Jump to content

Change Mode

T-72 Poslední tank v Československu


Recommended Posts

T-72

 

t-72.jpg

 

 

TTD tanku T-72 M(SSSR)

 

Typ: hlavní bojový tank

Osádka: 3

Bojová hmotnost: 41 000 kg

 

Rozměry:

délka s kanónem vpředu: 9,24 m

délka korby: 6,95 m

šířka: 3,59 m

výška po vrchol velitelské věžičky: 2,37 m

 

Zbraňový systém:

jeden kanón 2A46 Rapira 3 ráže 125 mm s hladkým vývrtem hlavně a se zásobou 39 nábojů (15 kusů v korbě a 24 v nabíjecím automatu)

jeden spřažený kulomet PKT ráže 7,62 mm se zásobou 3 000 kusů střeliva

jeden protiletadlový kulomet NSVT ráže 12,7 mm se zásobou 500 kusů střeliva

dvanáct hlavní (pět vlevo a sedm vpravo) vystřelovacího zadýmovacího zařízení

tank může vytvářet dýmovou clonu i vstřikováním paliva do výfukového systému

věž je poháněna elektricky

hlavní kanón je stabilizován v náměru (od -5° do +18°) i v odměru (360°) a

věž je vybavena vyspělým systémem řízení palby, který obsahuje optický zaměřovač se stabilizovanou záměrnou osou, laserový dálkoměr a mechanický balistický počítač

 

Pancéřování:

odlévaný, svařovaný a kompozitní pancíř s maximální tloušťkou 280 mm

 

Pohon:

dieselový motor V-46 o výkonu 585 kW (785 koňských sil) se zásobou 1 000 litrů paliva ve vnitřních nádržích a s možností umístit dalších 400 litrů paliva do dvou vnějších odhazovacích nádrží

 

Výkonnost:

rychlost na silnici: 80 km/h

jízdní dosah po silnici: 480 km s palivem ve vnitřních nádržích a 700 km s přídavnými nádržemi

brodění: bez přípravy 1,4 m a 5,5 m s přípravou a s nasávacím komínem;

stoupání: 60 %

boční náklon: 40 %

kolmá překážka: 0,85 m

zákop: 2,8 m;

světlost: 0,47 m

 

Vývoj

 

540000133.JPG

 

Když v roce 1967 zařadili Britové do výzbroje tanky Chieftain, které měly kanon L 11 ráže 120 mm, bylo Rusům jasné, že musí vyvinout podobné vozidlo. Už dříve ovšem, při vývoji tanku Objekt 432 týmem KB-60M , bylo rozhodnuto vyzkoušet na něm možnost instalace kanonu D-81 ráže 125 mm. Vznikl tak Objekt 434, který byl v roce 1966 odeslán na testy.

Na novém tanku pracoval též Karčevův tým. Konstruktér hledal nová řešení jak v oblasti pohonné jednotky, tak pro zvýšení palebné síly vozidla. Takto vznikly typy vy bavené plynovou turbínou a vyzbrojené vrhači protitankových řízených střel Maljutka (Maličká). Již v roce 1963 zkonstruoval Karčev velmi výkonný tank Objekt 167, vyzbrojený kanonem D-81 ráže 125 mm, který podrobil cyklu továrních zkoušek v Nižném Tagilu, dokončeném v polovině roku 1965. A přestože tank prokázal během přísných testů řadu vynikajících vlastností, víme, že vedení GBTU upřednostnilo Morozovův výzkumný tým a rozhodlo zahájit výrobu jeho Objektu 432 (T-64).

 

Rozhodnutí Rady ministrů SSSR ze srpna 1967, přikazovalo zahájit sériovou výrobu T-64 také závodům v Nižném Tagilu a v Leningradě, jež se dosud zaměřovaly na Karčevovy projekty. Inženýr Karčev i ředitelství Uralvagonzavodu se s nařízením vyrovnávali jen velmi těžce. Jediné východiskem z degradující situace viděli v urychleném vyvinutí vlastní, nové a lepší konstrukce. A v tomto směru měl Karčev náskok. Při práci na Objektu 167 zkonstruoval se svým týmem mnohem jednodušší automatické nabíjecí zařízení ke kanonu D-81 a využil návštěvy ministra obranného průmyslu Zvěreva v nižnětagilském závodě, aby mu tento automat, stejně jako motor V-45 při způsobený tanku T-64A , ukázal. Zvěrev byl nadšen a souhlasil, aby Karčev a jeho tým na předvedené inovaci sériových tanků T-64A pokračoval. Svůj souhlas podpořili tím, že počátkem roku 1968 bylo do Nižního Tagilu přivezeno pět sériových tanků T-64 , které měly být přestavěny v duchu odvážných Karčevovýcb plánů.

 

Karčevovým týmem upravovaná vozidla obdržela pracovní označení Objekt 172. Inovace jim mimo jiné vtiskla nový vzhled. Použití motoru V-45, a později V-46, si vynutilo prodloužení motorového oddílu a byl změněn též tvar čelní desky korby i její tloušťka (na 205 mm) při zachování vrstvené stavby. Dále bylo rozhodnuto zachovat ejektorový systém chlazení a použít mnohem jednodušší automatické nabíjecí zařízení Žalud. Střely i prachové náplně byly uloženy svisle kolem věže. Nabíjecí automat s elektrickým pohonem pracoval ve dvou fázích. V první fázi zvedl střelu do výšky nábojové komory a ve druhé fázi do něj byla po zasunutí do hlavně vložena prachová náplň. Tento dvoufázový cyklus měl sice zpomalující vliv na kadenci střelby (ta klesla oproti T-64 z 10 na 6 - 8 výstřelů za minutu), zato však byl mnohem jednodušší pro obsluhu. Po úpravách se zvýšila o 4 t hmotnost Objektu 172 (na 40 t), což si vynutilo přepracování zavěšení pojezdových kol. To u ž ale vývoj řídil nový vedoucí konstrukční kanceláře, Viktor Venediktov, Karčev byl totiž mezitím povýšen do funkce zástupce Vědeckovýzkumné komise v GBTU. Objekt 172 obdržel nový motor V-46, který umožňoval dosažení výkonu 581,6 kW (780 koní). Bylo také postaveno nové, zjednodušené upevnění protiletadlového kulometu. Takto modifikovaný tank byl označen jako Objekt 172M . A protože další řadová služba T-64 prohlubovala vrásky nejen osádkám tanků, ale také velení Pozemních vojsk, bylo v květnu 1972 rozhodnuto, že se uralský závod bude věnovat pouze výrobě tanku T-64A podle vlastní dokumentace, čili s motorem V-45, a co nejrychleji dokončí vývoj Objektu 172M.

 

V roce 197 1 byly Karčevův Objekt 172M i Morozovův T-64A podrobeny státním zkouškám. Morozovovi naklonění armádní představitelé, kteří tak sveřepě upřednostňovali T-64A , museli být velmi nemile překvapeni, když se ukázalo, že tanky Objekt 172M obstály v náročných zkouškách na výbornou, zatímco sériové tanky T-64A potkalo mnohem více nepříjemností. Morozov však svoje ambice nevzdal. Nasadil všemožné páky, aby konkurenční Objekt 172M zlikvidoval. Sázel přitom na přátelství s generálem Ustinovem i na podporu stranických kruhů, netušil však, jak velkou podporu v té době už Objekt 172M má u GBTU. Karčev, který v GBTU již od polovin y roku 1969 pracoval, tu dokázal velmi pádnými argumenty pře svědčit o kvalitách Objektu 172M mnoho vlivných lidí, takže zástupci GBTU se jednoznačně vyslovili pro jeho projekt. Konečný verdikt vydala komise vedená maršálem Jakubovským, velitelem spojených sil Varšavské smlouvy. Šlo v podstatě o kompromis. V Charkově se měly dál vyrábět tank y T-64A (jejich výroba byla pak definitivně zastavena v roce 1973), a v Nižném Tagilu tanky Objekt 172M. Ale pro Objekt 172M to bylo velké vítězství.

 

Cyklus testů s Objektem 172M byl dokončen až koncem roku 1972 a na počátku následujícího roku byla zahájena jeho sériová výroba. V srpnu 1973 byl nový tank s označením T-72 konečně zařazen do výzbroje Sovětské armády. Tým v Nižném Tagilu došel vysokého uznání, byl vyznamenán a po zásluze bohatě odměněn i finančně. Jediným člověkem, který za vývoj T-72 oceněn nebyl, ačkoli byly jeho zásluhy největší, byl paradoxně Karčev. Podle prohlášení oficiálních míst neměl na odměnu nárok, protože odešel do GBTU a ve vývojovém týmu v době schválení svého projektu už nepracoval.

 

 

Verze tankuT-72

 

t72ritn.gif

 

První tanky T-72 (Objekt 172M) by l y vyrobeny v letech 1974-1976. Byly vybaveny kanony D-81TM ráže 125 mm a neoficiálně byly nazývány Ural. V letech 1975 - 1979 byla zahájena výroba verze Ural - 1 (Objekt 172M1 ), která se lišila zesíleným čelním pancířem korby i věže. V roce 1974 by la vyvinuta verze T-72 určená velitelům nižších tankových jednotek. Vozidlo bylo navíc vybaveno radiostanicí R- 130M (vedle standardní R-123), generátorem AB- 1 a navigačním systémem TNA-3. Tyto změny způsobily snížení palebné síly ze 39 na 31 nábojů. V roce 1975 by la vyvinuta první exportní verze tanku T-72 vybavená kanonem D-81T ráže 125 mm se zásobou střeliva činící 44 náboje. Tato vozidla byla určena pro Sýrii a Irák. V prosinci 1979 byla do sériové výroby zařazena verze T-72A (Objekt 176), která vznikla inovací Objektu 172M1. Hlavní výzbroj této verze tvořil kanon 2A46 ráže 125 mm se zásobou střeliva 44 náboje. Tento kanon měl nový stabilizátor 2E-28M (od roku 1982 byl používán stabilizační systém 2E-42-2). Byl také změněn pozorovací přístroj střelce z dosud používaného TPD-2- 49 na TPD-1K a noční zaměřovač TPN-1-49-23 byl nahrazen zaměřovačem TPN-3-49 . Dále byl zaveden novější navigační systém GPK-59 . Tank byl také při způsoben k instalaci ženijního vleku KMT-6 a opatřen ocelovými ochrannými zástěrami podél horní větve pásu. Výroba tanku T-72A běžela až do roku 1983. Během té doby byla též vytvořena velitelská verze T-72AK (Objekt 176K), vybavená radiostanicí R-130M , v níž byla zásoba střeliva snížena na 36 nábojů.

 

Na základě T-72A byla vytvořena rovněž exportní verze s označením T-72M. Ta byla vyzbrojena kanonem D-81 a byla určena pro jednotky armád Varšavské smlouvy. V roce 1982 byla postavena další, modernizovaná varianta T-72M, označená T-72M1. Ta byla opatřena kanonem 2A46, přídavnou šestnáctimilimetrovou pancéřovou deskou a novou věží, vyrobenou odléváním. Materiálem byla specificky odlévaná ocel. Modifikace spočívala v zavedení tzv. písečných jader mezi vnější a vnitřní vrstvou věže, což by l keramický písek zpevněný ocelovým i pruty. Byl také požit nový motor, V-46 o výkonu 581,6 kW (780 koní).

 

V roce 1985 se objevily tanky T-72AV („V" od slova „vzryv“ tj. výbuch). Byla to vozidla postavená na základě korby tanku T-72A, ale opatřená novou věží, jež měla instalován reaktivní pancíř systému Kontakt. Nálože reaktivního pancíře byly umístěny také na jeho bocích. Tyto modifikace však způsobily nárůst hmotnosti tanku na 43 t.

 

Nutnost modernizace vozidla vedla v polovině 80. let minulého století k vývoji naprosto nové verze, nazvané T-72B. Tento tank obdržel novou pohonnou jednotku, jíž byl motor V-84- 1 o výkonu 626 kW (840 koní). Jeho hlavní výzbroj představoval kanon 2A46M-1 ráže 125 mm se zásobou střeliva činící 45 nábojů. Kanon byl přizpůsoben i k vystřelování raketových střel systému 9K120 Svir a mohl být odmontován bez nutnosti zvedání věže, což tuto práci značně usnadnilo. Byl použit moderní systém řízení palby 1A40-1. Jako standard byl u T-72B montován také reaktivní pancíř, skládající se z 227 krychliček, z nichž bylo 61 instalováno na bočních deskách korby. Tank byl při způsoben též instalaci ženijního vleku KMT-6.

 

Přibližně ve stejné době se objevila též „chudší" verze tanku T-72B, a sice T-72B1 . Té chyběly některé z částí optoelektroniky, používané u sériových tanků . Byla vypracovaná i velitelská verze T-72BK a verze T-72B(M) s nový systémem reaktivního pancíře Kontakt-5 . Bloky ochranných krychlí věže byly ustaveny v úhlu na držácích, což umožnilo lepší ochranu věže (kumulační proud se měl roztříštit dříve, než dorazí k povrchu pancíře). Tank T-72B byl určen také na export. V roce 1987 vyvinutá verze z obranným systémem Aréna obdržela označení T-72M1M1 (často se lze setkat s označením T-72S). Tyto tanky byly prodávány do Československa a Polska.

 

Kromě států Varšavské smlouvy zakoupila licenci na výrobu T-72 také Jugoslávie, která na jeho základě vyvinula svůj vlastní tank, označený M-84. Ten byl opatřen jugoslávským systémem řízení palby a systémem atmosférických čidel. 200 exemplářů M-84 prodala Jugoslávie do Kuvajtu. V 90. letech byly tyto jugoslávské tanky modernizovány (zavedením nové pohonné jednotky) a do výzbroje byly zařazeny jako M -95 Degman.

 

Polsko modernizovalo T-72 pod označením T-72M1Z a na základě T-72 postavilo též naprosto nový tank, označovaný PT-91 Twardy (Tvrdý).

 

V Rumunsku vznik l tank TR-125 se silnější pohonnou jednotkou.

 

Slováci vyvinu li v 90. letech vozidlo označované T-72M2 Moderna, které mělo po bocích věže instalovány dva protiletadlové automatické kanony KAA 200AA ráže 20 mm, které měly sloužit k boji s vrtulníky.

 

V České republice byl postaven tank označený T-72M3CZ, v němž byly použity termovizní přístroje zaměřovače a velitele tanku a pasivní noktovizor pro řidiče. Velitel disponoval navíc balistickým počítačem. Hlavním rozdílem této verze je pohybové ústrojí tvořené původními převodovkami a výkonnější verzí originálního motoru značenou V-46TC se dvěma turbodmychadly. Další modernizace českého T-72 obdržela název T-72M4CZ . Základem modernizace tanku T-72M4CZ se staly vozidla T-72M. Při konverzi na standard M4 byl tank nejprve rozebrán, přičemž na věži a korbě došlo k zásadním úpravám (výměna zadního čela korby, výměna dna korby pod řidičem, úprava motorpřevodového prostoru pro montáž powerpacku atd.). Přes 90% dílů, skupin a podskupin je v konstrukci modernizovaného tanku buď nových, nebo upravených. Zástavbou dynamické ochrany a dalších modernizačních prvků došlo k navýšení hmotnosti tanku T-72M4CZ (oproti nemodernizovaným verzím) zhruba o 6000 kg. Z tohoto důvodu došlo k zesílení podvozku a použití silnějších torzních tyčí. Na všechna pojezdová kola byly navíc přidány pružné dorazy. Tento tank je vybaven moderním systémem obrany před APFSDS, navigačním systémem Galileo a systémem řízení palby Equal. Byla použita nová pohonná jednotka v podobě motoru Perkins CV12-1000 o výkonu 745,7 kW (1000 koní) a automatická převodovka Allison XTG-411-6.

 

Po rozpadu SSSR vypracovala Ukrajina několik verzí T-72 se záměrem exportovat je. Ve spolupráci s Francií a Českou republikou vznikl nový T-72MP s reaktivním pancířem, novou elektronickou výbavou a systémem řízení palby, vyvinutým společností SAGEM . Dalším modelem určeným na export byl tank T-72AG s novým motorem. Tank T-72-120 byl při způsoben munici NATO ráže 120 mm.

 

Indická armáda zakoupila tanky T-72M, které byly do její výzbroje zařazeny pod označením Ajeya MK1. V 80. letech prošla tato vozidla modernizací a obdržela označení MK2 . V 90. letech byla vybavena polským systémem řízení palby Drawa -T a novým motorem V-46-6.

 

V polovině 90. let 20. století vyrobili Rusové modernizovanou verzi označenou T-72B Rogatka (Rohatá). Tank byl vybaven kanonem 2A46M-5 , motorem V-92-S2 o výkonu 745,6 kW (1 000 koní) a systémem reaktivního pancíře Relikt. Poslední ruskou verzí je T-72B3. Mezi její hlavní a typické odlišnosti náleží zejména nový vícekanálový senzor Sosna-U před poklopem střelce.

 

Tanky T-72 jsou dosud vybaveny mnohé armády, včetně České a Slovenské republiky.

 

 

T-72 v Československu

 

0_11fe98_4fc31f17_orig.jpg

 

Velkou změnu pro bojovou hodnotu vševojskových divizí přineslo jejich přezbrojování na novou generaci tanků, kterou představoval typ T-72. Již v roce 1978 byl dovezen ze Sovětského svazu jeden prapor těchto tanků. Jednalo se o  30 řadových T-72 a jeden velitelský T-72K, aby se s touto novou technikou vojáci seznámili. Jejich licenční výroba se tehdy připravovala v ZTS Martin. Vzhledem k tomu, že tank disponoval nabíjecím zařízením kanonu s karuselovým zásobníkem munice pod věží, nebyl zde potřebný nabíječ a jeho osádku tak tvořili pouze tři muži. V souvislosti s tím se samozřejmě výcvik tankistů výrazně změnil. Zmíněné tanky byly zařazeny jako první prapor 33. Tankového pluku 3. Motostřelecké divize v Přáslavicích, a protože druhý prapor měl T-55A a třetí byl vyzbrojen T-34/85, sešly se v sestavě pluku tanky všech tří generací.

 

Počínaje rokem 1981 začaly z výrobních linek ZTS Martin sjíždět první domácí T-72, kterými byla v následujících pěti letech úplně přezbrojena jako obvykle první v pořadí 1. Tanková divize ve Slaném. Od poloviny 80. let následovaly dodávky pro pluky 9. Tankové divize v Táboře, nejprve v provedení T-72M a potom i T- 72M1. Kromě těchto prvosledových tankových svazků se na ostatní již nedostalo, neboť finanční prostředky vydělené ze státního rozpočtu na tuto drahou techniku a konec konců ani kapacita výrobce všeobecné přezbrojení armády na tento typ nedovolovaly. Dodávky tanků řady T-72 pro ČSLA skončily již v roce 1989, a tak jich ostatní útvary obdržely pouze menší počty. Např. 60. Tankový pluk v Kežmaroku, který dostal prapor původních sovětských T-72 od 33. Tankového pluku z Přáslavic, byl doplněn dvěma prapory T-72M1 z výroby, ale v případě válečného konfliktu měl tyto obrněnce dodat do Čech k mobilizační tankové divizi. Zbylé tanky řady T-72 se nacházely u školních a výcvikových jednotek.

Zásadní vliv na početní stavy a složení obrněné bojové techniky v rámci České a Slovenské Federativní republiky měla Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, podepsaná 19. listopadu 1990 v Paříži mezi 22 zeměmi bloků VS a NATO, jejíž dočasná platnost se stanovila od 17. července 1992, definitivní pak od 9. listopadu téhož roku. Všechny podepsané státy, jejichž počet stoupl záhy po rozpadu SSSR na 30, se v ní zavázaly omezit své ozbrojené síly na celkem 20 000 tanků, 30 000 dalších bojových obrněných vozidel a 20 000 dělostřeleckých systémů, což pro řadu z nich znamenalo likvidaci obrovského množství této techniky. Celý tento pro ces byl rozvržen na tři etapy, z nichž první v horizontu 16 měsíců měla přinést snížení stavů o 25 %, další do 28 měsíců o 60 % a poslední do 40 měsíců, tedy k 10. listopadu 1995, na konečný dohodnutý počet. Dlužno dodat, že Československo tuto smlouvu ratifikovalo jako vůbec první a to 5. srpna 1991, kdy zde byl proces snižování stavů bojové techniky již v plném proudu.

 

Snižovací povinnosti podléhaly všechny bojové tanky v československé výzbroji, tedy T-34/85, řada T-54, T-55 a T-72, při čemž cílový počet byl stanoven na 1435 kusů. Dokonce i stav mostních MT-55A se měl snížit na 50. Československá armáda deklarovala k 17. červenci 1992 celkem 2704 tanků. K dosažení určeného počtu bylo nutno do listopadu 1995 zlikvidovat 1269 tanků, dokonce s určitým přesahem, oběma následnickým armádám - české i slovenské. Proces likvidace dovoloval rovněž vývoz 500 tanků a 700 bojových obrněných vozidel, nevratnou nebojovou přestavbu 150 a 100 kusů této techniky a taktéž ponechání malého procenta pro výcvikové, muzejní a terčové ú čely, ale všech těchto možno stí nebylo ani zdaleka využito. Technika určená k likvidaci byla soustředěna na několika místech a její úbytek zde kontrolován mezinárodními inspekcemi, které probíhaly i u všech armádních posádek. Snižování bylo komplexní a týkalo se také zásoby náhradních dílů a dalšího příslušenství. Zároveň s dělením majetku nástupnické armády zdědily i povinnost likvidace nadpočetné techniky podle Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, přičemž v první fázi v roce 1993 s ní Slovensku vypomáhaly VOP 025 a 026 na Moravě.

 

T-72 v České republice

 

Mezi novými vládami České a Slovenské republiky došlo již 12. ledna 1993 k dohodě, která upravovala povolené limity pro Československo po jeho rozdělení, a tento dokument se stal platným doplňkem výše zmíněné celoevropské smlouvy. K 1. lednu 1993 tak Armáda České republiky ve svém kmenovém stavu měla 543 bojových tanků řady T-72 (a 414 řady T-54/T-55). Nadpočetné tanky podléhající rušení byly soustředěny na deklarovaných místech, odkud se postupně přesunovaly do VOP 025 v Novém Jičíně, kde je pak rychle likvidovali. V průběhu let 1989-1995 tak měl tento opravárenský závod o práci postaráno, neboť někdy musel ročně rozřezat a jako šrot roztřídit i více jak 500 tanků. Zároveň zde probíhala jejich běžná opravárenská činnost.

 

Po legislativní stránce ošetřil zánik poválečné československé armády ke dni 31. Prosince 1992 ústavní zákon č. 542/1992 Sb. a následující den se konstituovala Armáda České republiky, čítající 106 447 osob, z toho 69 488 u pozemního vojska. Valná většina obrněných vozidel byla začleněna do dvou tankových divizí na snížených počtech, do dvou divizí mechanizovaných a jedné mechanizované divize se sníženými počty. Tak se uzavřelo období poválečné historie československých tankových a mechanizovaných sil i centrálně řízeného vývoje, výroby a vývozu obrněných vozidel. Dnes v její aktivní službě zůstává pouze symbolická, byť zajisté plně bojeschopná tanková jednotka - 73. tankový prapor v Přáslavicích, v podřízenosti velitelství 7. mechanizované brigády a disponující třicítkou zásadně modernizovaných tanků T-72M4CZ. Dalších 123 nemodernizovaných tanků, z velké části pocházejících ještě z československé výzbroje, je uloženo na základnách Velitelství sil podpory. Celkový počet obrněných vozidel zdaleka nedosahuje limitů povolených Smlouvou o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Je to dáno značnou redukcí armády i omezenými prostředky na jejich provoz a údržbu, které nadále klesají.

 

T-72 ve Slovenské republice

 

Ozbrojené síly Slovenské republiky disponují pouze jednou jednotkou vyzbrojenou tanky T-72M1. Jedná se o Tankovou rotu 21. Smíšeného mechanizovaného praporu v Trebišově ve svazku 2. Mechanizované brigády "generála Rudolfa Viesta". Tanková rota disponuje 17 tanky. Dalších 48 vozidel mají OSSR uloženy ve skladech.

 

 

Výroba T-72 v Československu

 

tabulka.png

 

V letech 1981-1983, kdy dobíhala výroba variant typu T-55A, se již rozjížděla linka produkující nový tank T-72 s výrazně lepšími parametry, vykoupenými ovšem podstatně složitější konstrukcí a tím pádem i desetkrát vyšší cenou, překračující 13 milionů korun. Původně se počítalo s tím, že nový typ nahradí na linkách T-55A od roku 1976, avšak Sověti s uvolněním svých novinek nespěchali, a teprve v roce 1977 prodali (tedy podobně jako již dříve neposkytli bezplatně) Československu licenční podklady pro tank T-72A. Následující tři roky zabralo jejich přepracování pro podmínky výroby v ZTS Martin, což si vyžádalo náklady bezmála půl miliardy, ale zejména se musely vybudovat nové provozy, nutné k přechodu na nový typ. Tato investice přišla všechny zúčastněné podniky na 5,3 miliardy Kčs, jen samotný ZTS Martin pohltil 3,9 miliardy.

 

Na rozdíl od předešlé výroby tanků, které se účastnili dodavatelé z Polska a SSSR jen v malé míře (kulomety, palivové nádrže, radiostanice atd.), v případě T-72 probíhala kooperace mezi finálním výrobcem v ČSSR a subdodavateli z Polska, SSSR, NDR a dalších socialistických států ve velkém rozsahu. Hlavní komponenty konstrukce sice vznikaly doma, ale například motory a převodovky přicházely z Polska, části podvozku včetně pásů z NDR a naopak kanony ze ZTS Dubnica nad Váhom se montovaly nejen do martinských tanků, nýbrž i do T-72 vyráběných souběžně licenčně v polských Labedách. Mezinárodní kooperace v socialistickém pojetí samozřejmě přinášela neustálé problémy s dodávkami komponentů, zvláště když v rychlém sledu přicházely změny vyvolané přechodem na verze T-72M a T-72M1.

 

Sériová výroba T-72, vycházející z dokumentace sovětské verze T-72A a dvou dodaných vzorků, se rozjela v roce 1981 a dala 558 vozidel. Na ni navázala v roce 1985 dvouletá fáze s verzí T-72M, disponující zesíleným pancéřováním a zdokonalenými mechanizmy, a roku 1986 odstartovala nejpočetnější produkce konečné verze T-72M1, která skončila prakticky v roce 1990, ale poslední vozy v tomto provedení pro ČSLA byly vyrobeny o rok dříve. Vývojový závod martinského koncernu vypracoval též velitelské verze T-72MK a T-72M1K, vyráběné mezi lety 1985 a 1991 v počtu 26 a 37 vozů. Vyprošťovací tank VT-72B prošel dlouhým vývojem od projektu VT-72A z roku 1979 až ke konečné podobě dané změnami zadávacích podmínek, která se realizovala v sérii 101 kusů na sklonku tankové éry ZTS Martin v letech 1988-1990. Mostní tank T-72, vyvíjený od roku 1984 s použitím mostní nástavby osvědčené u MT-55A, již do série nedošel a jeho prototyp pouze absolvoval vojskové zkoušky.

 

 

Export T-72 z Československa

 

Když v Martině začali vyrábět v roce 1988 vlastní vyprošťovací tank VT-72B, vyvinutý na základě bojového T-72, v následujících dvou letech zakoupil Sovětský svaz 45 těchto vozidel, i když sám vyráběl obdobný typ BREM-1.

 

V kategorii bojových tanků byla Německá demokratická republika největším československým zákazníkem, neboť počínaje rokem 1982 odebírala mimo jiné též T-72, a to roku 1985 celkem 134 kusů, na něž navázalo 25 kusů v provedení T-72M a mezi lety 1986 - 1989 pak 91 kusů T-72M1, tedy celkem 250 tanků. K nim nutno připočítat ještě po pěti velitelských T-72MK v roce 1986 a T-72M1K ve třech následujících letech. V roce 1986 se též uskutečnil vývoz 12 kusů T-72M1 do NDR pro třetí, blíže neidentifikovanou zemi. Export tanků do NDR byl završen v roce 1989 dodávkou tří VT-72B.

 

Dlouhodobým zákazníkem bojové techniky z ČSSR bylo také Maďarsko. V letech 1984-1985 převzalo 43 tanků T-72 a tři T-72M1 v roce 1987. Kromě toho také odebralo dva VT-72B v roce 1989. Bulharsko nakoupilo v letech 1982-1985 celkem 76 T-72 a následně celkem 16 kusů T-72M1 v roce 1987 a 1988.

 

Do Iráku se v letech 1986 a 1987 prodalo 90 kusů T-72M1. Libye v letech 1986 - 1988 odebrala 119 T-72M1. Alžírsko pak ve stejném období odebralo 106 T-72M1

Sýrie byla také významným zákazníkem. V roce 1985 nakoupila 50 tanků T-72M a v roce 1990 odebrala 107 kusů T-72M1. V roce 1991 odebrala 92 kusů T-72M1 a devět velitelských T-72M1K. Bohužel odebrala, ale nezaplatila. Stala se tak posledním zákazníkem ZTS Martin.

 

Československo v prosinci 1989 ústy svých zástupců na mezinárodním fóru poněkud naivně deklarovalo svoje rozhodnutí přestat úplně s výrobou zbraní a federální vláda v letech 1990 - 1992 pro konverzi zbrojovek na civilní program vyčlenila několik miliard korun. Tento složitý proces se však nepodařilo zvládnout ani v té době, ani v následujících letech. Pokud jde o tanky, již v roce 1988 bylo jasné, že jejich produkci je nutno zastavit, neboť ani ČSLA, ani zahraniční zákazníci neměli peníze na jejich nákup. Komunistické vedení státu proto plánovalo na rok 1990 v Martině výrobu pouhých 25 kusů T-72Ml a to pro vývoz, nakonec se jich ale vyrobilo a převážně ze státního rozpočtu zaplatilo na příkaz nové federální vlády 107. Tehdy ještě zapůsobila hrozba nezaměstnanosti pro tisíce zaměstnanců ZTS Martin, neodvratný konec „tankogradu " však jen zabrzdila.

 

Vládní rozhodnutí o ukončení výroby obrněné techniky v ZTS Martin, ZTS Dubnica nad Váhom i PPS Detva přišlo v roce 1991, kdy již dobíhala jen rozpracovaná zakázka 100 kusů T-72M1 a T-72M1K pro Sýrii, kde skončilo i všech 107 tanků vyrobených v předešlém roce. Každopádně tento zákazník, stejně jako Irák či Libye, již nadále z politických důvodů nepřipadaly v úvahu. Segment trhu představovaný státy VS se zhroutil a noví zájemci nebyli na obzoru, a tak se celý tento přebujelý slovenský průmyslový komplex přirozenou cestou rozplynul, což mělo samozřejmě neblahý vliv na tisíce jeho zaměstnanců, kteří přišli o práci. Po osamostatnění Slovenska samozřejmě nedokázala jeho nová politická reprezentace, zdejší výrobu znovu rozjet, takže tyto nyní soukromé podniky dodnes nedosáhly na světovém trhu s tímto zbožím žádného valného úspěchu.

 

Zdroj:

https://cs.wikipedia.org/wiki/T-72

Steven J. Zaloga

Christopher Chant

Roger Ford

Vladimír Francev

internet

Link to post
Share on other sites

Jen drobná technická - ejektor neslouží k chlazení hlavně, ale k jejímu lepšímu výplachu od spalin, které pak nepronikají v takovém množství do prostoru osádky (když se to dobře sladí a kanon má automatické vyhazování nábojnic/nábojek, tak hlaveň "nasaje" závěrem vzduch do sebe, místop aby vyfoukla spaliny dovnitřku tanku (pak to právě i sekundárně ochlazuje nábojovou komoru).

 

http://forum.valka.cz/topic/view/38219/Co-je-to-ejektor

 

Se také zásoby náhradních dílů a dalšího příslušenství. V téhle větce tuším na začátku utekly nějaká slovíčka.

Link to post
Share on other sites

Ejektorový systém chlazení se netýká hlavně, ale motoru... A tam jde opravdu o chlazení... (https://cs.wikipedia.org/wiki/Vzduchové_chlazení_spalovacích_motorů )
 
U té větičky mi půlka někde utekla... celá věta zní Snižování bylo komplexní a týkalo se také zásoby náhradních dílů a dalšího příslušenství (Opraveno - děkuji za upozornění)

Link to post
Share on other sites

To je vlastně ten popis úprav objektu 172 z T-64... U T-64 byl použit právě ejektorový systém chlazení a u objektu 172, přestože došlo k zástavbě jiného motoru, tak byl tento systém ponechaný... To jsem tím chtěl říci... Stejně tak  byl vyměněn automatický nabíjecí systém... Proto je tam zmíněno obojí...

Link to post
Share on other sites

Join the conversation

You can post now and register later. If you have an account, sign in now to post with your account.

Guest
Reply to this topic...

×   Pasted as rich text.   Restore formatting

  Only 75 emoji are allowed.

×   Your link has been automatically embedded.   Display as a link instead

×   Your previous content has been restored.   Clear editor

×   You cannot paste images directly. Upload or insert images from URL.

Loading...
×
×
  • Create New...