Jump to content

Recommended Posts

Posted

Zdravím vespolek všechny čtenáře našeho fora . Před tím než sesmolím ( opíšu) úvod chtěl bych vám říct jak tento nápad vlastně vznikl. Bylo to náhodou nebot jsem příležitostný fanda historie druhé světové války. To jsem šel jednou okolo knihkupectví a ve výkladu jsem uviděl nádhernou bichli jménem Kronika druhé světové války, Takže jsem neváhal a do obchodu vstoupil. Když jsem zjistil že to je kniha přeložená z německého originálu Chronik des Zweiten Weltkriegs tak jsem neváhal a tu knihu koupil.

Po přečtení jsem dostal nápad jak se s váma o tuto knihu podělit a kontaktoval jsem své nadřízené Argo 37 a DukeCZ kteří mi projekt schválili.

Takže obsah sekce a plán jak budu přidávat jednotlivé topiky

1. prezentace,úvod a pravidla sekce (hotovo )

2.rok 1939 - chronologie událostí (hotovo)

3.rok 1940 - chronologie událostí

4. rok 1941 - chronologie událostí

5. rok 1942 - chronologie událostí

6. rok 1943 - chronologie událostí

7. rok 1944 - chronologie událostí

8, rok 1945 - chronologie událostí

9. zajímavosti,pozadí a citáty WWII

10. fotogalerie WWII ( bude založena a fotky budete moct přidat i sami )

11. diskuzní téma ( založeno)

s pozdravem váš moderátor westhope

Posted (edited)

Co vlastně druhé světové válce předcházelo ?? Dozvíte se v následujících řádcích.

Nejlépe vystihl v souhrnu co předcházelo WWII v jedné předmluvě pan Jaroslav Hrbek.Proto ho budu pro vás doslovně citovat.

Největší konflikt v dějinách lidstva.

Přestože Velká válka v letech 1914 - 1918, v níž celá jedna generace evropské mužské populace prošla hrůzoubojů v zákopech,byla již během svého průběhu označována za " válku,jež měla ukončit všechny války " (H.G.Wells), mělo uplynout jen necelých 21 let do vypuknutí dalšho,a to ještě ničivějšího globálního konfliktu.Jeho kořeny je ovšem nutno hledat již v předchozí válce : názor,že meziválečné období bylo v globálním zápase o světovládu pouhým příměřím, nepostrádá jisté opodstatnění.Svými bezprostředními důsledky a přímými i nepřímými následky totiž tato válka,později nazvaná první světovou,hluboce zasáhla duchovní a materiální kulturu člověka v nejširším slova smyslu,ovlivnila řadu oblastí lidské činnosti i lidskou psychiku a její dopad lze vysledovat u většiny příčin vzniku války druhé.Mezi nimi zaujímá důležité místo nedostatečné urovnání předchozího konfliktu : považovat je však za příčinu jedinou by bylo značným způsobem zjednodušením.

 

Pařižská mírová konference v letech 1919 - 1920, na níž vítězné mocnosti Dohody nadiktovaly sve podmínky poraženým, měla daleko do sladěného koncertu vylmocí a vytvořený systém, nazvaný podle místa podpisu mírové smlouvy versailleským, měl daleko k dokonalosti. Prakticky již v průběhu konference se začaly cesty pěti vítězných mocností rozcházet a tento trend pokračoval i v následujících letech. Japonsko se cítilo na mírové konferenci v Paříži přezíráno a přestože si z ní odneslo vzhledem k rozsahu své účasti na válce největší zisky ,pocit křivdy již japoncům zůstal. Přemrštěné požadavky Itálie , za nimiž se skrývaly imperální ambice, nenalezly u ostatních pochopení , a tak Italové odcházeli z mírových jednání nespokojení . Spojené státy americké nedokázaly v Paříži prosadit humanistické představy prezidenta Woodrowa Wilsona o "míru bez vítězů a poražených" ani jeho ideu silné mezinárodní organizace, která by řešila smírně rozpory a spory mezi jednotlivými státy . USA nakonec do Společnosti národů, jež byla ovšem značně vzdálena původním Wilsonovým předtavám , nevstoupili a stáhly se z mezinárodního pole do dobrovolné izolace.

 

Britsko-Francouzské spojenectví sice bylo zachováno , vztahy mezi oběma zeměmi však nebyly v prvních letech po válce idylické, o koordinaci zahraniční politiky již ani nemluvě. Velká Británie i Francie byly navíc válkou značně oslabeny. Obě země vykrváceli během 4 let zákopové války na západní frontě, obě byly zruinované finančně. Nejmarkantnější to bylo u Velké Británie , která se z největšího světového věřitele stala obrovským dlužníkem (dluhy vůči Spojeným státům z první světové války nakonec nikdy nesplatila). Její žalostná finanční situace byla také příčinou ztráty pozice nejsilnější námořní mocnosti na světě , protože Britové nebyli schopni udržet krok v novém kole závodů v námořním zbrojení, zahájeném ještě v průběhu války s Japonskem a Spojenými státy, a byli proto na konferenci o námořním odzbrojení ve Washingtonu v roce 1922 nuceni souhlasit s paritou vůči americkému lodstvu a s poměrem pěti ke třem v počtu bitevních lodí , jež byly tehdy rozhodující kategorií válečných lodí , vůči Japonsku (v roce 1914 měli britové 29 bitevních lodí a bitevních křižníků,zatím co Japonci jen čtyři,což byl poměr sedm k jedné ).

 

Vojenská slabost vyplývající z podvázání zbrojení vyvolávala v britských politicích obavy z případné nové světové války, v níž by britské ozbrojené síly jen stěží dokázaly ubránit celosvětové impérium , což přispělo , vedle psychologického mementa krvavých jatek let 1914-1918 , ke snaze se takové válce za každou cenu vyhnout.

 

Oporou nově vzniklého versailleského systému něla být Francie, jež vyšla z první světové války a následující mírové konference zdánlivě mocensky posílena. Před vzkříšením imperiálních tužeb Německa měl zemi a tím de facto i evropský mír chránit systém aliancí s nově vzniklými státy střední a východní Evropy, jež ve francouské koncepci zadržování Německa nahrazovali předchozího východního spojence Rusko .Tato koncepce však z mnoha důvodú nedošla naplnění. Nejdůležitější roli mezi těmito důvody nehrála ani tak nestabilita celého regionu střední a východní Evropy, v níž se odrážela jednak skutečnost , že většina nově vzniklých států měla multinárodní charakter,jednak to, že s vyjímkou Československa se ve všech těchto státech k moci prosadili autoritativní režimy, jako spíše neschopnost Francie vytvořit nástroj , který by dokázal tento systém spojenectví podržet v případě konfliktu vojensky. Tímto nástrojem mohly být pouze silné ozbrojené síly ofenzivního charakteru s dominantním postavením tankových vojsk a letectva. Jedinou nadějí Francie a jejích spojenců v případě nové války s Německem totiž byla mohutná a rychlá ofenzíva francouzských jednotek. Jinak hrozilo nebezpečí , že německá armáda zničí nejprve francouské spojence na východě a potom vší silou obrátí proti samotné Francii. Ofenzivní strategie však narážela ve francouském veřejném mínění na psychologickou bariéru vyvolanou skutečností , že v dosavadních válkách byly vždy ztráty útočníka větší než ztráty obránce . A na lidské ztráty byla francouzská veřejnost ještě citlivější než britská , protože za první světové války utrpěla Francie zevšech velmocí nejtěžší ztráty ( na frontě padlo 1 327 000 Francouzů,což bylo 3,4 % z celkové populace 40 milionů : větší percentuální ztráty mělo jen Srbsko a Turecko). V meziválečném období se pak ve Francii nenašel jediný politický či vojenský představitel , který by měl odvahu předstoupit s koncepcí mohutné armády ofenzivního charakteru před veřejnost a vysvětlit jí , že v moderní válce jsou nevýhody útoku vyváženy pohyblivostí a palebnou silou útočících jednotek . Zahájením výstavby Maginotovy linie v roce 1929 naopak Francouzi zcela rezignovali na ofenzivní strategii ( za prostředky , jež si stvba vyžádala ,bylo možné vybudovat armádu o desítkách tankových divizí a tisících letadel ), čímž pohřbila nejen své východní spojence , nýbrž i vlastní naděje na úspěch v případě nové války s Německem .

 

A tak vlastně ani není divu, že sémě revanše, které zasela Versailleská smlouva, přineslo nakonec své jedovaté plody. Pocit nespravedlivého potrestání a nezaslouženého ponížení Německa vítěznýmí mocnostmi se postupně rozšířil v německé veřejnosti natolik , že se "versailleský diktát " stalv očích její značné části příčinou všech potíží Německa v meziválečném období. Právě výpady proti versailleskému systému tvořily vedle sociální demagogie a antisemitismu základ ideologické a propagandistické výzbroje Nacionálně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) během jejího tažení za mocí. Poté co v lednu 1933 moci dosáhla a Adolf Hitler byl jmenován říšškým kancléřem, se nacisté pustili do demontáže tohoto systému všemi prostředky. Již na podzim 1933 opustila německá delegace jednání o odzbrojení v Ženevě a krátce nato vystoupilo Německo i ze Společnosti národů. Obnovením vojenského letectva a všeobecné branné povinnosti na jaře roku 1935 potom Německo prakticky vypovědělo Versailleskou smlouvu (ta limitovala německou armádu na 100 000 profesionálních vojáků a zakazovala Německu vlastnit tanky,bojová letadla a ponorky) a zahájilo své znovuvyzbrojování. Krátce poté pak uzavřelo námořní dohodu s Velkou británií, jíž se mu dostalo souhlasu s námořním zbrojením zcela v rozporu s touto smlouvou (podle ní nesmělo Německo vlastnit ani válečné lodě o výtlaku větším než 10 000 tun). Versailleský systém se prakticky zhroutil.

 

Francie na to reagovala pokusem posílit svoji pozici uzavřením spojenectví se Sovětským svazem a jejího příkladu následovalo i Československo. Vstup Sovětského svazu na evropskou politickou scénu však zásadnějším způsobem její stabilitu nezvýšil. Fašistická Itálie a nacistické Německo nastoupili totiž v polovině 30 let cestu otevřené agrese a následovali tak Japonsko, které v roce 1931 okupovalo Mandžusko a v roce 1937 zahájilo vleklou válku s Čínou. Společnost národů nebyla schopná přijmout proti agresorovi účinná opatření podobně jako v případě Italského útoku na Habeš na podzim roku 1935. Když Německo v roce 1936 obsadilo demilitarizovanou zonu v Porýní, jež měla být jednou z garancí nemožnosti nového útoku Německa na Francii , omezily se západoevropské mocnosti na protesty, přestože razantní vojenská akce či demostrace měla tehdy ještě naději na úspěch a mohla zamezit válce. V úzkostlivé snaze vyhnout se konfliktu uchýlili se političtí představitelé Velké británie, následováni poněkud váhavěji svými francouskými kolegy, kteří se stávalisčím dál víc závislejší na britském spojenci , k politice usmiřování. V jejím rámci potom tolerovali obě velmoci intervenci italských a německých vojsk ve španělské občanské válce i připojení Rakouska k Německu po vpádu německých vojsk v březnu 1938. Svého vrcholu dosáhla tato politika v září 1938 , kdy vedla k podepsání Mnichovské dohody , kterou západní velmoci vydali Československo napospas Hitlerovi a souhlasili s odtržením Sudet. Rozbití Československa a okupace Čech a Moravy v březnu 1939 pak byly svědectvím definitivního krachu appeasementu jako politické koncepce.

 

U vědomí toho , že válce s Německem se západní demokracie v případě dalšího Hitlerova agresivního postupu již nevyhnou, poskytla Velká británie krátce po německém obsazení Prahy garance územní nedotknutelnosti Polsku , jež mělo být evidentně další obětí nacistické rozpínavosti. Polská vláda však všechny německé návrhy na odstoupení axtrateritorálního koridoru do Východního Pruska i požadavky na připojení Gdanska k Třetí říši rezolutně odmítla. Pokus zajistit si pro případ nové války s německem aktivní spojenectví Sovětského svazu však britské a francouzské diplomacii nevyšel a jednání , jež vedli Britové a Francouzi v Moslvě v létě 1939 , ztroskotala. Značnou měrou k tomu přispěla i skutečnost , že obavy ze vstupu sovětských vojsk do Polska nakonec u polské vlády převážily nad strachem z německého útoku. Poláci prostě Rudou armádu na svém území nechtěli ani jako spojence v boji proti "dědičnému nepříteli" .

 

Této situace využilo Německo a Adolf Hitler učinil Josifu Vissarionovičovi Stalinovi nabídku, které nemohl sovětský diktátor , snažící se obnovit tradiční pozice ruského impéria, odolat. Formálním vyjádřením dohody obou zemí byl Pakt o neútočení podepsaný v Moskvě 23.srpna 1939, jejím jádrem však byly tajné dodatky vymezující zájmové sféry Německa a Sovětského svazu ve východní Evropě. Obě totalitní mocnosti vstoupili touto smlouvou na cestu podivného spojenectví , jež výrazně ovlivnilo první dva roky druhé světové války. Devět dní po uzavření tohoto " paktu čerta s dáblem" zahájil wehrmacht 1.září 1939 útok na Polsko ,vzápětí podpořen slovenskou armádou. A 17.září vstoupila do mezitím již němci poraženého Polska také Rudá armáda , aby zajistila Stalinovi jeho předem přiřčený díl kořisti.

 

Velká británie a Francie vyhlásily Německu válku dne 3.září 1939 a konflikt se rozšířil na další oblasti světové pevniny a vodstev. Zde je na místě zdůraznit ,že zatímco světová veřejnost se války obávala , vzhlížela k ní většina české společnosti s nadějí . že jí přinese rychlé vysvobození z německého područí. Na rozdíl od českých nadějí se obavy světové veřejnosti ukázaly být opodstatněnější. Již v den zahájení nepřátelství mezi Německem a Británií potopila německá ponorka U30 severozápadně od Irska bez varování britskou pasažérskou lod Athenia , na jejíž palubě zahynulo 112 osob včetně 69 žen a 16 dětí . V polském tažení se wehrmacht opakovaně dopouštěl zločinů na polských válečných zajatcích , které vraždil ,a za německou armádou postupovali Einsatzgruppen SS , likvidujíce na místě celé skupiny civilního obyvatelstva ,zejména polskou inteligenci a příslušníky židovské komunity. Luftwaffe zahájila 24.září hromadné nálety na Varšavu , jež se staly základem pozdější apokalypsy bezohledných náletů na obytné čtvrti měst na celém světě.

 

Jak se druhá světová válka rozšiřovala na další a další oblasti světa ,narůstaly také hrůzy , jež ji doprovázely. Po ovládnutí prakticky celé kontinentální Evropy ve vítězných taženích let 1940-41 zaútočilo Německo 22.června 1941 na svého dosavadního spojence - SSSR. Válka na východní frontě zvedla naplno stavidla nacistického barbarství . Vraždění sovětských válečných zajatců a civilního obyvatelstva na základě ideologických a rasových kritérií nabylo masového charakteru a kromě Einsatzgruppen SS se na nich podílel i wehrmacht . Počátkem roku 1942 pak nacisté přistoupili ke "konečnému řešení židovské otázky" jež spočívalo v masovém vyvraždováni evropské židovské populace ve vyhlazovacích táborech a vstoupilo do historie pos označením holocaust. Ten si vyžádal 6 milionů obětí . Brutální charakter německé okupační politiky vedl k narůstání odporu ve většině evropských zemích, který na mnoha místech přerůstal v aktivní odboj proti okupantům. Nacisté se jej pokoušeli potlačit rozsáhlými represáliemi , jimž padly za obět statisíce lidí . Přesto se na mnoha místech Evropy rozhořela partyzánská válka, jež se na Balkáně navíc prolínala s válkou občanskou.

 

Koncem roku 1941 vypukl konflikt v Tichomoří , jehož protagonisty byly Japonsko a USA. Válka nabyla globálního charakteru a stala se skutečně válkou světovou. Po vstupu USA do války již nemohlo být pochyb o tom,že konečné vítězství bude patřit Spojencům, protože hospodářský a lidský potenciál této velmoci jim dával nad nepřáteli obrovskou převahu. Na všech bojištích také postupně ozbrojené síly Spojenců zastavily útoky mocností Osy a v průběhu roku 1943 přešly do ofenzívy , jež nakonec vedla k definitivní porážce Itálie ,Německa a Japonska a jejich bezpodmínečné kapitulaci. Válečné operace Spojenců však vedle ozbrojených sil protivníka zasahovaly též civilní obyvatelstvo nepřátelských a do jisté míry i okupovaných zemí. Snaha ochromit válečné úsilí Osy okcemi letectva vyústila ve strategickou bombardovací ofenzívu , jejíž součástí byly kobercové nálety na německá města a vypalování měst japonských jež si vyžádaly statisíce obětí z řad civilistů. Vyvrcholením letecké války bylo svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945.

 

Válka vedená v letech 1939 - 1945 na souši,ve vzduchu , na moři i pod jeho hladinou , na frontě i v týlu si vyžádala obrovské materiální náklady i ztráty na životech a způsobila nedozírné škody . Celkem v ní zahynulo 60 milionů lidí z dvě třetiny byli civilsté . Druhá světová válka se tak stala zdaleka nejkrvavějším a nejničivějším konfliktem v dějinách lidstva.

 

Poválečný světový vývoj však byl dosti rozporuplný. Draze zaplacená záchrana lidstva před světovládnými ambicemi německých nacistů, italských fašistů a japonských militaristů totiž vedla mj. k posílení pozic světového kuminismu, který se ukázal být v mnoha ohledech stejným nebezpečím , jako bylo to , proti němuž Spojenci za druhé světové války bojovali . Proto také krátce po jejím skončení vypukla tzv. Studená válka , v níž proti sobě stáli dva znepřátelené bloky v čele s novými supervelmocemi, Sovětským svazem a Spojenými státy. Přes množství regionálních konfliktů se však lidstvo ve druhé polovině 20. století ubránilo horké válce , jež by pravděpodobně , při použití obrovského arsenálu jaderných zbraní , vedla k jeho zániku . Druhá světová válka tak zůstává i na prahu 21.století mementem ,ukazujícím ,jak ničivé můžou být síly, kterými člověk disponuje. I v tomto ohledu tedy nebyly oběti války marné.

Autorem tohoto článku je pan Jaroslav Hrbek který ho napsal jako předmluvu ke knize Kronika druhé světové války.

Edited by westhope(CSOB)
Posted

A po úvodu přichází pravidla :Smile_honoring:

1. dodržovat slušnost chování vůči ostatním čtenářům , přispivatelům apod.

2 . tresty jake budou následovat

a) spamování a doubleposty 2x varování moderátora a po třetí dostanete 10% do ukazatele **

b) urážky či jiné nadávky stejné jako u spamu a double postu **

c) rasistické názory a urážky, či vyhrožování se budou řešit permanentním banem

** - po dosažení plného ukazatele varování bude následovat 1 až 3 denní bann nebo i týdenní bann který bude posuzován dle závažnosti či opakování daného prohřešku

tak vám přeju krásné počtení a i diskuzi na daná témata

Guest
This topic is now closed to further replies.
×
×
  • Create New...