Historické okénko

[danny1691]

Verdun- trošku tápu v tomto 

Tuto pevnost však střežilo pouze 6 pravidelných a 56 teritoriálních střelců. 

 

 

Měl jsem tu čest navštívit toto bojiště. Ještě tolik let po Velké válce tam byl cítit zmar a bolest...zvláště u Bajonetového zákopu

[Aaron Goldstein]

Verdun- trošku tápu v tomto 

Tuto pevnost však střežilo pouze 6 pravidelných a 56 teritoriálních střelců.

 

V pevnosti se nacházelo 62 vojáků - střelců... 6 jich bylo z pravidelného svazku francouzské armády a 56 vojáků - střelců z francouzských zámořských teritorií... Přestože např. Senegalští střelci patřili ke špičce, tak vojenské síly z ostatních terirorií byl naopak spíše podprůměr....

[Aaron Goldstein]

23. února 1945

byl proveden nálet na Pforzheim...
 

 
23. února 1945 v 19:45 daly sirény poplašný signál náhlé, vzdušné nebezpečí. O pět minut později přiletěly od západu první letadla RAF nad město. První letadla vypustila do temnoty světlice, které osvětlily cíl. Silný vítr světlice odvál, takže část bomb byla vysypána v neobydlené jihovýchodní části města zvané Hagenschiess. Severozápadní část města zůstala ušetřena. Ovšem na centrum města s úzkými, klikatými uličkami působila směs výbušných a zápalných bomb katastrofálně. Velká plocha ohně se rychle spojila v ohňovou bouři.
 
Zásobování vodou přestalo fungovat. V délce tří kilometrů a v šíři jednoho a půl kilometru hořely všechny budovy. Mnoho lidí se pokusilo před ohněm zachránit skokem do řek Nagold a Enz, ale utonuli. Nicméně některým se skokem do řeky život zachránit podařilo. 
 
Dým stoupal až do výšky 3000 metrů a oheň byl viditelný z odlétajících bombardérů ještě ze vzdálenosti 160 km..
 

 

 
Útoku se zúčastnilo 368 letounů Avro Lancaster z 1.,6. a 8. skupiny RAF, jeden Lancaster z filmové jednotky a 13 letounů Mosquito z 8. skupiny... Nálet vedl major  Edwin Swales DFC z Jihoafrické Republiky... Při zpátečním letu z Pforzheimu byl sestřelen stíhacím letounem typu Messerschmitt Bf 110. Posmrtně byl pro obzvláště úspěšný útok na město Pforzheim britským králem Jiřím VI vyznamenán nejvyšším vojenským vyznamenáním - Viktoriiním křížem....
 

 

 
Nálet trval od 19:50 do 20:12... Za tu dobu na město dopadlo 1575 tun bomb... Oficiálně zahynulo 17 600 obyvatel (31,4% obyvatel) a tisíce jich bylo zraněno... Bylo zničeno 83% zastavěné části města... Pravděpodobně se jedná o nejvyšší číslo dosažené během jednoho jediného útoku za celou  2. světovou válku...
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Nálet_na_Pforzheim

[Aaron Goldstein]

24. února 1995

zemřela Dagmar Šimková

spisovatelka a politická vězeňkyně československého komunistického režimu

 
Dagmar Šimková se narodila 23. května 1929, dětství a mládí prožila v Písku. Její otec byl bankéř Jaroslav Šimek. Ve školním roce 1948/1949 se zapsala na pražskou filozofickou fakultu. Život celé rodiny se však po komunistickém převratu zcela změnil. Sestře Martě se podařilo v roce 1950 uprchnout za hranice a nový domov našla v Austrálii.
 

 
Dagmar s maminkou zůstaly v Písku. Jako dcera bankéře měla Dagmar z hlediska nového režimu naprosto nepřijatelný „buržoazní“ původ. Na studia mohla zapomenout. V jejím spise se dochovaly letáky, které psala, rozmnožovala a roznášela po Písku. Namalovala také několik plakátů, které zesměšňovaly Gottwalda a Zápotockého. Bylo jí třiadvacet, když ji StB zatkla. Obviněna byla nejen z toho, že rozšiřovala letáky a malovala posměšné plakáty, ale také z toho, že poskytla úkryt dvěma kamarádům „vyakčněným“ ze studií a poslaným na vojnu, ze které zběhli. Chtěli se dostat na Západ. Odsouzena byla k patnácti letům vězení. Matka ji brzy následovala, dostala jedenáct let. Veškerý majetek byl rodině zabaven.
 

 
Ve vězení kvůli své víře odmítala v neděli pracovat, za což se mnohokrát ocitla v tzv. korekci, na samotce, kde vězňové dostávali jídlo jen každý třetí den. Když byla vězněna v Želiezovcích, podařilo se jí utéct. Druhý den však byla dopadena a k původnímu trestu pak dostala tři roky navíc.
 
Z vězení se nakonec dostala po 14 letech, 28. dubna 1966, kdy jí bylo 37 let. Bydlela pak v jedné místnosti s matkou v přiděleném bytě a stát jí z platu vydělaného v sodovkárně strhával peníze za neděle, které ve vězení neodpracovala. V březnu 1968 se podílela na založení sdružení politických vězňů K 231. Téhož roku s matkou emigrovala do Austrálie, kde žila její sestra. Vystudovala tam dvě vysoké školy, dějiny umění a sociální práci. Pracovala jako výtvarnice, ale také jako kaskadérka u filmu nebo modelka. Spolupracovala s Amnesty International, usilovala o lepší podmínky v místních věznicích, v nichž pracovala i jako terapeutka.
 
Po roce 1989 navštívila Česku republiku, zajela se podívat do rodinné vily v Písku, kterou našla zdevastovanou.
Zemřela na rakovinu 24. února 1995 ve věku 65 let, je pochována v Perthu.
 
O svých zkušenostech z kriminálu napsala autobiografickou knihu, která byla vydána pod názvem Byly jsme tam taky.
 

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dagmar_Šimková

[Aaron Goldstein]

25. února 1926

zemřel český konstruktér zbraní Karel Krnka...
 

Ing. Karel Krnka  se narodil 6. dubna 1858 ve městě Velký Varadín, (dnes Oradea, Rumunsko)... Kráčel ve stopách svého otce, puškaře Sylvestra Krnky...

 

Konstruktér Karel Krnka představoval výraznou osobnost, jež se zapsala do historie vývoje palných zbraní v několika směrech. Lze jej zařadit mezi tvůrce opakovacích pušek a průkopníka samonabíjecích zbraní. Nepominutelný je také jeho teoretický přínos ke konstrukcím samonabíjecích palných zbraní a vytváření jejich systematického dělení.

 

 
Počátky Krnkových konstrukčních snah spadají až do roku 1882, kdy přizpůsobil armádní pušku Werndl M. 1873/77 k automatickému vyhazování vystřelených nábojnic a o dva roky později zkonstruoval pro stejnou zbraň závěsný zrychlič střelby, zkoušený útvary rakouské armády. 
 
V letech 1885–1891 se věnoval společně se svým otcem Silvestrem Krnkou konstrukci opakovacích pušek, aniž však dosáhl úspěchu.  V roce 1888 inicioval společně se svým otcem založení společnosti The Krnka Repeating Rifle Company se sídlem v Londýně. Jejím cílem bylo mj. prosadit pušky obou konstruktérů do výzbroje různých států světa. Během poměrně krátkého období existence společnosti, jež zanikla v roce 1891, byly postupně zhotoveny čtyři různé prototypy v ráži .303 British.
 
Na Jubilejní zemské výstavě v roce 1891 vystavoval svoji samonabíjecí vojenskou pušku, samonabíjecí brokovnici a samonabíjecí pistoli.
 
V průběhu devadesátých let 19. století již většina evropských armád zavedla opakovačky různých systémů, takže vývoj dalších konstrukcí se pro Krnku jevil jako neperspektivní. Společně se švýcarským matematikem a fyzikem Heblerem zkonstruoval řadu pokusných střel, zaměřených na snížení průřezového zatížení a zmenšení ráže.
 
Z tohoto období pochází jeho pistole Krnka Model 1895
 

 
Pistole Krnka Model 1895

 
V roce 1898 nastupuje na místo technického ředitele u firmy Georg Roth ve Vídni a mohl naplno zaměřit na realizaci vlastních myšlenek. Jako první počin vznikla samonabíjecí puška Krnka - Roth M1899
 

 
 

 
samonabíjecí puška Krnka - Roth M1899

 
Ovšem nesporně největší Krnkův úspěch znamenalo zavedení pistole jeho konstrukce Roth - Steyr M1907 do výzbroje Rakousko - Uherské armády pod označením Repetirpistole M. 7. 
 

 
Pistole Roth - Steyr M1907

 
Krnkovo desetileté působení u firmy Roth ukončila smrt jejího zakladatele v roce 1908 a konstruktér přešel počátkem roku 1909 do služeb muničky v Hirtenbergu, kde vznikla řada jeho pokusných konstrukcí. Po skončení války hledala firma civilní programy a tehdy se Karel Krnka zaměřil na vývoj samonabíjecích loveckých zbraní a pistolí. V té době již ale jeho konstrukce, což platilo především pro samonabíjecí pistole, nereflektovaly soudobý vývoj. 
 
V Hirtenbergu setrval až do roku 1922, kdy se vrátil do republiky a hledal zde uplatnění ve zbrojních závodech. Zakotvil v pražské Zbrojovce Praga, kde pracoval na konstrukci lehkého kulometu a samonabíjecí pušky, jejíž konstrukci propracovával ještě během dalšího působení v Československé zbrojovce Brno.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Krnka

[Aaron Goldstein]

26. února 1903

se narodil britský generálmajor Orde Charles Wingate DSO... 
 

Narodil se ve městě Nainital ( Uttarákhand, Britská Indie )...  V roce 1921 byl přijat do Královské vojenské akademie ve Woolwich, důstojnické školy Královského dělostřelectva... Na jeho kariéru měl velký vliv otcův "bratranec Rex", Sir Reginald Wingate , vysloužilý armádní generál, který byl generální guvernér Súdánu (1899 a 1916) a vysoký komisař Egypta (1917-1919). Ten mu také vštípil zájem o dění na středním východě a v Arabském světě...
 
 

 
Súdán
 V dubnu 1928 byl na vlastní žádost převelen do Súdánských obranných síll a byl vyslán do Východního arabského sboru, které slouží v oblasti Roseires a Gallabat na hranicích Etiopie... Zde Súdánské obranné síly chytali obchodníky s otroky a pytláky, kteří obchodovali se slonovinou. Wingate změnil způsob pravidelného hlídkování a zakládání léček. V březnu 1930 byla udělena místní hodnost bimbashi ( major ) a bylo mu svěřeno velení nad 300 vojáky.
 
Na konci svého působení v Africe vedl Wingate  krátkou výpravu do libyjské pouště, která měla nalézt ztracenou armádu Cambyses , uvedenou ve spisech Herodotus , a hledat ztracenou oázu Zerzura. Výprava byla podporována Královskou Zeměpisnou společností (závěry expedice byly publikovány v Královském geografickém časopisu v dubnu 1934)  I když oázu nenašel, tak Wingate viděl expedici jako možnost otestovat si svou vytrvalost ve velmi drsném fyzickém prostředí a také své organizační a vůdčí schopnosti. Do Británie se vrátil v roce 1933.
 
Mandátní Palestina
 V roce 1936 byl vyslán do britské mandátní Palestiny jako zpravodajský důstojník. Wingate na rozdíl od většiny svých kolegů měl kladný vztah k Židům a dokázal si získat jejich důvěru. Do Palestiny přišel v době, kdy Arabové ve zvýšené míře začali podnikat útoky na Židy a Brity. Wingate této skutečnosti chtěl čelit vytvořením malé, avšak elitní mobilní jednotky, která by podnikala protiútoky proti těmto skupinám. Své akce měly jednotky složené z britských velitelů a židovských bojovníků podnikat především v noci.
 
Wingatovy návrhy byly jeho nadřízenými po dlouhou dobu ignorovány - mezi britskými důstojníky panovala nechuť k oficiální spolupráci s Židy a k nekonvenčním způsobům vedení boje. Nakonec se mu podařilo přesvědčit velitele britských vojsk v Palestině Archibalda Wavella a začal s jednáními s Židovskou agenturou a Haganou, jejichž dosti skeptické představitele se mu podařilo pro tuto myšlenku získat. Nový britský velitel generál Haining mu v červnu 1938 udělil povolení k vytvoření Zvláštních nočních komand. Hlavní základnu si Wingate zřídil symbolicky v Ejn Harodu, v místě kde biblický židovský soudce Gideon sestavoval své vítězné vojsko. 
 
Velitelské kádry oddílů byly jmenovány z řad Britů. Mužstvo se rekrutovalo z Hagany a Notrimu, respektive z Židovské obecní policie. Komanda vystužili i zkušení bojovníci z Foše, který byl jednotkou s podobným zaměřením. Zvláštní noční komanda byla ovšem oficiální jednotkou, zatímco Foš byl "jen" uskupením v rámci Hagany.
 
Zvláštní noční komanda především aktivně střežila ropovod z Kirkúku do Haify, když podnikala odvetné noční útoky vůči arabským skupinám sabotérů. Vedle toho se zaměřily i na útoky proti pohraničním vesnicím, ze kterých byly prováděny útoky proti britským cílům a židovským osadám.
 

 

Kapitán Wingate s Moše Šaretem, pozdějším druhým Izraelským premiérem

 
Wingate a "jeho" zvláštní noční komanda ovlivnily vojenskou doktrínu Hagany a pozdějších IDF. Prvky jako přenesení boje na území nepřítele, využití mobilních přepadových oddílů, boj v noci, tajné operace či přítomnost velitele v čele útoku se staly platnou součástí budoucí bojové taktiky Hagany a IDF. V této souvislosti stojí za zmínku skutečnost, že těmito oddíly prošel například generál Moše Dajan, který pak zastával řadu velitelských funkcí v izraelské armádě, včetně funkce náčelníka generálního štábu či ministra obrany.
 
Nekonvenční způsob boje a zejména tvrdý postup vůči nepříteli, v této oblasti a v tomto času ne neobvyklý, vyvolával kritiku v řadách Britů a dokonce i Židů. Britové tyto oddíly ještě v roce 1938 rozpustily. Wingate byl zbaven všech velitelských funkcí v Palestině a přeložen zpět do Británie...
 
Etiopie
 
Po vypuknutí druhé světové války byl Wingate velitelem protiletadlové jednotky v Británii. Jeho přítel generál Sir Archibald Wavell, velitel Vrchního veliteltví Středního Východu v Káhiře ho však pozval do Súdánu k zahájení operace proti italským okupačním silám v Etiopii. Wingate pozvání přijal a po svém příjezdu začal formovat partyzánskou jednotku schopnou boje s mnohem silnějším nepřítelem. Císař Etiopie Haile Selassie projevil svůj souhlas a jedotka začala pracovat v únoru 1941. Byla nazvána speciální bojová skupina Gideon. Wingate byl dočasně povýšen na podplukovníka a stanul v jejím čele.
 

 

Orde Wingate se svou jednotkou v ulicích Adis Abeby

 
Jednotka útočila na italské opevněné body a zásobovací trasy. Bojová skupina Gideon v době, kdy byla nejpočetnější, se sestávala z 50 britských důstojníků a 20 poddůstojníků, 800 dobře vycvičených súdánských vojáků Pohraničního praporu a 800 jen částečně vycvičených etiopských bojovníků. Přitom při operacích v těžkém horském terénu vzala do zajetí 15 600 vojáků nepřítele a ukořistila množství válečného materiálu a zásob.
 
Po ukončení východoafrické kampaně byl 4. června 1941 Wingate zbaven velení, skupina Gideon rozpuštěna a jeho hodnost opět snížena na majora. Brzy poté, se nakazil malárií a byl poslán do Británie se zotavit.
 
Barma
 
Po svém uzdravení byl jako expert na nekonveční vedení války povolán generálem Wavellem, v roce 1942 do Barmy. Zde založil opět speciální jednotky schopné dlouhodobě působit v džungli. Tentokrát z řad Indů a Ghurků... Jednotka si dala název  Chindité (Chindits) podle mytologického barmského lva Chinthe. generálem Wavellem byl povýšen do hodnosti plukovníka.
 

 

Základním prvkem boje byla taktika zvaná Stronghold. Jejím principem bylo vybudování opevněných základen a pevností v hloubi džungle, odkud vyráželi úderné skupiny Chinditů na přepady japonských základen, posádek a jednotek a blokování jejich zásobovacích linií. Po splnění svých úkolů se tam vždy vraceli k odpočinku, přípravě dalších akcí a k doplnění zásob. Odtud se také evakuovali ranění, protože zde byly přistávací dráhy. Jádrem jednotek Chinditů byl pochodový útvar, úkolové uskupení, které se skládalo z motostřelecké roty o čtyřech četách ( 250 mužů ), doplněné dělostřeleckou baterií s minomety a děly střední ráže, ženijní přepadový oddíl a průzkumná četa. Každý z praporů jednotek Chinditů, ve kterých bylo kromě anglických a skotských jednotek mnohdy zvučných jmen i hodně gurkhských útvarů, stavěl dvě takováto uskupení. Do výzbroje Chinditů patřily kromě standardních pušek, samopalů a kulometů Vickers také plamenomety a protitankové střely PIAT. Vojáci absolvovali kromě pěšího, respektive dělostřeleckého a ženijního výcviku také 20týdenní nácvik manévrového a záškodnického boje v džungli.
 

 
Dodnes panují mezi historiky dohady o efektivnosti nákladů vynaložených na vysazení, působení a zásobování Chinditů, protože řada méně pružně a takticky uvažujících vojenských teoretiků se domnívá, že by pro rozvrácení japonského týlu nebo zpomalení japonského postupu na Imphal a Kohimu stačilo nasazení řadových jednotek, nikoliv speciálních. Co se ale týče hodnocení dopadu operací Chinditů na akceschopnost japonských jednotek, nepochybují o nich ani sami Japonci, pro něž měla např. operace Thursday zcela katastrofální následky. Lze říci, že nebýt nasazení Chinditů, Japonci by s největší pravděpodobností výrazně zatopili mnohem silnějším britským a indickým jednotkám v Bengálsku.
 

 
Dne 24. března 1944 Wingate letěl k posouzení situace ve třech Chinditských základnách v Barmě. Při zpátečním letu z Imphal do Lalaghat, jejich letoun USAAF B-25H-1-Mitchell narazil u obce Bishnupur na zalesněný kopec a Wingate spolu s devíti dalšími pasažéry zahynul. Těla byla spálena k nepoznání bez možnosti jakékoliv identifikace a tak bylo všech deset obětí pohřbeno do společného hrobu na místě havárie.
 
V roce 1947 byly ostatky exhumovány a přeneseny do Imphal... V roce 1950 byly ostatky opět exhumovány a protože sedm z deseti obětí byly američané, tak byly ostatky přeneseny na Arlingtonský národní hřbitov.
 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Orde_Wingate

[Aaron Goldstein]

27. února 1933

došlo k požáru Říšského sněmu
 

Požár byl nahlášen kolem 22 hodiny 27. února. Zlikvidován byl po zhruba 90 minutách a napáchal značné škody. Na místo po krátké době dorazili Hermann Göring a ze společné večeře Adolf Hitler, Joseph Goebbels a vicekancléř Franz von Papen. Göring požár pokládal za signál ke spuštění komunistického puče.
 

 
„Nyní žádné slitování. Každý komunistický funkcionář bude zastřelen,“ hřímal Hitler ještě u hořící budovy. 
 
Do úsvitu bylo zatčeno na čtyři tisíce komunistů. Druhý den oficiální Pruská tisková služba oznámila: „Tento čin žhářství je nejnestvůrnějším teroristickým činem vykonaným bolševismem v Německu.“
 
A Hitler druhého dne prostřednictvím říšského prezidenta Hindenburga nechal vydat „nařízení na ochranu národa a státu“ – takzvaný Dekret o požáru Říšského sněmu. Toto opatření fakticky likvidovalo veškeré ústavní svobody Výmarské republiky. Záměr nacistů byl zřejmý: ještě před volbami do Říšského sněmu se tvrdě vypořádat se všemi skutečnými či potenciálními protivníky.
 
Dekret do odvolání pozastavil platnost sedmi článků německé ústavy, týkajících se osobní svobody, svobody projevu, svobody tisku, práva shromažďovacího a telefonního a poštovního tajemství. V dalších částech dekretu byly například převedeny některé pravomoci spolkových zemí na ústřední vládu a byly umožněny těžší tresty včetně trestu smrti za založení požáru veřejných budov.
 
Na základě dekretu docházelo záhy k zákazům především komunistických, ale i demokratických shromáždění, k zastavování vydávání novin a časopisů a několik tisíc osob bylo zatčeno (včetně předsedy Komunistické strany Německa Ernsta Thälmanna). Jiní komunističtí funkcionáři, jako například Wilhelm Pieck nebo Walter Ulbricht, unikli zatčení útěkem do exilu.
 
Nacisté se snažili přesvědčit domácí i světovou veřejnost, a mnozí z nich patrně i sami sebe, o tom, že za požárem Říšského sněmu skutečně bylo komunistické spiknutí, a že tedy jejich represivní kroky byly vlastně oprávněné. K tomu měl sloužit soudní proces. Před soudem stanul nejenom Marinus van der Lubbe, ale i čtyři další obvinění, jejichž usvědčení mělo potvrdit platnost spiklenecké teorie. Těmi dalšími obžalovanými byli jednak šéf komunistického poslaneckého klubu Ernst Torgler a tři bulharští komunisté, zatčení při raziích, jež následovaly krátce po požáru: Vasil Tanev, Blagoj Popov a Georgi Dimitrov.
 

Marinus van der Lubbe

 
Nacisté si monstrproces sami zkomplikovali právě tím, že se do něj snažili naroubovat bulharské komunisty, z nichž zvláště Georgi Dimitrov vynikl obratnou a samostatně vedenou obhajobou, kterou přivedl veřejně ke vzteku jako svědka vystupujícího Hermanna Göringa. Proces probíhal od 21. září do 7. října 1933 v Lipsku, potom se na pět týdnů přemístil do Berlína, aby opět pokračoval od 23. listopadu do 23. prosince v Lipsku. Účastnily se ho desítky zahraničních a německých zpravodajů, přičemž soudní líčení prvních dvou dnů přenášel rozhlas – ale pouze do Dimitrovova vystoupení z 23. září. Existuje ovšem těsnopisný protokol celého procesu. Německé soudnictví si tehdy ještě uchovávalo zbytky nezávislosti. O čemž svědčí i výsledek přelíčení.
 

Ernst Torgler

 
Odsouzen byl pouze Van der Lubbe. Torgler byl po ukončení procesu okamžitě zadržen gestapem do tzv. ochranné vazby, zatímco tři Bulhaři byli vykázáni do Sovětského svazu, kde je přivítali jako hrdiny.
 

   
Blagoj Popov, Vasil Tanev, Georgi Dimitrov

 
Přes opětovná tvrzení van der Lubbeho, že byl jediným pachatelem, dospěli soudní znalci k jinému stanovisku. Požární a chemičtí odborníci jednomyslně tvrdili, že požár takových rozměrů mohl být založen jen spoluprací několika pachatelů. Expertízy obdržel v červnu 1933 Hitler se zvláštní poznámkou, že „existoval promyšlený a připravený plán“. Soud přijal dodatečnou domněnku o pomahačích a mužích v pozadí, ale poněvadž k tomu nenalezl žádné konkrétní důkazy (a „bulharská stopa“ naprosto selhala), bylo předběžné soudní šetření a nakonec i přelíčení před říšským soudem zahaleno atmosférou ideologické podjatosti, domněnek a falešných tvrzení, jež měly k opravdovému hledání pravdy hodně daleko.
 
Marinus van der Lubbe byl odsouzen k trestu smrti a po formálních žádostech o zmírnění trestu byl v lednu 1934 popraven. Navzdory tomu, že německé zákony platné v době spáchání činu neumožňovaly žhářství potrestat smrtí. Původní rozsudek smrti vůči van der Lubbemu změnil v roce 1967 západoberlínský zemský soud na osm let vězení – i z toho důvodu, že v době spáchání činu bylo za žhářství maximálně osm let. I když to už nemělo žádný praktický význam, bratr odsouzeného Jan van der Lubbe dále bojoval o to, aby byl Marinus zcela zproštěn viny.
 
V lednu 2008 nakonec německá justice rozsudek zrušila, a to na základě zákona z roku 1998, podle něhož se mohou zpětně zrušit některé verdikty nacistických soudů z let 1933–1945, neboť nástup nacismu znamenal popření principů právního státu, a nacistické rozsudky jsou tak ze své podstaty nespravedlivé.
 
Dohady o požáru Říšského sněmu nikdy neutichly. Po roce 1945 převládl i v Německu názor o pachatelství národních socialistů. Tím spíše, když několik obžalovaných nacistů v norimberském procesu dosvědčilo, že spiknutí zcela určitě zosnoval Göring (avšak ten to i v Norimberku popíral).
 
Dnes se historici shodují v názoru, že v přísně právním smyslu nelze dokázat, že van der Lubbe byl jediným pachatelem, ale ani domněnku opačnou, neboť v současné době neexistuje argument, jenž by tezi o van der Lubbem jako jediném pachateli beze zbytku vyvrátil. Ať již však Říšský sněm zapálil kdokoli, není pochyb, že nacistům na cestě k neomezené diktatuře výrazně pomohl. Mohli legálně rozpoutat vlnu obludného teroru a demagogie, která dotvořila nacistické Německo. 
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Požár_Říšského_sněmu

[Aaron Goldstein]

28. února 1908

se narodil František Weber,

československý letec, generálmajor v.v.
 

Narodil se v obci Podivín na Hodonínsku. Po složení maturitní zkoušky na reálce v Hodoníně narukoval 1. října 1928 do školy pro důstojníky letectva v záloze v Prostějově, kde prodělal kvalifikaci leteckého pozorovatele. Příslušnou leteckou praxi absolvoval v Piešťanech u Leteckého pluku č. 3. Po ukončení školy na jaře 1930 byl vyřazen v hodnosti podporučíka prezenční služby a 30. září 1930 nastoupil jako student do Vojenské Akademie v Hranicích. Navzdory svému předchozímu působení u letectva zde studuje na důstojníka pěchoty. 31. července 1932 je vyřazen v hodnosti poručíka pěchoty a jmenován velitelem čety u Pěšího pluku č. 7 v Nitře. 15. října 1933 je převelen do skupiny důstojníků letectva a odchází k Leteckému pluku č. 4 do Hradce Králové. Zde je přiřazen jako nižší důstojník ke 14. pozorovací letce a 4. srpna 1934 přechází jako pozorovatel k 82. bombardovací letce Leteckého pluku č. 5 v Praze - Kbelích. zde se 1. října 1934 ujímá funkce spojovacího důstojníka pluku. Mezitím si však stále rozšiřuje svou kvalifikaci a tak absolvoval v Praze jako pozorovatel Kurz létání v noci, v Olomouci absolvoval mechanický kurz pro důstojníky z povolání a na základě vlastní žádosti byl zařazen do pilotního výcviku v Prostějově. Po jeho ukončení nastupuje k 40. stíhací letce Leteckého pluku č. 4 v Hradci Králové. Tato letka byla vyzbrojena z počátku zastaralými letouny Avia Ba-33 a později novějšími letouny Avia B-534.
 

 
V rámci rozšiřování výcvikových základen byl pro své vysoké pedagogické schopnosti 1. září 1936 povýšen do hodnosti nadporučíka letectva a převelen do Vojenské akademie v Hranicích jako velitel čety studentů a cvičitel vojenského výcviku. Zde mu prošlo rukama mnoho mladých důstojníků jimž potom velel v Británii.
 
V důsledku zhoršující se mezinárodní situace byl 1. srpna 1938 přidělen k Leteckému pluku č. 1 v Pardubicích a při mobilizaci 28. září 1938 se stal velitelem 47. stíhací letky, která byla vyzbrojena letouny Avia B-534. Letka byla začleněna jako součást bojového letectva 1. armády a bla umístěna na polních letištích Kleštěnice u Heřmanova Městce, Kralupy nad Vltavou a Veltrusy. Po Mnichovské dohodě se letka nevracela na své mírové letiště, ale byla odeslána na Slovensko k 3. armádě, jako obrana proti případným akcím maďarského letectva. Po Vídeňské arbitráži, jejíž výrok znamenal další ztrátu území se vrátila letka na svou mírovou základnu v Pardubicích. Zde byla po 15. březnu 1939 předána okupační moci a nadporučík letectva František Weber je 30. června 1939 propuštěn ze svazku branné moci.
 
14. ledna 1940 František Weber opouští Prahu a přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Střední východ se dostává do Francie. 6. března 1940 je zapsán ve výcvikovém táboře Československého vojska v Agde a 22. května byl jmenován velitelem zdejší letecké skupiny. 24. června 1940 odplouvá z přístavu Port Vendres do Británie, kam dorazil 7. července 1940. Přestože byl 1. srpna 1940 povýšen na kapitána letectva, tak o den později je přijmut do Dobrovolných záloh RAF v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer. Bitva o Británii byla v plném proudu a tak se 6. srpna 1940 stává příslušníkem 310 československé stíhací perutě. Peruť měla v té době velký přebytek pilotů a její kapacita nestačila na jejich přecvičování a proto byl s celou tzv. zálohou peruti 17. srpna 1940 odeslán ke zkrácenému výcviku k 6. OTU do Sutton Bridge. Po třítýdenním výcviku je 10. září přidělen k britké 145. stíhací peruti, která operovala ze skotského Dyce a později z Tangmere na jihu Anglie. Zde se na letounu Hurricane účastnil závěrečných bojů Bitvy o Británii. 27. října 1940 byl sestřelen v souboji s Bf 109 ale úspěšně stihl vyskočit s padákem. Dopadl do moře a byl vyloven torpédovým člunem. Jeho Hurricane V7592 se zřítil do Solentské úžiny.
 

 
28. ledna 1941 se vrací do Duxfordu k 310. peruti a zde se ujímá velení B-letky v hodnosti Flight Lieutenanta a 28. února 1941 přebírá od S/Ldr Alexandra Hesse velení nad celou perutí. Zároveň s tím je povýšen do hodnosti Squadron Leader a 28. října do hodnosti štábního kapitána československého letectva. Po přezbrojení perutě na letouny Spitfire ve Skotsku se v čele 310. perutě vrací na jih Anglie.
 

 
10. ledna 1942 utrpěl při srážce po přistání v Perranporthu prasklinu lebky. Po propuštění z nemocnice a následném zotavení předal velení 310. perutě S/Ldr Františku Doležalovi. Sám odchází Inspektorát Československého letectva v Londýně. Zde vykonává funkci styčného důstojníka u 11. skupiny Fighter Command a 1. července 1943 přechází do vojenské kanceláře prezidenta republiky. Zde působí do 1. února 1943 a vrací se zpět na Inspektorát Čs letectva. Ve stejném roce je je vyslán na stáž u leteckých jednotel RAF na Středním východě a v severní Africe. 8.listopadu se stává československým spoluvelitelem 134. Československého polního letiště (No 134 (Czechoslovak) Airfield). V rámci tohoto převelení byl povýšen do hodnodti Wing Commander a 7. března 1944 na majora československého letectva. Zde opět prokázal mimořádný organizační a velitelský talent. 1. dubna 1944 předává velení W/Cdr Janu Čermákovi a odchází opět na Inspektorát Čs. letectva, tentokrát k jeho studijní skupině. Koncem roku 1944 težce onemocněl zánětem pohrudnice a strávil řadu dlouhých měsíců v nemocnici. Do vlasti se tak vrací až 11. března 1946 v hodnosti podplukovníka.
 
Po krátkém působení na MNO je 31. května 1946 přemístěn k Ministerstvu Vnitra jako zástupce velitele Letectva Sboru národní bezpečnosti. to bylo 12. prosince 1947 přejmenováno na Bezpečnostní letectvo. Zároveň se stává prozatimní správce Domu vojenských letců ve Vladislavově ulici v Praze. 31. března 1948 byl přemístěn zpět na MNO do Hlavního štábu velitelství letectva s určením Obrana proti letadlům.
 
Poúnorové čistky neminuly ani Františka Webera. 2. února 1949 byl odeslán na nucenou dovolenou a vyřazen jako výkonný letec. Na základě jeho podlomeného zdraví s ním bylo zahájeno superarbitrační řízení a 31. prosince 1949 odchází jako 50% invalida do výslužby. 10. ledna 1950 je ve svém pražském bytě zcela neoprávněně zatčen a přemístěn do Tábora nucených prací v Mírově. 11. srpna byl navíc degradován. Z Tábora nucených prací byl 19. července 1951 propuštěn v souvislosti se zrušením tohoto tábora. Pak pracoval jako pomocný dělník v jednom pražském zahradnictví a později jako účetní v pražském závodě PREFA.
 
V roce 1965 byl rehabilitován a byla mu navrácena hodnost. Skutečného ocenění se mu dostalo až po listopadu 89. Krátce před svou smrtí byl povýšen na generálmajora v.v.
 
1. října 1991 v Praze umírá.
 

 
Vyznamenání
V roce 1991, již v hodnosti generálmajora v.v., vyznamenán prezidentem republiky Řádem Milana Rastislava Štefánika III. stupně.
 
Dále byl nositelem těchto vyznamenání a medailí:
2x Československý válečný kříž 1939
2x Čs. medaile Za chrabrost
Čs. medaile Za zásluhy I. stupně
Pamětní medaile čs. zahraniční armády (Francie, Anglie)
Anglickou hvězdu 1939-1945 (bitva o Anglii), hvězdu za Afriku, hvězdu za Evropu, Obrannou medaili a Válečnou medaili.
Sovětské vyznamenání Za vítězství nad Německem.
 
Byl nositelem pilotního odznaku "Polní letec 1923-1939" čs. pilotů 1. republiky, pilotního odznaku RAF a odznaku Zasloužilý letec.
 

http://cs.wikipedia.org/wiki/František_Weber

[Aaron Goldstein]

29. února 2008

zemřel Čestmír Šikola

československý voják, příslušník výsadku Clay a politický vězeň komunistického režimu.

 

Narodil se 28. listopadu 1919 v Mukařově, v okrese Semily. Otec Josef byl učitel, matka Bohumila byla v domácnosti. Měl dva sourozence; bratra a sestru. Po absolvování obecné školy v Mukařově vystudoval gymnázium v Turnově a od roku 1937 začal studovat na Vysoké škole chemicko-technologické. 17. listopadu 1939 byl jako student zatčen gestapem a internován v Ruzyňské věznici. Z důvodu nízkého věku byl ale propuštěn.

 

 

Dne 4. ledna 1940 přešel na Slovensko, odkud se přes Maďarsko, Turecko a Sýrii dostal do Francie. V Agde byl 6. března 1940 prezentován do československé zahraniční armády. Ve funkci polního pozorovatele se účastnil ústupových bojů o Francii. Po pádu Francie byl 13. července 1940 evakuován do Anglie.

 

Od ledna do začátku května 1941 absolvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze a následně postupně povýšen na desátníka aspiranta. Začátkem roku 1942 byl zařazen do výcviku pro zvláštní úkoly. Od 1. března do 30. května 1942 absolvoval radiokurz. Ve funkci instruktora výcviku byl 10. dubna 1942 povýšen na četaře aspiranta. Od 1. do 28. listopadu 1942 absolvoval parakurz a dokončovací kurz. Od 27. dubna do 4. června 1943 prodělal výcvik v civilním zaměstnání. Již jako radista skupiny Clay prodělal od 2. srpna do 30. září 1943 spojovací cvičení v Londýně a ve Skotsku.

 

V říjnu 1943 byl s ostatními příslušníky výsadku četařem aspirantem Antonínem Bartošem a četařem aspirantem Jiřím Štokmanem přesunut přes Alžír do Itálie, kde na vyčkávací stanici v Bari čekal na výsadek.

 

Desant byl vysazen 13. dubna 1944 u obce Hostišová (společně se skupinou Carbon). Jejich úkolem byl sběr zpravodajských informací na severovýchodní Moravě a jejich předávání do Londýna a dále spolupráce s domácím odbojem na organizaci boje proti okupantům. Pro spojení se zahraničím byl desant vybaven radiostanicí s krycím názvem Eva. Po třídenním pochodu se dostali do Bystřice pod Hostýnem, kde se ukryli. První depeši odeslali 30. dubna. V prostoru Valašska a Slovácka vybudovali síť spolupracovníků zaměřenou na sběr informací. Zároveň s organizací sítě odbojářů pomáhali i příslušníkům Carbonu.

 

Na podzim 1944 se do sítě vytvořené desantem Clay podařilo proniknout dvěma konfidentům gestapa. Díky, tomu, že prostřednictvím londýnského rozhlasu byli oba konfidenti, František Bednář a František Šmíd oznámeni jako prověření, podařilo se brněnskému gestapu získat informace o příslušnících sítě skupiny Clay a do února 1945 ji zlikvidovat (Šmíd byl v únoru 1945 popraven příslušníky 1. partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova). Příslušníkům Claye se poté, co byli překvapeni gestapem v Tvrdonicích, podařilo prostřílet a ukrýt v Hruškách a v Josefově, kde znovu navázali spojení s Londýnem. Později se přidali k partyzánům. Prostřednictvím radiostanice Eva odeslali 800 zpráv a oznámili desítku míst pro shozy zbraní. 

 

Po osvobození byl od 20. dubna 1945 zařazen k vojenskému velitelství Brno a od 11. června jako podporučík pěchoty k HŠ MNO. Od 15. srpna 1945 se ujal funkce velitele vojenské radiové ústředny v Praze a od 2. prosince 1945 působil jako nadporučík pěchoty jako instruktor ve spojovacím učilišti v Turnově a v Novém Mestě nad Váhom. 20. listopadu 1946 se oženil, z manželství vzešel syn Čestmír. 23. listopadu 1946 byl povýšen na kapitána pěchoty. Od 12. dubna 1947 byl převelen k 2. oddělení HŠ MNO a od 1. března 1948 jmenován velitelem 5. spojovacího praporu v Praze.

 

 

1. října 1948 byl odeslán na dovolenou. 21. dubna 1949 byl zatčen a 18. června 1949 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za trestný čin neoznámené trestného činu k 23 měsícům těžkého žaláře a odnětí hodnosti a vyznamenání. Trest si odpykal v plné výši.

 

Po propuštění 21. října 1951 pracoval jako dělník při opravě tunelu u Malé Skály. V roce 1953 se spolu s rodinou přestěhoval do Břas u Rokycan. V roce 1963 byl promován inženýrem chemie a nastoupil v Jablonci nad Nisou do Výzkumného ústavu skla a bižuterie. Zároveň se s rodinou přestěhoval zpět na Malou Skálu, kde žil až do své smrti 29. února 2008. 16. října 1990 byl povýšen na plukovníka pěchoty v záloze.

 

 

Zemřel 29. února 2008 v Malé Skále... V roce 2014 mu zde byl odhalen pomník...

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Čestmír_Šikola

[Aaron Goldstein]

1. března 2010
zemřel Vladimír Sergejevič Iljušin,
sovětský zkušební pilot
 

 
Narodil se 31. března 1927 v Moskvě. Vladimír Sergejevič byl synem leteckého konstruktéra Sergeje Vladimíroviče Iljušina. Už ve 14 letech získal své první vyznamenání a to medaili "Za obranu Moskvy", když jako člen moskevské protivzdušné hlídky hasil německé zápalné pumy.
 
V roce 1944 vstoupil do armády. V roce 1949 ukončil Balašovskou vojenskou leteckou školu a v roce 1951 Žukovského vojenskou leteckou inženýrskou akademii. V roce 1953 potom absolvoval školu zkušebních letců Ministerstva leteckého průmyslu.
 

Emblém Žukovského vojenské letecké inženýrské akademie

 
Nastoupil do Letecko - výzkumného institutu M. M. Gromova jako zkušební pilot. V roce 1957 přechází jako zkušební pilot ke konstrukční kanceláři Suchoj. Zde se vypracoval ze zkušebního letce na šéfpilota firmy. V roce 1972 se stal zástupcem hlavního konstruktéra. V roce 1973 dosáhl hodnosti major všeobecného letectva. V roce 1993 odchází z armády do výsluhy, ale stále působí v OKB Suchoj. V roce 2000 se stává poradcem vedení společnosti.
 
Zvládl pilotování 154 typů a verzí letadel a vrtulníků. Zkušebně odlétal celou vývojovou řadu Suchojů od letounu Su-9 až po Su-27. S letounem Su-9 v jeho rekordní verzi T43-1 ustanovil 14. července 1959 světový rekord v dosažené výšce 28 852 m ( http://www.fai.org/fai-record-file/?recordId=10351) a 14. září 1962 v nejvyšší výšce ustáleného horizontálního letu ve výšce 21 170 m ( http://www.fai.org/fai-record-file/?recordId=8654 )
 

Letoun Suchoj Su-9

 
Obdržel řadu státních vyznamenání, mimo jiné v roce 1960 obdržel titul Hrdina Sovětského Svazu, v roce 1964 Řád Rudé Hvězdy, v roce 1966 Řád Rudého praporu, v roce 1971 Řád Rudého Praporu Práce a v roce 1999 obdržel ruský řád "Za zásluhy před vlastí"
 
Vladimír Sergejevič Iljušin je znám ovšem také jako hrdina legendy o kosmickém letu před startem Jurije Gagarina. Poprvé se tato legenda objevuje prostřednictví moskevského korespondenta Daily Workeru ze dne 10. dubna 1961, tedy dva dny před Gagarinovým startem. Dokonce je o této konspiraci natočen dokumentární film.
 

https://www.youtube.com/watch?v=G4wAfRCTqLY

 
Dle mého soudu výborně shrnuje tuto konspirační teorii obsáhlý článek v technetu, kde se probírají důvody pro i proti. 
 
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vladimir_Sergejevič_Iljušin

[Aaron Goldstein]

1. března 1896

proběhla Bitva u Adwy (Bitva u Aduy)
 

Bitva u Adwy, která je známa též jako Bitva u Aduy (podle italského názvu místa konání) byla bitvou, kterou vyvrcholila První Italsko - Etiopská válka.
 
Na sklonku 19. století byla většina afrického území pod nadvládou koloniálních mocností. Ne však Etiopské Císařství, známé též jako Habeš. To se nacházelo na území dnešní Etiopie a Erifreje na Somálském poloostrově, kterému se také říká Africký roh. O toto císařství se velmi zajímali Italové. Zprvu vystupovala Itálie vůči Habeši jako spojenec a pomáhala s rozvojem. Rozkol přišel s podepsáním tzv. Wuchalské dohody. Dohoda byla sepsána ve dvou jazykových verzích. A zatímco v Italské verzi se uvádělo, že se Etiopské císařství stává italským protektorátem, tak v Amharské verzi tato pasáž chyběla. Obsahovou odlišnost obou verzí později Itálie vehementně popírala.
 

Etiopský císař Menelik II

 
V roce 1893 prohlásil Etiopský císař Menelik II Wuchalskou dohodu za neplatnou. Itálie odpověděla vojenskou agresí. Po několika větších, či menších bitvách se dostala Italská armáda v roce 1895 do Tigrayské provincie, kde zaujala své postavení. Po čase dorazila i armáda Etiopie. Navzdory oblíbené rétorice o bosých Habešanech byla Etiopská armáda celkem moderně vyzbrojená. A obě strany čekaly na krok protivníka.
 
Počátkem roku 1896 začaly docházet armádám zásoby. Italský velitel Oreste Baratieri byl přesvědčen, že jakmile klesnou zásoby Etiopské armády pod únosnou mez, tak se armáda začne rozpadat a bojovníci se začnou rozcházet domů. K jeho smůle ale Italská vláda trvala na útoku. Baratieri se snažil útok Italů pozdržet, ale nakonec 29. února vyhlásil, že že příštího dne ráno v 09:00 zaútočí.
 

generál Oreste Baratieri

 
Na Italské straně bylo v době útoku asi 14 500 mužů a dalších 3000 bylo v týlu jako zabezpečení zásobování a komunikace. Odhady o síle Etiopské strany se rozcházejí od 73 000 až po 110 000 mužů. V každém případě měla Etiopie převahu, a to minimálně pětinásobnou.
 
V noci Italové utvořili tři sloupce, které se měly navzájem krýt palbou a postupovali vpřed. Vlivem špatných map se však sloupce od sebe vzdálily až na vzdálenost několika mil.
 
Etiopský císař si byl vědom nebezpečí, které plynulo z vyčerpání zásob a byl rozhodnut 2. března tábor opustit a stáhnout se. Ovšem 1. března ráno ho zvěd informoval, že Italové postupují. Císař svou armádu rozdělil na tři skupiny a rozmístil je na okolní svahy a návrší. Jednotky tak měly výborný přehled o postupujících italských silách.
 

 
První potyčka vypukla u Kidane Meret, kde měl císař dislokované dělostřelectvo. Jednalo se o děla převážně ruské výroby. Italská formace se držela více než dvě hodiny proti obrovské přesile, ale nakonec Habešané zajmuli jejího velitele a formace se rozprchla. 
 
Jednotliví vojáci se snažili dostat k druhé italské formaci, které velel generál Arimondi. Tato formace už tři hodiny odolávala opakovaným útokům Etiopské armády. Císař nakonec vyslal do boje svou zálohu. 25 000 mužů, odpočinutých a nabuzených, italskou formaci doslova smetla.
 

 
Třetí italská formace, která zůstala oddělená od zbytku armády, začala za soustavného boje ustupovat. Při svém ústupu se dostala do úzkého údolí, kde byla zdecimována etiopskou jízdou. Pozdě večer už jednotliví italští vojáci prchali z bojiště. Císař dosáhl vítězství, i když ztráty byly vyrovnané.
 
Na italské straně padlo cca 7 000 vojáků, dalších 1 500 jich bylo raněno a přibližně 3000 padlo do zajetí. Na Habešské straně padlo okolo 6 000 mužů a kolem 8 000 jich bylo raněno.
 
Italské jednotky byly buď zcela zničené a nebo rozehnané. V Itálii propukly velké protesty a demonstrace proti dalším akcím Itálie v Africe. Císař nevyužil situace a nepronásledoval zbytky Italské armády za hranice, protože nechtěl vstupovat na cizí území. Stačilo mu, že zajistil nezávislost svého státu.
 

gobelín s výjevy z Bitvy u Adwy

 
V přímé reakci na porážku Italské armády byla podepsána "Úmluva z Adis Abeby", která rušila v plném znění Wuchalskou Dohodu a uznávala Etiopské císařství jako nezávislý stát.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Adwy

[Aaron Goldstein]

2. března 1918

se narodil Jaromír Šotola,

první padlý československý letec v 2. světové válce...
 

Narodil se v obci Řestoky u Chrastu v okrese Chrudim. Po měšťance vystudoval Obchodní Akademii v Chrudimi. 7. července 1937 v rámci dobrovolného odvodu se přihlásil do armády. V říjnu nastoupil jako vojín - aspirant do školy Důstojníků letectva v záloze, která byla provozována při Vojenském učilišti v Prostějově. Školu ukončil ve zkráceném výcviku 21. května 1938 jako pozorovatel. 31. května byl převelen do Nitry k 10. pozorovací letce Leteckého pluku č. 3. 1. června 1938 byl povýšen do hodnosti svobodník - aspirant a zařazen jako pozorovatel - letec. 25. září 1938 byla zařazena 10 pozorovací letka do Mobilizačního tělesa 603. Dostala krycí jméno "Gordian" a přesunula se na mobilizační letiště Komjatice. Jako záměnná letiště jí byly určena letiště Tvrdošovce, Topolníky a Pezinok. Letka disponovala 12 letouny Letov Š-328.
 

 
25. října 1938 odstartoval z polního letiště u Komjatic v prostoru obce Zemianská Olša pozorovací letoun Š-328 sériového čísla 237. Letoun pilotoval desátník Ján Kello a Jaromír Šotola byl na pozici pozorovatele. Úkolem letu bylo fotografování okolí obce Zemianská Olša.
 
Téhož dne se v prostoru nacházeli tři maďarské letouny. Soukromou společností najmutý Ju-52/3M. Ten měl oficiálně provádět snímkování povodí Dunaje pro meliorační práce, ve skutečnosti však byl naložen štvavými letáky s protičeskoslovenskými texty, určenými pro maďarskou menšinu na Slovensku. Letoun byl doprovázen dvojicí stíhaček Fiat CR.32. 
 
Celá trojice maďarských letounů se nacházela 10 až 11 km hluboko v československém vnitrozemí nad obcí Hodžovo (od roku 1950 Lipové).
 

Letoun Letov Š-328 v československých barvách

 
Pilot jedné z doprovodných stíhaček, Főhadnagy (nadporučík) László Pongrácz ze svazku 1/2. Vadászszázad (stíhací letky) pod sebou spatřil československý pozorovací letoun. Údajně z obavy, že pozorovací letoun zaútočí na doprovázený Junkers, zaútočil z převýšení zezadu na nic netušící československý letoun letící ve výšce 500 - 600 metrů a svůj útok ještě dvakrát zopakoval.
 

Letoun Fiat CR.32 v maďarských barvách

 
Pozorovatel svobodník - aspirant Jaromír Šotola byl pravděpodobně usmrcen už při prvním útoku. Pilot desátník Kello s hořícím letounem nouzově přistál u obce Bodza a s popáleninou na ruce se mu podařilo opustit letoun. Tělo Jaromíra Šotoly zůstalo v troskách sestřeleného letounu, který celý shořel.
 

Sestřelený letoun

 
Po sestřelení československého letounu vydal, po konzultaci s Hlavním štábem, brigádní generál Alois Vicherek rozkaz, aby každé maďarské letadlo, které naruší vzdušný prostor Československa, bylo okamžitě sestřeleno. Ovšem tento rozkaz byl následně zrušen na příkaz Ministra Národní Obrany a zároveň předsedy vlády armádního generála Jana Syrového. Zrušení rozkazu vydal brigádní generál Miroslav Miklík.
 
9. května 1946 Dr. Edward Beneš udělil Jaromíru Šotolovi in memoriam Československý válečný kříž.
 

Pohřeb Jaromíra Šotoly

 
László Pongrácz byl dle některých pramenů za sestřel československého letounu potrestán, dle jiných naopak povýšen. V každém případě žádného dalšího sestřelu tento maďarský pilot nedosáhl. Během WWII sloužil jako testovací pilot. Po válce emigroval do Argentiny a 30. dubna 1986 v Buenos Aires zemřel.
 
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaromír_Šotola

[miro333]

Ten nadpis mi nesedí, zostrel to bol, ale druhá svetová  "oficiálne" začala až 1. septembra 1939, takže by mal byť skôr obeťou pohraničnej šarvátky, ale nie II. sv. vojny....

[Aaron Goldstein]

Teoreticky ano... Ale bylo to v době všeobecné mobilizace v rámci příhraničním konfliktu... Ponechej mi také trochu "básnické licence"...

[Aaron Goldstein]

Ten nadpis mi nesedí, zostrel to bol, ale druhá svetová  "oficiálne" začala až 1. septembra 1939, takže by mal byť skôr obeťou pohraničnej šarvátky, ale nie II. sv. vojny....

 

A ještě jsem opomněl že dne 16. prosince 1941 deklarovala československá exilová vláda v Londýně, že se nachází ve válečném stavu s Německem, Maďarskem a jeho spojenci, a to zpětně k 17. září 1938, kdy tyto země zahájily akce směřující proti územní integritě Československa.

 

Toto vyhlášení ex post bylo zejména z důvodu, že československá exilová vláda, potažmo Beneš chtěli:

 

a) obnovit republiku jako Československo

b) obnovit ho v předmnichovských hranicích

[Talvi]

Není to Chrást, ale Chrast :)

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chrast 

[Aaron Goldstein]

Není to Chrást, ale Chrast :)

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chrast 

Opraveno

[miro333]

A ještě jsem opomněl že dne 16. prosince 1941 deklarovala československá exilová vláda v Londýně, že se nachází ve válečném stavu s Německem, Maďarskem a jeho spojenci, a to zpětně k 17. září 1938, kdy tyto země zahájily akce směřující proti územní integritě Československa.

 

Toto vyhlášení ex post bylo zejména z důvodu, že československá exilová vláda, potažmo Beneš chtěli:

 

a) obnovit republiku jako Československo

b) obnovit ho v předmnichovských hranicích

 

ono sa dá vyhlásiť vojnový stav spätne? a nemal byť potom aj spätne súdený prezident Eduard Beneš za vlastizradu za podpis, resp. akceptovanie Mníchovskej dohody z 30. septembra toho roku, v ktorej odstúpil časť územia štátu, s ktorým už bolo Československo vo vojnovom stave, he?

[Aaron Goldstein]

Diplomacie se neubírá černobílými cestami... Proto aby mohlo být obnoveno Československo jako ucelený samostatný stát musela československá exilová vláda, československý odboj a československé jednotky udělat mnohé... A já osobně jsem rád, že se to podařilo...

[Aaron Goldstein]

3. března 1894

se narodil Otakar Sviták,

legionář a člen Obrany Národa.
 

Otakar Sviták se narodil v Kopřivnici. Jeho otcem byl známý automobilový konstruktér Leopold Sviták, spolukonstruktér prvního československého sériově vyráběného automobilu Präsident. Otakar Sviták absolvoval Zemskou vyšší reálku v Příboře a poté strojní obor na Vyšší průmyslové škole v Brně.
 

 
V době zahájení Velké Války bylo Otakaru Svitákovi 20 let. 20.6 1915 byl odveden a přidělen k 100. Pěšímu pluku. Zde se Sviták stal jednoročním dobrovolníkem. 7. října byl povýšen do hodnosti svobodníka a odeslán do Opavy, kde absolvoval kurz pro záložní důstojníky pěchoty. 4. ledna se stal velitelem kulometné čety. 1. března 1916 byl odvelen na východní frontu k 56. Pěšímu pluku. 12. července 1916 už v hodnosti podporučíka padl Otakar Sviták při bitvě o Piotrkow do zajetí. Jako zajatec byl odeslán do důstojnického zajateckého tábora v Bolchově. V zajateckém táboře se stal členem revolučního výboru. 1 prosince 1916 si Sviták podal přihlášku do československých legií. Přihláška nebyla vyřízena, protože se pravděpodobně někde ztratila. 14. června 1917 tak podává Sviták přihlášku druhou. 8 září 1917 je tedy přidělen k 8. Střeleckému pluku "Slezký" a v zápětí nastupuje do důstojnické školy patřící pod štáb 5. Střeleckého pluku T. G. Masaryka v Borispolu. 1. ledna 1918 je přidělen k 1. Československému náhradnímu pluku "Husitskému" jako instruktor u 12. roty v Žitomíru.
 
29. května 1918 byl u Pemzy raněn. Byl raněn dolevé ruky. došlo k ochromení ukazováčku a částečného ochromení prostředníčku. Za toto zranění později obdržel framcouzskou medaili "Za zranění". 20 září se stal velitelem kulometné roty 9. střeleckého pluku Karla Havlíčka Borovského. Tento pluk vznikl reorganizací z 1. Československého náhradního pluku "Husitského". V roce 1918 se Otakar Sviták zúčastnil boje u Samary a podruhé utrpěl zranění. Mezi lety 1918 - 1920 se československé legie probíjeli Sibiří. Otakar Sviták se účastnil bojů o Norilsk a Buzuluk. Za bitvu u Buzuluku byl oceněn řádem "Sokol s meči". V lednu 1919 se Sviták stal velitelem 6. vlaku s kulometnou rotou a plukovním skladem. 8. června 1920 jednotka dorazila do Vladivostoku. Odtud odpluli legionáři na lodi "Protesilaus" do Britské Kolumbie. Odtud pokračovali vlakem do Québecu a potom opět lodí do Hamburku.
 
Do vlasti se Otakar Sviták vrátil 2. srpna 1920. 2. listopadu 1920 byl přidělen k Leteckému pluku č. 2 v Olomouci jako přednosta hlavních vzduchoplaveckých dílen. V roce 1921 obdržel Spojeneckou medaili, Revoluční medaili a Válečný kříž s 2 lipovými ratolestmi. 
 
21. října 1922 se oženil. Jeho ženou se stala Jarmila Pospíšilová, sestra štábního kapitána Vítežslava Pospíšila. 28. dubna 1925 se jim narodil syn Otakar a 28. dubna 1929 dcera Jarmila.
 
1. března 1923 byl povýšen na štábního kapitána. 1. dubna 1924 se velení Hlavních leteckých dílen ujímá posplukovník Augustin Daněk a Sviták je odeslán na sedmitýdenní technickou stáž do Francie.
 
30. září 1929 je Otakar Sviták ustanoven do funkce přednosty III. letecko - hospodářského oddělení II. odboru - leteckého na Ministerstvu Národní Obrany v Praze. S účinností od 18. prosince 1929 je povýšena na podplukovníka. mezi lety 1930 až 1935 je technickým členem komise pro vyzkoušení nových a opravených letounů. V roce 1936 dochází na MNO k reorganizaci a Svitákovo oddělení je počínake 1. květnem 1936 přejmenováno na IV. Letecko - hospodářské oddělení. 1 prosince 1936 je ustanoven do funkce místopředsedy správního sboru firmy Letov. 1. ledna 1937 je povýšen do hodnosti plukovníka technické zbrojní letecké služby.
 
Po Mnichovské zradě se stává členem Obrany Národa a pomáhá organizovat odsuny pilotů a leteckých mechaniků z okleštěného a později okupovaného Československa. Otakar Sviták byl členem úzké vedoucí skupiny Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD) a blízkým spolupracovníkem generála Josefa Bílého.
 

Věznice Plötzensee. V centru je vidět Blok III, kde odsouzení čekali na popravu. Úplně vlevo je vidět nízká budova ve které se popravovalo.

 
27. července 1940 byl Otakar Sviták před obchodním domem Stoupa v Jindřišské ulici v Praze zatčen. Okamžitě byl převezen do Petschkova paláce. Zde byl Otakar Sviták vyslýchán a nelidsky mučen. Z kraje roku 1941 byl převezen do věznice v Drážďanech. Zde byl podrobován dalším výslechům a mučení. Téměř umučený, ale nezlomený Otakar Sviták je poté převezen do baltské pevnosti Gollnow a zde čeká na soud. Počátkem roku 1942 je převezen do berlínského vězení Plötzensee.
 
18. března 1942 je odsouzen k trestu smrti. O milost pro Otakara Svitáka žádala jeho manželka prostřednictvím berlínského právního zástupce Horsta Pelckmanna. Bratr odsouzeného ing Jaroslav Sviták se pokusil o intervenci prostřednictvím německého ředitele Kopřivnické Tatry Hanse Ledwinky. Oba pokusy vyšly naprázdno. 26. srpna 1942 v 04:26 hod. byl Otakar Sviták sťat.
 

Pomník v Kopřivnici na kterém je uvedeno i jméno generála Otakara Svitáka

 
V roce 1946 byl Otakar Sviták vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a povýšen do hodnosti generála technické zbrojní služby letectva in memoriam.
 
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Otakar_Sviták

[strakapoud]

ono sa dá vyhlásiť vojnový stav spätne? a nemal byť potom aj spätne súdený prezident Eduard Beneš za vlastizradu za podpis, resp. akceptovanie Mníchovskej dohody z 30. septembra toho roku, v ktorej odstúpil časť územia štátu, s ktorým už bolo Československo vo vojnovom stave, he?

Nechci se pouštět do dišputací, ale postoupení území nám bylo vnuceno Mnichovskou dohodou, která byla signována kromě Hitlera i Daladierem a Chamberlinem (nevím, jak se to přesně píše a nechce se mi to hledat), kteří se domnívali, že se Áda spokojí se Sudetama a nebude expandovat (viz slavná věta "přivezl jsem vám mír"). Beneš nic nepodepsal, ani nepostoupil, jen zrušil mobilizaci, která by (z jeho pohledu) pravděpodobně znamenala zdecimování celého národa Němci, ve slezsku Poláky a na slovensku Maďary. A to nikdo netuší, co by udělal Rus, který měl s Němcem platnou smlouvu Molotov-Ribentrop. 

Uznání hranic v předmnichovské podobě je velký úspěch exilové vlády, protože původní spojenecká verze počítala s tím, že Sudety jsou prostě německé. 

 

Rozhodně se nepouštím do sporu, jestli jsme měli, nebo neměli bojovat. To mi nepřísluší a ani v této věci nezaujímám žádné stanovisko, neboť si nejsem jist, co je správnější. 

[Aaron Goldstein]

4. března 1915

se narodil Jan Hrubý

československý parašutista

a jeden z padlých v kryptě kostela sv. Karla Boromejského
 

 
Narodil se v Kunovicích, v domku č.p. 3. Na podzim 1929 nastoupil do učení jako číšník ve zlínské reatauraci "U Pavelců". Kvůli problémům se svým nadřízeným, za pomoci svých přátel, přestoupil do sousedního hotelu "Záložna". Zde po svém vyučení zůstal pracovat, zprvu jako číšník, později jako vrchní číšník.
 

 
1. října 1937 nastopil k Hraničářskému praporu 10 do Trebišova vojenskou prezenční službu. Prapor byl v roce 1938 přemístěn do Holešova. Během služby absolvoval poddůstojnickou školu a k 1. říjnu 1938 je povýšen na svobodníka. 31. března je z důvodu okupace vyřazen z armády a vrací se domů, kde se ale vzápětí hlásí na práci do německého Kielu. Je oprávněný předpoklad, že chtěl tohoto využít k emigraci, ale záměr nevyšel. Před vánocemi 1939 se vrací domů.
 
2. ledna 1940 předstírá před rodinou a úřady návrat do Německa a odjíždí tajně do Maďarska. Zde je však zatčen a stráví následující čtyři měsíce v maďarských věznicích včetně pevnosti Citadela. Koncem dubna 1940 se mu u slovenských hranic při transportu vězňů podaří utéct, dostává se zpět do Budapešti a uchýlí se na fransouzský konzulát. Odsud pak putuje přes Jugoslávii, Řecko, Turecko a Střední východ do Francie.
 
4. června je zapsán k 3. rotě 1. Pěšího pluku v Agde jako desátník a 13. června už bojuje východně od Paříže. 13. července 1940 je evakuován lodí Rod el Farag do Británie. Zde je zařazen k 1. rotě 1. Pěšího praporu a 28. října 1940 povýšen do hodnosti četař. Za účast v bojích ve Francii obdržel 6.12.1940 Československý válečný kříž 1939
 
V červnu 1941 se dobrovolně hlásí k plnění zvláštních úkolů a 15. srpna 1941 odjíždí do sabotážního kurzu do výcvikové stanice STS-26 ( Special Training Stations ) umístěné v Drumintoul Lodge ve Skotsku. Po jeho ukončení absolvuje paravýcvik včetně 4 seskoků na STS-51 v Ringway a následně kurz průmyslové špionáže na STS-17 v Hatfieldu. 8. listopadu 1941 je přidělen na československou výcvikovou stanici STS-2 v Bellasis. Zde byl určen jako člen výsadku Bioscop společně s rotným Bohuslavem Koubou a četařem aspirantem Josefem Bublíkem.
 

 
Úkolem skupiny Bioscop byly sabotážní úkoly ve Vsetínské zbrojovce a napadání železničních tratí Veselí nad Moravou - Vlára a Hranice - Půchov. Skupina Bioscop měla své akce provádět spolu se skupinou Bivouac na Moravě a řízení měla mít skupina Zinc. Vedení československých výsadkových operací v Anglii však 23. dubna 1942 obdrželo zprávu z vysílačky Libuše, že se 8. dubna vzdal v Praze Gestapu člen skupiny Zinc Viliam Gerik a od té doby, že se skupina Zinc neozývá. Skupině Bioscop byly na základě této zkušenosti změněny záchytné adresy skupiny Zinc na záchytné adresy skupiny Silver-A.
 
28. dubna 1942 v 01:33 hodin je vysazena do jednoho prostoru skupina Bioscop, Bivouac a Steel. Němci našli vysílačku skupiny Steel a tím bylo ztraceno i vybavení skupiny Bioscop. Skupina Bioscop přistála severně od Křivoklátu u statku Požáry. Po seskoku se vydali na záchytnou adresu do Slaného a odtud pokračovali do Prahy a spojili se s npor. Opálkou. Na základě rozhodnutí velitele skupiny Silver-A npor. Alfréda Bartoše došlo k pokusu o vyzvednutí stanice skupiny Steel. 30. dubna se do prostoru seskoku vydaly dvě skupiny. První skupinu tvořil rotmistr josef Valčík ze skupiny Silver-A a Antonín Moravec z místního odboje a druhou skupinu tvořil rotný Arnošt Mikš ze skupiny Zinc a rotný Bohuslav Kouba ze skupiny Bioscop. Valčík s Moravcem byli varováni hlídkujícím četníkem, že Němci našli vysílačku skupiny Steel a další materiál a hlídkují v prostoru. Vrátili se proto zpět do Prahy. Mikš s Koubou ale narazili na Němce. Po krátké přestřelce Mikš utrpěl vážné zranění a na místě se zastřelil. Koubovi se podařilo uniknout. Pokusil se najít pomoc u přechovávatelů Mikše a později na četnické stanici v Kutné Hoře. Tam se dozvěděl, že Gestapo získalo Mikšovi poznámky a Kouba je prozrazen. Na místě, ke zděšení osádky četnické stanice, spáchal sebevraždu kapslí s jedem. Viliam Gerik nasazený Gestapem na rotného Koubu tak mohl akorát potvrdit jeho totožnost.
 
Hrubý s Bublíkem se nějaký čas ukrývali v Praze u Slavomíry Čechové a 30. dubna se vypravili na Moravu. Přespali v hotelu "Vraný" u nádraží ve Starém Městě pod krycími jmény Jan Daněk a Josef Sedláček. Následující den navštívili dům učitele E. Cenka v Uherském Hradišti, což byla jedna z jejich původních záchytných adres. Cenek už byl ale v té době už zatčený a tak se Hrubý s Bublíkem vrací do Prahy. Zde byli podřízeni npor. Opálkovi ze skupiny Out Distance. 11. června se přesunuli od Slavomíry Čechové do dejvic k paní Sahánkové. Na atentátu na Heydricha neměli žádnou účast. Opálka jim zakázal jakoukoliv akci a pohybování se v prostoru atentátu aby pro něj zůstali jako netknutá záloha pro další akce.
 

Památník parašutistům a duchovním, kteří zde v roce 1942 zahynuli, je umístěn na vnější straně kostela z ulice Resslova

 
Po atentátu na Heydricha se přesunuli do krypty pravoslavného kostela sv. Krla Boromejského v Resslově ulici (dnes kostel sv. Cyrila a Metoděje). Zradou Karla Čurdy gestapo jejich úkryt odhalilo a ráno 18. června spustilo akci na jejich zadržení. Po sedmihodinovém boji volili českoslovenští parašutisté raději smrt vlastní rukou než zajetí gestapem. Četař Jan Hrubý zemřel v kryptě kostela. Spolu s ním zemřeli rotmistr Jozef Gabčík, rotmistr Josef Valčík a četař Jaroslav Švarc. Nadporučík Adolf Opálka a rotmistr Jan Kubiš zemřeli v chrámové lodi nad nimi.
 

Památník parašutistům v kryptě kostela

 
1. prosince 1945 byl jmenován in memoriam podporučíkem pěchoty a zároveň povýšen do hodnosti poručík pěchoty. 17. června 1948 byl in memoriam povýšen do hodnosti nadporučíka pěchoty. 30. června 2002 byl povýšen in memoriam do hodnosti podplukovníka pěchoty. V rodných Kunovicích a v Praze  - Kobylisích jsou po něm pojmenovány ulice. Na rodném domě je umístěna pamětní deska.
 
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Hrubý

[Aaron Goldstein]

5. března 1975

zemřel Jan Kratochvíl

československý generál
 
Narodil se 11. ledna 1889 v obci Horní Radechová v okrese Náchod. 21. června 1907 složil s vyznamenáním maturitní zkoušku na vyšší reálce v Náchodě a odchází studovat na Vysoké učení technické v Praze. Zde absolvuje osm semestrů strojního oboru a dva semestry elektrotechniky. 11. května 1911 složil státní zkoušku.
 

 
28. července 1914 byla v Rakousku - Uhersku vyhlášena mobilizace a Kratochvíl odchází k Pěšímu pluku č. 98 ve Vysokém Mýtě. S tímto plukem v sestavě 19. pěší brigády, 10. pěší divize, IX. armádního sboru odchází na ruskou frontu.V Haliči je však zajat a internován v zajateckém táboře. Díky emisarům - náborářům vstupuje 18. června 1916 do Československých legií. V roce 1917 absolvuje poddůstojnickou školu. V tomtéž období mimo jiné přestupuje na pravoslaví a přijímá jméno Nikolaj, tedy Mikuláš. Prodělává s Československými legiemi bitvu u Zborova, Volosanky, Velkých Hájů a Tarnopole. V roce 1918 je povolán do důstojnickké školy československého vojska na Rusi. Po jejím absolvování je v hodnosti poručíka jmenován velitelem 4. roty 2. Československého střeleckého pluku. Prodělává celou sibiřskou anabázi a v roce 1919 v hodnosti kapitána se na lodi Nižnij Novgorod vrací do vlasti.
 
V republice zůstává v činné službě a je povýšen do hodnosti štábního kapitána a prodělává kurz pro velitele vojskových těles a kurz pro vyšší velitele. Německá okupace ho zastihla v Kremnici jako velitele Pěšího pluku 9. "Karla Havlíčka Borovského". Po rozpuštění Československé armády se vrací do Protektorátu Čechy a Morava a zapojuje se do ilegální organizace Obrana Národa. Ta se rozhoduje ho vyslat do zahraničí.
 

Českoslovenští vojáci v Agde

 
Přes Polsko se dostává do Francie. Zde se ujímá velení 1. Československého pěšího pluku. 9. června 1940 vyrazil pluk z Agde na na sever do přífrontového pásma v prostoru Montigny, Saint Aube a Autricourt. Společně s 2. pěším plukem zde měli setrvat měsíc, během něhož měli převzít chbějící výzbroj a dopravní prostředky. Dále zde měli doplnit munici a dokončit výcvik. Nic z toho se však nestalo. 11. června byla vyhlášena pohotovost a pluk se přesunul na frontu. Byl včleněn do sestavy 23. pěší divize pod velením generála Jeannela a měl se přesunout ke Coulommiers, asi 40 km východně od Paříže, kde měl zaujmout obranu na řece Grand Morin. Během přesunu byl pochodový proud pluku napaden italskými letadly. Po cestě potkávaly ustupující francouzské jednotky. 13. června dorazila jednotka k lesu Foret de Grécy. Pluk zaujal obranu podél řeky. Během večera začalo docházet k prvním potyčkám s předsunutými hlídkami. Hlavní německý útok se očekával ráno. Ve 23 hodin však přišel rozkaz k ústupu. 1. pluk tedy strhnul most přes Grand Morin a začal se stahovat směrem na Montereau. Zde během překračování Seiny přišel pluk o všechny své těžké zbraně, včetně těžkých kulometů. postup jednotky neustále ztěžovaly masy uprchlíkůa také časté bombardování. 15. června se prořídlý pluk soustřeďuje v osadě Ville Saint Jacques na jihozápad od Montereau. Odtud po provizorním zformování pokračuje v ústupu až ke Gienu na Loiře. Zde se opět rozvinuje do obrany. Po dvoudenním boji ve kterém obranné postavení na Loiře opouštěla jedna francouzská jednotka za druhou dostává i 1. čs. pěší pluk rozkaz k ústupu. Během ústupu Francie vyjednala příměří a 1. čs pěší pluk společně s 2. čs pěším plukem byly odzbrojeny a s francouzskou vládou byl dojednán jejich odsun do Británie.
 

Českoslovenští vojáci při evakuaci do Británie

 
Ve Velké Británii vykonává Jan Kratochvíl různé funkce ve štábu na MNO. 15. ledna 1943 se stává velitelem Československé samostatné brigády v hodnosti plukovníka pěchoty. Ovšem už 20. března 1943 je vyslán do Sovětského svazu. Zatímco exilové MNO usilovalo o to aby se plukovník Kratochvíl ujal velení 1. Československého  samostatného praporu, tak sovětská strana ho jmenovala velitelem 1. Československého záložního pluku, který vznikl v únoru 1943. Sovětská strana tím dala najevo své výhrady vůči veliteli, který přišel ze západní fronty. Vzniklo tím určité napětí, které provázelo Jana Kratochvíla během celého jeho působení v SSSR a vyvrcholilo před Dukelskou operací. V květnu 1943 byl ze zbytku samostatného praporu a 1. čs záložního pluku zformována brigáda. MNO opět usilovalo aby velení převzal Jan Kratochvíl, sovětské velení a komunisté však prosazovali jmenování Ludvíka Svobody. Z rozhodnutí prezidenta byl nakonec velitelem 1. československé samostatné brigády jmenován plukovník Svoboda. Plukovník Kratochvíl se stává vrchním velitelem československých vojsk v SSSR, a stal se tak Svobodovým přímým nadřízeným. Ve skutečnosti však tato nadřízenost měla jen formální charakter. Koncem roku 1943 je Jan Kratochvíl povýšen do hodnosti brigádní generál. Drobné vítězství se podařilo MNO počátkem roku 1944. Po osvobození Volyňské oblasti proudili do československé jednotky tisíce dobrovolníků. Došlo k reorganizace jednotky na armádní sbor. Velitelem 1. československého armádního sboru se stal 18. května 1944 generál Kratochvíl, zatímco Svoboda zůstal jako velitel 1. brigády.
 

plukovník Kratochvíl jako velitel 1. Československého záložního pluku

 
Pro údajné nezvládnutí velení sboru je generál Kratochvíl 10. září 1944 odvolán ze své funkce velitelem 1. ukrajinského frontu maršálem Koněvem. Velitelem sboru se stává generál Svoboda a generál Kratochvíl se stává velitelem důstojnické školy. Přestože personální náležitosti sboru byly výhradně v kompetenci MNO a Koněv jako velitel frontu měl pouze právo odvolat neschopného velitele a nikoliv jmenovat nového, tak Československá exilová vláda tuto výměnu akceptovala a následně i potvrdila. Byl to jeden z příznaků klesajícího vlivu exilové vlády na dění ve "východní" armádě.
 
Po osvobození republiky se stává generál Kratochvíl velitelem všech vojenských škol na osvobozeném území. 1. srpna 1945 je povýšen na divizního generála. Z důvodu nemoci ukončuje k 1. říjnu 1947 činnou vojenskou službu. 1. dubna 1948 je přeřazen do výslužby.
 
Na sklonku svého života bydlel v Červeném Kostelci, kde také 5. března 1975 umírá.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kratochvíl_(generál)
internet

[Aaron Goldstein]

6. března 1933

zemřel Antonín Josef Čermák

starosta Chicaga

Narodil se 9. května 1873 v Kladně ve čtvrti Nové Kladno. Pikantností je, že ulice v této čtvrti neměly jména ale byly po "americkém" způsobu značeny římskými číslicemi (rodina Čermákova bydlela na V. ulici), a tedy jakoby to už předznamenávalo jeho další osud.
 

Ve stejný den, kdy se Antonín Čermák narodil došlo ke krachu na Vídeňské burze. Nastalá krize přesvědčila jeho otce, horníka aby se nechal zlákat nabídkou vlády Abrahama Lincolna – 160 akrů půdy na Středním Západě v rámci programu Homestead Act, o které se mezi tisíci dělníky, zasažené krizí, živě hovořilo. Rodina Čermákova tedy v roce 1874 odjíždí do Ameriky, spoléhajíc na pomoc krajanů, kteří odjeli před nimi.

Antonínův otec však po příjezdu nenašel práci v Chicagu a tak se přestěhoval s rodinou do hornického městečka Braidwood v severní části Illinois. Zde pracoval opět jako horník. Malý Antonín Čermák zde chodil tři roky do školy, ale nakonec začal pracovat v dole jako jeho otec. Poháněl muly co zajišťovaly důlní přepravu. Ve volném čase pilně studoval. V roce 1889 se postavil za své pracovníky a požadoval vyšší mzdu, než byl jeden dolar a deset centů denně, co se vyplácelo dosud. Na základě toho přišel o práci. Vrátil se tedy do Chicaga, kde vystřídal několik zaměstnání. V 19 letech si z našetřených peněz otevřel vlastní povoznictví. Začínal s jedním povozem, ale časem jich vlastnil až čtyřicet.

V roce 1894 se oženil. Jeho ženou se stala jeho krajanka Marie Hořejšová, která mu pomáhala při podnikání. V roce 1904 předal povoznictví svému otci a bratrovi a věnoval se obchodování s pozemky v rámci firmy Čermák a Šerhant, které byl spoluvlastníkem. A při obchodu stále pilně studoval.
 

Antonín Josef Čermák v roce 1912

Jeho politická kariéra začíná v roce 1902, kdy byl za svůj distrikt byl zvolen do zákonodárného sboru státu Illinois. Poté byl třikrát znovuzvolen. V roce 1909 byl za Demokratickou stranu zvolen do Chicagské městské rady za 12. volební obvod, což byla čtvrť Bridgeport. Hlasovali pro něj i republikáni, protože ho považovali především za reprezentanta české menšiny. V roce 1912 se stává hlavním soudním vykonavatelem. V roce 1922 se stává předsedou rady okrsku Cook County a je do této funkce dvakrát znovuzvolen.

24. února 1931 vyhrál primární volby nad svým protikandidátem, kterým byl John B. De Voney. 7. dubna porazil ve všeobecných volbách republikána Williama Hale Thompsona s převahou 200 000 hlasů a 9. dubna 1931 se ujímá úřadu starosty Chicaga. Antonín Čermák se stal 44. starostou Chicaga. Jeho zvolení byla věnována mimořádná pozornost nejen v Chicagu, ale v celých Spojených státech. Úřadu se ujmul v době, kdy mělo město velké finanční potíže a navíc díky Al Caponemu a dalším gangsterům mělo Chicago pověst zločineckého města. Čermák se uvedl jako schopný a energický úředník, který má na mysli především zájmy města a jeho obyvatel. Problémy řešil například změnou daňového systému a podporou částečného zrušení prohibice.
 

Kampaň za zvolení Antonína Čermáka starostou

V červenci 1932 se vydal na evropské turné v rámci jehož navštívil i Československo. 4. srpna přijel do Karlových Varů, kde prodělal léčebnou kůru. 8 srpna navštívil Prahu a setkal se se starostou Karlem Baxou. Večer promluvil v rozhlase. Ve své promluvě zdůraznil, že Chicago je druhým největším "českým" městem hned po Praze (v té době žilo v Chicagu téměř 100 000 Čechů). 9. srpna navštívil Poděbrady a 10. srpna rodné Kladno. Po návštěvě Kladna navštívil Antonín Čermák ještě Plzeň a opět Prahu. V Praze seděl jako model sochaři Otakaru Španielovi, který měl vytvořit Čermákovu bystu na světovou výstavu Expo 1933 "Století Pokroku", která se konala v Chicagu. Potom odjel Antonín Čermák na Slovensko, kde se 18. srpna v Bystričce u Martina setkal s prezidentem T. G. Masarykem.

Na podzim 1932 se ve Spojených státech konaly prezidentské volby. Antonín Čermák velmi intenzivně podporoval demokratického kandidáta F. D. Roosevelta. 8. listopadu 1932 tak prezidentské volby vyhrál Franklin Delano Roosevelt, který svého soupeře a dosavadního prezidenta, republikána Herberta Hoovera porazil o 17,7% hlasů.

V únoru 1933 odjíždí Antonín Čermák s nově zvoleným prezidentem do Miami. Během cesty chce s Rooseveltem projednat možnost půjčky na výplaty městských zaměstnanců. 15. února 1933 pronášel Roosevelt improvizovaný projev v otevřeném voze v Bayfront parku. Vedle prezidenta stál i Antonín Čermák. Mezi diváky byl i italský emigrant Giussepe Zangara, který se pokusil prezidenta zastřelit a vypálil na něj šest ran. Ani jedna ze šesti ran prezidenta nezasáhla, ale bylo zasaženo pět okolostojících osob, nejhůře z nich pak Antonín Čermák. Prezident ihned nařídil, aby byl Čermák převezen do nejbližší nemocnice jeho vozem.Tou byla nemocnice Jackson Memorial. Traduje se, že Antonín Čermák během převozu do nemocnice pronesl k Rooseveltovi slova:"Jsem rád, že jsem to byl já a ne vy, pane prezidente!"
 

Smuteční obřad na hlavním chicagském stadionu

6. března 1933 Anonín Čermák zraněním podlehl. Jeho ostatky byly převezeny do Chicaga a vystaveny v jeho domě. Vzdát hold zemřelému sem dorazili desetitisíce lidí. Český dělnický pěvecký sbor mu zazpíval u rakve Smetanovu píseň Věno a potom také Kde domov můj. Další tisíce lidí se přišli rozloučit s Antonínem Čermákem na radnici a zejména na chicagský stadion, kde se konaly hlavní pohřební obřady. Po nich byla rakev zaplněnými Chicagskými ulicemi převezena na Český Národní Hřbitov.

Giussppe Zangara byl napřed odsouzen jako vyšinutý anarchista na 80 let. Po smrti Antonína Čermáka byl jeho čin překvalifikován na vraždu a 10. března byl odsouzen k trestu smrti a již 20. března je ve floridském státním vězení v Raifordu popraven na elektrickém křesle.

Po smrti Antonína Čermáka se objevily spekulace, že se jednalo o mstu chicagské mafie a terčem byl tedy přímo Čermák. Jako hlavní "důkazy" se uvádí, že padlo šest ran, přestože Giuseppe Zangara měl pětiranný revolver Smith & Wesson ráže .32 a také, že v jedné z obětí byla údajně nalezena kulka ráže .45. Tuto spekulaci také podpořil gangster Roger Touhy, který po propuštění z vězení uvedl, že Zangarova střelba měla být pouze zástěrkou pro skutečného střelce a cílem byl starosta Čermák. Měla to být odplata za akce proti mafii, které Čermák ve svém úřadě inicioval. Také se v této spekulaci operuje rychlostí, s jakou byl Zangara odsouzen a popraven.
 

Hrob Antonína Čermáka na Českém Národním hřbitově v Chicagu

Po Antonínu Čermákovi je pojmenována 22. ulice, která nese jméno Cermak Road. 22. ulice byla vybrána protože prochází čtvrtěmi Pilsen a Lawndale, kde stejně jako na přilehlých předměstích Cicero a Berwyn, sídlila početná česká populace zejména z emigračních vln v roce 1948 a 1968. Dnes je Cermak Road považována za nejzelenější ulici v Chicagu.

V roce 1943 byla na moře spuštěna americká vojenská dopravní loď SS A. J. Cermak. Vyřazena byla v roce 1964

http://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Čermák

[Aaron Goldstein]

7. března 1917

se narodil František Trejtnar

vojenský letec a příslušník 310. československé perutě ve Velké Britanii

 

František Trejtnar se narodil dne 7. března 1917 v Kunvaldě. Po absolvování obecné a měšťanské školy v rodné obci se vyučil elektrikářem v Žamberku. V roce 1935 se stal posluchačem školy leteckého dorostu v Prostějově. V letech těsně před válkou působil jako letec na Slovensku. Stal se polním pilotem a byl povýšen na četaře. Po vyhlášení Slovenského státu v roce 1939 byl přeložen na letiště v Hradci Králové a zakrátko demobilizován. 

 

        

Ve skupině šesti kamarádů ukrytých v nákladním vlaku přejel u Kunčic státní hranice a dostal se do Polska. Po krátkém soustředění v Krakově odjel přes Gdyni do Francie. Tam nezbývalo nic jiného než přijmout pětiletý závazek vstupu do cizinecké legie. Skupina třiceti českých letců byla v pevnosti Sant Jean oblečena do afrických uniforem a přepravena lodí do Oránu a dále do výcvikového střediska cizinecké legie v africkém Sili-Bell-Abbes. Po tvrdém výcviku byl přidělen k letectvu u 63. eskadrie v Mekneš v Maroku. Po vypuknutí války byl odeslán začátkem prosince na letiště v Toulouse ve Francii. Dne 12. dubna 1940 jmenován pilolem. 

        

Po obsazení Francie Němci se přes Afriku dostal do 12. 7. 1940 Anglie. 5. 11. 1941 byl jako stíhací pilot přidělen ke slavné 310. Czech-sqadron v Duxfordu. Tato první česká peruť se vyznamenala při obraně Londýna. 

 

V srpnu 1941 uznalo vrchní velení, že staré Hurricany již nestačí potřebám úspěšného boje, zvláště, když také Němci přišli s novým typem stíhačky. Proto 310. peruť přesunuli do severního Skotska k přezbrojení a přeškolení na nové stroje Spitfire V. Koncem roku se přesunuli na letiště Cornwall s úkolem doprovázet bombardovací svazy nad nepřátelské území, chránit vlastní konvoje a vyhledávat nepřátelské loďstvo. Při jednom zajišťovacím letu dne 23. června 1942 v týlu bombardovací skupiny vracející se z Francie se František Trejtnar střetl s jedním německým FW 190 v delším souboji. Trochu německého pilota podcenil a dovolil mu čelní útok, který způsobil poškození jeho letadla. Musel seskočit padákem a při dopadu na zem utrpěl zranění nohy. V nemocnici si poležel šest měsíců. Využíval čas středoškolským studiem, které později dovedl až k maturitě. 

 

Nepřátelský letec se však nemohl radovat ze svého úspěchu v boji, protože musel pro nedostatek paliva přistát na britské půdě. Těch dvacet minut pronásledování mu chybělo k tomu, aby se mohl vrátit zpět přes kanál. Byl to první letoun Focke Wulfe 190, který padl spojencům do rukou a mohli si ho důkladné prozkoumat. 

 

 

Kresba zachycující souboj Františka Trejtnara s Focke-Wulfem Fw 190A-3 pilota Armina Fabera z III/JG 2

 

Po propuštění z nemocnice 1. ledna 1943 se František Trejtnar vrátil k 310. peruti a dne 28. října 1943 byl povýšen do důstojnického stavu v hodnosti podporučíka. Během roku 310. peruť vystřídala několik letišť a na tři měsíce byli dokonce posláni na nejsevernější stráž - Shetlandy. 

        

Rok 1944 začal intenzivními přípravami k Invazi na Hitlerův "západní val". 310. peruť byla organizačně začleněna do rámce taktického letectva a dostala opět nové Spitfire IX, které byly uzpůsobeny na bombardování střemhlav. Aby se dobře zacvičili pro přímou podporu pozemních jednotek na frontě, prováděli hloubkové lety s útoky na nákladní vlaky ve Francii, Belgii, Německu a na stanoviště zbraní V - l v okolí Calais. Když začala 6. června 1944 dlouho očekávaná ofenzíva, byla 310. peruť nasazena v akci bez oddechu téměř dva měsíce. 

 

V této době měl František Trejtnar, stejně jako mnoho ostatních pilotů, dolétán dovolený počet operačních hodin, a proto musel do československého depotu v Cosfordu, kde mu bylo umožněno pokračovat ve studiu a složit maturitu na čs. státní škole v Landwertid ve Wallesu. V dubnu byl přemístěn k 313. peruti, se kterou se připravoval k návratu do vlasti. 

        

Letec František Trejtnar se ještě v Anglii dne 9. 5. 1945 oženil s Angličankou Beryl Trickett. Dne 1. 6. 1945 byl povýšen na nadporučíka letectva. Spolu s dalšími bojovníky přistál v Praze 13. 8. 1945. Na slavnostním shromáždění konaném 22. srpna 1945 byli srdečně přivítáni. President republiky ve svém projevu ohodnotil jejich velkou zásluhu v boji za naší svobodu. Za své zásluhy a hrdinství byl vyznamenán čtyřmi válečnými kříži, čtyřmi medailemi za chrabrost a medailí za zásluhy I. stupně. Byl rovněž nositelem čtyř anglických vyznamenání. Jako hrdina byl také přivítán ve své rodné obci Kunvaldě. 

        

Začátkem září byl jmenován náčelníkem operačního oddělení na Štábu letecké divize v Brně a byl povýšen do hodnosti štábního kapitána. Dne 1. 3. 1948 byl povýšen na majora letectva a rozkazem ministra národní obrany byl převeden do velitelské skupiny letectva 2. stupně. 

 

Tento nadějný postup byl však náhle zastaven nástupem nového ministra Aloise Čepičky. Po kratší čekací době byl dnem 30. 9. 1950 propuštěn z činné vojenské služby a přeložen do zálohy. Potom si byl nucen najít civilní zaměstnání a od té doby pracoval v různých profesích v Prádelnách a čistírnách města Brna.

 

Zemřel 4. 12. 1982 v Brně ve věku necelých 66 let.

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Trejtnar

internet