Přejít na obsah

Naše obří děla


Guest DinDin_snr

Recommended Posts

Guest DinDin_snr

Posedlost německých vojevůdců z počátku i poloviny 20. století mocnými děly je všeobecně známá. Obdobná mánie postihla ale i československé generály a ministry obrany. Naše dělostřelectvo v roce 1938 bylo proto vyzbrojeno i zbraněmi ráže 305 milimetrů!


V roce 1938 disponovala naše branná moc po Francii a Itálii třetím nejmocnějším těžkým dělostřelectvem v Evropě. Německo v roce 1938 nemělo téměř žádné zbraně obdobné palebné mohutnosti. Ale jaká byla skutečná taktická hodnota československých děl největších kalibrů?

KUZ4b88b9_vz16KANON_Technet.jpg
vzor 16, naše nejmohutnější zbraň vůbec, kanón 240 mm

Jednou z prvních státních objednávek pro škodovku se stal požadavek na opravu dvou kusů 24cm kanónů vzor 16. Obří děla ráže 240 milimetrů se nacházela v Plzni uskladněná po bojovém nasazení v nedávno skončené válce. Později byla objednávka rozšířena o požadavek na výrobu dalších čtyř kanónů stejného vzoru a jedné náhradní hlavně jako zálohy pro případ války.
Z pohledu historické paralely šlo o stejně rozporuplnou akvizici, jakou byla o 78 let později neuvážená objednávka 72 kusů lehkých bitevních letadel L-159 Alca učiněná vládou České republiky u společnosti Aero v roce 1997. Vojenské síly našeho státu získaly v obou případech špičkovou zbraňovou soustavu, pro kterou jen s velkými obtížemi hledaly uplatnění.

 

 

Úloha těžkého dělostřelectva po roce 1918
V období před první světovou válkou, během ní i nejméně celé desetiletí po jejím skončení byla děla s dostřelem nad 20 kilometrů jediným Účinným bojovým prostředkem, který umožňoval působit palbou do hloubky frontového pásma na nepřátelské straně. Letecké síly teprve pozvolna nabíraly sílu. Lehké bombardéry a jiná bojová letadla té doby byla schopná svrhávat na pozice nepřátelských oddílů jen relativně malé pumičky o hmotnosti 10 až 50 kilogramů. Ke všemu mohla létat jen za přijatelného počasí. Zastřílenému dělostřelectvu nízká oblačnost, déšť, rozmoklý povrch letišť nebo prudký vichr příliš nevadily.
Těžká moždířová střela o hmotnosti 380 kilogramů byla rovněž nesrovnatelně Účinnější než letecké bomby. Nejen při Útoku na betonové objekty stálého opevnění nepřítele, ale i na frontové uzly obrany, které nebylo v silách dělostřelectva do ráže 150 milimetrů důkladně poničit.
Určitou nemotornost dělostřeleckých zbraní největší ráže poněkud zmírňovala těžká děla nižší třídy. V československé armádě tuto kategorii v letech 1918 až 1938 zastupovaly 21cm moždíře vz. 18 ráže 211 milimetrů, které dokázaly vystřelit do vzdálenosti 10,5 kilometru střelu o hmotnosti 135 kilogramů. Zbraň vážila v palebném postavení 9 tun. Za tahačem škoda 6ST6L bylo možné vléct přepravní jednotky moždíře rychlostí až 25 kilometrů za hodinu, tedy dvojnásob svižněji v porovnání s moždíři 30,5cm s přepravní rychlostí 10 až 13 kilometrů v hodině. Celkem bylo do výzbroje zařazeno 18 kusů moždíře vz. 18.
Pozoruhodnou a na rozdíl od moždířů dalekonosnou dělostřeleckou zbraní naší armády v roce 1938 byl i 15cm těžký kanón vz. 15/16 s dostřelem 20,5 kilometru. Dělo ráže 152,4 milimetru vystřelovalo střely těžké necelých 60 kilogramů. Baterie těžkých děl tohoto typu byly rovněž motorizované. Do palebných pozic kanóny přepravovaly ve vleku automobily škoda "Z", nebo "U", či pásové traktory konstrukce Hanomag a výroby ČKD typu WD-50. Celkem v inventáři vojska bylo 11 kusů kanónů vz. 15/16.
Sestavu těžkých děl československé armády v roce 1938 doplňovalo celkem 43 kusů 15cm těžké houfnice vz. 15 ráže 149,1 milimetru. Palebnými výkony se příliš nelišila od hrubých (středních) houfnic stejného kalibru, ale pro delší hlaveň dostřelila dál. Protože v konstrukci (a nejen u zbraní) je vždy něco za něco, houfnice nabrala proti polním sestrám na hmotnosti o dvě a půl tuny navíc. Nedostatek vyrovnali škodováčtí návrháři sdružením děla s motorovým tahačem Austro Daimler M 17 v jediné přepravní jednotce. Taktickou předností těžké houfnice vz. 15 proti hrubým souputnicím stejného balistického výkonu tak byla kompletní motorizace všech děl ve výzbroji. V nouzi bylo možné houfnici přepravovat za desetispřežím těžkých dělostřeleckých koní.

 

 

Do boje po troškách
Vrchní velení československé branné moci pohlíželo na těžké dělostřelectvo jako na posilové prostředky a podřídilo je vyšším velitelstvím. Ta pak měla za boje rozhodovat o jejich nasazení do střetů ve prospěch jednotlivých divizí.
Například na podporu 2. armády, která mělapo mobilizaci bránitstátní hranice od Králík po zemskou hranici se Slovenskem v délce 214 kilometrů, působila skupina těžkého dělostřelectva 2 sestávající se ze tří těžkých dělostřeleckých oddílů. První dva oddíly tvořil vždy svazek tří baterií po třech houfnicích vz. 15 (celkem 9 + 9 kusů děl). Třetí oddíl disponoval třemi bateriemi v každém po jednom moždíři vz.16.
Baterie houfnic vz. 15 tak mohla na pozice nepřítele vypálit za minututři rány, což byla velmi nízká hustota palby, která umožňovala napadeným jednotkám vyklidit postřelovaný prostor bez velkých ztrát. Jednodělové moždířové baterie pak byly schopné tvrdit muziku jednou ranou každou třetí minutu.
Československá těžká děla by představovala pro nepřátelské jednotky vážnou překážku jen v případě společného nasazení ucelených oddílů. Pak by jejich Účinná palba mohla s určitou pravděpodobností zpomalit pochodové proudy wehrmachtu pronikající do hloubi státního Území průlomy v liniích lehkého, nebo těžkého opevnění, čímž by se získal čas k přeskupení a rozvinutí záložních jednotek našeho vojska, určených k protiÚtoku.

 

 

Hrubá síla vítězí
Válečná zkušenost získaná československými důstojníky, tehdy ještě v řadách císařsko-královské armády, velitele dělostřelectva poučila, že ke zničení dobře vybudovaných polních opevnění je třeba nasadit děla větší ráže, která jsou schopná bořit dřevozemní palebné sruby a jiné podobné cíle.
V rakousko-uherské a později i naší armádě taktické Úkoly tohoto druhu plnila takzvaná hrubá děla, zpravidla opatřená hlavní s vývrtem o průměru přibližně 150 milimetrů. Především u hrubých houfnic se projevoval geometrický vzrůst průměru granátu zhruba trojnásobným zvětšením hmotnosti střely v porovnání s projektilem ráže 100 milimetrů.
Větší střela pojala více trhaviny, která dokázala vyhloubit rozměrnější kráter. Z praktického hlediskavšak překotnýzvětšování děl omezoval nárůst jejich hmotnosti. Proto do dnešních dob leží kalibr polních dělostřeleckých zbraní mezi 152 a 155 milimetry a více neroste.

 

Mírný pokrok v souladu s rakousko-uherskou tradicí
Tak jako v případě diviznícha těžkých dělostřeleckých zbraní byly oddíly hrubé artilerie československé branné moci vyzbrojeny v roce 1938 rovněž zastarávajícím vzorem škodovácké 15cm hrubé houfnice vz. 14/16 s dostřelem pouhých 8 kilometrů, které však bylyvyráběny po válce ve vyšší jakosti. Do výzbroje hrubých pluků jich bylo zařazeno celkem 128.
Souběžně s poválečnou výrobou houfnic vz. 14/16 probíhaly v Plzni i konstrukční práce na vylepšené zbrani stejného druhu a Účelu. V roce 1924 byl prototyp nastřelen a po zkouškách přijat do výzbroje jako 15cm hrubá houfnice vz. 25. Při stejné hmotnosti projektilu se dostřel posunul až k hodnotě téměř 12 kilometrů. V sestavě hrubých dělostřeleckých pluků sloužilo v roce 1938 celkem 340 kusů houfnic tohoto vzoru.
Děla větších kalibrů tvořila výzbroj posilových Útvarů vřazených do sestav sborů nebo armád. Hrubé dělostřelecké pluky měly pohotově zasahovat v Úsecích fronty, kde by se našim jednotkám nedařilo.
Technický stav hrubého dělostřelectva potřebám armády vyhovoval až do počátku motorizace nikoliv naší, ale německé armády. Ve válce ještě více než v jiném sběhu událostí platí, že jen rychlá pomoc je Účinná. Hipomobilní houfnice s neodpruženým pojezdem nebylo možné bez rozmyslu zapřáhnout za motorový tahač a uhánět s nimi cestou necestou, protože děla by se jednoduše rozpadla na kusy. Modernizace proto zasáhla i hrubé kanóny a houfnice. Naše sborové dělostřelectvo mělo být plně motorizované.


Kanónový souboj konstruktéři ze škodovky nevyhráli
Odborné diskuse a Úvahy nad požadavky na nový hrubý kanón vedli vojáci s techniky od roku 1927 následující čtyři roky. Teprve v roce 1931 vydalo Ministerstvo národní obrany dispozice pro vývoj zamýšlené zbraně. Soutěže se zÚčastnil projekt dělovky škoda, ale také návrh konstruktérů z Vojenského technického leteckého Ústavu. V roce 1933 vybrala ministerská komise ke stavbě prototypu dělo z výzkumného Ústavu označené šifrou "J". škodovka souběžně na vlastní náklady postavila kanón podle vlastních představ a vedla jej pod značkou "J".
Zkoušky obou zbraní neproběhly vůbec uspokojivě. Granáty dopadaly do cílové plochy s příliš velkým rozptylem. Inženýři ze škodovky navrhli obejít potíže snížením dostřelu děl z 18 kilometrů na 16,5 kilometru. Vojenští výzkumníci za příčinu nesnází označili nevhodně sestrojené vodící obroučky dělostřeleckého granátu a konstruktivně je upravili. Oba kanóny začaly střílet přesně a navíc dál. Vítězným kanónem se stal prototyp "J" s dostřelem 18,4 kilometru, který byl přijat do výzbroje jako 10,5cm hrubý kanón vz. 35.
Kanón by za války s Německem pravděpodobně sehrál mimořádně důležitou roli, protože jako k jediné naší zbrani velkého balistického výkonu byla pro něj vyvinuta a vyráběna protitanková munice (polopancéřový granát vz.35). Přestože nejsou dostupné Údaje o Účincích projektilu na pancéřové pláty, počáteční rychlost střely 730 metrů za sekundu napovídá, že žádný z německých tanků z výzbroje wehrmachtu v roce 1938 by palbě těchto kanónů na vzdálenost jistě dosahující 1,5 kilometru neodolal.
Velkou výhodou zbraňového kompletu byla také jeho vysoká mobilita, vyhovující i těm nejnáročnějším požadavkům tehdejší doby. Do výzbroje hrubých dělostřeleckých pluků bylo dodáno celkem 106 kusů tohoto vynikajícího českého kanónu.
Podle obdobných konstrukčních zásad vyrobila škodovka i houfnici "K4", která byla přijata do výzbroje v roce 1937 jako hrubá houfnice vz.37. Do výroby šla v Únoru 1938, ale k dělostřeleckým plukům se do září téhož roku nedostal ani kus.

 

 

Hrubé pluky proti hákovým křížům
V sestavě mobilizované armády se na konci září 1938 nacházelo celkem 24 hrubých dělostřeleckých pluků. Značným nedostatkem byl chabý stupeň motorizace. Jen hrubý dělostřelecký pluk 128 byl plně motorizovaný (18 ks kanónů vz. 35). Dalšíchosm pluků bylo motorizováno částečně a ostatní byly hipomobilní.
Organizačně se jednotlivé pluky lišily. Některé měly jen dva oddíly, každý po třech třídělových bateriích hrubých houfnic, jiné sdružovaly oddíly tři.
Jeden hrubý dělostřelecký pluk byl podřízen 17. divizi, sedm pluků spadalo pod velitelství takzvaných hraničních oblastí (hraniční oblast byla Útvarem válečné armády, odpovídající velikostí posílené pěší divizi). Dvanáct jich bylo přiděleno sborům (sbor byl svazek několika divizí). Každé z velitelství armád (armáda byla taktickým svazkem několika sborů a hraničních pásem) velelo jednomu hrubému dělostřeleckému pluku.
Obecně lze posoudit stav československého dělostřelectva na válku s Německem za vyhovující v oblasti takticko technických vlastností jednotlivých typů děl. Závažným nedostatkem byla malá Úroveň motorizace hrubého dělostřelectva, která by se v manévrovém boji s wehrmachtem zcela určitě projevila velice záporně. Výhodou naopak byl dostatek munice a vycvičených záloh. O Úspěchu dělostřelců těžkých a hrubých pluků v boji s nepřítelem by tak nejspíše rozhodla smysluplnost a taktická vyspělost rozkazů vyšších velitelství československé branné moci.


Hrubá děla československého dělostřelectva v roce 1938
15-cm-h-vz1416-ppp.jpg
15cm hrubá houfnice vzor 14/16 byla škodovkou pro naší armádu vyráběna v letech 1919 až 1922. Během války ji sestrojil Ing. Wilhelm Kraft. Do palebného postavení se přepravovala hlaveň se závěrem a kolébka s lafetou zvlášť koňmo za šestispřežím pro každou přepravní jednotku. Hmotnost na přesunu 5,5 tuny, bojová 3 tuny, ráže 149,1 mm, náměr -5 stupňů až +70 stupňů, odměr ±8 stupňů, hmotnost střely 42 kilogramů, dostřel 8 kilometrů, 2 rány za minutu, obsluha 12 dělostřelců. V září 1938 bylo v inventáři československé branné moci 130 kusů a 14 záložních hlavní.

15-cm-h-vz25-ppp.jpg
15cm hrubá houfnice vzor 25 byla firmou škoda dodávána v letech 1925 až 1935. Hmotnost na přesunu 6 tun, bojová téměř 4 tuny, ráže 149,1 mm, náměr -5 stupňů až +70 stupňů, odměr±3,5 stupně, hmotnost střely 42 kilogramů, dostřel až 12 kilometrů, 3 rány za minutu, obsluha 10 dělostřelců. Ve stavu bylo 340 kusů houfnic a asi 26 záložních hlavní.

105%20mm%20hrub%C3%BD%20kanon%20vz.%2035
10,5 cm hrubý kanón vzor 35, uzpůsobený pro vlečení za motorovými vozidly, byl v Plzni vyráběn od prosince 1935. Hmotnost na přesunu 4,5 tuny, ráže 105 mm, náměr -6 stupňů až +42 stupňů, odměr±25 stupňů, hmotnost střely 18 kilogramů, Úsťová rychlost 730 m/s, dostřel přes 18 kilometrů, 5 ran za minutu, obsluha 9 dělostřelců. Do září 1938 bylo dodáno asi 106 kusů.


Těžká děla československého dělostřelectva v roce 1938
24-cm-kan3.jpg
24cm kanón vzor 16 sestrojili inženýři Oswald Dirmoser a Richard Dirmoser. Kanón byl přepravován v pěti oddělených jednotkách benzino-elektrickými vlaky, které mohly jezdit jak po kolejích o normálním rozchodu, tak i po silnicích. Příprava ke střelbě vyžadovala až 20 hodin perné práce obsluhy. Hmotnost na přesunu celé soupravy činila 135 tun, hmotnost děla v palebném postavení 79 tun, ráže 240 milimetrů, náměr +10 stupňů až +41 stupňů, odměr kruhový, hmotnost střely až 215 kilogramů, Úsťová rychlost 750 m/s, dostřel přes 26 kilometrů, 1 rána za 5 minut, obsluha 200 dělostřelců. K dispozici bylo 6 kanonů.

Skoda_305_mm_Model_1911_side.jpg
305 mm moždíř, vzor 11

517px-Skoda_305_mm_Model_1911_LOC_War_of
30,5cm moždíř vzor 16 sestrojili opět inženýři O. Dirmoser a R. Dirmoser. Kusy zařazené do výzbroje naší armády byly zhotoveny v letech 1920 a 1921. Pro přepravu byl moždíř rozdělen na tři jednotky, tažené později terénními automobily Tatra T-25. Budování palebného postavení vyžadovalo ve velmi soudržných horninách až40 hodin práce, sestavení zbraně pak3 až12 hodin. Obsluha si vystačila s pákovými zvedáky a s kladkami. Hmotnost na přesunu 35 tun, hmotnost samotného děla 23 tun, ráže 305 milimetrů, náměr +40 stupňů až +75 stupňů, odměr kruhový, hmotnost střely až 380 kilogramů, Úsťová rychlost až 450 m/s, dostřel od 3,5 kilometru do víc než 12 kilometrů, jedna rána za 3 minuty, obsluha 16 dělostřelců. Ve výzbroji bylo 16 kusů (jiné zdroje udávají 17).

210%20mm%20mo%C5%BEd%C3%AD%C5%99%20vz.%2
21cm moždíř vzor 18 byl konstrukcí osvědčeného týmu O. Dirmosera a R. Dirmosera. Od roku 1920 do konce prvního čtvrtletí 1923 dodala škodovka naší branné moci 18 kusů, další vyvezla do Polska. Pro dopravu byla rozdělena na dvě části, tahačem bylaškoda "Z", později škoda 6ST6L. Hloubení jámy pro ložiště trvalo3 až30 hodin. Hmotnost na přesunu 13,5 tuny, bojová 9 tun, ráže 211 milimetrů, náměr -4 stupňů až +71,5 stupňů, odměr kruhový, hmotnost střely 135 kilogramů, dostřel 10,5 kilometru,jedna rána za 3,5 minuty, obsluha 11 dělostřelců.

150%20mm%20t%C4%9B%C5%BEk%C3%BD%20kanon%
15cm kanón vzor 15/16 pocházel z obnovené výroby v letech 1919 až 1921 (jeden kus vznikl opravou válečného provedení, 9 kusů bylo zhotoveno po válce a jeden přestavbou kanónu vz. 15/20 na vz. 15/16). Doprava ve dvou částech, tažených kolovými tahači škoda "Z". Příprava palpostu vyžadovala vyhloubení jámy, do které zaklouzávala hlaveň při střelbě s velkým náměrem. Zkušení kopáči zvládli práci zatři hodiny. Hmotnost na přesunu 18,5 tuny, hmotnost samotného děla 13 tun, ráže 152,4 milimetru, náměr -6 stupňů až +45 stupňů, odměr ±3 stupně, hmotnost střely 57,2 kilogramu, dostřel 20,5 kilometru,jedna rána za minutu, obsluha 17 dělostřelců.

15-cm-ah-vz15.jpg
15cm houfnice vzor 15 byla jedním z prvních děl na světě, která byla od počátku předurčena k dopravě vlekem za motorovým vozidlem. Obnovená výroba pokračovala ve škodovce do roku 1923 a dala 43 kusů. Houfnice v jedné dopravní jednotce vlekly tahače Daimler vz.17 dopravní rychlostí 8 až 10 kilometrů za hodinu. Hmotnost na přesunu 6,5 tuny, bojová 5,7 tun, ráže 149,1 milimetrů, náměr -5 stupňů až +64 stupňů, odměr ± 8 stupně, hmotnost střely 42 kilogramů, dostřel 11,5 kilometru, jedna rána za minutu, obsluha 14 dělostřelců.

15-cm-h-vz-25.jpg
15cm hrubá houfnice vzor 15 je dělo se skluznou hlavní, vodorovným klínovým závěrem, kapalinovou brzdou, vzduchovým vratníkem, lafetovým štítem, zpruhovými vyvažovači a nezávislým zaměřovačem, maximální dostřel 11800 m se střelou o váze 42 kg.



Autor: Jiří Macoun
Zdroj původního článku: http://technet.idnes.cz/mobilizace-1938-ceskoslovenska-obri-dela-dyb-/vojenstvi.aspx?c=A130530_110552_vojenstvi_kuz
Já jsem jen trochu upravil článek, krapet zkrátil/zahustil, odstranil reklamu a doplnil fotografie.

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Guest DinDin_snr

Tož jsem doplnil zbývající fotografie do článku. Včil je to nejspíš kompletní. Ačkoliv si myslím, že by se v tom dalo ještě pokračovat, protože těch různých modifikací bylo poměrně dost, takže by to vydalo nejmíň ještě na dva či tři takové články…

 

 

No ale hodit sem delší článek, trochu jej strukturovat, aby to bylo přehledné a snáz čitelné, nějaké fotky a tak — a editor už kolabuje a začne dělat docela nemilé prasárny.

Párkrát se mi to úplně rozsypalo tak, že jsem musel článek dělat úplně odznova… :-(

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Guest DinDin_snr

Přesunuto do správné sekce

 

Díky za přesun. Sem se to hodí samozřejmě mnohem víc!

 

Ještě prosím přesunout tady tenhle článek: http://www.worldofwars.cz/index.php?/topic/3416-to%C5%BE-tohleto-asi-neza%C5%99ad%C3%AD-do-v%C4%9Btve-n%C4%9Bmeck%C3%BDch-tank%C5%AF%E2%80%A6/

World of Wars → World of Tanks → Novinky ze světa WoT → „Tož tohleto asi nezařadí do větvě německých tanku — tanky se dvěma laufy…“

 

Já bych to tam dal hned, ale pokud nemám právo založit zde (Stručná kronika a zajímavosti WW II…) nové vlákno, nezbyde mi, než to prostě dát jinam a doufat, že to nějaký admin pak usměrní...

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

×
×
  • Vytvořit...