Jump to content
mamlass

Zajímavé články

Recommended Posts

Tank zasažen – co se děje po zásahu tanku, část 5.

 

V pátém díle Jarosław Wolski na webu Dziennik Zbrony si bere na paškál americký tank M1/M1A1/M1A2 Abrams. Jde o tank, který je nejčastěji cílem „YouTube propagandy“. Přitom jde zřejmě o nejodolnější a nejbezpečnější tank, jak byl kdy vyroben.

m1a2_abrams_tusk.jpg

Foto: M1A2 Abrams vybaven bloky reaktivního pancéřování ARAT; větší foto / Public domain

 

Na serveru YouTube je řada „oslavných“ videí zachycující zasažení tanků Abrams. Ať už tanků M1/M1A1/M1A2 Abrams s americkou posádkou, nebo tanků M1A1 Abrams irácké armády. Předevšímruské RPG-29 (dodávané Íránem) iráckých a syrských povstalců mají být v boji s tanky Abrams nebývalé účinné.

 

Podle polského autora je RPG-29 velmi mytizovanou protitankovou zbraní. Jde o rozměrnou, těžkou a těžkopádnou zbraň, která je však vybavená účinnou kumulativní tandemovou hlavicí. Sovětská armáda RPG-29 zavedla do výzbroje v roce 1989.

 

K ničení obrněných cílů RPG-29 odpaluje protipancéřové střely PG-29V typu HEAT (High Explosive Anti-Tank) s tandemovou hlavicí. Tandemové uspořádání zajišťuje překonání reaktivního pancíře prvotní menší bojovou hlavicí a následné proražení klasického pancíře hlavní bojovou hlavicí. Maximální dostřel při použití PG-29V je 450 až 500 m.

 

Průbojnost PG-29V je 600 mm homogenního válcovaného pancíře RHAe (Rolled Homogeneous Armour equivalency). Jakou překážku pro PG-29V představuje tank M1 Abrams, tedy první verze?

 

abrams_poskozen_3.jpg

Foto: Zeleně - hlavní čelní pancíř korby; žlutě - nádrže s palivem, červeně - jediné slabé místo čelního pancíře. / Archív autora

 

Čelní pancíř korby M1 se skládá z 50,8 mm (2 palce) široké ocelové desky s vysokou tvrdostí, za kterou je umístěn speciální pancíř. Jeho složení je utajováno. Pancíř z vnitřní strany uzavírá další ocelová deska o šířce 50,8 mm. Celková tloušťka čelního pancíře korby dosahuje 700 mm.

 

Čelní balistickou ochranu zvyšuje i konstrukční uspořádání. Řidič tanku M1A2 Abrams se nachází v pololežící poloze uprostřed. Vedle něj jsou palivové nádrže, které dále zvyšují balistickou odolnost tanku. Každých 70 mm palivové nádrže představuje odolnost 10 mm RHAe proti kumulativním střelám.

 

Horní část trupu chrání pancéřová deska o síle 50,8 mm. Boky korby, resp. horní 2/3, chrání pancíř o tloušťce 70 mm, dolní 1/3 a zadní část kryjící motorový prostor pak pancíř o tloušťce 20 mm. Dodatečnou a volitelnou ochranu boků pak zajišťují přídavné balistické moduly s reaktivním pancířem (ARAT I/II).

 

Čelní pancíř věže (od verze M1A1) má tloušťku 960 mm a boky věže 370 mm. Při zásahu bočního pancíře pod úhlem 30° od podélné osy tanku tak musí protitanková zbraň překonávat 740 mm pancíře. Pancíř nejnovější verze M1A2 je pak doplněn o bloky z ochuzeného uranu.

 

 http://www.liveleak.com/view?i=fcc_1304114951

Video: Tank zasažen RPG-29 do čelního pancíře věže. Žádné poškození. / LiveLeak

 

Tank Abrams má také sofistikovaně uloženou munici nacházející se mimo prostor posádky. Muniční prostor je přitom z horní strany krýt pouze lehkou přepážkou. Při výbuchu munice jde exploze ven z tanku, mimo prostor posádky.

 

Není známá žádná protitanková zbraň stejné generace, ať už kumulativní nebo podkaliberní, která by dokázala proniknout hlavním čelním pancířem tanku M1A2 Abrams. To platí však u amerických tanků, jejichž pancíř je vybaven ochuzeným uranem. Přední pancíř by měl odolat i podkaliberním střelám z ruských 125mm tankových kanónů.

 

V případě iráckých tanků je znám minimálně jeden případ, kdy čelní pancíř věže M1A1 Abrams překonala ruská protitanková tandemová střela 9M133 Kornet schopná probít 1100 RHAe. V každém případě je však čelní pancíř tanků americká armády (U.S. Army) a pěchoty (U.S. Marine Corps) neproniknutelný pro granátomety RPG-29.

 

Je samozřejmé, že vycvičená obsluha protitankové zbraně nebude mířit na nejsilnější část pancíře tanku. Během bojů v Iráku se americké tanky stávaly „obětí“ střeleb z různých vzdáleností ze všech směrů.

 

http://www.liveleak.com/view?i=02e_1241784975

Video: Tank zasažen RPG-29 do čelního pancíře korby. Žádné poškození. / LiveLeak

 

Propaganda povstalců všechny útoky pečlivě zaznamenala. Propagandistické videa jsou orámována orientálního hudbou a mužským hlasem pronášející svatá slova. Po samotném zásahu vidíme oblaka kouře a odlétávající části tanku, většinou ukázány v obskurních opakujících a zpomalených záběrech. Videa v tomto bodě končí se slovy, že tank byl „zničen“ nebo „spálen“.

 

Samozřejmě, existuje zde riziko zásahu do slabě chráněného boku, kdy protitanková střela přilétá kolmo k pancíři. V takovém případě hrozí velké riziko proražení pancíře tanku Abrams pomocí střel PG-29V.

 

Riziko však bylo výrazně sníženo přidáním reaktivního pancíře ARAT I a II (Abrams Reactive Armor Tile I/ II) na boky korby. Přídavné pancéřování ARAT II poskytuje účinnou obranu i proti tandemovým střelám PG-29V nebo explozí formovaným projektilům EFP (Explosively Formed Penetrator).

 

Pro příklad účinnosti pancíře tanků M1A2 Abrams se lze podívat na zhruba 47 útoků proběhlých mezi roky 2004 a 2009. Informace se objevily ve zprávě zveřejněné serverem WikiLeaks.

 

abrams_poskozen_2.jpg

Foto: Reaktivní pancíř ARAT v akci. Kola a pás pouze lehce poškozené. / Archív autora

 

Dlužno dodat, že seznam neobsahuje všechny útoky ani útoky pomocí improvizovaných výbušných systémů IED (Improvised Explosive Device). I když seznam představuje odhadem 6 až 7 % všech útoků, lze ho podle autora Wolskiého považovat za reprezentativní vzorek.

 

Útoky na tanky Abrams v letch 2004-2008 (bez časové posloupnosti):

 

1

 M1A1 poškozen čtyřmi RPG 03.07. 2004 v Ramádí

2

 M1A1 poškozen dvěma RPG 04.08. 2004 v Bagdádu. Poškozeny čtyři středy kol a 1 WIA*.

3

 M1 zasažen a vyřazen dvěma RPG 04.10.2044. Tank v plamenech.

4

 M1 zasažen jednou RPG 13.06.2004 v Bagdádu. Hlaveň děla poškozená a tři menší WIA.

5

 M1A2 zasažen a poškozen RPH 23.08.2044 v Bagdádu. V důsledku toho KIA* a 2 WIA.

6

 M1 zasažen RPG 11.09.2004 ve Fallúdži. Poškozená věž a hlavní zbraň.

7

 M1 zasažen RPG 30.11.2004 v Bajdži. Tank nepoškozen a jedno menší WIA.

8

 M1 zasažen dvěma RPG 12.02.2005 v Mosulu. Menší škody v motorovém prostoru.

9

 M1 zasažen RPG ze zadní strany17.05.2015 v Khálidija. Tank neschopný pohybu.

10

 M1A1 zasažen RPG na levé straně podvozku 27.08.2005. Poškozené rádio, pásy a kola.

11

 M1A1 zasažen na levé straně korby 22.10.2005 v Khálidija. Poškozené dvě kola a náboj.

12

 M1A1 zasažen RPG do pravého předního kola 17.03.2006 v Ramádí. Menší poškození tanku.

13

 M1 zasažen (datum neuvedeno). Jeden lehký WIA.

14

 M1A1 zasažen dvěma RPG do prostoru poklopu velitele tanku 17.04.2006. Výsledkem 3 WIA (1 vážné a 2 lehké). Poškozen mechanismus zavírání poklopu.

15

 M1 zasažen několika RPH 07.10.2006 v Ad-Divanijja. Výsledkem je zničení tanku požárem.

16

 M1A2 zasažen RPG 27.10.2006 v Sadr City. Menší poškození tanku a tři lehká WIA.

17

 M1A1 zasažen RPG 02.02.2007 v Ramádí. Poškozen levý pás a tank neschopný pohybu.

18

 M1A1 zasažen RPG do pozorovacího přístroje velitele tanku 09.03.2007 ve Fallúdži. Lehké poškození přístroje.

19

 M1A1 zasažen RPH 09.03.2007 v Ramádí. Poškozeno druhé levé kolo.

20

 M1 zasažen do střechy věže 20.02.2008. Následkem 1 KIA a 3 WIA.

21

 M1A2 zasažen RPG 06.05.2007 v Bagdádu. Výsledkem je 1 WIA a tank ztrácí výkon.

22

 M1A2 zasažen RPG na levé straně 03.05.2007 v Bagdádu, poškození mechanismu ovládání věže. V levé straně věže 5 cm široká a 25 cm hluboká díra.

23

 M1A1 zasažen RPG 29.03.2008 v Bagdádu. 2 WIA (1 těžké, 1 lehké). Tank nepoškozen.

24

 M1A1 zasažen RPG 06.04.2008, což způsobilo problémy s elektrickou soustavou tanku. Pravděpodobně zničená baterie.

25

 M1 zasažen nejméně čtyřmi RPG 27.04.2008. Výsledkem je zničená levá strana tanku.

26

 M1 zasažen RPG ze zadní strany 28.04.2008. Tank neschopný pohybu.

27

 M1A2 zasažen do nákladního koše 04.05.2008 a při stejném incidentu další M1A2 zasažen EFP. Výsledkem 1 WIA.

28

 M1A1 zasažen improvizovaným raketometem (IRL) na zadní straně věže 17.02.2007 ve Fallúdži. Výsledkem 4 WIA (tři těžce, 1 lehce). Poškozená externí pohonná jednotka. Nedošlo k probití pancíře.

29

 M1A1 zasažen IRL (kumulativní náboj) 30.11.2006 v Ramádí. Poškozená levý kryt podvozku a menší poškození pancíře.

30

 M1 zasažen raketou (62 mm) 08.02.2004 v Husajba. Poškození ovládání věže.

31

 M1 zasažen RPG na levé straně věže 27.12.2005. Poškození ovládání věže, antén a pancíře.

32

 M1A1 zasažen raketou (68 mmna levé straně věže 05.01.2006 v Khálidija. Poškozená věž.

33

 M1 zasažen IRL (68 mm SPAM-V ) 18.05.2006 v Khálidija. Poškozená zadní část tanku a tank schopny pohybu jen nouzový mód motoru.

34

 M1A2 zasažen RPG 24.04.2008. Poškození ovládání věže a 2 WIA.

35

 M1A1 zasažen několika RPG 07.04.2004 v Khálidija. Proražen levý kryt podvozku.

36

 M1A2 zasažen RPG 25.12.2006. Výsledkem 1 WIA. Pancíř nebyl probit. Teoretické je částečně proražení pancíře.

37

M1A2 zasažen RPG 03.06.2007 v Baladu. Proražení pancíře korby a 1 WIA – zasažen šrapnelem do nohy.

38

 M1A2 zasažen RPG 20.04.2007. Lehké poškození tanku a podvozku.

39

 M1A2 zasažen RPG 15.05.2007 v Bagdádu. Poškozeny náboje kol na levé straně

40

 M1A1 (TUSK) zasažen RPG 07.05.2008. Čtyři bloky reaktivního pancíře zničeny.

41

 M1A2 zasažen RPG 13.02.2006. Poškozeny náboje kol.

42

 M1A2 zasažen RPG 31.07.2008. Únik hydraulické kapaliny.

43

 M1A2 zasažen RPG 17.05.2007 v Bagdádu. Lehké poškození nánojů a kol.

44

 M1A1 zasažen RPG 14.02.2007 v Ramádí. Lehce poškozená hydraulika.

45

 Útok RPG-29 z čelní strany 13.05.2008. Zásah předního pancíře korby. Lehké poškození.

46

 Útok RPG-29 z boku 05.09.2007. Zásah levé strany věže. Jeden KIA a dva WIA.

47

 Útok RPG-29 05.08.2007. Výsledkem 3 WIA.

* WIA - zraněný v akci, KIA - zabit v akci.

abrams_poskozen_4.jpg

Foto:  Probitý pravý kryt podvozku (bez pancíře ARAT). Tank po opravě opět zařazen na frontu. / Archív autora

 

Z výše uvedeného lze odvodit, jak je obtížné vyřadit tank i při použití relativně moderních zbraní, jako jsou tandemové střely PG-7V nebo PG-29V. Pouze ve 2 % případů byl tank zničen a v 15 % bylo nutné tank evakuovat odtahovým vozidlem.

 

Ke zranění posádky, a to i v případech, kdy nedošlo k penetraci pancíře (jeden z osádky se nacházel například v poklopu), došlo v 36 % případů. K těžkému zranění nebo smrti pak došlo při sedmi útocích (15 % případů).

 

Podle autora, i přes neporovnatelně horší servis, výcvik a morálku se nevedou špatně ani irácké tanky M1A1 Abrams. Z celkově dodaných 146 tanků byl údajně nenávratně zničeno pouze 11 až 14 kusů. Z toho jeden tank byl zničen ruskou střelou Kornet a pět tanků vypáleno islamisty poté, co posádka tank opustila.

 

Ukazuje se, že i v krajně nepříznivých podmínkách pro operace tanků (tedy urbanizované prostředí) je velmi těžké tank zasáhnout a vyřadit. I při proražení pancíře tanku Abrams má přitom posádka nebo její část velmi slušnou šanci na přežití.

 

zdroj: Armádní noviny.cz

Share this post


Link to post
Share on other sites

 

Objevitelé zveřejnili záběry vraku největší bitevní lodi Musaši

Záběry nedávno nalezeného vraku japonské bitvevní lodi Musaši ze druhé světové války zveřejnil v pátek tým pátračů sponzorovaných spoluzakladatelem firmy Microsoft Paulem Allenem. Musaši byla spolu se sesterskou lodí Jamato největší bitevní lodí v historii.

http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/364151-objevitele-zverejnili-zabery-vraku-nejvetsi-bitevni-lodi-musasi.html

 

Share this post


Link to post
Share on other sites

Tajemství studené války: Československo bylo obloženo jadernými minami

 

Dříve tajné zpravodajské informace Varšavské smlouvy vydávají tajemství. Na československé tanky čekaly v Německu jaderné miny. Ty největší měly třikrát větší účinnost než bomba svržená na Hirošimu.

Fotografie komponentů cvičné jaderné miny, na které se učili českoslovenští vojáci. | foto: archiv autora Jan Lakosil

Je známým faktem, že se Československo snažilo zajistit svoji bezpečnost intenzivní vojenskou přípravou obrany území nejen v druhé polovině 30. let v době ohrožení nacistickým Německem, ale i v poválečném období studené války, kdy jsme se jako spojenec SSSR ocitli na hranici dvou naprosto odlišných ideologických světů. Jak v předválečných, tak i v poválečných letech bylo jako hlavní nepřítel vždy uvažováno Německo, po roce 1949 pak samozřejmě jen jeho západní část se spojeneckými okupačními zónami.

Československá armáda vynaložila v 50. a 60. letech poměrně značné úsilí na zabezpečení západní hranice, ať se jednalo o dislokaci velkého počtu vojenských posádek, postupnou modernizaci výzbroje, zvyšování kvality výcviku, nebo výstavbu opevnění. Zvláště pak téměř 12 let trvající výstavba tzv. objektů polní obrany pak z dnešního pohledu dává tušit, že snahou tehdejšího velení bylo zadržení nepřátelského úderu ve vylidněném pohraničí a po přisunutí útvarů z vnitrozemí přenést boj na území nepřítele. Výrazná změna koncepce plánovaného nasazení jednotek Varšavského paktu (kam pochopitelně patřila i ČSLA) nastala v roce 1964.

Nejprve jaderný útok a pak československé tanky

V tomto roce byl přijat, resp. byl nejvyššímu velení ČSLA vnucen generálním štábem ozbrojených sil SSSR „Plán použití ČSLA ve válce“. Ten počítal s nasazením Československého frontu v útočné operaci vedené ve směru Praha – Nürnberg – Stuttgart – Strassbourg – Epinal – Dijon.

KUZ59cb19_01.jpg
KUZ59cb1b_02.jpg
 
KUZ59cb1d_03.jpg
KUZ59cb1e_04.jpg
 

 

Sovětský plán počítal i s provedením jaderného úderu proti jednotkám a taktickým cílům NATO rozmístěným v Německu na postupovém směru jednotek ČSLA, k čemuž mělo být hned v prvním útoku použito 41 jaderných úderů (raket nebo bomb).

Ihned po jaderném útoku měl být zahájen útok na výše uvedeném operačním směru, přičemž hned první den mělo být dosaženo čáry Bayreuth – Regensburg – Passau. Smělé a z dnešního pohledu zřejmě nereálné plány počítaly s tím, že po sedmi až osmi dnech dosáhnou jednotky ČSLA řeky Rýn a budou rozvíjet další útočnou činnost západním směrem ve Francii.

Bylo by naivní se domnívat, že by západním spojencům zůstaly tyto útočné plány Varšavského paktu utajeny. Z důvodu změny koncepce nasazení ČSLA byla v roce 1964 ukončena výstavba opevnění na západní hranici a kapacity výrobních závodů (pref) měly být nově využívány pro výrobu panelů na brodová přepraviště.

Na socialistické tanky číhají jaderné miny

V roce 1965 zahájilo neutrální Rakousko výstavbu stálého opevnění především na pravděpodobných operačních směrech jednotek maďarské a československé armády, obranná opatření se začala realizovat i na území SRN. Velení NATO muselo být jasné, že nemá v německém příhraničí dostatek jednotek, které by mohly zastavit masivní nasazení motostřeleckých a tankových divizí ČSLA, které by byly navíc podpořeny následně přisunutými sovětskými jednotkami. Zřejmě z tohoto důvodu se v 60. letech začaly v SRN na hranicích s Československem (a také NDR) budovat tzv. stálá zařízení k ničení komunikací (SZN).

Pohyb motomechanizovaných a tankových jednotek útočníka a jejich rychlý postup závisel především na kvalitě silniční sítě, únosnosti mostů a terénu podél silnic. Není proto divu, že podobná zařízení budovala čs. armáda již za první republiky ve snaze ztížit postup motorizovaných jednotek německého wehrmachtu, v daleko větším rozsahu pak pokračovala výstavba v poválečných letech s těžištěm prací na západní hranici státu. Ačkoliv československá stálá zařízení a objekty umístěné na území Německa nebyly od sebe přes hranici dále než pár set metrů, diametrálně se lišily ve způsobu použití a účinnosti.

Zatímco naše stálá zařízení byla navržena pro lokální přerušení silnice za použití klasických konvenčních trhavin, objekty v Německu byly určeny pro uložení tzv. jaderných min s destrukčním účinkem nesrovnatelně větším. Je samozřejmě nutno uvést, že jaderné zbraně měly na území SRN rozmístěny americké okupační jednotky.

KUZ59cb1e_04.jpg

Mapa vojenské infrastruktury SRN zachycuje mimo jiné i přibližné umístění skupinek sklípků (vyšrafované fialové ovály) v prostoru bavorské části Šumavy.

 
Může to vůbec být pravda?

Musím se přiznat, že když jsem od bývalého příslušníka PS poprvé slyšel o používání jaderných min na bavorské straně Šumavy, domníval jsem se, že se jde o nějaký blábol, který byl vojákům propagandisticky vtloukán do hlav za minulého režimu. Postupem doby se mi však podařilo získat celou řadu podkladů, které mi konečně umožnily uvěřit a pochopit princip, účinnost a způsob použití těchto prostředků ohromné ničivé síly, s jejichž nasazením se k mému velkému překvapení počítalo téměř na samé hranici s Československem. Na úvod je třeba uvést, že následující informace jsou zpracovány na základě ve své době utajovaných zpravodajských informací vojsk Varšavského paktu a je možné, že „naši“ východní agenti nemuseli zjistit zcela úplné nebo správné informace.

Jaderné miny představovaly velmi specifický bojový prostředek, s jehož používáním se v armádách NATO počítalo v poziční i mobilní obraně k vytváření mohutných zátarasů, ničení a ojediněle i zemním pracím velkého rozsahu. Bylo předpokládáno, že tyto miny budou zvláště účinné při kombinaci s přírodními překážkami (lesní porosty, vodní toky, horské masivy apod.) a budou sloužit k účinnému zastavení protivníka v místech, kde hrozí bezprostřední nebezpečí obsazení území nebo důležitých objektů.

Je také nutno uvést, že jaderné miny byly vyvíjeny především pro použití na středoevropském válčišti, kde však nemohly být v míru prakticky odzkoušeny. Pro simulaci účinků jaderných min tak byly používány především výpočetní modely (v 80. letech již s využitím počítačových technologií). Hlavním účinkem jaderné miny bylo vytvoření kráteru za současného přemístění značného množství zeminy. Velikost kráteru závisela především na hloubce uložení a ráži jaderné nálože.

KUZ59cb1b_02.jpg

Studny v silničním tělese (objekty SZN) určené pro uložení klasické konvenční trhaviny budovaly jednotky ČSLA v západním pohraničí ve velkém rozsahu na přelomu 50. a 60. let. Podobně zřejmě vypadaly i studny pro uložení jaderných min, které budovali Američané na území Bavorska.

 

Pro jednotlivé ráže min byly vypočteny optimální hloubky uložení, které dosahovaly v případě těch největších až 163 metrů. Je více než zřejmé, že takto hluboké uložení min by bylo během boje velmi obtížně realizovatelné. Výpočty však ukázaly, že při uložení miny do jedné pětiny optimální hloubky by dosáhl kráter až velikosti 80 % hodnoty maximálního průměru. Například jaderná mina ráže 47 kilotun (kt) by při uložení ve 163 metrech zřejmě vytvořila kráter o průměru 382 a hloubce 91 metrů.

Při menších hloubkách uložení pochopitelně klesala schopnost miny vytvořit kráter, zvyšoval se však ničivý účinek tlakové vlny po výbuchu a zamoření. Zamoření by každopádně dosahovalo značných hodnot, ale přepokládalo se, že již po 24 hodinách by radiace poklesla na 20-25 % původní hodnoty a po týdnu by byla přibližně na úrovni 1 %.

Vzniklé krátery by pro motorová vozidla a tanky představovaly nepřekročitelnou překážku, neboť sklon svahu by byl zřejmě větší než 45°, nehledě na sypkost svahu, která by znemožňovala jeho zdolání i rychlé přemostění. Předpokládané rozměry kráterů vzniklých výbuchem různých ráží jaderných min přibližuje tato tabulka:

KUZ59e929_tabulka21.png

Předpokládané rozměry kráterů vzniklých výbuchem různých ráží jaderných min.

 

Pro úplnost ještě dodejme, že ráže miny byla uváděna v ekvivalentu síly trhaviny TNT v kilotunách. Ráže jaderných min byla udávána v rozmezí 0,09 kt – 47 kt. Spodní hranice tak odpovídá přibližně účinnosti konvenčních bomb Grand Slam, které shazovali Američané na konci druhé světové války. Nejtěžší jaderné miny typu M-59 pak dosahovaly účinnosti trojnásobku jaderné pumy svržené na Hirošimu.

Konec Železné Rudy a dalších měst

Neméně zajímavé je podívat se detailněji na taktiku rozmísťování sklípků pro jaderné miny u hranic s Československem. V terénu byly nejčastěji budovány sklípky pro jaderné miny ve skupinách, přičemž počet sklípků ve skupině se pohyboval nejčastěji mezi třemi a pěti kusy. Ze schematické mapky je patrná nejen plánovaná hloubka destrukční zóny v SRN, ale i zjištěná hustota sklípků na 100 km2, tj. na území o velikosti 10 × 10 km. Největší hustota byla zjištěna na německé straně Šumavy (2-4 sklípky/100 km2), s postupem na sever přes Český les až na Chebsko se hustota snižovala, destrukční zóna však byla členěna do větší hloubky a zasahovala až k Norimberku, tedy do hloubky přibližně 100 km od našich hranic.

Není bez zajímavosti se rovněž podívat na rozmístění sklípků v konkrétní oblasti, např. na již zmíněné bavorské straně Šumavy v návaznosti na okresy Prachatice a Klatovy, kde byla zjištěna nejvyšší hustota sklípků. Zde mohlo při zahájení útoku postupovat jižní křídlo motostřeleckých a tankových divizí 4. armády v rámci nasazení vojsk Československého frontu.

Například hlavní postupový směr na Pasov ve směru od Vimperka byl zajištěn destrukční zónou v prostoru Grafenau – Freyung, která čítala minimálně osm skupin sklípků. Ty byly rozmístěny na vhodných místech v blízkosti křižovatek nebo nepřehledných míst tak, aby po explozi znemožnily další postup jednotek do německého vnitrozemí do údolí Dunaje. Právě Šumava s členitým zalesněným terénem představovala v kombinaci s těmito jadernými minami vážnou překážku pro rychlý postup motomechanizovaných jednotek.

KUZ59cb19_01.jpg

Dobový snímek příslušníků ČSLA, kteří se kryjí před imitovaným jaderným výbuchem.

 

Některé skupiny sklípků byly vybudovány doslova pár set metrů od československých státních hranic. V popisovaném šumavském úseku jde např. o sklípky u Bischofsreutu nebo nedaleko Bayreisch-Eisensteinu. Není pochyb o tom, že ničivý účinek těchto min by po explozi musel zasáhnout i naše území. Kromě tlakové vlny a tun vymrštěné zeminy by došlo jistě k zamoření údolí u Strážného či Železné Rudy.

Fakt je ovšem ten, že daleko drastičtější důsledky by mělo použití jaderných min na bavorském území. Z map je patrné, že sklípky byly rozmístěny i v blízkosti měst a vesnic s desítkami tisíc obyvatel. Při rychlostech, jak měly probíhat bojové operace, by určitě nebylo dost času na evakuaci obyvatel. Raději ani nedomýšlet. 

Naskýtá se rovněž otázka, zda všechny vybudované sklípky byly nutně určeny k uložení jaderných min, jak předpokládali naši zpravodajci, nebo mohly být použity k přerušení silnice konvenční trhavinou. Bylo by také zajímavé zjistit, zda připravené sklípky a studny na německém území stále existují, nebo byly zrušeny po uvolnění poměrů na začátku 90. let a následném vstupu ČR do NATO.

KUZ59cb1d_03.jpg

Schematická mapka zachycuje předpokládanou hustotu sklípků pro uložení jaderných min na území západního Německa.

 
Jak jaderné miny fungují

Jak vlastně tyto jaderné miny vypadaly a fungovaly? Skládaly se z vlastní jaderné nálože, klasické trhaviny, počinového zařízení s rozněcovačem, napájecích zdrojů, systémů pojistek, kontrolních přístrojů a dalších prvků. Z hlediska konstrukce byly rozlišovány jaderné miny hlavňového a kulového typu. Miny hlavňového typu (např. americká jaderná mina M-50) měly části jaderné nálože v podkritických množstvích oddělené od sebe. Výbuchem náložek klasické výbušniny došlo k jejich spojení, což vedlo ke vzniku nadkritického množství a následnému jadernému výbuchu.

Miny kulového typu měly podkritické množství štěpného materiálu ve tvaru koule obaleno po celém povrchu klasickou výbušninou. Jejím výbuchem došlo k prudkému smrštění jaderného materiálu, který se zhutnil natolik, že vzniklo nadkritické množství a došlo následně k jadernému výbuchu. Tento způsob konstrukce miny vyžadoval menší množství štěpného materiálu a zvyšoval efektivnost jaderné nálože.

Mimo již uvedený typ M-50 byly takto konstruovány všechny typy amerických jaderných min. S výjimkou přenosné jaderné miny XM-129 byly všechny ostatní typy min přepravovány auty nebo helikoptérou. Jejich hmotnost dosahovala v případě nejtěžších ráží až 680 kg. K výbuchu byly miny přiváděny podle typu mechanickým časovacím rozněcovačem (MČ), elektrickým impulsem po vodiči (E), nebo radiovým signálem ®.

KUZ59e91f_tabulka2.png
 
Cvičná mina made in ČSSR

Zpravodajským službám států varšavského paktu nezůstaly utajeny informace o plánovaném nasazení jaderných min na území SRN. S ohledem na fakt, že byla do výzbroje ČSLA zavedena tzv. cvičná jaderná mina (Cv Jmi), lze předpokládat, že se podařilo získat i dobré informace o jejich konstrukci a způsobu používání. Na internetu lze dohledat několik zmínek o cvičných jaderných minách ČSLA včetně vyslovených nesmyslů o jejich účelu. Souprava cvičné jaderné miny Cv Jmi bylo zařízení určené pro výcvik vojsk ve vyhledávání a zneškodňování jaderných min, zejména typů M-50, M-59, XM-55, XM-127 a XM-129.

Hlavní součásti cvičné jaderné miny byly následující: roznětový blok, jaderný blok, signální blok, povelový blok a vysílač místního rušení. Konkrétní typ miny bylo možno zkonstruovat kombinacemi druhu provozu, časového spínače, použitím jaderného bloku různé hmotnosti a rozměrů atd. Celková hmotnost soupravy byla 285 kg (včetně přepravních obalů), přičemž např. roznětový blok vážil 86 kg, jaderný blok pak 30 kg.

V jaderném bloku cvičné jaderné miny samozřejmě nebyl uložen žádný štěpný materiál! Mina by nefungovala bez elektrického napájení, přičemž k napájení celé soupravy bylo potřeba neuvěřitelných 87 monočlánků typu 144. Ve vojenských prostorech byly kvůli výcviku se cvičnými jadernými minami dokonce vybudovány imitace německých sklípků pro uložení jaderných min. Na nich se vojáci pouze učili skutečné sklípky vyhledávat, zneškodňovat iniciační zařízení skutečných jaderných min, rušit příjem radiového signálu atd. Možná by se mezi čtenáři ještě našel někdo z bývalých příslušníků ČSLA, který se během základní vojenské služby setkal se cvičnými jadernými minami.

KUZ59cb22_09.jpg

Fotografie komponent cvičné jaderné miny

 

Podrobný popis tohoto zařízení by byl již nad rámec tohoto článku, vizuální podoba a způsob zapojení (zabudování) jsou však patrné z obrazové přílohy. Je zřejmé, že „ostré“ americké jaderné miny vypadaly podobně, byť se mohly v konstrukčních detailech lišit.

Jak by vypadal útok? Umírali by i vlastní

Představa několika stovek jaderných výbuchů na německé straně hranic s Československem je více než děsivá. Neméně děsivá je také představa vžít se do pozice vojáka ČSLA, který musí zneškodnit aktivní „tikající“ jadernou minu. Samozřejmě lze spekulovat o tom, zda by v případě skutečného konfliktu měli Američané čas k dovezení a uložení jaderných min do sklípků u našich hranic, neboť všechny sklady jaderných zbraní měli rozmístěny ve střední a západní části SRN. Lze spekulovat i o tom, zda by vyčleněné jednotky ČSLA dokázaly vyhledat a zneškodnit všechny miny.

Zajímavé by bylo i to, jakým způsobem by se k těmto zařízením zachovali sami Němci, jejichž zemi by jaderné výbuchy pustošily. K ostrému použití těchto prostředků na bavorském území naštěstí nikdy nedošlo (a snad nikdy nedojde!). Šumavské lesy tak může dnes drtit kůrovcová kalamita namísto tlakové vlny po jaderném výbuchu a v létě můžeme najít v šumavských lesích jedlé hřiby místo atomových.

 

zdroj: iDnes

Share this post


Link to post
Share on other sites

Tank zasažen – co se děje po zásahu tanku, část 6.

 

V dalším díle nás polský autor Jarosław Wolski zavede opět na východní Ukrajinu. Boje mezi ukrajinským vládním vojskem (včetně dobrovolnických oddílů) a proruskými separatisty si vyžádaly velké ztráty na obrněné technice. Tanky a obrněná vozidla musela čelit podkaliberním a kumulativním střelám, dělostřeleckým granátům i minám.

t-72_cast_6_1.jpg

Foto: Ukrajinský T-64BV zničený minou TM-62. / Autor neznámý

 

Největší nepřítel ukrajinských tanků - Ukrajinci

V článku se zaměříme na ztráty ukrajinských vládních vojsk. Připomeňme, že na východě Ukrajiny proti sobě stojí především obrněná technika a protitankové zbraně konstrukčně spadající do 80. let minulého století.

 

Podle polského autora však bohužel nelze objektivně vyhodnotit schopnost obrněné techniky čelit protitankovým zbraním. Za obrovské ztráty techniky si můžou Ukrajinci, resp. ukrajinské vojenské a politické vedeni, sami.

 

Od rozpadu Sovětského svazu docházelo na Ukrajině k systematickému tunelování a rozkladu armády. Ukrajinským posádkám tanků se dostávalo jen minimum výcviku. Navíc do pozic středního a vyššího velení ukrajinské armády byli dosazovaní lidé především na základě svých známostí, nikoliv znalostí.

 

Ukrajinská armáda tak na počátku roku 2014 nebyla absolutně připravená k vedení rozsáhlejší bojové činnosti. Díky tomu došlo k nárůstu významu dobrovolnických oddílů, k roztříštění vojenských sil a k nejednotnému velení.

 

Ke katastrofálním taktickým chybám docházelo při použití ukrajinských tanků na bojišti. Ukrajinské tanky často působily bez podpory pěchoty a co více, útočily soustředěně jen v malých počtech.

 

Dělení tankových jednotek na malé oddíly a jejich ad hoc přiřazování jednotlivým oddílům (armádě, dobrovolnickým oddílům, ministerstvu vnitra) neutralizovalo výhodu hromadné palebné síly tanků a vzájemného krytí. Jednotky tak neměly dostatečnou schopnost krytí křídel, krycí palby, mobility apod.

 

t-72_cast_6_2.jpg

Foto: Proruský separatista se raduje z ukořistěného tanku poškozeného minou TM-62. Pojezdové ústrojí je zničeno, ale korba zdá se být v pořádku. / Autor neznámý

 

Zabezpečení a průzkum během přesunu ukrajinský obrněných kolon prakticky neexistovalo. Díky tomu mohli separatisté na obrněné kolony připravovat účinné léčky.

 

Tanky se také nemohly spolehnout na podporu bitevních letadel a vrtulníků. Separatisté leteckou podporu vyřadili přenosnými systémy Igla. Ukrajinské letectvo také účinné potlačily ruské protiletecké systémy 9K37 Buk-M1 a  Pancir-S1 96K na ruské straně hranice.

 

Co více, tanky se často používaly jako stacionární systémy palebné podpory. Proruští separatisté tak na nehybné tanky mohli s úspěchem navést dělostřelecké a raketové systémy.

 

Nevycvičené posádky tanků i technického personálu znemožňovaly intenzivnější nasazení tanků. Například zajištění odtahů poškozených tanků z bojiště prakticky neexistovalo. Katastrofou byla také absence jakýchkoliv termovizních kamer v obrněných vozidlech.

 

Výše uvedené zapříčinilo těžké ztráty ukrajinských tankových jednotek. Počet zničených tanků dosáhl 102 kusů, což se rovná 15 % všech operačně nasaditelných tanků zavedených v ukrajinské armádě (počet z roku 2013).

 

t-72_cast_6_3.jpg

Foto: T-64BV těžce poškozený dělostřelckou palbou. / Autor neznámý

 

Pokud si uvědomíme, že se jedná o geograficky ohraničený lokální konflikt proti relativně malému počtu separatistů, ztráty jsou doslova neuvěřitelné.

 

Výhodou Ukrajinců jsou však obrovské mobilizační zásoby, ještě z dob Sovětského svazu. Ukrajinci mají v mobilizačních rezervách více techniky než v operačně nasaditelných jednotkách. Ztráty z roku 2014 tak mohli Ukrajinci doplnit z mobilizačních záloh.

 

Kdo jsou tedy největší zabijáci ukrajinských tanků? Kromě špatně vycvičené posádky jsou to protitankové miny, fugasy (ženijní miny), improvizované výbušné systémy nebo pěchotní protitankové zbraně. Velký zabiják obrněných vozidel je na Ukrajině dělostřelectvo.

 

Jedna z fotek ukazuje poškozený tank T-64BV minou TM-62.Výbuch zničil levé pojezdové ústrojí a roztrhl kryt pásu. K proražení nebo poškození trupu nebo pohonného ústroji ale nedošlo. Poškozeného tanku se zmocnili separatisté.

 

Pokud se jim podaří tank odtáhnout, oprava a zprovoznění tanků potrvá asi 3 dny, tedy při dostatku náhradních dílů.

 

Příklad ukazuje nízkou úroveň vycvičenosti posádky ukrajinského tanku. Vozidlo nelze vždy odtáhnout, v tom případě je ale nutné tank kompletně zničit – například nalitím paliva dovnitř vozu a vhozením zápalného granátu. V tomto případě k tomu nedošlo a proruští separatisté získali tank vhodný na opravu.

 

t-72_cast_6_4.jpg

Foto: Stejný tank těžce poškozený dělostřeleckou palbou. / Autor neznámý

 

Dělostřelectvo

Jedním z velkých zabijáků tanků na Ukrajině je dělostřelectvo. Ukrajinští vojáci často používali tanky jako pevné body obrany, což zjednodušovalo práci ruskému a separatistickému dělostřelectvu. Základem pohybu obrněných jednotek v oblasti ohroženém dělostřelectvem má být rychlý manévr a okamžité opuštění prostoru ohroženého dělostřeleckou palbou protivníka.

 

Účinnost dělostřelectva proti obrněné technice rozsáhle testovali Američané během 80. let minulého století. Během jednoho z testů vypálila americká armáda 56 dělostřeleckých granátů proti skupině obrněných vozidel M113, M557, tanků M48 a nákladních vozidel.

 

I když žádné vozidlo nebylo zasaženo, významně poškozeno bylo 60 % vozidel. Tlaková vlna a střepiny ničily pojezdové ústrojí vozidel a optické přístroje. Jedno vozidlo zničil požár.

 

Při další zkoušce byla simulována sovětská dělostřelecká příprava na zakopanou mechanizovanou pěchotu v úseku 250 metrů.

 

Atrapy vojáků byly ukryty v polních úkrytech a zákopech. Obrněné vozidla byla v zákopech v pozicích s ukrytou korbou a v pozicích s ukrytou věží.

 

Během testů na obrané pozice vypálilo 26 děl celkově 2600 granátů, což odpovídá několikahodinové dělostřelecké přípravě. Výsledkem byla smrt poloviny všech vojáků a zneschopnění boje poloviny obrněné techniky.

 

t-72_cast_6_5.jpg

Foto: Dělostřelecký granát zasáhl tento T-64BV přímo do věže. / Autor neznámý

 

Třetí pokus zjišťoval, jaký efekt má výbuch granátu ráže 155m na nekrytou obrněnou techniku. Výbuch granátu do vzdálenosti menší než 30 m vážně poškodil všechny obrněné vozidla kromě tanků. Výbuch do tří metrů vyřadil také tanky – výbuch sice neprorazil hlavní pancíř, ale poškodil tank natolik, že jej bylo nutno vyřadit.

 

V 90. letech Američané otestovali dělostřelecký útok na skupinu tři tanků, šesti bojových vozidel pěchoty, osmi nákladních aut, šesti protiletadlových děl a jednoho džípu. Proti skupině bylo vypáleno 432 155mm nábojů M107, což odpovídá dělostřeleckém přepadu 24 houfnic M109 po dobu 3 minut.

 

Zásah dostaly dva tanky, čtyři bojová vozidla pěchoty a dva nákladní vozy. Jinak řečeno, osm ze 17 vozidel bylo zničeno nebo silně poškozeno. Ochrana proti tak silnému dělostřeleckému útoku je jediná – opuštění prostoru ohroženého palbou dělostřelectva.

 

Zpět do současnosti a Ukrajiny. Jde vidět, že dobře vedené dělostřelectvo se zkušenými dělostřeleckými návodčími může efektivně ničit obrněnou techniku na velké vzdálenosti. Z přiložených obrázků je patrné, že řada ukrajinských tanků utrpěla fatální škody při dělostřeleckém útoku a výjimkou nejsou ani přímé zásahy.

 

Problém se opět ukázalo „kouskování“ ukrajinských obrněných jednotek na malé oddíly. Pro zničenyskupinky několika ukrajinských tanků, obrněných vozidel, transportéru nebo děl nebylo potřeba vyčlenit na straně separatistů velké dělostřelecké síly. Podle autora Wolskiho stačilo ke zničení takové skupiny 6 až 12 děl a zkušený dělostřelecký návodčí.

 

 t-72_cast_6_6.jpg

Foto: Průlez velitele stejného tanku. Všimněte si střepinového poškození na vnitřní straně poklopu. Posádka tank před zničením pravděpodobně opustila. / Autor neznámý

 

Protitankové zbraně

Dalšími zabijáky ukrajinských tanků jsou podkaliberní střely, protitankové řízené střely a kumulativní granáty. Je však nutno zdůraznit, že na zničení obrněné techniky se podkaliberní střely podílely jen výjimečně. Důvodem se stala poměrně velká řídkost tankových soubojů.

 

Používané staré tankové podkaliberní munice typů 3BM15, 3BM26 3BM22 měly navíc malou šanci na probití pancíře nasazených tanků a to zejména, pokud zásah přišel pod úhlem. Paradoxně největší šancí na ničení obrněné techniky na východě Ukrajiny měly dělostřelecké a raketové jednotky.

 

Nejvýkonnější tanková munice (z ukrajinských skladů) 3BM42 Mango dokáže na 2000 m probít 480 mm RHAe, na poloviční vzdálenost pak asi 500 mm RHAe.

 

Výkon 3BM42 teoreticky postačuje na probití čelného pancíře ukrajinských tanků T-64BV, ale fotografické materiály dokazují použití těchto střel velmi zřídka, podle některých na bojišti nebyly ani nasazeny. Pravděpodobnější je používání starších 3BM22 a 3BM26. Jmenované střely mohou probít slabá místa čelního pancíře nebo boční pancíř tanků T-64BV.

 

t-72_cast_6_7.jpg

Foto: Dvojitý zásah podkaliberní střelou. Průnik maskou děla byl pro tank a posádku fatální. / Autor neznámý

 

K tankovým soubojům však docházelo. Při jednom souboji dostal ukrajinský T-64BV dvojnásobný zásah. První v horní části věži zastavil pancíř, druhý však zasáhl věž ve spojnici věže a masky děla, kde tloušťka dosahuje pouze 200 mm. Střela pronikla do věže a zapříčinila výbuch munice, která je obložená kolem tankové věže.

 

Exploze odhodila celou věž o několik metrů dále. Ukrajinští vojáci uvnitř vozidla neměli šanci.

 

Jedním z dalších soubojů je poškození mobilizovaného vozidla T-64BV vyrobeného v roce 1986. I přes pozdější datum výroby je odolnost pancíře stejná.

 

Čelní pancíř věže jmenovaného tanku T-64BV dosahuje odolnosti 420-450 mm RHAe proti podkaliberním a 550 mm proti kumulativním střelám. Čelní pancíř korby pak odolnost 430 až 440 mm proti podkaliberním, 510 mm proti kumulativním střelám. Reaktivní pancíř Kontakt-1 snižoval schopnost probití pancíře kumulativními (nikoliv však tandemovými) střelami o 50 až 80 %.

 

t-72_cast_6_9.jpg

Foto: Detail zásahu stejného tanku. Zasaženého a nakonec doraženého T-64BV se zmocnili separatisté. / Autor neznámý

 

Mobilizovaný tank T-64BV při jednom ze soubojů dostal zásah podkaliberní střelou do čelního pancíře trupu. Díky ostrému úhlu zásahu nebyl pancíř proražen a posádka ukrajinského tanku dokázala separatistický tank vyřadit z boje.

 

Za zmínku jistě stojí, že při daném úhlu zásahu, i při proniknutí by podkaliberní střela neohrozila posádku. Nicméně tank byl nakonec poškozen v dalším souboji a opuštěn posádkou.

 

Z výše uvedeného lze odvodit, že ne každý zasažený tank je nutno odepsat. Právě naopak. Schopnost odtáhnout poškozený tank z bojiště a opravit ho je klíčová. Vždyť při některých soubojích nejen, že ukrajinské vládní jednotky přišli o tank, ale proruští separatisté nový tank (pokud dotáhli opravu do konce) získali.

 

zdroj: Armádní noviny.cz

Share this post


Link to post
Share on other sites
70 let od konce války: O Ostravu bojovali i českoslovenští tankisté
 
 
 
24. 3. 2015 18:30, autor: asi

Ostrava - Přesně před 70 lety začala druhá fáze Ostravsko-opavské operace Sovětské armády, do které se na polském území zapojili jako součást 4. ukrajinského frontu také českoslovenští tankisté. V těžkých bojích ztratili většinu tanků a velkou část posádek. Hranice překročili 15. dubna 1945 u Sudic na Opavsku, odkud zahájili postup na Ostravu, která byla pro německé okupanty strategická.

462084.jpg?1367316192
Ostravská operace

Českoslovenští tankisté měli za sebou tvrdé boje na Dukle, teď je čekala další těžká zkouška. Původně měli vstoupit na Ostravsko z východního směru. Přímý útok Rudé armády však zkrachoval. Velitel 4. ukrajinského frontu maršál Andrej Ivanovič Jeremenko rozhodl, že Ostrava bude osvobozena širokým obchvatem. Boje začaly 24. března 1945 v jihopolském městě Žory a pokračovaly na Wodzislaw Slaski.

Brigáda dostala 52 nových tanků

"Českoslovenští tankisté dostali 52 zbrusu nových tanků T-34 vzor 85. Jejich palebná síla tak byla v tomto směru útoku větší, než měla v té době 38. sovětská armáda," zdůraznil historik Mečislav Borák.

Po dvou dnech bojů s nepřítelem, ale také s rozbahněným terénem, ve kterém zapadaly tanky, osvobodili českoslovenští tankisté Wodzislaw Slaski. Obyvatelé města jim za to postavili v centru města pomník. "Od 24. března jsme nepřetržitě bojově postupovali. 26. jsme se ocitli před městem Wodzislaw Slaski," vzpomínal účastník bojů Mikuláš Končický.

462086.jpg
Ostravská operace

Krvavé boje u Tworkowa

Tehdy měla brigáda už jen polovinu tanků a čekal je boj na předmostí řeky Odry u polské vesnice Tworkow. Němci tam vybudovali kruhovou obranu. "Ve dnech 4. a 6. dubna se tam odehrávaly velmi krvavé boje. Zahynul tam například známý hrdina Štěpán Vajda a mnoho dalších Čechoslováků," uvedl Borák.

Boje pak pokračovaly ve směru na Opavu. Sovětské jednotky musely prorazit linii předválečného československého opevnění obsazeného Němci. 15. dubna začala třetí fáze operace u obcí Rohov a Sudice, o které se také vedly těžké boje. "Poblíž Sudic příslušníci 1. československé tankové brigády překročili státní hranici a začali osvobozovat svoji vlast," řekl ředitel Krajského vojenského velitelství Ostrava Jaroslav Hrabec.

Začala poslední fáze Ostravsko-opavské operace, která vyvrcholila 30. dubna osvobozením Ostravy. Československým tankistům zůstalo jen třináct tanků, což byla pětina původního stavu. Při bojích zemřelo asi 150 československých tankistů. Během celé této operace, která přispěla k porážce německých vojsk a ukončení téměř šestileté okupace, padlo asi 20 tisíc sovětských vojáků a tisíc příslušníků československého armádního sboru.

1. československá tanková brigáda

Byla složkou 1. československého armádního sboru zformovaného roku 1944 v Sovětském svazu. Bojovala na východní frontě po boku Rudé armády. Oficiálně byla tanková brigáda zřízena v červenci 1944. S menším množstvím tanků se účastnila Karpatsko-dukelské operace, plné bojové pohotovosti dosáhla až v únoru 1945, kdy měla k dispozici celkem 65 tanků, dvě samohybná děla a další techniku. Společně s 1. československou smíšenou leteckou divizí pak sehrála významnou úlohu při osvobozování Moravy a Slezska během Ostravsko-opavské operace.

 

 

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/305841-o-ostravu-bojovali-i-ceskoslovensti-tankiste/

Share this post


Link to post
Share on other sites

Úder na Květnou neděli. Bomby v Praze ničily továrny, letiště i domy

 

Asi ve čtvrt na dvanáct 25. března 1945 byl v Praze vyhlášen letecký poplach. Po nečekaném náletu 14. února 1945 se už ve městě našel málokdo, kdo by nebral kvílení sirén vážně. V té chvíli lidé ještě netušili, že se blíží pohroma ztělesněná téměř pěti sty bombardovacích letadel.
 

Dýmem zahalené Kbely v pohledu z Hloubětína. Uprostřed je Poděbradská ulice s tramvajovou smyčkou. 

 

 

Na Květnou neděli 25. března 1945 zavládlo v Praze příjemné jarní počasí. Bylo teplo, svítilo slunce a na modré obloze byly tu a tam vidět roztrhané mraky.

Velení americké 15. letecké armády, která měla základny v Itálii, určilo pro tento den tři cíle, všechny v Čechách. Prvním byla letecká továrna v Chebu (Flugzeugwerk Eger GmbH) a přilehlé letiště, na kterém v posledních dnech letecký průzkum zaznamenal přítomnost obávaných protivníků spojeneckého letectva, proudových stíhacích strojů Messerschmitt Me 262. Dále pak průmyslový areál v Libni a Vysočanech (zjednodušeně řečeno: Českomoravská-Kolben-Daněk), především automobilku Praga a továrnu Aero, a do třetice letiště ve Kbelích a Letňanech.

Nikdy předtím ani potom spojenci do českých zemí nevyslali více bombardérů, „pražský“ a „chebský“ svaz jich dohromady měly téměř sedm set. Neděle nebyla vybrána náhodně - Američané chtěli snížit ztráty na životech mezi českými dělníky na minimum. O doprovod se postaralo 272 stíhaček typu P-51 Mustang a P-38 Lightning. Jejich piloti sice údajně nad Prahou spatřili osm Me 262, ale ty se rychle vzdálily, aniž by se pustily do souboje s nepřátelskou přesilou.

 

 

Přestože panuje všeobecně rozšířené přesvědčení, že úder směřoval primárně proti Českomoravské-Kolben-Daněk (za války přejmenované na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG), není to zcela pravda. K útoku na ČKD byly totiž vyčleněny pouze čtyři ze sedmnácti bombardovacích skupin (letouny B-24 Liberator), které ráno odstartovaly do prostoru Prahy. V amerických dokumentech se píše o „Prague CKD Liben Tank Works“, nebo „Liben Tank Works“. Z toho vyplývá, že záměrem bylo zamezit výrobě tzv. stíhače tanků Jagdpanzer 38, známého jako Hetzer, který vznikl na podvozku předválečného československého tanku LT vz. 38. V ČKD, do té doby zcela nedotčené leteckou ofenzivou spojenců, bylo od dubna 1944, kdy začala sériová výroba, do 25. března 1945 dokončeno celkem 1 977 vozidel, z nichž ne všechny se pochopitelně dostaly k bojovým jednotkám. Jedna z bombardovacích skupin svrhla pumy na Aero, které dodávalo cvičné a dopravní letouny Siebel Si 204. Mimochodem, ČKD se v seznamu cílů objevila již pro misi 30. října 1944, která ovšem musela být nakonec zrušena kvůli špatnému počasí.

Nálet pozoroval ze Spořilova Vladimír Stárka a napsal si do deníku: „Hučení letadel máme nad hlavami, dunění jako když se sypou brambory, se ozývá ze severozápadu. Když některé svazy přiletěly, vybíhám na půdu a dívám se ze světlíku. Nad Vysočany se černá mohutný oblak dýmu. Nový svaz nalétává! Pumy vybuchují v tom černém oblaku, nové mraky kouře, černého i ohnivého vyletují do výše. Zase další svaz, 30-40 letadel! Úplný koberec žlutohnědých sloupů kouře vyráží od kbelského letiště, také chocholy černého dýmu se zdvíhají. Nový svaz! Zase kolem 30 letadel. A zase vrhá pumy! Dopadají na východní kraj letiště. Dunění a hřmění! A nový a nový svaz se objevuje. Již myslíme, že bude konec, a zase noví zlověstní bílí ptáci se objevují. Bílá kouřová čárka, kterou vyšle obyčejně vůdčí letoun, věští nový déšť pum na Vysočany a Kbely.“

První zpráva civilní protiletecké ochrany zpracované několik hodin po náletu uváděla, že město a okolí napadlo mezi 11:48 až 13:04 asi 180 letadel v osmi vlnách, které svrhly asi 900 trhavých a 500 zápalných pum. Zahynulo 25 osob a 81 dalších vyvázlo se zraněním. Tyto údaje se záhy, jakmile se postupně začal odhalovat skutečný stav věcí, ukázaly jako podhodnocené.

 

 

VSE59fc87_3.jpg

Hořící továrny v Libni (vlevo) a Vysočanech. V popředí trať do Kolína.

 

Provoz v libeňské části ČKD musel být po náletu zcela zastaven (z amerického hlediska proto mohl být považován za úspěšný), rekonstrukční práce v podniku, který byl znárodněn, samozřejmě pokračovaly po osvobození. Značné škody utrpěly i jiné firmy, které v Libni sídlily (např. Fistag - zpracování škrobu, pekárna Odkolek, Ing. Hejduk & Faix - čerpadla, Tebas - barvy, mlékárna Frey, skladiště obchodu Meinl, dýhárna Jirát), a také libeňské nádraží, jehož kolejiště leží podél Českomoravské ulice. Pumy dopadly až stovky metrů od vytčeného cíle (dokonale to odhalují ostré autentické fotografie pořízené na palubách samotných bombardérů), což nebylo za války ani za dobré viditelnosti neobvyklé. Není proto divu, že byly bohužel zasaženy i obytné domy, nejvíce mezi Balabenkou a dnešním Náměstím OSN a u Vysočanského náměstí.

Jako zázrakem nálet naopak přečkal železobetonový skelet originální budovy ČKD Praga postavený v letech 1917 až 1918 podle návrhu Stanislava Bechyně. Dvě výtahové věže v rozích objektu patřily dlouho k dominantám Libně. V roce 2002 byla tato památka industriální architektury zbořena a na jejím místě vyrostla O2 Aréna.

 

 

VSE59fc86_2.jpg

Uprostřed v popředí dům čp. 519 a vpravo čp. 518 v dnešní ulici Pod Balkánem, které byly lehce poškozeny. Vzadu je stojí plynojem (s pláštěm částečně zakrytým dýmem), který byl postaven v roce 1944 a zbořen v roce 1981.

 

 

Podle statistiky, kterou sestavila na základě evidovaných pojistných událostí Eva Skalická z Útvaru rozvoje hl. m. Prahy, bylo zničeno nebo poškozeno asi 1 600 budov v Libni, Vysočanech, Hloubětíně, Proseku, Střížkově a Holešovicích včetně vysočanské a bubenské radnice. Kvůli záchranným pracím byla výrazně omezena tramvajová doprava v Libni a Vysočanech. Počet obětí v samotné Praze se vyšplhal na 253.

Ze strany Luftwaffe toho dne nebezpečí nehrozilo, ale podle vzpomínek některých členů osádek, které se náletu zúčastnily, palba protiletadlového dělostřelectva byla poměrně intenzivní. Šrapnely v různé míře poškodily patnáct bombardérů. Dva další se na základnu nevrátily vůbec. Oba měly problémy s motory, a tak jejich kapitáni usoudili, že bude lepší se pokusit přeletět sovětsko-německou frontu do Maďarska než riskovat zpáteční let. Podařilo se to jedné osádce. Druhý stroj přinutila dvojice německých stíhačů přistát na letišti v Piešťanech a Američané zbytek války strávili v zajateckém táboře.

Zatímco útok na ČKD trval 22 minut, bombardování letišť v Kbelích, Letňanech, která byla výslovně zmíněna v rozkazu 15. letecké armády, a také neplánovaně továrního letiště v sousedních Čakovicích, se podle souhrnného hlášení o operacích 15. letecké armády z 25. března 1945 protáhlo (samozřejmě s přestávkami) na hodinu a půl. Potvrzují to i kroniky dotčených obcí. Tři sta bombardérů B-24 Liberator a B-17 Flying Fortress zasypalo území několika kilometrů čtverečních 84 tisíci střepinových pum AN-M41 o hmotnosti devět kilogramů, které se používaly na ničení odstavených letadel a přistávacích drah.

VSE59fc8b_6.jpg

Místa dopadů pum shozených letouny z 455. bombardovací skupiny. Libeňská část ČKD včetně Pragy (1); domy mezi dnešními ulicemi Na Harfě a Klečákova (2); okolí Vysočanského náměstí (3)

 

Po analýze snímků, které přinesla americká průzkumná letadla, zpravodajští důstojníci dospěli k závěru, že při náletu bylo na těchto třech plochách zničeno celkem 88 letounů a 53 jich bylo poškozeno. Přinejmenším část z nich, konkrétně typu Messerschmitt Bf 109, patrně patřila Kampfgeschwader (J) 6. kterou tvořili původně bombardovací ve stíhacím výcviku, a Nachtjagdgeschwader 102, výcvikové noční stíhací eskadře, která byla vyzbrojena letouny Junkers Ju 88 a Messerschmitt Bf 110.

V obcích obklopujících letiště nebyly podle všeho vybudovány veřejné protiletecké kryty vůbec, nebo měly nedostatečnou kapacitu a rodinné domky s mělkými a málo odolnými sklepy skýtaly jen malou ochranu. To přimělo jejich obyvatele, aby z obavy před účinky těžkých pum hledali útočiště mimo své domovy, kupříkladu v zámeckém parku ve Vinoři, v hloubětínské bažantnici a v Háji v Satalicích.

Toto rozhodnutí mělo fatální následky. Pumový koberec totiž pokryl i tato místa, kde Němci ukryli některá letadla. V Kbelích bylo zabito 126 lidí, v Satalicích 62 a dalších 240 lidí bylo zraněno (přitom v roce 1930 zde žilo 973 lidí), ve Vinoři přišlo o život 54 osob, v Čakovicích 26, v Kyjích 14, ve Veleni 5 a v Letňanech a Horních Počernicích po třech. Nelze ovšem tvrdit, že to jsou čísla konečná. Velkou neznámou je počet mrtvých německých uprchlíků ve Vinoři.

Také největší materiální škody napáchal nálet ve Kbelích, Vinoři a Satalicích. Když s týdenním odstupem četníci zjišťovali jejich rozsah, napočítali ve Kbelích 550, ve Vinoři 350 a v Satalicích 154 domů, které měly rozbité střechy, okna, otlučenou fasádu, krátery v zahradách a povalené ploty.

 

 

VSE59fc95_10.jpg

Poškozené střechy domů v Bošinské ulici v Satalicích.

 

VSE59fc91_9.jpg

Poškozená fasáda domu v Budovatelské ulici v Satalicích.

 

„Začalo to, když jsem přišla kolem poledne se sestrou z kbelského kostela domů. Maminka nám nestačila dát oběd, když začaly houkat sirény,“ vzpomínala na tragické chvíle své rodiny Eva Hervířová, které tehdy bylo devět let.

„Tatínek nás všechny popadl a museli jsme utíkat přes pole do rokle. Tam ale byli němečtí vojáci s protileteckými děly, což nikdo nemohl tušit, ale to už bylo pozdě. Tatínek s ostatními zalehli do křoví, ale mě babička popadla za ruku a utíkala se mnou na druhou stranu rokle, daleko od ostatních. Zalehla mě svým tělem, čímž mi zachránila život a sama při náletu zemřela. Střepiny z bomb mě zasáhly do levé ruky, o kterou jsem málem přišla. Ta hrůza trvala snad dvě hodiny, pak přišli vojáci a všechny, kdo přežil, odnesli na kraj silnice, kde nás pak naložili na náklaďák a odvezli do kbelské obecní školy a odtud do Prahy na Bulovku. Cestou jsem omdlela pro velkou ztrátu krve a probudila jsem se až po několikahodinové operaci ruky na pokoji v nemocnici. Jako zázrakem jsem o ruku nepřišla, ale mám ji dodnes těžce postiženou. V nemocnici jsem byla přes rok, než mě dali doktoři trochu dohromady. Nejhorší ale pro mě bylo, když jsem se až po víc jak roce dozvěděla, že celá moje rodina (oba rodiče, dvě sestry – roční Zdenka a šestiletá Jana, babička s dědou a jejich syn) už nežije. Ani na pohřbu jsem nemohla být. Všichni byli pohřbeni do společného hrobu ve Vinoři. Nakonec se mě ujala teta, která mě vychovávala až do mých 18 let v Ústí nad Labem.“


 

Z trochu jiného pohledu popsal nálet Jaroslav Semecký ve Vinoři: „Jedna z těch malých tříštivých bomb mně spadla na dům. Dnes je to Brozánská ulice, dříve se jmenovala Oblouková. Rozbila několik tašek ve štítě. Mnoho škody nenadělala. Ovšem jedna spadla před dům, před zahrádku, a tam vyhloubila velkou díru. Všechna okna jsme měli otevřená. Přesto se sklo vysypalo. Bomby padaly v takových svazcích, myslím po dvanácti nebo osmnácti, které držel dohromady takový hák, držák. Těch držáků zde popadalo také hodně. Mnoho materiálních škod nebylo, vytlučená okna, poničené střešní tašky, to je všechno, žádný zničený dům. Obětí na životech bylo nesčíslně. Nálet postihl hlavně jižní část obce. Někteří lidé se ukryli i do obory, za zámkem, co dříve patřil Černínům. Ti, kdo utekli do obory a do pole, tam bylo nejvíce mrtvých. Všichni se domnívali, že budou padat těžké bomby, ale ony to byly ty malé, tříštivé. Ty zabíjely na otevřeném prostranství.“

„Vinořský farář Bachtík nemohl prováděti ani řádný výkrop a slušný pohřeb. Chodil po hřbitově od hrobu ke hrobu, aby aspoň vysvětil hroby a krátce se pomodlil,“ líčil zoufalou situaci tajemník vinořského obecního úřadu Josef Nesnídal.

Nouzové shozy bomb se z různých příčin dotkly lokalit např. na Kladensku, Kolínsku, Litoměřicku a Berounsku. Zcela nečekaně dopadly střepinové bomby na zastávku Chotěšov pod Hazmburkem na Litoměřicku, kde usmrtily Antonína Polívku ml. a Antonii Krejzovou. V Hostomicích na Berounsku se hra s nevybuchlou bombou stala osudnou pro čtyři chlapce ve věku 11 až 15 let.

 

zdroj: iDnes

Share this post


Link to post
Share on other sites

Speciální bomby RAF: Ničitelé továren, přehrad a bunkrů

 

normal_Bomby.jpg

Výstava leteckých bomb užívaných RAF v období druhé světové války

 

 

Ačkoliv strategické bombardování za druhé světové války bylo převážně plošné, našly se i specifické případy. Na některé výjimečně důležité cíle totiž britské bombardéry útočily za pomoci zvláštních bomb, které se vyznačovaly neobvyklými efekty a po technologické stránce jednoznačně předběhly svoji dobu.

Zdánlivě primitivní výzbroj bombardérů prošla za druhé světové války vývojem, ve kterém se silně odrážel charakter důležitých cílů. Faktem sice je, že většina bombardovacích náletů RAF byla „kobercová“ a používala standardní tříštivo-trhavé a zápalné pumy, ovšem kromě toho se uplatňovaly i některé zvláštní těžké zbraně. Proti továrnám a jiným velkým nadzemním cílům sloužily tzv. velkokapacitní bomby přezdívané „Cookie“, kdežto na mimořádně odolné cíle se útočilo také supertěžkými „zemětřesnými“ bombami Tallboy a Grand Slam. Vrchol technické invence britských zbrojních inženýrů pak nepochybně představovala „skákající bomba“, která byla speciálně určena pro ničení německých přehrad.

 

 

          Odpověď na „vzdušné miny“

 

Hmotnost letecké bomby může být často dost zavádějícím číslem. V tříštivo-trhavé pumě totiž sama výbušnina představuje někdy jen menší část hmotnosti, protože zbraň mívá silný kovový plášť, aby se vytvořil dostatek účinných střepin. Efekt takové zbraně je proto kompromis mezi trhavou tlakovou vlnou a tříštivým střepinovým efektem. Takové zbraně jsou pro většinu akcí vhodné, ale vyskytují se i výjimky v podobě bomb, u nichž jde pouze o tlakovou vlnu. Příklad představují tzv. vzdušné miny (Luftminen), jaké užívala německá Luftwaffe v bitvě o Británii. V podstatě se jednalo o velmi těžké bomby (či upravené námořní miny) s tenkým pláštěm, jež se snášely na padácích a explodovaly okamžitě po kontaktu se zemí. Měly vygenerovat silnou tlakovou vlnu, jež působila zkázu na velké ploše. Padák byl nutný kvůli poklesu rychlosti, aby se puma nezaryla do země, protože v opačném případě by utvořený kráter pohltil značnou část tlakové vlny. Kromě toho hrozilo, že se konstrukce velké pumy s tenkým pláštěm při rychlém nárazu zbortí, selžou rozbušky nebo nedojde ke správnému odpálení celé nálože. „Luftminen“ měly hmotnost od 1000 do 3360 kg (největší SA 4000 obsahovala čistých 2700 kg výbušniny) a byly vysoce účinné (tedy pokud dobře fungovaly), což Brity logicky dovedlo k myšlence, že by měli Němcům během svých náletů oplatit stejnou mincí. V září 1940 tak byly vydány nové požadavky na leteckou bombu o váze 4000 liber (necelých 1800 kg), která bude mít jen tenký plášť, takže většinu hmotnosti bude tvořit trhavina. Odtud vzešel i oficiální název bomby, a to HC 4,000 lb, tzn. High Capacity („velkokapacitní“). Jako její nosič měl sloužit dvoumotorový Vickers Wellington a puma měla vydržet shoz z výšky minimálně 1500 stop (500 m). Nejprve se plánovalo použití padáku, ale zkoušky prokázaly, že britské pláště a rozbušky jsou nejspíše kvalitnější než německé, jelikož pumy spolehlivě vybuchovaly i po nebržděném dopadu. Bylo tedy rozhodnuto je nasadit při náletech. Poprvé k tomu došlo na jaře 1941, ačkoliv oficiálně se zbraň dostala do výzbroje RAF až v lednu 1942.

 

 

normal_HC_4000.jpg

          HC 4,000

 

 

          Dvojitá a trojitá Cookie

 

Většina britských pum měla kapkovitý tvar, ale „velkokapacitní bomba“ byla válcová, a tak si brzy vysloužila přezdívku „Cookie“ (sušenka). Pokud Wellington nesl tuto zbraň, přepravoval 2,5krát více čisté váhy trhaviny, než když nesl běžné malé bomby. Po první verzi HC 4,000 lb Mk I přišla zdokonalená Mk II s typickou trojicí čelních rozbušek, následně ještě verze Mk III a Mk IV s jinak vyřešenými rozbuškami a kormidly a ke konci války také modifikace Mk V a Mk VI, které byly vyráběny v USA. Vedle slavných Wellingtonů pak „Sušenky“ dopravovaly i větší čtyřmotorové bombardéry a posléze se podařilo uzpůsobit pro ně i lehké dvoumotorové stroje Mosquito B Mk IV, které pomocí „Cookies“ prováděly hloubkové noční nálety. Brzy se ale objevila myšlenka ještě větších bomb. A někoho napadlo, že by se daly vyrobit zkrátka jen spojením dvou či více 4000librových pum. Dvojice spojených „Sušenek“ však neměla vhodné aerodynamické vlastnosti, takže byla zhotovena nová tělesa s trochu větším průměrem, ovšem se stejným obsahem trhaviny jako pumy HC 4,000 lb. Z nich byla sestavena „dvojitá Cookie“, oficiálně bomba typu HC 8,000 lb. Poprvé byla nasazena v boji na jaře 1942 a nejobvyklejším nosičem byl čtyřmotorový bombardér Handley Page Halifax. To už však probíhaly i vývojové práce na „trojité Cookie“, resp. pumě HC 12,000 lb, která jednoduše spojovala tři 4000librové sekce. Tu už dokázaly přepravovat jen těžké letouny Avro Lancaster a první bojové použití se odehrálo na podzim 1944. Zbraň dovedla vyhazovat do vzduchu doslova celé domovní bloky, takže si vysloužila přezdívku „Blockbuster“, případně také „Factory Buster“, protože se velmi osvědčila při ničení továrních komplexů. „Sušenky“ se často shazovaly na počátku náletů, aby jejich mimořádně silné tlakové vlny takřka „sfoukly“ střechy budov, načež dílo zkázy završily zápalné pumy. Celkem bylo do konce II. světové války shozeno přes 93 000 pum o váze 4000 liber, okolo 1150 „dvojitých“ a 170 „trojitých“. Jedna nevybuchlá „Sušenka“ způsobila v roce 2011 paniku, když byla nalezena u města Koblenz.

 

 

normal_HC_12000.jpg

HC 12,000

 

 

          Jak zbořit německé hráze

 

Kromě náletů na německá města a tovární komplexy však RAF chtěla způsobit Německu ještě větší ekonomické škody. A nabízely se mimořádné cíle ve formě přehrad na řece Ruhr, jejichž zničení by mohlo Třetí říši značně ublížit. Problém byl v tom, že přehrady byly dobře bráněné a již z podstaty své konstrukce vysoce odolné, a tak na nich klasické bombardování nenechalo takřka žádné škody. Bylo třeba přijít s novým konceptem zbraně, která by dokázala německou přehradu prolomit. Uvažovalo se o shazování námořních min, ale pak přišel se svým záměrem člověk, jenž se ve vývoji britských pum stal legendou. Barnes Wallis, inženýr firmy Vickers a tvůrce konstrukce letounu Wellington, navrhl zdánlivě groteskní, ale velice dobře promyšlený koncept „skákající bomby“ (bouncing bomb). Navrhoval, aby bombardéry proletěly nízko nad hladinou přehrady a shodily kulaté bomby, které by skákaly po hladině jako „žabky“, až by se u samotné hráze potopily a v hloubce by explodovaly, načež by způsobený tlak vyvolal průraz hráze. Wallis v dubnu 1942 napsal studii, v níž navrhoval použití „skákavých bomb“  jak proti přehradám, tak proti velkým válečným plavidlům, jelikož taková puma by dokázala zasáhnout loď u čáry ponoru. Navzdory počáteční skepsi získal Wallisův plán podporu a začaly přípravy na operaci proti přehradám na Ruhru. Firma Vickers se pustila do vývoje zbraně, která dostala oficiální označení Type 464 a krycí název Upkeep, zatímco RAF zformovala speciální letecký útvar, který zahájil výcvik extrémně nízkých letů. Byla to legendární 617. squadrona, jíž velel ctižádostivý a tvrdý, ale výjimečně schopný Guy Gibson. Válcová puma o hmotnosti přibližně čtyř tun se musela zavěsit na speciální zařízení, jež zajišťovalo její roztočení před odhozením, a tato sestava byla instalována do otevřené pumovnice speciálně modifikovaného bombardéru Avro Lancaster. Do počátku května 1943 probíhaly testy, jež potvrdily funkčnost originálního Wallisova konceptu. Osádky a letouny 617. squadrony byly také připraveny. Náročná operace s krycím názvem Chastise tedy mohla konečně začít.

 

 

normal_Upkeep.jpg

Skákající puma“ proti přehradám, označená krycím názvem Upkeep

 

 

 

          Úspěch 617. squadrony

 

Devatenáct upravených Lancasterů 617. squadrony odstartovalo večer 16. května 1943, mířilo do povodí řeky Ruhr a každý dopravoval jednu speciální Wallisovu pumu. Hlavními cíli akce byly tři přehrady Möhne, Eder a Sorpe, kromě nichž byly určeny také další hráze coby záložní cíle. Letouny zaútočily ve třech vlnách a setkaly se (podle očekávání) s těžkou protiletadlovou obranou, která si vyžádala velké oběti, ale přesto se jedenácti letounům podařilo shodit pumy. Přehrady Möhne a Eder byly proraženy, přehrada Sorpe byla poškozena, navíc byla zasažena i „záložní“ hráz Bever. Mohutná vodní vlna ze zničených přehrad způsobila velké škody, navíc tak Němci pozbyli významný zdroj elektrické energie pro svůj průmysl. Dodávka proudu sice byla relativně rychle obnovena a škody v povodí řeky nebyly fatální, avšak operace Chastise i přesto přinesla značný strategický úspěch, neboť šokovala Němce (kteří pokládali přehrady za víceméně „nezničitelné“) a ohromně povzbudila britskou morálku. Byla však těžce zaplacena, protože z devatenácti bombardérů se jich osm nevrátilo a zahynulo 53 členů osádek. Někdy se vyskytuje kritika celé operace ve smyslu, že v poměru ke ztrátám byla neúčinná a měla takřka jen propagandistický efekt, ale podobné názory značně připomínají známé úsloví o generálech po bitvě. Operace Chastise byla ve své době chápána jako brilantní úspěch a 617. squadrona si za ni vysloužila název „Dambusters“ („Bořitelé hrází“) a velice příznačné heslo „Apres moi le deluge“, tedy „Po mně potopa“. Nadále zůstala speciální jednotkou pro zvláštní úkoly, mj. pro nálety v malých výškách; mnohdy užívala také zbraně z řady HC. „Skákající puma“ nebyla již nikdy použita, přestože Wallis pracoval na její menší verzi, a sice na bombě Highball. To bylo kulové těleso o hmotnosti 430 kg, které mělo být neseno bombardérem Mosquito a používáno proti velkým plavidlům, zejména proti obávané bitevní lodí Tirpitz. Vznikla kvůli tomu i další zvláštní jednotka, a sice 618. squadrona. Na jaře 1944 byla bomba Highball dokončena, avšak Tirpitz se nakonec stal obětí jiného Wallisova vynálezu.

 

 

 

normal_Squadron.jpg

 

Znak 617. squadrony RAF, která útočila pomocí speciálních bomb

 

 

 

 

          Idea „zemětřesné bomby“

 

Talentovaný inženýr firmy Vickers již v roce 1941 přišel s návrhem „zemětřesné bomby“, což měla být mimořádně těžká puma proti výjimečně odolným objektům. V zásadě měla fungovat jako přesný opak „Sušenky“, neboť měla díky pevnému plášti proniknout hluboko pod povrch a podzemní explozí způsobit efekt srovnatelný se zemětřesením. Exploze by utvořila „umělou jeskyni“, která by ve spojení se silnou tlakovou vlnou zničila základy budov a způsobila jejich zřícení. Wallis rovněž navrhl tzv. Victory Bomber, veliký bombardér se šesti motory, který by obří „zemětřesnou pumu“ dopravoval. Velení RAF ale odmítlo vizi bombardéru, který by měl jen jedinou bombu. Teprve fenomenální úspěch Wallisovy „skákající bomby“ a také neúčinné útoky běžnými pumami na některé zvláště odolné cíle vedly ke změně těchto názorů. Letouny RAF totiž začínaly dostávat jako cíle i objekty, na něž standardní bomby neměly takřka žádné účinky, např. železniční viadukty a tunely, železobetonové úkryty a doky pro ponorky a čluny nebo speciální bunkry ukrývající německé „odvetné zbraně“.

Wallisova myšlenka obří bomby se zdála být řešením, takže firma Vickers byla pověřena převést tuto ideu do reality. Oficiálně byla nová zbraň zařazena do kategorie MC (Medium Capacity), protože výbušnina v ní tvořila jen menší část celkové hmotnosti. Zbraň vážila 12 000 liber, tedy stejně jako „trojitá Cookie“, ale obsahovala „jen“ 2,4 tuny výbušniny. Pod oficiálním názvem MC 12,000 lb ji dnes ovšem nezná skoro nikdo, protože tato obří bomba vlastně všude figuruje pod jménem Tallboy. Měla propracovanou aerodynamiku a mohutná zadní kormidla, která byla nezbytná kvůli stabilizaci v rychlém letu. Tallboy byl totiž navržen tak, aby dopadl na zem rychlostí asi 1200 km/h, tedy jen těsně pod hranicí rychlosti zvuku! Při explozi v běžné zemině vytvořil zhruba 30 m široký kráter, případně dovedl prorazit až 5 m železobetonu. Pro jeho nesení byla opět určena letadla Avro Lancaster, jež se vyznačovala zvětšenou pumovnicí. A jistě nepřekvapuje, že nasazením obřích bomb byla pověřena speciální 617. squadrona.

 

 

 

normal_Tallboy.jpg

Těžká „zemětřesná“ letecká bomba Tallboy o hmotnosti téměř 5,5 tuny

 

 

 

          Monstrózní Grand Slam

 

První „ostré“ nasazení Tallboyů proběhlo 8. června 1944. Terčem byl železniční tunel Saumur a jeho zablokování Němcům značně zkomplikovalo přesun jednotek do Normandie na obranu proti invazi. Následovaly údery proti základnám „létajících bomb“ V1, balistických střel V2 a proti bunkru Mimoyecques, kde se nacházelo obří dělo V3. Tam Tallboye zaznamenaly jeden z nejúžasnějších zásahů, když jedna puma 6. července 1944 neuvěřitelnou náhodou zasáhnula těžební šachtu, prolétla dovnitř a explodovala v hloubce asi sta metrů, což způsobilo okamžité zborcení celé gigantické stavby a její zatopení spodní vodou. Poté byly cíli hlavně ponorkové doky na pobřeží a jiné námořní cíle. Na podzim 1944 se pozornost 617. squadrony soustředila na bitevní loď Tirpitz, jež mohla z norských přístavů ohrozit spojenecké konvoje. V září 1944 byl Tirpitz jedním Tallboyem poškozen a de facto znehybněn, druhý nálet v říjnu způsobil jen lehké škody, ale 12. listopadu dostala loď dva přímé zásahy, další čtyři bomby vybuchly v její těsné blízkosti a bitevní obr se konečně převrátil a potopil. Celkově bylo během války použito 854 pum Tallboy. O kvalitě konstrukce a rozbušek svědčí skutečnost, že selhala jenom jediná. Ale i přes výjimečnou účinnost byl Tallboy pro Wallise vlastně jen „prototypem“ pro největší bombu celé války. Jestliže popíšeme Tallboy jako obří, pak puma MC 22,000 lb, známá spíše jako Grand Slam, už nemůže být charakterizována jinak než jako monstrum. Vážila přes deset tun (víc než celý prázdný bombardér Wellington!), letoun Avro Lancaster ji musel dopravovat v otevřené pumovnici a bomba dokázala proniknout do hloubky až 40 m. Poprvé byla použita 14. března 1945 proti viaduktu u Bielefeldu; do skončení války bylo shozeno 42 kusů, vesměs opět proti mostům, tunelům a železobetonovým bunkrům, ačkoliv došlo také k případům, kdy se Tallboye nebo Grand Slamy po „tvrdém“ dopadu rozlomily. 617. squadrona skončila válku opravdu symbolickým způsobem, jelikož 25. dubna 1945 její Lancastery pomocí pum Tallboy zničily Berghof, známé horské sídlo Adolfa Hitlera.

 

 

 

normal_Grand_Slam.jpg

 

"Zemětřesná“ puma Grand Slam o hmotnosti zhruba deseti tun

 

 

 

93Schr_nka01.jpg
 

 

 

 

 

 

zdroj: Armádní noviny.cz

Share this post


Link to post
Share on other sites

Tank zasažen – co se děje po zásahu tanku, část 7.

 

Původní sovětské tanky T-72 Ural (1973) a T-72A (179) jsou v současné době pro potřeby evropského bojiště beznadějně zastaralé. Ve své době však patřily mezi špičkové konstrukce, a to také díky své pancéřové ochraně. Protitankové zbraně NATO v 70. a 80. letech neměly s T-72 jednoduchou práci. 

t-72_m-47_dragoon.jpg

Foto: Irácký tank T-72M zasažený M-47 Dragon. / Public Domain

 

Sovětský standard T-72

Pro příklad se můžeme vrátit do roku 1991, kdy na Středním východě zuřila operace Pouštní bouře. Při jedné akci dostal irácký T-72M1 (vývozní verze T-72A) zásah střelou protitankového pěchotního systému M47 Dragon. Irácky tank zásah vydržel.


Protitankové systémy M47 používala americká armáda (U.S. Army) od roku 1970. Od poloviny devadesátých let M47 začal nahrazovat modernější systém FGM-148 Javelin.


Spolu se řízenými střelami TOW a tankovými podkaliberními náboji M774 a M735 patřila M47 k hlavním nástrojům amerických pozemních jednotek určených k ničení sovětských tanků. Pomíjíme tedy dělostřelectvo, miny a letecké systémy.


Původní M47 ničil cíle na 1000 m jednoduchou kumulativní hlavicí s průbojností 500 mm RHAe (Rolled Homogeneous Armour equivalency). Šlo o jeden ze základních zbraňových systémů americké pěchoty pro boj se sovětskými tanky T-54, T-55, T-62.
 

t-72_m-47_dragoon_3.jpg

Foto: Složení věže pancíře T-72M1. Modrý je označen pancíř z lité oceli, žlutě pak jádro z keramického písku. / Public Domain

 

Systém M47 čelil i tankům T-72, ale pro tento boj nebyl navržen. Sovětská armáda zavedla T-72 tři roky po zavedení M47 do výzbroje americké armády.


Jak jsme uvedli na začátku, nedostatečné výkony M47 se ukázaly během operace Pouštní bouře. Ostatně to byl jeden z důvodů vývoje nástupce FGM-148 Javelin.


Představme si hlavního protivníka amerických protitankových zbraní. Čelní pancíř korby T-72M1 se skládá (bráno kolmo) z 60 mm oceli, 105 mm textolitového skla, a 50 mm oceli. Při daném sklonu čelní pancíř korby vykazuje odolnost 420 mm RHAe proti podkaliberním střelám a 520 mm RHAe proti kumulativním střelám.


V některých pozdějších případech bylo čelo korby posíleno ještě ocelovou deskou (16 mm), která při daném sklonu vykazovala dodatečnou odolnost 42 RHAe.

 

t-72_m-47_dragoon_4.jpg

Foto: Detail věže po zásahu M47. / Public Domain

 

Čelní pancíř věže T-72M1 se skládal z 200 mm pancíře z lité oceli, 130 mm „pískového jádra" a dalších 200 mm pancíře z lité oceli. Vnitřní jádro bylo vyplněno zataveným keramickým pískem a vyztuženo ocelovými pruty.

 

Jde o těžké a primitivní řešení, ale ve své době velmi efektivní. V podélné ose vozidla z čelního směru věž poskytoval odolnost 420 mm RHAe proti podkaliberním střelám a 500 mm RHAe proti kumulativním střelám.

 

Americké protitankové pěchotní zbraně 70. a 80. let

Nyní se podívejme na protitankový zbraně americké pěchoty té doby. Následující hodnoty jsou oficiálně udávané.


M47 Dragon (1970) ráže 120 mm dokázal probít „více než 500 RHAe", BGM-71A TOW (1968) ráže 127 mm probíjel 600 mm RHAe, BGM-71C TOW (1982) ráže 127 mm probíjel 800 mm RHAe a BGM-71D TOW-2 (1981) ráže 149 mm dokázal oficiálně překonat 1100 mm RHAe.

 

t-72_m-47_dragoon_5.jpg

Foto: Pravděpodobnost zničení sovětské tankové techniky americkými protitankovými zbraněmi na konci 70. let podle odtajněné zprávy CIA.  / Public domain

 

Na první pohled si všechny protitankové zbraně dokáží se sovětskými tanky té doby poradit. Avšak podle odtajněné zprávy CIA byl skutečnost jiná.


V přiloženém grafu si lze zjistit pravděpodobnost probití tanků T-62 a T-72. V případě tanku T-72 se jedná o dolní odhadovanou mez (T-72 LB) a horní odhadovanou mez (T-72 UB).


Graf ukazuje účinek na čelní pancíř tanků T-62 a T-72 čtveřice protitankové munice – podkaliberní tankové náboje M774 (s ochuzeným uranem) a M735 ráže 105 mm, BGM-71A TOW a M47 Dragon.

 

Jak jde vidět z grafu, pouze v případě T-62 je vzorková protitanková munice účinná. V případě útoku na čelní pancíř T-72 je však odhadovaná schopnost probití u M47 pouze 18 až 42 %, u TOW 18 až 48 % a u tankové munice M735 pouze 20 %. Nejlépe si vedl náboj M774 se 45 až 70 % šancí probít čelní pancíř T-72.


Ve skutečnosti srovnání pro americké protitankové zbraně dopadlo ještě hůře, neboť skutečná hodnota čelního pancíře sovětských tanků se pohybovala na horní hranici odhadů CIA.

 

 

Typ munice (systému)     Rok zavedení     Deklarována průbojnost     Reálna průbojnost

 

M72 LAW                                      1962                  305 mm RHAe                        200 mm RHAe

 

M47 Dragon                                 1970                  >500 mm RHAe                     450mm RHAe

 

BGM-71A TOW                             1968                  600 mm RHAe                       450 mm RHAe

 

BGM-71C TOW                             1982                 800 mm RHAe                        650 mm RHAe

 

BGM-71D TOW 2                         1981                 1100 mm RHAe                     870 mm RHAe

 

M136 (AT4)                                   1983                    550 mm RHAe                     420 mm RHAe

 

Foto: Hodnota oficiální a skutečné penetrace amerických protitankových pěchotních zbraní.

 

Navíc čelní pancíř věží nových tanků T-64B (1976) a T-80B (1978) vykazoval odolnost 500 až 550 RHAe proti kumulativním střelám – z čelního podélného směru. Čelní pancíř korby T-64B 450 mm RHAe proti kumulativním střelám a T-80B 500 mm RHAe. Dále nezapomeňme, že od roku 1989 posílily čelní pancíř korby tanků T-64B, T-72A/M1 a T-80B ocelové desky o tloušťce 16 mm nebo 18 mm (+ 42 nebo 50 RHAe).


Z přiložené tabulky jde vidět, že pouze později zavedené americké protitankové zbraňové systémy BGM-71C TOW a BGM-71D TOW 2 si dokázaly poradit s čelním pancířem zmíněných sovětských tanků. 

 

Do té doby se museli američtí pěšáci a mariňáci spolehnout na protitankové zbraně schopné prorazit čelní pancíř tanků s úspěšností pouze 18 až 22 %. Jinak řečeno, statisticky pouze jedna z pěti střel mohla prorazit čelní pancíř.


Sověti navíc od poloviny 80. let začaly masově vybavovat své tanky reaktivním pancířem proti kumulativním střelám. Výkon zavedených pěchotních protitankových střel zemí NATO se tak ukázal jako hluboce nedostačující.

 

Typ munice (systému)     Rok zavedení     Deklarována průbojnost     Reálna průbojnost

 

Milan                                        1974                          650 mm RHAe                    550 mm RHAe

 

Milan 2                                     1984                          880 mm RHAe                    660 mm RHAe

 

HOT                                          1978                          890 mm RHAe                    680 mm RHAe

 

HOT 2                                       1985                        1100 mm RHAe                   880 mm RHAe

 

Tabulka: Také evropské pěchotní protitankové systémy vykazovaly rozpor mezi oficiální a skutečnou hloubkou penetrace.

 

K nápravě došlo až v roce 1987, kdy američtí vojáci získali zbraňové systémy BGM-71E TOW-2A a v roce 1991 BGM-71F TOW-2B. První zmíněný systém využívá tandemovou kumulativní bojovou hlavici schopnou vyřadit reaktivní pancíř a následně probít pancíř o odolnosti 900 mm RHAe.


Verze TOW-2B využívá k probití pancíře projektil tvarovaný explozí. Střela navíc útočí na slabý horní pancíř tanku. 

 

V každém případě, lehké protitankové zbraně té doby jako M47 Dragon, M72 LAW nebo AT4 neměly příliš šancí (kromě šťastného zásahu) probít čelní pancíř sovětských tanků.

 

Dělo 105 mm do starého železa?

Stojí jistě za připomenutí, že nástup nových sovětských tanků donutil zvednout ráži tankových kanónů z 105 mm na 120 mm. V současné jsou kanónem ráže 105 mm (nebo dokonce 90 mm) stále vybavovaná lehčí kolová vozidla - vozidla palebné podpory.

t-72_m-47_dragoon_6.jpg

Foto: Odtajněná zpráva CIA. Hloubka penetrace amerických protitankových střel proti sovětským tankům. / Public Domain

 

Jdet například o vyvíjené japonské Maneuver Combat Vehicle, americký M1128 Mobile Gun System nebo francouzský AMX-10RC. O vyzbrojení svých kolových vozidel Rosomak kanónem ráže 105 mm uvažuje také Polsko. Jde o vozidla se skvělou taktickou a strategickou mobilitou.

 

Má však kanón ráže 105 mm i při použití nejnovější munice šanci proti moderním, především ruským tankům?


Na přiloženém diagramu lze porovnat účinnost starší munice M833/DM63, M900 a nejnovější SCDB švýcarské firmy NITROCHEMIE WIMMIS AG. Testovací zbraně jsou původní kanóny M68 a L7 ráže 105 mm a nejnovější kanón Rheinmetall Rh105 SB určený pro vozidla do 20 tun.

 

Rh105 SB je moderní kanón o hmotnosti pouze 1630 kg se zpětným rázem pouze 16 kN a úsťovou rychlostí podkaliberních střel 1700 m/s.

 

t-72_m-47_dragoon_7.jpg

Foto: Průbojnost  podkaliberní munice ráže 105 mm proti čelnímu pancíři tanků T-62, T-72A a T-72M1.  / NITROCHEMIE WIMMIS AG

 

Vozidla vybavená nejnovějším kanónem Rh105 SB a municí SCDB si dokáží poradit s čelním pancířem tanků T-62, T-72A a T-72M1. Jde tedy o ideální zbraňové systémy pro expediční operace, především do zemí třetího světa, kde se tento druh techniky stále v hojném počtu používá. Ostatně podobné zbraně s úspěchem používají Francouzi na při svém působení v Africe.


Nelze však očekávat, že i nejnovější duo kanón-munice ráže 105 mm si poradí s čelními pancířem ruských tanků, jako jsou T-72B (model 1989), T-72B3, T-90, T-90A, nebo T-90M. Už vůbec nemluvě o nastupujícím ruském tanku Armata. Jediná šance je „šťastný zásah" nebo zásah do bočního/zadního pancíře.


Ukazuje se navíc, že je nutno velmi opatrně přistupovat k proklamované a skutečné schopnosti penetrace protitankových zbraní. 

 

zdroj: Armádní noviny.cz

Share this post


Link to post
Share on other sites

Japonské muzeum prolomilo tabu, přiznalo pokusy na amerických letcích

 

Univerzitní muzeum na japonském ostrově Kjúšú prolomilo sedmdesátileté mlčení kolem tématu využívání zajatých amerických vojáků k lékařským pokusům v Japonsku na sklonku druhé světové války. Při drastických testech zajatcům vpichovali mořskou vodu nebo odstraňovali části jater či mozku.
 
 
JB40b8c3_profimedia_0041216422.jpg

Američtí vojáci při bojích během 2. světové války | foto: Profimedia.cz

 

 

Ve městě Fukuoka funguje od roku 1903 jedna z předních lékařských škol v Japonsku. Současná výstava historie školy však odhaluje i temnější kapitoly z její minulosti.

Lékaři na zdejší fakultě prováděli za druhé světové války pokusy na sestřelených amerických letcích. K prolomení tabu a zveřejnění muzejních exponátů prokazujících zvěrstva konce války se rozhodla skupina profesorů univerzity. Informoval o tom web The Daily Telegraph.

Zajatí Američané byli členy posádky letounu B-29 Superfortress, který 5. května 1945 bombardoval letiště poblíž Fukuoky. Když americký stroj zasáhla střela z japonského bojového letounu, vyskočilo z něj dvanáct letců. Jeden z nich zahynul při seskoku a další dva prý ubodali místní obyvatelé po dopadu na zem.

Zbývajících devět mužů padlo do zajetí. Kapitán Marvin Watkins byl poslán k výslechu do Tokia, ostatní pak byli předáni vojenskému lékaři a převezeni na univerzitu ve městě Fukuoka. Zde byli vystaveni pokusům.Lékaři unikli trestu

Exponáty v muzeu odhalují, že jednomu z amerických vojáků byla podána nitrožilně mořská voda, aby lékaři zjistili, zda by tato kapalina mohla být používána jako náhražka sterilního fyziologického roztoku.

Podle další části výstavy japonští lékaři odstranili jinému americkému vojákovi část mozku, aby určili, zda by se dala epilepsie léčit chirurgickým zákrokem. Několika dalším vězňům Japonci vyřízli kus jater, aby zjistili, zda bez nich přežijí.

Všech osm amerických zajatců zemřelo. Na konci války lékaři zničili jejich pozůstatky, aby popisovaná zvěrstva zatajili. Podle listu The Japan Times lékař, který pitvy prováděl, spáchal sebevraždu. Před soudem pro válečné zločiny v roce 1948 stanulo v souvislosti s případem několik zaměstnanců univerzity. Pět obviněných bylo odsouzeno k trestu smrti a čtyři na doživotí, později jim byly ale tresty výrazně zmírněny. Do roku 1958 byli všichni odsouzení na svobodě.

Pitvy zaživa během druhé světové války prováděly i v severní Číně biologickou jednotkou japonské armády. Lékařské pokusy na letcích zapracoval do své novely Moře a jed i japonský spisovatel Šusáku Endó.

 

zdroj: iDnes

Share this post


Link to post
Share on other sites

Postrach železnic jménem hloubkaři. Za jediný den zasáhli 90 lokomotiv

 

Přinášeli naději i smrt, budili hrůzu i obdiv. Tak by se dala ve zkratce charakterizovat činnost takzvaných hloubkařů, kteří jsou neodmyslitelně spojeni se závěrečnými měsíci druhé světové války v českých zemích.
 
KUZ5ab1d0_w_WW2_02_Hloubkari.jpg

P-47 Thunderbolt útočí. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz

 

 

Hloubkaři je označení pro americké stíhací letouny, které na území okupovaném Němci útočily na pozemní cíle, jež sloužily nebo podle mínění pilotů mohly sloužit k vojenským účelům. Tedy zejména parní lokomotivy (odtud pramení česká přezdívka pro hloubkaře, kterým se říkalo kotláři), nákladní a cisternové vagony, výtopny (depa), na silnicích pak na vojenská vozidla a v neposlední řadě německá letiště.

Bohužel, nebyly ojedinělé případy, kdy si hloubkaři vzali na mušku civilní auta, koňské potahy a autobusy. Označení “hloubkař” pochází z německého Tiefflieger (doslova: hloubkový letec, resp. letoun pohybující se nízko nad zemí). Na Moravě byly německé jednotky a zásobovací kolony v přífrontovém pásmu soustavně napadány sovětskými bitevními letouny typu Iljušin Il-2 do posledních hodin války.

 

První zkušenost s válkou v protektorátu

Hloubkaři se začali v rostoucí míře na českém nebi objevovat od února 1945. Pro mnohé lidi znamenali první skutečnou bezprostřední zkušenost s leteckými a vůbec vojenskými akcemi spojenců. Do té doby byli spíše zvyklí na časté přelety amerických bombardovacích svazů mířících vysoko nad jejich hlavami do Německa nebo Polska. Tedy pokud nebydleli v těch českých a moravských městech, která byla od druhé poloviny roku 1944 nálety přímo postižena (Záluží u Mostu, Plzeň, Pardubice, Brno, Praha aj.).

 

Fotogalerie
KUZ5ab207_8.jpg
KUZ5ab207_7.jpg
 
KUZ5ab206_6.jpg
KUZ5ab205_5.jpg
 

 

Uvědomme si, že každý, kdo takový útok například na vlak zažil, a to platí nejen o cestujících a železničářích, ale také o lidech, kteří se nacházeli stovky metrů od tratě, v dráze kulek vypálených z palubních zbraní letounů, se ocitl nečekaně v přímém ohrožení života.

 

Na rozdíl od Sovětského svazu a Německa neměli Američané speciální bitevní letoun. Nejvíce se mu blížil A-36A Apache, který byl vyvinut jako střemhlavý bombardér a který nezapřel podobu se svým slavnějším “příbuzným” P-51 Mustang. V Evropě se proto k hloubkovým útokům používaly standardní stíhací letouny, které byly původně určeny k doprovodu těžkých bombardérů: dvoumotorový dvoutrupý P-38 Lightning a jednomotorové P-47 Thunderbolt a P-51 Mustang.

Tyto letouny sloužily u tří amerických leteckých armád (8., 9. a 15.) a zapojily se do akcí nad českými zeměmi. Nejlépe se osvědčil rychlý, robustní a odolný P-47, jímž bylo vybaveno na konci války dvanáct z patnácti stíhacích skupin 9. letecké armády. Ta tvořila páteř taktického či bitevního letectva Spojených států v západní a střední Evropě.

 

 

Standardní výzbrojí těchto letounů byl kulomet ráže 12,7 milimetru. Dosahoval kadenci až 750 ran za minutu. Kulky spolehlivě probíjely nejen pláště kotlů lokomotiv, ale také jejich hnací kola nebo kolejnice. P-38 měly čtyři kulomety a jeden kanon ráže 20 milimetrů, P-47 osm a P-51 šest kulometů. Díky tomu piloti disponovali značnou palebnou silou, která byla občas doplněna trhavými pumami (o hmotnosti 500 liber, tj. 227 kilogramů) nebo střepinovými pumami (260 liber, tj. 118 kilogramů) či neřízenými raketami HVAR ráže 127 milimetrů.

 

Nejprve hloubkové nálety v českých zemích podnikali stíhači z 8. a 15. letecké armády po splnění svých eskortních povinností (např. 14. října a 28. prosince 1944, 15. února, 3. března a 25. března 1945), později se vydávali na “volný lov” (např. 31. března a 4. dubna 1945).

Po 10. dubnu 1945 štafetu převzali kolegové z 9. letecké armády. Jejich úkolem byla přímá a nepřímá podpora postupu jednotlivých pozemních amerických armád v západní a střední Evropě. Hlavní roli při hloubkových útocích v Čechách sehrálo XIX Tactical Air Command (složené z pěti a později dokonce ze sedmi stíhacích skupin), které „mělo na starosti“ 3. americkou armádu Georgie S. Pattona, Jr. Ta v druhé polovině dubna 1945 sváděla boje v Bavorsku a blížila se k předmnichovským československým hranicím.

 

MBB5ab1a8_hloub.png

Útoky hloubkařů

 
Znič, co najdeš, ale strojvůdci dej šanci

Jelikož Čechy až do samého konce války ležely v hlubokém týlu nepřítele, navíc s fungující dopravní infrastrukturou, typická mise hloubkařů spadala do kategorie tzv. ozbrojený průzkum (anglicky armed reconnaissance či armed recce), což se v praxi rovnalo vyhledávání a ničení libovolných pozemních cílů na předem nebo po startu určeném teritoriu.

 

Obvyklý průběh hloubkového útoku by se dal popsat asi takto: Pokud hloubkaři zpozorovali kouř stoupající z komína parní lokomotivy táhnoucí osobní vlak, obvykle zakroužili nebo přeletěli trať, aby dali najevo, že mají v úmyslu zaútočit, a umožnili strojvedoucímu zastavit a společně s cestujícími se uchýlit do bezpečí. Poté se stočili kolmo na trať a snažili se zasáhnout kotel lokomotivy. Letouny se vzdálily, jakmile z děravého kotle vyrazil charakteristický sloup horké páry.

Situace se mohla změnit v případě, že mezi cestujícími byli vojáci, kteří se rozhodli střelbu opětovat. Piloti se pak mohli oprávněně domnívat, že jde ve skutečnosti o vlak přepravující vojsko, který mohou zničit všemi prostředky, aniž by museli či měli brát na cokoliv ohledy. V případě vlaků s uzavřenými nákladními vagony nebo vlaků evidentně s vojenským nákladem (např. vozidla na plošinových vagonech, tanky, kanony, cisternové vagony apod.) hloubkaři zaútočili bez varování, což mohlo vést k tragickým následkům – zranění nebo smrti strojvedoucího nebo topiče. Nezřídka se také přihodilo, že personál vlaku hloubkaře zaregistroval příliš pozdě - prostě proto, že nebyli slyšet kvůli silnému větru nebo výhledu bránil např. les.

Červený šátek v jetelovém poli je nápadný ...

Jak se chránit při náletu hloubkařů

Německé i protektorátní úřady a noviny radily, jak se chovat při nebezpečí ze strany hloubkařů:

„Když je někdo překvapen hloubkovým náletem na rozlehlém volném prostranství nebo na široké ulici, udělá dobře, když okamžitě zalehne na zem... Stíny stromů nebo porostů maskují ležící tělo. Přirozeně že je nutno dávat přednost stěnám zákopů hromadám zeminy a obzvláště svahům, avšak pouze tehdy, pokud jsou orientovány proti směru příletu... Pro venkovské obyvatelstvo platí stejné rady. Nemělo by se oblékat tak, aby se příliš odlišovalo od svého okolí. Červený šátek v jetelovém poli je nápadný,“ napsal týdeník Das Reich.

Hloubkaři poprvé v Čechách. Útok na důl Kohinoor II

První doložený hloubkový útok v českých zemích se odehrál 21. května 1944. Ve 13:35 měli američtí stíhači (v úvahu připadají dva piloti z 505. stíhací perutě 339. stíhací skupiny - Capt. Donald A. Larson a 1st Lt. George Knight) poškodit potrubí, elektrickou centrálu, kotelnu, těžní stroj a chladicí věž u hlubinného dolu na těžbu hnědého uhlí Kohinoor II (dříve Kaisergrube a Jan II, za války patřil společnosti Sudetenländische Bergbau AG) u Mariánských Radčic na Mostecku.

Zpravodajští důstojníci tento cíl identifikovali jako „továrnu“. Letecký poplach byl v Mostu vyhlášen mezi 13:31 a 14:16. O této události se zmínil Miloslav P., který byl totálně nasazen v Sudetenländische Treibstoffwerke AG v Záluží u Mostu, v dopise svým rodičům: „...Při poplachu nás pouštějí z Werku ven. Jak začne houkat siréna, každý praští s tím, co má v ruce, a už se utíká k nejbližší bráně a od ní ještě jeden až dva kilometry. Tam se vyhledá nějaká šikovná mez a čeká se, co bude. V neděli odpoledne, právě když jsme utíkali, jsme viděli, jak se nad naším lágrem objevila stíhačka. Byla velmi nízko, pokropila z kulometů dělostřelecké pozice a zmizela, aniž by po ní měli čas vystřelit. Patrně si to přilétla fotografovat...“

 

Více než tři měsíce poté byla napadena první lokomotiva u nás (a současně šlo o “premiéru” hloubkařů na území tehdejšího protektorátu). O zápis do dějin letecké války u nás se postaral 1st Lt. Charles E. McGee z 332. stíhací skupiny 15. letecké armády, která měla 24. srpna 1944 za úkol doprovodit americké bombardéry při náletu na pardubické letiště.

 

Nejprve sestřelil německý letoun Fw 190 z výcvikové bitevní eskadry SG 151, který se zřítil u silnice spojující Staré Jesenčany a Dražkovice a jeho pilot Ofhr. Beato Nager zahynul. Tento souboj byl pomocí počítačové animace rekonstruován - byť ne zcela věrohodně - v dokumentární sérii Stíhači v boji, kterou nedávno vysílala Česká televize.

„Když jsem začal stoupat, všiml jsem si vlaku, který zrovna přijížděl do stanice, a tak jsem se spustil za ním a střílel na lokomotivu, kterou jsem poškodil,“vylíčil stručně tuto událost Charles E. McGee ve svých memoárech. Cílem byl vojenský transport Dg 6453 na zastávce Horky u Čáslavi (okr. Kutná Hora) na trati Kolín-Havlíčkův Brod. Patnáct vagonů bylo zasaženo, nikoliv však samotná lokomotiva. Tři lidé utrpěli zraněni (německý voják, železničář a civilní osoba). V oficiálním hlášení o této misi byly udány souřadnice odpovídající severozápadnímu okraji Chrudimi. Této informaci však nelze přikládat velkou váhu, vzhledem k častým odchylkám při určení lokality v amerických dokumentech.

Byli všichni hloubkaři černoši?

 

Není bez zajímavosti, že snad všichni pamětníci tvrdí, že v kabině hloubkařů seděli černoši, kteří prý cenili své bílé zuby. Přitom pouze jediná jednotka amerického letectva – právě 332. stíhací skupina (známá jako Tuskegee Airmen) – byla tvořena piloty tmavé pleti. Tento mýtus má však racionální základ: stíhačky se pohybovaly nízko nad zemí a lidé viděli jen tmavé masky s dýchacím přístrojem na obličeji pilota.

 

KUZ5ab206_6.jpg

Takto lidé mohli spatřit pilota - v tmavé kukle a brýlích.

 

Hloubkaři ovlivnili život na venkově v mnoha ohledech. Přesvědčit se o tom můžeme v kronikách. “Letěli osm metrů nad zemí, podél trati, přes stráň, městu se vyhnuli, zničili a poškodili lokomotivy na trati Mirošov-Nezvěstice, mezi Zbirohem a Holoubkovem … Před palbou kulomety dali znamení červeným praporkem … Hloubkoví letci způsobili značný rozruch mezi obyvatelstvem, neboť poprvé jsme spatřili tyto letce-akrobaty při jejich práci. Spustí se ze značné výšky prudce - střemhlav k zemi a začnou řádit, rány z kulometů přímo prší … Pracují velmi dobře,” dočteme se v kronice Rokycan.

Jízdní řád protektorátních drah z července 1944, poslední, který byl vydán, platil na jaře 1945 často jen na papíře. Počet osobních vlaků se průběžně redukoval, nemluvě o praktickém zrušení rychlíků. Pošta se doručovala s velkým zpožděním a vázlo také zásobování potravinami a uhlím, které bylo závislé na železnici. Lidé přestávali posílat děti do škol (mnohé byly ostatně zavřeny, protože poskytovaly střechu nad hlavou německým uprchlíkům) z obavy, že se na cestě stanou oběťmi palby hloubkařů.

Časté přelety stíhaček, které se ve vzduchu nesetkávaly s žádným odporem nepřítele, lidé považovali za předzvěst frontových bojů, což umocňovala všudypřítomná šeptanda. Někteří se proto rozhodli vybudovat improvizované kryty, kde by v případě nouze přečkali do konce války.

 

Černý den železniční dopravy

 

Asi nejznámější a z vojenského hlediska nepochybně nejvýznamnější akcí hloubkařů u nás byl úder na německá letiště 16. dubna 1945. Američtí stíhači v Čechách, Sasku, Bavorsku a Rakousku dosáhli toho dne astronomického skóre: 939 (či dokonce 958) zničených nepřátelských letadel na zemi. Skutečný počet byl nepochybně nižší, ovšem nepodařilo se porovnat údaje americké provenience s údaji na německé straně.

V Čechách operovaly P-51 Mustang z pěti stíhacích skupin (4., 78., 339., 355 a 364.) 8. letecké armády a P-47 ze dvou stíhacích skupin (367. a 368.) 9. letecké armády. Dohromady jim bylo uznáno téměř 300 zničených a více než 240 poškozených letadel ve Kbelích, Letňanech, Čakovicích, Klecanech, Kralupech nad Vltavou, Ruzyni, Chebu, Plzni, Klatovech, Mariánských Lázních a Českých Budějovicích. Nejlepší výsledek zaznamenala 78. stíhací skupina (124-87), následovaná 4. stíhací skupinou (66-48). Tento úspěch byl ovšem vykoupen tím, že se na základnu už nevrátilo osm strojů této skupiny (všechny byly sestřeleny protiletadlovými kanony), což byla čtvrtá nejhorší bilance v historii této jednotky! Mezi zajatými byl Lt. Col. Sidney S. Woods, zástupce velitele.

 

Opravdu černý den zažila železniční doprava 17. dubna 1945. Odhaduje se, že z provozu bylo vyřazeno až devadesát lokomotiv, z toho osm ve stanici a výtopně v Lužné-Lišanech, nemluvě o třech útocích na stanici v Hořovicích. Díky příznivému počasí byli hloubkaři v Čechách mimořádně aktivní - potvrzují to dobová hlášení četníků a například ředitelství protektorátních drah v Plzni. Poprvé o sobě dali hloubkaři vědět v 8:25 u Rokycan, naposledy o jedenáct hodin později v 19:45 v Bratkovicích na Příbramsku. Nejlépe si vedla 368. stíhací skupina, která si v Čechách na své konto připsala naprostou většinu ze 71 zničených a 18 poškozených lokomotiv, které jí byly toho dne přiznány.

 

Těžce postižené Mirotice

 

Ofenziva hloubkařů v Čechách kulminovala nesporně 29. dubna 1945. Bylo napadeno dvacet dva nádraží - např. v Rokycanech, Písku, Berouně, Zdicích, Táboře a Strakonicích. Terčem několika vln útoků se stala výpadovka z Prahy do Písku a Strakonic. Podle pilota jednoho z amerických průzkumných letadel, které ráno monitorovalo situaci v Čechách, přesouvalo asi tisíc vozidel různého druhu.

Uvedené sdělení vzbudilo u zpravodajských důstojníků velký rozruch, ovšem byly to spíše kolony uprchlíků, mezi které se připletli němečtí vojáci. Doplatily na to Milín na Příbramsku a především Mirotice na Písecku, do té doby válkou nedotčené. Zemřelo 13 obyvatel a několik vojáků a německých civilistů.

KUZ5ab205_5.jpg

Následky opakovaných náletů stíhacích bombardérů v Miroticích 29. dubna 1945.

 

Pumami, raketami nebo při ostřelování byly zasaženy téměř všechny domy na náměstí a v okolí. Situaci v Miroticích sugestivně zachytil kronikář Mirovic a regionální historik Jan Toman, který na místo dorazil ještě před odletem posledních hloubkařů: „Silnice od křižovatky k Orlíku až ke škole byla plna zabitých zvířat, rozstřílených uprchlických vozů, rozházených věcí apod. Vše to jsem viděl na vlastní oči týž den o půl třetí odpoledne. Po cestě do Mirotic (na kole) jsme spatřili další rozbité uprchlické vozy a shořelá auta. Nad Miroticemi si vznášel dým a už z dálky bylo vidět rozbité domy a obnažené střechy. Když jsme přijeli na dolejší konec v Miroticích před Sladkovských, v okamžiku, kdy nad hlavou zase kroužila letadla, uviděli jsme nezapomenutelný obraz zkázy a zpustošení. Na silnici před Veislovou koželužnou zahazovali maďarští vojáci veliký pumový kráter, koželužna i protější domy byly zbořeny, ulice plná spadalých tašek a trosek. Uprostřed náměstí plno rozbitých uprchlických vozů, nafouknutých mrtvol zvířat, rozbitý dům Vařenků, Barešů...“

Derniéra ve velkém stylu

Velení 9. letecké armády naposledy naplánovalo akce stíhacích bombardérů v Čechách 4. května 1945. Dlužno dodat, že to byla derniéra ve velkém stylu. Do Čech postupně odstartovalo přes dvě stovky letadel ze šesti stíhacích skupin, která za sebou zanechala 25 až 30 lokomotiv s proděravěnými kotly v prostoru mezi Ústí nad Labem, Prahou a Českými Budějovicemi. U Berouna hloubkaři na několika místech napadli příslušníky Ruské osvobozenecké armády, tzv. Vlasovce, kteří střelbu neopětovali, mávali rukama a rozvinuli na zemi červeno-modro-bílé vlajky, což mělo přimět piloty k odletu. Přesto bylo zabito nebo zraněno mnoho vojáků, které piloti zaměnili za Němce.

Nedaleko Blažejovic u Volar omylem hloubkaři zaútočili na jeden z pochodů smrti. Zatímco vězeňkyně pravděpodobně vyvázly bez úhony, střely usmrtily jednu dozorkyni a dvě další těžce zranily. Zubožené ženy chtěly využít zmatku k útěku, ale záhy je dostihli ostatní strážní a dvacet dva jich zavraždili.

 

Povstalci proti německým jednotkám postupujícím na Prahu z několika směrů čekali na pomoc hloubkařů marně. Od 5. května 1945 sice československý rozhlas opakovaně vysílal v tomto duchu výzvy v češtině, angličtině a ruštině, ale americké letectvo zjevně respektovalo demarkační linii rozdělující Čechy. Jeho akce se počínaje 5. květnem 1945 omezily na průzkumné lety a hlídkování nad územím, na které pronikla americká armáda. Praha se nacházela na území, které měla podle spojenecké dohody osvobodit Rudá armáda.

 

Pochopitelně ne všechny útoky hloubkařů měly tragické následky. Jarmila Škachová vzpomíná, že „letci se otáčeli přímo nad naším dvorem (30. dubna 1945 v Mořině na Berounsku - pozn. autora), kde uprostřed stál mohutný strom a pod ním traktor. Letci se patrně domnívali, že jej tam mají schovaný Němci, kteří v noci houfně opouštěli naše území... Když nad námi začala hučet letadla, zakřičel na mne pan Košák, který věděl, co bude následovat, abych se rychle schovala. Byla jsem právě uprostřed dvora; skočila jsem tedy pod strom a přitiskla se ke kmeni. Ve vteřině kolem mne létaly náboje, ale žádný mě ani neškrábl! Ovšem traktor vedle mě byl na maděru a pan Košák na mrtvici.“

 

Stovky prostřílených lokomotiv

Vyčíslit přesně škody, které hloubkaři v českých zemích způsobili, je krajně obtížný, ne-li nemožný úkol. Problém spočívá v tom, že máme sice obstojný přehled (i když nikoliv vyčerpávající) o útocích v protektorátu - díky tomu, že zdejší veřejná správa fungovala do posledních dnů okupace, ale totéž se nedá říci o bývalých Sudetech, kde se dochovala jen malá část souvisejících pramenů.

Z poválečných inventářů lze odhadnout, že hloubkaři poškodili nejméně 650 lokomotiv. Ale ani sto otvorů po kulkách nepřivedlo lokomotivu na šrotiště. Naprostá většina z nich byla poměrně rychle opravena a sloužila u ČSD ještě dlouho po válce. Zjištěný počet 450 německých letadel zničených Američany a Brity na zemi se opírá výhradně o jejich prameny, a bude tedy nejspíše nadsazený. Nejčastěji hloubkaři “navštívili” chebské letiště - celkem patnáctkrát v deseti dnech. Zemřelo asi pět set lidí - Čechů, německých uprchlíků, německých a maďarských vojáků.

 

Třebaže by se mohlo na první pohled zdát podle intenzity útoků, škod na vozovém parku (zvlášť citelně se to týkalo lokomotiv v některých exponovaných výtopnách – Plzeň, Zdice, Rakovník aj.) a podle mnohdy emotivně laděných zápisů v obecních kronikách na první pohled zdát, že železniční doprava byla v Čechách na přelomu dubna a května 1945 v důsledku útoků hloubkařů zcela paralyzována, není to pravda. I když na některých úsecích či v železničních stanicích, které hloubkaři bombardovali, byl provoz výrazně omezen nebo dokonce ukončen a obnoven až po osvobození.

 

KUZ5ab203_3.jpg

Hloubkaři zasažená lokomotiva.

 

Americké letectvo pozbylo při hloubkových útocích v letech 1944 a 1945 celkem 28 stíhaček (většina z nich byla typu P-51), tři čtvrtiny z nich ve dvou dnech: 16. a 17. dubna 1945. Třináct pilotů padlo (prvním byl 2nd Lt. William L. Kiggins 11. října 1944 u Slatiny, nynější městské části Brna, posledním 1st Lt. Virgil P. Kirkham 30. dubna 1945 u Trhanova na Domažlicku), z patnácti ostatních bylo třináct zajato a dva se do konce války skrývali (2nd Lt. Frederick W. Turner a 1st Lt. Oscar T. Ridley). Devatenáct ztracených letounů patřilo 8. letecké armádě; šest 9. armádě a dva zbývající 15. armádě. Nejhůře dopadla 4. stíhací skupina (8. letecká armáda), která v Čechách “zanechala” devět strojů.

 

Útok na pozemní cíle vždy představoval pro pilota (bez ohledu na to, zda měl nebo neměl zkušenosti) velké nebezpečí vyplývající z toho, že se musel snést doslova pár metrů nad zemí. Nešlo jen o protileteckou obranu, ale také o vrcholky stromů, dráty elektrického vedení, ostatní útočící letouny, exploze vlastních pum, exploze zasaženého cíle apod. Jakákoliv chyba v rychlosti přesahující 600 kilometrů za hodinu mohla vést ke smrtelné havárii.

 

 

O autorovi

Filip Vojtášek

Absolvoval Filozofickou fakultu UK. Zajímá se o letectví za druhé světové války. Je spoluautorem knih Praha v plamenech (2008) a Bomby na Květnou neděli (2012) a vydavatelem blogu Hloubkaři o útocích spojeneckých stíhacích letadel (hloubkařů) na železnici a další pozemní cíle v českých zemích

 

 

zdroj: iDnes

Share this post


Link to post
Share on other sites

První oficiální fotky ruského tanku T-14 Armata

 

Ruské ministerstvo obrany zveřejnilo první oficiální fotky ruského tanku T-14 Armata a dalších obrněných vozidel. Většina nové techniky však byla částečně maskovaná plachtou. Přesto fotky dávají věrnou představu o nové generaci ruských obrněných vozidel

tank_t-14_aramata_oficialne.jpg

Foto: Tank T-14 Armata se zamaskovanou dělovou věží; větší foto / Ministerstvo obrany Ruské federace

 

Tank i další vozidla byla vyfocená při nácviku vystoupení konané na Rudém náměstí 9. května při příležitosti ruského Dne vítězství. Mezi více než stovkou vozidel uvidíme na Rudém náměstí také deset tanků T-14 Armata. Viděné tanky T-14 a bojová vozidla T-15 však nejsou sériové stroje, ale „pouze" testovacími vozidly určenými pro vojenské vývojové testy.


Co o tanku zatím T-14 víme? Výzkumné a analytické centrum Foreign Military Studies Office (FMSO) americké armády ve studii Operational Environment Watch, využívající otevřené zdroje, zveřejnilo základní charakteristiky tanku T-14.


https://youtu.be/8yJinijvv9c

 

Video: Defilé tanků T-14 Armata. / YouTube

 

Vozidlo pohání dieselový motor se špičkovým výkonem 1100 kW (1500 koní). Ovládání věže a dělá je plně elektrické. Posádku tanku tvoří dvojčlenná nebo trojčlenná posádka sedící vedle sebe v oddělených pancéřových kapsách. Tank dokáže v případě nouze ovládat pouze dvojčlenná posádka.

 

Detekční vzdálenost T-14 je odhadována na méně než 5000 metrů, schopnost ničit cíle na vzdálenost až 8000 metrů (pomocí řízených střel). Zásoba munice je 45 kusů, rychlost střelby až 12 ran za minutu. Nová hlaveň lépe odolává tepelnému namáhaní, je tedy při dlouhodobé střelbě přesnější.

 

https://youtu.be/hOzrf4iyE8o

 

Video: Těžké pásové obrněné vozidlo T-15 využívá podvozek Armata, ale motor je umístěn v přední části. Všimněte si mohutných odnímatelných bloků reaktivního pancéřování na čele a bocích korby. / YouTube

 

Maximální rychlost je mezi 80 až 90 km/h, dojezd kolem 500 km. Hmotnost tanku se odhaduje kolem 50 tun. Podvozek je schopen však snést zatížení až 65 tun a poskytuje tak dobrý základ pro budoucí modernizace.


Úroveň pancéřové ochrany není známa. Tank T-14 však získá aktivní systém ochrany Afganit využívající dopplerovský radar. Afganit podle všeho dokáže tank chránit (není jasné s jakou úspěšností) před protitankovými řízenými střelami a dokonce před tankovou podkaliberní municí.

 

tank_armata_prehlidka.jpg

Video: Tank T-14; větší foto / Dimi, russiadefence.net

 

Noviny Rossijskaja gazeta, které jsou stoprocentně vlastněné ruskou vládou, před časem dokonce uvedly, že Afganit T-14 teoreticky ochrání tank před útokem vrtulníku Apache střílejícího protitankovou střelu AGM-114 Hellfire. „Apache s raketami zřejmě nebude mít 100% šanci na zničení tanku T-14," dočteme se také ve studii Operational Environment Watch.


Podle stejné studie s největší pravděpodobností čelní pancíř korby T-14 odolá jakékoliv současné kumulativní a podkaliberní munici.


Otázkou je, kdy tank Armata a odvozená vozidla vstoupí do služby. Podle Vjačeslava Khalitova, náměstka generálního ředitele firmy Uralvagonzavod, v březnu a květnu firma poslala do armády k vývojovým testům 20 vozidel T-14 a T-15. Na základě připomínek vojáků dojde k následné úpravě konstrukce tanků do požadované podoby. Podle FMSO je reálné zahájení sériové výroby vozidel T-14 a T-15 v roce 2017 nebo 2018.

 

bvp_armata.jpg

Video: Těžké bojové vozidlo pěchoty T-15; větší foto / Dimi, russiadefence.net

 

Na pásové platformě Armata vzniklo také těžké bojové vozidlo pěchoty T-15. Výkony s T-14 jsou podobné, ale jsou zde zásadní konstrukční rozdíly. Motor je umístěn v přední části, aby vzadu vznikl prostor pro převážený výsadek nebo náklad v případě specializovaných verzí (velitelské, odtahové, zdravotnické, atd.).


Dálkově ovládanou věž se 125mm kanónem 2A85 z tanku T-14 nahradila dálkově ovládaná věž s 30mm kanónem (věž je podvozkově univerzální). Dodatečnou a pravděpodobnou výzbroj T-15 tvoří protitankové střely.

 

kurgance_prehlidka.jpg

Foto: Bojové vozidlo pěchoty Kurgaňec-25; větší foto / Ministerstvo obrany Ruské federace

 

Vozidla založené na pásové platformě Kurganěc-25 nahradí v ruské armádě bojová vozidla pěchoty BMP-1/2/3.  Kurganěc-25 je odlehčenou sesterskou platformou nového tanku Armata. Podle výrobce obě vozidla využívají velký počet shodných dílů, což zjednodušuje výrobu a logistiku. 

 

Kurganěc-25 ve verzi "bojové vozidlo pěchoty" dostane zmíňovanou univerzální bezosádkovou věž. Dle potřeby lze věž usadit na tankovou platformu Armata a kolový Bumerang. Věž je vybavená automatickým kanónem 2A42 ráže 30 mm, spřaženým 7,62mm kulometem a čtyřmi protitankovými střelami Kornet-EM.

 

bumerang.jpg

Foto: Kolové obrněné vozidlo Bumerang; větší foto není k dispozici / Ministerstvo obrany Ruské federace

 

Kolová obrněná vozidla Bumerang nahradí v ruské armádě vozidla BTR-60/70/80. Samozřejmostí je řada účelových verzí od obrněného transportéru až po bojové vozidlo pěchoty. Kurganěc-25 a Bumerang sdílejí stejnou bojovou věž.


Podle FMSO nová vozidla založená na podvozku Armata, Kurganěc-25 a Bumerang nedostanou ruská výsadková vojska. Ruští výsadkáři disponují vlastními specializovanými vozidly BTR-MDM & BMP-4.

 

samohybne_delo_kolaice.jpg

Foto: Samohybná houfnice Koalicja-SM. Všimněte si šesti pojezdových kol, ukazující na příšlušnost podvozku k tankům T-90; větší foto / Ministerstvo obrany Ruské federace

 

K vidění byla i nová samohybná houfnice Koalicja-SV. Nová dělostřelecká věž je umístěná na podvozku se šesti pojezdovými koly. Do budoucna se pravděpodobně nepočítá s využitím nového podvozku Armata, ale z důvodů finančních úspor spíše využití podvozků vyřazovaných tanků T-90. Také Khalitov se nezmiňuje o využití platformy Armata pro nové samohybné houfnice.


Houfnice 2A86 ráže 152 mm je uložená v bezosádkové věži. Nabíjení je automatické. Houfnice dokáže ničit cíle, díky dělostřelecké munice s pomocným pohonem, až na vzdálenost 70 km.

 

zdroj: Armádní noviny.cz

 

Share this post


Link to post
Share on other sites

Apokalypsa v charkovské továrně: Hřbitov vysloužilých tanků

24.4.2015 - Martin Reichman
Kdysi zde burácely silné motory a po betonových nádvořích se proháněla ocelová monstra na pásech. Dnes je zde ticho jako na hřbitově. Není divu, továrna v ukrajinském Charkově svého druhu hřbitovem je. V 70. letech zde za jediný měsíc opravili až 55 motorů a 60 tanků. Továrna fungovala jako opravna pro nedaleký Závod dopravního strojírenství V. A. Malyševa.

Dnes je tento dříve strategický komplex, v němž se stále nachází zhruba 400 tanků T-64, T-72 a T-80, postupně rozežírán rzí a zarůstá plevelem. Celkový úpadek se projevuje i v zabezpečení. Přestože je továrna oficiálně střeženým objektem, stačilo, aby se osmnáctiletý Pavel Itkin protáhl dírou v plotě a mohl nerušeně strávit prohlídkou továrny několik hodin. Továrnu přitom od ostře sledované rusko-ukrajinské hranice dělí jen zhruba 30 kilometrů.

profimedia-0186105388.jpg?itok=qZmBY1b2
profimedia-0186105394.jpg?itok=MZx_BCMK
profimedia-0186105399.jpg?itok=X6jZaHVp
profimedia-0186105419.jpg?itok=SGqSAWX2
profimedia-0186105437.jpg?itok=Gw_EXqx4
profimedia-0186105465.jpg?itok=JhAOEJsc
profimedia-0186105470.jpg?itok=7jbd-8WT
profimedia-0186105473.jpg?itok=VO9azq9B
profimedia-0186105477.jpg?itok=wN92fnD6
Foto, ilustrace: 
Profimedia | Pavel Itkin
 

Share this post


Link to post
Share on other sites

Bomby na Škodovku: Spojenci varovali. Němci postavili falešnou továrnu

 

Když lidé ve středu ráno 25. dubna 1945 v tehdejším protektorátu naladili na rozhlasových přijímačích londýnské vysílání BBC, byli nanejvýš překvapeni. Spojenci je varovali před nálety. Riskovali životy vlastních pilotů, aby ušetřili české obyvatelstvo.
 
KUZ5ac7d3_2.jpg

Hořící Škodovka po náletu. | foto: Foto ze sbírky Karla Fouda

 

 

V rozhlasovém éteru se ozvalo následující varování: „Cílem velkého svazu spojeneckých bombardérů, který je na cestě nad nepřátelské území, se mohou stát Škodovy závody. Dělníci, opusťte továrnu a zůstaňte do odpoledne venku.“

 

Fotogalerie
KUZ5ac7d4_3.jpg
KUZ5ac7d3_2.jpg
 

 

 

 

Vrchní velitelství spojeneckých vojsk v Evropě je nechalo opakovaně zveřejnit - v češtině i němčině - s úmyslem zachránit životy civilního obyvatelstva i za cenu ohrožení vlastních osádek, které jej mohly slyšet na svých radiostanicích. Je zřejmé, že to vzbudilo na jejich straně velké obavy, co je nad Plzní čeká. Není známo, že by ke stejnému kroku spojenci za války přistoupili i v jiném případě.

Pro úder na Plzeň, který stejně jako nálet na Prahu 14. února 1945 zůstává předmětem bouřlivých diskusí, bylo vyčleněno 307 bombardérů typu B-17 z 1. letecké divize 8. letecké armády, které odstartovaly za úsvitu ze základen veVelké Británii. Větší část měla zaútočit na Škodovku, zbývající na letiště, které se rozprostíralo nedaleko borské věznice (a na jeho místě nyní stojí kampus Západočeské univerzity). V předchozích dnech na něm průzkumná letadla odhalila až sto nepřátelských strojů včetně proudových stíhačů Me 262.

Připomeňme, že 25. dubna 1945 americká 97. pěší divize sváděla boje o Cheb a 2. ukrajinský front osvobodil některá předměstí Brna.

Plzeň pod mrakem

Podle plánu měla do prostoru Plzně dorazit v předstihu šestice stíhacích letounů, aby zjistily aktuální meteorologickou situaci. Jejich závěr byl jednoznačný: obloha bez mraků a viditelnost téměř neomezená. V době zahájení útoku bylo ovšem nad Plzní oblačno, jak se dočteme ve zprávě o této misi. Pokud by byl tento stav platil i předtím a velitel formace bombardérů Lt. Col. (podplukovník) William H. Nelson by se byl o něm dozvěděl včas, patrně by se býval rozhodl pro změnu kurzu k náhradnímu cíli - seřaďovacímu nádraží v Mnichově. Nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto rozporu je, že během 45 minut se prostě změnilo počasí, jak ostatně bývá v dubnu obvyklé, ovšem nelze vyloučit ani to, že stíhači zabloudili a spletli si Plzeň s jiným městem.

V rozkazu 8. letecké armády č. 696 pro tuto misi, která byla, jak se záhy ukázalo, její poslední bojovou misí za války, se doslova uvádí, že Škodovka je jedinou velkou fungující zbrojovkou, která dosud zůstává v německých rukou a její výrobky jsou distribuovány přímo jednotkám na frontě. Dnes můžeme jen spekulovat, jakou roli v tom sehrála úspěšná nacistická dezinformační kampaň o tzv. Alpské pevnosti, kam se měly údajně uchýlit špičky nacistického režimu a kde měla německá armáda klást tuhý odpor.

Škoda: důležitý článek nacistické válečné mašinerie

„Faktem zůstává, že Škodovka, která byla součástí koncernu Reichswerke Hermann Göring, patřila k nejdůležitějším článkům nacistické válečné mašinerie. Svědčí o tom průměrná roční produkce v období 1941 až 1945: 2 400 děl různých ráží, 2 000 tanků nebo jiných obrněných vozidel, 215 000 tun dělostřelecké munice a 25 000 elektromotorů. V době náletu podnik se 45 tisíci zaměstnanci představoval 30 procent zbrojní výrobní kapacity skomírající třetí říše,“ vysvětluje plzeňský badatel Karel Foud, který se touto problematikou zabývá déle než dvacet let. Od července 1944 se Škodovka podílela na výrobě tzv. stíhače tanků Hetzer.

 

KUZ5ac7d5_4.jpg

Stíhače tanků Hetzer ve Škodovce.

 

Poplachové sirény ve městě se rozezněly přesně v 10:11. Lidé neváhali a zamířili do nejbližšího krytu. O patnáct minut později dopadly první pumy na Lochotín a Karlovarskou třídu a v 10:46 hodin na samotnou továrnu. Američany přivítala intenzivní a poměrně přesná palba několika desítek obávaných protiletadlových kanonů ráže 88 milimetrů rozmístěných v okolí Plzně. Jejich obsluhy byly po zachycení relace BBC pochopitelně uvedeny do stavu nejvyšší pohotovosti.

Jelikož osádky měly za úkol zaměřovat cíl výlučně vizuálně, kvůli mrakům i stoupajícímu dýmu z hořících objektů v areálu Škodovky musely na něj opakovaně nalétávat, což zvyšovalo riziko, že budou letouny zasaženy, a současně to vedlo k větší nepřesnosti shozu pum.

Na Škodovku nakonec 198 letounů svrhlo 526 tun trhavých a zápalných pum. Exploze a následné požáry ji proměnily z větší části v ruiny. Cena za následnéopravy byly později vyčísleny na dvanáct miliard poválečných korun. Navzdory velkému úsilí závodního hasičského sboru byl provoz zcela zastaven, přestože se jej Němci, kteří si uvědomovali význam Škodovky, snažili aspoň v omezeném rozsahu obnovit. Při náletu byly zdemolovány také řadové domky v dělnické kolonii Karlov v těsném sousedství se Škodovkou a byla postižena civilní zástavba především ve Skvrňanech a Roudné. Uvnitř závodu zahynulo šest lidí, 59 pak ve městě. K tomu je třeba připočítat dvacet zabitých členů obsluhy jedné protiletadlové baterie v Roudné. Mimo Škodovku bylo v Plzni podle oficiální statistiky zničeno 339 domů a více než 2 700 poškozeno.

Dvě třetiny letounů byly zasaženy německými šrapnely

“Když asi po hodině nálet skončil, vracel jsem se domů. Všude byl cítit zápach vybuchlých bomb a štiplavý kouř z hořících trosek. Nejvíce kouře vycházelo z hořícího skladu modelů, který bylo po válce nutno zcela zbourat a postavitnově. Proti našemu domu (na rohu Dělové a Husovy ulice - pozn. autora) byla v plamenech ohrada skladu dřeva Západočeského truhlářského družstva. Slabý východní vítr foukal rozžhavený vzduch na náš dům, který šťastně zůstal dál. Všechna skla v oknech byla rozbitá a dveře bytu jsem našel tlakem otevřené. Sousední budova ředitelství Škodovky (dnes parkoviště aut před první bránou) byla zasažena na několika místech a musela se pak zbourat. Blízko stojící budovu Strojírny I jsem otaxoval za totálně zničenou,” vzpomínal tehdy 22letý Miloš Vít.

Také Američané utrpěli citelné ztráty. Na své základny se nevrátilo sedm bombardérů, další čtyři se sice vrátily, ale s takovým poškozením, že musely být zcela odepsány. Čtyři letouny havarovaly v okolí Plzně, jeden nouzově přistál - viz boxík Sestřeleni. Celkem 180, tj. asi dvě třetiny do akce nasazených letounů, si od Plzně odneslo poškození od šrapnelů.

Sestřeleni

Celkem čtyři spojenecká letadla byla během náletu sestřelena. U Vejprnic (z 379. bombardovací skupiny), u Čemín (z 92. bombardovací skupiny), u Skvrňan (z 303. bombardovací skupiny) a u Lhoty u Dobřan (z 398. bombardovací skupiny).

Pátý stroj nouzově přistál u Písařova Vesce na Tachovsku. Opuštěný vrak zde zůstal ležet ještě několik let, než byl odtažen do šrotu, a sloužil jako vítaný zdroj kvalitního materiálu.

Pro dvacet jedna letců byl 25. duben 1945 posledním dnem v jejich životě. Jejich kolegové, kteří vyvázli, byli dříve nebo později zajati. Několikadenní dobrodružnou cestu absolvoval 1st Lt. Warren F. Mauger, pilot z 303. bombardovací skupiny, než se mu podařilo díky pomoci místních obyvatel a totálně nasazených Rusů na jednom statku šťastně dojít do amerických linií.

Otazníky dlouho obklopovaly osud osádky 1st Lt. (nadporučíka) Allana H. Fergusona. Pět jejích členů našlo smrt v troskách letounu, který se zřítil u Lhoty u Dobřan, jeden měl být zastřelen německými vojáky a zbylí se zachránili a byli zajati. Podle K. Fouda se po válce rozšířila pověst, zanesená i v místní kronice, která byla založena na výpovědi francouzského zajatce, že Američané se stali obětí lynče. Seznam údajně zavražděných letců, který však obsahuje dvanáct osob, pochází z blíže nedefinované zprávy americké vyšetřovací komise za rok 1945. „Za zcela smyšlené považuji informace o rituálních tancích na nedůstojných hrobech, což můžeme dávat do souvislosti s napětím, které panovalo mezi Čechy a sudetskými Němci,“ dodává K. Foud.

V 50. letech se jako oficiální přijala teze, patřičně ideologicky zabarvená, o tom, že nálet na Škodovku neměl krátce před německou kapitulací vůbec strategický význam, ale že skutečným motivem byla snaha vyřadit konkurenci amerického průmyslu a oslabit hospodářství obnoveného Československa, o kterém se předpokládalo, že se začlení do sovětské sféry zájmů. K tomuto tvrzení však chybí důkazy. Rekonstrukční práce se ve Škodovce rozeběhly v rychlém tempu ihned po osvobození. První tavba martinské oceli se uskutečnila v září 1945 a o tři měsíce později ze Škodovky vyjela první poválečná lokomotiva.

 

KUZ5ac7d6_5.jpg

Maketa Škodovky, která měla zmást bombardéry Spojenců.

 

Do osudového 25. dubna 1945 spojenci podnikli na Škodovku osm náletů, které způsobily nanejvýš jen krátkodobé narušení výroby. Například v noci na 17. dubna 1943 britská letadla svrhla pumy v důsledku navigační chyby na městečko Dobřany, přičemž byla pobořena zdejší psychiatrická léčebna a mnoho obytných domů. Tento útok si vyžádal nejméně 200 mrtvých.

Dřevěná maketa Škodovky potažená pytlovinou, kterou ve snaze zmást spojenecké letectvo vybudovali Němci na jaře 1943 na ploše 100 hektarů mezi obcemi Vochov a Vejprnice (zahrnovala i dvanáct charakteristických komínů a napodobeninu tratí do Chebu a Domažlic), se zcela minula účinkem.

 

zdroj: iDnes

Share this post


Link to post
Share on other sites
Soukromá korespondence masového vraha. Himmler psal ženě něžné dopisy
 
Rošťáček, milý obličejík, neskonale drahá bytost, zlobivý mužíček... Ne, to nejsou výrazy ze sentimentální harlekýnky, ale z dopisů, které druhý muž třetí říše Heinrich Himmler psal své milence a posléze manželce Marze.

S rodinou v Bavorsku. Na fotografii z roku 1935 je Himmler s manželkou Margou, dcerou Gudrun, její kamarádkou (vlevo) a synem Gerhardem.
| foto: 
AP

Pozdější říšský vůdce SS, šéf gestapa, velitel zbraní SS, říšský ministr vnitra, otec koncentračních táborů a organizátor holokaustu se s Margou Siegrothovou, plavovlasou, modrookou a o sedm let starší rozvedenou ženou seznámil roku 1927 ve vlaku a poměrně záhy se vzali.
Soukromá korespondence masového vraha

Knihu Katrin Himmlerové koupíte na
Knihy.iDNES.cz
za 208 Kč.
MV473944_art3jpg.JPG

Vzhledem k četným Himmlerovým povinnostem po boku šéfa, jak tituloval Adolfa Hitlera, se ovšem moc nevídali, o to častěji (zpočátku třeba i několikrát denně) si psali. S takovou snůškou banalit, jakou si můžeme přečíst v knize Heinrich Himmler, soukromá korespondence masového vraha (1927–1945), se jen tak nesetkáme.

Himmlerova praneteř, historička a politoložka Katrin Himmlerová, se osobnosti svého zlopověstného předka věnovala už v knize Bratři Himmlerové; česky vyšla před osmi lety. Nyní je společně s historikem Michaelem Wildtem podepsána pod dalším „himmlerovským“ titulem, jejž v překladu Jana Hlavičky právě vydalo nakladatelství Triton. Autoři shromáždili nedávno objevenou korespondenci Himmlera a jeho manželky, doplnili ji úryvky z Himmlerova diáře, deníků paní Himmlerové i jejich dcery Gudrun – a také komentáři, které na historických faktech ukazují, co se skrývalo za milostnými výlevy.
Tvoje dobrá zádíčka

Není sporu o tom, že se manželé hluboce milovali. A spojovala je i nacistická ideologie a rasismus. Marga na jednom místě v deníku píše o „židovské pakáži“ a „polské verbeži“ a jistě se ztotožňovala s názorem svého chotě, jak jej vyjádřil v jedné své řeči: „Úkolem německého lidu je bojovat za likvidaci těchto podlidí všude na světě, kde se sdružují proti Německu, které je jádrem nordické rasy, proti Německu, jádru germánského národa, proti Německu, nositeli lidské kultury.“ Těžko soudit, zda sdílela i jeho fantastické mystické představy, například to, že se považoval za reinkarnaci východofranckého krále Jindřicha I. Ptáčníka – proto ho jeho esesmani nazývali král Heinrich. Z dopisů se o tom nic nedozvíme, tam Himmler vyjadřuje starost, zda manželku už nebolí „tvoje dobrá zádíčka“, a doporučuje jí ohřívací láhev, ona ho lituje, že musí „tak strašně pracovat“, a informuje ho, kolik ovoce zase zavařila.
AHA349199_90Bundesarchiv_Bild_183_S72707

Šéf SS a Gestapa Heinrich Himmler

Upracovaný „taťka“ později, už za války, píše „mamce“ – neboť tak se posléze v dopisech oslovovali – třeba o cestě do Lublinu, Zámostí a Osvětimi. Samozřejmě ani zmínka o rozkazu říšského velitelství SS „všechny Židy zastřelit, Židovky zahnat do bažin“. Nebo o použití nákladních automobilů upravených na plynové komory, v nichž se zabíjeli lidé ještě předtím, než se přešlo na výhodnější vraždění v koncentračních táborech; jedné takové akci s upraveným autem Himmler po vpádu do Polska v Poznani přihlížel. Nezapomínal ovšem posílat rodině čokoládu, kávu, sýr a další dárky a tisíc pusinek „nezbedovi“ Gudrun.
Roďte děti!

„Bože, zachovej nám taťku,“ přála si Himmlerova dcerka. Dočkala se i toho, že otec s ní a manželkou v roce 1941 konečně zase jednou prožil Vánoce. Tedy – Vánoce... Místo nich se 20. prosince slavil Julfest, starogermánský svátek zimního slunovratu. Kuriózní oslavu popisuje Gudrunina teta Lydia: „Vysoká stříbrná jedle takřka zaplnila druhé okno. ... Ze zvláštního těsta se upekly staré germánské symboly, ryba, kanec, tři norny, děťátko a Wotan na oři Sleipnirovi. Z větví viselo množství lamet a nesměly chybět ani prskavky.“ Nový ritus se z Himmlerovy vůle stal závazným i pro jednotky SS.

Soudě dle dopisů nenarušila citový vztah manželů ani skutečnost, že od roku 1938 měl Himmler milenku, svou sekretářku Hedwig Potthastovou, která mu později, už za války, porodila syna a dceru. Paní Himmlerová vzhledem k těžkému porodu po Gudrun další děti mít nemohla.
Fotogalerie

Ale německé ženy rodit musely, aby bylo dost soukmenovců pro válku i na budoucí osídlení uloupených území. Již na přelomu let 1939/1940 vydal Himmler rozkaz o plození dětí a o možnosti, vlastně povinnosti „druhého manželství“ – konkubinátu. Paní Himmlerová měla ostatně dost práce, zastávala vysoké postavení v Německém červeném kříži a starala se o lazarety, jichž přibývalo s tím, jak Německo spělo k porážce.

Himmler nebyl hlupák a jistě si uvědomoval, že se karta obrátila (těsně před koncem války se pokusil vyjednat se západními mocnostmi příměří a Hitler ho zbavil všech funkcí). Nicméně i po Stalingradu věřil ve zvrat a po jednotkách SS žádal nemilosrdnou tvrdost. Neboť: „Co bude s Rusy, co bude s Čechy, to je mi totálně lhostejné. Co je v těchto národech dobré krve našeho rodu, to si vezmeme, bude-li třeba, uloupíme jim děti a vychováme si je u nás“ (projev v Poznani, 4. října 1943).

Nevyšlo mu to. Himmler se po konci války pokusil uprchnout, zajali ho Britové a 23. května 1945 spáchal sebevraždu. Jeho žena zemřela v srpnu 1967.

Zdroj:
http://kultura.idnes.cz/himmlerova-korespondence-09d-/literatura.aspx?c=A150424_154820_literatura_ts#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6

Share this post


Link to post
Share on other sites

 

Postupim 1945: spory mezi velmocemi a Sověti rozebírající vodovod
26. dubna 2015

Postupimská konference konaná na přelomu července a srpna 1945 byla posledním setkáním nejvyšších představitelů takzvané Velké trojky, tedy Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu. Cesty spojenců v boji proti nacistickému Německu ale už mířily jinými směry.

WLK5a99b5_POSTUPIM_01.jpg

J. V. Stalin, H. Truman a W. Churchill na postupimské konferenci v létě 1945 | foto: sbírka VHÚ

V atmosféře počínající eroze vzájemných vztahů se ve dnech 17. července až 2. srpna 1945 konala v Postupimi u Berlína v někdejším sídle korunního prince Viléma první a současně poslední poválečná konference Velké trojky.

wwii70.jpg

Sovětskou delegaci vedl předseda Rady lidových komisařů Josef Visarionovič Stalin, v čele americké delegace stál nový prezident Harry S. Truman a ministerského předsedu Velké Británie Winstona S. Churchilla vystřídal v průběhu jednání jeho nástupce Clemens R. Attlee.

Jednání přesvědčivě ukázala, jak účelové bylo spojenectví velmocí, které mají zcela odlišné představy o poválečném uspořádání světa. I když závěrečná zpráva konstatovala, že konference „rozšířila rámec jejich spolupráce a porozumění“, projevily se rozdílné zájmy hned první den jednání. H. S. Truman, zvolený předsedou konference, hned na úvod jednání předestřel celou řadu sporných otázek, neexistencí společné politiky vůči Německu po jednání na Jaltě počínaje a porušováním dohod z Jalty ve východní Evropě konče.

Sověti nezůstali pozadu. Podle jejich návrhu měl program jednání zahrnout problematiku Tangeru, mandátních území a bývalých italských kolonií, na jejichž správě se chtěl SSSR podílet, i společné akce směřující k svržení Frankova režimu ve Španělsku.

Američané dále požadovali v zemích obsazených Rudou armádou přebudování vlád na demokratických zásadách, a aby členové spojeneckých misí nebyli ve své činnosti omezováni. Přesto však ještě před konferencí Američané a Britové uznali polskou Lublinskou prozatímní vládu a museli si přiznat, že vůči libovůli Sovětů jsou zcela bezmocní. K trvalému prosazení svých cílů by museli použít vojenské síly, což by nutně vedlo k další světové válce, navíc s nejistým výsledkem.

Další jednání přesvědčivě ukázala, jak rozdílně lze interpretovat jednotlivé formulace a pojmy. Hlavní potíže nastaly kolem pojmu „demokratický“.

Nové hranice v Evropě

Ústřední pozornost však přirozeně byla věnována Německu. Velmoci se dohodly na řadě politických, vojenských a ekonomických opatření. Výsledkem bylo stanovení nových hranic v Evropě včetně polsko-německé hranice na Odře a Nise, přijetí dohody o reparačních nárocích vůči Německu, rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska, přijetí zásad potrestání válečných zločinců, na jejichž základě zahájil činnost Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku.

Na konferenci byla také zřízena Rada ministrů zahraničních věcí spojeneckých mocností, jejímž prvořadým úkolem bylo konzultovat opatření k likvidaci následků právě skončené války. Prvním krokem se stala příprava mírových smluv se satelity nacistického Německa – Itálií, Bulharskem, Maďarskem a Finskem. Dále měla Rada řešit všechny sporné otázky včetně územních.

Velmi svévolně si Sovětský svaz počínal i v otázce reparací. Již na Jaltské konferenci se Spojenci dohodli, že reparace nebudou vypláceny v peněžní formě, ale že je bude tvořit průmyslové zařízení, suroviny i výrobky z německé poválečné produkce. Sověti si však nebyli jisti, zda se jim podaří prosadit své záměry, a proto se snažili co nejvíce požadavků uspokojit do jednání postupimské konference. Západní velmoci vznesly ostrý protest proti této nekoordinované akci, neboť se obávaly se, že v sovětské zóně vypukne nekontrolovatelný chaos.

O sovětské praxi se mohli přesvědčit účastníci konference na vlastní oči. I v jejím průběhu rozebírali Sověti v zámečku vodovodní potrubí a odváželi vše, co bylo možné odmontovat. Nakonec zůstala ušetřena jen malá enkláva konferenčních sálů.

Na konferenci pak představitelé USA a Velké Británie rádi souhlasili se zásadou, že reparační nároky budou uspokojeny z vlastních okupačních zón. Tato zásada se stala jedním z prvních náznaků, že reálně hrozí rozdělení Německa.

Text byl psán pro webové stránky Vojenského historického ústavu Praha

 

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/postupimska-konference-druha-svetova-valka-fzz-/domaci.aspx?c=A150416_073338_domaci_wlk#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6

Share this post


Link to post
Share on other sites

Kdo je hodný a kdo zlý?

 

Myslím, že vše je v lidech. Špinavé události přitahují lidskou špínu, (a zmanipulované masy samostatně nemyslících jedinců, či tápající mládež, žijící v iluzích o skvělé partě kamarádů na bojišti tak, jak je jim v TV podsouváno) bez ohledu na to, jakým jazykem mluví. Každá válka je ekonomickým prostředkem sloužícím cílům finančních vládců, což momentálně reprezentují ( či spíše jsou v tomto využívány) USA. Každopádně z každé války se lze poučit a nebude li vyhnutí, bojovat za sebe a rodinu. http://trodas.wz.cz/index.php?act=ST&f=5&t=614   

 

http://www.ac24.cz/

Share this post


Link to post
Share on other sites

Bitva o Soumarský most. České bunkry pomohly Němcům proti Američanům

 

Právě zde mohla začít druhá světová válka. Útokem na nenápadný Soumarský most. Nakonec „podle německých plánů“ zaútočili Američané v roce 1945 a původně protiněmecké opevnění paradoxně posloužilo Němcům jako vynikající krytí.
 
KUZ5ac8e6_w_WW2_03_Soumarskmost.jpg

Bitva o Soumarský most | foto: Karel Jerie pro Technet.cz

Pokud se ohlédneme o tři čtvrtě století zpět do období, kdy nejen Evropou zmítala druhá světová válka, zjistíme, že území naší republiky bylo relativně ušetřeno válečných útrap spojených s vedením rozsáhlejších bojových akcí. Fronta přes naše území přešla až na sklonku války v roce 1945, stejně jako omezené spojenecké nálety na cíle uvnitř protektorátu, které si však vyžádaly i značné oběti na civilním obyvatelstvu (více v boxu Nálety ...).

Nelze však ani zapomínat na fakt, že nechybělo příliš a druhá světová válka mohla začít o 11 měsíců dříve (než začala) útokem německého wehrmachtu na  Československo na začátku října 1938. Zatímco o možné válce v roce 1938 můžeme diskutovat na základě archivních dokumentů o situaci čs. a německé armády v roce 1938, následné válečné události první poloviny 40. let, které na našem území vyvrcholily na jaře 1945, zakusily na vlastní kůži miliony obyvatel.

 

Nálety na Protektorát

Je zajímavé, že lze na našem území najít i některá dnes již málo známá místa, která měla sehrát důležitou roli v německých útočných plánech v roce 1938 a byla zároveň dějištěm bojových akcí v roce 1945. Jedním z takových míst je například nepříliš velké území kolem Soumarského Mostu na Šumavě. Toto místo ve vltavském údolí znají dnes především vodáci, kteří odtud vyrážejí na lodích směrem k Lipnu. 

 

Výstavba opevnění na Šumavě

Prvotní plány na novodobé opevnění přechodu řeky Vltavy u Soumarského Mostu lze datovat do roku 1936, kdy provedli důstojníci českobudějovické 5. pěší divize průzkum vhodných stanovišť pro umístění pevnostních objektů jako izolovaných uzávěr přechodů a silnic na Šumavě. V blízkosti Soumarského Mostu nedaleko odbočky ze silnice Volary – Lenora bylo vybráno stanoviště pro pevnostní objekt s kulometnou výzbrojí. Plány na výstavbu opevnění z roku 1936 zůstaly v případě Šumavy nakonec jen na papíře, v dochované dokumentaci je však zmínka o probíhající výstavbě nového železobetonového mostu přes Vltavu u Soumarského Mostu, který nahradil starý dřevěný most.

První kulometné pevnůstky (tzv. řopíky) se začaly na Šumavě budovat až o rok později, zatím formou nesouvislých uzávěr na komunikacích především na Sušicku, Vimpersku a u Prachatic. Změna přišla v roce 1938, kdy byla revidována stávající koncepce obrany Šumavy a nově bylo vytyčeno a zadáno ke stavbě mimo jiné opevnění kopírující tok řeky Vltavy od Lenory po Záhvozdí. V druhé polovině května 1938 byly zadány ke stavbě úseky lehkého opevnění 191 a 195, které měly po vybudování vytvořit souvislý řetězec pevnůstek táhnoucí se od Lipky u Vimperka až po Záhvozdí nedaleko Želnavy. Výstavba opevnění se nevyhnula ani Soumarskému Mostu, který se nacházel na severním konci úseku 195, který budovala stavební firma Jelínek a synové z Berouna.

 


KUZ5ac8e6_w_WW2_03_Soumarskmost.jpg
KUZ5ad57c_01.jpg
 
KUZ5ad57d_02.jpg
KUZ5ad57f_03.jpg
 

Zobrazit fotogalerii

 

 

Vzhledem ke strategické důležitosti zdejšího přechodu řeky Vltavy projektanti v tomto prostoru bunkry příliš nešetřili a do blízkosti mostu nahustili osm řopíků v zesílené odolnosti, které přímo postřelovaly most nebo přilehlý terén. Řada pevnůstek umístěných do úzkého pásu mezi oblouk železniční tratě a řeku Vltavu se stala jakýmsi nepsaným symbolem šumavského opevnění, i kvůli časté fotografovanosti této části úseku ze strany německých vojáků i místních vydavatelů pohlednic.

Po stavebním dokončení převzali objekty příslušníci čs. pěšího pluku 11, který rovněž zaujímal obranu na celé linii lehkého opevnění mezi Sušicí na severu a Knížecím Stolcem na jihu. V září 1938 se podařilo do objektů kolem Soumarského mostu instalovat životně důležité ruční ventilátory, které zajišťovaly výměnu vzduchu během boje. K dispozici bylo i několik lafetací vz. 37, které umožnily uchytit těžké kulomety do střílen mířících přímo na most přes Vltavu, jehož zničení se předpokládalo po zahájení německého útoku. Obranyschopnost zdejší opevnění linie zvyšovala také řeka Vltava, která zde tvořila přirozenou překážku proti pěchotě i vozidlům.

Německá špionáž

Po květnové mobilizaci se výrazně zvýšila intenzita činnosti agentů německého abwehru, především z řad sudetských Němců, kteří se mobilizace účastnili jako povolaní záložníci nebo pečlivě sledovali dění v pohraničí a poznatky předávali Němcům. Dochovaná týdenní hlášení německého abwehru o dění na Šumavě nám tak dávají možnost chronologicky sledovat některé zjištěné poznatky o čs. obranných přípravách v prostoru Soumarského mostu od května 1938:

  • 28. května: ostrahu mostu zajišťují dva důstojníci a 8 mužů čs. armády
  • 1. června: most adjustován a připraven k odstřelu
  • 2. června: zajištění mostu 35 vojáků a 30 civilistů, kteří provádí polní opevňovací práce
  • 15. června: vojsko ze Soumarského mostu staženo
  • 5. července: potvrzeno hlášení o rozsáhlé výstavbě opevnění, rozpracováno šest stanovišť, přesný účel zatím nelze zjistit
  • 17. července: započaly stavební práce zamaskovány proti leteckému pozorování
  • 14. srpna: do prostoru Soumarského mostu bylo přesunuto 40 vojáků s plnou polní

Podrobné informace o samotném mostu a opevnění v jeho blízkosti se objevily i ve speciálním šumavském kapesním průvodci, který vydali Němci v létě 1938 pro potřeby přípravy útoku na ČSR. Zde se můžeme dozvědět více nejen o parametrech mostu z druhé poloviny 30. let, ale i o vybudovaném tzv. stálém zařízení k ničení, které umožňovalo účinné a efektivní zničení mostu.

„Nový (1/2 roku starý) betonový most se dvěma pilíři obloženými přírodním kamenem. Vlevo i vpravo za zábradlím jsou umístěny čtyři stupadla vedoucí k ocelovým trubkám vyčnívajícím z pilířů (průměr trubek 6–8 cm). Konce trubek jsou zašroubovány ocelovými deskami (dutina pro nálož se nachází uvnitř pilíře). Délka mostu 25–30 m, šířka asi 6 m. Nápis na mostě: dovolené zatížení max. 220 q (= 22 t). Vzdálenost vozovky od vodní hladiny asi 3 m, šířka toku Teplé Vltavy asi 12 m, hloubka nezjistitelná kvůli zakalení vody.“

Plány útoku wehrmachtu

S přípravou útočných plánů německé 12. armády z roku 1938 v prostoru jižních Čech jsme vás seznámili ve dvou článcích na Technetu už loni. V nich rovněž najdete základní informace o přípravách útoku prováděných Arbeitsstab Leeb, který měl tvořit budoucí velitelství 12. armády, které podléhaly tři armádní sbory (viz box).

 

Němci plánují útok na Československo
VSE50530b_02.jpg

Generálplukovník Ritter von Leeb ukazuje Hitlerovi zničený objekt lehkého opevnění po obsazení Sudet. Důstojník v popředí vpravo je plukovník Günther Blumentritt, čerstvě povýšen do hodnosti plukovníka gen. štábu. Snímek byl pořízen 20. října 1938.

 

V oblasti Šumavy se předpokládalo nasazení jednotek VII. armádního sboru, z nichž 7. pěší divize a 1. horská divize měly vést prvotní nápor proti čs. obraně. První předběžné instrukce k postupu tohoto sboru na čs. území a k vedení boje vydalo velitelství VII. sboru již 15. května 1938. Další směrné pokyny k přípravě útoku 7. divize a 1. horské divize vydalo velitelství VII. sboru až 11. srpna 1938.

Bylo stanoveno, že VII. sbor nasazený ve svazku podléhajícím velitelství 12. armády bude prorážet opevnění v prostoru Vimperk – Český Krumlov se všeobecným směrem postupu Křemže – Netolice. Jako první cíl sboru bylo definováno získání severního břehu Vltavy (tzn. včetně vyčištění prostoru mezi státní hranicí a řekou Vltavou od čs. jednotek SOS) a odtud postupovat bez časových ztrát přes opevnění až do prostoru Arnoštov – Dolní Sněžná – Svatá Magdaléna – Cudrovice – Mlynářovice – Milešice. Němci v létě 1938 rozpracovali plány nasazení obou divizí, přičemž 7. pěší divize měla vést útok ve všeobecném směru Strážný – Zátoň – Záblatí a 1. horská divize měla určeno těžiště útoku na směru Nové Údolí - Stožec – Křemže.

Tyto útočné směry byly definovány na základě nově dodaných špionážních map rozmístění objektů čs. opevnění, které měly uzávěrku k červenci 1938. Pásmo opevnění podle této mapy končilo např. v Lenoře jižně pod kótou Vogelberg (Ptáčník), což vedlo von Leeba k myšlence proniknutí otevřeným údolím Kaplického potoka mezi Lenorou a Zátoní směrem na Kaplici a Idinu pilu. Cílem této akce nebyla pochopitelně prohlídka Boubínského pralesa, ale Němci chtěli dále postupovat lesním masivem mezi Bobíkem a Boubínem severovýchodním směrem na Milešice – Řepešín – Záblatí, čímž by dosáhli stanovené postupové linie a obešli by z týlu vybudované opevnění u Prachatic.

Rychlý postup výstavby lehkého opevnění podél Vltavy na Šumavě však Němce natolik zaskočil, že v září začali  narychlo měnit plány. Ostatně dejme slovo operačnímu důstojníkovi štábu VII. sboru, podplukovníkovi Vogelovi:

„Mezitím došlé zprávy dávaly znát, že útočný plán VII. sboru nezůstal Čechům utajen. V oblasti mezi Volary a Horní Vltavicí postavili obranné postavení a linii bunkrů protáhli až do Záhvozdí. Pan velicí generál se na základě toho rozhodl odsunout prostor nasazení masy jednotek sboru více na jihovýchod a prorazit v mezeře jižně od Záhvozdí. Proti Horní Vltavici měla být nasazena pouze slabá skupina s podporou těžkého dělostřelectva. Zbývající jednotky 7. divize (bez dvou praporů pěchoty, jednoho dělostřeleckého oddílu a několika podpůrných jednotek) měly být zasazeny za pravým křídlem sboru, aby útoku poskytly odpovídající tlak...“

 

KUZ5ad57d_02.jpg

Pohled na nový železobetonový most vybudovaný v letech 1936-1937. V popředí objekt lehkého opevnění.

 
Proti obsazenému opevnění neútočit!

Jak bylo již uvedeno, koncepce výstavby LO ve vltavském údolí mezi Horní Vltavicí a Záhvozdím byla rozhodnuta dávno před tím, než začal von Leeb spřádat plány na napadení Šumavy. Německý předpoklad, že čs. armáda odhalila záměr VII. sboru, a zahájila zde proto výstavbu opevnění, je tedy zcela mylný. Nově však byly úkoly VII. sboru na území ČSR stanoveny takto:

„Sbor prolamuje nejprve v široké frontě nepřátelské zajištění hranic a uzávěry na všeobecné linii Smrčina – Bischofsreut, proráží do mezipolí mezi říšskou hranicí a řekou Vltavou a provádí násilné překročení toku v prostoru Hory ­(Spitzenberg) – Pěkná (Šenava). V návaznosti až k Radvanovickému hřbetu se vede útok s omezeným cílem.“

 

 

Šumava krásná i smrtící

Jan Lakosil

Další fotografie a informace o událostech z roku 1938 nejen na Šumavě najdete v knize Šumava krásná i smrtící v dobových dokumentech a fotografiích. Publikace přináší téměř čtyři stovky z drtivé většiny dosud nepublikovaných dobových fotografií a ukázek historických dokumentů převážně z let 1938 a 1966.

Přibližně tři stovky záběrů zprostředkovávají čtenáři autentický obraz doby, kdy se Československo a Německo připravovaly na Šumavě na vzájemné válečné střetnutí. Nechybí ani rozsáhlý soubor snímků zachycujících mírové obsazení šumavského příhraničí německou armádou a dokumentující nadšení německých obyvatel z připojení k Říši. Tvrdý kontrast k těmto záběrům vytváří soubor pěti desítek fotografií pořízených na Šumavě v roce 1966 v tzv. zakázaném pásmu.

Jedinečné panoramatické snímky zachycují již jen pustou, avšak krásnou krajinu, kterou protíná nekonečný pás železné opony - smrtící elektrifikovaný drátěný zátaras se strážními věžemi. Kniha Šumava krásná i smrtící je jedinečný obrazový dokument plný unikátních fotografií, z nichž mnohé byly v době vzniku opatřeny utajovacími razítky a nikdy se neměly dostat na veřejnost.

KUZ57c768_obalka.jpg

Jan Lakosil, Šumava krásná i smrtící, Praha 2014.

 

Právě poslední věta výše uvedené části rozkazu je zajímavá. Radvanovický hřbet je totiž poměrně výrazný geografický útvar mezi obcemi České Žleby a Lenora, přičemž jeho severovýchodní výběžky zasahují až k Vltavě u Soumarského Mostu. Vedení bojových operací v tomto prostoru bylo svěřeno výcvikovým jednotkám 7. pěší divize, které byly posíleny o jeden prapor z 1. horské divize. Finální rozkaz k útoku přes hranici v den X vydal velitel 7. pěší divize generál Hartmann 29. září v 12:00.

Rozkaz definoval prostor a způsob nasazení jednotek, zahájení akce (den X) bylo předpokládáno nejdříve 1. října 1938, Hitler jej však rozkazem nikdy nestanovil. Ostatně pár hodin po vydání rozkazu velitele 7. pěší divize se rozběhla jednání v Mnichově a následný vývoj učinil přípravy na válečné nasazení divize bezpředmětnými.

Podle již zmíněného rozkazu měl být zahájen útok z pohotovostního prostoru u bavorských obcí Bischofsreut a Schnellenzipf severovýchodním směrem po obou stranách Radvanovického hřbetu. V první linii by byly nasazeny dva prapory pěšího pluku 61 s podporou dvou baterií dělostřelectva, které měly postupovat severně od Radvanovického hřbetu. Jižně od Radvanovického hřbetu by přes České Žleby postupoval II. prapor horského pluku 99 s podporou 4. baterie horského dělostřeleckého pluku 79. V první fázi útoku měla být vynechána kóta 1064 Stožec, přičemž mělo být co nejrychleji dosaženo severních výběžků hřbetu.

Po dosažení Teplé Vltavy měla být vyslána průzkumná jednotka, která měla pod palebnou ochranou zbraní divize zjistit, zda čs. armáda stále drží opevnění na levém břehu Vltavy, nebo zda bunkry dobrovolně vyklízí pod tlakem hlavního náporu 1. horské divize u Záhvozdí. V případě, že by průzkum zjistil, že čs. armáda ustupuje, měl být okamžitě zahájen útok na čs. obranné postavení ve všeobecném postupovém směru na severovýchod, tj. po obou stranách kóty Ptáčník směrem na Kaplici a dále podle plánů z léta 1938, o kterých již byla řeč.

Při pohledu na mapu snadno zjistíme, že jednotky 7. divize by podél Radvanovického hřbetu postoupily k Lenoře, prapor horských myslivců by se dostal do styku s linií LO u Soumarského Mostu. Ačkoliv to rozkaz výslovně neuvádí, pokud by německý průzkum zjistil, že čs. armáda je stále v opevnění, Němci by útok neprovedli a zřejmě by vyčkávali na pravém břehu Vltavy na další vývoj situace, resp. na to, až čs. armáda dobrovolně ustoupí z opevnění.

Z celého útočného plánu jasně vyplývá, že se Němci v říjnu 1938 zdráhali provést útok proti zcela dokončené, vybavené a obsazené linii čs. lehkého opevnění. O to trapněji působí některé pomnichovské zprávy německých důstojníků a vojáků o tom, jak snadno a rychle by se vypořádali s naším opevněním. Mnichovská dohoda však vydala Němcům nejen opevnění na Šumavě. Vyklizené a opuštěné pevnůstky lehkého opevnění na Soumarském Mostě obsadili Němci odpoledne 2. října 1938 bez jediného výstřelu.

Šumavské řopíky v boji s americkou armádou

Všechny objekty čs. lehkého opevnění byly po Mnichovu zaevidovány a zařazeny do majetku wehrmachtu. Kromě odstranění pokácených pásů lesa však bylo opevnění u Soumarského Mostu ponecháno svému osudu. Zřejmě v roce 1940 byla z pokusných důvodů odpálena nálož v levé střílně objektu č. 65, pevnůstky přečkaly bez větší újmy i vlnu ničení a trhání ocelových prvků pro potřeby německého válečného průmyslu.

Na jaře 1945 bylo již zřejmé, že konečná porážka Německa je neodvratná. Wehrmacht houževnatě bránící se postupu Rudé armády od východu byl současně drcen postupem spojeneckých vojsk ze západu, která již dávno operovala na území Německa a jejichž čela se blížila nezadržitelně k území předválečného Československa, jež bylo od Bavorska odděleno zalesněným pásmem šumavského pohoří. Ačkoliv Němci neměli již dostatek sil na zastavení postupu Rudé armády a spojeneckých jednotek, mohli svým odporem získat čas k ústupu svých jednotek směrem na západ do zajetí spojeneckých armád.

 

KUZ5ad58a_13.jpg

Jediný dosud známý snímek příslušníků americké armády na Soumarském Mostě. Fotografie zachycuje obojživelné vozidlo při brodění řeky Vltavy a pokládání polního kabelu.

 

Šumavské pohoří představující přirozenou terénní překážku Němci pochopitelně využili k obraně proti postupujícím americkým jednotkám a na vhodných místech intenzivně budovali silniční zátarasy. V květnu 1945 německé jednotky zaujaly obranné postavení na přechodu řeky Vltavy u Soumarského Mostu, kde k obraně využily i čs. předválečné objekty lehkého opevnění. Německá armáda se především snažila zajistit obranu mostu a nedalekého brodu. Z německých jednotek, které zaujaly obranu u Soumarského Mostu, šlo konkrétně o příslušníky Panzergrenadier-Regiment 111 podléhající 11. tankové divizi, dále pak o části Pionier-Bataillon 655 a příslušníky místního Volkssturmu.

K prostoru Šumavy přisunulo velení spojeneckých vojsk poměrně značné síly americké armády, především pak 5. pěší divizi, 26. pěší divizi, 90. pěší divizi, 4. obrněnou divizi a 11. obrněnou divizi, tedy zřejmě větší síly než německá armáda při plánování útoku proti ČSR v roce 1938. Předmnichovských hranic ČSR dosáhly v prostoru prachatického okresu průzkumné motorizované jednotky americké 11. obrněné divize již 26. dubna 1945, postupový směr divize byl však změněn a jednotky postupovaly jižním směrem do Rakouska podél pohraničních hor. Postup do vnitrozemí byl svěřen až 5. pěší divizi, konkrétně pak 2. pěšímu pluku, který 4. května vystřídal v pozicích 10. pěší pluk rozmístěný v Bavorsku podél čs. hranic severně od Altreichenau.

Téhož dne ještě stihl druhý prapor obsadit před setměním lehce bráněné České Žleby. V rámci příprav na postup následujícího dne byly vyslány oba průzkumné oddíly praporu k nalezení vhodného místa k překročení řeky Vltavy. Krátce před půlnocí narazila hlídka z roty G na neporušený most u Soumarského Mostu, který byl však bráněn silnou palbou pěchotních zbraní.

Rota G tedy vyslala na místo 3. četu pod velením poručíka N. J. Bona k zajištění mostu a jeho předmostí do doby, než se přesune celá rota G. Na podporu bylo vysláno i družstvo těžkých kulometů z roty H. Když se jednotka přiblížila k mostu, Němci jej odstřelili a most zůstal schůdný pouze pro pěší jednotky. Dvěma družstvům čety a jednomu kulometnému oddílu se podařilo překonat řeku i přes silnou palbu z pěchotních zbraní a pancéřových pěstí kolem 5. hodiny ráno, zneškodnili tři z pěti bunkrů, které kryly most, a zaujali obranné postavení podél železniční tratě.

K ránu palba zesílila a Němce navíc podpořil tank, který ostřeloval přechod řeky a předmostí ze vzdálenosti asi 1 800 metrů, a znemožňoval tak zbytku roty G přiblížit se ke 3. četě ve směru od Českých Žlebů. Příslušníci roty G však nalezli pěší lávku u Dobré a přiblížili se k mostu od jihovýchodu, přičemž silnou kulometnou a minometnou palbou vyhnali německé obránce ze zbývajících dvou bunkrů a polních postavení a do 15. hodin odpoledne se podařilo vyprostit část roty G zakopanou na levém břehu Vltavy.

Zatím bohužel nejsou k dispozici bližší podrobnosti o síle německé jednotky ani o případných ztrátách na obou stranách. Zajímavé však je, že se na objektech LO u Soumarského Mostu nepodařilo nalézt žádné stopy po bojovém střetnutí. Ty však mohly být zahlazeny v rámci poválečných stavebních úprav, nebo tento fakt svědčí o tom, že Němci využívali objekty LO jako úkryty proti dělostřeleckému postřelování a upřednostňovali boj ve volném terénu.

I když střetnutí Američanů s Němci u Soumarského Mostu představuje z hlediska druhoválečných událostí jen pověstnou kapku v moři, je bezesporu zajímavé tím, že zde došlo zřejmě k jedinému využití čs. opevnění proti postupující americké armádě. Ta paradoxně zaútočila tam, kde to plánovali Němci v říjnu 1938. Dnes již na Soumarském Mostě najdete jen sotva nějaké větší pozůstatky bojů z konce války. Na kraji lesa nad železniční tratí jsou sice dodnes patrné zákopy a okopy, ty však mohou pocházet ještě z roku 1938, nebo i z poválečných let, neboť zdejší linie lehkého opevnění byla na konci 40. let obnovena a v 50. letech dále zesilována i s ohledem na hrozící jaderný konflikt se Západem. Ale to je již jiná kapitola.

 

zdroj: iDnes

Share this post


Link to post
Share on other sites

Články na portálu ČT24

 

Share this post


Link to post
Share on other sites

Join the conversation

You can post now and register later. If you have an account, sign in now to post with your account.

Guest
Reply to this topic...

×   Pasted as rich text.   Restore formatting

  Only 75 emoji are allowed.

×   Your link has been automatically embedded.   Display as a link instead

×   Your previous content has been restored.   Clear editor

×   You cannot paste images directly. Upload or insert images from URL.

Loading...

×
×
  • Create New...