Zajímavé články

[kvetule]

Reportéři ČT

Československé tabu: Na konci války zabíjely bomby s rudou hvězdou

Velikost textu:

 

 

 

27. 4. 2015 22:00, autor: jak

Takřka každý rok se v médiích připomíná americké bombardování Prahy z února 1945, při němž zahynulo přes 700 lidí. Mnohem méně zájmu budí sovětské bombardování českých měst, k němuž došlo na samém sklonku války 8. a 9. května. Zahynulo při něm přes 1300 lidí. V Československu se ale o náletech muselo mlčet, Sověti přitom už v 60. letech neměli problém svou akci přiznat. Právě v době, kdy Pražané vítali ruské vojáky, se nad Mladou Boleslaví objevila neoznačená bombardovací letadla, která ve třech vlnách svrhla na město 700 bomb o váze od 2,5 do 500 kilogramů... Tématu se věnoval Karel Vrána z Reportérů ČT.

Škody po náletu v květnu 1945 ve Škodě Mladá Boleslav

• 
• 
• 
• 

1 - 4

Na konci 2. světové války zasáhla území tehdejšího protektorátu Čechy a Morava vlna spojeneckých náletů. "Od května 1944 se podílelo americké letectvo na bombardování cílů v protektorátu a Sudetské župě, z počátku to byly především rafinerie minerálních olejů a vůbec syntetických pohonných látek, později se k tomu přidala například i letiště," vysvětluje historik Národního technického muzea Michal Plavec.

Drážďany nejsou Praha:

Nejznámější a nejdiskutovanější spojenecký nálet se odehrál 14. února 1945. Část amerických letadel, která měla bombardovat Drážďany, kvůli chybné navigaci zabloudila nad Prahu. Výsledkem bylo 701 mrtvých. "Mnozí Pražané se oddávali poněkud iracionální víře, že Praha bude ušetřena leteckého bombardování," říká historik Vojenského historického ústavu Jiří Rajlich a popisuje vlastní rodinnou zkušenost. "Můj děda a otec bydleli na Kampě a vždycky, když letěli Američané kolem, tak místo toho, aby byli v krytu, vylezli na střechu a pozorovali je. Stejně tak tomu bylo i 14. února 1945. Když jim začala dunět země pod nohama, tak nakonec v krytu přece jen skončili."

Mýty a propagandou je opředený i americký nálet na plzeňskou Škodovku z 25. dubna 1945. Někteří dodnes tvrdí, že závod byl Američany vybombardován z pomsty za to, že měl být po válce znárodněn. Skutečnost je však taková, že k bombardování došlo, neboť se tam vyráběly obávané německé stíhače tanků Hetzer. "25. dubna se Škodovku podařilo zasáhnout naplno a až do konce války nedostali Němci ze Škodovky ani jednoho Hetzera. BBC zhruba dvě hodiny před náletem varovala, aby Američané co nejvíce ušetřili životy českých civilistů i dělníků ve Škodovce," říká Rajlich.

Ve stínu těchto událostí dodnes zůstávají sovětské nálety z 8. a 9. května 1945. Ačkoliv při nich zahynulo více než 1300 lidí a škody byly nedozírné, komunisté o nich mlčeli, případně je připisovali Němcům. "Němci byli poražení a měli na svědomí všechno špatné, co se za druhé světové války stalo," popisuje Plavec postoj poválečné propagandy - více čtěte zde.

Reportéři ČT: Sovětské bomby dopadaly na české území

Cílem náletů bylo zničit německé kolony, které ustupovaly do amerického zajetí, krutý dopad však měly na české civilisty. Historici napočítali 66 bombardovaných míst, mezi nejhůře postižené patřily Hrotovice, Krucemburk, Ždírec nad Doubravou, Mělník, Roudnice nad Labem, Byšice a především Mladá Boleslav. "Já jsem pomáhal v nemocnici nakládat mrtvé, utržené nohy a podobně," vybavuje si mladoboleslavský pamětník Marcel Zachoval.

Dokumenty z Ústředního archivu ministerstva obrany Ruské federace dokazují, že šlo skutečně o letadla Rudé armády. "V průběhu dne 9. května roku 1945 skupiny pěti až devíti letadel PE-2 masivním bombardováním zničily živou sílu a techniku nepřítele v oblasti Mladá Boleslav, Litoměřice, Těchlovice, Zámostí, Vrchovany, Dubá a Mělník," cituje z oficiálního spisu historik Plavec. "Ve zpravodajských svodkách jsou výkazy všech typů shozených pum a kromě sovětských typů jsou tam i údaje o tom, že Sověti tehdy na Mělník a Mladou Boleslav shazovali taky německé kořistní pumy," doplňuje jej Rajlich.

"Víme, že sovětská historická a memoárová literatura neměla již v šedesátých letech problém uvádět, že letadla Rudé armády byla 9. května 1945 ve vzduchu a její letci se snažili zastavit ústup německých jednotek do americké zóny," vysvětluje Plavec. Tabu platilo pouze pro Československou propagandu. "Sovětská historiografie naopak neviděla důvod nálety sovětských letců v první mírový den, 9. května 1945, zamlčovat. Naopak, byly a dodnes jsou brány jako regulérní součást válečných operací."

"Musíme si uvědomit, že nikdo z nezasvěcených nevěděl, kdo a proč území Čech a Moravy bombarduje. Není proto divu, že lidé kladli vinu za nálety Němcům. Toto přesvědčení se přeneslo i do novinových článků a historických publikací. Přestože prorežimní historici věděli o operacích letectva Rudé armády 9. května 1945, nikdy neuvedli na pravou míru, kdo onoho dne česká a moravská města a vesnice bombardoval a jaký měl motiv."

Michal Plavec: Propaganda kolem sovětských náletů v květnu 1945

Pamětník bombardování Byšic: Nelze na to zapomenout

V Byšici sovětské bombardování 9. května zaplatilo životem 23 lidí. V areálu továrny Vitana zde kdysi stával i pomník obětem náletu. Při rekonstrukci fabriky byl ale odstraněn, nový má vyrůst v obecním parku. O to se velkou měrou zasloužil místní patriot Jan Sedlák. "Moje babička mi několikrát vyprávěla, že zde umřela spousta lidí. Ale když jsem se pídil po přímých účastnících, nikdo o tom nechtěl mluvit. Až v roce 2009 jsem dohledal na internetu vzpomínku pana Zdeňka Novotného, který psal, že je rodák z Byšic," říká Sedlák.

"Já jsem si četl venku Broučky, najednou z ničeho nic směrem od východu přiletěla dvě letadla. Tak jsem utíkal do krytu," vzpomíná Novotný. Nálet nepřežili jeho sousedé. "Zakrátko jsem zjistil, že vlastně všichni moji sousedi zahynuli, paní Tichá a celá rodina Švejků," říká. "Jedna z těch střel nebo bomb spadla přímo před továrnu, kde bylo shromážděných zhruba 25 lidí. Bohužel mezi nimi byli i tři předkové naší rodiny, Vincenc Švejk, Marie Švejková a školačka Maruška Švejková," smutní pozůstalý po obětech náletu na Byšici Pavel Švejk.

Přestože někteří lidé, kteří bombardování zažili, věděli, jaká letadla na ně bomby svrhla, velká část obyvatelstva byla přesvědčena, že letectvo Rudé armády své spojence bombardovat nemohlo. "Pamatuju si, že otec musel vyplňovat nějaké papíry do nemocnice v Mělníku. V prohlášení napsal: po útoku ruských letadel. To mu vrátili, musel tam napsat nepřátelských letadel," popisuje Zdeněk Novotný.

Pragmatický důvod takového postupu popisuje byšický patriot Jan Sedlák z Občanského sdružení hledačů ztracené historie. "Po válce vzniknul výbor na repatriaci válečných škod, které mohly být uplatněny pouze na německou armádu. To znamená, že pokud se napsalo, že bombardovala ruská letadla, tak se na to žádné náhrady nevztahovaly. Místní pan starosta pan Richtrmoc říkal: Tohleto nemůžete napsat, protože nás Rudá armáda osvobodila, ne bombardovala," vysvětluje.

Valná část Čechů je přesvědčena, že české území přeci 9. května 1945 nemohlo bombardovat letectvo Rudé armády, opak je ale pravdou.

 

 

 

zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/309216-ceskoslovenske-tabu-na-konci-valky-zabijely-bomby-s-rudou-hvezdou/

[Lynx_cz]

Německé Leopardy nedokáží probít pancíř ruských tanků

 

Pode německého deníku Die Welt, pro německé tanky Leopard nemusí střetnutí s ruskou tankovou technikou dopadnout vůbec dobře. Důvodem je údajně chybějící dostatečně výkonná tanková munice, která dokáže probít nejsilnější místa čelního pancíře nejnovějších ruských tanků T-80 a T-90.

Foto: Německý tank Leopard; větší foto / Bundeswehr

 

Ekologie na úkor bezpečnosti

V současné době německé tanky používají podkaliberní munici DM 53 a novější DM 63 typu APDS (Armour Piercing Discarding Sabot) od německé firmy Rheinmetall.

Nejnovější munice DM 63 má wolframový penetrátor. Munice se vyznačuje speciální hnací náplní SCDB (Surface-Coated Double-Base), která dovoluje použít munici v rozsahu teplot −47 °C až +71 °C. Stejnou pohonnou látku dostala i modernizovaná munice DM 53 A1.

Průbojnost munice DM 53 A1 a DM 63 je utajována. Podle deníku Die Welt si tanky Leopard 2A6/2A7 s hlavní o délce 55 ráží používající jmenovanou municí dokáží poradit s tanky T-72 řady B a také s T-80 využívající reaktivní pancíř Kontakt 5.

Podle autora článku v magazínu Die Welt, Hana Ruhleho, který působil v letech 1982 a 1988 jako náčelník politického plánování na německém ministerstvu obrany, však současná wolframová munice DM 53 A1 a DM 63 nedokáže probít nejsilnější místa čelního pancíře ruských tanků T-90 nebo nejnovějších verzí T-80.

Ruhle dává současný stav za vinu politickému vedení země, které z důvodu odporu ekologických a protijaderných aktivistů, zavrhlo vývoj tankové munice využívající ochuzený uran.

O problémech s nedostatečným výkonem tankové munice se vědělo již v 80. letech, ale v Německu nebyla politická vůle s problémem něco dělat. Řešením, jak obejít „neekologickou" uranovou munici, se stal kanón ráže 140 mm testovaný na tancích Leopard. Vzhledem k velkým cenovým nákladům však nakonec z instalace 140mm kanónu sešlo.

Problémy s průbojností munice však trpělo jen Německo. Ostatní země NATO, především Spojené státy, Francie a Velká Británie, ve svých tancích munici z ochuzeného uranu požívaly.

 

Střely z ochuzeného uranu

Podkaliberní střely z ochuzeného uranu disponují při stejných podmínkách vyšším výkonem než wolframové střely. Wolframové střely probíjejí pancíř pouze působením kinetické energie. U uranových dochází k exotermické reakci s ocelí pancíře a vzniku eutektika (teplota tání 750 °C). Tento jev podporuje probíjení pancíře.

Hlavním ničivým faktorem po proniknutí střely z ochuzené uranu do tanku je jeho pyroforičnost (schopnost samovznícení). Při průniku je střela rozdrcena na různě velké části včetně prachu nebo roztavených kapiček eutektika (směs dvou látek).

Nejmenší částice po vniknutí do tanku prudce reagují s kyslíkem a vyvolají v uzavřeném prostoru přetlak téměř 2 MPa. Následky pro tank a posádku jsou fatální.

Větší části jsou rozžhaveny, pomalu doutnají a stávají se dlouhodobými ohnisky požáru. Vnikne-li do tanku wolframová střela, zničí tank s pravděpodobností 60 %, u střel z ochuzeného uranu je to téměř 100 %.

Tankovu munici s ochuzeným uranem používají například americké tanky Abrams. Jádro podkaliberní munice M829A3 (22,3 kg) tvoří 800 mm dlouhý a 10 kg vážící penetrátor z ochuzeného uranu. Američané munici používají od roku 2003.

Munice M829A3 je vyvinutá tak, aby si poradila s nejnovější generací ruských tanků vybavených reaktivním pancířem Kontakt 5. Američané vyvinuli také nejnovější munici z ochuzeného uranu M829A4, která je určená proti nejnovější generaci ruských reaktivních pancířů Relikt.

Leopardy při ostrých testech prokázaly schopnost používat širokou škálu americké tankové munice, včetně typu M829A3. Navíc tanky Leopard s kanónem o dálce 55 ráží dokáží udělit střele větší počáteční rychlost než americké tanky Abrams s kanónem o délce 44 ráží.

 

Německé tanky Leopard navíc používají z kanónu odpalované řízené střely LAHAT (Laser Homing Attack). Střela je vybavená tandemovou kumulativní hlavicí, která je schopná poradit si s reaktivním pancířem a probít ekvivalent 800 mm ekvivalentu homogenního válcovaného pancíře RHAe (Rolled Homogeneous Armour equivalency). Dosah střely LAHAT je až 8 km.

 

Připomeňme, že nejsilnější místa čelního pancíře T-72B3 (Kontakt 5) dosahují odolnost 690 až 800 mm RHAe proti podkaliberním střelám a 940 až 1180 RHAe proti kumulativním střelám. V případě T-90 (Kontakt 5) to je 800 až 830 mm RHAe (1150 a 1350 RHAe) a u verze T-90 s pancířem Relikt údajně 1100 až 1300 RHAe (1350 RHAe +).

 

zdroj: Armádní Noviny.cz

[kvetule]

Adolf Hitler chtěl, aby nacistické Německo odešlo s ním

30. dubna 2015

Před sedmdesáti lety si vzal život Adolf Hitler, jedna z nejodpornějších zrůd 20. století. Uprostřed hrůz ruskými děly ničeného Berlína zemřel politik, jehož hrůzovláda začala „bojem proti terorismu“.

30.4.1945 si v podzemí říšského kancléřství vzal život Adolf Hitler. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz

 

 

Svět poznal Adolfa Hitlera díky jeho neukojitelné touze po moci, jeho bezohlednosti, krutosti a naprostému nedostatku soucitu, díky jeho pohrdání tradičními institucemi a nepřítomnosti morálních zábran. V průběhu několika let dokázal získat tak obrovskou moc, že pár skrytých hrozeb, nařčení nebo pomluv jím pronesených se stalo dostatečným důvodem k tomu, aby se ho začal bát celý svět. Po hrubém porušení začal okupovat rozsáhlá území, která spolu s miliony obyvatel dobyl bez jediného výstřelu. A když svět již odmítl stále ustupovat před jeho hrozbami, které pokládal za pouhé blufování, inicioval nejbrutálnější a nejničivější válku v dějinách – válku, která náhle začala ohrožovat samu existenci civilizace. Jako by lidský život a lidské utrpení pro tohoto jedince vůbec nic neznamenalo. Jen se řítí za naplněním svého poslání, o kterém věří, že je jeho osudem... Hitler věří ve svou předurčenost stát se nesmrtelným. Byl vybrán bohem jako zachránce Německa a zakladatel nového světového sociálního řádu.“

 

 

Analýza psychologů, vypracovaná na žádost Úřadu pro strategické služby (Office of Strategic Services – OSS), předchůdce CIA, z roku 1943

Obchodník Ernst Hanfstaengl byl naštvaný. Kapitán Truman Smith, zástupce amerického vojenského atašé v Berlíně, který několik dnů zkoumal poměry v Bavorsku, náhle musel odjet a před tím ho požádal, aby zašel na schůzi spolku v pivnici Kindlkeller v Mnichově, kde bude řečnit nějaký Adolf Hitler. Hanfstaengl, jemuž kamarádi říkali Putzi, měl matku Američanku a vystudoval v USA, proto svému krajanovi vyhověl. Od války uplynuly dva roky, byl listopad 1922, a Německo se pořád nemohlo vzpamatovat z poválečného šoku.

Ten malý člověk s knírkem v laciném tmavém oděvu s koženým kabátem ho nezaujal. Teprve když začal mluvit a rozohnil se, začal být zajímavý. Vylíčil vývoj v Německu od podepsání příměří – nejvíc ho rozpálila údajná vina Němců na rozpoutání války, neopominul se otřít o pacifisty a marxisty, ze šmelinaření a nedostatku zboží obviňoval židy, ti musí pryč, tvrdě napadl císaře a jeho poradce za zbabělost, stejně jako bavorské separatisty a věřící katolíky. Voják na frontě šel svému zraněnému kamarádovi na pomoc a vůbec ho nezajímalo, jestli je Prušák nebo Bavorák, katolík či protestant. „To je ten duch, který my Němci potřebujeme v této chvíli nebezpečí víc než cokoli jiného! Je to duch, který umožňuje dělat zázraky a vede ty, kdož byli poníženi a oklamáni, do nové budoucnosti!“

 

Všichni mu zbožně naslouchali, jako očarováni, občas mu zatleskali. Když skončil, Hanfstaengl za Hitlerem zašel, představil se a přiznal se, že o něm musí referovat americkému diplomatovi: „Řeknu, že osobně souhlasím s devadesáti pěti procenty toho, co jste řekl, a že s vámi chci diskutovat o těch zbývajících pěti procentech.“

 

Řečnickým talentem do čela

Hitler nebyl Němec, nýbrž Rakušan. Narodil se 20. dubna 1889 v městečku Braunau na řece Inn, otec sloužil jako celník. Měl ještě mladší sestru Paulu, další čtyři sourozenci zemřeli v dětském věku. Otec byl alkoholik a despota. Syn se chtěl stát výtvarníkem, ale on mu v tom bránil, měl být státním úředníkem, tedy pod penzí.

Až po otcově smrti v lednu 1903 se vydal chlapec do Vídně. Hledal uplatnění, živil se malováním reklamních plakátů, matka ho z vdovského důchodu finančně podporovala. Bydlel v chlapecké ubytovně, skamarádil se s českým studentem hudby Augustem Kubizkem.

 

V roce 1907 požádal o přijetí do Akademie výtvarných umění. Nepřijali ho: „Nemáte talent!“ Navrhli mu, aby šel studovat architekturu, ale k tomu potřeboval maturitu, která mu však chyběla.

To byla pro ctižádostivého mladíka těžká rána. Pokusil se živit kreslením akvarelů vídeňských zákoutí a pamětihodností, které obchodníci prodávali návštěvníkům města.

Ve čtyřiadvaceti letech přesídlil do bavorského Mnichova. Avšak ani tam jeho talent neuznali, dál se musel protloukat pomocí akvarelů. Do rakouské armády se mu nechtělo, komise ho uznala ze zdravotních důvodů neschopným.

 

Když v létě 1914 vypukla válka, hlásil se jako dobrovolník do bavorské armády. Údajně se projevil jako statečný voják, mělo o tom svědčit udělení dvou medailí Železného kříže. Avšak někteří spolubojovníci tvrdili, že je dostal za přisluhování na štábu pluku. Nicméně při plynovém útoku na podzim 1918 dočasně oslepl a musel se léčit v lazaretu v Pomořanech. Tam si uvědomil hluboké rozčarování civilního obyvatelstva. Na frontu se už nevrátil, bylo podepsáno příměří.

 

K maličké Německé dělnické straně (DAP) se dostal náhodou. Po skončení války využívala vojenská kontrarozvědka svobodníka Hitlera ke kontrole různých spolků. Když začal chodit na schůze DAP, objevil v sobě talentového řečníka, a oni mu nabídli, aby k nim přistoupil. Jako zuřivý nacionalista a antisemita získával Hitler svými projevy nové členy. Později DAP přejmenovali na Německou národně socialistickou dělnickou stranu (Nationalsozialistische deutsche Arbeiterpartei – NSDAP).

 

Fascinovaný Hanfstaengl se s Hitlerem dál kamarádil, představoval ho ve vyšší společnosti a dával mu peníze, aby měl z čeho žít. Když se v listopadu 1923 pokusila NSDAP v Bavorsku o puč, který ztroskotal, poskytl mu na čas úkryt. Nicméně většinu pučistů policie nakonec pochytala a uvěznila. To je velezrada! Soud vyměřil Hitlerovi pět let vězení, ale po roce ho propustili. Jako prominentní vězeň tam napsal knihu Mein Kampf, své programové dílo – cílem byl antisemitismus, rasismus, vůdčí úloha nordické rasy a získání prostorů pro německé rolníky na východě Evropy.

 

Ve druhé polovině dvacátých let se Německo pomalu dostávalo z poválečné hospodářské katastrofy – nezaměstnanost klesala a demokratická vláda upevňovala své pozice. Hitlerova nacistická strana NSDAP neměla šanci, že by legální cestou získala moc – v roce 1928 ji volili necelé dvě procenta lidí, což jí dalo dvanáct poslaneckých křesel v Říšském sněmu.

Zlom přinesl „černý pátek“ na newyorském Wall Streetu 25. října 1929 – velká hospodářská krize zachvátila svět. Německo závislé na amerických půjčkách to pocítilo vzápětí – průmysl a zemědělství se propadly, ceny zboží letěly vzhůru, zatímco platy stagnovaly a podniky propouštěly zaměstnance. V lednu 1930 už ztratilo práci přes 4,5 milionu lidí. Levicové strany i nacisté posilovali.

 

Při zemských volbách v Durynsku v prosinci 1929 získala NSDAP šest křesel z 53 v zemském parlamentu. Zdánlivě to bylo málo, ale ve skutečnosti na ní záviselo ustavení vlády. Hitler získal ministerstva vnitra a školství.

 

Sociálnědemokratická vláda kancléře Hermanna Müllera zaznamenala obrovský úspěch. Francouzi a Britové vyklidili poslední část německého území na západě, kterou na základě Versailleské smlouvy obsadili, o pět let dřív, než měli. Přesto tento kabinet v březnu 1930 padl. Za nového kancléře si prezident Paul von Hindenburg, populární maršál, vybral Heinricha Brüninga z pravicové katolické strany Centrum.

 

Josef Goebbels, čerstvý šéf propagandy NSDAP, rozvinul rozsáhlou kampaň. Neexistovalo město či vesnice, které by nacisté vynechali – všude posílali své řečníky, letáky, pořádali průvody s transparenty a pochopové z SA rozbíjeli schůze ostatních stran.

 

Hitler hovořil ve velkých městech – v Berlíně ve Sportovní hale před 16 tisíci diváky, ve Vratislavi před 20–25 tisíci, zbývajících nejméně 5 tisícovek lidí, kteří se nedostali do haly, si ho poslechlo z tlampačů před halou. Vůdce změnil rétoriku: v Německu se zhroutila parlamentní demokracie založená na souboji politických stran, NSDAP je jedinou stranou, která chce překlenout všechny stavovské, třídní a profesní rozdíly. „My neslibujeme nějaké hmotné zlepšení pro jednotlivé stavy, ale utužení síly národa, protože toto vytyčuje cestu k moci, a tudíž i k vysvobození celého národa.“

 

Demagog Hitler zazářil. „Dovedl promlouvat řečí, na kterou slyšelo stále víc lidí,“ vysvětloval britský historik Ian Kershaw, „řečí rozhořčeného protestu proti zkompromitovanému systému, jazykem národní obrody a znovuzrození.“ Byl to – dnešním termínem – populista.

 

NSDAP dalo hlas takřka 6,5 milionu Němců, 18 procent voličů. Se 107 poslanci se stala druhou nejsilnější stranou v Říšském sněmu. Prvenství si zachovali sociální demokraté, získali i komunisté, které volilo 13 procent lidí. Ztratily hlavně pravicové strany.

 

Přesto Heinrich Brüning vytvořil vládu bez Hitlera. Nicméně se s ním tajně sešel, ale okamžitě zjistil, že se s ním se nemůže domluvit. Je to fanatik!

 

Komunisté po boku nacistů

Občas koketovali s nacisty i komunisté. V první polovině roku 1931 spolu s nimi, nacionalisty a polovojenskou organizací Stalhelm požadovali zrušení pruského parlamentu, což mělo vést k posílení ústřední moci. Když je v Praze za to kritizoval komunistický novinář Záviš Kalandra, vedení strany ho potrestalo důtkou.

 

Zákulisí téhle politické hry vysvětlil americký novinář William Shirer, který působil v Berlíně, v knize Vzestup a pád Třetí říše: „Komunisté byli na příkaz Moskvy do poslední chvíle oddáni podivné myšlence, že nejdřív musí zničit sociální demokraty, socialistické odbory a demokratické síly středních tříd. Jejich strategie vycházela z pochybné teorie, že ačkoli jejich vzestup povede k nacistickému režimu, bude tento režim jenom přechodný a nevyhnutelně přinese zhroucení kapitalismu, po kterém komunisté převezmou moc a nastolí diktaturu proletariátu. Fašismus reprezentoval z bolševicko-marxistického pohledu poslední fázi umírajícího kapitalismu, po které následuje už jenom komunistická potopa.“ Boj komunistů proti sociálním demokratům byl omyl. Shirer dodal: „Bezohlední a protidemokratičtí komunisté pracovní třídu rozštěpili.“

 

S nacistickým vůdcem se spřátelili někteří podnikatelé a bankéři, ale německá elita k němu zůstávala stále skeptická. Průmyslovým a obchodním magnátům imponovalo Hitlerovo tvrzení, že dokáže postavit hráz proti stále přitažlivějším komunistickým a socialistickým myšlenkám. Všichni měli hrůzu z pokusů o bolševizaci na počátku dvacátých let a ze Sovětského svazu. Třebaže se strana nazývala nacionálně socialistická, k socialismu měl Hitler daleko. Byl nacionalista a antisemita.

 

V březnu 1932 se konaly volby nového říšského prezidenta. Hindenburgovi končilo jeho sedmileté funkční období v květnu. Velkokapitál kandidoval Hindenburga, nacisté Hitlera, komunisté svého předsedu Ernsta Thälmanna.

 

Z necelých 38 milionů voličů dalo hlas stávající hlavě státu přes 49 procent – k opětovnému zvolení mu chybělo jenom 170 tisíc hlasů. Hitler se vyšvihl na druhé místo se 30 procenty. Thälmanna volili jenom komunisté – 13 procent.

 

Za týden si museli Němci volby zopakovat. Zvítězil Hindenburg s 53 procenty voličů. I Hitler si polepšil – získal 13 milionů hlasů, o 2 miliony víc než posledně.

Ve volbách parlamentních nacisté zvítězili – získali 230 poslaneckých křesel. Za nimi byli sociální demokraté se 133, Centrum s 97 a komunisté s 89. Hitler a s ním i Thälmann odmítli vytvoření koaliční vlády.

Adolf Hitler: Mein Kampf

 

 

Krize spasila NSDAP

Následovala série voleb v jednotlivých zemích. Ke svým proslovům se vůdce opět vznášel z oblak. NSDAP triumfovala. V Prusku, které zaujímalo dvě třetiny říšského území, získala 36,3 procenta a stala se nejsilnější stranou. V Anhaltsku dokonce skoro 41 procent, takže mohla jmenovat prvního zemského premiéra. Zvítězila i ve Württembersku a v Hamburku. V Bavorsku dostala jenom o desetinu procenta méně než vládnoucí Bavorská lidová strana.

 

Nacistům nahrávala hospodářská krize. Bez jejího rozkladného účinku, domnívá se Kershaw, „by se nacistická strana možná rozpadla a upadla v zapomnění, nanejvýš by se zapsala do dějin jako pomíjivý jev poválečných zmatků“.

 

Hindenburg nebyl spokojen s říšskou vládou. Proto v květnu 1932 jmenoval novou v čele s diplomatem a vojákem Fritzem von Papenem, který byl vlivným členem Centra, a měl za sebou pruské velkostatkáře i německý kapitál.

 

„Český frajtr“ kancléřem? Ne!

V červenci se nacisté stali nejsilnější parlamentní stranou. Teď musíme převzít moc! Vůdce o tom jednal se svým spojencem ministrem obrany generálem Kurtem von Schleicherem. Požadoval kancléřský úřad pro sebe a ministerstva vnitra, letectví, práce a lidové výchovy pro své věrné. Schleicher byl přesvědčen, že pokud zůstane armáda (reichswehr) pod jeho kontrolou, bude kontrolovat i Hitlera.

 

Vypadalo to jako východisko ze stále složitější situace. V zemi bylo šest milionů nezaměstnaných – Hitler jim sliboval práci. Ozbrojení esamani, úderná pěst NSDAP, otevřeně válčili s militantními komunisty. Mohla by vypuknout občanská válka! Kancléř Papen se pokusil tlumit tyto rozbroje dekretem o boji proti terorismu, který stanovoval přísné tresty pro násilníky. Vláda ho však nedokázala prosadit v praxi.

 

Hindenburg s přeměnou kabinetu nesouhlasil. Ani s Papenovým návrhem, aby požehnal hnědo-černé koalici. „Jak by to vypadalo, kdybych udělal českého frajtra kancléřem!?“ řekl prezident. Senilní maršál si spletl rakouský Braunau, odkud svobodník Hitler pocházel, s českým Broumovem.

Papen se nevzdával. Nabídl Hitlerovi funkci vicekancléře. Nacistický vůdce odmítl – bylo by to pod jeho důstojnost.

 

Padesát projevů za měsíc

Říšský sněm zvolil 30. srpna 1932 svým předsedou nacistu Hermanna Göringa. Na jeho jménu se dohodli nacisté s centristy a se členy Bavorské lidové strany. Druhé zasedání Papen překvapil, když přinesl dekret o rozpuštění sněmu. Nové hlasování proběhne 6. listopadu.

 

Páté volby v jednom roce! Vůdce opět zahájil maraton projevů. Jako demagog sliboval všem vrstvám společnosti, co chtěly, ale nikdy to nemínil splnit. Začátkem října přišlo na stadion do Postupimi na „říšské shromáždění mládeže“, organizované Hitlerovou mládeží, na 110 tisíc chlapců a dívek nejen z Německa, ale i z okolních zemí. Hitler vydržel stát sedm hodin se vztyčenou pravicí před pochodující mládeží.

 

Během jediného měsíce pronesl přes padesát projevů. Přesto už nedokázal plnit sály. Také jednotlivé organizace, krajské a okresní štáby polevily ve svém úsilí – chyběly peníze. Goebbels se obával propadu.

 

Obavy se naplnily – třebaže NSDAP volilo 33 procent lidí, ztratila dva miliony hlasů, získala pouze 196 poslaneckých míst, o 34 méně než v červenci. Nicméně vedoucí silou v Říšském sněmu zůstala. Pouze komunisté posílili.

 

Nacisty opouštěla střední třída, která se obávala jejich silných socialistických cílů. Veřejnost si také nedovedla vysvětlit, proč v létě odmítl Hitler vstoupit do vlády. Do volebních místností na venkově přišlo méně lidí. Přesto měla NSDAP koncem roku 1932 už 1,415 milionu členů a u SA stále sloužilo 400 tisíc mužů.

Pravice vztyčená vzhůru, vypnuté prsty. Hajlovat se nacisté naučili od italských fašistů. Ti si zase mysleli, že napodobují starý římský pozdrav. V antických textech však o podobném gestu není žádná zmínka. Na snímku z roku 1938 Adolf Hitler na shromáždění ve Vratislavi

 

„My jsme najali Hitlera“

V říjnu 1932 zůstalo bez práce skoro 9 milionů Němců z 67 milionů obyvatel. Rozzlobení mladí muži vstupovali do komunistické strany, ale mnozí nakonec zakormidlovali k SA, kde získali finanční, materiální a kamarádské zázemí. Dělníci v továrnách zůstávali věrní sociální demokracii.

 

Listopadové hlasování politickou situaci nevyřešilo. Papenova vláda odstoupila. Hindenburg hledal nového kancléře. Nakonec jmenoval 3. prosince 1932 novým kancléřem generála Kurta Schleichera. Avšak ten si brzy uvědomil, že mu chybí podpora v Říšském sněmu. Papen tajně jednal s Hitlerem i s prezidentovým synem Oskarem Hindenburgem. Domluvili se, že Hitler by se mohl stát kancléřem a Papen vicekancléřem. Tradiční pruské šlechtě i generálům nacisté vyhovovali.

 

Prezident přiměl k demisi Schleicherův kabinet a Papena požádal, aby sestavil nový. Místo toho mu Papen večer 28. ledna 1933 oznámil, že politici z pravicových stran jsou schopni vstoupit do vlády v čele s Hitlerem, v níž bude Papen vicekancléřem. To poprvé prezidenta uspokojilo.

 

Oba pánové debatovali o klíčových ministrech. Zahraničí zůstane Konstantinu von Neurathovi. Obranu by měl dostat nějaký rozumný generál – shodli se na Werneru von Blombergovi. Papen bude i říšským komisařem pro Prusko.

 

Hitler souhlasil, že nacisté obsadí jenom dvě křesla – Wilhelm Frick vnitro a Hermann Göring zůstane ministrem bez rezortu, přičemž bude pověřencem na pruském ministerstvu vnitra. Tiskový magnát Alfred Hugenberg z Německé nacionální lidové strany povede hospodářství. Franz Seldte, předseda organizace vysloužilých vojáků Stalhelm (Ocelová přilba), se stane ministrem práce. Finance bude řídit odborník hrabě Johann Ludwig Schwerin von Krosigk.

 

Když Theodor Duesterberg ze Stalhelmu namítal, že Hitler není čestný člověk, odpověděl mu Hugenberg sebevědomě: „My už si ho osedláme.“ Duesterberg chmurně podotkl: „Jenom abyste jednoho dne nemusel prchat zahradami před zatčením.“

 

I některé Papenovi přátele to vyděsilo. „Vždyť ty se vydáváš Hitlerovi do rukou,“ varoval ho jeden. Budoucí vicekancléř odsekl: „My jsme si ho najali.“

„Kdyby projevil Hindenburg ochotu udělit Schleicherovi výnos k rozpuštění parlamentu, jímž tak lehce obdařil Papena, a odložil zasedání Říšského sněmu na dobu přesahující šedesát dnů povolených ústavou, mohlo se Hitlerovu kancléřství předejít,“ míní Kershaw. „Kritický bod hospodářské krize byl už skoro překonán a nacistickému hnutí hrozil rozpad, pokud se v dohledné době nedostane k moci, budoucnost tedy mohla vypadat jinak, i kdyby přinesla nějaký jiný autoritativní režim.“

 

„Správný člověk“

Ještě v pondělí 30. ledna 1933 ráno zvažovali někteří generálové včetně Schleichera, jestli nemají převzít vládu a vyhlásit diktaturu. Dopoledne přijali členové kabinetu v čele s Hitlerem dekrety od Hindenburga.

 

Večer prošly desetitisíce nacistů s hořícími pochodněmi Berlínem. Začala epocha, kterou nacistická propaganda nazývala Třetí říší. První existovala do roku 1806 – Svatá říše římská. Za druhou považovali vybudování Německé říše kancléřem Otto von Bismarckem roku 1871.

Smrt si nevybírá

• Pověsili ho za nohy na benzínce. Mussoliniho smrt vyděsila Hitlera
• Smrt, která dala Hitlerovi naději. Před 70 lety zemřel prezident Roosevelt
• Hitlerova sebevražda? Možná ho zastřelil sluha, říká spisovatel Kvaček

Koncem února 1933 se Hitler a Göring setkali s vlivnými podnikateli v čele s Gustavem Kruppem, šéfem největšího ocelářského podniku. Nacisté jim slíbili volnost podnikání a omezení odborů, vyloučili ekonomické experimenty a nabídli možnost zlikvidovat komunisty v příštích volbách. Bývalý ředitel Říšské banky Hjalmar Schacht potom požádal přítomné o dar ve výši tří milionů marek.

 

Nacisté šířili šeptandu, že se bojí komunistického puče. Když večer 27. února 1933 zapálil holandský anarchista Marinus Van der Lubbe Říšský sněm, Hitler, Goebbels a Göring si mysleli, že je to povel k revoltě.

 

Göring nařídil pruské státní policii, aby pozatýkala funkcionáře komunistické strany bez ohledu na jejich poslaneckou imunitu, rovněž odborářské předáky. Hon se nevyhnul ani levicovým intelektuálům a pacifistům. O měsíc později založil nacista Heinrich Himmler, nový policejní prezident Bavorska, u městečka Dachau poblíž Mnichova první koncentrační tábor, kam vězně bez soudu posílali.

 

Druhý den po ohni vyhlásil říšský ministr vnitra Wilhelm Frick výjimečné nařízení v boji proti terorismu. Na neurčito byly pozastaveny základní občanské svobody – svoboda projevu, shromažďování a tisku i právo na poštovní a telefonní tajemství.

 

Při volbách začátkem března 1933 NSDAP ve volbách triumfovala – získala 43,9 procenta hlasů. Z 647 poslanců bude mít 288 nacistickou legitimaci. Přesto hlasování Hitlera zklamalo, čekal, že získá absolutní převahu. Komunistům a socialistům dala hlasy třetina obyvatel.

 

Na řádnou schůzi nepřišlo 81 komunistických poslanců, kteří byli buď za mřížemi, nebo na útěku, také 26 sociálních demokratů chybělo. Nacisté a jejich spojenci tedy měli většinu. Avšak ke schválení zmocňovacího zákona, podle něhož by mohla vláda po čtyři roky vydávat zákony bez vědomí Říšského sněmu a Říšské rady, by potřebovali dvoutřetinovou většinu. Hitler sliboval, že tím nebudou dotčena demokratická práva. Poslanci zákon schválili, pouze 94 socialistů se nedalo zastrašit a hlasovalo proti.

 

Začala přeměna Německa v totalitní stát. Ze státních úřadů vyhazovali židy a demokraticky smýšlející lidi, bojkotovali židovské obchody, banky, lékaře a právníky. Tento trend pronikal i do všech hospodářských, společenských a kulturních institucí. Nacisté zdecimovali odbory i sociálně demokratickou stranu, vzápětí i další politické strany. Demokraticky smýšlející lidé začali z Německa houfně prchat. Mnozí lidé tam nechávali obrovské majetky, které nacisté zabavovali. Antisemitismus se projevil naplno. Bohatí židé se mohli draze vykupovat a odjíždět do zahraničí. I těmito penězi financovali noví pánové proměnu mírové ekonomiky na válečnou.

 

Na 100 tisíc lidí nahnali esamani v prvních měsících do vězení a provizorních koncentráků. Intelektuálové, úředníci, podnikatelé, profesoři a umělci čekali, že ze zahraničí přijdou protesty proti těmto pogromům – ty se však objevovaly jenom v omezené míře. Zprávy o represích z Třetí říše zněly příliš fantasticky a Goebbelsova propagandistická mašinérie je zpochybňovala, vykreslovala zemi v růžových barvách. Svět nemohl pochopit, že Německo – stát, z něhož vzešlo tolik myslitelů, umělců, vědců a vynálezců – by mohl klesnout tak hluboko.

Do NSDAP se hrnuli noví členové v očekávání nových kariér. Do konce dubna 1933 vydaly stranické sekretariáty 2,5 milionu legitimací, z toho 1,5 milionu po uvedení Hitlera do kancléřského úřadu. V červenci byla NSDAP vyhlášena za jedinou legitimní politickou stranu v Německu.

 

Ve čtvrtek 2. srpna 1934 sedmaosmdesátiletý Hindenburg zemřel. Jeho místo zaujal Hitler. V polovině srpna se konal plebiscit, který měl jeho diktátorské pravomoci posvětit. S vyzdvižením Hitlera, jemuž nyní náležel titul „vůdce a říšský kancléř“, souhlasilo 89,9 procenta Němců, kteří přišli k urnám.

 

„Hitler nebyl žádný tyran Německu vnucený,“ domnívá se Kershaw. „Třebaže ve svobodných volbách nikdy nedosáhl většinové podpory, byl říšským kancléřem jmenován podle práva přesně jako jeho předchůdci a v letech 1933–1940 byl možná nejoblíbenější hlavou státu na světě.“

 

Není divu – životní úroveň většiny Němců se za jeho panování zvedla. Stavěl silnice, zvláště dálnice, a továrny, tajně rozvíjel zbrojní výrobu. Nezaměstnaní šli pracovat anebo sloužit v ozbrojených složkách strany a státu, protože byla obnovena všeobecná branná povinnost. Pro zaměstnance zřizoval rekreační hotely na březích jezer a moře, nechal zlepšit zdravotní péči. Berlín ohlásil opětovné vybudování vojenského letectva – luftwaffe, stejně jako posílení válečného námořnictva – kriegsmarine.

Aby si uvolnilo ruce a nesvazovala je žádná mezinárodní pravidla, vystoupilo Německo v říjnu 1933 ze Společnosti národů.

 

Pokračování příště.

Zkrácená kapitola z knihy OSUDOVÁ TŘINÁCTKA – Státníci, světci a diktátoři, kteří formovali šílené 20. století (2012)

 

 

Zdroj: http://technet.idnes.cz/vzestup-adolfa-hitlera-07v-/vojenstvi.aspx?c=A150424_150017_vojenstvi_kuz#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6

[Lynx_cz]

Americký stíhač tanků je poprvé na oslavách konce války v Plzni

 

Plzeňskými ulicemi opět korzují vojáci v historických uniformách a parkují v nich jeepy a další válečná vozidla. Víkend je ve znamení oslav konce války. Od čtvrtečního dopoledne je součástí vojenského ležení v Proluce kousek od náměstí Republiky vůbec poprvé americký tank M36.

 

 

http://stream5.idnes.cz/vod/1504/30/VF150430_124139_flv_middle.mp4

 

Jak dostanou tank z kamionu, když tu není žádný jeřáb? Několik lidí se s touhle otázkou v očích zastavilo ve čtvrtek v půl jedenácté dopoledne v Dřevěné ulici. Odpověď přišla po pár minutách.

Šofér červeno-stříbrného kamionu s pomocníkem uvolnili řetězy a táhla, které jistily tank na podvalníku, a sklopili nájezdovou rampu. Na pancíř vystoupal mohutný muž ve vojenské uniformě, otevřel poklop pod věží tanku a zmizel v jeho útrobách. Nad pancířem mu pak koukala jen hlava.

 

Fotogalerie

 

 

 

Ozvalo se několik cvaknutí a po chvíli naskočil motor tanku. Hlaveň a nejbližší okolí zmizely v oblacích šedomodrého dýmu. 

Tank začal pomalu couvat z kamionu na dlažbu. Řidič jen lehce korigoval pákami směr sjíždění. Minutu po nastartování už stál americký tank M36 na dlažbě ulice.

„Ve sbírkách Vojenského historického ústavu máme dva takovéhle stroje. Jeden je nepojízdný, pojízdný jsme přivezli do Plzně na Slavnosti svobody. V Plzni je vůbec poprvé,“ uvedl Jindřich Plescher z Vojenského historického ústavu.

Kromě Plzeňanů, kteří si nechtěli nechat ujít neobvyklé manévry, se u historického tanku znenadání objevil i americký válečný veterán J. Tom Ingram. „Na tyhle stroje si pamatuji,“ řekl a pohladil tank vyvinutý k likvidování německých tanků v posledních dvou letech války.

Krátce nato k tanku přijela kolona amerických historických jeepů a nákladních vozidel z druhé světové války. Mezi nimi se vyjímal jeden VW brouk v barvách jednotek SS.

Slavnosti svobody v Plzni oficiálně začínají ve čtvrtek vpodvečer májkou v Borském parku, kde je jeden z mnoha historických vojenských táborů a ležení ve městě. Tradiční Convoy of Liberty projede Plzní v neděli 3. května před polednem.

 

Zdroj:iDnes

[kvetule]

Zemřel válečný veterán Antonín Bukový, hrdina od Sokolova

 

Zemřel válečný veterán Antonín Bukový, hrdina bojů od Sokolova a Kyjeva. Byl zakládajícím členem 1. československého polního praporu v uralském Buzuluku. Na svých webových stránkách o tom informovalo ministerstvo obrany. Bylo mu 98 let.

 

Antonín Bukový (na snímku uprostřed)

FOTO: mocr.army.cz

Dnes 18:53

Podle serveru Aktuálně.cz zemřel ve středu.

 

KOMENTÁŘE DNE:

Nevděk světem vládne - Komu patří největší zásluhy na osvobození od nacistů? Před zjednodušujícími interpretacemi varuje Martin Koller. Čtěte zde >>

 

Bukový prošel celou bojovou cestu československé jednotky v Sovětském svazu až do Prahy. Byl posledním z takzvané Oranské skupiny. Ta se v sovětské internaci vytvořila kolem Ludvíka Svobody, pozdějšího československého prezidenta, a podílela se na vytvoření samostatného polního praporu, do něhož vstoupili dobrovolně českoslovenští občané. Jednotka se postupně rozrostla na armádní sbor.

 

Bukový po bojích u Kyjeva absolvoval speciální výcvik pro boj v hlubokém týlu nepřítele a poté byl i vysazen na Slovensko. "Z povstaleckého území Bukový kromě desítek důležitých zpravodajských informací odesílal depeše se žádostmi o zbraně a střelivo," uvedlo ministerstvo.

 

Seznam posledních členů 1. československého polního praporu, kteří bojovali u Sokolova: generálmajor ve výslužbě (v. v.) Alexander Beer, tankista plukovník (plk.) v. v. Vasil Hajdur, střelec druhé roty plk.v. v. Fedor Komár, kulometčík plk.v. v.Dmitrij Senický, dělostřelec plk.v. v. Marie Kvapilová - Pišlová, zdravotnice plk.v. v. Jarmila Halbrštátová - Kaplanová, zdravotnice plk. v. v. MUDr. Gustav Singer, CSc., lékař druhé roty podplukovnice (pplk) v. v. Jarmila Černá - Malínská, zdravotnice pplk.v. v. Vlasta Pavlanová - Vyhnálková, zdravotnice desátník v. v. Michal Demjan, kulometčík Zdroj: www.army.cz

 

Za druhé světové války byl oceněn medailí Za chrabrost před nepřítelem, hvězdou Čs. partyzána, československými i polskými válečnými kříži, sovětským řádem Vlastenecké války, medailemi Za Vítězství nad Německem, Za osvobození Prahy a mnoha dalšími ceněnými vyznamenáními. V roce 2003 mu ministr obrany udělil Záslužný kříž III. stupně.

Bukový byl jedním z posledních bojovníků 1. československého polního praporu, který bojoval v legendární bitvě u ukrajinského Sokolova. Naživu jich je nyní deset. "V současné době žije 921 veteránů druhé světové války. Ještě před měsícem jich bylo o 40 víc," uvedlo ministerstvo obrany.

 

 

zdroj: http://www.novinky.cz/domaci/368481-zemrel-valecny-veteran-antonin-bukovy-hrdina-od-sokolova.html

 

[Lynx_cz]

Bojové vozidlo pěchoty Kurganěc-25

 

Nová univerzální pásová platforma Kurganěc-25 nahradí v ruské armádě ikonická vozidla BMP-1/2/3. Spolu s těžkou pásovou platformou Armata tvoří klíčový prvek modernizace ruských pozemních obrněných sil.

Foto: Bojové vozidlo pěchoty Kurganěc-25; větší foto / RussiaDefense.net

 

Původní ruská vozidla BMP-1/2/3 svou konstrukcí vycházela z doktríny masivního útoku obrněných formací. Společně s tanky měla vozidla BMP prorazit nepřátelskou obranu a vysadit vojáky. Charakteristickým znakem vozidel BMP-1/2/3 se stal extrémně skloněný přední pancíř, který odolával zásahům z 25mm kanónu vozidel Bradely.

Nová vozidla Kurganěc-25 však představují novou konstrukční linii. Výše položený podvozek lépe chrání vozidlo proti minám nebo improvizovaným výbušným systémům. Na rozdíl od BMP-1/2/3 je kladen důraz na celo-kruhovou balistickou ochranu.

Kurganěc-25 vznikne ve dvou základních verzích - bojové vozidlo pěchoty a obrněný transportér „Bojový Kurganěc-25" je osazen bezosádkovou věží Epoch s 30mm rychlopalným kanónem 2A42 a koaxiálním 7,62mm kulometem. Pro boj s obrněnými cílí je určená čtveřice raket 9M133 Kornet s dosahem až 5500 m.

Věž jen minimálně zasahuje do vnitřních prostor a umožňuje tak vozidlu převážet větší počet vojáků (trojčlenná posádka + osmičlenný výsadek) i munice. Stejnou věží je možné osadit také nové kolové obrněné vozidlo Bumerang nebo těžké bojové vozidlo T-15 Armata.

 

https://youtu.be/Q9YoblNpFwA

 

Video: Strany vozidla jsou osazeny bloky reaktivního pancíře ERA od firmy NII Stali. / YouTube

 

Druhou verzí je obrněný transportér Kurganěc-25 s dálkově ovládanou věžičkou s 7,62mm nebo 12,7mm kulometem. Do budoucna se počítá také s vývojem samohybného minometu nebo vozidla palebné podpory (lehkého tanku), jako je například současný Sprut-SD. Podobně jako Stryker MGS (M1128 Mobile Gun System) získá vozidlo palebné podpory Kurganěc-25 velkorážní kanón umístěný v dálkově ovládané bezosadkové věži.

Pravděpodobný je ale vznik cele řady verzí – velitelské, průzkumné nebo vyprošťovací. Nelze ani zapomenout na možnou náhradu vozidel BMP-3F určených pro námořní pěchotu, ostatně Kurganěc-25 je konstruován jako obojživelný.

Zveřejněné snímky z poslední doby také odhalily některé podrobnosti. Oproti původním zprávám o velké podobnosti (tedy modularitě) platforem Kurganěc-25 a Armata, se zdá být realita odlišná. Pancéřování, pásy i pohonná jednotka jsou podle vojenského magazínu Defense-Update odlišné.
 

Foto: Bezosádková věž Epoch. Všimněte si boxů se řízenými střelami Kornet a níže dvojicí dvoj-tubusů s anti-municí systému Drozd.  / Neznámý autor, CC BY-SA 2.0 

 

Platformy Armata a Kurganěc-25 nebudou pravděpodobně sloužit vedle sebe. Tank T-14 Armata a těžké bojové vozidlo pěchoty T-15 Arma jsou určené pro obrněné jednotky, Kurganěc-25 naopak pro mechanizované jednotky.

Oficiální úroveň pancéřové ochrany vozidla Kurganěc-25 není známá. Boční strany jsou však osazenépřídavnými moduly pancíře ERA (Explosive Reactive Armour) od firmy NII Stali. Na starších propagačních videiích firmy lze dohledat, jak bloky ERA odolávají reaktivním granátům i zásahům munice až do ráže 30 mm.

Vozidlo navíc získá aktivní ochranný sytém Drozd. Na úvodním obrázku můžeme systém vidět zakrytý plachtou. Čtveřice malých radarů je umístěná v rozích vozidla a anti-munice v zakrytých malých tubusech na čelním pancíři.

Drozd je jedním z nejstarších aktivních ochranných systémů. Nasazen již byl na konci 70. let minulého století a od té doby je neustále zdokonalován. Drozd chrání vozidlo před protitankovými střelami a reaktivními granáty.
 

 

https://youtu.be/aemqxXPO9w4

 

Video: Vozidla Kurganěc-25 cvičí na moskevskou přehlídku. / YouTube

 

O elektronické výzbroji nejsou prakticky žádné informace. Standardem jistě budou nezávislé denní/noční senzory pro velitele, střelce a řidiče. Velitel pravděpodobně získá termovizní senzor. Posádka bude mít přehled o okolí díky řadě kamer.

Vozidlo pohání motor o výkonu 588 kW (800 koní) umístěný v přední pravé části. Motor dokáže 25 tun těžkému vozidlu Kurganěc-25 udělit maximální rychlost 80 km/h. Pomocí vodních trysek dokáže obojživelný Kurganěc-25 plout rychlostí až 10 km/h.

Za účelem testů dostane od roku 2016 ruska armáda zhruba 100 vozidel Kurganěc-25. Armáda začne testovat vozidla v různých regionech, podmínkách a prostředích. Zpětné připomínky vojáků se promítnou do konstrukce vozidla.

Začátek sériové výroby je naplánován na roky 2019 až 2020. Připomeňme, že výzvou není jen konstrukce, ale také technologické a organizační zvládnutí velkosériové výroby zcela nového obrněného vozidla.

 

Zdroj: Armádní noviny.cz

 

[Lynx_cz]

Rozhlas volá o pomoc, mizí německé nápisy. Začalo pražské povstání

 

Konec války se blížil a to dodávalo odvahu mnoha lidem, kteří se dosud báli o své životy. V pátek 4. května 1945 se tak po Praze začaly zamazávat německé nápisy. Druhý den začal boj o rozhlas.

 

 

Rozhlas volá o pomoc. V Praze začíná povstání. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz

 

Jarní slunce rozehřívá zemi, všude kvetou šeříky. V sobotu 5. května, chvilku po poledních zprávách, ve 12:33 hodin přerušil vysílání pražského rozhlasu přerývavý hlas: „Voláme českou policii do rozhlasu! Střílí se zde!“

 

Povstání v českých zemích

V Přerově vypuklo povstání 1. května 1945 a Němci je stačili ještě krutě potlačit. Po výzvě pražského rozhlasu v poledne 5. května povstala řada dalších měst: Kladno, Rakovník, Nymburk, Chlumec nad Cidlinou, Nový Bydžov, Semily, Turnov, Úpice, Železný Brod a Jilemnice. Do povstání se zapojilo celkem 130 tisíc lidí plus 14 tisíc partyzánů (zčásti Rusů, Bělorusů a Ukrajinců). Během bojů přišlo o život 11 700 českých mužů, žen a dětí. V dubnu 2015 zveřejnili pracovníci Vojenského historického ústavu zprávu, že po třech letech práce se jim podařilo spočítat, že v Praze zahynulo na straně povstalců 2 898 lidí. Na barikádách v Praze bojovalo přes 31 tisíc lidí. Pražské operace se zúčastnilo na dva miliony sovětských, československých, polských a rumunských vojáků. Na naše území přišlo 150 tisíc Američanů. Němci zde měli 1,25 milionu vojáků a necelých 10 tisíc vojáků bylo maďarských.

Za minutu pokračoval hlasatel Mančal ještě důrazněji: „Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko, každého dobrého Čecha na pomoc českému rozhlasu! Esesáci nás chtějí vyvraždit! Přijďte ihned!“

Ráno zahájil Mančal vysílání nikoli německy a česky, jak se za nacistické okupace vyžadovalo, nýbrž výsměšnou zkomoleninou: „Je právě sechs hodin.“

Od této chvíle mluvili Zdeněk Mančal a jeho kolega Stanislav Kozák podivnou česko-německou hatmatilkou a od osmi hodin už jenom česky. Německou hlasatelku, která přišla přečíst zprávy, nenechali pronést do mikrofonu jediné slovo. Hudební redaktoři zařadili do vysílání zakázané skladby.

Několik skupin rozhlasáků se už dříve domluvilo s ilegálními pracovníky na tom, jak budou postupovat, kdyby vypuklo povstání. Zřejmě o sobě vůbec nevěděly, všechno vyjednávání probíhalo spontánně. V polovině dubna se Mančal dohodl na spolupráci s podplukovníkem Bürgerem z ilegálního pražského vojenského velitelství. Ředitel rozhlasu Zdeněk Morávek se zase domluvil s vysokými důstojníky policie a četnictva na způsobu převzetí vysílacího pracoviště do českých rukou.

Jak se Německo pod nápory Spojenců hroutilo, tak se živelně dávaly do pohybu různé ilegální skupiny.

Už v pátek 4. května v podvečer začali někteří pražští obchodníci a restauratéři zamalovávat na označeních svých podniků německé texty. Dověděli se totiž, že němčinu odstraňují také na železničních stanicích. Ty totiž dostaly okolo čtvrté hodiny anonymní příkaz, že se jako jediný jednací jazyk zavádí čeština.

Třebaže tento podivný rozkaz v noci Němci opět telegraficky zrušili, na dodržování jejich příkazu neměl kdo dohlížet. V sobotu ráno zakázal německý policejní prezident Weidermann městským rozhlasem shromažďování více než pěti osob na ulicích. Ale ani tím se nikdo neřídil.

Čeští úředníci na pražském magistrátu iniciativně převzali správu města do svých rukou a staří příslušníci prvního odboje vytvořili Národní výbor Velké Prahy. O půl jedenácté sdělil Národní výbor obyvatelstvu pouličními tlampači: „Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením!“ Ovšem ještě ten den se ukázalo, že Národní výbor je příliš osamocený a bez kontaktů.

Na tramvajích se objevily československé vlaječky. Obchodníci a restauratéři vymazávali německé nápisy. Na budově Národního divadla se rozvinuly státní vlajky Československa a Spojenců. Lidé se zastavovali, provolávali slávu doktoru Benešovi a zpívali hymnu. Kolují fámy, že americké tanky projely Berounem a na Ruzyni přistála spojenecká letadla. Čeští zaměstnanci přebírali protektorátní úřady, izolovali Němce a kolaboranty. I na těchto budovách se objevovaly československé vlajky.

Snahy Němců o vlastní záchranu

Říšský státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank si stále myslel, že situace není výbušná. S Američany by se rád domluvil na kapitulaci německých ozbrojených sil, na repatriaci německých žen a dětí a dokonce i na vytvoření československé vlády. Začátkem května se pokusil ustavit „vládu, která by překlenula propast mezi protektorátem a republikou, aby se předešlo krveprolití“, jak uvedl ve svých pamětech národně socialistický funkcionář Vladimír Krajina. Kromě Krajiny, který měl tento kabinet nejspíš vést, nechali Němci přivézt z věznice v Terezíně ještě jiné prominentní vězně: diplomaty Kamila Kroftu a Arnošta Heidricha, spisovatele Jaroslava Kvapila, policejního komisaře Jaroslava Ženatého a další. Jenže všichni odmítli.

Šestatřicet stíhaček typu Spitfire československých perutí číslo 310, 312 a 313, které bojují ve svazku britského královského letectva RAF (Royal Air Force), čekaly na pokyn k přesunu na kontinent. Zatím seděly na své základně na letišti v Manstonu v hrabství Kent nedaleko ústí Temže. S 311. perutí se nepočítalo – její bombardéry stále hledaly v Atlantiku německé ponorky. Československá obrněná brigáda generála Aloise Lišky obléhala přístav Dunkerque ve Francii.

Sovětský maršál Ivan Koněv v únoru 1946:

„Osvobodit Prahu jako politické a administrativní středisko československého státu bylo v daném případě diktováno zájmy politiky a strategie. My jsme tento úkol splnili a jak je vidět, velmi kladně se to projevilo na upevnění našeho přátelství s československým lidem a vytvořilo to výhodnou mezinárodní situaci v poválečné Evropě.“

 

Vojáci československého armádního sboru útočili po boku Sovětů proti tvrdě se bránícím Němcům na Ostravsku. Volání pražského rozhlasu zachytili cestou k Bystřici pod Hostýnem a k Holešovu. Československá letecká divize, která jako součást 8. sovětské letecké armády sídlila na letišti Poreba u Katovic v Polsku, operovala rovněž na severovýchodní Moravě.

Rusové už šestý den čistili Berlín od posledních nacistických ozbrojených hnízd.

V sobotu v jedenáct hodin přišel do Černínského paláce k Frankovi předseda protektorátní vlády Richard Bienert, šéf policejní Maffie, tedy policejních odbojářů, z první světové války. Žádal říšského ministra o předání správy českých zemí do rukou své vlády, kterou chce rekonstruovat.

Než však mohou začít nad Bienertovým textem debatovat, přišla zpráva, že ve městě se sporadicky střílí. Češi se snaží odzbrojovat jednotlivé německé vojáky. Německá policie rozehnala střelbou dav v ulici Na Příkopě a hlídkuje na Václavském náměstí. Německá tajná policie, známé gestapo, brání Petschkův palác proti útočníkům. Frank požádal Bienerta, aby promluvil v rozhlase, protože podmínkou k předání moci je „zachování úplného klidu a pořádku“.

Rozhodl generál Slunečko

Domácí odbojové hnutí se chystalo k povstání několik měsíců. Česká národní rada počítala s vystoupením proti Němcům nejdříve v pondělí.

Ani vojáci si neuvědomovali výbušnost situace. Generál Karel Kutlvašr, ruský legionář z první světové války, jehož vojenský velitel Čech v ilegalitě generál František Slunečko-Alex jmenoval vojenským velitelem Velké Prahy, měl v sobotu ráno schůzku se svým zástupcem, podplukovníkem Františkem Bürgerem-Bartošem. Sešli se před ministerstvem financí na Malé Straně, kde Bürger pracoval. Odtud zamířili na vojenské velitelství Čech, zvané krycím jménem Alex, které bylo v kancelářích firmy F. Kunerlo na Staroměstském náměstí. Čekal tam na ně Slunečko.

Pod obrovským nápisem minerálkové firmy Kunerlo projednávali vojáci koordinaci činnosti některých ilegálních organizací. Mezitím tam přinesl štábní kapitán František Horký z vršovické ilegální skupiny Trávnice kopii údajného telegrafického příkazu Hitlerova nástupce, velkoadmirála Dönitze, pražskému velitelství wehrmachtu, aby vyklidilo Prahu a předalo ji českým uniformovaným složkám. To samozřejmě všechny povzbudilo.

Když se rozešli, konferoval plukovník Bürger ve své kanceláři na ministerstvu financí s veliteli všech pražských oblastí. Povstání ještě není aktuální, shodli se o půl jedenácté. „Spád událostí nevylučuje, že může dojít k boji v pondělí, ne-li dříve. Podle informací z kruhů, které naznačují své spojení s politickým vedením, nemělo by k boji dojít před 7. květnem.“

Po poradě na velitelství Alex vyhlásil na příkaz Slunečka Kutlvašr v 11:20 velitelskou pohotovost. Všichni důstojníci se měli dostavit na předem určená místa. Generál Slunečko byl tedy člověkem, který rozhodl o Pražském povstání – na to se neprávem zapomínalo.

Iniciativu přebírali policisté a četníci. Těsně před polednem přijal Kutlvašrův pokyn velitel protektorátní uniformované policie plukovník Jan Voženílek. A ten ho konkretizoval do rozkazu štábnímu kapitánu Bohumilu Valtrovi: „Vyhlašuji pohotovost pro akci v rozhlase!“

Avšak budovu rozhlasu nad Národním muzeem hlídali esesáci. Pod rouškou účinkujících si ji přišli v pátek večer prohlédnout čeští policajti v civilu.

Esesáci, posílení oddílem cyklistů, mezitím hledali v rozhlase místo, odkud se vysílá. Avšak orientační tabulky zmizely a Němci nevěděli, kde je studio. Občas na ně někdo pálil. Nakonec se na chodbách rozpoutala střelba.

V poledne vydal plukovník Voženílek rozkaz Inspektorátu uniformované policie a Zemskému četnickému velitelství: „V souvislosti s provedením převratu nařizuji, aby všichni příslušníci tamních štábů byli ihned svoláni do zbraně. Němečtí důstojníci a orgáni buďtéž prozatímně zajištěni a velitelství od nich převzato.“

 

Vzápětí přikázal Voženílek kapitánu Šedivému, veliteli četnické roty Praha v kasárnách Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky: „Dostavte se i s mužstvem na Zemské četnické velitelství na Malé Straně!“

Krátce po dvanácté telefonoval Valtr Suchánkovi: „Neprodleně vyrozumějte podplukovníka Rožka, že odboj proti Němcům začal. Uveďte do chodu všechna domluvená opatření!“

Začal boj o rozhlas

To byl pokyn pro Suchánka, aby se šestnácti muži vyjel autokarem z policejního velitelství v Bartolomějské ulici na pomoc rozhlasu. Jeli s ním praporčíci Batlička a Hladík, revírní štábní strážmistři Benajtr a Vlček, strážmistři Borovička, Fučíkovský, Funfálek, Hanzlík, Jančička, Křížek, Martínek, Měchura, Smolík, Solar, Svoboda a Trachta.

Policisté netušili, že obvyklou stráž pětadvaceti esesáků v rozhlasu posílilo dopoledne dalších pětašedesát mužů. Před budovou viděli jen drátěné zátarasy a sudy s pískem, ze kterých trčely kulomety.

Suchánek se okamžitě rozhodl: „Musíme je přepadnout!“ V čele své čety vběhl dovnitř, jeho muži odzbrojili první strážné a zamířili ke studiu. Začal boj. Němci zranili dva policisty, třetího – strážmistra Svobodu – už nikdo nevzkřísí. Přesto se útočníci probojovali ke Zdeňku Mančalovi: „Okamžitě volejte o pomoc! Volejte do Bartolomějské!“

 

Poslechněte si autentické záznamy

Podívejte se na starší speciál iDNES, který byl věnován pražskému povstání. Uslyšíte v něm autentické záznamy rozhlasu, prohlédnout si můžete dobová videa i fotografie. Bohužel již nefunguje odkaz na tehdejší vydání deníku Mladá Fronta. 

Speciál ve formátu flash (swf) si můžete prohlédnout na této adrese.

 

Pražský rozhlas burcoval lidi: „Voláme českou policii do rozhlasu! Střílí se zde!“

12.35: „Všichni do českého rozhlasu! Jsou zde stříleni čeští lidé!“

12.45: „Přijďte hned, prosíme vás naléhavě! Vchod z Balbínovy ulice je volný!“ Praskání střelby proniklo až do zvukotěsného studia, takže je slyšeli i posluchači. A za chvilku další výzva hlasatele: „Každá minuta je drahá!“

Později volal pražský rozhlas o pomoc spojenecké armády – rusky, anglicky, francouzsky. Jeho zoufalé žádosti slyšela celá Evropa.

Pražské vysílání monitorovali pracovníci odposlechové služby BBC v Eaveshamu na britských ostrovech. Ale brzy nato bylo znenadání přerušeno. Okamžitě to oznámili do Londýna. Britové tlumočili tuto nenadálou zprávu Hubertu Ripkovi, ministrovi, který v Londýně vyřizoval záležitosti exilové československé vlády.

Teprve v podvečer vyladil Eavesham opět rozhlasovou stanici Praha. I když příjem rušily atmosférické poruchy, z vysílání bylo zřejmé, že ozbrojené povstání vypuklo.

Ripka pozdravil v londýnském rozhlase bojující Pražany a potvrdil, že Česká národní rada převzala moc jménem československé vlády a prezidenta.

Mezitím požádal Ripka britské úřady o pomoc. Potřebujeme, abyste uvolnili na pomoc československé letce a vojáky. Letci mohou po menších přípravách odletět. Americké dopravní letouny ze základny v italském Bari se zase chystaly, že shodí v okolí Prahy výzbroj pro několik tisíc mužů.

 

Vláda spolu s prezidentem Edvardem Benešem byla na východním Slovensku v Košicích, které osvobodila Rudá armáda. Někteří činitelé se přesunou do Prahy, rozhodl kabinet na mimořádném zasedání. Pozdě večer telegrafoval ministr obrany Ludvík Svoboda z Košic plukovníku Heliodoru Píkovi, který vedl československou vojenskou misi v Moskvě: „Zjistěte, jestli Sověti mohou dopravit do Prahy 600 lidí. Je to pět ministrů pod vedením ministra Noska, skupina ministerstva národní obrany a zvláštní vojenský oddíl. Doprovod stíhačů žádoucí.“

Žádost o pomoc Moskvě

Půl hodiny po půlnoci, už v neděli 6. května, dešifroval tuto depeši v Moskvě poručík Martiš. Heliodor Píka věděl o povstání z pražského rozhlasu a z Londýna. Po čtvrté hodině ráno tlumočil telefonicky velitel vojenské mise Píka generálu Alexeji Antonovovi žádost československé vlády.

V neděli ráno volal náčelník generálního štábu Antonov Stalina. Sovětský vůdce rozhodl, aby pražská operace začala okamžitě, o den dříve. Původně měla Rudá armáda zahájit pochod do české kotliny 7. května, přičemž k Vltavě měla dojít po šesti dnech. O odletu stovek lidí vyslaných československou vládou ze Slovenska do Čech se nemluví.

Komunistické funkcionáře v Košicích zprávy z Prahy zdrtily. „Připadá mi to spíš jako provokace,“ stýskal si předseda KSČ a místopředseda vlády Klement Gottwald. „Naši nejlepší lidé přijdou o život těsně před vítězstvím. Kromě toho hrozí velké nebezpečí, že Američané a Angličané obsadí Prahu dřív, než tam dorazí Malinovskij a Koněv.“

„To by právě Benešovi vyhovovalo, aby nám komunistům diktoval své podmínky,“ obával se ministr informací Václav Kopecký.

„A to je také na celé situaci v Praze tragické,“ říkal Gottwald. „Je třeba, aby se o tom dověděla sovětská vláda.“

Situace v Košicích byla velice složitá a stěží se dnes dobereme plné pravdy o všech událostech. Nasvědčuje tomu poznámka Prokopa Drtiny v jeho memoárech: „Tehdy mezi námi v Košicích panovala nedoložená a neprokazatelná pověst, že se Fierlinger a Gottwald obrátili naléhavě přes velvyslance Valeriana Zorina do Kremlu na Stalina, aby Američané nepřišli do Prahy dřív než Rusové.“ Později Fierlinger přiznal, že když mu Zorin předal nabídku Eisenhowera na osvobození Prahy Američany, odmítl, aniž se o tom se svými ministry poradil.

Ovšem také někteří pražští komunisté si uvědomili ošidnost situace. V prvních dnech povstání se objevily v pražských ulicích komunistické letáky, které varovaly: „Ještě jednou zdůrazňujeme nevhodný okamžik, kdy všeobecná kapitulace nacistů byla otázkou dní či hodin. Bylo toto vystoupení v souladu se strategií Rudé armády, nebo jen podníceno ctižádostí jednotlivců?“ Historik Vladislav Moulis upozornil: třebaže není jasný autor letáku, jeho text dokazoval, „že komunisté uvažovali »zcela po moskevsku«“.

Boj o budovu rozhlasu v Praze pokračoval celé nedělní odpoledne. Na pomoc přijel štábní kapitán Valtr se svým oddílem. Když policisté zjistili, že Němci ochranu budovy posílili, rozběhli se spolu s ozbrojenými železničáři, hasiči a civilisty do protějších domů, odkud zahájili na esesáky v rádiu palbu. Také zlikvidovali vojenský autokar plný Němců, který jel jednotce SS na pomoc.

V šest hodin večer se německá posádka vzdala. Rozhlas byl opět v českých rukou.

 

Konec prvního prvního dílu seriálu věnovaného Pražskému povstání. Pokračování si můžete přečíst v úterý, nebo v knize  OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA, z níž tato zkrácená a upravená kapitola pochází.

 

Kdo byl kdo

• Generál Karel Kutlvašr

(27. ledna 1895 – 2. října 1961)

Velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr se narodil v Michalovicích u Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu. Jako úředník firmy, která vyvážela do Ruska zemědělské stroje, vstoupil po začátku první světové války do legií. Po návratu prošel řadou funkcí, naposled byl velitelem divize v Hradci Králové. Za protektorátu se účastnil ilegální práce v organizaci Obrana národa. Za povstání přijal kapitulaci německých vojsk v Praze. Po válce byl velitelem sboru v Plzni a zástupcem velitele sboru v Brně.

Po únorovém puči ho komunisté vyhodili z armády. V polovině prosince 1948 byl zatčen a v květnu 1949 odsouzen na doživotí. Tři lidé z jeho okruhu byli popraveni. „Pracoval jsem čestně a jako důstojník byl jsem si vždy vědom svých stavovských povinností, což jsem ostatně prokázal účastí jak v prvním, tak v druhém odboji. Tato moje účast a boj za osvobození republiky jsou dokladem, že jsem nemínil proti republice jako takové bojovati.“ Těmito slovy se hájil generál proti obvinění, že měl vést protikomunistický puč.

Při první velké amnestii v květnu 1960 pustili Kutlvašra na svobodu, ale domů se vrátil s podlomeným zdravím.

• Dr. Richard Bienert

(5. září 1881 – 3. února 1949)

Za první světové války jako vysoký úředník státní policie pomáhal odboji proti Rakousku. Po vzniku ČSR byl jmenován pražským policejním ředitelem, v roce 1926 viceprezidentem zemské správy politické a v listopadu 1939 jejím prezidentem.

Dne 1. září 1939 ho zatklo gestapo, ale po intervenci protektorátního prezidenta Emila Háchy byl propuštěn. Od začátku roku 1942 do ledna 1945 byl ministrem vnitra, pak postoupil na funkci předsedy vlády. Německá bezpečnostní služba mu však nevěřila.

Když chtěl Bienert 5. května 1945 přednést v rozhlase oznámení o zániku protektorátu, byl zatčen. Třebaže v jeho prospěch svědčil Albert Pražák a další vlastenci, odsoudil ho v roce 1946 Národní soud ke třem letům vězení. Začátkem května 1947 ho kvůli těžké chorobě podmínečně propustili.

• Karl Hermann Frank

(24. ledna 1898 – 22. května 1946)

Skutečným vládcem protektorátu byl sudetský Němec Karl Hermann Frank z Karlových Varů. Vyučil se knihkupcem, potom se chytil sudetoněmeckého hnutí, které od roku 1935 zastupoval v československé sněmovně. V březnu 1938 se účastnil jednání s Hitlerem, na němž byla určena rozbíječská politika sudetoněmecké strany. Od 15. března 1939 vládl jako státní sekretář, od srpna 1943 byl státním ministrem.

Po atentátu na říšského protektora Heydricha navrhl přísná opatření, a když Hitler rozhodl o vyhlazení vesnice Lidice na Kladensku, rozkaz uskutečnil. Nicméně zastřelení 10 tisíc Čechů odmítl s odůvodněním, že by se tím poškodila pracovní morálka v protektorátu.

Při útěku z Prahy 9. května 1945 ho zadrželi Američané a předali československým úřadům. Národní soud odsoudil Franka k trestu smrti provazem, jeho veřejná poprava se uskutečnila v pankrácké věznici.

• Generál Sergej Ingr

(2. září 1894 – 17. června 1956)

Za první světové války byl důstojníkem čs. legií nejprve v Rusku, potom ve Francii a v Itálii. Po rozpadu ČSR v březnu 1939 se stal zemským velitelem odbojové organizace Obrana národa, na žádost exilu v létě odešel do zahraničí.

V letech 1940–1944 byl ministrem národní obrany exilové vlády. Na nátlak Moskvy nemohl po návratu domů zaujmout odpovídající velitelské místo v armádě. Prezident Beneš ho sice povýšil na armádního generála, ale v prosinci 1947 ho vyslal jako velvyslance do Nizozemska. Tím mu zachránil život, protože by ho komunisté určitě postavili jako údajného zrádce před soud. V březnu 1948 se Ingr vzdal svého diplomatického postavení a začal organizovat exilovou výzvědnou službu pod ochrannými křídly Francie, Velké Británie a USA. Zemřel náhle v Paříži.

 

zdroj: iDnes

[Lynx_cz]

Hrdinství ruských tankistů na Moravě. Němci jim zničili desítky tanků

 

Během několika dubnových dní roku 1945 padlo v okolí řeky Dyje mnoho sovětských vojáků. Tudy vedla cesta do Protektorátu Čechy a Morava a pro Němce tedy bylo udržení jižní Moravy naprosto klíčovým úkolem. Tomu odpovídala i jejich urputnost.

 

Sovětská 6. gTA s tanky Sherman v Brně | foto: archiv Vitezslava Vítka a Miloše Ludvíka

 

Mezi Břeclaví a Hodonínem probíhaly intenzivní opevňovací a zákopové práce, na důležitých směrech a komunikačních uzlech se do taktické hloubky budovaly protitankové překážky a příkopy. Rovněž na přístupech k městu Brnu vyrůstala jedna překážka za druhou a německé velení sem přesouvalo další pěší i tankové jednotky.

 

Německé tanky proti Sovětům

Maršál Schörner měl k dispozici v boji ostřílenou tankovou divizí 6.PzD (Panzer Division), dále s 25. PzD, divizi „Feldherrenhalle 1“ (FH-1) a 13.PzD/ „Feldherrenhalle 2“ (FH-2), oddíl těžkých tanků sPz.Abt. 503 (sbor FH) a sPz.Abt. 509 s tanky Pz.Kpfw.VI Ausf. B Tiger II.

V polovině dubna pak byla před Brno přisunuta 8.PzD od Kroměříže a 19. dubna započal od Ostravy do této oblasti urychleně přesun ještě 16.PzD. Obě divize byly ovšem poutány boji o Brno a do oblasti před Dyji se nedostaly.

 

Německý tank PzKpf VI Tiger II z 503. těžkého tankového oddílu. Tyto tanky měly výkonnou výzbroj a pancéřování, avšak díky vysoké spotřebě a poruchovosti se jejich akceschopnost značně snižovala. Ustupující fašistická armád tak ve znojemském okrese zanechala nejméně pět strojů tohoto typu.

 

Sovětské síly měly být v každém případě zastaveny na obranných postaveních podél řeky Moravy, na dnešních česko-slovenských hranicích a na našich bývalých státních hranicích v úseku Břeclav - Mikulov - Znojmo. Velitelství skupiny armád „Mitte“ polního maršála F. Schörnera mohlo počítat v průběhu dubna v obranných bojích s několika tankovými jednotkami. Proti nim Sověti zahájili 25. března 1945 Bratislavsko-brněnskou operaci severně od Dunaje s vedením úderu ve směru Nové Zámky - Malacky - Znojmo s cílem zmocnit se Bratislavy a 20. dne operace pak i města Brna. Po silné dělostřelecké přípravě zaútočily jednotky 7. gardové armády (7.gA) a 53. armády (53.A) na německé pozice, aby je po překročení řeky Hron prolomily a druhý den operace byly do průlomu nasazeny rychlé tankové a kavaleristické svazky 1. gardové jezdecko mechanizované skupiny (1.gJMSk) genpor. I. A. Plijeva. Útok se dobře rozvíjel a už 4. dubna byla vedle řady slovenských měst osvobozena i Bratislava. V druhé fázi, ve směru na Brno, pokračovali Rusové na Mikulov a na Uherský Brod.

 

Krvavá bitva o Lanžhot

Šestého dubna stály čelní sovětské oddíly jízdy 8. gardové jezdecké divize (8. gJD) u obce Kúty. Ve směru na Lanžhot, kam chtěly pokračovat, však byly všechny mosty Němci poškozeny a jarní tání zaplavilo lužní lesy a louky až do metrové výše. Zvýšenou hladinu ještě záměrně podporovalo německé velení vypouštěním Vranovské přehrady. Z vody vyčníval jen železniční svršek a veškeré důležité body měli Němci zastřílené z předem vybudovaných pozic.

Přesto se rozhodným a smělým manévrem již další den podařilo přepravit na druhý břeh celou divizi. O Lanžhot se rozhořely urputné boje. Němečtí tankisté schovávali své tanky v průjezdech domů a odtud vyjížděli pouze ke střelbě a opět se vraceli. Sověti je těžko zaměřovali a bombardování pak bylo o to intenzivnější, ale méně přesné. Ženistům se pod těžkou palbou podařilo postavit přes řeku Moravu most a několik náhradních přeprav, což umožnilo 9. dubna přesunout na druhou stranu těžkou techniku, především tanky. Boje se rozhořely s ještě větší urputností.

 

Němci u Lanžhotu

U Lanžhotu se bránily německé tankové divize FH-1, 13.PzD/FH-2, 46. pěší divize, 711. pěší divize, příslušníci 21. policejního pluku SS a Volkssturm.

Němci kladli sovětským jednotkám vytrvalý odpor. Před vlastním útokem Sověti několik hodin z kaťuší zasypávali obec smrtícími koberci a ztráty Němců, ale i obyvatel narůstaly. V pondělí 10. dubna zahynul i místní partyzán Cyril Bystřický, když se snažil zpřetrhat linkové vedení k německým dělostřeleckým bateriím. Podle pamětníků ze staré silnice střílelo na útočící sovětské jednotky až 60 tanků.

Jedenáctého dubna přijelo od Ladné 13 těžkých tanků Pz.Kpfw.VI Tiger II od 503.sPzAbt/FH a zaútočilo společně s obránci na pozice pronikajících kavaleristů. Takticky zvládnutý protiútok Sověty otřásl. Ztratili více než 15 obrněných vozidel a Němci jen jeden „Tygr“.  Do večera Rusové však přeci jen obec osvobodili. Cena byla vysoká, padlo minimálně 232 vojáků. Zahynulo 80 obyvatel Lanžhota. O neuvěřitelné urputnosti bojů svědčí fakt, že z celkového počtu 924 domů jich bylo 250 zničeno a 500 dalších vážně poškozeno.

 

Německé tanky na Dyji

Tankový sbor Feldherrenhalle

Významnou tankovou sílu na Dyji představoval tankový sbor „Feldherrenhalle“ ( PzK „Feldherrenhalle“) zformovaný k 10. březnu 1945 z divize „Feldherrenhalle“ (FH-1), tankové divize „Feldherrenhalle 2“ (FH-2) a těžkého tankového oddílu 503.sPzAbt/FH. Divize FH-1 byla reorganizována z původní divize pancéřových granátníků Feldherrenhalle a FH-2 ze zbylých jednotek bývalé 13. tankové divize (13.PzD) a 60. pluku tankových granátníků (Panzergrenadier-Regiment 60 – Pz.Gren.Reg.60).

Oba původní svazky byly za těžkých bojů o Budapešť téměř zničeny. V průběhu března byly svazky sboru významně doplňovány novou technikou, kdy divize FH obdržely tučnou posilu 41 stíhačů Jagdpanzer 38(t) a 13.PzD/FH-2 získala osm stíhačů Jagdpanzer IV/70(V). Velitelem této divize se stal plk. Dr. Franz Bäke, který od 20. dubna 1945 vedl divizi jako generálmajor až do jeho zajetí 8. května 1945.

Mocnou obrněnou pěstí sboru (ale též „hasičem“ na ohrožených úsecích fronty) pak byl těžký tankový oddíl FH velitele Hauptmana von Diest - Körbera, dříve 503. těžký tankový oddíl , který měl k polovině března ve stavu 26 těžkých tanků Tiger II ( z nich 19 bojeschopných ) a sedm protiletadlových kompletů Flakpanzer IV (jen dva byly bojeschopné ). Původní tabulkový počet 45ti „Královských Tygrů“ se ke konci války snížil na 31 vozidel, ovšem ani tohoto stavu jednotky zdaleka nedosahovaly.

Tankový sbor „Feldherrenhalle“ se v době bojů o Lanžhot nacházel v prostoru Valtice - Mikulov - Břeclav. Po boji o Lanžhot se oddíl přesunul k ochraně ropných polí u Zistersdorfu (dnešní Rakousko) a dva stroje ponechal v záloze u Břeclavi, kde jejich smrtící 88mm kanóny zničily 13. dubna dalších 16 sovětských tanků.

 

 

Zobrazit fotogalerii

 

Oddíl mezitím bojoval i na Moravském poli, kde u Erdbergu zasáhli jeho střelci z kanónu 13 sovětských tanků a samohybných děl (ShD) a 21. dubna se přesunul do města Laa an der Thaya (Thaya je Dyje). Již o den později operovaly jeho „Tygry“ na našem území. Dva tanky zaujaly obranné postavení u Drnholce a u Nového Přerova a dva další u Stronsdorfu (Rakousko). Tanky oddílu, využívaje výkonných kanónů a silného pancéřování, v následujících dnech z pro ně bezpečné vzdálenosti kryly obranné pozice na komunikacích po obou stranách hranice.

Dvacátého pátého dubna se hlavní síly PzK „Feldherrenhalle“ nacházely v okolí města Laa an der Thaya a o den později se FH-2 přesunula do prostoru Vlasatice. Všechny tyto přesuny jednotek sboru byly vedeny za účelem nedopustit případné obklíčení části svých svazků a s cílem, co nejdéle zadržet nepřítele na druhé straně řeky Dyje. Těžký tankový oddíl sboru sice ztratil 26. dubna další „Tygr“ u Vlasatic, ale v průběhu následujících dnů tu zničil několik ruských tanků 27. samostatné gardové tankové brigády (27. sgtb), v jejímž rámci operovaly i zbytky rumunského 2. tankového pluku.

 

Smrt tankového esa

Vážné oslabení potkalo německý tankový oddíl koncem dubna poblíž obce Vlasatice. Zahynul Kurt Knispel, který od roku 1942 zničil na 168 tanků nepřítele. Toto bezesporu největší německé tankové eso zastínil mediálně známější Wittmann, který ovšem zniči „pouze“ 132 ruských tanků. Knispel byl znám svým rebelantstvím a nevojáctvím, což mu u jeho nadřízených škodilo a několikrát bylo zamítnuto jeho povýšení. Tento rodák ze Salisova byl po zásahu svého stroje zraněn a převezen do polního lazaretu FH ve Vrbovci. Tady svým zraněním podlehl a byl spolu s několika vojáky pohřben za zdí vrboveckého hřbitova, kde bylo zřízeno malé pohřebiště německých vojáků. Tehdy zde měl každý voják svůj kříž se jménem, tato označení zanikla krátce po válce. V dubnu 2013 byly jeho ostatky v této lokalitě nalezeny a identifikovány.  

 

Hroby příslušníků 509. sPzAbt. v Pulkau

 

V prvních dnech května vedlo 12 bojeschopných strojů oddílu palbu z obranných postavení na Dyji na útočící jednotky 7.gA a společně s ostatními jednotkami sboru nedovolovalo útočícím Sovětům postoupit za řeku ve směru na město Znojmo. Hlavní obranné boje ovšem spočívaly na ostatních svazcích sboru, v té době již vedle FH-2 a 25. PzD též na divizi lidových granátníků 211.VGrenD a jednotkách 357. pěší divize. Svazky sboru vedly protiútoky vesměs v síle prapor - pluk za podpory 10 až 25 tanků a ShD.

 

Rozhodně nejvýznamnějším německým tankovým svazkem, který před Dyjí operoval, byla 6.PzD genpor. Rudolfa Freiherra von Waldenfelse, která k 1. dubnu 1945 disponovala celkem 117 tanky a byla v té době vedle SS PzD „Frundsberg“ jedním z nejsilnějších tankových svazků německé armády.

 

Sověti útočí. Mají jen 200 tanků, třetina je americká

Po pádu Vídně, města valčíků, 14. dubna sovětské velení hodlalo urychlit postup do okupovaného Československa i z tohoto směru. Sedmou gardovou armádu generála Šumilova probíjející se k řece Dyji posílilo nasměrováním 6. gardové tankové armády generálplukovníka A. G. Kravčenka, do jejíž sestavy patřil 9. gardový mechanizovaný sbor generálporučíka M. V. Volkova, 5. gardový tankový sbor generálporučíka M. I. Saveljeva a posilový 2. gardový mechanizovaný sbor generálporučíka K. V. Sviridova. Armáda v té době disponovala asi jen 200 tanky a samohybnými děly, z toho asi 30 procent tvořily tanky americké provenience, vesměs M4A2 Sherman.

 

Němci skoro u Moskvy, tankisté ze 6.PzD

Bojová cesta 6.Pz divize, vzniklé v říjnu 1939, je impozantní. Pod velením genmjr. Wernera Kempfa se významně účastnilabojových operací ve Francii a 22. června 1941 v čele s genmjr. Franzem Landgrafem překročila sovětskou hranici a bojovala při tažení na Leningrad ve skupině armád Sever v sestavě XLI. tankového sboru.

V září prolomila Leningradskou linii, aby pak byla přeložena ke 3. tankové skupině, s níž se zapojila v rámci útoku skupiny armád Střed do operace „Tajfun“ - útoku na Moskvu. Dne 10. října 1941 její tanky uskutečnily hluboký průnik do nepřátelských linií poblíž Vjazmy a několik dní nato byly ruské síly ve směru postupu obklíčeny. V obrovském kotli se ocitlo na 600 000 sovětských vojáků. Svazek se zastavil až několik kilometrů od Moskvy. 

Po zimním sovětském protiútoku se zdecimovaná divize, již téměř bez tanků, stáhla a výrazněji zasáhla do bojů až v listopadu 1942, kdy se její jednotky zapojily do bojů o prolomení obklíčení 6. armády ve Stalingradu. Divize později statečněbojovala u Charkova a zanedlouho zasáhla do bojů u Kurska a pak opět u Charkova. Den před pádem Charkova převzal velení divize genmjr.Rudolf Freiherr von Waldenfelse. Pak již čekaly divizi jen těžké obranné boje a vstřícné protiúdery na pomoc obklíčeným německým jednotkám, například ve známé pasti u Čerkassy na Ukrajině.

Do divize patřil i těžký tankový pluk „Bäke“, podle velitele 11. tankového pluku již tehdy velmi schopného plukovníka Franze Bäke (později velel již zmíněné 13.PzD/FHH-2). Tato jednotka způsobila na východní frontě Sovětům vážné starosti. Například v lednu 1944, v pětidenní bitvě v Balabanovské kapse, zničil tankový pluk „Bäke“ na 267 sovětských tanků při ztrátě jednoho „Tygra“ a čtyř vozidel Panther, která mu vyneslaimpozantní skóre 53:1!. Divize bojovala na jaře roku 1945 v Maďarsku, ale opět musela jako zadní voj německých jednotek ustoupit na území Rakouska, kde hájila známý most Reichsbrücke přes Dunaj, přes nějž před Sověty unikaly kolony vozidel, vojáků a civilistů.

Němci sice pod tlakem sovětských jednotek pomalu z rakouského území ustupovali, ale přirozenou obranu na Dyji hodlali držet do posledního dechu. Sovětům se podařilo za cenu ztrát opanovat 17. dubna Zistersdorf s jeho rafinériemi (velmi důležitými pro pohonné hmoty německé armády), ale další postup 6. gardové tankové armády ve směru na Staatz - Laa an der Thaya - Znojmo Němci odrazili i díky nasazení 6. a 25. pancéřové divize i oddílu super těžkých tanků Tiger II.

V deníku 6. gardové tankové armády se píše: ,,Dne 19.4. přejít do útoku v prostoru operací 7. gardové armády ve směru Mistelbach, Staatz, Laa, ovládnout přepravy přes řeku Dyji a na sklonku dne dosáhnout prostoru Hrušovany nad Jevišovkou, Litobratřice…“

 

V urputných bojích kolem 19. - 21. dubna způsobili Rudé armádě vážné ztráty na technice a lidech. Úkol dosáhnout 19. dubna Hrušovan se ukázal jako zcela nereálný. Kravčenkovy tanky nicméně zaútočily u Staatzu zleva na Ungerndorf a zprava se pokusily obejít Staatz ve směru na Rothenseehof - Mitterhof - Hrabětice - Hrušovany s tím, že se tankistéjižně od osady Trávní dvůr  zmocní mostu přes Dyji. Dvacátého prvního dubna kolem páté hodiny ranní se jim to podařilo.

Kryti mlhou pronikli Rusové do týlu nepřítele a dorazili až k mostu přes řeku k osadě Trávní Dvůr. Smělá akce probíhala od počátku zdánlivě hladce a tankům a samohybným dělům s vezenou vlastní pěchotou se podařilo prorazit obranu nepřítele a dokonce se doslova převalit přes zaskočený štáb německé 13. pancéřové divize. Jenže ochranný pláštík mlhy se ukázal i jako dvojsečná zbraň.

Tankovou brigádu měla doplnit ještě velmi početná brigáda námořní pěchoty, která však kvůli mlze a špatné součinnosti nedorazila. Vytvoření předmostí na Dyji bylo v takové situaci velmi obtížné. Vezené pěchotě se sice dokonce podařilo nedlouho po deváté hodině proniknout na naše území, ale když Němci zničili most, musela se společně s obrněnci vrátit a zaujmout před řekou kruhovou obranu.

Skuteční hrdinové

Dalším jednotkám sovětské tankové armády se však nedařilo postupovat dále a byly zaměstnány těžkými boji kolem města Staatz. Podpořit čelní brigádu bojující de facto už v obklíčení u mostu přes Dyji nemohly. V sedm hodin večer navíc začali Němci obklíčené sovětské předmostí metodicky odstřelovat.

 

I ve velmi nepříznivé situaci a pod těžkou palbou děl, minometů a automatických zbraní odráželi Rusové nepřítele statečně dál. Gardový mladší poručík E. E. Batalov se svojí rotou automatčíků od motorizovaného praporu pěchoty odrazil dva protiútoky Němců ač byl již na počátku boje o most vážně raněn. Hrdinně si vedl i velitel tankové roty gardový starší poručík I. V. Enin, který se svojí jednotkou odrazil dvě německé zteče a později se ještě významně podílel na evakuaci raněných. V nočních až ranních hodinách se pak osádkám obklíčených tanků a pěchotě podařilo za cenu vlastních ztrát a ztrát většiny techniky, probít zpět k vlastním jednotkám. 

 

Štáb 2. Ukrajinské frontu nakonec rozhodl armádu přeskupit a odeslat na frontu jihovýchodně před Brnem, kde zaujala v noci z 22. na 23. dubna pozice za předpokládaným úsekem nadcházejícího nasazení mezi Jaloviskem a Bošovicemi. Německé velení nicméně po těchto těžkých bojích začalo stahovat své jednotky za řeku Dyji a k následné obraně zde využilo i bývalé čsl. opevnění budované na sklonku 30. let minulého století. Fronta na Dyji v prostoru Laa – Nový Přerov tak zůstala relativně neměnná až do 7. května.

Německé velení po těchto těžkých bojích začalo stahovat své jednotky za řeku Dyji. Ve dnech 25. až 26. dubna odeslalo 6. PzD před Brno, kdy pozice po ní zaujala taktéž elitní 44. pěší divize „Hoch- und Deutschmeister“. Stahování 6. tankové divize přes Znojmo a Moravský Krumlov k Náměšti nad Oslavou, odkud se nyní měla z druhé strany frontu objevit rovněž před Brnem, bylo velmi pozvolné, neboť sváděla souboje s útočícími Sověty a přesouvala se pouze pod ochranným pláštíkem noci.

Němý svědek zůstal až do dnešních dní

 

 

K boji o most jižně od osady Trávní Dvůr se váže jedna zajímavost. Jeden ze zničených sovětských tanků T-34/85 (respektive jeho torzo bez věže) se v místě, kde byl zasažen, nacházel ještě před několika lety než byl sběrači kovů rozřezán autogenem doslova na kousky.

Tank stál po válce v neutrální zóně de facto přímo na tehdejší přísně střežené hranici s Rakouskem a i vzhledem ke konfiguraci a málo únosnému terénu zde vydržel relativně bezúhonně až do roku 2001. Díky iniciativě Radka Harašty a Klubu vojenské historie Starovičky se nicméně podařilo zachránit některé fragmenty a na místě původně stojícího torza tanku vybudovat malé pietní místo s pomníčkem.

Mapka operací v oblasti Vlasatic

 

zdroj: iDnes

[Lynx_cz]

Tanková munice NATO: uran vs. wolfram

 

Před týdnem jsme přinesli článek o údajně nedostatečně výkonné munici německých tanků. Podle původní zprávy deníku Die Welt současná německá munice nedokáže probít čelní pancíř nejnovějších ruských tanků. Je situace natolik kritická? O možnostech současné tankové munice zemí NATO se ve svém článku zamyslel polský odborník Jaroslaw Wolski.

Foto: Německá nejnovější tanková munice DM63 kategorie APFSDS (Armour-Piercing Fin-Stabilized Discarding-Sabot) s wolframovým penetrátorem; větší foto / Rheinmetall Defence

 

Souboj munice a pancíře

Naš bezprostřední západní soused používá v tancích podkaliberní munici typu DM53 a novější DM63. Obě munice používají k překonání pancíře wolframový penetrátor, resp. penetrátor z wolframových slitin.

Deník Die Welt 26. dubna otiskl hned dva kritické články autorů Thorstena Jungholta a Hanse Rühleho. Oba shodně tvrdí, že německá armáda postrádá munici schopnou poradit se s čelním pancířem ruských tanků.

Znepokojení vyvolal článek v Polsku, které získalo z Německa 193 tanků Leopard 2 A4/A5. Polský tankový odborník Jaroslaw Wolski z deníku Dziennik Zbrojny však „kauzu" nazývá zbytečnou hysterií a předkládá argumenty, které celou problematiku uvádějí v jiném světle.

V podstatě nejde nic jiného než o mnohokrát odehraný souboj munice a pancíře. Podívejme se do historie.

Na konci 80. let byla tanková munice NATO (DM33 nebo M829A1) skutečně málo účinná proti nejsilnějším místům čelního pancíře tanků T-72B (model 1989), T-80U a T-80UD. Navíc zavedením reaktivního pancíře Kontakt-5 získaly ruské tanky značnou výhodu.

Teprve až se zavedením munice DM53 a M829A2 na konci 90. let minulého století získaly západní tanky munici schopnou poradit si (teoreticky) s pancířem Kontakt-5 typu ERA (Explosive Reactive Armour).
 

Foto: Modernizovaný tank T-72B3 bude ještě řadu let tvořit páteř ruských tankových sil. Zeleně je označená oblast chráněná pancířem Kontakt-5, červeně pak oslabená část pancíře. / Vitalij Kuzmin, CC BY-SA 3.0

  

Zde je nutné zdůraznit, že pokud mluvíme o „nejsilnějším místě" ruských tanků, vždy máme na mysli místo chráněné reaktivním pancířem Kontakt-5. Avšak Kontakt-5 kryje „pouze" okolo 50 % plochy. Navíc hraje zásadní roli umístění zásahu do reaktivního pancíře. Pokud penetrátor zasáhne desku reaktivního pancíře ve spodním okraji, protiexploze pancíře jen omezeně zasáhne penetrátor.

Přesto západní tanky získaly až po deseti letech munici schopnou překonávat i nejsilnější části čelního pancíře ruských tanků vybavených reaktivním pancířem Kontakt-5.

Uran vs. wolfram

V 80. letech tanky zemí NATO používaly dva základní druhy munice. Americkou M829 s penetrátorem z ochuzeného uranu a německou DM33 s penetrátorem z wolframu.

Munice z ochuzeného uranu měla dvě zásadní přednosti. První byla nižší cena. Ochuzený uran je vlastně problematickým odpadem jaderné elektrárny. Využití ochuzeného uranu v munici je „elegantní" způsob, jak ochuzený uran využít. Druhou výhodou byl až o 15 % větší výkon při překonávání pancíře oproti wolframu.

 

Při testech na začátku 90. let minulého století bylo prokázáno, že náboje z ochuzeného uranu při rychlostech 1500 až 1550 m/s mají téměř shodný výkon (rozdíl pouze 4 %) jako náboje z wolframu dopadající na cíl rychlostí 1650 až 1750 m/s.

Navíc podle vojenských odborníků boje mezi tanky na evropském bojišti proběhnou na relativně krátkou vzdálenost. V případě Polska 96 % tankových soubojů se odehraje na vzdálenost menší než 1500 metrů, v případě území Německa na vzdálenost 1300 metrů. V 75 % případu dojde k boji na vzdálenost menší než 800 metrů. Při tak malých vzdálenostech je mnohem snaží udržet vysokou rychlost penetrátoru.

 

Němci tedy vyřešili problém zavedením nových děl ráže 120 mm o délce 55 ráží. Což sice zvýšilo rychlost penetrátoru na požadovanou úroveň, ale zároveň si zavedení nového děla vyžádalo velké finanční náklady.

 

Američané zvolili levnější variantu - zůstali u tankových děl délky 44 ráží. Nová americká munice M829A3 s penetrátorem z ochuzeného uranu i při výstupní rychlosti pouze 1550 m/s poskytuje dostačující výkon.

 

Foto: T-90 s reaktivním pancířem Kontakt-5. Reaktivní pancíř poskytuje dobrou ochranu proti moderní protitankové munici, na druhou stranu nekryje celou plochu předního pancíře; větší foto / Vitalij Kuzmin, CC BY-SA 3.0

 

Rozdíl mezi oběma druhy munici smazaly nové slitiny wolframu. Na konci 80. letech poklesl rozdíl ve výkonosti kolem 8 % ve prospěch munice z ochuzeného uranu. V současné době nové slitiny na bázi hafnia, wolframu a kovového skla údajně vykazuji dokonce stejné výkony jako ochuzený uran.

V západních zemích se tak vyvinuly dva přístupy v konstrukci a používání tankové munice. Američané zůstali u děl ráže 120 mm a délky 44 ráží. Jejich současná munice M829A3 z ochuzeného uranu opouští hlaveň rychlostí 1550 m/s (M829A3) a na cíl ve vzdálenosti 1000 až 2000 metrů dopadá rychlostí 1450 až 1500 m/s.

Na druhé straně Němci zavedli nová děla ráže 120 mm o délce 55 ráží a zůstali u wolframové munice. Munice DM53 opouští dělo rychlostí 1700 m/s.

Další proměnou jsou nekončící závody mezi pancířem a municí. Je třeba připomenout, že jen zřídka v historii podkaliberní munice mohla volně procházet nejsilnějšími místy čelního pancíře tanků. Zavedení nových ruských tanků T-72B3, T-90A nebo T-14 a jejich resistence nejsilnějších částí pancíře proti západní tankové munici není nic překvapivého.

V současné době proto probíhá vývoj nejnovější tankové munice M829A4 ve Spojených státech a KE2020 v Německu. Například nová M829A4 si má poradit i s nejnovějším ruským reaktivním pancířem Relikt.

Wolski tak vyvozuje několik závěrů. Podle něj není pravda, že munice z ochuzeného uranu řeší problémy s penetrací pancíře nejnovějších ruských tanků. Dále je zásadní výcvik posádky, taktika nasazení tanků a umísťování zásahů – čelní pancíř je jen částečně chráněn reaktivním pancířem a vykazuje řadu slabých míst. Stejně tak je pancíř tanků zásadně slabší po stranách.

 

zdroj: Armádní noviny.cz

[Miruno]

A jakpak je to s průrazností ruských střel proti západnímu pancíři?

Zatím jsem zaregistroval jen, že západ má problém. Ve skutečnosti má vždycky alespoň jedna strana problém. Když ten druhý vymyslí něco nového, lepšího, tak zase musejí vymyslet něco oni.

[Lynx_cz]

A zazněl rozkaz: Začněte stavět barikády!

 

Zamezit pohybu tankům, to byl hlavní cíl, kvůli kterému se v Praze v květnu 1945 začaly stavět v ulicích barikády. Během pražského povstání jich vzniklo více než půl druhého tisíce.

 

Jedním se symbolů pražského povstání je barikáda. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz

 

 

Němci v Praze se v sobotu 5. května nevzdávali, jako by jejich říše nebyla na kolenou. Po všech Češích, kteří se jim stavěli na odpor, stříleli. Přesto se podařilo policistům a civilistům na několika místech vojáky odzbrojit, zmocnit se vagonů i skladů se zbraněmi.

Po jedné hodině přišel ke Kutlvašrům neznámý mladík s nepodepsaným lístkem: „Dostavte se ihned, kde jste byl ráno!“ Tedy na velitelství Alex.

Jenže tramvaje přestaly jezdit, auto generál k dispozici neměl. Ve čtvrt na dvě sedl na manželčino dámské kolo a zamířil k Riegrovým sadům. Ale tam se střílelo. Nakonec ho dohnalo auto, které pro něho poslali. O půl třetí konečně přišel generál Kutlvašr na své velitelství v Bartolomějské ulici.

Veřejně se ujalo role vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš vysíláním rozkazu v pražském rozhlase až v 16:55 hodin. A Česká národní rada se představila světu v 19:55.

Německý maršál: Potlačte povstání!

V sobotu dopoledne předsedal Smrkovský poradě zástupců průmyslových závodů z okolí Prahy, která se konala v budově družstva Bratrství na Tylově náměstí na Vinohradech. Shromáždění rozhodlo „vyhlásit pohotovost v závodech, kde by se dělnictvo soustředilo, odzbrojilo závodní stráž a zabarikádovalo“.

ČNR se sešla ve 14 hodin na pravidelné schůzi v místnostech záložny Svépomoc v Dlouhé třídě. Třebaže její členové věděli, že rozhlas volá o pomoc, nepovažovali to ještě za signál k povstání. Místo toho projednávali činnost konkurenčního Národního výboru Praha. Později ČNR jednala o převzetí některých deníků, které se za okupace zkompromitovaly. Řešila věci nepodstatné, je mimo hlavní dění.

Maršál Schörner pořád počítal s tím, že bude českou kotlinu proti spojeneckým armádám urputně bránit. Proto svým oddílům nařídil, aby povstání potlačily. „Praha se musí dostat bezpodmínečně zpět do německých rukou.“ Stejný názor zastával i K. H. Frank.

Mezitím se rozhořely boje i na dalších místech centra města: v Jindřišské ulici, na křižovatce U Bulhara, na Wilsonově a Masarykově i těšnovském a vysočanském nádraží, na Staroměstském náměstí a v jeho okolí, v hotelu Monopol v Hybernské ulici, kde bydleli němečtí důstojníci.

Povstalci obsadili Staroměstskou radnici, ale od budovy Právnické fakulty, kde bylo velitelství SS, je ostřelovaly tanky. Na vltavském nábřeží se bojovníci zmocnili bývalého křížovnického kláštera, kde Němci složili hodně zbraní. Na vršovickém nádraží odzbrojili železničáři dva pancéřové vlaky a hned je obrátili proti blízkým kasárnám. Podařilo se obsadit vysílačku ve Strašnicích. Posádka meziměstské telefonní ústředny, která stojí na pomezí Vinohrad a Žižkova, se vzdala po dlouhém vyjednávání. Do českých rukou se dostala i pankrácká věznice, odkud vyšlo na svobodu tři tisíce politických vězňů včetně padesáti odsouzenců k smrti. Už se bojovalo ve všech pražských čtvrtích.

 

Němci však ovládali strategické vrchy Vítkov a Petřín, střelnici v Motole, Černínský palác na Hradčanech, sídlo gestapa v Petschkově paláci pod Wilsonovým nádražím, letiště v Ruzyni a řadu dalších důležitých objektů. Uniformovaní a neuniformovaní ostřelovači zákeřně vraždili z bytů v horních patrech domů a ze střech povstalce i nevinné lidi.

Odpoledne navázala ČNR kontakt s velitelstvím Bartoš. Tajemník Kubát se podivil, že vojenským velitelem Prahy má být generál Kutlvašr.

„Ne! Velitelem Prahy je generál Richard, který sem zatím nedorazil,“ vysvětloval Kubát ostře Kutlvašrovi. Richard byl pseudonym Štainera-Veselého z Rady tří. A pak pokračoval: „Jeho zástupcem je kapitán Nechanský a ten je teď velitelem.“

„Prosím, má to tady k dispozici a může se ujmout velení,“ kapituloval Kutlvašr.

„Ne, vy zůstáváte, ale jako zástupce Nechanského.“

V podvečer se vyjasnil vztah ČNR k velitelstvím Alex a Bartoš. Vojáci se podřídili politikům. A Česká národní rada, která má být představitelem celých Čech a Moravy, se místo toho ujala řízení povstání v hlavním městě. Do krytu v Bartolomějské ulici přišel kapitán Nechanský jako zástupce ČNR a ministra obrany.

„Než se všechno uvedlo do řádného chodu, vyžádalo si to určitý čas,“ konstatoval později Kutlvašr. „Sešli se lidé noví, často navzájem si vůbec neznámí a ti vyvíjeli činnost, kterou prakticky dělali prvně v životě, nebo ji před šesti lety přerušili. Samozřejmě chvíli trvalo, než se obnovila rutina a než se všechno zaběhlo. Ovšem kritika na to nebere patřičný ohled a vyžaduje hned, od prvních okamžiků, bezvadný chod... Mohu s určitostí prohlásit, že naše velitelství Bartoš, velitelský rámec a celý připravený aparát, vše sedlo jako ušité do situace, kdy se nevědělo, kdy a jak se spustí a jak se provede. Byly to jak šaty ušité do konfekce, ale padly jako ulité.“

Rozkaz: Začněte stavět barikády!

V sobotu podvečer vyzvala ČNR Pražany, aby stavěli barikády – mají tím znemožnit pohyb německých tanků. Velitelství Bartoš rozhlasem přesně vysvětlovalo, z čeho je mají lidé budovat: z převržených železničních vagonů, tramvají a nákladních aut, z dlažebních kostek a nejrůznějšího stavebního materiálu, z laviček a z pytlů písku. Bez ohledu na začínající déšť se desetitisíce Pražanů pustilo do práce. Během čtyřiadvaceti hodin stálo na 1 600 barikád.

Povstání propuklo spontánně a bez rozkazu. Naštěstí dokázali důstojníci velitelství Bartoš vytvořit do nedělního rána ucelenou strukturu řízení a tak získat přehled o německých akcích, na ohrožená místa mohou posílat posily, organizovat odsun zraněných a dodávky potravin, prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže vyjednávat s Němci. Bez tohoto systému by Němci přemohli povstalce hned druhý den.

 

 

Povstání, den po dni

4.5. - 9.5.1945

• 1. díl - Rozhlas volá o pomoc, mizí německé nápisy. Začalo pražské povstání
• 2. díl - Ilegální Česká národní rada musela zabránit spontánnímu pražskému povstání
• 3. díl - Generál Patton: Ohlásím se z pražské telefonní budky
• 4. díl - A zazněl rozkaz: Začněte stavět barikády!
• 5. díl - Vlasovci: Zachránili Prahu, Američané je zradili a Stalin nechal popravit
• 6. díl - Rudá armáda u Drážďan, Němci v centru Prahy

 

 

Německé velení povstání v Praze zaskočilo. Jeho vojska, která mířila z východních Čech na západ, musela město s mnoha mosty obcházet, a tím ztrácela čas. Také bojovnost a vojenská zdatnost povstalců je ohromovala.

Přesto se německá armáda vzpamatovala a stahovala se ku Praze – pěchota, tanky, dělostřelectvo, letectvo. A když od jihu a východu nastoupily tanky SS, dělali zátarasy rovněž lidé v okolí metropole. Na mnoha místech se svých úkolů ujaly ilegální skupiny, které se už měsíce chystaly k povstání, a partyzáni.

V neděli dopoledne zachytil podporučík Klemeš na své stanici radostnou zprávu z Vojenské rádiové ústředny, ležící kousek od Londýna: „Patton obsadil dnes ráno Plzeň a jede plnou parou na Prahu. Dnes v 11 hodin byl od Prahy 60 kilometrů.“

Jenže Patton do Prahy nepřijede. Ani českoslovenští zpravodajci v Londýně ještě netušili, že si jejich metropoli pro sebe vyhradili Sověti.

A tak mohl pražský rozhlas vysílat optimistické zprávy: „Americké tanky projely v 9:45 hodin Miroticemi! Před 12. hodinou předala ČNR do rozhlasu sdělení: „V několika hodinách dorazí ku Praze čela amerických jednotek. Česká národní rada odeslala kurýra do štábu generála Pattona, který přivede nad město letectvo.“

I to byly mylné informace. Také do Plzně nakonec nikdo nejel. S Plzní si důstojníci velitelství Bartoš jenom telefonovali. Požadovali, aby americká letadla zaútočila na německé tanky, které se valí od Dobříše a Poděbrad, a také na ruzyňské letiště, odkud startují německé přepadové letouny.

Ve 13 hodin hlásil rozhlas, že nad Prahou prolétávají hloubkaři – američtí letci, kteří v posledních měsících ničili přízemními nálety auta, tanky, lokomotivy. Ve skutečnosti oblohu opanovaly německé Messerschmitty Me 262, které bombardovaly ohniska povstání.

Odpoledne zasáhlo jedno vzdušné torpédo budovu rozhlasu. Vlna 415 metrů se odmlčela. Nakonec se technikům podařilo obnovit vysílání z podzemí. Potom se studio odstěhovalo do Husova sboru poblíž Flory na Vinohradech.

Když odtamtud začátkem dubna živě vysílali varhanní koncert, zanechali tam část aparatury. Provizorní hlasatelna se skrývala za oltářem chrámového kůru. Němečtí vojáci marně pátrali, odkud svobodný český rozhlas vysílá. Technici mezitím vybudovali ještě několik dalších záložních stanovišť.

Američané do Prahy nesměli

K. H. Frank chtěl jednat prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže se zástupci ČNR. Když za ním přišli generál Kutlvašr a Kotrlý, tvrdil, že už nemá velitelskou pravomoc, ta včera přešla na Schörnera. Přesto slíbil zastavení palby.

Jenže Němci stříleli dál. Na některých místech museli povstalci dokonce likvidovat ženské ostřelovače, fanatické nacistky, které nechtěly připustit, že jejich „tisíciletá říše“ je v troskách.

Když Kotrlý oznámil členům ČNR, že jednal o složení zbraní, Smrkovský ho ostře napadl. Prý k tomu neměl zplnomocnění!

V neděli dopoledne ovládli Němci část středu města a oddíly SS se dopouštěly krutostí na civilním obyvatelstvu. V těch chvílích by zřejmě i komunisté byli rádi, kdyby se objevili Američané. Svědčila o tom slova Josefa Smrkovského, místopředsedy ČNR, na jejím zasedání: „Máme závazný slib dodávek zbraní. Americká armáda byla už v poledne asi padesát kilometrů od Prahy, takže zítra bude situace jiná.“

Avšak to už Patton věděl, že nesmí pokračovat. Sotva se vrátil v neděli z ranní mše v Erlangenu u Norimberka, zavolal mu Bradley: „Georgi, linie, která prochází Plzní, je pro V. a XII. sbor závazná! Nesmíš, opakuji, nesmíš postupovat na průzkumy dál než pět mil na severovýchod od Plzně. Ike nechce v této době žádné mezinárodní komplikace.“

„Proboha, Brade!“ protestoval Patton. „Takový velký národ jako Amerika by se měl bát nějakých komplikací!?“

Eisenhower mezitím zatelegrafoval angloamerické vojenské misi do Moskvy, která zajišťovala jeho spojení se sovětským generálním štábem: „Informujte, prosím, generála Antonova, že jsem dal svým ozbrojeným silám instrukce, aby nepostupovaly za čáru České Budějovice-Plzeň-Karlovy Vary. Předpokládám, že sovětské ozbrojené síly jsou schopny rychle postoupit, aby vyřešily situaci ve středu země.“

V neděli 6. května ve 14 hodin vyrazila vojska 1. ukrajinského frontu generála Ivana Koněva, která dosud sváděla urputné boje severozápadně od Drážďan, ku Praze – o 14 hodin dřív, než stanovil původní plán. Měla před sebou pohraniční hory se starými pásmy opevnění. Jako podpůrné síly mířily do středu Čech rovněž některé pluky 2. ukrajinského frontu z prostoru jižně od Brna a 4. ukrajinského frontu od Krnova. Nicméně letadla s rudými hvězdami se nad středními Čechami, které jsou nyní pro angloamerické letce zapovězené, neobjevila.

O postupu rudoarmějců nic netušili ani komunisté, kteří byli členy ČNR.

Major Jaroslav Hlaďo, velitel československé stíhací skupiny na letišti Manston v jihovýchodní Anglii, vyhlásil o své vůli v neděli 6. května v 18 hodin pohotovost. Současně určil osm pilotů od 312. perutě v čele se štábním kapitánem Hugo Hrbáčkem, aby odletěli jako předvoj na pomoc Praze. Start v pondělí 7. května v 17:45. Ovšem inspektorát československého letectva musel nejdřív zajistit součinnost s Američany v Německu a na českém území.

 

 

Konec čtvrtého dílu seriálu věnovaného Pražskému povstání. Pokračování si můžete přečíst ve čtvrtek, nebo v knize OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA, z níž tato zkrácená a upravená kapitola pochází. První díl si můžete přečíst zde, druhý pak tady a třetí zde.

 

 

zdroj: iDnes

[Lynx_cz]

Lovili i špiony z ČSSR. Eichmanna zdrogovali a převlékli za stevarda

 

Dům v Garibaldiho ulici je už prázdný. Esesák Eichmann je v rukou izraelských agentů, ale všichni jsou stále na území Argentiny. Jak Mosad a hlavně jeho šéf Iser Harel celou akci plánovali, se dozvíte na následujících řádcích.

 

Pas Ricarda Klementa vydaný Červeným křížem, který Eichmann použil v roce 1950 pro útěk do Argentiny. | foto: Wikimedia Commons

 

Eichmann je konečně v moci izraelských agentů. Jak jej dopadli a co jim přitom řekl si můžete přečíst v prvním dílu tohoto miniseriálu. Teď je však nutné architekta holokaustu dopravit nepozorovaně z Argentiny do Izraele. Začíná nejsložitější část operace.

Jak tajně dopravit Adolfa Eichmanna do letadla? Před Argentinci ho budou vydávat za nemocného člena posádky letadla El Al (izraelský národní letecký dopravce). Harel rozhodl: Musíme si k tomu vytvořit pravdivou historku. Izraelce Meira Barhona, který pobýval v Argentině u příbuzných, přesvědčili, aby sehrál hru na otřes mozku při nehodě auta. Nechal se odvézt do hotelu, tam požádal personál o lékaře, jemuž vysvětlil, že se po srážce s jiným vozem necítí dobře. V nemocnici ho vyšetřili a po několika dnech propustili se zprávou o prodělané hospitalizaci.

Letadlo Britannia připravovali na letišti v Lyddě u Tel Avivu (dnes Letiště Ben Guriona) velmi pečlivým způsobem, až to bylo některým lidem z El Al nápadné, ale mlčeli. Při přeletu se zastavili v brazilském Recife, odkud je nechtěli pustit dál pod záminkou, že nemají povolení ke startu. Nezvyklé! Nakonec mohli odstartovat. Na letišti v Buenos Aires přistáli ve čtvrtek 19. května večer.

Několik členů posádky dostalo rozkaz, aby stroj v noci hlídali. Nesměli odjet do města. Protestovali, ale nikdo to nebral na vědomí. Členové vládní delegace se do Izraele nevraceli, nýbrž měli v plánu ještě další cesty po Americe. Britanniaodletí, jakmile si posádka dostatečně odpočine, tedy v noci na sobotu.

Kapitán speciálu Cvi Tohar si svolal v pátek dopoledne posádku. Oznámil jí: „Povezeme cestujícího, který bude v uniformě letecké společnosti. Bude vypadat nemocně, ale to je jeho dočasný stav. Jméno vám neřeknu, ale jde o operaci vrcholného státního významu.“ Všichni žasli. Teď si uvědomili, proč jim příprava tohoto letu připadala tak podivná.

V Buenos Aires vypukly oslavy nezávislosti země. Tisíce lidí přicházely do centra. Na všech důležitých silnicích rozmístily policie a armáda kontrolní stanoviště.

Situaci komplikovali někteří místní Židé a občané Izraele – chtěli využít speciálu k dopravě do Tel Avivu. Posádka je musela pod různými záminkami odmítat.

Věznitelé oblékli večer Eichmanna do uniformy El Al a doktor Elian mu dal sedativum. Dvě auta vyjela od „Tiry“ v osm hodin, k letadlu dorazila před jedenáctou. Stráž je nekontrolovala, osazenstvo bylo v uniformách, většinu z nich znala.

Pod uklidňující injekcí byl Eichmann povolný, neschopen jednat z vlastní vůle. Podpírán dvěma muži vystoupil z auta a vyšel do letadla. Všichni se usadili v oddělení první třídy.

Harel vybral lidi, kteří odletí s Britannií, a další, kteří se dostanou z Argentiny jinými cestami. Sám nastoupil do letadla poslední.

Pět minut po půlnoci stroj odstartoval.

Piloti se rozhodli, že díky příznivému větru přistanou až v Dakaru v Africe. Teprve nad mořem všem členům posádky pověděli, koho vezou. Šéfmechanik Arje Fridman se rozběsnil. Vzpomínal na mladšího bratříčka a rodiče, kteří zahynuli v koncentráku. Trvalo chvíli, než se uklidnil.

 

 

 

Fotogalerie

 

 

 

 

 

Na letišti poblíž Tel Avivu přistáli v neděli 22. května ráno. Vězně převzal Moše Drori, vedoucí speciální jednotky shromažďující důkazy o válečných zločincích. Harel se telefonem ohlásil manželce a potom odjel za Benem Gurionem.

Premiér chtěl, aby ho ještě identifikovali další lidé, kteří ho znali z dřívějška. Teprve potom pronese oficiální prohlášení o jeho zadržení.

V pondělí 23. května 1960 ve tři hodiny vystoupil Ben Gurion v parlamentu: „Je mou povinností oznámit knesetu (zákonodárný orgán v Izraeli), že před krátkou dobou odhalila izraelská tajná služba jednoho z nejhorších nacistických zločinců, Adolfa Eichmanna, jenž byl spolu s dalšími činiteli odpovědný za to, čemu říkali »konečné řešení židovského problému«, tedy vyvraždění šesti milionů evropských Židů.“

Pověřený – velitel dvou tajných služeb

Únos Eichmanna byl jednou z nejrozsáhlejších, nejodvážnějších, nejnebezpečnějších a přitom dokonale utajených operací, jaké se kterékoli zpravodajské službě podařily. Dan Ravin a Josi Melman v knize Špioni proti Armagedonu upozornili, že to byla „kabinetní ukázka té části zpravodajské práce, která se označuje termínem humint (zkratka z anglického Human Intelligence,doslova lidské zpravodajství) a stojí na schopnostech agentů“. Komando únosců přitom nemělo k dispozici žádné technické vymoženosti, jenom otočný panel s poznávacími značkami aut, který občas používalo.

Tuto akci můžeme trochu srovnávat jedině s tajným odvozem podplukovníka KGB Olega Gordijevského, podezřelého ze špionáže pro Západ, z Moskvy do Finska v roce 1985 příslušníky britské MI 6. Byla to však záležitost podstatně menší. Naproti tomu několik únosů z Francie a Rakouska členové sovětské NKVD/KGB zbabrali, když k omámení člověka použili větší dávku narkotika, kterou nepřežil. Mosad a Harel se tímto činem proslavili.

Iser Harel se narodil jako Iser Halperin roku 1912 v ruském Vitebsku (dnes Bělorusko), přesné datum není známo, jeho rodný list se ztratil za druhé světové války. Jeho rodina vlastnila ve Vitebsku továrnu na ocet.

Během bolševické revoluce a potom za občanské války se o město několikrát bojovalo. V Rusku bujel antisemitismus, ale malý Iser se od malička pokoušel chránit sebe a spolužáky před útoky. Jednou slyšel řečnit bolševického revolucionáře Lva Trockého. Kdyby otec nevštěpoval Iserovi a jeho bratrům sionismus, mohli se z nich stát kovaní komunisté. Když bolševici zkonfiskovali majetek Halperinů, rodina se odstěhovala do Dvinsku v nezávislém Lotyšsku.

Chlapec začal studovat střední školu a vstoupil i do levicové sionistické organizace mládeže Hašomer čili Mladý strážce. Chtěl se vystěhovat do Palestiny, která byla pod britskou kontrolou. Aby se naučil pracovat na poli v kibucu, strávil rok v zemědělství. Když v roce 1929 zmasakrovali Arabové v Palestině takřka osmdesát Židů, rozhodl se Iser a jeho kamarádi, že musí odjezd uspíšit. Aby nás tam bylo víc!

Britové dávali víza jen lidem od osmnácti let, Iser tedy své doklady zfalšoval, aby byl o rok starší. Jeho parta vlakem dojela do italského Janova, kde nastoupila na loď. Iser vstoupil do zemědělského kibucu čili družstva nedaleko Tel Avivu, stal se odborníkem na zavlažování. Upoutala ho tam emigrantka z Polska Rebekka. Sblížili se a vzali se.

Avšak v kibucu Harel všechny socialistické myšlenky zatratil. V roce 1935 se manželé přestěhovali do vesnice Herzlija, kde založili vlastní podnik na balení pomerančů. Tam se jim narodila dcera. Iser se vždycky zajímal o ochranu svých souvěrců. Na začátku druhé světové války vstoupil do Hagany, podzemní organizace, která měla chránit Židy před Araby a Brity.

Měl mnoho nápadů, a proto ho v roce 1944 poslali do zpravodajské skupiny zvané Šaj (Informační služba – Šerut jediot). Harel přispěl k tomu, že ze Šaj vznikla zpravodajská jednotka pracující velmi profesionálně. Vytvořil analytickou skupinu, zřídil kartotéky lidí, sehnal peníze na další vybavení a zbraně. Přitom se seznámil s Benem Gurionem.

Stát Izrael byl vyhlášen 14. května 1948. O šest týdnů později, 30. června, svolal velitel Šaj, sedmačtyřicetiletý podplukovník Iser Beeri schůzku svého štábu. Když probrali situaci na frontách, která nebyla nijak příznivá, oznámil jim rozhodnutí Starce, hebrejsky ha-zakena, jak všichni říkali premiéru Benu Gurionovi. Musíme založit tajné služby! Beeri se původně jmenoval Biretzweig, ale jako většina průkopníků izraelského státu přijal hebrejské jméno na znamení rozchodu s kořeny útlaku Židů a předsudků proti nim v Evropě.

Beeri zůstane jako velitel armádní zpravodajské služby Aman (Agaf ha-Modlin). Harel dostal na starost domácí tajnou službu Šin Bet (Hlavní bezpečnostní služba – Šerut ha-Bitachon ha-Klal) čili v žargonu Šabak. Většina prvních příslušníků tam přešla z organizace Šaj, která končila činnost, další zamířili do Amanu. Šéfem zahraniční výzvědné služby Mosad (Institut pro koordinaci – ha-Mosad le-Teum) Ben Gurion jmenoval Reuvena Šiloacha, jeruzalémského rodáka původním jménem Zaslanski, za druhé světové války zakladatele židovské brigády britské armády, potom tajného agenta podzemní židovské armády Hagana.

Svým vzezřením Harel klamal. Třebaže mu bylo čtyřicet, vypadal jako unavený padesátník. Ve skutečnosti překypoval energií a nápady. Šabaku vytyčil tři úkoly: boj proti arabským extremistům, proti židovským extremistům a proti komunistům včetně špionů. Podle Ravina a Melmana v knize Špioni proti Armagedonupovažoval za svrchovaně důležitý boj proti pravicovým Židům, kteří neuznávali autoritu Bena Guriona.

Po více než roce, 22. září 1952, povolal premiér Harela i do funkce ředitele služby Mosad; teprve v roce 1963 se její název změnil (Institut pro výzvědné a zvláštní operace – ha-Mosad le-modi’in u-le-tafkidim mejuchadim). Vzhledem k tomu, že nyní velel dvěma tajným službám, dostal Harel čestný hebrejský titul memune (pověřený). Jeho předchůdce Reuven Šiloach byl slabý manažer, proto se vzdal funkce a zamířil do diplomacie. Mosad podřídili přímo premiérovi, na jeho činnost nemohl nikdo dohlížet. V Šabaku ustavil memune svého zplnomocněného zástupce.

„Harel, jenž prý tak trochu připomínal mnicha, věřil, že jako hlava organizace musí jít příkladem,“ napsali Raviv a Melman v knize Izraelské tajné služby. „Vyžadoval od všech příslušníků Šin Betu a Mosadu stejné vlastenectví, obětavost a nadšení pro vše izraelské jako sám od sebe. V počátečních letech nového státu bylo všechno nesmírně vzrušující.“

Izraelští zpravodajci se většinou rekrutovali ze Židů narozených v Evropě, kteří znali spoustu jazyků, byli vzdělaní a kulturně založení. Brzy vytvořili určitou kastu. Bohužel někteří svého poslání zneužívali k přepychovému životu na účet své služby. Jakmile na to Harel přišel, ze služby je vyhazoval – byl vlastenec a asketa. Ovšem když některé jeho lidi policie v zahraničí chytila, vynaložil všechny možnosti, aby je propustili – Ben Gurion žádal o pomoc jak amerického prezidenta, tak papeže. V Egyptě a některých arabských zemích však tyto přímluvy nezabíraly.

Harel začal navazovat styky se západními tajnými službami. Na podzim navštívil Spojené státy. S ředitelem CIA Walterem Bedellem Smithem domluvil spolupráci, zvláště při výměně informací o státech pod moskevskou kontrolou. Nejzajímavější byly postřehy ruských Židů, kteří se vystěhovali do Izraele. Ovšem tyto lidi probíral zvláště pečlivě – určitě do nich propašovala KGB své agenty.

Izrael ohrožovaly sousední arabské státy. Mosad tam vytvářel sítě tajných agentů, aby se co nejdříve dověděl o jejich útočných plánech. Samozřejmě někdy kontrašpionáž tyto vyzvědače pochytala a uvěznila. V roce 1954 se to stalo v Egyptě, dva z nich poslal soud na popraviště.

Tajná služba rovněž organizovala ilegální odjezdy Židů z některých arabských států do Izraele. Bylo to nebezpečné a ne vždy se to podařilo.

Na jaře 1956 získal Šabak tajný projev Nikity Chruščova na XX. sjezdu sovětských komunistů o Stalinových zločinech. Harel poslal tento text CIA do Washingtonu. Tento fenomenální úspěch nebyl dílem cílené akce, nýbrž šťastné náhody, i to se v tajných službách stává. Polský novinář židovského původu Viktor Grajewski si brožurku s projevem vypůjčil od své dívky, která pracovala jako sekretářka šéfa komunistické strany, a zanesl ho na izraelskou ambasádu ve Varšavě k ofotografování. Tímto vystoupením proklamoval sovětský vůdce určité změkčení diktatury, z něhož si měly vzít příklad i ostatní státy východního bloku. Západ čekal, jak se to projeví v celkové politice Moskvy.

Šabaku bezprostředně velel Amos Manor, původem z Maďarska, který přežil koncentrák v Osvětimi, nicméně rozhodující rozkazy mu dával Harel. Příslušníci této domácí tajné služby jednou museli vést boj se šmelináři a proti černému trhu, jindy s různými podvraťáky, potom s kolegy z vojenské rozvědky hledali v dopisech z ciziny pašované peníze. Ben Gurion, šéf Dělnické strany Mapaj, jim také nařídil, aby pronikali do ostatních politických stran, což se mnohým zajídalo. Bohužel v zemích, kde má jedna strana vrcholnou moc, se stává, že bezpečnostní aparát zneužívá k boji proti protivníkům.

Kontrašpionáž měla omezené zdroje, a proto se rozhodla, že nebude sledovat diplomaty ze Sovětského svazu, Československa, Polska a dalších východoevropských zemí, kteří byli ve skutečnosti zpravodajci, nýbrž se zaměří na hlídání těch strategických objektů, o něž by mohli mít zájem.

Několik sovětských agentů vypátrala. Israel Beer, který pocházel z Vídně, dokonce pronikl do izraelského bezpečnostního aparátu a spřátelil se s Benem Gurionem, než ho zatkli. Třebaže se nikdy nepřiznal, důkazy proti němu byly tak nezvratné, že dostal patnáct let za mřížemi, kde také zemřel. Sudetského Němce profesora Kurta Sittu, původem z Prahy, který nebyl Žid, ale do Izraele se odstěhoval, začali podezřívat od chvíle, kdy ho v restauraci viděli s československým diplomatem, o němž věděli, že je rezidentem rozvědky. Pět let sbíral informace o izraelském atomovém programu. V červnu 1960 ho zatkli, poslali na dva roky do vězení, ale brzy propustili do Spolkové republiky Německo, kde dál vědecky pracoval. Harel se ho rád zbavil, protože Sitta tvrdil, že ho českoslovenští špioni vydírali. Když s nimi nebude spolupracovat, prý ublíží jeho stařičkému otci.

Většinu špionů se podařilo odhalit spíše náhodou než cíleným pátráním. „Sovětská špionážní mašinérie byla monstrózní a vytrvalá, což Harela nutilo, aby se v horečném tempu věnoval celé řadě kontrašpionážních úkolů,“ konstatovali Raviv a Melman. „Právě pracovní vypětí možná vysvětluje fakt, proč šéf Mosadu opomíjel jeden důležitý tip, jenž se týkal význačného nacistického válečného zločince. V daném případě, který Harel přes dva roky zanedbával, šlo právě o Adolfa Eichmanna, jehož dopadení se nakonec zařadilo k největším úspěchům izraelské špionáže.“

Memune docílil určitého rozdělení prací mezi tajnými službami. Vojenská agentura Aman převzala odpovědnost za operace v arabských zemích. Mosad měl vysílat špiony do celého světa. Šéf rozhodl, že tyto lidi bude vybírat z nejlepších operativců Mosadu i Šabaku.

„Iser Harel si počínal spíš jako náčelník tajné policie sovětského střihu než jako šéf zpravodajské služby demokratického státu,“ kritizovali ho Raviv a Melman. „Nechával špehovat členy pravicových stran i náboženské radikály a nechal instalovat skryté mikrofony v kancelářích předáků jedné levicové strany. Projevy politického nesouhlasu, někdy dost vášnivé, hodnotil jako podvratnou činnost a ohrožení státu.“

V roce 1955 přesvědčil Harel Ben Guriona, že může přijímat do služby i někdejší členy pravicových bojůvek. Tyto muže zběhlé v podzemní činnosti zařazoval do Mosadu a vysílal do zahraničí, aby tam sledovali a zabíjeli nepřátele Izraele. Doma raději pracovat nesměli, pro jistotu.

Je to on? Není to on?

Od začátku se Mosad zaměřoval i na pátrání po nacistických válečných zločincích. Zvláště se zajímal o Adolfa Eichmanna a o lékaře Josefa Mengeleho,Hauptsturmführera SS (kapitán), který dělal v koncentráku nelidské pokusy na lidech.

První zprávu o Eichmannovi dostal Harel koncem roku 1957 od dr. Šinara, šéfa repatriační mise ve Spolkové republice Německo. Státní zástupce spolkové země Hesensko Fritz Bauer řekl Šinarovi 19. září, že Eichmann se skrývá v argentinské metropoli Buenos Aires. Harel poslal do Německa svého zpravodajce Šaula Daroma, aby to ověřil. Bauer to Daromovi a Šinarovi při jejich návštěvě 7. listopadu potvrdil.

Izraelcům to sdělil proto, že nemá důvěru v západoněmeckou justici, nikdy by ho nepotrestala. Ani tamní německé ambasádě nevěří. Později vyšlo najevo, že spolupráci s Izraelci mu doporučil ministerský předseda Hesenska Georg August Zinn.

Na Eichmanna upozornil Bauera muž německého původu, napůl Žid, který tam žije, jeho jméno však neprozradil. Řekl, že si s ním dopisuje. Bývalý esesák bydlí na předměstí Olivos v ulici Chacabuco číslo 4261. Pod jakým jménem? To bohužel nevěděl.

Harel poslal v lednu 1958 do Buenos Aires zkušeného operativce Joela Gorena, který uměl španělsky. Pomáhal mu tam Efram Ilani, Izraelec, který studoval historii židovského osídlení Argentiny. Oba muži domek vyfotografovali, ale nezahlédli tam nikoho, kdo by vypadal jako Eichmann, či jeho žena. Navíc to byl chudobný příbytek bez elektřiny a přívodu vody. Tak přece nežijí nacisté, kteří si nahrabali v Evropě miliony!

 

Adolf Eichmann na vězeňském dvorku ve věznici Ayalon v Izraeli v roce 1961.

 

Darom znovu navštívil Bauera. Konečně mu prozradil pramen té informace: Lothar Hermann. Harel požádal o pomoc vyšetřovatele izraelské policie Efraima Hofstättera, který měl v Argentině zkoumat jiný případ. Hofstätter zašel Bauerovým jménem za Hermannem. Starý pán mu vysvětlil, že jeho dcera začala chodit s mladíkem, který se představil jako Nicolas Eichmann, jeho otec byl důstojníkem v německé armádě, syn projevoval antisemitské názory, ale o svém bydlišti se vyjadřoval velmi neurčitě – to vzbudilo podezření. Když všichni tři dorazili k domu, kde měl Nicolas bydlet, dospěli k závěru, že tam Eichmann opravdu žije.

Lidé z Mosadu ověřovali Eichmannovu totožnost. Vydával se za Ricardo Klementa, dělníka v jedné továrně. Také zjišťovali, kdo vlastní onen dům.

Mezitím dostával Harel zavádějící zprávy: Eichmanna spatřili v Kuvajtu, jindy v Rakousku, ale nic určitého. Zřídil proto tým, který pátral po příbuzných Very Eichmannové, rozené Lieblové, v Evropě. Byl přesvědčen, že si mohou s argentinskými vystěhovalci korespondovat. Avšak všichni Němci a Rakušané, které izraelští agenti oslovili, mlčeli, podivně mlčeli.

V prosinci 1959 přijel Bauer do Izraele s novými poznatky z dalšího zdroje. Hned po válce se Eichmann skrýval v německém klášteře v Chorvatsku. Když v roce 1950 navštívil svou ženu, měl už doklady na jméno Ricardo Klement. Na pas Mezinárodního Červeného kříže odplul do Argentiny. Potom pracoval u firmy CAPRI, vyrábějící elektřinu z vodních zdrojů. Patřila pod bankovní dům, který vlastnil německý emigrant.

„Největší problém spočíval v tom, a byli jsme si toho od začátku vědomi, že musíme posílat komando do akce v místech velmi vzdálených od vlasti, bez možnosti rychlých a efektivních způsobů komunikace za situace, která bude vyžadovat okamžitá rozhodnutí,“ vyznával se Harel v knize Mosad: operace Eichmann. „Věděl jsem, že naši lidé nebudou moci počítat s podporou žádné místní komunity, ať izraelské, nebo židovské, ale že budou muset spoléhat jenom na sebe, až budou řešit tři zásadní hlavolamy: jak se zmocnit zločince bez jediného pochybení, jak ho udržet v soukromém zajetí po dobu, jejíž trvání nelze předem odhadnout, a jak ho tajně dopravit do Izraele, jakmile k tomu nastanou příznivé podmínky. V každé z těchto fází, ale především v té poslední, vyvstanou před komandem problémy, o nichž může rozhodnout jedině nejvyšší velení.“ A proto se Harel rozhodl, že celou operaci bude na místě řídit sám.

Únos musí provést dvě jednotky. Zaprvé předvoj, který bezpečně zjistí, že se jedná o Eichmanna, a připraví všechny podmínky. A potom operační skupina, která únos provede, zajistí hlídání tohoto esesáka a dopraví ho do Izraele. Ovšem další podmínkou při jejich výběru, o které s nikým nemluvil, bylo, aby těm lidem nikdo z bezprostředního okolí v německých koncentrácích nezahynul, aby se nestalo, že někdo z nich se bude chtít na Eichmannovi sám pomstít. Tak spravedlnost nefunguje!

„Operační tým se mohl rekrutovat jenom z jediného zdroje: ze skupiny agentů, kteří od prvopočátku vynikali v odvážných akcích a osvědčovali přitom mimořádnou vynalézavost.“ Museli riskovat život v tajné akci, aniž by z toho měli nějakou osobní slávu.

Harel musel poslat do Argentiny nového člověka. Vybral Cvi Aharoniho, německého Žida, který za války jako britský důstojník Josef Kenet vyšetřoval zajatce. Rodiny Eichmannů a Lieblových v Evropě měl prozkoumat tým vedený Ezrou Ešetem.

Teď musel o stavu vyšetřování uvědomit Bena Guriona. Premiéra velice potěšil. Souhlasil s dopravou Eichmanna do Izraele a s tím, že ho postaví před soud. Nicméně podrobnosti musel domluvit s právním poradcem vlády Chaimem Cohenem. Právník šéfzpravodajce ujistil, že akce by byla legální.

Začátkem dubna se Aharoni vrátil s Eichmannovými snímky do Tel Avivu. Ukázali je několika lidem, kteří měli Eichmanna znát. Všichni potvrdili jeho totožnost.

Jak Eichmanna přivézt? Žádná izraelská loď do Argentiny nemířila. Navíc zpáteční cesta by se protáhla na dva měsíce, se zastávkami v různých přístavech, těžko tak dlouho držet zajatce v podpalubí ve vězení. Zbývá jedině letadlo. Ale aerolinie El Al do Buenos Aires nelétaly. Až si v novinách Harel přečetl, že v květnu 1960 chystá Argentina velké oslavy 160. let nezávislosti. Na ministerstvu zahraničí v Tel Avivu mu potvrdili, že se tam vypraví rovněž vládní delegace. Začal tedy jednat se šéfy letecké společnosti. Generální ředitel Efraim Ben Arci slíbil všestrannou pomoc. Neměl však letoun, který by tak dalekou cestu zvládl. Firma to vyřešila nákupem nového stroje Bristol Britannia s kabinou pro 40 cestujících a dlouhým doletem.

Členové prvního týmu, který měl únos připravit, přiletěli do Buenos Aires různými letadly ve dnech od 22. do 24. dubna 1960. Studovali Eichmannův způsob života, projížděli trasy, jimiž ho povezou, hledali únikové cesty, zajišťovali konspirativní byty.

Vedením akce pověřil Harel Rafiho Ejtana, který se osvědčil v armádě a po zranění přešel k tajné službě. Potom vybrali další lidi, všichni museli potvrdit, že do toho jdou dobrovolně. Celkem se na tom podílelo v Argentině přes 67 mužů a žen z Mosadu a Šabatu. Dále čtrnáct zaměstnanců El Al, které informovali postupně. V Izraeli o tom vědělo šest lidí včetně premiéra.

Jakmile vyšel únos najevo, vznikl mezinárodní skandál. Zpravodajci operovali na cizím území bez souhlasu místní vlády. Ovšem to je základ činnosti výzvědných služeb. Argentina žádala Izrael o vydání Eichmanna zpátky. Izraelci odmítli. I to je v tomto světě v příšeří zvykem.

Ve dnech od 11. dubna do 14. srpna 1961 proběhlo v Jeruzalémě přelíčení s Eichmannem, které sledoval celý svět. Architekta holocaustu poslal soud na šibenici. Druhá soudní instance rozsudek potvrdila.

Podplukovníka SS pověsili 31. května 1962 krátce před půlnocí. Jeho tělo spálili a popel rozházelo letadlo nad Středozemním mořem. Byl to jediný člověk, kterého v Izraeli popravili.

Izraelské zpravodajské služby stejně jako tajné služby celého světa skrývají mnohá tajemství. Raviv a Melman v knize Izraelské tajné služby napsali, že jejich komanda zabila dva lidi z východní Evropy, kteří za války kolaborovali s nacisty, a jednoho Poláka, bývalého dozorce v koncentráku. Vzápětí daly na vědomí jejich rodinám důvody těchto poprav.

Z berlínské výstavy Tváří v tvář spravedlnosti: Adolf Eichmann před soudem (11. dubna 2011)

 

Protest proti odchodu memune

Koncem padesátých let si Egypt najal skupinu německých inženýrů, kteří měli zkušenosti s balistickou střelou V-2, aby pro něj postavili bojové rakety. Izraelské vedení si uvědomilo, že by to ohrozilo bezpečnost země. Harel chtěl, aby se na zastavení prací dohodli politici, Ben Gurion trval na zásahu Mosadu. Premiér požadoval zastrašování Němců, které by je přimělo k opuštění Egypta.

Mosad zahájil spolu se Šin Bet operaci Damokles. Němcům posílali výhrůžné dopisy. Sekretářka vedoucího odborníků Wolfganga Pilze rozbalovala v listopadu 1962 balík, který vybuchl a zranil ji – byl to pekelný stroj. Další zásilka zabila v továrně Heliopolis pět Egypťanů. Následovalo několik útoků na specialisty v Německu, kteří byli spjatí s egyptským raketovým programem, ale ne všechny se povedly. Šéf jedné mnichovské zbrojařské firmy zmizel, patrně byl zavražděn. Švýcarská policie zatkla dva agenty Mosadu, kteří vyhrožovali dceři německého elektronika zaměstnaného v Egyptě, aby otce přiměla k návratu. Jeden izraelský zpravodajec přišel o zrak, když mu pod rukama vybuchla bomba, kterou připravoval.

Egypt je pro nás velkou hrozbou, psaly izraelské noviny, které Harel informoval. Ben Gurion se na něj rozčílil: „Vyzrazujete tajné informace!“ Vypukl skandál. Hodně vadil ministryni zahraničí Goldě Meirové, která chtěla vybudovat nové vztahy s Německem.

Harel podal 25. března 1963 rezignaci. Myslel si, že je jako memunenepostradatelný, a proto ji premiér nepřijme. Hluboce se mýlil. Ben Gurion byl rád, že se šéfa tajné služby, který mu přerůstal přes hlavu, zbaví.

Jeho nástupcem jmenoval generála Meira Amita. Když mu Harel druhý den předával s několika chladnými slovy funkci, jeho tři sekretářky propukly v pláč.

Vzápětí přišel do sídla Mosadu dálnopis, ve kterém nejvyšší velitelé v Evropě proti odchodu legendárního šéfa protestovali: „Je nutné vyvinout veškeré úsilí, aby se vrátil na své místo.“

Generál Amit jako voják protesty nesnášel. „Vaše jednání je nepřijatelné,“ napsal signatářům. „Nejsem zvyklý na kolektivní protesty.“

Nicméně tichá opozice proti novému šéfovi v Mosadu zůstala.

Vláda zřídila zvláštní komisi na přešetření akcí proti německým odborníkům v Egyptě. Amit na základě toho tvrdil, že Harel egyptské nebezpečí přecenil.

Spor se nikdy neurovnal. Do dvou let z tajné služby odešli všichni vysocí důstojníci spjatí s Harelem. Generál je nahrazoval vlastními lidmi, většinou vojáky, které dobře znal. Centrálu nechal přestěhovat ze skromných baráků na předměstí Kirji do nových prostorů ve výškové budově Hadar Dafna. Asketickou pracovnu po Harelovi s chutí opustil do přepychového kabinetu v novém komplexu. Službu postupně modernizoval podle amerického vzoru: dával menší důraz na práci v terénu, zato zaváděl profesionální způsob výběru a výcviku nových lidí, nakoupil počítače a další technické novinky.

Čtvrt roku nato odešel z premiérského křesla kvůli vnitropolitickým problémům Ben Gurion. Egypťané práci na raketách sami ukončili, později dováželi moderní zbraně ze Sovětského svazu a Československa.

Harel se vrhl do politiky. V roce 1969 ho zvolili poslancem za Gurionovu stranu Rešima mamlachtit. V knesetu vydržel čtyři roky, potom už se tam nedostal.

Také sepsal historii Eichmannova únosu pod názvem Dům v Garibaldiho ulici.Třebaže rukopis dokončil už v roce 1965, vydali ho až po deseti letech. Přeložili ho do mnoha jazyků, stal se bestsellerem a námětem pro hraný film. Také dva z únosců zveřejnili své vzpomínky, ve kterých Harela z různých důvodů kritizovali.

Dcera Miriam šla ve šlépějích svého otce, začala pracovat v agentuře Šin Ben.

Iser Harel zemřel 18. února 2003 ve věku jednadevadesáti let. Do své smrti ho všichni oslavovali jako „muže, který dopadl Eichmanna“. Někteří členové komanda mu vyčítali, že na sebe strhl všechnu slávu, ovšem i to je mezi lidmi normální.

 

Zdroj: iDnes

[Lynx_cz]

Japonské ohnivé balóny: kuriózní bombardování Ameriky armáda tajila

 

První mezikontinentální řízené střely. Pozoruhodná ukázka vynalézavosti japonských konstruktérů. Bravurní detektivní práce Američanů. Jediné oběti druhé světové války na území kontinentálních USA. To všechno jsou Fu-Go, japonské papírové balóny, kterými císařství chtělo zabíjet a vyděsit Američany.

 

 

Tajemství japonských bombardovacích balónů, které měly vyděsit USA | (1:42) | video: National Archives USA

 

 

Severní Amerika je jedním z kontinentů, kterému se během druhé světové války vyhnulo bombardování. Obvykle se uvádí, že kontinentální Amerika nebyla nikdy bombardována nepřátelskou armádou, ale není to celá pravda. Japonské císařství za druhé světové války vyvinulo kuriózní, leč důmyslný systém, jak s minimálními prostředky poslat bomby na USA.

Výsledkem měly být rozsáhlé požáry, panika, strach a ztráty na životech. Američanům se podařilo japonské mezikontinentální bombardování dobře utajit. Ale bez tragických následků se to neobešlo.

UFO, výbuchy a krátery

Ve čtvrt na sedm, 6. prosince 1944, zaslechli američtí horníci nedaleko města Thermopolis ve státě Wyoming hvízdavý zvuk. Následoval výbuch. Když muži zvedli oči k obloze, viděli podivný kulatý objekt. Předpokládali, že jde o padák. Druhý den našli nedaleko i kráter v zemi. Pozorování potvrdilo 285 lidí.

 

Fotogalerie ohnivých balónů

 

 

 

 

 

Podobných pozorování byla koncem roku 1944 přibližně desítka. Hluk, výbuch, neznámý kulatý objekt na obloze. Nikdo nevěděl, o co jde.

Těsně před Vánocemi 1944 našli dva muži v Montaně něco, co vypadalo jako velký padák. Nález nahlásili šerifovi. „Vyšetřování odhalilo, že nešlo o padák, ale o velký papírový balón se šňůrami, ventilem, dlouhou zápalnou šňůrou, pyropatronou a gumou,“ popisuje situaci James Powles v časopise Word War II (citace NPR). „Vyšetřovatelé z FBI, armády a námořnictva pečlivě prohlédli nalezené předměty. Došli k závěru, že jde o výrobek japonského původu. Ale jak se dostal do USA, to pro ně bylo záhadou.“

Balón, který našli Američané v Kansasu. V době nálezu u něj ještě byly bomby.

 

Později se ukázalo, že Japonci vybavili balóny autodestrukčním mechanismem - zápalnou šňůrou a pyropatronou. Chtěli tak ještě zvýšit psychologický dopad nečekané zbraně. Američané by viděli jen výsledné výbuchy a požáry, nevěděli by však, co je způsobuje. Jenže ne vždy se zápalná šňůra pro zničení balónu zapálila a Američané tak měli přinejmenším teoretickou šanci vypátrat, co se za nečekanými krátery po bombách a neidentifikovatelnými létajícími objekty skrývá.

Šerifova divoká jízda a nečekaný úlovek

Policejní stanice a šerifové z okrsků, kde lidé záhadné objekty zahlédli, žádali více informací, protože chtěli vědět, na jakou hrozbu se mají připravit. Šerif Warren Hyde z Birminghamu v severním Utahu šel ještě dál: podařilo se mu japonského „útočníka“ chytit.

Detektivní práce geologů

Japonské značky na nalezeném balónu pomohly navést armádu směrem k japonským útočníkům, ale nikoho zprvu nenapadlo, že by mohlo jít o mezikontinentální střelu. Armáda nejprve podezírala nějaké sabotéry či výtržníky žijící v USA. Hledání tedy směřovalo do detenčních táborů, kde byli shromážděni Japonci žijící v USA.

Stopa, která vedla k definitivnímu odhalení japonské stopy, byla na první pohled celkem obyčejná: písek. Pytlíky s pískem sloužily jako zátěž balónů a tmavá barva písku byla prvním vodítkem k exotickému původu. Vzorky byly zaslány Vojenské geologické jednotce (Military Geological Unit), která brzy vyloučila Severní Ameriku jakožto zdroj písku.

Písek obsahoval fosilie přes sto různých druhů mikroskopických organismů - rozsivek. Vědci nenalezli v písku žádné stopy po korálech, zato našli organismy, které byly známé pouze z Japonska. Postupně se geologům podařilo vylučovací metodou zúžit okruh možných pískovišť na tři pláže, všechny na japonském ostrově Honšú.

V únoru 1945 dostal od farmáře hlášení, že vidí padák. „Mohl by to být balón? Nikomu nic neříkej a počkej na mě,“ zareagoval šerif Hyde, zalarmoval FBI a vyrazil. Armáda jej i jeho kolegy informovala o tom, že japonské balóny dopadají na západní americké státy. Hyde si tedy byl vědom toho, jak hodnotné by bylo odchytit funkční model balónu: „Udělejte vše, abyste balón dostali,“ zněly instrukce.

Po náročné automobilové honičce se šerifovi povedlo balón dohnat. Bomba byla nevybuchlá, houpala se pod gondolou, a zdálo se, že balón na něj čeká na okraji kaňonu. Jenže když chytil šňůru balónu, aby jej zajistil, náhlý poryv větru balón uchvátil a šerifovy nohy se ocitly nad kaňonem. Warrena přepadla nevolnost, ale nepustil se. Ne že by cesta vzduchem s leteckou pumou několik metrů pod ním byla optimistická vyhlídka. „Škubal jsem balónem, aby se snesl trochu k zemi,“vzpomínal po válce Warren. „Možná se mi to povedlo, možná jen polevil poryv větru. Nohama jsem se zachytil hrany útesu na druhé straně kaňonu.“ Ale nepodařilo se mu zachytit se křoví, jak plánoval, a znovu se i s balónem ocitl ve vzduchu.

Zachycený balón po rekonstrukci v americkém hangáru.

 

Ještě několik minut si vzdušné víry pohrávaly s balónem a jeho odhodlaným krotitelem. Každý přelet navíc znamenal pořádný náraz z boku pro pumu zavěšenou pod balónem. Šerif se odhodlal k akci, kterou sám později označil za „tak trochu šílenou“. Vyšplhal se ve šňůrách co nejvýše, a pak se pustil k zemi, aby získal rychlost a znovu se pevně zachytil v dolní části provazů. Tento manévr opakoval, dokud se mu nepovedlo dostat balón až k zemi. Ani si už nepamatuje, jak se mu podařilo přivázat jej ke křoví. Šlo o první úlovek kompletního a funkčního balónu Fu-Go.

Pytlíková navigace přes Tichý oceán

 

V roce 1944 nebylo Japonsko zrovna v pozici technologického lídra. Zaútočit na kontinentální USA znamenalo využít všech dostupných prostředků, uplatnit vědecké poznatky i důmyslná řešení a improvizovat.

Japonští meteorologové už dříve objevili silný vzduchový proud (v angličtině zvaný „jet stream“) ve výšce necelých deseti tisíc metrů nad mořem. Několik měsíců v roce foukal celkem spolehlivě východním směrem přes Tichý oceán až k západnímu pobřeží USA. Pokud by Japonci dokázali udržet balón v tomto proudu dostatečně dlouho, mohl by takový „projektil“ doplout až nad USA.

Dnes by takový projekt nebyl až tak náročný (podívejte se například naExperiment Stratocaching). Ale v roce 1944 zbývaly ještě desítky let do globálního navigačního systému a také elektronika byla teprve v počátcích. Tejdži Takada (anglicky psáno Teiji Takada), vrchní konstruktér a autor nápadu, si tedy musel vystačit s tím, co měl. Tak se zrodil ohnivý balón, v japonském originálu Fu-Go.

 

Schéma japonských balónů Fu-Go

 

Balón byl sešitý z papíru a naplněný vodíkem. Nejprve Japonci experimentovali s hedvábím, ale odolný papír vyráběný z morušovníku se ukázal být dostatečně pevný a navíc byl i levnější. Navíc to byl materiál, se kterým se japonským žákům lépe pracovalo (o nasazení japonských škol při výrobě bomby více v příštím dílu).

Průběh letu balónu Fu-Go

Plán japonských inženýrů

1. Vypuštění balónu z ostrova Honšú.
2. Balón vystoupal do výšky cca 10 km a nechal se unášet vzdušným proudem.
3. Kdykoli klesl pod 9 km, upustila automatika zátěž.
4. Kdykoli vystoupal nad 11 km, vypustil automatický ventil trochu vodíku.
5. Po 32 vypuštěných náložích došlo k postupnému odpálení zápalných náloží, které měly založit požáry.
6. Nakonec došlo ke shození pumy.
7. Balón nyní bez zátěže stoupal do výšky, začala hořet zápalná šňůra.
8. Po 84 minutách šňůra dohořela k náloži, která měla celý balón zničit.

Gondola skrývala důmyslný mechanismus pro základní navigaci a především jednu, nebo více leteckých pum (přibližně do hmotnosti 15 kg) . Pozdější generace balónů byla vybavena i dvěma až čtyřmi zápalnými patronami. Japonská armáda tak chtěla na lesnatém západě USA odstartovat sérii požárů, které měly způsobit větší škodu než puma, která dopadne na náhodné místo.

Aby balón doletěl na cíl, musel se udržet v určité výšce. Tomu napomáhaly balíky s pískem zavěšené na gondole. Speciální mechanismus napájený tekutou baterií kontroloval, v jaké výšce se balón nachází. Pokud klesl příliš brzy, došlo k upuštění jednoho z třiceti pytlů s pískem, což snížilo hmotnost balónu a umožnilo mu znovu vystoupat do požadované výšky.

Dávejte pozor na to, co říkáte

 

Nakonec zbyla pouze puma, kterou balon upustí na zem a zcela bez zátěže vystoupá zpět do oblak. Puma měla dopadnout na americké území, explodovat a postupně vyvolat paniku mezi civilním obyvatelstvem na západě USA.

I proto americká armáda dělala vše pro to, aby o explozích záhadných balónů veřejnost nevěděla. Každý z incidentů proto armáda pečlivě dokumentovala, ale zároveň i přísně tajila. I zpráva v novinách by totiž mohla dát Japoncům návod na to, jak balónové pumy lépe nastavit a přesněji zacílit. Jakmile americká armáda zjistila, co mají Japonci v úmyslu, rozeslala upozornění policejním stanicím a zároveň jasně formulovanou žádost všem novinám a rádiím: je v zájmu národní bezpečnosti, aby se do médií nedostaly zmínky o nalezených japonských balónech.

 

Zdroj: iDnes

[kvetule]

Sir Nicholas Winton oslavil 106. narozeniny s rodinou

 

17. 5. 2015 19:51, autor: ČT24

Sir Nicholas Winton, který před lety zachránil několik set československých židovských dětí před nacisty, oslavil 106. narozeniny. Navzdory vysokému věku se stále těší relativně dobrému zdraví. "Otec je v pořádku, ale slábne. I tak se ale těší, že na své narozeniny přivítá doma nejbližší rodinu a několik přátel," uvedla jeho dcera Barbara Wintonová.

Sir Winton oslavil 106. narozeniny

Dcera dále prohlásila, že otec již není "v poslední době bohužel příliš aktivní" a nemůže moc cestovat. Svůj čas tak tráví hraním bridže nebo přijímá přátele; mezi nimi jsou i zachráněné děti, které díky němu odcestovaly z rodné země a podařilo se jim tak vyhnout nacistickému vyvražďování. Přicházejí ho ale pozdravit i potomci zachráněných, kteří se o něm dozvěděli až později.

• "Doufám, že bude mít skvělou narozeninovou oslavu. Myslím, že je to velký muž. Je skvělé s ním mluvit. Pořád je intelektuálně velmi bystrý. Fyzicky už není tak mobilní. Ovšem na muže, kterému je 106, je ve fantasticky dobré formě," pronesl Alfred Dubs, který patří k zachráněným.

Sir Nicholas žije v Maidenheadu ve Velké Británii. O rok dřív oslavil narozeniny na českém velvyslanectví v Londýně, kde se oslavy zúčastnily desítky lidí, včetně asi desítky jeho "dětí". Loni mu navíc prezident Miloš Zeman udělil Řád bílého lva.

• 
  Sir Winton navštívil hotel Evropa na Václavském náměstí
• 
  Nicholas Winton s dcerou na Pražském hradě

Winton zorganizoval těsně před druhou světovou válkou převoz 669 především židovských dětí z protektorátu Čechy a Morava do Británie. Zajišťoval zvláštní vlaky, zařizoval dětem doklady a přijetí v britských rodinách.

Barbara Wintonová napsala o životě svého otce knihu, která vyšla i česky pod titulem Není-li to nemožné. V předmluvě uvedla, že pro otce "to bylo v jeho životě krátké období, ale klíčové pro ty, které zachránil". Narážela na to, že Winton strávil v Praze před válkou jen několik týdnů. Podle ní je po celém světě asi šest tisíc lidí - zachráněných a jejich potomků - kteří jejímu otci vděčí za život.

 

 

zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/311874-sir-nicholas-winton-oslavil-106-narozeniny-s-rodinou/

[kvetule]

Muž se skleněným okem. Jak nacisté utíkali před českou spravedlností

19. května 2015

 

Je začátek května 1945, ozývají se poslední výstřely války v Evropě. Čtveřice Němců se vydává na útěk z protektorátu. Všichni jsou to vysoce postavení nacisté a nikdo z nich nechce padnout do rukou československé justici.

Dalších 6 fotografií v galerii

Kurt Daluege (vpravo) si potřásá rukou z Heinrichem Himmlerem.

| foto: 

Wikimedia Commons

Polní maršál von Schörner, tvůrce Norimberských zákonů Wilhelm Frick, muž se skleněným okem Karl Hermann Frank i nemocný někdejší „vrchní dopravní strážník” Kurt Daluege, každý má k útěku svůj důvod.

Polní maršál

Kdyby si třiapadesátiletý polní maršál Ferdinand von Schörner místo uniformy vzal třeba oblek, vypadal by se svými prošedivělými

vlasy

a strohými

brýlemi

s tenkou obroučkou jako bankéř, diplomat nebo třeba univerzitní profesor. Ale vojácká

historie

rodiny

ho vyslala jinou cestou.

Tento nositel nejvyššího pruského vojenského vyznamenání Pour le Mérite se stal jedním z věrných spolupracovníků Adolfa Hitlera, v březnu 1938 se podílel na obsazení Rakouska a potom i zbytků Československa. Během řecké kampaně jeho vojáci dobyli Athény.

Ferdinand Schörner

Konec války ho zastihl v zapadlých českých Lázních Velichovky. Schörner se svým štábem zvažoval všechny varianty konce války, jejíž konec čekal, ale nechtěl se vzdát bez boje.

Ale souvislá obranná linie fronty už neexistovala a sama Armádní skupina Střed, které Schörner velel, se drolila. Vojáci se snažili o jediné: dostat se na západ a uniknout ruskému zajetí. Polní maršál nakonec předal velení nad armádou svému náčelníkovi štábu, generálporučíkovi von Natzmerovi. Ten měl řídit ústupové boje na západ a pokusit se dostat co nejvíce jednotek do amerického zajetí. Sám se

vydal

na západ letadlem, přitom si svlékl uniformu a převlékl se do obleku. Až do 15. května 1945 pak bloudil po Rakousku a hledal „Alpskou pevnost”, v jejíž existenci stále ještě věřil. Když zjistil, že se honí za Hitlerovou lží, sám se vydal do rukou Američanů. A ti ho předali Sovětům.

I ty zajímala údajná Alpská pevnost, ale bývalý polní maršál nemohl sloužit. Odsoudili ho na padesát let do vězení, ale kvůli špatnému zdravotnímu stavu ho nakonec roku 1955 propustili, aby ho německý soud vzápětí odsoudil k dalším skoro pěti letům vězení. Ferdinand von Schörner dožil svůj podivný život v rodném Mnichově. Zemřel roku 1973 a na rozdíl od

pohřbu

takového von Mansteina bylo důstojníkům v činné službě důrazně doporučeno, aby se akci vyhnuli.

Starý pletichář

Wilhelmu Frickovi bylo na konci války už osmašedesát let. Zatkli ho v jeho vile u Starnberského jezera, když se chystal na lov. Ten stařec s hubenou tváří byl nejen někdejším nacistickým ministrem vnitra, ale také druhým a posledním protektorem Protektorátu Čechy a Morava.

V roce 1923 se Frick, tehdy ředitel mnichovské kriminální policie, zúčastnil Hitlerova neúspěšného Pivního puče. Byl zatčen a v roce 1924 odsouzen pro velezradu k patnácti měsícům podmíněného vězení a odvolán z postu policejního ředitele. „Národní politická myšlenka Adolfa Hitlera je pro mě přijatelnější než bolševický mor,” řekl před soudem. O rok později vstoupil do NSDAP.

Wilhelm Frick (třetí zleva) byl na samém začátku nacistické totality. Na snímku z roku 1924 spolu s dalšími obviněnými z takzvaného Pivního (pivnicového) puče.

Po Hitlerově nástupu k moci se Frick stal ministrem vnitra. Mimochodem, byl jedním z pouhých tří nacistických ministrů ve vládě, společně s Göringem a Goebbelsem. Byl to právě Frick, který uhladil cestu koncentračním táborům, to on je podepsán pod diskriminačními Norimberskými zákony. Přesto v roce 1943 definitivně prohrál boj o bezpečnost s Himmlerem a jeho esesáckým státem ve státě.

V srpnu 1943 byl jmenován Říšským protektorem pro Protektorát Čechy a Morava, kde setrval až do konce druhé světové války. V

době

jmenování Wilhelma Fricka byla funkce Říšského protektora pouze titulární, faktickou moc v protektorátu měl Karl Hermann Frank jako státní ministr pro Protektorát. Přesto bylo Frickovou hlavní starostí v roce 1945 zmizet z Čech. „Nechci být vydán Čechům,” říkal ještě když ho zatýkali. Nejspíš už cítil oprátku na

krku

- a té nakonec stejně neunikl. Norimberský tribunál ho odsoudil k trestu smrti provazem.

„Chladný a lhostejný, šlo mu jen o vlastní krk a když zjistil, že si ho nezachrání, rozhodl se aspoň neudělat nic pro to, aby ho pomohl zachránit ostatním,” napsal o něm americký psycholog v Norimberku Gilbert.

Muž se skleněným okem

Osud chladného a enigmatického, byť stále ještě normativně uvažujícího Wilhelma Fricka nás přivedl k osobě státního ministra pro Protektorát a nejspíš nejnenáviděnějšího Němce v Protektorátu, Karla Hermanna Franka.

Nepříliš úspěšný karlovarský knihkupec, protivník a poté souběžec Konrada Henleina a po likvidaci Kameradschaftsbundu v sudetoněmecké straně Henleinův „černý stín“ se v roce 1935 ocitl v československém parlamentu. V první řeči se přihlásil k republice - a o tři roky později ji pomohl rozbít. Frank, který měl fakticky v

náplni

práce policejní

dozor

nad obyvateli Protektorátu, měl strohé vojácké vystupování. V postupu proti Čechům byl Frank zarputilý a tvrdý.

K. H. Frank ve své cele na Pankráci.

Neurathova politika mu připadala měkká, začátkem listopadu 1939 musel přijet do Prahy osobně Himmler, aby Franka podpořil. Státní sekretář pak nadšeně realizoval Hitlerovo nařízení proti studentům a vysokým školám. Není divu, že přivítal příchod Heydricha. A po jeho smrti to byl on kdo Hitlera přesvědčil, že účinnější než drakonické vybití deseti tisíc mužů v odplatě za Heydrichovu smrt bude „odstupňovaný teror”. Vzal na sebe podobu Ležáků a Lidic. Jak se blížil konec války, teror se ovšem znovu stupňoval a Frank souhlasil s perzekucí všeho druhu, ať už to byla poprava čtyř protektorátních četníků v Kobylisích v červnu 1943, nebo teroristické metody v protipartyzánském boji, který zesílil zejména po vypuknutí povstání na Slovensku.

Trest smrti čekal na každého, kdo by překročil protektorátní hranici se Slovenskem, nebo se o její přechod pokusil. Přikazoval také, ať se popraví „větší počet polapených banditů (...) Popravení zůstanou viset veřejně na šibenici 48 hodin.“ Na sklonku války pak rozpracovával plán „spálené země“, jehož součástí byla i loupež insignií Karlovy univerzity a jejich odvoz do Německa.

Nic z toho se nakonec nestalo a sám Frank se ve zmatku na samém konci války pokusil zmizet. Nepovedlo se mu to. Dne 9. května byl o zajat v Rokycanech a americkou stranou předán k potrestání Československu. Na základě retribučního dekretu byl postaven před soud a 22. května 1946 ve 13:29 veřejně popraven oběšením na Pankráci.

Nejpřísnější trest si tento kat českého národa nejspíš zasloužil, ale forma veřejné popravy je něco, čím se poválečná československá demokracie dostala na úroveň nacismu. S jedinou výjimkou: Franka na šibenici nenechali viset dva dny, ale tři čtvrtě hodiny.

Vrchní dopravní strážník

Heydrichovým nástupcem ve funkci zastupujícího říšského protektora a mužem, jehož rozkazy rozpoutaly heydrichiádu, byl roku 1942 pětačtyřicetiletý rodák ze Slezska Kurt Daluege.

Povstání, den po dni

4.5. - 9.5.1945

• 1. díl -
  Rozhlas volá o pomoc, mizí německé nápisy. Začalo pražské povstání
• 2. díl -
  Ilegální Česká národní rada musela zabránit spontánnímu pražskému povstání
• 3. díl -
  Generál Patton: Ohlásím se z pražské telefonní budky
• 4. díl -
  A zazněl rozkaz: Začněte stavět barikády!
• 5. díl -
  Vlasovci: Zachránili Prahu, Američané je zradili a Stalin nechal popravit
• 6. díl -
  Rudá armáda u Drážďan, Němci v centru Prahy

Tento absolvent berlínské techniky udělal kariéru v polovojenských jednotkách Freikorpsu a odtud vedla až příliš častá cesta do bezpečnostních sil nacistické strany. Jistou dobu v nich hrál významnou úlohu, potlačoval třeba Stennesův puč, ale pak ho jako mnoho jiných (jako třeba jinde zmíněného Fricka) převálcovala smrtící efektivita doskúrů Himmler - Heydrich. Daluege byl odsunut do role šéfa uniformované pořádkové policie a jedovatý Heydrich si neodpustil poznámku o „nejvyšším dopravním strážníkovi Říše“.

Po Heydrichově smrti byl 4. června 1942 jmenován novým zastupujícím říšským protektorem Protektorátu Čechy a Morava se sídlem na zámku v Dobříši, kam se odstěhoval i s rodinou. Hned po příjezdu vyhlásil stanné právo a zahájil akci, která vešla do dějin pod názvem heydrichiáda. Jeho působení je spojeno s vyhlazením Lidic, Ležáků a téměř s 1 400 popravami českých vlastenců. Dne 20. srpna 1943 byl po dvou vážných infarktech Hitlerem odvolán. Zbytek života prožil střídavě v Dobříši a na bavorském statku, který mu věnoval Hitler. Konec války ho hnal do západní spojenecké zóny. V Lübecku ho zajali Angličané a převezli ho do Norimberka. Odtud byl v září roku 1946 i přes skoro zoufalé protesty svého právníka předán Československu.

Daluege už věděl co ho čeká. Obnovená demokracie se zdlouhavostí spravedlnosti nevyznačovala. Na smrt nemocný Daluege byl mimořádným lidovým soudem odsouzen k smrti a dne 23. října 1946 popraven.

Zdroj:

http://technet.idnes.cz/deluege-frank-schorner-frick-dgv-/vojenstvi.aspx?c=A150515_173452_vojenstvi_kuz#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=clanek-box

[Lynx_cz]

Zachraňte českého vojína Ryana. Neznámé příběhy krajanů v americké armádě

 

Pro některé z nich byla cesta do Evropy cestou domů. Z daleké Ameriky přišli Čechoameričané osvobozovat vlast svých předků. V jejich příbězích rozpoznáte „předlohu“ ke slavnému filmu Zachraňte vojína Ryana i smutný osud posledního padlého vojáka americké armády v Evropě.

 

 

Obálka Bratrského věstníku (Fraternal Herald), na které je vyobrazen létající pevnost Boeing B-17 Flying Fortress, na který se krajané složili. | foto: Archiv Vladimíra Polácha - History University of Nebraska-Lincoln

 

 

Jednou z mála zmapovaných kapitol druhé světové války, alespoň z českého pohledu, je účast Čechoameričanů několika generací na bojištích 2. světové války. Jde přitom mnohdy o fascinující příběhy, vypovídající nejenom o osudech vojáků i civilistů, ale také o jejich vztahu k Československu a tématu češství.

Seznam padlých členů české krajanské komunity.

 

Podle sčítání obyvatelstva z roku 1940 se v USA nacházelo přes 1,5 milionu lidí první, druhé nebo třetí generace (tedy těch, kdo do USA přišli a získali tamní občanství, jejich potomků a případně vnuků a vnuček) českých přistěhovalců a jejich potomků. Lze tedy odhadovat, na základě statistik i pravděpodobnosti, že v americké armádě bychom během 2. světové války (včetně období od roku 1939) nalezli asi 160 000 vojáků s československými kořeny.

Sloužili na všech frontách a ve všech zbraních, někteří vstoupili dobrovolně již v roce 1939, jiní byli odvedení na jaře 1945, kdy se válka v Evropě již chýlila ke konci, ale Američané dále bojovali v Pacifiku. „Své“ mrtvé měli Čechoameričané již v Pearl Harboru, jak zachycuje jeden z prvních seznamů padlých členů české krajanské komunity na obrázku výše.

Z hlavního města amerických Čechů až do Německa

V některých jednotkách byli tito American Czechs nebo Bohemians, jak se sami nazývali, spíše okrajovým elementem, ale vzhledem k tomu, že v USA jsou státy a místa s vyšší koncentrací krajanů, někde tvořili nikoliv nevýznamnou menšinu.

Výzkum, který jsme prováděli díky pozvání University of Nebraska-Lincoln ukazuje, že například mezi 1369 vojíny, kteří tvořili páteř 134. pěšího pluku 35. divize, rekrutujícího se především z Nebrasky, bylo asi 67 Čechů. Většina z nich pak absolvovala cestu z výcvikového střediska v USA přes vyloďovací pláže Francie až do Německa, kde jejich válka skončila u Hannoveru.

 

 

 

Zobrazit fotogalerii

 

 

 

Mezi vojáky, kteří zaplatili za tuto válečnou cestu životem, patřil například Joseph Pekarek z městečka Wilber, které se dodnes honosí titulem „Czech capital of USA“. Nebyl ale v rodině bohužel jedinou obětí války, ve Francii zemřel také jeho bratr Frank. To, že v armádě sloužilo více sourozenců z jedné rodiny, nebylo v USA nijak výjimečné a tento osud se nevyhnul ani potomkům českých přistěhovalců.

Osudy bratrů Ryanových ze známého Spielbergova filmu (viz boxík Zachraňte ... ) připomíná tragédie rodiny Klemmeových (matka vojáků se za svobodna jmenovala Jelinek). Dva ze tří synů, Howard a Floyd, zemřeli v rozmezí 10 dnů při americké invazi na Iwojimu. Třetí z nich, Lloyd (nikoliv Loyd, jak se někdy uvádí), také sloužící v Pacifiku, byl poté generalitou urychleně odeslán ze služby zpátky k rodině, aby se zabránilo nejhoršímu (Lloyd bohužel zmizel beze stop na lovecké výpravě na Aljašce v roce 1957).

Mezi vojáky z 134. pluku pěchoty ale nalezneme i takové, kteří za svou službu získali vojenská ocenění: Joseph Coufal, John Hrnicek a John Tomcak získali Bronzovou hvězdu (Bronze star), Joseph Klinsky z Milfordu v Nebrasce dokonce hvězdu Stříbrnou (Silver star).

 

Místo společného odpočinku bratrů Soukupových. Všichni sloužili v armádě a všichni válku přežili.

 

Různá ocenění se samozřejmě československým Američanům nevyhýbala, jedním z nejvíce dekorovaných vojáků byl Emil A. Soukup se sedmi bronzovými hvězdami. Byl to jeden z celkem pěti bratrů Soukupových, kteří narukovali do americké armády. Všichni – Louis H. Soukup, Walter Raymond Soukup, Benjamin V. Soukup, Václav G. Soukup – přežili válečné hrůzy. Někteří z nich sloužili v Evropě, jak je vidět z přiloženého článku z dobových novin. Walter, nejmladší z bratrů, byl téměř šest měsíců pohřešován, z toho přes čtyři měsíce se různě skrýval na nepřátelském území.

Vyznamenání však nepřicházela jenom ze strany americké armády, ale občas, byť výjimečně, také od osvobozených měst a států, jako v případě J. J. Pospíšila, vyznamenaného prezidentem Benešem. Pospíšil, rodák z Wilberu v Nebrasce, využil za války i po ní své jazykové znalosti (anglicky, česky) mimo jiné při práci ve vojenské okupační správě Německa a při jednání s reprezentanty ČSR.

Poslední padlý Američan v Evropě

Asi nejznámějším Čechoameričanem, který došel až do Československa, je Charles Havlát, často označovaný jako poslední padlý Američan v Evropě. Byl zabit ráno 7. května 1945 v blízkosti obce Volary, kde má dnes pamětní desku. Také Charley Havlat se narodil v české komunitě v Nebrasce, v Dorchesteru, a měl dva bratry, Rudolpha a Adolpha. Oba bojovali v Evropě a oba přežili. Také jejich bratranec Lumír narukoval do armády.

Do armády však nevstupovali jen bratři a bratranci, ale také sestry, sestřenice a dcery. Americká vláda povolala do vojenské služby kolem 150 000 žen, sloužících většinou v úřednických nebo zdravotnických pozicích (oddíly WAAC/WAC). Mezi nimi samozřejmě také nalezneme zástupkyně českoamerické komunity.

 

Československý válečný kříž, kterým prezident Beneš dekoroval plukovníka Jaromíra J. Pospisila, narozeneho 1906 ve Wilberu, v Nebrasce. Originál uložen v Českém muzeu ve Wilberu.

 

Sourozenci Rudolf Freeouf a jeho sestra Mildred měli oba rodiče z Čech a doma se ještě mluvilo česky. Zatímco Mildred byla vyslána do Pacifiku a velkou část války strávila na Nové Guineji a posléze v Manile, Rudolf nastoupil k námořnictvu a zažil i nečekaně dobrodružné chvíle při potopení lodi v Atlantiku. Členky WAC lze najít na italské frontě, ve Francii nebo Anglii, ale zatím se nepodařilo zjistit, zda některou z těch, která se mohla hlásit ke svým českým kořenům, nalezneme mezi vojáky v Československu.

Cesta „domů“ ...

Z trochu jiné kategorie je příběh Josepha Wechsberga, Čechoslováka z židovské rodiny, narozeného v Ostravě v roce 1907. Člověk s dobrodružným životopisem, do kterého patřilo i muzicírování po pařížských klubech a na výletních lodích v meziválečném období, získal v Československu hodnost poručíka, jeho život však zásadně ovlivnila služební cesta do USA v roce 1938. Ze Spojených států se nakonec domů do Ostravy vrátil, jak popisuje v drobné vzpomínkové knize Homecoming (tj. Návrat domů – zde jde však i o hříčku na téma, kde či co je vlastně domovem), až na jaře 1945 již jako americký občan.

V květnu 1945 byl pravděpodobně prvním Američanem, který se oficiálně dostal hluboko do sovětské zóny a jeho popis cesty do Ostravy podává střízlivý a místy smutný popis poválečného Československa.

To jsou však výjimečné případy. Většina potomků českých přistěhovalců se cítila být především Američany a jejich cesta do Evropy a případně do Československa sice byla zcela jistě výjimečná, nebyl to však návrat domů. Jejich domov ležel za oceánem. Jisté pouto, které cítili k zemi svého původu, k jazyku a kultuře svých rodičů, však přetrvávalo. Bylo někdy dokonce tak silné, že se v zápisech a dopisech mluví nejenom o zemi „našich předků“, ale i přímo o „mateřské hroudě“ nebo „původním domově“. Jeden z dochovaný záznamů z David City v Nebrasce je vypovídající. Stojí v něm: „Potomek českých přistěhovalců Albert Houška se podílel na osvobození naší vlasti“.

Češi a neumí česky. Jsou to snad odrodilci?

Dopisy, které se zachovaly v rodinných archivech nebo na stránkách dobového krajanského (českého) tisku, také dokazují, že vojáci nejenom stále umí používat češtinu, i když mnohdy značně poameričtěnou, ale jsou na svůj jazyk hrdí. Jeden z vojáků se tak doma pochlubil, že když ve Francii konečně narazil na „pravé“ Čechoslováky, dostal od nich pochvalu za to, jak dobře mluví česky. A mnozí vzpomínali na to, že když se ve výcvikovém táboře nebo později za tažení potkali s jinými československými Američany, mohli se spolu bavit a nebo i zpívat česky.

 

Posledním padlým Američanem v Evropě byl ... Čech. Charles Havlat byl zabit ráno 7. května 1945 v blízkosti obce Volary. Výstřižek z Crete News ze sbírky paní Berniece Bosak (roz. Husa). Dnes jsou uložené v archivu Saline County Genealogical Society ve Wilberu. Za jejich zprostředkování děkuje autor panu V. Anthonymu.

 

Objevila se samozřejmě i kritika, někdy založená na vtipných okolnostech. Jeden z Američanů, odvedený a převelený do služby do Anglie, byl se svými rodiči ve styku skrze dopisy. Problém byl ovšem v tom, že zatímco on uměl česky jenom mluvit, nikoliv však číst nebo psát, jeho rodiče zase nevládli psanou angličtinou. Chudák tak chodil po základně a výcvikovém středisku s dopisy složenými v kapse, aniž by věděl, co se v nich píše – dokud v Anglii nenarazil na někoho z československých vojáků v britských službách, kdo mu dopisy přečetl. Jak napsala redakce Westernských novin, je to jeden z mnoha důkazů toho, že je užitečné se učit jazyk svých rodičů.

Jeden z dopisů, otištěný 9. března 1945 (dopis samotný je ale z listopadu 1942), ukazuje i kritický postoj jednoho z amerických Čechů vůči těm, kdo sice mají české jméno, ale jazyk už neovládají nebo se k němu vůbec nehlásí. „Nové tváře se objevily, ale Čecha mezi nimi není. Anebo se stydí hlásit se. Některá ty jména jsou přece ryze česká, a přec majitelé zapírají, že jsou Češi. Jsou to snad odrodilci?“ stěžuje Jaroslav F. Chmelíček z Fort Sheridan v Illinois, kde měl na starosti přijímač nováčků. Otázka jazyka a jména není zanedbatelná – vzhledem k tomu, že pro americkou armádu byli všichni (bílí) odvedenci jednoduše Američané, jsou jména jednotlivých vojáků a vojaček často jedním z mála indikátorů jejich českého a slovenského původu.

 

 

O autorovi

Vladimír P. Polách

V současnosti působí v rámci programu Frank A. Belousek Distinguished Scholar jako hostující profesor na Katedře historie na University of Nebraska-Lincoln.

To, že američtí Čechoslováci nebo českoslovenští Američané cítili a ctili silné pouto ke své původní vlasti, dokazuje také jiná válečná událost. Ne všichni mohli (a chtěli) být na frontě. Někteří nastoupili dobrovolně, jiní byli povoláni vládou, ale mnohé od strastí frontového vojáka ochránil věk, pohlaví nebo nutnost pracovního nasazení v zázemí. Mnozí z nich se však snažili přispět válečnému úsilí jinak.

Jednou z nejaktivnějších organizací byla Západní Česko-Bratrská Jednota (Western Bohemian Fraternal Association), podpůrná a pojišťovací organizace krajanů v Americe, především na Středozápadě. Členové Jednoty v Nebrasce a Iowě mezi sebou vybrali takové množství finančních prostředků, že byli schopni zaplatit jeden střední a jeden těžký bombardér, pojmenované Spirit of Czech Nebraskans, respektive Spirit of Iowa Czechs.

 

zdroj: iDnes

[kvetule]

I v takovém stavu byly některé Létající pevnosti po přistání | zdroj: warhistoryonline.com

Um, nebo štěstí? S takto poškozenými bombardéry dokázali váleční piloti šťastně přistát!

 

Bombardér B-17 je právem považován za jeden z nejlepších těžkých bombardérů druhé světové války. Byl oblíbený pro svou těžkou výzbroj, letové vlastnosti i spolehlivost. Navíc se o něm vědělo, že je schopen vydržet opravdu velké poškození. Ovšem některé Létající pevnosti přistály na letiště ve stavu, kterému se zdráhali mechanici uvěřit. Několikametrové díry, prostřílený trup, shořelé motory a upadlé směrovky, to vše dokázaly bombardéry B-17 vydržet, pokud měly v kabině zkušené piloty. Samozřejmě bylo potřeba také hodně štěstí.

 

Fotogalerie

 

zdroj: http://extrastory.cz/podivejte-se-s-jakym-poskozenim-dokazali-pristat-piloti-letajicich-pevnosti.html

[kvetule]

Proč výsadkář Gabčík nevystřelil? Archiv konečně vydal důkaz

Dnes 5:30

Aktuálně.cz získalo 73 let po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha unikátní dokument. Vyplývá z něj, proč původní plán skupiny Anthropoid nevyšel.

Samopal Sten, ilustrační foto. | Foto: Jakub Plíhal

Praha - Spekulacím kolem parašutisty skupiny Anthropoid Josefa Gabčíka, který spolu s Janem Kubišem zlikvidoval třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha, je konec.

Historici už totiž vědí, proč Gabčík před 73 lety v prudké zatáčce v pražské Libni ze svého samopalu na Heydricha nevystřelil.

"V Archivu bezpečnostních složek jsem našel koncept zprávy protektorátní policie, určený gestapu. Je v něm jasně řečeno, že samopal Sten Gun, který odhodil Josef Gabčík na místě atentátu, měl v nábojové komoře vzpříčený náboj," říká archivář Vojtěch Šustek.

 

Nerozluční přátelé Jan Kubiš a Josef Gabčík - paraskupina ANTHROPOID - před odletem do okupované vlasti (prosinec 1941).

Foto: Archiv Eduarda Stehlíka a Jaroslava Čvančary

Pozdní nález vysvětluje obrovským objemem dokumentů, které jsou o atentátu v archivech uloženy. On sám prý zprávu protektorátní policie objevil vlastně náhodou.

Zásadní objev

Podle historika a ředitele odboru pro veterány ministerstva obrany Eduarda Stehlíka jde o zcela zásadní objev, který s definitivní platností potvrzuje to, co se historici celá léta jen domnívali.

"Jde o nesmírně důležitý kamínek v mozaice pátrání po faktech, která souvisejí s atentátem. Je dobře, že se takový dokument našel. Třebaže je třiasedmdesát let po této významné odbojové akci," domnívá se Stehlík.

"Kde chybí jasná fakta, tam nastupují nejrůznější - a často až fantasmagorické - hypotézy, co vše se mohlo stát a proč Josef Gabčík nevystřelil," vysvětluje Vojtěch Šustek. Zejména proto historici tak často vyvraceli spekulace o osobním selhání parašutisty Gabčíka či špatně připravené akci na zlikvidování důležitého nacisty.

Už dříve se přitom jiní parašutisté, Josef Otisk (skupina Wolfram) či Čestmír Šikola (Clay), svěřili, že jim zbraně selhávaly mnohem častěji, než se v historických záznamech připouští.

Kde je pravý mercedes Heydricha? Důkazy mluví spíš pro Česko

V Dánsku se v pondělí dražil starý Mercedes Benz 320 Cabriolet-B z roku 1938, údajně vůz z atentátu na Heydricha. Stejný typ auta ale stojí v dílně Vladimíra Macka u Hradce Králové.

číst dále

Svědectví policisty

Co přesně se v hlášení protektorátních policistů z oddělení JUDr. Jaroslava Ženatého píše?

"Informativním výslechem očitých svědků činu bylo zjištěno, že v 10.36 hod. byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha, který přijížděl svým autem směrem z Panenských Břežan Kirchmayerovou třídou. Když chtěl jeho vůz zabočiti do ulice V Holešovičkách, hozena byla z chodníku, který vůz míjel, ve směru k jeho zadním kolům, bomba, která vybuchla," stojí v dokumentu.

"Druhý pachatel pokoušel se vystřeliti z automatické pistole na osoby sedící ve voze, avšak náboj se vzpříčil v hlavni. Po atentátu prchal jeden pachatelů Kirchmayerovou třídou směrem ke Kobylisům, zahnul pak ulicí 'na Kolínské' do ulice 'na Zápalčí' do řeznického obchodu Františka Braunera. Byl pronásledován šoférem vozu SS-Obergruppenführera Heydricha, na kterého před obchodem Braunera vypálil pachatel několik ran a zranil pronásledovatele do nohy. Poté podařilo se pachateli uprchnouti směrem do města."

Stejná informace se pak objevuje ještě jednou, v jiné části policejního hlášení.

"Na místě činu nalezeny 2 tmavě hnědé aktovky. V každé z nich byla bomba anglické výroby, dále na místě činu zanechána byla jedním z pachatelů automatická puška, v jejíž hlavni byl vzpříčený náboj," píše se v něm.

Matka pomohla Gabčíkovi. Nezlobím se, říká potrestaná dcera

Před 72 lety popravili první příbuzné a pomocníky Josefa Gabčíka s Janem Kubišem. Ve svatovítské katedrále se sloužila zádušní mše.

číst dále

Proč Heydrich neujel

Podle šéfa protiteroristické policejní jednotky URNA Libora Lochmana muselo být pro Heydricha i Gabčíka jejich "setkání" velmi stresující.

"Jen obrovským stresem lze totiž vysvětlit, že Heydrich rozkázal svému řidiči Johannesu Kleinovi při spatření Gabčíka se samopalem zastavit. Místo aby Klein dupl na plyn a rychle zmizel z dosahu parašutistů," míní šéf protiteroristického komanda.

Na výkřik Johannese Kleina: "Pozor! Atentátníci!" se odvolává i Závěrečná zpráva šéfa vyšetřovací komise SS-Hauptsturmführera Heinze Pannwitze, sestavená bezprostředně po atentátu (s největší pravděpodobností pro Adolfa Hitlera). Heydrich měl podle tohoto dokumentu Kleinovi rozkázat: "Zastavte, okamžitě zastavte!"

Krajně vypjatá situace ale musela limitovat i Gabčíka.

"Vždyť si to představte: přihlásíte se k riskantnímu výsadku, měsíce se připravujete k likvidaci pohlavára třetí říše, skrýváte se... a v té nejdůležitější chvíli držíte místo samopalu jen kus železa a musíte se rozhodovat ve zlomcích sekund, co dělat dál," tvrdí Libor Lochman.

Automobil, ve kterém byl výbuchem bomby smrtelně raněn zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Na fotografii je jasně vidět místo, kde explodovala zmiňovaná puma. | Foto: Reprofoto z publikace Vojtěcha Šusteka „Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území protektorátu Čechy a Morava“.

Připravená bomba

O sehranosti paraskupiny Anthropoid svědčí podle historiků mimo jiné bomba, kterou Jan Kubiš použil k útoku na Heydrichův vůz hned vzápětí.

Bombu, jejíž střepiny pak zanesly do nacistova těla smrtelnou infekci.

Podle badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary museli být výsadkáři dopředu domluveni, že Kubiš hodí na mercedes bombu, a to bez ohledu na výsledek Gabčíkovy střelby. Dokazuje to i blesková reakce Kubiše - bomba totiž musela být předem odjištěna.

Po útěku z místa atentátu se Gabčík ocitl ve stavu krajního psychického rozrušení a vyčerpání.

Podle Pannwitzovy zprávy se krátce po jedenácté hodině uchýlil ke Svatošovým do Melantrichovy ulice. Byl nervózní a propocený. Když se umyl, vytáhl z kapsy pistoli a řekl: "Zatracený krám, člověk se s tím musí vláčet a je mu to k ničemu!"

70 let od porážky nacismu. Svědectví, příběhy, fakta

Speciál Aktuálně.cz k výročí konce 2. světové války.

číst dále

Domněnky byly, důkaz chyběl

Přesto chyběl nezpochybnitelný důkaz o selhání parašutistova samopalu. Z pouhého předpokladu vycházel i spisovatel Jaroslav Andrejs, jenž jako první (1946) zpracoval téma atentátu.

A dál v tomto směru nepokročil ani spisovatel Miroslav Ivanov.

Co následovalo druhý den po atentátu, popsal po válce - heydrichiádu přeživší - profesor Josef Ogoun: "Ráno příštího dne (28. 5. 1942) přiběhla paní Fafková pro bonbony, tj. pro náboje, které měl Zdeněk (Gabčík - pozn. red.) v kapsách svrchníku visícího v našem šatníku. Vykládala, že je Zdeněk mrzutý, že se mu nepovedl výstřel ze strojní pistole, kterou prý nabíjel jen podle hmatu v aktovce… Špatně prý dorazil záklopku, takže rána nevyšla… Po obědě nám to vyložil Jarka (Kubiš - pozn. red.): 'Odjistil jsem pumu a šel až k autu, abych nechybil. Protože je to puma rychle explodující, věděl jsem, že to slíznu s nimi, ale to nic. Ze vzdálenosti asi čtyř kroků jsem vrazil pumu někam na stupátko a rychle couvl. Puma explodovala a palčivá bolest zalila mé oko'," vzpomínal na to, co slyšel, po válce Ogoun.

Problém byl ale v tom, že profesorova svědectví experti s odstupem času hodnotí jako kontroverzní. Podle historiků totiž nebyla vždy důvěryhodná.

Nespolehlivý Sten Gun?

Gabčíkův samopal Sten Gun byl vyvinut v roce 1940, necelé dva roky před atentátem. A to je moc krátce na to, aby se "dětské nemoci" nové zbraně povedlo spolehlivě vychytat.

Parašutista Rudolf Pernický (skupina Tungsten) kupříkladu vzpomínal, že střelci Sten Gunu se časem naučili plnit zásobník jen 25 náboji místo 30. Při plném zásobníku byl totiž na jeho pružinu vyvíjen až příliš velký tlak, takže se náboj v komoře zbraně často vzpříčil.

"Jenomže kdo může dnes vědět, kolik nábojů měl Gabčík v zásobníku?" ptá se Jaroslav Čvančara.

Hrdinů nebude nikdy dost. Kubiš s Gabčíkem jimi byli

"Není o čem mluvit - Heydrich si to zasloužil. To jsme si říkali po atentátu a já si to myslím dodnes, třebas jsme na to tak strašně doplatili," řekla mi jedna z žen, která přežila vyhlazení Lidic.

číst dále

Čvančara se při střelbě ze Sten Gunu opakovaně pokoušel nahrát situaci, v níž se ocitl i Josef Gabčík - a vždy problém se vzpříčeným nábojem poměrně rychle vyřešil.

Spekulace už ale podle něj nejsou namístě. "Víme již definitivně to podstatné - Josefu Gabčíkovi zabránil ve výstřelu vzpříčený náboj. Nic jiného - natož parašutistovo selhání, s nímž si někteří publicisté tak rádi zahrávají - za tím není. Podobným úvahám je tak konec," shrnuje význam Šustekova objevu.

Nezodpovězené otázky

Jednou z mnoha stále nezodpovězených otázek nejvýznamnější akce protinacistického odboje v době druhé světové války tak zůstává absence protokolu výslechu řidiče a šéfa Heydrichovy ochranky Johannese Kleina.

Vojtěch Šustek přitom vylučuje, že by ho němečtí kriminalisté a gestapo nevyslechli. I Heydrichovi se na krátkou dobu po operaci dařilo relativně dobře a s okolím komunikoval. Mohla by tedy existovat alespoň parafrázovaná varianta jeho svědectví.

Takové listiny však dosud nalezeny nebyly. A nezmiňuje se o nich ani Pannwitzova zvláštní zpráva.

Škrtnout si ale v každém případě můžeme dosud zmiňované varianty, proč Gabčíkův Sten Gun nevystřelil. Ať už šlo o projíždějící a plně obsazenou tramvaj číslo 3, která se ocitla v palebném sektoru parašutisty, anebo spekulace o Gabčíkově chvilkovém zaváhání, když měl z necelých dvou metrů vystřelit dávku do člověka.

 

zdroj:  http://zpravy.aktualne.cz/domaci/proc-parasutista-gabcik-nevystrelil-archiv-vydal-dukaz/r~5da2137a03a611e593f4002590604f2e/?utm_source=centrumHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_term=position-1

[Ferenc96]

Kdo má rád námořní historii:

 

http://historia-navalis.blogspot.cz/2014/11/tragedie-velrybarske-lodi-essex-20.html

 

http://historia-navalis.blogspot.cz/2015/05/blog-post_18.html

 

Vůbec, celej ten blog je skvěle psanej (znalost věci a terminologie).

[kvetule]

Nový ruský tank T-14 Armata: nejlepší na světě, Evropa proti nemá obranu

Armata - ruský tank pro 21. století - Obrázek 1Foto: All

Konečně se dočkali, Rusové mají zcela nový revoluční tank...

reklama

 

Pro pohlaváry ruské armády je 9. květen nejvýznamnějším dnem roku. Ovšem ten letošní byl přímo největším svátkem za poslední dvě dekády. Tento den se na Rudém náměstí tradičně konají velké vojenské přehlídky jako připomínka vítězství Rudé armády ve Velké vlastenecké válce, jak je druhá světová válka v Rusku nazývána. Jenže ta letošní přehlídka byla velmi speciální.

Po mnoha letech bídy a nouze konečně mohl ruský zbrojní průmysl předvést nikoliv jen bůhví kolikáté modernizace letitých sovětských konstrukcí, ale zcela nová bojová vozidla. A to s veškerou pompou – po Rudém náměstí prošlo a projelo na 16 500 vojáků a 200 kusů vojenské techniky. A mezi tím vším budoucí největší chlouba ruských obrněných jednotek – tank T-14 Armata.

Tradiční ruská tanková koncepce byl omyl

Na přehlídce se tanky T-14 poprvé objevily zcela bez maskování, nicméně ojedinělé fotografie zamaskovaných tanků se objevovaly už od podzimu minulého roku. Další vznikly při nácviku přehlídky na tankovém polygonu Alabino několik dnů před defilé na Rudém náměstí. Tak skončily mnoho let se táhnoucí spekulace o podobě nového a v pravdě pro motostřelecké útvary ruské armády revolučního tanku. Tank T-14 je postaven na nové univerzální obrněné platformě pojmenované Armata, která bude použita i u jiných typů bojových vozidel. Jak hlásají materiály ruského ministerstva obrany, Armata se stane základním víceúčelovým bojovým prostředkem v podmínkách použití jaderných a jiných druhů zbraní hromadného ničení. Fráze jako vystřižená z dob studené války, nicméně je faktem, že Armata bude základem pro minimálně třináct bojových obrněných vozidel.

Armata - ruský tank pro 21. století

 

Výzbroj ruských tankových jednotek dnes tvoří nejrůznější verze a modifikace tanků T-72, T-80 a T-90. Zatímco první dva typy mají své kořeny v sedmdesátých letech minulého století, T-90 vznikl v letech devadesátých, ale jde vlastně jen o rozsáhlou modernizaci staré „sedmdesátdvojky“. Stratégům ruské armády bylo už delší dobu jasné, že tento stav je neudržitelný a že koncept ruské tankové školy přijatý v šedesátých letech byl velký omyl. V onom čase velitelé ruské armády zavrhly těžké a silně pancéřované tanky a vše vsadili na malé, lehké a agilní typy.

Jejich problémem však je, že posádka v podstatě „sedí“ na munici a pancéřování je tragicky nedostatečné. Zásah pak v naprosté většině případů znamená jistou smrt pro osazenstvo uvnitř tanku. To ostatně potvrdily všechny konflikty, které se odehrály od osmdesátých let. Proto také na konci osmdesátých a v devadesátých letech ruský zbrojní průmysl začal intenzivně pracovat na systémech reaktivního pancéřování, které se daly velmi snadno na už vyrobené tanky aplikovat, a tím relativně levně zvýšit jejich odolnost. Šlo však jen přechodné řešení a koncepční problém to neřešilo, což ostatně v celé nahotě ukazují i současné boje na Ukrajině mezi vládními vojsky na jedné straně a separatistickými bojůvkami a ruskými jednotkami na straně druhé.

Hledání nové cesty

Ruská armáda po zkušenostech z obou čečenských válek a pozdějších konfliktů začala klást důraz na větší ochranu posádek tanků. Tu ovšem žádné byť sebevýraznější modernizace původních sovětských typů nemohly zaručit. Proto zbrojní podniky začaly pracovat na nových typech, ovšem vývoj se táhl velmi dlouho kvůli nedostatku financí. Tak se během posledních 15 let objevilo mnoho dohadů a spekulací o nových ruských tankových konstrukcích. Do prototypového stádia byly dovedeny přinejmenším typ T-95 (označovaný jako Objekt 195) a také mysteriózní tank přezdívaný Černý orel alias Objekt 640.

Nicméně tyto projekty byly v druhé polovině minulého desetiletí ukončeny. Ruská vláda je přestala finančně podporovat a vše se soustředilo na projekt multifunkční obrněné platformy Armata. Vše kolem ní však bylo utajováno snad ještě více, než kolem zbrojních novinek v dobách Sovětského svazu, takže byl prostor pro nejdivočejší spekulace. Těm je sice nyní konec, nicméně situace z dob studené války se opakuje. Západní odborníci mohli tank T-14 a další obrněnce vidět na přehlídce ke Dni vítězství (což bylo běžné i za sovětských dob, kdy nové zbraně mívaly svou veřejnou premiéru), ale ruské zdroje nic konkrétního o parametrech a výkonech nového tanku a dalších vozidel nezveřejnily.

 

 

Armádní ruská televize pouze oznámila, že vývoj tanku T-14 trval pět let a jeho konstruktéři z podniku Uralvagonzavod vycházely z prototypu T-95. Na první pohled je T-14 větší než dosavadní ruské či sovětské tanky. To koresponduje se snahou zvýšit odolnost tanku, proto je podvozek delší, což prozrazuje sedm pojezdových kol oproti šesti u starších typů, jako jsou T-72, T-80 či T-90. Některé zdroje uvádějí, že T-14 váží okolo 50 tun, což je také více než u tanků zavedených v ruské armádě. Nový tank si zachoval tradiční ráži kanonu 125 mm, ovšem dostal zcela nový typ. Jde o kanon 2A82-1M s hladkým vývrtem. Kanon je vybaven, jak je u sovětských a ruských tanků už desítky let zvykem, automatickým nabíjecím systémem a skrze něj je možné odpalovat řízené protitankové střely. Z fotografií se ovšem zdá, že tradiční spřažený lehký kulomet ve věži není zabudován.

Nový tank, revoluční koncepce

Zajímavé a na ruské poměry revoluční je ovšem fakt, že celá věž je bezposádková a dálkově řízená. S tím souvisí to, že kanon není vybaven ejektorem plynů vznikajících při výstřelu. Kompletní posádka totiž má svůj pracovní prostor v přídi korby a ve věži jsou pouze elektronické systémy řízení palby, systémy ochrany tanku a zásobníky munice. Posádku tvoří tři muži, podobně jako u starších ruských tanků, ovšem, jak již bylo řešeno, jejich místo je v přídi korby. Velitel, střelec i řidič sedí ve speciální pancéřované skořepině, které zvyšuje jejich šance na přežití při poškození nebo vyřazení tanku z boje. Podle vyjádření ruských generálů je skořepina vybavena i aktivním tlumením rázů, které vznikají při zásahu protitankovou municí a střel.

Netradiční uspořádání tanku T-14 s posádkou umístěnou v korbě si vynutilo několik konstrukčních specifik. Předně velitel tanku přišel o možnost pozorovat bojiště kolem celého tanku z periskopových průzorů. Ty tak supluje otočná senzorová hlava na střeše věže. S ní má společnou otočnou základnu i dálkově řízená věžička s lehkým kulometem ráže 7,62 mm. Zaměřovací a střelecký systém střelce je pak umístěn vlevo od kanonu v hlavní bojové věži. Další senzory potřebné pro zaměřování a střelbu kanonu jsou pak umístěny na konzolách na hlavní věži. Posádka sleduje situaci kolem tanku pomocí několika kamer, které jsou rozmístěny na všech stranách věže.

T-14 má zcela nový typ pancíře označovaného jako 44S-SV-Š. Jde o sendvičový pancíř skládající se z vrstev ocele, blíže neurčených slitin a keramiky od tradičního ruského výrobce NII Stali. Tank je ovšem vybaven i integrovanými bloky reaktivního pancéřování. Odolnost tanku je však zahalena tajemstvím, ostatně tento parametr u svých výtvorů nezveřejňují ani západní výrobci. T-14 je však navíc vybaven i systém aktivní ochrany pojmenovaným Afghanit. Jeho součástí jsou odpalovací tubusy antimunice, které jsou umístěny po stranách ve spodní části bojové věže. Systém pracuje na stejném principu jako systémy používané na izraelských tancích Merkava a řadí se do kategorie tzv. hard kill.

Článek

TOP 5: Nejslavnější tanky světa

Tanky jsou stroje, které změnily dějiny války. Které měly na vývoj vojenství největší vliv?

 

Detekční čidla na věži tanku lokalizují přilétající protitankovou střelu či projektil a ve vhodný okamžik systém Afghanit odpálí antimunici, která je zničí dřív, než tank zasáhnou. Tubusy jsou orientovány do přední polosféry věže, ovšem v případě, že čidla systému Afghanit zjistí, že střela přilétá ze zadní polosféry, okamžitě bojovou věž natočí v jejím směru a současně dojde o odpalu antimunice.

Vedle toho T-14 dostal i aktivní ochranu kategorie soft kill. Na hlavní věži v zadní části jsou dva otočné odpalovače zadýmovacích granátů, další dva jsou pak zabudovány přímo do věže ve vertikální poloze. Pokud je tank ozářen laserovými nebo infračervenými zaměřovacími systémy protivníka, detekční systém okamžitě předá informace palubnímu počítači. Ten na jejich základě odpálí do příslušného směru zadýmovací granáty produkující multispektrální dým, jež znemožní navádění laserových či teplem naváděných zbraní. Systém je prý schopen blokovat i radarová zařízení pracující s milimetrovými vlnami. Nový ruský tank dostal i aktivní ochranu proti minám. Ten je údajně schopen lokalizovat a donutit miny k výbuchu v dostatečné vzdálenosti od tanku bez toho, aby posádka musela na tank instalovat speciální mechanická nebo elektromagnetická odminovací zařízení běžná u většiny současných tanků.

Na rozdíl od amerického tanku Abrams nebo původního sovětského T-80, které mají plynovou turbínu, dostal T-14 klasický turbodieselový motor, který má sice nižší akceleraci, ale vyznačuje se nižší spotřebou a levnější údržbou. Podle neověřených zdrojů se jedn o jeden z nejsilnějších tankových motorů současnosti, který prý disponuje silou až 1100 kW. Samozřejmostí je automatická převodovka, přičemž T-14 prý dosahuje neuvěřitelné rychlosti kolem 80 až 90 km/h. To by bylo až do 20 km/h více než nejvýkonnější současné západní tanky.

Velké plány nebo velké oči?

T-14 Armata je výtvorem již zmiňovaného strojírenského státního podniku Uralvagonzavod sídlícího ve městě Nižnyj Tagil. Právě tam začal v roce 2009 vývoj nového tanku, který si prý pohlaváři ruské vlády a armády mohli poprvé prohlédnout v roce 2013. Není to tak dávno, co sám vládce Vladimir Vladimirovič Putin uvedl, že vývoj nového tanku na platformě Armata stál 64 miliard rublů, tedy asi 30 miliard korun. Jen pro srovnání, roční rozpočet české armády činil v posledních letech něco přes 40 miliard korun. Nicméně není bez zajímavosti, že výrobce tanku, tedy závod Uralvagonzavod, nyní čelí žalobě a exekučnímu řízení kvůli miliardovým dluhům. Nicméně jde o strategický státní podnik, Putinova vládní klika tedy jistě nenechá Uralvagonzavod padnout, zvlášť když zaplacení dluhů požadují ruské banky.

Letos by měla ruská armáda dostat kolem 30 předsériových kusů pro armádní zkoušky. Sériová výroba měla podle původních plánů začít příští rok a ročně mělo být vyrobeno až 500 tanků T-14. Ovšem při ceně 400 milionů rublů za kus a ekonomických potížích současného Ruska se zdá nereálný plán zařadit do výzbroje 2300 tanků do roku 2020. Už teď vládní úředníci Ruské federace mluví o náběhu sériové výroby v roce 2017 a snížení ročních objednávek na nové tanky. Zdá se tedy, že revoluce u ruských tankových jednotek zabere několik let, nicméně přinese po mnoha desítkách let zásadní změnu do jejich fungování i filozofie.

DP

 

zdroj: http://zoom.iprima.cz/novy-rusky-tank-t-14-armata-nejlepsi-na-svete-evropa-proti-nema-obranu

[kvetule]

Malá Gudrun Himmlerová měla svého tatínka opravdu moc ráda | zdroj: dailymail.co.uk

Himmlerova dcera otce dodnes obdivuje a chrání zbylé nacisty před zákonem!

TÉMATA: nacisté | himmler | německo

Tomáš Chalupa

28. 05. 2015 | 14:00

 

Gudrun Burwitzová je přezdívaná Princezna nacismu. Bylo jí čtrnáct let, když si její otec vzal život, aby se vyhnul spravedlivému trestu. Burwitzová však dodnes otce hájí a svůj život zasvětila pomoci nacistům a jejich rodinám.

 

Je to těžko uvěřitelné, ale ani po sedmdesáti letech Burwitzová nic nemění na svých postojích. Vzpomíná na úžasné chvíle, které strávila se svým otcem při návštěvě koncentračního tábora Dachau. "Bylo to úžasné. Viděli jsme tam všechno, co šlo. Práci na zahradě. Obrázky, co kreslili vězni. Ty byly úžasné. Pak jsme dostali hromadu jídla," napsala si do svého deníku a i dnes na ty chvíle ráda vzpomíná. 

Svůj předchozí život zasvětila nejen pomoci stíhaným a pronásledovaným nacistům, ale byla i členkou nezákonných ženských skupin. Ty měly za cíl dál hlásat nacistickou ideologii zejména mezi mladými lidi. Jejich vazalky se snažily zejména pracovat jako učitelky nebo zdravotní sestry a přinášet do školního systému nacistickou ideologii.

Napsala také knihu pamětí, jejíž rukopis dodnes má schovaný ve svém domě v Mnichově. Není příliš překvapivé, že knihu nikdo nevydal, protože Burwitzová se v ní snaží, jak sama říká, „se vypořádat se spojeneckými pomluvami“. Jednou z těchto lží má být například to, že se Himmler sám zabil v britském zajetí. Podle verze jeho dcery byl zavražděn. Himmlera chytli Britové, když se v přestrojení za obyčejného vojáka snažil uprchnout. Měl dokonce oholený knírek, aby ho nikdo nepoznal, což se částečně podařilo, protože Britům trvalo týden, než zjistili, koho to vlastně chytli.

„Nevěřím, že spolkl kapsli s kyanidem. Já ani moje matka jsme nikdy oficiálně nepotvrdili jeho úmrtí. Fotografie, kterou spojenci ukazovali, byla retušovaná fotka otce, když byl ještě naživu,“ tvrdí Burwitzová.

Burwitzová byla také vedoucí postavou skupiny Stille Hilfe neboli Tichá pomoc. V roce 2010 například zaplatila obhájce pro Samuela Kunze, esesáka zodpovědného za smrt 437 000 Židů v koncentračním táboře Belzec. Stejně tak bojovala a finančně podporovala Klaase Carela Fabera, holandského esesmana a masového vraha Židů. Zachraňovala před trestem také lyonského řezníka Clause Barbieho nebo Ericha Priebkeho, vraha italských partyzánů.

Je pozoruhodné, že Tichá pomoc je legální organizace, má kolem 40 aktivních členů a tisíce skrytých podporovatelů. Burwitzová je jejím hnacím motorem, a přestože je jí více než 80 let, je velmi aktivní a stále jí to velice dobře myslí. „Je naprosto oddaná věci nacismu. Miluje všechny ty muže, kteří sloužili zlu. Je fanatička a myslím si, že je i nebezpečná,“ prohlásil údajně o Burwitzové pod podmínkou anonymity jeden z pracovníků německé tajné služby.   

Fotogalerie

 

zdroj: http://extrastory.cz/himmlerova-dcera-otce-dodnes-obdivuje-a-chrani-zbyle-nacisty-pred-zakonem.html

[Il mio nome è Nessuno]

Článek kamaráda Lojzíka o jednom neobvyklém německo-britském „vodním“ souboji 

 

http://valka.stoplusjednicka.cz/bitva-na-jezere-tanganika-africky-jezerni-duel

 

 

EDIT: Doplněny obrázky, které nebyly s článkem zveřejněny.

[Lynx_cz]

Stíhačka F-16C porazila v leteckém souboji F-35 Lightning II

 

 

Od začátku letošního roku probíhají na základně Edwards letecké testy stíhaček F-35 Lightning II. Součástí testů jsou i cvičné blízké letecké souboje mezi stroji F-16C a F-35. Podle internetového magazínu War Is Boring letecké souboje pro F-35 nedopadly vůbec dobře.

Foto: F-35A Lightning II a F-16C Fighting Falcon; větší foto / U.S. Air Force

 

Na letecké základně Edwards za účelem vývojového testování DT (Developmental Testing) působí šest letounů F-35A, dva F-35B a jeden F-35C. Testování je nezbytným předpokladem pro dosažení počátečních operačních schopností IOC (Initial Operational Capability) letounů F-35 v americkém letectvu, námořní pěchotě a námořnictvu.

 

Podle současných plánů dosáhne IOC, tedy schopnosti nasadit letadla v omezené míře do ostrých akcí, námořní pěchota s letadly F-35B již během několika měsíců, americké letectvo s F-35A v roce 2016 a námořnictvo s F-35C v roce 2018.

 

Součástí testování jsou i blízké letecké souboje (tzv. dog-fight), při kterých se soupeřící letouny snaží navzájem vymanévrovat a připravit si pozici pro útok. V případě testování na základně Edwards byly soupeřem strojů F-35 letouny F-16C.

 

Ač je F-35 určený spíše k útočným operacím než ke vzdušnému boji, původní plány počítaly pro F-35 s manévrovatelností lepší než u sthacích letadel 4. generace. Později byly plány redukovány na„manévrovatelnost na úrovní letadel F-16“.

 

V amerických plánech měly vzdušnou převahu zajišťovat výkoné stíhačky F-22A Raptor, útoky na pozemní a hladinové cíle pak byly určeny letounům F-35 Lightning II. Nicméně 187 operačně nasazených stíhaček F-22A Raptor nedokáže pokrýt všechny úkoly operací vzduch-vzduch. Navíc letouny F-35 se v řadě zemí stannou jediným typem víceúčelového stíhacího letadla.

 

Jak tedy dopadlo porovnání F-35 a F-16C? Podle webu War Is Boring, citující hodnotící pětistránkovou zprávu nejmenovaného testovacího pilota, neslavně. „F-35 byla ve výrazně výkonové nevýhodě,“ cituje magazín War Is Bornig zprávu, která není klasifikováná jako „tajná“, ale je určená pouze pro „služební potřebu“.

 

Během zmiňovaného letecké testu se střetl F-35A Lightning II (jeden z prvních letounů označovaný jako AF-2) a jednomístná stíhačka F-16C Block 40. Souboje se vedly ve velkých „úhlech náběhů“ při „agresivních manévrech a změnách rychlostí.“

 

„Testování se soustředilo na celkovou účinnost letadla při provádění řady specifických manévrů v dynamickém prostředí,“ napsal testovací pilot F-35 v hodnotící zprávě „Testování se skládalo ze základních manévrů v útočných, obranných a neutrálních sestavách, ve výškách v rozmezí 10 000 až 30 000 stop (3000 až 9100 metrů – pozn. red.)."

 

F-35A letěl v čisté konfiguraci bez zbraní umístěných pod křídly nebo dokonce ve vnitřních zbraňových šachtách. F-16C měl dvě podvěšené palivové nádrže, což starší letoun aerodynamicky znevýhodňovalo. Souboje byly prováděny pouze pomocí kanónové výzbroje.

 

Během testů se prokázala manévrová dominance lehčího stíhacího letadla F-16C nad F-35A. „I v omezené konfiguraci F-16, trpěl F-35A výkonovou nevýhodou v každém střetnutí,“ cituje War Is Boring hodnoticí zprávu.

 

Ve zprávě se také dočteme, že F-35 při leteckém souboji trpěl „nedostatečnou stoupavostí“, „postupným zvyšováním výkonového deficitu vůči druhému letadlu" nebo „nepříznivými a neintuitivními letovými výkony v úhlech náběhu 20° až 26°.“

 

"Místo toho, abych překvapil svůj cíl rychlým přitažením, abych získal vedení, nos stíhačky se zvedal pouze pomalu, což mu (F-16 – pozn. red.) umožnilo jednoduše se vyhnout předchozímu zaměření kanonu," stěžoval si ve zprávě pilot F-35. Při opačné situaci F-35 nemohl F-16 uniknout, právě díky„nedostatečné rychlosti stoupání nosu“ letadla.

 

Aby problémů nebylo málo, v leteckém souboji se neosvědčila ani supermoderní přilba pilota F-35. Během souboje se helma ukázala natolik objemná, že neumožnila pilotovi plně otočit hlavu a podívat se alespoň částečně za sebe.

 

Pilot v hodnotící zprávě uvedl, že se stíhačkou F-35 nemá smysl se dostat do trvalého blízkého leteckého souboje s jiným stíhacím letounem. „Neexistují přesvědčivé důvody pro souboj v této oblasti,“ uvedl testovací pilot. 

 

zdroj: Armádní noviny.cz

[Lynx_cz]

F-35 vs. F-16 – oficiální stanovisko

 

Před několika dny vyvolaly na mediální scéně pozdvižení informace blogu War Is Boring, o nedostatečných manévrovacích schopnostech stíhačky F-35 Lightning II. Na informace z článku již zareagovaly oficiální místa.

Foto: F-35A Lightning II odpaluje střelu dlouhého dosahu AIM-120 AMRAAM. Taktika nasazení F-35 Lightning II počítá s vedením operací vzduch-vzduch na dlouhou vzdálenost za použití zbraní dlouhého dosahu; větší foto / U.S. Air Force

 

Oficiální stanovisko vydala Společná kancelář programu JPO (Joint Program Office). Oficiální místa pravdivost článku na War Is Boring nezpochybňují. Článek na blogu War Is Boring však podle JPO „neřekl celý příběh" a nebere v potaz úkoly, pro které byl F-35 Lightning II primárně navržen.

 

„Zkoušky, citované v tomto článku, byly provedeny na začátku tohoto roku s cílem otestovat letové vlastnosti F-35 za použití vizuálních bojových manévrů a F-16 posloužil jako vizuální reference k manévrování," uvedla JPO v prohlášení 1. července.

 

„Scénář typu „dogfight" byl úspěšný v tom smyslu, že F-35 manévrovalá na hranici svých limitů, aniž by je překročila, pozitivním a předvidatelným způsobem. Interpretace výsledků scénáře však může být zavádějící. F-35 je navržená tak, aby zachytila, vystřelila a zničila protivníka na velkou vzdálenost, nikoliv nutně ve vizuální situaci typu „dogfight"" dočteme se v oficiální zprávě.

 

Ve své zprávě JPO dále uvedla, že testovaná F-35 (označená jako AF-2) byla jedním z prvních letadel a byla určená pro letecké testy, nikoliv ke vzdušnému boji.

 

„Letadlo AF-2 nemá softwarové systémy pro misi, které umožňují F-35 vidět protivníka dlouho předtím, než protivník ví o F-35 v dané oblasti. Za druhé, AF-2 nemá speciální stealth povlak, které mají operační F-35, činící letadlo prakticky neviditelné pro radar. Za třetí, letadlo nebylo vybaveno zbraněmi a softwarem, které umožňují pilotovi F-35 zacílit zbraň pomocí přilby a vystřelit, aniž by jste museli nasměrovat letadlo přesně na cíl," interpretuje JPO výsledky testů.

 

„Existují četné scénáře, kdy se čtyři stíhačky F-35 střetly se čtyřmi F-16 v simulovaných bojových scénářích a F-35 vyhrály každé střetnutí, díky senzorům, zbraním a technologii stealh," uzavírá svou reakci JPO.

 

Podle komentáře respektovaného vojenského magazínu IHS Janes leží pravda zřejmě někde uprostřed. F-35 nebyl nikdy určen pro vedení blízkého manévrového boje. Podle některých pro F-35 (Fighter-35) se hodí ve skutečnosti lepší označení A-35 (Attack-35) – tedy označení pro útočná a bitevní letadla.

 

Nicméně stále platí, že mnoho států si nemůže dovolit provozovat více typů letadel a F-35 v mnoha případech poslouží jako jediné víceúčelové stíhací letadlo. F-35 je podle JPO jednoduše stroj určený ke vzdušným soubojům na střední a dlouhé vzdálenosti, nikoliv k blízké „rvačce" s letadlem protivníka.

 

Na závěr připomeňme dnes již čtvrt století starý souboj mezi americkými letadly YF-22 a YF-23. Ze souboje nakonec vzešel vítězně YF-22, z něhož se vyvinul F-22 Raptor.

 

Porovnání je ošemetné, neboť F-22 je specializovaný letoun určený pro vybojování absolutní vzdušné převahy a F-35 spíše útočný letoun. Za zmínku však jistě stojí, že YF-23 překonávala YF-22 ve všech parametrech – dolet, vlastnosti supercruise, vlastnosti stealth. YF-22 však vyhrálo právě díky lepším manévrovacím schopnostem.

 

V každém případě, pro mnoho zemí bude F-35 Lightning II jediný letoun, který mohu nasadit proti potenciálním protivníkům, jako je Suchoj T-50 nebo čínský J-20.

 

zdroj: Armádní noviny.cz

[Lynx_cz]

Tenkrát šlo o vše. První den nejdůležitější bitvy Spojeného království

 

Před pětasedmdesáti léty začala bitva o Británii. Bitva, ve které dostal Hitler poprvé pořádně přes prsty. A také bitva, o níž bylo napsáno bezpočet článků. Přesto snad nebude tento, přibližující její úplný počátek, zcela zbytečný.

 

Dvoumotorová stíhačka Messerschmitt Bf 110C. Bitva o Británii znamenala konec působení těchto letadel v jejich primární roli kvůli neúnosným ztrátám při boji s hurricany a spitfiry. Zanedlouho stodesítky opět našly smysluplné uplatnění jako noční stíhačky proti bombardérům RAF. | foto: Bundesarchiv, Bild 101I-382-0211-011 / Wundshammer, Benno / CC-BY-SA

 

 

Kdy to vlastně začalo?

Pravděpodobně nenajdete žádnou jinou bitvu v moderních dějinách lidstva, která by měla tak nejasné zahájení, co se týče datace, jako ta o Británii.

„Královští“ historikové kladou její počátek na 10. červenec 1940. Toho dne proběhl první masivnější nálet Luftwaffe na britský pobřežní konvoj. Ale je pravda, že nálety proti takovým konvojům a také proti přístavům se konaly již od počátku měsíce. Dokonce večer 7. července zaútočilo na konvoj u Doveru až 45 létajících tužek Dornier Do 17.

 

Fáze bitvy o Británii 1940

10.7. až 12.8. - Bitva o kanál. Luftwaffe útočila především na pobřežní konvoje, další cíle se nacházely na pobřeží, či v jeho blízkosti. Tato úvodní fáze byla oproti zbývajícím méně intenzivní (někteří němečtí piloti ostatně ještě čerpali letní dovolenou po francouzském tažení) a z hlediska ztrát obou stran nejméně bolestná.

13.8. až 23.8. - Operace Adlerangriff (útok orla) měla zničit RAF. Konaly se především nálety na britská letiště v jižní, východní a střední Anglii a pobřežní radarové stanice monitorující kanál La Manche. Samotný 13. srpen je pak nazýván jako Adlertag.

23.8. až 6.9. - V postupně upadající mířepokračovaly útoky na letiště a zároveň markantně vzrostl počet náletů na města. V noci z 5. na 6. září byl proveden první mohutný (mohutný měřítkem Luftwaffe a léta 1940, nedá se srovnávat s pozdějšími spojeneckými nálety) noční nálet na Londýn jako odplata rozzuřeného Hitlera za bombardování Berlína.

7.9. až 31.10. - Tato fáze byla ve znamenístrategických náletů (i když prováděných v podstatě taktickými bombardéry) předznamenaných útokem na Londýn na konci předchozí fáze. Pokračovala snaha o vybombardování Londýna a své si užila i mnohá další města (například Coventry). Poté postupné německá aktivita ochabovala a nastal pozvolný konec bitvy o Británii.

Poznámka: Data začátků a konců jednotlivých fází se v různých zdrojích nepatrně a někdy i více liší.

 

 

Anglický publicista a historik Andy Saunders si pak dovolil v podtitulu své knihy Convoy Peewit uvést jako první den bitvy o Británii 8. srpen, byť s otazníkem. Během toho dne zaútočily ve třech vlnách masivní formace střemhlavých bombardérů Ju 87 Stuka pod ochranou messerschmittů na konvoj CW9 Peewit, který byl ještě ráno za tmy napaden rychlými torpédovými čluny. Již čluny uštědřily konvoji první ztráty, ale hlavně rozbily jeho sestavu. Stuky pak měly s rozptýlenými loděmi méně práce. Z 20 nákladních lodí dorazily bez úhony do cíle určení pouze čtyři, potopeno jich bylo sedm.

A někdy bývá začátek posouván až na 13. srpna, kdy Němci zahájili operaci Adlerangriff a činnost Luftwaffe se v markantně zesílené míře přesunula nad ostrov. Úkolem operace bylo rozdrtit RAF a připravit tak relativně bezpečné prostředí pro zamýšlenou invazi (operaci Seelöwe). Jen dodejme, že směrnici mimo jiné i s tímto úkolem vydal Hitler 16. července. Další směrnice z 1. srpna už hovořila přímo o vzdušné válce proti Británii. Masivní letecké údery měly být zahájeny 10. srpna, ale pro nepřízeň počasí pak došlo ke skluzu v řádu dnů. Ale i kdyby se letci Luftwaffe rozkrájeli a náročný úkol se jim podařilo splnit, tak velkým problémem případné invaze by byl nedostatek a nevyhovující typy přepravních plavidel (sám velkoadmirál Erich Reader, vrchní velitel Kriegsmarine, navrhoval už v té době odložení invaze na jaro 1941).

 

 

 

 

Zobrazit fotogalerii

 

 

 

První den pod drobnohledem

Chceme-li se podívat podrobněji na 10. červenec, musíme zmínit i příhodu, ke které došlo ještě před bojem o konvoj Bread. V 7:30 odstartoval na poplach tříčlenný roj spitfirů 66. perutě z letiště Coltishall v Norfolku na východě Anglie. Tamní radarová stanice u vesnice West Beckham totiž zaznamenala neidentifikovatelný letoun. V 8:15 pak stíhači konečně objevili osamocený Dornier Do 17Z na průzkumném letu. Německý letoun patřící jednotce KG 3 byl bez pardonu sestřelen.

Hlavní střetnutí toho dne však měla přijít až po poledni. Vše začalo tím, že kolem půl jedenácté objevil u North Forelandu průzkumný Dornier Do 17P velký konvoj s kódovým označením Bread. Konvoj mířil podél pobřeží do kanálu La Manche. Radista Dornieru předal ihned hlášení o pěkném nálezu a tím spustil lavinu. Mezitím ještě napadla průzkumníka šestice spitfirů 74. perutě. Dornier však chránilo více než 20 stodevítek. Při leteckém boji nebyl nikdo sestřelen, došlo pouze k poškození několika letadel na obou stranách. Posádka průzkumníka nakonec potvrdila platnost rčení o božích mlýnech, protože při nouzovém přistání svůj poškozený letoun totálně zničila.

 

 

Zkratky jednotek Luftwaffe uvedených v článku

 

• JG - Jagdgeschwader (stíhací eskadra)

• KG - Kampfgeschwader (bombardovací eskadra)

• ZG - Zerstörergeschwader (eskadra dvoumotorových stíhaček Bf 110)

 

 

Němci proti konvoji vyslali 24 bombardérů Dornier Do 17Z z KG 2 krytých třemi desítkami Messerschmittů Bf 110C ze ZG 26 a asi dvěma desítkami Messerschmittů Bf 109E z JG 51. Silný německý svaz se objevil na radaru ve 13:50. Proti nepříteli byly navedeny tři perutě hurricanů (32., 56. a 111.) a jedna peruť spitfirů (74.). Huricany ze 111. perutě se vrhly na bombardéry, zatímco ostatní britské stroje zaměstnaly německou eskortu.

I když se obloha nad konvojem hemžila desítkami bojujících letounů, nebyly skutečné ztráty nijak vysoké. RAF přišla v důsledku boje o konvoj Bread o jeden spitfire a jeden hurricane, Němci ztratili tři Do 17, dva Bf 109 a jeden Bf 110. A hlavně se obráncům podařilo ochránit konvoj, potopena byla pouze jedna menší nákladní loď. Samozřejmě každá ztráta nemusela přímo znamenat sestřel nepřítelem. Například zmiňovaný hurricane se při zuřivém boji srazil s jedním z dornierů.

Při leteckých soubojích se navíc poprvé výrazněji ukázaly limity tzv. „ničitelů“ (něm. Zerstörer) Bf 110. Tyto těžké dvoumotorové stíhačky, byť se silnou výzbrojí, byly prakticky bezbranné vůči rychlým a obratným stíhacím strojům protivníka. Jedinou účinnou obranou stodesítek bylo zaujmutí obranného kruhu, kdy každý stroj chránil ten před sebou silnou baterií 20 mm kanonů. Ale takto kroužit nešlo věčně, jednou jste se prostě museli vydat domů. Nakonec to došlo tak daleko, že stíhací Bf 110 musely samy létat pod ochranou Bf 109.

 

 

Co se ještě stalo toho dne

10. července 1940 vydalo britské ministerstvo letectví rozkaz ke zformování 310. československé stíhací perutě RAF. Samotné formování pak začalo 12. července na základně v Duxfordu a status operační získala jednotka 17. srpna.

 

 

Odpoledne také bombardovaly formace více něž 60 Junkersů Ju 88A přístavní města Falmouth na jihozápadním cípu Anglie (Devon) a Swansea ve Walesu. Zde nebyla zajištěna dostatečná stíhací obrana RAF, k leteckým bojům nedošlo.

Bojová činnost během 10. července, ať už tento den budeme, či nebudeme brát jako zahájení Bitvy o Británii, byla ve znamení jednoznačného vítězství RAF nad Luftwaffe. Z pohledu letecké bitvy činily celkové ztráty Britů tři stíhačky, Němci přišli o 13 letadel (pozn.: přesné údaje o ztrátách, stejně jako o počtech nasazených letadel, se zdroj od zdroje liší). V nadcházejících měsících však měly přijít nesrovnatelně horší dny, a to pro obě strany.

 

Hawker Hurricane Mk. I, především hurricany nesly hlavní tíhu bitvy o Británi.

 

Zdroj: iDnes