prezentace,úvod a pravidla sekce

[westhope 98]

Zdravím vespolek všechny čtenáře našeho fora . Před tím než sesmolím ( opíšu) úvod chtěl bych vám říct jak tento nápad vlastně vznikl. Bylo to náhodou nebot jsem příležitostný fanda historie druhé světové války. To jsem šel jednou okolo knihkupectví a ve výkladu jsem uviděl nádhernou bichli jménem Kronika druhé světové války, Takže jsem neváhal a do obchodu vstoupil. Když jsem zjistil že to je kniha přeložená z německého originálu Chronik des Zweiten Weltkriegs tak jsem neváhal a tu knihu koupil.

Po přečtení jsem dostal nápad jak se s váma o tuto knihu podělit a kontaktoval jsem své nadřízené Argo 37 a DukeCZ kteří mi projekt schválili.

Takže obsah sekce a plán jak budu přidávat jednotlivé topiky

1. prezentace,úvod a pravidla sekce (hotovo )

2.rok 1939 - chronologie událostí (hotovo)

3.rok 1940 - chronologie událostí

4. rok 1941 - chronologie událostí

5. rok 1942 - chronologie událostí

6. rok 1943 - chronologie událostí

7. rok 1944 - chronologie událostí

8, rok 1945 - chronologie událostí

9. zajímavosti,pozadí a citáty WWII

10. fotogalerie WWII ( bude založena a fotky budete moct přidat i sami )

11. diskuzní téma ( založeno)

s pozdravem váš moderátor westhope

[westhope 98]

Co vlastně druhé světové válce předcházelo ?? Dozvíte se v následujících řádcích.

Nejlépe vystihl v souhrnu co předcházelo WWII v jedné předmluvě pan Jaroslav Hrbek.Proto ho budu pro vás doslovně citovat.

Největší konflikt v dějinách lidstva.

Přestože Velká válka v letech 1914 - 1918, v níž celá jedna generace evropské mužské populace prošla hrůzoubojů v zákopech,byla již během svého průběhu označována za " válku,jež měla ukončit všechny války " (H.G.Wells), mělo uplynout jen necelých 21 let do vypuknutí dalšho,a to ještě ničivějšího globálního konfliktu.Jeho kořeny je ovšem nutno hledat již v předchozí válce : názor,že meziválečné období bylo v globálním zápase o světovládu pouhým příměřím, nepostrádá jisté opodstatnění.Svými bezprostředními důsledky a přímými i nepřímými následky totiž tato válka,později nazvaná první světovou,hluboce zasáhla duchovní a materiální kulturu člověka v nejširším slova smyslu,ovlivnila řadu oblastí lidské činnosti i lidskou psychiku a její dopad lze vysledovat u většiny příčin vzniku války druhé.Mezi nimi zaujímá důležité místo nedostatečné urovnání předchozího konfliktu : považovat je však za příčinu jedinou by bylo značným způsobem zjednodušením.

 

Pařižská mírová konference v letech 1919 - 1920, na níž vítězné mocnosti Dohody nadiktovaly sve podmínky poraženým, měla daleko do sladěného koncertu vylmocí a vytvořený systém, nazvaný podle místa podpisu mírové smlouvy versailleským, měl daleko k dokonalosti. Prakticky již v průběhu konference se začaly cesty pěti vítězných mocností rozcházet a tento trend pokračoval i v následujících letech. Japonsko se cítilo na mírové konferenci v Paříži přezíráno a přestože si z ní odneslo vzhledem k rozsahu své účasti na válce největší zisky ,pocit křivdy již japoncům zůstal. Přemrštěné požadavky Itálie , za nimiž se skrývaly imperální ambice, nenalezly u ostatních pochopení , a tak Italové odcházeli z mírových jednání nespokojení . Spojené státy americké nedokázaly v Paříži prosadit humanistické představy prezidenta Woodrowa Wilsona o "míru bez vítězů a poražených" ani jeho ideu silné mezinárodní organizace, která by řešila smírně rozpory a spory mezi jednotlivými státy . USA nakonec do Společnosti národů, jež byla ovšem značně vzdálena původním Wilsonovým předtavám , nevstoupili a stáhly se z mezinárodního pole do dobrovolné izolace.

 

Britsko-Francouzské spojenectví sice bylo zachováno , vztahy mezi oběma zeměmi však nebyly v prvních letech po válce idylické, o koordinaci zahraniční politiky již ani nemluvě. Velká Británie i Francie byly navíc válkou značně oslabeny. Obě země vykrváceli během 4 let zákopové války na západní frontě, obě byly zruinované finančně. Nejmarkantnější to bylo u Velké Británie , která se z největšího světového věřitele stala obrovským dlužníkem (dluhy vůči Spojeným státům z první světové války nakonec nikdy nesplatila). Její žalostná finanční situace byla také příčinou ztráty pozice nejsilnější námořní mocnosti na světě , protože Britové nebyli schopni udržet krok v novém kole závodů v námořním zbrojení, zahájeném ještě v průběhu války s Japonskem a Spojenými státy, a byli proto na konferenci o námořním odzbrojení ve Washingtonu v roce 1922 nuceni souhlasit s paritou vůči americkému lodstvu a s poměrem pěti ke třem v počtu bitevních lodí , jež byly tehdy rozhodující kategorií válečných lodí , vůči Japonsku (v roce 1914 měli britové 29 bitevních lodí a bitevních křižníků,zatím co Japonci jen čtyři,což byl poměr sedm k jedné ).

 

Vojenská slabost vyplývající z podvázání zbrojení vyvolávala v britských politicích obavy z případné nové světové války, v níž by britské ozbrojené síly jen stěží dokázaly ubránit celosvětové impérium , což přispělo , vedle psychologického mementa krvavých jatek let 1914-1918 , ke snaze se takové válce za každou cenu vyhnout.

 

Oporou nově vzniklého versailleského systému něla být Francie, jež vyšla z první světové války a následující mírové konference zdánlivě mocensky posílena. Před vzkříšením imperiálních tužeb Německa měl zemi a tím de facto i evropský mír chránit systém aliancí s nově vzniklými státy střední a východní Evropy, jež ve francouské koncepci zadržování Německa nahrazovali předchozího východního spojence Rusko .Tato koncepce však z mnoha důvodú nedošla naplnění. Nejdůležitější roli mezi těmito důvody nehrála ani tak nestabilita celého regionu střední a východní Evropy, v níž se odrážela jednak skutečnost , že většina nově vzniklých států měla multinárodní charakter,jednak to, že s vyjímkou Československa se ve všech těchto státech k moci prosadili autoritativní režimy, jako spíše neschopnost Francie vytvořit nástroj , který by dokázal tento systém spojenectví podržet v případě konfliktu vojensky. Tímto nástrojem mohly být pouze silné ozbrojené síly ofenzivního charakteru s dominantním postavením tankových vojsk a letectva. Jedinou nadějí Francie a jejích spojenců v případě nové války s Německem totiž byla mohutná a rychlá ofenzíva francouzských jednotek. Jinak hrozilo nebezpečí , že německá armáda zničí nejprve francouské spojence na východě a potom vší silou obrátí proti samotné Francii. Ofenzivní strategie však narážela ve francouském veřejném mínění na psychologickou bariéru vyvolanou skutečností , že v dosavadních válkách byly vždy ztráty útočníka větší než ztráty obránce . A na lidské ztráty byla francouzská veřejnost ještě citlivější než britská , protože za první světové války utrpěla Francie zevšech velmocí nejtěžší ztráty ( na frontě padlo 1 327 000 Francouzů,což bylo 3,4 % z celkové populace 40 milionů : větší percentuální ztráty mělo jen Srbsko a Turecko). V meziválečném období se pak ve Francii nenašel jediný politický či vojenský představitel , který by měl odvahu předstoupit s koncepcí mohutné armády ofenzivního charakteru před veřejnost a vysvětlit jí , že v moderní válce jsou nevýhody útoku vyváženy pohyblivostí a palebnou silou útočících jednotek . Zahájením výstavby Maginotovy linie v roce 1929 naopak Francouzi zcela rezignovali na ofenzivní strategii ( za prostředky , jež si stvba vyžádala ,bylo možné vybudovat armádu o desítkách tankových divizí a tisících letadel ), čímž pohřbila nejen své východní spojence , nýbrž i vlastní naděje na úspěch v případě nové války s Německem .

 

A tak vlastně ani není divu, že sémě revanše, které zasela Versailleská smlouva, přineslo nakonec své jedovaté plody. Pocit nespravedlivého potrestání a nezaslouženého ponížení Německa vítěznýmí mocnostmi se postupně rozšířil v německé veřejnosti natolik , že se "versailleský diktát " stalv očích její značné části příčinou všech potíží Německa v meziválečném období. Právě výpady proti versailleskému systému tvořily vedle sociální demagogie a antisemitismu základ ideologické a propagandistické výzbroje Nacionálně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) během jejího tažení za mocí. Poté co v lednu 1933 moci dosáhla a Adolf Hitler byl jmenován říšškým kancléřem, se nacisté pustili do demontáže tohoto systému všemi prostředky. Již na podzim 1933 opustila německá delegace jednání o odzbrojení v Ženevě a krátce nato vystoupilo Německo i ze Společnosti národů. Obnovením vojenského letectva a všeobecné branné povinnosti na jaře roku 1935 potom Německo prakticky vypovědělo Versailleskou smlouvu (ta limitovala německou armádu na 100 000 profesionálních vojáků a zakazovala Německu vlastnit tanky,bojová letadla a ponorky) a zahájilo své znovuvyzbrojování. Krátce poté pak uzavřelo námořní dohodu s Velkou británií, jíž se mu dostalo souhlasu s námořním zbrojením zcela v rozporu s touto smlouvou (podle ní nesmělo Německo vlastnit ani válečné lodě o výtlaku větším než 10 000 tun). Versailleský systém se prakticky zhroutil.

 

Francie na to reagovala pokusem posílit svoji pozici uzavřením spojenectví se Sovětským svazem a jejího příkladu následovalo i Československo. Vstup Sovětského svazu na evropskou politickou scénu však zásadnějším způsobem její stabilitu nezvýšil. Fašistická Itálie a nacistické Německo nastoupili totiž v polovině 30 let cestu otevřené agrese a následovali tak Japonsko, které v roce 1931 okupovalo Mandžusko a v roce 1937 zahájilo vleklou válku s Čínou. Společnost národů nebyla schopná přijmout proti agresorovi účinná opatření podobně jako v případě Italského útoku na Habeš na podzim roku 1935. Když Německo v roce 1936 obsadilo demilitarizovanou zonu v Porýní, jež měla být jednou z garancí nemožnosti nového útoku Německa na Francii , omezily se západoevropské mocnosti na protesty, přestože razantní vojenská akce či demostrace měla tehdy ještě naději na úspěch a mohla zamezit válce. V úzkostlivé snaze vyhnout se konfliktu uchýlili se političtí představitelé Velké británie, následováni poněkud váhavěji svými francouskými kolegy, kteří se stávalisčím dál víc závislejší na britském spojenci , k politice usmiřování. V jejím rámci potom tolerovali obě velmoci intervenci italských a německých vojsk ve španělské občanské válce i připojení Rakouska k Německu po vpádu německých vojsk v březnu 1938. Svého vrcholu dosáhla tato politika v září 1938 , kdy vedla k podepsání Mnichovské dohody , kterou západní velmoci vydali Československo napospas Hitlerovi a souhlasili s odtržením Sudet. Rozbití Československa a okupace Čech a Moravy v březnu 1939 pak byly svědectvím definitivního krachu appeasementu jako politické koncepce.

 

U vědomí toho , že válce s Německem se západní demokracie v případě dalšího Hitlerova agresivního postupu již nevyhnou, poskytla Velká británie krátce po německém obsazení Prahy garance územní nedotknutelnosti Polsku , jež mělo být evidentně další obětí nacistické rozpínavosti. Polská vláda však všechny německé návrhy na odstoupení axtrateritorálního koridoru do Východního Pruska i požadavky na připojení Gdanska k Třetí říši rezolutně odmítla. Pokus zajistit si pro případ nové války s německem aktivní spojenectví Sovětského svazu však britské a francouzské diplomacii nevyšel a jednání , jež vedli Britové a Francouzi v Moslvě v létě 1939 , ztroskotala. Značnou měrou k tomu přispěla i skutečnost , že obavy ze vstupu sovětských vojsk do Polska nakonec u polské vlády převážily nad strachem z německého útoku. Poláci prostě Rudou armádu na svém území nechtěli ani jako spojence v boji proti "dědičnému nepříteli" .

 

Této situace využilo Německo a Adolf Hitler učinil Josifu Vissarionovičovi Stalinovi nabídku, které nemohl sovětský diktátor , snažící se obnovit tradiční pozice ruského impéria, odolat. Formálním vyjádřením dohody obou zemí byl Pakt o neútočení podepsaný v Moskvě 23.srpna 1939, jejím jádrem však byly tajné dodatky vymezující zájmové sféry Německa a Sovětského svazu ve východní Evropě. Obě totalitní mocnosti vstoupili touto smlouvou na cestu podivného spojenectví , jež výrazně ovlivnilo první dva roky druhé světové války. Devět dní po uzavření tohoto " paktu čerta s dáblem" zahájil wehrmacht 1.září 1939 útok na Polsko ,vzápětí podpořen slovenskou armádou. A 17.září vstoupila do mezitím již němci poraženého Polska také Rudá armáda , aby zajistila Stalinovi jeho předem přiřčený díl kořisti.

 

Velká británie a Francie vyhlásily Německu válku dne 3.září 1939 a konflikt se rozšířil na další oblasti světové pevniny a vodstev. Zde je na místě zdůraznit ,že zatímco světová veřejnost se války obávala , vzhlížela k ní většina české společnosti s nadějí . že jí přinese rychlé vysvobození z německého područí. Na rozdíl od českých nadějí se obavy světové veřejnosti ukázaly být opodstatněnější. Již v den zahájení nepřátelství mezi Německem a Británií potopila německá ponorka U30 severozápadně od Irska bez varování britskou pasažérskou lod Athenia , na jejíž palubě zahynulo 112 osob včetně 69 žen a 16 dětí . V polském tažení se wehrmacht opakovaně dopouštěl zločinů na polských válečných zajatcích , které vraždil ,a za německou armádou postupovali Einsatzgruppen SS , likvidujíce na místě celé skupiny civilního obyvatelstva ,zejména polskou inteligenci a příslušníky židovské komunity. Luftwaffe zahájila 24.září hromadné nálety na Varšavu , jež se staly základem pozdější apokalypsy bezohledných náletů na obytné čtvrti měst na celém světě.

 

Jak se druhá světová válka rozšiřovala na další a další oblasti světa ,narůstaly také hrůzy , jež ji doprovázely. Po ovládnutí prakticky celé kontinentální Evropy ve vítězných taženích let 1940-41 zaútočilo Německo 22.června 1941 na svého dosavadního spojence - SSSR. Válka na východní frontě zvedla naplno stavidla nacistického barbarství . Vraždění sovětských válečných zajatců a civilního obyvatelstva na základě ideologických a rasových kritérií nabylo masového charakteru a kromě Einsatzgruppen SS se na nich podílel i wehrmacht . Počátkem roku 1942 pak nacisté přistoupili ke "konečnému řešení židovské otázky" jež spočívalo v masovém vyvraždováni evropské židovské populace ve vyhlazovacích táborech a vstoupilo do historie pos označením holocaust. Ten si vyžádal 6 milionů obětí . Brutální charakter německé okupační politiky vedl k narůstání odporu ve většině evropských zemích, který na mnoha místech přerůstal v aktivní odboj proti okupantům. Nacisté se jej pokoušeli potlačit rozsáhlými represáliemi , jimž padly za obět statisíce lidí . Přesto se na mnoha místech Evropy rozhořela partyzánská válka, jež se na Balkáně navíc prolínala s válkou občanskou.

 

Koncem roku 1941 vypukl konflikt v Tichomoří , jehož protagonisty byly Japonsko a USA. Válka nabyla globálního charakteru a stala se skutečně válkou světovou. Po vstupu USA do války již nemohlo být pochyb o tom,že konečné vítězství bude patřit Spojencům, protože hospodářský a lidský potenciál této velmoci jim dával nad nepřáteli obrovskou převahu. Na všech bojištích také postupně ozbrojené síly Spojenců zastavily útoky mocností Osy a v průběhu roku 1943 přešly do ofenzívy , jež nakonec vedla k definitivní porážce Itálie ,Německa a Japonska a jejich bezpodmínečné kapitulaci. Válečné operace Spojenců však vedle ozbrojených sil protivníka zasahovaly též civilní obyvatelstvo nepřátelských a do jisté míry i okupovaných zemí. Snaha ochromit válečné úsilí Osy okcemi letectva vyústila ve strategickou bombardovací ofenzívu , jejíž součástí byly kobercové nálety na německá města a vypalování měst japonských jež si vyžádaly statisíce obětí z řad civilistů. Vyvrcholením letecké války bylo svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945.

 

Válka vedená v letech 1939 - 1945 na souši,ve vzduchu , na moři i pod jeho hladinou , na frontě i v týlu si vyžádala obrovské materiální náklady i ztráty na životech a způsobila nedozírné škody . Celkem v ní zahynulo 60 milionů lidí z dvě třetiny byli civilsté . Druhá světová válka se tak stala zdaleka nejkrvavějším a nejničivějším konfliktem v dějinách lidstva.

 

Poválečný světový vývoj však byl dosti rozporuplný. Draze zaplacená záchrana lidstva před světovládnými ambicemi německých nacistů, italských fašistů a japonských militaristů totiž vedla mj. k posílení pozic světového kuminismu, který se ukázal být v mnoha ohledech stejným nebezpečím , jako bylo to , proti němuž Spojenci za druhé světové války bojovali . Proto také krátce po jejím skončení vypukla tzv. Studená válka , v níž proti sobě stáli dva znepřátelené bloky v čele s novými supervelmocemi, Sovětským svazem a Spojenými státy. Přes množství regionálních konfliktů se však lidstvo ve druhé polovině 20. století ubránilo horké válce , jež by pravděpodobně , při použití obrovského arsenálu jaderných zbraní , vedla k jeho zániku . Druhá světová válka tak zůstává i na prahu 21.století mementem ,ukazujícím ,jak ničivé můžou být síly, kterými člověk disponuje. I v tomto ohledu tedy nebyly oběti války marné.

Autorem tohoto článku je pan Jaroslav Hrbek který ho napsal jako předmluvu ke knize Kronika druhé světové války.

Edited October 26, 2011 by westhope(CSOB)

[westhope 98]

A po úvodu přichází pravidla

1. dodržovat slušnost chování vůči ostatním čtenářům , přispivatelům apod.

2 . tresty jake budou následovat

a) spamování a doubleposty 2x varování moderátora a po třetí dostanete 10% do ukazatele **

b) urážky či jiné nadávky stejné jako u spamu a double postu **

c) rasistické názory a urážky, či vyhrožování se budou řešit permanentním banem

** - po dosažení plného ukazatele varování bude následovat 1 až 3 denní bann nebo i týdenní bann který bude posuzován dle závažnosti či opakování daného prohřešku

tak vám přeju krásné počtení a i diskuzi na daná témata