Přejít na obsah

Historické okénko


Recommended Posts

27. března 1967

zemřel Richard Tesařík

 generálmajor a Hrdina Sovětského svazu


Narodil se 3. prosince 1915 v Praze. V roce 1921 se s rodiči přestěhoval do Příbrami. Zde absolvoval obecnou školu, měšťanku a obchodní nástavbu. V Praze absolvoval aranžérskou školu. Po obdržení výučního listu, pracoval jako aranžér u několika firem v Příbrami, Milovicích, Velvarech a Pardubicích.
 

rt1.jpg



V říjnu 1937 nastoupil vojenskou prezenční službu u Pěšího pluku 38 v Berouně. Absolvoval poddůstojnickou školu v Kladně. Za mobilizace se stal velitelem družstva u strážního praporu 19 v Žatci. Po Mnichovu se vrátil do posádky v Berouně. V lednu 1939 byl nasazen jako posila hraničního praporu Hraniční oblasti 42 na Podkarpatské Rusi. Zde se v březnu 1939 se svým družstvem zúčastnil boje u Domaninského mostu s maďarskými fašisty.

Po okupaci se vrátil na své poslední místo v Pardubicích. Dne 13. srpna 1939 v prostoru Dolních Žermanic překročil hranice do Polska. V Krakově se přihlásil k Legionu Čechů a Slováků v Polsku. V jeho řadách se pak v září téhož roku zúčastnil prvních bojů s Němci jako střelec protiletadlového kulometu. Po ústupu polské armády byl se svojí jednotkou zajat Rudou armádou a po krátké internaci propuštěn.Po několika dnech pochodu na východ všechny zajatce této kolony propustili. Až do předjaří 1940 zůstali v Českém Kvasilově na Volyni. Této skupině se pak podařilo obnovit kontakt s bývalým legionem a 20. března odcestovala do internačního tábora v Orankách a později do Suzdalu. Z rozhodnutí MNO byl určen jako instruktor budoucí československé jednotky a proto neodešel na Střední Východ. V červnu 1941 byl povýšen na četaře a 12.února 1942 se stal jedním z prvních vojáků v Buzuluku. Zde vykonával funkci výkonného rotmistra a v březnu byl povýšen na rotného. V červenci absolvoval kurz pro důstojníky a stal se velitelem čety 2. pěší roty. V listopadu byl povýšen na rotmistra. V lednu 1943 odjel s jednotkou na frontu.
 

RT2.jpg
Antonín Sochor, Josef Buršík a Richard Tesařík po vyznamenání Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu za osvobození Kyjeva.



V prvním boji 1. čs. samostatného polního praporu u Sokolova se vyznamenal, když při protiútoku na řece Mži v noci 9. března 1943 zastoupil těžce zraněného velitele roty. Za mimořádnou odvahu a hrdinství byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a sovětským Řádem Rudé hvězdy. V červenci 1943 se již v hodnosti podporučíka přihlásil k nově se formující 1. čs. samostatné tankové brigádě v Tambově. Po dokončení tankistického kurzu v srpnu byl jmenován do funkce velitele roty lehkých tanků T-70M, se kterou se pak zúčastnil bojů o Kyjev a na západní Ukrajině. Tankový prapor pod jeho velením razil cestu 2. polnímu praporu a dne 6. listopadu 1943 jako jedna z prvních jednotek vůbec dosáhl břehů Dněpru. V tomto boji podporučík Richard Tesařík osobně zlikvidoval tři kulometná hnízda a zničil protitankový kanón. Stal se jedním ze tří příslušníků československé jednotky, kterým byla 21. prosince 1943 udělena Zlatá hvězda Hrdiny SSSR za osvobození Kyjeva. Kromě toho obdržel svůj druhý Československý válečný kříž 1939 a v březnu 1944 byl povýšen do hodnosti poručíka. V červnu se pak oženil se zdravotnicí rotnou Markétou Olšanovou, kterou poznal již u Sokolova.
 

RT3.jpg
Richard Tesařík se svou ženou Markétou po ukončení bojů na Dukle



V září 1944 se ve funkci velitele 3. tankového praporu brigády zúčastnil zahájení Karpatsko-Dukelské operace, kdy v bojích o kótu 694, tzv Hyrowu horu utrpěl jeho tank přímý zásah, při kterém Tesařík přišel o levé oko. Po vyléčení ze zranění se v listopadu téhož roku vrátil na frontu, aby v hodnosti nadporučíka velel svému praporu v závěrečných bojích na Dukle, kde získal svůj třetí Československý válečný kříž 1939. Svoji bojovou cestu zakončil ve Slezsku, kde se jeho prapor zúčastnil druhé fáze Ostravské operace na konci března 1945. Poté byl jmenován velitelem čestné stáže prezidenta republiky Edvarda Beneše v Košicích a po skončení války se vrátil ke své jednotce, určené k zajištění hranic republiky ve Slezsku.

22.května 1945 se stal štábním kapitánem pěchoty v záloze Na konci roku se manželům Tesaříkovým narodil syn Richard a v roce 1947 syn Vladimír. V říjnu 1945 se stal posluchačem Vojenské akademie tankových a mechanizovaných vojsk J.V. Stalina v Moskvě. Byl také přeložen k tankovému vojsku a v dubnu 1947 povýšen na majora. Studia absolvoval výtečně v roce 1949. Od července 1949 byl profesorem tankového vojska Vyššího vojenského učiliště v Praze. Od 1950 působil v hodnosti podplukovníka a plukovníka jako Náčelník štábu tankového a mechanizovaného vojska MNO. Pro své konflikty s armádními špičkami včetně ministra národní obrany Alexeje Čepičky musel na přelomu září a října 1952 z MNO odejít a působil na nižší funkci velitele tankového a mechanizovaného vojska v 2. Vojenského okruhu v Trenčíně. Následovalo obvinění ze ztráty utajovaného dokumentu a od prosince 1953 pobýval 9 měsíců ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni a na Pankráci. Vojenské kolegium vyneslo krátký podmínečný trest za ztrátu zápisníku a plk. Tesařík se ocitl na svobodě. Údajně na to měla vliv návštěva N.S. Chruščova v ČSR. V listopadu 1954 převzal velení 13. tankové divize v Mladé Boleslavi. Po odchodu Alexeje Čepičky byl povýšen do hodnosti generálmajora. V říjnu 1956 se vrátil do Prahy jako zástupce velitele 1. Vojenského okruhu, v červenci 1958 odešel do Tábora, kde působil ve funkci prvního zástupce velitele 4. armády. V srpnu 1959 studuje Akademii generálního štábu K.J. Vorošilova v Moskvě.V únoru 1960 pro časté konflikty s ostatními posluchači a nevhodné chování na recepci maďarského velvyslanectví ho nadřízení odvolali zpět do Prahy, byl dán k dispozici kádrové správě MNO, vyloučen z KSČ a v listopadu 1960 propuštěn do zálohy.

Po svém nuceném odchodu do zálohy nastoupil jako dispečer a později referent technického rozvoje u ČSAD. Tam pracoval až do června 1966, kdy přešel do podniku AVIA-Letňany jako bezpečnostní technik. Pro zhoršující se zdravotní stav odchází v listopadu 1966 do důchodu. Zemřel 27. března 1967 na infarkt v Ústí nad Labem. 


http://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_Te ... ner%C3%A1l)
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

28. března 1959

zemřel JUDr. Štefan Tiso

předseda vlády Slovenského štátu v letech 1944 - 1945
 

Štefan Tiso se narodil 18. října 1897 ve Veľkej Bytči. V roce 1915 maturoval a rok nato byl odveden a narukoval na východní frontu. V červnu 1916 upadl do ruského zajetí. Když jej oslovili, aby vstoupil do čs. legií, tak zpočátku váhal, ale nakonec do československých legií vstoupil. Domů se vrátil r. 1920 jako svobodník v řadách 12. československého střeleckého pluku Generála M. R. Štefánika. Jeho první cesta vedla do Trenčína, kde bydleli rodiče a pak na studia do Brna. V Brně začal studovat techniku, ale protože mu chyběly finanční prostředky, nechal se současně zaměstnat na bratislavském městském úřadu. Tady zjistil, že pro jeho kariéru bude vhodnější studium práv.
 


c5a1tefan_tiso.jpg

 
 
Právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě dokončil Štefan Tiso v r. 1925 a nastoupil jako soudce do Trenčína. Ještě v r. 1938 údajně odmítal politickou angažovanost soudců a jejích členství v Hlinkově gardě. V témže roce však byl Štefan Tiso jmenován předsedou krajského soudu a brzy nato povolán do Bratislavy. Po vzniku samostatné Slovenské republiky byl jmenován předsedou Nejvyššího soudu, nejprve dočasně, a protože se osvědčil, tak s definitivou.
 
Štefan Tiso řádně vykonával všechny povinnosti svého úřadu, i když někdy protestoval proti omezování soudcovské nezávislosti. V roce 1943 hrozil i svou demisí, ale nikdy ji ve skutečnosti nepodal. Jeho záštitou bylo, že byl synem prezidentova bratra, a proto byl svým způsobem nedotknutelný. Vrcholem politické kariéry Štefana Tisa se stalo v září 1944 jmenování předsedou vlády. Stalo se tak v důsledku srpnového slovenského povstání a následné nacistické okupace.
 
Štefan Tiso se současně stal i ministrem spravedlnosti a ministrem zahraničí. Jeho vláda dokončila mezitím přerušené deportace slovenských Židů do německých vyhlazovacích táborů, odmítla povstání a zasadila se o jeho potlačení a potrestání viníků, přičemž úzce spolupracovala s Němci. Tiso v té době opustil myšlenku soudcovské nezávislosti a naopak prosadil, aby Hlinkově gardě připadla vedoucí role při organizaci státní bezpečnosti. 
 
Prezident Jozef Tiso a členové vlády Slovenské republiky se ještě před pádem Bratislavy pokusili o únik přes německou frontu do exilu. V rakouském klášteře v Kremsmünsteru byli zajati a 8. května 1945 byl podepsán dokument, kterým se slovenská vláda bezvýhradně podrobila veliteli XX. sboru 3. americké armády, generálu Waltonu Walkerovi. Tento dokument je některými historiky považován za formální zánik první Slovenské republiky z hlediska mezinárodního práva. To už ale platily dekrety prezidenta Edvarda Beneše ze dne 5. dubna 1945, vydané v Košicích, o znovuobnovení Československé republiky. Přesné datum zániku Slovenského štátu je tedy sporné.
 
29. října 1945 byla celá skupina v čele s Jozefem Tisem vydaná do Československa. Štefan Tiso byl Národním soudem v Bratislavě v roce 1947 odsouzen k 30 letům vězení. Trest si odpykával ve věznici Leopoldov. Zde také 28. března 1959 umírá.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Štefan_Tiso
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

29. března 1912

se narodila Hana Reitschová

německá zkušební pilotka
 

Narodila ve slezském Hirschberku (dnes Jelenia Góra). Měla být sice oční lékařkou po otci, ale mnohem víc ji lákala technika, především tehdy právě rozkvétající letectví. Nejprve chtěla obě cesty spojit a začala studovat medicínu. Myslela si, že bude létat jako doktorka v Africe. Nakonec ale ze studií zběhla a začala naplno létat. Zpočátku na větroních. V roce 1932 ustanovila ženský plachtařský vytrvalostní rekord (5,5 hodiny). Roku 1934 podnikla výzkumnou výpravu na větroních, která zkoumala Jižní Afriku. V roce 1936 ustanovila ženský plachtařský vzdálenostní rekord (305 km) a v roce 1937 jako první žena přeletěla Alpy ve větroni.
 


reitsch.jpg

 
Roku 1937 byla převelena na testovací letiště Rechlin-Lärz. V roce 1937 jako první pilotka vrtulníku překonala na stroji profesora Heinricha Fockeho Focke-Wulf FW 61 světový rekord v délce letu na trase z Berlína do Brém o délce 109 km. V Berlínské Deutschlandhalle roku 1938 předváděla lety vrtulníku. Byla jedním z prvních pilotů, kteří si vyzkoušeli střemhlavý bombardér Stuka i “létající tužku“ Dornier Do 17. Brzy se stala miláčkem nacistických médií, která ji využívala k propagandistickým účelům.
 

r_halle_1938.jpg
Předváděcí lety vrtulníku v Deutschlandhalle v roce 1938

 
Po vypuknutí války v roce 1939 byla přidělena k nejnovějším strojům a přísně utajovaným projektům. Testovala například raketově poháněný Messerschmitt Me 163 Komet, obří bombardéry určené k přeřezávání balonových lan nebo transportní Messerschmitt Me 321 Gigant. Stala se nejoblíbenější pilotkou Adolfa Hitlera a za zásluhy obdržela v březnu 1941 Železný kříž. Utrpěla ovšem i řadu zranění. Například po pádu ME 163 strávila půl roku v nemocnici. U létání nalezla i životního druha. Stal se jím vysoce postavený důstojník Luftwaffe Robert Ritter von Greim.
 

R_zel_1941.jpg
Hanna Reitschová přebírá železný kříž 2. třídy v březnu 1941

 
Během zimy 1943-44 byla přidělena k vývoji sebevražedného letadla. Společně s Otto Skorzenym byla zakládající členkou sebevražedného komanda SS-Selbstopferkommando Leonidas, což byl 5. Staffel Kampfgeschwader 200. Záměrem bylo přepracovat letoun Me 328 na sebevražednou verzi a napadat s ním důležité nepřárelské cíle, jako například vládní budovy, zbrojnice nebo bitevní a letadlové lodi. Protože se vyskytly problémy s konverzí Me 328, bylo rozhodnuto použít místo toho řiditelnou verzi V-1, Fieseler Fi 103r (Reichenberg). Reitschová dostala za úkol vyřešit problémy se stabilizací rychlé, ale téměř neovladatelné střely. Reitschová se s řízením dokázala vypořádat zejména díky zkušenostem s raketovým Me 163. Projekt se však nikdy nedokázalo dokončit a uskutečnit.
 
Po odvolání Göringa se stal hlavou německého letectva generál von Greim. Reitschová, jako nejlepší pilotka nacistického Německa ho měla dopravit do Berlína, aby zde převzal velení nad pár zbývajícími letouny. V tu dobu už ovšem byla uprostřed centra hlavního města Rudá armáda. Reitschové se přesto podařilo 26. dubna riskantním manévrem v obleženém městě přistát. Pilotovala stroj Fieseler Fi 156 Storch a dosedla s ním hladce na improvizovanou plochu nedaleko zoologické zahrady. Von Greim byl přitom postřelen, ale oba se přesto dokázali dostat do Hitlerova bunkru. Tam byl generál von Greim jmenován velitelem Luftwaffe. Funkce to však byla jen čestná, reálně měl v tu dobu pod kontrolou pouhá dvě letadla.
 
Během bombardování nabídl Hitler Reitschové jed pro ni i jejího druha. Reitschová ho přijala. Byla pevně odhodlána zemřít společně se svým vůdcem. Ten jí to však nakonec nedovolil. 28. dubna ji pověřil, aby opustila posledním německým letadlem Berlín. Měla předat Hitlerovy plány na protiofenzivu Karlu Dönitzovi. Dokázala nemožné. Proletěla se zkušebním letounem Arado 96 těžkou protiletadlovou palbou a unikla i pronásledujícím stíhačům.
 
Krátce po přistání však byla ona i von Greim zatčeni. Při výslechu řekla americké tajné službě CIC, jak moc je jí líto, že nesměla zemřít po boku svého vůdce. Ve vězení a při výsleších strávila 18 měsíců. Její druh von Greim zvolil jinou cestu. 28. května spáchal sebevraždu. Stejně špatně skončila rodina Reitschová. Její otec zabil nejprve svou manželku, pak její sestru a navíc i její děti. Pak spáchal sebevraždu.
 

r_reitsch.jpg

 
Po propuštění z amerického zatčení v sobě dokázala Reitschová najít novou sílu a znovu se vrhla na létání. A přes pokročilý věk se znovu dostala mezi nejlepší. V roce 1952 získala na Mistrovství světa bezmotorového létání v Madridu bronzovou medaili, roku 1956 vytvořila v St. Yanu nový ženský rekord v přeletu na trati dlouhé 375 km. V roce 1957 ustanovila nový ženský výškový rekord bezmotorového letu při kterém dosáhla výšky 6848 metrů.
 

R_Ghana1962.jpg
Hanna Reitschová v Ghaně v roce 1962

 
V roce 1958 jí zamítlo Polsko jako jedinému účastníkovi mistrovství světa vydání vstupního víza. Protože se německé národní mužstvo zúčastnilo závodů bez jakýchkoliv protestů, nelétala na protest již na žádných závodech pořádaných německým aeroklubem. V roce 1959 byla pozvána do Indie premiérem Jawaharlalem Nehru aby založila plachtařské centrum. V roce 1961 byla Reitschová pozvána do Bílého domu a setkala se s americkým prezidentem Johnem F. Kennedym. V letech 1962-1966 žila v Ghaně, kde založil první africký národní plachtařskou školu. V roce 1966 uprchla před státním převratem a vrátila se zpět do Německa.
 

r_Armstrong_Frankfurt_1970.jpg
Hanna Reitschová se vítá s Neil Armstrongem při jeho návštěvě Frankfurtu v roce 1970

 
Reitschová stále létala a zlomila několik plachtařských rekordů. v roce 1976 ustanovila ženský světový rekord v letu na volnou vzdálenost na návratové trati (715 km - 444 mil) a v roce 1979 (802 km - 498 mil). V té době už jí bylo úctyhodných 67 let.
 
Zemřela na srdeční mrtvici 24. srpna 1979 ve Frankfurtu nad Mohanem. Na vlastní přání byla pohřbena v rakouském Salzburgu. 
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Hanna_Reitsch
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

30. března 1894

se narodil Sergej Vladimirovič Iljušin

sovětský letecký konstruktér
 

Sergej Vladimirovič Iljušin se narodil  v Diljalevu v ruské Volgogradské gubernii. Školu začíná navštěvovat až ve svých devíti letech, od svých patnácti let manuálně pracuje.
 


S_V_Ilushin.jpg

 
Po vypuknutí první světové války je Iljušin odveden do armády, v roce 1916 je přidělen k letectvu. Po ročním výcviku a složení leteckých zkoušek v roce 1917 absolvuje své první lety. Po skončení první světové války Sergej Vladimirovič Iljušin v roce 1919 vstupuje do Rudé armády, stává se mechanikem u vojenského letectva. V roce 1921 pak Sergej Vladimirovič Iljušin začíná svá studia na leteckém institutu v Moskvě. Školu absolvuje v roce 1926, během studií vyprojektuje kluzáky Mastjažari a Rabfakovec a větroň Moskva.
 
Po studiích Sergej Iljušin nastupuje do Vědeckotechnické komise vzdušných sil. Od roku 1931 působí jako vedoucí letecký konstruktér. 13. ledna 1933 Letecký komplex S. V. Iljušina. Celá konstrukční kancelář S. V. Iljušina se skládá z několika týmů z nichž každý se soustředí na trochu jiný typ vývoje.
 
Jako letecký konstruktér se Sergej Vladimirovič Iljušin poprvé výrazněji prosadí v roce 1936, kdy zkonstruuje ve své konstrukční kanceláři dvoumotorový letoun CKB-26, který pak vytvoří několik výškových rekordů. Vojenská verze tohoto stroje pod označením DB-3 (od roku 1941 je přeznačen na Il-4) je zařazena do výzbroje jako dálkový bombardér.
 

il_4.jpg
Il-4

 
Současně s tím Iljušin pracoval na vývoji speciálního bitevního letadla, které mělo za úkol ničit nepřátelské tanky, vojenskou techniku a mechanizované jednotky. Letoun pod označením CKB-55 se dostal na oblohu poprvé v říjnu 1939 a krátce na to se dostal i do výzbroje Rudé armády pod označením Iljušin Il-2 a stal se během druhé světové války opravdovou legendou pod přezdívkou Šturmovik. Těchto letounů různých modifikací, bylo v letech 1941 až 1945 vyrobeno neuvěřitelných třicet šest tisíc kusů.
 

il_2.jpg
Il-2

 
V roce 1944 vznikl nástupce Il-2 a to Iljušin Il-10, který létal po druhé světové válce v československém letectvu. Letecká továrna Avia od roku 1951 vyráběla licenčně tento letoun do roku 1955 pod označením Avia B-33.
 

Il_10.jpg
Il-10

 
Na konci války a po jejím skončení začal Iljušin vyvíjet dopravní letoun Iljušin Il-12, který byl v operační službě od roku 1946 a exportován byl do šesti zemí světa včetně Československa. Do Československých aerolinií nastoupil první stroj Il-12 v roce 1949. ČSA disponovalo celkem deseti stroji Il-12 a další dva létaly v armádě. Vyřazeny byly v roce 1960.
 

Il_12.jpg
Il-12

 
Už v roce 1950 je zkonstruován modernější Iljušin Il-14. Mnoho jeho verzí se postupně dostalo do čtyřicítky zemí celého světa a licenčně se tyto letouny vyráběly v Německé demokratické republice, Čínské lidové republice. Vyráběky se také v Československu pod názvem Avia Av-14. V Československu se do flotily ČSA stroje dostaly v roce 1957 a vydržely u národního dopravce létat až do roku 1977. Celkově u ČSA sloužilo třicet dva letounů Il-14, ale především licenčních a nebo u nás modernizovaných letounů Avia Av-14. Kromě toho v Československu vyrobených Av-14 létala v armádě, u vládní letky, či Správy dopravních letišť téměř padesát dalších strojů.
 

Il_14.jpg
Il-14

 
V Československu objevují v roce 1954 i další letouny z Iljušinovy konstrukční kanceláře a to Il-28. Jednalo se o taktické bombardéry, které se opět mimo jiné licenčně vyráběly v Čínské lidové republice pod názvem Harbin H-5 a u nás nosily označení B-228. Il-28 létaly v Československu do roku 1973.
 

Il_28.jpg
Il-28

 
Další přelomový letoun, byl Iljušin Il-18. Ten se, ale povedl až na druhý pokus. Poprvé vznikl v roce 1946, ale nedostal se do sériové výroby. A až turbovrtulová verze z roku 1956 se povedla a v různých modifikacích a verzích se rozšířila do celého světa a mnohde dodnes i ještě létá a vyrábí se i speciální vojenská verze Il-38 například pro indickou armádu. V Československu letouny Il-18 létaly od roku 1960 do roku 1990 u Československých aerolinií v počtu sedmnácti a další dva letouny u vládní letky a jeden u Vojenského leteckého zkušebního ústavu.
 

Il_18.jpg
Il-18

 
Posledním typem letounu Iljušin v Československu byl čtyřmotorový proudový letoun Iljušin Il-62, který létal do Kanady, USA, Indonésie a do dalších vzdálených destinací. Prototyp sice vzlétl v roce 1963, ale u ČSA létal od roku 1967 do roku 1994 v počtu patnácti kusů. Kromě toho sloužily letouny Il-62 u nás i u vládní letky.
 

Il_62.jpg
Il-62

 
Firma vyvíjí další známé letouny, jako je úspěšný nákladní Il-76, který u Aeroflotu nastoupil v roce 1977 a od té doby vznikla a dodnes vzniká řada dalších verzí a modifikací. V sedmdesátých létech dvacátého století vzniká také širokotrupý letoun Il-86 pro 350 cestujících. Ačkoli první prototyp letí v prosinci roku 1976, do provozní služby je zařazen až v roce 1980, čehož se už zakladatel konstrukční kanceláře nedožil.  
 
Sergej Vladimirovič Iljušin, profesor na moskevské Vojenské letecké akademii N. E. Žukovského a člen Akamedie věd SSSR umírá v Moskvě 9. února roku 1977.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Sergej_Vladimirovič_Iljušin
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

31. března 1967

zemřel Rodion Jakovlevič Malinovskij

maršál Sovětského svazu
 

Narodil se 23. listopadu 1898 v Oděse. Vychodil církevní školu, poté opouští domov a živí se jako přístavní dělník a učí se v galanterním obchodu. V roce 1914, po vypuknutí bojů první světové války, pak Rodion Jakovlevič Malinovskij vstupuje jako dobrovolník do carské armády. Po těžkém zranění, které utrpí ve východním Prusku je po vyléčení v roce 1915 zařazen do ruských jednotek, které mají bojovat po boku spojeneckých jednotek na západní frontě. V roce 1916 se Rodion Jakovlevič Malinovskij bojuje ve Francii v řadách Ruského expedičního sboru. V těchto bojích je za své vojenské dovednosti Malinovskij vyznamenán třemi francouzskými Válečnými kříži. Po bojích na západní frontě pod velením francouzské armády  vstupuje Rodion Jakovlevič Malinovskij v roce 1918 do francouzské cizinecké legie a stává se členem 1. marocké divize. O rok později pak Malinovskij legii opouští a vrací se do Ruska, kde vstupuje do řad rodící se Rudé armády.
 


rjm1.jpg

 
V roce 1923 je jmenován velitelem praporu a po vstupu do komunistické strany v roce 1926 je pak poslán na studia na Vojenskou akademii F. M. Frunzeho v Moskvě. Po jejím absolvování je Rodion Jakovlevič Malinovskij jmenován náčelníkem štábu 67. jezdeckého pluku. Během příštích šesti let vystřídá Malinovskij několik významných postů ve štábech vojenských okruhů, v roce 1935 je pak jmenován plukovníkem a náčelníkem štábu 3. jezdeckého sboru.
 
V roce 1936 je pak Malinovskij vyslán jako sovětský vojenský poradce do Španělska, kde se účastní bojů španělské občanské války na straně republikánské vlády, bojující s frankistickými povstalci. Ve Španělsku Malinovskij působí až do roku 1938, kdy se vrací zpět do Sovětského svazu. Pobyt ve Španělsku přitom umožní Malinovskému vyhnout se mocenským čistkách, které v letech 1937-38 rozpoutal v ruském důstojnictvu J. V. Stalin.
 
Po opětovném krátkém působení ve štábních funkcích je v roce 1939 Rodion Jakovlevič Malinovskij jmenován profesorem na Frunzeho vojenské akademii a v roce 1940 je povýšen do hodnosti generálmajora.
 
V roce 1941 se Malinovskij vrací do aktivní služby, když je jmenován nejprve velitelem 48. střeleckého sboru a krátce nato velitelem 6. armády, v jejímž čele na přelomu let 1941-42 bojuje s německými vojsky v oblasti Dněpropetrovska. Za své zásluhy v boji je Malinovskij v listopadu roku 1941 povýšen na generálporučíka. 24. prosince 1941 se pak Rodion Malinovskij stává velitelem Jižního frontu. V první polovině roku 1942 je Jižní front téměř rozprášen útočícími německými armádami. Malinovskij ztratí 200 tisíc mužů a jeho zbytky jsou donuceny k ústupu. Rodion Jakovlevič Malinovskij ale i přes tento neúspěch zůstává ve vrcholné velitelské funkci. V červenci roku 1942 je jmenován zástupcem velitele Severokavkazského frontu, o měsíc později se pak stává velitelem 66. armády. V jejím čele se pak Malinovskij účastní bojů s německou 6. armádou F. Pauluse u Stalingradu. V listopadu roku 1942 je Malinovskij jmenován velitelem 2. gardové armády, s níž se účastní posledních bojů u Stalingradu. Zabrání mimo jiné poslednímu německému pokusu o prolomení německého obklíčení ve stalingradském kotli. V únoru roku 1943 je pak Malinovskij jmenován velitelem Jižního frontu a krátce nato Jihozápadního frontu, v dubnu roku 1943 pak získává hodnost armádního generála.
 

rjm2.jpg
Vojska maršála Malinovského osvobozují Bratislavu

 
Poté, co je v říjnu roku 1943 Jihozápadní front přeměněn na 3. ukrajinský front, stává se Malinovskij jeho velitelem. Pod jeho velením front dobude větší část území Ukrajiny, v dubnu roku 1944 pak Malinovskij se svojí armádou obsazuje své rodné město Oděsu.V květnu roku 1944 je Rodion Malinovskij jmenován velitelem 2. ukrajinského frontu, jehož vojska pak operují v Karpatech a v Maďarsku. V září roku 1944 je jmenován Rodion Jakovlevič Malinovskij maršálem Sovětského svazu. Na začátku roku 1945 Malinovského vojska obsazují Budapešť a krátce nato i Vídeň. Poté se Malinovskj se svojí armádou, která je kvůli vysokým ztrátám na životech doplňována trestanci z ruských káznic obrací na sever. Jeho cílem je Praha. Německý odpor na jižní Moravě jej však zdrží natolik, že hlavní město obsazují jako první jednotky maršála Ivana S.těpanoviče Koněva.
 

rjm3.jpg
Maršál Rodion Jakovlevič Malinovskij se v roce 1962 zapsal do Pamětní knihy města Brna

 
Po skončení druhé světové války v Evropě se Rodion Jakovlevič Malinovskij přesouvá na ruský Dálný východ, kde se účastní jako velitel Zabajkalského frontu bojů s japonskými jednotkami v Mandžusku. –Po skončení bojů Malinovskij na Dálném východě působí dlouhá léta v těch nejvyšších velitelských funkcích.
 
V březnu roku 1956 sovětský ministr obrany Georgij Konstantinovič Žukov jmenuje maršála Malinovského svým prvním náměstkem a zároveň vrchním velitelem sovětských pozemních vojsk, v roce 1957 se pak sám Rodion Jakovlevič Malinovskij stává sovětským ministrem obrany.
 
Maršál Rodion Jakovlevič Malinovskij umírá 31. března roku 1967 v Moskvě.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Rodion_Jakovlevič_Malinovskij
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

1. dubna 2002

zemřel Simo Simuna Häyhä

finský odstřelovač
 

Simo Häyhä se narodil 17. prosince 1905 (některé prameny uvádějí rok narození 1906) v malém městečku Rautjärvi blízko hranic se Sovětským svazem. V roce 1925 nastoupil jednoletou povinnou vojenskou službu, z níž po roce vyšel v hodnosti desátníka. Jako civilista pak vstoupil do "Suojeluskunta", finské civilní gardy v jeho rodném okrese, kde absolvoval trénink ve střelbě a zúčastnil se mnoha střeleckých soutěží.
 


sh1.png

 
Po mobilizaci v roce 1939 jako odstřelovač sloužil v 6.rote 34. mysliveckého pluku 12. pěší divizi na řece Kolla. V této oblasti bojoval od samého počátku Zimní války, tedy od 30.11.1939. Do terénu odcházel ozbrojený svojí puškou Pystykorva M28/30 sériového čísla 60974, což byla finská verze sovětské Mosin-Nagant. Někdy také používal samopal Suomi KP/-31 nebo lehký kulomet Lahti –Saloranta M/26.
 

SH3.jpg

 
Häyhä disponoval ostřížím zrakem a také byl malého vzrůstu, měřil jen 160 cm. Díky tomu si nemusel při střelbě lehat, stačilo mu, že se posadil do nějaké jámy nebo kráteru a tam číhal. I když zrovna toho roku byla hodně chladná zima,teploty dosahovaly až -40 stupňů celsia,dařilo se Simovi likvidovat sověty ve velkém.Dne 21,prosince 1939 zlikvidoval za jediný den 25 nepřátelských vojáků. Byl schopný zasáhnout cíl na 400 až 600 metrů a to za použití pouze mechanických mířidel. Proč nepoužíval optiku mělo několik důvodů. Od optiky se může odrazit záblesk paprsku slunce a prozradit pozici odstřelovače. Střelec s puškohledem musí víc zdvihnout hlavu a tedy je ho daleko více vidět, Optika se může zamlžit a tak snížit odstřelovači viditelnost.
 

SH2.jpg

 
V té době se ho už Rusové opravdu báli. Přezdívali mu Bílá smrt (rusky: Bělaja Smerť, finsky: Valkoinen kuolema)Jakmile bylo hlášeno, že se někde objevil, nasadili tam elitní jednotky, nastražili pasti, nebo rovnou do oblasti začali střílet těžkým dělostřelectvem. Při jednom z přepadů vyvázl jen se štěstím, když mu střepiny granátu roztrhali část maskovacího oděvu, on sám však zasažen nebyl.
 

Zbraně, které používal Simo Simuna Häyhä
 
SH4.jpg
Pystykorva M28/30
 
SH5.jpg
samopal Suomi KP/-31
 
SH6.jpg
lehký kulomet Lahti –Saloranta M/26

 
17.února 1940 obdržel Simo Häyhä od velitele divize novou zbraň.Byla to puška Mauser s optikou,dar od švédského obchodníka Eugena Johanssona. Simo Häyhä však zůstal věrný své M28/30 a mechanickým mířidlům. 
 
6.března 1940 utrpěl v boji vážné zranění, když mu kulka vystřelená ze vzdálenosti 20 metrů zasáhla levou část spodní čelisti. Po tomto zranění upadl do kómatu, z níž se probral až 13. března 1940, tedy v den kdy válka skončila. Ze svého zranění se vyléčil ale do žádných bojů už více nezasáhl. Po válce se stal úspěšným lovcem a chovatelům psů.
 
V době od 30. listopadu 1939 do 6. března 1940 zaznamenal 505 potvrzených zásahů, neoficiální finské statistiky uvádějí dokonce 542, tedy průměrně 5 zásahů denně. Dalších 219 nepřátel zlikvidoval samopalem Suomi KP/-31 nebo lehkým kulometem Lahti –Saloranta M/26. Tyto zásahy se do odstřelovačských statistik nepočítají.
 
Krátce po válce byl povýšen maršálem Gustaf Emilem Mannerheima z desátníka na podporučíka, což byl historicky nejvyšší hodnostní skok ve finské armádě.
 
 
Simo Simuna Häyhä zemřel 1. dubna 2002 ve městě Hamina.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Simo_Häyhä
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

2. dubna 1891

se narodil Zdeněk Novák

československý generál a účastník odboje
 

Zdeněk Novák se narodil v Paskově. Po absolvování gymnázia a obchodní školy v Místku a Uherském Hradišti studoval v letech 1909 až 1910 na Vysoké škole zemědělské v Berlíně. Po vykonání odvodu ale studium dobrovolně přerušil a v říjnu 1910 jako jednoroční dobrovolník nastoupil k dělostřeleckému pluku 27 do Josefova a prodělal Školu pro důstojníky dělostřelectva v záloze. Po odchodu do civilu se k vysokoškolskému studiu již nevrátil a pracoval jako sládek.
 


Nov_k_Zdenek.jpg

 
 
Po vypuknutí 1. světové války nastoupil v hodnosti praporčíka k dělostřeleckému pluku 39 do Varaždinu, s nímž odešel na srbskou frontu. V poli zastával různé funkce, až se stal velitelem baterie. Mezitím byl v listopadu 1914 povýšen na poručíka. V února 1915 se jeho mateřský útvar, přejmenovaný na polní dělostřelecký pluk 36, přesunul na ruskou frontu a Zdeněk Novák u něj setrval až do konce března 1916, kdy byl přemístěn k domobraneckému pluku polních houfnic 42. V květnu 1916 se stal nadporučíkem, ale již počátkem června 1916 padl do ruského zajetí, ve kterém setrval až do září 1917. 
 
Do čs. legií se přihlásil v prosinci 1916. Po propuštění ze zajateckého tábora absolvoval důstojnickou školu v Borispolu a po jejím ukončení nastoupil ve funkci mladšího důstojníka u 3. baterie 2. čs. samostatného dělostřeleckého oddílu. Následně od prosince 1917 působil u 2. čs. parkového oddílu. Po vytvoření 2. čs. dělostřelecké brigády v lednu 1918 u ní zastával různé funkce až po velitele II. oddílu. V září 1918 se stal kapitánem a v prosinci 1918 majorem ruských legií. Počátkem dubna 1919 se ujal velení 3. čs. lehkého dělostřeleckého pluku, koncem téhož měsíce převzal funkci velitele dělostřelectva 3. čs. střelecké divize a počátkem května byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Během služby u čs. legií prodělal bojové nasazení počínaje ústupovými boji s německou armádou na Ukrajině, přes boje na sibiřské magistrále, až po vrácení ruského zlatého pokladu v Irkutsku. Do Československa se vrátil v srpnu 1920.
 
Po repatriační dovolené nastoupil v listopadu 1920 do Košic jako velitel 11. polní dělostřelecké brigády, u níž setrval až do února 1929. Do hodnosti plukovníka byl povýšen v prosinci 1921 a brigádním generálem se stal v květnu 1928. Posledním únorovým dnem převzal velení 8. polní dělostřelecké brigády, jejíž velitelství se nacházelo v Opavě a od října 1931 v Hranicích. V říjnu 1935 se ujal velení dělostřelectva IV. sboru v Olomouci a posledním dnem prosince 1937 dělostřelectva Zemského vojenského velitelství Brno. V době mnichovské krize velel dělostřelectvu II. armády v Olomouci. 
 
Službu v československé armádě přerušil krátce po nacistické okupaci v polovině března 1939. V době 2. světové války se zapojil do odbojové činnosti organizace Obrana národa a působil v jejím pražském ústředí. Po zatčení generála Homoly se počátkem roku 1942 stal celorepublikovým velitelem této odbojové organizace a podařilo se mu opětně obnovit její aktivní působení. Rozsáhlá odbojová činnost generála Nováka byla ale odhalena okupačními orgány a 22. června 1944 ho zatklo gestapo. Následně byl až do vypuknutí Pražského povstání vězněn a vyslýchán v Praze. Ihned po svém osvobození se zapojil do činnosti velitelství „Alex“ řízeného generálem Slunečkem. 
 
Po ukončení 2. světové války se koncem května 1945 stal velitelem 3. oblasti v Brně, v jejímž čele setrval až do srpna 1950. Následně byl jmenován velitelem 2. vojenského okruhu, ale v prosinci 1950 následovala šestiměsíční zdravotní dovolená. 
 
Ani povýšení do hodnosti divizního generála v srpnu 1945 (se zpětnou platností k 1. květnu 1939) a armádního generála v únoru 1947 (se zpětnou platností k 1. dubnu 1946) ho neuchránilo od následného zatčení a uvěznění. Koncem října 1951 téhož roku byl propuštěn z činné služby a následně degradován na vojína. Na rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byl pro velezradu odsouzen na 18 let vězení, čekal až do dubna 1954. Na svobodu byl propuštěn na základě udělení milosti prezidenta republiky v září 1956. Úplné soudní rehabilitace a vrácení vojenské hodnosti se ale dočkal až v roce 1963. 
 
Armádní generál Zdeněk Novák zemřel 23. října 1988 v obci Zadní Třebáň.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zdeněk_Novák_(gener%C3%A1l)
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

3. dubna 1891

se narodil Bedřich Neumann

československý generál, účastník odboje
 

Bedřich Neumann se narodil v Třebichovicích, okres Slaný. Po absolvování vyššího gymnázia s maturitou ve Slaném prodělal ve školním roce 1910/1911 abiturientský kurz při Československé obchodní akademii v Praze. V srpnu 1911 nastoupil jako úředník do Agrární banky v Praze.
 


bn1.jpg

 
V listopadu 1912 nastupuje jako jednoroční dobrovolník k Pěšímu pluku č. 97 v Karlovaci a ihned odchází do Školy jednoročních dobrovolníků v Belovaru, kterou ukončil v únoru 1913 v hodnosti kadeta a stává se velitelem pěší čety. Po vypuknutí Velké války byl nasazen jako velitel čety Pěšího pluku č. 18 na východní frontě, kde byl v březnu 1915 zajat. V červenci 1916 vstoupil jako dobrovolník do československého náhradního praporu v Kyevě a už v září 1916 nastupuje do Důstojnického zdokonalovacího kurzu v Bělgorodě. Po jeho ukončení pracuje od ledna do srpna 1917 jako náborový emisar. Poté se ulímá velení kulometné roty 6. československého střeleckého pluku v Pirjatinu. Od prosince 1917 do března 1918 absolvoval Kulometný kurz pro důstojníky v Jassi. Jako velitel kulometné roty 6. československého střeleckého pluku a později jako velitel praporu 11. československého střeleckého pluku prodělal boje v Rusku a na Sibiři. Do vlasti se vrátil v červenci 1920 v hodnosti majora, jako zástupce velitele 11. československého střeleckého pluku „Františka Palackého“. V armádě zůstal jako důstojník z povolání.
 
V letech 1920 až 1922 absolvoval napřed Kurz pro výchovu důstojníků generálního štábu a poté i československou Válečnou školu v Praze. Poté byl přidělen do mobilizační skupiny 1. oddělení (organizační) Hlavního štábu. Stal se přednostou této skupiny a poté, co v letech 1928 a 1929 velel Pěšímu pluku 5 „TGM“, byl ustanoven druhým zástupcem náčelníka Hlavního štábu pro věci materiální. Od roku 1935 až do rozpuštění československé branné moci po německé okupaci v roce 1939 velel 5. pěší divizi v Českých Budějovicích.
 

bn3.jpg
generál Neumann doprovází prezidenta Dr. Beneše s chotí při návštěvě československých jednotek. Srpen 1940

 
Od května 1939 začal spolupracovat s generálem Sergějem Ingrem na organizaci vojenského podzemního hnutí Obrana národa a po odchodu generála Ingra do zahraničí v červnu 1939 byl ustanoven jeho velitelem. V této funkci navázal spojení s civilní odbojovou organizací Politické ústředí, ve kterém působili Dr. Prokop Drtina, profesor Klecanda, Dr. Rašín, Dr. Krajina a další. V srpnu 1939 byl oficiálně ustanoven náměstkem předsedy Nejvyššího úřadu cenového Ing. Jaromíra Nečase, též člena ilegálního Politického ústředí. Dne 14. prosince 1939 unikl zatčení gestapem a 16. ledna 1940 odejel přes Jugoslávii do Paříže.
 
V exilu používal krycí jméno generál Bohuš Miroslav. V Paříži byl ustanoven náčelníkem štábu Československé vojenské správy. Po onemocnělém generálu Viestovi převzal 14. června 1940 velení 1. československé divize ve Francii, v nejtěžším období její existence. Po porážce Francie připlul 13. července 1940 s evakuovanou divizí do Velké Británie. Poté byla 1. čs. divize reorganizována nejprve na 1. československou smíšenou brigádu a záhy nato na Československou samostatnou brigádu, kterým stále velel generál Neumann. Dne 1. ledna 1943 jej prezident republiky ustanovil náčelníkem Štábu pro vybudování branné moci po návratu do ČSR. Tuto funkci zastával do září 1944, kdy byl po zřízení Hlavního velitelství ustanoven náčelníkem jeho štábu.
 

bn5.jpg
Fotografie Bedřicha Neumanna z roku 1952

 
Rozhodnutím košické vlády byl dne v dubnu 1944 zbaven své funkce a nahrazen generálem Bočkem. Do osvobozené vlasti se vrátil až 5. června 1945, a do srpna téhož roku byl dán na dovolenou bez funkce. Poté byl ustanoven zástupcem velitele Oblasti 1 v Praze. V březnu 1946 byl ustanoven přednostou úřadu „Kontrolního a úsporného komisaře vojenské správy“ a tuto funkci zastával do 2. března 1948, kdy byl zbaven funkce, propuštěn z činné služby, dán na dovolenou do konce května a pak do výslužby.
 
Dne 28. července 1948 přešel se ženou hranice vlasti do amerického pásma v Německu a dne 12. října 1948 připlul do Velké Británie. V nepřítomnosti byl v roce 1950 degradován a zbaven všech vyznamenání. Ve Velké Británii spolupracoval s československou exilovou zpravodajskou odbojovou organizací CIO (Czechoslovak Intelligence Organisation). V civilním životě vedl penzión v Brunswick Gardens v Londýně. Od roku 1952 byl též členem Rady svobodného Československa.
 
Na počátku roku 1991 byla Bedřichu Neumannovi vrácena vojenská hodnost divizního generála. 28. října 1997 mu byl prezidentem republiky udělen Řád Bílého lva in memoriam a 8. května 2010 obdržel in memoriam Kříž obrany státu ministra obrany České republiky.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bedřich_Neumann
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

4. dubna 1884

se narodil Isoroku Jamamoto

japonský admirál

 
Isoroku Jamamoto se narodil 4. dubna 1884 v městečku Nagaoka v prefektuře Niagata jako Isoroku Takano v rodině chudého samuraje. Jméno Isoroku znamená padesát šest podle věku svého otce, v němž se mu narodil.Isoroko byl adoptován jinou významnou samurajskou rodinou Jamamoto a převzal tak její jméno. V té době to byla podobná adopce mezi významnými rodinami obvyklou praktikou, kdy bylo potřeba zachovat jméno rodu.
 

ij1.jpg

 
 
V patnácti nastoupil na Císařskou námořní akademii (Kaigun Heigakkó), kterou absolvoval jako námořní kadet v roce 1904. 14. listopadu nastupuje na svou první loď. Tou se stala zásobovací loď pro ponorky Karasaki Maru. 3. ledna 1905 nastupuje na palubu pancéřového křižníku Nisshin. S ním se 27. Května 1905 účastní bitvy u Cušimy. Je zraněn do nohy a zároveň přichází o dva prsty na ruce. Po skončení Rusko-Japonské války slouží Isoroku Jamamoto na palubách různých japonských bojových lodí a přitom pokračuje ve studiu na vojenských i civilních školách. V roce 1918 si za ženu bere Reiko Mihaši.
 
V roce 1919 odjíždí do Spojených států Amerických, aby studoval anglický jazyk na Harvardské univerzitě. Po svém návratu nastupuje 10. srpna jako zástupce velícího důstojníka na lehkém křižníku Kitakami. 1. prosince téhož roku se stává instruktorem v Námořní škole. 20. června 1923 se vydává na cestu po Evropě a Spojených státech jako pozorovatel námořních operací. Po svém návratu je přidělen k Námořnímu generálnímu štábu a od 1. prosince 1925 je jmenován Vojenským přidělencem v USA. Po dvou letech se vrací zpět do Japonska a 20. srpna 1928 přebírá svou první vlastní loď. Stává se velícím důstojníkem lehkého křižníku Isuzu a 10. prosince 1928 se stává velícím důstojníkem letadlové lodi Akagi a o rok později je povýšen do první admirálské hodnosti. 30. listopadu 1929 je jmenován do hodnosti kontraadmirála. Ve třicátých letech je Jamamoto častým hostem důležitých politických mezinárodních jednání, neboť je přesvědčen o tom, že správný vojenský vůdce, musí být hlavně dobrým politikem s vynikajícím přehledem o celosvětovém dění. Vedle svých diplomatických aktivit dokázal Jamamoto v tomto období vylepšit nejen zbraně celého japonského námořnictva, ale zmodernizoval i jeho letectvo.
 

ij2.jpg

 
 
V roce 1939 se mocní Japonska rozhodnou Jamamotovo loďstvo použít ve svých plánech na dobytí celé východní Asie. Jamamotova námořní flotila má být tím rozhodujícím činitelem při zničení amerického tichomořského námořnictva. Isoroku Jamamoto se k útoku staví odmítavě, předpokládá, že i přes krátkodobý úspěch japonských vojsk bude patřit vítězství nakonec Spojeným státům.
 
I přes tyto své výhrady ale Isoroku Jamamoto vypracovává plán překvapivého útoku na Pearl Harbor na Havaji. Kromě něj byl v plánovacím štábu kontradmirál Ryunosuke Kusaka a kapitán Minoru Genda. Plánovací štáb si vzal inspiraci k útoku z úspěšného britského náletu na Taranto. Celkově byl útok na Pearl Harbor jen jednou částí obrovského japonského útoku v jihovýchodní Asii. Vedle útoku na Pacifickou flotilu chtěli Japonci zaútočit a obsadit Malajsii, Singapur, Hongkong, Filipíny a Nizozemskou východní Indii. Informace k útoku na Pearl Harbor poskytnul především japonský konzul v Honolulu. 26. listopadu roku 1941 vyplula flotila šesti letadlových lodí a podpůrných a zásobovacích plavidelpod velením admirála Čuiči Naguma a zřídkakdy používanou severní cestou se vydala směrem k Havaji. 7. prosince letadla z japonských letadlových lodí zcela nečekaně překvapí americké síly v Pearl Harboru a okolí zdrcujícím útokem. Většina leteckých sil na ostrově je zničena, dvě aktivní bitevní lodě , Arizona a Oklahoma, byly potopeny, zbylých šest, Nevada, West Virginia, California, Tennessee, Maryland, Pensylvánie, bylo vyřazeno z akce a potřebovaly několik měsíců oprav. Další ztráty zahrnovaly mnoho dalších poškozených válečných lodí, 188 zničených letadel, více než 2 000 mrtvých a 1 000 zraněných. Japonci ztratili pět trpasličích ponorek, 29 letadel a 63 mužů.
 

ij3.jpg

 
 
Své vítězství Isoroku Jamamoto završuje sérií úspěchů v nizozemské Východní Indii v lednu až březnu roku 1942 a v Indickém oceánu v dubnu téhož roku. V červnu pak Jamamoto podniká klamný útok proti aljašským Aleutským ostrovům, zatímco osobně vede hlavní útok proti Midwayským ostrovům. Po jejich obsazení chce pak Isoroku Jamamoto obnovit útoky proti Havaji.
 
Ale v bitvě o Midwayské ostrovy Isoroku Jamamoto narazil. Když připluje k souostroví flotila japonských letadlových lodí, která měla zlomit odpor obránců ostrova než dorazí invazní svaz, tak se střetne se s operačním svazem amerických letadlových lodí, jež sem jsou poslány na základě rozšifrovaných japonských rádiových kódů. V nastalé bitvě ztratí čtyři letadlové lodě a invazní svaz je nucen se obrátit na ústup.
 
Jamamoto přesto dále pokračuje v řízení námořních akcí a snaží se udržet iniciativu vzdor ztenčujícím se silám a rychle rostoucím nepřátelským silám. Admirál Isoroku Jamamoto převzal 7. dubna 1943 velení nad operací "I" na Šalamounových ostrovech. Velitel 8. loďstva viceadmirál Sameidžima odeslal 14. dubna šifrovanou zprávu s nejvyšším stupněm utajení, ve které informoval o chystané inspekční cestě admirála Jamamota na základnách u ostrova Bougainville, která se měla uskutečnit 18. dubna. Zpráva byla zachycena americkou námořní rozvědkou a díky znalosti kódu rozluštěna. Obsah zprávy byl ihned předán Veliteli Tichomořského loďstva admirálu Chester W. Nimitzovi. Ten ihned následující den nařídil přípravu operace, jež dostala krycí název Vengeance.
 

ij5.jpg
Poslední fotografie Isoroku Jamamota z 18. dubna 1943

 
 
18. dubna v ranních hodinách odstartovala japonská skupina strojů ve složení dvou bombardérů G4M1 model 11, kterým Američané přezdívaly Létající zapalovač pro jejich nedostatečnou ochranu palivových nádrží, a stíhací ochrana v počtu šesti letounů A6M3 model 32. Proti nim bylo vysláno 16 strojů P-38G a jako podpora čtyři Liberátory. Střet se udál nad ostrovem Bougainville a trval pouze půl minuty. 
 
Druhý den na místo dorazila skupina japonských pátračů. Tělo admirála Jamamota nalezli mimo vrak letounu. Při ohledání zjistili, že admirál byl zasažen dvěma střelami. Jedna střela zasáhla zezadu levé rameno a druhá zasáhla zleva čelist a vyšla pravým okem. Admirál byl tedy mrtev pravděpodobně již ve vzduchu. Admirálovy ostatky byly spolu s ostatními těly dopraveny na základnu Buin, kde byla všechna těla zpopelněna. Admirálův popel byl poté odeslán do Japonska k pohřebnímu obřadu.
 

ij4.jpg
Jamamotův státní pohřeb

 
 
Admirálovi byl 5.června vystrojen státní pohřeb se všemi vojenskými poctami. Byl dvanáctým Japoncem, kterému se dostalo této cti. A druhým admirálem. Tím prvním byl vítěz od Cušimi admirál Tógó.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Isoroku_Jamamoto
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

5. dubna 1914

se narodil Arnošt Hrad

četař československé armády

symbol nesouhlasu s kapitulací
 

Arnošt Hrad se narodil  v Praze-Bohnicích, jeho otec se nevrátil z 1. světové války. Vychodil obecnou školu a tři třídy občanské školy. Po absolvování tříleté odborné živnostenské školy pokračovací se stal číšníkem. 
 


1_AH.jpg

 
Dne 2. dubna 1936 jej odvedli do armády a 1. října 1936 nastoupil vojenskou službu u 4. roty pěšího pluku 2 v Litoměřicích. Od 16. listopadu 1936 do 15. dubna 1937 absolvoval s výtečným prospěchem poddůstojnickou školu. Dne 15. dubna 1937 jej povýšili na svobodníka a za půl roku, 16. října 1937, na desátníka. Od 11. září 1937 konal strážní službu jako velitel stráže a výcvik jako velitel družstva u 1. strážní roty strážního praporu III v Králíkách. 15. ledna 1938 byl z části strážního praporu III zřízen IV. prapor hraničářského pluku 6 a Arnošt Hrad se dostal do 12. roty pluku, s jejímiž příslušníky prošel speciálním výcvikem pro osádky objektů těžkého opevnění. Dne 28. února 1938 byl formálně přemístěn od pěšího pluku 2 k hraničářskému pluku 6 v Šumperku a 16. dubna 1938 povýšen na četaře.
 
IV. prapor byl nejdříve dislokován v Králíkách v továrním objektu. V září 1938 se přesunul do Červené Vody do "Hraničářských kasáren", kde sídlilo též velitelství pluku. 22. září opět přišel rozkaz k ostraze a krytu státní hranice s bojovou pohotovostí pro všechna opevnění. Četař Hrad nastoupil do izolovaného pěchotního srubu K–S 14 "U cihelny“, nacházejícího se severně od Králík poblíž obce Prostřední Lipka. Velitelem objektu byl poručík pěchoty Karel Kocián a četař Hrad se stal jeho zástupcem.
 
29. září přišla zdrcující zpráva o přijetí diktátu velmocí z Mnichova a s ní i urgentní příkaz provést ihned demontáž a evakuaci cenných zařízení a munice všech objektů u Králík počínaje objektem S – 2 přes Hůrku až po objekt č. 16. Dne 3.10.1938 těsně předtím, než vojáci IV. praporu hraničářského pluku 6 opustili své postavení, se ve srubu K-S 14 zástupce velitele objektu četař Arnošt Hrad smrtelně postřelil služební pistolí. Zraněný četař ještě krátce s vojáky komunikoval. Na místo dorazil i velitel roty štábní kapitán Leopold Medek. Po převozu do nemocnice Arnošt Hrad ve 23:20 umírá.
 

2srub_AH.jpg
Fotografie srubu K-S 14 "U cihelny" z října 1938

 
Četař Arnošt Hrad napsal tři dopisy na rozloučenou, ve kterých vysvětluje své pohnutky.
 
První byl adresován jeho matce:
 
Milá maminko.
Prosím Vás za odpuštění, že se s Vámi loučím tímto způsobem. Po zralém uvážení rozhodl jsem se odejíti ze světa, neboť nemohu splnit to, co jsem přísahal při památce svého otce. On padl pro vlast a já bych měl od toho, za co on položil život, utéci jako zloděj. Jest rozkaz opustiti území. Já jako voják musím, musím uposlechnouti, smrt mne však této povinnosti zbaví. Chtěl jsem býti dobrým obráncem vlasti, chtěl jsem uhájit to, za co otec bojoval. Bohužel, člověk míní, ne Bůh, ale Hitler mění. Prosím Vás milá maminko, sestry a bratře, nezazlívejte mi, ale odpusťte. Vykonám své povinnosti k vlasti až téměř do konce, vytrvám na svém místě do poslední chvíle, do odchodu. Až přijde rozkaz ihned opustiti území, pak teprve opustím tento svět.
Ještě jednou všem naposledy, buďte hodně šťastni v té nové vlasti, buďte s Bohem.
Arnošt
Prosím, bude li možno, abych byl pohřben doma.
 
Druhý dopis byl určen veliteli 12. roty, štábnímu kapitánovi pěchoty Leopoldu Medkovi, jeho veliteli roty:
 
Vážený pane štábní kapitáne.
Prosím, by jste mi odpustil, že Vám přidělávám starosti k tak velkým starostem, jež nyní máte. Děkuji Vám za vše. S klidným svědomím mohu říct, že jste mi byl nejlepším a nejlaskavějším velitelem, jakého jsem poznal. Můj otec padl pro vlast. I já bych rád za ni život položil, ale nemohu přežíti, abych dobrovolně a bez boje opustil půdu, pro niž otec život položil. Snažil jsem se být dobrým vojákem, dobrým obráncem vlasti. Své povinnosti konal jsem tak, jak mi to srdce a památka mého otce nařizovala. Jestliže jsem však přes to někdy chybil, prosím za odpuštění. Děkuji Vám za vše. Děkuji pánům poručíkům Maříkovi, Slavíkovi, Šáchovi, Novákovi i Kociánovi, zaplať to všem Pán Bůh. Musím uposlechnouti rozkazu opustiti část své drahé vlasti, ale smrt mne této povinnosti zprošťuje.
Buďte sbohem.
Četař Hrad Arnošt
 
Třetí dopis zanechal četař Hrad pro své vojáky:
 
Drazí kamarádi, poddůstojníci, vojáci.
Odpusťte, že se s Vámi loučím takovýmto způsobem, ale nemohu jinak. Konal jsem službu pro vlast podle svého nejlepšího svědomí. Na srub jsme napsali - „VYTRVÁME“.
Já vytrvám na svém místě do poslední chvíle, až do rozkazu opusťte území. Pak teprve Vás opustím s přesvědčením, že nemohu již více pro vlast vykonati. Ublížil-li jsem snad někomu, byl jsem toho přesvědčení, že jednám správně. Přes to však prosím, odpusťte mi.
Buďte s Bohem.
Četař Arnošt Hrad 
 

3deska_AH.jpg
Pamětní deska na stěně srubu K-S 14 "U cihelny"

 
Arnošt Hrad byl pohřben v rodinné hrobce dne 10. října 1938 v Praze-Bohnicích. Vojenský pohřeb proběhl tehdy za účasti vojáků Náhradního praporu Pěšího pluku.
 
2. října 1998 byla na stěnu srubu K-S 14 "U cihelny" umístěna pamětní deska
 
 
V roce 2008 vydal Richard M. Sicha knihu "Četař Arnošt Hrad – Příběh z pohraničí"
 

4kniha_AH.jpg

 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Arnošt_Hrad
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Dovolím si malou recyklaci... První let člověka do vesmíru si to dle mého zaslouží....
 


12. dubna 1961 se uskutečnil první let člověka do vesmíru


V padesátých letech minulého století začal závod o dobývání kosmu. 4. října 1957 se ujal vedení Sovětský svaz úspěšným vypuštěním první umělé družice Sputnik-1 na oběžnou dráhu země. Nasledoval Sputnik-2 s prvním živým tvorem na palubě. Stal se jím pes Lajka 3. listopadu 1957. Dalším krokem byl člověk.

V roce 1959 proběhl v Sovětském svazu první nábor kosmonautů z řad vojenských pilotů. V létě 1960 bylo vybráno pro další výcvik šest adeptů. German Stepanovič Titov, Grigorij Grigorjevič Něljubov, Andrijan Grigorjevič Nikolajev, Valerij Fjodorovič Bykovskij, Pavel Romanovič Popovič a Jurij Alexejevič Gagarin. Tato šestice zahájila 11. října 1960 a prodělala náročný výcvik. 17 a 18 ledna 1961 složili závěrečné zkoušky a získali kvalifikaci "kosmonaut vojenských vzdušných sil". 8. dubna ráno padlo konečné rozhodnutí. Hlavní posádkou pro plánovaný let se stal nadporučík Jurij Alexejevič Gagarin. Titov byl jmenován jako náhradník a Něljubov jako rezerva. Datum letu byl stanoven na 12. duben 1961.
 

normal_2071_120411_1_juga-15.jpeg
Jurij Alexejevič Gagarin


12. dubna 1961 stála na startovací rampě kosmodromu Bajkonur nosná raketa Vostok-K nesoucí kosmickou loď Vostok-1. Její volací znak byl "Kedr". Řídící středisko mělo volací znak "Zarja" a s kosmonautem převážně komunikoval sám hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov s volacím znakem "Zarja-1". Gagarin byl během příprav startu obdivuhodně klidný a jeho tepová frekvence se pohybovala okolo 64 tepů za minutu. V 06:07:00 UTC se vše změnilo. Raketa odstartovala a Gagarin vzrušeně zvolal legendární "Pojechali!".
 

Vostok1patch.png
Nášivka letu Vostok-1


Už během letu nosné rakety se začaly projevovat první obtíže. Měniče napětí v centrálním stupni nosiče nesprávně zafungovaly a raketa dosáhla konečné rychlosti o 0,25 metrů/sekundu vyšší oproti plánu. Nosná raketa se oddělila, ale kosmická loď díky vyšší rychlosti se usadila na orbitu s jinými parametry, než předpokládal plán. Původní orbit měl mít parametry 180x230 km a v případě selhání brzdících motorů zaručoval samovolný návrat lodi do atmosféry v průběhu 5 - 7 dnů, přičemž zásoby vody a kyslíku měla loď na 10 dní. Skutečně dosažený orbit však měl parametry 181x327 km a k samovolnému návratu by došlo až po 15 - 20 dnech.
 

vostok1.jpg
Kosmická loď Vostok-1


Řídící středisko dálkově přeprogramovalo sekvencer PVU Granit, což bylo zařízení, které automaticky postupně aktivovalo jednotlivé kroky letu. V 06:50.00 UTC došlo k orientaci lodi vůči slunci. V 07:18 je zahájena komunikace, ve které je Gagarin již oslovován jako major. V 07:25.04 UTC započal zážeh brzdícího motoru. Došlo však k nepředvídané sekvenci kritických situací. Při vyplachování brzdícího motoru dusíkem unikla část paliva a motor místo plánovaných 41 sekund pracoval pouze 40,1 sekundy. Tím namísto plánovaného zpomalení o 136 m/s loď zpomalila pouze o 132 m/s. Navíc nedovřený ventil další 4 sekundy vháněl do motoru palivo a to způsobilo nekontrolovatelnou rotaci kolem všech tří os rychlostí přibližně 30°/s. Protože nedošlo ke standardnímu ukončení činnosti brzdícího motoru, tak sekvencer nespustil následující krok, kterým bylo oddělení datového kabelu přístrojového úseku. Vostok se začal nořit do atmosféry a došlo i iniciaci čtyř malých pyropatron, které oddělily přístrojovou sekci od kabiny, ale stále zůstávaly obě části spojené tlustým datovým kabelem. Tím, jak sebou kabina táhla na kabelu přístrojovou sekci, tak bylo narušeno těžiště kabiny a kabina nebyla orientována proti atmosféře tepelným štítem. Hrozilo reálné nebezpečí, že kabina shoří v atmosféře. V 07:35 naštěstí kabel povolil. Podle některých zdrojů se přepálil, podle jiných zafungoval předprogramovaný nouzový signál k oddělení, další zase zmiňují jakousi tepelnou pojistku, která se aktivovala aerodynamickým ohřevem. V každém případě se kabina správně zorientovala tepelným štítem proti atmosféře. I když kabina stále rotovala kolem svislé osy, tak Jurij Gagarin byl z nejhoršího venku. 
 

normal_Vostokpanel.JPG
Řídící pult Vostoku-1


V 7 km došlo ke katapultáži kosmonauta a ten se v pořádku snášel na padáku k zemi. O tři kilometry níže se otevřel padák i na návratové kabině a kabina v 07.47.00 UTC dosedla na zem. V 08:05 UTC dosedl i kosmonaut. K přistání došlo nedleko vesničky Smělovka, 26 km jihozápadně od města Engels. Let trval 108 minut. Protože místo přistání bylo téměř 1500 km na západ od Bajkonuru, tak se nedocílilo kompletního obletu Země.
 

normal_vostok_1_after_landing.jpg
Návratová kabina Vostoku-1



http://cs.wikipedia.org/wiki/Jurij_Gagarin
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vostok_1
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 2 years later...
  • 3 years later...

2. března 1978 odstartovala kosmická loď Sojuz - 28 s prvním československým kosmonautem na palubě
 

Československo se tak stalo třetí zemí na světě, jejíž občan opustil planetu Země. Sojuz -28 byl 63. kosmickou lodí s posádkou, která vzlétla z naší planety. Vladimír Remek se stal prvním československým kosmonautem a 87. člověkem, který se podíval do vesmíru.
 

01-Sojuz-28.jpg

 
V první polovině roku 1976 nabídl Sovětský Svaz členským zemím programu Interkosmos možnost účasti na pilotovaném kosmickém letu. V první fázi bylo osloveno Československo, Polsko a NDR.
 
Výběr československých kosmonautů probíhal v období od června do listopadu 1976. Výběr probíhal v řadách pilotů československého vojenského letectva. Základním sítem se stala lékařská komise Ústavu leteckého zdravotnictví, v jejímž čele stanul plukovník Antonín Dvořák.
V prvním kole, na základě pravidelných ročních prohlídek, bylo vybráno 24 vhodných adeptů. tito kandidáti prošli dalším důkladným vyšetření a komise zúžila výběr na osm a poté na čtyři kandidáty. Těmi se stali npor. Ladislav klíma, kpt. Michal Vondroušek, kpt. Vladimír Remek a mjr. Oldřich Pelčák.
 

02-kandidati.jpg
Čtveřice kandidátů před odletem do Moskvy. Zleva: Remek, Pelčák, Vondroušek, Klíma

 
Tito kandidáti odletěli v listopadu 1976 do Moskvy. Zde sovětští lékaři vybrali po sérii testů dva finalisty, Vladimíra Remka a Oldřicha Pelčáka.
 
V prosinci 1976 oba naši kandidáti zahájili výcvik ve Středisku přípravy kosmonautů ve Hvězdném městečku. Společně s nimi byli ve výcviku i kandidáti Polska Mirosław Hermaszewski a Zenon Jankowski a kandidáti NDR Sigmund Jähn a Eberhard Köllner. Běžný základní výcvik trval dva roky, ale kandidáti programu Interkosmos prodělali pouze jeho zkrácenou půlroční verzi. V květnu složili závěrečné zkoužky a byli rozřazeni do posádek. Vladimír Remek byl přiřazen k Alexejovi Gubarevovi a Oldřich Pelčák utvořil dvojici s Nikolajem Rukavišnikovem. Již při plánovaní letu bylo určeno, že sovětští členové posádek budou kosmonauté se zkušeností z kosmického letu. Alexej Gubarev měl za sebou let Sojuzem 17 a měsíční pobyt na stanici Saljut 4, Nikolaj Rukavišnikov měl za sebou lety se Sojuzem 10 a Sojuzem 16.
 

03-trenazer-Saljut-6.jpg
Kosmonauti - adepti z ČSSR, PLR a NDR v trenažéru orbitální stanice Saljut - 6

 
V létě 1977 se také rozhodovalo o pořadí letů jednotlivých států. Nakonec bylo stanoveno pořadí Československo, Polsko, NDR. Československu údajně pomohlo k prvenství jednak vysoká aktivita v programu Interkosmos, kde mělo Československo podíl na splnění 40% všech plněných úkolů v rámci programu a jednak snaha Sovětského Svazu zmírnit svůj špatný obraz v československé společnosti, který byl vyvolán zejména událostmi z roku 1968. Podle vzpomínek tehdejšího Ministra obrany generála Jaruzelského se Polsko cítilo ukřivděno, že jejich velikost a podíl na bojích v 2. světové válce nestačilo na prvenství.
 
Od podzimu 1977 probíhala další příprava už ve složení posádek. V únoru 1978 proběhly závěrečné zkoušky. Hodnocení posádky Gubarev - Remek dopadlo o něco lépe, ale obě posádky se navzájem obviňovaly, že jim instruktoři napovídali. Konečný výběr byl údajně konzultován s vedením KSČ. 18 února kosmonauti přiletěli na kosmodrom Bajkonur a 26. února padl konečný verdikt. Posádkou Sojuzu 28 bude Gubarev - Remek.
 

04-nasivka.png
Nášivka letu Sojuz - 28

 
Pro našeho kosmonauta připravila ČSAV ve spolupráci s dalšími vědeckými ústavy šest experimentů.
Chorella - 1 zkoumal růst řas. Už před letem Sojuzu - 28 byly do vesmíru dopraveny řasy, ale v klidovém stavu. Nyní však byly naočkovány do čivné půdy a byl zkoumán průběh jejich rozmnožování. Kontrolní populace řas na zemi rostla za stejných podmínek jako ve vesmíru vyjma beztížného stavu.
Teplotní výměnna - 2 zkoumal závoslost mezi teplotou těla kosmonautů a jejich pocity.
Oxymetr zkoumal vliv stavu beztíže na zásobování tkáně kyslíkem. Pomocí oxymetru proběhlo měření na kůži na předloktí levé ruky před letem, během něho a po letu.
Supos zjišťoval psychologický stav kosmonautů pomocí dotazníku. Měření opět proběhlo před letem, během něho a po něm.

Extinkce sledoval změny jasnosti hvězd při západu za obzor.
Morava - Splav využíval sovětskou pec Splav - 1 k roztavení a pomalému regulovanému chladnutí vzorků materiálu složeného z chloridu měďného a olovnatého a chloridu stříbrného a olovnatého po dobu 45 hodin.
 
2. března 1978 v 16:27.50 SEČ byla vypuštěna nosná raketa Sojuz-U. Za 530 sekund navedla kosmickou loď na dráhu. Při čtvrtéma pátém oběhu byla provedena dvouimpulsová korekce dráhy a dráha byla ustálena na 269 - 309 km. Vzdálenost mezi Sojuzem - 28 a Saljutem - 6 klesla z původních 10 000 km na 5 000 km. 3. března od 2 do 9 hodin SEČ měla posádka odpočinek. po něm byla při 17. oběhu provedena další dvouimpulsová korekce a zvýšeno apogeum dráhy na 357 km. Vzdálenost lodi a stanice se snížila na 25 km. Závěrečné manévrování a spojení bylo provedeno automaticky. Ke spojení došlo 3. března v 18:10 SEČ na 18. oběhu lodi a 2455. oběhu stanice nad oblastí Altaje, asi 10 minut po vstupu do stínu Země. Následně byla provedena kontrola hermetičnosti a propojily se všechny systémy. 3 března ve 21:33 SEČ vstoupili Gubarev s Remkem na palubu Saljutu - 6, kde je uvítala posádka ve složení Romaněnko - Grečko.
 
Pracovní den na stanici začínal v 06.00 a končil ve 21:00 SEČ. Během sedmi pracovních dní pomohli Gubarev s Remkem základní posádce s jejich vědeckým programem, provedli řadu televizních reportáží a svých šest výše zmíněných experimentů.
 
Poslední pracovní den byl 10. března. V 8:17 SEČ přestoupili Gubarev s Remkem na palubu Sojuzu 28. V 11:23 SEČ se loď oddělila od stanice při jejím 2561. oběhu. Společný let komplexu Sojuz - 28 a Saljut - 6 trval 164 hodin 35 minut a 6 sekund. Při dalším oběhu lodi byl nad jižním Atlantikem ve 13:54.34 SEČ zapálen na 198 sekund brzdící motor. Tím došlo k zahájení sestupu z oběžné dráhy. Ve 14:16.05 SEČ se loď pomocí pyrotechnických patron rozdělila na tři části a kabina s kosmonauty vstoupila do atmosféry. Ve 14:22 SEČ došlo na 7 minut k výpadku radiového spojení v důsledku silné ionizace vzduchu kolem brzdící kabiny. V 14:30.45 SEČ ve výšce přibližně 7 km se přesně podle plánu otevřel hlavní padák.
 
Kabina přistála 10. března 1978 v 14:45.45 asi 135 km severně od Arkalyku v Kazachstánu. Vrtulníky přepravily kosmonauty do Arkalylku a odtud letadlem do Bajkonuru. Zde vyčkali v hotelu Kosmonaut na návrat základní posádky Romaněnko - Grečko, ke kterému došlo 16. března. Jejich let trval rekordních 96 dní. Všichni kosmonauté odletěli 10. dubna do Hvězdného městečka. Následující den byli v Kremlu vyznamenáni nejvyššími sovětskými řády. Do Československa přiletěli 27. dubna a téhož dne vyznamenáni na Pražském hradě.
 

06-navrat.jpg
Návratová kabina po přistání

 
Let Sojuzu - 28 trval 7 dní 22 hodin a 16 minut. Všechny další mise programu Interkosmos dodržovaly přibližně tuto délku letu, aby nevznikly spekulace, že Sovětský Svaz některou zemi protěžuje.
 

05-pristavaci-modul.jpg
Návratová kabina v Leteckém muzeu Praha - Kbely

 

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Join the conversation

You can post now and register later. If you have an account, sign in now to post with your account.

Návštěvník
Odpovědět na toto téma...

×   Pasted as rich text.   Restore formatting

  Only 75 emoji are allowed.

×   Your link has been automatically embedded.   Display as a link instead

×   Your previous content has been restored.   Clear editor

×   You cannot paste images directly. Upload or insert images from URL.

Načítání
×
×
  • Vytvořit...