová, Václav Zelenka a starostka Lidic Veronika Kellerová (zleva). Foto: Aktuálně.cz Když ovšem do Lidic mezi pamětníky tragických událostí zavítáte, dojde vám, že jen málokdy se v životě setkáte s tak silnými lidmi se smyslem pro humor. Určitě i proto, že ty, kteří přežili vraždění nacistů a přišli o rodiče i sourozence, nemůže v životě už nic horšího potkat. "A divíte se? Po těch hrůzách, co zažili, je jen tak něco nerozhází. Tak vyrovnané a veselé osobnosti jsem nikde jinde nepoznala," přitakává starostka Lidic Veronika Kellerová, sama vnučka lidické ženy. Čím déle ovšem s lidickými mluvíte, tím častěji zaznívá: "To tam nepište!" anebo: "Tohle je stále dost živé a citlivé téma - o tom nemůžeme veřejně mluvit. Abyste ty vztahy a události pochopil - a ne soudil -, musel byste tu žít anebo si to neštěstí prožít." Marie Šupíková (vlevo) s maminkou Alžbětou Doležalovou v nemocnici v Praze v roce 1945. Foto: Aktuálně.cz Historik Eduard Stehlík, jenž vydal o lidické tragédii několik knih, hovoří o "dosud nezmapované poválečné lidické tragédii", která zahrnuje jen málo známé anebo stále zamlčované příběhy, křivdy a dramata. Čekání na návrat dětí - až do konce života"Trauma lidických žen a dětí po válce pokračovalo. Při sepisování knihy o Lidicích jsem si kladl často otázku: Co bylo větším hrdinstvím? Být popraven v Lidicích u zdi v zahradě Horákova statku (gestapo ve zprávě o akci informovalo: 'Šli hrdě a tiše, nedošlo k žádným slabošským scénám' - pozn. red.), anebo byly většími hrdinkami ženy, které se do Lidic vrátily po válce... a které musely žít dál? Některé - ty mladší - měly ještě šanci založit rodinu, ale ty, jimž bylo přes čtyřicet (a bylo jich hodně), zůstaly už samy," vysvětluje Eduard Stehlík. Památník 82 zavražděným lidickým dětem. Foto: Osobní archiv Eduarda Stehlíka "Každý den vstávaly s vědomím, že se jejich dítě možná jednou vrátí, že jednou přijde, jednou zaťuká na okno, zazvoní u dveří. Muži zemřeli do několika hodin od obsazení Lidic. Jejich ženy se ale celá desetiletí vypořádávaly s osamoceností. S tím, že musely zapomenout na rodinné plány, protože manžel byl popraven, děti mrtvé... prostě zničené a přeorané životy. Pro mnohé ženy - i když přežily - už nic nebylo. Zůstaly samy," přemítá nad poválečnými traumaty lidických. Například Anna Židová-Drdová přišla podle starostky Kellerové o syna Ivana a až do smrti jí bylo líto, že už ji nikdy nikdo neoslovil "mámo" a později "babičko". O trápení lidických žen svědčí i to, že v nově postavených domech měly po válce celá léta připraveny pokoje pro děti, které se už nikdy nevrátily. Například Anna Nešporová se až do smrti nesmířila s tím, že její dcera Věnceslava, kterou porodila těsně po vyhlazení Lidic (proto ji také nacisté ušetřili, avšak dítě jí odejmuli) se nevrátila, a měla až do smrti pro dceru připravený pokoj. Galerie (20)Před 70 lety chtěli nacisté vymazat Lidice. Povedlo se jim to jen na pár let Autor: Pavel Baroch "Stále věřila tomu, že někde žije. Prostě to tak nějak vnitřně cítila. Říkala: 'Vždyť kdo by ublížil nevinnému dítěti. Někde ji určitě najdou. Někde se vynoří.' A vyloučené to v jejím případě úplně nebylo. Po vyvraždění Lidic se narodilo šest dětí jako pohrobci, z nichž se našly dvě - už adoptované - v českých rodinách. Zbývající byly po narození přejmenovány německými jmény. Jsou sice záznamy o tom, že zemřely... jenomže v prostředí, kde pracovaly české zdravotní sestry. Nic netvrdím, jen si stále říkám, že čtyři úmrtí ze šesti novorozeňat bylo i tehdy nezvykle vysoké číslo," připomíná Stehlík. Úvahu, zda někde v Německu žije dcera Anny Nešporové anebo i další lidické děti, odmítá rozvíjet. Její syn Antonín Nešpor nicméně rovněž věří, "že jeho sestra Věnuška jistě někde žije". 19. června by jí mělo být 72 let. I další příběhy jsou tragické, byť dopadly vlastně dobře. Galerie (25)Joachim Gauck navštívil Lidice Autor: Vojtěch Marek Čtyřletému Václavu Zelenkovi třeba přirostl jeho německý táta Karl Wagner k srdci: "Když mě vracel, brečel jak malý kluk. Už nikdy potom jsem neviděl chlapa takhle plakat. Stál ve dveřích, díval se na mě, dveře se zabouchly a já ho už nikdy neviděl. Dodnes mě to moc mrzí. Ale tenkrát v sedmačtyřicátým, když jsem se vrátil, nebylo možné říct, že ten Němec byl dobrým člověkem. Okamžitě bylo zle." Lidičtí i dnes zkoumají, zda by ti modroocí přežiliV letech 1945 až 1947 se podařilo najít ze 105 dětí jen 17. Přežily pouze ty, které nacisté uznali jako rasově vhodné k převýchově německými rodinami. Ostatní byly otráveny výfukovými zplodinami nákladních automobilů. Moc se nemluví o německých dětech, které byly do Lidic po válce převezeny - v rámci pátrání po těch lidických - omylem. Sotva se tedy v novém prostředí adaptovaly, byly po zjištění omylu vráceny zpět německým rodičům... až po dvou letech. Galerie (5)Dokumenty zachycují, jak StB ještě 25 let po válce pátrala po lidických dětech Autor: Pavel Baroch "Hrozné, šílené... o těchto tragédiích nechce přirozeně nikdo mluvit," dodává Stehlík. Podle krevní zkoušky se například zjistilo, že Zdeněk Petřík není Zdeňkem Petříkem, synem lidického učitele. Takže ho lidická matka odmítla a malého Zdeňka vychovávali její rodiče, protože ho měli rádi. Nikdo ale nevěděl, co je zač. Zdeněk Petřík psal po pádu komunistického režimu německému kancléři Helmuthu Kohlovi, že je obětí války a neví, zda je Němec, Polák anebo Čech. Když pak našli v Kladně v teplovodní šachtě vysušené tělo bezdomovce, přišlo se na to, že jde o zmizelého Zdeňka Petříka, který celý život pátral po tom, kým vlastně je. Při líčení života v Lidicích starostka Veronika Kellerová několikrát opakuje, že vzdor všemu prožila šťastné dětství. Pak ale překvapí postřehem: "Stále si říkáme, že se nás ta tragédie nijak nedotkla, ale možná si neuvědomujeme, jak hluboce zasáhla i následující generace. Tady Vašek Zelenka má syna Michala, který má dva kluky. A Michal se mi jednou svěřil: 'Já už asi blázním anebo jsem nějak postižený, ale občas si říkám, že ti mí kluci by přežili - jsou modroocí a blonďatí.' A já si v tu chvíli uvědomila, že když byl můj syn Marek malý, tak mě napadaly stejné myšlenky: modrooký a blonďatý... přežil by." Lidice před vyhlazením nacisty. Foto: Osobní archiv Eduarda Stehlíka Letitým trápením pro mámu Veroniky Kellerové byl fakt, že v koncentráku nezachránila svou matku. Na její fotografii se proto nemohla dlouhá léta ani podívat. "Až když jsme se narodily my, vnoučata, tak se s tím vyrovnala," přiznává starostka. Palčivá rána po letcíchLidičtí rodáci Josef Horák s Josefem Stříbrným bojovali jako letci Královského vojenského letectva (RAF) ve Velké Británii. Oba válku přežili, avšak do Lidic se vrátit nemohli. Mnozí přeživší jim totiž dávali za vinu, že jejich boj proti nacismu vedl k vyhlazení obce. "Pro některé z rodin je to stále živé téma. Neodpustili jim ani dnes. Snad tahle rána přebolí, až odejdou všichni pamětníci," domnívá se Václav Zelenka. A rovněž on žádá, abych tohle téma jmenovitě nerozvíjel. Postřílení lidičtí muži a děti. Některým z chlapců ještě nebylo ani 15 let. Foto: Osobní archiv Eduarda Stehlíka Poválečná Společnost pro obnovu Lidic odhlasovala (proti byla jedna třetina), že přítomní letci Horák se Stříbrným, jimž měl být rovněž postaven domek, nemají v Lidicích co pohledávat - píše se rok 1947. Krátce na to byli po komunistickém puči jako západní letci vyhozeni z armády. Josef Horák emigroval do Británie, kde se vrátil k RAF. A nebylo mu nic platné, že jedna z přeživších lidických žen Anna Nešporová byla jeho sestrou. Tajná policie ji ostatně právě kvůli jejímu bratru sledovala. Josef Stříbrný - jeden z nejlepších válečných navigátorů RAF - propadl alkoholu a upil se k smrti. Lidická žena? Symbol hrdinství a ctnostiKomunistický režim si po válce stvořil z lidické ženy symbol hrdinství a ctnosti - do podoby jakéhosi živého pomníku, aniž by někoho zajímalo, co si o tom ti lidé myslí a zda to vůbec chtějí. Františka Hroníková přišla o sedm dětí. Jak jen se jí s tímhle vědomím mohlo po válce žít? Jedno dítě jí přitom zavraždili takřka před očima, když porodila v lágru. Příslušníci Schutzpolizei ve dvoře vypáleného Horákova statku v Lidicích. Foto: Osobní archiv Eduarda Stehlíka Od lidických žen se ani nečekal normální život. A jak říká Eduard Stehlík, je zázrakem, že některé z nich založily v těchto "kultovních poměrech" fungující rodiny a vychovaly skvělé děti. Tlak okolí byl obrovský - i proto některé ženy odmítly v Lidicích žít a odstěhovaly se. Nemohly ten režimem sešněrovaný život zvládnout a svůj - i na dnešní dobu skvělý - domek, k němuž si ovšem nemohly nic přistavět anebo ho natřít barvou podle svého vkusu, raději pronajímaly, anebo rovnou prodaly. Velkoryse obnovené Lidice se tak podobaly spíše ghettu. "Nedivím se lidem, kteří odešli, a nedivím se a obdivuji ty, kteří zůstali. I kvůli společnému tragickému osudu si museli být blízcí. Ta hrůza je mohla držet i pohromadě," domnívá se Stehlík. Lidé podle všeho i proto ocejchovali po pádu totality Lidice jako protekční komunistickou vesnici. "Větší potupu v životě jsem snad nezažil," vzpomíná Václav Zelenka. Lidický památník. Foto: Osobní archiv Eduarda Stehlíka Zrušeny byly příspěvky obci, které stát dával na údržbu pietního území a muzea. "Neměli jsme na to peníze. Pomohli až tehdejší premiér Miloš Zeman s ministrem kultury Pavlem Dostálem, takže vznikla příspěvková organizace Památník Lidice," vysvětluje Marie Šupíková-Doležalová. Badatelům se tak podle historiků nabízí mimořádně zajímavé a dosud nezpracované téma: zneužití Lidic komunistickou propagandou. Posttraumatický syndrom se Lidicím nevyhýbáI po dvaasedmdesáti letech zůstává mezi těmi, co vraždění přežili, ale i těmi, co se narodili až po válce, mnoho nevyřčeného. "Možná by to bylo na sociologickou studii o posttraumatickém syndromu a možná by nám i pomohla. Lidé by se ale otevřeli s jedinou podmínkou - výsledky studie by byly k dispozici jen jim a vědcům. V žádném případě veřejnosti," říká starostka Veronika Kellerová. Takto vypadala lidická náves v létě roku 1942. Foto: Osobní archiv Eduarda Stehlíka "A možná by stačila jen nabídka k podobnému projektu. Pro ty lidi není ani tak důležité, aby se uskutečnil, ale že je tu něčí zájem přežívající traumata z vyhlazení Lidic vysvětlit a hlavně pomoci," domnívá se psycholožka Jitka Jeklová. A týká se to i vyhlazených Ležáků (24. června 1942; v obci byla ukryta vysílačka Libuše parašutistické skupiny Silver A, která se účastnila atentátu na Heydricha), kde přežily jen dvě sestry Jarmila a Marie Šťulíkovi. Jejich komplikované vztahy to poznamenalo dodnes. V Lidicích žije dosud 13 tehdejších dětí a tři ženy, které vraždění nacistů přežily. zdroj: http://zpravy.aktualne.cz/domaci/lidice-trauma-deti-i-vnuku-tech-kteri-prezili/r~56bb9e0cefcd11e382f7002590604f2e/?utm_source=centrumHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_campaign=A&utm_term=position-20

Vítězství! Perlová řeka (Pearl River) T49 Získáno zkušeností:1 813 43 743 Úspěchy v bitvě Válečník, Tankista odstřelovač, Velká ráže, Vzorný tankista: "Hrdina" Celkem: 40 069 WN8: 9 280 (100) 6killů, 2254dmg

Den D: Pět nejkrvavějších i úsměvných příhod z nejdelšího dne lidstvaVe francouzském městečku Sainte-Mére-Église visí na věži kostela dodnes. Figurína parašutisty Johna Steela, připomíná jednu příhodu ze 6. června 1944 se šťastným koncem. Jenže zdaleka ne všichni měli takovou kliku jako Steele. Dalších 9 fotografií v galerii I tenhle nafukovací tank pomohl porazit nacistické Německo. | foto: melodychroniques.files.wordpress.com/ Velkolepá scéna spojeneckého vylodění v Normandii se stala dějištěm mnoha příběhů. Seznamte se s pěti z nich. Pojednávají o zbytečných krveprolitích, směšných náhodách i o špionech luštících křížovky. Nejkrvavější a nejzbytečnější: boje o Pointe du HocPointe du Hoc, výběžek Hoc, se vypíná do třicetimetrové výše nad normandskými plážemi. Je z něj vynikající výhled na kanál La Manche i na písčité francouzské pobřeží. Před sedmdesáti lety se oblast na západ od Pointe du Hoc změnila na úsek s krycím jménem Utah. Východně od výběžku se nacházela Omaha, která vešla do dějin s přízviskem krvavá. Krví se v jedné z nejzbytečnějších akcí druhé světové války pokryl i Pointe du Hoc. Strategické polohy Pointe du Hoc si všimli Němci i Spojenci. Prvně jmenovaní z výběžku učinili součást pověstného Atlantického valu, provrtali ho stovkami metrů tajných chodeb a zalili tunami kvalitního pevného betonu. Na samém vrcholu Pointe du Hoc ze střílen čněly hlavně šesti děl pokrývajících široký prostor pláží i moře. Šlo o značně obstarožní kořistné francouzské kanony ráže 155 milimetrů z první světové války. Jejich 43 kilogramů těžké granáty vypalované až na vzdálenost 19 500 metrů ovšem mohly způsobit těžké škody vyloďovacím plavidlům. Vojákům na plážích po obou stranách výběžku by hrozil masakr. Vylodění v Normandii Spojenečtí plánovači na Pointe du Hoc v dubnu 1944, dva měsíce před vyloděním v Normandii, vyslali bombardéry, které německé kasematy skrývající kromě děl ráže 155 milimetrů i postavení protiletadlového flaku, zasypaly výbušninami. Bombardování mnoho škody nenadělalo, ale Němci 155milimetrová děla přestěhovali do nedaleké baterie Maisy. Ohrozit vylodění tedy už odtud nemohly. Vyšší spojenečtí důstojníci se však nenechali přesvědčit zprávami francouzských odbojářů a naplánovali jako součást vylodění také útok na Pointe du Hoc. Provést ho měli američtí rangeři majora Clevelanda Lytlea. Tento důstojník na rozdíl od svých nadřízených odbojářům věřil. Posilněný alkoholem na palubě výsadkové lodi Ben-My-Chree označil útok na Pointe du Hoc označil za "bloody ******* ****." Byl odvolán a na místě nahrazen podplukovníkem Jamesem Rudderem. Ten také v brzkých ranních hodinách vrhl svých 225 po zuby ozbrojených rangerů proti úbočím Pointe du Hoc. Výběžek bránila část německé 352. divize. Fotogalerie Zobrazit fotogalerii Ačkoliv Američané prošli tvrdým a realistickým výcvikem v útesech ostrova Wight, zuřivost německé obrany je přibíjela k zemi. Zejména palba baterie 20mm protiletadlových děl, jejichž hlavně Němci sklopili k zemi, působila Američanům hrozné ztráty. Žebříky, které si rangeři vypůjčili od londýnských hasičů, byly příliš krátké, podpůrná palba torpédoborců Satterlee a Talybont neúčinná. Když se vojáci německé 352. divize a podpůrné jednotky náležející do stavu 914. granátnického regimentu 8. června spořádaně stáhli, stanuli Američané konečně na vrcholu Pointe du Hoc. Až nyní zjistili, že tu žádná těžká baterie není a s hrůzou začali sčítat ztráty. Byly hrozné. Padlo, nebo bylo vyřazeno z boje 135 z 225 rangerů. Nesmazatelnou skvrnou jsou vraždy Francouzů, kterých se frustrovaní rangeři dopouštěli, protože je považovali za proněmecké partyzány. Baterie v Maisy pokračovala v boji až do 9. června a byla to především její palba, která učinila z pláže Omaha "krvavou Omahu." Ironií osudu měli rangeři Jamese Ruddera zaútočit i na tuto baterii, ale podplukovník svým mužům z neznámých důvodů nevydal příslušný rozkaz. Bitvu o Pointe du Hoc označil anglický autor Steven Zaloga za "jednu z nejzbytečnějších akcí druhé světové války." Rangeři podplukovníka Ruddera by mu nejspíš dali za pravdu. Padák na kostelní věžiNormandské městečko Sainte-Mére-Église čítá 1 500 duší. V jeho znaku je vedle anjouovského leoparda také kostel a nad ním dvojice bílých padáků na blankytném pozadí. A bělostný padák dodnes vlaje z věže tamního kostela. Ten pamatuje bitvy Stoleté války i krvavé šarvátky nábožensky motivovaných střetů mezi hugenoty a katolíky. Dne 6. června 1944 na samém úsvitu "nejdelšího dne," se z nebe na městečko obsazené jednotkami německého wehrmachtu začali snášet parašutisté z 85. a 101. výsadkové divize. Začala mise Boston, jeden z mnoha střípků skládajících nevídanou mozaiku operace Overlord. Na nápad vysazovat jednotky za liniemi nepřítele z letadel přivedli Spojence paradoxně sami Němci. Ti v roce 1941 pod velením generála Kurta Studenta odvážně naplánovali a mistrovsky provedli leteckou invazi na Krétu. O tři roky později tedy dopravní letouny C47 Skymaster / Dakota zahájily leteckou invazi na porobený kontinent. Stejně jako Němci narazili na problém, jak zajistit přesné místo seskoku. 505. pěší regiment byl jednou z mála jednotek, které se podařilo vysadit přesně. Pod bílým hedvábím padáku se k nepřátelské zemi snášel i dvaatřicetiletý rodák z Metropolis v Illinois John M. Steele. Zaměřovací bod, kterým byl kostel v Sainte-Mére-Église, nalezl daleko přesněji, než chtěl. Jeho padák se omotal okolo kostelní věže. A tady, několik metrů nad zemí, zůstal Steele bezmocně viset v popruzích, zatímco pod ním probíhal zuřivý boj. Steelovi nezbylo nic jiného než předstírat mrtvého. Visel tak dvě hodiny. Pak ho Němci zajali. John Steele nicméně ze zajetí uprchl včas na to, aby se stal svědkem osvobození Sainte-Mére-Église. To se tak stalo jedním z prvních měst, ze kterých Spojenci vyhnali německé okupanty. Steele, který zemřel roku 1969 a jeho pozoruhodný příběh se stal všeobecně známým díky filmu Nejdelší den natočenému podle knihy Cornelia Ryana. V Sainte-Mere-Eglise ho dodnes připomíná městský erb i padák vlající z věže kostela. Potopení SvenneruSpojenci měli velké obavy o bezpečnost vyloďovací flotily i desítek válečných lodí, které je měly dne 6. června 1944 chránit. Ukázalo se, že šlo o nepřiměřený strach. Německou Kriegsmarine zdecimovaly předchozí boje. Proti spojeneckým námořním silám mohli Němci v den D nasadit jen několik torpédoborců, torpédovek a torpédových člunů. Zlověstné u-booty eliminovaly anglo-americké eskortní síly, Spojenci navíc dokázali získat výraznou vzdušnou převahu. V den vylodění se nakonec obětí německého protiútoku stala jediná válečná loď, norský torpédoborec Svenner. Torpédoborec Svenner. Původně šlo o britský torpédoborec třídy S. Roku 1943 ho v rámci nouzového programu námořní výstavby spustili na vodu v greenockské loděnici Scott. Loď byla postavena na unifikovaném 110 metrů dlouhém trupu. Hlavní výzbroj tvořila čtyři 120mm děla krytá pancéřovým štítem. Jejich obsluha tedy byla naplno vystavená nepřízni počasí. Navíc nízká elevace těchto děl vylučovala jejich použití k palbě na letící cíle. Sekundární výzbroj torpédoborce, jehož původní jméno bylo Shark, sestávala ze dvou 40mm vysoce výkonných protiletadlových boforsů a šesti dvacetimilimetrových oerlikonů. Loď nesla také osm 533mm torpédometů. Nejvyšší rychlost činila 37 uzlů, ale v praxi byla asi o pět uzlů nižší. Krátce po dokončení byl Shark předán exilovému norskému námořnictvu a přejmenován na Svenner. Stateční Norové byli do jednoho hrdí na to, že jejich loď bude součástí vylodění v Evropě. Den D v jejich očích znamenal začátek konce nacistické nadvlády nad kontinentem. Od rána 6. června 1944 Svenner poskytoval protiponorkovou ochranu vylodění v námořním sektoru přiléhajícím k pláži Sword, jeho děla se zapojila i do ostřelování nepřátelského pobřeží. Se soumrakem zavládla na palubě Svenneru spokojenost. Vylodění v Normandii proběhlo úspěšně, v sektoru Sword se britským jednotkám podařilo vytvořit pevné předmostí. Tou dobou už se k expedičnímu loďstvu blížila malá eskadra německých lodí. Jejím jádrem byly staré torpédovky Jaguar a Möwe. A právě jedna z těchto lodí vypálila torpéda, z nichž dvě zasáhla překvapený Svenner. Němcům se podařilo 6. června zasadit tento jediný úder, ale provedli ho dokonale. Jejich lodě se objevily, zasáhly a zase zmizely v nastávající temnotě. Využily přitom vysoké koncentrace plavidel na omezeném prostoru. Posádka Svenneru na podobné úvahy neměla čas. Výbuchy torpéd rozervaly trup torpédoborce na dvě části, šířily se požáry, hrozil výbuch nesené munice. Kapitán byl nucen vydat rozkaz k opuštění lodi, která se záhy rychle potopila. Díky včasnému vydání tohoto rozkazu nebyly ztráty na životech velké. Potopení Svenneru si vyžádalo životy 32 Norů a Britů. Před jedenácti lety se podařilo ze dna kanálu La Manche vyzvednout kotvu nešťastného Svenneru. Dnes je vystavená na pláži Sword, aby připomínala jedinou významnější ztrátu válečné lodi, kterou 6. června 1944 Spojenci u normandského pobřeží utrpěli. Falešná armáda generála PattonaJednou z nejvelkorysejších akcí války zpravodajských služeb se v souvislosti s vyloděním v Normandii stala operace Fortitude. Nešlo o nic menšího než o pokus přesvědčit Němce o tom, že se vylodění uskuteční v okolí Pas de Calais a v Norsku. Byla součástí širší akce s krycím jménem Bodyguard, která měla na německé straně vyvolat nejistotu ohledně dalšího spojeneckého postupu ve válce. Fortitude byla nejúspěšnější operací tohoto druhu. S jistou dávkou nadsázky ji lze považovat za nejsnáze dosažené a přitom nejvýznamnější vítězství, kterého dosáhl věhlasný a kontroverzní americký generál George Patton. Vypadá jako skutečné letadlo, ale je to jen velká hračka. Operace Fortitude vycházela vstříc trvalým obavám Adolfa Hitlera z anglo-amerického vylodění v Norsku. Spojenci je přiživovali nájezdy komandos proti norskému pobřeží i ostrovům v severním Atlantiku. V souladu s plány duchovních otců Fortitude, Davida Strangewayse a Francise de Guignarda ze štábu generála Bernarda Montgomeryho, Spojenci všemi možnými cestami včetně fingovaných úniků diplomatické pošty Hitlera utvrzovali, že chystají vylodění poblíž strategického přístavu Trondheim. De Guignard coby šéf Montgomeryho štábu plánovače Fortitude přesvědčil, aby přichystali také klamnou operaci směřující proti Pas de Calais. Němečtí generálové právě toto místo považovali za oblast, kde by mohlo nejpravděpodobněji dojít k invazi. Záhy začali dostávat množství náznaků o tom, že se Spojenci skutečně pokusí zaútočit po nejkratší spojnici mezi anglickým a francouzským pobřežím. Na letištích okolo Edinburghu se podařilo vyfotografovat stovky přichystaných letadel. Netušili, že šlo o modely z tvrdého papíru a odpadního dřeva. Odposlouchávací radiostanice zachytávaly rozsáhlou komunikaci americké 1. skupiny armád, která měla provést invazi. Ve skutečnosti šlo o vojsko duchů, složené pouze z radistů a vrchního velitele. Nebyl jím nikdo jiný než George S. Patton. "Koho jiného mohl nepřítel pověřit velením tak významné operace než svého nejvýkonnějšího velitele," vysvětloval po válce polní generál Gerd von Rundstedt, proč Němci dlouho považovali vylodění v Normandii za diverzní akci. V den D Němci nenasadili všechny síly, které měli k dispozici. Čekali na vylodění u Pas de Calais, ale nikdy k němu nedošlo. Operace Fortitude skončila naprostým úspěchem. Jediným zklamaným člověkem na straně Spojenců byl generál Patton, který kvůli hře zpravodajských služeb přišel o možnost bojovat ve Francii od prvních dnů. Křížovkářská aféraDne 18. srpna 1942 vyšla v deníku Daily Telegraph zdánlivě nevinná křížovka. Přesto při pohledu na ni britským zpravodajským důstojníkům vyletěly hodnoty krevního tlaku do nadoblačných výšin. V křížovce se totiž pod otázkou "francouzský přístav na šest" skrývalo slovo Dieppe. Tedy místo, kde se jen o den později mělo uskutečnit vylodění kanadských jednotek. Přísné šetření, vedené osobně jedním z nejvýše postavených důstojníků rozvědky lordem Tweedsmuirem, vyšlo na prázdno. Autor křížovky, učitel Leonard Dawe se prostě jen nevědomky "trefil." Ale na úsvitu operace Overlord se křížovky v Daily Telegraphu znovu staly předmětem vyděšené píle zpravodajců. Jejich autorem byl opět Dawe. Nejprve se v Daweových křížovkách objevila jména britských vyloďovacích sektorů Juno, Gold a Sword. Zpravodajci nicméně usoudili, že jde o vcelku běžná slova. Hůř začalo být v květnu, když Dawe do křížovky zakomponoval slovo Omaha (indián z Missouri na pět). Učitel skončil před zvědavými důstojníky, kterým vysvětlil, že slova do křížovek získává od svých žáků. Rozvědka nezmoudřela, ale rozšíření listu Daily Telegraph mezi jejími pracovníky skokově vzrostlo. Ještě do začátku června se v křížovkách objevila slova Mulberry (umělé přístavy), Neptune (krycí jméno pro námořní operace spojené s vyloděním v Normandii), Utah (krycí jméno jednoho z amerických sektorů) a nakonec také Overlord. Bylo 1. června 1944 a tentokrát si pro Dawea přišla vojenská policie přímo do vyučování. Ani rozsáhlé vyšetřování neprokázalo, že by se učitel dostával do styku s nejpřísněji utajovaným vojenským tajemstvím té doby. Všechna kódová slova učiteli poradil tehdy čtrnáctiletý Ronald French. O mnoho let později už jako dospělý muž mnohovýznamně uvedl, že "věděl jen tolik, co každý jiný čtrnáctiletý kluk ve Velké Británii." K ohrožení vylodění v Normandii kvůli křížovkám v Daily Telegraphu nakonec nedošlo. Němci asi luštili křížovky v jiných novinách. Rozvědka si však nepříjemnou událost zapamatovala. Když se Britové roku 1982 chystali k boji o Falklandy, celé jedno oddělení ctihodné tajné služby MI5 se věnovalo luštění křížovek a hledání kódových slov. Tentokrát se nenašlo nic. Zdroj: http://technet.idnes.cz/nejdelsi-den-vylodeni-v-normandii-invaze-fp0-/utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6

Finští potápěči našli vrak německé ponorky U-26 z první světové války SM U-26 patřila za první světové války k nejúspěšnějším ponorkám německého císařského námořnictva. V srpnu 1915 však zmizela. Až nyní - po sto letech - ji našla skupina finských potápěčů. Vrak je podle nich ve velmi dobrém stavu. "U-26 je nepochybně nejlépe zachovaná německá ponorka z první světové války na světě," uvedla potápěčská skupina Badewanne na svém webu. Vrak je podle finských potápěčů ve výborném stavu, málo slaná voda Baltského moře jej totiž dobře uchovala a zpomalila korozi. Fotogalerie Zobrazit fotogalerii U-26 byla za první světové války jednou z nejúspěšnějších německých ponorek. Hned na začátku války, 11. října 1914, torpédovala křižník Pallada, který se následně potopil. Nikdo z posádky nepřežil. Pallada byla první bojovou lodí, o kterou ruské námořnictvo v první světové válce přišlo. V následujícím roce pak U-26 potopila ještě tři další lodě. V srpnu 1915 však beze stopy zmizela. Dosud se nevědělo, co se s ponorkou stalo, ani kde přesně se ztratila. Podle Badewanne U-26 zničilo ruské minové pole, které mělo Němcům bránit v přístupu do Finského zálivu. Ponorka dnes leží poblíž jihofinského města Hanko, stejně jako křižník Pallada, který sama poslala kde dnu. U-26 se po dopadu na dno částečně zabořila do bahna. Velká část trupu však zůstala nad ním a je dosud viditelná, stejně jako velitelská věž. Potopit s k ponorce je možné jen ve spolupráci s finskými úřady. Její vrak totiž leží v místě, kde je hustý námořní provoz, uvedla Badewanne. Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/finsti-potapeci-nasli-po-sto-letech-vrak-nemecke-ponorky-u-26-pqh-/zahranicni.aspx?c=A140606_151706_zahranicni_vez

Fotogalerie na Idnes ke dni D http://zpravy.idnes.cz/foto.aspx?c=A140605_163423_zahranicni_ert#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6 GRAFIKA: Průvodce dnem D. Jak se zrodil zlom války Invazí v Normandii prolomili Spojenci před 70 lety Hitlerův obranný val a rychle postupovali Francií, což přiblížilo porážku nacistického Německa. Foto: Jiří Kropáček, Štěpán Plaček Galerie: 10 Od večera 5. června 1944 probíhal na území Normandie výsadek amerických a britských parašutistů. Zde se snažili zajistit strategická místa jako mosty, vesnice a křižovatky a zabezpečit východy z pláží, kam byla směřovaná invaze. Těžká technika byla dopravována pomocí kluzáků. V půl sedmé ráno se pak začaly vyloďovat americké jednotky na plážích Utah a Omaha, které o hodinu později následovali Britové a Kanaďané na úsecích Gold, Juno a Sword. Nejtěžší boje se odehrály na Omaze, kde Američané útočili proti nejsilnější německé obraně. Během dne D Spojenci ztratili asi 12 tisíc mužů. Mrtvých bylo 4,5 tisíce. I když spojenci neobsadili 6. června všechna cílová místa podle plánu, podařilo se vytvořit izolovaná předmostí, která se za šest dní spojila do jednoho. Nejdéle se bojovalo o město Caen, kde se soustředily německé silné tankové formace. Opotřebovávací boj zde trval až do srpna. Zdroj: http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/den-d-vylodeni-na-plazich-v-normandii/r~dc6f20a6ebe911e3bce8002590604f2e/?utm_source=centrumHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_campaign=B&utm_term=position-1 Podívejte se na invazní pláže, jak je neviděli ani ze špionážních letadel Před 70 lety by se takový přelet normandských pláží v letadle s jinými než německými výsostnými znaky rovnal sebevraždě. Dnes si místa, kde umíraly tisíce spojeneckých vojáků, můžete ze vzduchu klidně prohlédnout. Pochopíte, proč dobývání tohoto "kousku země" mnozí označovali za šílenost. Pověstný Atlantický val, který hitlerovské Německo vybudovalo na obranu proti předpokládané spojenecké invazi je patrný dodnes. Stejně tak pozůstatky obřího plovoucího přístavu, který zbudovala vyloďující se vojska. Fotogalerie Zobrazit fotogalerii Záběry, které vidíte, natočil zkušený pilot a cestovatel Jiří Pruša při své cestě pojmenované Evropské ostrovy z nebe. Celou vzdušnou pouť jste mohli sledovat na na webu Cestovaní.idnes.cz. A takto Jiří Pruša vzpomíná na přelet invazních pláží: Byl jsem již v závěrečné části svého letu z Kanárských ostrovů a Madeiry zpět do Příbrami. Předposlední noc jsem strávil v romantickém městečku San Malo. Do oblasti pláží jsem tedy letěl z jihu přibližně ve výšce 300 metrů. Přiletěl jsem nad pravou část vyloďovacího úseku "pláže" Utah, zde zahnul napravo a proletěl kolem všech dalších hlavních vyloďovacích oblastí: Omaha, Gold, Juno a Sword i nad místem nejtvrdších bojů Pointe du Hoc. Na mnoha místech jsem si uvědomil, jak zavádějící může výraz "pláž" být. Vysoké útesy a nad nimi zbytky německých bunkrů. To není asi obvyklá představa spojená s lákavým slovem "pláž". Vylodění v Normandii - Červen 1944 Pobřeží se však hodně měnilo, a tak jsou některé oblasti opravdu písčité a pozvolné, takže pláže opravdu připomínají. Po vylodění se vojáci brodili ve vodě a písku a byli velmi dobrým cílem pro německé kulomety. Celý úsek od Utahu až na konec pláže Sword měří kolem sedmdesáti kilometrů, a tak jsem jej při rychlosti asi 180 km/h přeletěl přibližně za 25 minut. Z pravého okénka jsem přitom měl vysunutý fotoaparát a naslepo fotil asi každé dvě vteřiny jeden snímek. Pod letadlem pak běžely tři kamery, které to vše snímaly. Výsledek vidíte. Zdroj: http://technet.idnes.cz/invaze-overlord-normandie-dcw-/vojenstvi.aspx?c=A140605_123840_vojenstvi_kuz#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=clanek-box

FOTO Invaze do Normandie. Tenkrát a teď http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/srovnavaci-foto-den-d/r~5418dd12eb2811e3be660025900fea04/