Zajímavé články

[Lynx_cz]

M829A4 : Nová munice pro americké tanky Abrams

 

Americká firma Orbital ATK oznámila zahájení sériové výroby nejnovější tankové munice M829A4 pro americké tanky M1 Abrams. Munice je navržená pro překonání nejnovější generace reaktivního pancíře, jako je například ruský Relikt.

 

 

Foto: M1A2 Abrams při střelbě; větší foto / Public Domain

 

M829A4 patří do rodiny americké tankové podkaliberní munice typu APFSDS (Armour-Piercing Fin-Stabilized Discarding-Sabot) s penetrátorem z ochuzeného uranu. Vývoj již páté generace tankové munice M829 začal v roce 2011. Americká armáda, jakožto zadavatel, uvolnil na vývoj nové munice 80 milionů dolarů (2 miliardy Kč).

 

V současné době prošla munice M829A4 řadou ostrých střeleckých zkoušek. Plná certifikace munice (Full Material Releas) se očekává do konce záři letošního roku. Americká armáda zavede novou munici do výzbroje v příštím roce.

 

Americká armáda počítá v následujících pěti letech s nákup 2501 nábojů M829A4. Cena jednoho náboje dosahuje 10 100 dolarů.

 

Zásadní otázkou je schopnost M829A4 probití pancíře. Na oficiálních stránkách Orbital ATK se dočteme, že M829A4 je schopná překonat „všechny současné moderní systémy pancéřové ochrany, stejně jako budoucí koncepty pancéřové ochrany." Hodnota probití ekvivalentu homogenního válcovaného pancíře RHAe (Rolled Homogenous Armour eqvivalent) je utajována.

 

Při odhadech penetračních schopností se pouštíme na velmi tenký led, neboť (skutečná) schopnost penetrace tankové munice je střeženým tajemstvím. U předchozí generace munice M829A3 se nejčastěji odhaduje schopnost probití pancíře (na 2000 m) mezi 700 až 800 mm RHAe.

 

Munice M829A4 je pochopitelně ještě výkonnější a navíc si údajně dokáže poradit i s ruskými reaktivními pancíři Kontakt-5 a Relikt. Typický klínový přídavný pancíř Kontakt-5 můžeme vidět na modernizovaných tancích T-72B3 a T-90. Dlužno dodat, že s pancířem Kontakt-5 si údajně poradí i starší M829A3.

 

Relikt patří mezi nejmodernější ruské reaktivní pancíře. Pancíř exploduje ve směru přilétající střely, ještě před jejím dopadem. Účinnost má být přitom až dvakrát větší než u starších systémů Kontakt 5. Pancíř Relikt najdeme například na nejnovějších verzích tanku T-90 (T-90AM/MS).

 

Nejsilnější místa čelního pancíře T-72B3 (Kontakt 5) dosahují odolnost 690 až 800 mm RHAe proti podkaliberním střelám a 940 až 1180 RHAe proti kumulativním střelám. V případě T-90 (Kontakt 5) to je 800 až 830 mm RHAe (1150 a 1350 RHAe) a u verze T-90 s pancířem Relikt údajně 1100 až 1300 RHAe (1350 RHAe +).

 

Je třeba však podotknout, že reaktivní pancíř chrání pouze okolo 50 % čelní plochy tanků T-72B3 a T-90. Při případném střetu tak záleží, kde je zásah umístěn, z jaké vzdálenosti byl vypálen a pod jakým úhlem na pancíř tanku střela dopadla.

 

Výhodou munice M829A4 je také nová pohonná směs. Díky nové směsi vykazuje střela opouštějící hlaveň stejnou úsťovou rychlost (průbojnost, přesnost) ve velkém rozsahu teplot (−32 to 63 °C).

 

Zdroj: Armádní noviny.cz

[Lynx_cz]

Létající pevnosti rozsekaly Říši na cucky. K vítězství to nestačilo

 

B-17 Flying Fortress se stal symbolem americké vojenské síly a synonymem těžkého bombardéru druhé světové války. Na zemi po sobě zanechával neskutečnou spoušť a ani na nebi s ním nebylo příjemné setkání. Na druhou stranu i posádky samotných létajících pevností si procházely peklem.

 

B-17G, 532. bombardovací peruť USAAF (kód VE) | foto: U.S. Air Force

 

Příběh bé sedmnáctky začíná v roce 1934 vyhlášením soutěže na nový stroj pro americké letectvo, který by byl schopný nést 2000 lb pum na cíl vzdálený 2000 mil cestovní rychlostí 200 mil/h. Hlavní cenou pro vítěze pak měla být objednávka na 220 letadel.

 

V neděli 28. července 1935 se vznesl do vzduchu Boeing Model 299. Reportér lokálního deníku The Seattle Times, Richard Smith, ohromený jeho velikostí a trčícími hlavněmi obranných kulometů nazval stroj létající pevností. Musíme si uvědomit, že výzbroj tvořená 5 kulomety ráže 7,62 mm, byla mohutná měřítkem doby, poslední a nejlepší válečná verze měla až 13 kulometů (hlavní) ráže 12,7 mm a ani to mnohdy nestačilo. Líbivé jméno Flying Fortress se pak rychle ujalo a stalo se jeho „obchodní značkou“.

 

Boeing model 299

 

Velký celokovový čtyřmotorový bombardér s vnitřní pumovnicí byl něco zcela jiného, než co do té doby pro podobné účely používal letecký sbor armády Spojených států (USAAC). Konečně i vojáci měli před sebou moderní stroj a nemuseli už závidět civilním provozovatelům, kteří byli se svými letouny technologicky trochu napřed. Vojenské typové označení dostal XB-17 (X - prototyp, B - Bomber).

 

Původně zamýšlená role tohoto bombardéru byla čistě obranná, měl zachytávat lodě případného útočníka. Spojené státy v té době praktikovaly politiku izolacionismu a nějaké válečné dobrodružství mimo své území jim v polovině 30. let ani nepřišlo na mysl. Až Pearl Harbor a vstup USA do války v prosinci 1941 vše obrátilo naruby.

Havárie prototypu

Prototyp vyvolal nadšení a neskrýval potenciál výrazně překročit původní výkonové požadavky objednatele. Avšak nechvalme dne před večerem. Dne 30.10.1935, při startu k jednomu z posledních letů na konci srovnávacích zkoušek se svými konkurenty, havaroval. A i když se jako příčina havárie prokázala chyba pilota a stroj překonával ve všech parametrech své dvoumotorové rivaly (Martin Model 146 a Douglas DB-1), byl už na XB-17 vržen stín.

A tak armáda objednala na tu dobu velkou sérii Douglasova typu, jako B-18 Bolo. To letadélko však nemělo budoucnost. Naštěstí dostal Boeing alespoň cenu útěchy, objednávku na 13 kusů sedmnáctky. Stroje této v podstatě ověřovací série dostaly označení Y1B-17 a udivovaly svými výkony při dálkových propagačních letech. Jejich bezproblémový provoz napravil reputaci typu.

Než se Spojené státy zapojily do války, vznikly postupně vylepšované verze B-17B, C a D. Začaly se používat motory s turbokompresory, čímž se zvýšily výkony strojů ve větších výškách, zlepšovala se pasivní ochrana a zesilovala kulometná výzbroj. Objem výroby těchto jednotlivých verzí nepřesáhl desítky kusů.

V boji

 

Na přelomu 30. a 40. let, pod dojmem událostí v Evropě, opouštěly Spojené státy politiku izolacionismu. Zatím víceméně nenápadně. Od roku 1939 byly zpracovávány plány na strategické bombardování Německa. Transformací USAAC vzniklo 20. června 1941 USAAF (US Army Air Force). Tou dobou bylo plánovači vytipováno kolem 150 německých cílů, zahrnujících podniky energetické, chemické a zbrojní výroby, dopravní uzly a základny Luftwaffe a Kriegsmarine. To vše se později hodilo při detailnějším plánování strategické bombardovací ofenzívy. Zatím ještě nebyly USA ve válce.

 

Do Velké Británie dodané B-17C se zde značily jako Fortress Mk.I.

 

První bojová nasazení B-17 tak v létě 1941 realizovali Britové. Fortressy Mk.I (do VB dodané B-17C) 90. perutě RAF při několika menších denních náletech však nenaplnily očekávání Velitelství bombardovacího letectva. Mizerné výsledky jejich snažení, co se týče zásahu cílů, a citelné vlastní ztráty měly za následek přeřazení přeživších strojů k pobřežnímu letectvu, kde prováděly protiponorkové hlídky nad mořem. Fortressy ani později nepřišly RAF příliš na chuť, na svoji noční bombardovací ofenzívu měli Britové ostatně příhodnější stroje.

 

Bojové zkušenosti byly využity pro přípravu verze B-17E. Ta se stala první opravdu hodnotnou bojovou verzí a byla vyrobena v řádově větším počtu než verze předchozí. Na první pohled byla jiná, větší SOP s táhlým kýlem asi do poloviny délky trupu a nápadné motoricky ovládané střelecké věže na kráse rozhodně nepřidaly. Ale co letoun ztratil na eleganci, to získal na užitných vlastnostech.

 

A byl tu prosinec 1941 a válka přišla i na strýčka Sama. Fortressy amerického letectva se dočkaly svého bojového zasvěcení v Tichomoří. Ale tamní bojiště nebylo jejich doménou. Tou se stalo evropské teritorium. Bylo rozhodnuto, že USAAF svými mohutnými a přesnými denními nálety na vojenské cíle doplní noční strategickou bombardovací ofenzívu RAF. Ano, Američané skutečně fandili přesným náletům, které by ve velké míře ušetřily civilní obyvatelstvo. Dokonce se o to i ve velké míře snažili. To, že se to ke konci války tak trochu zvrtlo, všichni víme.

 

 

B-17G, popis

 

Strategický celokovový bombardér poháněný čtyřmi hvězdicovými devítiválci Wright Cyclone R-1820-97 s turbokompresory GE B-22.  

 

 

 

posádka                       10 mužů

 

rozpětí                          31,62 m

 

délka                            22,65 m

 

max. hmotnost             32 000 kg

 

max. výkon 1 motoru    1200 k

 

max. rychlost               480 km/h

 

cestovní rychlost          250 km/h

 

dostup                         10800 m

 

běžný dolet                  3000 km

 

kulometná výzbroj        13 x 12,7 mm

 

max. náklad pum          7800 kg

 

 

(Dolet závisel na pumovém nákladu, čím méně pum, tím více paliva a tím větší dolet.)

Američané prováděli první nálety v Evropě od léta 1942, v plné míře pak propukla denní bombardovací ofenzíva asi o rok později. Ležela na bedrech především 8. letecké armády USAAF operující z Anglie, té sekundovala 15. letecké armáda USAAF z oblasti středomoří. Z létajících pevností byly do ofenzívy nasazeny hromadně vyráběné verze B-17F a G. Ty měly oproti Éčku ještě zvýšenou kulometnou obranu a užitečné zatížení, pokud se dá takto hovořit o pumách.

 

Za pozornost pak stojí první velká akce 8. letecké armády 17. srpna 1943, nálet na Schweinfurt a Regensburg, závody na výrobu kuličkových ložisek a stíhaček messerschmitt. Z celkem 376 nasazených B-17 jich bylo 60 zničeno totálně, další desítky se vrátily těžce poškozené. Tím si uděláme představu o nelehkém údělu posádek létajících pevností. Ztráty byly nejednou tak citelné, že ofenzíva byla doslova v ohrožení.

 

Největšími nepřáteli amerických těžkých bombardérů byly protiletadlové kanony ráže 88 mm a stíhači Luftwaffe. Proti flakům se prakticky bránit nedalo, částečný lék proti tomu druhému nebezpečí se později našel ve formě stíhacích mustangů s dlouhým doletem. Bombardéry se kolikrát vracely ve stavu, ve kterém by nikdo nepředpokládal, že se něco takového ještě udrží ve vzduchu. A výjimkou nebyli ani mrtví či ranění členové posádek v letadlech vracejících se domů.

Jako zajímavost lze vzpomenou upravenou doprovodnou verzi YB-40 postavenou ve dvou desítkách kusů. Jako základ posloužil B-17F, byla zvětšen počet střeleckých věží, některé stávající jednohlavňové kulomety byly vyměněny za dvouhlavňové a pumovnice byla využita na nesení ohromného množství střeliva. Dle představ měly tyto stroje, doprovázející bombardovací svazy, mohutnou palbou rozstřílet dotírající stíhačky. Rozšířená výzbroj však zvětšovala odpor vzduchu a stroje měly co dělat, aby svým chráněncům stačily. Po odhozu pum nad cílem odlehčené bombardéry poskočily a prchaly domů. YB-40 s plnými pumovnicemi těžkého střeliva byly v koncích. Tento nápad byl slepou cestou vývoje. Jedna věc se však povedla. Tou byla přední střelecká věž pod přídí, ta se pak používala pro B-17G.

Výroba v číslech

 

 

B-17B               39

 

B-17C               38

 

B-17D               42

 

B-17E               512

 

B-17F               3405

 

B-17G               8680

 

Včetně prototypu a ověřovací série bylo vyrobeno 12 731 B-17.

 

 

Bé sedmnáctky, přestože první prototyp řady vzlétl už v roce 1935, si až do konce války udržely díky modernizacím svoji hodnotu. K jejímu konci však bylo jisté, že přichází nová doba. V nastupující proudové éře ztratily potenciál k dalšímu vývoji.

Po válce proto byly sedmnáctky masivně vyřazovány ze stavu USAAF, některé prodány po demontáži výzbroje jako válečné přebytky civilním provozovatelům, kteří v nich například dopravovaly grepy. Ne, nebyl to hořký osud legendy, byl to přirozený vývoj věcí. A i ty konce byly zajímavé, ať už počítáme poslední tak trochu ilegální vojenské nasazení novým státem Izrael, použití vhodně upravených strojů jako záchranných u pobřežní stráže nebo jako platforem pro zkoušky nových motorů. K izraelským se ještě vrátíme na konci článku a o těch neozbrojených verzích je něco málo prozrazeno ve fotogalerii.

Strohá čísla

Kombinovaná bombardovací ofenzíva proti Německu a okupovaným územím nepřinesla takové výsledky, jaké si velení představovalo. Zjednodušeně se dá říci, čím více bomb padalo, tím více zbraní nepřítel vyráběl, i když samozřejmě to nebylo důsledkem.

Vedle toho především přesné nálety USAAF na výrobny syntetického benzínu rozvrátily německé palivové hospodářství. Benzín pak chyběl při výcviku pilotů, tankistů atd., nedostával se ani bojovým jednotkám. Také bombardování dopravních uzlů mělo neblahý vliv na válečné úsilí německých vojsk. Dále bombardovací ofenzíva vázala mimo frontu výtečné kanony ráže 88 mm.

 

 

Douhetova doktrína

Někteří vlivní vojenští činitelé, ale i salónní teoretici, začali po skončení první světové války neúměrně přeceňovat význam letectva. Jejich elán k produkci různě radikálních tezí byl živen nesprávným vyhodnocením válečných zkušeností s touto novou zbraní a aplikováním snových představ o věcech budoucích.

Nejdále se svými myšlenkami zašel italský generál Giulio Douhet (1869 - 1930), který tvrdil, že protivníka lze definitivně srazit na kolena pouze dostatečnými leteckými útoky bombardérů na klíčové vojenské a hospodářské cíle. Podrobně to popsal ve své knize Il dominio dell'aria z roku 1921. Druhá světová válka však tyto teze nepotvrdila. Na německá města spadlo mnohem větší množství pum, než s jakým Douhet počítal ve své teorii, přesto to k ukončení války zdaleka nestačilo.

Douhetův strašák pak vylezl na světlo světa s novou silou po zvládnutí výroby nukleárních zbraní. Pokud se však letectvo, byť sebemodernější, použilo od konce WWII až dodnes jako nosiče zbraní konvenčních, nikdy se samo o sobě neukázalo dostatečnou silou k vynucení kapitulace protivníka.

 

 

Na druhou stranu zde pak byly civilní oběti a vybombardovaná města, stačí si připomenout extrémní případ, Drážďany. Kobercové nálety na městskou zástavbu prováděla především RAF, ono také v noci jim toho moc jiného nezbývalo, ale později k němu sklouzávali i Američané ve dne.

 

Václav Němeček v knize Vojenská letadla 3 uvádí tato čísla: B17 v období 1942 - 1945 provedly na evropském válčišti 291 508 bojových vzletů, svrhly 640 036 pum, 4688 jich bylo ztraceno a jejich střelci zničily 6659 stíhaček Luftwaffe.

Otázkou zůstává počet vítězství nad stíhačkami, zda je to cifra nárokovaných sestřelů, či už cifra redukovaná. Když vezmeme ztráty B-17 a z nich ještě část sestřelil flak, tak se zdá boj Luftwaffe proti B-17 dosti neefektivní. V každém případě sestřelit B-17 ze svazu nebyla procházka růžovým sadem, ostatně sestřel čtyřmotorového bombardéru hodnotila svým pilotům Luftwaffe bodově (pro získání vyznamenání) lépe, než sestřel stíhačky.

Supertajná zbraň v každé B-17

Když hovoříme o B-17, nelze opomenout démonizovaný pumový zaměřovač Norden. Nadpis kapitoly je trochu zavádějící, úplně v každé B-17 toto sofistikované zařízení nebylo. Například v prototypu model 299, v letounech Y1B-17 ověřovací série nebo později v nebombardovacích verzích. Dokonce ho nedostali ani Britové ve Fortressech I, jak se o tento poklad Američané báli.

 

Do letadel se zaměřovač Norden (jeho hlavní část) instaloval vždy krátce před akcí a po přistání byl opět vyjmut. Na letištích byly přísně střeženy ve skladech. Bombometčíci skládali slib, že v případě zajetí nepřítelem o něm nevyzradí žádné detaily. Dokonce snad byly vybaveny autodestrukčním zařízením požárního typu iniciovaným v případě pádu letadla.

 

Setkáme se i s názory na zbytečnost těchto obstrukcí, neboť jakýsi Herman Lang, jeden ze zúčastněných techniků, předal již v roce 1938 něco z jeho výrobní dokumentace německé straně. FBI v roce 1941 Langa dopadla. V sestřelených německých letadlech byly nalezeny zaměřovače s podobnými prvky, ale mnohem jednodušší. Američané nechtěli dále riskovat, aby se jim dostaly do rukou právě jejich složitější funkční přístroje, a proto činili všechna ta zabezpečení. Ale řekněme si ještě několik vět o samotném zařízení a jeho tvůrci.

 

B-17G při odhozu pum

 

Snad nejznámější pumový zaměřovač dostal jméno po svém vynálezci. Carl Norden pocházel z Nizozemska a v roce 1904 odešel za Velkou louži. Zde se pár let po skončení 1. světové války začal dlouhodobě věnoval právě konstrukci pumového zaměřovače pro bombardování z vodorovného letu. Ono to vůbec není tak jednoduché, kam dopadne puma nezávisí jen na rychlosti letadla a výšce letu, ale například také na parametrech větru a typu/hmotnosti pumy.

 

Počátkem 30. let přišla na světlo světa finální a prakticky použitelná verze zaměřovače Norden. Skládal se ze dvou částí, řídící a ovládací jednotky (ta, co se po akci demontovala), v podstatě analogového počítače, a z jednotky gyroskopické stabilizační. Gyroskopické prvky obsahovaly obě části. Zaměřovač byl napojen na autopilota kvůli drobným korekcím trajektorie letadla před vypuštěním nákladu. Hmotnost zařízení činila 23 kg. Nebyl to tedy žádný drobeček, ale hlavně vyžadoval kvalifikovanou obsluhu.

 

Symbol B-17

Bez nadsázky můžeme říci, že stroj B-17 Flying Fortress je synonymem druhoválečného těžkého bombardéru. B-29 létal z hlediska zájmu euroatlantické civilizace na méně exponované části světa, navíc s tím začal mnohem později. B-24 pak byl sice vyroben ve větších počtech než B-17, ale kvůli  doletu byl spíše používán také proti Japoncům jako B-29. Britský Halifax a Lancaster zase létaly v noci, takže zůstaly očím diváků vesměs skryty. A hlavně, žádný jiný spojenecký bombardér nebyl tolik medializován. Ostatní státy neměly strategický bombardér, který by stál v porovnání s výše jmenovanými svým významem za zmínku.

 

 

Při zkouškách na pouštním polygonu byly dosaženy udivující výsledky, jasné nebe a pohoda posádky v bezpečném prostředí dokázaly své. Říkalo se, že z šesti kilometrů umístíte pumu do otevřeného barelu. Ve válečných podmínkách nad nehostinnou Říší však přístroj zdaleka takovým zázrakem nebyl.

 

Celý projekt Norden stál daňové poplatníky 1,5 miliardy USD, přičemž bylo dodáno kolem 90 tisíc těchto zařízení (nepoužívaly se samozřejmě pouze v B-17). A tenkrát to byly zcela jiné dolary, to se nedá vůbec srovnat. Na druhou stranu to tak strašné nebylo a dnešní frenetické výkřiky některých jedinců na adresu zaměřovačů Norden ve věci jejich drahoty jsou zcela neadekvátní tehdejší situaci. Cena jednoho zaměřovače byla nevýznamným zlomkem ceny jednoho letadla, od B-25 přes B-17 až po B-29. Zkrátka nějaký Norden se v tom letadle z hlediska pořizovacích nákladů vždy bezbolestně utopil.

Ještě dodejme, že Carl Norden byl silně věřící a přínos svého vynálezu spatřoval právě v přesném bombardování vojensky důležitých cílů a tím ušetření životů civilistů v okolní zástavbě. Paní Nordenová však pro to pochopení neměla a neustále Carlovi jeho zaměřovač otloukala o hlavu.

Střípky z historie B-17

Létající pevnosti se zúčastnily mnoha zajímavých operací a zažily nespočet strhujících příběhů. Připomeňme si stručně alespoň zlomek z nich. Legendu to přiblíží více, než absolvované odstavce popisující vývoj a technické řešení.

 

Pearl Harbor, 7.12.1941

 

Mobilní radarová stanice Opana typu SCR-270 umístěná na severním cípu ostrova Oahu zachytila 7. prosince 1941, krátce po sedmé hodině ranní, velký letecký svaz ve vzdálenosti 130 mil blížící se k ostrovu ze severu. Byla to letadla první japonské útočné vlny.

 

 

Znepokojivý nález nahlásila obsluha radaru nadřízenému stanovišti, kde se v té době bohužel nenacházela kompetentní osoba, ale náhodou se tam vyskytoval jeden stážující stíhač. Ten jim sdělil, že přilétá pravděpodobně skupina B-17 z kontinentu. 12 B-17 se skutečně blížilo, ale od severovýchodu.

 

 

B-17 přilétly nad Oahu právě v době probíhajících náletů první útočné vlny a ke vší smůle neměly namontovány ve střelištích kulomety, ty nečinně dlely v bednách v trupu. Kromě japonských letadel je ohrožovala i obranná palba ze země. Přilétající Američané začali nouzově přistávat, což se jim vzhledem k podmínkám relativně bezpečně povedlo. Toho dne přišla USAAF na Oahu o čtyři B-17 rozstřílené na zemi, z toho byla pouze jediná z právě přilétnuvších, mnoho jich však bylo v různě míře poškozeno.

 

Severní Afrika, 1.2.1943

 

Svět se hemží příběhy, kterým lze jen stěží uvěřit. A některé se dokonce staly. Jako příběh Bé sedmnáctky pojmenované „All American“.

 

Dne 1. února 1943 provedlo americké letectvo ze základen na dnešním alžírském území nálet na Němci obsazený přístav Tunis. Během leteckého boje při návratu domů došlo ke kolizi mezi Messerschmittem Bf 109G-4/Trop a B-17F „All American“. Německý stíhač Erich Paczia, mimochodem trojnásobné eso s 16 sestřely, byl krátce před srážkou pravděpodobně zabit či těžce raněn palubními střelci a jeho neovladatelný stroj rozpáral bombardéru zadní část trupu a urazil celou levou VOP.

 

Trup byl rozpáraný shora a z levého boku. Zadní partie letadla tak držela částečně na zbytcích nosných částí konstrukce a částečně na dobrém slovu (hlavně zadního střelce). Přeseknuta byla většina ovládacích lan vedených trupem, přesto letoun částečně ovladatelný byl. Když se letci ujistili, že stroj je schopen dalšího letu, rozhodli se vrátit a nevyskakovat nad územím nepřítele, což bývalo vždy velmi nepopulární řešení.

 

B-17F "All American" byl těžce poškozen po kolizi s Bf 109, přesto se bezpečně vrátil na letiště. V letu vyfotografován z jiné B-17.

 

Během letu nad nepřátelským územím se ostatní bombardéry přizpůsobily svému poškozenému a pomalejšímu druhovi, aby ho svou přítomností kryly. Shora je navíc chránil stíhací doprovod. Po všech lapáliích „All American“ bezpečně přistál na své domovské základně Biskra, všichni členové posádky vyvázli bez zranění.

 

Izrael, 1948 - 1958

Dne 14. května 1948 vyhlásil na základě rezoluce OSN č.181 stát Izrael svoji nezávislost. Vzápětí po tomto aktu vtrhly do země vojenské jednotky pěti arabských států - Egypta, Jordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku. Tak začala První arabsko-izraelská válka. Válka za nezávislost.

 

Izraelská armáda trpěla kvůli embargu nedostatkem zbraní, hlavně těžké techniky a letadel. Izraelské letectvo začínalo s lehkými civilními letouny používanými většinou jako pozorovací. Tato katastrofální situace se měla zakrátko zlepšit díky pomoci tehdejšího Československa, které novému státu prodalo, tedy draze prodalo, mizerné stíhačky Avia S-199. Izraelci s nimi však dokázali divy. Později jsme si to trochu vylepšili, alespoň co se týká kvalitativního statusu zboží, prodejem spitfirů.

 

Fotogalerie

 

 

 

V bohaté fotogalerii je mnoho zajímavých informací, na něž nezbylo místo v článku.

 

 

V té době se Izraelcům podařilo sehnat v USA čtyři B-17 od civilních provozovatelů. Vyřazené armádní stroje byly používány jako nákladní, byly bez střeleckých věží a jakékoliv výzbroje. Jeden stroj byl zabaven, zbylé tři se podařilo po etapách přelétnout na žatecké vojenské letiště. Tam byly improvizovaně do střelišť nainstalovány německé kulomety, připevněny pumové závěsníky a na ně zavěšeny 500kg a 250kg pumy.

 

Tři izraelské B-17 odstartovaly 15. července 1948 z žateckého letiště k náletu na cíle v Egyptě. Z hlediska zasažení určených cílů byl nálet neúspěšný, uštědřil však Egypťanům psychologický políček. Všechny tři letouny bezpečně přistály v Izraeli a byly intenzivně používány až do konce války.

 

Později stroje dostaly klasické střelecké věže, do přídě protilodní radar a do roku 1956 sloužily k námořnímu průzkumu, dokonce se angažovaly i ve druhé arabsko-izraelské válce. Pro zastaralost a neudržitelný technický stav došlo k jejich konečnému vyřazení ze služby v roce 1958. Izraelské B-17 byly posledními stroji tohoto typu používanými v bojových akcích.

 

Zdroj: iDnes

[Lynx_cz]

Zemřel poslední pilot z letky, která „žabkami“ ničila Hitlerovy přehrady

 

Pilot RAF John Leslie Munro se musel v květnu 1943 z náletu na německé přehrady vrátit, aniž by zasáhl cíl. Poškozený letoun i s posádkou ale dovedl zpět do Anglie, mnoho jeho spolubojovníků onu noc takové štěstí nemělo. Munro, který přežil všechny piloty ze slavné operace Chastise, zemřel ve věku 96 let.

 

 

John Leslie Munro se dožil 96 let. Přežil všechny piloty, s nimiž se zúčastnil náletu na německé přehrady v roce 1943. | foto: Royal Air Force Benevolent Fund

 

 

Noční nálet, který měl vyvrcholit odhozením speciální skákající bomby na přehradu v průmyslovém srdci Třetí říše, skončil pro lancaster pilotovaný Johnem Munroem už nad Frískými ostrovy. Zásah z protiletadlového kanonu potrhal potah trupu, vyřadil zadní střeleckou věž, rozbil kompas, vysílačku i interkom.

Nic nebylo kriticky důležité pro to, aby se bombardér udržel ve vzduchu - ale protože nálet a zejména shoz bomby vyžadoval důkladnou komunikaci pilota, navigátora a bombometčíka, posádce nezbylo, než letoun otočit k domovu (podrobně jsme o celé akci psali v tomto článku).

 

 

Fotogalerie

 

 

 

 

 

Munro (jeho záznam v RAF najdete zde) nyní na rodném Novém Zélandu skonal v důsledku problémů se srdcem. Dožil se 96 let a přežil všechny ostatní piloty „ničitelů přehrad“, válečné 617. peruti RAF, uvedl server BBC News. Ze 133 letců, kteří v půli května 1943 vyrazili nad Německo, žijí už jen dva.

„Byl to zemitý člověk, ohromně skromný co se týče toho, co za války vykonal. Myslím, že byl velmi hrdý na svou příslušnost k „Dambusters“, i když musel být zklamaný, že neměl šanci odhodit bombu,“ cituje BBC News Davea Homewooda z asociace sdružující novozélandské veterány bombardovacího letectva RAF.

Munro se i ve stáří udržoval ve skvělé kondici. Ještě v pětadevadesáti se jako druhý pilot posadil za řízení historického víceúčelového letounu Avro Anson, který na Novém Zélandu udržují v letuschopném stavu.

Letos zjara uspořádal dražbu svých válečných vyznamenání, aby mohl zaplatit památník padlým letcům z bombardérů RAF. Ti měli za války velké ztráty a mise s cílem zničit německé přehrady patřila k nejnebezpečnějším - ze 133 letců v 19 strojích se vrátilo 11 letounů se 77 muži na palubách.

 

Zkázonosné žabky na Hitlerových přehradách

Operace Chastise se odehrála se v noci 16. května 1943. Celkem devatenáct bombardérů typu Lancaster startovalo ve třech vlnách z letiště Scampton v hrabství Lincolnshire. První vlna útočila na přehrady Möhne a Eder, druhá a třetí na Sorpe. První dvě přehrady byly zničeny, třetí poškozena.

Ze 133 letců se vrátilo 77. Většina ostatních zahynula, když byly jejich letouny sestřeleny či havarovaly při letu v malých výškách.

Podstata útoku spočívala ve svržení bomb sudovitého tvaru, obsahujících tři tuny trhaviny, které se před odhozením roztočily na 500 otáček za minutu. Takto svržené bomby byly schopné skákat po hladině jako žabky, přeskočit protitorpédové sítě, které přehrady chránily a při kontaktu s hrází díky zpětné rotaci klesnout pod hladinu, kde pomocí tlakového spínače vybuchly.

Pro úspěšný zásah bylo třeba odhodit bombu ve výšce 18 metrů, při rychlosti 370 kilometrů v hodině a 730 metrů od cíle. Od zásahu hráze bombu dělilo sedm skoků. Zničení dvou přehrad způsobilo Německu citelnou ztrátu na produkci oceli, těžbě uhlí, výrobě koksu a svítiplynu.

 

Zdroj: iDnes

[Lynx_cz]

Shodil jsem atomovou bombu na Hirošimu. Bože, co jsme to udělali!

 

Od léta 1944 se americké letectvo připravovalo na svržení atomové bomby. O rok později 6. srpna pak byly plány realizovány. Bombardéru Enola Gay velel Paul Tibbets. Tady je jeho příběh.

 

Pohled na Hirošimu asi hodinu po svržení atomové bomby (6. srpna 1545) | foto: AP

 

 

„Můj bože, co jsme to udělali!“ zapsal druhý pilot Robert Lewis do deníku, když zahlédl záři za svým letadlem. Přitom ještě za letu nad Tichým oceánem vyvracel velitel letounu Enola Guy Tibbets svému kulometníku Robertu Caronovi, že by to byly „atomy, co bouchnou“.

Teprve když po šesti hodinách cesty, kdy se objevily břehy Japonska, Tibbets slavnostním hlasem ohlásil posádce, která něco takového tušila: „Tento záznam je určen pro dějiny! Svrhneme první atomovou pumu!“ Za chvilku si letci nasadili tmavé brýle, aby je zář výbuchu neoslepila.

V 8:13 místního času přiletěl bombardér B-29 Enola Gay nad japonské město Hirošimu. Ve výšce 9 600 metrů se v 8 hodin 15 minut 17 vteřin otevřela pumovnice bombardéru. Čtyřicet tři sekund nato bomba nazvaná Little Boy (Chlapeček) ve výšce 610 metrů explodovala. Letoun byl v tomto okamžiku vzdálen od místa katastrofy 14 kilometrů.

Zkuste si, jaké by to bylo, kdyby atomová bomba vybuchla v Praze

 

Z pumovnice vysoko letícího bombardéru se k zemi snáší oblé tělo atomové pumy. Po minutě letu exploduje půl kilometru nad pražským Náměstím Míru. Zjistěte, jak by vypadala jaderná exploze v centru Prahy a jaké by byly její následky.

 

 

V místě, kam svrhli bombu, se rozpoutalo peklo – žár okolo milionu stupňů. Město Hirošima přestalo v pondělí 6. srpna 1945 existovat. S bombardérem dvakrát zatřásla tlaková vlna, někteří členové posádky měli dojem, že do nich pere protiletadlové dělostřelectvo.

Americké letectvo se chystalo k atomovému bombardování od léta 1944. Na velitelství 2. letecké armády vybrali k tomuto úkolu Tibbetse. Krycí označení účasti letectva na tomto úkolu znělo Silverplate (Stříbrné příbory).

Generál sdělil devětadvacetiletému plukovníkovi budoucí ortel: „Když se vám to povede, stane se z vás hrdina. Ale kdyby to krachlo, udělají z vás největšího obětního beránka, jakého svět viděl. Mohou vás i zavřít.“

Tibbets patřil mezi nejzkušenější americké velitele bombardérů. Narodil se 23. února 1915 ve městě Quincy, stát Illinois, v rodině velkoobchodníka. Zajímalo ho letectví. Avšak šel studovat medicínu na Floridskou univerzitu v Gainesvillu a potom v Cincinnati v Ohiu, chtěl se stát břišním chirurgem.

V zimě 1936–1937 změnil názor. Dne 25. února 1937 se přihlásil k letectvu. Po absolvování pilotní školy v texaském Kelly Fieldu ho v roce 1938 převeleli k pozorovací peruti v Lawson Fieldu v Georgii. V obchodním domě potkal pokladní Lucy Wingateovou a v červnu se vzali. Ani veliteli, ani rodičům to neřekli. Manželům se postupně narodili synové Paul a Gene.

Na další základně ve Fort Beginning v Georgii povýšili Tibbetse na poručíka. A v letech 1940–1941 sloužil jako osobní pilot generála George Pattona.

V červnu 1941 Tibbetse poslali k bombardovací peruti v Savannah. Tam získal hodnost kapitána. V prosinci putoval do MacDill Fieldu na Floridě, kde se učil létat na novém bombardéru B-17.

Po japonském útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 hlídkoval se svým letadlem nad Tichým oceánem – hledali nepřátelské ponorky. V únoru 1942 se stal velitelem 340. bombardovací perutě vybavených stroji B-17, která měla základnu v Polebrooku severně od Londýna. V červenci byl jmenován zástupcem velitele 8. letecké skupiny. Dne 17. srpna vedl první americký denní nálet létajícími pevnostmi B-17 proti Němcům v Evropě. Začátkem října velel více než stovce těchto bombardérů při dalším útoku.

V listopadu se podílel na vylodění Spojenců ve francouzské severní Africe při operaci Torch. Několik měsíců byl osobním pilotem generála Dwighta Eisenhowera, který řídil invazi do Afriky a do Evropy. Po absolvování 43 bojových letů ho převeleli do štábu letecké armády.

Když šéf amerického letectva generál Henry Arnold hledal zkušeného pilota, který by zalétal novou létající superpevnost B-29, velitel 20. letecké armády generál Jimmy Doolittle mu doporučil Tibbetse. Američané potřebovali nový bombardér. Při zkušebním letu prototypu B-29 však zahynula posádka vedená šéfpilotem firmy Boeing.

Podplukovník Tibbets se vrátil do USA v únoru 1943. Na letišti Boeingu ve Wichitě v Kansasu začal s B-29 létat a všechny nedostatky se podařilo velmi rychle vychytat. Po roce byl jmenován ředitelem bombardovacího výcvikového střediska B-29 v Nebrasce.

Velitel 2. letecké armády generál Uzal Ent ho pozval na 1. září 1944 na velitelství do Colorado Springs. Čekali tam na něj tři muži: podplukovník John Lansdale ze zpravodajské služby armády G-2, přidělený k projektu Manhattan, jak se vývoj atomových zbraní utajeně nazýval, zbrojní expert kapitán William Parsons a fyzik Norman Ramsey, který se na bombě podílel. Nabídli mu velení 509. smíšené skupiny, která má provést první atomový útok.

 

Rok příprav

Přijal. Za základnu si vybral letiště ve Wendoveru ve státu Utah, zapadlém stotisícovém městě. Právě zapadákov byl určitou zárukou utajení. Tibbets musel zařídit spoustu věcí ve Washingtonu. Brzy zjistil, že heslo Silverplate mu otevírá cestu ke splnění i těch nejbláznivějších přání.

V polovině září 1944 přistálo patnáct bombardérů B-29 ze 393. letky ve Wendoveru. Letci byli zklamáni – těšili se, že po náročném výcviku zamíří do Evropy. Místo toho se ocitli na poušti a nikdo jim to neuměl zdůvodnit. Navíc je hlídali vojenští policisté a mezi pozemní personál pronikli tajní agenti z Manhattanu. Tibbets jim prozradil, že se mají připravit na zvláštní úkol, a jenom ti, kteří uspějí, s ním odletí do zámoří. Proto na základně platí zvláštní bezpečnostní opatření a nikdo nesmí o tom, co dělá, mluvit. Pro začátek jim dal dvoutýdenní dovolenou. Mezitím povolal na základnu několik zkušených letců, které poznal při operacích nad Evropou – navigátory, bombometčíka, střelce.

Lansdale odvezl Tibbetse a jeho radiolokačního důstojníka poručíka Jacoba Besera do Los Alamos, kde vědci atomové bomby stavěli. Profesor Julius Oppenheimer a další vědci seznámili oba letce s některými podrobnostmi. Kapitán William „Deak“ Parsons, expert na výbušniny, se jim svěřil, že přemýšlejí, v jaké výšce by měla atomová puma explodovat nad cílem.

Večer si Oppenheimer sedl o samotě s Tibbetsem. Chtěl vědět, jak vypadá bombardování. Nakonec profesor upozornil plukovníka na jedno riziko: „Váš největší problém může vzniknout až po tom, co pumu shodíte. Tlaková vlna z exploze může váš stroj rozdrtit. Obávám se, že vám nemohu zaručit přežití.“

Posádky Tibbetsových bombardérů trénovaly shození jediné bomby u umělého jezera Salton v Jižní Kalifornii. Musely se naučit, aby se hned po odhozu co nejrychleji vzdálily. Současně zkoušely přelstít japonské radary. Kameramani z projektu Manhattan toto bombardování filmovali a záběry posílali odborníkům do Los Alamos. Ti určili nejvhodnější tvar bomby. Nikdo však nedokázal odhadnout sílu tlakové smrště a bezpečnou vzdálenost pro bombardér.

Tibbets a Beser často probírali nejrůznější otázky s vědci z Los Alamos – buď ve Wendoveru, anebo v laboratořích v Novém Mexiku. O jejich cestách se nevedly žádné záznamy. Beser byl tak důležitou postavou, že pro cesty mimo letiště měl přiděleného agenta ochranky.

Letce, kteří porušili předpisy, anebo příliš mluvili, plukovník odesílal do posádek na Aljašce. Na tom, že chodí jeho podřízení v uniformách ledabyle upravených, mu nezáleželo, ale tajemství museli dodržovat všichni. Taky toleroval výstřelky, opilství a rvačky během vycházek a dovolenek. A když mu jeho bezpečnostní důstojník přivedl skupinu uprchlých vězňů, mezi nimiž byli vrazi a lupiči, přijal je, protože to byli potřební specialisté – nesměli však dělat rotyku.

V prosinci 1944 se pět letek bombardérů pod Tibbetsovým velením stalo formálně 509. smíšenou skupinou. Nácvik pokračoval. Letci se nemohli trefit z výšky deseti kilometrů se cvičnou bombou do kruhu o průměru sto metrů. Při jednom letu na to přišel až plukovník – oči bombometčíka musely zůstat neustále na zaměřovači. V lednu 1945 trénovala většina strojů i na Kubě.

V lednu 1945 dostal Tibbets hodnost plukovníka. Do Wendoveru přestěhoval i rodinu. Podřízené nabádal, aby tam také přivezli své blízké – přispělo by to k jejich pohodě.

 

Nové stroje

Začátkem března přiletěl do Wendoveru Parsons. Prohlédl si bombardéry a promluvil s několika letci. Stroje byly příliš opotřebované. Závěr jeho inspekce všechny šokoval: „Tyhle letouny se pro naši práci nehodí. Musíte dostat nové.“

Za několik dnů začaly nové stroje přicházet – nejlepší, jaké Amerika měla. Letci poznali, že jsou dokonalejší a pohodlnější. Tibbets si zajel do továrny firmy Martin v Omaze, metropoli státu Nebraska, aby si svůj bombardér vybral.

Během května a června se většina příslušníků 509. smíšené skupiny přesunula na ostrov Tinian, součásti Severních Marian, v Pacifiku. Ostrov byl největší americkou leteckou základnou na světě – odtud startovalo přes 500 bombardérů, které už týdny ničily Japonsko, aniž jim v tom někdo bránil.

V sobotu 4. srpna odpoledne shromáždil Tibbets letce vybrané k útoku – ke zvláštní akci číslo 13, jak ji označil generál Curtis LeMay. „Naše chvíle nadešla,“ zahájil řeč plukovník. „Před nedávnem byla ve Spojených státech úspěšně vyzkoušena zbraň, kterou máme svrhnout na nepřítele.“ Ale ani slovo o atomu.

Nejdřív odletí tři bombardéry k meteorologickému průzkumu nad Hirošimu, Kókuru a Nagasaki. Primárním cílem zůstala Hirošima. Další dva stroje budou doprovázet Tibbetsův letoun, aby akci vyfotografovaly. Sedmý přistane na ostrově Iwodžima a vyčká, jestli se bombardéru s pumou něco nepřihodí – v případě potřeby tam zbraň od něho převezme a odletí nad Japonsko. Další letadla B-29 od jiných perutí budou hlídkovat okolo japonských břehů, aby potlačily jakýkoli nepřátelský odpor. Námořní letouny a loďstvo se rozmístí na trase Tinian–Japonsko dlouhé 3 200 kilometrů tak, aby zachránily každou posádku, která by musela seskočit do moře.

Druhý den ráno diskutoval podplukovník dr. Young, lékař základny, s důstojníky. Před nedávnem havarovalo při startu jedno B-29 s těžkou pumou a jeho výbuch vytvořil kráter, který pak buldozery zahrabávaly půl dne. Letci měli obavy, aby se to neopakovalo s novou bombou. Lékař doporučil, aby všichni muži během startu opustili základu a shromáždili se na druhém konci malého ostrůvku.

Jeden z důstojníků prohodil: „To proti záření nepomůže!“ Tak se Young dověděl o podstatě bombardování. „Pokusím se něco zjistit v knihách,“ pokrčil rameny.

Rovněž zasvěcení členové posádky bombardéru přemýšleli o snížení rizika. Parsons usoudil, že dvě výbušniny, každá velká jako bochník chleba, které mají dvě podkritické části bomby strčit dohromady, vloží do bomby až za letu. Start bude bezpečnější. Ale před tím musel tuhle zdánlivě drobnou operaci nacvičit, aby ji provedl naprosto rutinně. Mořil se s tím několik hodin.

 

Poslední noc

Tibbets se rozhodl, že bude velet stroji B-29, na kterém dosud létal Lewis. Musel ho pojmenovat! Po poradě se svými nejbližšími důstojníky vybral jméno své matky za svobodna – Enola Gay. A nařídil, aby je namalovali na trup.

Podvečer instalovali uranovou pumu Little Boy do břicha bombardéru Enola Gay. Nebylo to snadné – měřila sice jenom tři metry, ale vážila 4 400 kilogramů. Technici a palubní technici neustále kontrolovali letoun, hledali chybičky.

V noci z 5. na 6. srpna nikdo z obyvatel základny na ostrově Tinian nespal. Čas si krátili hrou v poker. Podaří se přetíženému letounu Enola Gay včas se odlepit od startovací dráhy? Anebo tady všichni zařveme?

V neděli 5. srpna hodinu před půlnocí dostala stovka mužů ze sedmi posádek „akce 13“ poslední instrukce. V 1:37 v noci odstartovala tři letadla k meteorologickému průzkumu.

Pod křídlem Enoly Gay vyfotografovali jeho devítičlennou posádku: velitele plukovníka Paula Tibbetse, druhého pilota kapitána Roberta A. Lewise, navigátora majora Thomase J. Van Kirka, zadního střelce štábního seržanta Roberta R. Carona, radarové operátory seržanta Josepha Stiborika a civilistu Richarda H. Nelsona, palubního technika štábního seržanta Wyatta B. Duzenburyho a jeho asistenta seržanta Roberta H. Shumarda. Kromě nich poletí další tři muži: kapitán William S. Parsons, který má pumu odjistit, podporučík Morris R. Jeppson, který odpovídá za elektroniku, a poručík Jacob Beser, operátor radiolokátoru pro registraci výbuchu. Ale jenom pět z nich – Tibbets, Parsons, Van Kirk, Jeppson a Beser – znali podrobnosti. Ostatní věděli, že tenhle let bude něčím mimořádným, nic víc.

Podél dráhy rozestavili ve vzdálenosti 15–20 metrů požární vozy. Kdyby letoun Enola Gay havaroval, musí k němu nejdřív přijet specialisté, aby změřili stupeň radioaktivity. Teprve po jejich souhlasu se smějí přiblížit záchranáři. Atomoví vědci a letečtí generálové, kteří na tuto akci přiletěli, se museli odsunout daleko od startovací dráhy, aby je v případě neštěstí nezasáhlo záření z rozbité bomby.

 

Paul W. Tibbets mává z kokpitu bombardéru B-29 "Enola Gay" před odletem z Tinianuv souostroví Severních Marian.

 

 

Ve 2:45 se Enola Gay rozjela po startovací ploše. Zdálo se, že se nemůže odtrhnout od země. Teprve 30 metrů před koncem rozjezdové dráhy začal letoun stoupat. Stroj, který se v rádiu hlásil jako Dimples, zamířil k Japonsku. Hned nato se vydaly na cestu tři doprovodné stroje s odborníky.

Před třetí hodinou ranní se pustil Parsons za Jeppsonovy asistence do oživování bomby. Po necelé půlhodině byli hotovi. O tři hodiny později Jeppson z bomby vyňal tři zkušební zástrčky zelené barvy a zasunul do ní tři červené aktivační závlačky, tím propojil elektrický okruh. Teprve teď byla odjištěna.

V 7:09 přelétl bombardér Straight Flush, řízený majorem Claudem Eatherlym, nad předměstím Hirošimy ve výšce 11 kilometrů. Město pokrývala vrstva mraků, ale velká trhlina v nich odhalila hluboko dole bílé město.

„Y 2-Q 2-B C 1…“ telegrafoval radista Pasquale Baldasaro hlášení o situaci nad Hirošimou velitelství 509. skupiny. Rovněž nad Nagasaki a Kókurou, jak zjistila další dvě letadla, panovalo dobré počasí.

„Méně než třetinová oblačnost ve všech výškách. Doporučení: první cíl!“ nařídil Tinian bombardovacímu svazu.

 

 

 

 

 

http://video.idnes.cz/?idvideo=V130806_112406_tv-zpravy_vov

Svržení atomových bomb na Japonsko v roce 1945 | (1:20) | video: Reuters

 

 

Úkol splněn

Výbuch atomové bomby v Hirošimě - Snímky zachycují japonské město Hirošima před a po výbuchu atomové bomby.

 

Bomba zničila 17 tisíc domů. Z 320 tisíc vojáků a civilistů jich zahynulo 78 150. Dalších 37 425 lidí se zranilo. A tisíce umíraly na radioaktivní ozáření. Ovšem ve srovnání s klasickým bombardováním to nebylo tak děsivé – při nedávném náletu na Tokio zahynulo přes 100 tisíc lidí.

Letadla B-29 se v menší výši vracela. V hlubokém tichu, překvapeni svým vlastním činem, se letci a odborníci dívali do moře plamenů pod sebou.

„Proboha! Co jsme to udělali?!“ zapsal si Lewis do deníku. Zato Beser si ulevil: „Je to úžasné. Je to velké osvobození!“ Stiborik pochopil: „To je konec války!“

Radista Nelson odeslal stručnou zprávu, že úkol splnili. Vzápětí Parsons zašifroval další telegram: „Viditelný účinek větší než v Alamogordo. Po splnění úkolu v letounu vše v normě.“ Později odborníci vypočítali, že účinek se rovnal náletu dvou tisíc superpevností B-29 klasickými bombami.

 

6. srpna 1945. Bombardér B-29 přistává na Severních Marianách poté, co jeho posádka svrhla atomovou bombu na Hirošimu.

 

Hned po přistání na Tinianu vyznamenal generál Carl Spaatz, velitel strategických sil v Pacifiku, Tibbetse Křížem za vynikající služby (Distinguished Service Cross), druhým nejvyšším vojenským vyznamenáním. Plukovník se okamžitě stal hrdinou, o kterého se prali reportéři a politici.

O tři dny později svrhli Američané druhou atomovou bombu na město Nagasaki. Vzápětí nařídil císař Hirohito kapitulaci. Neděsilo ho množství mrtvých, nýbrž nebezpečí nové zbraně, které si nedokázal představit. A kromě toho země byla hospodářsky a psychicky vyčerpána.

Nicméně mnozí levicově orientovaní lidé odsuzovali atomový útok jako nelidský. Zkušený voják Tibbets to však tak nebral. Upozorňoval, že „jeho bomba zachránila víc životů, než jich vzala“. Američané odhadovali, že kdyby museli zahájit na japonské ostrovy invazi, stálo by to životy možná až půl milionu jejich vojáků a mnohonásobně víc japonských obránců a civilistů.

O útoku na Hirošimu bylo napsáno několik knih a vznikly i hrané filmy. Tibbets publicitu nenáviděl: „Chtěl bych raději na všechno zapomenout. Člověk si však nemá přát nemožné. Bude mě to stále pronásledovat, ať půjdu kamkoliv.“

Novinářům říkal, že spí dobře, žádné těžké sny ho netrápí.

Z velení 509. skupiny odešel v lednu 1946. Stal se technickým poradcem pro zkoušky dalších atomových bomb. Současně studoval na Letecké akademii v Alabamě. Potom ho odveleli do Pentagonu. Podílel se na přípravách letectva případnému bombardování komunistického světa. Pomáhal ve Wichitě při zavádění do provozu nového strategického bombardéru B-47.

Po absolvování Válečné akademie ho v roce 1955 poslali na velitelství NATO u Paříže. Také se rozvedl s Lucy. Ve Francii se seznámil s Francouzkou Andreou Quattrehommovou, rovněž rozvedenou, kterou si vzal. Měli spolu syna Jamese.

Od února 1956 velel 308. bombardovacímu pluku na základně Hunter v Georgii. Dva roky nato ho povýšili na velitele 6. letecké divize na Floridě. Když v roce 1959 dostal hodnost brigádního generála, začal pracovat v Pentagonu.

V roce 1964 ho poslali jako vojenského atašé do indického Dillí. Zůstal tam jenom dva roky, protože ho místní levicový tisk označoval kvůli Hirošimě za „největšího vraha na světě“.

Když v létě 1966 odešel do penze, nabídli mu vedení firmy provozující letecké taxikaření na Floridě.

 

 

Jedna z posledních fotografií Paula W. Tibbetse (vlevo), velitele bombardéru B-29 "Enola Gay". Pořízena byla v listopadu 2007.

 

Před smrtí požádal, aby jeho popel rozprášili nad kanálem La Manche, aby se předešlo srocování odpůrců jaderných zbraní u jeho hrobu. Zemřel 1. listopadu 2007 v Columbusu v Ohiu.

Vnuk podplukovník Paul W. Tibbets šel v jeho stopách – od roku 2006 velel 393. bombardovací peruti a létal v neviditelném bombardéru B-2. Když ho povýšili v roce 2014 na generála, začal pracovat na velitelství strategických sil v Nebrasce.

 

 

 

Atomové kalendárium

Hlavní světové události, práce na atomové bombě a snahy sovětské špionáže o ukradení informací o tom, jak se vývoj nové zbraně ve Spojených státech daří, se dají shrnout do stručného kalendária.

• Červenec 1933: Fyzik Klaus Fuchs, komunista, utekl z Německa, v září se dostal do Velké Británie.
• Jaro 1935: Americký chemik Harry Gold začal pracovat jako špion pro SSSR.
• Prosinec 1934: Absolventa Cambridské univerzity Kima Philby zverboval ve Vídni rezident sovětské výzvědné služby NKVD Vladimír Orlov-„Schwed“. Dali mu krycí jméno „Synok“-„Söhnchen“. Philby získal pro tuto činnost i bývalé spolužáky Guyho Burgesse, Donalda Macleana a Anthonyho Blunta. Blunt zůstal přednášet na univerzitě. Maclean nastoupil na ministerstvo zahraničí.
• 1935: Burgess zverboval na doporučení Blunta Johna Cairncrosse.
• Únor 1937: Philby odjel jako novinář a sovětský špion do španělské občanské války.
• Červenec 1937: Moskva odvolala Teodora Mladyho, který měl na starosti „cambridskou pětku“
• 11. 3. 1938: Němci obsadili Rakousko.
• Říjen 1938: Cairncross nastoupil v ministerstvu financí.
• 21. 12. 1938: Německý chemik Otto Hahn oznámil, že se mu za pomoci asistenta Fritze Strassmanna podařilo rozštěpit atom. Zpráva v odborném časopisu vyšla 6. 1. 1939, autor však nedokázal svůj objev zhodnotit.
• 16. 1. 1939: Do New Yorku připlul proslulý dánský teoretik Niels Bohr se zprávou o Hahnově rozbití atomu. Fyzici si uvědomili jeho význam a někteří navrhli omezit další publikace na toto téma, aby se nedaly zneužít k výrobě nejničivější bomby.
• 11. 2. 1939: V časopisu Nature vyšla studie Lisy Meitnerové, dlouholeté spolupracovnice Hahna, která musela jako rakouská Židovka utéct z Německa, a jejího synovce Otto Frische Rozpad uranu vyvolaný neutrony: nový druh jaderné reakce. Autoři Hahnův objev pojmenovali a oklasifikovali.
• 15. 3. 1939: Němci okupovali české země, Slovensku udělil Hitler samostatnost.
• 17. 3. 1939: Enrico Fermi, italský fyzik, laureát Nobelovy ceny, který uprchl do USA, upozornil admirála Seldena Hoopera, odpovědného za námořní techniku, na možnost vojenského využití řetězové reakce uranu.
• 22. 4. 1939: Francouzský fyzik Frederic Joliot-Curie potvrdil Hahnovy závěry.
• 26. 4. 1939: Vědecký poradce britské RAF Henry Tizard požádal britskou vládu, aby zabránila Němcům získat zásoby uranu, které by mohli použít k sestrojení nové velmi účinné bomby.
• Konec dubna 1939: New York Times otiskly varování Nielse Bohra, že bomba s nepatrným množstvím uranu 235 by mohla zničit laboratoř.
• Léto 1939: Hlava německé teoretické fyziky Werner Heisenberg navštívil USA, aby zjistil, jestli tam pracují na atomové bombě. Kolegové ho přesvědčovali, aby tam zůstal, ale marně.
• Léto 1939: Americká Signal Security Agency začala zachycovat sovětské šifrované depeše z ambasád, konzulátů a obchodních zastupitelství do Moskvy a opačně.
• 1. 9. 1939: Hitler zahájil útok na Polsko, Londýn a Paříž vyhlásily Berlínu válku.
• 1939: Blunt přešel z univerzity do dešifrovací služby M 14.
• 11. 10. 1939: Finančník Alexander Sachs předal prezidentu F. D. Rooseveltovi dopis od „papeže moderní fyziky“ Alberta Einsteina o hrozbě německé výroby atomové bomby. Prezident nařídil založit Poradní výbor pro uran.
• 21. 10. 1939: Výbor pro uran uvolnil pro Fermiho pokusy 4 t grafitu a 50 t uranu.
• Březen 1940: Francouzská tajná služba odvezla z norské továrny v Rjukanu všechnu zásobu těžké vody, která je důležitá pro štěpnou reakci v reaktoru.
• Začátek dubna 1940: Fyzik George Thomson byl pověřen britskou vládou, aby ustavil Podvýbor pro uran s krycím názvem MAUD – začal projekt Tube Alloys.
• 10. 4. 1940: Na zasedání MAUD přišel francouzský zpravodajec se vzkazem od Joliota-Curie, že Francouzi chtějí spolupracovat s Brity na bombě, současně žádá, aby se na tom podílely tajné služby obou zemí.
• Květen 1940: Němci po přepadení Belgie zabavili v Olenu 1 200 t uranu, polovinu světových zásob.
• Květen 1940: Britové internovali Fuchse, stejně jako další Němce, později ho převezli do Kanady.
• Červen 1940: Italský fyzik Bruno Pontecorvo emigroval přes Paříž do USA, město Tulsa v Oklahomě.
• Září 1940: Do New Yorku připluly dvě lodě z Belgického Konga asi s 1200 t uranu.
• Září 1940: Cairncross přešel z ministerstva financí k lordu Hankeyovi, ministru, který měl na starosti tajné služby a koordinaci vojenských výzkumů.
• Podzim 1940: Philby odešel z novin do špionážní služby MI 6, zřejmě na doporučení Burgesse z BBC.
• Leden 1941: Fuchs se vrátil z Kanady a mohl opět pracovat v laboratoři.
• 1941: Do New Yorku připlul Anatolij Jackov jako vicekonzul Jakovlev, důstojník NKVD „Alexej“. Dostal na starost hlavně atomovou špionáž – projekt „Enormouz“.
• Jaro 1941: Na doporučení Národní akademie věd USA vznikl politický orgán pro vývoj bomby – prezident, viceprezident, ministr obrany, předseda sboru náčelníků štábů, dva vědci. Tajné služby USA, Velké Británie a Kanady začaly spolupracovat na ochraně atomových tajemství.
• Květen 1941: Fuchs začal pracovat na univerzitě v Birminghamu na atomovém programu Tube Alloys, podepsal závazek mlčenlivosti.
• 21. 6. 1941: Němci přepadli Sovětský svaz a rychle postupovali.
• Konec června 1941: Třicet britských fyziků dokončilo dvě zprávy pro vládu, ve kterých sdělili, že atomovou bombu bude možné sestrojit do konce války, je však zapotřebí účast USA.
• Léto 1941: Fuchs požádal vedoucího ilegální komunistické buňky Jürgena Kuczynského, agenta GRU, aby ho spojil se sovětským vyzvědačem.
• 8. 8. 1941: Fuchs-„Golia“ začal informovat Sověty o zahájení atomového projektu Tube Alloys i o americkém úsilí.
• 25. 9. 1941: Rezident NKVD v Londýně Anatolij Gorskij telegrafoval centrále v Moskvě, že Britové začínají pracovat na bombě. Informaci měl od Johna Cairncrosse-„Molière“, svého agenta, osobního tajemníka lorda Hankeye, pod jehož předsednictvím jednal výbor MAUD.
• 6. 12. 1941: Prezident Harvardovy univerzity James Conant ohlásil zahájení rozsáhlých atomových výzkumů. Za několik hodin Japonsko přepadlo USA.
• Koncem 1941: Náčelník německé vojenské výzvědné služby abwehr admirál Wilhelm Canaris nařídil svým vyzvědačům, aby pátrali po výrobě atomové bomby v nepřátelských zemích.
• Jaro 1942: NKVD v New Yorku zverbovala elektroinženýra Julia Rosenberga, krycí jméno „Antenna“. Rosenberg vytvořil ze svých levicových kolegů na východním pobřeží rozsáhlou síť vyzvědačů, kteří sbírali informace o elektrotechnice, radarech, letadlech a raketách.
• Duben 1942: Fyzik Allan Nunn May-„Alec“ začal pracovat na Tube Alloys. Červen 1942: Prezident Roosevelt a britský premiér Winston Churchill se ve Washingtonu dohodli na spolupráci při výrobě atomové bomby – krycí označení „Záležitost slitinových trubek“.
• Léto 1942: Cairncross nastoupil na přímluvu Blunta k dešifrovací centrále v Bletchley Parku.
• 18. 7. 1942: Ministerstvo obrany USA jmenovalo plukovníka Jamese Marshalla šéfem atomového projektu nazvaného Manhattan. Za několik měsíců přebral velení generál Leslie Groves. Nakonec bezprostředně pracovalo na tomto úkolu 225 000 lidí – je přirozené, že musely unikat nejrůznější informace.
• Léto 1942: Holanďan Walter Koehler připlul do USA jako německý agent, aby podával zprávy o atomu – nic závažného nezjistil.
• 2. 12. 1942: Enrico Fermimu se podařilo rozběhnout v Chicagu první atomový reaktor. Fermi začal vyrábět plutonium v reaktoru. Ernest Lawrence v Berkeley získal čistý uran 235 elektromagneticky v separátoru. Na základě toho vznikají dvě města s továrnami: v Hanfordu ve státu Washington na výrobu plutonia, v Oak Ridge ve státě Tennessee na uran, krycí označení K-25.
• 7. 8. 1942: Fuchs dostal britské občanství.
• Leden 1943: Nunn May se s dalšími britskými kolegy přesunul do Montrealu, aby tam pokračovali v práci na bombě. Začal předávat informace GRU.
• Březen 1943: Vedoucí kalifornské buňky komunistické strany Steve Nelson, který se přátelil s Frankem Oppenheimerem, se sešel se sovětskými vyzvědači, krytými diplomatickými pasy.
• Jaro 1943: Kopec nad městem Santa Fé ve státu Nové Mexiko se stal hlavní základnou pro vývoj bomby.
• Duben 1943: Rosenbergův švagr David Greenglass narukoval do armády.
• Jaro 1943: Haakon Chevalier nadhodil Juliu Oppenheimerovi možnost dělit se o atomové informace s Rusy.
• Léto 1943: Cairncross přešel od MI 14 ke kontrašpionáži MI 5.
• 2. 7. 1943: Dva sovětští vyzvědači-diplomaté se při večeři s Martinem Kamenem z Radiační laboratoře v Kalifornii dověděli některé tajné věci o atomu, odposlouchávali je agenti FBI.
• 20. 7. 1943: Groves jmenoval prof. Roberta J. Oppenheimera vědeckým šéfem projektu Manhattan.
• Srpen 1943: Oppenheimer se poprvé svěřil důstojníkům armádní kontrašpionáže G 2 s Chevalierovým nápadem
• 1943: Fuchs jako člen britské skupiny odplul do USA na projekt Manhattan.
• Podzim 1943: Komunista Clarence Hiskey z chicagské univerzity se sešel s agentem sovětské vojenské výzvědné služby GRU Arturem Adamsem a předal mu informace o K-25.
• Říjen 1943: Sovětský fyzik Petr Kapica pozval Nielse Bohra, který byl v Londýně, do SSSR, ale marně.
• Prosinec 1943: Třicet britských fyziků přistálo v New Yorku, měli pracovat na projektu Manhattan.
• Listopad 1943: Američtí kryptoanalytici v Arlington Hallu rozluštili první zašifrovaný sovětský telegram – tím otevřeli cestu ke čtení dalších.
• Leden 1944: Fuchs, který pracoval v Los Alamos, se v New Yorku setkal se sovětským kurýrem Harrym Goldem-„Raymondem“ z NKVD.
• Květen 1944: Britský diplomat Donald Maclean, špion NKVD, odjel na ambasádu do Washingtonu. Okamžitě začal posílat do Moskvy zprávy o projektu Manhattan
• Červenec 1944: Greenglass začal pracovat v Oak Ridge a potom v Los Alamos jako strojník.
• 1944: Burgess přešel z BBC na ministerstvo zahraničí.
• Srpen 1944: Sovětský nelegál „Dmitrij Delmar“, kterého vysadila GRU do USA v roce 1940, se dostal po zakončení kurzu o zacházení s radioaktivními materiály, do továrny na plutonium v Oak Ridge. Začátkem 1946 ukončil práce v atomovém výzkumu. Nikdy nebyl prozrazen, vrátil se do SSSR začátkem 1949.
• Konec října 1944: Student Saville Savoy Sax přinesl komunistickému novináři v New Yorku, agentu NKVD, studii o kritickém množství uranu pro bombu od Teda Halla. Hall dostal krycí jméno „Mlad“.
• Září–říjen 1944: May Nunn pracoval v Metalurgické laboratoři v Chicagu, obnovil kontakt s GRU.
• Únor 1945: Fuchs se setkal s Goldem, předal mu materiály o plutoniové bombě.
• Březen1945: Igor Kurčatov, jmenovaný šéfem sovětského atomového projektu, si přečetl zprávu o plutoniové bombě, zřejmě od Nunn Maye.
• Březen 1945: Komunistka Melinda Norwoodová-„Hola“ ze Společnosti pro výzkum neželezných kovů začala dodávat v Londýně informace o přípravách britské atomové bomby.
• 11. 3. 1945: Inženýr Russe McNutt-„Perseus“, jehož zverboval Rosenberg, se sešel s konzulem Jakovlevem-Jackovem, a prozradil mu všechno, co věděl o továrně v Oak Ridge, pro niž pracovala firma Kellog z New Yorku, v níž působil. McNutt neměl žádnou spojku na sovětskou rezidenturu, scházel se přímo s konzulem, proto ho nemohl nikdo prozradit.
• 8. 5. 1945: Německo kapitulovalo.
• 16. 7. 1945: Američané úspěšně vyzkoušeli plutoniovou atomovou bombu v Novém Mexiku – projekt Trinity. Vzápětí to odtelegrafovali prezidentu Harry Trumanovi, který zasedal v Postupimi s Josefem Stalinem a Winstonem Churchillem. Truman se s tím pochlubil poněkud zastřeně Stalinovi.
• 6. 8. 1945: Američané shodili první atomovou bombu na japonské město Hirošimu.
• 9. 8. 1945: Druhou atomovou bombou zničili Američané město Nagasaki.
• 3. 9. 1945: Japonsko podepsalo kapitulaci.
• 7. 9. 1945: Nadporučík GRU Igor Guzenko zběhl ze sovětské ambasády v Ottavě a informoval Kanaďany o špionážní síti včetně fyzika Nunn Maye.
• Vánoce 1945: Greenglass předal švagrovi Rosenbergovi náčrty plutoniové bomby.
• 15. 2. 1946: Britská a kanadská policie zatkla sovětské špiony včetně Nunn Maye, na stopu všech je přivedl Guzenko.
• 1. 5. 1946: Nunn May byl odsouzen do vězení na 10 let.
• Léto 1946: Do luštění sovětských depeší se ve Washingtonu pustil klíčový kryptoanalytik Meredith Gardner – začal projekt Venona.
• Prosinec 1946: Američané rozluštili první telegramy týkající se atomu z konce roku 1944.
• Prosinec 1946: Jackov odplul z New Yorku domů.
• 1946: Fuchs se vrátil do Británie jako vedoucí teoretického oddělení v novém atomovém středisku v Harwellu.
• 1946: Rovněž britské dešifrovací středisko v Bletchley Parku začalo dešifrovat sovětské depeše z korespondence Londýn–Moskva.
• Únor 1947: Maclean se stal tajemníkem americko-britského výboru pro koordinaci politiky v oblasti atomu.
• 27. 9. 1947: Fuchs opět navázal kontakt se sovětským řídicím důstojníkem Alexandrem Feklisovem, kterého znal z USA. Do května 1949 mu předal řadu klíčových informací.
• 1947: McNutt odjel do Caracasu, kde získal zaměstnání u firmy Gulf Oil.
• Léto 1948: V Arlington Hallu přečetli první telegram týkající se verbování vyzvědače pro atom, verbíř měl krycí jméno „Antenna“, zmínil i křestní jméno své manželky Ethel.
• Říjen 1948: Agent americké federální policie FBI Robert Lamphere přebral pátrání po sovětských špionech, jejichž krycí jména se objevila v telegramech.
• Podzim 1948: Sovětsky vyzvědač William Weisband, který se podílel na Venoně, vyzradil Moskvě, že Američané dešifrují její depeše.
• Leden 1949: První tajemník britské ambasády ve Washingtonu Donald Maclean byl jmenován zástupcem Británie při jednání o atomových záležitostech.
• Únor 1949: Při dešifrování sovětských telegramů se vynořil agent „Homér“.
• 5. 9. 1949: Na základě dešifrovaných depeší se dostali do podezření britští fyzici Rudolf Peierls a Klaus Fuchs. Ve stejný den upozornil sovětský agent Kim Philby, vysoký důstojník britské výzvědné služby MI 6/SIS, který sloužil ve Washingtonu, moskevskou centrálu na riziko jejich odhalení.
• 29. 8. 1949: Na střelnici v Semipalatinsku v sovětském Kazachstánu tajně vyzkoušeli Sověti svou první atomovou bombu.
• 10. 9. 1949: Vzorky ovzduší, které nabralo americké průzkumné letadlo nad Pacifikem, ukázaly, že Sověti uskutečnili tajně atomový výbuch. Byla to puma plutoniová, kopie zkoušky Trinity a shozené na Nagasaki. Konstruktéři se hlavně opírali o informace Fuchse a Halla.
• 23. 9. 1949: Prezident Truman oznámil světu, že Sověti mají atomovou bombu.
• Podzim 1949: Hall ukončil podávání informací Sovětům – bombu mají. Marně ho přesvědčovali, aby pokračoval. Do podezření FBI se dostal před 2 roky, ale obvinění odmítl.
• 29. 10. 1949: FBI získala jistotu, že sovětským agentem je Fuchs, upozornila na to britskou kontrašpionáž MI 5.
• Zima 1949–1950: FBI zjistila, že Bruno Pontecorvo, který spolupracoval s Fermim, byl komunistou. MI 5 si ověřila ve Švédsku, že i jeho paní byla členkou KS. Pontecorvo je další rizikovou osobou v Harwellu. O svých problémech sám začal komunikovat s bezpečnostním důstojníkem.
• 13. 1. 1950: Fuchs se přiznal vyšetřovateli Williamu Skardonovi z MI 5, že pracoval pro Sověty.
• 2. 2. 1950: Britové zatkli Fuchse. Při výsleších identifikoval svou spojku z doby války Ursulu Beurtonovou a mluvil i o spojce v USA „Raymondovi“, který byl chemik.
• Únor 1950: Gardner rozluštil telegram z New Yorku, podle něhož pracoval v Los Alamos sovětský agent.
• 1. 3. 1950: Fuchs odsouzen do vězení na 14 let.
• 10. 3. 1950: FBI vypátrala mezi levicovými chemickými inženýry tři možné kandidáty na sovětskou spojku. Fuchsovi ukázali jejich snímky – poznal Golda.
• 15. 5. 1950: FBI začala vyslýchat Golda, který účast na špionáži popíral.
• 23. 5. 1950: Gold se konečně přiznal. Krátce nato promluvil o vojákovi, který mu dal v Albuquerque informace pro Sověty, měl ženu Ruth. Podezření se zúžilo na Davida Greenglasse.
• 15. 6. 1950: Na fotografii Greenglasse poznal Gold člověka, jemuž dělal spojku. Odpoledne Greenglasse FBI zatkla a on se částečně přiznal.
• 16. 6. 1950: Agenti FBI navštívili Julia Rosenberga a odvedli ho k výslechu na stanici – podezřívali ho, že měl v depeších z New Yorku krycí jméno „Antenna“ a „Liberal“.
• 25. 6. 1950: Vojska severokorejských komunistů přepadla Jižní Koreu. Vznikly obavy, že je to předehra ke třetí světové válce. Ve světě zavládlo velké napětí.
• 17. 7. 1950: Julius Rosenberg byl zatčen.
• 25. 7. 1950: Pontecorvova rodina odjela z Anglie do Evropy na dovolenou.
• 11. 8. 1950: Ethel Rosenbergová byla zatčena.
• 1. 9. 1950 Rodina Pontecorva odletěla do Finska a odtud do SSSR.
• 21. 9. 1950: Britské úřady začaly pátrat po Pontecorvovi a jeho rodině.
• Listopad 1950: Maclean se stal vedoucím amerického odboru na ministerstvu zahraničí. Do Moskvy předával zprávy o možnosti atomového bombardování severní Koreje, případně komunistické Číny, americkými letadly.
• 9. 12. 1950: Gold odsouzen na 30 let vězení.
• Březen 1951: Soud s Rosenbergovými.
• 9. 4. 1951: Rosenbergovi odsouzeni k trestu smrti.
• 10. 4. 1951: Greenglass odsouzen na 15 let do vězení.
• Polovina dubna 1951: Philby zjistil, že dešifrování depeší v projektu Venona se blíží k odhalení Macleana. Požádal diplomata Burgesse, aby se nechal kvůli dopravním přestupkům vypovědět z USA, takže může včas varovat Macleana.
• 7. 5. 1951: Burgess přistál v Anglii.
• Začátek května 1951: Příslušníci MI 5 a FBI se shodli, že agentem „Homérem“ je bývalý první tajemník britské ambasády ve Washingtonu Donald Maclean-„Leaf“.
• 28. 5. 1951: Policie zjistila, že Maclean tajně opustil svůj dům a zmizel, aby se vyhnul zatčení. Utekl spolu s Guy Burgessem, sovětským špionem „Hicksem“. Později se vynořili v Moskvě. CIA podezírala spojovacího důstojníka MI 5-MI 6 v USA Kima Philbyho, že je rovněž sovětským vyzvědačem a přes Burgesse, který nedávno opustil Washington, Macleana varoval.
• 1951: Na štůčku papírů, který našli u Burgesse, je písmo Johna Cairncrosse, vysokého úředníka ministerstva financí. Jeho výslech na MI 5 k ničemu nevedl, neměli proti němu důkazy a on podezření odmítl. Raději odjel do Říma jako úředník OSN, později pracoval i v USA, nakonec žil ve Francii.
• 1952: Nunn May se po předčasném propuštění vrátil přednášet na univerzitu v Cambridge, později pracoval v Ghaně.
• 1. 11. 1952: Američané vyzkoušeli v atolu Eniwetok v Tichomoří první vodíkovou bombu.
• 5. 3. 1953: Zemřel sovětský diktátor Josef Stalin.
• 6. 3. 1953: Do redakce časopisu Life přišel Vladimír Orlov, bývalý generál NKVD, který zběhl koncem 30. let, a nyní vypověděl všechno, co věděl o sovětských špionážních sítích v Evropě. Do té doby mlčel, protože po svém útěku Stalinovi napsal, že kdyby se mstil na jeho příbuzných, všechno vyzradí.
• 19. 6. 1953: Rosenbergovi byli popraveni.
• 12. 8. 1953: Sověti otestovali první vodíkovou bombu. Vycházeli z koncepce Andreje Sacharova, tentokrát k tomu nepoužili žádné informace získané špiony.
• 1955: Philby musel odejít ze služeb MI 6. Deník Observer a týdeník Economist ho poslaly jako stálého zpravodaje na Blízký Východ do Bejrútu.
• 22. 6. 1959: Britové propustili Fuchse z vězení a prvním letadlem ho poslali do východního Německa (NDR).
• 1960: Američané propustili z vězení Greenglasse, po dvou třetinách trestu.
• 1961: Za Caincrossem, který žil v Itálii, vyrazili důstojníci MI 5. Přiznal se jim, že pracoval pro Sověty od 1939 jako „Mollière“.
• Léto 1962: Flora Solomanová prozradila kontrašpionáži MI 5, že Philby, její bývalý milenec, ji před odjezdem na španělské občanské války v únoru 1937 lákal ke špionáži pro Sověty.
• Leden 1963: Nicholas Elliot z MI 6 přiletěl za Philbym do Bejrútu a neoficiálně ho vyzpovídal. Philby se přiznal, že slouží Moskvě od 1934.
• 23. 1. 1963: Londýn se dověděl, že Philby zmizel, patrně odplul na sovětské lodi. Za několik měsíců se vynořil v Moskvě.
• 5. 8. 1963: Podepsána dohoda o zákazu atomových zkoušek v ovzduší, pod vodou a ve vesmíru.
• 23. 4. 1964: Správce královských uměleckých sbírek Anthony Blunt se při 12. výslechu na MI 5 přiznal, že byl sovětským špionem, poslední úkol však plnil před 19 lety. A potom musel také vyčistit Burgessův byt, aby se na nic nepřišlo.
• 1965: Američané propustili na svobodu Golda.
• 1978: Pontecorvo, který pracoval ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně u Moskvy, navštívil rodnou Itálii.
• 1979: Vyšla dokumentární kniha o světě studentů ve 30. letech v Cambridge, byl v ní vylíčen i Blunt. Na tento skandál reagovala královna odnětím rytířského titulu.
• Říjen 1990: Bývalý podplukovník KGB Oleg Gordivejskij, který utekl do Británie, vydal knihu, v níž upozornil, že Cairncross byl „mužem číslo pět“.
• 22. 9. 1991: Cairncross se konečně přiznal v interview pro pařížský deník Monde ze špionáže pro Moskvu.
• 1992: FBI odhalila „polovinu, možná méně než polovinu“ mé sítě v USA – tvrdil plukovník KGB Anatolij Jackov Michaeli Dobbsovi z deníku Washington Post.
• Únor 1996: Deník Washington Post odhalil, že agent „Mlad“ byl Ted Hall. Údajný špion toto obvinění odmítl.
• 1997: Vyšla biografie Halla, v níž se autorům přiznal ke špionáži.
• Podle bývalého šéfa archivu rozvědky NKVD-KGB Vasilije Mitrochina, který uprchl do Británie, měla rezidentura v USA v březnu 1941 už 221 agentů, z toho 41 technicky orientovaných.
• Američané neměli za války a dlouho po ní žádného důvěryhodného špiona v SSSR, který by měl znalosti o nových zbraních.

 

Zdroj: iDnes

 

[Lynx_cz]

Najdi rodiny padlých letců USA, žádal Japonec syna. Trvalo mu to 70 let

 

Japonec Mitsuaki Omata 70 let po 2. světové válce splnil přání svého otce a našel rodiny jedenácti amerických letců, kteří se v bombardéru zřítili na jeho zahradu v Tokiu. Jednu z rodin dokonce pozval do Japonska, kde společně vzdali hold padlým letcům.

 

Japonec 70 let po válce splnil přání otce. Našel rodiny mrtvých letců z USA. Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

 

 

Japonsko si v sobotu připomene 70. výročí své kapitulace během 2. světové války. Na mnohé příběhy z bojišť si dnes už téměř nikdo nevzpomene. Jiné se vyvíjely v průběhu desítek let a vyvrcholily dávno po konci válečných strastí. Aktérem jednoho takového příběhu je dnes 85letý Japonec Mitsuaki Omata, který nedávno završil přání svého zesnulého otce, které vyslovil kdysi dávno během válečných let.

 

Strastiplná cesta Omaty započala 2. dubna 1945. Tehdy 16letý Omata v chladné noci a doprovodu svého otce utíkal do vlastnoručně vybudovaného protiletadlového krytu, který stál kousek za jejich farmářským domkem na okraji Tokia. Nad hlavami jim prolétala eskadra amerických bombardérů B-29. Co se stalo o pár sekund později, Omatovi navždy změnilo život.

Jeden z bombardérů se po palbě z protiletadlových děl poroučel k zemi, píše server CNN. S ohlušujícím rámusem dopadl jen pár metrů od krytu, ve kterém se krčil Omata a jeho otec. Plně vyzbrojený letoun naložený bombami explodoval. V ohnivém infernu zemřelo všech 11 členů posádky. Byl mezi nimi i 21letý kulometčík Wallace J. Pitts, který se měl o desítky let později stát vyvrcholením Omatova příběhu.

Putování do Ameriky

Posádka letounu byla americkými úřady považována za „nezvěstné v boji“ (anglický termín „Missing in action“ označuje příslušníka ozbrojených sil, který zmizel během bitvy a o jehož osudu není nic známo, pozn. red.). Jejich rodinám ve Spojených státech armáda sdělila, že jsou nezvěstní a s největší pravděpodobností mrtví. Žádné další detaily však nesdělila.

Japonská kapitulace

Představitelé tří vítězných velmocí 2. světové války (USA, Velké Británie a SSSR) vyzvali na postupimské konferenci ( 17. července do 2. srpna 1945) japonskou vládu k úplné kapitulaci. Japonská vláda na tyto požadavky nepřistoupila. Spojenci proto obnovili letecké útoky na Tokio a další japonská města. Nálety na Tokio z přelomu února a března 1945 si vyžádaly 100 000 obětí.

Jelikož Japonci odmítli Postupimskou deklaraci, nařídil prezident USA Harry S. Truman použití atomové bomby a informoval o tom v Postupimi Stalina. Dne 6. srpna 1945 byla na japonské město Hirošima svržena atomová bomba . O den později vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku a zahájil ničivý útok proti japonské armádě v Mandžusku. 9. srpna Američané svrhli další atomovou bombu na přístav Nagasaki.

V důsledku katastrofální situace, v níž se Japonsko ocitlo, vyhlásil 15. srpna císař Hirohito ve svém prvním rozhlasovém projevu bezpodmínečnou kapitulaci veškerých japonských jednotek, která byla formálně stvrzena 2. září 1945 na palubě bitevní lodi Missouri. 

 

I přesto, že byly obě země stále ve válce, Omatův otec, který byl oddaným buddhistou, se rozhodl dát všechny spory stranou. Jemu zcela neznámí vojáci si podle něj zasloužili uložit na posledníodpočinek s úctou a respektem. „Respektuj všechny lidi, i nepřátele,“ vysvětlil Omatovi jeho otec. Společnými silami tak z trosek vytáhli ostatky všech vojáků. Pohřbili je na vlastním rodinném hřbitově. Po válce americká armáda ostatky převezla na armádní hřbitov v Jokohamě.

Pro Omatova otce tím vzdání holdu padlým vojákům neskončilo. Požádal svého syna, aby našel pozůstalé rodiny a podrobně jim popsal poslední minuty jejich milovaných. Pro Omatu tak začala pouť napříč národy i jazykovou bariérou. Vydal se do Spojených států a trpělivě hledal informace o zemřelých vojácích. 

Pomalu skládal díly skládačky, které ho postupem let dostaly až na práh domů rodin zemřelých vojáků. Všem jeho oddanost a hluboké lidství vehnaly slzy do očí.

Mise je u konce

Putování Omaty se uzavřelo 70 let po osudném dni, kdy na nebi nad Tokiem uviděl americké bombardéry. Podařilo se mu najít příbuzného kulometčíka Pittse a pozval ho do Tokia. Synovec válečného hrdiny Bill a jeho manželka Brenda před pár dny absolvovali dlouhou cestu až na zahradu Omatova domu, ve které stojí památník padlým letcům. Dohlíží na něj socha bohyně soucitu Kuan-jin.

„Někdo dokázal s láskou pohřbít jejich ostatky. Je to úžasné. Jsem v šoku, že pláču. Nečekal jsem to,“ uvedl dojatý Pitts při pohledu na památník. „Kolikrát vám můžu poděkovat? Mohu vám vůbec dostatečně poděkovat? Nevím, ale budu se o to snažit. Díky,“ řekl Pitts Omatovi při návštěvě Tokia. 

 

Pak se s vitálním starým mužem rozloučil a spolu s manželkou se vrátil do Spojených států. „Moje mise je u konce,“ řekl na závěr setkání Omata reportérům CNN.

Na pomníku padlým letcům je vyryta krátká vzpomínka Omatova otce na padlé letce a na myšlenky, které ho vedly ke vztyčení pomníku. „Abych se pomodlil za mír pro všechny lidi a uctil ducha jedenácti odvážných amerických letců z bombardéru B-29, který zde havaroval během 2. světové války, vytvořil jsem tento památník. S přáním, aby zde těchto jedenáct statečných mužů mohlo navždy v poklidu spočinout,“ stojí na památníku. Díky oddané snaze jeho syna došli míru nejen padlí hrdinové, ale i jejich rodiny.

 

Zdroj: iDnes

[kvetule]

Hledači našli v lesích poklad z války – motorku Rudý říjen

 

 

Tomáš Chalupa

16. 08. 2015 | 11:00
Ruští hledači pokladů pročesávali s detektorem kovů lesy a našli osmdesát let starý motocykl. Není jisté, jestli jde o stroj DKW Luxus L - 300 nebo jeho ruskou verzi Rudý říjen. Není to až tak důležité, protože Rudý říjen vyráběný v Leningradu (dnešním Petrohradu) byl v podstatě licencovanou kopií Luxusu 300. Bohužel hledači nezveřejnili přesné místo, kde stroj nalezli ani další podrobnosti nálezu. Lze jen spekulovat, zda ho opustili Němci při ústupu z Ruska, nebo jestli patřil sovětským ozbrojeným silám. Podstatné ovšem je, zda se stroj podaří zrekonstruovat a umístit do nějakého muzea. Takových krasavců není k vidění mnoho.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

zdroj: http://www.extrastory.cz/3.html

[Lynx_cz]

Unikátní záběry: 25 veteránů ve formaci

 

Jedním z vrcholů Flying Legends Air Show 2015, která se konala v anglickém Duxfordu a připomínala si ukončení 2. světové války, byl hromadný přelet vystupujích letadel, tzv. balbo. Letos bylo ve formaci celkem 25 strojů. Těsně u sebe se ocitly americké F4U Corsairy, P-51D Mustang i britské Spitfiry. Vůbec poprvé se na Flying Legends představil Messerschmitt 109G-4 Red Seven. Formaci zakončoval americký bombardér North American B-25J Mitchell a stíhací Lockheed P-38 Lightning.

 

 

http://stream5.idnes.cz/vod/1508/19/VF150819_155232_flv_middle.mp4

 

Zdroj: iDnes

[Lynx_cz]

Nezdolné Mitchelly děsily Japonce. Piloti je milují, byť z nich hluchnou

 

Bombardér Mitchell létá už 75 let. Byla to právě skupina strojů B-25 Mitchell, která dala Japoncům poprvé okusit chuť války, když 18. dubna 1942 bombardovala Tokio. Řada mitchelů létá dodnes a jejich majitelé na ně nedají dopustit. Byť jsou tak hlučné, že jejich piloti mají zdravotní problémy.

 

 

Druhoválečný Mitchell ve verzi G | foto: USAF,  CC-BY-ND,  Creative Commons

 

 

Hvězdná hodina dvoumotorového středního bombardéru North American B-25 Mitchell přišla nesporně dne 18. dubna 1942. Šestnáct těchto strojů tehdy provedlo překvapivý útok na Tokio a další japonská města. Okamžitý vojenský dopad takto omezeného útoku byl nepatrný; ze strategického hlediska šlo však o těžkou ránu. Japonsko, opojené dosavadními snadnými vítězstvími, dostalo poprvé ochutnat svou vlastní medicínu. Nálet mitchellů byl předzvěstí dnů, kdy mohutné svazy amerických bombardérů rozbíjely japonská města napadrť, ohnivých tornád v Tokiu a atomových hřibů nad Hirošimou a Nagasaki.

“Odstartovaly ze Šangri La,” konstatoval krátce po útoku americký prezident Franklin Delano Roosevelt. Pravda byla jiná. Mitchelly se v tom bouřlivém dnu jeden po druhém odlepovaly od letové paluby letadlové lodi Hornet - i to je důkaz nebývalé variability těchto strojů, plánovaných výlučně pro použití z pozemních základen.

 

 

Mitchelly plukovníka Doolittla startují z letové paluby Hornetu.

 

Než k tomu ale došlo, muselo uplynout mnoho času a manažeři North American společně se šéfkonstruktérem Johnem Atwoodem během něj prokázali nejen značnou dávku dravosti, ale také invence a po pravdě řečeno také trpělivosti.

Vyjednávání se zadavatelem, kterým bylo americké vojenské letectvo, totiž nebylo vůbec jednoduché.

 

Tažný kůň války

Letoun, který měl vejít do dějin jako Mitchell, vznikl jako reakce na požadavek USAAC z roku 1938. Na svou dobu zaváděl některé novinky, jakými byl například příďový podvozek. Ten byl vcelku předvídatelně jedním ze slabých míst stroje. V prvních verzích se vyznačoval značnou křehkostí a při zkušebních letech nebo přesněji při přistáních docházelo k nepříjemně častým nehodám. North American tento problém nicméně dokázal vyřešit.

Na základě zkušeností z evropského bojiště byl letoun včas vybaven samosvornými nádržemi a pancéřováním prostorů osádky. Robustní konstrukce dokázala absorbovat značné množství zásahů, čímž se lišil od japonského protějšku G4M Betty. Bezpečnost zajišťovala také poměrně silná kulometná defenzivní výzbroj, která se postupně zvyšovala. 

B-25 Mitchell byl jedním z nejuniverzálnějších spojeneckých letounů. Byl používaný na všech bojištích, v Evropě, ve Středomoří i v Pacifiku. Rozbor bojového nasazení v Pacifiku vedl k vývoji verzí pro hloubkové útoky, které měly zaplechovanou příd s vestavěnou baterií až osmi kulometů ráže 12,7 mm. Jiné verze, s hlavní výzbrojí tvořenou 75 mm kanonem, byly určeny proti japonským lodím zajišťujícím dopravu vojáků a materiálu.

 

Slaná voda a sladká krev

Mitchelly s kulometným bateriemi v plechových přídích připravily Japoncům jedno z nejkrvavějších překvapení druhé světové války na moři. Došlo k tomu mezi druhým a čtvrtým březnovým dnem roku 1943 ve vodách Bismarckova moře.

Po pádu ostrova Guadalcanal a pozic na severním pobřeží Papuy museli Japonci vytvořit v jihozápadním Pacifiku obranou linii. Hlavními opěrnými body se měl stát Rabaul na Nové Británii, Munda na Nové Georgii a Lae na severovýchodě Nové Guinei. K posílení Lae vyplul z Rabaulu před půlnocí 28. února konvoj pod velením kontradmirála Kimury, který převážel část 51. divize. Konvoj se skládal z osmi torpédoborců (Širajuki, Jukikaze, Asagumo, Arašio, Tokicukaze, Uranami, Šikinami a Asašio) a osmi transportních lodí. Ke krytí konvoje mělo být připraveno 200 letadel.

Japonský konvoj byl poprvé zpozorován 1. března po 16. hodině bombardérem B-24 Liberator. Druhý den na konvoj zaútočila skupina těžkých bombardérů. Podařilo se jim potopit transportní loď Kjokusei Maru a dvě další poškodit. Asi 950 vojáků, které původně přepravovala potopená loď, bylo torpédoborci Jukikaze a Asagumo dopraveno do Lae. Oba torpédoborce se poté vrátily ke konvoji. 

 

 

Restaurovaný Mitchell startuje z letadlové lodi Ranger.

 

Třetího března po 10. hodině začal další útok na konvoj, kterého se tentokrát zúčastnily i střední a lehké bombardéry. Přes odpor japonských stíhaček Zero byly odpoledne potopeny nebo se potápěly čtyři torpédoborce a sedm transportních lodí z konvoje. Torpédoborce Jukikaze, Asagumo, Uranami, Šikinami se pokusily vylovit část trosečníků, které pak dopravily do Lae a odpluly zpět do Rabaulu. V noci došlo k útoku amerických torpédových člunů a ráno 4. března letadla potopila poslední dva torpédoborce, které se ještě držely na hladině. Poté už jen torpédové čluny střílely po trosečnících a potápěly záchranné čluny.

Stěžejní roli tu sehrály mitchelly, které na Japonce útočily celý den 3. března. Zvolily pro Japonce neznámou taktiku. Nalétávaly nízko nad hladinou, jako kdyby se chystaly k torpédovému útoku. Velitelé natočili japonské lodě úzkými záděmi směrem k nalétávajícím mitchellům - a to byla obrovská chyba. Osm velkorážních kulometů v přídích bombardérů začalo v tu chvíli chrlit proudy střel, které způsobily obrovské ztráty mezi přepravovanými vojáky. Pak začaly padat bomby opatřené zpožďovačem. Pronikaly palubami a vybuchovaly s ničivou silou. Trupy lodí praskaly jako ořechové skořápky v bucharu.

 

 

B-25J Mitchell

Takticko-technická data

• Posádka: 6 členů
• Rozpětí: 20,59 m
• Délka: 16,13 m
• Výška: 4,98 m
• Nosná plocha: 56,67 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 9 580 kg
• Vzletová hmotnost: 15 855 kg
• Max. vzletová hmotnost: 18 960 kg
• Maximální rychlost: 443 km/h v 4572 m
• Cestovní rychlost: 370 km/h
• Dostup: 7315 m
• Počáteční stoupavost: 338 m/min
• Dolet: 2170 km

Pohonná jednotka

• 2 × Vzduchem chlazený, přeplňovaný, dvouhvězdicový 14válec Wright R-2600-29 Cyclone
• Výkon motoru: 1700 k (1268 kW)

Výzbroj

• 10-11 × kulomet Browning ráže 12,7 mm (bombardovací verze)
• 1816 kg pum

 Zdroj: Wikipedia

 

 

Byl to masakr a mitchelly se rázem staly obávanými stroji. K tomu ještě přispělo jejich využití jako bitevních letounů. Nízko a rychle letící bombardéry kropily džungli proudy střel a nechávaly za sebou pohromu: přelámané kmeny palem a na kusy roztrhaná těla japonských vojáků.

 

Dlouhý život

Celkem bylo vyrobeno přes jedenáct tisíc mitchellů. Po válce mnohé čekal ještě dlouhý život, i když obvykle nikoliv v původní roli bombardéru.

Předurčovala je k tomu snadná ovladatelnost, výborný výhled z letadla a především neskutečná schopnost absorbovat poškození. Pro ilustraci: Jeden letoun z 321. bombardovací skupiny absolvoval přes 300 bojových letů, při kterých přežil mnohonásobné poškození protiletadlovou palbou a šest nouzových přistání na břicho. Bez generální opravy létal dál celou válku, přestože geometrie draku byla narušena do té míry, že letoun “se pohyboval vzduchem stranou, jako když leze krab”, jak to popsal jeho velitel.

Z amerického vojenského letectva byl poslední mitchell vyřazen v roce 1960, ve službě například v Indonésii zůstal až do roku 1979. Mnoho mitchellů přešlo do služeb soukromých dopravců a nalétaly další statisíce mil. Jiné sloužily k hašeníj lesních požárů. Do dnešních dnů se dochovalo několik desítek letuschopných mitchellů, což je úspěch, kterým se nejspíš nemůže pochlubit žádný jiný druhoválečný bojový letoun.

Říká se, že kdo jednou propadne létání s mitchellem, nechce už nikdy slyšet o jiném letadle. Nejspíš to je také proto, že tento bombardér byl a je proslulý mimořádnou hlučností. Kvůli tomu mnoho jeho pilotů trpí hluchotou - a to v přeneseném i doslovném významu.

 

Zdroj: iDnes

[Lynx_cz]

Střet s americkou armádou podle čínského scénáře

 

Celý článek na Armádní noviny.cz

[Lynx_cz]

 

Nejlepší pancíř, robotická válka: Rusko se chlubí tankem Armata

 

 

V posledních dnech a týdnech se v médiích objevily informace o pokračujícím vývoji ruského tanku T-14 Armata. Podle ruského průmyslu Armata deklasuje ostatní konkurenty úrovní pancéřové ochrany a úrovní robotizace.

Foto: Vnitřní prostor tanku T-14 Armata. / YouTube 

 

Unikátní pancéřová ochrana

V současné době si lze nový ruský tank T-14 Armata prohlédnout na vojenské výstavě Russia Arms Expo v Nižním Tagilu. Návštěvníci pozorují tank ze vzdálenosti několika metrů, ale dovnitř nesmějí. Na internetu se však objevilo první video, odhalující vnitřní útroby Armaty.

 

Na svět přišly také nové informace o výjimečných výkonech nového ruského tanku. Armata se chlubí bezkonkurenční úrovní ochrany, která (pomineme-li oslabená místa na konstrukci) z čelního směru poskytuje ochranu proti všem známým protitankovým zbraním.

 

"Armata je díky integrovaným systémům ochrany mnohem lepší než jeho nejlepší zahraniční analogy,"uvedl Michail Alexej, ředitel výzkumu a hlavní konstruktér Výzkumného ústavu oceli. "Žádný zahraniční tank nemá takovou úroveň vrstvené ochrany, jakou Rusko vyvinulo."

 

Tank je vybaven systémem elektronického boje, který ruší přesně naváděnou munici, jako je například západní střela AGM-114 Hellfire používaná především vrtulníky AH-64 Apache. Aktivní systém ochrany navíc kineticky působí na munici dříve, než dopadne na pancíř - platí to jak pro kumulativní (např. ruční protitankové zbraně nebo přesně naváděná munice), tak údajně i pro podkaliberní tankovou munici.

 

Výzkumný ústav oceli je přední ruskou institucí zabývající se vývojem ochranných materiálů. Ústav rozvijí reaktivní pancéřování, elektromagnetickou a radiační ochranu nebo "stealth" systémy potlačující vizuální, tepelnou, radarovou nebo hlukovou stopu vozidla.

 

Ústav pracuje na systémech ochrany pro novou generaci vojenské techniky ruské armády - tank Armata, bojové vozidlo pěchoty Kurganěc-25, kolové bojové vozidlo pěchoty Bumerang nebo nákladní vozidlo Tajfun.

 

 

https://youtu.be/TQLG0bOy7SY

 

 

Video: “Musíme najít cíl, vzít kontrolu nad cílem, změřit vzdálenost a zvolit aktivní pohled, přes který budeme střílet. Pokud je to nutné, upravíme obraz. Srovnáme zaměřovací kříž s cílem. Upravíme video obraz - “pupek ostrosti”, jak říkáme v takových případech. Pak se spojíme s velením: “Mám tank a jsem připraven střílet,”” říká Alexej Egorov, operátor tanku Armata. / YouTube

 

Robotická budoucnost

Andrej Terlikov v rozhovoru pro Russia Today nastínil robotickou budoucnost tanku T-14 Armata. Podle Terlikova se již při konstrukci počítalo s budoucím vývojem robotické bezosádkové verze tanku.

 

"Budoucnost patří bezosádkovým bojovým vozidlům. Chcete-li zajistit přechod k plně robotickým strojům, musíte dosáhnout nové úrovně automatizace a zabezpečit principy dálkové kontroly," uvedl Terlikov."Tento vůz má vše potřebné na cestě k dálkově ovládaným autonomním bojovým strojům."

 

Vývoj robotického tanku T-14 Armata však nějakou dobu potrvá. "Armata je tank s posádkou, ale jeho schopnost pracovat bez posádky je otázkou blízké budoucnosti," uvedl Terlikov.

 

Podle současných plánů, jak uvedla ruská tisková agentura TASS, vývojové práce skončí v průběhu příštího roku. Následně proběhnou provozní testy a sériová produkce se rozběhne v roce 2017 nebo 2018.

 

Firma Uralvagonzavod, výrobce pásové platformy Armata, uvedla, že je připravená vyrobit (pokud půjde vše podle plánů) v roce 2016 40 tanků T-14, v roce 2017 70 tanků a od roku 2018 120 tanků ročně (plné výrobní tempo). V roce 2020 tak ruská armáda získá 470 tanků T-14 (+ 24 testovacích). Konečného počtu 2300 tanků Armata tak Rusko dosáhne (při stávajících výrobních kapacitách) kolem roku 2035.

 

Zdroj: Armádní noviny.cz

[kvetule]

Róza Šanina byla jednou z nejlepších ostřelovaček v Rudé armádě.

 

Róza Šanina byla jednou z nejlepších ostřelovaček v Rudé armádě. | zdroj: wikipedia.com

Andělská tvář a smrtící muška. Příběh nejslavnější snajperky. V 19 letech zabila prvního Němce

 

Říkali jí neviditelná smrt z východního Pruska. V krutých bojích zabila 54 nepřátel. Odmítla opustit zraněného a zemřela hrdinskou smrtí na samém konci války. To vše stihla Róza Šanina ve svých 19 letech.
 

Sovětská armáda byla jediná, která do frontových bojů nasazovala ženy. Tankistky, pilotky i pěší bojovnice se objevovaly na všech frontách. Jednou z mnoha byla i mladičká Róza Šanina, původně učitelka v mateřské školce, která nastoupila nejprve do praporu protiletecké obrany ruské domobrany a v roce 1943 se dobrovolně přihlásila do Rudé armády.  Udělala ostřelovačské zkoušky a u 184. Střelecké divize se 5. dubna 1944 zapojila do bojů. Už první den na frontě zabila svého prvního Němce, čímž odstartovala nebývalou kariéru.

 

Roza Šanina
 

Prakticky denně si připisovala na pažbu své pušky Mosin-Nagant  pomyslné zářezy a velitelé byli jejími výkony doslova šokováni. V divizi se o ní mluvilo jako o zázračné ostřelovačce. Byla postupně navržena na Řád slávy III stupně, Řád slávy II stupně i Medaili za odvahu. Dobrovolně se hlásila do všech možných akcí. V červenci 1944 odmítla s ostatními ženami evakuaci do týlu a zůstala bojovat v první linii v bojích o město Vilnius. Po té dostala krátkou dovolenou

a na konci roku už byla opět na frontě ve východním Prusku. Boje pokračovaly a v jednom z nich zemřel její milenec Michail Panarin, což ji hluboce zasáhlo.

 

 

Roza Šanina

 

V dalších urputných bojích našla smrt i ona. 28. ledna 1945 se snažila zachránit raněného důstojníka a sama při tom byla zabita střepinou z dělostřeleckého granátu. Její poslední zápis v osobním deníku zněl: Je možné, že brzy umřu. Chci, abyste věděli, proč jsem se tak rozhodla. Z našeho praporu nás ze 78 zbylo jen šest. Vzpomínáte na Míšu Panarina! Takový roztomilý chlapec. Zabili ho. On mě miloval a já jeho také. Už nemám nikoho blízkého.“

 

Roza Šanina
 

 

Po válce po ní pojmenovali ulice v mnoha městech po celém Rusku. V rodném Archangelsku jí postavili pomník a její jméno nesou i slavné střelecké závody. Byla také posmrtně vyznamenána Řádem slávy I stupně. Její jméno je dodnes považováno v Rusku za synonymum odvahy a oddanosti vítězství.

 

 

zdroj: http://extrastory.cz/krasna-ale-smrtici-malda-ostrelovacka-zabila-na-fronte-54-nemcu.html#prettyPhoto

[Lynx_cz]

Během pěti minut muselo do vzduchu 72 stíhaček. Cvičení Štít 84

 

 

http://video.idnes.cz/?idvideo=V150911_193202_technet_trs

 

2:29 / 2:29Unikátní záběry ze cvičení vzdušné obrany 1984 | (2:29) | video: VHU, iDNES.cz, Petr Slavík

 

 

Ve dnech 5. až 14. září 1984 se konalo na území Československa vojenské cvičení armád Varšavské smlouvy s názvem Štít 84. Počtem 60 tisíc zúčastněných vojáků to bylo největší vojenské cvičení Východního bloku na našem území, nepočítáme-li tedy ilegální srpnové manévry v roce 1968.

 

Třešničkou na dortu Štítu 84 byl hromadný vzlet 72 letadel vojenského letectva ČSLA během necelých pěti minut z letecké základny v Žatci. Šlo o exhibici pro nejvyšší velitele a hlavy státu poslední den cvičení. S předpokládanou reálnou situací v případném válečném konfliktu to nemělo nic společného, už jen proto, že se kvůli této akci na základně nacházelo více letadel, než jaké byla jeho standardní kapacita.

 

Žatecké letiště bylo v té době domovskou základnou 11. stíhacího leteckého pluku (dále jen slp) tvořeného třemi stíhacími letkami a patřícího do sestavy 3. divize PVOS (protivzdušná obrana státu). Letiště mělo jednu hlavní vzletovou a přistávací dráhu a tři hnízda tzv. úlů, nebo-li zodolněných úkrytů letadel, každé seskupení úlů sloužilo pro jednu letku. Na letišti byly dočasně umístěny další letecké jednotky účastnící se hromadného vzletu. Jednalo se o části 1. slp (3. dPVOS), 8. slp (2. dPVOS, některé letouny pilotovali i letci z velitelství divize) a 9. slp (1. stíhací letecká divize).

 

 

Vojenské cvičení Štít 84, letiště Žatec, 14. září 1984

 

Aby se stihlo všech 72 letadel dostat do vzduchu v čase do pěti minut, muselo být vše vypočítáno do poslední sekundy a stroje musely startovat všude, odkud to bylo jen trochu možné. Vedle hlavní startovací a přistávací dráhy, kde vzlétaly střídavě čtveřice letounů na vstřícných kurzech, se startovalo po dvojicích nebo po jednotlivých letounech z paralelní pojížděcí dráhy, pomocné dráhy od nejvzdálenějšího seskupení úlů směrem k hlavní dráze a ze záložního travnatého pásu (ten měl sloužit v případě rozbombardované klasické dráhy, jinak se používal například při nouzových přistáních). Letouny startující z kratších pomocných drah byly vybaveny pomocnými odhazovatelnými startovacími raketovými motory na tuhé pohonné hmoty.

 

72 letadel

Počty a příslušnost letadel při hromadném ukázkovém vzletu z žateckého letiště konaném na závěr vojenského cvičení Štít 84. Celkem se účastnilo 72 letadel od čtyř stíhacích leteckých pluků.

• 12 x MiG-21PFM, 11. slp
• 12 x MiG-23MF, 11. slp
• 12 x MiG-23ML, 1. slp
• 12 x MiG-21MF, 1. slp
• 12 x MiG-21PF, 8. slp
• 12 x MiG-21F, 9. slp

 

Zdroj: iDnes

[Lynx_cz]

Lovec ruské Armaty: Ukrajinský tank T-84 Oplot-M

 

T-84 Oplot-M je nejmodernější tank ukrajinského zbrojního průmyslu. Svého zákazníka si našel v dalekém Thajsku a ukrajinská armáda plánuje nakoupit 50 tanků Oplot-M. Výrobu ale komplikuje ztráta některých průmyslových podniků na Krymu a východě Ukrajiny.

Foto: T-84 Oplot-M v thajském maskování; větší foto / Ukroboronprom

 

T-84: Ukrajinská nezávislost ve výrobě tanků

Vývojová řada ukrajinských tanků se oddělila už před rozpadem Sovětského svazu. Vedení ukrajinskéCharkovské konstrukční kanceláře Alexandra A. Morozova (ChKBM) ještě v Sovětském svazu prosadilo výrobu tanku T‑80UD s dieselovým motorem, zatímco původní „ruský" T‑80U měl plynovou turbínu.

 

V následujícím kroku v ChKBM vznikl tank s novou svařovanou věží. Jeho výroba však začala až po rozpadu Sovětské svazu. Kromě nové věže dostal tank výkonnější motor a dostal označení T‑84.

 

Tank T-84 Ukrajina dovyvinula v letech 1994 až 1995. Hlavním hnacím motorem vývoje vlastního tanku byla snaha osamostatnit se od ruské zbrojní výroby. To bylo nutné nejen kvůli domácím potřebám, ale i kvůli jednoduššímu exportu.

 

T-84 navazuje na sovětský tank T-80, který navazuje zase na typ T-64. Tank T‑84 se od T‑80U/UD liší především zmiňovanou odlišnou věží, která má v půdorysu tvar šestiúhelníku a vyznačuje se podstatně vyšší balistickou odolností.

 

Dlužno připomenout, i přes očividnou podobnost je T-80 (a potažmo navazující ukrajinský T-84) a sovětská ikona T-72 (a navazující ruský T-90) zcela jiné konstrukce. Tanky T-72 a T-80 navrhovaly jiné konstrukční kanceláře. T-72 je mechanicky jednodušší, snadnější pro (masovou) výrobu se snadnějším servisem v terénu.

 

Na Ukrajině vznikla řada modernizací tanků T-84. Posledním vývojovým krokem je typ T-84 Oplot-M (nebo "BM Oplot") představený v roce 2009.

 

Nejnovější tank T-84 Oplot-M přijala ukrajinská armáda do výzbroje v roce 2009, ale prozatím ho fyzicky nezavedla. Objednávka na prvních deset kusů byla zrušená z důvodů nedostatků financí.

 

V současné době, kromě několika stovek tanků T-64 a T-72 (většina uložených ve skladech), vlastní ukrajinská armáda 176 tanků T-80UD. Do letošního roku tanky T-80UD ležely ve skladech, ale ukrajinský průmysl je začíná renovovat a připravovat pro operační nasazení v ukrajinské armádě.

 

Video: T-84 Oplot-M / YouTube

 

T-84 Oplot-M

Základní hmotnost Oplot-M je 51 tun a tank ovládá tříčlenná posádka. Hlavní výzbroj tvoří ukrajinský kanón KBA-3 (46 nábojů) ráže 125 mm s hladkým vývrtem hlavně. Kanónu sekunduje spřažený 7,62mm kulomet KT-7,62 (1250 nábojů) a protiletadlový 12,7mm kulomet KT-12,7 (450 nábojů).

 

KBA-3 ráže 48 je ukrajinskou verzí sovětského kanónu 2A46M1. Nabíjení je automatické, nabíjecí automat (karusel) umožňuje dosáhnout rychlosti střelby 9 ran za minutu. 28 nábojů se nachází v karuselu, 18 nábojů lze doplnit ručně ze zásobníku.

 

Automat pojme nejrůznější protitankovou munici včetně ukrajinských střel Kombat. Protitanková střela Kombat ničí cíle až na vzdálenost 5000 metrů. Využívá navedení po laserovém paprsku, ale lze ji jen obtížně rušit, protože paprsek nesměřuje přímo na cíl, nýbrž nad něj; raketa letí po obloukové dráze a paprsek se přesune na cíl až 0,3 sekundy před zásahem

 

Hlavní pohonnou jednotkou je moderní dvoutaktní vznětový motor 6TD-2E s výkonem 850 kW (1200 koní). Maximální rychlost na silnici je 65 až 70 km/h (v terénu 45 - 50 km/h), dojezd 450 km (v terénu 350 km). Oplot-M lze vybavit výkonějším motorem 6TD-3 o výkonu 1100 kW (1500 koní).

 

Systém řízení palby se skládá z pozorovacího přístroje velitele, termovizního zaměřovače (dosah 8 km) a také kompletu pro zaměřování a dálkové ovládaní protileteckého kulometu. Systém řízení palby je však obecně považován za největší slabinu tanku. Jednou z nevýhod je například vysoko umístěný pozorovací přístroj velitele, který je náchylný k poškození nebo zničení.

 

Video: Oplot-M v Thajsku. / YouTube

 

Největší výhodou (alespoň v rámci ukrajinské armády) je termovizní pozorovací přístroj. Právě absence termovizních přístrojů na tancích T-64BV vedla ke značným ztrátám (několik stovek) ukrajinských tanků. Velké ztráty způsobovaly ukrajinským tankovým jednotkám ruské T-72B3, které jsou termovizí vybaveny.

 

Ruské tanky mohly ukrajinské T-64 zaměřovat na mnohem větší vzdálenost. Navíc ukrajinské posádky tanků odmítaly bojovat v noci, kde neměly proti T-72B3 prakticky žádné šance.

 

Termovizní zaměřovač posouvá možnosti tanku Oplot-M mnohem dále. Během nočních testů dokázal Oplot-M za jízdy zasáhnout cvičný terč na vzdálenost 1600 až 1800 metrů.

 

Nejsilnější stránkou T-84 Oplot-M je silné pancéřování. Základní balistickou ochranu dramatický posiluje reaktivní pancíř Nůž. V blízké budoucnosti lze tank osadit těžším dvojvrstvým pancířem Duplet.

 

T-84 Oplot-M - prodej ovlivňují problémy s výrobou

V roce 2011 Thajsko podepsalo smlouvu na dodávku 49 tanků Oplot-M a dvou odtahových vozidel BREM-84. Cena kontraktu dosáhla 240 milionů dolarů. V roce 2014 Ukrajina poslala do Thajska prvních pět tanků a na začátku tohoto roku dalších pět tanků. Rychlost výroby a dodávek je tak tristní a navíc není jisté, kdy Thajsko dostane další tanky. Přitom Thajsko uvažuje o nákupu až 200 tanků T-84 Oplot-M.

 

V současné době je pro firmu Malyšev se sídlem v Charkově, výrobce tanků T-84, největším nepřítelem pomalá rychlost výroby. Dodávka pro Thajsko je absolutní prioritou. Přitom ještě nedávno plánovala ukrajinská armáda mezi roky 2015 až 2016 získat 50 tanků T-84 Oplot-M.

 

Video: Oplot-M při ukázce thajskému zákazníkovi. / YouTube

 

Dříve vedení ukrajinského státního konsorcia Ukroboronprom, pod kterou patří firma Malyšev, mluvilo o rychlosti výroby až 40 tanků Oplot-M ročně, s cílem zvednout výrobu na 100 až 120 tanků ročně. Nyní ale vedení připouští očividně realističtější výrobní tempo - 20 tanků Oplot-M ročně.

 

Problém je, že výrobní plány narušila válka na východě Ukrajiny, kde se nacházejí některé výrobní podniky (Doněck, Lugansk a Mariupol). Nově je nutné, z důvodu přerušení spolupráce, nahradit některé původně ruské komponenty.

 

Navíc Ukrajina na Krymu ztratila 13 subjektů, které dodávaly pro ukrajinský zbrojní průmysl komponenty. Krymské firmy vyráběly například kompozitní tepelnou izolaci pro tankové kanóny nebo termovizní pozorovací přístroje.

 

Přitom Oplot-M je žádaný produkt. V Pákistánu Oplot-M údajně při porovnávacích testech porazil čínský exportní tank MBT-3000. Hlavním plusem Oplotu-M byla mobilita díky moderní pohonné jednotce, vysoká úroveň balistické ochrany a také schopnost účinně vést palbu.

 

V případě úspěchu v Pákistánu je navíc velmi pravděpodobný převod některých klíčových ukrajinských technologií. Otázkou však je, jak se ukrajinský průmysl popere s pomalým tempem výroby.

 

Zdroj: Armádní noviny.cz

[Lynx_cz]

Jadranský expres. Létající člun ČSA přistával na moři před hotelem

 

Nejexotičtějším letadlem v dlouhé historii ČSA byl obojživelný létající člun Saro Cloud. Po čtyři letní sezony létal mezi Záhřebem a pobřežím Jadranu. Po vyřazení z aerolinek sloužil jeho upravený trup jako hausbót na Vltavě, mimo jiné i legendárnímu motocyklovému závodníkovi Františkovi Šťastnému.

 

 

 

létající člun Saro Cloud, OK-BAK, ČSA | foto: Archiv Českých aerolinií

 

 

Když v létě 1933 britská firma Saunders-Roe vyslala svůj dopravní létající člun typu A.19 Cloud na předváděcí turné po Evropě k potenciálním zákazníkům, stala se jedna zvláštní věc. Žádný větší kontrakt na dodávku těchto letadel se nekonal, což samozřejmě až tak zvláštní není, ale byl prodán jenom ten předváděcí kus, a to kupodivu aeroliniím vnitrozemského Československa.

V rámci předváděcího turné přilétl Saro Cloud (pátý vyrobený kus, imatrikulace G-ACGO) 5. srpna 1933 do Kbel, což bylo mimo jiné vůbec první přistání hydroplánu na kbelském letišti. Zástupcům ČSA a ministerstva veřejných prací se stroj zalíbil do té míry, že se rozhodli ho pořídit do flotily aerolinek. Kalkulovali s jeho nasazením na „prázdninovou“ linku k Jaderskému moři. Později tedy došlo k obchodnímu jednáním, kdy podmínkou zákazníka pro realizaci obchodu bylo osazení stroje tuzemskými motory od firmy Walter. A 16. srpna 1934 (podle jiných zdrojů až 24. 5. 1935) byl upravený stroj zapsán do rejstříku pod imatrikulací OK-BAK.

 

 

Saro A.19 Cloud

   Saro Cloud byl obojživelný létající člun, mohl tedy startovat a přistávat na vodě i pozemním letišti. Vyráběla ho britská firma Saunders-Roe. Letadla značky Saro se sice nevyráběla v žádných závratných objemech, ale významné procento z těch vyrobených byly právě létající čluny.

Výroba typu Cloud, jehož první let se uskutečnil v roce 1930, dala celkem 22 strojů. Pět prvních kusů bylo civilních dopravních pro 6 až 8 cestujících dle uspořádání sedadel, posádka byla dvoučlenná. Bylo-li to nezbytné, mohlo se ve výjimečných případech přepravit 9 cestujících, posádka se pak redukovala na 1 člena. Celkem 17 strojů objednalo ve vojenské verzi RAF. Používaly se především k výcviku pilotů a navigátorů. Mohly nést 2 kulomety v provizorních střelištích a 4 cvičné pumy po 50 lb.

   Konstrukčním řešením byl Saro Cloud hornoplošník s celokovovým člunovým trupem a samonosným celodřevěným křídlem. Pohon obstarávaly zpravidla dva hvězdicové motory, jejichž gondoly byly neseny na vzpěrách nad křídlem. Zkoušel se i s motory řadovými nebo s trojicí hvězdicových. Pohyb na vodě stabilizovaly dva vyrovnávací plováky. Kolový podvozek nebyl zatahovací, pouze se zvedal vzhůru nad úroveň vodní hladiny.

Výkony: max. rychlost 190 km/h, cest. rychlost 160 km/h, dolet 650 km, dostup 4400 m

 

Saro Cloud, G-ACGO

 

 

Saro Cloud, RAF

 

 

 

 

První zahraniční linka ČSA

Náš Saro Cloud je pevně spjat s první zahraniční linkou Československých stáních aerolinií, která byla otevřena už 1. července 1930 a směřovala do jugoslávského Záhřebu. Zahajovací let byl realizován strojem Ford 5-AT-C Tri Motor a jako cestující se ho zúčastnili také Ing. Bedřich Trnka, ředitel státního letiště Praha, a Ing. František Stočes, technický ředitel ČSA.

Předválečná linka do Jugoslávie se provozovala od roku 1930 do roku 1938 jako sezonní v letních měsících. Některé roky to bylo od začátku července do konce srpna, jindy se začínalo už v půlce května nebo začátkem června a končilo se v půlce září. Do roku 1935 létaly na lince převážně dálkové jednomotorové stroje Aero A.35 pro 5 cestujících, od roku 1936 pak třímotorové licenční Avia/Fokker F.IXD pro sedmnáct cestujících.

V roce 1933 byla linka prodloužena do přímořského letoviska Sušak. Dnes je Sušak součástí Rijeky, tenkrát ovšem Rijeka (italsky Fiume) patřila Itálii, což je taková zapomenutá zajímavost. Ale zpět do Sušaku, zdejší letiště se nacházelo poměrně daleko od města a tedy i od hotelů, kam mířili všichni cestující po příletu. Čekalo je tak ještě strastiplné, mnohdy až hodinu trvající, trmácení autobusem po nebezpečných jugoslávských silnicích.

Přistáváme na vodě, vystupujeme do člunu

A právě tady počítaly ČSA s uplatněním létajícího člunu Saro Cloud. Sezonu 1934 ještě hydroplán nestihl kvůli delší realizaci obchodu a montáži československých motorů, ale v roce 1935 už byl na Jadranský expres, jak se linka začala nazývat, konečně nasazen.

Celou sezonu byl stroj deponován v Jugoslávii a obhospodařoval část linky vedoucí ze Záhřebu k pobřeží a stejně tak zpět. Po sezoně se vracel do Prahy přečkat zimu v hangáru.

A jak linka fungovala? Z Československa do Záhřebu létaly klasické stroje zmiňované výše, v roce 1935 možná ještě Aera A.35, od roku následujícího pak Avie F.IXD. Cestující, kteří hodlali pokračovat k vytouženému moři, měli v Záhřebu asi 20 minut času na přesednutí do létajícího člunu. V Sušaku se pak přistávalo na mořské hladině, pokud byla ovšem tato klidná. Jinak opět holt poezie na trávníku pozemního letiště. Přistání na moři mělo kromě romantiky velkou výhodu v tom, že cestující se dostali prakticky před hotel na pobřeží. Dopravu mezi letadlem a pobřežím zajišťoval motorový člun.

 

 

Saro Cloud, ČSA

 

V sezoně 1936 došlo k prodloužení linky podél pobřeží do Splitu a dle neověřených informací se někdy zaletělo až do Dubrovníku. Split byl zajímavý tím, že ve zdejším velkém přístavu bylo připravené místo, kde mohlo obojživelné letadlo vyjet z moře na betonovou plochu. Cestující tak nemuseli vystupovat na člun nebo při odletu ze člunu nastupovat do letadla. Byl zde i malý „terminál“ s prodejem letenek. Až do nedávné doby, než byl zbourán, prý tento terminál sloužil jako veřejné toalety, samozřejmě náležitě upraven a vybaven.

Jadranský expres byla turistická atrakce šikovně využitá i pro reklamu, kdy ČSA deklarovala cestujícím nejrychlejší dopravu do hotelů stojících na pobřeží moře.Během čtyřleté služby nalétal stroj OK-BAK bez větších potíží celkem 490 hodin a 75.960 km.

Život po životě

Krátce po vzniku protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 byl letoun rozebrán a odvezen do jednoho ze skladů v holešovickém přístavišti, protože noví mocipáni pro něj nenalezli využití u Lufthansy ani u Luftwaffe. A na vyřazený stroj se časem jaksi zapomnělo.

 

Fotogalerie

 

 

 

 

 

 

V 50. letech tam někdo objevil trup, který se díky celokovové konstrukci dochoval v relativně dobré kondici. Byl prodán do soukromých rukou a nový majitel ho přestavěl na obytný motorový člun. A možná jenom díky tomuto barbarskému činu se unikátní trup zachoval a neskončil ve starém hliníku.

Až do roku 1975 se pod jménem Delfín plavil po Vltavě a Orlické přehradě, přičemž si ho postupně prostřídali asi čtyři majitelé, kdy jedním z nich byl i slavný motocyklový závodník František Šťastný. Pak tu nešťastnou loďku odkoupil Vojenský historický ústav a vystavil ve Kbelích ve venkovní expozici.V roce 1977 byl převezen do Leteckých opraven Trenčín, kde se mimo jiné prováděli rekonstrukce a renovace historických letadel pro VHÚ.

Rekonstrukce trupu byla během na dlouhou trať. Nakonec se mu podařilo dát původní podobu a k tomu ještě nově vyrobit svislou ocasní plochu. Do Kbel se tento artefakt s nezanedbatelným významem pro historii československého letectví podařilo vrátit v roce 1995 po drobných peripetiích, vracel se totiž už přes státní hranice. Dlouho se nacházel v depozitáři a od výstavní sezony 2010 je umístěn v expozici. A tak alespoň zrenovovaný trup tohoto netradičního stroje předválečných ČSA nalezl svůj věčný klid v leteckém muzeu Kbely.

 

Zdroj: iDnes

[Lynx_cz]

Skutečný příběh pilota sestřeleného v tajném letadle U-2 nad Ruskem

 

Do kin míří nový film Stevena Spielberga Most Špionů. Popisuje výměnu sovětského špiona Williama Fishera za amerického pilota Garyho Powerse, sestřeleného ve výzvědném letadle U-2 nad SSSR. Jak to bylo doopravdy?

 

 

 

 

 

Kelly Johnson (konstruktér U-2) a Francis Gary Powers na fotografii z roku 1966 stojí před U-2.| foto: USAF

 

Kdy na nás Sověti zaútočí?

V srpnu 1953 explodovala první sovětská vodíková bomba, tedy zbraň mnohem ničivější než atomová. Generál Omar N. Bradley, předseda amerického sboru náčelníků štábů, vydal rozkaz zintenzivnit výzvědné lety nad komunistickými státy. Prezident Harry S. Truman tento rozkaz posvětil dodatečně.

 

 

 

Nad další strategií Spojených států se zamýšlel zvláštní asistent ministra letectva Harolda E. Talbotta osmatřicetiletý Trevor Gardner, zkušený konstruktér a manažer, který měl na starosti novou techniku. Studie firmy RAND, která představovala mozkový trust vzdušných sil, tvrdila, že Sověti by mohli na Spojené státy zaútočit už v roce 1956. Kvůli tomu vyvíjejí spoustu nových typů zbraní včetně balistických střel a dálkových bombardérů. Tajná zpráva z 15. dubna 1953 upozorňovala, že americká letiště, města, sklady paliva a další jsou ideálním cílem. Padesáti atomovými bombami by Sověti mohli zničit dvě třetiny anebo i více základen strategického letectva.

Ovšem to všechno byly jenom dohady. O skutečných sovětských plánech Američané nic nevěděli. Ani po smrti sovětského vůdce Josefa Stalina v březnu 1953 se stav nezměnil. Tuhle nevědomost vzápětí vystihl prezident Dwight D. Eisenhower, který velel v létě 1944 invazi Spojenců do západní Evropy a v lednu 1953 přišel do Bílého domu, když svým ministrům řekl: „Nemáme žádné přesné předpovědi, kdy – jestliže vůbec – na nás nepřítel zaútočí.“

Americké letectvo se rozhodlo nasadit k těmto průzkumům nejnovější typ strategického bombardéru B-47 Stratojet se šesti motory, který měl letovou premiéru v prosinci 1947. Ve výškách okolo 12 500 metrů dosahoval rychlosti 800 km/h. Do průzkumné verze instalovali technici na místo jaderných bomb kamery. K nejnutnější ochraně vybavili stroj dvěma kanony.

Na první výpravu odstartovala posádka kapitána Hala Austina se strojem typu RB-47E v sobotu 8. května 1954 ráno z britského letiště Fairford západně od Londýna. Měla fotografovat vojenské základny od Barentsova moře přes Murmansk, poloostrov Kola až po Archangelsk. Proto se na tuhle riskantní expedici museli vypravit za bílého dne. Američané a Britové byli přesvědčeni, že Sověti své území ještě neumí uhlídat radary. Letci zase věřili, že stíhačky MiG-15 je nedokážou sestřelit a dokonalejší typ MiG-17 se teprve zkouší, takže by tam neměl být.

 

 

Průzkumný letoun RB-47E

 

Avšak sovětská obrana je zpozorovala velmi brzy. Okamžitě proti nim vyslala stíhačky. První se ke Stratojetu nedostaly. Až další, zřejmě typu MiG-17, se k němu nepříjemně přibližovaly. Jejich střelba RB-47E těžce poškodila – na jednom křídle měl obrovskou díru a vnitřní komunikace přestala fungovat. Přesto posádka dovedla svůj letoun zpátky na britské letiště.

V dalších dnech se noviny ve Finsku a Švédsku dohadovaly o tom, že nad jejich územím se odehrál souboj mezi sovětskými a americkými letadly.

Mezitím jiný průzkumný letoun operující ze základny Fairbanks na Aljašce zkoumal východní Sibiř. Kromě kamer měl detektory zachycující záření radarů a vysílačů. Jeho výpravy nejnovější sovětské stíhačky neohrožovaly, nicméně Moskva proti nim protestovala. Posádka hladce zjistila, že tam žádné velké množství strategických bombardérů, které by mohly ohrozit Spojené státy, není.

 

Projekt Aquatone

Gardner prosazoval postavení speciálního průzkumného stroje, který by létal tak vysoko, že ho tam střela žádného nepřátelského stíhače nezasáhne. Stejná myšlenka zaujala velitele 30. fotoprůzkumné perutě plukovníka Richarda S. Lenghorna, který za války létal nad Evropou i nad Japonskem. Shodou okolností šéf vývoje nových strojů firmy Lockheed William Lamar načrtl v březnu 1953 požadavky na takové letadlo.

Avšak Jack Carter, který později převzal ve vedení firmy odpovědnost za vývoj nového stroje, upozorňoval: „Musíme počítat s tím, že Rusové nejsou hloupí a nakonec postaví takové stíhačky anebo rakety, které i jeho ohrozí. Nejpozději do roku 1960 to zvládnou.“

Co z velkých výšek uvidíme? Geniální konstruktér fotoaparátů a vynálezce polaroidu Ed Land prezidenta ujistil, že dokáže vyrobit kameru, která jim ukáže zajímavé podrobnosti.

Penzionovaný generál námořní pěchoty Philip Strong se vydal na výzvědy do utajených Skunk Works (Skunčích dílen) firmy Lockheed v Burbanku v Kalifornii. Proslulého konstruktéra Clarence L. Johnsona se zeptal: „Kelly, dokázal bys takový stroj udělal?“ Johnson přisvědčil.

Gardner získal pro tuhle myšlenku předsedu prezidentova sboru vědeckých poradců profesora Leeho DuBridgeho, donedávna rektora Kalifornského technického institutu (California Institute of Technology – Caltech), a další čelné vědce a vlivné vládní úředníky. Prezident se sešel se svými vědeckými poradci v Bílém domě v sobotu 27. března 1954. Kromě DuBridgeho se tam objevil prezident Národní akademie věd (National Academy of Sciences) Detlev W. Bronk, šéf Bellových laboratoří Oliver E. Buckley, předseda Americké fyzikální společnosti Isidor I. Rabi, rektor Massachusettského technického institutu (Massachusetts Institute of Technology – MIT) James R. Killian a konstruktér fotoaparátů Edwin H. Land.

Nově jmenovaný zvláštní asistent ředitele Ústřední zpravodajské služby (Central Intelligence Agency – CIA) ekonom Richard M. Bissell se zajímal o leteckou špionáž. Prezidenta Eisenhowera tento nápad nadchl. Poradu o tomto tématu svolal na pátek 26. listopadu 1954. Kromě ředitele CIA Allana Dullese si pozval jeho bratra, ministra zahraničí (státního tajemníka) Johna Fostera Dullese a ministra (tajemníka) obrany Charlese F. Wilsona. Byla to totiž delikátní věc zahraničně politická. Na téhle schůzce prezident přísně tajný projekt Aquatone schválil. Měl jedinou výhradu: „Piloti nesmějí létat nad Sovětským svazem v uniformách!“

Ve stejný den debatovalo o tomto záměru v Johnsonově pracovně v Santa Monice pět vysoce postavených inženýrů Lockheedu. I oni se shodli na tom, že požadovaný stroj zkonstruují.

Když se Allan Dulles vrátil z Bílého domu do centrály v Langley na předměstí Washingtonu, zavolal si Bissella: „Prezident nás pověřil, abychom tento projekt řídili. A potom budeme nové letadlo také provozovat.“ Ve čtvrtek 1. prosince zatelefonoval Bissell Johnsonovi: „Kelly, můžeš se do toho pustit.“ Šéfkonstruktér už před dvěma dny zformoval tým, který nový stroj postaví. Oficiální kontrakt podepsali zástupci Lockheedu a CIA dodatečně.

 

Letadlo pro mimořádné výšky

Za pouhých osm měsíců ve Skunčích dílnách tento úkol splnili. Postavili štíhlé jednomístné jednomotorové podzvukové letadlo U-2 s křídly o rozpětí24 ma o délce trupu15 m. Ve výškách přes21 000 mmohlo uletět přes7 000 km. Na tajnou premiéru s ním odstartoval nad pustiny Kalifornie firemní zkušební pilot Tony LeVier 4. srpna 1955. Mezitím dodal Land přístroj, na jehož záběrech se dal z výšky17 000 mrozeznat golfový míček.

V květnu oznámil ředitel Národního poradního výboru pro letectví (National Advisory Committee for Aeronautics – NACA) dr. Hugh Dryden, že bylo dokončeno průzkumné letadlo U-2 schopné dosahovat mimořádných výšek. Agentura ho začne používat k výzkumu meteorologických jevů a vyšší atmosféry. Byl to trik, k němuž ho vybídli šéfové CIA.

 

 

Prototyp U-2

 

V létě 1955 se Eisenhower pokusil projekt vzdušné špionáže – aniž jeho přípravu v USA prozradil – legalizovat. Na schůzce nejvyšších představitelů Sovětského svazu, Spojených států, Velké Británie a Francie v Ženevě, kde se jednalo o zmírnění napětí ve světě, navrhl originální způsob kontroly vojenského potenciálu. Pod názvem Open Sky (Otevřené nebe) měly mít velmoci možnost vzájemně vysílat výzvědná letadla nad svá území. Západní stroje by tedy kontrolovaly členy Varšavské smlouvy a sovětská či jiná východoevropská letadla státy NATO včetně USA. Sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov tuhle nabídku ostře odmítl: „Vždyť by to byla špionáž!“

Po zalétání převzala první dva stroje U-2 CIA a hned jich objednala dalších patnáct, později ještě přes třicet. Oficiálně dostaly bílý znak agentury NACA a později NASA (National Aeronautics and Space Administration – Národní úřad pro letectví a vesmír) na směrovém kormidle. Nesly vysoce citlivé kamery, jejichž snímky zachycovaly pás země 200 krát 3500 m.

Odborníci také usilovně pracovali na projektu Gopher (Šedivá krysa) – vysílání balonů s kamerami ze západní Evropy a z Turecka ve velkých výškách nad Sovětský svaz a Čínu. Tento záměr schválil 27. prosince 1955 Eisenhower pod označením Grandson (Vnuk). Později ho přejmenovali na Grayback (Šedokabátník – označení jižanského vojáka v americké občanské válce) a nakonec na Genetrix. První špionážní balon vypustilo vojenské letectvo už 22. ledna 1956. Ovšem tyhle velké koule naplněné plynem se stávaly snadnou kořistí sovětských stíhačů a mnohé z nich nedoletěly anebo se zřítily v horách. Moskva ve Washingtonu ostře protestovala. Z těchto 516 vzdušných špionů, kteří odstartovali, jich s kořistí zachytila americká letadla do zvláštních sítí nad západním Pacifikem pouze 44. Akce zkrachovala.

Ostatně vojáci od ní velký užitek ani nečekali. Vždyť balóny nemohli nasměrovat k cílům, které by je zajímaly. A nemohli dát do jejich zásobníků příliš mnoho filmů, protože těžký náklad neunesly. Byl to spíš zoufalý pokus o získání jakýchkoliv informací.

Analytici CIA se obávali, že sovětská armáda instaluje rakety na severu země. Odtud by mohly přes pól překvapivě zasáhnout Severní Ameriku. Proto v rámci projektu Homerun Američané vysílali od března do května 1956 takřka denně stroj RB-47E nad Severní moře, aby fotografoval severní oblasti SSSR a současně registroval rádiové signály od pozemních zařízení, které tímto způsobem identifikoval. 

 

První překvapivé úlovy z U-2

Časně zrána 4. července 1956, v den amerického státního svátku, zachytily radary sovětské protivzdušné obrany při západní hranici neznámé letadlo. Jeho posádka na žádné rádiové výzvy nereagovala. Stroj mířil pomalu přímo na Leningrad a potom na Moskvu. Ta drzost!

Odstartovaly první dvě stíhačky typu MiG-17. Střílely vzhůru, ale marně. Nepřítel letěl příliš vysoko. Stoupaly za ním. Avšak jakmile překročily výšku 15 000 metrů,přestaly být ovladatelné a zřítily se k zemi.

 

 

U-2 a jeho kamery

 

U-2 pilotovaný Carminem Vitoem startoval ze západoněmeckého Wiesbadenu. Letec se příliš bezpečně necítil. Velitelé mu řekli, že je to riskantní výprava – může ji odmítnout. Jako první Američan měl zamířit do hlubin Sovětského svazu, vyfotografovat některá vojenská zařízení včetně protivzdušné obrany Moskvy. Pravda, předcházející tři lety nad komunistickými zeměmi východní a střední Evropy proběhly bez obtíží. Podle zpravodajských důstojníků letectva se do velké výšky žádný sovětský stíhač nedostane a sovětské kanony a rakety k němu nedostřelí... Jenže stoprocentně mu to nezaručí nikdo! Když v dubnu připluli nejvyšší sovětští představitelé na oficiální návštěvu Velké Británie, Admiralita vyslala na tajnou inspekci jejich křižníku Ordžonikidze zkušeného potápěče Lionela Crabbeho. Zpravodajští důstojníci námořnictva byli přesvědčeni, že potápěči nic nehrozí – a přece už ho nikdy nespatřili.

Vito měl kapsu plnou pomerančových bonbonů, mezi nimi kapsle s jedem cyankáli. Co kdyby ho přece jenom sundali. Nenechá se umučit v ruském zajetí!

Po chvilce zkoušela sestřelit neznámé letadlo druhá dvojice MiGů. Opět riskovala zbytečně – oba stroje se řítily dolů, piloti se pokoušeli zachránit na padácích. Také pátý odvážlivec skončil v troskách.

„Narušitel letí na hladině asi 21 000 metrů!“ hlásily obsluhy sovětských radarů.

Mizerové! Začali létat přes naše území, aby nás fotografovali a sledovali. Starce v Kremlu a generály, kteří zahnali Hitlera, tahle drzost šokovala.

Večer Vito šťastně přistál v Norsku. Ale bolelo ho tolik v krku, že se bál, aby neumřel.

Vzápětí odletěl i se svým úlovkem do Washingtonu. Vysocí důstojníci CIA byli nadšeni. Letec přivezl vynikající fotografie, které obnažily část sovětské obrany. Do té doby znali rozmístění Rudé armády jenom ze snímků, které za druhé světové války pořídily výzvědné letouny německé luftwaffe. Pro tyhle záběry začali používat kódové označení Talent.

Zpravodajci považují za nezbytné nazývat všechny důležité věci krycími názvy. Když o nich mluví, nemůže nikdo cizí vědět, o co se jedná. Totéž platí, kdyby zahraniční vyzvědač našel nějakou korespondenci – nejdřív by musel vyluštit, co se pod různými tajuplnými pojmy skrývá.

V centrále CIA vznikla na začátku roku 1953 fotografická zpravodajská divize, která se zabývala analýzou snímků získaných špionážními letadly. Vedl ji vynikající fotografický analytik Arthur C. Lundahl, který začínal po válce čtením leteckých snímků japonských tichomořských základen u námořní interpretační služby. Na počátku sídlil v budově Steuart na New York Avenue ve Washingtonu se svými třinácti lidmi, o tři roky později jich měl už 150.

„Zpočátku nepoužívali interpreti k analýze fotografií nic víc než zvětšovací a měřicí přístroje,“ upozornil Ronald Kessler v knize o CIA. „Pozvolna si vybudovali archiv, takže mohli porovnávat jeden záběr s podobným, pořízeným před jedním či dvěma roky, a určit změny.“

„Pozorujete určité místo a potom to ze včerejška či loňska,“ vysvětloval Lundahl. „Je to jako dívat se na film. Záběry jsou dál od sebe, ale porovnáním změn na zemi můžete usoudit mnohem víc, než když pořád hledíte na jeden záběr.“

Fotoanalytici nakonec přiměli piloty U-2, aby důležitá místa snímali ze dvou různých úhlů, to znamená, aby se nad ně vraceli. Díky tomu mohli nakonec v Národním fotointerpretačním středisku (National Photographic Interpretation Center – NPIC), které patřilo k CIA, vytvářet stereoskopické záběry, na kterých byl zřetelný rovněž výškový profil snímkovaných objektů.

Když Lundahl se svým týmem dokončil průzkum záběrů z prvních pěti výprav U-2 nad sovětské území, politici a vojáci si oddechli. Propast v bombardérech neexistuje – na devíti velkých letištích stálo jenom pár strojů typu Bison. Američané mají strategických nosičů jaderných zbraní mnohonásobně víc.

Chruščov proti těmto přeletům neustále protestoval. A v kruhu nejbližších vyslovil obavy: „Jestliže si Američané uvědomí, že my nejsme schopni se bránit vzdušnému útoku, to je pošťouchne k tomu, aby začali válku dřív.“ Současně nařídil konstruktérům, aby vyvinuli taková letadla, jimiž by se mohli s těmito vzdušnými špiony měřit, a takové rakety, jimiž by je mohli sestřelit.

K letům nad území států sovětského bloku startovaly U-2 ze základen v norském Bodo, tureckém Incirliku, pákistánském Péšávaru, anglickém Lakenheathu a v západoněmeckém Wiesbadenu, později i z Tchaj-wanu. Pokud se někde objevily na veřejných letištích, jako třeba při nouzovém přistání v Japonsku, oficiální vysvětlení znělo: Dělají meteorologický průzkum. Patří přece výzkumné agentuře NACA!

Avšak někteří zkušení novináři se nenechali oklamat. Hanson Baldwin z New York Times, specializovaný na armádu, viděl jedno U-2 na letišti v Německu a okamžitě pochopil, k čemu slouží. Když v létě 1958 informoval CIA, že chystá odhalit tajemství těchto letadel, ředitel Dulles požádal vydavatele listu Arthura Hayse Sulzbergera, aby tomu z vlasteneckých důvodů zabránil. Sulzberger jeho prosbě vyhověl. Také redaktoři z Washington Post a Cleveland Plain Dealer znali pravdu o U-2 a mlčeli.

Snímky, které tyto stroje pořídily, kolovaly mezi centrálou CIA, Bílým domem, Pentagonem, Kongresem a dalšími vládními úřady. Vedení výzvědné služby mělo stále větší obavy, že se při této manipulaci některé ztratí a dostanou na veřejnost, případně k sovětským vyzvědačům.

Špionážní výpravy vedené pod krycím označením Talent Američanům umožnily, aby zčásti sledovali testy atomových zbraní, rozmisťování útvarů strategických vojsk, přípravy ke zkouškám raket, výrobu ve zbrojních továrnách, později situaci v ostatních odvětvích národního hospodářství. Na základě těchto informací mohl Washington usměrňovat vývoj vlastních zbrojních systémů a jejich instalování po světě. „Výzvědné strategické přelety v dobách míru se staly součástí americké politiky,“ napsal major Robert A. Guerrioro z Národního úřadu pro průzkum (National Reconnaissance Office – NRO).

Hledání raketových základen

Na jaře 1957 si všiml pilot U-2, který letěl nad Turkménií, že v okolí železniční stanice Ťuratam na řece Amudarji v Kazachstánu se začíná cosi rozsáhlého stavět. Pozměnil proto plánovanou trasu a kamera jeho letadla zachytila budování raketové základny.

Od té doby tam Američané své špionážní stroje plánovitě vysílali. Postupem času vyšlo najevo, že tam kromě střelnice pro zkoušky nových raket vzniká i komplex pro vypouštění umělých družic. Start sovětského Sputniku, první umělé družice, 4. října 1957 Amerikou otřásl. Kreml tím dokumentoval, že má k dispozici mezikontinentální raketu – je tedy schopen v její hlavici vypustit i atomovou bombu. Naproti tomu srovnatelný americký nosič Atlas při zkouškách už několikrát havaroval.

Ředitel CIA Allen Dulles a velitel raketových programů vojenského letectva generál Bernard A. Schriever se rozhodli, že posílí Lundahlův tým o specialisty na rakety. Za jednoho z externích konzultantů vybrali dr. Alberta D. „Buda“ Wheelona, osmadvacetiletého fyzika, který se v laboratoři firmy Ramo-Wooldridge Corp. v jižní Kalifornii zabýval řízením raket a byl také členem výboru profesora Johna von Neumanna pro nové špionážní technologie.

Zajímavé snímky přivezl U-2, který prolétal 5. dubna 1960 nad Kazachstánem. Na Ťuratamu právě stavěli dvě nové startovací rampy. „Toto zjištění naznačuje, že pospíchají s druhou generací raket,“ domnívali se analytici CIA.

Když po startu Jurije Gagarina 12. dubna 1961 oznámila agentura TASS, že kosmodrom se nazývá Bajkonur, američtí specialisté se rozesmáli: „Ti holoubkové nás chtějí podvést! Myslí si, že na ten Bajkonur naletíme. Vždyť hornické městečko tohoto jména leží200 kmna sever od montážních hal a startovacích ramp Ťuratamu.“

Zato nemohli piloti U-2 vystopovat žádné baterie bojových raket. Na záběrech, které pořídilo letadlo 5. února 1960 při přeletu nad železniční tratí v údolí Volhy k Moskvě i na západ a jih od metropole, na trase dlouhé7 200 km, se nenašla ani jediná. I ředitel CIA Allen Dulles ve své tajné zprávě, zveřejněné se zpožděním v roce 1994, to tehdy připustil: „Ve skutečnosti U-2 nikdy nevyfotografovalo mezikontinentální rakety.“ To dokázaly až družice.

Letadla měla sledovat pokusné starty sovětských raket. Zdálo se, že to bude snadné – vysílačky na těchto základnách umlkaly osm hodin před vypuštěním. Stroje by měly dost času na start a přiblížení k místu odpálení. Avšak 31. ledna 1958 prozradily tento záměr New York Times. Sověti pak zkrátili dobu rádiového ticha z osmi hodin na polovinu. A to už nestačilo na přípravu U-2 ani speciálně vybaveného Boeingu.

V rámci projektu Talent pátrala CIA rovněž po uranových dolech, továrnách vyrábějících atomové zbraně a zkušebních střelnicích. Z výšky jsou nejviditelnější šachty, které ukazují na existenci dolů. Množství vytěženého uranu se odhaduje podle velikosti hald hlušiny, protože obsah tohoto prvku obvykle známe. Rovněž tak továrny na zpracování rudy a na výrobu plutonia mají charakteristické rysy, takže je zkušený analytik na obrázcích okamžitě pozná. Laboratoře a výrobní podniky se dají rovněž poměrně snadno poznat, protože vyžadují příkon obrovského množství elektřiny.

Nejvyšší američtí velitelé se snažili pomocí U-2 vytvořit co nejúplnější obraz o cílech svých zbraní na sovětském území pro případ atomové války. Třebaže Eisenhowera přesvědčovali, že tyto lety jsou nezbytné, prezident je povoloval se stále menší ochotou.

Zdálo se, že Carterova prognóza se začíná naplňovat. Letecké technické zpravodajské středisko (Air Technical Inteligence Center) upozornilo 14. března 1960 Bissella, že Sověti dokončili vývoj protiletadlových raket označovaných v americkém kódu jako SA-2, které by mohly U-2 ohrozit. Rovněž samotná CIA opakovala o několik týdnů později toto varování. Bissell však těmto odhadům příliš nevěřil.

Třebaže se na květen chystalo jednání na nejvyšší úrovni v Paříži, Eisenhower vyhověl naléhání Dullese a povolil čtyři expedice U-2.

Výprava Boba Ericsona 9. dubna proběhla klidně. Jeho U-2 vyfotografovalo atomovou střelnici v Semipalatinsku, raketovou základnu v Ťuratamu a nejmodernější radarový protiletadlový komplex v Saryšaganu. Pilot netušil, že vyvázl jenom kvůli chaosu sovětské protivzdušné obrany. Když byl nad Semipalatinskem, nemohli piloti dvou stíhaček Su-9 odstartovat, protože čekali na povolení použít blízké letiště k přistání. Ve chvíli, kdy přelétával nad Saryšaganem, se zjistilo, že bojové rakety jsou100 kmdaleko, protože se žádné střelby neplánovaly. Nad Ťuratamem ho zase zachránil nedostatek raket vzduch-vzduch u nejbližšího leteckého pluku.

Když se o těchto zmatcích dověděl Chruščov, vzplanul a velitelům protivzdušné obrany strašně vynadal. Generálové pochopili, že kdyby se takové selhání opakovalo, přišli by o své funkce.

Třebaže Moskva poslala Washingtonu protestní nótu proti tomuto přeletu, Eisenhower proti další výpravě nic nenamítal. Nicméně 1. květen určil za poslední termín – s ohledem na pařížskou schůzku.

 

Třetí raketa ho trefila

O tomto zákulisí pilot Francis Gary Powers nevěděl. U-2 už řídil při nebezpečných misích nejednou – nad Čínou, šestkrát podél sovětských hranic a jednou přes celé jeho zemí, což si měl teď zopakovat.

Startoval ráno 1. května z Pákistánu. Doletět měl do Norska. S trochou lehkomyslnosti to považoval za rutinu. I když jeho cílem byly nejcitlivější body sovětské obrany. Radary protivzdušné obrany ho zachytily už nad Afghánistánem. To bedlivě registrovaly americké odposlouchávací stanice v Turecku.

Když se dostal nad Sovětský svaz, spatřil pod sebou postupně několik stíhaček, které k němu nemohly. Opět vyfotografoval základnu Ťuratam. Potom měl zachytit atomové laboratoře a továrny v Čeljabinsku u Sverdlovska (dnes Jekatěrinburg). Za nejdůležitější bod jeho programu považovala CIA oblast okolo Plesecka poblíž Leningradu. Radioelektronický průzkum tam začátkem roku zjistil zvýšený ruch, který naznačoval stavbu třetí raketové střelnice. Cestou pilot zaznamenával i další podezřelé objekty.

Avšak poblíž Sverdlovska ho zasáhla protiletadlová raketa. Tuhle střelbu vůbec nezaregistroval. Nezpozoroval, že první raketa zničila sovětskou stíhačku, která ho pronásledovala, a druhá střela zmizela bůhvíkam. Strefila ho teprve třetí. Powers se zachránil na padáku.

Jeho sestřelení opět monitorovaly radarové stanice v Turecku. Okamžitě to hlásily do centrály odposlouchávací Národní bezpečností agentury (National Security Agency – NSA), odkud šla zpráva do Bílého domu. Samozřejmě podrobnosti zjistit nemohly.

 

 

N. S. Chruščov si prohlíží posbírané trosky sestřeleného U-2.

 

Washington se pokoušel ze situace vylhat, když tvrdil: „Při běžném meteorologickém letu se nad Tureckem ztratilo letadlo.“

Sověti však získali trosky stroje i jeho pilota. O tom Američané zpočátku nevěděli.

Čtyřiadvacátá výprava U-2 nad SSSR se změnila v obrovskou aféru. Chruščov z ní chtěl vytěžit co možná nejvíc, a proto informace uvolňoval pozvolna. Pokusil se zdiskreditovat Eisenhowera. A potom i ponížit: „Omluvte se!“ Prezident odmítl. Chystaná schůzka na nejvyšší úrovni padla. Powerse poslal moskevský soud do vězení na deset let, ale brzy ho Sověti vyměnili s Američany za špiona Rudolfa Abela alias Fishera.

U-2 se nad SSSR nevrátilo. Tato letadla ofotografovala celkem 15 % sovětského území –3 430 000 kmčtverečních. Od nynějška sledovala oblasti jiných států.

Eisenhower rozhodl, že výzvědné lety musí pokračovat, byť jiným způsobem a jinými stroji. Už 1. července 1960 odstartovalo z britské základny letadlo RB-47 nad Barentsovo moře, aby tam zachycovalo rádiové signály sovětských vysílačů a dalších zařízení. Sovětská stíhačka ho sestřelila. Americký prezident tvrdil, že se stroj nepřiblížil k sovětským teritoriálním vodám, kdežto nejvyšší muž Kremlu proklamoval opak. Dva letce, kteří se zachránili, vyměnila Moskva s Washingtonem opět za své vyzvědače.

 

Takřka neviditelný pták

Musíte snížit zranitelnost U-2! Takový úkol dala centrála CIA v srpnu 1957 Vědeckému inženýrskému ústavu (Scientific Engineering Institute – SEI) v Bostonu, který jí patřil. Specialisté ze SEI přišli brzy k závěru, že špionážní letadlo může bez velkého rizika, že by ho zachytily radary, přelétávat cizí území, když vyvine nadzvukovou rychlost. Vedení špionážní služby nakonec sdělilo firmám Convair, která byla součástí koncernu General Electric, a Lockheed, že požaduje stroj o nadzvukové rychlosti a v extrémní výšce.

Po posouzení různých návrhů se nakonec dostaly do finiše dva projekty: Kingfish dlouhý24 mod Convairu a A-12 o délce přes30 mod Lockheeda. Zatímco představitelé CIA prosazovali Kingfish, letečtí generálové byli pro A-12. Závěrečné rozhodování vycházelo nikoliv z kvality návrhů, nýbrž z hlediska toho, kdo letadlo rychleji vyrobí – a tím byl Lockheed, protože jeho zaměstnanci byli prověřeni k přísně tajné práci, zatímco u Convairu by na tuto proceduru museli dlouhé měsíce čekat.

Sedmačtyřicetiletý „Kelly“ Johnson se tedy pustil do stavby prototypu. Zadání znělo: špionážní letoun pro lety ve výškách okolo24 kmtrojnásobnou rychlostí zvuku. Opět to byl výkřik nejnovější techniky – musel mít povrch z titanu, aby odolal vysokým teplotám, které při takové rychlosti vznikaly. Ke zkušebnímu letu odstartoval 24. dubna 1962, za necelé dva roky. Asi 12 kusů sloužilo u CIA, poslední byl vyřazen v roce 1968.

 

 

Strategický průzkumný letoun SR-71

 

Z A-12 vycházel obdobný stroj pro USAF, ten dostal označení SR-71 (Strategic Reconnaissance – strategický průzkum) Blackbird (Kos). Byl to dvoumístný pták o rozpětí křídel17 ma délce trupu33 m. Dosahoval maximální rychlosti3 500 km za hodinu, dolet měl4 800 kma létal ve výšce24 km. Aby ho nezachytily radary protivníka, měl určité prvky snižující odrazivost radarových paprsků – můžeme ho tedy považovat za představitele nulté generace neviditelných letadel známých jako stealth. Letadlo mohlo nést vybavení buď pro snímkování zemského povrchu, nebo pro zachycování rádiových a radarových signálů.

Nad Sovětským svazem nikdy nelétal, byl používán k získávání informací během různých místních konfliktů, například nadKoreou, Vietnamem či Laosem. Jeho kapacita byla obrovská. Během jediné hodiny za letu ve výšce26 kmtrojnásobnou rychlostí zvuku mohl ofotografovat přes 260 000 čtverečních km plochy, uvedl Jeffrey Richelson v roce 1998 v měsíčníku Scientific American.

Po aféře se sestřelením Powerse převedla CIA svou flotilu U-2 k vojenskému letectvu. Nicméně „Skunčí dílny“ ve zdokonalování tohoto stroje pokračovaly. Koncem srpna 1967 dosáhl prototyp U-2R výšky přes27 km. U-2 byl v podstatě novou konstrukcí a rozměrově větší o poznání větší než předchozí verze U-2. Opět sloužil ke strategické špionáži na horkých místech zeměkoule, stejně jako k taktickému průzkumu v Perském zálivu na počátku devadesátých let a v poslední době také nad Bosnou.

Lockheed tato letadla dodnes zdokonaluje, vybavuje novými motory, elektronikou a palubními aparaturami. Nyní mají dostup okolo31 kma létají na vzdálenost7 400 km, navíc je zčásti chrání přístroje znemožňující protivníkovi rušit činnost palubní elektroniky. Patří k taktickému a strategickému průzkumu.

Také využívání získaných snímků a dalších údajů se výrazně urychlilo. Zatímco dřív je zpracovávali specialisté až po přistání, dnes je letadla průběžně vysílají v digitálním kódu pozemním střediskům. Odtud putují do velitelských štábů, kde se elektronicky zaznamenávají na mapách.

V polovině devadesátých let uvedlo vojenské letectvo několik letadel SR-71 opět do provozu. Spolu s U-2 sledovaly Bosnu, kde propukla občanská válka.

Mnoho strojů U-2 aSR-71 předal Pentagon kosmické agentuře. NASA je používá ke geofyzikálním a astronomickým výzkumům, dokonce i na zakázku dalších vědeckýchinstitucí, jako například ke sledování znečištění ovzduší a oceánů, ke studiu sopečných výbuchů a zemětřesení.

Riziko pro americké špionážní piloty se zvyšovalo – sovětští stíhači a vojáci z obsluhy protiletadlových raket se učili rychle. Přesto USA v těchto letech pokračovaly. V letech 1950–1970 bylo nad komunistickými státy sestřeleno nejméně 252 amerických letců. Z toho 25 Američanů Sověti po přistání zavraždili. Dalších 90 se zachránilo a většinou se po čase vrátilo domů. Bohužel 138 mužů zůstalo nezvěstných – zahynuli během útoku či seskoku padákem. Někteří skončili v koncentrácích na Sibiři a po propuštění museli žít na ruském venkově, ale v přísné izolaci, aby se o nich nedovědělo americké velvyslanectví.

Vznik crateologie

Fotografičtí analytici se na základě vnějších poznatků naučili určovat spoustu podrobností. Přitom se učili nejprve na snímcích vlastního území, kdy mohli porovnávat pozorované útvary se skutečností.

Například při pohledu na americký stát Virginie viděli prasečí chlívky a dobytek na pastvě – neklamné znamení, že lidé jedí maso. Mohli nakreslit půdorys domu –kuchyňje pod střešním ventilátorem pachů, nad koupelnou je větrák, obývák má komín, všechno ostatní jsou ložnice anebo pracovny. Na základě růstu hrobů na hřbitovech mohli odvodit, kolik lidí umřelo za uplynulý rok, a tudíž i množství obyvatelstva dané oblasti – pokud tudy neprošla nějaká smrtící epidemie. Železniční koleje vedly k důležitým továrnám.

Když si vytvořili tuhle abecedu, dostali na pomoc záběry v rozličných oblastech spektra a počítače. Tím se jejich vidění zmnohonásobilo. Obrázky mohli zaostřovat, mazat nepotřebné pozadí, stíny či odlesky Slunce, získávat plastické barevné pohledy z několika snímků pořízených v různých spektrálních pásmech. Záběry v infračerveném záření, citlivé na teplo, jim umožňovali určit místa, ze kterých před několika hodinami odlétla letadla nebo kde dřív stály tanky.

Samozřejmě protivník se snažil citlivé objekty různým způsobem maskovat. Některé podklady dodal Američanům jejich vyzvědač, plukovník Hlavní výzvědné správy sovětského generálního štábu (Glavnoje razvědyvatělnoje upravlenije – GRU) Oleg Vladimirovič Peňkovskij, kterého v Moskvě odhalili a popravili. CIA tedy přesně věděla, jak jednotlivé typy raket vypadají a jaké mají vlastnosti, znala způsoby jejich kamufláže včetně beden pro jejich přepravu.

 

 

 

 

 

Zobrazit fotogalerii

 

 

„Vznikla věda nazvaná crateologie,“ poznamenal Lundahl, tedy odhalování různě zamaskovaného vojenského materiálu. Právě při pátrání po sovětských raketách na Kubě na podzim 1962 tento termín zřejmě vznikl. „Kubánci spávali v jednom druhu stanů, sovětské jednotky v jiném,“ uvedl Jack R. Smith z centrály CIA. „Sověti používali standardní způsob rozvinutí. Kabelové linky vedly určitým způsobem. Na určitém místě musel být sklad pohonných hmot. Jakmile jsme to uviděli, věděli jsme, o co se jedná.“

Na základě záběrů z U-2 dokázal Američané přesně určit množství a typy sovětských raket i bombardovacích letadel, počty vojáků a další podrobnosti. Prezident Kennedy pak mohl vyzvat Chruščova, aby tyto síly stáhl, a svému zástupci v OSN nařídil, aby snímky ukázal členům Rady bezpečnosti.

„Myslím si, že jsme několikrát odvrátili jadernou válku,“ pochválil se Lundahl. „Zvláště na Kubě, když jsme předvedli nadřízeným fakta. Také jsme poskytli podklady pro jednání o omezení strategických zbraní.“

Je přirozené, že protivník se snažil citlivé objekty před kamerami výzvědných letadel a družic zakrývat. Na hlavním sovětském kosmodromu Ťuratam-Bajkonur kvůli tomu dokonce vyhlašovali poplach. Když se k němu blížilo letadlo U-2, nazýval se Škorpion-2. Očekávaný přelet špionážní družice ohlašovali jako Škorpion-3. Pro úplnost: Škorpion-1 znamenalo, že v sibiřském rychlíku Moskva–Taškent, odkud bylo ledacos vidět, jede cizinec.

 

Zdroj: iDnes

[Lynx_cz]

Tank zasažen – co se děje po zásahu tanku, část 8.

 

Polský autor Jarosław Wolski po několika měsících připravil další díl o schopnosti tanků přežít na moderním bojišti. V dnešním díle se podíváme na souboj syrských tanků T-55, T-64 a T-72 s povstaleckými skupinami. Pro syrský konflikt je typické široké používání relativně moderních ruských a západních proti-tankových řízených střel (PTŘS).

Foto: Syrský T-72 poškozený během bojů. / vk.com

 

Tanky Syrské arabské armády

Syrská arabská armáda (SyAA) Bašára Assada se v předvečer konfliktu opírala o 706 tanků T-72 - 150 ks T-72 Ural, 300 T-72A a 256 v Československu objednaných a do roku 1993 dodaných T-72M1. Jedná se o nejmodernější stroje v SyAA. Část tanků prošla navíc modernizací.

 

Všechny T-72A jsou vybaveny reaktivním pancířem Kontakt-1 (zřejmě z Ukrajiny) a nově označovány jako T-72AV.

 

V letech 2003 a 2006 122 tanků T-72 získalo moderní italský systém řízení palby TURMS-T, který využívá i český tank T-72M4 CZ. Modernizací prošly nejstarší T-72 Ural a část T-72A a T-72M1. TURMS-T využívá kvalitní denní/noční a termovizní zaměřovač a pozorovací přístroj pro střelce a velitele.

 

Podle posledních zpráv v provozu zůstává pouze 250 tanků T-72, zbytek byl zničen v bojích. Je příznačné, že většina přeživších je vybavena zmiňovaným italským systémem řízení palby.

 

Sýrie v 60. a 70. letech nakoupila 800 tanků T-62. V průběhu války s Izraelem v roce 1982 Sýrie ztratila 200 T-62. Před začátkem konfliktu SyAA mohla nasadit ještě okolo 450 až 480 T-62. Podle dostupných zdrojů T-62 neprošly žádnou významnější modernizací.

 

Posledním jmenovaným je letitý T-55. Sýrie získala za několik dekád asi 1200 tanků T-55. Do roku 2014, k vyrovnání ztrát hlavní bojové techniky (T-72), bylo zprovozněno něco kolem 700 T-55.

 

Kromě standardní T-55A se SyAA spoléhá na tři modernizované verze. Část vylepšených T-55 s laserovým dálkoměrem a vylepšeným systémem řízení palby dodala do Sýrie Severní Korea. Druhý T-55AM je vybaven systémem řízení palby Volna, ale pancéřování zůstává na stejné úrovni.

 

Největší bojovou hodnotu představuje 200 tanků T-55MV modernizovaných v roce 1997 na Ukrajině. T-55MV je vybaven reaktivním pancéřováním Kontakt-1, vylepšeným systémem řízení palby a také možností používat kanónové řízené střely 9M117M Bastion. Část vozidel dostala i jednoduché termokamery.

 

 

Foto: Poškozený T-72AV. RPG-7 penetroval spodní pancíř korby a zabil řidiče. Tank zůstal sice nepojízdný, ale funkční. / vk.com

 

Protivník - PTŘS

Syrské tanky čelí hlavně ruským reaktivním granátometům RPG-7 a především smrtelně nebezpečným RPG-29. Hlavní hrozbu však představují PTŘS východní a západní výroby.

 

Hlavním “problémem” PTŘS jsou nejasné (různé zdroje se rozcházejí) nebo nadhodnocené údaje o schopnosti probít ekvivalent homogenního válcovaného pancíře RHAe (Rolled Homogenous Armour eqvivalent).

 

Relativně nedávno vyšlo najevo, že původní americká PTŘS BGM-71A TOW probíjí pouze 450 mm "oceli", nikoliv původně uváděných 600 mm. Také ruská 9M133 Kornet (1994) probíjí “pouze” 1000 mm RHAe, místo dříve uváděných 1300 až 1500 mm RHAe.

 

Východní rodinu PTŘS v Sýrii zastupují typy Maljutka, Fagot, Konkurs, Metis a zřídka používaný Kornet.

 

Zastaralá 9M14 Maljutka pronikne 400 mm RHAe, novější 9M111 Fagot (1971) 460 mm RHAe a 9M111M Fagot (80. léta) 600 mm oceli. 9M113 Konkurs ze 70. let pronikne 600 mm RHAe (v závislosti na verzi) a 9M115 Metis (1979) 450 až 500 mm RHAe.

 

Ač se jedná dnes již o zastaralé zbraně, představují smrtelnou hrozbu pro tanky T-55 a T-62. Hlavice také dokáží pronikat čelním pancířem tanků T-72A a T-72M1. Avšak tanky vybavené reaktivním pancířem Kontakt-1, pokud střela dopadne přímo na reaktivní pancíř, jsou proti těmto střelám imunní.

 

 

 

Video: POZOR! VIDEO OBSAHUJE DRASTICKÉ ZÁBĚRY! Povstalec pomocí RPG-29 zasáhl munici uvnitř tanku T-72 (bez reaktivního pancíře). Tank začal následně explozivně hořet. / YouTube

 

 

Mnohem nebezpečnější protivník jsou PTŘS Kornet a Metis-M (vylepšená Metis, 900 až 950 RHAe), které dokáží probít čelní pancíř iráckých tanků M1 Abrams.

 

Ze západních systémů je nejrozšířenější francouzský typ Milan. Sýrie ještě před rokem 1982 nakoupila na 1000 střel Milan. Verze PTŘS Milan z roku 1974 probíjí 550 mm RHAe (původně deklarovaných 650 mm). Verze Milan 2 z roku 1984 probíjí 660 mm RHAe.

 

Verzi Milan 2 poslalo v minulém roce Kurdům Německo. PTŘS Milan 2 měly pomoci Kurdům potlačit útoky sebevražedných útočníků Islámského státu ve vozidlech. Několik kompletů Milan 2 však padlo do rukou islamistům, kteří zbraně nasadili v bojích se syrským obrněnými vozidly.

 

Nejrozšířenějším západními PTŘS v Sýrii jsou americké typy TOW a TOW-2, které povstalcům neoficálně dodává Saudská Arábie. Řada zemí Perského zálivu vyřazuje starší komplety BGM-71C TOW a BGM-72D TOW-2 - jsou to právě ty, které Saudové posílají povstalcům do Sýrie.

 

První verze BGM-71A TOW z roku 1970 dokázala probít 450 mm RHAe a druhá verze TOW 2 (BGM-71D) 800 až 870 mm RHAe. Nejvýkonnějším západním systémem v Sýrii je typ BGM-71E TOW-2A (1985 - 1987), který dokáže probít až 900 mm RHAe a navíc si dokáže poradit i s reaktivním pancířem.

 

Komplety BGM-71E TOW-2A měl původně v počtu 200 kusů ve výzbroji Libanon a v počtu 15 000 kusů Saudská Arábie. Saudové údajně rebelům posílají i čínské bezlicenční kopie (tedy Čínou ukradené) HJ-8.

 

Drtivá většina výše uvedených PTŘS má poloautomatické navádění typu SACLOS (Semi-Automatic Command to Line of Sight) - operátor po odpalu až do zasažení cíle udržuje záměrný kříž na cíli.

 

 

Foto: Střela z kompletu TOW míjí syrský T-55. / YouTube

 

 

Situace v Sýrii

SyAA utrpěla za roky bojů těžké ztráty. Mnoho zkušených posádek obrněných vozidel bylo zabito nebo je zraněných. Dochází technika i nahradní díly. Povstalecké skupiny však nedokáží trvale kontrolovat životně důležité části země. Mnoho bitev má nyní formu statických bojů v městské zástavbě.

 

Mechanizované jednotky jsou hlavní sílou SyAA a bez použití tanků armáda nepodniká prakticky žádné akce.

 

Podle polského autora, i přes těžké ztráty, SyAA tanky nasazovala poměrně efektivně, i v městské zástavbě. Tanky ukázaly také značnou odolnost proti starším PTŘS, zejména pokud byly vybaveny reaktivním pancířem.

 

Je znám příklad, kdy T-72AV byl zasažen až pěti různými kumulativními hlavicemi a přesto nebyl, přes silné poškození, zničen. Samozřejmě, útok pomocí PTŘS Kornet nebo reaktivních granátometů RPG-29, tedy zbraní určených k překonávání reaktivního pancéřování, bývá pro T-72AV často osudový.

 

Zásadní změnou v neprospěch SyAA bylo masové nasazení TOW, TOW-2, TOW-2A a HJ-8 na bitevním poli. Podle polského autora saudští specialisté na územích kontrolovaných povstalci cvičí obsluhy přenosných kompletů, což ostatně, vzhledem k náročnosti obsluhy, není nijak překvapivé.

 

 

Video: Útok pomocí TOW proti T-62. Tank po zasahu nezačal hořet, je tak velká pravděpodobnost, že tank byl sice poškozen, ale nikoliv zničen. / YouTube

 

 

Použití PTŘŠ však Saudové kontrolují. “Každý" útok musí být natočen a jednotliví vedoucí povstalci jsou odpovědní za přidělené komplety a střely. Má se tak předejít nasazení kompletů v Iráku nebo proti izraelským cílům.

 

Útoky pomocí střel TOW jsou obvykle vedeny na vzdálenost 1500 m z dobře zamaskovaných pozic. Tým se skládá z jedné nebo dvou skupin zajišťující ozbrojenou ochranu a nosičů kompletů/střel. Tým operátorů (dvě osoby) pak nastupuje do akce až po zajištění prostoru. Často jsou oblečeni v civilních šatech a okamžitě po akci opouští prostor. Rozebrání a úklid místa zajišťují “nosiči”.

 

Povstalci většinou pomocí TOW “loví” na dříve vytipovaných místech průzkumnými týmy odhalená vozidla SyAA. Po zapojení Rusů do války však povstalci používají TOW i k obraně.

 

Počet kompletů TOW v Sýrii není lehké odhadnout. Ale během jedné akce v provinciích Latakia a Hama, mezi obcemi Morek a Salma (50 - 60 km) bylo během jednoho dne zaznamenáno 19 odpalů minimálně z deseti kompletů TOW. Takových frontových linií je v Sýrii hodně. V Sýrii je tak podle odhadů několik set kompletů TOW a přibližně 1000 raket.

 

Typickým rysem syrského konfliktu je natáčení útoků pomocí PTŘS povstalci. Záběry neslouží jen k propagandě, ale také k “registraci” jednotlivých kompletů a střel pro rozvědku Saudské arábie.

 

Otázka je: “Jsou opravdu syrské tanky tak snadnou kořistí, jak se nám snaží videa prezentovat?”

 

Foto: Poškozený T-72AV / vk.com

 

Statistika

Vycvičená obsluha s původními komplety TOW na střelnici má 66% šanci zasáhnout cíl, s TOW-2 80% a s TOW-2A až 96% šanci. V případě ostrého nasazení na bitevním poli hodnoty klesají, především v důsledku stresu, únavy nebo ukvapenosti (nevycvičenosti) obsluhy.

 

Dalším důvodem poklesu účinnosti jsou protiopatření protivníka. Obrněná technika často manévruje, kryje se za překážkami nebo používá kouřovou clonu.

 

Ne každý zásah přitom znamená zničení tanku, a to platí i pro nejmodernější PTŘS. Stává se, že střely zasahují vybavení tanků, jako jsou krabice s nářadím, palivové nádrže nebo skříň motoru a kumulativní paprsek tak neproniká do prostoru posádky.

 

Někdy PTŘS zasahuje tank pod tak “šťastným” úhlem, že se kumulativní paprsek sveze po pancíři a neprochází do prostoru posádky. Přitom papírově by daný PTŘS měl pancíř tanku bez problému probít.

 

Podrobnou statistiku vede Izrael. Při Jom Kippurské válce v roce 1973 proniklo pancířem tanků 60 % PTŘS, v Libanonu (1982) 47 % střel, v Libanonu v roce 2006 44 % střel. U Merkavy Mk4 v roce 2006 tomu bylo 33 % střel.

 

Samozřejmě,  čísla neudávají počty zničených tanků. Obecně dojde ke zničení tanku, pokud vzplane munice nebo palivo. K požárům a explozím jsou nejnáchylnější tanky, které nemají odděleny prostor posádky a munice (např. T-55, T-62 a T-72).

 

Avšak kumulativní paprsek PTŘS, který nezasáhne hořlavé materiály (kapalina hydrauliky, střelivo, zbraně posádky, palivo) nemůže tank zapálit. Navíc kumulativní parsek má v prostoru tanku prostorově omezený účinek - zabijí “pouze” členy posádky, kteří leží v jeho dráze. Podle polského autora je tedy “ohnivé peklo” uvnitř tanku po proražení pancíře PTŘS mýtus.

 

Podle americke studie Behind Armour Effects at Shaped Charge Attacks po průniku pancíře kumulativní střelou polovina až dvě třetiny posádky přežijí. Stejně tak je i tank většinou opravitelný. Samozřejmě, pokud nedojde k požáru.

 

Probití sice vyřadí s největší pravděpodobností tank z boje, ale automaticky neznamená zničení tanku nebo zabití celé posádky.

 

Foto: Poškozený T-72AV / vk.com

 

Analýza záběrů ze Sýrie

Během prvních 15 dnů měsíce října bylo na internetu umístěno 61 použití PTŘS povstalci (51 TOW), 32 proti tankům. Celkově 9 střel (vypálených proti tankům) zasáhlo zemi nebo překážku. Tanky zasáhlo 23 střel, v 10 případech došlo k prorážení pancíře a následné explozi nebo požáru. Z výše uvedených statistik lze předpokládat, že ze 23 zásahů došlo jen ve 14 případech k penetraci pancíře.

 

Opět zdůrazněme, že na síť jsou umísťovány i záběry neúspěšných útoků - videa slouží pro kontrolu používání moderních PTŘS povstalci.

 

Během záři došlo k 22 útokům pomocí PTŘS (13 TOW), a to pouze ve čtyřech případech proti tankům. Jeden tank byl zasažen do motorového prostoru. Žádný ze zasažených tanků nezačal hořet.

 

V srpnu došlo k 37 útokům pomocí PTŘS, v 16 případech proti tankům. Tři střely tanky minuly, třináct střel zasáhlo tank a v pěti případech šel vidět výbuch nebo požár. Pouze v osmi případech (statisticky) došlo k probití pancíře.

 

V červenci došlo k 42 útokům pomocí PTŘS a jen v 9 případech proti tankům. Jedna střela minula a ze zbývajících pokusů došlo pouze u dvou k explozím nebo požáru. K probití pancíře došlo přibližně u pěti tanků.

 

 

Video: TOW vs. T-55. Tank byl pravděpodobně zničen, ale část posádky se zachránila. / YouTube

 

 

Červen přinesl 61 útoků pomocí PTŘS (45 TOW), ve 21 případech proti tankům. Jedna střela minula, 20 střel zasáhlo tank a v 10 případech lze vidět požár nebo exploze. K probití pancíře došlo pravděpodobně u 12 tanků.

 

Během května povstalci provedli 67 útoků pomocí PTŘS (52 TOW), v 16 případech proti tankům. Dvě střely minuly cíl, 14 střel zasáhlo tank a v 7 případech šel vidět výbuch nebo požár. K probití pancíře došlo zřejmě u 9 tanků.

 

Během pěti a půl měsíců bylo tedy zaznamenáno 82 přímých zásahů tanků pomocí PTŘS. Je však možné, že i přes zásadu umísťování videí na internet, skutečných útoků (případně pokusů o útoky) pomocí PTŘS proti tankům mohlo být více.

 

Z 82 zásahů došlo v 34 případech k požárů nebo dokonce k explozím. Celkově však mohlo dojít ke zničení tanků ve více než 40 případech. Ukazuje se, že pro relativně staré T-55, T-62 a T-72 byly útoky pomocí PTŘS smrtelné pouze v polovině případů.

 

Podle Wolskieho, při bojích v Sýrii ze 100 odpálených PTŘS 70 až 86 střel zasáhne cíl a 36 až 44 střel cíl zničí. Reálná účinnost PTŘS v syrské válce se tak ukazuje mezi 36 až 44 %.

 

zdroj: Armádní noviny.cz

[Lynx_cz]

Sovětský traktor opětoval palbu a odjel na základnu. Realita místo vtipu
 


 






Bronětraktor ChTZ-16 | foto: archiv autora



Když zahájilo Německo operaci Barbarossa, nasadilo do útoku asi 3600 tanků a samohybných děl. K tomu je třeba ještě připočítat nevýrazný počet tankové techniky jeho satelitů. Naproti tomu Sověti měli více tanků, než měly v součtu všechny zbývající státy světa, ať už válčily, či neválčily, a ať už stály na jakékoliv straně. Ruští historici operují s číslem přibližně 25 tisíc tanků ke dni 22. června 1941, z toho 12 tisíc (včetně nepojízdných v opravě) měly jednotky západních vojenských okruhů.





Fotogalerie




 




 



Intenzita bojů a chyby velení však způsobily, že již po necelém měsíci začaly sovětské frontové síly trpět akutním nedostatkem tanků. 20. července 1941 proto Státní výbor obrany (Государственный Комитет Обороны) vydal rozhodnutí vyrobit dva tisíce obrněných traktorů (постановление No 219 "Об организации производства 2 тысяч бронетракторов“). Obrněné traktory samozřejmě nemohly nelichotivou situaci na frontě zvrátit, měly být pouze částečným, ale jednoduchým řešením, než se na plné obrátky rozeběhne výroba tanků v továrnách evakuovaných dále na východ.
K realizaci výroby bronětraktorů byly určeny dvě továrny, Charkovský traktorový závod (ChTZ, v originále ХТЗ) a Stalingradský traktorový závod (STZ, v originále СТЗ).

Charkovský bronětraktor
Jako polotovar k výrobě bronětraktoru ChTZ-16 byl použit pásový zemědělský traktor STZ-3. Po odstranění karoserie byla instalována pancéřová nástavba krabicového charakteru z plechů tloušťky 10 až 25 mm. Poskytovala ochranu proti střelám lehkých pěchotních zbraní a střepinám. Hlavní výzbroj tvořil protitankový kanon ráže 45 mm doplněný kulometem ráže 7,62 mm.
Nevýhodou lafetace kanonu byla jeho minimální možnost odměru, někdy je dokonce udáváno, že kanon byl z hlediska stranového pohybu umístěn pevně. Zaměřování zbraně tak bylo v každém případě velmi náročné i pro řidiče. Dvoučlennou osádku tvořil řidič a velitel obsluhující kanon.
Kvůli problémům se zásobováním stalingradské továrny se traktor začal vyrábět zatím pouze v Charkově, a to začátkem září. Pancíře dodával Novokramatorský strojírenský závod. První objednávka zněla na 750 strojů, ale do doby, než došlo k evakuaci kramatorského a charkovského závodu, se podařilo zhotovit pouze asi 60 bronětraktorů. Charkov padl (poprvé) 20. října 1941.




Bronětraktor ChTZ-16

Improvizovaný samohybný kanon na podvozku traktoru STZ-3


Bronětraktor ChTZ-16

 
 

•  
• posádka: 2 muži
• hmotnost: 7 tun
• pancíř: 10 - 25 mm
• výzbroj: 1x 45 mm, 1x 7,62 mm
• výkon motoru: 52 k
• max. rychlost (silnice): 20 km/h
• max. rychlost (terén): 5 km/h
• max. dojezd: 120 km
• vyrobeno kusů: cca 90

Pravděpodobně některé přípravky a část rozpracované výroby se podařilo přesunout do STZ. Ve Stalingradu vzniklo dalších asi 30 kusů ChTZ-16. Poté zde byla výroba neperspektivního obrněnce ukončena, neboť továrna měla své kapacity plně vytížené přípravou a zahájením výroby středních tanků T-34. Ty byly o poznání vhodnějším výrobním programem, protože v případě správného použití pod správným velením své kvality na frontě již prokázaly.
O bojovém nasazení ChTZ-16 bližší zprávy chybí. Jsou známy fotografie v bojích zničených strojů, ale to je asi tak vše, nad čím nevisí otazník. Většina strojů byla zničena na přístupech a v ulicích Charkova.
Takové byly výsledky původně ambiciózního plánu na výrobu 2 tisíc obrněných traktorů. Bronětraktory a jiné nouzové obrněné prostředky však vznikaly i nezávisle na tomto plánu, ať už v továrnách obležených měst (Oděsa, Leningrad), či jednotlivé kusy přímo v polních podmínkách u některých bojových jednotek.
Někdy bývá mezi bronětraktory řazen i samohybný protitankový kanon ZiS-30. Ten je však postaven lehce pancéřovaném dělostřeleckém tahači T-20 Komsomolec, takže je otázkou, zda je taková klasifikace korektní.

Děsivé tanky z Oděsy
Dne 5. srpna započaly houževnaté boje o černomořský přístav Oděsu. Od toho dne ji Sověti bránili dlouhých 73 dnů a na základě toho ji byl později po válce udělen titul město-hrdina.
Stav obležení byl vyhlášen 8. srpna a od 13. srpna byla Oděsa po zemi zcela odříznuta od zbytku země. Jediná relativně volná zásobovací cesta byla po moři ze Sevastopolu. Obráncům obléhaného města zoufale chyběly tanky.
Za této situace bylo rozhodnuto vyrábět improvizované tanky v místním závodě na výrobu těžkých jeřábů (pravděpodobně spolupracovaly i další továrny). Továrna byla sice již v červenci částečně evakuována na východ, byl zde však ponechán dostatek technologického vybavení lehčího charakteru pro zajištění oprav poškozené vojenské techniky.
Jako základ místního typu improvizovaného tanku posloužily pásové tahače, jinými slovy nákladní traktory STZ-5. Asi by bylo lepší používat plurál „místních typů“, protože těch vozidel vzniklo asi šest desítek a často nebyly úplně stejné, což je při kusové výrobě ve frontové oblasti celkem logické. Všechna tato vozidla se značila jako „tank NI-1“, v originále Танк НИ-1, což znamenalo На испуг, česky „na leknutí“, „na postrašení“.
Traktor opět dostal krabicovou pancéřovou nástavbu. Od charkovských bronětraktorů se markantně odlišoval. NI-1 měl stanoviště řidiče vepředu (to bylo dáno právě použitím STZ-5), velkým plusem pak bylo použití otočné věže z vyřazených tanků. Na druhou stranu měl slabší výzbroj, která byla standardně tvořena dvěma kulomety ráže 7,62 mm, jeden byl ve věži a jeden v čele korby.
A jaké věže se používaly? Na fotografiích nejčastěji vidíme kulometné věže z tanků T-26 model 1931/32. Na dobových filmových záběrech se pak mihl jeden NI-1 s věží z plovoucího tanku T-37A nebo T-38. A ve fotogalerii je také jeden tank s improvizovanou nově vyrobenou věží. Jako výjimka se jeví použití věže s 37 mm kanonem (opět raný T-26).




Bronětraktor NI-1

Improvizovaný tank na podvozku traktoru STZ-5


Bronětraktor NI

 
 

•  
• posádka: 2-3 muži
• hmotnost: 7 tun
• pancíř: 10 - 20 mm
• výzbroj: 2x 7,62 mm
• výkon motoru: 42 - 56 k
• max. rychlost: ?
• max. dojezd: 140 km
• vyrobeno kusů: cca 60

První kus NI-1 byl vyroben 20. srpna a jeden z dělníků na jeho boční pancíř křídou napsal Смерть фашизму (Smrt fašismu). Další dva byly hotovy do 1. září, do 15. října to pak bylo celkem okolo 60 kusů (někdy se uvádí 55, jindy až 70).
Přestože měl tento tank i podle jména sloužit pouze k jakémusi polekání nepřítele, stálo někdy takové vystrašení opravdu za to. Následující příhoda je pak téměř k neuvěření. V polovině září prapor tanků NI-1 vjel do malé Němci obsazené vísky, kde byla dislokována jednotka protitankových dělostřelců, pravděpodobně s kanony 3,7 cm Pak 36. V nastalém zmatku na německé straně se Sovětům podařilo několik protitankových Paků zapřáhnout za své NI-1 a vrátit se s nimi do Oděsy.
Jindy „silná“ formace dvaceti NI-1 donutila nočním útokem k ústupu rumunskou pěší jednotku až do hloubky pěti kilometrů. Na její částečnou obhajobu musíme uvést, že nedisponovala protitankovými zbraněmi a pravděpodobně zaměnila neškodné pseudotančíky řítící se na ně rychlostí svižné chůze za regulérní tanky.
Ostatně při použití NI-1 se sázelo na psychologický efekt. Obrněný traktor s plynem na podlaze byl sám o sobě dost hlučný, k tomu byly na některých instalovány sirény a za tmy se používaly rozsvícené reflektory.
Bojová kariéra NI-1 byla završena s ukončením obrany Oděsy. S evakuací posledních jednotek do Sevastopolu, kde měly posílit jeho posádku, ustoupily i posádky NI-1. Některé zbývající provozuschopné stroje se jim podařilo zničit, pár jich padlo do rukou nepřítele, který je pravděpodobně používal k cvičným a dopravním úkolům.




Uplatnění traktorů v konstrukci tanků napříč historií

Použití traktorů či jejich podvozků jako polotovarů pro výrobu bojových vozidel nebylo žádné sovětské specifikum počátečního období velké vlastenecké války. Historie takového využití původně zemědělských vozidel je stejně stará, jako samotná historie tanků. Například prvoválečné francouzské tanky Schneider CA1 a Saint-Chamond i německé A7V byly stavěny na upravených podvozcích z amerických pásových traktorů Holt. Projekty na podobných bázích vznikaly současně i v Rusku
V období meziválečném nalezneme podobné projekty v mnoha zemích. Nejpozději při zkouškách prototypu pak ale vždy vyšlo najevo, že tudy cesta nevede. Na bojovou techniku jsou jiné požadavky, nejen co se týče samotné konfigurace podvozku, ale je potřeba i silnější motor. Druhou věcí jsou improvizace z nouze. Kromě druhoválečných příkladů uvedených v článku (a byl to opravdu jen malý vzorek) vznikaly bojové traktory i po roce 1945, vlastně až do doby současné. Jeden takový můžete spatřit například v muzeu výzbroje války za nezávislost v chorvatském Karlovaci.
Ale zpět k Sovětskému svazu. Zde přišel na přelomu 20. a 30. let Michail Tuchačevskij, pozdější maršál a ještě pozdější oběť Stalinových čistek, s myšlenkou vyvinout pancéřové nástavby na zemědělské traktory. Nástavby by byly uskladněny a v případě války by se stáhly z kolchozů masy traktorů, které by se v dílnách relativně jednoduše upravily na tanky. Sám Tuchačevskij operoval s neskutečnými čísly, v první etapě v roce 1931 to mělo být 40 tisíc takových strojů, ve druhé etapě v roce 1932 až 100 tisíc. Alespoň tak o tom hovoří soudobá ruská literatura (А. И. Колпакиди, Е. А. Прудникова : Двойной заговор).
Počátkem 30. let postavili v Sovětském svazu několik prototypů bojových vozidel na traktorových platformách, žádný z nich však neprošel armádními zkouškami. Nejprve to byl bronětraktor postavený na klasickém traktoru Fordson. Vyzbrojen byl jedním kulometem, zajímavé bylo použití celokovovýco tzv. orebních kol, kde nehrozilo prostřelení pneumatiky.
Další tři nepovedené kusy na podvozcích pásových traktorů, domácích Kommunar (D-10, D-14) a americkém Caterpillar (D-11), byly z dílny N. I. Dyrenka. Samohybné kanony D-10 a D-11 měly jako hlavní výzbroj kanon ráže 76 mm, mířící ze zadní stěny vozu. To bylo velice nepraktické, stroj se před střelbou musel vždy natočit zádní částí k nepříteli. D-14 byl předchůdcem bojového vozidla pěchoty, kromě dvoučlenné posádky měl přepravovat až 15 vojáků (otázkou je, jak se tam chudáci poskládali).
Největší potenciál pak asi měl samohybný kanon SU-2, opět na podvozku Kommunar. Jeho střelecké stanoviště s kanonem 76,2 mm bylo sice otevřené, ale mělo odměr 360°.




 
Prototypy sovětských bronětraktorů z počátku 30. let, zleva „Fordson“, D-10 a SU-2

 

zdroj: iDnes

[Panzergranade]

Nemáte prosimvás někdo náhodou článek o reaktivním pancíři DYNA-72? Ať se snažim jak se snažim nemůžu o něm lautr nic najít. Vždycky najdu jen zmínku o tom, že se věší na naše tanky, a pak jakýsi x let starý článek o tom, že se vyvíjí reaktivní pancíř pro AČR.

[Lynx_cz]

Hurricane smetl Luftwaffe z anglické oblohy a zachránil Británii

 

 

Dříč bitvy o Británii a legenda Královského letectva slaví 6. listopadu narozeniny. Před 80 lety se poprvé vznesl do vzduchu letoun Hawker Hurricane.

 

 

 

Dalších 29 fotografií v galerii

Hawker Hurricane | foto: public domain

 

 

V první polovině 30. let byly ve Velké Británii úspěšně vyvíjeny dva typy stíhacích dolnoplošníků se zatahovacím podvozkem, které měly později modernizovat letadlový park stíhacích jednotek RAF. U firmy Hawker vznikal pod vedením šéfkonstruktéra Sydneyho Camma letoun Hurricane a u firmy Supermarine připravoval konstrukční tým Reginalda Mitchella letoun jménem Spitfire.

 

 

Sydney Camm (vlevo) na poválečné fotografii. Proti němu stojí známý zkušební (a i jiný) pilot Bill Humble.

 

 

Tyto dva stroje se z konstrukčního hlediska odlišovaly. Spitfire měl celokovovou moderní konstrukci a díky elegantním tvarům dosahoval vyšších výkonů i v případě použití stejných motorů. S tím souvisí i jeho potenciál dalšího vývoje, kdy se poválečné verze vyráběly až do roku 1948.

Naproti tomu Hawker Hurricane byl jakýmsi mezistupněm mezi tehdy moderními typy stíhacích dvojplošníků první poloviny 30. let a celokovovými stroji, které v příští dekádě ovládly nebe druhé světové války. Stačí jen porovnat se strojem Hawker Fury (1931). Ostatně nový Cammův jednoplošník využíval stejných technologických postupů při stavbě trupu a ocasních ploch. Křídlo samozřejmě muselo být zcela nové, odlišné od nosných ploch dvojplošníku.

V bitvě o Británii bojovali i Čechoslováci:

 

Bitva o Británii: K vítězství pomohli i čeští piloti (1:08) video

 

A právě zastarávající příhradová konstrukce trupu se stala velkou výhodou hurricanů při bitvě o Británii. V hektickém nasazení letectva, kdy se letouny často vracely na základnu prostřílené, nebylo složité takto poškozený trup opravit v polních podmínkách. Část poškozených a následně opravených letounů se tak mohla relativně rychle opět vracet do vzduchu. Naopak spitfiry se mnohem častěji musely svážet k opravám do větších dílen s potřebným vybavením a poškozené části tam musely být vyměňovány za nové.

Hawker Hurricane Mk.I

Hurricane Mk.I byl první sériovou verzí z dlouhé řady tohoto typu. Byl to jednomístný samonosný stíhací dolnoplošník, nosná konstrukce draku byla kovová, potah smíšený. Pilotní prostor byl zakrytý a podvozek záďového typu měl hlavní nohy zatahovací. Výzbroj tvořilo osm kulometů ráže 7,7 mm. K pohonu sloužil motor Rolls-Royce Merlin II (později III) o maximálním výkonu 1030 k.

• rozpětí: 12,19 m
• délka: 9,58 m
• max. vzletová hmotnost: 2 820 kg
• hmotnost prázdného stroje: 2 150 kg
• max. rychlost: 515 km/h
• dostup: 10 000 m
• dolet: 840 km

Samostatnou kapitolou je výzbroj. První verze měly osm kulometů ráže 7,7 mm v křídlech. Na dobu vzniku letounu to byla výzbroj mohutná, v době bitvy o Británii to již neplatilo. Malorážové kulomety, byť v takovém množství, mnohdy nestačily. Zkoušelo se i 12 těchto kulometů, ale to nebylo řešením, kde by to takovým přístupem nakonec skončilo, si nikdo netroufal odhadovat.

Po bitvě o Británii byla vyřešena instalace čtveřice 20 mm kanonů v konfiguraci dva a dva a začalo se to používat od verze Mk.IIC.

Vznikly i „protitankové“ stroje se dvěma kanony ráže 40 mm. Na letadla používaná proti pozemním cílům se zavěšovaly pumy a neřízené rakety.

V boji

Jednodušší konstrukce hurricanu a tím pádem rychlejší vývoj prototypu a náběh sériové výroby první verze Mk.I, která se ale stejně opozdila kvůli vývojovým problémům motorů Merlin, měly za následek to, že při zahájení bitvy o Británii bylo hurricany vyzbrojeno 26 perutí. Do konce bitvy se toto číslo i díky nově vzniklým jednotkám zvýšilo na 32 perutí. Pro porovnání: v srpnu bylo vyzbrojeno spitfiry 19 perutí RAF.

Hawker Hurricane byl první stíhací letoun RAF s rychlostí vyšší než 500 km/h.

 

Robustní ale méně výkonný hurricane byl tedy hlavním tahounem bitvy o Británii. Svůj bojový křest si však odbyl už nad Francií, kde slovo odbyl v tomto případě samozřejmě nemá hanlivý nádech. Bojoval nejen při samotné bitvě o kontinentální západní Evropu, ale operačně létal už za tzv. podivné války.

Naopak po bitvě o Británii již svými výkony na úlohu stíhacího letounu nestačil. V této roli se ještě mohl uplatnit na méně exponovaných bojištích nebo jako palubní letoun. Legendami opředené je například jeho nasazení při obraně Malty. Nové využití se pro něj ale našlo při útocích proti pozemním cílům, takto sloužil prakticky až do konce války.

Výroba posledních verzí hurricanů byla ukončena v roce 1944 a celkem vzniklo kolem čtrnácti a půl tisíce těchto jednoduchých, ale fenomenálních strojů. Kromě Velké Británie je používala i letectva dalších států, USA nevyjímaje. A v rámci programu Lend-Lease jich bylo do SSSR dodáno 2 952 kusů.

Hurricany Mk.I byly i prvním typem ve výzbroji dvou našich prvních stíhacích perutí RAF (310. a 312.). S nimi zasáhly do bitvy o Británii. Později byly ještě přezbrojeny na Hurricany Mk.IIA a Mk.IIB, než přešly od konce roku 1941 na spitfiry (313. peruť ustavená v květnu 1941 měla spitfiry již od počátku).

 

 

Prohlédněte si komentovanou galerii tří desítek snímků hurricanů, kde jsou zmíněny některé skutečnosti z bojového nasazení a vyobrazeny i netradiční verze tohoto stroje.

 

Zobrazit fotogalerii

 

Příběh nočního sekáče

Na hurricanech létal a vybojoval většinu svých vítězství i nejúspěšnější český stíhač v historii - Karel Kuttelwascher. Z celkem 20 uznaných sestřelů si dva přivezl už z Francie a těch zbývajících 18 dosáhl v letech 1941 až 1942 v řadách 1. stíhací perutě RAF právě na hurricanech.

Do rodiny železničního zřízence, pana Kuttelwaschera ze Svatého Kříže u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, se 23. září 1916 narodil syn Karel. Již od dětských let mu učarovala letadla prohánějící se po prvorepublikové obloze. Jako mladík stavěl modely letadel, to však nemohlo jeho ambice zdaleka naplnit. A tak se nechal zapsat do Vojenského leteckého učiliště v Prostějově, které zdárně ukončil v roce 1937, jako jeden z nejlepších v ročníku.

Kariéru stíhače zahájil u 4. leteckého pluku ve Kbelích na našich standardních předválečných stíhačkách Avia B.534. Zakrátko byl převelen k 1. leteckému pluku. U této jednotky sloužil od května 1938, přes hektické nasazení během mobilizace a mnichovských událostí až do hořkého konce 15. března 1939. Tento zdánlivě absolutní konec byl pro něho, tak jako pro mnoho jiných, novým začátkem velkých věcí příštích.

V červnu prchá s několika kamarády, ukryt v nákladním vlaku, do Polska. Odtud se pod slibem vstupu do cizinecké legie dostal na konci července do Francie. Po tvrdém, pěchotním výcviku v legii se na naše letce usmálo štěstí a byli postupně přesouvání k přeškolovacímu leteckému výcviku.

Když Němci zahájili západní tažení, dostal se Karel Kuttelwascher konečně ke své práci. Ostré francouzské intermezzo tak prodělal u jednotky GC III/3. Zde létal na strojích Morane-Saulnier MS.406 a Dewoitine D.520. Uznány mu byly 2 sestřely, bombardér Heinkel He 111 a průzkumný Henschel Hs 126. Dva dny před kapitulací Francie odletěla jednotka do francouzského Alžírska.

Z Afriky mířily cesty československých letců zpravidla do Velké Británie. A tak se 5. srpna 1940 ocitl Kuttelwascher v přístavu Cardiff. V září, to již dávno zuřila bitva o Británii, byl přeškolen na stíhačku Hawker Hurricane a začátkem října přidělen 1. stíhací peruti RAF.

Peruť v té době měla určenou operační oblast nad severovýchodním pobřežím Anglie, takže do končící bitvy o Británii zasahovala jen okrajově. Kuttelwasher dosáhl svých největších úspěchů v následující fázi války. Peruť byla předislokována k jižnímu pobřeží a dostala se tak opět do místa dění.

 

 

Karel Kuttelwascher (vlevo). Jeden z dnes provozovaných hurricanů momentálně létá v podobě Kuttelwascherova stroje (vpravo).

 

Stal se mistrem v akcích "Night Intruder", které spočívaly v nočním sestřelování německých bombardérů v hloubce francouzského území. V tomto oboru a za použití stíhaček bez radaru neměl náš hrdina v RAF konkurenci. Na tyto akce létal na svém Hurricanu Mk.IIc s označením JX-E. Tento typ byl vyzbrojen čtyřmi 20 mm kanony a na dlouhé noční lety se pod křídla podvěšovaly přídavné nádrže. Na pravém motorovém krytu pod výfuky měl JX-E namalovánu kosu a napsáno "Night reaper".

U 1. perutě dosáhl celkem 18 potvrzených sestřelů a to následujícího složení: 3x stíhací Messerschmitt Bf 109 a déle už samé bombardéry, 8x Dornier Do 217, 5x Heinkel He 111 a 2x Junkers Ju 88.

Koncem roku 1942 byl z bojové činnosti vyňat a v dalších letech války pracoval ve štábních funkcích, byl aktérem propagační cesty po USA a také zalétávacím pilotem. Po válce se do vlasti ke svému štěstí natrvalo nevrátil. Před rokem 1948 zde byl párkrát na návštěvě, pak už to samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Už za války se v Anglii oženil a měl tři děti. Zemřel ještě mlád na náhlou srdeční příhodu v roce 1959.

 

Zdroj: iDnes

[Lynx_cz]

Peklo u El Guettaru – americké halftracky odolaly německým Tigrům

 

Tunisko 1943. Nepočetné jednotky obrněných transportérů dokázaly svými 75mm děly zničit i nejlepší německé tanky. 

Foto: Tiger Deutsche Afrika Korps obklopen místními obyvateli kdesi v Tunisku, 1943

 

Kopce kolem tuniské oázy El Guettar držely 23. března 1943 americké jednotky, které je nedlouho předtím vyrvaly z rukou italské tankové divizi Centauro. Generál George Patton hodlal vbrzku zaútočit na německou armádu a jednou pro vždy skoncovat s celým Afrikakorpsem, uvězněným ve zmenšujícím se perimetru v Tunisku. Konec tažení byl blízko. Jenže i Němci měli své plány. Američany z El Guettaru vyženou a uštědří jim stejný výprask, jako v Kasserinském průsmyku, doufal vrchní velitel Jürgen von Arnim.

 

Když se z noční tmy v pět ráno vynořily tanky německé 10. tankové divize, na okolních kopcích nebylo téměř nic, co by jim mohlo vzdorovat. Pěchota, děla a minomety nemohly zadržet ocelovou lavinu. Na kopci v mapách označeném jako Kóta 366 stála dvacítka obrněných transportérů M3 (běžně nazývané half track), z 601. praporu stíhačů tanků.

 

Američané je totiž vybavili 75mm kanonem a tato verze sloužila jako stíhač tanků. Asi dvacet těchto lehce pancéřovaných halftracků chránilo postavení 105mm houfnic z 32. polní artilerie a měla čelit elitní tankové divizi vybavené nejlepšími tanky druhé světové války – obávanými Tigery. Boj o kopec 366 začal.

 

Foto: GMC M3Half-Track s 75mm dělem

 

Proti ocelové lavině

Německé tanky a obrněné transportéry naložené pěchotou se valily vstříc pozicím obránců. Celé dva pluky tanků, nějakých padesát strojů PzKpfw III a IV, a také desítka mohutných Tigerů, společně se dvěma pluky pancéřových granátníků a průzkumným prapor motocyklů – prakticky celá 10. tanková divize. Dělostřelba ani palba z minometů jim těžko mohly nějak zásadně uškodit, pouze zahalily celé bojiště do mlhy. Střelci za kanony halftracků trpělivě čekali, až se Němci vynoří z kouře.

 

Pak zahájili palbu. Velitel praporu poručík Charles Munn prakticky hned hlásil tři zásahy na nepřátelských tancích.  Jeden z velitelů tanku PzKpfw III vylezl kvůli lepšímu výhledu z tanku a v tu chvíli ho seržant Milford Langlois zkosil svým kulometem. Němci byli viditelně zaskočeni obranou a na chvíli zastavili svůj postup, aby se přeskupili.

 

Foto: Americký transportér M2 s radiostanicí u El Quettaru, v pozadí halftrack M3 s 75 kanonem.

 

Počkejte na noc a zmizte!

Před desátou hodinou začalo další kolo útoku. Na Němce se opět sesypala palba z halftracků. A německé tanky platily vysokou daň. Z jednoho hořícího Tigeru vyskočila posádka, ale neutekla daleko. Opodál stál další Tiger s kouřící věží. Mnoho tanků bylo zasaženo a zůstalo bezmocně stát na úpatí kopce. Další skončily v minovém poli.  

 

Jenže Němci už měli dost odporu skupiny těchhle plechovek a jejich 88mm děla začala decimovat obranné postavení a především těžká děla. Situace se stávala pro obránce zoufalou. Posily nikde a kopec 366 byl odříznut od zbytku americké obrany. Boj zuřil dál, ale v 15 hodin hlásil poručík John Perry, že dochází munice.

 

Rádiem to také ohlásil na velitelství. Na pozice jednotky navíc začaly útočit roje Stuk. Artilerii zbývalo v tu dobu už jen jediné těžké dělo. „Čekejte na tmu a pokuste se zmizet. Pokud to nepůjde jinak, zbylé stroje vyhoďte do povětří,“ zněl pokyn z velitelství.

 

Foto: Tank Tiger I číslo 121, Schwere Panzer Abteilung 501, Afrika Korps, Tunisko, 1943

 

Nejvyšší oběť

Na noc ovšem čekat nešlo. Na kopec pršely minometné střely, bomby a hrnula se na něj německá pěchota. Nebylo už čím se bránit. Několik dobrovolníků zůstalo, aby zničilo všechna nepojízdná vozidla a poslední zbývající dělo. Nikdo z nich se z kopce 366 nevrátil.

 

Obětovali se, zatímco zbytek vojáků ustupoval z obranných postavení k hlavním jednotkám. Jednotka měla těžké ztráty a postavení bylo ztraceno. Také sousední obrněná jednotka na dalším kopci měla podobný osud. Její halftracky byly zničeny, i když s sebou do pekel vzaly spoustu německých tanků.

 

Foto: Vraky zničených halftracků po bitvě u El Guettar

 

Nerozhodná bitva

Jenže ke konci dne se karta obrátila. Na nebi se objevilo americké letectvo, které začalo intenzivně napadat tankové kolony. A hlavně Němci s hrůzou zjistili, že jejich ztráty jsou příliš velké. Celá oblast byla posetá zničenými nebo poškozenými tanky. Údaje se v tomto směru různí, bylo jich ale nejméně 40, z toho 30 zničil 601. prapor pod kopcem 366. Němci měli dost a zastavili útok. Bitva tak dopadla nerozhodně.

 

Foto: Halftracky ze Severní Afriky jsou i častou inspirací pro plastikové modeláře. Nádherné dioráma využívající model firmy Dragon v měřítku 1:35 vytvořil Steve Zaloga.

 

Konec Afrikakorpsu

Jenže nerozhodně znamenalo pro Němce vlastně porážku. Svoje tanky neměli kde opravit a posily už žádné nepřicházely, zatímco Američané bleskově doplňovali prořídlé jednotky.

 

Během dalších dnů Patton a jeho divize zahnali Němce z El Guettaru a brzy na to následoval generální ústup celé německé armády. Ten o měsíc později skončil kapitulací všech vojsk Osy. Von Arnim a čtvrt milionu jeho vojáků putovalo do zajetí. Válka v Africe skončila.

 

 

 

 

Video: Bitva o Tunis v dobovém americkém dokumentu. Vynikajícími záběry.

 

 

 

 

El Quettar je ve válečných dějinách jen bezvýznamnou a málo známou epizodou. Mnoho knih o válce v Africe jej líčí na jednom řádku konstatováním, že Američané obsadili El Guettar a 10.tanková divize ne ně podnikla neúspěšný protiútok. Jedna věta a přitom se za ní se skrývá boj na život a na smrt. Zemřelo nebo bylo zraněno 4000 Američanů.

 

Zničeny byly desítky halftracků a dalších vozidel. Ale právě v tom byl význam boje u El Guettaru. Nepočetné jednotky obrněných transportérů dokázaly zničit nejlepší německé tanky. Stále ještě nezkušení Američané dokázali za cenu sebeobětování vzdorovat elitní německé tankové divizi.

 

Foto: Nejpřesnější představu o tom, jak vypadaly v detailu pracovní prostory osádek M3 Halftrack s 75mm dělem M1897A4,si uděláte z jeho počítačového modelu z populární hry War Thunder

 

Foto: Náboje do 75mm děla byly uloženy pod závěrem zbraně a na podlaze korby.

 

Zabijáci tanků z 601. praporu  

601. prapor stíhačů tanků (601st Tank Destroyer Battalion) byl zformován 15. prosince 1941 v rámci 1. pěší divize „Big Red One“.  Do boje se dostal téměř o rok později, když se 8. listopadu 1942 vylodil v Oranu. V rámci tuniské kampaně prošel dvěma krvavými bitvami – Kasserinským průsmykem a EL Guettarem. Po celou dobu byl vyzbrojen jen halftracky M3 se 75mm děly.

 

Teprve na konci kampaně dostala jednotka plnohodnotné stíhače tanků M10 Wolverine. Prapor dále bojoval v Itálii u Salerna a v bitvě u Anzia. Její další postup určila operace Dragoon, tedy vylodění na jihofrancouzském pobřeží. Postupovala do Francie, likvidovala Colmarskou kapsu, překročila Rýn a obsadila Norimberk. Válku zakončila přímo v Hitlerově Orlím hnízdě v Berchtesgadenu.   

 

Foto: Oficiální znak jednotek stíhačů tanků US Army použilav reklamě na válečné úpisy i firma Oldsmobile, výrobce kanónů pro M10 Wolverine. „Fire Power Is Our Bussines“.

 

Halftrack M3 – tažný kůň války

Halftracky M3 a jejich nejrůznější varianty byly doslova tahounem válečného úsilí Spojených států. Sloužily v mnoha různých funkcích, jako vozidla pro pěchotu, vozidlo pro přepravu nákladu, samohybná děla vybavená houfnicemi, stíhače tanků s protitankovými kanony i protiletecká baterie.,

 

USA ho vyvážely do Velké Británie, Sovětského svazu i Kanady. Měla je ve výzbroji i Československá samostatná obrněná brigáda. Účastnil se prakticky všech bojů, které Spojené státy ve druhé světové války vedly.

 

Varianta se 75mm kanonem nemohla dlouhodobě fungovat jako stíhač tanků, na to trpěla příliš mnoha nedostatky, ale na počátku války Američané nic lepšího neměli. Halftracky M3 se tak musely postavit i mnohem silnějšímu nepříteli. Obstály se ctí.

 

Foto: Hrdina od El Guettaru – M3 Halftrack s 75mm dělem

 

 

Foot: Originální tričko s motivem halftracku v limitované edici 50ks najdete v eshopu Dixie-Gear.cz

 

Zdroj: Armádní noviny.cz

 

[Lynx_cz]

Ať žije Stalin! Ať žije SSSR! Výkřiky, které málem ohrozily plán odboje

 

 

Krátce před válkou uletělo osm příslušníků slovenského letectva do Polska, aby se zapojili do protifašistického odboje. Díky malému úletu čtyř z nich však mohl ten velký úlet zkrachovat dříve, než začal.

 

 

 

Letov Š.328 | foto: archiv

 

 

V červnu 1939 se osmi příslušníkům Slovenských vzdušných zbraní podařil husarský kousek, když prchli v kokpitech čtyř dvoumístných dvouplošníků do Polska. Možná si řeknete, že to pro ně nemuselo být až tak složité, prchali přece na „vlastních“ strojích a z „vlastního“ letiště. Nakonec je pravda, že se strastiplnými a nebezpečnými útěky z protektorátu se to srovnat nedalo, ale punc dobrodružství to také mělo. Zde je příběh jednoho velkého úletu.

Každá věc má rub a líc

Když byl 14. března 1939 vyhlášen samostatný Slovenský stát, ne všichni domácí byli touto událostí vyloženě nadšeni. Mnozí z příslušníků ozbrojených sil měli v sobě hluboce zakořeněny ideje čechoslovakismu, což je celkem i logické z historických souvislostí tvorby prvorepublikové armády.

 

 

Fotogalerie

 

 

 

 

 

 

 

Ke spokojenosti jim nepřidali ani Němci, kteří podle smluvního ujednání obsadili západní část Slovenska, kde vytvořili tzv. Schutzzone. Jednalo se o pruh území sahající k čáře Bratislava - Trenčín - Žilina. Němci se zde chovali jako mocipáni a z kasáren a letišť bezostyšně odváželi vojenský materiál.

A do toho všeho přilévali olej do ohně členové polovojenské organizace Hlinkova garda, kteří se na armádu a vojáky zpravidla dívali skrz prsty. Vyloženě nevraživě se pak chovali k odcházejícím vojákům české národnosti, s nimiž udržovali ti slovenští ve společných jednotkách kamarádské vztahy.

Za této situace vznikla u 64. letky v Piešťanech ilegální skupinka tvořená letci a pozemním personálem, která se postupně rozrostla na osm mužů. Abecedně to byli pánové Imrich Gablech, Jozef Hrala, Ľudevít Ivanič, Jozef Káňa, František Knotek, Ján Lazar, Jozef Rehák a Karol Valach (jména jsou uvedena podle dobových slovenských úředních dokumentů, často se můžete setkat i s počeštělými tvary, jako např. Josef Řehák). Zde by bylo dobré upozornit na Knotka. Možná jste to jméno už někde slyšeli, byl to právě on, kdo táhl veselá povyražení ve chvílích volna a jedno z nich mělo zásadní vliv na celý příběh.

Těchto osm mužů tedy plánovalo, zatím víceméně nezávazně, úlet do Polska. Chtěli ho realizovat pomocí čtyř dvoumístných strojů. V květnu začaly z Polska prosakovat zprávy o tam se tvořícím československém legionu a tím se myšlenky osmi statečných na útěk zintenzivnily.

O jejich aktivitách dokonce věděl i velitel letky, ale snažil se je krotit, aby něco neuspěchali. Potom se však stala jedna velmi nepříjemná věc.

Ať žije SSSR!

Večer 3. června, vyrazili František Knotek, Ľudevít Ivanič a Jozef Káňa do města za zábavou. Později se připojili i Jozef Rehák a několik dalších přátel.

Bujará nálada rostla s množstvím zkonzumovaných alkoholických nápojů. O půlnoci se všichni přemístili z restaurace Roľnícky dom do kavárny Centrál. Zde můžeme spoluvinu za další události svalit i na Centrál, protože co je to za kavárnu, kde mají otevřeno přes půlnoc a nalévají alkoholické nápoje?

Kolem druhé hodiny ranní se náhle u stolu vztyčil alkoholem posilněný Knotek a hlasitě vykřikl: „Ať žije Moskva! Ať žije Stalin! Ať žije SSSR!“

Slyšet to bylo otevřeným oknem až na ulici. Tam v tu chvíli procházel nadporučík Jozef Remeň, velitel technické letky. Když uslyšel z okna se linoucí výkřiky, nechtěl věřit vlastním uším. To řvaní však bylo příliš reálné. Rychlými přískoky tedy vběhl do podniku. Po zhodnocení situace rozkázal vojákům vrátit se okamžitě do kasáren. Ti se však k odchodu neměli.

Zakrátko navíc do podniku dorazil se společností oblastní velitel Hlinkovy Gardy, což situaci vůbec neprospělo. Když ho Knotek spatřil, napadl ho výroky. Největším kalibrem byl asi tento: „Vy budete nakonec rádi, když budete patřit do SSSR!“ Konflikt zůstal naštěstí pouze v rovině ústní.

Remeňovi již docházela trpělivost a opět vyzval provinilce, ať ten mejdan ihned ukončí a spořádaně se vrátí do kasáren. Protože tito ani tentokrát na jasný rozkaz nereflektovali, nechal je odvést hotovostí a zavřít v kasárnách v zajišťovací vazbě.

 

 

Hlášení velitele četnické stanice o nepřístojnostech poddůstojníků z leteckého pluku 3, detail

 

 

Ke Knotkovým výkřikům ohledně SSSR musíme být shovívaví, nemyslel to nijak zle. Tenkrát neměli občané informace, které máme dnes my. Zkrátka viděli v Sovětském svazu pokrokovou zemi hýčkající všechny své obyvatele. Svou roli sehrála i slovanská sounáležitost. Čili za to mohla naivita a absence realistických informací.

Po probuzení jim bylo jasné, že se touto nerozvážností celá věc ohledně úletu zkomplikovala. Očekávali tresty, jejichž charakter by jim mohl znemožnit dostat se vůbec ke strojům. Po ranním výslechu velitelem leteckého pluku, kde zadržení inkriminované výkřiky „hodili“ na neznámé civilisty, byli z vazby propuštěni. Ovšem zatím se zákazem vycházek.

Rychle se rozhodli, že uletí ve středu 7. června. Ještě večer předtím udělali na pokoji „rozlučkovou“ oslavu s kamarády, ale o plánu na nadcházející den vůbec nehovořili. Někteří to pojali vyloženě decentně, například Imrich Gablech, který vypil pouze jedno pivo. Ale ani ostatní to s hlasitými projevy nijak nepřeháněli, přeci jen už byli poučeni. Přesto padlo za oběť 75 lahví piva, které neustále dokola objednávala známá firma Knotek.

Velký úlet

A přišlo ráno 7. června. Letový provoz nebyl intenzivní, na příští den připadal církevní svátek Božího těla. Ráno a v časném dopoledni se odehrálo pár cvičných letů. Ty byly ukončeny v 10:00. Pak nastal na letišti relativní klid.

Klíčovou úlohu ve skupině zastával Ľudevít Ivanič. Ten byl hlavním mechanikem letky, a tak zodpovídal za každou manipulaci s letadly. Samozřejmě měl i klíče od hangárů.

Když s pomocí Valacha a Reháka připravoval stroje k letu, nevyvolávalo to zbytečná podezření a rozruch. A v případě, že se přece jen někdo zeptal na jejich činnost, odbyl ho improvizovanou výmluvou, že připravují letouny na letecký den, nebo něčím podobně odzbrojujícím.

Před polednem už stály na ploše před hangárem a v hangáru čtyři dvoumístné jednomotorové dvouplošníky s plnými nádržemi. Byly to tři průzkumné a lehké bombardovací stroje Letov Š.328 a jeden bombardovací stroj Aero Ab.101.

 

 

Posádky úletu

Dne 7. června 1939 uletělo osm příslušníků SVZ za použití čtyř dvoumístných letadel (3x Letov Š.328, 1x Aero Ab.101) do Polska. Za typovým číslem letounu je jeho číslo výrobní.

Š.328.344

• des. Ján Lazar, pilot
• čet. František Knotek, pozorovatel

Š.328.155

• des. Jozef Káňa, pilot
• svob. Karol Valach, mechanik

Š.328.342

• des. Imrich Gablech, pilot
• des. Jozef Rehák, radiotelegrafista

Ab.101.15

• des. Jozef Hrala, pilot
• čet. Ľudevít Ivanič, hlavní mechanik

 

Při startu skupiny začal ten pravý horor. Své sehrály nervy, které se jen stěží dařilo držet na uzdě. Podle dohody měla jako první odstartovat posádka Aera Ab.101, neboť to bylo oproti Letovům Š.328 o něco pomalejší.

Navzdory všem plánům se však jako první daly do pohybu dva Šmolíky stojící na ploše, první s Lazarem a Knotkem, druhý s Káňou a Valachem. Letovy se jeden po druhém řítily po vzletové dráze a vznesly se do vzduchu.

Když to členové dvou zbývajících posádek uviděli, horečně se snažili i svůj odchod z tohoto letiště urychlit. Mezitím motory startujících letadel „probudily“ z poledního klidu strážného. Ten vystřelil na poplach, což už bylo víceméně stejně pozdě. Jenom tím ještě více vynervoval své prchající kamarády.

Gablech s Rehákem vyrolovali s posledním Letovem z hangáru a čekali na čtvrtý stroj. Pilot Aera Jozef Hrala tomu všemu nasadil korunu, když se Ivaničovi svěřil, že stojedničku ještě nikdy neřídil. To byla pro Ivaniče silná rána. Jako znalec všech typů letadel jednotky (nezapomínejme na jeho funkci hlavního mechanika) tedy z místa pozorovatele radil pilotovi, co dělat. Šlo samozřejmě jen o ten začátek, než nastartují a rozjedou se, pak už se člověk chytne.

Ale příliš hladce to Hralovi nešlo. Už při rolování ke vzletové dráze byla trajektorie stroje značně klikatá. Při startu se letoun opět stočil ze vzletové dráhy. Hrala s vytřeštěnýma očima sledoval hangár, který se proti němu zlověstně řítil. Pilot se snažil stroj zvednout. Rychlost však nebyla dostatečná, letoun se vzepjal a propadl zpět na zem. Opět do vzduchu se dostal ve vzdálenosti 20 až 30 metrů před hangárem. Podvozkem ho div neškrtl a opět se za ním částečně propadl. Naštěstí vztlak už přepral gravitaci, stroj začal pomalu nabírat výšku a zamířil na sever. A nakonec bez problémů odstartovala posádka Imricha Gablecha.

I během letu zažívali letci různá dobrodružství. Například Hrala málem uvařil motor. Jak byl zvyklý na Š.328 s hvězdicovým motorem, zapomněl otevřít žaluzie u chladiče Aera Ab.101. Ještě že měl za zády toho Ivaniče.

O úletu už přišlo na všechny základny telefonické hlášení. Nad Žilinou tak po nich párkrát vystřelil flak z Němci obsazeného letiště, ale nebylo to nic vážného.

Gablech a Káňa se svými stroji zase provedli malé letecké vystoupení nad Lietavskou Lúčkou, kde bydlela nějaká děvčata, která znali z doby působení na žilinském letišti. Spolucestující na místech pozorovatelů to holt museli nějak přetrpět. Když se blížili k hranici, i na ně spustil německý flak palbu.

Svižnější Šmolíky se držely celou dobu víceméně pospolu a po třech hodinách letu přistály na velké letecké základně v Deblinu asi 100 km jihovýchodně od Varšavy. Aero přistálo v Krakově hodinu a půl po startu. Pak také přeletělo do Deblinu. Od polských letců a vojáků se všem dostalo vřelého uvítání.

 

 

Pohled do hangáru na základně Deblin, kde jsou částečně vidět i dva bývalé Š.328 slovenského letectva, se kterými ulétla v červnu 1939 skupina jeho příslušníků do Polska.

 

 

Dopis, který naštěstí přišel pozdě

O tom, že dezertujícím přálo štěstí i bez onoho pití, svědčí ještě jedna epizodka. O půl druhé odpoledne 7. června obdrželo velitelství Hlinkovy gardy v Istebníku nad Váhom (dnes součást Trenčína) anonymní dopis s podpisem „Gardista“, podávající informaci o chystaném úletu do Polska.

Velitel istebnické HG dopis okamžitě předal na armádní Vyšší velitelství 1 sídlící v Trenčíně. Náčelník štábu VV 1 se svým pobočníkem ihned nasedli do auta a uháněli k Piešťanům, kam dorazili ve tři hodiny. A tam jim velitel leteckého pluku oznámil, že letci odletěli už v poledne.

Ruku na to

Dva dny po úletu navštívil letiště v Piešťanech velitel SVZ Ján Ambruš. Všichni letci ze základny mu museli podáním ruky slíbit, že už nikdo nic takového neudělá.

Ambruš nebyl člověkem přinášejícím represe, kvůli nezabránění úletu nikoho nepopotahoval. Byl to charakter.

Ostatně sám odešel 3. září 1939 do exilu, protože zásadně nesouhlasil se zapojením Slovenska do polské kampaně. Vstoupil do našich západních jednotek, v roce 1940 velel 312. peruti a pak až do konce války zastával významné štábní funkce v čs. vojenské misi v Kanadě.

Odsouzeni v nepřítomnosti

Po vyšetření události bylo konstatováno, že hlavním motivem dezerce byla silná československá orientace provinilců. Strach z případného trestu za příhodu v restauraci byl označen pouze za sekundární motiv, navíc působící jen u poloviny členů skupiny.

17. srpna 1942 bylo všech osm mužů v nepřítomnosti odsouzeno za dezerci a krádež vojenského materiálu ke 20 letům těžkého žaláře, zostřeného každého čtvrt roku jednodenním půstem a k tomu tvrdým lůžkem, a na konci každého roku měsíc trvající samovazbou.

Po odvolání vojenského prokurátora byl trest zvýšen na doživotí a k seznamu cyklických zostření ještě přibyla jednodenní samovazba v temné cele každého 7. června pro připomenutí „hanebného zločinu“.

Další osudy zúčastněných

 

Imrich Gablech

 

Tvrdě si osud zahrál s Imrichem Gablechem, více si o jeho životním příběhu můžete přečíst zde a zde.

 

Všichni aktéři byli přijati do polského letectva. Ale jen někteří, podobně jako pár dalších Čechoslováků, se při rychlé a tragické polské kampani dostali k letům, navíc zpravidla neoperačním, na zastaralých cvičných nebo pozorovacích strojích.

Většina z nich se po dalších útrapách, zahrnujících i sovětské zajetí, dostala do Velké Británie.

Jozef Hrala, František Knotek, Ján Lazar, Jozef Rehák a Karol Valach sloužili v řadách 311. československé bombardovací perutě, tedy u perutě, u které byla z těch našich čtyř služba nejnáročnější a nejnebezpečnější. Jozef Hrala a Karol Valach zahynuli.

Jozef Káňa létal u 303. polské stíhací perutě.

Pilot Imrich Gablech měl po pobytu v gulagu podlomené zdraví vylučující pilotování letadel, a tak se po přesunu do Velké Británie stal letovým kontrolorem.

Ľudovít Ivanič působil po propuštění ze sovětského zajetí jako mechanik u naší letecké jednotky na východě.

 

 

Zdroj: iDnes

[Lynx_cz]

Tankové eso Lafayette Pool, jeho Shermany a Moody Molly

 

Cesta divokého Texasana z Normandie na hranice Německa trvala jen 80 dnů. Během ní se seržant Pool stal jedním z nejúspěšnějších amerických tankistů a jeho Shermany pojmenované „In The Mood" legendou.

 

Foto:  Pool se svou osádkou 

 

Jedním z největších tankových es americké armády za druhé světové války byl Lafayette G. Pool. I když jeho bojová kariéra tankisty trvala pouhých 83 dnů, dokázal za tuto dobu se svojí posádkou zničit 258 nepřátelských vozidel (z toho 12 tanků a samohybných děl), zabít přes 1000 skopčáků a 250 jich vzít do zajetí.

 

V 21 bojových nasazeních útočil vždy v čele a mnohokrát se svou osádkou unikli smrti jen o vlásek. Na nejvyšší americké vyznamenání - Medaili cti - byl navržen dvakrát, ale ani jednou ji neobdržel. Komise vždy usoudila, že jeho tank byl obsluhován společně celou posádkou.

 

Foto: Lafayette G.Pool na snímku z roku 1949

 

Místo boxerského ringu zvolil tank

Lafayette G.Pool se narodil 23.7.1919 v Odemu v Texasu, absolvoval střední školu v Taftu v roce 1938, následovalo studium na Katolické akademii, také graduoval. Následoval zápis na Texas A&I College, kde studoval Pool techniku, jenže ho to táhlo k vojsku. Podal nejdřív přihlášku k námořnictvu, ale kvůli problémům s očima nebyl přijat.

 

Armádě to tolik nevadilo, tak mladý Lafayette 13. června 1941 nastoupil k základnímu výcviku v San Antoniu v Texasu, odkud byl převelen k nově se formující 3. obrněné divizi „Spearhead" do Beauregardu v Louisianě.

 

Pool byl boxer na vysoké škole a v armádě se připojil k diviznímu „zlatému" boxerskému týmu. Stal se oblastním šampionem ve své hmotnostní třídě a postoupil do národního šampionátu v Chicagu, Illinois na jaře 1942. Lafayette ale účast odřekl. Důvod byl jednoduchý, jeho divize dostala nové tanky M4 Sherman a Pool chtěl začít na M4 ihned trénovat své lidi.

 

Tenhle 187 cm vysoký Texasan totiž své lidi cvičil sám a to velmi přísně. Vždy chtěl mít věci hotové co nejrychleji, správně a pečlivě. Nedbalé metody v údržbě, dělostřelbě, či řízení netoleroval. Požadoval od svých lidí ten nejlepší výkon a taky ho dostal.

 

Před plavbou do Anglie v září 1943, byl L.G.Pool povýšen do hodnosti Staff Sergeant. Byl také navržen do OCS ( Officer Candidate School ), ale odmítl do kurzu nastoupit. Nechtěl být důstojník a jak později sám říkal „chtěl jsem mít jen nejlepší posádku tanku v divizi". Vášeň pro box ho ale neopustila, v roce 1944 během dislokace 3. obrněné v Británii dokonce změřil v exhibičním zápase síly s takovou hvězdou, jako byl šampion v těžké váze Joe Louis.

 

Foto: Dobových snímků tanků „In The Mood" se zachovalo jen několik, tento je asi nejkvalitnější. Velitel tanku sgt.Pool zaujímá svou typickou pozici v otevřeném poklopu věže. Podle některých zdrojů Pool trpěl klaustrofobií...

 

In The Mood

Bojové vystoupení seržanta L.Poola začalo invazí do Francie. 3. obrněná divize se vylodila v červnu 1944 a on byl jako velitel tanku zařazen u 3. praporu 32. pluku. Jeho tank typu M4A1 s kanónem 75 mm a nápisem „In The Mood" (podle jednoho z válečných hitů Glenna Millera) se mohl pochlubit nejlepší posádkou u pluku.

 

Tvořili ji řidič Wilbert „Baby-Batole" Richards (nejlepší řidič tanku u pluku, svého Shermana by zaparkoval i v centru New Yorku v odpolední špičce), kulometčík Bert „Schoolboy-Školák" Close (teprve sedmnáctiletý klučina vykonával zároveň i funkci pomocného řidiče), nabíječ Del „Jailbird-Kriminálník" Boggs (k armádě se dostal tak, že mu soudce nabídl buď kriminál za neúmyslné zabití nebo službu v armádě) a střelec Willis „Groundhog-Svišť" Oller (říkalo se o něm, že celou Francii viděl jen přes zaměřovač svého kanónu a Pool o něm rád tvrdil, že by s ním na 1500 metrů vystřelil komárovi oko).

 

První Sherman zničil německý panzerfaust, druhý americká stíhačka

Poolova posádka se dostala do první bojové akce 29.6.1944 severně od St. Lô u vesničky Villiers-Fossard. Tank byl zasažen panzerfaustem, ale celé posádce se podařilo vyváznout bez zranění. Druhý Sherman - tentokrát typ M4A1(76)W s novým výkonnějším 76mm kanónem, se stal domovem Poolovy posádky od 1. července do 17. srpna 1944.

 

Při „čištění" vesnice Fromental byl tank zasažen palbou vlastního hloubkového stíhače, letounu P-38 Lighting. Posádka musela silně poškozený tank opustit.

 

Foto: Sherman M4A1(76)W ze sbírek vojenského muzea v Camp Blanding na Floridě

 

Souboj s osmaosmdesátkou

O tom, jak výkonnou měl Pool posádku a jak dobrým byl velitelem, vypovídá řada válečných historek. Přežití velmi často záleželo na rychlosti reakce na neočekávané situace, tak jako například při akci nedaleko Origny ve Francii. Stmívalo se a Poolův tank „In The Mood" právě obdržel rádiem rozkaz k zastavení postupu a přenocování na pozici.

 

Pool už otevíral ústa, aby vydal řidiči povel Stop, když najednou zjistil, že se dívá přímo do hlavně německého 88 mm kanónu zamaskovaného v šeru před ním. Místo rozkazu k zastavení zařval do vysílačky „Střelec, pal!" Oiler nezaváhal ani vteřinu, vypálil a dělo zničil dřív než jeho obsluha stačila jakkoliv zareagovat.

 

V zaměřovači Panter

Velice nebezpečným protivníkem amerických tanků byly nejnovější německé Pantery. Mezi Poolovy největší úspěchy patří například zničení tohoto německého tanku u Namuru na vzdálenost přesahující 1 km, ale ve francouzském městě Colombier přežila Poolova osádka jen s obrovskou dávkou štěstí.

 

Sgt. Pool s četou tanků vjížděli rozptýleně do městečka. Poolův tank obezřetně projížděl v krytu domů, když pár metrů před něj najednou vyjel z boční ulice německý Panter. Střelec z Panteru první i druhou ranou minul (zřejmě z nervozity), Poolův střelec Cpl. Oiler ovšem nikoliv.

 

Hned první ránou zřejmě zasáhl munici a následný výbuch odtrhl Panteru věž od trupu. Ten den se Pool a jeho osádka znovu narodili. Z minimální vzdálenosti by byl zásah z kanonu německého Panteru pro jejich Sherman zcela jistě osudný.

 

 

Video: Střetnutí v Colombier se stalo předmět zajímavé fanouškovské animace vytvořené v prostředí počítačové hry War Thunder

 

 

Třetí Sherman byl tím posledním

Třetí Sherman shodného typu s předchozím - M4A1(76)W se stal pro Poola posledním ve válce. Při pokusu o průlom Siegfriedovy linie jihozápadně od Cách (v městečku Munsterbusch) byl jeho tank 15. září 1944 zasažen útočícím Panterem. Těžce poškozený tank se Pool snažil dostat mimo palebný úhel Panteru, ale byl zasažen podruhé. Zásah srazil Sherman mimo vozovku a převrátil ho. L.G.Pool unikl z tanku velitelským poklopem, ale střepina z granátu Pantera mu zmasakrovala nohu takovým způsobem, že mu ji museli amputovat.

 

O nohu přišel i jeho střelec Oller, zbytek posádky vyvázl nezraněn. "Dejte někdo bacha na můj tank", byla poslední Poolova poslední slova než upadl do bezvědomí. Pro Poola to byl konec bojového nasazení.

 

 

Video: Sgt.Pool a jeho osádka byli jednou z inspirací pro tvůrce amerického filmu Fury v hlavní roli s Bradem Pittem. Zajímavý dokument z natáčení se týká použité tankové techniky.

 

 

Třetí obrněná

3th Armored Division „Spearhead" byla aktivována 15.dubna 1941 v Camp Beauregard , Louisiana. Její bojová cesta začala 9. července 1944 ve Francii. V boji o Saint Lo utrpěla těžké ztráty, ale pokračovala dále v čele bojujících jednotek po celou kampaň ve Francii.

 

Její bojová cesta pak pokračovala dále přes Hurtgenský les, bitvu v Ardenách, překročení Siegfiedovy linie až po poslední boj kterým byla bitva o Dessau. 3th armored division byla v boji plných 231 dní, s celkovým počtem 2540 padlých, 7331 zraněných, 95 nezvěstných a 139 zajatých. Divize ztratila více tanků v boji než kterákoliv jiná divize US Army.

 

Moody Molly

Poolův Sherman M4A1(76)W jsme zvolili jako předlohu pro další z triček značky DixieGear. Naše pin-up girl „Moody Molly" (Náladová Molly) doplnila své apartní plavky v army stylu tankistickou přílbou US M1938 Tanker Helmet a jako osobní zbraň zvolila samopal Thompson M 1928.

 

Foto: Limitovaná edice triček s Moody Molly a Shermanem Sgt.Poola vás čeká v eshopu Dixie-Gear.cz

 

Zdroj: Armádní noviny.cz

[danny1691]

Odcházení...

 

Necelé tři týdny před svými devadesátými prvními narozeninami zemřel v Ostravě hrdina druhé světové války Mikuláš Končický - jeden z posledních velitelů tanku 1. československé samostatné tankové brigády. Původem volyňský Čech se ještě aktivně zúčastnil letošních květnových oslav sedmdesátého výročí osvobození Ostravy.

 

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1635873-zemrel-tankista-svobodovy-armady-mikulas-koncicky-bylo-mu-90-let

[Lynx_cz]

Stalinovy varhany, německé vrhače dýmu. Raketomety se vojsku vyplatily

 

Mezi nejznámější a nejrozšířenější zbraně druhé světové války patří sovětské raketomety kaťuša. Podobnými hrozivými zbraněmi disponovali i další majoritní účastníci tohoto konfliktu. Trojici největších uživatelů doplňovali Němci a Američané.

 

 

 

Sovětské raketomety kaťuša | foto: archiv autora

 

 

Během druhé světové války došlo k nebývalému rozvoji několika druhů zbraní. Mezi ně patří také dělostřelecké raketomety. Jedná se o taktické salvové (chcete-li multihlavňové, kde hlaveň může zastupovat jednoduchá vodící kolejnice) dělostřelecké systémy, municí jsou raketové střely na tuhé pohonné látky. Primární použití je stejné jako u klasických či kanonových houfnic, to je dělostřelecká příprava před pozemním útokem, palebný přepad místa soustředění vojsk a materiálu, případně i přímá palebná podpora.

 

 

Ke kořenům

 

Pravěk raketometů se odehrával již ve středověké Číně. Výskyt prapředků kaťuší, jakýchsi jednoduchých košových raketometů, je datován do 13. století. Ale různé aparáty s primitivním raketovým pohonem se mohly objevit již nedlouho po vynálezu střelného prachu. Psané prameny pak zmiňují první vojenské nasazení raket před konec 1. tisíciletí.

Výhodou raketometů oproti klasickému dělostřelectvu, pokud se bavíme o druhé světové válce, byl příznivější poměr pořizovací ceny k napáchané škodě. Výroba odpalovacího zařízení byla technologicky nesrovnatelně jednodušší než u klasických děl. Další výhodou byla nízká jednotková hmotnost celého zařízení připadající na vystřelený kilogram projektilu. Na druhou stranu porovnatelná děla měla větší dostřel a přesnost střelby (tu samozřejmě i při střelbě nepřímé).

 

 

Když se kaťuša rozzlobí

 

Necelý měsíc po zahájení operace Barbarossa, přesně 14. července 1941, se na soustředění německých jednotek u železniční stanice Orša sneslo z nebe peklo. Baterie sedmi raketometů pod velením kapitána Ivana A. Fljorova prošla bojovým křtem a němečtí vojáci tak měli možnost se poprvé seznámit s touto obávanou zbraní.

Výzkumné práce týkající se raket probíhaly v SSSR už od první poloviny 20. let 20. století. V roce 1933 byl v Moskvě utvořen ze stávajících subjektů zabývajících se touto činností Reaktivní vědecko-výzkumný institut. Zde začali mimo jiné pracovat na vývoji menších neřízených raketových střel s motorem na tuhé pohonné látky. Výsledkem byly dva typy raket, menší měla ráži 82 mm a 0,36 kg trhaviny v hlavici a ta větší ráži 132 mm a 0,9 kg trhaviny. Za letu byly stabilizovány čtyřmi ploškami na zádi. Od konce roku 1937, respektive poloviny 1938, byly zařazovány do výzbroje sovětského letectva jako RS-82 a RS-132 (RS - Reaktivní Střela, v originále РС - Реактивный Снаряд).

 

 

Stalin mu nevěřil

 

Šéf rozvědky Fitin věděl o chystaném útoku na SSSR, ale Stalin mu nevěřil

 

Srpen 1941. Němečtí vojáci míří na východní frontu.

 

Letecké rakety RS-82 úspěšně debutovaly při bojích s Japonci u řeky Chalchyn-Gol v létě 1939. Zavěšovaly se pod křídla stíhaček Polikarpov v počtu až 4 + 4 kusy a sloužily ke střelbě na vzdušné cíle. Udává se sestřelení celkem 13 japonských letadel pomocí této zbraně. Větší RS-132 (ale nakonec i ty RS-82) se pak během druhé světové války ve větším množství používaly z bitevních strojů Il-2 proti pozemním cílům.

Vývojem a modernizací těchto raket se z nich stala zbraň používaná masově hlavně z pozemních odpalovacích zařízení. Těla raket byla prodloužena a zvětšilo se množství paliva i trhaviny. Dostaly označení M-8 (vyvinutá z RS-82) a M-13 (vyvinutá z RS-132). V roce 1942 vznikla „megaraketa“ M-30 ráže 300 mm. A protože měla kvůli použití motoru z nepoměrně lehčí M-13 příliš malý dolet, vznikla ještě vylepšená M-31 se stejnou hlavicí, ale s novým motorem.

Jako nosiče odpalovacího zařízení tvořeného ocelovými kolejnicemi byly určeny uzpůsobené nákladní vozy ZIS. Sériovou výrobu schválily příslušné orgány pouhý měsíc před napadením SSSR a díky jednoduchosti výroby došlo k prvnímu nasazení nedlouho po vypuknutí konfliktu, jak je zmíněno výše.

Vedle automobilů ZIS se především v úvodních fázích války montovaly kaťuše i na podvozky lehkých tanků a na pásové tahače. Některé takové montáže proběhly i v polních podmínkách, takže kaťuše se mohly objevit v podstatě na čemkoli. Záhy se však nejrozšířenějšími platformami staly americké nákladní vozy, které do SSSR proudily v obrovských množstvích v rámci programu lend-lease.

Samohybný raketomet BM-13-16 na podvozku ZIS-6. Legenda: 1 - nákladní automobil ZIS-6, 2 - zvedací a otočný rám odpalovacího zařízení, 3 - osm kusů vodících lišt, 4 - rakety M-13 (celkem 16 kusů)

 

Typové označení bojového systému se odvíjelo od typu rakety a počtu kolejnic, samohybné prostředky se značily písmeny BM (v originále БМ боевая машина). Například BM-13-16 bylo označení pro řadu automobilních kaťuší (na různých podvozcích) schopných střílet na jedno nabití 16 raket M-13.

 

 

Německé hromobití

 

Sovětské raketomety nám i pro svou medializaci tak trochu zastínily ty německé. Nakonec je pravda, že Němci jich tolik nevyrobili, tak to ostatně bylo snad se vším, ale jejich ničivá síla byla více než srovnatelná.

V Německu byl vývoj vojenských raketových prostředků zahájen ještě před nástupem Hitlera k moci. Versailleská mírová smlouva totiž zakazovala kdeco, ale na rakety v ní už místo nezbylo. Ono by to nakonec stejně bylo jedno, protože se připravovaly i zbraně zakázané.

A tak se již od počátku třicátých let rodil Nebelwerfer, neboli vrhač dýmu (der Nebel - mlha) pro emitaci dýmových clon pro maskovací účely. Odtud byl už jen krůček pro změnu užitečné náplně z dýmové na explozivní.

Německý raketomet 15 cm Nebelwerfer 41

 

Ze začátku války nejznámější německé šestihlavňové raketomety ráže 15 cm byly lafetované na lehkém dvoukolovém podvozku. Jméno Nebelwerfer zůstalo, ničivá síla přibyla. Bojová hlavice byla v zadní části rakety, čili k explozi docházelo nad zemí, což bylo pro živou sílu devastující. Motor pak byl vpředu, trysky vyvedené asi ve dvou třetinách délky rakety ji svou orientací udělovaly i stabilizující rotaci. Pro nízkou hmotnost raketometu byla manipulace s ním jednoduchá, na druhou stranu jste potřebovali nějaký další prostředek na tahání při přesunech.

V roce 1943 pak přišly nejdokonalejší německé rakety pro salvové raketomety. Měly ráži 21 cm, motor byl umístěn klasicky v zadní části a stabilizace se řešila opět rotací. Tažený dvoukolový Nebelwerfer sloužící k jejich vystřelování byl pětihlavňový.

I Němci objevili výhody raketometů samohybných. Známé jsou Panzerwerfery 42 (v podstatě 10 hlavňové Nebelwerfery) stavěné na polopásech Opel Maultier. Mnohem zajímavější jsou pak klecová odpalovací zařízení raket velkých ráží (28 cm trhavá a 32 cm zápalná) na polopásových haklech Sd.Kfz. 251. Ty se kvůli malému dostřelu (kolem 2 km) často používaly na přímou střelbu.

 

 

Američané mají všechno

 

S nadsázkou by se dalo napsat, že Američané mají vše, na co si vzpomenou. Ale nemusí tomu tak být hned. Například ve vývoji raket, potažmo pozemních salvových raketometů, vyloženě zaspali. Tento nedostatek nakonec dohnali a zařadili se do trojice nejvýznamnějších druhoválečných uživatelů těchto systémů.

Masivní použití amerických salvových raketometů instalovaných na plavidlech ukazují dokumentární filmy z vyloďovacích operací ve druhé polovině války v Tichomoří, kde se snaží narušit japonskou obranu před samotným výsadkem.

Ekvivalentem sovětských kaťuší pak byly zástavby odpalovacích zařízení na pozemní technice. Nejznámější jsou raketomety odpalující rakety M8 (neplést se sovětskými M-8) ráže 114,3 mm s rozevíratelnou stabilizací. Jednoduché osmihlavňové zařízení T27 Xylofon (xylophone), původně konstruované pro použití přímo z terénu, bylo ve dvojicích instalované na nákladních automobilech. Jejich čas přišel při odrážení německého útoku v Ardenách.

Parní varhany Calliope propůjčily jméno raketometu T34 nesenému na věži tanku Sherman, ten měl v základní verzi hlavní šedesát. Odměr byl dán otáčením věže, náměr potom náměrem kanonu. Po vystřílení raket mohla posádka celé zařízení odhodit a její tank se stal opět klasickým tankem.

Ke konci války v Evropě ještě Američané stihli nasadit vylepšenou raketu M16 stejné ráže, ale stabilizovanou rotací. A to jediné evropské nasazení se odehrálo v západních Čechách proti zbytkům jedné německé tankové divize, účinek byl hodnocen kladně.

 

 

Fotogalerie

Galerie obsahuje více než dvacet dobových fotografií hlavních i méně známých raketometů z druhé světové války.

 

 

 

Protože je článek věnován pozemním salvovým raketometům, nezmiňuje zařízení pracující na podobném principu, ale střílející pouze jednotlivé rakety. Nakonec článek kvůli rozsahu nemohl zahrnout do svého těla ani všechny typy a verze raket používaných v salvových raketometech, ba ani všechna provedení těchto raketometů.

 

Zdroj: iDnes

[Miruno]

To by mě zajímalo, co to udělalo s tím Jeepem, když to začalo lítat