Přejít na obsah

Zajímavé články


Recommended Posts

Tanky povstalců. Bylo jich málo a byly slabé, ideální pro hrdinský boj

 

Pátého května roku 1945 vypuklo Pražské povstání. Postupně se v rukou našich bojovníků ocitlo několik kusů obrněné techniky, přesněji lehkých tanků, polopásových transportérů a především stíhačů tanků Hetzer, kterým však v tomto případě zpravidla chyběla adekvátní výzbroj.

 

 

Hetzer pražských povstalců | foto: Vojenský historický ústav Praha

 

 

Po obdržení rozkazu odejel jsem přes Hlávkův a Libeňský most k závodům ČMS (Českomoravské strojírny, předválečná ČKD - pozn. red.) do Libně. Projížděl jsem postřelovanými ulicemi a narazil na souvislý odpor u viaduktu dráhy v Libni. Tam stál německý pancéřový vlak, který přerušoval spojení mezi Vysočany a Libní. Když tento vlak popojel, přiblížilo se k náspu několik dobrovolníků, kteří za pomoci pancéřové pěsti vyhodili koleje do povětří, a od té doby silnice, spojující Vysočany s Libní, byla volná.

Ppor. v zál. Ing. Exner dodělával s několika dělníky dělový stíhač. Za několik hodin byl s prací hotov a obstaral pro něj střelivo, současně jsem dostal zprávu, že do kasáren Jiřího z Poděbrad odjely 2 tančíky ze Štrasburku a kromě toho pod vedením kpt. Svobody od PÚV 1 (pluk útočné vozby 1 - pozn. red.) přijely k stanovišti velitele Bartoš 3 kulometné tančíky. Když jsem chtěl s dělostřeleckým stíhačem odjeti z Libně, dojel před továrnu německý tank typu„Tygr“ doprovázený 2 auty obsazenými německou pěchotou. Došlo k přestřelce mezi našimi partyzány s Němci, a když se objevil náš dělostřelecký stíhač, dali se Němci na kvapný ústup. Vyslal jsem průzkum na Hloubětín a zjistil, že se tam nachází asi 10 německých tanků. Proto jsem nechal postavit barikády, požádal Ing. Exnera, aby se pracovalo na dvou dalších v opravě se nacházejících tancích, a do jejich dohotovení jsem ponechal dělostřelecký stíhač v Libni. V noci ještě jsem přivezl z Běchovic dva vagóny střeliva.

Když pod vedením přednosty Ing. Němečka a člena Národního výboru Ing. Kamarýta byla za pomoci dvaceti pěti mužů organizována obrana rozsáhlého závodu, vrátil jsem se na SV Bartoš, kam jsem dorazil po poledni dne 6. května.

 

 

ERP631c98_31_Zdenek_Vltavsky.jpg

plk. Zdeněk Vltavský, velitel pražské povstalecké útočné vozby

 

 

Předchozí text psaný kurzívou je část Souhrnné zprávy o bojích útočné vozby ve dnech 5. až 9. května 1945 od plukovníka Zdeňka Vltavského, velitele povstalecké útočné vozby (výraz „útočná vozba“ pochází z prvorepublikové armády a zjednodušeně ho můžeme chápat jako „tankové síly“). Poprvé byla publikována v knize Prahou pod pancířem povstalců od Tomáše Jakla, která vyšla v roce 2010.

Předložená pasáž je zajímavá především tím, že zmiňuje povstalecký stíhač tanků Hetzer v kompletní konfiguraci, tj. včetně kanonové výzbroje. Jak uvidíme dále, bylo toto konkrétní vozidlo nejsilnějším povstaleckým „tankem“. Mediálně mnohem známější jsou povstalecké Hetzery bez kanonové výzbroje, jejichž posádky si musely vystačit s kulomety. Na některé informace uvedené ve zprávě je však třeba nahlížet s rezervou, například na tank typu „Tygr“, protože zvlášť ve vypjatých situacích viděli protivníci pomalu v každém německém tanku „Tygra“ (Pz.Kpfw. VI „Tiger“).

 

Vznik povstalecké útočné vozby a její vybavení

Pražský rozhlas, 5.5.1945, 12:33

„Voláme českou policii do rozhlasu, střílí se zde!.... Všichni do českého rozhlasu! Jsou zde stříleni čeští lidé! Přijďte co nejdříve! Přijďte nám na pomoc!“

Přestože bylo pražské povstání dopředu připravováno, zahájily ho ráno 5. května spontánní manifestace v ulicích města, které na několika místech přerostly v ozbrojené střety. Naplno se pak povstání rozhořelo po půl jedné, na základě hektického volání pražského rozhlasu o pomoc v boji o tuto instituci.

Ještě před těmito historickými událostmi pověřil 2. května podplukovník František Bürger (krycí jméno Bartoš) plukovníka Zdeňka Vltavského, aby zorganizoval jednotku útočné vozby pro potřeby připravovaného povstání. Vltavský byl pro takový úkol více než kompetentní, byl velitelem útočné vozby předválečné československé armády.

A tak již 5. května vyjely do boje první povstalecké „tanky“. Největší hodnotu bojovou mělo osm Hetzerů. Hetzer, pojmenovaný podle loveckých honících psů, byl v poslední fázi války jediným ve větších počtech vyráběným obrněným bojovým prostředkem pro německou armádu. Jednalo se o lehký stíhač tanků s relativně účinnou primární výzbrojí 75mm protitankovým kanonem (v německém originále 7,5-cm-PaK 39 L/48) a navzdory lehké váhové kategorii i s vysokou užitnou hodnotou. Obrněnec se vyráběl v Českomoravských strojírnách a v plzeňské Škodovce.

 

 

ERP631305_12_VHA_Hetzer.jpg

Povstalecký Hetzer

 

 

Ale zpět k povstaleckým Hetzerům, u nich je kategorizace stíhač tanků zavádějící, neboť až na výjimku ze zprávy v úvodu článku jim chyběla kanonová výzbroj. Tři pocházely ze smíchovské továrny koncernu Škoda, dva z nich byly zprovozněny 5. a jeden 6. května. Do továrny byly přivezeny krátce předtím k dokončení, nacházely se ve stavu pojízdných nekamuflovaných polotovarů bez výzbroje a optiky. Povstalci místo chybějících děl použili kulomety, když předtím zakryli velký otvor v krytu kanonu pancéřovou deskou s menším výřezem pro zmiňovaný kulomet. A řidič se musel spokojit s prostým výřezem v pancíři místo periskopů. Na pancíři se objevily velké československé vlajky a postupně přibývaly „bojové“ nápisy.

Další tři nedokončené Hetzery byly získány na nákladovém nádraží Žižkov. Nezbývalo než opět instalovat kulomety. Na první pohled je lze od těch smíchovských identifikovat podle chybějícího pancéřového krytu kanonu. Dva opět povstalci používali od 5. a jeden od 6. května.

Plně bojeschopný stíhač tanků Hetzer získali pražští povstalci pouze jeden, a to nám již známý libeňský. V Českomoravských strojírnách v Libni se podařilo zprovoznit ještě jeden Hetzer, ale pouze s kulometnou výzbrojí.

Většina z těchto osmi Hetzerů byla zařazena v malých jednotkách útočné vozby plk. Vltavského spadající pod Vojenské velitelství Velké Prahy (Bartoš). Ostatní byly poskytnuty, alespoň po nějakou dobu, místním povstaleckým skupinám operujícím nezávisle na velitelství Bartoš. Takové skupiny pak využívaly i další techniku, podrobnosti jsou však mnohdy neznámé. Zmiňme alespoň polopásový transportér Maultier s namontovaným kulometným trojčetem ráže 15 mm. Tento prostředek byl zkompletován v továrně ETA Vršovice, kde na konci války vyvíjeli elektronické součástky pro protiletadlové kanony. Samostatnou kapitolou byly obrněné vlaky, které československá armáda řadila k útočné vozbě, v době povstání však operovaly také nezávisle na velitelství Bartoš.

 

 

ERP631ca7_34_VHA_AMR_35.jpg

Povstalci s lehkým tankem Renault AMR-35

 

 

Kromě Hetzerů měla útočná vozba plk. Vltavského ve výzbroji následující techniku. Po jednom kuse to byly obrněné polopásové transportéry vyzbrojené lehkým kulometem, menší Sd.Kfz. 250 pojmenovaný u jednotky malá housenka (v citované zprávě značený také MH) a větší Sd.Kfz 251 analogicky přezdívaný velká housenka (VH). A portfolio doplňují čtyři lehké tanky francouzského původu, které ukořistili v roce 1940 ve Francii Němci a používali je jako výzbroj zajišťovacích divizí na obsazeném území. Tři byly typu Renault AMR-35 pro dvoučlennou posádku a vyzbrojené jedním kulometem ve věži. Ten čtvrtý byl typu Hotchkiss H-39, o poznání lepší než ty Renaulty, kdyby mu ovšem zcela nechyběla výzbroj tvořená kanonem ráže 37 mm a spřaženým lehkým kulometem.

Velké množství zbraní, včetně obrněných prostředků, získali pražští povstalci od večera 8. května do 9. května po ustupujících a zajatých Němcích. To je však už jiná historie a tato technika pak byla nasazena při zajištění pohraničích oblastí, tedy Sudet.

 

 

Střípky z bojového nasazení

Plukovník Zdeněk Vltavský utvořil ze svých obrněných sil tři malé bojové skupiny, kterým veleli nadporučík Václav Neubauer, štábní kapitán Karel Dvořák a kapitán Boleslav Kavalír. Hetzery s kulometnou výzbrojí byly úspěšně nasazovány proti pěchotě, nepřátelské obrněnce neměly čím ničit, s těmi se museli povstalci zpravidla vypořádat pomocí pancéřových pěstí. Velmi účinné byly kulometné obrněnce i při čištění ulic, kdy podporovaly povstalce útočící na objekty, ze kterých po nich stříleli ukrytí Němci. Podívejme se alespoň stručně na některé okamžiky z bojového nasazení povstalecké útočné vozby.

Stíhač vybavený kanonem patřil do skupiny kpt. Kavalíra. Jeho do té doby úspěšná bojová činnost při obranných bojích v oblasti Libně byla završena 7. května. Nejprve vypálil 16 granátů na německé obrněnce z Milovic postupující od Kobylis k Libni. Později byl při průzkumu nového palebného postavení těžce raněn velitel vozidla, četař aspirant Jiří Šindelář (zranění podlehl 18. května). Následně byl Hetzer Němci obkličován, ale posádce se po spotřebování munice a po opuštění vozidla podařilo s notnou dávkou štěstí ustoupit ke svým.

Všechny francouzské tanky používala skupina škpt. Dvořáka. Tyto tanky mimo jiné chránily samotné velitelství Bartoš sídlící v Bartolomějské ulici čp. 307/7. Dále byly vysílány na podporu povstalců v přilehlých oblastech bojů: Na Příkopě, Václavské náměstí, Wilsonovo nádraží, Karlovo náměstí. Neozbrojený tank typu Hotchkiss býval osazený střelci ozbrojenými puškami. Bojovalo se, jak se dalo.

 

 

ERP631c9f_33_VHA_Hetzer.jpg

Hetzer a polopás Sd.Kfz. 251 skupiny Neubauer

 

 

Nejpočetnější a celkově nejlépe vyzbrojenou byla skupina npor. Neubauera. Měla dva a později čtyři Hetzery a oba polopásové transportéry. Proto byla i skupinou nejakčnější. Vyznamenala se například při obraně pražského rozhlasu a následně, když byla budova rozhlasu zničena náletem, i při obraně vysílací stanice ve Strašnicích.

Bylo 9. května a utrhané a poházené šeříky dávno vadly na dlažbě v odpoledním slunci, přesto bojovou skupinu Neubauer čekal nejtragičtější boj. Jednotka přejela na levý břeh Vltavy a mířila k jihu. Na Zlíchově narazila na německou obranu zajišťující ústupovou komunikaci přes Barrandov dále na západ. Skrytý německý obrněnec zasáhl malou housenku Sd.Kfz. 250 a ta se po výbuchu palivové nádrže ocitla v jednom ohni. Posádka neměla šanci, padli Jan Doubrava, Antonín Kaštánek, Josef Port a Václav Ulrich, přežil pouze těžce raněný a popálený Josef Prošek. Zranění utržili i někteří členové posádek dvou Hetzerů, Karel Houska, Miroslav Kirchman, Petr Straka, František Šefl a Václav Plešák.

Tankové síly během Pražského povstání

Oproti skromným obrněným silám pražských povstalců disponovaly německé jednotky v oblasti neporovnatelně bohatším a kvalitnějším vybavením tohoto druhu. Proti Pražskému povstání Němci nasadili desítky obrněnců, především stíhače tanků Hetzer, dále různé verze útočných děl StuG nebo samohybné houfnice Grille. Ale měly i lehké tanky francozského původu s malou bojovou hodnotou: Renault AMR-35, Hotchkiss H-39 a dokonce Renault FT-17 prvoválečné konstrukce. Nesmíme zapomenout ani na polopásy, ať už z kategorie obrněných transportérů či ozbrojených verzí původních dělostřeleckých tahačů. A samozřejmě disponovali i obrněnými vlaky.

 

 

 

 

 

 

 

Kritickou situaci povstalců pak vylepšili vlasovci, konkrétně 1. pěchotní divize ROA (Ruská osvobozenecká armáda) generálmajora Buňačenka. Ti přijeli Praze na pomoc, dokonce k nelibosti samotného generála Vlasova, a v nejhorší chvíli, 7. května, dle posledních teorií dokonce zabránili krvavému potlačení celého povstání. Divize měla ve své výzbroji i tolik potřebná děla a hlavně Hetzery a střední tanky T-34/76.

A sovětské jednotky, které jako první 9. května 1945 přijely do Prahy, byly také tankové. Přestože Němci v Praze předchozího dne kapitulovali, příslušníci Waffen-SS toho nedbali, a tak došlo ve městě i ke střetům sovětských tanků T-34/85 s německými Hetzery.

 

 

Zdroj: iDnes

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

To se nedá neposlat dál...

 

"Některé dny se vám možná nedaří a máte smůlu. To je v pořádku. Nemůžete na tom být hůř než posádka amerického torpédoborce USS Wiliam D. Porter, přezdívaného "Willy Dee".
 
Tenhle torpédoborec jednou dostal v roce 1943 nanejvýš zajímavou zprávu. Bude tvořit část konvoje, která doprovodí loď USS Iowa do Středozemního moře. Co na tom bylo zvláštní? Až den před odjezdem se dozvěděli, že Iowa je tak důležitá, protože na ní bude AMERICKÝ PREZIDENT ROOSEVELT.
Znělo to skoro jako rutina. Kdyby posádka Willyho Dee nebyla předobrazem posádky těžařské lodi jupiterské důlní společnosti Červený trpaslík.
 
Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

 

To se nedá neposlat dál...

 

"Některé dny se vám možná nedaří a máte smůlu. To je v pořádku. Nemůžete na tom být hůř než posádka amerického torpédoborce USS Wiliam D. Porter, přezdívaného "Willy Dee".
 
Tenhle torpédoborec jednou dostal v roce 1943 nanejvýš zajímavou zprávu. Bude tvořit část konvoje, která doprovodí loď USS Iowa do Středozemního moře. Co na tom bylo zvláštní? Až den před odjezdem se dozvěděli, že Iowa je tak důležitá, protože na ní bude AMERICKÝ PREZIDENT ROOSEVELT.
Znělo to skoro jako rutina. Kdyby posádka Willyho Dee nebyla předobrazem posádky těžařské lodi jupiterské důlní společnosti Červený trpaslík.
 

 

Skvělá story :D

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Zdroj: http://blisty.cz/art/82303.html

 

16. 5. 2016 / Karel Dolejší

 

Kráska s dlouhým nosem: Samohybná kanónová houfnice DANA

 

9KnMc.jpg

 

V závěru 60. let podstatnou část výzbroje na divizním stupni Československé lidové armády tvořily ze záložních skladů vytažené houfnice vz. 18/47 ráže 152 mm. Ačkoliv se kdysi jednalo o nápadité nouzové řešení, německé druhoválečné dělo adaptované na sovětskou munici a vybavené zkrácenou hlavní s dvoukomorovou úsťovou brzdou dosahovalo na ocelových kolech s gumovou obručí na silnici závratné rychlosti 25 km/h, v terénu 10 km/h.

 

Zatímco v dobách, kdy armády sovětských satelitních států fungovaly jako především pěší jednotky, to nemuselo tolik vadit, u armády, jejíž hlavní silou se staly tankové a motostřelecké útvary, se jednalo o problém. Dostřel děla sice odpovídal nejrozšířenější americké houfnici M114 v základní verzi, ovšem ke kontrabaterijní palbě (ničení nepřátelského dělostřelectva z bezpečného odstupu) byl typ v podstatě nepoužitelný.

Samohybná děla armáda neměla. Pár kořistních německých vyřadila krátce po válce, sovětské Su-76 s dostřelem přes 17 km skončily v polovině 50. let. ISU-152 schopné v omezeném rozsahu podporovat jednotky také nepřímou palbou nepřežily rok 1960. Za této situace začínal SSSR vyvíjet vlastní samohybná děla pro nepřímou palbu a určil tím směr vývoje i všem „spřáteleným“ armádám.

 

Pro Gvozdiku do Tuzexu?

Sovětské divize měly v cílové podobě ve výzbroji stejný počet „samochodek“ s děly ráže 122 a 152 mm. Typ 2S1 Gvozdika zaváděný od roku 1972 plánovalo Československo nakoupit ve velkém a nahradit jím sovětské druhoválečné houfnice M-30 (vz. 38) ráže 122 mm. Bohužel, přestože se typu 2S1 vyrábělo značné množství v SSSR, Polsku i Bulharsku, byla po něm značná poptávka a úspěšně se vyvážel, takže bez „tvrdé“ měny byl špatně k mání. Pro ČSLA se podařilo zakoupit k sovětskému vzorku větší množství houfnic od Bulharů teprve na zlomu 70. a 80. let. Armáda měla ve finále ve výzbroji 146 ks tohoto stroje, necelou čtvrtinu původně plánovaného počtu. Zbytek potřeby pokryl nákup tažených houfnic D-30 v SSSR. Typ s dobrou mobilitou a revoluční lafetou umožňující kruhový odměr se jistě z tažených děl pro mobilní válčení hodil zdaleka nejlépe, optimální řešení však nepředstavoval.

 

Zatímco lehkou plovoucí houfnici 2S1 ráže 122 mm lze v jistém smyslu považovat za následníka staré sovětské „sučky“ SU-76, těžká 2S3 Akacija ráže 152 mm byla odpovědí na americkou houfnici M109, kterou ostatně vzhledem velmi připomíná. Zaváděna byla od roku 1971 – ale to už se v Československu začal psát příběh originálního samohybného děla vlastní konstrukce.

 

Od válečných přebytků do evropské špičky

Návrh na nové moderní dělo byl dokončen v Konštruktě Trenčín v únoru 1969 a posvěcení shora získal v září téhož roku. Počátkem roku 1970 dokončili projekt a v roce 1972 vznikl první prototyp. Firemní zkoušky proběhly úspěšně do konce roku 1974. A v květnu 1977 padlo rozhodnutí o zavedení typu do výzbroje ČSLA pod označením 152 mm ShKH vz. 77 DANA. Prvním uživatelem se v roce 1980 stala 1. tanková divize, později přibyly 19. a 20. motostřelecká divize, 2. motostřelecká a 2. tanková divize.

 

Výroba probíhala v ZŤS Dubnica nad Váhom od roku 1979, skončila v roce 1988 a vzniklo podle různých pramenů 700 - 850 kusů. Československo převzalo 364, ostatní byly vyvezeny, mj. také na zkoušky a později dodány do výzbroje jednotek SSSR (různé prameny uvádějí 108 – 126 ks). 111 kusů zakoupilo Polsko, 120 ks Libye. K současným uživatelům patří ČR (při dělení federace získala 273 ks), SR, Polsko, Gruzie (14 ks), Libye a Kypr (12 ks).

 

DANA (dělo automobilní nabíjené automaticky) představuje typ ve své době unikátní kolovým podvozkem, zatímco většina protějšků používala podvozky pásové. Podvozek pocházel ze speciálního tahače Tatra 813 Kolos a originální řešení představoval i nabíjecí automat. Hlavní konkurent v sovětském bloku, sovětská Akacija na pásovém podvozku odvozeném z protiletadlového systému Krug, měla dva členy osádky v roli manuálních nabíječů, ale dosahovala jen poloviční rychlosti palby. Podobná řešení jako DANA později použil ještě vydařenější jihoafrický systém G6. Ten ovšem nadlouho představoval naprostou světovou špičku a dosud se v ní udržel.

 

Dám dělovou ránu?

Zbraň DANA je určena k boji s dělostřeleckými prostředky, k umlčování a ničení velitelských stanovišť, radiových a palebných prostředků, živé síly, boření stálého i polního opevnění. Je vybavena upravenou sovětskou kanónovou houfnicí D-20 (vz. 55) ráže 152 mm, protiletadlovým kulometem DŠK vz. 38/46M ráže 12,7 mm s 2 000 náboji a osobními zbraněmi osádky.

 

Ta je ve vozidle rozmístěna následovně: Řidič sedí v přední kabině spolu s velitelem, uprostřed vozidla se nachází bojové oddělení se střelcem a nabíječem obstarávajícím výmetné náplně v levé části a nabíječem spravujícím dodávku granátů do automatu v pravé části.

Hlavní zbraň v délce necelých 37 ráží (5 580 mm) umožňuje palbu tříštivotrhavým granátem 152-OF o hmotnosti 43,5 kg převzatým od sovětského typu vz. 37 používaným i u vz. 18/47 na vzdálenost 18 km, speciálním dálkovým tříštivotrhavým granátem 152-Ofd na vzdálenost 20 km. Kumulativní střela 152-PrSv o hmotnosti 27,4 kg určená k přímé palbě a v době vzniku postačovala ke zničení všech známých nepřátelských obrněných vozidel. Vezená zásoba činí 60 granátů, z nich 36 se nachází v nabíjecím automatu. K nakládání munice slouží speciální jeřáb na střeše vozidla.

 

U kanónu stát již netřeba

Nabíjecí zařízení dokáže nabít granát s nábojkou při jakékoliv poloze hlavně. Ta je vyrobena z monobloku a vybavena charakteristickou jednokomorovou úsťovou brzdou. Závěr je poloautomatický klínový, otevírá se vlevo. Brzdovratné zařízení obsahuje hydraulický tlumič, dva pneumatické vratné válce a kontrolní píst, který řídí zákluz. Ovládání zbraně probíhá elektrohydraulicky, záložní systém je manuální.

Standardní tříštivotrhavý granát sovětské konstrukce 152-OF o hmotnosti 46,5 kg s náplní 6,48 kg litého trinitrotoluenu (TNT) používal původně čs. nárazové zapalovače s nastavitelným zpožděním nz-10, nz-11 a odvozené verze, v současnosti se používá slovenský nárazový zapalovač s nastavitelným zpožděním typu KZ-88. Speciální dálkový granát 152-OFd o hmotnosti 43,56 má prodloužené tělo a ve dně dutinu zlepšující aerodynamické vlastnosti. Náplň tvoří 7,97 kg směsi trhavin TNT/RDX.

 

Rychlost palby v automatickém režimu dosahuje až čtyř výstřelů za minutu, v manuálním režimu dvou výstřelů za minutu. Úsťová rychlost dosahuje 693 m/s.

K zaměřování slouží panoramatický zaměřovač ZZ-73 s kolimátorem PG1-M-D, v případě přímé palby pak zaměřovač OP5-38-D.

 

Míry, váhy, výkony

Možný náměr se pohybuje v rozsahu -4 až + 70°, odměr ±225°. Při střelbě se používají výsuvné opěry, které ovládá řidič. Přechod z pochodového do bojového režimu zabere 2 minuty, z bojového do pochodového 1 minutu.

 

Pohonnou jednotku tvoří přeplňovaný vidlicový vzduchem chlazený diesel, dvanáctiválec Tatra T2-930-34 s objemem válců 19 litrů a výkonem při 2 200 ot/min 253,7 kW. Převodovka má šest stupňů pro jízdu vpřed a dva pro jízdu vzad. Prostředek dosahuje rychlosti na silnici až 80 km/h, v terénu 25 km/h. Spotřeba činí na silnici 65 l/100 km, v terénu podle obtížnosti 80 – 178 l. Dojezd činí 600 km na silnici, 250 – 500 km v terénu.

 

DANA překoná svah o sklonu 30 stupňů a zvládne boční náklon 15 stupňů. Dokáže přejet svislou překážku 60 cm vysokou a 2 m široký příkop. Brodit může do hloubky 1,4 m.

 

DANA dosahuje hmotnosti 28 100 kg, celková délka činí 11 156 mm, šířka 3 000 mm a výška 3 350 mm. Světlá výška je 410 mm. Rozchod přední nápravy 2 000 mm, zadní 1 950 mm.

 

První potvrzené bojové použití proběhlo v srpnu 2008 během konfliktu v Jižní Osetii, kde houfnice nasadila gruzínská strana. Polsko nasadilo houfnice DANA v rámci mise ISAF v Afghánistánu.

 

V Armádě České republiky dnes prostředek DANA využívá 13. dělostřelecký pluk.

 

Kdo chvíli stál, již stojí opodál

Zatímco v době svého vzniku byla DANA zcela na úrovni dobových požadavků a potřeb středoevropského válčiště – o čemž svědčí i zařazení do výzbroje Střední skupiny sovětských vojsk na českém území – v průběhu 70. let v rámci vyhodnocování sovětských typů děl ukořistěných v lokálních konfliktech, zkušeností z Jomkipurské války a také přechodu k doktríně aktivní obrany bylo rozhodnuto o modernizaci dělostřeleckých prostředků NATO. Standard i u tažených modelů představovala 155 mm houfnice s hlavní v délce 39 ráží. Typický model z dané doby tvoří britsko-západoněmecká houfnice FH-70, jejíž rychlost palby je plně srovnatelná s prostředkem DANA, nicméně úsťová rychlost činí až 827 m/s a dostřel dosahuje 24 km, speciálním granátem až 30 km.

 

Tato houfnice se stala základem několika samohybných typů, kromě jiného italského Palmaria (1977), později britského AS-90 (1985). Srovnatelných parametrů dosahuje francouzská GCT (1977). Velmi rozšířená americká samohybná houfnice M109 prošla výraznou modernizací a její parametry se postupně zvyšovaly, takže kromě rychlosti palby ve většině ukazatelů překonala prostředek DANA. Počínaje verzí A2 z roku 1979 je vybavena dělem M185 s účinným dostřelem standardním granátem 23 500 m, od verze A5 z roku 1990 dělem M284 s hlavní ve standardní délce 39 ráží a dostřelem 24 000 m. I v poslední verzi Paladin však dnes představuje zastaralý zbraňový systém.

Za pozornost také stojí, že podle dostupných pramenů pro munici k českému dělu nikdy nebyl k dispozici přibližovací zapalovač. První typy určené pro polní dělostřelectvo (kódové označení „VT fuze“) testovaly západní armády koncem 2. světové války a později vlastní samostatně vyvinula i „zaostalá“ Indie. Přibližovací zapalovače pracující na radarovém principu zajišťují explozi granátu ve vhodné výšce nad terénem a tím výrazně lepší střepinový účinek exploze. V případě palby na protivníka v okopech či v měkkém terénu (bláto, sníh) jsou výhody přibližovacích zapalovačů maximalizovány, zatímco účinek granátů s nárazovým zapalovačem výrazně klesá.

 

Modernizaci zastavila politika. Na Slovensku ne

Návrh na modernizaci prostředku DANA byl předložen v druhé polovině 80. let. Houfnice Ondava dostala nové dělo v délce 47 ráží s dvoukomorovou úsťovou brzdou, přepracován byl systém uložení hlavně i nabíjecí mechanismus. Systém řízení palby prošel výraznou modernizací a umožnil spolupráci s tehdy používaným automatizovaným systémem řízení palby na vyšším stupni. Podvozek byl odvozen z typu Tatra 815 ve verzi VP31 29 265 8x8. Kvůli politickým změnám došlo k výrobě pouze několika prototypů. Další modernizační iniciativy slovenského výrobce se postupně zaměřily na kompatibilitu hlavní zbraně se standardy NATO a nový systém řízení palby.

 

Systém vz. 77/99 MODAN zlepšil nabíjecí zařízení a snížil počet členů osádky na čtyři. Modernizovaná houfnice dostala výkonný palubní střelecký počítač schopný určit vlastní polohu s přesností na 10 m umožňující samostatné působení jednotlivého děla (vůbec poprvé), případně spolupráci s centralizovaným systémem DELSYS. MODAN používal ještě sovětskou ráži 152 mm, ale hlaveň děla v délce 42 ráží s úsťovou rychlostí 693 m/s umožnila výrazné prodloužení účinného dostřelu, s granátem typu base-bleed (generátor plynů na dně zlepšuje aerodynamické vlastnosti) až 32 km. Vyrobeno bylo 8 ks.

 

Verze M2000 Zuzana dostala již 155 mm dělo s hlavní v délce 45 ráží odpovídající standardu NATO. U verze 2 z roku 2009 s dělem o délce 52 ráží klesl počet členů osádky na tři a přibyla schopnost palby v režimu MRSI, kdy několik granátů vypálených po různých trajektoriích zasáhne cíl prakticky současně. Věž byla přepracována a těžší vozidlo pohání nový motor Tatra T3B-928.70 o výkonu 330 kW. Elektronické vybavení v zásadě odpovídá modernizačnímu balíku MODAN. Do výzbroje slovenské armády přijali Zuzanu v roce 1998 (16 ks), v roce 2001 verzi M2000G (zadýmovací granátomety, kulomet MG3) přijaly do výzbroje kyperské ozbrojené sily. V základní verzi činí dostřel granátem typu base-bleed 39,6 km, ve verzi 2 až 41 km.

 

Verze Himalaya firmy ZŤS Špeciál nabídla indickým zákazníkům s většími požadavky na pohyblivost v terénu montáž zvětšené věže se 155 mm dělem o délce 45 ráží a 40 granáty v zásobníku na modifikovaný podvozek tanku T-72M1 s novou převodovkou a motorem, nicméně v tendru uspěli Poláci. Vyroben byl jeden prototyp.

 

Verze DIANA firmy Konštrukta Defence a polské firmy Bumar Labedy je opět určena pro Indii. Polský podvozek tvoří výrazně modifikované šasi polské verze tanku T-72 - PT-91, označované jako UPG-NG a původně vyvíjené pro polskou houfnici Krab. Zbraňový systém používá houfnici ráže 155 mm současného standardu NATO (hlaveň v délce 52 ráží, dostřel 41 km) a dostal nové vybavení včetně inerciálního navigačního systému, radaru sledujícího rychlost střely, televizní a infračervené kamery a laserového dálkoměru. Dovede zpracovávat digitální mapy.

Verze 152 mm ShKH DANA-M1 CZ firma Excalibur Army je určena pro tendr Armády České republiky. Původní DANA dostala nový systém řízení palby s inerciálním navigačním systémem a balistickým počítačem. Šasi obdrželo nový systém řízení a motor nové turbodmychadlo. Upravena byla kabina a její vybavení. Hlavní zbraň zůstává beze změny, tj. 152 mm kanónová houfnice s délkou hlavně necelých 37 ráží a maximálním dostřelem 20 km.

 

Původní DANA již patří minulosti

Prostředek DANA jako všechny ostatní zbraňové systémy začal zastarávat v okamžiku, kdy opustil rýsovací prkno. Četné slovenské modernizace ukazují, že vývojový potenciál byl značný, avšak kvůli politickému vývoji zůstal v ČR nevyužit. V době definitivního ústupu od strategie souvislé fronty tvořené početnými mobilizovanými jednotkami, a také ve věku kontrabaterijních radarů, představuje maximální dostřel děla mnohem podstatnější ukazatel než v minulosti – určuje jeho efektivitu na bojišti, kde jsou cíle mnohem vzácnější než dříve a dělí je velké prostory, ale také šanci na přežití. Původní DANA s dělem ráže 152 mm neodpovídajícím ani standardu NATO ze 70. let je dnes zastíněna i modely odvozenými od jihoafrické tažené 105 mm houfnice G7, v oblasti dostřelu, přesnosti i účinku v cíli. Karel Dolejší Výkřik: K oddílu Dám dělovou ránu? Dana a jihoafrický „nosorožec“ G6 Rhino dlouho tvořili jediné zástupce samohybných houfnic na kolovém podvozku. Vzhledově i funkcí připomínají pásové předky. V novém tisíciletí se přidaly prostředky koncipované jako kombinace houfnice a nákladního automobilu. Teprve čekají na testování ve skutečném boji.

 

Literatura, zdroje:

Tanková a automobilová technika v české a slovenské armádě (autor neuveden). Praha 2003

Zupko, Š., Zupko, J.: Obrnená technika 1944 - 2001, Výroba v Slovenskej republike. Bratislava 2002

http://www.excaliburarmy.com/

http://www.kotadef.sk/

http://www.ztsspecial.sk/

(Text vyšel v dubnovém vydání časopisu Zbraně nakladatelství Extra Publishing.)

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 3 weeks later...

Ohnivé peklo. První rakety vzduch-vzduch byly nasazeny před sto lety

 

Před sto lety se dostaly k operačnímu použití první rakety vzduch-vzduch. Byly postrachem německých pozorovatelů v upoutaných balonech naplněných nebezpečným vodíkem. Ze statistického pohledu příliš efektivní nebyly. To však ti chudáci v balonech nevěděli. A kdyby věděli, stejně by je to neuklidnilo.

 

 

 
ERP638047_07_rakety_Le_Prieur.jpg

Rakety Le Prieur na stíhačce Nieuport | foto: archiv autora

 

 

První ranní paprsky dne 22. května roku 1916 začínají prosvětlovat, alespoň opticky, další z nekonečné řady válečných dnů z do té doby největšího konfliktu v dějinách lidstva. Toho dne se odehrají líté boje o dělostřeleckou pevnost Douaumont nedaleko města Verdun. Francouzi o tuto pevnost přišli bez jediného výstřelu kvůli totálně zpackané obraně již v únoru, na úplném začátku desetiměsíční bitvy u Verdunu, která vešla do dějin jako verdunský mlýnek na maso.

Pěšáci nenávidí hromadu věcí, od blech, vší a myší, přes nepřátelské kulomety a dělostřelectvo až po bojové plyny. A také nenávidí nepřátelské pozorovací balony, které pomáhají zaměřovat dělostřeleckou palbu a sledují každý pohyb.

V oblasti fronty, kde plánují Francouzi toho dne zaútočit, staví Němci pravidelně, nepřekazí-li jim to větry, dlouhou linii osmi pozorovacích balonů. Francouzské velení má plán, jak je eliminovat. Z nedalekého francouzského polního letiště u obce Lemmes startuje osm malých stíhaček Nieuport, roztomile přezdívaných „Bébé“ (děťátko). Ale zkuste dát děťátku do rukou raketu, pak končí veškerá legrace.

A přesně k tomu se schyluje i dnes. Každý z osmi letounů nese na mezikřídelních vzpěrách celkem osm neřízených raket Le Prieur. V kokpitech sedí dobrovolníci, kteří se přihlásili z různých stíhacích jednotek k ostrému vyzkoušení nových protibalonových zbraní. Jsou to stíhači bez bázně a hany, Charles Nungesser, André Dubois de Gennes, Georges de Boutiny, Jean Chaput, Henri Réservat, Joseph Henri Guiguet, Lucien Barault a vede je Louis Robert de Beauchamp.

 

 

ERP638012_01_rakety_Le_Prieur.jpg

Nieuport útočí raketami Le Prieur na německý pozorovací balon.

 

 

Piloti se během letu ke svým cílům rozdělují na jednotlivce, případně dvojice, pokud jsou některé dva balony relativně blízko sebe. Let netrvá příliš dlouho, fronta není daleko. A již se z převýšení vrhají na své oběti. Vojáci na zemi pozorují s údivem, jak se cosi od letounů řítí k balonům zanechávaje za sebou nápadnou kouřovou stopu. Ještě více jsou u vytržení balonáři v koších. Ti nic takového také ještě neviděli a navíc se jich to přímo týká.

Šest z osmi balonů zachvacuje ohnivě inferno. Slušný výsledek pro Francouze. Použité rakety totiž neoplývají přesností a odpalovací zařízení občas selhávají. Ostatně z těch dvou ušetřených balonů kolem jednoho rakety bez jediného zásahu neškodně prolétávají a na ten druhý ani nevyletí.

Francouzští stíhači se vrací na základnu. Tedy až na jednoho. Letoun Henriho Réservata je poškozen nepřátelskou palbou a pilot musí nouzově přistát za německými liniemi. Smůla. Smůla o to větší, že na letounu zůstávají čtyři nevystřelené rakety kvůli částečnému selhání odpalovacího elektrického zařízení. Němci si tak mohou osahat novou zbraň, která tímto přestala být tajná.

A ještě k té pevnosti Douaumont, když už o ni padla zmínka. Francouzi ji toho dne dobyli, možná i díky zničení pozorovacích balonů. Krátce na to však pevnost opět ztratili a definitivně ji získali zpět až v říjnu 1916.

 

 

ERP639cfa_31_rakety_Le_Prieur.jpg

Snímek z letiště Lemmes 21.5.1916, den před útokem na osm balonů. Ve skupince osmi pilotů stojí zleva: de Beauchamp, de Gennes, de Boutiny, Nungesser, Barault, Chaput, Réservat a Guiguet. Muž zcela vlevo otočený k fotografovi zády a mířící k pilotům je Le Prieur.

 

 

První rakety vzduch-vzduch

Ač se to může zdát neuvěřitelné, první letecké rakety proti vzdušným cílům vznikly již během první světové války. Byly to rakety samozřejmě neřízené a v principu jednoduché (ostatně vynález rakety, tedy raketového motoru na tuhé pohonné látky, nebude o mnoho mladší než prastarý čínský vynález střelného prachu).

Vznikaly jako zbraň na ničení vzducholodí a balonů. Německé vzducholodě podnikaly nálety (můžeme použít přívlastek občasné) na francouzská a anglická města a v případě nešťastného zásahu s více civilními oběťmi se šířila mezi obyvatelstvem panika, která byla přiživovaná následným tiskovým zpravodajstvím.

Mnohem větším nebezpečím, ať se to nám civilistům líbí, či nelíbí, však byly balony. Upoutaný balon byl v první světové válce účinným průzkumným prostředkem, v jehož koši seděl vycvičený pozorovatel a dalekohledem bedlivě sledoval činnost nepřítele a také vlastního dělostřelectva. Na základě takového pozorování pak mimo jiné dělostřelci opravovali zaměření svých zbraní, což mělo neblahé následky pro ostřelované.

 

 

ERP639cff_39_pozorovaci_balon_WWI.jpg

Německý pozorovací balon

 

 

Dělostřelectvu šla totiž na vrub většina z celkového počtu ztrát na frontách této války. Britové uvádí po pečlivých analýzách, že až 60 procent jejich padlých na západní frontě lze přičíst dělostřelectvu. Ještě větší podíl pak mělo na počtu raněných, například Němci se dostali až k neskutečnému číslu 85 procent. Jiné zdroje pak hovoří o 67 procentech z množiny celkových ztrát padlých a raněných, na stránkách VHU se můžeme dočíst o 75%. Některé z těch údajů budou evidentně přesnější, jiné méně, ale to není důležité.

Přestože jeden důstojník francouzského námořnictva a vynálezce v jedné osobě, Yves Paul Gaston Le Prieur, tyto statistiky neznal, nad problémem se zamyslel. Účinnost tehdejší dělostřelby byla všeobecně známá a role balónů, jako dělostřeleckých pozorovatelen, byla oceňována na obou stranách fronty. Ne nadarmo jejich výroba rostla a používaly se až do konce války (Francie, jako jejich největší producent, vyráběla v posledním roce války více než tři sta balonů měsíčně, vekou část pro své spojence).

 

 

Yves Paul Gaston Le Prieur

Yves Le Prieur (1885 - 1963) byl důstojníkem francouzského námořnictva, především však plodným vynálezcem.

Při svém pracovním pobytu na velvyslanectví v Japonsku se zde velkou měrou podílel na vzniku prvního japonského pilotovaného letadla, kluzáku s konstrukcí z bambusových trubek.

Za první světové války sestrojil první operačně použitelné rakety vzduch-vzduch, které se vyráběly ve velkých počtech a s částečnými úspěchy se používaly proti balonům.

Dále byl mimo jiné tvůrcem několika leteckých a námořních přístrojů, ať už navigačních nebo k zaměřování zbraní.

Jeho největším přínosem však byly vynálezy z oboru potápění, jako dýchací přístroje, celoobličejová potápěčská maska a potápěčské obleky.

 

 

 

A na balony Le Prieur upřel svoji pozornost, on ji tedy upřel i na ty vzducholodě, byl to všestranný člověk. Na takové cíle stíhači dosud útočili kulomety se zápalným střelivem. Zápalné kulometné střelivo však ještě neoplývalo spolehlivostí. Navíc byly potřeba zpravidla minimálně dva útoky, kdy při prvním se balon proděravěl, ale střely končící v balonu samotný vodík nezapálily. Až v následném útoku, kdy se vodík po prvním stačil promísit se vzduchem, byl cíl zničen.

Práce to byla nebezpečná. Nejen, že stíhač musel dávat pozor, aby v balonu sám neskončil, ale balony byly pro svůj význam i silně chráněny. Obranu tvořily jednak pozemní zbraně, už i „specializovaná“ protiletadlová děla, a jednak vlastní stíhači patrolující poblíž. Přesto si někteří adrenalin milující piloti takovou práci oblíbili a stali se z nich zkušení ničitelé balonů.

Aby se tedy stíhač nemusel motat kolem nebezpečného místa příliš dlouho a již první útok byl devastující, navrhl Le Prieur použít zápalné rakety, které sám, včetně odpalovacího zařízení, navrhl. Signalizační rakety se v té době v armádě běžně používaly, takže pro reaktivní nápad ani nemusel chodit příliš daleko.

 

 

Rakety Le Prieur

Nová letecká raketa dostala po svém vynálezci jméno, a jak už bylo zmíněno, vyznačovala se konstrukční jednoduchostí. Byla zápalná, ale bez bojové hlavice. Zápalné médium měla tvořit dohořívající prachová náplň raketového motoru. Tubus rakety ukrývající 200 gramů střelného prachu tvořila tvrdá lepenka, vnitřní plocha tubusu byla vyztužena tenkým pocínovaným plechem.

Vpředu byla raketa uzavřena dřevěným aerodynamickým krytem vyplněným pískem s funkcí zátěže. Na dřevěném aerodynamickém krytu byl vsazen ocelový břit. Ten břit byl nepostradatelnou součástí, protože prorazil pogumované balonové plátno a z balonu se začal řítit ven vodík. Kdyby tam ten břit nebyl, klouzaly by rakety neškodně po balonu a pro pozorovatele v koši by byly pouhou neškodnou atrakcí a zpestřením dlouhé služby.

Stabilizace letu rakety se řešila dlouhou dřevěnou tyčí, z čehož již vyplývá omezená přesnost střelby. Tyč se vyráběla z borového dřeva, její průřez byl čtvercový. K tubusu rakety se uchycovala třemi pásky. Stabilizační tyč sloužila zároveň jako uchycovací prvek do vypouštěcího zařízení na letadle. Rakety byly odpalovány elektricky.

 

 

 

ERP638019_03_rakety_Le_Prieur.jpg

Rakety Le Prieur na stíhačce Nieuport

 

Účinný dostřel byl 120 až 130 metrů, jinak samotný dolet rakety byl násobně delší. Čím menší vzdálenost cíle při odpalu byla, tím větší byla pravděpodobnost jeho zničení, ale samozřejmě se tím zvyšovala i pravděpodobnost zničení samotného lovce. Raketa se musela zaříznout do balonu ještě v době hoření pohonné látky, aby došlo k výbuchu mísícího se vodíku se vzduchem.

Jsou známy dva základní typy raket značené jako D a Z. Typ D, popsaný výše, byl určen proti balonům (D jako Drachen, tak Němci své balony nazývaly) a typ Z proti vzducholodím (Z jako Zeppelin). Jejich rozdíly, tedy kromě toho, že proti-zeppelinová byla asi o jeden frank dražší a barvu těla měla černou místo červené, jsou pro nás zahaleny tajemstvím. Snad jen ze zaměřovačů používaných na letadlech Farman s instalací Le Prieur proti vzducholodím, které se skládaly ze čtyř záměrných kruhů pro vzdálenosti cíle 200, 340, 470 a 600 metrů, můžeme vyvodit, že mohly mít o něco větší účinný dostřel. (Uvedené hodnoty vzdálenosti z dobových dokumentů nelze brát jako dogma, skutečné závisely na konkrétním typu vzducholodě, respektive na průměru doutníkového obalu.)

Vedle toho se ještě vyvíjely speciální rakety Le Prieur určené proti velkým vícemotorovým bombardérům. V horní části tubusu, mezi prachovou náplní a dřevěným aerodynamickým krytem, měly místěnou výbušnou nálož, aktivující se asi dvě sekundy po vyhoření motoru. K zavedení těchto zajímavých modifikací raket do výzbroje však nedošlo.

 

Odpalovací zařízení

Rakety se odpalovaly s hliníkových trubic umístěných v sadách na mezikřídelních vzpěrách a do trubic se zasouvaly stabilizační tyčí. Trubice měly průměr 25 mm, délku 1,5 m a mířily mírně vzhůru pod úhlem 17,5° vzhledem k vodorovné rovině letadla. Vodiče od elektrických palníků jednotlivých raket se paralelně připojovaly na hlavní přívodní vodiče z pilotní kabiny, které vedly k příslušné sadě odpalovacích trubic po spodním křídle. Elektrickým zdrojem byla 2V baterie. Pilot ovládal odpalovací spínač opatřený pojistkou, aby nedošlo k náhodnému odpálení raket při vrtění se v kabině.

Jestli se o rozdílech proti-balonových vs. proti-zeppelinových raket informací nedostává, tak v oblasti odpalovacích zařízení i použitých nosičů panuje situace o poznání příznivější. Nehledě na to, že základní data lze i logicky odvodit z dobových fotografií.

Odpalovací systémy proti balonům se montovaly na jednomístné stíhačky a tvořilo je zpravidla celkem osm (méně často šest) trubic ve dvou sadách (4 nebo 3 na levé i pravé mezikřídelní vzpěře).

 

 

ERP63805d_21_IWM_Farman_F40P.jpg

Farman F.40P s raketami Le Prieur

 

 

Vedle toho na letadlech určených proti vzducholodím, kterými byly často i dvoumístné a dokonce dvoumotorové stroje, bylo odpalovacích trubic celkem deset (5 +5). Ty pak měly na baterii připojené i dva nezávislé elektrické obvody přes dva spínače, takže pilot mohl odpálit rakety ve dvou časově nezávislých salvách, tj. z různých vzdáleností, nebo mohl proti vzducholodi absolvovat dva raketové útoky.

Také se musela vyřešit ochrana letounu proti plamenům při odpalu raket. Dřevěné mezikřídelní vzpěry, na nichž byly odpalovací trubky instalovány, chránila samotná kovová objímka tohoto zařízení. Na exponované části nosných ploch (potahovým materiálem tehdejších letadel bylo zpravidla letecké plátno) se přidal tenký hliníkový plech.

 

 

Výroba

Vzhledem k tomu, jaké bylo použití raket Le Prieur specifické, došlo k jejich doslova hromadné výrobě. Celkem bylo objednáno, a pravděpodobně i vyrobeno, 51 tisíc raket Le Prieur.

Z uvedeného množství byly asi čtyři tisíce klasifikovány jako testovací. Ale označení „testovací“ nesmí klamat, byly v postatě plnohodnotné a takové rakety byly použity právě onoho 22. května 1916.

Největší objem pak zaujímaly rakety určené proti balonům (typ D) s přibližně 29 500 vyrobenými kusy. Na rakety proti vzducholodím (typ Z) pak zbývá 17 500 kusů, z nich pravděpodobně významná část nebyla ani použita.

Problémem pak byla nekvalitní výroba raket, než došlo k první kontrole u výrobců. Dokonce se stávalo, že z raket při manipulaci odpadávaly dřevěné špice. O nespolehlivých elektrických roznětkách se snad nemá cenu ani zmiňovat.

Odpalovacím zařízením bylo vybaveno zhruba 450 až 500 letadel. Největší zastoupení mají původem francouzské jednomístní stíhačky Nieuport (z typové řady tzv. jedenapůlplošníků) a SPAD, jednomístné britské stíhačky od firmy Sopwith.

Ale objevily se na celé řadě dalších typů, například na jednomístném rámovém Aircu DH.2. Trochu nezvykle pak působily na dvoumístných pozorovacích/bombardovací strojích firem Caudron a Farman. Je zřejmé, že s těmito stroji se vrhat nad frontou na chráněné balony by byla čirá sebevražda, ty byly určeny proti vzducholodím. A zde je i část zakopaného psa v podobě absolutního neúspěchu v použití raket Le Prieur proti Zeppelinům. Zeppeliny měly vyšší dostup a typy nastupující v roce 1916 dosahovaly maximální rychlosti kolem 100 km/h. Dvoumístné Farmany měly sice maximální rychlost o kus vyšší než Zeppeliny, ta však s výškou klesala a navíc výkony ještě snižovalo odpalovací zařízení s raketami kvůli hmotnosti a aerodynamickému odporu.

 

Použití a výsledky

Udává se, že raketami Le Prieur bylo sestřeleno minimálně 50 nepřátelských pozorovacích balonů a dokonce dvě letadla. Vzducholoď jim není připisována ani jediná.

První velký útok popisovaný v úvodu článku samozřejmě udělal velký dojem na Němce a samotní Francouzi byli výsledky doslova nadšeni. Na to by však teta Kateřina řekla: „První vyhrání z kapsy vyhání.“ A měla by pravdu. Když si porovnáme celkový počet vyrobených raket s počtem raketami sestřelených balonů, výsledek příliš optimisticky nevypadá. Po celou dobu padalo vždy více balonů za oběť kulometné palbě. Ostatně jenom desítka největších spojeneckých protibalonových es zničila celkem 189 balonů.

Toho 22. května se totiž akce zúčastnili stíhači v průměru nadprůměrní. Zbraň byla toho času stále ve stadiu zkoušek. Postupně však Francouzi postavili několik eskadril vyzbrojených stroji osazenými odpalovacími zařízeními Le Prieur a taktika raketových útoků se dostala do osnov výcviku stíhačů. Cvičné odpaly pak probíhaly na cíle zakreslené na zemi.

 

 

ERP63801a_04_rakety_Le_Prieur.jpg

 

 

 

Rakety Le Prieur dodávány i Velké Británii. Britové je používali nejen na frontě, ale pokoušeli se je nasadit i v rámci protivzdušné obrany Anglie. Britská námořní letecká služba (RNAS) je zkoušela například bez nějakých úspěchů na plovákových stíhačkách Sopwith Baby. Byl to jeden z typů nasazovaných proti Zeppelinům na jejich příletových trasách k Británii nad severním mořem. Dále rakety používali Belgičané a Italové, ostatně nejúspěšnějším ničitelem balonů byl belgický stíhač Willy Coppens s 35 sestřelenými balony (otázka je, zda a kolik z nich sestřelil raketami). Dokonce je mělo k dispozici i ruské letectvo, což je nakonec dáno tím, že východní impérium během první světové války běžně používalo francouzskou techniku (i jinou západní).

Po zdokonalení zápalného střeliva do kulometů ztratily rakety Le Prieur i ten nepříliš velký význam, jaký po určitou dobu měly. Rakety stabilizované tyčí a bez bojové hlavice se přesností a účinností nemohly kulometům s účinným zápalným střelivem ani zdaleka rovnat. Používání kulometů v boji s balony bylo navíc i bezpečnější.

První začali rakety Le Prieur ze své výzbroje vyřazovat Britové, a to již na jaře 1917. Na podzim toho roku ke stejnému závěru došli i samotní Francouzi. Ostatní uživatelé, tedy ti menšinoví, s nimi měli trpělivost delší. Třeba Italové je používali ještě dlouho do roku 1918, ne-li až do konce války.

 

 

Zdroj: iDnes

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Velmi zajímavé čtení...
 

Paradigma tankových vojsk NATO 1976-2016: taktika, soutěže a smysl existence
 
V posledních letech se na internetu objevuje řada otázek souvisejících s tankovými vojsky NATO. Proč se neúčastní ruského "Tankového biatlonu" nebo nepořádají něco podobného? Není přesun obrněné techniky USA do Evropy zbytečnou provokací a jednostranným posilování ofenzivních schopností NATO? K čemu vlastně americké posily v Evropě mají být? Či nejnověji: proč posádky USA prohrály na tankových soutěžích NATO, které v posledních letech byly obnoveny nebo se dostaly do popředí zájmu?
Odpovědi jsou ve skutečnosti poměrně jednoduché, pokud znáte kontext. Tedy předně: co tankové jednotky NATO pokládají za smysl své existence a co vidí politici, řídící resorty Obrany a Zahraničí, jako jejich potenciální nasazení. Z toho vyplývá vše ostatní: jaká technika se pořizuje, v jakých počtech se provozuje či rozmisťuje, co kdo co cvičí i zda se konají mezinárodní cvičení či dokonce soutěže s účastí tankové techniky a v jaké podobě.
Prostě a jednoduše, jedná se o paradigma tankových vojsk NATO a důsledcích z něj plynoucích. A právě toto paradigma a jeho proměny v posledních čtyřiceti letech je předmětem této práce.
 
Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Bombardér Wellington slaví 80 let. Na jeho palubě bojovali i naši letci

 

Mezi nejznámější britská druhoválečná letadla patří bombardér Vickers Wellington. Nesmazatelně se zapsal i do historie československého letectví. Byl ve výzbroji 311. bombardovací perutě, která s ním podnikala nebezpečné noční nálety proti Říši a později snad ještě nebezpečnější hlídkové lety nad Atlantikem.

 

 

 

ERP63ee23_22_Wellington_MkIc_311sq.jpg

Wellingtony 311. československé bombardovací perutě RAF | foto: public domain

 

 

V polovině června 1936 se vznesl do vzduchu moderně vypadající prototyp dvoumotorového bombardéru firmy Vickers se zvláštním jménem Crecy. To jméno dostal od svých tvůrců na paměť slavné vítězné bitvy z dávné historie, podle francouzské obce Crécy-en-Ponthieu, kterou u nás známe spíše jako Kresčak. Zanedlouho, když bylo rozhodnuto o sériové výrobě, přejmenovali lidé z ministerstva letectví nového vickerse na Wellington, protože jméno podle nějaké zapadlé francouzské vesnice se jim nezdálo dostatečně důstojné.

Od budoucích sériových strojů se prototyp odlišoval nejen jménem, ale do určité a ne nejmenší míry i vzhledem. Například mu chyběla stanoviště obranných střelců. Výkony však nenechal nikoho na pochybách, že vznikl relativně dobrý stroj. Na svou dobu byl dokonce velmi dobrý. Ovšem rychlý rozvoj vojenského letectví, kdy s blížícím se začátkem války rostla mohutnost výzbroje a zvyšovaly se letové výkony stíhacích letadel, měl za následek, že situace v nadcházejících letech tak růžová nebyla.

 

 

ERP63ee08_02_Wellington_konstrukce.jpg

Wellington měl geodetickou konstrukci.

 

Nejzajímavější na stavbě welingtonu byla geodetická celokovová konstrukce kostry trupu, křídla i ocasních ploch. Ta se vedle klasických nosníků vyznačuje dvěma soustavami úhlopříčných výztuh z duralových profilů tvořících prostorovou čtvercovou síť, která zaručuje neobvykle vysokou torzní tuhost.

Torzní tuhost nebyla významně snížena ani při přeražení několika geodetických výztuh, například blízkým výbuchem protileteckého dělostřeleckého granátu nebo zásahy projektily rychlopalných kanonů nepřátelských stíhaček. Slabinou byl z velké části plátěný potah této kostry. Plátno bylo použito místo duralového potahu kvůli úspoře hmotnosti, po všech ostatních stránkách však bylo nevhodné.

Wellingtony se pak díky pevné geodetické konstrukci kolikrát vracely z akce rozstřílené jak řešeto, s cáry a chybějícími kusy plátna. Mnozí členové jejich posádek byli těžce raněni, pokud ještě vůbec žili, a pilot z posledních sil dotáhl reziduum stroje na letiště.

První sériové stroje verze Mk.I dorazily do operační služby v říjnu roku 1938, konkrétně k 9. peruti. Kdyby dopadl Mnichov jinak, mohli si je Britové hned vyzkoušet v ostré akci. Postupně výroba a dodávky wellingtonů rostly a stroje dostávaly další perutě.

 

 

Vickers Wellington

Dvoumotorový bombardér se samonosnou geodetickou konstrukcí draku a plátěným potahem.

Většina strojů plnila úlohu strategických bombardérů, další sloužily jako námořní hlídkové, některé byly později přestavěny na vojenské dopravní.

Bojové stroje měly posádku 5 až 7 mužů podle verze letounu. Nejčastěji u bombardovací verze to byli pilot, druhý pilot, navigátor, radiooperátor a přední a zadní střelec.

Technická data Wellingtonu Mk.IC(především verzi Mk.IC používali naši letci k nočním náletům)

  • Rozpětí: 26,26 m
  • Délka: 19,68 m
  • Výška: 5,33 m
  • Nosná plocha: 78 m2
  • Hmotnost prázdného letounu: 8 420 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 12 900 kg
  • Nosnost pum: 2 040 kg
  • Motory: 2 x Bristol Pegasus XVIII
  • Výkon jednoho motoru: 780 kW
  • Max. rychlost: 378 km/h
  • Dostup: 5 500 m
  • Dolet: 4 100 km

 

 

Britští letci je záhy přejmenovali na Wimpy, což v řeči rychleji odsýpalo. Bylo to podle postavy obtloustlého J. Wellingtona Wimpyho z komiksů a animovaných filmů Pepek námořník. Takhle to nakonec tedy dopadlo. Pánům se původně nelíbilo jméno francouzské vesnice, tak teď tam měli jedlíka hamburgerů. Když už jsme u těch jmen, naši těm strojům familiérně přezdívali „Velouš“, ale k Čechoslovákům na wellingtonech se ještě dostaneme.

První verze (Mk.I) měla relativně slabou obrannou výzbroj: celkem čtyři kulomety ráže 7,7 mm, z toho jeden vepředu, dva vzadu a jeden ve věži, která se vysouvala pod spodek trupu.

U dalších verzí došlo k postupnému navyšování počtu kulometů. Nepraktická spodní vysouvací věž se sice používat přestala, ale přední střelec dostal dvojče, zadní čtyřče a dva kulomety se objevily v bočních okénkách, na každé straně jeden. Ze sféry experimentů můžeme zmínit zkoušky s instalací pohyblivého kanonu ráže 40 mm.

Nenavyšovala se však jenom výzbroj, také byly používány výkonnější motory. Standardem byly motory hvězdicové, ať už Bristoly Pegasus, nebo Bristoly Hercules, dokonce se objevily i americké Pratt & Whitney Twin Wasp. Zvláštní kapitolou je použití řadových merlinů. Wellington Mk.II s těmito motory je hodnocen jako vůbec nejhorší verze tohoto typu. Nebyla to chyba motoru, merliny byly výtečné, ale s wellingtony si zkrátka nesedly.

Ale vraťme se k prvním wellingtonům. Už během tzv. podivné války se ukázalo, jak jsou ve vzduchu zranitelné a prakticky vydané na pospas německým stíhačům. Navíc stroje ze začátku výroby ani neměly samosvorné nádrže a pancéřové desky pro alespoň částečné krytí členů posádky. I to přispělo k tomu, že například 18. prosince 1939 při denním náletu na německé lodě ve Wilhelmshavenu bylo z 24 wellingtonů 10 sestřeleno a tři těžce poškozeny. Proto se Bomber Command (Velitelství bombardovacího letectva) rozhodlo je nadále používat k náletům pouze v noci, kdy měly o poznání větší šanci dosáhnout cíle a vrátit se na základnu. A kvůli těmto poznatkům později RAF realizovalo svoji mohutnou bombardovací ofenzívu v temné části dne.

 

 

ERP63ee1a_17_Wellington_GR_MkXI.jpg

Wellington GR Mk.XI s anténami radaru ASV (Air-Surface-Vessel)

 

 

Jak válečná léta ubíhala, wellingtony již méně a méně stačily na úkoly bombardovacího letectva a byly přesouvány k jiným službám. Velké uplatnění našly v rámci Coastal Command (Velitelství pobřežního letectva), kde podnikaly především dlouhé protiponorkové hlídky nad Atlantikem.

Pro tuto roli se vyráběly přímo určené a patřičnými detekčními přístroji vybavené verze značené GR (General Reconnaissance). V pumovnici nosily proti ponorkám hlubinné bomby. Wellingtony mohly útočit i proti hladinovým lodím, v takovém případě se zavěšovala dvě torpéda.

Nemálo strojů bylo adaptovaných jako vojenské dopravní letouny pro dopravu osob nebo nákladu. V jednotkách kusů vznikaly i speciální verze, například pro ničení magnetických námořních min.

Vickers Wellington se vyráběl ve velkých objemech a byl nejpočetnějším strategickým bombardérem RAF. Ano, může se nám trochu příčit řadit ho do stejné kategorie jako těžké čtyřmotorové bombardéry, ale jde především o úkoly, které plnil. Z celkového počtu téměř jedenácti a půl tisíce vyrobených wellingtonů všech verzí jich tedy bylo více než devět tisíc bombardovacích. Pro porovnání: čtyřmotorových halifaxů bylo vyrobeno necelých 6 200 kusů a lancasterů necelých 7 400 kusů.

 

 

ERP63ee20_21_Wellington_MkIc_311sq.jpg

Wellington 311. československé bombardovací perutě RAF s posádkou, zleva Sgt Karol Valach, Sgt Josef Filler, F/Sgt Josef Bernát, P/O Vilém Konštacký, P/O Josef Horák a Sgt Jan Plzák

 

 

Wellingtony a Čechoslováci

V létě roku 1940 vznikla ve Velké Británii 311. československá bombardovací peruť , po stíhací třistadesítce to byla druhá naše letecká jednotka zařazená v RAF. Výzbrojí perutě se staly bombardéry Vickers Wellington.

Díky intenzivnímu výcviku zahrnujícímu teoretickou výuku a praktické přeškolení na novou techniku mohla třistajedenáctka již 10. září, šest týdnů po svém založení, zahájit bojovou činnost. Toho dne po setmění provedly tři vybrané posádky nálet na seřaďovací nádraží v Bruselu.

Velkého zadostiučinění se našim dostalo 23. září, kdy poprvé letěli na Berlín. Při této akci však utrpěli i první ztrátu. Nevrátil se wellington s kódem KX-E, jehož velitelem byl Karel Trojáček. Poškozený stoj nouzově přistál v okupovaném Holandsku, jeden člen posádky zahynul, ostatní padli do zajetí.

Nasazení perutě do bojových akcí rostlo a s tím přicházely další a další ztráty. V rámci Bomber Command působila až do dubna 1942 a do té doby vykonala 1029 bojových letů, při kterých ztratila 128 letců, z nichž 94 padlo.

Protože se takto velké ztráty doplňovaly s vypětím všech sil, a to se hlásili i dobrovolníci z našich pozemních jednotek, byla třistajedenáctka přeřazena ke Coastal Command. Náplní její činnosti se tak staly nekonečné hlídkové lety nad nedozírnou vodní plochou pro suchozemce nehostinného Atlantiku. Ztráty sice poklesly, ale pokud jste jednou skončili v moři daleko od pevniny, měli jste téměř jistotu, že už se nevrátíte. Předtím, nad Říší, jste mohli případně z hořícího stroje vyskočit, nebo s poškozeným nouzově přistát a alespoň upadnout do zajetí.

Činnost našich letců v nové roli byla velice úspěšná a peruť byla hodnocena jako jedna z nejlepších u Coastal Command. V květnu 1943 byla přezbrojena na americké čtyřmotorové liberatory a tím příběh wellingtonů u 311. perutě končí. Ale i nadále s těmito legendárními dvoumotoráky Čechoslováci létali , byť v mnohem menší míře, například u výcvikových jednotek.

 

 

 

 

 

 

Osobní zážitky příslušníků 311. perutě si můžete přečíst v několika knihách od samotných účastníků těchto historických událostí. Jmenujme například knihy Osud Byl mým přítelem, kterou na základě zápisků Miroslava Vilda zkompletoval po jeho smrti František Fajtl, Zbylo nás devět od Jiřího Osolsobě, Bombardér T-2990 se odmlčel od Viléma Bufka nebo KX-B neodpovídá od Aloise Šišky.

I když každý vzhlíží spíše ke stíhačům, tak nesmíme zapomínat, že ještě těžší a hlavně nevděčnější práci odváděly posádky bombardérů. A také příslušníci třistajedenáctky, podobně jako ostatní naši „zápaďáci“, byli za svou obětavost po roce 1948 "náležitě odměněni“.

 

Zdroj: iDnes

 

 

 

 
Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 1 month later...

Most v Davli zažil během natáčení málem bitvu skutečnou, vzpomínají místní

 

 

Lávka v Davli posloužila americkým filmařům jako kulisa pro válečný film Most u Remagenu. Natáčení se účastnila většina obyvatel Davle včetně školáků, kteří zde pochodovali ve stejnokrojích Hitlerjugend. Filmovou válku však přerušil příchod sovětských vojsk v srpnu 1968.

 

 

JB648eec_81851296.jpg

Americký válečný velkofilm vznikal právě v těchto místech. Starý most v Davli, který dnes slouží jako lávka pro pěší, je nejen oblíbeným cílem výletů, ale také kultovním místem pro kluby vojenské historie, které tam pořádají například právě rekonstrukce bitvy o most v Remagenu.| foto: František Vlček,MAFRA

 

Po železničním mostě pobíhají v panice němečtí vojáci, zatímco mezi ně dopadají dělostřelecké granáty spojenecké armády. Scéna z amerického válečného filmu Most u Remagenu se natáčela kousek za Prahou. Filmový most u Remagenu totiž stojí v Davli. „Byl to americký velkofilm se vším všudy,“ vzpomíná na natáčení režisér Vít Olmer, který si ve snímku zahrál jednu z menších rolí.

 

 

Když na konci druhé světové války, v březnu roku 1945, postupovala spojenecká armáda Německem, byl pro ni jedním z nejdůležitějších cílů železniční most u městečka Remagenu. Ten byl totiž jediným stojícím mostem přes Rýn. Jeho ovládnutí bylo pro další postup zásadní. A uvědomovali si to i Němci. Namísto toho, aby most vyhodili do vzduchu, se ho ale snažili před postupujícími Spojenci bránit. Američané se však mostu nakonec zmocnili, což přispělo ke zkrácení války.

Když se na konci šedesátých let americký režisér John Guillermin rozhodl, že na toto téma natočí film, vybral si pro filmování most v Davli, který se mostu přes Rýn podobal. A zatímco ze skutečného mostu u Remagenu zbyly jen věže na břehu, ten filmový stojí dodnes.

Natáčení začalo v březnu roku 1968 a podle zápisu v davelské kronice zajišťovaly během něj náhradní spojení mezi oběma břehy Vltavy parníky.

Okolí mostu totiž bylo pro veřejnost uzavřeno. Nejen kvůli slavným hercům, ale i kvůli tomu, že bylo potřeba vybudovat kulisy. Do skály na pravém břehu řeky dal štáb například vyhloubit třicet metrů dlouhý tunel, postavil se kus nové silnice nebo imitace kolejí a kousek za mostem vyrostl také provizorní kostelík s hřbitovem.

 

 

 

 

 

 

„Během dubna vyrostlo vše s takovou věrností, že náhodný návštěvník by se zde pokřižoval,“ píše se v kronice. Aby byl most co nejvíc podobný své německé předloze, bylo také nutné na obou březích Vltavy dočasně postavit repliky kamenných obranných věží. Samotný most se musel dokonce nadzvednout o dva a půl metru.

Natáčet se přestalo kvůli invazi

Kromě amerických herců si ve filmu zahráli i místní lidé – osm set komparzistů buď přímo z Davle, nebo z Prahy. Zmiňovaná kronika obce například popisuje, jak se okolo mostu procházeli davelští školáci ve stejnokrojích Hitlerjugend.

„Davle tím natáčením tehdy opravdu žila,“ říká zaměstnankyně úřadu městyse Davle Květoslava Dufková, která si jako malá také zahrála v několika davových scénách. „Na mě osobně nejvíc zapůsobilo asi to, když při jednom z filmových výbuchů spadl z mostu do vody kůň. Nakonec se ho ale podařilo zachránit,“ vzpomíná. Většinu triků zajišťovali čeští kaskadéři, se kterými byl štáb velmi spokojený.

 

 

http://stream6.idnes.cz/vod/1510/02/VF151002_082638_flv_middle.mp4

 

Trailer k filmu Most u Remagenu | (2:59) | video: United Artists

 

 

„Byl to zážitek. Mohl jsem se setkat se skvělými americkými herci, jako byl třeba Robert Vaughn, kterého jsem znal ze Sedmi statečných,“ vypráví Olmer, který hrál jednoho z německých důstojníků.

Natáčení válečného filmu ale přerušili skuteční vojáci, když v srpnu 1968 Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy.

„Když viděla posádka sovětských tanků kousek za Prahou německou armádu, byla dost překvapená,“ říká Olmer. Překvapení ale byli i američtí herci. „Bylo na nich vidět zděšení, protože to vypadalo, že začíná válka,“ dodává režisér.

V září se americký štáb do Davle vrátil natočit ještě pár nezbytně důležitých záběrů – filmaři pohrozili Československému filmu finančním postihem za nedodržení smlouvy. Jinak se ale natáčení kompletně přesunulo do Německa a Itálie. „Je to škoda, protože Američané tu měli v úmyslu natočit spoustu dalších filmů,“ vzpomíná Olmer.

Slavný most v Davli v současnosti slouží jako lávka pro pěší. Díky jeho filmové minulosti si ho vybírají také vojenští nadšenci třeba pro rekonstrukce bitvy v Remagenu.

 

 

Filmová místa

JAN646162_filmova1.jpg
 

Letní seriál MF DNES a iDNES.cz vás zavede na několik desítek míst po celé České republice, která si filmaři vybrali jako kulisu pro filmy, televizní seriály nebo hudební klipy.

 

 

Zdroj: iDnes

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 3 weeks later...
Odcházení...

 

 V 99 letech zemřel plukovník v. v. Demeter Senický. Za druhé světové války působil převážně jako protitankový dělostřelec, v rámci 1. čs. armádního sboru v SSSR absolvoval celou anabázi od Sokolova až na Duklu, kde byl vážně zraněn.

 


Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 2 weeks later...
  • 3 weeks later...

Strašák studené války odhalen. MiG-25 před 40 lety přistál v Japonsku

 

Právě před 40 lety, 6. září 1976, se Američanům snesl z nebe jeden z největších dárků, jaký mohli během studené války dostat. Byl jím tajný a obávaný „superstíhač“ MiG-25. Do Japonska s ním přeletěl sovětský pilot Viktor Bělenko.

 

 

MLA4daa7b_02.jpg

Standardní výzbrojí záchytné stíhačky MiG-25P byla čtveřice řízených střel vzduch-vzduch| foto: U.S. Air Force

 

 

V první polovině šedesátých let vyvíjeli v tehdejším Sovětském svazu záchytnou stíhačku proti vysoce výkonným - myšleno nadzvukovým a s dostupem větším než 20 km - bombardérům (ne příliš rozšířený dvoumachový B-58 Hustler a vyvíjená a nakonec stornovaná třímachová Valkyrie) a průzkumným letounům (SR-71 Blackbird).

Na jaře 1964 tak vzlétl první prototyp mohutného dvoumotorového stroje Je-155, tedy prototyp budoucího MiGu-25. Veřejnosti se nová stíhačka představila v roce 1967 během leteckého dne na letišti Domodědovo pod Moskvou. I když - představila je silné slovo, diváci a západní pozorovatelé pouze viděli ve vzduchu čtveřici prototypů a předsériových strojů, kterou komentátor uvedl jako stíhačky dosahující trojnásobné rychlosti zvuku bez další bližší specifikace. MiG-25 podléhal přísnému utajení.

 

 

 

 

 

 

Sériové pětadvacítky byly zařazovány do výzbroje sovětského letectva od počátku sedmdesátých let, nejprve ve verzi průzkumné (základní typové označení MiG-25R), o něco později jako záchytné stíhačky (MiG-25P). Záchytná stíhačka měla za úkol rychle vystoupat do potřebné výšky, zaměřit cíl a zničit ho řízenou protiletadlovou raketou. Ještě později vznikla verze průzkumná-bombardovací (MiG-25RB), která mohla nosit pumy (standardně konvenční pětisetkilové) do celkové hmotnosti 4000 kg. Slabinami MiGu-25 byly malá obratnost, což v roli záchytného stíhače (o ostatních rolích ani nemluvě) příliš nevadilo, a kvůli žravým motorům malý dolet, který na druhou stranu problémem byl a velkým (akční rádius mohl při nešetřivém způsobu letu s častým užíváním forsáže činit pouhých 300 km).

Podle kódu NATO byl MiG-25 pojmenován jako Foxbat. Neurčité zprávy o něm (včetně špionážních snímků sovětských letišť) a jeho určité výkony v rychlosti a dostupu, dosažené jako rekordy FAI (Mezinárodní letecká federace) nebo změřené radary při přeletech nad Izraelem, vyvolaly zděšení u západních expertů. Změřená limitní rychlost 3,2 M byla brána jako standardně dosahovaná, jeho dolet se odhadoval na dva tisíce kilometrů, letounu byla přisuzována oproti reálu mnohem větší obratnost a v bombardovací variantě strašil jako předpokládaný nosič atomových bomb.

Štědrý dar Viktora Bělenka

Nový mig nehodnotila vysoce pouze americká CIA (Ústřední zpravodajská služba), ale samotný uživatel ho klasifikoval jako nejlepší stíhací stroj své doby (alespoň navenek se tak tvářil). Strana proto svěřovala pětadvacítky do rukou jen těm nejlepším stíhacím pilotům. Jedním z nich byl i poručík Viktor Ivanovič Bělenko.

 

 

ERP65c65b_Belenko_vojenska_knizka.jpg

Viktor Bělenko

 

 

Bělenko sloužil na MiGu-25 u 513. pluku protivzdušné obrany dislokovaného na letecké základně Čugujevka, asi dvě stě kilometrů severovýchodně od Vladivostoku. Markantní nesoulady mezi teoriemi hlásanými komunistickou stranou a realitou, kterou viděl kolem sebe, ho dohnaly k přesvědčení uprchnout ze Sovětského svazu. 6. září 1976 při rutinním cvičném letu využil příležitosti a zamířil na východ do Japonska a realizoval tak již delší dobu plánovaný útěk.

Bělenko se mírně odchýlil od kurzu a místo na letecké základně Čitose přistál s posledními zbytky paliva na civilním letišti v Hakodate. Naštěstí netaranoval žádný z dopravních strojů, i když namále měl, ale relativně krátká ranvej k bezproblémovému přistání rozhodně nestačila. Na konci vyjel z dráhy, poškodil příďový podvozek migu a trochu z letištního zařízení. Vystresovaný Bělenko chvíli poskakoval kolem svého stroje a párkrát vystřelil do vzduchu osobní zbraní ze strachu, aby mu ho nerozebrali srocující se zvědavci. Pak požádal o politický azyl v USA.

Příběh Viktora Bělenka

Bělenkovy vzpomínky zpracoval do knižní podoby americký publicista John Barron. Po listopadu 1989 mohla knížka vyjít i u nás, hledejte ji pod názvem Poslední let pilota MiG-25. Zajímavé jsou i rozhovory s Bělenkem dohledatelné na internetu.

Pro odlehčení zmiňme alespoň aktérovy proteinové problémy, kdy jako chlapec lovil v lesích veverky, aby se mu vůbec nějaké maso dostalo. Již toto ukazuje na jistou výjimečnost osoby V. Bělenka. A později si v USA omylem koupil konzervy pro kočky, což vypovídá zase o tom, že ve východním bloku nic takového nebylo a i inteligentní člověk vhozený do technologicky vyspělejšího prostředí může být zpočátku zmaten.

 

 

Krátce poté byl uprchlík dopraven do Spojených států. Domácí propagandou naočkovanému Bělenkovi chvíli trvalo, než se aklimatizoval. Například plné obchody považoval za kamufláž CIA.

Agenti tajné služby a Bělenko si však rychle vytvořili vzájemnou bezmeznou důvěru a sovětský pilot několik měsíců spolupracoval s různými experty mapujícími sovětské letectvo a jeho techniku a taktiku, včetně obyčejného života na základnách, kde mnohdy vládl kult chladícího a odmrazovacího média - etanolu. Jeho informace předané Američanům byly pro nabyvatele stejně cenné, ne-li cennější než prohlídka samotného MiGu-25.

Ještě než Bělenko stihl vůbec v Japonsku přistát, nastalo na sovětské straně zděšení. Původně zde sice byla „naděje“, že zabloudil nebo havaroval, ta však záhy padla. Sověti se snažili dostat dezertéra i utajovaný stroj stůj co stůj domů. Marně žádali, marně vyhrožovali, Bělenka zpět nedostali. Samotný stroj vrácen být musel, díky umělým časovým průtahům však měli Američané více než dva měsíce na jeho detailní prozkoumání. Nakonec ho vrátili rozložený v mnoha bednách. Sověti předmětný mig doma opět sestavili, nikdy však už nelétal a byl používán k pozemní výuce.

 

 

Pětadvacítka pod „rentgenem“

ERP65c659_Belenko_MiG_25.jpg

Bělenkův MiG-25, Hakodate

 

V Hakodate se na Bělenkův mig prakticky okamžitě vrhli američtí a japonští experti. Součástku po součástce letoun rozebírali a nestačili se divit. Nejprve byli překvapeni primitivností použitých technologií a materiálů, posléze si však uvědomovali invencí jeho tvůrců, jak se dokázali vyrovnat s danými omezeními při nižší technologické vyspělosti sovětského průmyslu.

Použité materiály si musely zachovat mechanické vlastnosti při relativně vysokých teplotách, na které se konstrukce letadla zahřívala při letu vysokými rychlostmi (kolem 3000 km/h). Protože zpracování titanu je technologicky náročné, vyřešili konstruktéři tento problém použitím vysoce legované, austenitické oceli. Konstrukce draku letounu je tak tvořena ze čtyř pětin ocelí, pouze zbývající pětina připadá na titan (např. náběžná hrana křídla) a dural (ovládací plochy na křídle). A právě použití oceli má na svědomí relativně velkou hmotnost letounu (u prázdného stroje činí přes 20 tun, maximální vzletová téměř 37 tun).

I kvůli ocelové konstrukci bývá MiG-25 někdy před veřejnosti „shazován“, i ve zmiňované knížce o Bělenkovi (viz. box výše) je otisknut následující text z týdeníku Newsweek:

„Japonští experti, kteří si předběžně letadlo zevrubně prohlédli, byli šokováni, když zjistili, že trup a křídla jsou pokryty hnědavými skvrnami rzi... Japonci přinesli magnet a ozvalo se hlasité cvak, což jen potvrdilo jejich podezření: povrch foxbatu pokrývala stará dobrá ocel.“

Pokud by však byl stroj pokryt plechy z austenitické oceli, byl by specialista s magnetem bez veselé příhody, protože taková ocel není feromagnetická. Také není zcela jasné, jakými skvrnami byl povrch letounu vlastně pokryt.

 

 

Zajímavost: 300 úletů

Během studené války, mezi léty 1945 a 1989, dezertovalo se svými stroji více než 300 letců (výraz studená válka nás nesmí mást, jednalo se i o transfery v rámci Afriky, blízkého východu a pod.). Z toho jich bylo 62 na různých typech migů, včetně čínských mutací. Například prvním prchajícím "migařem" byl polský stíhač, poručík Franciszek Jarecki, který 5.3.1953 ulétl s MiGem-15 do Dánska.

Naprostá většina dezertérů tak činila z důvodu nespokojenosti s režimem, kterému sloužili. Čím modernější, výkonnější a utajovanější letoun daný pilot použil, tím výhodnější byla jeho počáteční pozice v novém prostředí. Nejznámějším a nejvíce ceněným útěkářem v historii se proto stal Viktor Bělenko s MiGem-25.

 

 

 

Podobným „problémem“ je elektronika. Místo malých polovodičových součástek zde nalezneme velké elektronky. Ale opět to nebyly klasické v té době již zastarávající elektronky z běžné výroby, ale pro MiG-25 nově a speciálně navržené.

Letoun poháněla dvojice „primitivních“ mohutných motorů Tumanskij R-15. Ty tvůrci „sebrali“ z průzkumných bezpilotní prostředků Tupolev Tu-123 a částečně upravili. Jak již bylo uvedeno, tyto motory se vyznačovaly vysokou spotřebou paliva. MiG-25 měl proto velkou kapacitu interních palivových nádrží, přibližně 17,5 m³, což činilo 14 tun paliva (porovnání s jinými dvoumotorovými stíhačkami: F-4 Phantom i F-15 Eagle mají kolem 7,5 m³).

Američané si mohli oddechnout. Bělenkovy informace navíc potvrdily, že MiG-25 není klasická stíhačka pro vzdušné boje (ostatně ani pro toto použití nebyl navrhován, viz. úvod článku) a není schopen vymanévrovat ani starší F-4 Phantom (na druhou stranu to ale nebylo potřeba, neboť phantom měl o poznání menší rychlost i dostup a nemohl tak tento mig ohrozit, na což pár let předtím přišli v praxi už Izraelci).

Chybou v pohledu na MiG-25 tak jsou oba extrémy, tedy jeho bezmezné adorování i totální zatracování. Pro daný účel a při využití dostupných zdrojů a technologií postavili u Mikojana maximálně výkonný a zároveň relativně levný a jednoduchý stroj. A především v taktické průzkumné verzi si svou parketu našel.

 

 

V cizích službách

Zpočátku Sověti nepočítali s možností, že by utajovanou pětadvacítku poskytli jiné, byť spřátelené straně. Když je tedy Egypťané prosili počátkem sedmdesátých let o vojenskou pomoc proti Izraeli, byla poskytnuta i malá jednotka průzkumných-bombardovacích MiGů-25, ale vše v personální režii Sovětů. Když do nového působiště přilétali, dělali s mohutnými migy takové frajeřinky, až málem vyskakovaly kvádry z pyramid.

Sověti opatřili své stroje egyptskými výsostnými znaky a prováděli průzkumné lety nad územím obsazeným Izraelci a později i nad samotným Izraelem. Lety probíhaly ve velkých výškách mimo možnosti izraelské protivzdušné obrany. I z velkých výšek pořizovaný filmový materiál byl dostatečně kvalitní a zobrazoval potřebné detaily rozkrývající obranu židovského státu hájícího prakticky permanentně svou existenci uvnitř víceméně nepřátelského světa. Výsledky průzkumných letů naštěstí nemohly neefektivně bojujícím Egypťanům, kteří je zanedlouho využili během Jomkipurské války, pomoci. Problémem však byly samotné přelety výkonných MiGů-25. Žádná izraelská stíhačka ani raketa je nedokázala dostihnout. Sovětům byla dokonce naměřena rychlost přesahující 3 M, to však stroj letěl už nad svými limity a docházelo k poškození motorů.

Po Bělenkově úletu byl stroj uvolněn i pro export, samozřejmě ne pro každého zájemce a nikdy se neprodávaly ty nejlepší verze, jaké Sověti měli momentálně k dispozici. Pod označením exportní verze se tak skrývala varianta nějak očesaná či hůře vybavená, klasicky s méně výkonným radarem apod.

 

 

ERP65c685_Tiyas01.jpg

Opuštěný MiG-25, Sýrie, letecká základna Tiyas

 

 

Prvními zahraničními uživateli se na přelomu 70. a 80. let staly Alžírsko a Sýrie. Shodou okolností to jsou pravděpodobně dva jediné státy, které je mají ve výzbroji dodnes, i když Sýrie možná jenom papírově. Skupinu uživatelů v následujícím desetiletí rozšířily Indie, Irák a Libye, ze států Varšavské smlouvy používalo MiGy-25 pouze Bulharsko, ale jenom v počtu 4 kusů (3 průzkumné-bombardovací a jeden cvičný).

Po rozpadu SSSR se dostaly do výzbroje některých nástupnických států (tedy kromě Ruska, které neřadíme do „cizích služeb“). Postupně však byly pro nepotřebnost či neudržitelnost v provozuschopném stavu vyřazeny.

 

 

Nástupce pětadvacítky

Nástupcem pětadvacítky je MiG-31. Jeho prototyp poprvé vzlétl rok před úletem Viktorka Bělenka do Japonska. Sám Bělenko se Američanům o probíhajícím vývoji nového typu zmínil, žádné bližší informace poskytnout nemohl, neboť je samozřejmě neměl.

Do výzbroje sovětského letectva byl MiG-31 zařazován od roku 1981, dlouho tedy sloužil paralelně s pětadvacítkami, jejichž poslední kusy (ve verzi průzkumné-bombardovací) byly definitivně z ruského letectva vyřazeny v roce 2012.

 

 

ERP65befa_04_MiG_25RB.jpg

Pětadvacítky byly z ruského letectva vyřazeny v roce 2012.

 

ERP65befd_MiG_31.jpg

MiG-31 byl zařazen do výzbroje sovětského letectva v roce 1981.

 

 

Oproti předchůdci je již v konstrukci nového typu použito méně oceli a více duralu a titanu. K pohonu slouží modernější dvouproudové motory Solovjov D-30F. Posádka je dvoučlenná, za pilotem má své místo operátor zbraňových a navigačních systémů. MiG-31 by měl vydržet ve výzbroji ruského letectva ještě více než jednu dekádu.

 

 

Zdroj: iDnes

 

Pár zajímavostí:

 

Nejvýkonějšími z celé řady MiG 25 byly průzkumné verze MiG 25 R . Podle měření izraelských radarů dosahovaly při svých přeletech nad Izraelem rychlosti 4 000 Km/h . 

 

Hlavním konstrukčním materiálem stroje je z 80% kalená ocel , 11% tvoří hliníkové slitiny a 9% titan , použitý na místech nejvíce namáhaných aerodynamickým ohřevem . K pohonu nového stroje byly zvoleny dva motory Tumanski R-15B-300 využívající částečně náporový princip a ke zvýšení tahu využívající vstřikování směsi vody a metanolu . Ke chlazení motorů se využívá směs obsahující metylalkohol . Tato poslední skutečnost způsobila značnou popularitu stroje mezi příslušníky příslušníků útvarů které byly stroji MiG 25 vyzbrojeny .

 

První velký střet se udál v roce 1981 na Blízkém východě . Jak už bylo zmíněno , egyptské MiG 25 se beztrestně pohybovaly nad územím Izraele a ten neměl možnost jak jim učinit přítrž . Změna nastala zavedením vysoce výkonných strojů F 15A a letounů vzdušného průzkumu a velení E-2C v prosinci 1976 do izraelské výzbroje. Po příchodu této nové výzbroje do Izraele tedy vznikl plán na zastavení spanilých jízd MiGů .Jako návnada se použily dva průzkumné Phantomy , operaci kontrolovaly a řídily stroje E-2C a stroj REB EC-707 . Phantomy vzlétly a rychlostí 1000 km/h ve výšce 12 000 m nad pohořím Antilibanon simulovaly průzkumný let mimo dosah Syrské PVO . Ve stínu pohoří Antilibanon vyčkávaly, skryté Syrským radarům, dva stroje F 15 . Proti průzkumným Phantomům vystartoval jeden ( některé prameny hovoří o dvou , z nichž jednomu se nepodařilo odstartovat) Mig 25 . MiGy po vzletu začaly na plný výkon stoupat vstříc Phantomům . Hon začal . Phantomy po obdržení vyrování začaly klest směrem k údolí Bikaa, kryty mraky vypouštěných dipolových odrazečů , zároveň letoun EC-707 zahájil masivní rušení syrských radarů . Ve stejný okamžik vyrazily i F 15 , během pár sekund se vynořily z mraků odražečů ve vzdálenosti necelých 50 km od MiGu . Jeho pilot nemohl být pro silné rušení varován syrskou PVO . Vzdálenost se rychle zkracovala a ve vzdálenosti 25 km odpálil první F15 na Mig raketu Sparrow. Ta za necelých 20 sekund prolétla zbývající vzdálenost a zasáhla přibližující se MiG do levého křídla . Sestřel byl potvrzen dalšími piloty a nálezem vraku na zemi . Ze strany IDF/AF byla celá akce velmi náročná na přesné načasování a provedení . Piloti Phantomů se museli naprosto spolehnout na práci operátorů letounu E-2C , kteří je museli včas varovat. Únikový manévr musel být proveden tak , aby pilot MiGu pronásledování předčasně nevzdal, ale zároveň nesměly být ohroženy životy letců na průzkumných Phantomech , F 15 zaútočily zespodu a využily slabé místo MiGu-25 . Pilot nebyl na radiolokátoru schopen F 15 proti zemi rozpoznat, spojení s pozemním velitelským stanovištěm bylo rušené a výhled dopředu dolů mu zakrýval objemný radom . Potvrdilo se, že samotná tabulka technických dat jednoho letounu není pro výsledek boje rozhodující. Izraelci dokázali svým protivníkům vnutit boj za podmínek, které jim vyhovovaly. Celou akci provedli úspěšně a odměnou jim byl vytoužený sestřel do té doby nedostižného MiGu-25 .

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Super clanek, jako elektrikare me zaujala predevsim technologicka cast - jak do toho jeste tenkrat mohli cpat elektronky misto polovodicu? Pri EMP by taky nevydrzely.....Sovetske konstrukce jsou proste unikatni ve smyslu jak z hodne mala udelat hodne moc v prisernych podminkach.

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Hmm , ale jistě i zdroj BBC uvádí maximálku  M3,2 , ale  letoun má zničené motory :-)   Jináč maximálka je i v tvém zdroji uvedena M2,8.... rychlost stíhaček se měří

ve výškách  kolem 11000 metrů/idealní podmínky/ , no a rychlost M3,2 se rovná 3400km/ hod. -tedy rychlost 4000km /akorát vlchký sen  

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rychlost_zvuku

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

No pokud ho v té rychlosti nad Izraelem zachytili, tak je to realita a nikoliv vlhký sen... Navíc maximálka v jednom údaji pro letoun existujícím v x verzích je velmi nespolehlivý údaj neboť ta maximálka se bude lišit verze od verze... 
 
Napiš sem jediný důvod, proč by si Izraelci měli s tou naměřenou rychlostí vymýšlet... Jinak je ta rychlost cca 4000 km/h (3920 km/h) skutečností... A vlhkým snem a zbožným přáním se stává tvrzení, že toho ten letoun nedosáhl...
 
V jaký výšce ty počítáš rychlost je vcelku irelevantní... relevantní je v jaké výšce Izrael (a Američané) ten letoun zachytili... A z toho teprve můžeš vyvozovat výslednou rychlost... Vzhledem k tomu že ten incident popisuje zachycení jako nízký průlet je zcela jasné že nějaká hodnota 11 000 m je naprosto mimo mísu.... A tedy 3,2 M je ve skutečnosti 3920 km/h...
 
A to ani nepitvám, že je rozdíl mezi maximální rychlostí (tedy nejvyšší průměrnou rychlostí, které je letoun schopen  dlouhodobě dosáhnout) a maximální dosaženou rychlostí (tady rychlostí, kterou letoun dosáhl krátkodobě za určitých podmínek)... A že je tedy obrovský rozdíl mezi tabulkovou maximální rychlostí a tím, co (cituji tvůj výraz) "stíhačka dokázala dosáhnout"... 
 
To co rozporuji je tvé tvrzení

tato stíhačka dokázala dosáhnout rychlost M2,8-3000km/hod .Tedy v žádném případě rychlost  4000 km/hodině


...a že tvé tvrzení je mylné a existují fakta, která ho vyvrací, na tom (bohužel) trvám....

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Musím oponovat ohledně výšky letu Mig-25 nad Izraelem, nebyl to žádný  nízký průlet  ,ale let ve výšce  kolem 25000 metrů. Tudiž platí můj výpočet o rychlosti 3400 km/hod. Nechtělo se mi to hledat v cizině , a tudiž to tady je z Palby  http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=339&t=1275&start=20  již od roku 2007 tam aktivním členem.

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Ok... Omlouvám se... Nějak se mi do toho namíchal nízký průlet F-15, které na MiG-25 číhali 13.2.1981, aby ho sestřelily.. (3000 metrů).... V roce 1973 tedy skutečně letěl MiG-25 v letové hladině 24 000 metrů... 

 

Ovšem v každém případě to pořád rozporuje tvé tvrzení, že by "tato stíhačka dokázala dosáhnout rychlost M2,8-3000km/hod"... Uvedený případ jasně dokazuje, že dokázala dosáhnout rychlosti podstatně větší... (400 km/h mi pořád přijde jako dost podstatný rozdíl...)

 

(jakou má relevanci tvé aktivní členství kdekoliv, včetně Palby jsem bohužel nepochopil)

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 3 weeks later...
  • 2 weeks later...

Dívky na křídlech. Neohrožené Noční čarodějnice byly postrachem Němců

 

Dvacetileté sovětské dívky oblékly místo šatů letecké kombinézy a vrhaly se do boje na dřevěných dvouplošnících potažených plátnem. Po nocích deptaly zocelené německé vojáky. Dostaly za to od nich přezdívku Noční čarodějnice.

 

 

 
ERP6678c3_01_Po_2_painted_by_air.jpg

Noční čarodějnice | foto: malířka a spisovatelka Iva Hoňková

 

 

8. října 1941 vydal sovětský Lidový komisariát obrany rozkaz č. 0099 k vytvoření tří ženských leteckých pluků, konkrétně 586. stíhacího, 587. bombardovacího a 588. nočního bombardovacího. Ještě v říjnu začala teoretická i praktická výuka dobrovolnic pro všechny tři jednotky v rámci 122. ženské letecké skupiny, z tohoto výcvikového tělesa se po vycvičení potřebného množství personálu měly jednotlivé pluky oddělit. Tak se také stalo.

Ženské bojové letecké jednotky neměly v jiných armádách obdoby, ostatně širší zapojení žen na základě dobrovolnosti do bojových jednotek (nejen leteckých) během druhé světové války bylo sovětské specifikum.

 

 

Fotogalerie

ERP6678c3_01_Po_2_painted_by_air.jpg
ERP6678c7_02_Po_2_painted_by_air.jpg
 
ERP667eb3_04_nocni_carodejnice.jpg
ERP667eb4_05_nocni_carodejnice.jpg
 

 

 

 

V době předválečné prodělalo mnoho děvčat letecký, parašutistický, případně jiný tehdejším pohledem ryze mužský výcvik v organizaci OSOAVIACHIM (Společnost pro podporu obrany, letecké a chemické výstavby, byla to obdoba našeho pozdějšího Svazarmu). Tyto volnočasové aktivity dívek a případné pozdější profesionální zapojení absolventek v příslušných oborech se odehrávaly v rovině civilní.

Po zahájení německého útoku začala děvčata s leteckými ambicemi bombardovat žádostmi příslušná velitelství o přijetí do vojenského letectva. Těmto sílícím aktivitám se nedostávalo kladné rezonance. A tak není divu, že se snad stal i případ, kdy si jedna taková odmítnutá vlastenka „vypůjčila“ na polním letišti sama stíhačku a vzlétla proti nepříteli. Bližší informace o této příhodě se nám zatím nepodařilo nalézt.

Většina odmítnutých zájemkyň zkoušela naštěstí cesty rozumnější. Mnohé psaly dopisy se svým problémem Marině Raskové, populární pilotce s konexemi, proslavené před válkou dálkovým letem nad Sibiří zakončeným nouzovým přistáním v nehostinné pustině bez jídla a pití.

Rychlý postup wehrmachtu a intervence Mariny Raskové s kufrem plným dopisů u samotného Stalina vyústily k vydání v úvodu zmíněného rozkazu. Popravdě řečeno, Stalina přesvědčila spíše Marina Rasková než valící se Němci.

 

 

Polikarpov U-2 (Po-2)

Víceúčelový jednomotorový dvouplošník U-2 byl vyvinut v letech 1927/28 primárně jako cvičný. Výroba byla ukončena v roce 1954 a dala více než 30 tisíc kusů, optimistická data jich udávají až 40 tisíc. Stroj tak má ambice na titul nejmasověji vyráběného letadla.

ERP667fb6_LMMV_Po_2.jpg
ERP5a876c_lmmv_Po_2.jpg
 

Dřevěná kostra draku byla potažena částečně překližkou a částečně plátnem. Motor byl hvězdicový pětiválec Švecov M-11. Kromě cvičné vznikla řada dalších verzí, od jednomístné zemědělské až po speciální pětimístnou dopravní.

Technická data U-2 LNB (Lehký noční bombardér)

  • Posádka: 2
  • Rozpětí: 11,4 m
  • Délka: 8,17 m
  • Nosná plocha: 33,15 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 773 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 1400 kg
  • Výkon motoru: 115 k
  • Maximální rychlost u země: 131 km/h
  • Dostup: 1500 m
  • Dolet: 450 km

 

 

Ze tří ženských leteckých pluků se nejvíce proslavil noční bombardovací létající na křehkých archaických dvouplošnících Polikarpov U-2 (po smrti konstruktéra N. N. Polikarpova v roce 1944 přejmenován na Po-2).

Ve skutečnosti byl noční bombardovací pluk jedinou čistě ženskou leteckou jednotkou, včetně pozemního personálu. Ostatní dva ženské letecké pluky měly ve svých řadách zastoupen i element mužský. Například v původním rozkaze č. 0099 se pro 587. bombardovací pluk počítalo s jednomotorovými dvoumístnými Suchoji Su-2. Tyto stroje nebyly příliš perspektivní, a když se s nimi budoucí příslušnice pluku při výcviku seznámily, pojaly k nim vyloženou nevraživost. Marina Rasková naštěstí zařídila vyzbrojení pluku výtečnými dvoumotorovými Petljakovy Pe-2. Ty však měly o jednoho člena posádky více a potřebovaly početnější pozemní obsluhu, a tak nezbývalo než sáhnout do mužských zdrojů, aby se příprava jednotky do bojeschopného stavu příliš neprotahovala. Nehledě na to, že technika a její výzbroj byly hmotnostně mnohem těžší, než u menších suchojů (o polikarpovech nočního bombardovacího pluku ani nemluvě).

Taktika nasazení lehkých nočních bombardérů

Lehký noční bombardér Polikarpov U-2/Po-2 byl dvoumístný, posádku tvořil pilot a navigátor, v našem případě pilotka a navigátorka. Letouny měly zpravidla ponecháno dvojí řízení z cvičné verze, toho sovětské letkyně využívaly k výcviku vlastního personálu. Letoun byl totiž velice stabilní a jednoduchý na pilotáž. Když jste si to namířili k letišti, vypnuli motor a pustili řízení, dokázal přistát sám a dokonce lépe než někteří netalentovaní piloti. Pilotka při návratu z mise často půjčila řízení navigátorce, která se tak naučila stroj ovládat. Na navigátorky se zase vycvičily na vlastní přání některé dívky z pozemního personálu. I díky tomu se na konci války 46. pluk skládal ze čtyř letek, přestože svou pouť začínal v roce 1942 (tehdy 588. pluk) se dvěma letkami.

Malý pumový náklad určoval způsob nasazení lehkých nočních bombardérů U-2. Taktika spočívala v rušivých náletech na postavení německých pozemních jednotek, případně na polní letiště, které se mnohdy opakovaly po velkou část noci a nedovolily Němcům chvilku klidného spánku. Do dalšího dne takto napadený nepřítel vstupoval k smrti unaven a frustrován, což se negativně projevovalo na výsledcích jeho denního zaměstnání. Další parketou nočních pluků lehkých bombardérů byly přesné nálety například na nádraží s přítomností vojenských transportů nebo na sklady munice a paliva. Zde i dobře mířené lehké pumy dokázaly nadělat velkou paseku.

Do akce startovaly jednotlivé letouny pět až osm minut po sobě. Při aplikaci rušivých náletů se stroje vracely několikrát na letiště pro nové pumy, případně dotankování paliva. Nasazené posádky zvládaly v extrémních případech provést až osm bojových vzletů během jedné noci v létě, v zimě, když jsou noci delší, to mohlo být až dvanáct vzletů. Služba to byla fyzicky a především psychicky náročná.

Ač se to může zdát protimluvem, tak výhodou lehkých strojů byl slabý motor. Ten byl relativně tichý, a tak nepřítel neměl možnost ho registroval na příliš velkou vzdálenost. A když posádka vystoupala v dostatečné vzdálenosti do potřebné výšky a nad cíl doklouzala s motorem na volnoběh, všimli si toho ti nešťastníci dole, až když jim pumy padaly na hlavy.

Nemůžeme se tedy divit, že Němci dali křehkým dívkám z neméně křehkých polikarpovů přezdívku Nachthexen, tedy Noční čarodějnice. Příslušnicím pluku se toto ocenění zalíbilo a samy se takto začaly hrdě označovat.

 

 

Bojová cesta pluku

Vůbec poprvé byl 588. noční bombardovací letecký pluk vržen do boje 12. června 1942 na jižní frontě. Tam postupovaly německé armády, které měly namířeno na Stalingrad a ke Kaspickému moři. Pluk se přesouval s ustupujícími jednotkami Rudé armády na jih a neustále podporoval pozemní síly nočními nálety.

 

 

ERP667eac_03_nocni_carodejnice.jpg
 

 

Nejtěžším martyriem byly noční lety v hlubokých údolích Kavkazu, mnohdy naplněných nebezpečnou mlhou. Poryvy větru mezi horskými velikány a nevyzpytatelné vertikální vzdušné proudy byly zatěžkávací zkouškou nejen posádek, ale i dřevěných konstrukcí letounů.

Dne 8. února 1943 byl pluku za mimořádné hrdinství při plnění bojových úkolů udělen titul gardový, s tím souviselo i přečíslování jednotky. Nově tedy 46. gardový noční bombardovací letecký pluk dále působil na jižním bojišti. Situace se zde obrátila a Němci ustupovali. V bojích o Tamaňský poloostrov dosáhly Noční čarodějnice dalších velkých úspěchů. Díky tomu dostal pluk čestný název „Tamaňský“.

Noční čarodějnice dále podporovaly vylodění na Kerčském poloostrově a boje na Krymu. Pak se přesunuly na sever a postupně bojovaly v Bělorusku, Polsku a Německu. Bojovou činnost ukončily 8. května 1945 v oblasti Berlína.

Výsledková bilance pluku se na konci války zastavila ne těchto číslech: 23 672 bojových vzletů, 2 903 tun svržených pum, zničeno bylo mimo jiné 46 muničních a palivových skladů, 9 železničních transportů, 2 železniční stanice, 2 čluny, 76 automobilů, 86 palebných postavení nebo 11 protiletadlových světlometů, bezesných nocí německých vojáků bylo nepočítaně. Vedle toho v menší míře shazovaly proviant a munici dočasně odříznutým vojákům pozemních jednotek RA. Dvacet tři pilotek a navigátorek získalo během války titul Hrdiny Sovětského svazu, dalším dvěma se tohoto ocenění dostalo dodatečně v roce 1995 a jedna se stala Národním hrdinou Kazachstánu (vyznamenání udělované od roku 1944). Z hlediska intenzity nasazení a dosažených výsledků a vyznamenání byl 46. gardový noční bombardovací letecký pluk nejúspěšnější jednotkou tohoto druhu v celém sovětském letectvu.

Za své bojové úspěchy zaplatily Noční čarodějnice krutou daň, přímo v boji zahynulo 32 děvčat, další při nehodách. Nebezpečným nepřítelem byly flaky v součinnosti se silnými protiletadlovými světlomety. Chytilo-li několik světlometů pomalý polikarpov do kříže, bylo velmi těžké z jejich spárů uniknout. Osvětlený letoun byl pak pro protiletadlové dělostřelce lákavou kořistí. Nejtragičtější noc z 31.7. na 1.8.1943, během které zahynulo osm letkyň, měl na svědomí noční stíhač Messerschmitt Bf 110.

 

 

ERP6678c7_02_Po_2_painted_by_air.jpg

Noční čarodějnice v malbě poskytla malířka a spisovatelka Iva Hoňková.

 

 

Zdroj: iDnes

 

 

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Join the conversation

You can post now and register later. If you have an account, sign in now to post with your account.

Návštěvník
Odpovědět na toto téma...

×   Pasted as rich text.   Restore formatting

  Only 75 emoji are allowed.

×   Your link has been automatically embedded.   Display as a link instead

×   Your previous content has been restored.   Clear editor

×   You cannot paste images directly. Upload or insert images from URL.

Načítání
×
×
  • Vytvořit...