Historické okénko

Aaron Goldstein · Březen 8, 2016

8. března 1917

zemřel hrabě Ferdinand von Zeppelin

konstruktér vzducholodí

Narodil se 8. července 1838 v Kostnici u Bodamského jezera. Celým jménem se jmenoval Ferdinand Adolf Heinrich August von Zeppelin. Byl synem dvorního maršála Fridricha von Zeppelina. V roce 1850 ho začíná vyučovat domácí učitel vikář Robert Moser. V roce 1853 se stěhuje do Stuttgartu a nastupuje na místní reálku. Po dvou letech studia ovšem přestupuje na Polytechnickou školu. V roce 1855 v duchu rodinné tradice začíná studovat válečnou školu v Ludwigsburgu u Stuttgartu. Po jejím ukončení v roce 1857 přísahá k vlajce a zavazuje se k šestileté službě. V roce 1858 je povýšen na poručíka a dočasně propuštěn z armády aby mohl dále studovat. Studuje strojírenství, státovědu a chemii na Tübingenské univerzitě. V roce 1859 vypukla Rakousko - Italská válka. Prusko mobilizuje a Zeppelin je nucen přerušit studia. Odchází k ženijnímu sboru v Ulmu.

V roce 1863 je Ferdinand vo Zeppelin vyslán jako pozorovatel americké občanské války. Ovšem Zeppelin nezůstal jako pozorovatel, ale války se zúčastnil aktivně na straně severu. 19. srpna 1863 instruktor vzduchoplaveckého sboru v Minesotě vzal Zeppelina na let balónem. Za zmínku stojí také, že během pobytu v Americe se dvěma Rusy a skupinou indiánů podnikl cestu k pramenům Amazonky.

Po návratu z Ameriky působí Ferdinand von Zeppelin jako pobočník wütternberského krále. V roce 1969 se žení a jeho ženou se stává Isabela von Wolff. V roce 1879 se Zeppelinovi narodila dcera Helena.

V letech 1870 - 1871 se zúčastnil Prusko - Francouzské války. 24. června se dostal s dvanáctičlennou hlídkou do týlu nepřítele. Při cestě zpět s důležitými zprávami však čekal hlídku krutý boj a zpět ke svým se nakonec podařilo probít pouze Zeppelinovi. Během této války se také Zeppelin setkává s praktickým využitím vzducholodí. Francouzi je používali pro spojení z obležené Paříže. V roce 1891 ukončuje vojenskou službu v hodnosti generálporučíka.

První zápisky o myšlence postavit silnou vzducholoď si zapsal už v roce 1874. 31. srpna 1893 získává patent na řiditelnou vzducholoď. Pod číslem 98580 Císařským patentním úřadem uznán patent na řiditelné letadlo s několika za sebou seřazenými balóny. Tento spis byl přiřazen k třídě 77 "Sport a hry".

Ihned nabízí tento patent k využití ministrovi vojenství, ale odborná komice císaře Viléma II. označila projekt za neproveditelný. Proto zakládá v lednu 1898 akciovou společnost "k podpoře letů vzducholodí". Základní kapitál činil 800 tisíc Marek, z toho částkou 420 tisíc přispěl sám Ferdinand Zeppelin ze svého soukromého majetku. 17. června 1899 začíná stavět 140 metrů dlouhý plovoucí hangár a dílny, které plavaly na 95 pramicích na Bodamském jezeře. K Zeppelinovi se přidali i technici Hugo Kübler a Ludwig Dürr.

Zeppelin LZ 1

2. července 1900 odstartovala první Zeppelinova vzducholoď LZ 1 na Bodamském jezeře u Manzellu. 7. ledna 1901 císař propůjčil Zeppelinovi řád Červeného orla. 3. května 1903 Zeppelin vyzval německý lid, aby finančně podpořil stavbu jeho vzducholodí.

Zeppelin LZ 2

17. ledna 1906 se konalo první veřejné vystoupení vzducholodi LZ 2, která byla zničena na přistávací ploše v Kissleggu v Algu silným větrem.

Zeppelin LZ 3 v hangáru na Bodamském jezeře

9. října poprvé vzlétla třetí vzducholoď LZ3. Tato vzducholoď byla postavena díky Zeppelinovu rodinnému jmění. V roce 1908 byla třetí Zeppelinova vzducholoď po několika úspěšných letech odkoupena vojenskou správou. 8.července se u příležitosti svých 70. narozenin stal čestným občanem a doktorem několika vysokých škol a německých měst.

Zeppelin LZ 4 a jeho trosky po havárii

Dne 5. srpna explodovala jeho vzducholoď LZ 4. Stalo se tak v důsledku bouře a exploze nosného plynu. Byla uspořádána národní sbírka, která vynesla 6,5 miliónů marek a umožnila tak Zeppelinovy pokračovat v další stavbě vzducholodí. 10. listopadu dostal Zeppelin propůjčen řád Černého orla.

16. listopadu 1909 zakládá Zeppelin Luftschiffbau-Zeppelin GmbH. Vzniká i první vzducholodní rejdařství na světě s názvem Delag s kapitálem 3 miliónů marek. V roce 1913 zakládá ve Friedrichshafenu Zeppelin-Wohlfahrt GmbH pro pomoc chudým. Do začátku první světové války v roce 1914 přepravila Deutsche Luftschiffahrts AG bez nehody 34 028 osob, celkem sedmi vzducholoděmi.

V roce 1915 zakládá Zeppelin továrnu na ozubená kola ve Friedrichshafenu a loděnice a dále plynárnu ve Staakenu u Berlína i společnost na výrobu obalů létajících balónů v Berlíně-Tempelholfu. 29. května 1916 se Ferdinand von Zeppelin účastní letu jedné ze svých vzducholodí. Bylo to naposledy co stanul na palubě své vzducholodi.

8. března 1917 Zeppelin umírá v Berlíně na zápal plic. Pohřben je na Pražském hřbitově ve Stutgartu.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_von_Zeppelin

Aaron Goldstein · Březen 9, 2016

9. března 1911

se narodila Otýlie Vranská

oběť brutální vraždy

Narodila se v obci Brezno nad Hronom. Měla tři sestry a jednoho bratra. Rodina byla chudá, otec zametal ulice. Otýlie se už v dětství dopouštěla krádeží a strávila za ně 3 roky v polepšovně. V 11 letech utekla z domu. V 18 letech byla trestána pro potulku. Nějaký čas se pohybovala v Žilině. Náhodným známostem tvrdila, že je číšnice bez zaměstnání. V březnu 1933 odjela do Prahy hledat lepší živobytí. V žádném zaměstnání nevydržela dlouho a začala si přivydělávat prostitucí. Zřejmě však nešlo o "klasickou" prostituci ale o sex za ubytování, stravu, útratu v podnicích etc. Ostatní "kolegyně" jí pohrdaly a popisovaly jí jako naivní "vesnické tele". Měla mezi nimi přezdívku "Slovačka"

31. srpna 1933 se Vranská u své bytné najedla a pochlubila se, že má kolem 20. hodiny schůzku s nějakým rotmistrem. Ten jí prý přislíbil sňatek a místo ve vojenské prádelně. Bytná jí vyčetla dlužné nájemné a přidala varování, aby se nevracela po půlnoci. Vranská spolu se svou bývalou spolubydlící Velingerovou se toulaly Prahou. V pasáži Koruna na Václavském náměstí se setkaly s rotmistrem Josefem Pěkným. Ten však už byl zadán. Společnost mu tvořila prostitutka Antonie Koklesová, kterou znala Vranská už ze Žiliny. Podle Velingerové došlo k hádce a poté se všichni tři přesunuli do restaurace "U Kupců". Vranská se tam najedla a vypila několik piv. Stěžovala si, že nemůže přijít tak pozdě domů, protože by se bytná zlobila. Koklesová jí nabídla, že může přespat v jejím bytě, ale Vranská to odmítla. Prý přespí u číšníka z kavárny Rokoko. Ten později vypověděl, že pracoval a s Vranskou se nesetkal. Navíc se s ní prý neznal tak dobře, aby jí u sebe nechal přespat. Z restaurace odešli Pěkný, Koklesová a Vranská na Karlovo náměstí. Tam se Vranská okolo 23. hodiny odpojila. Pěkný s Koklesovou odešli do bytu rotmistra Pěkného, kde byly až do rána. Vranská byla poté spatřena v kavárně "U Politické mrtvoly", kam přišla s nápadným mladíkem s blond kudrnatými vlasy. Ten jí objednal muškátové víno a jablko. Toto jablko pomohlo kriminalistů později určit přibližnou dobu smrti. Totožnost mladíka se nikdy nepodařilo objasnit. Naposled byla Vranská v restauraci "U Šmelhauzů" v Melantrichově ulici jak nahlíží do sálu jako by někoho hledala. Dovnitř ale nevešla. Bylo něco kolem jedné hodiny po půlnoci.

Na vlakových nádražích v Bratislavě a Košicích byly 2. září 1933 nalezeny dva kufry, které obsahovaly části lidského těla. Podle průvodních listů byly oba kufry odeslány den předtím z Prahy, avšak každý kufr z jiného pražského nádraží (Wilsonovo a Masarykovo). Pitva prokázala, že nalezené části těla patří jedné ženě, která byla usmrcena dvěma údery do hlavy pravděpodobně kuchyňským sekáčkem. Hned na to vrah dvěma řezy ostrým předmětem oddělil hlavu od trupu. Pak stejným nástrojem, zřejmě nožem, bodl sedmkrát do již mrtvého a bezhlavého těla. Nejméně jednu a nejdéle dvě hodiny před smrtí žena snědla jablko…

V pondělí 4. září 1933 v 8.00 hodin uspořádalo pražské policejní ředitelství pro veřejnost výstavku kufrů, včetně kusů prostěradel a propagačního letáku ČSD, do kterých byly části lidského těla zabaleny. Policie chtěla tímto způsobem zjistit svědky, kteří by podali informaci k vystavěným věcem. Zvlášť pak chtěla získat informace k majiteli kufrů. Jeden z kožených kufrů byl totiž odborně opravován. Navíc kufry musely být dopraveny z místa činu na dvě pražská nádraží. Člověka nesoucího vystavené kufry si mohli všimnout taxíkáři, nádražní zřízenci, průvodčí v tramvaji a další náhodní lidé.

Výstavku navštívilo tisíce lidí a policie měla velké problémy s udržením pořádku. Kromě toho byly fotografie kufrů a hlava mrtvoly zveřejněny ve všech novinách. Nezávisle na sobě se přihlásily dvě ženy ze Slovenska, které ve fotografii poznaly svou třetí sestru - Otýlii Vranskou.

Během vyšetřování policie obdržela téměř 5000 převážně anonymních dopisů a "zaručeně ověřených informací" o pachateli, které byly důsledně prověřovány, což značně zatěžovalo jednotlivé policisty. Ukázalo se totiž, že tímto způsobem si převážná část pisatelů a informátorů vyřizovala účty se sousedy a s dalšími pro ně nepohodlnými lidmi. Anonymně obviněn byl dokonce i věhlasný pražský chirurg MUDr Arnold Jirásek, který se přátelil s tehdejším prezidentem T. G. Masarykem.

Poslední policii adresovaný anonymní dopis, který oznamoval jméno vraha, přišel v roce 1966 - tedy 33 let od události. Vyšetřovatelem případu byl kriminální rada Josef Vaňásek. Ten se stal předobrazem postavě rady Vacátka ze seriálu Hříšní lidé města pražského.

Kriminální rada Josef Vaňásek

Lze mít za to, že i pachatel vraždy Otýlie Vranské jednal v afektu (navíc zřejmě pod vlivem alkoholu), o čemž svědčí bodné rány kolem jejího levého prsu, které vznikly až po oddělení hlavy. Pak již jednal velmi racionálně s cílem zamaskovat následky svého činu. V žádném případě nešlo o vraha, trpícího agresivní sexuální deviací, či psychickou poruchou. Pro tuto verzi svědčí skutečnost, že nedošlo k recidivě (opakování činu). Nelze dokonce vyloučit, že vrahem byla žena.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Otýlie_Vranská
internet

Aaron Goldstein · Březen 10, 2016

10. března 2011

zemřel Jaroslav Čermák

příslušník protinacistického odboje

příslušník cizinecké legie

a oběť únosu komunistických agentů

Narodil se 30. července 1929 v Odolené Vodě u Prahy. Jeho otec, legionář z Velké Války získal za Světové hospodářské krize zaměstnání u barona Rotschilda jako správce jeho statků na Hlučínsku. Celá rodina se tedy přestěhova na Moravu a žili nedaleko Paskova. V Paskově chodil malý Jaroslav Čermák do obecné školy. Zde také vstoupil v roce 1937 do Skauta.

Po Mnichovu jeho otec odchází přes Polsko na Slovensko. Zde bojoval v řadách partyzánské skupiny "Jan Žižka", kde také na sklonku války zahynul. Jaroslav Čermák s matkou a sourozenci se přestěhovali do Prahy - Nebušic. V létě 1942 trávil prázdniny v Lukavci u Pelhřimova. Zde při hraní se svými dvěma kamarády objevil v lesíku skupinu židů a lidí, co utekli před totálním nasazením. Jako správný skaut začal se svými kamarády pro tyto lidi shánět šatstvo a potraviny. Taková činnost však na malém městě nezůstala dlouho utajena a ředitel místní školy je udal gestapu. Třináctiletý Jaroslav byl internován v zařízení pro děti nepřátel říše v pražské Jenerálce. Jeho matka byla poslána do koncentračního tábora, kde později zemřela. Jaroslav Čermák byl poslán do pracovního tábora pro mladistvé ve Villingenu v Bádensku, nedaleko švýcarských i francouzských hranic. Kdo uměl alespoň trochu německy, mohl vykonávat práci i mimo tábor. Jaroslav Čermák se tak ocitl ve skupině, která vykonávala pomocné práce v blízké továrně.

Sedmičlenná skupina chlapců začala plánovat útěk. Dva nakonec dostali strach a tak jich uteklo pouze pět. Kvůli Rýnu a Bodamskému jezeru upustili od cestě do Švýcarska a vydali se do Francie. Po tříměsíčním putování a ujítí téměř 300 km se dostali k partyzánům - "maquistům" v pohoří Jury. Ti je po krátkém dohadování přijali mezi sebe. Do FFI (Forces Francaises Ineterieures), ozbrojené skupiny francouzského odboje zatím nemohli, neboť jim ani jednomu nebylo ještě šestnáct. "Maquisté" jim slíbili falešné dokumenty. Prozatím se zůčastňovali akcí s partizány.

12. října 1942 dostal Jaroslav Čermák své vytoužené dokumenty. Podle nich se nyní jmenoval Jean Louis Cermak narozen 29. července 1927 v Lyonu. Dva roky navíc mu umožnili vstup do FFI. Od 12.10.1942 do 10. 5. 1944 si Jaroslav Čermák postupně vysloužil Medaile de la Résistance (Medaile Odporu), Croix de la Libération (Kříž svobody) a Croix de FFI 1939-1945 (Válečný kříž za bojovou činnost v letech 1939-1945). 10. 5 1944 byla FFI včleněna do Spojenecké armády Francie. Jaroslav Čermák byl přiřazen do zásobovací jednotky. Spolu s ní osvobozuje Paříž, Ulm i koncentrační tábor Dachau. Dostává další francouzská vyznamenání. Croix de Guerre 1939–1945 (válečný kříž 1939–1945), Medaile conmémorative Francieze 1939–1945 (Medaile za osvobozování Francie 1939–1945), Croix de Combattant volontaire 1939–1945 (kříž bojových dobrovolníků 1939–1945) a Medaile Blesse (medaile za těžká zranění). Dekorován je ovšem i československými řády. Obdržel Československý válečný kříž 1939 od prezidenta Dr. Edwarda Beneše, Stříbrnou Československou vojenskou medaili Za zásluhy od Jana Masaryka a Bronzovou Československou vojenskou medaili se sponou udávajíc bojiště Francie od sdružení československých vojáků v Paříži.

Na jaře 1945 žádá o přeložení k bojovým jednotkám. Pro své partyzánské zkušenosti a znalosti němčiny je zařazen jako pyrotechnik do průzkumné jednotky 4. regimentu Cizinecké legie. V rámci této jednotky došel až do rakouského Lince. Zde je z regimentu vyčleněna jednotka složená z Čechoslováků a Poláku a je poslána k Chebu. Po osvobození Chebu pokračují k Františkovým Lázním a dále na Plzeň.

V několika rozhovorech Jaroslav Čermák uvedl, že z Plzně pokračovali až do Prahy. Do centra prý pronikla malá skupina ve třech džípech. Jednali údajně se Smrkovským, který je prý vyhnal, že jejich pomoc nechce, že musí povstaleckou Prahu zachránit Sovětský svaz. Vrátili se tedy prý do Holoubkova, kde čekali po boku Američanů na osvobození Prahy.

V Praze se Jaroslav Čermák krátce účastní zatýkání kolaborantů. Nakonec odjíždí do Marseille o odtud do velitelství cizinecké legie v alžírském Sidi Bel Abbés. V lednu 1946 odjel lodí Pasteur na Dálný východ.Zde čstil vietnamskou džungli od japonských vojáků. Poté se zúčastňoval různých akcí po celé Indočíně až do roku 1952, kdy se blížilo vypršení kontraktu a vrací se do Alžírska.

Po návratu do Alžírska Jaroslav Čermák vystoupil z jednotek cizinecké legie a díky svým jazykovým schopnostem se přesunul do Německa, kde zprvu sloužil na odposlechové stanici u českých hranic. Sloužil také přímo na hranicích, kde vedl předběžné výslechy s uprchlíky z Československa. Zprvu sloužil ve Furth im Waldu, v roce 1953 byl převelen do městečka Bayerische Eisenstadt přímo na německo-českých hranicích. Odtud ho v květnu 1953 členové bezpečnostní složky komunistického Československa unesli přes hranici do Železné rudy, v době kdy šel zrovna do služby. Estébáci se vydávali za uprchlíky, kteří právě překročili hranici.

Jaroslav Čermák se dostal k vojenskému soudu, kde mu prokurátor navrhoval trest smrti, nakonec dostal „jen“ sedmnáct let. Na svobodu byl Jaroslav Čermák propuštěn až v roce 1966, odseděl si na Mírově a Leopoldově 13 let. V roce 1969 opět odchází za hranice.

Ve druhé polovině 70. let se vrátil do tehdejší ČSSR a pracoval jako kvalifikovaný dělník. Údajně dodával zpravodajské informace pro francouzskou výzvědnou službu Deuxieme bureau – section 4. Respektive to tvdil po roce 1989.

Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství měl dceru Dagmar, ze druhého dceru Helenu a syna Jana.

Zemřel 10. března 2011 během lázeňského pobytu v Poděbradech.

Některé verze životopisu Jaroslava Čermáka se liší, někteří čeští historici zpochybňují pravdivost některých tvrzení. Jaroslav Čermák sám svým vystupováním tyto pochybnosti o pravdivosti některých detailů svého života umocňoval. Mnoho detailů z jeho života je tedy značně sporných.

Marta Bednářová napsala dle jeho vyprávění knihu "Z pekla se neutíká" a byl s ním v roce 1999 natočen dokument "Zpověď legionáře", který se stal zahraničním špionem" z cyklu České televize Zpověď

http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Čermák_(odboj%C3%A1%C5%99)
internet

strakapoud · Březen 10, 2016

Tohle bude asi chybka.

V létě 1972 trávil prázdniny v Lukavci u Pelhřimova. Zde při hraní se svými dvěma kamarády objevil v lesíku skupinu židů a lidí, co utekli před totálním nasazením. Jako správný skaut začal se svými kamarády pro tyto lidi shánět šatstvo a potraviny. Taková činnost však na malém městě nezůstala dlouho utajena a ředitel místní školy je udal gestapu.

To by se u Pelhřimova bránili němci docela dlouho.

Aaron Goldstein · Březen 10, 2016

Opraveno....

strakapoud · Březen 10, 2016

Aspoň vidíš, že to čtu

Aaron Goldstein · Březen 11, 2016

11. března 1947

zemřel Viktor Lustig

podvodník, který mimo jiné prodal Eiffelovu věž

Viktor Lustig se narodil 4. ledna 1890 v Hostinném v domku č.p. 56 jako syn hokynáře. Studoval v Drážďanech. Po studiích utekl nejdříve do Paříže a následně do Ameriky. Ovládal dokonale jazyky. Kromě češtiny mluvil plynně anglicky, francouzsky, italsky a německy. Představoval se jako poslední potomek rakouského hraběcího rodu a nechával se titulovat "hrabě".

Jeho první podvod se týkal "strojků na tisk bankovek", který předváděl různě ve společnosti. Po celou dobu demonstrace se rozčiloval, že tisk jedné stodolarové bankovky trvá šest hodin. Klient vycítil možnost bezplatného zisku a koupil strojek za vysokou cenu převyšující až 30 000 dolarů. Během příštích dvanácti hodin strojek "vytiskl" však dvě stodolarové bankovky a potom už z něj vycházeli pouze čisté papírky. Za tu dobu byl však Lustig už daleko. Pouze jednou se podařilo klientovi Lustiga nalézt. Podvedeným klientem byl bankéř a když Lustiga "chytil" tak z něj Lustig ještě vymámil prémii, za to že bude mlčet. Bankéř mu jí zaplatil protože se bál, že naivita s jakou Lustigovi naletěl by podlomila důvěru v jeho banku.

Pak se Lustig živil u karetních stolků luxusních zaoceánských lodí. Byl vynikajícím hráčem všech možných hazardních her a ještě lepším falešným hráčem. Vystřídal asi 20 různých smyšlených jmen.

Jeho nejznámějším kouskem se však stal prodej Eiffelovy věže v roce 1925. Lustiga k této akci inspiroval článek popisující potíže s údržbou Eiffelovy věže a nesmírné náklady s tím spojené. Se svým společníkem, vystupujícím jako jeho osobní sekretář, Američanem Robertem Arthurem Tourbillonem (také známým jako Dan Collins) odjeli do Paříže. Lustig padělal papír náměstka ministra pošt a šesti vytipovaným pařížským obchodníkům se šrotem nabídl účast v konkurzu na prodej Eiffelovy věže. Nutnost prodeje odůvodnil obrovskými náklady pro stát při její údržbě. Obchodníky pozval do hotelu "de Crillon", který patřil k nejluxusnějším v Paříži, na obchodní schůzku a vyzval všechny k podání nabídek obálkovou metodou. Za vítěze si vybral André Poissona, který sice nenabídl nejvíce, ale vypadal nejdůvěřivěji. Netušil však, že ten má doma velmi chytrou a podezíravou ženu. Té se celý obchod příliš nezdál a byla rozhodnuta celý obchod ohlásit. Paradoxně jí uklidnilo, když si nenasytný Lustig řekl za přidělení zakázky o úplatek. To jí přesvědčilo, že jde opravdu o státního úředníka. Lustig odjel do Vídně a čekal až se uklidní rozruch. K jeho překvapení však k žádnému rozruchu nedošlo. Poisson ve strachu před ostudou v obchodních kruzích celou věc ani neohlásil. Tím navnadil Lustiga to zkusit znovu. Po měsíci se tedy Lustig vrací do Paříže a celou akci opakuje. Ovšem ještě před předáním peněz (některé zdroje uvádí, že až po předání) další oběť vše ohlásila na policii a Lustig se svým společníkem musel uprchnout. Policie je však nedopadla.

Vrátil se tedy zpět do Ameriky. A za cíl si nevybral nikoho menšího než samotného Al Caponeho. Nabídl mu obchod s vysokým ziskem za 50 000 dolarů. Lustig tyto peníze na dva měsíce uložil do bezpečnostní schránky. Po dvou měsících kontaktoval Al Caponeho, že se obchod nepovedl a peníze jsou ztraceny. Ale že mu z vlastního vrací jeho vklad 50 000 dolarů. Al Capone byl natolik ohromen "čestností" Lustiga, že mu dal jako odměnu 5000 dolarů.

V roce 1930 se dal do spolku s chemikem z Nebrasky Tomem Shawem. Společně rozjeli výrobu falešných dolarů. Tom Show měl na starosti výrobu, Viktor Lustig distribuci. 10. května 1930 byl Lustig zatčen na základě anonymního telefonátu. Ten prý zařídila jeho milenka Billy May, když odhalila jeho románek s Tomou mladou ženou Marií. Agenti FBI však u něj nenašli nic kompromitujícího. Ovšem v peněžence u něj nalezli klíček, který je nakonec dovedl až k uzamykatelné skříňce na stanici metra Time Square. V ní nalezli 51 000 ve falešných bankovkách a razící desky. Den před soudem se podařilo Lustigovi uprchnout z vazby. Po 27 dnech ho však dopadli v Pittsburghu. U soudu se Lustig přiznal a byl odsouzen k 20 letům vězení. Umístěn byl do Acatrazu. Odseděl si více než 11 let. 9. května 1947 byl převezen se zápalem plic do Zdravotnického zařízení pro vězně ve Springfieldu ve státě Missouri. Zde o dva dny později umírá. Na úmrtním listě se v kolonce povolání skvělo "učeň prodavače".

http://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Lustig
internet

bopanzer · Březen 11, 2016

To byl borec co si v té době dovolil.A kdyby žil v naší době to by dokázal ještě víc věcí

Aaron Goldstein · Březen 11, 2016

V naší době by byl členem vlády....

Lowi · Březen 11, 2016

JJ.... minister hospodárstva.... alebo aspon ekonomický poradca....

Aaron Goldstein · Březen 12, 2016

12. března 1962

zemřel Karel Paleček

zakladatel československých výsadkových jednotek

Narodil se 28. ledna 1896 v Plzni. Vystudoval reálné gymnázium a poté obchodní školu. Po vypuknutí Velké války byl povolán k Pěšímu pluku č. 35 v Plzni. Pod velením plukovníka Johanna Rittera von Mossig odchází s tímto plukem na frontu. V roce 1916 přeběhl a vstoupil do Československého vojska na Rusi. Byl přidělen ke kulometné rotě 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. S touto jednotkou absolvuje bitvu u Zborova a celé sibiřské putování československých legií. V roce 1919 se vrací do vlasti.

Po návratu do vlasti pokračoval ve službě v armádě. Absolvoval důstojnickou školu a v roce 1921 nastoupil u Pěšího pluku 46 dislokovaného v Chomutově. Zde vykonává štábní a zpravodajské funkce. V květnu 1931 je převelen k 2. oddělení (zpravodajskému) hlavního štábu branné moci v Praze jehož přednostou byl brigádní generál Vladimír Chalupa. Zde pracoval jako člen ofenzivní pátrací skupiny zaměřené proti Německu. Poté, co zpravodajská služba získala nezvratné informace o chystaném obsazení republiky nacistickým Německem, využil Paleček nabídku plk. Moravce a v předvečer obazení nacisty opustil Československo 14.března 1939, aby se z Anglie podílel na boji proti okupantům.

V exilu byl nejdříve pověřen řízením pařížské zpravodajské expozitury. Po pádu Francie se přesunul do Anglie, kde začal řídit Zvláštní skupinu D, která prováděla výběr a výcvik budoucích příslušníků paradesantních skupin vysílaných v rámci zvláštních operací do okupovaného Československa.

Na konci války byl pověřen dalším plněním koordinací výsadků materiálů pro odboj v Protektorátu Čechy a Morava ze strany SSSR. Z tohoto důvodu se z Londýna přesunul do osvobozených Košic.

Po válce jako důstojník zpravodajského oddělení HŠ přijímal hlášení přeživších výsadkářů ze zvláštních operací a zároveň připravoval vznik prvních československých výsadkových jednotek, tzv. jednotek dopravovaných vzduchem (JDV). 1. října 1947 byl z nařízení plukovníka generálního štábu Karla Palečka ustaven Pěší prapor 71. "Československých parašutistů" pod velením majora Oldřicha Taláška, a v posádce Stráž pod Ralskem, Výsadkové učiliště jemuž velel legendární kapitán Josef Černota. Ten také na Borečku u Mimoně uvedl v činnost balírnu padáků, kterou řídil nadporučík Vyskočil. Rozkaz o založení výsadkového vojska byl oficiálně přednesen 11. října ve Stráži pod Ralskem. Rozkaz spolusignoval i major Rudolf Krzák, náčelník Palečkova štábu. 15. srpna 1948 je ustanoveno Velitelství výsadkového vojska hlavního štábu a do jeho čela nastupuje Karel Paleček povýšený do hodnosti brigádního generála. Výsadkáři mu přezdívali "táta Palec".

V listopadu 1949 byl zatčen a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k 10 rokům odnětí svobody. Trest si odpykával nejprve na plzeňských Borech a poté v Leopoldově. V roce 1952 byl jeho případ znovu otevřen a Karel Paleček byl v neveřejném procesu zbaven viny a osvobozen.

Zemřel 12. března 1962 po několika těžkých operacích. In memoriam byl Karel Paleček v roce 1992 povýšen do hodnosti generálporučíka.

V roce 2010 natočila Česká televize v cyklu Neznámí hrdinové O Karlu Palečkovi dokument s názvem Pohnuté osudy.

Na jeho počest nese od roku 2006 jméno Karla Palečka 102. průzkumný prapor v Prostějově.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Paleček
internet

Aaron Goldstein · Březen 13, 2016

13. března 1895

se narodil Ervín Maršák

velitel dělostřelecké tvrze Hůrka

účastník odboje

Ervín Maršák se narodil v obci Moravské Bránice. vystudoval vyšší reálku v Praze na Žižkově, kde v roce 1915 maturuje. Poté se hlásí do rakousko - uherské armády jako jednoroční dobrovolník. Zapisuje se u náhradního praporu Pěšího pluku 75 v Jindřichově Hradci. Odsud je odeslán do školy pro důstojníky v záloze u Pěšího pluku 89 v Pezinku. Po absolvování školy se vrací ke svému pluku přímo na ruskou frontu. V hodnodti kadeta je 16. června 1916 zajat. Hlásí se do československých jednotek, ale i tak strávil v zajateckém táboře více než rok. Po přijetí nastupuje do kurzu pro důstojníky a po jeho absolvování je v září 1917 přidělen k 7. střeleckému pluku. Od dubna do června 1918 je pověřen náborem dobrovolníků a poté nastupuje k 1. střeleckému pluku. S ním absolvuje boje v povolží a sibiřskou anabázi. Tehdy se u něj poprvé projevují zdravotní problémy se žaludkem, které ho budou doprovázet celý život. V listopadu 1919 se v hodnosti poručíka stává pobočníkem velitele Hlavního stanu v Irkutsku. 17. června 1920 se vrátil do Prahy.

fotografii Ervína Maršáka se mi nikde nepodařilo dohledat

Do ukončení likvidace Československého vojska na Rusi pracoval do února 1921 v jeho štábu. Poté je převelen k Pěšímu pluku 37 do Levoče. V červenci 1923 nastupuje v Kanceláři legií. Na jaře 1925 se na vlastní žádost vrací do řadové služby u Pěšího pluku 47 v Mladé Boleslavi.Téhož roku absolvuje neúspěšně zkoušky do Vysoké válečné školy. V roce 1926 je ze zdravotních důvodů superarbitrován. Ale nevzdává se, je uznán schopným další služby a je v roce 1927 přidělen k Učilišti pro pěší vojsko v Milovicích a posléze k instrukčnímu praporu. V roce 1932 byl v hodnosti majora převelen k Pěšímu pluku 45 do Chustu. Zde byl zařazen zprvu jako zástupce, později jako velitel praporu. Absolvoval několik kurzů.

1. ledna 1938 je v hodnosti podplukovníka přemístěn k Hraničářskému pluku 6 v Šumperku, kde se stal velitelem IV. praporu s dislokací v Králíkách. Ze zdravotních důvodů v dubnu předal velení majorovi pěchoty Františku Novotnému a podrobil se léčení. Po částečné rekonvalescenci MNO rozhodlo, aby převzal velení V. praporu. 25. června 1938 se podplukovník pěchoty Ervín Maršák ujímá velení a tím se stává velitelem dělostřeleckého srubu Hůrka, ve které byl prapor dislokován.

Vchodový srub K-S 12a dělostřelecké tvrze Hůrka

Hůrka, ale i jméno Berghöhe, Horka a Výšina — tak se říká kopci na severním okraji města Králíky. V rámci opevňovacích prací prováděných zde v letech 1936-1938, tvrz Hůrka (sruby: K — S 10, K — S 11, K — S 12, K — S 12a, K — S 13) spolu s nedalekou izolovanou dělostřeleckou pozorovatelnou (K — S 12b) tvořila stavební podúsek 2./III. — Berghöhe. Stavbu pro čs. armádu realizovala známá pražská firma Dr. Ing. Karel Skorkovský. Výstavbu zahájila 5. srpna 1936, tvrz přišla na téměř 25 mil. předválečných korun. Za tuto částku vznikl jeden z pilířů předválečného opevnění — pět mohutných železobetonových objektů v nejvyšším stupni odolnosti a více než 1,75 km podzemních chodeb a sálů, ukrytých hluboko ve skalním masivu.

Po Mnichovské dohodě nejprve řídil evakuaci tvrze a poté ustoupils praporem do prostoru Litovle a Konice, kde prapor rozpustil. 30. listopadu nastupeuje k Pěšímu pluku 20 v Michalovcích. Zde v březnu 1939, krátce po okupaci Čech a Moravy nacisty, dobrovolně nízí svou pomoc v nadcházející tzv. Malé válce. Z důvodu nedostatku slovenských důstojníků vedl jednu ze slovenských armádních skupin v bojích proti Maďarsku. Po příchodu nových důstojníků je stažen a odeslán zpět do okupované republiky. Formálně je dnem 1. ledna 1940 přeložen do výslužby.

Po návratu do vlasti se Ervín Maršák ihned zapojuje do odbojové činnosti jako člen Obrany Národa. Ve svém pardubickém bydlišti se podílel na získávání a uchovávání zbraní a střeliva. Po první čistce v roce 1942, která postihla celé vedení Obrany Národa se aktivně podílí na vedení místní organizace. Díky zachycení depše odvysílané skupinou Barium Němci a díky dalším konfidentům Gestapa, včetně Karla Čurdy došlo na podzim 1944 k velkému zatýkání. To postihlo i Ervína Maršáka. V listopadu 1944 je ve svém pardubickém bytě zatčen. Po 14 dnech intenzivních výslechů, ve kterých neprozradil žádného ze svých spolupracovníků u něj znovu propukla žaludeční choroba. Zesláblý organismus tentokrát nápor choroby nevydržel a Ervín Maršák 6. prosince 1944 v Pardubicích umírá.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ervín_Maršák
internet

Aaron Goldstein · Březen 14, 2016

14. března 1934

se narodil Eugene Andrew Cernan

americký kosmonaut československého původu,

zatím poslední člověk na měsíci

"Gene" Cernan se narodil v Chicagu ve státě Illinois. Jeho prarodiče Štefan a Anna Čerňanovi v roce 1903 odešli z Vysoké nad Kysucou do Ameriky. Usadili se v Chicagu a v roce 1904 se jim narodil syn Andrew. Ten se v dospělosti oženil s děvčetem českého původu Rozálií Cihlářovou. Spolu měli syna Eugena.

Mládí prožil na předměstích Chicaga Bellwood a Maywood. Po střední škole Proviso East High School jde Eugene Cernan studovat na Purdue University v rámci programu Reserve Officers' Training Corps, kterou absolvoval v roce 1956 s titulem inženýra elektrotechniky a byl povýšen do hodnosti podporučíka námořnictva. Sloužil jako pilot na základně Miramar a na letadlových lodích. V roce 1961 odchází do Monterey do Naval Postgraduate School, kterou absolvoval v roce 1963 a získal titul leteckého inženýra. V říjnu 1963 byl přijat k výcviku do třetí skupiny astronautů vybraných NASA.

Gemini 9A

Eugene Cernan byl jmenován do záložní posádky. Po smrti členů hlavní posádky Elliotta See a Charlese Bassetta při havárii letounu T-38 se Eugene Cernan a Thomas Stafford stávají hlavní posádkou. Loď odstartovala 3. června 1966 z mysu Caneveral na Floridě ve 13:39.33 UTC. Byly provedeny 3 různé přibližovací manévry na pasívním cílovým objektem ATDA. Tento pasívní cílový objekt byl náhradní, protože původní pasívní cílový objekt Agena explodoval při startu. Z tohoto důvodu byl také změněn původní název mise Gemini 9 na Gemini 9A. I tento let však provázely technické obtíže. Přibližovací manévry nebyly zakončeny spojením, protože se neuvolnil kryt spojovacího uzlu. Cernan dále provedl dvouhodinový výstup do kosmického prostoru na sedmimetrovém laně a poté se loď vrátila na Zemi. Přistála na padácích ve vlnách oceánu nedaleko Bahamských ostrovů, 3 km od čekající letadlové lodi USS Wasp, která kosmonauty vylovila. Let trval cca 72 hodin.

Apollo 10

Posádku tvořili Thomas Stafford jako velitel a John Young a Eugene Cernan jako piloti. Loď odstartovala 18. května 1969 v 16:49.00 z rampy 39B ny mysu Caneveral. úUkolem mise byla poslední prověrka všech postupů před přistáním Apolla 11 na měsíci. Po startu se loď dostala na oběžnou dráhu Země a po 1,5 obletu pokračovala k Měsíci. 21. května byla navedena na oběžnou dráhu Měsíce ve výšce cca 111 km nad jeho povrchem. 22. lvětna Stafford a Cernan přestoupili do lunárního modulu. Lunární modul pomocí svých motorů zahájil sestup a ustálil ho na oběžné dráze 14,5 km nad povrchem. Zde kosmonauté provedli prověrku radiolokačního zařízení a snímkovali přistávací oblast. Poté odhodili přistávací stupeň. Lunární modul se dostal do nekontrolované rotace, ale astronautům se povedlo sitaci zvládnout a modul ustálit. Lunární modul se vrátil k Apollu a spojil se s ním. Stafford s Cernanem přestoupili zpět do velitelské sekce a modul byl odeslán na heliocentrickou dráhu. O den později odstartovali k Zemi. 26. května 1969 velitelská sekce dosedla do vln oceánu 6 km od čekající letadlové lodi USS Princeton. Let trval 192 hodin.

Apollo 17

Posádku tvořili Eugene Cernan jako velitel a Ronald Evans a Harrison Schmitt jako piloti. Loď odstartovala 7. prosince 1972 v 05:33.00 UTC z mysu Caneveral. Po dosažení orbitu Měsíce Cernan a Schnitt přestoupili do lunárního modulu Challenger a sestoupili na Měsíc. Přistáli 11. prosince v údolí Taurus - Littrow v měsíčním Moři Jasu (Mare Serenitatis). Posádka strávila na povrchu Měsíce 75 hodin. Během této doby uskutečnila 3 výstupy na povrch Měsíce v celkové době 22 hodin a 4 minuty. Přitom prozkoumala 33,8 km údolí Taurus - Littrow za pomoci lunárního vozítka. Sebrala 110,5 kg měsíční horniny. 14. prosince lunární modul odstartoval z měsíce a spojil se s velitelským modulem. Ronald Evans provedl výstup do kosmického prostoru v délce 1 hodiny a 6 minut, během něhož vyjmul z kamery na vnějším plášti Apolla tři kazety s filmem. Velitelský modul přistál 19. prosince 1972 ve vlnách oceánu poblíž soustroví Samoa, 6,5 km od letadlové lodi USS Ticonderoga. Let trval cca 302 hodin.

Velitel Apolla 17 Eugene "Gene" Cernan byl zatím posledním člověkem na povrchu měsíce. Během mise měl sebou československou vlaječku, kterou později věnoval Astronomickému ústavu AV ČR v Ondřejově.

7. prosince 1972 pořídila posádka Apolla 17 ze vzdálenosti 45 000 km fotografii osvětlené polokoule Země. Fotografii se přezdívá "Modrá skleněnka".

Poprvé navštívil Československo v roce 1974. Návštěva byla neoficiální a představitelé státu se s ním odmítli setkat. Navštívil ale Ondřejovskou hvězdárnu a předal zde československou vlaječku.

Podruhé navštívil Českou republiku 21. října 2001 společně s dalším kosmonautem českého původu Johnem Blahou na pozvání Náčelníka GŠ AČR Jiřího Šedivého. 29. října 2001 podnikl Cernan v doprovodu Vladimíra Remka a popularizátora astronomie Marcela Grüna let vrtulníkem AČR Mi-8S do Bernartic u Milevska. U obce Okrouhlá se vrtulník zřítil. Všichni nehodu ve zdraví přežili.

Potřetí navštívil Cernan Českou republiku v červnu 2008 společně se svou vnučkou.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Eugene_Cernan
internet

Aaron Goldstein · Březen 15, 2016

15. března 1939

začala okupace Čech a Moravy vojsky nacistického Německa

Přesto že se v učebnicích uvádí datum 15. březen, tak tato událost začala už o den dříve. 8. pěší divize doprovázená motorizovaným oddílem SS vstoupila na naše území 14. března 1939 v cca 17:30. Po šesté hodině večerní došlo k jedinému oficiálnímu střetu německé branné moci s československou armádou a to v Místku v boji o Czajankovy kasárna. Na odpor se postavila odloučená 13. rota III. praporu Pěšího pluku 8 "Slezský".

Czajankovy kasárna v roce 1938

Místkem projížděly dvě kolony Němců. První kolona minula Czajankovy kasárna bez problémů, avšak druhá, která měla patrně kasárny zajistit, narazila na odpor. Tato přestřelka mezi Němci a strážnými se brzy rozrostla. Zapojovali se další vojáci. Obraně kasáren velel kapitán Karel Pavlík. Němci nasadili obrněný automobil a protitankové dělo, ale přesto byli odraženi. Po půlhodinovém boji začaly vojákům docházet náboje. Nakonec se od kanceláře velitele praporu podplukovníka Štěpiny ozvalo troubení „Zastavte palbu!“. Karel Štěpina nařídil poručíku Martínkovi, aby vyšel ven s bílým praporem a vyjednával. Následovalo obsazení kasáren a odzbrojení obránců německými vojáky. Po odzbrojení měli být vojáci odvedeni do zajateckého tábora, ale německý velitel se rozhodl důstojníky propustit domů a vojáky odvést do kasáren. Velitel obránců Czajankových kasáren se později připojil k protinacistickému odboji a byl 26. ledna 1943 popraven v koncentračním táboře Mauthausen.

V 18:40 obsadila Moravskou Ostravu Leibstandarte SS Adolf Hitler společně a Sicherheitspolizei ihned začala zatýkat vytipované osoby. Důvodem pro přednostní obsazení Ostravska byl údajně její průmyslový význam, ale také německá obava z eventuálního polského vpádu.

V noci mezi jednou a druhou hodinou po půlnoci se setkal prezident Emil Hácha spolu s ministrem zahraničí Chvalkovským s Hitlerem v Berlíně. Hitler jim oznámil, že téhož dne v 6:00 německá vojska obsadí Čechy a Moravu. Varoval je před odporem ze strany armády, či obyvatelstva. Po té následovaly rozhovory s Göringem a Ribbentropem. Göring vyhrožoval Háchovy, že zničí Prahu nálety. Hácha utrpěl srdeční příhodu a musel ho ošetřit hitlerův osobní lékař Dr. Theo Morell. Krátce před čtvrtou hodinou ranní podepsal Hácha "Prohlášení německé a česko-slovenské vlády". Tím byl dokončen de iure zánik pomnichovské Československé republiky.

Na základě telefonátu Hachy a Chvalkovského z Berlína bylo v 3:15 zahájeno zasedání vlády. Ve 3.35 byl odeslán všem vojskovým tělesům rozkaz zakazující jakýkoliv odpor. Ve 4:30 začal rozhlas vysílat zprávu o chystaném vstupu německých vojsk a výzvu ke klidu.

Ráno překročila hranice 3. skupina armád generála Johannese Blaskowitze s cílem obsadit Čechy a 5. skupina armád generála Lista s cílem obsadit Moravu. Po sedmé hodině jedna z předsunutých jednotek obsadila mělnickou vysílačku a spustila německé vysílání. V 8:35 dorazilily první jednotky do Vysočan. V 9.00 byla obsazena letiště Kbely a Letňany. Zvláštní komando Abwehru obsadilo Hlavní štáb v Dejvicích s cílem získat dokumenty. Ty však byly z popudu náčelníka Hlavního štábu generála Fialy nad ránem zničeny. V 11:00 byl obsazen Pražský hrad.

Pražští fašisté využili příležitosti. Doufali, že převezmou vedení státu. Radola Gajda sestavil tzv. Český národní výbor svatováclavský. Gajda navázal v Praze styk s německým generálem von Gablenzem, kterému se představil jako předseda Českého národního výboru a slibil mu loajalitu a spolupráci. Teprve na zákrok prezidenta Háchy, který vyložil Němcům situaci, že Gajda a jeho výbor nepožívají jeho důvěru, přestali Němci s Českým národním výborem komunikovat.

Po praze se začala objevovat vyhláška pro obyvatelstvo psaná příšernou češtinou. Nadepsána byla "Rozkas pro Obyvatele" a signována "Vrchni Komandant Armadni-Odil 3 Blaskowitz General Pjechoty". Text zněl: Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta německe Armady převzal sem v zemi česke s nešnim dnem celou moc. Hlavni-Quartier Praha, dne 15. Března 1939

Před polednem byla již celá Praha obsazená. Na hradčanech byla rozestavěna děla mířící na město. Veřejné budovy byly střeženy ozbrojenými hlídkami.Pražské policejní ředitelství vydalo na příkaz okupačních úřadů nařízení o zákazu nočního vycházení od 21 do 6 hodin. Zrušena byla večerní představení kin a divadel. V 19:15 dorazil na Pražský hrad Adolf Hitler. Hradní stráž vystřídaly jednotky SS.

Následující den vydal Hitler Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Čeští Němci se tímto stali občany Německa. Češi se stali občany nového Protektorátu. Česko-slovenská vláda byla přejmenována v nezměněném složení na vládu protektorátní, která byla navenek zbavena odpovědnosti za obranu, mezinárodní záležitosti, komunikační a celní služby. Češi byli podřízeni svým vlastním zákonům, pokud tyto zákony nebyly v rozporu s německými. Říšský protektor se sídlem v Praze zajišťoval, že česká vláda jedná v souladu s německými zájmy. Mohl vetovat české zákony a propouštět české ministry. Pravomoci vyhrazené říšskému protektorovi zaručovaly, že veškeré rozhodnutí českých představitelů bude podřízeno libovůli nacistických pánů v Berlíně.
Na krátkou dobu byl zaveden okupační režim. Generál pěchoty Johannes Blaskowitz byl jmenován velitelem Čech, mezi generály Rundstedta, Lista a Bürckela bylo rozděleno velení na Moravě. Vojenskou správu brzy nahradila správa civilní a došlo k odsunu značné části německých jednotek.

Francie prostřednictvím svého ministra zahraničí Bonneta oficiálně oznámila německému velvyslanci v Paříži, že Francouzská vláda považuje okupaci Čech a Moravy za flagrantní porušení mnichovské dohody a neuznává v žádném případě situaci, která se vytvořila německou akcí v Československu“.

Britský premiér Neville Chamberlain se pokoušel prosadit názor, že se vznikem Slovenského státu došlo k zániku ČSR a Velká Británie není povinna garantovat její hranice. Byl však podroben tvrdé kritice ze strany opozičních liberalistů i části vládních konzervativců a Británie se připojila k francouzskému protestu. 16. března obě země stáhly z Německa své velvyslance po protestu proti vzniku samostatného Slovenského státu. Krátce na to se k protestu připojily i USA. Francie vyhlásila pohotovost své armády.

SSSR jako reakci na okupaci vyzval 16. března Velkou Británii a Francii k jednání o smlouvě o vzájemné pomoci, ke které by se mohlo připojit i Polsko a 17. března podal oficiální ostrý protest proti okupaci Čech a Moravy. Po krachu tohoto jednání o systému kolektivní bezpečnosti vůči Hitlerovi a německo-sovětském sbližování, které skončilo uzavřením paktu paktu Ribbentrop-Molotov v létě roku 1939, uznal SSSR již jako německý spojenec zřízení Slovenského státu i Protektorátu Čechy a Morava. Bývalé československé velvyslanectví v Moskvě bylo vyklizeno a předáno velvyslanci Slovenského státu.

Zřízení Protektorátu Čechy a Morava oficiálně uznaly Itálie a Maďarsko, později i SSSR.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Německá_okupace_Čech,_Moravy_a_Slezska
internet

Aaron Goldstein · Březen 16, 2016

16. března 1911

se narodil Josef Mengele

nacistický válečný zločinec

Josef Mengele se narodil Günzburgu. Po maturitě studuje Mengele medicínu na univerzitě v Mnichově, po jejím absolvování pak získává Mengele i titul doktora filozofie u profesora Mollinsona. V roce 1937 je Josef Mengele právě Mollinsonem doporučen na místo asistenta v prestižním Ústavu pro výzkum dědičnosti, biologie a rasové čistoty na univerzitě ve Frankfurtu. Zde pak šestadvacetiletý J. Mengele pracuje v týmu jednoho z předních evropských genetiků, prof. Otomara von Veschuera. V roce 1938 získal doktorát z medicíny (Dr.med.) za diplomovou práci nazvanou „Rodinný výzkum rozštěpu horního rtu, horního patra a dásně“.

V roce 1932 vstupuje do organizace "Stahlhelm, Bund der Frontsoldaten". Po převzetí moci nacisty 1933 se Stahlhelm pod názvem „Nationalsozialistischer Deutscher Frontkämpferbund“ stal součástí SA jako – „SA-Reserve I“. V roce 1937 vstupuje Josef Mengele do NSDAP a o rok později do řad SS. V roce 1939 se pak žení a v roce 1940 odchází pracovně do Polska, kde zkoumá rasovou vhodnost Poláků. V roce 1941 se pak dostává na Ukrajinu, v následujícím roce je raněn a vyznamenán Železným křížem první třídy. V roce 1943 nastupuje Josef Mengele do koncentračního tábora v Osvětimi.

V Osvětimi se Josef Mengele zabývá „vědou o dvojčatech“ a problematikou změn pigmentace vlasů a očí. Své pokusy provádí, jak sám říká, na „živém materiálu“ – na živých, převážně židovských, dvojčatech.
Kromě pochybných výzkumů se Josef Mengele v Osvětimi aktivně účastní selekce vězňů posílaných do plynu, podílí se na sterilizaci židovských žen a je známo i mnoho případů, kdy se dopouští zvěrstev toho nejhrubšího zrna.

Medicínský Blok 10 v Osvětimi, kde Josef Mengele prováděl své pokusy na lidech

Po skončení druhé světové války začíná pro Mengeleho život válečného zločince na útěku. Těsně po skončení války sice padá do zajetí a krátce pobývá ve dvou amerických zajateckých táborech, ale vydává se za řadového vojáka wehrmachtu, ale protože není, jako ostatní příslušníci SS tetován, je brzy, v létě 1945, propuštěn na svobodu. Po propuštění žije Josef Mengele jako Josef Memling na zemědělské usedlosti v americké okupační zóně. Po čtyřech letech se pak Josef Mengele rozhodne Německo opustit – do Itálie se dostává za pomoci sítě ODESSA, tzv. „klášterní cestou“, v níž nejdůležitější roli hrají františkáni. Z Itálie pak Mengele odjíždí do Argentiny.

V Argentině, v Buenos Aires, si Josef Mengele otevírá lékařskou praxi (jako Friedrich Edler von Breitenbach). Brzy se zabydluje a navazuje styky s několika dalšími prominentními nacisty, kteří zde našly azyl – setkává se několikrát i s A. Eichmannem, se kterým se ale nikdy příliš nesblíží. V této době se západoněmecké úřady pokoušejí Mengeleho zajmout a postavit přes soud. Dne 5. července 1959 na něj freiburský prokurátor vydává zatykač, načež Bonn žádá Argentinu o vydání. Neúspěšně.

Fotografie z roku 1956, kterou používal Mengele na svých falešných dokladech v Argentině

Josef Mengele mezitím prchá do Paraguaye, kde pak s pomocí svých přátel, především barona von Ekstein, žádá o paraguayské občanství, která se mu 27. listopadu 1959 podaří získat. V červnu 1960 je na Mengeleho v Argentině vydán zatykač – opět ale pozdě, Josef Mengele již touto dobou žije v Brazílii. Ani v Brazílii se ale Josef Mengele necítí v bezpečí a po nějaké době se objevuje v Egyptě. Zde mají Němci pracují pro prezidenta Násira poměrně slušnou pověst. Nicméně Mengele není v Egyptě vítán. Německá komunita vedená bývalým obersturmbannführerem Schwarzem pro něj tedy najímá jachtu a odváží ho i s jeho ženou na malý řecký ostrov Kythnos. Toto řešení je ale jen dočasné, zvláště, když se o pobytu Mengeleho na Kythnu dozvídá Wiesenthal.

Mengele tedy opět musí prchat – jeho další stopu lze nalézt v latinské Americe, kde ho ukrývá mocná organizace bagallerů, jimž Josef Mengele za osobní bezpečnost poskytl část svého kapitálu. Nějaký čas se Josef Mengele ukrývá na pašerácké základně Itapua na řece Paraná v Paraguayi. Údajně zde žije s falešným argentinským pasem na jméno Alfredo Mayen.
V následujících letech se stárnoucí Mengele pohybuje střídavě mezi Paraguaí, Argentinou a Brazílií. Za Pinochetova režimu prý údajně navštěvuje německou kolonii Dignidad v Chile.

7. února 1979, během dovolené s rakouskými přáteli v brazilském letovisku Bertioga, je pak Josef Mengele při koupání v moři stižen záchvatem mrtvice, který nepřežije. Je pohřben na hřbitově v brazilském Embu jako Wolfganga Bernarda, tj. pod jménem jednoho z jeho prvních ochránců. Rodina zveřejňuje jeho smrt až v roce 1985, kdy snahy po jeho dopadení opět dosahují jednoho ze svých vrcholů.

6. června 1985 jsou pak ostatky muže pohřbeného v Embu exhumovány. V roce 1992 pak genová analýza jednoznačně prokazuje, že se jedná opravdu o mrtvého Josefa Mengeleho. Josef Mengele je prohlášen státním úřadem ve Frankfurtu oficiálně za mrtvého.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Mengele
internet

Aaron Goldstein · Březen 18, 2016

17. března 1834

se narodil Gottlieb Wilhelm Daimler

konstruktér a vynálezce

Gottlieb Daimler se narodil ve vesničce Schorndorf v tehdejším Württemberském království. Navštěvoval slavnou latinskou školu ve svém rodišti, později přešel na uměleckou. Následně se vyučil zbrojířem u J. C. Wilkeho a poté vystřídal řadu zaměstnání u strojírenských firem.

Začínal jako prostý dělník v továrně na výrobu lokomotiv v Graffenstadenu, odsud odešel dále studovat na polytechniku do Stuttgartu. Po studiích se vrátil, ale začátkem šedesátých let 19. století odešel do Anglie. V roce 1863 nastoupil do Bruderhausu v Reutlingenu. Tam potkal slečnu Emmu Pauline Kurz, která se o čtyři roky později stala jeho první ženou.

1. července 1872, začal pracovat pro výrobce motorů Deutz (firma bývá také nazývána Otto und Langen dle svých zakladatelů Nikolause Augusta Otta a Gustava Langena). Tam právě s pomocí svého dlouholetého kolegy a spolupracovníka Maybacha vyvíjel nový čtyřdobý plynový agregát, značně menší než původní Ottův. I když byl motor úspěšný, Daimlerova vize pohonné jednotky tak malé, aby mohla být zamontována do bicyklu či kočáru, se nesetkal u Otta s pochopením, a tak se oba vynálezci po deseti letech rozešli.

Daimler se s Maybachem v zahradním domku vedle rodinné vily v Bad Cannstattu u Stuttgartu pustil do vývoje nového agregátu. Oba si byli dobře vědomi toho, že Ottův patent DRP 532 je stále platný. Ovšem Ottův motor měl tzv. vrstvené plnění válce a pomalé spalování směsi při velmi nízkých otáčkách, zatímco výše jmenovaní pracovali na jednotce s s výbušným vznícením a rychlým spalováním směsi, tedy rychloběžném motoru. Problém se zapalováním Maybach vyřešil pomocí žárové trubičky, vynálezu Angličana Watsona. První verze s objemem pouhých 100 cm3 a výkonem jen 0,25 k (0,184 kW) byla sice slabá, ale bez problémů fungovala a točila až 600 otáček za minutu, trojnásobek původního Ottova agregátu! Pánové si samozřejmě svůj vynález nechali patentovat, a to 16. prosince 1883 pod číslem DRP 28022.

Ihned začali pracovat na ještě dokonalejším stroji. Za ten 3. dubna 1885 obdrželi německý císařský patent číslo DRP 34926. Jednalo se vzduchem chlazený svislý jednoválec, který dostal přezdívku Dědečkovy hodiny. Byl opět o něco menší než původní motor a byl tedy dokonale vhodný k použití ve vozidlech. Poprvé se u něj objevil plovákový karburátor, který navrhl Maybach. Sací ventil byl ovládán automaticky, sání pístu otevíralo vstup směsi do válce, mechanické ovládání výfukového ventilu bylo Daimlerovým vynálezem. První skutečně rychloběžný motor s maximálně sedmi sty otáčkami za minutu dával z objemu 264 cm3 výkon celé poloviny koně. Daimler jej ještě téhož roku zamontoval do dřevěného dvoukolového kostitřasu s pomocnými kolečky po stranách. První motocykl byl na světě. Průkopnickými motorkáři se stali Daimlerovi synové Adolf a Paul. První z nich ujel 3 kilometry, druhý 10. listopadu 1885 dokonce 9,5 kilometru.

Daimlerův Reitwagen z roku 1885

Zdokonalený motor, vzduchem chlazený svislý jednoválec 0,46 litru o výkonu asi 1,5 k (1,1 kW) zabudoval Daimler v létě roku 1886 do samohybného kočáru, a tak vznikl jeho první automobil, který se pohyboval rychlostí až 16 km/h. Byl zároveň prvním čtyřkolovým vozidlem na světě poháněným benzinovým motorem. Nutno ovšem dodat, že oproti Benzově tříkolce byl jen motorizovaným kočárem, který vyrobila firma Wilhelm Wimpff & syn ve Stuttgartu. Agregát byl umístěn ve středu vozidla před zadním sedadlem, o rok později byl překonstruován na vodní chlazení. Jednou ze zásadních novinek v automobilové konstrukci obecně bylo převodné ústrojí tohoto vozu. V závislosti na zvoleném převodu ovládala řemenice motoru disky různých velikostí na hřídeli. Síla motoru byla přenášena na převody zadních kolech pomocí ozubených koleček na obou stranách. Kočár postrádal diferenciál, ten nahrazovaly kluzné spojky po stranách hřídele. Tento vůz poháněný neviditelným zdrojem energie bezesporu znamenal počátek revoluce v dopravě. Úřední povolení k jízdě na veřejných komunikacích, tedy jakýsi řidičský průkaz, dostal Daimler 17. července 1888.

Daimlerův Motorwagen z roku 1886

Svůj malý motor zamontovali oba konstruktéři v roce 1886 i do člunu. To bezesporu svědčí o univerzálnosti jejich vynálezu. O rok později koupil Daimler opuštěné tovární budovy a pozemky na vrchu Seelberg a s 23 zaměstnanci rozjíždí sériovou výrobu. V roce 1889 vzniká Stahlradwagen, tedy vůz s ocelovými koly a s vidlicovým dvouválcem s úhlem rozevření 17 stupňů. Ten dával zhruba 1,5 kW (2 k) při 600 min-1 a existoval ve dvou variantách – s objemy 565 a 920 cm3. Podvozek tvořil rám z ocelových trubek, které současně sloužily jako chladič. Ten vyrobila firma Neckarsulmer Fahrrad Werke, pozdější NSU. Kola nebyla odpružena a byla opatřena plnopryžovými obručemi. Vůz byl veřejnosti poprvé představen na výstavě v Paříži v roce 1889. Zůstal poté ve Francii, kde jeho motor zaujal jak Armanda Peugeota, tak i René Panharda a Emile Levassora. Jejich automobilky později zahájily licenční výrobu těchto pohonných jednotek pro své vozy. Německé motory pak vítězily ve francouzských vozech v prvních závodech mezi městy.

Daimlerův Stahlradwagen z roku 1889

Daimlerova první žena Emma umírá 28. července 1889. O více než rok později, 20. listopadu 1890 zakládají Daimler spolu s Maybachem a finančníky Maxem von Duttenhoferem a Karlem Lorenzem Daimler-Motoren-Gesellschaft a zahajují sériovou výrobu motorových vozů. Maybach ovšem 11. května 1891 odešel. DMG rostla, počet zaměstnanců se zvýšil zakrátko na 163, toto množství dělníků však nebylo tehdy možné rychle a kvalifikovaně zaučit. A navíc nový šéfkonstruktér Max Schrödter na tom nebyl se znalostí spalovacích motorů zrovna nejlépe. Prodeje klesly a společnost se ocitla ve ztrátě. Daimler tedy uzavřel tajnou smlouvu s Maybachem. Pronajal část hotelu Hermann v Bad Cannstattu, proměnil ji na konstruktérskou kancelář a Maybach zde vyvinul vůz s řemenovým převodem (Riemenwagen), dvouválce a čtyřválce Phoenix a rozprašovací karburátor.

Daimlerův Riemenwagen z roku 1894

V březnu 1893 byl ovšem Daimler odvolán z pozice technického ředitele. Von Duttenhofer a Lorenz si vypůjčili značnou částku peněz, aniž by již pouhého akcionáře a člena dozorčí rady informovali. Peníze nebyli schopni splácet a tak žádali, aby jim Daimler odprodal zbytek svých akcií. Daimler, než aby byl spojován s krachující firmou, tak učinil a 10. října 1894 ji opustil. Mezitím se stačil podruhé oženit, 8. července 1893 si vzal Linu Hartmann. Jeho bývalá továrna se z nejhoršího dostala prodejem práv na výrobu motorů do Velké Británie. Koupil je jistý Frederick Richard Simms, který je následně prodal H. J. Lawsonovi a v roce 1896 vznikl britský Daimler. Díky této transakci se Daimlerovi, Wilhelmu Maybachovi a Karlu Linckovi (další blízký Daimlerův spolupracovník, který se staral o obchod) podařilo získat zpět jejich vliv v DMG. Gottlieb Daimler umírá 6. března 1900 v Cannstattu u Stuttgartu.

http://de.wikipedia.org/wiki/Gottlieb_Daimler
internet

Aaron Goldstein · Březen 18, 2016

18. března 1858

se narodil Rudolf Diesel

německý vynálezce

Rudolf Diesel se narodil v Paříži, ale většinu svého života strávil v Německu a vystudoval německé technické školy.

V roce 1870 vypukla prusko-francouzská válka. Dieselovi jako bavorští občané, jejichž vlast podpořila Prusko, museli koncem léta opustit Francii. Zatímco rodiče odjeli do Londýna, dvanáctiletý syn zamířil na opačnou stranu, ke strýci do Augsburgu. Začal studovat průmyslovou školu a díky prospěchu získal stipendium na mnichovské Technické univerzitě, kterou absolvoval roku 1880.

Jako jeden z nejlepších studentů získal místo u Carla von Lindeho, průkopníka chladících zařízení. V té době už měl Diesel v hlavě myšlenku na motor účinnější než tehdy už běžný zážehový.Patent na svůj motor dostal Diesel v roce 1892, cesta k funkčnímu stroji ale byla ještě dlouhá. Prototyp ze srpna 1893 poháněl uhelný mour, až v další fázi se palivem stal petrolej. V roce 1897 už měl Diesel připravený motor, který jako palivo mohl používat naftu či olej z burských ořechů.

Dieselův motor z roku 1897

Na přelomu století byly vznětové motory příliš velké a těžké a použití v automobilech bylo ještě daleko. Díky nízké spotřebě se ale poměrně rychle uplatnily na železnici i na moři. Už počátkem století se objevily první menší lodě, roku 1911 pak byla v Kodani spuštěna na vodu zaoceánská loď Selandia se dvěma čtyřtaktními Dieselovými motory. Nová pohonná jednotka také výrazně přispěla ke vzniku skutečně účinných ponorek.

Rudolf Diesel se po několika letech blahobytu ocitl na pokraji bankrotu, o většinu peněz přišel kvůli špatným investicím do nemovitostí i hráčské vášni. V září 1913 se vydal z Antverp na cestu do Anglie, kam ale nikdy nedoplul. V noci z 29. na 30. září 1913 zmizel z paluby lodi Dresden a dodnes se spekuluje, zda to byla sebevražda, vražda či nešťastná náhoda.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Diesel
internet

Aaron Goldstein · Březen 19, 2016

19. března 1922

se narodil Hiró Onoda

japonský voják bojující až do roku 1974

Ve dvaceti letech narukoval do armády, kde absolvoval výcvik pro členy přepadových oddílů "Futamata". Jako mladý podporučík speciálních jednotek byl na malém ostrově Lubang (třicet krát deset kilometrů) střežícím vstup do Manilského zálivu vysazen na počátku roku 1945 s jasným rozkazem: pokud Američané ostrov obsadí, má vyhodit do povětří molo u přístaviště a letiště. Pak má čekat, až se císařská armáda zase vrátí, a při invazi škodit Američanům v týlu. Když Američané ostrov obsadili, pár vojáků pod vedením Onody se skrylo ve vnitrozemí. Nakonec zbyli jen čtyři, ale jeden z nich to v roce 1949 vzdal a nechal se zajmout.

O tom, že válka skončila, se Onoda poprvé dozvěděl v říjnu 1945 z letáku, které Američané shazovali z letadel, jelikož se v džunglích jihovýchodní Asie takto skrývaly tisíce Japonců. Onoda text "zpravodajsky" vyhodnotil a rozhodl se, že je to jen naivní trik nepřítele. Stejně si poradil s letákem shozeným o pár měsíců později, přestože ho podepsal nejslavnější japonský generál Jamašita. Onoda se svými vojáky text pečlivě prozkoumal, ovšem podle toho, čemu už dopředu věřili a o čem nepochybovali. Jakákoliv odchylka od normálu, jak si ho představovali, pro ně byla důkazem, že jde o falešnou hru. Například v letáku se uvádělo, že při kapitulaci "budou jednotky pochodovat ve vyrovnaném a spořádaném tvaru". Ale Onodovi vrtalo hlavou: proč ve spořádaném tvaru? Když mají jít vyrovnáni, jsou přece automaticky i spořádaní. A usoudil, že je to lest.

Poté, co se vzdal v roce 1949 jeden voják z Onodovi skupiny, se Filipínci a Japonci se od něj dozvěděli jména zbylých tří vojáků. Na ostrov přijeli bratři Onody a ještě jednoho z jeho trojice. Z megafonů volali, že už je opravdu konec války. Onoda začal v té chvíli Američany obdivovat, že dokonce sehnali imitátory, kteří se perfektně naučili napodobit hlas jeho bratra. Ovšem celý pokus byl dokonce kontraproduktivní. Onoda dospěl k závěru, že když si s ním Američané dávají tolik práce, je jeho pozice strategicky důležitá pro další průběh války. A tak bylo zásadní vytrvat. To, že se válka vleče tak dlouho, ho nijak nepřekvapovalo, protože v armádě jim tvrdili, že se potáhne sto let.

Někdy v roce 1950 se Onoda rozhodl, že se nesmí jen zaměřit na skrývání, ale že je třeba "rozvíjet diverzní boj". To znamenalo, že pálil vesničanům právě sklizenou rýži. A každý člověk, jenž vstoupil na území, o němž se rozhodl, že ho jménem japonské armády ovládá, byl považován za nepřítele, protože by to mohl být zvěd převlečený za domorodce. Protože se pokaždé, když na někoho Japonci vystřelili, objevila pátrací výprava policistů, která je měla dopadnout, považoval to Onoda za potvrzení své úvahy, že všichni domorodci jsou špehové v převleku, kteří na ně byli nasazeni.

Aby je Filipínci a Japonci přesvědčili, nechávali jim v džungli pravidelně japonské noviny, z nichž měli pochopit, že je dávno mír. Onoda však znovu usoudil, že to je ďábelský trik Američanů, aby ho přiměli ke kapitulaci. Podle něj to byly normální japonské noviny, do nichž nepřítel nějakým záhadným způsobem později lstivě dodal zprávy, které je měly zmást. Totéž si řekl, když vesničanům ukradl tranzistorové rádio. Slyšel v něm japonské zprávy, mohl poslouchat i britskou BBC, dozvěděl se například o olympiádě v Tokiu, ale všechno to podle něj zinscenovaly USA, aby ho touto zpravodajskou hrou vylákaly.

Na ostrov přijel i Onodův starý otec, taky tam dorazila skupina jeho spolužáků ze základní i střední školy. Nic ho nepřesvědčilo, všechno byl trik - anebo si jejich volání a dopisy vyložil tak, že mu jejich prostřednictvím japonská tajná služba Američanům přímo před očima předává vzkaz, že má ještě vytrvat. Nakonec zůstal Onoda sám, protože byli oba jeho vojáci zastřeleni. V roce 1954 padl při přestřelce s filipínskými vojáky desátník Šimada, v roce 1972 zastřelila policie vojína Kozuku, který se v rámci záškodnických guerillových akcí vydal s Onodou pálit úrodu rýže venkovanů.

Zvrat nastal až v roce 1974, kdy Onodu v džungli objevil jeden mladý Japonec jménem Norio Suzuki. Byl to nedostudovaný vysokoškolák, který už pět let jezdil po světě a dal si kromě jiného za cíl "vidět Onodu, pandu a Yettiho". Strávil s ním dva dny, pořídil společnou fotku, a když viděl, že mu Onoda pořád nevěří, že válka dávno skončila, položil mu jednoduchou otázku. Co by vás přesvědčilo a co by se muselo stát, abyste toho nechal? Onoda řekl, že by musel osobně přijít jeho velitel major Taniguči, aby mu vydal rozkaz skončit akci. V Japonsku vypuklo pátrání po někdejším majorovi a pak ho našli. Pracoval jako knihkupec. Oblékli ho do staré uniformy a dovezli na ostrov. A tím pro Hiró Onodu konečně skončila válka.

Během doby, kdy se skrývala v džungli, Onodova skupina zabila asi třicet Filipínců, policistů i civilistů. Vzhledem k okolnostem mu ale filipínský prezident Ferdinand Marcos udělil milost.

Onoda se vrátil do Japonska jako hrdina a napsal knihu, která vyšla i v češtině. Jmenuje se "Moje třicetiletá válka".

http://cs.wikipedia.org/wiki/Hiró_Onoda
internet

Aaron Goldstein · Březen 20, 2016

20. března 1995

došlo v Tokijském metru k teroristickému útoku sarinem

V červenci v roce 1984 byla založena japonská náboženská sekta – Nejvyšší pravda Óm (Óm šinrikjó), v čele s Šoko Asaharou. Ve svém učení Asahara předpověděl konec světa.Když se však jeho předpověď nenaplnila, dohodli se předáci sekty v čele s Asaharou přivodit konec světa sami. Rozhodli se, že zaútočí na tokijské metro nervově paralytickou otravnou látkou sarin. Účinnost sarinu si teroristé vyzkoušeli ve městě Macumoto v červnu 1994. Vybraná skupina sekty zaparkovala auta na jednom sídlišti, nejprve si oblékli ochranné oděvy a aplikovali si navzájem injekce antidota (atropin společně s pralidoximem), poté vypustili sarin a rychle odjeli. Celkem bylo usmrceno 7 osob a 59 osob vážně zasaženo. Lékaři ošetřili více než 500 pacientů. Ukázalo se, že sarinový test naplnil představy teroristů, a tak se sekta pustila do dalšího útoku. Výrobci sarinu věděli, že jejich produkt obsahuje řadu nečistot a obavy sdělili Asaharovi, ten však použití nečistého sarinu schválil. Nevědomky tak „zachránil“ tisíce lidských životů. Podle odborníků se v tokijském metru jednalo asi o 30 % sarin, který teroristé naplnili do 11 připravených pečlivě zabalených igelitových sáčků.

Vůdce sekty Šoko Asahara

Útok nastal 20. března 1995 v 8:00 hodin ráno během ranní dopravní špičky. Tokijský podzemní systém transportuje miliony cestujících denně. Během dopravní špičky jsou vlaky často tak přeplněné, že je nemožné se v nich pohybovat. Celkem bylo vybráno pět spolehlivých mužů, kteří měli útok spáchat. Vybrali si tři hlavní tepny tokijského metra. Dvě hodiny před útokem užili pilulky s protilátkou. Byli vybaveni rouškou přes pusu (v Japonsku běžné v období chřipek), deštníky s ostrými hroty na konci a jedenácti balíčky sarinu. Metro bylo tak přeplněné, že si nikdo z cestujících nevšiml ničeho podezřelého. Útok spočíval v tom, že teroristé propíchli balíčky obsahující sarin ostrými hroty deštníků a na nejbližší zastávce vystoupili. Všech pět mužů bylo domluveno, že balíčky propíchnou přesně v 8:00 hodin na všech třech hlavních tepnách metra, aby byl účinek co největší. Následně se sarin rozšířil do 15 linek metra.

Tento způsob užití nebyl příliš „efektivní“, sarin je za normálních podmínek kapalina, která se vypařuje, a právě páry sarinu byly v převážné většině příčinou inhalačních otrav cestujících v metru. Kromě toho je nutno zdůraznit, že v tokijském metru nečistý sarin velmi zapáchal a varoval tímto svým nápadným projevem možné potencionálně zasažené osoby. Pokud by byl sarin použit ve formě aerosolu a v čisté formě, tak by měl útok nedozírné následky a smrtelné oběti by se počítali v řádech tisíců.

Transport pacientů při tak velkém počtu postižených osob nebylo možné zvládnout sanitními vozy. Kupodivu taxislužba zvládla převoz většího počtu postižených než určené vozy záchranné služby. Byl zde nefunkční komunikační systém
mezi záchranáři a dispečinkem, což zpomalovalo přesun osob do nemocnice (některé byly už přeplněné).

Chemický útok v tokijském metru zabil 12 osob, zranil více než 1000 osob (z toho bylo 17 v kritickém stavu, 37 vážně zdravotně postiženo a 984 bylo poškozeno jen lehce). K nemocničnímu ošetření bylo dopraveno celkem 4460 útokem zasažených osob.

I když se k činu nikdo nepřihlásil, stopy směřovaly k náboženské sektě Óm šinrikjó. Policie v následujících týdnech prohledala její sídla, kde našla tuny chemikálií potřebných k výrobě sarinu, části střelných zbraní a důkazy o vývoji biologických zbraní. V přímém přenosu byl 16. května 1995 zatčen i poloslepý guru sekty Šókó Asahara, který byl obviněn z teroristických útoků, vražd a dalších zločinů. V roce 2004 si 13 hlavních organizátorů včetně Asahary vyslechlo trest smrti, všichni se ale odvolali. Rozsudky byly odvolacími soudy potvrzeny, ale dosud nebyly vykonány.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Útok_sarinem_v_tokijském_metru
internet

Aaron Goldstein · Březen 21, 2016

21 března 1942

zahynul v přestřelce s Gestapem

štábní kapitán Václav Morávek

Václav Morávek se narodil 8. srpna 1904 v Kolíně. Vystudoval reálné gymnázium, kde v roce 1923 maturoval. 28. srpna 1923 se dobrovolně hlásí u odvodu a 1. řína nastupuje u Pěšího pluku 42 v Terezíně. Hned 5. října 1923 ovšem odchází jako frekventant do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. 15. srpna 1925 byl z akademie slavnostně vyřazen a jmenován poručíkem dělostřelectva. Nastupuje k dělostřeleckému pluku 107, kde po vystudování aplikační školy dělostřelectva nastoupil do funkce velitele čety u 1. baterie. Již v únoru 1927 byl Morávek zařazen do kurzu jezdeckého učiliště. V červenci 1927 byl přemístěn jako velitel spřežení ke 4. baterii, kde sloužil až do dubna 1929. Poté byl převelen ke 2. baterii, kde se stal velitelem remontního oddělení a byl povýšen na nadporučíka. V říjnu 1935 byl Morávek povýšen do hodnosti kapitána a přeložen do funkce velitele remontní baterie č. 7, určené k výcviku koní. V roce 1938 pak absolvoval dělostřelecký kurz v obci Plavecké Podhradie a byl povýšen nad štábního kapitána. 23. září 1938 po vyhlášení všeobecné mobilizace a branná pohotovosti, je Dělostřelecký pluk 107 vyveden do úseku Králíky-Albrechtice v rámci struktur IV. Sboru. Morávek se stal velitelem remontní baterie 105. Po Mnichovské dohodě se Morávek se svou jednotkou stahuje do Olomouce.

Po obsazení Čech a Moravy nacisty je 21. března 1939 vyřazen z armády. Morávek se vrací domů do Kolína. Vojenská rozdělovací komise zaměstnává jako vrchního aktuárského tajemníka na Úřadu práce. Podává žádost o přeložení do Českého Brodu. Na přelomu května a června se hlásí Morávek v kolínské pobočce odbojové organizace Obrana Národa, kam byl doporučen z pražského ústření organizace. V srpnu 1939 byla kolínská organizace Obrany Národa rámcově dobudována a Morávek se přesunul do Prahy, kde se zapojil do buňky Balabána a Mašína v roli Balabánovy spojky. Vzniklo tak trio Mašín - Balabán - Morávek, později známé jako "Tři králové". Skupina shromažďovala řadu informací ze všech sfér života protektorátu, které vyhodnocovala a odesílala do zahraničí. Na jaře 1940 byl nucen přejít do ilegality, neboť se mu na stopu dostalo Gestapo. Od konce jara 1940 se na žádost plukovníka Františka Moravce, přednosty II. odboru MNO v Londýně stal kontaktní spojkou exilu na rezidenta Abwehru Paula Thümmela, známého jako agent A-54. Koncem roku společně s Mašínem vytvořily další spojení s exilem prostřednictvím vysílačky Sparta II. Na jaře 1941 se Gestapu podařilo skupinu Tří králů skoro celou zlikvidovat. V dubnu byl zatčen Balabán. V květnu byl potom zatčen Mašín, když kryl ústup svých spolubojovníků Peltána a Morávka z obklíčeného bytu v Nuslích. Ti z bytu uprchli po drátu antény vyhozené z okna. Při tomto sestupu si Peltán narazil obě nohy a Morávek uřízl levý ukazovák. Přes zatčení spolupracovníků se mu dařilo udržet v chodu ilegální vysílačku a udržoval i spojení s Thümmelem. S příchodem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, se situace ještě vyostřuje a smyčka okolo Morávka povážlivě stahuje. V noci 19. prosince 1941 vtrhne do Morávkova úkrytu, v v garsoniéře manželů Schmiedlových v Karlově ulici č.25, devítičlenná skupina Gestapa vedená inspektorem Dittmarem Bingelem. Morávkovi se podařilo se z přesily prostřílet, přičemž zabil nebo zranil šest příslušníků Gestapa. Sám vyvázl s lehkým škrábnutím na stehně.

21. března se měl Morávek s Thümmelem setkat poblíž Ořechovky. Vydal se tam společně s rotmistrem Václavem Řehákem. Průběh zatčení a Morávkovy smrti nebyl dosud úplně objasněn. Podle jedné z verzí Řehák, který šel napřed, byl dopaden agenty gestapa. Část agentů gestapa zůstala v úkrytu a Morávek tedy nabyl dojmu, že na gestapáky stačí a s pistolemi v rukou se vydal svému spolupracovníkovi na pomoc. Vzápětí se však z úkrytů vyhrnul zbytek gestapáků. Morávek se dal na útěk. Během útěku od místa setkání k topolům u Prašného mostu, kde padl mrtev, vypálil asi 50 ran a poranil blíže neurčený počet pronásledovatelů. Dnešní historici se kloní k tomu, že Václavu Morávkovi zasadili smrtelnou kulku do hlavy příslušníci gestapa, ačkoliv měli při akcích vždy rozkaz, dostat podezřelé živé. Morávek zemřel poblíž Prašného mostu.

Pomník na místě smrti Václava Morávka

V roce 1945 byl povýšen do hodnosti podplukovníka dělostřelectva in memoriam. 8. května 2005 byl povýšen do hodnosti brigádního generála in memoriam

http://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Morávek
internet

Aaron Goldstein · Březen 22, 2016

22. března 1961

zemřel Fjodor Isidorovič Kuzněcov

sovětský generál

Narodil se 29. září 1898 ve vesnic Balbječino (dnešní Bělorusko). Vychodil základní školu a poté zemědělské učiliště, které ukončil v roce 1915. Vstupuje do ruské armády a odchází studovat Školu praporčíků 2. armády na západní frontě. Po jejím absolvování je zařazen jako velitel čety, později jako velitel oddílu pěšího průzkumu. V roce 1918 vstupuje do Rudé armády jako velitel střelecké roty. Účastní se Polsko - Sovětské války a stává se velitelem praporu. Po jejím ukončení bojoval na území Běloruska proti partyzánskému hnutí, které vzniklo jako reakce na rozbití Běloruské lidové republiky a výsledek Polsko - Sovětské války.

V srpnu 1922 se stává velitelem 24. střeleckého pluku 8. střelecké divize Běloruského vojenského okruhu. V srpnu 1926 je převelen do Moskvy a stává se velitelem 18. střeleckého pluku 6. střelecké divize Moskevského vojenského okruhu. V dubnu 1930 odchází do Moskevské pěchotní školy jako náčelník učebního oddílu. V září 1931 se stává náčelníkem štábu a v říjnu 1932 přebírá velení celé školy. Krátce působí jako velitel pěchotní školy v Tambově. V květnu 1935 nastupuje na Frunzeho vojenskou akademii, kde se stává vedoucím katedry všeobecné taktiky a postupně další vedoucí funkce na této katedře.

V červenci 1938 je jmenován zástupcem velitele vojsk Běloruského zvláštního vojenského okruhu. Ten je v listopadu 1939 přetransformován na Běloruský front a účastní se Zimní války. V červenci 1940 se vrací do Moskvy a stává se velitelem Akademie generálního štábu. 18. srpna 1940 se stává velitelem vojsk Severokavkazkého vojenského okruhu a 18. prosince 1940 pak velitelem vojsk Pobaltského zvláštního vojenského okruhu.

Kuzněcov jako velitel Akademie generálního štábu

22. června 1941 se po napadení SSSR stává na krátko velitelem Severozápadního frontu, ale protože nezadržel německý nápor, tak je odvolán. A nyní to šlo v rychlém sledu. necelý měsíc velel 21. armádě, 14 dní Střednímu frontu, 3 měsíce 51. samostatné armádě. Na měsíc se stává náčelníkem štábu 28. armády a na další měsíc zástupcem velitele Západního frontu. Od ledna do dubna 1942 velí 61. armádě a poté je definitivně stažen z první linie. V dubnu 1942 se opět stává velitelem Akademie generálního štábu. V srpnu 1943 je jmenován zástupcem velitele Volchovského frontu, v únoru 1944 zástupcem velitele Karelského frontu. V únoru 1945 se stává velitelem vojsk Uralského vojenského okruhu.

V únoru 1948 odchází ze zdravotních důvodů do výslužby v hodnosti generálplukovníka. 22. března 1961 v Moskvě umírá.

Poznámka: Kuzněcov je vcelku frekventované příjmení. Je tedy vždy nutné dávat pozor o jakém Kuzněcovovi je řeč...
Jen namátkou:
Fjodor Isidorovič Kuzněcov - sovětský generál (o tomto dnes píšu)
Michail Vasiljevič Kuzněcov – sovětský letec, generál
Nikolaj Dmitrijevič Kuzněcov – sovětský konstruktér leteckých a raketových motorů
Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov – sovětský námořník, admirál a lidový komisař námořnictva (po tomto Kuzněcovovi je pojmenována třída letadlových lodí)
Nikolaj Ivanovič Kuzněcov – sovětský zpravodajec a partyzán, hrdina Sovětského svazu
Vasilij Ivanovič Kuzněcov – sovětský generál

Zejména Fjodor Isidorovič a Vasilij Ivanovič bývají často zaměňování, protože se oba pohybovali na velících pozicích armád a frontů...

http://cs.wikipedia.org/wiki/Fjodor_Isidorovič_Kuzněcov
internet

Aaron Goldstein · Březen 23, 2016

23. března 1903

zemřel Karel Holub

český puškař

Narodil se 26. ledna 1830 ve Stradonicích. V Praze se vyučil zámečnictví. Poté pracoval v některých větších rakouských městech. V první polovině 50. let 19. století byl během vojenské služby přidělen do „Feuergewehrfabrik“ ve Vídni, kde navázal přátelství s Josefem Werndlem, příslušníkem staré štýrské puškařské rodiny.

Podobiznu Karla Holuba se mi bohužel nepodařilo dohledat

Po propuštění z vojenské služby pro pracovní úraz byl Holub zaměstnán ve firmě „Josef a Franz Werndl & Comp.“ ve Štýru. Stal se dílovedoucím a blízkým spolupracovníkem J. Werndla. S ním podnikl v roce 1863 cestu do Spojených států. Dle tradované legendy měli oba pracovat u firmy Colt v Hartfordu. Pravděpodobnější však je, že Holub pomáhal Werndlovi v USA nakupovat stroje pro výrobu zadovek.

Od vrchu dolů: M1867, M1873 a karabima M1873/77

V listopadu 1866 a v dubnu 1867 přihlásili J. Werndl a K. Holub k patentové ochraně jednoranovou zadovku s blokovým otočným závěrem. Zbraň zpočátku nesla název „Werndl-Holub'sches Hinterladungs-Gewehr“, Werndl však od Holuba odkoupil práva na využití patentů a 28. července 1867 tak byl do výzbroje habsburské armády zaveden „systém Werndl“, respektive Infanteriegewehr M1867 Werndl. Nahradila tak ve výzbroji pušku Wänzl M1866. Konstrukce pušky Werndl M 1867 sestávala z otočného závěru, jehož osa ležela pod nábojovou komorou. Vnější kohout byl u původního vzoru umístěn na zámkové desce na pravé straně. Pozdější varianty M1873 a M1873/77 jej měly umístěn na vnitřní stěně zámku.

Přestože jednoranné pušky systému Werndl se od roku 1885 začaly nahrazovat opakovacími puškami Mannlicherovy konstrukce, z výzbroje rakouské armády zcela nezmizely. Ještě během 1. světové války ji používaly druhosledové jednotky a u celní stráže sloužila až do roku 1918. Dostaly se i do výzbroje čs. armády, která v prvních letech existence státu disponovala téměř 65 000 kusy. Ještě v průběhu částečné květnové mobilizace v roce 1938 přidělovalo MNO pušky Werndl sokolským organizacím.

Po zřízení akciové společnosti „Österreichische Waffenfabriks-Gesellschaft“ (OEWG) 1. srpna 1869 se Holub stal jejím ředitelem. Začátkem 70. let 19. století konstrukčně zjednodušil závěr a zámek zadovek Werndl – vznikl tak M1873 a později upravil M1873 na karabinu M1873/77. V roce 1885 se dostal do konfliktu s J. Werndlem kvůli neshodám ve vedení štýrské zbrojovky, načež na svou funkci v OEWG rezignoval.

Karel Holub zemřel 23. března 1903 v hornorakouském Steyru, kde je také na hřbitově ve štýrské čtvrti Tabor pochován.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Holub_(pu%C5%A1ka%C5%99)
internet

Aaron Goldstein · Březen 24, 2016

24. března 1913

zahynuli při lyžařském závodu

Bohumil Hanč a Václav Vrbata

Václav Vrbata se narodil 11. října 1885 v Kruhu u Jilemnice v domě č.p. 96. Bohumil Hanč se narodil 19. listopadu 1886 na Benecku v domě č.p. 77.

Bohumil Hanč a Václav Vrbata

Bohumil Hanč byl zdatný lyžař. 24. února 1907 získal svůj první titul ve druhém ročníku mistrovství zemí Koruny české v běhu na lyžích na 50 km. Svůj triumf obhájil i v následujících dvou letech 1908 a 1909. Po té narukoval na vojnu k Pěšímu pluku č. 74, III, praporu, 10. setnině s dislokací v Sarajevu. Zde se potkal s tkadlecem Václavem Vrbatou, se kterým navázal úzké přátelství. Po vojně se oženil a se svojí ženou Jaroslavou žil v domku v Hrabačově. V roce 1912, když Hančovi a jeho manželce zemřelo dítě, Bohumil slíbil, že už závodit nebude. Neměl čas na trénink, protože musel splácet domek.

Dobový plakát k osudnému závodu

Ovšem 24. března 1913 se měl běžet "VII. Mezinárodní lyžecký závod" a na závod se chystali dva výborní Němci. Hanč tedy neodolal a k závodu se přihlásil. Startovní listina nebyla dlouhá:

Bohumil Hanč (Český krkonošský spolek Ski Jilemnice), Oswald Bartel (Ski Klub Windsbraut Polaun), Emmerich Rath (Berliner Sport-Club), Josef Scheiner (Český Ski Klub Praha), Karel Jarolímek (Český spolek pro zimní sporty Praha) a Josef Feistauer (Český krkonošský spolek Ski Jilemnice)

Spolu s nimi se postavilo na start devět turistů s cílem závod alespoň dokončit. Hanč pozval na závod i svého přítele Václava Vrbatu jako diváka. Trasa se den předem na poslední chvíli měnila, protože původní trať směrem ke Sněžce a zpět byla bez sněhu. Teplé předjaří udělalo pořadatelům čáru přes rozpočet. V plánu byla dvě kola od Labské boudy před Martinovku, Sněžné jámy, Novou Slezskou boudu a Jestřebí boudy. Třetí kolo mělo být zkrácené a cíl byl naplánovaný na Mísečkách. Pozdějším policejním vyšetřováním se podařilo rekonstruovat časový sled událostí.

6:00 Labská bouda - Lékař vyšetřuje všech šest závodníků a podpisem stvrzuje jejich způsobilost. 7:10 Labská bouda - V půlminutových intervalech startují závodníci. Za nimi jede společně devět turistů. Všichni nasadili vysoké tempo. Teplé počasí dovoluje závodníkům jet jen v košilích a kalhotech. 7:55 Sněžné jámy - Začíná pršet. Půlminutové rozestupy jsou zatím zachovány, první jede Hanč. cca 9:00 Violík - Zvedá se silný vitr, déšť se mění na sníh, teplota klesá. První projíždí Bartel. Rath vzdává kvůli odřeninám nohou. 9:40 Labská bouda - Žádný závodník si nebere občerstvení. Hanč jede první. Jarolímek vzdává kvůli zranění palce na noze. 10:20 Vysoké kolo - Přichází vichřice. Hustě padá mokrý sníh. Bartel vzdává. 10:35 Sněžné jámy - Oblečení mrzne závodníkům na těle. Feistauer omdlévá před boudou a je vtažen dovnitř, vzdává i Scheiner. 11:03 Nová Slezská bouda - Hanč dostává od rozhodčího citrón a rukavice. 11:52 Violík - Rozhodčí křičí na Hanče, že ostatní už vzdali. Hanč ho zřejmě neslyší.

Nyní následují téměř dvě hodiny, které se rekonstruovat nepodařilo. Co se událo v mezičase se můžeme poze domýšlet. Václav Vrbata vyráží z Mříčné u Jilemnice přes Rezek, Dvoračky a Růženčinu zahrádku na Mísečky, kde měl být cíl závodu. Vrbata nevěděl o zkrácení tratě ani rychlé změně počasí. Výsledkem bylo, že Hanč byl před svojí smrtí oblečen do Vrbatova kabátu a čepice. Vrbata nachází pod Zlatým návrším Hančovy lyže, které Rath zapíchnul do sněhu, a sedá si k nim.

Plánek trasy závodu a tras pátrání po Bohumilu Hančovi

13:00 Labská bouda - Rozhodčí a závodníci se sjeli na Labskou boudu a očekávají Hanče. 13:15 Labská bouda - Rath, Jarolímek a rozhodčí Fischer jedou hledat Hanče. Každý jede jiným směrem, aby prozkoumali území od Harrachových kamenů přes Zlaté návrší až k Mísečkám. 13:45 Zlaté návrší - Rath nalézá vyčerpaného Hanče ve Vrbatově kabátě a čepici, na rukou má rukavice. Leží na zemi a nesrozumitelně mumlá. Rath ho nejdříve vleče, poté táhne na zádech, ale po půl kilometru je vyčerpaný. Rath se vrací pro své lyže a vyráží pro pomoc. 14:30 Labská bouda - Rath se vrací do Labské boudy a oznamuje Hančovu polohu. Záchranná výprava ho přiváží na saních. 15:10 Labská bouda - Hanč je podchlazený a oživovací pokusy jsou marné. Lékař konstatuje smrt.

Původní označení místa nálezu vyčerpaného Hanče jak jej zhotovil Emmerich Rath. Dnes na tomto místě stojí mohyla.

V cca 15:15 okolo Vrbaty sedícího u Hančových lyží, prochází dementní Němec, který má namířeno hřebenem Krkonoše na Mísečky. Vrbata na něj česky volá, ale Němec nereaguje. Když vejde do kuchyně Rennerovy boudy, o zážitku vypráví. V tu chvíli přichází po podobné trase hledající Fischer a okamžitě po vyslechnutí zprávy vyráží se záchrannou výpravou pro domnělého Hanče. Nachází však už jen zmrzlou mrtvolu. Identifikována je až druhý den v márnici jako Václav Vrbata.

O této události si lidé vyprávějí již více jak sto let. Některá fakta se vytrácejí jiná se zveličují. A tak nám výklad záhady dává prostor k vyprávění o velkém hrdinství a přátelství, které se promítlo i do odkazů v kultuře. V roce 1956 natočil režisér Čeněk Duba "životopisný" film "Synové hor", kde Hanče a Vrbatu ztvárnili Josef Bek a Jiří Vala. Miroslav Rampa vydal na toto téma dvě knihy. "Na hřebenech vichřice" v roce 1963 a "Drama na zlatém návrší" v roce 1992.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Hanč
http://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Vrbata
internet

Aaron Goldstein · Březen 25, 2016

25. března 1420

došlo k Bitvě u Sudoměře

Po upálení mistra Jana Husa 6. července 1415 a mistra Jeronýma Pražského 30. května 1416 byla situace v zemi napjatá. Nové učení, spojené s přijímáním pod obojí (sub utraque specie) získávalo další příznivce a zároveň se napříč českou společností rozevíraly příkopy mezi katolíky a utrakvisty nejen z důvodů náboženských, ale částečně také sociálních a národnostních, neboť sociální postavení a příslušnost k českému či německému etniku do značné míry ovlivňovaly volbu vyznání. Napjatá situace mezi katolíky a utrakvisty, respektive husity, vyústila v události léta 1419, kdy došlo 30. července na pražském Novém městě k první defenestraci a následná smrt krále Václava IV. v srpnu uvolnila cestu k českému trůnu Zikmundovi Lucemburskému. Nepřátelství obou táborů nyní propuklo zcela otevřeně a země se stala dějištěm prvních bojových střetů.

Část radikálních husitů se v zimě 1419-1420 zdržovala v Plzni a přilehlých krajích. Počátkem března byla doručena do Plzně žádost o vojenské posílení nově vznikajícího Tábora. Prostřednictvím Pražanů byl s královskými katolickými silami dojednán volný odchod pro plzeňské husity, kteří údajně v počtu čtyř set osob včetně žen, dětí a starců s dvanácti vozy opustili město patrně 23. března.

Katolíci od počátku sledovali pohyb husitů směrem do jižních Čech a nepochybně o něm byli informováni předem. S úmyslem rozbít celý voj se tudíž spojili strakoničtí johanité se silami plzeňského landfrýdu pod Bohuslavem ze Šternberka a k nim se záhy přidaly oddíly kutnohorského mincmistra Mikuláše Divůčka z Jemniště a Petra ze Šternberka, kteří bojovali na Písecku.

Takzvaní „železní páni“, kteří podle současných odhadů téměř dvojnásobně převyšovali táhnoucí husity, udeřili 25. března v průběhu odpoledne. Husité je očekávali v defenzivním postavení za hrází mezi rybníky Markovcem a Škaredým za ochranou hradbou z vozů. Kdo přesně měl mezi husitskými veliteli hlavní slovo – zda Jan Žižka nebo Břeněk Švihovský, není zcela jasné, neboť prameny si v tomto ohledu částečně odporují. Tak či tak, husité vnutili nepříteli útok po hrázi mezi jedním vypuštěným a druhým prázdným rybníkem, takže útočníci nemohli využít své početní převahy. Katolíci se podle všeho pokusili také o útok přes vypuštěný rybník, což se vzhledem k rozbahněnému podloží mělo stát velmi obtížným i pro pěší boj.

Husité se na druhé straně krom střelby z vozů a boje na nich odhodlali i k výpadu, který je ovšem v konečném důsledku stál přinejmenším třicet mužů, zajatých kutnohorským mincmistrem. Boj trval až do setmění, kdy se útočníci stáhli, zatímco husité přenocovali na bojišti. Konečná bilance ztrát není z výpovědi pramenů jednoznačná. Na straně katolíků byl zraněn velitel johanitů Jindřich z Hradce, který svým zraněním po čase podlehl, na straně husitů pro změnu padl jeden z vůdců Břeněk Švihovský.

Pomník bitvy od Emmanuela Kodeta

Krom třiceti zajatých husitů nemáme zprávy o dalších ztrátách, jež byly nepochybně na obou stranách. Vzhledem k průběhu boje lze očekávat, že ztráty na životech byly pravděpodobně větší mezi železnými pány. Na první pohled ne zcela jasně vyhlížející výsledek boje se stal vítězstvím husitů, neboť jim katolíci nedokázali zabránit v dosažení jejich taktického cíle, tedy přesunu směrem na Tábor. Oněch třicet zajatých husitů bylo později vyměněno za panské zajatce, získané při dobytí Mladé Vožice.

https://www.youtube.com/watch?v=AtCGXfc20PM
Ztvárnění Bitvy u Sudoměře v historickém filmu Otakara Vávra "Jan Žižka" z roku 1955

Bitva u Sudoměře je dnes obecně chápána především jako první větší vojenské vítězství husitů, nicméně je třeba vzít v potaz, že spolu s bitvami u Živohoště a Nekmíře založila myšlenku taktiky vozové hradby, jíž začal Jan Žižka spolu s dalšími husitskými hejtmany rozvíjet a dovedně aplikovat v následujících měsících a letech husitských válek.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Sudoměře
internet

Aaron Goldstein · Březen 25, 2016

26. března 1814

zemřel Joseph Ignace Guillotin

francouzský lékař a politik

Joseph Ignace Guillotin se narodil 28. května 1738.
Do povědomí veřejnosti snad celého světa se dostal hlavně jako propagátor po něm pojmenovaného popravčího zařízení, které mělo všem odsouzeným, bez rozdílu stavu, zajistit rychlou a pokud možno "nejméně ukrutnou" smrt.

Za svých studií byl zpočátku zaujat uměním a po těchto se stal nejprve profesorem literatury na Irisnah College v Bordeaux. Pak však pojal úmysl vystudovat medicínu, již rovněž vystudoval roku 1770, a to na univerzitách v Remeši a Paříži. Od roku 1784 zkoumal z rozhodnutí francouzské vlády spolu s Benjaminem Franklinem zvířecí magnetismus, tedy domnělou éterickou sílu, jež determinuje přitažlivost mezi pohlavími a charisma. Roku 1789 se pak stal zástupcem Paříže v ústavodárném shromáždění, jež vzniklo na počátku revoluce a mělo vytvořit novou francouzskou ústavu.

Není pravdou, že Guillotin byl vynálezcem popravčího nástroje. Zařízení na podobném principu existovalo již dříve. V Anglii mu říkali Halifaxova šibenice, ve Skotsku zase Panna.

9. října 1789 předložil novému Národnímu shromáždění ambiciózní plán reformy francouzského trestního systému a zavedení humánnějších metod. Navrhoval standardizovaný mechanický způsob popravování, jenž by neznevýhodňoval chudé, kteří byli nedbale věšeni a nenahrával bohatým, kteří byli vždy čistě sťati. Většina návrhů byla rovnou zamítnuta, ale myšlenka efektivního stroje na zabíjení se ujala. Guillotinovo doporučení převzal a vypiloval doktor Antoine Louis, tajemník Chirurgické akademie. Byl to on, kdo v roce 1792 sestrojil první funkční zařízení s charakteristickou diagonální čepelí. Nějaký čas se mu podle jeho strůjce dokonce říkalo Louison nebo Louissette. Z jakéhosi důvodu se však nakonec ujalo spíše Guillotinovo jméno a navzdory snahám jeho rodiny i jeho samého se už popravčímu stroji jinak neříkalo. Joseph Ignace Guillotin byl však paradoxně proti trestu smrti. Gilotinu považoval totiž jen za méně bolestivou metodu popravy a nakročení ke zrušení hrdelního trestu. Prosazoval rovněž nižší účast veřejnosti a zejména rodin s dětmi na popravách, popravy podle něj měly být soukromou a individuální záležitostí.

V pozdějších letech se Guillotin stáhl z politického života a věnoval se zejména propagaci očkování proti černým neštovicím. Zemřel ve věku 75 let 26. března 1814 na infekci z hnisavého zánětu v rameni.

Prvním popraveným gilotinou se 25. dubna 1792 stal lupič a vrah jménem Jacques Pelletier. K poslední veřejné popravě ve Francii došlo dne 18. června 1939 ve Versailles a odsouzencem byl hromadný vrah Eugéne Weidmann. Poslední poprava gilotinou byla poprava invalidního alžírského přistěhovalce Hamida Djandoubi, jenž zavraždil dítě. K exekuci došlo v Douai dne 10. září 1977.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Ignace_Guillotin
internet

Přihlásit se

Historické okénko

Recommended Posts

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Top Posters In This Topic

Popular Days

Top Posters In This Topic

Popular Days

Popular Posts

Aaron Goldstein

Aaron Goldstein

Aaron Goldstein

Posted Images

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Odkaz ke komentáři

Sdílet na ostatní stránky

Join the conversation