Přejít na obsah

Zajímavé články


Recommended Posts

 

Medvěd Wojtek nosil ve válce spolubojovníkům granáty. A pil pivo

 

Rád pil a kouřil, jinak ovšem byl vzorným vojákem. Medvěd Wojtek prošel několika z nejtvrdších bojišť druhé světové války a po odchodu do výslužby začal nový život v zoo.

Wojtek měl se svou jednotkou na starosti zásobování, přenášel munici. | foto: The New York Public Library/Creative Commons

V horách nad klášterem Monte Cassino se mluví polsky. V rámci operace Diadem mají muži II. sboru Polských ozbrojených sil na Západě za úkol obsadit tuto klíčovou součást Gustavovy linie napříč Apeninským poloostrovem. Začátkem února 1944 zaujali spolu s Brity pozice na protější straně údolí, jímž vede důležitá silnice na Řím.

O rozvaliny kláštera, založeného samotným svatým Benediktem, se bude bojovat ještě tři měsíce, než nad ním konečně zavlaje polská vlajka. Polský sbor si v tomto střetnutí získá respekt a uznání spolubojovníků i britské a americké veřejnosti.

 

Více zde: http://xman.idnes.cz/medved-wojtek-v-polske-armade-dju-/xman-styl.aspx?c=A140217_123036_xman-styl_fro

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

 

První bomby měly dopadnout na Budějovice. Nálety by trvaly až 50 dní

Německé nálety na Československo měly co nejvíce narušit probíhající mobilizaci. Zásoby paliva, munice a bomb byly vypočítány na 50 dní války. Útok by začal 1.10.1938 v 6:00 ráno.

Momentka z jednoho letišť bombardovací eskadry 255 pořízená během roku 1938. Možná že právě tyto bombardéry měly 1. října 1938 svrhnout bomby na České Budějovice. | foto: Archiv M. Novák.

V prvním díle jsme nastínili rozsáhlé německé špionážní aktivity v jižních Čechách, které souvisely s přípravou útoku proti Třeboňsku. Pro připravovanou akci bylo však nutné také předem vyčlenit jednotky pozemní armády a letectva, připravit jejich součinnost a spolupráci.

Odpověď na základní otázku, proč se Němci rozhodli soustředit 12. armádu do prostoru jižních Čech, nám dává sám polní maršál von Leeb v jedné z hodnotících zpráv, které vypracoval v říjnu 1938 pro generála Haldera z OKW:

... vyhodnocení opevnění a zprávy o soustředění nepřátelských sil ukázaly, že nasazení silných jednotek přes Šumavu bylo správné. Narazilo by se zde na vysloveně slabé místo protivníka. Češi očividně tuto frontu předvídali jako nejméně ohroženou, protože snad věřili, že nás odradí terénní komplikace a hrozba francouzské ofenzívy do našeho týlu ...

Ostatně rozmístění pěti armád a způsob jejich nasazení v rámci finální verze Fall Grün vypracoval právě generál Halder. Samotný plán nasazení 12. armády v prvních dnech války s ČSR naplánovali Němci poměrně podrobně. Základní myšlenku provedení této operace označované v některých německých dokumentech jako Schlacht um Budweis (bitva o Budějovice) již stanovil v květnu 1938 kapitán Zezschwitz ve své zprávě, kde uvádí: ...nepřítele by snad donutil k ústupu na pravý břeh Vltavy rozhodný útok z východu při současném postupu jednotek ze západu a severu.

NYV513e8d_01.jpg

Schematická mapa znázorňující plánované útočné směry německých prvosledových divizí v prostoru jižních Čech. Jako podklad je použita německá přehledová mapa čs. opevnění v měřítku 1:300 000.

S touto myšlenkou se ztotožnil zřejmě rovněž von Leeb, který ve stejném duchu rozmístil jednotky jemu podřízenému VII. sboru a IX. sboru. Jednotky VII. sboru o síle dvou divizí měly provést pomocný úder přes Šumavu a Blanský les ve všeobecném postupovém směru Netolice.

Jejich úkolem bylo uzavření "budějovického kotle" ze severu dalším postupem ve směru Zliv a Hluboká. Jednotky podřízené IX. sboru představující hlavní útočnou sílu 12. armády se měly postupně soustředit v Rakousku a zaútočit na budějovickou pánev z východu, a to přibližně z linie Weitra – Gmünd – Brand – Litschau. Otázkou zůstává smysl nasazení V. sboru, který měl v prvních dnech zaútočit u Železné Rudy a prorazit opevnění v mezeře u Sušice.

 

Útočné divizi velí rodák z Čech

Od začátku plánování celé operace musel von Leeb počítat s tím, že pro první den útoku na Třeboň v rámci varianty Sonderfall bude mít k dispozici pouze omezené síly. Přísun dalších jednotek k hranicím totiž silně závisel na přepravní kapacitě německých a rakouských železnic i silnic a byl stanoven harmonogram přisouvání dalších divizí v dnech následujících po zahájení útoku (den zahájení útoku je v německých dokumentech označován jako X-Tag).

Postupové trasy některých jednotek 12. armády z německého vnitrozemí se navíc kryly s trasami motorizované 29. divize, která podléhala preferovanější 14. armádě. Z toho důvodu bylo předpokládáno, že první nápor proti československé obraně provedou tzv. Übungsabteilungen (výcvikové jednotky) 45. pěší divize, konkrétně pak 134. pěší pluk, který bude posílen dělostřelectvem a tankovými jednotkami, aby byla zajištěna pokud možno co nejvyšší bojová hodnota bojového útvaru.
NYV513e8f_02.jpg

Jednotky 45. pěší divize byly složeny z příslušníků bývalé rakouské armády, na podzim 1938 byly vybaveny ještě z části původní rakouskou výzbrojí a výstrojí (přilby, malá polní apod). Snímek byl pořízen při obsazování Sudet v říjnu 1938.

Konkrétně měl být pluk posílen o oddíl dělostřeleckého pluku 98, oddíl tankového pluku (I./25), oddíl těžkého dělostřelectva 615 a lehký silniční stavební oddíl 609. OKH nakonec začlenilo do výcvikových jednotek 45. divize i SS=Standarde Deutschland a SS=Sturmbann N.

Není bez zajímavosti uvést, že velitelem 45. divize byl generál Friedrich Materna narozený ve Dvorcích u Bruntálu. Ona 45. pěší divize byla totiž původně rakouská divize složená ze třech rakouských pěších pluků, které byly nově začleněny do německé armády a přezbrojovány na německou výzbroj. Další jednotka, která měla být von Leebovi k dispozici pro první den útoku, byla motorizovaná 13. divize.
Jak probíhala mobilizace

československé armády
KUZ4e14e7_NOVA_UP_VLAJKA_DIL_II.jpg

V dalších dnech po zahájení operace měla být přisunuta pěším přesunem z bavorského Pasova 27. pěší divize a vlakem do Lince měla dorazit 15. pěší divize. Posledně jmenované divizi velel generál Emil Leeb, bratr nám již známého Wilhelma von Leeba. Útok na Třeboň se tak stal takříkajíc rodinným podnikem. V německých plánech figuruje i 26. pěší divize, která se měla vykládat v okolí rakouského Salzburgu společně s jedním tankovým plukem.
Achtung, Panzer!

V rámci útočné operace 12. armády měly působit i poměrně silné tankové jednotky. Pro první den útoku mohl von Leeb počítat s nasazením již uvedeného I. oddílu tankového pluku 25. Ten byl ke konci září přisunut do prostoru jižně od Novohradských
hor
, kde měl nacvičit součinnost tankových jednotek s výcvikovými jednotkami 45. divize. Velitel pluku podplukovník Cuno však
viděl
nasazení svých tanků v této hornaté oblasti velmi skepticky, neboť po zkušenostech z březnového anšlusu Rakouska očekával masivní výpadky tanků typu PZ-I starší výroby, u kterých ještě nebyla provedena výměna opotřebovaných částí. Z toho důvodu si velitel pluku vyžádal účast polních opravárenských jednotek. Samotný tankový oddíl se skládal ze tří tankových rot, přičemž už asi nemůže nikoho snad překvapit, že třetí rotě velel nám již dobře známý znalec poměrů v československém pohraničí kapitán Zezschwitz.
NYV513e90_03.jpg

Nástup jednotky wehrmachtu na odstoupeném území v okolí Novohradských hor. Dobře patrné jsou lehké tanky typu PzKpfW I patřící zřejmě I. oddílu tankového pluku 25 a dělostřelecká výzbroj.

Další tankovou jednotkou nasazenou v rámci 12. armády měl být tankový pluk 11, jehož vykládání se původně předpokládalo pátý den po zahájení útoku v prostoru rakouského Salzburgu. Z důvodu velké vzdálenosti předpokládaného prostoru nasazení od Salzburgu si podplukovník Blumentritt vyžádal v Berlíně změnu vykládací stanice na Linec.

Hlavní údernou pěst tankových jednotek 12. armády však měla tvořit 4. tanková brigáda, tvořená tankovými pluky 7 a 8. Jejich přisunutí mělo proběhnout v podobném časovém horizontu jako tankový pluk 11.
NYV513e91_03a.jpg

Příslušníci 2. tankové divize s typickými tankistickými uniformami s černým baretem u jednoho ze svých strojů, který měl být v říjnu 1938 nasazen v rámci úderných svazků 14. armády.

 

 

Více na stránkách : http://technet.idnes.cz/utok-na-trebon-0pf-/vojenstvi.aspx?c=A140214_125319_vojenstvi_nyv

 

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

"Tajná čečenská zbraň" ničila nejlepší ruské tanky. Nikdo nevěděl jak

Když tanky T-72 a T-80 vjely do ulic čečenské metropole, nikdo nečekal, jak jednoduše půjdou zničit. Nakonec se ukázalo, že "tajnou čečenskou zbraň" dopravili na bitevní pole sami ruští tankisté. Byla to chyba, které lze jen těžko uvěřit.

Výbušné téma: ruské tanky v Čečensku | foto: Technet.cz

 

Jedinou opravdu průkaznou zkouškou bojových vlastností jakéhokoliv druhu výzbroje byla a je válka. Jak a proč (ne)uspěla ruská armáda v Čečensku na přelomu let 1994 a 1995?

Něco je špatně

Vedení ruského státu vydalo ke konci roku 1994 ozbrojeným silám pokyn vypořádat se s čečenskými povstalci silou. Dne 11. prosince pak na půdu odtržené autonomní republiky vstoupily jednotky pravidelných ozbrojených sil. Úkolem motostřeleckých pluků a brigád bylo rychlým postupem na všech frontách dobýt území obsazená protivníkem, a umožnit tím civilní moskevské vládě znovu plně ovládnout vzpourou dotčené državy.

V samém počátku operace se začaly projevovat bojové neúspěchy ruských vojsk, která postupovala vpřed nikoliv beze ztrát. Nepříznivý vývoj taktické situace vyvrcholil na konci měsíce uváznutím postupu motostřelců v ulicích hlavního města Čečenska. Některé ruské jednotky byly navíc dokonale obklíčeny. Vyprošťovací útok, zahájený v noci a ráno dne 1. ledna 1995, na počátku rovněž do značné míry selhal.

Vrchní velení ruské armády především silně znepokojil neočekávaně vysoký počet zničených tanků (zejména T-72 a T-80) a jiných obrněných vozidel. Podle v současnosti uváděných údajů v ruských zdrojích bylo Čečenci zlikvidováno 50 až 65 moderních tanků. A mnohonásobně více bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů.

KUZ517756_T_80sKONTAKT5.jpg

Modernizovaný tank typu T – 80 s dynamickou ochranou typu Kontakt 5, která představuje druhou generaci tohoto druhu ochrany tanků. Údajně je odolná i proti podkaliberním průbojným střelám.

 

Více na webu: http://technet.idnes.cz/debakl-ruskych-tanku-v-groznem-dzu-/vojenstvi.aspx?c=A140224_131850_vojenstvi_kuz

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Amatér popsal, jaká bude první světová. Generálové se mu vysmáli

 

Ruský bankéř Jan Bloch 17 let před začátkem první světové války předpověděl konec kavalerie a vleklou zákopovou válku. I to, že způsobí revoluce. Armády udělaly chybu, protože ho považovaly za packala a nevěřily mu.
FRO51773e_profimedia_0147912054.jpg

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

 

Kdyby toho ruského bankéře, který nad válčením na rozdíl od nich přemýšlel, poslechli, možná by vyhráli válku dřív než v roce 1918 a nebylo by tolik mrtvých. Kdyby se totiž řídili podle jeho rad, zrušili by například kavalérii, vojákům by rozdali polní lopatky a naučili by je kopat klikaté zákopy. Jenže je vůbec nenapadlo, že přesně tak bude vypadat konflikt, na který se chystali.

A tak když Jan Bloch přednášel britské generalitě, sklidil jen povýšený posměch. Byl to přece amatér, který válkám, taktice a strategii vůbec nerozuměl. Při pohledu zpátky je to však muž, který obdivuhodně přesně a s nečekanou jasnozřivostí předpověděl, jak bude vypadat "velká válka", jež vypukla přesně před sto lety.

Faktem je, že na jeho přednášce, kterou měl v červnu 1901 v Londýně, bylo nabito. Bloch byl známý jako autor šestidílného pojednání Budoucí válka, které vyšlo tři roky předtím. Generální štáby evropských zemí se na to zřejmě podívaly, ale hned těch několik kil papíru hodily do koše. Jeho závěry nebral vážně nikdo ve Francii, kde kniha vyšla, ani doma v Rusku. Na to byly uniformy vždycky háklivé: co nám bude radit nějaký civilista, který nikdy nezažil bitvu a jemuž táhne na sedmdesát? Trochu se nad tím zamysleli pouze tehdy Němci.

 

Více zde: http://xman.idnes.cz/jan-bloch-predpovedel-podobu-valky-dta-/xman-styl.aspx?c=A140224_093608_xman-styl_fro

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 2 weeks later...

"Tajná čečenská zbraň" ničila nejlepší ruské tanky. Nikdo nevěděl jak

 

Když tanky T-72 a T-80 vjely do ulic čečenské metropole, nikdo nečekal, jak jednoduše půjdou zničit. Nakonec se ukázalo, že "tajnou čečenskou zbraň" dopravili na bitevní pole sami ruští tankisté. Byla to chyba, které lze jen těžko uvěřit.

 

Zdroj: http://technet.idnes.cz/debakl-ruskych-tanku-v-groznem-dzu-/vojenstvi.aspx?c=A140224_131850_vojenstvi_kuz

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Ukrajinská versus ruská armáda. Kdo je vybaven lépe?

992295.jpg?dad1
zdroj: WikiMedia Commons tanka T-84 Oplot - 1

 

Na Ukrajině se možná schyluje k válce. Rusové ovládli poloostrov Krym, který patří Ukrajině, a z obou stran jsou slyšet ostrá prohlášení. Reálně hrozí ozbrojený konflikt. Jak jsou na tom armády Ukrajiny a Ruska?

UKRAJINA: Ukrajina má zhruba 130 tisíc vojáků, z nich je necelých 50 tisíc v letectví a asi 15 tisíc v námořnictvu.

 

Ukrajinská armáda disponuje podle oficiální stránky tamního ministerstva obrany tanky T - 64, T - 72, T - 80 a T - 84. Ve výzbroji jsou i pěchotní bojová vozidla BMP - 1 či BMP - 2.

 

Ukrajinci mají také zhruba 80 letadel MiG různých typů a zhruba stovku strojů Suchoj. Zmíněných tanků by mělo být zhruba 700.

 

VELKÁ FOTOGALERIE: Přehled tanků z výzbroje obou armád najdete ZDE.

 

RUSKO: V ruské armádě je více než 750 tisíc aktivních vojáků. Z nich v letectví by mělo být asi 160 tisíc, v námořnictvu asi 130 tisíc.

 

 

V ruské armádě je více než 2 500 tanků a přes 3 000 obrněných transportérů. Letounů MiG mají Rusové přibližně 400, Suchojů téměř tisíc.

 

FOTOGRAFIE ze současného dění na Ukrajině najdete ZDE.

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

OBRAZEM: Hřbitov tanků. Tuny železa, které měly zabíjet

Více než čtyři stovky mlčenlivých, ale pořád výhružných vraždících obrů symbolizují obraz zabíjení a zmaru. Vrakoviště tanků v ukrajinském Charkově dostává v souvislosti s aktuálním konfliktem ještě chmurnější kontury.

Zdroj: http://xman.idnes.cz/vrakoviste-tanku-u-charkova-d1r-/xman-styl.aspx?c=A140307_134929_xman-styl_fro

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Začíná konec Československa. Unikátní snímky z německých fotoaparátů

 
"Pro nesnesitelný teror vůči německým soukmenovcům," tak znělo zdůvodnění Adolfa Hitlera pro obsazení Čech a Moravy v březnu roku 1939. Patnáctého ráno vjely první jednotky nepřítele na naše území.
KUZ51dc2c_04.jpg 

Před 75 lety přestalo Československo existovat. Nezapomínejme, ať se historie neopakuje! | foto: Archiv autora

Letos si připomínáme 75. výročí od událostí z poloviny března 1939. Obecné informace o sledu událostí, historické souvislosti a další podrobnosti lze jednoduše dohledat v literatuře nebo na internetu a nemá smysl je tedy podrobněji rozebírat.

Kompletní fotogalerie

Unikátní snímky německých vojáků obsazujících Československo pochází ze sbírky autora.

Část fotografií najdete přímo v článku (například pro pohodlné prohlížení na tabletu). Všechny pak v této fotogalerii.

KUZ51dc32_08.jpg
KUZ51dc34_09.jpg
KUZ51dc35_10.jpg
KUZ51dc36_11.jpg

Zobrazit fotogalerii

Podívejme se ale na březnové dny roku 1939 pro nás Čechy trochu nezvykle – pohledem vojáka německého wehrmachtu. Je známým faktem, že po obsazení čs. pohraničí vydali Němci celou řadu památečních publikací, z nichž jsou u nás asi nejvíce známy knihy Se VII. sborem do Sudet (Mit dem VII. Korps ins Sudetenland) a Hitler osvobozuje Sudety (Hitler befreit Sudetenland), které se dočkaly dokonce českého reprintu.

Podstatně méně známé jsou ale publikace, které vydali Němci po vzniku Protektorátu a které zachycují slovem i obrazem události prožívané německými vojáky během března a dubna 1939. Asi nejzajímavější obrazové publikace vydalo velitelství IV. a VIII. armádního sboru, vzpomínky na obsazení Protektorátu se objevily i v dalších publikacích – např. v knize Wir waren dabei nebo Wir vom Alpenkorps vydanou velitelstvím XVIII. armádního sboru.

Z těchto publikací je možné se dočíst, jak němečtí vojáci prožívali samotné obsazování Čech a Moravy, s jakými problémy se potýkali a jak vnímali nás, tj. české obyvatelstvo. Knihy jsou zajímavé i tím, že zachycují rovněž obsazování Moravy, v současných publikacích a na filmových záběrech se zpravidla opakují jen záběry vjezdu Němců do Prahy a na Pražský hrad.

Vraťme se tedy o 75 let zpět do osudné poloviny března roku 1939 a podívejme se na tyto události objektivem německého vojáka.

KUZ51dc28_02.jpg

Samotné vojenské obsazení bylo plánováno dlouho předem. Do operace Märzwirbel bylo zapojeno sedm německých armádních sborů, které měly rychlým postupem neutralizovat čs. obranu, případný odpor měl být "okamžitě zlomen všemi prostředky".

KUZ51dc2c_04.jpg

Hitler okamžitě vydal prohlášení k německému lidu, ve kterém ohlašuje konec existence Československa.

KUZ51dc2f_05.jpg

Vrchní velitel německé armády generálplukovník von Brauchitsch vydal také německo-české provolání k obyvatelstvu Protektorátu.

KUZ51dc32_07.jpg

Své vyhlášky začali hned vydávat i velitelé jednotlivých armádních skupinových velitelství. Tato je např. od generála von Lista, jehož vojska obsazovala jižní Moravu.

KUZ51dc31_06.jpg

A následovaly další instrukce od von Brauchitsche. Pro český národ je zvláště typické rčení, že "zákazy jsou od toho, aby se porušovaly". Ze skladů čs. armády bylo vyneseno a ukryto poměrně velké množství zbraní a munice.

KUZ51dc24_01.jpg

Rozkaz Vůdce a nejvyššího velitele německého Wehrmachtu Adolfa Hitlera k obsazení Čech a Moravy německou armádou vydaný 14. března 1939. Jako záminku pro vojenský zásah uvedl Hitler "nesnesitelný teror vůči německým soukmenovcům".

KUZ51dc32_08.jpg

Patnáctý březen 1939 ráno – německé pěší jednotky pochodují po zasněžených cestách do čs. vnitrozemí.

KUZ51dc34_09.jpg

Vážné problémy ale začíná mít těžší technika a motorizovaná vozidla, která končí zapadlá v závějích sněhu. (převzato z knihy Marschbefehl: Mähren - Mit VIII. A.K. ins Protektorat)

KUZ51dc35_10.jpg

Kde selže technika, musí nastoupit lidská síla. Nakonec trocha tréninku pro některou příští zimu na východní frontě není na škodu.

KUZ51dc36_11.jpg

Běžný obraz německého postupu na Olomouc dne 15. března 1939. Původní německý popisek porovnává sílu dvou a osmdesáti koňských sil (PS).

KUZ51dc38_12.jpg

Problémy udržet se na cestách měla i tanková technika – zde stroje tankového pluku 6, který postupoval přes Lužické hory směrem na Prahu.

KUZ51dc3a_13.jpg

Německé jednotky na svém postupu míjí zasněžené pevnůstky vnitrozemských linií lehkého opevnění, jako např. zde u Velešína v jižních Čechách. Sněhem zaváté střílny řopíků však mlčí. Stejně jako v říjnu 1938.

KUZ51dc3b_14.jpg

Jednotky motorizované 29. pěší divize postupují Vysočinou směrem na Německý Brod.

KUZ51dc40_15.jpg

Jednotky motorizované 29. pěší divize postupují Vysočinou směrem na Německý Brod.

KUZ51dc41_16.jpg

Momentky ze života německých tankistů 2. tankové divize nasazené na jižní Moravě u Boskovic.

KUZ51dc42_17.jpg

Německý postup je prováděn za plného bojového jištění. Na snímku obsluha německého kulometu MG 34 v palebném postavení. Vojáci jsou vybaveni také dálkoměrem.

KUZ51dc45_18.jpg

Němci obsazují první větší města v Protektorátu. Zatímco na území sudetské župy byly projíždějící německé jednotky vítány sudetoněmeckým obyvatelstvem s vlaječkami s hákovým křížem, zde na čs. území je přivítání chladné jako tehdejší březnové počasí.

KUZ51dc46_20.jpg

Ale i na území Protektorátu bylo několik německých jazykových ostrůvků, kde německou armádu přivítali obyvatelé s nadšením – například u Vyškova nebo Jihlavy.

KUZ51dc47_21.jpg

Největší obavy měli Němci ze střetu s čs. armádou, jejíž bojovou hodnotu nijak nepodceňovali. Kromě boje o kasárna ve Frýdku-Místku se ale zabírání vojenských posádek obešlo bez výraznějších incidentů. Podle vzpomínek německých vojáků příslušníci čs. armády s Němci 15. 3. 1939 příliš nekomunikovali a na jejich dotazy a rozkazy odpovídali neustále "Nerozumím".

KUZ51dc4d_22.jpg

Velký zájem měli Němci pochopitelně také o zajištění čs. letišť. Na snímku střeží příslušníci 29. pěší divize (motorizované) hangár na letišti v Německém Brodě.

KUZ51dc4e_23.jpg

Jak dokumentuje tento snímek z dnešního Havlíčkova Brodu, vojenskou techniku odstavenou na náměstí zřejmě přes noc pokryla poměrně velká vrstva sněhu.

KUZ51dc4f_24.jpg

Příslušníci německé Luftwaffe si prohlížejí svoji "kořist" na letišti v Olomouci.

KUZ51dc50_25.jpg

Velké pozornosti se dočkala i čs. obrněná technika, jak obrněné vozy, tak i lehké tanky vz. 35, které tvořily páteř čs. tankových jednotek. Ačkoliv se k této technice němečtí vojáci vyjadřovali ve svých vzpomínkách spíše skepticky, naše tanky Němcům ještě dobře poslouží. Bohužel.

KUZ51dc52_26.jpg

"Jak se vám šlape na Brno?" Vrchní velitel pozemní armády generálplukovník von Brauchitsch zdraví velitele oddílu německé pěchoty.

KUZ51dc53_27.jpg

Po převzetí vojenské ochrany nad Protektorátem byla postupně rozpuštěna čs. armáda. Snímky z německé knihy zachycují čs. vojáky odcházející do civilu.

KUZ51dc54_28.jpg

Momentky z čs. kasáren v Olomouci, které zachycují společnou koexistenci československé a německé armády na jaře 1939.

KUZ51dc55_29.jpg

Poslední nástup čs. pěšího pluku 43 ve Svatoplukových kasárnách v Brně Židenicích. Pro duši vojáka strašlivý moment, pro mnohé z těchto mužů však boj s Němci teprve začne – zapojí se do odboje nebo se připojí k čs. jednotkám formovaným v zahraničí v průběhu války.

KUZ51dc56_30.jpg

Také v Protektorátu si Němci potrpěli na svoje parademarsche a pořádali jednu vojenskou přehlídku za druhou, zvláště u příležitosti 50. narozenin Adolfa Hitlera. Ze spodního snímku pořízeného v Pardubicích je patrné, že se přehlídky museli účastnit i českoslovenští důstojníci.

KUZ51dc58_32.jpg

Ani v Brně nezapomněli Němci předvést svůj parademarsch. Navíc předvedli i své lehké tanky patřící do svazků 2. tankové divize, která se podílela na obsazování jižní Moravy.

KUZ51dc59_33.jpg

Na Václavském náměstí pro změnu rachotily pásy tanků 3. tankové divize. Na spodním snímku je zachycen dokonce velitel tankového pluku 6 při slavnostním defilé německých jednotek před říšským protektorem von Neurathem.

KUZ51dc5c_34.jpg

Podobně jako při obsazování Sudet Němci využívali propagandu k vytvoření falešného obrazu o utrpení a hladovění obyvatelstva v Čechách a na Moravě. Podobné propagační snímky zachycující fronty hladovějících u německých polních kuchyní pochopitelně zvyšovaly prestiž německého wehrmachtu.

KUZ51dc64_41.jpg

Překlad popisku fotky z knihy Marschbefehl: Mähren. "Když jsme přijeli, sněžilo. Když jsme opouštěli Protektorát, kvetly třešně". Němci však definitivně z ČSR odejdou až o dlouhých šest let později, až pokvetou šeříky...

Kompletní fotogalerii najdete zde.

Zdroj: http://technet.idnes.cz/brezen-1939-pohledem-nemeckeho-vojaka-d64-/vojenstvi.aspx?c=A140314_125154_vojenstvi_kuz

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 4 weeks later...

 

Očima potápěče: Podívejte se, co zbylo z Hitlerových torpédoborců

Události mezi 10. a 13. dubnem 1940 rozhodně nejsou hlavní náplní hodin dějepisu. Přitom jde o bitvu, kde vůdce třetí říše poprvé významně prohrál. Německá válečná mašinérie se poprvé nezasekla u Moskvy či Stalingradu, ale už při bitvě o železnou rudu nutnou pro německou zbrojní výrobu.
 

Po anšlusu Rakouska, anexi Československa a dobytí Polska se německá kampaň otočila na sever. Dánové se vzdali, ale Norové se postavili na odpor. U Osla Kriegsmarine přišla nejen o dva starší křižníky (dlouhé 174 m), ale také o novou vlajkovou loď i s kontradmirálem a tisícovkou námořníků, těžký křižník Blücher (délka 206 m, osm děl ráže 203 mm s dostřelem 33,5 km).

Ještě větší potíže čekaly za polárním kruhem v celoročně nezamrzajícím Ofotfjordu. Šlo o strategicky důležitý přístav Narvik, kde se překládá železná ruda přivážená po železnici z nedalekých švédských dolů. U Narviku přišel Hitler během čtyř dnů o deset zbrusu nových torpédoborců, což mu jistě narušovalo klidný spánek. Škoda, že jen na dva měsíce.

Fotogalerie

Devátého dubna kolem čtvrté hodiny ráno vplulo do Ofotfjordu deset nových německých torpédoborců, kterým se do cesty postavil norský křižník Eidsvold (z roku 1899 a o délce 95 m). Po krátkém neúspěšném vyjednávání ho dvěma torpédy poslal ke dnu torpédoborec Wilhelm Heidkamp (125 m). Z posádky 183 mužů jich výbuch přežilo jen šest.

Následně se Němcům postavil křižník Norge (sesterská loď Eidsvoldu). Po dělové přestřelce ho torpéda Bernd von Arnim poslala ke dnu i s polovinou posádky. Němci celkem klidně vysadili dvoutisícovou invazní armádu, ale jejich potíže měly teprve přijít.

Následujícího rána překvapil Němce přepad pěti britských torpédoborců pod vedením HMS Hardy (1936, délka 99 m). Pod rouškou sněžení překvapili Britové v přístavu pět německých torpédoborců a jednu ponorku. Než se Němci vzpamatovali, byla jejich vlajková loď Wilhelm Heidkamp potopena i s komodorem Bontem. Stejně dopadl i sesterský torpédoborec Anton Schmidt a ostatní lodě byly poškozeny. Významnou chybou Němců byla špatně hloubkově nastavená torpéda, takže torpédoborce podplula.

Torpédoborce

Období mezi 10. a 13. dubnem 1940 znamenalo u Narviku konec pro 12 torpédoborců. 

Německých bylo 10: 

Wilhelm Heidkamp, Anton Schmidt, Bernd von Arnim, Erich Giese, Erich Koellner, Hermann Künne, Hans Lüdemann, Diether von Roeder, Georg Thiele a Wolfgang Zenker

Britské byly 2: HMS Hardy a HMS Hotspur

Při ústupu se Královské námořnictvo setkalo s druhou skupinou německých torpédoborců, ty už byly k boji připraveny. Při této druhé části "První narvické bitvy" se Němcům podařilo zničit torpédoborec Hunter, těžce poškozený Hardy musel najet na břeh a těžce poškozený Hotspur vyvázl jen se štěstím.

Zraněný britský velitel Bernard Warburton-Lee po několika hodinách zemřel. Během 30 hodin tak v boji zahynuli velitelé všech tří zúčastněných stran. Výsledkem bylo i potopení lodí v přístavu a německé muniční lodě. S ní šly ke dnu i zásoby munice a nafty pro německé torpédoborce. Tři zbylé torpédoborce Královského námořnictva z fjordu unikly, ale na moři už se formovala britská odpověď na invazi Němců v Narviku.

Třináctého dubna 1940 začala "Druhá narvická bitva". Do Ofotfjordu vplul svaz devíti velkých torpédoborců vedených těžkým křižníkem HMS Warspite (délka 197 m, 8× 381 mm, dostřel 29,5 km), vše se zajištěnou podporou letectva z letadlové lodi HMS Furious. To už byla pro Němce bez munice a nafty katastrofa, která znamenala vyhlazení jejich hladinového loďstva v Ofotfjordu. Německé ponorky U25, U46 a U48 nepřekonaly problémy s torpédy, a jediným německým úspěchem toho dne tak byla ustřelená příď britského torpédoborce Eskimo torpédem z Georg Thiele.

KUZ527ab6_17NF.JPG

Spojovací prostor nákladní lodi MS Neuenfels dlouhé 143 metrů.

Královské námořnictvo si mohlo škrtnout ze seznamu nepřátel dalších osm torpédoborců jmenovaných výše v boxu. Celkový debakl 10:2 na torpédoborce v neprospěch Německa způsobila hlavně špatně připravená akce Kriegsmarine. Kargo lodě v rozlehlém narvickém přístavu utrpěly zásahy zbloudilých torpéd také. Rozstřílené plavbyschopné torpédoborce bez munice navedli němečtí kapitáni na břeh a posádky se přidaly k pozemním jednotkám, které tedy celkem čítaly 4 600 mužů.

MKU526ebc_4Bernd_von_Arnim_scuttled.jpg

Těžce poškozený torpédoborec Bernd von Arnim navedl kapitán na břeh. Bojeschopní námořníci se přidali k německým invazním silám.

Následná invaze spojeneckých vojsk včetně francouzských legiií a polských jednotek o celkové síle 24 500 mužů zahnala Němce do hor, kde se dodnes dají najít jejich opěrné body. Podle M. Storkeho z Narviku se zde zrodila i neústupnost Hitlera při rozhodování o stažení wehrmachtu ze Stalingradského kotle.

"Právě v květnu 1940, kdy se izolované německé jednotky bránily v horách, navrhoval Hitler jejich ústup do Švědska. Generál E. Dietel toto ukvapené rozhodnutí Hitlerovi rozmluvil, Luftwaffe tehdy ovládala nebe nad Norskem a dokázala odříznuté Němce kvalitně zásobovat. Vpád wehrmachtu do Francie a následné problémy v Dunkerque donutily spojence k evakuaci všech jednotek z Narviku a začala neohrozitelná nadvláda Němců," uvedl Storke.

Jestli za Hitlerovými rozkazy neustupovat skutečně stála norská zkušenost, se už asi nedozvíme. Rozdíl mezi leteckým zásobováním pětitisícové Dietlovy armády po dobu tří měsíců v Narviku a zásobováním miliónové Paulusovy armády u Stalingradu se dnes zdá jasný.

Fakticky nám potápěčům zůstalo v Ofotfjordu velkém jako pět vltavských přehrad Lipno přes čtyřicet vraků velkých námořních lodí. Některé z nich se o sebe přímo opírají. Hodně vraků leží v hloubkách do 30 metrů, ponorku najdete kolem 80 metrů.

MKU526eaf_11panczkinkuTirpitz.JPG

Časté hádky o síle pancéřování válečné lodi Bismarck možná rozřeší pancíř sesterské lodi Tirpitz, nejširší pancíř na lodi má 320 milimetrů.

U těchto norských břehů ukončila válka životy vojáků mnoha národností. O operacích polských válečných lodí jsem se dozvěděl až v místním vojenském muzeu, které doporučuji k návštěvě. Ohmatat si pancíř o síle 320 mm z Tirpitze se vám leckde nepovede. Tirpitz byla sesterská loď Bismarcku, potopená spojenci 150 kilometrů severně od Narviku. Na délku měřila 251 metrů, hlavní výzbroj tvořilo osm děl ráže 380 mm, které měly dostřel 37 kilometrů. Po válce byla tato válečná loď rozřezána.

Viditelnost pod vodou kazí pouze sladkovodní přítoky potoků. Největším nepřítelem pro potápěče jsou proudy. Příliv má přes dva metry a je zde skutečně ledová voda, můj buddy mi opravdu dost záviděl vyhřívané rukavice. Hlavní poděkování dlužím Čechovi J.Béhmovi, jenž nás po stopách narvické bitvy vedl.

Zdroj: http://technet.idnes.cz/hitlerova-prvni-valecna-prohra-dm9-/vojenstvi.aspx?c=A140407_114906_vojenstvi_mku

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Souboj na Krymu. Obránce trávili plynem a ostřelovali dělem z Plzně


 

Zatímco letos v březnu zaútočili na Krym "neznámí" ozbrojenci, útočníci v letech 1941/42 měli na sobě uniformy německého Wehrmachtu. Proti obráncům použili otravný plyn a říká se, že i dělo z pomníku v Plzni.

Německý 80-cm-Kanone (E) byl nejtěžší operačně nasazený kanon na světě. Písmeno E v závorce znamená Eisenbahn, šlo tedy o železniční kanon. Celkem byly vyrobeny dva kusy, bojově byl však podle všech indicií nasazen pouze jeden. Zmatek rovněž panuje v jejich pojmenování, jednomu se mělo říkat Těžký Gustav a druhému Dora. Prameny se nemohou shodnout, který z nich střílel na Sevastopol. Na fotografii je zvěčněna prezentace zbraně vůdci (druhý zprava). | foto: Archiv autora

Při dobývání Krymu v letech 1941/42 narazili Němci u pevnosti Sevastopol na tvrdou obranu, jejímiž nejmohutnějšími prvky byly dvě pobřežní dělostřelecké baterie. Wehrmacht si na jejich zdolání přitáhl ty největší obludy, které měl ve výzbroji.

V srpnu roku 1941, nedlouho po zahájení operace Barbarossa, stanovil Hitler jako jeden z hlavních cílů dobýt Krym. K nelibosti generála Guderiana dokonce preferoval rychlé obsazení krymského poloostrova před útokem na Moskvu. Na druhou stranu to mělo i něco do sebe, neboť zmiňovaný poloostrov působil jako nepotopitelná letadlová loď, ze které startovaly bombardéry k náletům na rumunské ropné rafinerie a další cíle.

Fotogalerie

Ke konci října 1941 byla prolomena obrana Sovětů na Perekopské šíji 11. armádou generála Ericha von Mansteina a začalo obsazování poloostrova Krym. Manstein převzal její velení jen několik dnů před tímto útokem po smolaři Eugenovi von Schobertovi, který zahynul jako cestující při nouzovém přistání kurýrního letadla Storch do sovětského minového pole.

Boj o Krym nebyl sám o sobě zase tak tvrdým oříškem. Netrvalo dlouho a skoro celý poloostrov drželi Němci ve svých rukou. U pevnosti Sevastopol na západě jižního cípu poloostrova však v polovině listopadu narazili na z hlediska odhodlání tvrdou obranu. Početně obránci snad až tak silní nebyli, a to je ještě posílily další jednotky evakuované po moři z obležené Oděsy. Z chodu se tedy Sevastopol dobýt nepodařilo, bylo třeba se na zadaný úkol lépe připravit.

Nejmohutnějšími prvky sevastopolské obrany byly dvě pobřežní dělostřelecké baterie č. 30 a č. 35. Němci si je pro rychlejší orientaci v hlášení pojmenovali jako Maxim Gorkij I a Maxim Gorkij II. Wehrmacht si na jejich zdolání přitáhl ty největší obludy, které tehdy ve své výzbroji měl.

Již 1. listopadu, během prvního výše popisovaného pokusu dobýt Sevastopol, střílel Maxim Gorkij I na shromaždiště zadních vojů německých kolon u Bachčisaraje. Premiéra pobřežní baterie byla úspěšná. Ztráty útočníka na životech a materiálu sice nebyly natolik významné, o to více však musel být překvapen nenadálým ostřelováním svého týlu dále za frontou. Poté se 7. listopadu do boje zapojuje i Maxim Gorkij II střílející z mysu Chersones přes celou hloubku obranného pásma na vzdáleného nepřítele.

Po měsíci příprav po odražení prvního útoku zahajují Němci druhý pokus o dobytí Sevastopolu. Zpočátku to vypadá nadějně, když je proraženo první obranné pásmo kolem města. Koncem prosince se fronta dostala do vzdálenosti jednoho až dvou kilometrů před baterii Maxim Gorkij I. Němcům nakonec vzalo vítr z plachet vylodění sovětských jednotek v Kerči a Feodosii na východě již obsazeného poloostrova. Vylodění, které mělo ulehčit situaci obráncům Sevastopolu, bylo nakonec poraženo. Mělo však rozhodující podíl na stabilizaci fronty kolem Sevastopolu, protože na jeho eliminaci musely být přemístěny některé německé jednotky. Navíc přišlo srážkové zimní počasí a fronta se ustálila na dlouhých pět měsíců.

Technickou zajímavostí je výměna opotřebovaných hlavní děl obou baterií v době obležení. Zvláště u té severní, ležící téměř u frontové linie, to musel být husarský kousek.

KUZ5253a4_01_Maxim_Gorki_I.jpg

Jedna z dělostřeleckých věží pobřežní baterie Maxim Gorkij I po dobytí Němci, stav z června 1942.

Když vy na nás Maxima, tak my na vás Gustava a Karla

Během následujícího období soustředil wehrmacht kolem Sevastopolu početnou dělostřeleckou výzbroj. A pro zdolání odolných pevností neváhali Němci přitáhnout ani ty největší kalibry.

Diskutabilní, alespoň ze strany ekonomů, byl příjezd několika těžkých nákladních vlaků, na kterých bylo k Sevastopolu dopraveno rozložené železniční dělo ráže 80 cm. Bylo to nejtěžší operačně nasazené dělo v historii. Celkem byly vyrobeny dva kusy, jednomu Němci říkali Těžký Gustav a druhému Dora. Který z nich byl u Sevastopolu, o tom se dosud vedou spory, ale více zdrojů dává přednost Gustavovi. Šest neděl tisíce mužů připravovaly terén, pokládaly kolejiště a dávaly dohromady Těžkého Gustava, aby to jen tak tak stihli do rozhodujícího pokusu o dobytí města.

Mezi další těžkou dělostřeleckou výzbrojí pro nadcházející boje byly dva kusy samohybného 60 cm moždíře Karl. Tyto a ještě další zbraně jsou popsány níže (box Goliášové wehrmachtu). V seznamu nejsou z kapacitních důvodů uvedeny zbraně stejných a menších ráží než měla děla Maxim Gorkij, těch tam bylo nepočítaně.

Začátkem června 1942, po mohutném dělostřeleckém ostřelování a leteckém bombardování, začal očekávaný útok německých a rumunských jednotek na Sevastopol.

Pevnosti Maxim Gorkij v posledním tažení

První na ráně byl Maxim Gorkij I, kterého se frontová linie před útokem téměř dotýkala.

Pátého června zaměřili Němci na pevnost Maxim Gorkij I svůj trumf, Těžkého Gustava. Ten proti baterii několikrát vystřelil a kdyby se trefil, určitě by připravil její posádce horké chvilky. Tento úspěch mu však nebyl dopřán. Projektily minuly cíl o stovky metrů, a tak si velitel baterie major Georgij A. Aleksander a celá posádka mohli zatím s úlevou oddechnout. Ne však na dlouho.

KUZ5253a8_03_Maxim_Gorki_I_letecky_pohle

Maxim Gorkij I, letecký pohled na bateriový blok s věžemi po dobytí Němci. Všimněte si kráterů kolem betonového bloku po ostřelování těžkými děly a bombardování. Na stropní části bloku pokryté tenkou vrstvou zeminy žádné stopy po zásazích nejsou, železobetonová vrstva silná 3,6 až 4 metry vydržela bez úhony i zásahy projektilů ráže 60 cm těžkého moždíře Karl a leteckých pum o hmotnosti 2000 kg.

Již o den později dostala zásah západní věž dvoutunovým projektilem moždíře Karl. Důsledky této události zatím nebyly fatální, i když zahynulo pět mužů a jedenáct jich bylo zraněno. Do druhého dne posádka věž opět zprovoznila, tedy až na jedno z děl. Boj pokračoval dál.

Od 6. do 17. června bylo na baterii Maxim Gorkij I vystřeleno celkem 750 těžkých dělostřeleckých projektilů různých ráží. 11. června měla být (podle některých pramenů) kompletně vyřazena západní věž. Odpoledne 17. června zaútočilo na baterii 27 střemhlavých Ju 87, přičemž jednou pumou byla zasažena východní věž. Toho dne se udává také zásah této věže moždířem Karl, v jiných pramenech je zaznamenáno její rozstřílení houfnicí (případně houfnicemi) ráže 35,5 cm. Zde je vhodné zmínit, že přiřazování jednotlivých výsledků konkrétním zbraním při tomto boji a intenzitě nasazení bylo prakticky nemožné, neboť nebyl čas sledovat, kdo je kdo a co má kdo na svědomí.

Mohutné dělostřelecké ostřelování a k tomu ten nálet stuk zcela rozvrátily pěchotní obranu kolem baterie. Němečtí vojáci se tak dostali na povrch bateriového bloku, vložili nálože do hlavní děl, a věže tak byly definitivně zničeny. Ještě několik dnů však trvalo, než útočníci přemohli, také za pomoci výbušnin a zapáleného benzinu, posádku bránící se v podzemních prostorách. 25. června se posledním zbývajícím obráncům i s velitelem podařilo uprchnout podzemní chodbou, vzápětí však byli chyceni a velitel baterie zastřelen Gestapem.

Neskutečná trefa Těžkého Gustava

Těžký Gustav zničil 6. června 1942 velký podzemní muniční sklad pod sevastopolským zálivem Severnaja. Celkem bylo na cíl vystřeleno devět projektilů. Ten osudový prolétl vodou zálivu, pokračoval 30 metry mořského dna, zpevněný strop muničního skladu také nebyla žádná překážka, a vyhodil uskladněnou munici do povětří. Při tom to prý odnesl i malý parník, který se ocitl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Zlí jazykové tvrdí, že Němci o muničním skladu vůbec nevěděli a jeho zásah byl pouze dílem náhody.

Jižní pevnost Maxim Gorkij II měla tu výhodu, že byla umístěna v týlu na mysu Chersones, na poslední výspě obránců. Jedna z věží snad měla být zničena 23. června.

Večer 1. července, kdy už byl téměř celý obranný perimetr i se Sevastopolem obsazen Němci, vystřelila zbývající věž na nepřítele posledních šest granátů. Potom vyhodila posádka pevnost do vzduchu, aby nepadla do rukou nepřítele víceméně nepoškozená.

Velitel baterie Aleksej Jakovlevič Leščenko odplul s několika muži na rybářském člunu do Novorossijska. Zbytek posádky se bránil v podzemních betonových labyrintech až do úplného konce. "Objevují se informace, že proti nim musel být dokonce použit otravný plyn, což by bylo jedno ze dvou použití těchto látek Němci v bojových operacích za druhé světové války."

Goliášové wehrmachtu a dělo z pomníku v Plzni

V seznamu těžkých dělostřeleckých zbraní, které Němci použili proti pobřežním bateriím Maxim Gorkij, uvádíme pouze děla větších ráží, než měl Maxim Gorkij.

80-cm-Kanone (E)

Železniční kanon firmy Krupp s ráží 80 cm byl nejtěžším kanonem, jaký kdy byl operačně nasazen. S pancéřovým projektilem o hmotnosti 7 tun byl dostřel až 38 km, u lehčího trhavého granátu to bylo 48 km. Pancéřový projektil dokázal prorazit sedm metrů silnou vrstvu betonu. Během jedné hodiny vystřelila sehraná obsluha maximálně třikrát. Kvůli mohutnosti zbraně byl stranový odměr řešen pohybem celého kanonu v zatáčce. Železniční podvozek se v sestaveném stavu pohyboval na dvojkolejné trati. Při přesunech byla zbraň samozřejmě demontována na menší části a dopravovala se po jednokolejné trati několika vlaky. Následné sestavení trvalo až šest týdnů, což si včetně výstavby potřebného kolejiště a terénních úprav vyžádalo přes čtyři tisíce mužů.

Před montáží v poli musely být zhotoveny po obou stranách dvojkolejné tratě další koleje pro montážní portálové jeřáby. Provozní posádku a obsluhu kanonu a souvisejících technických zařízení pak tvořilo téměř jeden a půl tisíce mužů. K tomu je třeba připočíst početnou pěchotu pro strážní službu a dále obsluhy protiletadlových zbraní chránících celý ten ansámbl proti leteckým útokům. Celkem byly vyrobeny dva kusy tohoto kanonu a jeden byl nasazen proti Sevastopolu.

KUZ5253b2_21_Skoda_42cm.jpg

Němci použili proti baterii Maxim Gorkij I jeden kus těžké houfnice Škoda vz. 17 ráže 42 cm. Dle neověřených informací starou zbraň ukořistili z pomníku v Plzni. V německém typovém označení 42-cm-Haubitze (t) znamená písmeno t v závorce tschechisch.

KUZ5253b2_20_Gamma.jpg

Moždíř firmy Krupp známý pod názvem Gamma se vyráběl v období první světové války. Na krymu byl použit jeden kus této zbraně.

KUZ5253b2_19_Karl_Thor.jpg

Ke každému moždíři Karl náležel jeden muniční transportér postavený na podvozku tanku PzKpfw IV. Muniční transportér mohl přepravovat najednou 4 ks střeliva.

60-cm-Mörser "Karl" (Gerät 040)

Těžký samohybný moždíř ráže 60 cm firmy Rheinmetall dokázal poslat protibetonový granát hmotnosti 2,2 t na vzdálenost 4,3 km. Vlastní pásový podvozek sloužil pouze k přesunům na krátké vzdálenosti. V ostatních případech se přepravoval zvednutý mezi dvěma speciálními železničními podvozky, případně rozložený na čtyři části na podvalnících.

Rheinmetall vyrobil sedm kusů moždířů Karl, které dostaly bojová jména Adam, Eva, Thor, Odin, Loki, Ziu a Fenrir. Thor a Odin byly nasazeny proti Sevastopolu. Vynaložené prostředky a úsilí na vývoj, výrobu a provoz byly příliš vysoké v porovnání s dosaženými bojovými výsledky, stejně jako u 80 cm železničního kanonu popsaného výše.

42-cm-Gamma Mörser

Moždíř firmy Krupp známý pod jménem Gamma se vyráběl v období první světové války a celkem jich bylo vyrobeno deset. U Sevastopolu byl použit jeden.

42-cm-Haubitze (t)

Němci použili proti baterii Maxim Gorkij I také jeden kus těžké prvoválečné houfnice Škoda ráže 42 cm, která se vyráběla v počtu několika málo jednotek kusů ještě pro rakousko-uherskou armádu. Podle neověřených informací starou zbraň ukořistili z pomníku v Plzni. Tunový projektil dokázala poslat až do vzdálenosti 14,5 km.V německém typovém označení znamená písmeno t v závorce tschechisch.

35,5-cm-Haubitze M.1

Krátce před druhou světovou válkou vyvinula firma Rheinmetall na požadavek wehrmachtu těžkou houfnici ráže 35,5 cm. Do roku 1944 bylo vyrobeno osm těchto houfnic. Proti obraně Sevastopolu byla nasazena jedna, některé zdroje uvádějí dvě. Maximální dostřel 575kg projektilu byl 20 850 metrů.

Jak se narodil Maxim Gorkij

V Rusku začali s plánováním a výstavbou moderních pobřežních baterií po prohrané válce s Japonskem (Rusko-japonská válka 1904 - 1905) na základě zkušeností nabytých především při neúspěšné obraně přístavu Port Arthur. Jedním z míst, která měla být v budoucnu chráněna nově postavenými fortifikacemi, byl i Sevastopol, základna ruské černomořské floty.

Krátce před první světovou válkou začaly zemní práce na staveništích dvou mohutných sevastopolských pobřežních baterií. První byla umístěna asi 5 km severně od přístavu na nevýrazném hřebenu nad řekou Belbek. Všeobecně je známá pod jménem Maxim Gorkij I, které jí za druhé světové války dali Němci. Sověti ji oficiálně značili jako baterii č. 30 (do roku 1928 značená č. 26). Druhou pojmenovali dobyvatelé Maxim Gorkij II, domácí pro ni měli strohé neutrální označení baterie č. 35 (do roku 1928 č. 25), a její místo bylo na mysu Chersones, asi 10 km jihozápadně od přístavu. Jádrem každé z nich měly být dvě věže osazené dvojicí děl ráže 305 mm.

Než však baterie dostaly jméno po slavném ruském spisovateli a revolucionáři, uběhlo v Belbeku mnoho vody. Pod projektem byl jako tvůrce podepsán stavební inženýr plk. Smirnov, který navázal na basic design (úvodní projekt) Nestora Bujnického a na snad i první ideový nástřel opevnění hudebního skladatele Césara Kjui. Do roku 1917 byla víceméně dokončena betonáž podzemních prostor a v petrohradských ocelárnách se vyráběly pancéřové dělové věže. Bolševická revoluce a následná občanská válka všechny práce na této akci na dlouhou dobu zastavily.

Pobřežní baterie

Pobřežní dělostřelecké baterie byly fortifikační objekty, které měly chránit námořní základny, přístavy či strategicky významné úseky pobřeží, průplavy nebo úžiny proti napadení z moře. Před první světovou válkou se již standardně začala umisťovat jejich dělostřelecká výzbroj do velkých otočných uzavřených pancéřových věží podobných těm na velkých válečných lodích. Mnohdy byly použity přímo věže z vyřazených bitevních lodí a křižníků. Byla používána zpravidla děla velkých ráží a s dlouhou hlavní kvůli dosažení velkého dostřelu.

V roce 1925 došlo k obnově prací na baterii č. 35 (Maxim Gorkij II) , tehdy vlastně č. 25. Dokončena byla v roce 1928 a následně došlo k její aktivaci. Ihned na to se začalo s pracemi na baterii č. 30 (Maxim Gorkij I). Věže byly na svá místa usazeny v roce 1932, ale dokončovací práce probíhaly ještě v následujících letech, kdy se například betonovala podzemní chodba k samostatnému velitelskému bunkru baterie.

Vybavení a dispoziční řešení

Jak již bylo zmíněno, výzbroj jedné baterie se skládala ze dvou dvoudělových věží s 305 mm kanony. Typové značení těchto věží bylo MB-2-12, kde číslo 2 znamenalo počet instalovaných kanonů a číslo 12 jejich ráži v palcích. Odměr byl 360°, náměr měla každá hlaveň řízen nezávisle na druhé a jeho maximální hodnota byla 35°.

Dostřel s pancéřovým granátem o hmotnosti 470 kg činil při maximálním náměru 30 km, s dalekonosným granátem vážícím 314 kg to bylo až 42 km. Po každém výstřelu se hlaveň profoukla tlakovým vzduchem. Věže měly sendvičovou konstrukci z pancéřových plechů, celková síla pancíře čela a boků činila 30 cm a stropu 20 cm. Každou věž obsluhovalo 54 mužů.

KUZ5253a9_04_Maxim_Gorki_I_Aleksander.jp

V době německého útoku velel baterii Maxim Gorkij I (pobřežní baterie č. 30) major Georgij Aleksandrovič Aleksander (na fotografii vlevo). Vedle stojí politický komisař Solovjev, bez kterého si velitel ani nevystřelil.

V rozsáhlých podzemních vybetonovaných prostorách pod úrovní terénu pod věžemi bylo celé zázemí posádky baterie čítající kolem tří stovek vojáků. Do určité míry, zkrátka než dojdou zásoby potravin, paliv a munice, fungoval komplex nezávisle na okolí. Vedle ubytovacích prostor se zde nacházely kuchyně a jídelny, pro nemocné a raněné ošetřovny. Zásobování vodou zajišťovaly vlastní studny. Ventilační zařízení byla vybavena filtry proti bojovým plynům. Tepelnou pohodu posádky zajišťovaly kotelny s rozvody ústředního vytápění. Vzduchotechnický systém udržoval v úložištích dělostřeleckých granátů a prachových náplní stálou teplotu a vlhkost. Pro výrobu elektrické energie sloužily dieselgenerátory ve strojovnách.

Každá baterie měla ve vzdálenosti přibližně půl kilometru své velitelské stanoviště spojené podzemní komunikační chodbou s příslušným bateriovým betonovým blokem. Z velitelských stanovišť, která byla zcela autonomní s vlastními energetickými zdroji, se řídila palba. V jejich blízkosti tedy nechyběly pozorovatelna a dálkoměrné stanoviště.

Proti přímému pozemnímu útoku neměly baterie žádné integrované prvky aktivní obrany. Ale dodatečně byly k tomuto účelu postaveny malé betonové bunkry s pěti střílnami pro kulometnou výzbroj. A když se v roce 1941 blížili Němci, vybudovala pěchota kolem baterií silné polní opevnění skládající se ze zákopů a překážek ve formě ostnatých drátů a min.

Osud poválečný

Tři roky po válce padlo rozhodnutí obnovit severní baterii č. 30. Při rekonstrukci železobetonových bloků došlo k jejich zesílení. Zničené dělostřelecké věže byly nahrazeny typem MB-3-12FH, což byly upravené třídělové věže z vyřazené bitevní lodě Frunze. Bylo také použito modernější zaměřovací zařízení včetně střeleckého radiolokátoru. Samozřejmě již delší dobu není baterie č. 30 v aktivní službě, je však zajištěna proti vandalům a sběračům kovů.

Oproti tomu zničená baterie č. 35 zůstala nevyužita. Velké ocelové díly byly sešrotovány. Ale i to, co z ní zbylo po odvezení té větší kořisti v rámci plánovaného hospodářství a bylo možné dále druhotně využít, si rozebrali občané z okolí. V poslední době však bylo místo částečně upraveno pro muzeální účely a na papíře leží projekt rozsáhlejších úprav v rámci tohoto využití.

Zdroje a doporučená literatura:

  • www.bellabs.ru
  • M. Dubánek, P. Lach: Malá kniha o velkých bunkrech. Mladá fronta, Praha, 2013
  • www.valka.cz

Zdroj: http://technet.idnes.cz/souboj-na-krymu-sevastopol-maxim-gorkij-fdh-/vojenstvi.aspx?c=A140404_172735_vojenstvi_kuz

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

 

Vynálezy, válka, tlouštík a dalších 85 tisíc videí od roku 1896 zdarma
20. dubna 2014
Britská agentura Pathé News nahrála na YouTube přes 85 tisíc archivních filmů. Videoklipy mají ohromný záběr od roku 1896 do roku 1976 (i novější) a od historicky významných až po zcela triviální či podivné. Pomozte nám v archivech najít skutečné perly.
PKA52a780_pathe2.png
Zkáza vzducholodi Hindenburg, zachycena kamerami zpravodajů Pathé | foto: Pathé

Když před pár měsíci Britská národní knihovna nahrála na web přes milion obrázků k volnému využití, chvíli jsme se v archivu přehrabovali. Našli jsme spoustu zajímavostí, ale nic tak zvláštního, o čem by stálo za to psát. Spíše řadu specifických ilustrací.

Pathé News

Průkopnická organizace, která stála u zrodu důležitých filmových týdeníků v Británii i ve světě. Agentura produkovala pravidelná zpravodajská videa od roku 1910 do roku 1960, její kořeny sahají až do roku 1986, kdy její zakladatel Charles Pathé založil svou první filmovou společnost, dnes známou také jako British Pathé. V roce 2002 byl celý archiv agentury zdigitalizován. (zdroj: Wiki)

Ale videoarchiv zpravodajských záběrů od samého počátku kinematografie, to už je něco jiného. Od trhaných černobílých záběrů až po první barevné snímky. Podívejte se s námi, co všechno se dá v digitální truhle agentury Pathé News objevit:

Archiv je skutečně obrovský, a ani desítky připravených výběrů nemohou pořádně rozkrýt jeho hloubku. Vybrali jsme proto namátkou několik zajímavostí. Těšíme se, že do diskuze napíšete, jaké klenoty jste objevili vy. Vaše tipy sbíráme na naší technetí facebookové stránce zde.

Pohřeb královny Viktorie (1901):

Let bratří Wrightů (1903) :

První "mobilní" telefon (1922):

Jak se stavěla Empire State Building (1930):

Nejtěžší dítě na světě provokují čokoládou (1935):

Výbuch vzducholodi Hindeburg (1937):

Veřejné odhalení holocaustu (1945):

(Varování: drastické záběry!, pozn. red.)

Rekordní skok Josepha Kittingera (1960):

Apollo 11 letí na Měsíc (1969):

Mimochodem, ve stejném roce si odbyl svou premiéru i nadzvukový Concord.

Historické záběry z Československa na Pathé

Samozřejmě, že z naší perspektivy je také zajímavé podívat se na události v Československu očima tohoto význačnéno zpravodajského týdenníku. V archivu je přes tisíc videí se slovem "Czechoslovakia" v popisku. Mezi nimi i:

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Jedině české pancéřování přežilo šest bomb, ale na kamikaze už nestačilo


 

Přímý zásah šesti pumami žádná loď nikdy nevydržela, až britská letadlová loď Illustrious ano. Zachránilo ji pancéřování vyrobené ve Vítkovicích.
KUZ52b9b2_HMS_Illustrious_bow_1944.jpg

Letadlová loď HMS Illustrious | foto: Wikimedia Commons

 

Třicátá léta minulého století ranila rozhodující část britské politické reprezentace krátkozrakostí a slepotou. Jejím důsledkem byla usmiřovací politika, která přispěla k vzestupu totalitních režimů a následně vzplanutí druhé světové války. Admirálové britského královského námořnictva byli prozíravější. I přes svou vyhlášenou konzervativnost si uvědomili, že v nadcházejícím válečném konfliktu budou hrát důležitou úlohu letadla startující z palub letadlových lodí. Bylo nutné zahájit stavbu moderních plavidel tohoto typu.

Plovoucí sejfy

Námořnictva Spojených států a Japonska se při vývoji nových letadlových lodí zaměřovaly především na co nejvyšší počet nesených letadel. Velká Británie byla v jiné situaci. Její letadlové lodě se v relativně uzavřeném atlantickém a středomořském bojovém prostoru budou muset potýkat s letouny startujícími z pozemních základen a schopných nést těžší pumy než námořní bombardéry, uvažovali admirálové.

Fotogalerie

Z jejich úvah se zrodil projekt letadlových lodí třídy Illustrious. Ty měly při konstrukčním výtlaku 23 207 tun nést leteckou skupinu pouhých 36 letounů. Pro srovnání: ve stejné době stavěné americké letadlové lodě třídy Yorktown s výtlakem 19 800 tun nosily 90 letadel.

Ve srovnání s americkými protějšky však britské letadlové lodě nesly dvojnásobnou protiletadlovou výzbroj. Jejím jádrem bylo šestnáct nově vyvinutých dvouúčelových děl ráže 114 milimetrů, umístěných po dvou v osmi plně zakrytých dělových věžích. Tu doplňoval proměnlivý počet rychlopalných kanónů Bofors a Oerlikon. Například Victorious nesla při zařazení do služby roku 1940 celkem 21x40, 45x20. Formidable operovala v létě 1945 s lehkou výzbrojí složenou z 40x40, 42x20.

Největší pozornost však Britové věnovali pasivní ochraně letadlových lodí. Illustrious a její tři sesterské lodě měly mít letovou palubu v podobě pancéřové desky o síle 76 milimetrů. Hangárová paluba byla tvořena další pancéřovou deskou, tentokrát 51 milimetrů silnou. Stěny hangáru byly zkonstruovány z pancíře silného 102 mm. S výjimkou japonské lodě Šinano, kterou navíc na její první plavbě 19. listopadu 1944 potopila americká ponorka, nenesla tak mohutné pancéřování žádná soudobá letadlová loď. Vnitřek letadlových lodí třídy Illustrious měl podle námořních plánovačů připomínat obří pancéřovou skříň. Posádky lodě záhy překřtily na plovoucí sejfy.

Seriál Legendy československé techniky

V novém seriálu dosud vyšlo a dále vyjde:

Výzva čtenářům: napište, o čem byste si také chtěli přečíst. Plán seriálu podle vašich přání upravíme.

Admiralita posvětila položení kýlů čtyř mohutných plavidel, aniž by si uvědomila, že současné stavba bitevních lodí třídy King George V., o množství menších plavidel nemluvě, s sebou přinese zásadní materiálový problém. Kde sehnat tolik tisíc tun kvalitní oceli na pancíř Illustrious, Victorious, Formidable a Indomitable? A navíc: kde je sehnat rychle? Psal se rok 1936 a světové události neodvratně směřovaly k válečnému měření sil.

Úředníci britského ministerstva zahraničí Admiralitu upozornili na opomíjeného středoevropského spojence Československo, jehož ocelářský průmysl patřil mezi světovými válkami k nejrozvinutějším na světě. Zraky admirálů se upřely do Vítkovic.

Základy slávy tamních hutí položil bratr císařů Josefa II. a Leopolda II. Rudolf, olomoucký arcibiskup, přítel a dobrodinec Ludwiga van Beethovena a pokrokový hospodář. Zkušenosti s výrobou pancéřových desek pro válečné lodě ve Vítkovicích získali při práci pro rakousko-uherské námořnictvo a nic z toho, co se naučili, nezapomněli. Zakázka britského námořnictva, zprostředkovaná za spolupráce s ministerstvem zahraničí, představovala v po nedávných letech ekonomické krize doslova požehnání.

Požadavky britské Admirality byly tvrdé. Pancéřová paluba měla být schopna odolat přímému zásahu tisíciliberní, tedy téměř půltunové pumy. Pro zásah pod úhlem byly požadavky ještě tvrdší.

Okleštění Československa Mnichovským diktátem na podzim roku 1938 a okupace z 15. března 1939 ojedinělou spolupráci mezi vítkovickými ocelárnami a loděnicí Vickers Armstrong, která první tři letadlové lodě třídy Illustrious stavěla, ukončilo. Přesto se podařilo dodat dostatečný počet pancéřových desek, aby mohly být použity při stavbě Illustrious a velmi pravděpodobně také Victorious.

Stačilo jen zamést?
KUZ52b9b8_hms_victorious_on_firezasahkam

Letadlová loď HMS Victorious po zásahu kamikaze.

České pancéřování britských letadlových lodí prošlo první vážnou zkouškou roku 1941. Letadlovou loď Illustrious operující ve Středozemním moři zasáhlo dne 10. ledna celkem šest bomb o hmotnosti 250 a 500 kilogramů, které na ni svrhly německé střemhlavé bombardéry. Ačkoliv loď utrpěla vážné poškození, dokázala vlastní silou doplout na Maltu. Zde se však stala terčem dalších náletů.

Šestnáctého ledna a znovu o tři dny později Němci společně s Italy zasypali maltský přístav krupobitím bomb, které ještě zvětšily rozsah poškození letadlové lodi. Ta nakonec, stále vlastní silou, odplula nejprve do Alexandrie a potom do Spojených států. Zde prošla rozsáhlou opravou. Při té se zjistilo, že důkladné pancéřování loď téměř s jistotou zachránilo před potopením.

Přímý zásah šesti pumami v jediné akci žádná letadlová loď předtím ani potom nepřežila. Osudným se hrdé letadlové lodi stalo střetnutí s japonskými sebevražednými letci. Dne 6. dubna 1945 na Illustrious zaútočil kamikaze. Ten podlétl radar, v blízkosti lodě vystoupal do výše asi 400 metrů, obrátil se na záda a vrhl se proti lodi. Drtivá palba protiletadlových děl sebevraha dokázala vychýlit, takže se zabořil do moře v těsné blízkosti boku Illustrious.

Puma, kterou sebevražedný letoun nesl, explodovala pod vodou. Výbuch však způsobil slabě chráněné podhladinové části trupu tak rozsáhlé škody, že je bylo možné opravit pouze v domácím přístavu. Oprava Illustrious skončila až roku 1946. O osm let později byla letadlová loď, které zachránilo život české pancéřování, vyřazena ze služby a v roce 1956 sešrotována ve Faslane. Illustrious, z jejíž paluby startovaly torpédové bombardéry, které zmrzačily italské bitevní loďstvo v Tarentu, dodnes připomíná lodní zvon, zle pochroumaný střepinou německé pumy.

Hon na Bismarcka a další

Druhá britská letadlová loď nesoucí (se vší pravděpodobností) pancíř z Vítkovic, Victorious, prožila neméně bouřlivou válečnou kariéru. Těsně po zařazení do služby se v květnu 1941 účastnila honu na německou bitevní loď Bismarck a její bombardéry o tři roky později útočily i na další pýchu Kriegsmarine, Tirpitz. Část roku 1943 strávila ve společné službě s americkými letadlovými loděmi v Tichomoří. V americkém námořnictvu sloužila jako USS Robin - v odkazu na sherwoodského zbojníka Robina Hooda. V Tichomoří se také ukázala správnost britské koncepce těžce pancéřovaných letadlových lodí, byť byla mocnost pancíře vykoupená nižším počtem nesených letadel. Na tomto místě je třeba poznamenat, že v Tichomoří britské letadlové lodě třídy Illustrious operovaly s až dvaasedmdesáti letouny.

KUZ52b9b6_hms_illustrious_bridge_damage.

Kapitánský můstek letadlové lodi HMS Illustrious poškozený náletem kamikaze.

Během námořních operací u Okinawy se Victorious stejně jako její sesterská loď Illustrious stala terčem kamikaze. Poprvé 4. května 1945 a podruhé o pět dnů později. Na její letovou palubu dopadl sebevražedný letoun, ale pancéřová paluba na rozdíl od zranitelných palub amerických letadlových lodí v obou případech odolala.

Dvě exploze letounů plně naložených výbušninami a benzinem nijak neomezily bojeschopnost Victorious. Letadlové lodě amerického námořnictva mnohdy utrpěly od kamikaze nejvážnější škody a byly na dlouho vyřazeny ze služby (Bunker Hill, Franklin). Na britských plavidlech tomu bylo jinak. Americký styčný důstojník na palubě Victorious s obdivem a jistou závistí napsal: "Zatímco naše lodě se otřásají druhotnými explozemi, na Victorious po zásahu kamikaze prostě jen zavolají klidové čety s košťaty."

Snad můžeme pocítit alespoň trochu zadostiučinění nad tím, že část tohoto obdivu patří vítkovickým ocelářům. Mimochodem, ve Vítkovicích se ocelové pláty pro lodní trupy vyrábějí dodnes. Postavili z nich například kontejnerovou loď Yongxing.

Co se týče Victorious, ta po skončení druhé světové války prošla několika rekonstrukcemi, které výrazně zvýšily její bojovou hodnotu. Ze služby byla vyřazena roku 1968 a krátce na to sešrotována.

 

 

Zdroj: http://technet.idnes.cz/cesky-pancir-zachranil-britske-lode-db2-/vojenstvi.aspx?c=A140402_143125_tec_video_kuz

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 2 weeks later...

Skutečně tajná zbraň nacistického Německa. Spící agenti měli heslo "les"


 
Exkluzivně Byli to zběhlí vojáci německé a maďarské národnosti. Utekli z naší armády. V Německu je přeškolili na záškodníky a vraceli zpět do Československa. Tady pak čekali na další rozkazy opět převlečení v uniformách čs. armády.

Okleštěná republika byla pro Hitlerovo Německo jasný cíl. | foto: Jiří Macoun, Technet.cz

Podřimující četníky v rakouském Waidhofenu an der Thaya vzbudilo jedné květnové noci nečekané zaťukání na dveře. Službu konající četník otevřel dveře a s údivem zjistil, že v nich stojí plně vyzbrojený voják v československé uniformě. Počáteční úlek vystřídal úsměv, když se dozvěděl, že dotyčný vojín před několika hodinami zběhl z čs. armády. Netrvalo dlouho a dezertéři z jindřichohradeckého pěšího pluku 29 si ve Waidhofenu podávali kliku od dveří. A nejenom tam, dezertéři z řad vojáků německé a maďarské národnosti se ve větších počtech začali od května objevovat v příhraničních německých a maďarských městech podél celé hranice ČSR.

Zběhlé vojáky si co nejrychleji přebírali příslušníci místně příslušného oddělení Abwehru a snažili se je zpravodajsky co nejvíce vytěžit. Výpověď vojína německé národnosti, který se přihlásil ve Waidhofenu 27. 5. 1938, se dostala dokonce na stůl generálplukovníkovi von Leebovi, kterému měla posloužit spolu s dalšími dokumenty k získání informací o čs. armádě.

Fotogalerie

Není bez zajímavosti se blíže podívat na jeho hlášení, které nám umožňuje vidět službu v čs. armádě během tzv. částečné mobilizace v květnu 1938 pohledem čs. vojáka německé národnosti. V hlášení není bohužel uvedeno jméno vojáka. Ale víme, že sloužil v třetí rotě, uvedl přesné rozmístění jednotlivých praporů pluku, jejich početní stavy, jméno velitele pluku trochu zkomolil (Oberst Ehert namísto Eret) a informoval Abwehr o přidělení dělostřelectva jednotlivým praporům.

Podle jeho informací byla 1/5 mužstva německé národnosti, 4/5 pak tvořili Češi a Slováci, částečně posíleni příslušníky pěšího pluku 45 ze Slovenska. Během květnové mobilizace byla jeho jednotka nasazena v opevnění u Starého Města pod Landštejnem, přičemž byl přidělen do řopíku č. 21, odkud vzal "roha".

Ačkoliv se tedy v literatuře traduje, že do opevnění byli vybíráni pouze spolehliví vojáci české národnosti, opak je pravdou. Podle informací dezertéra byli do opevnění nasazeni i vojáci německé národnosti, ale údajně maximálně jeden muž na objekt.

Němce samozřejmě velmi zajímaly podrobnosti o našem opevnění, prvotní informace o vnitřním zařízení a výzbroji získali právě v květnu 1938:
"V jeho kulometném bunkru bylo 15 beden po 1200 ranách pro lehký kulomet. Bunkry jsou vybudovány ve vzdálenosti 200-300 m a vyzbrojeny lehkými nebo těžkými kulomety. Další vybavení bunkru tvořila konev petroleje a benzinu, obě po pěti litrech. Jejich účel mu však zůstal neznámý...."

Hitlerův trojský kůň

Je zřejmé, že se v Německu začali především po květnové mobilizaci hromadit dezertéři s čs. vojenským výcvikem (z nich mnozí znalí češtiny), dále pak uniformy, výstroj a výzbroj československé armády. Tento fakt zřejmě přivedl Němce na myšlenku vytvoření zvláštních jednotek, které by mohly při očekávané válce s Československem působit v týlu čs. armády ve prospěch útočící německé armády.

První zmínku o plánovaném nasazení zvláštních jednotek v rámci akce proti ČSR jsem našel v nedatovaných poznámkách majora Schmundta, osobního adjudanta Adolfa Hiltera. Pro první den války s ČSR (1. října 1938) se počítalo s rozsáhlou sabotážní činností a obsazením čs. opevnění systémem "trojského koně". Zatímco k plánované sabotážní činnosti se mi podařilo dohledat bližší informace v dokumentech OKW (vrchní velitelství wehrmachtu), o trojském koni v čs. opevnění lze bez dalších archivních podkladů jen spekulovat a je otázka, zda se Němcům podařilo něco v tomto smyslu realizovat.

Každopádně jednotlivá skupinová velitelství německé armády zainteresovaná na přípravě napadení ČSR obdržela od majora Groscurtha z Abwehru 19. srpna 1938 tajné informace o tom, že II. oddělení německého Abwehru vytvořilo na čs. území tzv. Kampforganisationen (bojové organizace). Z těchto instrukcí se velitelé plánovaných armád dozvěděli, že v rámci těchto K-organizací jsou vytvořeny zvláštní oddíly (Sonderabteilungen), které jsou vybaveny čs. uniformami.

Vyzbrojení jednotek a přebírání čs. uniforem mělo být provedeno na základě rozkazu šéfa OKW generála Keitela po 1. září 1938. Jednotky byly vybaveny puškami, samopaly a ručními granáty, vyzbrojení kulomety nebylo dovoleno. Hlavní činnost těchto jednotek měla spočívat v útoku z týlu na čs. opevnění (možná, že toto měl být ten Hitlerův trojský kůň).

Signálem pro zahájení činnosti K-organizací mělo být zahájení útoku wehrmachtu, dopředu nemělo být vysíláno žádné varování o připravovaném útoku. Abwehr měl pouze několik dnů před plánovaným útokem na ČSR povolat na říšské území zvláštní povolávací jednotky, které se měly pak na čs. území vracet podle instrukcí jednotlivých skupinových velitelství.

Není nezajímavé podívat se na reakci nám již dobře známého generálplukovníka von Leeba, který připravoval útok 12. armády proti jižním Čechám. Ze zaslaných informací mu muselo být zřejmé, že tato plánovaná činnost odporuje válečnému právu (článku 23 haagské konference z roku 1907), kde se hovoří o zákazu zneužití nepřátelské uniformy. Odpověď Arbeitsstabu Leeb na sebe nenechala dlouho čekat:

"Arbeitsstab Leeb vítá spolupůsobení dobrovolnických bojových organizací vytvořených ze sudetských Němců, kteří nosí české uniformy. Je ale třeba zvláštní domluvy a označení. Přesto se obáváme, že praktické provedení součinnost bude velmi obtížné. Útočné jednotky si nebudou jisté, především za špatné viditelnosti nedokážou rozlišit nepřítele od přítele a není vyloučeno, že se příslušníci bojových organizací dostanou do naší palby."

KUZ52fd0d_03.jpg

Tři ozbrojení vojáci v čs. uniformách postupují jako místní průvodci na čele okupační jednotky německého wehrmachtu (1. října 1938)

Zabijte české důstojníky

Von Leeb přišel hned s návrhem, že by se příslušníci bojových jednotek spíše než na dobývání opevnění hodili více k vyvolávání neklidu v týlu čs. obrany a jednotky v prvním sledu využít k zabránění zničení mostů. Tím by zajistili rychlý postup útočných formací wehrmachtu. Zároveň mělo být domluveno nějaké zvláštní poznávací znamení. A začal plánovat dále.

Sudetské bojové organizace mohly totiž umožnit realizaci jeho návrhů na rozšíření sabotážních příprav, které během léta 1938 připravilo OKW. Původní návrh OKW počítal s rušením mobilizace čs. armády především leteckým napadáním vojenských mobilizačních středisek, dopravních uzlů, železniční infrastruktury a prostorů soustředění v pásmu opevnění. Menší objekty jako muniční sklady nebo zásobníky paliva měli zlikvidovat agenti Abwehru. Von Leeb jako jediný z oslovených velitelů pěti německých armád navrhl, aby se Abwehr pokusil v jeho úseku navíc zajistit:

  • fyzickou likvidaci všech vyšších a středních velitelů čs. armády a jejich štábů
  • zničení radiových vysílačů
  • zničení dálkových kabelových vedení
  • rušení spojení mezi vnitrozemím a jednotkami dislokovanými u hranic
  • rušení spojení mezi vyššími velitelstvími

Řešením těchto úkolů bylo pověřeno oddělení Abwehru u velitelství XIII. armádního sboru v Norimberku. Není mi známo, zda se tyto úkoly podařilo nějak uspokojivě vyřešit. Ze zpravodajských hlášení je však zřejmé, že Němci velmi přesně monitorovali rozmístění štábů jednotlivých pluků a praporů čs. armády. Zpětně lze hodnotit jako chybu to, že např. mnohé štáby 5. divize zaujímaly v září 1938 na Šumavě stejná stanoviště jako v květnu při částečné mobilizaci.

Další stopa se objevuje 17. září 1938, kdy Arbeitsstab Leeb zaslal norimberskému oddělení Abwehru seznam objektů a úkolů pro bojové organizace, které měly působit v pásmu nasazení VII. armádního sboru (Šumava). Bohužel seznam úkolů pro oblast nasazení IX. sboru na Třeboňsku se mi zatím nepodařilo dohledat, ale lze předpokládat podobný charakter úkolů jako u VII. sboru.

V případě Šumavy šlo především o zabránění odstřelu vybraných mostů přes Vltavu, ničení telefonního spojení a v jednom případě o likvidaci oddělení Finanční stráže. Toto oddělení bylo umístěno uprostřed obce a Němci chtěli zabránit ztrátám na životech civilistů (sudetských Němců), kterým by nebylo možno zabránit při přímém útoku na budovu oddělení Finanční stráže, která ležela na útočném směru jednoho z praporů 7. pěší divize. Abwehr poslal potvrzený seznam zpět 26. září 1938 s tím, že požadované objekty jsou přiděleny jednotlivým skupinám. Lze tedy předpokládat, že v případě útoku IX. sboru na Třeboňsku se snažili Němci přednostně ochránit před zničením mosty přes Lužnici.

KUZ52fd14_08.jpg

Výřez mapy ČSR zachycující umístění strategických objektů železniční infrastruktury určených k poškození, nebo zničení podle předchozího seznamu.

Volejte Blücher Heil a mávejte červenožlutou vlajkou

Němcům se nakonec podařilo vyřešit i poznávací znamení, kterým měli falešní čs. vojáci signalizovat jednotkám wehrmachtu. Tyto informace byly zahrnuty do "desatera" německého vojáka nasazeného proti Československu. Major Groscurth zaslal na začátku září 1938 jednotkám určeným k útoku proti ČSR poučení, se kterým měli být seznámeni všichni vojáci po vydání rozkazu k útoku na ČSR. Rozkaz nakonec vydán nebyl a tato poučení byla později po Mnichovu z pochopitelných důvodů likvidována. Z hlediska působení bojových organizací je důležitý bod c) tohoto poučení (publikována jen část instrukcí):

V Československu žije kromě 51 % Čechů i 49 % národnostních menšin. Tyto se skládají z Němců, Slováků, Maďarů, Rusínů a Poláků.

Německý wehrmacht bojuje výhradně proti Čechům a české vládě. Desítky let byli utlačováni příslušníci německé menšiny a dalších národností ve svém životním prostoru a bylo s nimi zacházeno jako s občany druhé kategorie. Všechny tyto menšiny se chtějí osvobodit z českého otroctví a budou boj německého wehrmachtu rozsáhle podporovat. Obzvláště sudetští Němci chtějí německému wehrmachtu pomoci, a to pomocí následujících opatření:

a) Sudetoněmečtí záložníci odmítají české povolávací rozkazy a přebíhají k německému wehrmachtu. Stejně tak činí Maďaři a snad dokonce části slovenské menšiny.

b) Příslušníci národnostních menšin v aktivní službě české armády se pokoušejí se svojí výstrojí a výzbrojí získat kontakt s německým wehrmachtem.

c) Na základě toho se počítá s tím, že sudetští Němci podpoří boj německé armády zprůchodněním silnic pro postup německých jednotek, zabráněním odstřelů mostů a silnic prováděných Čechy, útoky z týlu na jednotlivé objekty opevnění a rušením českého týlového spojení. Tyto aktivní, a tedy bojové sudetoněmecké jednotky se budou za všech okolností zkoušet signalizovat německým jednotkám pomocí červenožluté vlajky a heslem "Blücher Heil".

Nezapomeňte na slovo les!

Pro bojové jednotky nasazené v jižních a západních Čechách byla navíc určena další zvláštní poznávací znamení, kterými se museli sudetští Němci prokázat při setkání s vojáky wehrmachtu. Museli říct větu, ve které bylo slovo "les" (např. byl jsem v lese, les je zelený přicházím z lesa apod.) a příslušníci organizace měli mít u sebe malou jedlovou větvičku jako vnější poznávací znamení. Podle informací Abwehru znali tato hesla pouze nejlépe prověření a vycvičení sudetští Němci, které mohl wehrmacht okamžitě zařadit do sestavy jako velitele, maskované průzkumníky nebo odposlouchávače. Na druhou stranu Němci počítali s tím, že celá řada sudetských Němců z řad komunistů nebo sociálních demokratů zůstane na straně ČSR a nelze počítat s jejich přeběhnutím na stranu wehrmachtu.

KUZ52fd11_06.jpg

Dodatečná informace ze září 1938, kterou norimberský Abwehr informuje německé jednotky o domluveném rozpoznávacím znamení bojových jednotek sudetských Němců pomocí slova les (Wald) v nějaké vhodné větě.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že nelze německé Kampforganisationen zaměňovat se sudetoněmeckým Freikorpsem, jehož činnost byla již mnohokráte popsána v literatuře. V čs. pohraničí měly skupiny Freikorpsu za úkol pouze vyvolávat chaos, poutat disponibilní čs. jednotky a odvádět pozornost od skutečných směrů útoku. Například v prostoru plánovaného nasazení bojových jednotek působících ve prospěch von Leebovy 12. armády neprovedl sudetoněmecký Freikorps jediný přepad!

Sudetoněmecké bojové organizace tak představovaly v září 1938 pouze spící buňky čekající na zahájení války, ke které nikdy nedošlo, a z toho důvodu nebyly tyto tajné organizace v rámci ČSR aktivovány.

Otázkou zůstává, kolik vycvičených agentů mohl mít Abwehr na našem území. S ohledem na rozsah stanovených cílů, které se nacházely i v hlubokém vnitrozemí nebo dokonce na Slovensku, odhaduji, že to byl počet v řádu stovek mužů. Přesné číslo se zřejmě již asi nikdy nepodaří zjistit. Zajímavé by bylo také vědět, zda naše rozvědka o této činnosti věděla a nějakým způsobem tuto hrozbu eliminovala.

Je libo služeb místního průvodce?

Z německých archivních dokumentů vyplývá, že wehrmacht plánoval využít dezertéry z čs. armády ještě jiným způsobem. Největší vlna dezercí z čs. armády přišla ve druhé polovině září 1938. Přeběhlíky okamžitě vyslýchali příslušníci Abwehru a výslechy byly hned předávány na stůl velitelstvím příslušných sborů. Zběhové informovali zpravidla o rozmístění jednotek, dělostřelectva, početních stavech, umístění štábů, ale i o detailech, jako byl počet zásobníků pro lehké kulomety v určitých objektech opevnění nebo domluvených signálech mezi předními strážemi a osádkami bunkrů.

Pokud se dotyčný dezertér jevil Abwehru vhodně, byl doporučen jako místní průvodce do určité lokality, kterou dobře znal. Na základě těchto hlášení si pak velitelé útočných jednotek vybírali průvodce, kteří se jim hodili pro určité prostory nasazení. Samozřejmě nejvíce se hodili průvodci, kteří ovládali také češtinu.

Abwehr skutečně na konci září předal útočným jednotkám wehrmachtu vyžádané průvodce. Ti byli ihned zařazeni do průzkumných jednotek wehrmachtu, který se staral i o jejich stravování. Asi jim byla ponechána jejich československá uniforma a výstroj (možná i výzbroj, jak dosvědčují dobové fotografie), se kterou prchli z ČSR. Němci je nakonec využili i při mírovém obsazení Sudet, v polovině října pak byli propuštěni ze služby wehrmachtu.

V Sudetech to všechno začalo

Čtenáři znalí válečných operací druhé světové války si jistě vybaví akce německých jednotek v amerických uniformách v Ardenách, přepad vysílačky v Gliwicích v polských uniformách a další akce. Je zřejmé, že prvotní myšlenka na provedení takovéto operace vznikla při plánování útoku proti ČSR.

KUZ52fd15_sudety.jpg

Přebal knihy Sudety 1938 – Pohledem důstojníků německé armády, která přibližuje krizové období podzimu 1938 pohledem důstojníků německého wehrmachtu.

Na rozdíl od později provedených akcí by takové operace prováděné v ČSR byly specifické tím, že k jejich úkolu byli vybráni a vycvičeni občané ČSR (byť německé národnosti), kteří měli čs. vojenský výcvik a nezřídka uměli i dobře česky. Je nesporné, že při orientaci v místních poměrech mohli tito "falešní" vojáci československé armády způsobit řádné překvapení a zmatek v čš. jednotkách dislokovaných nejen u hranic.

Příprava sabotážní a další nelegální činnosti na území ČSR byla Němci prováděna za velkého utajení a po Mnichovu byla zřejmě drtivá většina dokumentů z pochopitelných důvodů zničena. To je i důvod, proč se tyto informace zatím neobjevily v literatuře. Tento článek je tedy vůbec první vlaštovkou na toto téma. Nezbývá než doufat, že se časem podaří zjistit i další podrobnosti, které umožní lépe rozkrýt tyto nekalé německé aktivity v roce 1938 na území Československa.

Jak jsem již uvedl, ne všichni sudetští Němci se v roce 1938 dali na stranu Němců, ale v září a říjnu 1938 poctivě sloužili nebo podporovali čs. armádu. Sice jich byla menšina, ale z toho důvodu nelze všechny obyvatele německé národnosti házet do jednoho pytle. Je nutno totiž uvést také fakt, že podle hlášení ze září 1938 se mezi dezertéry objevili i občané čs. národnosti.

O autorovi

Jan Lakosil je spoluautor knihy Sudety 1938 – Pohledem důstojníků německé armády, která přibližuje krizové období podzimu 1938 pohledem důstojníků německého wehrmachtu. Jejich poznatky a postřehy, sepsané bezprostředně po návratu z nasazení v Sudetech, představují velmi zajímavé svědectví nejen o mírovém obsazení odstoupených oblastí, ale i o utajovaných válečných přípravách na přepadení Československa. Kromě bohatého obrazového doprovodu, tvořeného převážně dosud nepublikovanými a mnohdy unikátními fotografiemi, je kniha doplněna dalšími zajímavostmi, jako jsou ukázky tajných předpisů a pomůcek, které připravil německý generální štáb pro potřeby války proti Československu. Unikátní objevná publikace vyšla k 75. výročí mnichovských událostí.

Zdroj: http://technet.idnes.cz/tajna-zbran-wehrmachtu-spici-agenti-dbz-/vojenstvi.aspx?c=A140429_181731_vojenstvi_kuz

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 4 weeks later...

Fotogalerie na Idnes ke dni D

http://zpravy.idnes.cz/foto.aspx?c=A140605_163423_zahranicni_ert#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6

   

 

 

 

GRAFIKA: Průvodce dnem D. Jak se zrodil zlom války

 

Invazí v Normandii prolomili Spojenci před 70 lety Hitlerův obranný val a rychle postupovali Francií, což přiblížilo porážku nacistického Německa.

32773b4b36fb9d689b2df16cc4af_r16:9_w480_
 

Od večera 5. června 1944 probíhal na území Normandie výsadek amerických a britských parašutistů. Zde se snažili zajistit strategická místa jako mosty, vesnice a křižovatky a zabezpečit východy z pláží, kam byla směřovaná invaze. Těžká technika byla dopravována pomocí kluzáků.

V půl sedmé ráno se pak začaly vyloďovat americké jednotky na plážích Utah a Omaha, které o hodinu později následovali Britové a Kanaďané na úsecích Gold, Juno a Sword. Nejtěžší boje se odehrály na Omaze, kde Američané útočili proti nejsilnější německé obraně.

Během dne D Spojenci ztratili asi 12 tisíc mužů. Mrtvých bylo 4,5 tisíce.  

I když spojenci neobsadili 6. června všechna cílová místa podle plánu, podařilo se vytvořit izolovaná předmostí, která se za šest dní spojila do jednoho.

Nejdéle se bojovalo o město Caen, kde se soustředily německé silné tankové formace. Opotřebovávací boj zde trval až do srpna.

 

 

Zdroj: http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/den-d-vylodeni-na-plazich-v-normandii/r~dc6f20a6ebe911e3bce8002590604f2e/?utm_source=centrumHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_campaign=B&utm_term=position-1

 

 

 

 

 

Podívejte se na invazní pláže, jak je neviděli ani ze špionážních letadel

Před 70 lety by se takový přelet normandských pláží v letadle s jinými než německými výsostnými znaky rovnal sebevraždě. Dnes si místa, kde umíraly tisíce spojeneckých vojáků, můžete ze vzduchu klidně prohlédnout. Pochopíte, proč dobývání tohoto "kousku země" mnozí označovali za šílenost.
 

Pověstný Atlantický val, který hitlerovské Německo vybudovalo na obranu proti předpokládané spojenecké invazi je patrný dodnes. Stejně tak pozůstatky obřího plovoucího přístavu, který zbudovala vyloďující se vojska.

Fotogalerie

Záběry, které vidíte, natočil zkušený pilot a cestovatel Jiří Pruša při své cestě pojmenované Evropské ostrovy z nebe. Celou vzdušnou pouť jste mohli sledovat na na webu Cestovaní.idnes.cz. A takto Jiří Pruša vzpomíná na přelet invazních pláží:

Byl jsem již v závěrečné části svého letu z Kanárských ostrovů a Madeiry zpět do Příbrami. Předposlední noc jsem strávil v romantickém městečku San Malo. 

Do oblasti pláží jsem tedy letěl z jihu přibližně ve výšce 300 metrů. Přiletěl jsem nad pravou část vyloďovacího úseku "pláže" Utah, zde zahnul napravo a proletěl kolem všech dalších hlavních vyloďovacích oblastí: Omaha, Gold, Juno a Sword i nad místem nejtvrdších bojů Pointe du Hoc. Na mnoha místech jsem si uvědomil, jak zavádějící může výraz "pláž" být. Vysoké útesy a nad nimi zbytky německých bunkrů. To není asi obvyklá představa spojená s lákavým slovem "pláž".

MBB53ae9c_d_day_map.png

Vylodění v Normandii - Červen 1944

Pobřeží se však hodně měnilo, a tak jsou některé oblasti opravdu písčité a pozvolné, takže pláže opravdu připomínají. Po vylodění se vojáci brodili ve vodě a písku a byli velmi dobrým cílem pro německé kulomety.

Celý úsek od Utahu až na konec pláže Sword měří kolem sedmdesáti kilometrů, a tak jsem jej při rychlosti asi 180 km/h přeletěl přibližně za 25 minut. Z pravého okénka jsem přitom měl vysunutý fotoaparát a naslepo fotil asi každé dvě vteřiny jeden snímek. Pod letadlem pak běžely tři kamery, které to vše snímaly. Výsledek vidíte.

 

Zdroj: http://technet.idnes.cz/invaze-overlord-normandie-dcw-/vojenstvi.aspx?c=A140605_123840_vojenstvi_kuz#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=clanek-box

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Finští potápěči našli vrak německé ponorky U-26 z první světové války

 

 

SM U-26 patřila za první světové války k nejúspěšnějším ponorkám německého císařského námořnictva. V srpnu 1915 však zmizela. Až nyní - po sto letech - ji našla skupina finských potápěčů. Vrak je podle nich ve velmi dobrém stavu.
 

"U-26 je nepochybně nejlépe zachovaná německá ponorka z první světové války na světě," uvedla potápěčská skupina Badewanne na svém webu. Vrak je podle finských potápěčů ve výborném stavu, málo slaná voda Baltského moře jej totiž dobře uchovala a zpomalila korozi.

Fotogalerie

U-26 byla za první světové války jednou z nejúspěšnějších německých ponorek. Hned na začátku války, 11. října 1914, torpédovala křižník Pallada, který se následně potopil. Nikdo z posádky nepřežil. Pallada byla první bojovou lodí, o kterou ruské námořnictvo v první světové válce přišlo.

V následujícím roce pak U-26 potopila ještě tři další lodě.

V srpnu 1915 však beze stopy zmizela. Dosud se nevědělo, co se s ponorkou stalo, ani kde přesně se ztratila.

Podle Badewanne U-26 zničilo ruské minové pole, které mělo Němcům bránit v přístupu do Finského zálivu. Ponorka dnes leží poblíž jihofinského města Hanko, stejně jako křižník Pallada, který sama poslala kde dnu.

U-26 se po dopadu na dno částečně zabořila do bahna. Velká část trupu však zůstala nad ním a je dosud viditelná, stejně jako velitelská věž. Potopit s k ponorce je možné jen ve spolupráci s finskými úřady. Její vrak totiž leží v místě, kde je hustý námořní provoz, uvedla Badewanne.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/finsti-potapeci-nasli-po-sto-letech-vrak-nemecke-ponorky-u-26-pqh-/zahranicni.aspx?c=A140606_151706_zahranicni_vez

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Den D: Pět nejkrvavějších i úsměvných příhod z nejdelšího dne lidstva
Ve francouzském městečku Sainte-Mére-Église visí na věži kostela dodnes. Figurína parašutisty Johna Steela, připomíná jednu příhodu ze 6. června 1944 se šťastným koncem. Jenže zdaleka ne všichni měli takovou kliku jako Steele.

I tenhle nafukovací tank pomohl porazit nacistické Německo. | foto: melodychroniques.files.wordpress.com/

Velkolepá scéna spojeneckého vylodění v Normandii se stala dějištěm mnoha příběhů. Seznamte se s pěti z nich. Pojednávají o zbytečných krveprolitích, směšných náhodách i o špionech luštících křížovky.

Nejkrvavější a nejzbytečnější: boje o Pointe du Hoc

Pointe du Hoc, výběžek Hoc, se vypíná do třicetimetrové výše nad normandskými plážemi. Je z něj vynikající výhled na kanál La Manche i na písčité francouzské pobřeží. Před sedmdesáti lety se oblast na západ od Pointe du Hoc změnila na úsek s krycím jménem Utah. Východně od výběžku se nacházela Omaha, která vešla do dějin s přízviskem krvavá. Krví se v jedné z nejzbytečnějších akcí druhé světové války pokryl i Pointe du Hoc.

Strategické polohy Pointe du Hoc si všimli Němci i Spojenci. Prvně jmenovaní z výběžku učinili součást pověstného Atlantického valu, provrtali ho stovkami metrů tajných chodeb a zalili tunami kvalitního pevného betonu. Na samém vrcholu Pointe du Hoc ze střílen čněly hlavně šesti děl pokrývajících široký prostor pláží i moře. Šlo o značně obstarožní kořistné francouzské kanony ráže 155 milimetrů z první světové války. Jejich 43 kilogramů těžké granáty vypalované až na vzdálenost 19 500 metrů ovšem mohly způsobit těžké škody vyloďovacím plavidlům. Vojákům na plážích po obou stranách výběžku by hrozil masakr.

MBB53ae9c_d_day_map.png

Vylodění v Normandii

Spojenečtí plánovači na Pointe du Hoc v dubnu 1944, dva měsíce před vyloděním v Normandii, vyslali bombardéry, které německé kasematy skrývající kromě děl ráže 155 milimetrů i postavení protiletadlového flaku, zasypaly výbušninami. Bombardování mnoho škody nenadělalo, ale Němci 155milimetrová děla přestěhovali do nedaleké baterie Maisy. Ohrozit vylodění tedy už odtud nemohly. Vyšší spojenečtí důstojníci se však nenechali přesvědčit zprávami francouzských odbojářů a naplánovali jako součást vylodění také útok na Pointe du Hoc. Provést ho měli američtí rangeři majora Clevelanda Lytlea.

Tento důstojník na rozdíl od svých nadřízených odbojářům věřil. Posilněný alkoholem na palubě výsadkové lodi Ben-My-Chree označil útok na Pointe du Hoc označil za "bloody ******* ****." Byl odvolán a na místě nahrazen podplukovníkem Jamesem Rudderem. Ten také v brzkých ranních hodinách vrhl svých 225 po zuby ozbrojených rangerů proti úbočím Pointe du Hoc. Výběžek bránila část německé 352. divize.

Fotogalerie

Ačkoliv Američané prošli tvrdým a realistickým výcvikem v útesech ostrova Wight, zuřivost německé obrany je přibíjela k zemi. Zejména palba baterie 20mm protiletadlových děl, jejichž hlavně Němci sklopili k zemi, působila Američanům hrozné ztráty. Žebříky, které si rangeři vypůjčili od londýnských hasičů, byly příliš krátké, podpůrná palba torpédoborců Satterlee a Talybont neúčinná. Když se vojáci německé 352. divize a podpůrné jednotky náležející do stavu 914. granátnického regimentu 8. června spořádaně stáhli, stanuli Američané konečně na vrcholu Pointe du Hoc. Až nyní zjistili, že tu žádná těžká baterie není a s hrůzou začali sčítat ztráty. Byly hrozné. Padlo, nebo bylo vyřazeno z boje 135 z 225 rangerů. Nesmazatelnou skvrnou jsou vraždy Francouzů, kterých se frustrovaní rangeři dopouštěli, protože je považovali za proněmecké partyzány.

Baterie v Maisy pokračovala v boji až do 9. června a byla to především její palba, která učinila z pláže Omaha "krvavou Omahu." Ironií osudu měli rangeři Jamese Ruddera zaútočit i na tuto baterii, ale podplukovník svým mužům z neznámých důvodů nevydal příslušný rozkaz. Bitvu o Pointe du Hoc označil anglický autor Steven Zaloga za "jednu z nejzbytečnějších akcí druhé světové války." Rangeři podplukovníka Ruddera by mu nejspíš dali za pravdu.

Padák na kostelní věži

Normandské městečko Sainte-Mére-Église čítá 1 500 duší. V jeho znaku je vedle anjouovského leoparda také kostel a nad ním dvojice bílých padáků na blankytném pozadí. A bělostný padák dodnes vlaje z věže tamního kostela. Ten pamatuje bitvy Stoleté války i krvavé šarvátky nábožensky motivovaných střetů mezi hugenoty a katolíky. Dne 6. června 1944 na samém úsvitu "nejdelšího dne," se z nebe na městečko obsazené jednotkami německého wehrmachtu začali snášet parašutisté z 85. a 101. výsadkové divize. Začala mise Boston, jeden z mnoha střípků skládajících nevídanou mozaiku operace Overlord.

Na nápad vysazovat jednotky za liniemi nepřítele z letadel přivedli Spojence paradoxně sami Němci. Ti v roce 1941 pod velením generála Kurta Studenta odvážně naplánovali a mistrovsky provedli leteckou invazi na Krétu. O tři roky později tedy dopravní letouny C47 Skymaster / Dakota zahájily leteckou invazi na porobený kontinent. Stejně jako Němci narazili na problém, jak zajistit přesné místo seskoku. 505. pěší regiment byl jednou z mála jednotek, které se podařilo vysadit přesně.

Pod bílým hedvábím padáku se k nepřátelské zemi snášel i dvaatřicetiletý rodák z Metropolis v Illinois John M. Steele. Zaměřovací bod, kterým byl kostel v Sainte-Mére-Église, nalezl daleko přesněji, než chtěl. Jeho padák se omotal okolo kostelní věže. A tady, několik metrů nad zemí, zůstal Steele bezmocně viset v popruzích, zatímco pod ním probíhal zuřivý boj. Steelovi nezbylo nic jiného než předstírat mrtvého. Visel tak dvě hodiny. Pak ho Němci zajali.

John Steele nicméně ze zajetí uprchl včas na to, aby se stal svědkem osvobození Sainte-Mére-Église. To se tak stalo jedním z prvních měst, ze kterých Spojenci vyhnali německé okupanty. Steele, který zemřel roku 1969 a jeho pozoruhodný příběh se stal všeobecně známým díky filmu Nejdelší den natočenému podle knihy Cornelia Ryana. V Sainte-Mere-Eglise ho dodnes připomíná městský erb i padák vlající z věže kostela.

Potopení Svenneru

Spojenci měli velké obavy o bezpečnost vyloďovací flotily i desítek válečných lodí, které je měly dne 6. června 1944 chránit. Ukázalo se, že šlo o nepřiměřený strach. Německou Kriegsmarine zdecimovaly předchozí boje. Proti spojeneckým námořním silám mohli Němci v den D nasadit jen několik torpédoborců, torpédovek a torpédových člunů. Zlověstné u-booty eliminovaly anglo-americké eskortní síly, Spojenci navíc dokázali získat výraznou vzdušnou převahu. V den vylodění se nakonec obětí německého protiútoku stala jediná válečná loď, norský torpédoborec Svenner.

KUZ53b3b7_hnoms_svenner.jpg

Torpédoborec Svenner.

Původně šlo o britský torpédoborec třídy S. Roku 1943 ho v rámci nouzového programu námořní výstavby spustili na vodu v greenockské loděnici Scott. Loď byla postavena na unifikovaném 110 metrů dlouhém trupu. Hlavní výzbroj tvořila čtyři 120mm děla krytá pancéřovým štítem. Jejich obsluha tedy byla naplno vystavená nepřízni počasí. Navíc nízká elevace těchto děl vylučovala jejich použití k palbě na letící cíle. Sekundární výzbroj torpédoborce, jehož původní jméno bylo Shark, sestávala ze dvou 40mm vysoce výkonných protiletadlových boforsů a šesti dvacetimilimetrových oerlikonů. Loď nesla také osm 533mm torpédometů. Nejvyšší rychlost činila 37 uzlů, ale v praxi byla asi o pět uzlů nižší.

Krátce po dokončení byl Shark předán exilovému norskému námořnictvu a přejmenován na Svenner. Stateční Norové byli do jednoho hrdí na to, že jejich loď bude součástí vylodění v Evropě. Den D v jejich očích znamenal začátek konce nacistické nadvlády nad kontinentem. Od rána 6. června 1944 Svenner poskytoval protiponorkovou ochranu vylodění v námořním sektoru přiléhajícím k pláži Sword, jeho děla se zapojila i do ostřelování nepřátelského pobřeží. Se soumrakem zavládla na palubě Svenneru spokojenost. Vylodění v Normandii proběhlo úspěšně, v sektoru Sword se britským jednotkám podařilo vytvořit pevné předmostí.

Tou dobou už se k expedičnímu loďstvu blížila malá eskadra německých lodí. Jejím jádrem byly staré torpédovky Jaguar a Möwe. A právě jedna z těchto lodí vypálila torpéda, z nichž dvě zasáhla překvapený Svenner. Němcům se podařilo 6. června zasadit tento jediný úder, ale provedli ho dokonale. Jejich lodě se objevily, zasáhly a zase zmizely v nastávající temnotě. Využily přitom vysoké koncentrace plavidel na omezeném prostoru.

Posádka Svenneru na podobné úvahy neměla čas. Výbuchy torpéd rozervaly trup torpédoborce na dvě části, šířily se požáry, hrozil výbuch nesené munice. Kapitán byl nucen vydat rozkaz k opuštění lodi, která se záhy rychle potopila. Díky včasnému vydání tohoto rozkazu nebyly ztráty na životech velké. Potopení Svenneru si vyžádalo životy 32 Norů a Britů.

Před jedenácti lety se podařilo ze dna kanálu La Manche vyzvednout kotvu nešťastného Svenneru. Dnes je vystavená na pláži Sword, aby připomínala jedinou významnější ztrátu válečné lodi, kterou 6. června 1944 Spojenci u normandského pobřeží utrpěli.

Falešná armáda generála Pattona

Jednou z nejvelkorysejších akcí války zpravodajských služeb se v souvislosti s vyloděním v Normandii stala operace Fortitude. Nešlo o nic menšího než o pokus přesvědčit Němce o tom, že se vylodění uskuteční v okolí Pas de Calais a v Norsku. Byla součástí širší akce s krycím jménem Bodyguard, která měla na německé straně vyvolat nejistotu ohledně dalšího spojeneckého postupu ve válce. Fortitude byla nejúspěšnější operací tohoto druhu. S jistou dávkou nadsázky ji lze považovat za nejsnáze dosažené a přitom nejvýznamnější vítězství, kterého dosáhl věhlasný a kontroverzní americký generál George Patton.

KUZ53b3b6_Dummy_aircraft_Oct_1943.jpg

Vypadá jako skutečné letadlo, ale je to jen velká hračka.

Operace Fortitude vycházela vstříc trvalým obavám Adolfa Hitlera z anglo-amerického vylodění v Norsku. Spojenci je přiživovali nájezdy komandos proti norskému pobřeží i ostrovům v severním Atlantiku. V souladu s plány duchovních otců Fortitude, Davida Strangewayse a Francise de Guignarda ze štábu generála Bernarda Montgomeryho, Spojenci všemi možnými cestami včetně fingovaných úniků diplomatické pošty Hitlera utvrzovali, že chystají vylodění poblíž strategického přístavu Trondheim.

De Guignard coby šéf Montgomeryho štábu plánovače Fortitude přesvědčil, aby přichystali také klamnou operaci směřující proti Pas de Calais. Němečtí generálové právě toto místo považovali za oblast, kde by mohlo nejpravděpodobněji dojít k invazi. Záhy začali dostávat množství náznaků o tom, že se Spojenci skutečně pokusí zaútočit po nejkratší spojnici mezi anglickým a francouzským pobřežím.

Na letištích okolo Edinburghu se podařilo vyfotografovat stovky přichystaných letadel. Netušili, že šlo o modely z tvrdého papíru a odpadního dřeva. Odposlouchávací radiostanice zachytávaly rozsáhlou komunikaci americké 1. skupiny armád, která měla provést invazi. Ve skutečnosti šlo o vojsko duchů, složené pouze z radistů a vrchního velitele. Nebyl jím nikdo jiný než George S. Patton.

"Koho jiného mohl nepřítel pověřit velením tak významné operace než svého nejvýkonnějšího velitele," vysvětloval po válce polní generál Gerd von Rundstedt, proč Němci dlouho považovali vylodění v Normandii za diverzní akci. V den D Němci nenasadili všechny síly, které měli k dispozici. Čekali na vylodění u Pas de Calais, ale nikdy k němu nedošlo. Operace Fortitude skončila naprostým úspěchem. Jediným zklamaným člověkem na straně Spojenců byl generál Patton, který kvůli hře zpravodajských služeb přišel o možnost bojovat ve Francii od prvních dnů.

Křížovkářská aféra

Dne 18. srpna 1942 vyšla v deníku Daily Telegraph zdánlivě nevinná křížovka. Přesto při pohledu na ni britským zpravodajským důstojníkům vyletěly hodnoty krevního tlaku do nadoblačných výšin. V křížovce se totiž pod otázkou "francouzský přístav na šest" skrývalo slovo Dieppe. Tedy místo, kde se jen o den později mělo uskutečnit vylodění kanadských jednotek. Přísné šetření, vedené osobně jedním z nejvýše postavených důstojníků rozvědky lordem Tweedsmuirem, vyšlo na prázdno. Autor křížovky, učitel Leonard Dawe se prostě jen nevědomky "trefil." Ale na úsvitu operace Overlord se křížovky v Daily Telegraphu znovu staly předmětem vyděšené píle zpravodajců. Jejich autorem byl opět Dawe.

Nejprve se v Daweových křížovkách objevila jména britských vyloďovacích sektorů Juno, Gold a Sword. Zpravodajci nicméně usoudili, že jde o vcelku běžná slova. Hůř začalo být v květnu, když Dawe do křížovky zakomponoval slovo Omaha (indián z Missouri na pět). Učitel skončil před zvědavými důstojníky, kterým vysvětlil, že slova do křížovek získává od svých žáků. Rozvědka nezmoudřela, ale rozšíření listu Daily Telegraph mezi jejími pracovníky skokově vzrostlo.

Ještě do začátku června se v křížovkách objevila slova Mulberry (umělé přístavy), Neptune (krycí jméno pro námořní operace spojené s vyloděním v Normandii), Utah (krycí jméno jednoho z amerických sektorů) a nakonec také Overlord. Bylo 1. června 1944 a tentokrát si pro Dawea přišla vojenská policie přímo do vyučování.

Ani rozsáhlé vyšetřování neprokázalo, že by se učitel dostával do styku s nejpřísněji utajovaným vojenským tajemstvím té doby. Všechna kódová slova učiteli poradil tehdy čtrnáctiletý Ronald French. O mnoho let později už jako dospělý muž mnohovýznamně uvedl, že "věděl jen tolik, co každý jiný čtrnáctiletý kluk ve Velké Británii."

K ohrožení vylodění v Normandii kvůli křížovkám v Daily Telegraphu nakonec nedošlo. Němci asi luštili křížovky v jiných novinách. Rozvědka si však nepříjemnou událost zapamatovala. Když se Britové roku 1982 chystali k boji o Falklandy, celé jedno oddělení ctihodné tajné služby MI5 se věnovalo luštění křížovek a hledání kódových slov. Tentokrát se nenašlo nic.

Zdroj: http://technet.idnes.cz/nejdelsi-den-vylodeni-v-normandii-invaze-fp0-/utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Dnešní Lidice? Trauma přeživších i jejich potomků trvá

Dnes 5:30

O utrpení za války i po ní. Reportáž z vesnice, kterou před 72 lety srovnali se zemí nacisté.

Lidice - Více než sedm desetiletí po vyvraždění obyvatel středočeské obce Lidice panují kolem této tragédie stále tabu. Nejde ale už o zákazy či šikanu všemocné státostrany KSČ, nýbrž o osobní či rodinná traumata, s nimiž se i vnuci přeživších žen a dětí (muži byli až na tehdy vězněného Františka Saidla zastřeleni) jen bolestivě vyrovnávají.

Od vyhlazení Lidic - jako odvety za akci parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, kteří zlikvidovali třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha - uplyne právě dnes dvaasedmdesát let.

27403d9c333ca21f70794a004bac_r16:9_w200_ 

Marie Šupíková-Doležalová, Václav Zelenka a starostka Lidic Veronika Kellerová (zleva).

Foto: Aktuálně.cz

Když ovšem do Lidic mezi pamětníky tragických událostí zavítáte, dojde vám, že jen málokdy se v životě setkáte s tak silnými lidmi se smyslem pro humor. Určitě i proto, že ty, kteří přežili vraždění nacistů a přišli o rodiče i sourozence, nemůže v životě už nic horšího potkat. "A divíte se? Po těch hrůzách, co zažili, je jen tak něco nerozhází. Tak vyrovnané a veselé osobnosti jsem nikde jinde nepoznala," přitakává starostka Lidic Veronika Kellerová, sama vnučka lidické ženy.

Čím déle ovšem s lidickými mluvíte, tím častěji zaznívá: "To tam nepište!" anebo: "Tohle je stále dost živé a citlivé téma - o tom nemůžeme veřejně mluvit. Abyste ty vztahy a události pochopil - a ne soudil -, musel byste tu žít anebo si to neštěstí prožít."

e5079c1b34669a2cf6b59d1aabe6_r16:9_w200_ 

Marie Šupíková (vlevo) s maminkou Alžbětou Doležalovou v nemocnici v Praze v roce 1945.

Foto: Aktuálně.cz

Historik Eduard Stehlík, jenž vydal o lidické tragédii několik knih, hovoří o "dosud nezmapované poválečné lidické tragédii", která zahrnuje jen málo známé anebo stále zamlčované příběhy, křivdy a dramata.

Čekání na návrat dětí - až do konce života

"Trauma lidických žen a dětí po válce pokračovalo. Při sepisování knihy o Lidicích jsem si kladl často otázku: Co bylo větším hrdinstvím? Být popraven v Lidicích u zdi v zahradě Horákova statku (gestapo ve zprávě o akci informovalo: 'Šli hrdě a tiše, nedošlo k žádným slabošským scénám' - pozn. red.), anebo byly většími hrdinkami ženy, které se do Lidic vrátily po válce... a které musely žít dál? Některé - ty mladší - měly ještě šanci založit rodinu, ale ty, jimž bylo přes čtyřicet (a bylo jich hodně), zůstaly už samy," vysvětluje Eduard Stehlík.

42a3f06239e0943d52d6bb31cd51_r16:9_w200_ 

Památník 82 zavražděným lidickým dětem.

Foto: Osobní archiv Eduarda Stehlíka

"Každý den vstávaly s vědomím, že se jejich dítě možná jednou vrátí, že jednou přijde, jednou zaťuká na okno, zazvoní u dveří. Muži zemřeli do několika hodin od obsazení Lidic. Jejich ženy se ale celá desetiletí vypořádávaly s osamoceností. S tím, že musely zapomenout na rodinné plány, protože manžel byl popraven, děti mrtvé... prostě zničené a přeorané životy. Pro mnohé ženy - i když přežily - už nic nebylo. Zůstaly samy," přemítá nad poválečnými traumaty lidických.

Například Anna Židová-Drdová přišla podle starostky Kellerové o syna Ivana a až do smrti jí bylo líto, že už ji nikdy nikdo neoslovil "mámo" a později "babičko".

O trápení lidických žen svědčí i to, že v nově postavených domech měly po válce celá léta připraveny pokoje pro děti, které se už nikdy nevrátily. Například Anna Nešporová se až do smrti nesmířila s tím, že její dcera Věnceslava, kterou porodila těsně po vyhlazení Lidic (proto ji také nacisté ušetřili, avšak dítě jí odejmuli) se nevrátila, a měla až do smrti pro dceru připravený pokoj.

  • 026cf45c38adb5649c93abc85566_r1:1_w95_h9
  • 9a3947933dbeb625d40f93474568_r1:1_w95_h9
  • 106fd3923f3a9e2dccb67f6438c3_r1:1_w95_h9
  • b3fdccd53bcc94ba13b10b8633ca_r1:1_w95_h9
Galerie (20)

Před 70 lety chtěli nacisté vymazat Lidice. Povedlo se jim to jen na pár let

Autor: Pavel Baroch

"Stále věřila tomu, že někde žije. Prostě to tak nějak vnitřně cítila. Říkala: 'Vždyť kdo by ublížil nevinnému dítěti. Někde ji určitě najdou. Někde se vynoří.' A vyloučené to v jejím případě úplně nebylo. Po vyvraždění Lidic se narodilo šest dětí jako pohrobci, z nichž se našly dvě - už adoptované - v českých rodinách. Zbývající byly po narození přejmenovány německými jmény. Jsou sice záznamy o tom, že zemřely... jenomže v prostředí, kde pracovaly české zdravotní sestry. Nic netvrdím, jen si stále říkám, že čtyři úmrtí ze šesti novorozeňat bylo i tehdy nezvykle vysoké číslo," připomíná Stehlík.

Úvahu, zda někde v Německu žije dcera Anny Nešporové anebo i další lidické děti, odmítá rozvíjet. Její syn Antonín Nešpor nicméně rovněž věří, "že jeho sestra Věnuška jistě někde žije". 19. června by jí mělo být 72 let.

I další příběhy jsou tragické, byť dopadly vlastně dobře.

  • 2e38fad03baca21a726fcd1f9df5_r1:1_w95_h9
  • d35f44b83dadbb208859fa9a2899_r1:1_w95_h9
  • 817451623ce3b549800f4d8586d9_r1:1_w95_h9
  • 78405c5a3c75918861a0664cdfed_r1:1_w95_h9
Galerie (25)

Joachim Gauck navštívil Lidice

Autor: Vojtěch Marek

Čtyřletému Václavu Zelenkovi třeba přirostl jeho německý táta Karl Wagner k srdci: "Když mě vracel, brečel jak malý kluk. Už nikdy potom jsem neviděl chlapa takhle plakat. Stál ve dveřích, díval se na mě, dveře se zabouchly a já ho už nikdy neviděl. Dodnes mě to moc mrzí. Ale tenkrát v sedmačtyřicátým, když jsem se vrátil, nebylo možné říct, že ten Němec byl dobrým člověkem. Okamžitě bylo zle."

Lidičtí i dnes zkoumají, zda by ti modroocí přežili

V letech 1945 až 1947 se podařilo najít ze 105 dětí jen 17. Přežily pouze ty, které nacisté uznali jako rasově vhodné k převýchově německými rodinami. Ostatní byly otráveny výfukovými zplodinami nákladních automobilů.

Moc se nemluví o německých dětech, které byly do Lidic po válce převezeny - v rámci pátrání po těch lidických - omylem. Sotva se tedy v novém prostředí adaptovaly, byly po zjištění omylu vráceny zpět německým rodičům... až po dvou letech.

  • d96d476f38ab81b8ae2b7c77a595_r1:1_w95_h9
  • 002b865b3d10b89f702c49462d18_r1:1_w95_h9
  • 10e86f0d3b2c8fcddfaed7f87516_r1:1_w95_h9
  • 9bc8d5563c1cb31c6c24620dd4ea_r1:1_w95_h9
Galerie (5)

Dokumenty zachycují, jak StB ještě 25 let po válce pátrala po lidických dětech

Autor: Pavel Baroch

"Hrozné, šílené... o těchto tragédiích nechce přirozeně nikdo mluvit," dodává Stehlík. Podle krevní zkoušky se například zjistilo, že Zdeněk Petřík není Zdeňkem Petříkem, synem lidického učitele. Takže ho lidická matka odmítla a malého Zdeňka vychovávali její rodiče, protože ho měli rádi. Nikdo ale nevěděl, co je zač.

Zdeněk Petřík psal po pádu komunistického režimu německému kancléři Helmuthu Kohlovi, že je obětí války a neví, zda je Němec, Polák anebo Čech. Když pak našli v Kladně v teplovodní šachtě vysušené tělo bezdomovce, přišlo se na to, že jde o zmizelého Zdeňka Petříka, který celý život pátral po tom, kým vlastně je.

Při líčení života v Lidicích starostka Veronika Kellerová několikrát opakuje, že vzdor všemu prožila šťastné dětství. Pak ale překvapí postřehem: "Stále si říkáme, že se nás ta tragédie nijak nedotkla, ale možná si neuvědomujeme, jak hluboce zasáhla i následující generace. Tady Vašek Zelenka má syna Michala, který má dva kluky. A Michal se mi jednou svěřil: 'Já už asi blázním anebo jsem nějak postižený, ale občas si říkám, že ti mí kluci by přežili - jsou modroocí a blonďatí.' A já si v tu chvíli uvědomila, že když byl můj syn Marek malý, tak mě napadaly stejné myšlenky: modrooký a blonďatý... přežil by."

026cf45c38adb5649c93abc85566_r16:9_w200_ 

Lidice před vyhlazením nacisty.

Foto: Osobní archiv Eduarda Stehlíka

Letitým trápením pro mámu Veroniky Kellerové byl fakt, že v koncentráku nezachránila svou matku. Na její fotografii se proto nemohla dlouhá léta ani podívat. "Až když jsme se narodily my, vnoučata, tak se s tím vyrovnala," přiznává starostka.

Palčivá rána po letcích

Lidičtí rodáci Josef Horák s Josefem Stříbrným bojovali jako letci Královského vojenského letectva (RAF) ve Velké Británii. Oba válku přežili, avšak do Lidic se vrátit nemohli. Mnozí přeživší jim totiž dávali za vinu, že jejich boj proti nacismu vedl k vyhlazení obce. "Pro některé z rodin je to stále živé téma. Neodpustili jim ani dnes. Snad tahle rána přebolí, až odejdou všichni pamětníci," domnívá se Václav Zelenka. A rovněž on žádá, abych tohle téma jmenovitě nerozvíjel.

988549c9319bb45cd463ca6e1ac0_r16:9_w200_ 

Postřílení lidičtí muži a děti. Některým z chlapců ještě nebylo ani 15 let.

Foto: Osobní archiv Eduarda Stehlíka

Poválečná Společnost pro obnovu Lidic odhlasovala (proti byla jedna třetina), že přítomní letci Horák se Stříbrným, jimž měl být rovněž postaven domek, nemají v Lidicích co pohledávat - píše se rok 1947. Krátce na to byli po komunistickém puči jako západní letci vyhozeni z armády. Josef Horák emigroval do Británie, kde se vrátil k RAF. A nebylo mu nic platné, že jedna z přeživších lidických žen Anna Nešporová byla jeho sestrou.

Tajná policie ji ostatně právě kvůli jejímu bratru sledovala. Josef Stříbrný - jeden z nejlepších válečných navigátorů RAF - propadl alkoholu a upil se k smrti.

Lidická žena? Symbol hrdinství a ctnosti

Komunistický režim si po válce stvořil z lidické ženy symbol hrdinství a ctnosti - do podoby jakéhosi živého pomníku, aniž by někoho zajímalo, co si o tom ti lidé myslí a zda to vůbec chtějí. Františka Hroníková přišla o sedm dětí. Jak jen se jí s tímhle vědomím mohlo po válce žít? Jedno dítě jí přitom zavraždili takřka před očima, když porodila v lágru.

b3fdccd53bcc94ba13b10b8633ca_r16:9_w200_ 

Příslušníci Schutzpolizei ve dvoře vypáleného Horákova statku v Lidicích.

Foto: Osobní archiv Eduarda Stehlíka

Od lidických žen se ani nečekal normální život. A jak říká Eduard Stehlík, je zázrakem, že některé z nich založily v těchto "kultovních poměrech" fungující rodiny a vychovaly skvělé děti. Tlak okolí byl obrovský - i proto některé ženy odmítly v Lidicích žít a odstěhovaly se.

Nemohly ten režimem sešněrovaný život zvládnout a svůj - i na dnešní dobu skvělý - domek, k němuž si ovšem nemohly nic přistavět anebo ho natřít barvou podle svého vkusu, raději pronajímaly, anebo rovnou prodaly. Velkoryse obnovené Lidice se tak podobaly spíše ghettu. "Nedivím se lidem, kteří odešli, a nedivím se a obdivuji ty, kteří zůstali. I kvůli společnému tragickému osudu si museli být blízcí. Ta hrůza je mohla držet i pohromadě," domnívá se Stehlík.

Lidé podle všeho i proto ocejchovali po pádu totality Lidice jako protekční komunistickou vesnici. "Větší potupu v životě jsem snad nezažil," vzpomíná Václav Zelenka.

abca51863fff85d2af4fdc141d90_r16:9_w200_ 

Lidický památník.

Foto: Osobní archiv Eduarda Stehlíka

Zrušeny byly příspěvky obci, které stát dával na údržbu pietního území a muzea. "Neměli jsme na to peníze. Pomohli až tehdejší premiér Miloš Zeman s ministrem kultury Pavlem Dostálem, takže vznikla příspěvková organizace Památník Lidice," vysvětluje Marie Šupíková-Doležalová. Badatelům se tak podle historiků nabízí mimořádně zajímavé a dosud nezpracované téma: zneužití Lidic komunistickou propagandou.

Posttraumatický syndrom se Lidicím nevyhýbá

I po dvaasedmdesáti letech zůstává mezi těmi, co vraždění přežili, ale i těmi, co se narodili až po válce, mnoho nevyřčeného. "Možná by to bylo na sociologickou studii o posttraumatickém syndromu a možná by nám i pomohla. Lidé by se ale otevřeli s jedinou podmínkou - výsledky studie by byly k dispozici jen jim a vědcům. V žádném případě veřejnosti," říká starostka Veronika Kellerová.

1d83cd9333d7a6993ccc8e8fa398_r16:9_w200_ 

Takto vypadala lidická náves v létě roku 1942.

Foto: Osobní archiv Eduarda Stehlíka

"A možná by stačila jen nabídka k podobnému projektu. Pro ty lidi není ani tak důležité, aby se uskutečnil, ale že je tu něčí zájem přežívající traumata z vyhlazení Lidic vysvětlit a hlavně pomoci," domnívá se psycholožka Jitka Jeklová.

A týká se to i vyhlazených Ležáků (24. června 1942; v obci byla ukryta vysílačka Libuše parašutistické skupiny Silver A, která se účastnila atentátu na Heydricha), kde přežily jen dvě sestry Jarmila a Marie Šťulíkovi. Jejich komplikované vztahy to poznamenalo dodnes. V Lidicích žije dosud 13 tehdejších dětí a tři ženy, které vraždění nacistů přežily.

 

zdroj: http://zpravy.aktualne.cz/domaci/lidice-trauma-deti-i-vnuku-tech-kteri-prezili/r~56bb9e0cefcd11e382f7002590604f2e/?utm_source=centrumHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_campaign=A&utm_term=position-20

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 2 months later...

Češi bojující o Filipíny upadli v zapomnění. Uznání se dožil jediný

 

Bojovali v drsné džungli s Japonci, přežili pochody smrti i zajatecké tábory. Přesto se o osudech Čechoslováků, kteří za druhé světové války vstoupili na Filipínách do americké armády, dnes moc neví. Český diplomat Jan Vytopil nyní usiluje o jejich ocenění.
ERT552979_F201204120717301.jpg

70 tisíc zajatců muselo během pochodu smrti ujít přes sto kilometrů.
| foto: 
ČTK

Na podzim roku 1941 zastihl zástupce firmy Baťa Antonína
Volného
na
Filipínách
útok Japonců. Přihlásil se do armády
USA
a pracoval pro vojenskou rozvědku. Po kapitulaci byl ovšem zajat. Existují svědectví, že dokázal díky své osobnosti a znalosti japonštiny zachránit životy mnoha spoluvězňů.

Když 9. ledna 1945 Japonci převáželi zajatce, na loď zaútočily americké bombardéry. Asi tři sta vězňů včetně čtyř Čechů zahynulo. I Antonín Volný, bylo mu přesně 49
let
.

Čtěte v úterní MF DNES: O bojích na Filipínách, Bataanském pochodu smrti a osudech dalších Čechů

Zástupce velvyslance ČR na Filipínách Jan Vytopil sbírá téměř neznámé příběhy čtrnácti Čechoslováků, kteří se v Manile přihlásili do americké armády. A volá po jejich ocenění.

„Sedm má vysoké americké vyznamenání, stejný počet filipínská. To, že komunisté čtyřicet let téma Čechů v amerických jednotkách ignorovali, je smutnou skutečností, ale není omluva pro to, aby nebyli oceněni ještě 25 let po pádu režimu,“ říká Vytopil.

Češi prošli krutými ústupovými boji, někteří byli zajati, přežili pochod smrti či otřesné lágry. Rovněž pomáhali tamnímu odboji či bojovali jako partyzáni v džungli.

Posledního žijícího dobrovolníka Karla Astera ocenil před pár týdny alespoň
český
ministr zahraniční cenou Gratias Agit za šíření dobrého jména země v zahraničí. „Ocenění in memoriam všem dobrovolníkům by bylo na místě. Dali bychom najevo, že obrana svobody není zbytečná. Je to důležité pro jejich rodiny i pro současníky,“ podotýká Vytopil a žádá jejich příbuzné, aby ho kontaktovali.

O osudech Volného, Leo a Bedřicha Hermanna, Otto Hirsche či padlého v pochodu smrti, Pavla Fuchse, je málo informací.
Památníky a vděk Filipínců i Američanů

Naši padlí vojáci mají v místě bývalého zajateckého tábora O’Donnell, kam byli přivedeni přeživší z pochodu smrti, jeden ze tří národních památníků. Vedle sebe tak stojí pomníky padlým z USA, Filipín a Československa. Žádné jiné národy takto připomínány nejsou.

Filipínci si zejména cení, že ačkoliv Češi mohli po japonské okupaci v klidu užívat status občana „Velkoněmecké říše“, bojovali po jejich boku. A to i přesto, že pád amerických jednotek byl jen otázkou času a oni mohli být popraveni jako zrádci.

Američané zase nemohou dopustit na jejich hrdinství. Prokázali ho například v akci, která zajistila potraviny pro hladem sužovanou americkou a filipínskou armádu. V Japonci silně ostřelované „zemi nikoho“ dokázalo sedm Čechoslováků rozmontovat a odvézt dva mlýny na rýži.

Americký plukovník M. A. Quinn napsal po válce dceři jednoho z nich: „Nevěřil jsem, že se z akce vrátí, ale když po 36 hodinách přišli, byl to zázrak. Otevřel jsem lahev staré whisky, kterou jsem si nechával pro zvláštní příležitosti, a připil si s nimi na zdraví.“

Zdroj:
http://zpravy.idnes.cz/antonin-volny-zapomenuty-hrdina-ktery-bojoval-na-strane-usa-pr9-/domaci.aspx?c=A140811_192634_domaci_ert#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=clanek-box

 

 

zdroj: iDnes

Upraveno uživatelem Lynx_cz
sloučení a edit
Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 3 weeks later...

Join the conversation

You can post now and register later. If you have an account, sign in now to post with your account.

Návštěvník
Odpovědět na toto téma...

×   Pasted as rich text.   Restore formatting

  Only 75 emoji are allowed.

×   Your link has been automatically embedded.   Display as a link instead

×   Your previous content has been restored.   Clear editor

×   You cannot paste images directly. Upload or insert images from URL.

Načítání
×
×
  • Vytvořit...