Přejít na obsah

Recommended Posts

František Weber

 

Narodil se 28. února 1908 v obci Podivín na Hodonínsku. Po složení maturitní zkoušky na reálce v Hodoníně narukoval 1. října 1928 do školy pro důstojníky letectva v záloze v Prostějově, kde prodělal kvalifikaci leteckého pozorovatele. Příslušnou leteckou praxi absolvoval v Piešťanech u Leteckého pluku č. 3. Po ukončení školy na jaře 1930 byl vyřazen v hodnosti podporučíka prezenční služby a 30. září 1930 nastoupil jako student do Vojenské Akademie v Hranicích. Navzdory svému předchozímu působení u letectva zde studuje na důstojníka pěchoty. 31. července 1932 je vyřazen v hodnosti poručíka pěchoty a jmenován velitelem čety u Pěšího pluku č. 7 v Nitře. 15. října 1933 je převelen do skupiny důstojníků letectva a odchází k Leteckému pluku č. 4 do Hradce Králové. Zde je přiřazen jako nižší důstojník ke 14. pozorovací letce a 4. srpna 1934 přechází jako pozorovatel k 82. bombardovací letce Leteckého pluku č. 5 v Praze - Kbelích. zde se 1. října 1934 ujímá funkce spojovacího důstojníka pluku. Mezitím si však stále rozšiřuje svou kvalifikaci a tak absolvoval v Praze jako pozorovatel Kurz létání v noci, v Olomouci absolvoval mechanický kurz pro důstojníky z povolání a na základě vlastní žádosti byl zařazen do pilotního výcviku v Prostějově. Po jeho ukončení nastupuje k 40. stíhací letce Leteckého pluku č. 4 v Hradci Králové. Tato letka byla vyzbrojena z počátku zastaralými letouny Avia Ba-33 a později novějšími letouny Avia B-534.

 

fw01.jpg


V rámci rozšiřování výcvikových základen byl pro své vysoké pedagogické schopnosti 1. září 1936 povýšen do hodnosti nadporučíka letectva a převelen do Vojenské akademie v Hranicích jako velitel čety studentů a cvičitel vojenského výcviku. Zde mu prošlo rukama mnoho mladých důstojníků jimž potom velel v Británii.

V důsledku zhoršující se mezinárodní situace byl 1. srpna 1938 přidělen k Leteckému pluku č. 1 v Pardubicích a při mobilizaci 28. září 1938 se stal velitelem 47. stíhací letky, která byla vyzbrojena letouny Avia B-534. Letka byla začleněna jako součást bojového letectva 1. armády a bla umístěna na polních letištích Kleštěnice u Heřmanova Městce, Kralupy nad Vltavou a Veltrusy. Po Mnichovské dohodě se letka nevracela na své mírové letiště, ale byla odeslána na Slovensko k 3. armádě, jako obrana proti případným akcím maďarského letectva. Po Vídeňské arbitráži, jejíž výrok znamenal další ztrátu území se vrátila letka na svou mírovou základnu v Pardubicích. Zde byla po 15. březnu 1939 předána okupační moci a nadporučík letectva František Weber je 30. června 1939 propuštěn ze svazku branné moci.

14. ledna 1940 František Weber opouští Prahu a přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Střední východ se dostává do Francie. 6. března 1940 je zapsán ve výcvikovém táboře Československého vojska v Agde a 22. května byl jmenován velitelem zdejší letecké skupiny. 24. června 1940 odplouvá z přístavu Port Vendres do Británie, kam dorazil 7. července 1940. Přestože byl 1. srpna 1940 povýšen na kapitána letectva, tak o den později je přijmut do Dobrovolných záloh RAF v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer. Bitva o Británii byla v plném proudu a tak se 6. srpna 1940 stává příslušníkem 310 československé stíhací perutě. Peruť měla v té době velký přebytek pilotů a její kapacita nestačila na jejich přecvičování a proto byl s celou tzv. zálohou peruti 17. srpna 1940 odeslán ke zkrácenému výcviku k 6. OTU do Sutton Bridge. Po třítýdenním výcviku je 10. září přidělen k britké 145. stíhací peruti, která operovala ze skotského Dyce a později z Tangmere na jihu Anglie. Zde se na letounu Hurricane účastnil závěrečných bojů Bitvy o Británii. 27. října 1940 byl sestřelen v souboji s Bf 109 ale úspěšně stihl vyskočit s padákem. Dopadl do moře a byl vyloven torpédovým člunem. Jeho Hurricane V7592 se zřítil do Solentské úžiny.
 

310.jpg


28. ledna 1941 se vrací do Duxfordu k 310. peruti a zde se ujímá velení B-letky v hodnosti Flight Lieutenanta a 28. února 1941 přebírá od S/Ldr Alexandra Hesse velení nad celou perutí. Zároveň s tím je povýšen do hodnosti Squadron Leader a 28. října do hodnosti štábního kapitána československého letectva. Po přezbrojení perutě na letouny Spitfire ve Skotsku se v čele 310. perutě vrací na jih Anglie.
 

fw02.jpg


10. ledna 1942 utrpěl při srážce po přistání v Perranporthu prasklinu lebky. Po propuštění z nemocnice a následném zotavení předal velení 310. perutě S/Ldr Františku Doležalovi. Sám odchází Inspektorát Československého letectva v Londýně. Zde vykonává funkci styčného důstojníka u 11. skupiny Fighter Command a 1. července 1943 přechází do vojenské kanceláře prezidenta republiky. Zde působí do 1. února 1943 a vrací se zpět na Inspektorát Čs letectva. Ve stejném roce je je vyslán na stáž u leteckých jednotel RAF na Středním východě a v severní Africe. 8.listopadu se stává československým spoluvelitelem 134. Československého polního letiště (No 134 (Czechoslovak) Airfield). V rámci tohoto převelení byl povýšen do hodnodti Wing Commander a 7. března 1944 na majora československého letectva. Zde opět prokázal mimořádný organizační a velitelský talent. 1. dubna 1944 předává velení W/Cdr Janu Čermákovi a odchází opět na Inspektorát Čs. letectva, tentokrát k jeho studijní skupině. Koncem roku 1944 težce onemocněl zánětem pohrudnice a strávil řadu dlouhých měsíců v nemocnici. Do vlasti se tak vrací až 11. března 1946 v hodnosti podplukovníka.

Po krátkém působení na MNO je 31. května 1946 přemístěn k Ministerstvu Vnitra jako zástupce velitele Letectva Sboru národní bezpečnosti. to bylo 12. prosince 1947 přejmenováno na Bezpečnostní letectvo. Zároveň se stává prozatimní správce Domu vojenských letců ve Vladislavově ulici v Praze. 31. března 1948 byl přemístěn zpět na MNO do Hlavního štábu velitelství letectva s určením Obrana proti letadlům.

Poúnorové čistky neminuly ani Františka Webera. 2. února 1949 byl odeslán na nucenou dovolenou a vyřazen jako výkonný letec. Na základě jeho podlomeného zdraví s ním bylo zahájeno superarbitrační řízení a 31. prosince 1949 odchází jako 50% invalida do výslužby. 10. ledna 1950 je ve svém pražském bytě zcela neoprávněně zatčen a přemístěn do Tábora nucených prací v Mírově. 11. srpna byl navíc degradován. Z Tábora nucených prací byl 19. července 1951 propuštěn v souvislosti se zrušením tohoto tábora. Pak pracoval jako pomocný dělník v jednom pražském zahradnictví a později jako účetní v pražském závodě PREFA.

V roce 1965 byl rehabilitován a byla mu navrácena hodnost. Skutečného ocenění se mu dostalo až po listopadu 89. Krátce před svou smrtí byl povýšen na generálmajora v.v.

1. října 1991 v Praze umírá.
 

fw03.jpg


Vyznamenání
V roce 1991, již v hodnosti generálmajora v.v., vyznamenán prezidentem republiky Řádem Milana Rastislava Štefánika III. stupně.

Dále byl nositelem těchto vyznamenání a medailí:
2x Československý válečný kříž 1939
2x Čs. medaile Za chrabrost
Čs. medaile Za zásluhy I. stupně
Pamětní medaile čs. zahraniční armády (Francie, Anglie)
Anglickou hvězdu 1939-1945 (bitva o Anglii), hvězdu za Afriku, hvězdu za Evropu, Obrannou medaili a Válečnou medaili.
Sovětské vyznamenání Za vítězství nad Německem.

Byl nositelem pilotního odznaku "Polní letec 1923-1939" čs. pilotů 1. republiky, pilotního odznaku RAF a odznaku Zasloužilý letec.


http://cs.wikipedia.org/wiki/František_Weber

Sdílet tento příspěvek


Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky

Anton Matúšek

 
Anton Matúšek se narodil 10. května 1919 v Dolním Hričově. Po ukončení mësťanky navštěvoval obchodní školu. Absolvoval však jen jeden rok, následně byl zaměstnán jako administrativní pracovník.
 

Anton_Matusek.JPG

 
Po nástupu na vojnu studoval od října 1937 do března 1939 na škole leteckého dorostu v Prostějově. Se vznikem Slovenského státu byl převelen do pilotního kurzu v Piešťanech. Započal ho 24.března 1939 a ukončil 15. července 1939. Operačně byl převelen k letce 39, z které po reorganizaci SVZ vznikla letka 11. Ještě v rámci letky 39 se zúčastnil bojů s Polskem a s již reorganizovanou letkou 11 byl krátce nasazen v létě 1941 na východní frontě. Letka byla stažena zpět na Slovensko, kde až do 30.června 1942 vykonával protivzdušnou obranu Bratislavy. Na základě nařízení Ministerstva obrany byla od 30.června letka 11 opět převelena na východ, kde podporovala Zajišťovací divizi v boji proti partyzánům. Matušek patřil v protipartyzánských akcích k velmi aktivním příslušníkům letky, za což mu byl udělen Pamětní odznak I.stupně a vyznamenání Za hrdinství III. stupně. Operační nasazení letky skončilo 14.října 1942, následně se její personál začal přesouvat zpět na Slovensko.
 
Po návratu na Slovensko byl Matušek vybrán mezi účastníky nočního stíhacího kurzu, který probíhal od 22. října 1942 do 22. dubna 1943 na Piešťanském letišti. V rámci příprav na vznik nové letky 14, byl v Piešťanech otevřen kurz přeškolování na stíhací letouny Bf 109E, který probíhal od 1. dubna 1943 do 1. června 1943. Na čele výcviku stál Jozef Páleníček, kterého však od 10. dubna 1943 vystřídal major Ondrej Ďumbala. Do Ďumbalova příchodu probíhalo proškolování pomalu a právě Matúšek, měl mnoho zameškaných letů a za ostatními zaostával. Matušek byl od 1. ledna 1943 povýšen do hodnosti rotníka letectví.
 

matusek.jpg

 
Z absolventů přeškolovacího kurzu, včetně Matúška byla vytvořena 2.garnitúra leteckého personálu letky 13. Jejich přesun se začal 23. června 1942 vlakem z Piešťan do Sarabuzy. Za bojové nasazení v rámci letky 13 získal Anton Matúšek německé vyznamenání Železný kříž II. třídy a I. třídy. Do své dezerce měl na svém kontě 12 sestřelů. Avšak o pravdivosti těchto sestřelů existovalo mnoho pochybností
 
9.září 1943, měl Matúšek s čatníkom Ludvíkem Dobrovodský letět na operační let jako doprovod průzkumného letadla. Místo toho však oba na strojích Bf 109G-4 vzlétly z domovského letiště Anapa, proletěli na sovětskou stranu a přistáli v prostoru Novomalorosijskaja. Určitou dobu byl Matúšek internován v nekolika sovětských zajateckých táborech, avšak již 22. prosince 1943 byl přijat do 1.československého armádního sboru v SSSR.
 
Od března do poloviny května 1944 se ve Vjazninkách přeškolil na sovětskou stíhací techniku. Následně vstoupil do řad 128. československé stíhací perutě, která byla 3. června po doplnění přejmenována na 1. československý stíhací letecký pluk v SSSR v Ivanovu. Pluk pod velením Františka Fajtla proletěl 17. září 1944 do centra SNP, kde se jeho základnou stalo letiště Zolná. Pluk setrval na Slovensku do 25. října 1944, kdy nepříznivá situace na frontě přinutila piloty odletět. Přelet probíhal za špatných povětrnostních podmínek až se nakonec Matúšek, Valoušek a Kubovič oddělili od ostatních. Valouška ztratili v husté oblačnosti. Během přeletu protiletadlovou palbou byl Kubovičův letoun zasažen a zřítil se. Pilot zahynul. Matúšek byl nakonec nucen nouzově přistát u obce Domaňovce. Zde se spojil s místními partyzány, se kterými strávil zimu v horách.
 
V únoru 1945 se opět vrátil ke svým, k nově vzniklé 1. československé smíšená letecké divizi u které byl zařazen do 2. československého stíhacího leteckého pluku. Pluk vykonával výcvik a proškolování nových pilotů a do bojů už nestihl zasáhnout.
 
Matúšek zůstal sloužit i v poválečném letectví, vykonával v něm funkce velitele letky a vedl přípravný kurz. 1. prosince 1948 však byl kvůli "letecké nekázni" propuštěn z československé armády. Ve skutečnosti šlo o nehody, které Matúšek způsobil pod vlivem alkoholu. Od dubna 1949 byl rok vězněn pro podezření, že sloužil v RAF. 11.dubna 1950 mu byla odebrána hodnost nadporučíka letectva v záloze. Po ukončení služby v armádě pracoval na různých pracovištích jako revizní technik, minérl a horník.
 
Rehabilitace se dočkal v roce 1960, kdy mu byla vrácena hodnost. Při 20. výročí SNP byl povýšen na kapitána a o rok později na majora letectva v záloze.
 
Anton Matúšek zemřel 22.listopadu 1985 v Tišnově.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Anton_Matúšek
internet

Sdílet tento příspěvek


Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky

Jaromír Šotola

 

Narodil se 2. března 1918 v obci Řestoky u Chrastu v okrese Chrudim. Po měšťance vystudoval Obchodní Akademii v Chrudimi. 7. července 1937 v rámci dobrovolného odvodu se přihlásil do armády. V říjnu nastoupil jako vojín - aspirant do školy Důstojníků letectva v záloze, která byla provozována při Vojenském učilišti v Prostějově. Školu ukončil ve zkráceném výcviku 21. května 1938 jako pozorovatel. 31. května byl převelen do Nitry k 10. pozorovací letce Leteckého pluku č. 3. 1. června 1938 byl povýšen do hodnosti svobodník - aspirant a zařazen jako pozorovatel - letec. 25. září 1938 byla zařazena 10 pozorovací letka do Mobilizačního tělesa 603. Dostala krycí jméno "Gordian" a přesunula se na mobilizační letiště Komjatice. Jako záměnná letiště jí byly určena letiště Tvrdošovce, Topolníky a Pezinok. Letka disponovala 12 letouny Letov Š-328.
 
 

JP_Sotola_Jaromir_2.jpg

 
25. října 1938 odstartoval z polního letiště u Komjatic v prostoru obce Zemianská Olša pozorovací letoun Š-328 sériového čísla 237. Letoun pilotoval desátník Ján Kello a Jaromír Šotola byl na pozici pozorovatele. Úkolem letu bylo fotografování okolí obce Zemianská Olša.
 
Téhož dne se v prostoru nacházeli tři maďarské letouny. Soukromou společností najmutý Ju-52/3M. Ten měl oficiálně provádět snímkování povodí Dunaje pro meliorační práce, ve skutečnosti však byl naložen štvavými letáky s protičeskoslovenskými texty, určenými pro maďarskou menšinu na Slovensku. Letoun byl doprovázen dvojicí stíhaček Fiat CR.32. 
 
Celá trojice maďarských letounů se nacházela 10 až 11 km hluboko v československém vnitrozemí nad obcí Hodžovo (od roku 1950 Lipové).
 

s328_c3.jpg
Letoun Letov Š-328 v československých barvách

 
Pilot jedné z doprovodných stíhaček, Főhadnagy (nadporučík) László Pongrácz ze svazku 1/2. Vadászszázad (stíhací letky) pod sebou spatřil československý pozorovací letoun. Údajně z obavy, že pozorovací letoun zaútočí na doprovázený Junkers, zaútočil z převýšení zezadu na nic netušící československý letoun letící ve výšce 500 - 600 metrů a svůj útok ještě dvakrát zopakoval.
 

CR32_Hungary_2.jpg
Letoun Fiat CR.32 v maďarských barvách

 
Pozorovatel svobodník - aspirant Jaromír Šotola byl pravděpodobně usmrcen už při prvním útoku. Pilot desátník Kello s hořícím letounem nouzově přistál u obce Bodza a s popáleninou na ruce se mu podařilo opustit letoun. Tělo Jaromíra Šotoly zůstalo v troskách sestřeleného letounu, který celý shořel.
 

helo6132.jpg
Sestřelený letoun

 
Po sestřelení československého letounu vydal, po konzultaci s Hlavním štábem, brigádní generál Alois Vicherek rozkaz, aby každé maďarské letadlo, které naruší vzdušný prostor Československa, bylo okamžitě sestřeleno. Ovšem tento rozkaz byl následně zrušen na příkaz Ministra Národní Obrany a zároveň předsedy vlády armádního generála Jana Syrového. Zrušení rozkazu vydal brigádní generál Miroslav Miklík.
 
9. května 1946 Dr. Edward Beneš udělil Jaromíru Šotolovi in memoriam Československý válečný kříž.
 

Pohreb_letce_Jaromira_Sotoly.jpg
Pohřeb Jaromíra Šotoly

 
László Pongrácz byl dle některých pramenů za sestřel československého letounu potrestán, dle jiných naopak povýšen. V každém případě žádného dalšího sestřelu tento maďarský pilot nedosáhl. Během WWII sloužil jako testovací pilot. Po válce emigroval do Argentiny a 30. dubna 1986 v Buenos Aires zemřel.
 
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaromír_Šotola

Sdílet tento příspěvek


Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky

František Trejtnar

 

František Trejtnar se narodil dne 7. března 1917 v Kunvaldě. Po absolvování obecné a měšťanské školy v rodné obci se vyučil elektrikářem v Žamberku. V roce 1935 se stal posluchačem školy leteckého dorostu v Prostějově. V letech těsně před válkou působil jako letec na Slovensku. Stal se polním pilotem a byl povýšen na četaře. Po vyhlášení Slovenského státu v roce 1939 byl přeložen na letiště v Hradci Králové a zakrátko demobilizován. 
 

trejtnar_frantisek.jpg

        
Ve skupině šesti kamarádů ukrytých v nákladním vlaku přejel u Kunčic státní hranice a dostal se do Polska. Po krátkém soustředění v Krakově odjel přes Gdyni do Francie. Tam nezbývalo nic jiného než přijmout pětiletý závazek vstupu do cizinecké legie. Skupina třiceti českých letců byla v pevnosti Sant Jean oblečena do afrických uniforem a přepravena lodí do Oránu a dále do výcvikového střediska cizinecké legie v africkém Sili-Bell-Abbes. Po tvrdém výcviku byl přidělen k letectvu u 63. eskadrie v Mekneš v Maroku. Po vypuknutí války byl odeslán začátkem prosince na letiště v Toulouse ve Francii. Dne 12. dubna 1940 jmenován pilolem. 
        
Po obsazení Francie Němci se přes Afriku dostal do 12. 7. 1940 Anglie. 5. 11. 1941 byl jako stíhací pilot přidělen ke slavné 310. Czech-sqadron v Duxfordu. Tato první česká peruť se vyznamenala při obraně Londýna. 
 
V srpnu 1941 uznalo vrchní velení, že staré Hurricany již nestačí potřebám úspěšného boje, zvláště, když také Němci přišli s novým typem stíhačky. Proto 310. peruť přesunuli do severního Skotska k přezbrojení a přeškolení na nové stroje Spitfire V. Koncem roku se přesunuli na letiště Cornwall s úkolem doprovázet bombardovací svazy nad nepřátelské území, chránit vlastní konvoje a vyhledávat nepřátelské loďstvo. Při jednom zajišťovacím letu dne 23. června 1942 v týlu bombardovací skupiny vracející se z Francie se František Trejtnar střetl s jedním německým FW 190 v delším souboji. Trochu německého pilota podcenil a dovolil mu čelní útok, který způsobil poškození jeho letadla. Musel seskočit padákem a při dopadu na zem utrpěl zranění nohy. V nemocnici si poležel šest měsíců. Využíval čas středoškolským studiem, které později dovedl až k maturitě. 
 
Nepřátelský letec se však nemohl radovat ze svého úspěchu v boji, protože musel pro nedostatek paliva přistát na britské půdě. Těch dvacet minut pronásledování mu chybělo k tomu, aby se mohl vrátit zpět přes kanál. Byl to první letoun Focke Wulfe 190, který padl spojencům do rukou a mohli si ho důkladné prozkoumat. 
 

focke_wulf_art_print.jpg

 

Kresba zachycující souboj Františka Trejtnara s Focke-Wulfem Fw 190A-3 pilota Armina Fabera z III/JG 2

 
Po propuštění z nemocnice 1. ledna 1943 se František Trejtnar vrátil k 310. peruti a dne 28. října 1943 byl povýšen do důstojnického stavu v hodnosti podporučíka. Během roku 310. peruť vystřídala několik letišť a na tři měsíce byli dokonce posláni na nejsevernější stráž - Shetlandy. 
        
Rok 1944 začal intenzivními přípravami k Invazi na Hitlerův "západní val". 310. peruť byla organizačně začleněna do rámce taktického letectva a dostala opět nové Spitfire IX, které byly uzpůsobeny na bombardování střemhlav. Aby se dobře zacvičili pro přímou podporu pozemních jednotek na frontě, prováděli hloubkové lety s útoky na nákladní vlaky ve Francii, Belgii, Německu a na stanoviště zbraní V - l v okolí Calais. Když začala 6. června 1944 dlouho očekávaná ofenzíva, byla 310. peruť nasazena v akci bez oddechu téměř dva měsíce. 
 
V této době měl František Trejtnar, stejně jako mnoho ostatních pilotů, dolétán dovolený počet operačních hodin, a proto musel do československého depotu v Cosfordu, kde mu bylo umožněno pokračovat ve studiu a složit maturitu na čs. státní škole v Landwertid ve Wallesu. V dubnu byl přemístěn k 313. peruti, se kterou se připravoval k návratu do vlasti. 
        
Letec František Trejtnar se ještě v Anglii dne 9. 5. 1945 oženil s Angličankou Beryl Trickett. Dne 1. 6. 1945 byl povýšen na nadporučíka letectva. Spolu s dalšími bojovníky přistál v Praze 13. 8. 1945. Na slavnostním shromáždění konaném 22. srpna 1945 byli srdečně přivítáni. President republiky ve svém projevu ohodnotil jejich velkou zásluhu v boji za naší svobodu. Za své zásluhy a hrdinství byl vyznamenán čtyřmi válečnými kříži, čtyřmi medailemi za chrabrost a medailí za zásluhy I. stupně. Byl rovněž nositelem čtyř anglických vyznamenání. Jako hrdina byl také přivítán ve své rodné obci Kunvaldě. 
        
Začátkem září byl jmenován náčelníkem operačního oddělení na Štábu letecké divize v Brně a byl povýšen do hodnosti štábního kapitána. Dne 1. 3. 1948 byl povýšen na majora letectva a rozkazem ministra národní obrany byl převeden do velitelské skupiny letectva 2. stupně. 
 
Tento nadějný postup byl však náhle zastaven nástupem nového ministra Aloise Čepičky. Po kratší čekací době byl dnem 30. 9. 1950 propuštěn z činné vojenské služby a přeložen do zálohy. Potom si byl nucen najít civilní zaměstnání a od té doby pracoval v různých profesích v Prádelnách a čistírnách města Brna.
 
Zemřel 4. 12. 1982 v Brně ve věku necelých 66 let.
 
https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Trejtnar
internet

Sdílet tento příspěvek


Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky

 Ten první focke- wulf v rukou RAF... to bylo krapet jinak. Je to den smrtelné srážky Amose Vašátka a herr oberleutnat Armin Faber, adjutant III. gruppe JG 2 se spletl, myslel, že je nad Francií. O tom svědčí- i když téměř neměl palivo- jeho vítězný výkrut s otevřením podvozku v poloze na zádech nad letištěm. No, doufám, že mu pohostinství pilotů základny RAF Pembrey přišlo k chuti a zahladilo hořký pocit z toho, že Britům odevzdal do rukou nepoškozený FW, který v té době masakroval ubohé spitfiry 5. řady. Svou nabídku, aby mu Britové ukořistěný letoun s omezeným množstvím paliva zapůjčili a on by jim předvedl, co tento famózní letoun umí jistě myslel jen jako žert, jistě jej ani v skrytu duše nenapadlo, že by s tím prásknul o zem.  

Sdílet tento příspěvek


Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky

Pilot Korda exceloval v RAF, pak ho zachránil tajemný noční telefonát

 

Před 110 lety se narodil Václav Korda, pilot, malíř a vlastenec, který stál u zrodu 311. bombardovací perutě a byl vyznamenán za zásah těžkého křižníku Prinz Eugen. Po válce se zasloužil o opětovný rozvoj ČSA, než ho málem semlelo soukolí nově nastupujících mocenských struktur.

 

 

ERP69b26b_11_Vaclav_Korda.jpg

Václav Korda, fotografie z krátkého poválečného působení u ČSA | foto: archiv

 

 

Když mi všichni říkali „neboj se!“, začal jsem se vskutku chvíli bát. Uvědomil jsem si, že se nám opravdu může něco stát. A tak ještě na poslední chvíli jsem si do zápisníku napsal: „Pro všechny případy, drazí doma, sbohem!“

Úzkost ovšem přešla, sotva byly spuštěny motory a já usedl na své sedadlo. Startovali jsme ve 20:10 a hned jsme vklouzli do mraků, které byly velmi nízko. Nad mraky, asi ve výšce 4 000 metrů, jsme se dostali nad Brusel. Aspoň to tak tvrdil navigátor Cígler.

Podle rozkazu jsem sestoupil na 3 000 metrů, stále jsme však byli v mracích. Sestupoval jsem tedy stále níž, ale v tisíci metrech jsem si znovu uvědomil rozkaz, a tak jsem přitáhl kormidlo, dal plyn a stoupal na stanovenou výškovou hranici. Tenkrát ještě nebyl radar, aby nám ukázal, co je pod mraky. A shazovat pumy bez viditelnosti na cíl se rozhodně nesmělo. Obrátil jsem tedy letadlo, nařídil navigátorovi oznámit kurs na domácí bázi a mířil jsem s plnou náloží domů.

Naše letadlo bylo první, které přistálo. Všechno, co mělo na letišti nebo kolem nohy, se seběhlo, aby nás přivítalo. Ale vystoupení z letadla nebylo radostné. Šest zmoklých slepic. A se mnou nikdo z posádky nemluvil. Ani mechanikům, zbrojířům, všemu leteckému personálu neušel náš smuteční pochod. Vysvětlení podal zbrojíř, který otevřel pumovnici: „Vždyť přivezli celej náklad zpátky!“

Takto popisoval svůj první bojový let během první bojové mise 311. československé bombardovací perutě RAF Václav Korda, velitel bombardéru Wellington. Lépe řečeno je to jeho vyprávění literárně zpracované Adamem Jistem v knize Nad zeměmi a moři, vydané v roce 1946. Po Listopadu byla knížka rozšířena o poválečné události a vydána v roce 1992 pod názvem Pilotem R.A.F.

Toho dne letěly do akce celkem tři naše Wellingtony, všechny se stejným cílem. Jejich veliteli byli kromě Kordy Josef Schejbal a Josef Ocelka. Těm se díky porušení rozkazu podařilo dostat pod spodní hranici mraků v sedmi stech metrech a odhalený cíl přes prudkou palbu flaku zasáhnout.

Druhý den bylo oznámeno, že sergeant Korda splnil úkol přesně podle pokynů a zasluhuje za to pochvalu, další dva kapitáni však se odchýlili od přesného znění rozkazu a za svůj výkon zasluhují - uznání.

 

Od kolébky do protektorátu

Václav Korda se narodil 4. března 1907 v Poděbradech jako druhé dítě do rodiny místního strážníka Josefa Kordy a jeho ženy Marie. Shodou okolností se tak stalo rok před tím, než se ospalé agrární městečko začalo pomalu měnit v lázeňské město, které si naštěstí i něco z toho klidu do budoucna ponechalo.

Jako malý chlapec byl prý Václav Korda velice obratný, a tak nebylo divu, že později skončil u letectva. Roku 1926 absolvoval dvouletou Školu pro odborný dorost letectva při Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. V této souvislosti se dorostem tenkrát rozuměli chlapci ve věku 17 až 20 let, kteří potom školu opouštěli jako poddůstojníci československého letectva.

 

 

ERP69b26d_avia_b21.jpg

Avia B.21 s tříbarevnou kamufláží "hnědá-okrová-zelená"

 

 

Regulérní vojenskou službu zahájil u stíhací Letky 32 Leteckého pluku 1, dislokované ve Kbelích. Čili si stihl ještě krátce užít hravou tříbarevnou kamufláží a praporovými výsostnými znaky opatřené Avie B.21, než začaly od následujícího roku dostávat „nudný“ khaki kabát a znaky ve formě kruhových kokard se třemi výsečemi.

V září 1929 byl přemístěn k Leteckému pluku 4, ale už po šesti měsících odešel k Vojenskému leteckému ústavu studijnímu (VLÚS). Po ročním působení u VLÚS ukončil (ve skutečnosti vlastně přerušil) Václav Korda aktivní vojenskou službu a ocitl se v záloze.

S létáním se však nerozloučil. Nastoupil jako pilot k Československé letecké společnosti. Zde přišel do styku i s nejmodernějšími dopravními stroji, když firma v roce 1936 zakoupila Douglasy DC-2 a později i DC-3. U ČLS působil až do hořkého konce v březnu 1939, kdy byl se vznikem protektorátu ukončen i náš civilní letecký provoz.

 

Válečné osudy Václava Kordy

Do Velké Británie se dostal v červnu 1940 standardní předválečnou (myšleno před napadením Polska) cestou našich exilových letců (a nejen jich), tedy přes Polsko a Francii. Po téměř dekádě dlouhém působení u ČLS zůstal u vícemotorových strojů, jen jim chyběla kabina cestujících, zato jim „přebývala“ pumovnice.

Vzhledem k tomu, že v Československu byl původně u stíhačů, by zřejmě při troše úsilí na správných místech mohl pokračovat u stejné zbraně. Vydal se však cestou člena posádky bombardéru, ta byla z mnoha důvodů těžší. Bombardéry byly zkrátka nad nepřátelským územím ohroženějším druhem než stíhačky.

 

 

ERP63ee23_22_Wellington_MkIc_311sq.jpg

Wellingtony 311. československé bombardovací perutě RAF

 

 

 

Korda byl tedy přímo u toho, když v létě 1940 vznikala 311. československá bombardovací peruť. A jako pilot a velitel jednoho z bombardérů byl i u toho, když 10. září došlo k prvnímu operačnímu nasazení této jednotky. Kvůli dodržení rozkazu se vrátil domů i s pumovým nákladem, jak je popsáno v úvodu článku. Ale v dalších 40 akcích si to plně vynahradil.

Většina z celkového úhrnu 41 misí pilota Kordy směřovala nad Německo, sedm pak nad okupovanou Francii a dvě nad Belgii. Nejnavštěvovanějšími cíli byly Kolín nad Rýnem a Hamburk, kde to činilo po pěti náletech. Čtyřikrát se podíval nad Brémy, Düsseldorf a francouzský Brest. A nad Berlínem se ocitl dvakrát.

Brest byl nejzápadnější francouzský přístav a za války také často bombardovaná velká základna německého ponorkového loďstva. Do brestského přístavu připlul 1. června 1941 těžký křižník Prinz Eugen. Byl to vlastně neslavný návrat z cesty, kdy doprovázel bitevní loď Bismarck na její první a zároveň poslední větší plavbě. Bismarck byl potopen Královským námořnictvem a Prinz Eugen se uchýlil do Brestu.

Tam se stal lákavým cílem pro Velitelství bombardovacího letectva. Během července podniklo RAF několik náletů bez většího úspěchu. Až v noci z 1. na 2. července obdržel Prinz Eugen dva zásahy leteckými pumami. Té noci útočily na Brest letouny 311., 9. a 149. perutě. Jedním ze dvou letounů, který s největší pravděpodobností těžký křižník zasáhl, byl Wellington Mk.Ic Václava Kordy. Naše posádka podle pozorování měla na svědomí zásah zádě, kde mimo jiné poškodila kormidlo. Druhý zásah v centrální partii lodě byl připsán 9. peruti. Následujícího dne měl těžký křižník odplout, poškození si však vyžádalo několikaměsíční opravy.

Po více než roce byly veliteli stroje Václavu Kordovi a navigátorovi plnícímu zároveň funkci bombometčíka Janu Gellnerovi uděleny za zásah Prinze Eugena Záslužné letecké kříže (DFC), které patří mezi nejvyšší britská vyznamenání. Nezapomínejme však, a Václav Korda to vždy dodával, že na úspěchu akce bombardéru má svůj podíl každý člen sehrané posádky.

Služba Václava Kordy u 311. perutě v rámci Velitelství bombardovacího letectva bylo nejhektičtějším obdobím jeho druhoválečné anabáze. Nyní ho čekal dočasný „odpočinek“ u nebojové služby.

 

 

ERP69b234_01_Korda_19420924.jpg

Dekorování našich letců na velšské základně Talbenny dne 24.9.1942. To už působila 311. peruť několik měsíců pod Velitelstvím pobřežního letectva a Tallbeny byla její první operační bází v této roli. Václav Korda (druhý zprava) byl toho dne dekorován Záslužným leteckým křížem (DFC), jedním z nejvyšších britských vyznamenání, za dvě akce z roku 1941: zásah těžkého křižníku Prinz Eugen v Brestu a šťastný návrat s těžce poškozeným strojem z náletu na Kolín nad Rýnem.

 

 

 

Po krátkém působení v pozici instruktora na letounech Short Stirling se přihlásil k Ferry Command, které zajišťovalo přesun nových amerických letadel vzdušnou cestou z Kanady do Velké Británie s možnými mezipřistáními na Newfoundlandu, Grónsku nebo Islandu. Do Kanady letci Ferry Command buď létali ve skupině jako cestující letadlem nebo pluli lodí v některém z vracejících se konvojů. Václav Korda preferoval kvůli mořské nemoci letadlo. Ve společné posádce s Antonínem Liškou dopravil do Velké Británie 5 letounů: 3x Lockheed Hudson a 2x Lockheed Ventura. Dvojice získala prvenství první čistě československé letecké posádky, která pokořila Atlantik. A pokud správně považujeme ostrov Newfoundland jako nedílnou součást amerického kontinentu, tak to byl let přes Atlantik přímý, bez mezipřistání.

V září 1942 se Václav Korda vrátil ke 311. peruti. To už naše jednotka sloužila pod Velitelstvím pobřežního letectva, což znamenalo nekonečné hodiny hlídkových letů nad Atlantikem. Korda nejprve zastával funkci velitele operačního výcviku a 1. června 1943 začal velet letce „B“. Od července se jednotka třistajedenáctka přezbrojovala z Wellingtonů Mk.X na velké čtyřmotorové americké Liberatory GR Mk.V.

Poslední rok a půl války byl angažován ne neporovnatelně bezpečnějších pozicích, a to na Inspektorátu československého letectva a potom jako stážista u Velitelství dopravního letectva RAF.

 

Všude dobře, doma nejlépe. Ale neplatí to vždy

Do vlasti se Václav Korda vrátil v 14. června 1945. Při této cestě pilotoval jeden ze dvou lehkých dopravních strojů Avro Anson. Ty zakoupila naše vláda pro nové poválečné československé letectvo.

V prosinci 1945 byl z armády propuštěn do zálohy. Potom nastoupil na místo provozního ředitele u Československých aerolinií, kde zajišťoval znovuobnovení jejich leteckého parku. Byl schopný, ale zároveň se stával trnem v oku nově vznikajícím strukturám.

Nebyl pochválen ministerstvem dopravy ani za to, když od Air France pořídil po jednom franku dva téměř nové ve Francii vyrobené Junkersy Ju 52. Ve smlouvě byla sice podmínka, že ČSA musí co nejdříve otevřít linku Praha - Štrasburk - Paříž, ale tím lépe. Dva letouny zdarma a zahájení nové linky do lukrativní destinace, kdo by to nepodepsal.

Jenže začaly na něj padat o poznání horší věci. Byla mu například dávána za vinu tragická letecká havárie, kdy si pilot letounu při minimální viditelnosti spletl světla přistávací dráhy s osvětleným výkopem na silnici. Naštěstí to byl let bez cestujících. Do toho všeho byl sledován vedoucím telegrafistů sedícím ob jednu kancelář vedle.

 

 

 

 

 

Výkony ČSA rostly a jeho vedení bylo rozpuštěno a zčásti vypovězeno. Záminkou této politické zvůle byla stávka létajícího personálu, vyhlášená kvůli nesvědomité práci některých mechaniků, která zapříčinila další nehodu. Václav Korda

zůstal v zaměstnaneckém poměru, byl „degradován“ na pilota, byť nesměl létat na komerčních linkách.

I zde vidíme, že ten Únor 1948 nepřišel jen tak najednou, mnoho „západních“ letců bylo na mušce už dávno předtím. Toho si byl Václav Korda vědom. Poslal tedy svoji ženu do USA. Ostatně Libuše Pollak-Kordová se tam kdysi narodila, byla Čechoameričankou a měla americké občanství.

A pak přišla ta poslední kapka, která mě, přiznám se, trochu vylekala. Jednou v noci zazvonil telefon a ozval se neznámý hlas. Odmítl se představit, řekl jenom, že pracuje u soudu a má proti mně hezkou snůšku obvinění. Považuje to všechno za nesmyslné, ale pochybuje, že bych dokázal vysvětlit, o čem asi ani nevím. Nakonec povídá: „Dál už to tady držet nemůžu. Chápete?“

Za okny vládl sychravý listopad roku sedmačtyřicátého a Václav Korda opět opouští rodnou zem. Proběhlo to snadno, šel před odletem „zkontrolovat“ stroj společnosti Pan Am a „zapomněl“ vystoupit. Tento odchod však nebyl na základě dobrovolného rozhodnutí jako ten před válkou, ale byl k němu donucen okolnostmi a obavou o svou bezpečnost.

S manželkou žil v USA a zastával významné funkce u společností spjatých s letectvím. Mimo to se ve volném čase věnoval i svému velkému koníčku, malování obrazů. Rodnou zemi mohl navštívit až po listopadu 1989. Zemřel v únoru 1996 ve Spojených státech, pohřben je v Poděbradech.

 

 

Texty psané kurzívou jsou z knihy Pilotem R.A.F. vydané v roce 1992 vydavatelstvím Mladá fronta. (Výškové hodnoty v metrech musíme brát s rezervou, autor je použil pro snadnější pochopení domácím čtenářstvem. Údaj 3000 metrů je tedy přepočtený a zaokrouhlený. V rozkaze k náletu na bruselské nářadí bylo uvedeno, že se má bombardovat z výšky 10 000 stop a pod tuto hranici je zakázáno sestupovat.)

 

Zdroj: iDnes

Sdílet tento příspěvek


Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky

Dvakrát přežil ohnivé peklo a vrátil se do boje. Chybu udělal po válce

 

 

Letec RAF František Truhlář přežil dvě těžké havárie při návratech z bojových letů. Při obou utrpěl těžké popáleniny, ale vždy se s pomocí lékařů dokázal vrátit do služby. Těžce zkoušenému hrdinovi byl útěchou svobodný pohyb ve vzduchu. Osudnou se mu po válce stala letecká nekázeň, když se při akrobatickém prvku v přízemní výšce roztříštil i se svým spitfirem o tvrdý povrch zemský.

 

Fotogalerie

 

 

Dne 19. listopadu 1917 se v Lomnici nad Popelkou, do rodiny obráběče kovů Josefa a dámské krejčové Marie Truhlářových, narodil syn František. Doma se na něho již těšili tři starší sourozenci, sestry Božena s Vlastou a bratr Oldřich. Dle pozdějších vzpomínek Boženy, která se až do konce svého života starala o památku nejmladšího sourozence, byl František mezi kamarády a spolužáky velmi oblíbený, byť byl povahou velký samotář. Mnoho času trávil osamocen toulkami „divokou“ přírodou.

Střední vzdělání absolvoval na Raisově státním učitelském ústavu v Jičíně. František Truhlář totiž snil o tom, že zasvětí svůj život službě vlasti. A mluvíme-li o službě vlasti, tak v době míru probíhá první linie takové služby právě ve školách. Po maturitě se mu však nepodařilo sehnat místo kantora, zamířil tedy do armády.

 

Nejprve narukoval v říjnu 1936 v rámci prezenční služby k pěchotnímu pluku do Čáslavi, zde začal studovat i poddůstojnickou školu pěchoty. Protože od dětství vzhlížel k letadlům, ostatně již spolužáci z obecné školy mu v této souvislosti přezdívali „letec“, tak přešel roku 1937 na letecký obor vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Následovalo letecké učiliště v Prostějově a výcvik na leteckého pozorovatele.

Poručík letectva František Truhlář měl nastoupit 15. března 1939 k Leteckému pluku 1. Jenže Němci si toho dne přivstali a už kolem půl deváté hodiny ranní vstupovali do Prahy. Našim letcům byl zakázán vstup na letiště, či byli vykázáni z letišť domů, s čímž se nemohli smířit. V následujících měsících mnozí opustili ilegálně protektorát s touhou zapojit se do boje proti uchvatitelům, k jehož vypuknutí vše směřovalo.

Na strastiplný a především nebezpečný útěk se vydal i František Truhlář, stalo se tak v lednu 1940. V té době, kdy už neexistovalo Polsko, to šlo prakticky pouze jižní cestou.

S kamarádem Rudolfem Turšnerem pronikli na nákladním vlaku na Slovensko a odtud do Maďarska. Zde padli do drápů maďarské vojenské hlídky. Po několikadenním věznění je spolu s dalšími odchycenými nešťastníky z protektorátu vraceli Maďaři na Slovensko. Při této předávce se jim naštěstí podařilo uprchnout a opět zamířili do nitra Maďarska.

Přes Balkán a severní Afriku doputoval na konci března František Truhlář do Francie, kde ho přidělili ke skupině našich letců v Agde. Do operačního nasazení během francouzské kampaně se nedostal, zato patřil mezi naše první letce, kteří se ocitli ve Velké Británii. Dopraven tam byl letecky.

 

Zanedlouho vstoupil s hodností Pilot Officer do právě se tvořící 311. československé bombardovací perutě RAF. Pro nedokončený pilotní výcvik začal svoji bojovou cestu u perutě jako palubní střelec na dvoumotorovém bombardéruWellington.

A přišel 16. říjen 1940. Na noc byl plánován nálet na velké sklady oleje v Brémách, kterého se měla zúčastnit i posádka s Františkem Truhlářem. Byl to  jeho třetí operační let nad nepřátelské území.

Nad Říší zasáhla bombardér protiletadlová palba. V mizerném počasí se poškozený stroj, s raněným radistou a vyřazenou vysílačkou, belhal noční oblohou zpět do Anglie. Kvůli ztrátě orientace vletěli do oblasti Londýna a velitel se rozhodl nouzově přistát. Nad zemí však došlo ke kolizi s poutacím lanem balonu protiletadlové baráže.

Ocelové lano oddělilo velkou část pravé poloviny křídla wellingtonua ten vrazil do země v Bentley Priory severozápadně od centra Londýna. Ve zdemolovaném letounu, který zachvátily plameny, zahynulo pět členů posádky: velitel Jan Veselý, druhý pilot František Zapletal, navigátor Jaroslav Slabý, radiotelegrafista Jaroslav Matoušek a přední střelec Josef Albrecht. Přežil pouze František Truhlář.

Těžce popálený bojoval v nemocnici několik dní o holý život. Pak následovaly dlouhé týdny a měsíce bolestivého hojení devastujících zranění. V nemocnici se spřátelil i s dalším Čechem s podobnými popáleninami, stíhačem Josefem Koukalem z 310. perutě.

 

Jedinou záchranou pro takto zraněné piloty byl lékařský tým plastického chirurga Archibalda H. McIndoa, který právě díky svým výsledkům při této práci, ve válce zajišťující pravidelný přísun pacientů, získal světového věhlasu. Než pan doktor nabral dostatek zkušeností, pracoval v počáteční fázi války metodou pokus - omyl. Truhlář tak s dalšími spolupacienty, kteří se ani v nejtěžších chvílích života nehodlali vzdát smyslu pro humor, založili Guinea Pig Club (Klub pokusných morčat).

 

Po více než roce a několika plastických operacích se František Truhlář rozhodl vrátil ke své peruti, když mu místní obyvatelé prokazovali upřímný vděk, za jakou cenu bojoval i za jejich svobodu. Dlouho tam nepobyl a na vlastní žádost nastoupil k pilotnímu výcviku stíhačů. Od srpna 1943 létal u 312. československé stíhací perutě na spitfirech, to už měl hodnost Flight Lieutenanta. Pro své pilotní umění a bojového ducha si záhy získal mezi spolubojovníky i veliteli respekt vynikajícího bojového letce.

Přišel červen 1944 a s ním operace Overlord, vylodění spojenců v Normandii. Českoslovenští letci tak měli další důvod k radosti, že válka vstupuje, alespoň z jejich pohledu, do poslední fáze. Intenzivní bojové nasazení nad normandskými plážemi si však vybralo svou daň. Jedenáctého června, při návratu z hlídkového letu za velmi špatného počasí, František Truhlář při přistávání havaroval. Letoun začal hořet. Pilot přežil jen díky obětavosti dvou příslušníků hasičské jednotky, kteří ho z hořícího stroje vyprostili a sami utrpěli popáleniny.

 

Podruhé těžce popálený František Truhlář se opět dostal pod ruce doktora McIndoa. Léčba trvala až do prosince 1945, a tak se nemohl zúčastnit slavnostní přehlídky našich západních letců po návratu do vlasti. Na poslední operaci se do Velké Británie vrátil ještě v roce 1946 s definitivním návratem domů v červenci.

V osvobozeném Československu se stal zástupcem velitele Leteckého pluku 12. Pluk mě ve výzbroji relativně nové stroje Spitfire LF Mk.IXE, s nimiž se naši stíhači vrátili z Velké Británie. Na psychiku Františka Truhláře doma neblaze působily reakce některých lidí, kvůli popáleninám a následnými plastickými operacemi poznamenané tváři. Na druhou stranu v rodné Lomnici nad Popelkou si ho považovali, trávil zde se svou rodinou a řadou přátel víkendy. Ať tak či tak, velkou útěchou mu byl svobodný pohyb ve vzduchu za kniplem stíhačky.

A rychlá stíhačka se mu nakonec stala i osudnou. Během častých služebních letů mezi Kbely a Brnem nejednou zaletěl nad své rodné město, kde provedl několik akrobatických figur. Při jedné takové akci, 3. prosince 1946, však při pokusu o akrobatický prvek vyšší pilotáže nízko nad zemí zachytil křídlem o střechu domu a následné zřícení svého spitfiru už nepřežil.

František Fajtl o Františkovi Truhlářovi prohlásil: „Jeho hrdinství a jeho láska k rodné zemi budou navždy příkladem k zamyšlení nad smyslem života a vzorem výjimečnosti v míře sebeobětování...“

 

Zdroj: iDnes

Sdílet tento příspěvek


Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky

Zemřel Ivan Otto Schwarz. Slovenský letec, který potopil nacistickou loď

 

V Londýně ve čtvrtek ráno zemřel Ivan Otto Schwarz, jeden z posledních československých veteránů druhé světové války. Bylo mu 94 let. Oznámil to podle serveru Sme.sk slovenský velvyslanec v Británii Ľubomír Rehák.

 

Jeden z liberatorů 311. československé bombardovací perutě RAF| foto: Ladislav Sitenský

 

 

Schwarz byl palubním střelcem posádky bombardéru Liberator 311. perutě kapitána Oldřicha Doležala. Ta v prosinci 1943 potopila německou zásobovací loď Alsterufer, která se pokoušela prolomit námořní blokádu s cenným nákladem wolframu pro německé zbrojovky.

 

Schwarz patřil mezi pětici českých a slovenských veteránů, někdejších příslušníků britského královského letectva (RAF), kteréloni v červnu při návštěvě Británie vyznamenal prezident Miloš Zeman. „Cítím se fantasticky. Začínám mít takovou sbírku vyznamenání, že se Herman Göring (velitel německého válečného letectva) otáčí v hrobě,“ smál se před novináři čtyřiadevadesátiletý Schwarz a dodal, že rozhodně hodlá žít přes sto let.

Schwarz se narodil 11. prosince 1923 v Bratislavě, dětství prožil v Bytči na severozápadě Slovenska. V roce 1938 byl vyslán do Walesu, aby získal odborné vzdělání. Po vypuknutí války požádal o přijetí do ozbrojených sil.

Na palubě letadel nalétal více než 1 200 hodin a válku ukončil v hodnosti nadporučíka. Po návratu do vlasti také sloužil v letectvu, ale tehdejší režim jej považoval za nespolehlivého a hrozilo mu pronásledování, a tak se vrátil do Británie, připomněl slovenský server.

 

Schwarze v roce 2005 vyznamenal za mimořádné zásluhy v boji proti fašismu tehdejší slovenský prezident Ivan Gašparovič Řádem Bílého dvojkříže.

„Vždy jsem říkal, že jsem Slovák a Slovákem zůstanu,“ uvedl tehdy Schwarz, povýšený v roce 1995 do hodnosti generálmajora, a zdůraznil, že ocenění nepatří jen jemu, ale všem, s nimiž létal. V srpnu 2010 ocenila Schwarze pamětní medailí i tehdejší premiérka Iveta Radičová.

 

Zdroj: iDnes

 

Sdílet tento příspěvek


Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky

Našli ji u popelnic. Prokleté Sitenského Peruti 312 bránil režim i vítr

 

Okolnosti dlouho bránily tomu, aby kniha fotografií Ladislava Sitenského Peruť 312 spatřila světlo světa. Nyní se to jeho dědicům konečně povedlo.

 

Fotogalerie

 

Skoro to působí, jako by Sitenského knihu někdo proklel. Od původního záměru ji vydat uteklo už sedmdesát let. Nejprve její vydání oddaloval autorův perfekcionismus, později to byl komunistický režim a následně, o desítky let později, zase technické problémy, dlouhá léta pátrání a velký vichr na podzim roku 2017, který odnesl střechu tiskárně. 

Sitenského vnučka Adéla Kándlová, odpovědný redaktor David Pazdera ani další členové tvůrčího týmu se však nenechali odradit a kniha loni na konci roku vyšla. Tak to na úterním křtu popsala sama Kándlová.

 

Původně měl také létat

Ladislav Sitenský, který zemřel v roce 2009, za druhé světové války fotografoval československý odboj na západní frontě. Největší slávu mu přinesly fotky z prostředí letectva. Dva roky strávil jako příslušník pozemního personálu 312. československé stíhací perutě. Původně také mířil k nebesům. Bylo mu ovšem řečeno, že pilotů je dost a fotograf žádný. Nakonec mu to zachránilo život. Z pilotní školy, do které se hlásil, totiž nikdo nepřežil.

Úplně nejblíže byla kniha vydání roku 1948. Všechny fotografie zaznamenávající piloty v akci, o Vánocích, při návštěvě prezidenta Edvarda Beneše, technických kontrolách i návratu do Prahy už roztáčely rotačky v tiskárně V. Neubert a synové v Praze na Smíchově. Jenže se psal únor 1948, knih bylo vytištěno jen několik a veškerá sazba musela velmi rychle ustat, vytištěné bylo posláno do stoupy.

 

„Našli se však tiskaři, kterým to nedalo, listy vynesli a doma si je na koleni vázali z toho, co měli k dispozici,“ vysvětlila Kándlová na křtu. Také díky nim se Peruť 312 nakonec mohla dočkat vydání. Zásadní moment pak přišel na konci osmdesátých let, kdy se autorovi dostala do rukou maketa knihy. Nalezli ji v Českých Budějovicích u popelnice. Postupem let se začali ozývat i další, kteří knihu měli ve své knihovně.

Nakonec tak Peruť 312 díky odhodlání dědiců Ladislava Sitenského vyšla. On sám už se jí bohužel nedočkal.

 

Zdroj: iDnes

 

Sdílet tento příspěvek


Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky

V 97 letech zemřel jeden z posledních veteránů z RAF Zbyšek Nečas

 

image.png

 

 

V 97 letech zemřel minulý čtvrtek bývalý československý příslušník britského královského letectva Zbyšek Nečas-Pemberton. Nečas za války působil v RAF jako radarový operátor u 68. perutě.

 

Pilot Vlastimil Veselý a radarový operátor Zbyšek Nečas před noční stíhačkou Beaufighter, 68. perut RAF| foto: public domain

 

 

Československý příslušník britského královského letectva Zbyšek Nečas-Pemberton (druhý zleva) mezi vyznamenanými veterány RAF (Praha, 31. května 2011)

 

 

Plukovník Nečas odjel do Británie jako osmnáctiletý v roce 1939. „Anglicky jsem neuměl, naučil jsem se to ale velmi rychle a přihlásil jsem se k britskému letectvu,“ popsal před lety webu denik.cz. O práci u letectva prý snil od malička.

Nakonec se stal palubním radarovým operátorem nočních stíhačů RAF. „Sestřelil jsem dva dorniery, jednoho heinkela 177, to bylo první německé čtyřmotorové letadlo, a jednoho junkerse. Není to moc, ale je to lepší než nic,“ řekl v roce 2010 na vzpomínkové akci při příležitosti 70. výročí bitvy o Británii. Loni v létě obdržel společně s dalšími čtyřmi válečnými veterány od prezidenta Miloše Zemana Medaili za hrdinství.

Československý příslušník britského královského letectva Zbyšek Nečas-Pemberton (druhý zleva) mezi vyznamenanými veterány RAF (Praha, 31. května 2011)

Po válce se Nečas vrátil do vlasti. Nikdo z blízké rodiny už ale nebyl naživu a tak zakrátko opět nastoupil do britského letectva. Aby jej Britové ochránili před komunistickým Československem, pro které měl jako znalec britské vojenské techniky velkou cenu, fingovali Nečasovu smrt. K tomu využili úmrtí pilota Johna Pembertona, jehož jméno český letec převzal. Nečas alias Pemberton už pak v Anglii zůstal.

Jedním z posledních žijících letců z Československa, kteří za druhé světové války sloužili u RAF, je Emil Boček. Ten v únoru oslavil 95. narozenin. Dalšími jsou Pavel Vranský, který působil u 311. československé bombardovací perutě jako palubní telegrafista/střelec a radarový operátor (před vstupem do letectva bojoval v rámci pozemní armády u Tobruku), Alois Dubec, který ovšem výcvik u RAF nestihl dokončit, a Zdeněk Neruda, který sice prodělal výcvik, do bojů však již nezasáhl. 

Ve WAAF (Women’s Auxiliary Air Force - Ženské pomocné síly letectva) od roku 1942 působila Margita Rytířová, rozená Schneidrová. V červnu 1945 byla převelena k 310. československé stíhací peruti. Do Anglie se dostala se svojí sestrou v roce 1939 v jednom z transportů, které organizoval Nicholas Winton. V RAF létal i Kurt Taussig, který se podobně jako Rytířová do Anglie dostal ve Wintonově transportu. Ani Rytířová ani Taussig však nejsou vedeny v oficiálním seznamu příslušníků československého letectva RAF. Nejsou jediními, kteří působili v RAF mimo československé letectvo. Jedním z nejznámějších Čechoslováků, který nebyl příslušníkem československého letectva v Anglii, byl Jan Robert Alexander. Narodil se v roce 1922 v Teplicích a do Anglie se dostal už na podzim 1938 v rámci studií. Složil zde maturitu a poté pracoval na farmě. Mimo struktury československého letectva se dostal, protože v roce 1941 vstoupil přímo do Královského letectva. Po výcviku se stal navigátorem a létal výhradně u britských perutí. Z československých letců v RAF absoloval nejvcí operačních akcí nad nepřátelským územím.

 

Zdroj: iDnes

 

image.png

image.png

image.png

image.png

 

Sdílet tento příspěvek


Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky

Noční sekáč Karel Kuttelwascher-nejlepší přepadový stíhač RAF

 

20170917194238_Karel-Kuttelwascher.jpg

Autor: archiv Petra Blahuše|Popisek: Karel Kuttelwascher v kabině svého Hurricane v době, kdy měl na svém kontě v Anglii 7 sestřelů

 

 

„Skutečně jsem si dosud neuvědomil, jak slavným se Kut stal,“ vysekl po skončení 2. světové války Wing Commander Hancock pochvalu Karlu Kuttelwascherovi, oficiálně nejúspěšnějšímu československému stíhači v britské RAF, od jehož narození dnes uplyne 101 let. Dlužno říci, že oprávněně. Nejedná se pouze o úctyhodný počet sestřelů Němců na Kutově kontě nebo fakt, že byl jako jediný dvakrát vyznamenán Záslužným leteckým křížem. Jeho taktiku, kterou vypiplal do nejmenších podrobností, pak od něj okopírovali Američané pro své operace nad Pacifikem. Lze tedy říci, že i díky českému pilotu Američané porazili „Prušáky Východu“, obávané japonské samuraje.

Obávaný „Noční sekáč“ Karel Kuttelwascher, přáteli nazývaný Kut, se narodil 23. září 1916 ve vesnici s idylickým názvem Svatý Kříž u Havlíčkova Brodu, ale jeho dětství mělo k ráji dost daleko. Pocházel ze šesti dětí a tak se musel od malička pěkně ohánět, aby si vydobyl své místo. To se mu později ve válce velmi hodilo. Dobrovolně se přihlásil do čs. letectva a sloužil jako stíhač nejdříve u 44. stíhací perutě 1. leteckého pluku v Praze, později ve 32. peruti 4. leteckého pluku v Hradci Králové. Do demobilizace po Mnichovském diktátu, kdy střežil vzdušnou hranici Podkarpatské Rusi a jižního Slovenska, stačil nalétat na 12 typech používaných čs. letectvem více hodin, jak většina britských pilotů v té době.

Po německé okupaci odešel Kut v létě 1939 - stejně jako tisíce dalších slušných Čechů - do zahraničí, kde se po vzoru legií z Velké války začaly tvořit jednotky zahraniční čs. armády. Po krátkém zařazení u francouzské cizinecké legie nastoupil spolu s dalšími 12 krajany službu bojového stíhače u eskadrily „Pirátů“ v rámci GC III/3. Ta byla v té době vyzbrojena zastaralými typy Morane Saulnier MS.406, ale během bojů dostala nejnovější francouzské stíhačky Dewoitine D520. Podle některých pramenů dosáhl Kut už v létě 1940 v Bitvě o Francii šesti sestřelů německých letounů. Po porážce „la belle France“ přeletěl Středozemní moře a přistál v Alžíru. Po bratrovražedné bitvě mezi britskou Navy a francouzským loďstvem v Oranu se Kut s dalšími devíti Čechy rozhodl od perutě odejít a z marocké Casablancy dopluli na palubě britského křižníku do Anglie.

 

V té době se už nad ní odehrávala legendární Bitva o Británii, ale do ní kvůli svému opožděnému příjezdu už nestačili zasáhnout. Než Kut prošel výcvikem na stíhačku Hurricane Mk.I., uplynuly dva měsíce a to byl přitom svými instruktory hodnocen jako nadprůměrný pilot. Teprve 3. října nastoupil další válečnou etapu svého exilu, a to u nejslavnější jednotky britské RAF, proslulé 1. stíhací perutě, jejímž bojovým mottem bylo „In omnibus princeps“, se kterou začal od prosince 1940 létat na výpady nad Francii, tzv. sweepy.

Svého prvního oficiálně uznaného sestřelu dosáhl 8. dubna 1941, kdy u mysu cap Gris Nez sundal zblízka mnohem modernější stíhačku Bf 109 ze slavné JG/26. Během jara se jeho skóre zvýšilo o další dva sestřelené Němce. „Jednat rychle, to je důležité,“ prohlásil tehdy Kut v rozhovoru pro jedny americké noviny. V té době už měl za sebou i výcvik v létání v noci na novějším typu Hurricane Mk IIC a tak bojoval opravdu „nonstop“. 12. února 1942 dokonce v rámci operace Channel Dash poškodil německý torpédoborec, čímž si osvěžil zkušenosti s útoky na německé tanky během Bitvy o Francii. Při dalším útoku na německou kriegsmarine potopil náletem vedeným těsně nad hladinou německý rychlý člun. Od léta 1942, kdy se zároveň oženil s velšankou  Beryl Thomasovou, obdržel z rukou britského panovníka řád DFC a byl také povýšen do první důstojnické hodnosti. Převzal také velení nad 1. letkou.

Měsíc po svatbě zahájila 1. peruť pravidelné noční extrémně nebezpečné výpady osamocenými letouny nad Francií- tzv. Night Intruder, při kterých si Kut vydobyl svou legendární pověst. Šlo o ničení německých bombardérů přímo nad jejich letišti buďto při startu nebo přistání, stále ale pod ochranou protileteckých baterií. Piloti ve dne spali a v noci bojovali, nesměli třeba od večera číst, aby jejich oči nebyly namáhány barvou stránek a nosili na zemi do soumraku černé brýle. Jednomístné Hurricany přitom nebyly vybaveny radarem a tak se dalo létat jen během měsíčních nocí. Právě teď se v plné míře ukázalo Kutovo letecké mistrovství, spočívající v kombinaci pilotního umu a přesné střelby. Během tří měsíců trvání operací Night Intruder Kut sestřelil 15 (někdy se uvádí 16) německých bombardérů a dalších pět poškodil. Bylo to mimochodem 75% všech úspěchů jeho perutě. V noci na 5. května 1942 nad St André navíc dokázal - jako jediný noční stíhač v historii RAF - získat hned tři vítězství nad německými bombardéry, a to jen v rozmezí pouhých čtyř minut. Navíc musel při návratu z mise proletět neuvěřitelně silnou baráží protileteckého flaku. „Bylo to jako průlet peklem,“ popsal Kut později do vysílání rádia BBC pro okupované Československo své pocity.

 

8. července 1942 byl Kuttelwascher, už podruhé dekorovaný řádem DFC, převelen k 23. stíhací peruti, u které létal na noční akce s legendárním dřevěným letounu Mosquito.  Nepřítele však už ve vzduchu nepotkal. Od října 1942, po nalétání povinného turnusu bojových hodin, byl převelen na Čs. letecký inspektorát a v červnu 1943 byl odeslán na půlroční misi do USA a Kanady, kde přednášel a cvičil svou unikátní taktiku nočních letů, za nichž dostal přezdívku „Noční sekáč“ (tento znak měl namalovaný i na svém stroji) pro americké noční stíhače, určené na bojiště v Pacifiku. Během pobytu v USA se podílel také na náboru nových letců do čs. jednotek a mimo jiné seznámil s řadou hvězd Hoollywoodu, např. Errolem Flynnem. O jeho pobytu za oceánem informoval jeho rodinu v Británii (Kut se stal už otcem) osobně ministr Jan Masaryk. Po návratu do Británie shodou okolností na Štědrý den 1943 byl Kut přemístěn k 32. servisní jednotce, kde až do konce války zalétával opraveně letadla, včetně těžkých čtyřmotorových bombardérů Lancaster a Halifax. Celkem za svou kariéru pilotoval rovných 60 typů letadel.

Po skončení 2. světové války se Kut vrátil i s rodinou, která se mezitím rozrostla o další dvě děti do svobodného Československa. Jeho velšská manželka si však v cizím prostředí nezvykla a za pár měsíců se i s dětmi vrátila zpět do Británie. I Kut, zklamaný poměry v ČSR, kde se stále více prosazovali komunisté, přemýšlel o návratu za moře. Jako zapálenému antikomunistovi se mu ještě podařilo zabránit tomu, aby se hlavou sdružení válečných veteránů stal velitel OBZ, masový vrah a agent NKVD Bedřich Reicin a 26. května 1946 odletěl z Československa zpět do Británie, kde o čtyři měsíce později obdržel britské občanství.  Brzy ho následoval jeho bratr Jan i s rodinou. Kut začal létat jako pilot u britských aerolinií, takže v létě 1947 několikrát přistál na lince Londýn- Praha na Ruzyni, ale po komunistickém převratu v únoru 1948 se půdy své rodné vlasti nikdy nedotkl. Rozvedl se i se svou manželkou a soud mu určil do výchovy jejich nejstaršího syna.  Snad aby mu zajistil co nejlepší život, snad aby se necítil tak sám, pracoval poslední roky svého života i ve svém volnu v obchodě svého bratra. To vše ho tak vyčerpávala, že ho v létě 1959 postihl během dovolené v Truro infarkt. Během léčení v nemoci dostal druhý a ten se mu už stal osudným. Karel Kuttelwascher zemřel dvě hodiny před půlnocí 17. srpna 1959. Jak ukázala jeho pitva, jeho srdce doslova explodovalo, protože bylo skoro dvakrát větší velikosti než normálně. Bylo mu necelých 43 let. Svou smrt si sám předpověděl, když své rodině několikrát řekl, že umře mladý. Jeho smrt proběhla všemi britskými deníky. Dailly Express napsaly: „Starý Kut prohrál svůj poslední boj.“ Je pohřben v Uxbridge u Londýna.

psali jsme: Postrach německých pilotů byl český generál. Vilém Stanovský se stal hrdinou všech československých odbojů

Československý pilot a spojenecké letecké eso Karel Kuttelwascher, držitel 2 vyznamenání DFC, 5 čs. válečných křížů, francouzského Croix de guerre a řady dalším medailí, má během války potvrzených 18 sestřelů ve Velké Británii (z toho 15 v noci) plus dalších 6 z bitvy o Francii. Dále poškodil 5 německých letadel. Toto skóre z něj dělá oficiálně nejúspěšnějšího čs. stíhače 2. světové války a šestého nejlepšího spojeneckého nočního stíhače vůbec (přičemž svých úspěchů dosáhl prakticky jen během tří měsíců a na letadle, které nemělo radar). V roce 2000 byl in memoriam povýšen do hodnosti generála.

Na závěr snad ještě jedna vzpomínka na Kuta od jeho bývalých britských kolegů. V letech 1961-63 sloužilo na velvyslanectví v tehdy komunistickém Československu letecké eso Pet Matthews, který s ním sloužil u 1. perutě. Při jedné diplomatické misi na generálním štábu ČSLA vyslovil Kuttelwascherovo jméno, načež byl podle vlastních slov „málem zastřelen“. „V československém letectvu se sice na něj vzpomínalo s pýchou, ale muselo se o tom hovořit velmi potichu“, popsal svůj zážitek Matthews.

 

Zdroj: Security Magazín

Sdílet tento příspěvek


Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky

Letecké eso František Doležal - první Čech, který sedl do kabiny legendárního Spifire

 

 

20180315103416_Dolezal-portrait1-opt.jpg

Autor: archiv Petra Blahuše|Popisek: W/C František Doležal, jedno z největší československých leteckých es 2. světové války

 

Byl prvním Čechem, který osedlal legendární Spitfire, sestřeloval Němce nad Francií i nad Británií. Bojoval a vítězil po boku Belgičanů, Francouzů i Američanů a byl i prvním československým západním letcem, který se dostal do osvobozené vlasti. Osud byl k němu ale zároveň laskavý i krutý: ačkoliv se šťastně dožil konce války, zahynul jen pár měsíců po ní- a dost možná i vinou svých krajanů.

Plukovník československého letectva a Wing/Commander britské Royal Air Force František Doležal byl nejen jedním z nejlepších československých stíhačů, ale i leadrů. Muž, za kterým šli jeho muži třeba i do pekla, se narodil 14. září 1909 v České Třebové v rodině mašinfíry a tak není divu, že po maturitě odešel do Prahy na ČVUT, kde vystudoval deset semestrů strojního inženýrství. Po absolvování základní vojenské služby se ale rozhodl pro dráhu profesionálního vojáka a jako premiant vystudoval letecké oddělení Vojenské akademie v Hranicích. Osvědčil se už v předvečer 2. světové války, během mobilizace v září 1938. „Má bojový elán a velmi dobrý vliv na podřízené,“ napsal mu do hodnocení velitel letky 36. stíhací letky Leteckému pluku 2 v Olomouci kapitán Leypold.


 

Po okupaci Československa přešel už v červnu 1939 do Polska a klasickou cestou se dostal do Francie. Nastoupil službu bojového pilota L´Armée de l´Air. Ačkoliv létal na zastaralých Morane Saulnier MS-406 a na frontu se dostal až 17. května 1940, dokázal do porážky Francie sestřelit určitě tři a pravděpodobně jednoho dalšího Němce. Jen těsně mu tak už ve Francii unikl neoficiální titul leteckého esa. Navíc dokázal v opakovaných nízkých náletech přes pekelnou pozemní palbu několikrát pořádně pocuchat pronikající německé tankové kolony.

Vše si ale dohnal ve Velké Británii, kam se dostal po dobrodružné cestě přes Francii, marockou Casablancu a Gibraltar. Protože v té době- srpen 1940- měla naše jediná bojeschopná 310. stíhací peruť nadbytek pilotů, byl převelen k britské 19. peruti, která už tehdy používala legendární britské stíhačky Supermarine Spitfire verzí Mk I., Mk I.b a dokonce i zbrusu nové Mk. II.A. A vynikající výkonů těchto strojů také patřičně využil. Do Bitvy o Británii se zapojil sice kvůli přecvičení až od 2. září, ale i tak stihl do konce německých náletů na britské ostrovy sestřelit další dva Němce jistě, plus dva samozřejmě a jednoho Němce poškodil. Dva sestřely navíc docílil během jediného letu, 7. září 1940. Když se na konci října 1940 vrátil do řad 310. Čs. perutě, byl už tedy regulérním stíhacím esem s osmi sestřely. Bohužel, naše peruť v té době ještě létala na starších Hurricanech, takže i přes četné bojové lety nad okupovanou Evropu, tzv. sweepy, si na další vítězství počkal až do 5. Řervna 1942. Tehdy se už jako velitel 310. čs. perutě zúčastnil v rámci operace Circus 7 náletu na letiště v Morlaix. Při návratu Češi zaregistrovali blížící se německé stíhače ze zkušené III./JG 2 „Richthofen“ sedlající navíc obávané Fw- 190 A, ale rozený velitel a taktik Doležal chladnokrevně přikázal svým pilotům dělat jakoby nic a nechat Němce přiblížit až na dostřel. Tepreve pak „Spity“ využily svou lepší obratnost, provedli ostrou bojovou zatáčku a postavili se překvapeným Němcům tváří v tvář. V nastalém boji Squadron/Laeader Doležal sestřelil pravděpodobně jednoho Němce.

gazínpsali jsme: Létající legionář Augustin Charvát - postrach německých Zeppelinů

Další dvě vzdušná vítězství, navíc opět během jednoho letu, si Doležal připsala na své konto během vzdušné bitvy nad přístavem Dieppe 19. srpna 1942.  Během krytí operace Jubilee, tedy oné „generálky na invazi“, vylodění 1. kanadské divize, britských commandos a amerických Rangers, kdy vedl formaci složenou z československé 310, belgické 350. a americké 307. perutě, sestřelil Doležal nejdříve bombardér Do-217, chystající se zaútočit na invazní flotilu. V nastalém vzdušném „psím cirkus“, jako z časů Velké války, kdy do zmatku na obloze navíc do všeho zespoda pražil britský i německý flak, si Doležal udržel svůj pověstný klid a brzy na to sundal stíhací Fe-190. Za své bojové úspěchy obdržel od britského krále vyznamenání DFC.

 

Dolezal-Frantisek.jpg

 

Po odlétání operačního turnusu se stal velitelem letecké základny Churchstanton a do operační služby se vrátil 1. dubna 1943, kdy byl povýšen a jmenován velitelem čs. stíhací wingu, složeného ze  tři čs. perutí. V této hodnosti dosáhl svého posledního sestřelu, když 3. května 1943 poškodil německý Fe-190. 1. února 1944, po skončení druhého operačního turnusu, když měl na svém kontě už 101 bojových sweepů nad nepřátelským územím a nejméně stejný počet akcí nad Británií v celkové délce 407 operačních hodin, odešel definitivně z operační služby. Byl vyznamenán britským Řádem za vynikající služby DSO a vystudoval Command and General Staff School ve Fort Leavenworthu v americkém Kansasu. V rámci studia se podílel na vypracování bojového plánu americké invaze na Filipíny, která se také podle toho i provedla- Lze tedy říci, že Doležalovo válečnické mistrovství pocítili na své kůži i japonští samurajové. Po návratu z USA do Británie byl povýšen a zařazen nejprve jako styčný čs. důstojník u USAAF a pak do studijní skupiny československého ministerstva národní obrany. I díky tomu se už 17. května 1945 dostal na palubě Dakoty s exilovými ministry naší vlády a několika dalšími důstojníky jako jeden z prvních československých letců ze Západu do osvobozené Prahy.

 

I přes své válečné triumfy ale krutý osud neumožnil W/C Doležalovi radovat se dlouho z krvavě vybojované svobody. Byl zařazen na Velitelství letectva a z toho titulu konal časté služební lety. Při jednom z nich, 4. října 1945 zahynul na palubě kořistního německého Siebelu Si 204D, pilotovaného zkušeným příslušníkem 311. čs. bombardovací perutě Josefem Kuhnem. Stroj z neznámých příčin havaroval za špatného počasí u Bučovic, celá posádka i cestující zahynuli. Podle jedné z teorií k tragédii došlo kvůli následkům staré, ještě válečné sabotáže českých dělníků v továrně Aero, kde se tato letadla pro Němce vyráběla. To by v případě plukovníka W/C Františka Doležala, 14násobného vzdušného vítěze (10 sestřelů jistě nebo pravděpodobně plus 4 poškozená německá letadla) a držitele čtyř čs. Válečných křížů, tří medailí Za chrabrost, medailí Za zásluhy, francouzského Croix de Guerre s dvěma palmami a dvěma stříbrnými hvězdami, britských řádů Distinguished Service Order a Distinguished Flying Cross a dalších britských vyznamenání, byla skutečně krutá ironie osudu.

 

Zdroj: Security Magazín

Sdílet tento příspěvek


Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky

Eduard Prchal - moře se stalo osudem nezlomného českého leteckého esa

 

20171013092926_Eduard-Prchal.jpg

Autor: archiv Petra Blahuše|Popisek: Eduard Prchal létal nad Atlantikem i Pacifikem

 

Plukovník Eduard Prchal, prvotřídní Baťův pilot, letecké eso proti Němcům, ale také jako jeden z mála Čechů bojující v Pacifiku proti Japoncům, příslušník III. protikomunistického odboje, se nesmazatelným podílem zapsal do dějin 2. světové války jako pilot Liberatoru, ve kterém zahynul polský ministerský předseda generál Sikorsky. Ve stínu této tragédie zůstává nespravedlivě zapomenutý osud a činy tohoto výjimečného Čecha.

Jako by už samo datum jeho narození - 1.1.1911, tedy samé jedničky - určilo Prchalovy osudy. Narodil se v Dolních Břežanech u Prahy a během základní vojenské služby se vycvičil na prvotřídního pilota. Po odchodu do civilu byl proto zlanařen samotným Janem Antonínem Baťou a stal se pilotem u jeho flotily letadel, se kterými „král ševců“ udržoval spojení s četnými zahraničními pobočkami svého koncernu po světě. Ihned po okupaci své vlasti odešel zkušený pilot Příhoda do zahraničního exilu a klasickou cestou přes Polsko se dostal do Francie, kde absolvoval výcvik na stíhačkách Marcel Bloch MB-152 a jako jeden z vůbec prvních českých pilotů zasáhl ještě v prosinci 1939 do letecké války proti Němcům v rámci stíhací skupiny GC I/8.

Během Hitlerovy jarní ofenzívy sestřelil tři Němce (z toho dva v jednom dni) a podařilo se mu odplout do Británie z jihofrancouzského přístavu Bayonne (kde za 1. světové války prošla výcvikem slavná česká Rota Nazdar). Zde byl zařazen do první čs. stíhací perutě v rámci Royal Air force, slavné 310. squadrony a v jejím rámci se - ačkoliv byl ve věku 31 let na denního stíhače už skoro kmetem -  zapojil do Bitvy o Británii. V jejím průběhu sestřelil další tři německá letadla, čímž se zařadil do prestižního klubu leteckých es. Sám byl také jednou sestřelen a vykoupal se v La Manche. Tehdy ještě netušil, že v moři skončí ještě dvakrát…

 

Prchal.jpg

 

 

Kvůli svým zkušenostem a pilotnímu umění byl Prchal v březnu 1941 převelen na pozice leteckého instruktora. Chtěl ale válčit dál a dobrovolně požádal o návrat zpět do bojů. Podobně jako jiní čs. veteráni byl převelen k nočním stíhačům a až do dubna 1942 sloužil v československé letce slavné 68. perutě na těžkých dvoumotorových stíhačkách Beaufighter Mk. IF. Od dubna do června 1942 létal v rámci podpory speciálních operací britské SOE na riskantní noční operace do Francie na stařičkých Lysandrech, aby byl posléze jako jeden z nejzkušenějších československých pilotů převelen k 24. spojovací peruti. V jejím rámci podnikl několik odvážných nočních zásobovacích letů na silami Osy obklíčený ostrov Maltu.

Od prosince 1942 se stal členem 511. dálkové transportní perutě, která se specializovala na lety na Střední a Dálný východ a převoz vojenských a politických VIP osob. Dne 27. června 1943 převážel jako velitel bombardéru Liberator z Gibraltaru hlavu polského odboje, generála a ministerského předsedu exilové vlády Wladyslawa Sikorského a jeho štáb, ale jeho letoun se už po několika vteřinách po startu kvůli zablokované výškovce zřítil do Středozemního moře. Ze všech 17 osob na jeho palubě se podařilo zachránit jako zázrakem jen těžce zraněného Prchala, a to jen díky tomu, že měl na sobě v okamžiku dopadu na hladinu v rychlosti 260 km/hod pod úhlem 20 stupňů záchrannou vestu a náraz ho vymrštil přes okno kabiny do prostoru. Katastrofu vyšetřovala několik měsíců spojenecká komise, která v závěrečné zprávě konstatovala, že „…F/Lt Prchal v žádném případě nemůže nést vinu na katastrofě…“

 

Po vyléčení z těžkých zranění, jejichž následky si ponesl ve tváři až do konce života, se tak Eduard Prchal vrátil s plnou důvěrou velení RAF zpět do služby. V rámci Atlantic Transport Group čtyřikrát přelétl s novými Liberatory z USA do Británie a stal se tak jedním z prvních Čechů, kteří přeletěli Atlantik. Pak je v květnu 1944 znovu převelen k 24. peruti a v jejím rámci jako pilot Liberatorů a hlavně Dakot Mk. I, III. a IV. létá s VIP osobami a náklady nejen ve Středomoří a na Azory, ale od ledna 1945 také na nebi Indie a Barmy.

 

Po skončení války zakotvil major v záloze Eduard Příhoda u ČSA, ale ani tady se mu nevyhnula poúnorová paranoia komunistů. Rozhodl se odejít podruhé v životě do exilu a vymyslel vskutku originální plán. I v rámci všudypřítomného špiclování se mu podařilo propašovat na palubu své Dakoty OK - WAA svou manželku, bývalou příslušnici britské WAAF Dolly Prchalovou i rodiny dalších dvou spolubojovníků od 310. perutě a uletět s nimi do Velké Británie. V roce 1952 se Prchal přestěhoval do USA, kde pracoval mimo jiné jako učitel na jazykové škole CIA v kalifornské Monterey.

 

Eduard Prchal drží ještě jeden primát mezi československými letci, a to co by s Němci vůbec nejdéle bojující pilot. Svého posledního „boche“ totiž dostal až v roce 1968. Šlo o známého západoněmeckého dramatika Rolfa Hochhutha, autora divadelní hry „Soldaten“. V ní Prchala v duchu „nejlepších“ tradic Hitlerovy propagandy obvinil z vraždy polského generála a premiéra i všech důležitých členů jeho doprovodu, když prý na příkaz britského premiéra Churchilla Sikorského a několik dalších mužů ale i žen jeho suity ubil ještě před startem v letadle, nad mořem je vyhodil z otevřené pumovnice a pak, aby svůj čin zamaskoval, s Liberátorem schválně havaroval. Byl z toho prvotřídní evropský skandál, Prchal Němce zažaloval u soudu - a vyhrál.

 

Nakonec ale napotřetí a tentokrát definitivně Eduard Prchal stejně v moři skončil. Když na počátku prosince 1984 v Kalifornii tento držitel tří československých válečných křížů, dvou medailí za chrabrost a francouzského Croix de Guerre se dvěma palmami a zlatou hvězdou zemřel, byl podle své poslední vůle jeho popel vysypán do vod kanálu La Manche. Přesně tam, kde nouzově přistál během Bitvy o Británii. Moře se mu tak stalo hrobem.

 

Hrob-Prchala.jpg

 

 

Zdroj: Security Magazín

Sdílet tento příspěvek


Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky

Pokud chcete odpovídat, musíte se přihlásit nebo si vytvořit účet.

Pouze registrovaní uživatelé mohou odpovídat

Vytvořit účet

Vytvořte si nový účet. Je to snadné!

Vytvořit nový účet

Přihlásit se

Máte již účet? Zde se přihlašte.

Přihlásit se

×