Přejít na obsah

Zajímavé články


Recommended Posts

Stezka v oblacích je unikátní dřevostavba, která připomíná let motýla

 

Stezka v oblacích stojí nedaleko horní stanice lanovky Sněžník, v nadmořské výšce 1 116 metrů nad mořem. Je vysoká 55 metrů a na vrchol se pohodlně dostanete po dřevěné cestě i s kočárky a invalidními vozíky. Stavbu v Dolní Moravě navrhlo brněnské architektonické studio Fránek Architects.

 

FOTOGALERIE

 

 

Zdroj: iDnes

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Stezka v oblacích je unikátní dřevostavba, která připomíná let motýla

 

Stezka v oblacích stojí nedaleko horní stanice lanovky Sněžník, v nadmořské výšce 1 116 metrů nad mořem. Je vysoká 55 metrů a na vrchol se pohodlně dostanete po dřevěné cestě i s kočárky a invalidními vozíky. Stavbu v Dolní Moravě navrhlo brněnské architektonické studio Fránek Architects.

 

FOTOGALERIE

 

 

Zdroj: iDnes

 

Nemam to tam daleko a urcite se pojedu podivat - ale nevlezu tam ani nahodou! Mam strach z vysek, musel bych se plazit po brise asi. Jo a vstupny je pry nehorazne drahy (ale nevim kolik). Videl jsem nadherny fotkty jak je to cely pokryty jinovatkou, fakt krasa.

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

taky me to neprijde tak moc v pomeru kolik co ted stoji.a rozhodne se tam taky chystam.prodlouzenej vikendik,kolem sama pevnost,proc ne

 

Ty pevnosti rozhodne doporucuju, videl jsem jich hodne (i ty oficialne nepristupne) a je to bomba. Vem si teple pradlo, je tam zima.

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

ani ne tak článek jako pozvánka

 

OCELOVÁ KŘÍDLA NAD VALAŠSKEM
 
Muzeum regionu Valašsko připravilo pro milovníky historie zajímavou výstavu o leteckých bojích nad územím Valašska a širšího okolí v době 2. světové války. Těšit se můžete na skutečná letadla, osobní věci posádek, dobové plakáty a čeká vás i zážitek z protileteckého krytu.
Jedinečná výstava Ocelová křídla nad Valašskem vás vrátí do časů 2. světové války. Návštěvníci uvidí fragmenty strojů, které havarovaly v okolí Valašska. Jejich modely jsou vystaveny společně s osobními věcmi posádek, výbavou letadel a předměty protiletecké obrany. Ve sklepě zámku je navíc instalován protiletecký kryt. 
Výstava je doplněna dobovým tiskem, plakáty, informačními panely a také zvukovým doprovodem s autentickými zvuky letadel a poplašných sirén.
„Vernisáž výstavy proběhne 4. února v 17 hodin v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí. Jste srdečně zváni na komentovanou prohlídku s výkladem, kde budou přítomni i odborníci v dobových leteckých uniformách,“ uvádí kurátor Mgr. Samuel Španihel.
Výstavu pořádá Muzeum regionu Valašsko, p. o. ve spolupráci s Klubem přátel Suchdolu nad Odrou – sekce vojenské historie, Muzeem Novojičínska, Slezským zemským muzeem v Opavě, Muzeem Beskyd ve Frýdku-Místku, Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Modeláři Kelč a Jiřím Rozkopalem.
Výstava potrvá až do 22. května.
 
zdroj: FB Československá obec legionářská
 
Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 2 weeks later...

Pancíř v praxi: Problémy izraelských tanků Merkava, část. 1

 

Přední polský odborník na tankovou techniku Jaroslaw Wolski pro Dziennik Zbrojny připravuje nový seriál o tankové technice. Tentokrát se polský autor zaměřil na vývoj pancéřové techniky moderních tanků. Wolski v prvním díle vyvrací zakořeněný mýtus o pancéřové nadřazenosti izraelských tanků Merkava.

 

http://www.armadninoviny.cz/pancir-v-praxi-problemy-izraelskych-tanku-merkava-cast-1.html

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Tank zasažen – co se děje po zásahu tanku, část 8.

 

 

Tank je nejodolnější vozidlo na bojišti, ale není nezničitelný. V dnešním díle si představíme osud nešťastného ukrajinského tanku T-64BV a jeho posádky. Článek na webu Dziennik Zbrojny představil polský autor Jaroslaw Wolski.

t-64_bv_zasah.jpg

Foto: Ukrajinský T-64 po útoku. / Archív autora

 

Munice proti tankům

Existují tři základní munice určené k boji s obrněnou technikou. První jsou "tankové" podkaliberní střely APFSDS (Armour-Piercing Fin-Stabilized Discarding-Sabot) s wolframovým nebo uranovým penetrátorem, kumulativní nálož (např. RPG nebo PTŘS) a výbuchem formovaný projektil EFP (Explosively Formed Penetrator). Na principu EFP fungují většinou nejrůznější miny nebo protitankové přesně naváděné dělostřelecké granáty (SMArt 155, BONUS).

 

Každá munice má na cíl jiné účinky. V případě podkaliberní střely nebo EFP velkého kalibru zemře okamžitě většina posádky tanku. Zbytek je těžce zraněn, a to i v případě, pokud nedojde ke vznícení munice.

 

APFSDS po proniknutí pancířem vytváří mrak střepin, který zabíjí posádku tanku. Navíc pokud penetrátor po proniknutí zůstává neporušen, naráží vevnitř tanku na zadní část pancíře, kde se tříští a vytváří další mrak střepin. V případě použití penetrátoru z ochuzeného uranu dochází rovněž k ničivému samovznícení malých částeček kovů (střepin) uvnitř tanku.

 

Naproti tomu kumulativní nálože protitankových řízených střel (PTŘS) pancíř probíjí úzkým proudem horkého plazmatu. Uvnitř tanku ale plazma ničí/zabíjí jen ve směru průniku. Pokud se členové posádky nenacházejí ve směru paprsku, vyváznou většinou jen s lehkým zraněním.

 

Neplatí to však v případě, kdy plazma zasáhne munici nebo hořlavou kapalinu hydraulikx. Takovou smůlu měla posádka ukrajinského tanku T-64BV 1. února 2015 u vesnice Trojicke ve východní Ukrajině. Vesnice leží severně od města Debalceve, kde zuřily těžké boje mezi ukrajinskou armádou na jedné straně a proruskými povstalci a ruskou armádou na straně druhé.

 

 

Infografika: Mapa vesnice Trojicke. / Google Maps

 

Východní Ukrajina

Boje na začátku roku 2015 o město Debalceve a doněcké letiště byly krátké, ale intenzivní. Ukrajinská armáda byla v té době lépe vyzbrojený a připravený soupeř, než v předešlé letní kampani v roce 2014. Proruští separatisté se mohli naopak spolehnout nejen na přímou podporu ruské armády ale i na dodávky ruských zbraní.

 

Boje byly kruté - mezi lednem a dubnem 2015 obě strany ztratily 70 tanků. 33 strojů ztratili proruští povstalci a ruská armáda a 37 ukrajinská armáda. Avšak během letní kampaně Ukrajinci ztratili 114 tanků, na druhé straně separatisté a Rusové pouze 26 tanků.

 

Po letní kampani ukrajinská armáda uvedla do provozu tanky z mobilizačních skladů a povolala do zbraně rezervisty, především ze západní Ukrajiny. Zničený tank T-64BV z 80. let minulého století putoval na bojiště přímo z mobilizačních skladů. Tank byl přiřazen k ukrajinské 17. obrněné brigádě. Zde získal posádku rekrutovanou z rezervistů.

 

Vozidlo jako součást brigády drželo obrané pozice na hranici lesa u polní cesty ve východní části vesnice Troickoje. Tank měl pod kontrolou komunikaci vedoucí z vesnice na severovýchod. Osud tanku a posádky byl zpečetěn 1. února 2015, kdy byl zasažen v přední části moderní PTŘS.

 

t-64_bv_zasah_2.jpg

Foto: T-64BV tři měsíce po útoku. / Archív autora

 

Čelní pancíř korby T-64BV (pozdější modernizované série), počítáno kolmo, se skládá z 50 mm tvrzené oceli, vrstvy textitového skla o tloušťce 40 mm a další vrstvy oceli o tloušťce 30 mm. Poté následuje 10mm vzduchová kapsa a znovu 40 mm textitového skla. Vrstvený pancíř uzavírá tvrzená ocel o tloušťce 50 mm.

 

Balistická odolnost skloněného vrstveného pancíře korby tanku T-64BV dosahuje 520 až 540mm RHAe proti kumulativním náložím. Navíc korba T-64BV byla vybavena reaktivním pancířem Kontakt 1, který v závislosti na pozici a úhlu dopadu snižuje schopnost probití kumulativní střelou o 50 až 80 %.

 

Takovou úroveň ochrany - tedy kombinace základního a reaktivního pancíře - nemohly překonat sovětské PTŘS Fagot, Konkurs nebo Metys. Podle polského autora boje v roce 2014 poskytly mnoho případů, kdy byly starší sovětské PTŘS neefektivní při střetu s ukrajinskými T-64BV.

 

Bohužel pro posádku, proruští separatisté a ruská armáda v bojích používaly modernější PTŘS.

 

Při bojích v Donbasu v roce 2014 byly používány modernizované PTŘS 9M1113M Kornet a 9М113М Fagot-M (schopné proniknout 670 mm RHAe za reaktivním pancířem) a 9M131 Metys-M (800mm RHAe za reaktivním pancířem). Těchto PTŘS bylo ale málo a ruská armáda je většinou separatistům volně neposkytovala.

 

t-64_bv_zasah_3.jpg

Foto: Průnik bojové hlavice PTŘS. / Archív autora

 

Podle polského autora byla situaci jiná na začátku roku 2015. Mírové rozhovory v Minsku směřovaly k ukončení bojů a proruští separatisté a Moskva měli málo času na dosažení svých politických a vojenských cílů na východě Ukrajiny.

 

Do bojů se tak zapojil jakutský ruský prapor s tanky T-72B3 a nejlepší jednotky samozvaných Doněckých a Luhanských republik. Úkolem ruského praporu bylo přerušit koridor spojující město Debalceve s územím pod kontrolou kijevské vlády - tedy dostat pod kontrolu pozice, kde se nalézal uvedený ukrajinský T-64BV. 

 

Ruské pravidelné jednotky při bojích s ukrajinskou armádou používaly moderní PTŘS. Výjimečně tyto PTŘS, pro rychlejší dosažení vojenských cílů před uzavřením mírových dohod, dostaly i proruští separatisté.

 

PTŘS, která zasáhla T-64BV, byla vybavená prekurzorem - ten vyřadil reaktivní pancíř a následně hlavice PTŘS pronikla pancířem. Parsek po proniknutí pancíře zapálil převáženou munici (zřejmě část munice v karuselu pod věží) a došlo tak k mohutné explozi. Posádka byla mrtvá na místě, zatímco trup tanku byl rozerván a věž utrhnutá.

 

Zdroj: Armádní noviny.cz

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 3 weeks later...

Nejslavněší stíhačka všech dob poprvé vzlétla před 80 lety. Pokochejte se...

 

Spitfire, dle mnohých nejslavnější a nejkrásnější stíhačka všech dob, slaví 80. narozeniny. Stroj se nesmazatelně zapsal i do dějin československého letectví. Podívejte se na řadu jeho podob ve fotogalerii.

 

 

fotogalerie

 

dobové video

 

video 2

 

Zdroj: iDnes

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Ve věku 94 let zemřel válečný veterán Jan Velík

Praha - Ve věku 94 let zemřel v noci na dnešek válečný veterán a držitel mnoha vyznamenání včetně Řádu Bílého lva Jan Velík. ČTK to dnes sdělil mluvčí ministerstva obrany Petr Medek. Velík byl v roce 1949 po nástupu komunistického režimu přeložen do zálohy a na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 vrátil všechna sovětská válečná vyznamenání. V posledních letech žil ve Svratce na Žďársku.
 

1457890164_velik_jan.jpg

Ve věku 94 let zemřel v noci na 13. března válečný veterán a držitel mnoha vyznamenání včetně Řádu Bílého lva Jan Velík (na snímku z 28. října 2011). ČTK Vondrouš Roman

 

Velík se narodil 2. srpna 1921 v Hodoníně. Za druhé světové války byl totálně nasazen v německém Hamburku, odkud utekl. Po zadržení ve Vídni byl předán na Slovensko, kde v té době žila jeho matka. Nastoupil do slovenské armády, ze které na východní frontě zběhl. V lednu 1944 vstoupil do 1. Československého armádního sboru a s výsadkem se v únoru 1945 dostal na Jindřichohradecko, kde navázal spojení s partyzány a dočkal se zde konce druhé světové války.

 

Po válce zůstal v armádě, ale v roce 1949 byl přeložen do zálohy. Pracoval jako dělník, účetní, skladník a ekonom. V roce 1991 byl rehabilitován, do výslužby šel v hodnosti plukovníka.
Velík je držitelem mnoha vyznamenání. Mimo jiné mu byl v roce 1945 udělen Československý válečný kříž 1939, o rok později obdržel čs. vojenskou medaili Za zásluhy prvního stupně. V roce 2001 dostal Záslužný kříž ministra obrany ČR třetího stupně. Nejvyšší státní vyznamenání, Řád Bílého lva, prezident Václav Klaus propůjčil Velíkovi v roce 2011.

 

Autor: ČTK
www.ctk.cz

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Tank zasažen – co se děje po zásahu tanku, část 10.

 

Dnes si představíme smutný osud tanku T-64BV proruských separatistů, který útočil proti postavení ukrajinské armády. Další článek ze série “Tank zasažen” přinesl polský autor Jaroslaw Wolski na webu Dziennik Zbrojny.

 

 

t-64bv_prorusti.jpg

Foto: Proruští separatisté s T-64BV na východě Ukrajiny. / Autor neznámý

 

Zkušenosti získané krví

Na začátku roku 2015, než vstoupily v platnost mírové dohody z Minsku, obě strany zesílily bojové operace. Obě strany chtěly na poslední chvíli dosáhnout největších možných vojenských a politických zisků.

 

Boje na začátku roku 2015 se nedaly srovnat s boji v roce 2014. V roce 2014 velmi špatně připravená ukrajinská armáda nejen, že nedokázala zabránit ruské anexi Krymu, ale nedokázala si poradit ani se separatisty na východě Ukrajiny, byť podporované Ruskem.

 

Konstantní snižování velikosti ukrajinské armády, krácení rozpočtu, všudy přítomná korupce, jmenování důstojníků na základně politické objednávky a personální zemětřesní udělalo z ukrajinské armády sílu neschopnou vést ani konflikt nízké intenzity.

 

V roce 2015 však ukrajinská armáda působila mnohem akce schopněji. Dokazují to ztráty obrněné techniky. Od ledna do dubna 2015 ukrajinská armáda ztratila 37 tanků a 61 bojových vozidel pěchoty. Separatisté a ruská armáda 33 tanků a 18 bojových vozidel pěchoty. V roce 2014 byl přitom poměr zničené obrněné techniky 4,3:1 ve prospěch separatistů.

 

Podle polského autora vyrovnané ztráty má na svědomí nárůst morálky ukrajinské armády a především krví zplacené zkušenosti z bojů v roce 2014. Do bojů se navíc zapojily i vysoce motivované ukrajinské dobrovolnické oddíly.

 

Ruské dodávky T-64BV separatistům

Na lepší schopnosti ukrajinské armády doplatila 10. 2. 2016 posádka tanku T-64BV proruských sil. Osud posádky byl zpečetěn východně od železniční stanice Ridkodub, která se nachází na jihovýchod od Dobalčeva na hranici regionů Doněck a Luhansk.

 

Oficiálně separatisté popírali jakoukoliv technickou nebo vojenskou pomoc od ruské armády. Avšak podle polského autora zmiňovaný T-64BV pocházel z rezervních skladů ruské armády, resp. z 2544. Centrální základny rezervních tanků v Krasnojarském kraji. Kreml zásoboval separatisty technikou (tedy tanky T-64) zavedenou v ukrajinské armádě, aby se vyhnul obvinění (nebo zmátl veřejné mínění) z podpory separatistů.

 

Video: Nakládka T-64BV na letišti Emeljanovo do An-124. / LiveLeak

 

Rusko mohla snadno poslat tanky T-64, neboť několik let před válkou všechny T-64 stáhlo z aktivní služby do rezervy. Na jmenované základně v Krasnojarském kraji se nalézá přibližně 1500 tanků T-64. Podle polského autora však bylo pouze kolem 7 % tanků operačně nasaditelných - tedy nasaditelných bez rozsáhlých oprav a servisu.

 

První tanky do míst bojů přepravila letadla. T-64 byly naloženy do dopravních Antonovů An-124 na letišti Emeljanovo (85 km od "2544. základny") a přepraveny do Rostovské oblasti, zpravidla do města Taganrog ve východním cípu Černého moře u hranic s Ukrajinou.

 

Následně byla vozidla převezena na podvalnících k ukrajinské hranici, odkud už pokračovala po vlastní ose do oblastí bojů. Kromě urgentní letecké dopravy z Krasnojarského kraje do oblastí bojů dorazily tanky T-64 většinou po kolejích.

 

Podle polského autora do Taganrogu ruská armáda letecky v červnu 2014 dopravila 10 tanků a v červenci 20 tanků T-64 (T-64A/B a T-64BV). V srpnu 2014 se však do bojů zapojily ruské tankové prapory s tanky T-72B3, proto "hraní na schovávanou" pozbylo smysl. Separatisté pak z Ruska od listopadu 2014 získávaly pouze tanky T-72B.

 

Celkově bylo dodáno samozvaným lidovým republikám Doněck a Luhansk 70 až 80 tanků T-64, z toho 35 až 40 tanků T-64BV. Dodávky T-64 byly dostatečné k vytvořené dvou obrněných pluků. Tanky T-64, kde se nalézal i dnešní smutný hrdina, získala 7. mechanizovaná brigáda, která útočila na ukrajinské pozice u zmíněného Dobalčeva.

 

 

 Železniční stanice Ridkodub. / Google Maps

 

Útok na železniční stanici

Při výše popsaném útoku 7. mechanizované brigády na ukrajinské pozice u železniční stanice Ridkodub, která se nalézala před silnicí E50 do Dobalčeva, jel zmíněný tank T-64BV na hrotu útoku.

 

Tank ale při útoku dostal dva zásahy tankovou podkaliberní střelou APFSDS (Armour Piercing, Fin Stabilized, Discarding Sabot) do čelního pancíře věže. Oba zásahy šly do pravé části věže - první pod úhlem 10° do úrovně pozice velitele tanku, druhý zasáhl věž u kořene kanonu.

 

Čelní pancíř věže T-64BV dosahuje hrubou tloušťku 465 mm a 635 mm (v podélné ose tanku). Při zásahu pod úhlem 30° od podélné osy (tedy ze strany) dosahuje tloušťka pancíře 460 až 470 mm. Vrstvený čelní pancíř věže T-64BV dosahuje podle ukrajinských zdrojů (A. Tarasenko) odolnosti 420 až 450 mm ekvivalentu homogenního válcovaného pancíře RHAe (Rolled Homogenous Armour eqvivalent) proti podkaliberním střelám a 550 mm RHAe proti kumulativním střelám.

 

Proruský tank s největší pravděpodobností zasáhla podkaliberní střela 3BM26, kterou masově používá ukrajinská armáda od roku 1983. Munice 3BM26 je zajímavá díky "přídavnému" wolframovému penetrátoru na konci střely.

 

 

vez_tanku.jpg

Foto: Dva zásahy věže podkaliberní municí. Druhý zásah u hlavně byl pro posádku fatální. / Autor neznámý

 

Náboj 3BM26 vznikl speciálně pro boj se západními tanky. Hlavní penetrátor měl udeřit na pancíř a případně iniciovat reaktivní pancíř. Zadní wolframový penetrátor pak již prorážel oslabený pancíř. Sověti ale konstrukci 3BM26 brzy zavrhli, a soustředili se na vývoj tankové munice 2BM32 Vant s penetrátorem z ochuzeného uranu a na konci 80. let na munici 3BM42 Mango s dvojdílným penetrátorem z wolframu.

 

Munice 3BM26 dokáže probít přibližně 370 až 400 mm RHAe, což ale nestačí k probití čelního pancíře tanku T-64BV. Vojenská štěstěna se ale od posádky T-64BV při útoku na železniční stanici odvrátila.

 

První zásah šel více vpravo do horní části pancíře. Střela pancíř neprobila a díky vrstvenému pancíři, který rozložil energii nárazu, nebyla zřejmě posádka (kromě šoku a dezorientace) vyřazena z boje. Posádka bránícího ukrajinského tanku T-64B však nabila druhý náboj a zhruba po osmi sekundách (6 sekund trvá nabití automatickému systému + cca 2 sekundy vystřel) zasáhla tank separatistů znovu.

 

Tentokrát šel zásah do slabého místa mezi kanónem a věží, které chrání pouze několik desítek milimetrů pancíře. Střela prorazila pancíř a zasáhla závěr kanónu. Mrak rozžhavených střepin zasáhl náboje umístěné v karuselu ve věži, které okamžitě explodovaly. Věž tanku utržená explozí dopadla o několik desítek metrů dále. Posádka neměla šanci explozi přežít.

 

Zničení tanku T-64BV je příkladem, jak i slabší munice, pokud je vhodně umístěná, dokáže probít i papírově silnější pancíř tanku. Podle polského autora je šance na šťastný zásah kolem 20 až 45 %, s ohledem na typ tanku a použitého pancíře.

 

 

Zdroj: Armádní noviny.cz

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

T-72B3M: Nová verze tanku T-72 vstupuje do služby

 

Ruská armáda připravuje modernizaci 154 tanků T-72B na nejnovější standard T-72B3M (někdy T-72B4). Informaci oficiálně potvrdil pro deník Izvestija Alexej Žarič, náměstek generálního ředitele korporace Uralvagonzavod.

 

 

t-72b3_2016.jpg

Foto: T-72B3 s přídavným pancířem Kontakt-5. Prozatím neexistují fotografie T-72B3M.; ilustrační foto; větší foto / Vitalij Kuzmin; CC BY-SA 3.0

 

 

Nesmrtelný T-72

V budoucnu ruská armáda plánuje provozovat pouze 2300 tanků T-14 Armata. Ostatní typy budou vyřazeny nebo skončí v rezervě. V současné době je však výrobní linka schopna produkovat jen 120 tanků Armata ročně a je otázkou, zda, kdy a v jakém rozsahu lze zvýšit rychlost výroby. Proto i v příštím desetiletí budou tvořit páteř ruské armády tanky T-72, resp. jejich modernizované (T-72B3/B3M) nebo odvozené verze (T-90).

 

Podle údajů britského Mezinárodního institutu pro strategické studie IISS (International Institute for Strategic Studies) je v aktivní službě ruské armády 1700 tanků T-72 (+ 7000 tanků v rezervě). V současnosti prošlo již 400 tanků modernizací na standard T-72B3. Značnou sílu tvoří 550 kusů (podle IISS) tanků T-90 - s jejich dalším nákupem se ale již nepočítá.

 

Je třeba připomenout, že zdroje se často rozchází v počtech tanků v ruské armádě. Důvodem je mimo jiné fakt, že tabulkové počty nikdy nevypovídají o skutečném počtu operačně nasaditelných (aktivních) tanků.

 

Podle Alexeje Žariče tento měsíc Uralvagonzavod s ruským ministerstvem obrany podepíše smlouvu na modernizaci 154 tanků na standard T-72B3M za 2,5 miliardy rublů (860 milionů Kč) - tedy pouze 5,8 milionů Kč (!) za tank.

 

Podle deníku Izvestija vylepšený tank T-72B3M snese srovnání s moderním tankem T-90, avšak za zlomek ceny. První várku 32 tanků T-72B3M získá ruská armáda do konce tohoto roku.

 

Vylepšený T-72B3M odráží mimo jiné zkušenosti získané z nasazení experimentálního tanku T-72B3 (motor V-92S2F) na tankovém biatlonu v minulém roce. Podle deníku Izvestija na experty udělal dojem čínský typ T-96A, tedy čínská obdoba T-72, který vynikal jak výkonným motorem, pozorovacími přístroji, tak pokročilým systémem řízení palby.

 

 

Video: Při tankovém biatlonu v roce 2015 na ruské experty udělal dojem čínský Type 96A. T-72B3M vychází ze zkušeností získané v tomto "sportovním střetnutí". / YouTube

 

 

T-72B3M

Hlavní rozdíl mezi verzí T-72B3 a T-72B3M (nebo marketingově lépe znějící T-72B4) je nový motor V-92S2F o výkonu 830 kW (1130 koní) s novou automatickou převodovkou. T-72B3 používal původní, leč upravený, motor V-84 o výkonu 630 kW.

 

Vylepšené pohonné ústrojí umožňuje dosáhnout T-72B3M rychlosti 75 km/h na silnici a 60 km/h v terénu. Stejně tak digitální řízení motoru a převodovky zlepšuje kvalitu jízdy a výrazně usnadňuje ovládání tanku.

 

Další konstrukční změnou je použití nejnovějších bloku reaktivního pancéřování Relikt. Nový pancíř - údajně dvakrát účinnější než Kontakt-5 - dokáže odolat (zde se musíme spolehnout na proklamace výrobce) i moderním protitankovým řízeným střelám s tandemovou hlavicí.

 

Pancíř je do určité míry účinný i proti podkaliberním střelám nebo explozí formovaným projektilům. Relikt rovněž kryje větší plochu čelního pancíře oproti starší verzi Kontakt-5 (50 %). Speluje se také o instalaci systému aktivní ochrany Arena-E, který ničí protitankové řízené střely letící na tank přímo nebo ze seshora.

 

T-72B3M rovněž získá panoramatické pozorovací pouzdro velitele s termovizí a laserovým dálkoměrem. Panoramatické pouzdro zásadním způsobem zvyšuje situační povědomí velitele o okolí tanku.

 

Následující vylepšení jsou již stejná nebo podobná jako u verze T-72B3.

 

Hlavním konstrukčním rysem T-72B3 i T-72B3M je použití modernizovaného kanónu s hladkým vývrtem hlavně 2A46M5. Dělo získalo lepší stabilizaci a upravený systém automatického nabíjení. Nový systém je schopen nabíjet nejnovější podkaliberní střely 3BM59/60 Sviniec schopné na dva kilometry probít ekvivalent 600 - 640 mm válcovaného pancíře.

 

Střelbu na cíl řídí kromě nového balistické počítače také zaměřovač Sosna-U běloruské výroby. Jde o levnější alternativu systému Sosna, bez francouzské infračervené kamery. Posádka mimo jiné získá také nové komunikační vybavení, informační displeje a kamery pokrývající okolí tanku.

 

Zdroj: Armádní noviny.cz

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 2 weeks later...

Nacistický dobrodruh Skorzeny zabíjel pro nás, přiznal veterán Mossadu

 

 

 

 

 

 

 

JW62467e_86Bundesarchiv_Bild_183_R81453_

Otto Skorzeny na východní frontě v oblasti Odry. Tou dobou (ke konci války) už Rudá armáda měla převahu a hnala wehrmacht na západ. Hitlerův oblíbenec měl na frontě zjistit, jak to zvrátit. | foto: Německý federální archiv (Bundesarchiv.de)

 

 

 

Samotná informace spojující slavného velitele nacistických „commandos“ s tajnou službou židovského státu není úplně nová, ale už notně zapadla. Psali o ní Ian Black a Benny Morris v monografii Historie izraelských tajných služeb, v roce 1992 a později též historik Tom Segev.

Korespondent CBS Dan Raviv a jeden z předních izraelských investigativních novinářů Yossi Melman pátrali po Skorzeného „izraelské stopě“ podrobně. Hovořili s Izraelci, kteří před více než půl stoletím měli přístup do archivů tajných služeb i s bývalými zpravodajskými operativci. A naverbování nacistického dobrodruha jim po letech potvrdil i Rafi Eitan, bývalý zpravodajec, který sehrál klíčovou roli i v únosu Adolfa Eichmanna.

Bývalý vysoký důstojník SS Skorzeny hrál podle materiálu, který publikovali v jednom z hlavních izraelských deníků Haarec (celý text anglicky zde), klíčovou roli v likvidaci raketového vědce Heinze Kruga, který pracoval pro Egypťany.Několik měsíců výhrůžek. Pak smrt a rozpuštění v kyselině

Krug zmizel 11. září 1962. Vědělo se, že často jezdil do Káhiry, protože patřil mezi desítky nacistických raketových expertů vyvíjejících zbraně pro Egypt, který v té době usiloval o zničení Izraele.

Několik měsíců před svým zmizením začal dostávat podle Haarecu výhrůžky - to se agenti Mossadu snažili odradit Němce od práce pro Egypťany. Krug, někdejší člen vývojového raketového týmu z Peenemünde, patřil mezi hlavní cíle: vývojem raket určených proti Izraeli by vlastně mohl pokračovat v zabíjení Židů, které rozpoutali nacisté.

 

Fotogalerie

 

 

JW62467e_86Bundesarchiv_Bild_183_R81453_

JW62467c_6820120216201518Bundesarchiv_Bi

 

 

JW62464f_11Bundesarchiv_Bild_101I_680_82

JW62462f_11bundesarchiv_bild_101i_567_15

 

Zobrazit fotogalerii

 

 

 

 

Noční telefonické výhrůžky začal dostávat v době, kdy Izrael ohromil svět smělým dopadením Eichmanna v Argentině a jeho únosem do Izraele, kde byl odsouzen a oběšen. Vzkaz nacistům byl jasný: dosáhneme na vás, ať jste třeba na druhém konci světa.

Krug v té době kontaktoval Skorzeného, v očích bývalé mašinerie Říše válečného hrdinu, o němž kolovaly zprávy, že ze svého exilu ve frankistickém Španělsku pomáhá nacistickým zločincům v ilegalitě opustit Evropu. Setkali se v Mnichově.

Raviv a Melman neupřesňují, co konkrétně měl Krug po Skorzeném chtít. „Vyjeli v Krugově bílém mercedesu na sever od Mnichova. Skorzeny řekl, že už najal bodyguardy, kteří jedou v autě za nimi a ohlídají je na tajné schůzce v lese,“ píše Haarec. Tam si - jak Krug doufal - promluví o možnostech, jak se Izraelců zbavit.

Hon na tom místě skutečně skončil, ale jinak - Skorzeny Kruga zastřelil. Tou dobou totiž už byl ve službách Mossadu. Vědcovo tělo Izraelci polili kyselinou a zakopali do předem připraveného nedalekého hrobu. Zasypali ho vápnem, aby zmátli pátrací psy.

 

Nejnebezpečnější muž v Evropě Válečný zločinec č. 7372

Podrobný profil Otto Skorzeného

 

 

 

V celém tom příběhu ale figuruje záhada: proč by Otto Skorzeny, veterán jednotek Waffen SS, měl pracovat pro židovský stát?

Tento dobrodruh to v ozbrojených silách dotáhl na podplukovníka (obersturmbannführera). Dovolme si to klišé: za války řádil jak černá ruka, leckdy v hloubi nepřátelského území. Vysvobodil z italské internace Benita Mussoliniho. Když se hroutilo horthyovské Maďarsko, dojel tam udělat převrat, aby ho udržel na německé straně. Provedl záškodnický útok v Ardenách, který zmátl a zdržel spojence.

Některé akce se mu nepodařily, třeba snaha zničit známý most u Remagenu - ale přesto byl Hitlerovi oddaným vojákem pro všechno. Pro Brity a Američany naopak „nejnebezpečnějším mužem v Evropě“.

Takže, jak by se mohl dostat na izraelskou stranu? Pracovat pro Židy?

Pro pochopení příběhu je užitečné si připomenout, že izraelské tajné služby patřily k nejodhodlanějším na světě - i kvůli zkušenosti druhé světové války, která přeživší holokaustu naučila, že si Židé musí pomoci sami. Jednaly pragmaticky, účelově, cílevědomě a šly za hranice myslitelného.

„Izraelci byli ochotní tančit s příslovečným ďáblem, pokud se to zdálo nezbytné,“ shrnuli to ve svém článku Raviv a Melman.Kdybychom vás přišli zabít, tak už tu nejste

Že by přesvědčený nacista a esesák neměl nic společného se zločiny proti Židům - ve své autobiografii o této stránce války mlčel - tomu v Izraeli samozřejmě nevěřili. Původně ho chtěli zabít, ale šéf Mossadu Isser Harel, který řídil i únos Eichmanna z Argentiny, se zase jednou rozhodl překonat hranice myslitelného: Získáme ho!

Úkol připadl vysokému důstojníkovi rezidentury Mossadu v Německu Josefu Raananovi, který během holokaustu osiřel. Možná by býval Skorzeného rád zabil. Ale takový úkol nedostal a musel se ovládnout.

Raanan vycestoval do Španělska. Vzal s sebou několik mužů a také „Anke“, jak jí jmenují archivy. Ani ne třicetiletou krásnou Němku, která s Izraelci spolupracovala. Nemělo to být poprvé ani naposled, kdy ženy hrály důležitou roli v izraelských zpravodajských operacích (další případy najdete zde).

Anke s dalším agentem - jeho identita není známá - potkali Skorzeného v jednom madridském baru. Vydávali se za okradené turisty a nakonec s nacistou, který taktéž popíjel s dámským doprovodem, odešli do jeho vily. Esesák znenadání tasil pistoli: „Vím kdo jste a proč tu jste! Přišli jste mě zabít!“

Haarec s odvoláním na zdroje z izraelské bezpečnostní komunity popisuje, že agent nezaváhal. „Máte napůl pravdu. Jsme z Mossadu. Ale pokud bychom vás přišli zabít, už byste byl několik týdnů mrtev.“

„A pokud nás zabijete, tak ti další, co přijdou, s vámi už na drink nepůjdou - vystřelí vám mozek z hlavy a vy ani neuvidíte jejich tváře,“ dodala Anke. „Přišli jsme vám nabídnout, zda nám místo toho nechcete pomoci.“

Fungovalo to. Skorzeny si uvědomil, že šéfové lidí, které držel v šachu pistolí, by pohrůžku z úst krásné Němky bez rozpaků uměli zrealizovat. Dohodli se. Peníze nechtěl, jen žádal, aby ho „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal odstranil ze svého seznamu zločinců. V Izraeli se Skorzeny připravoval na nasazení a vzali ho i do památníku holokaustu Jad Vašem v Jeruzalémě.Skorzeného řídil důstojník, který unesl Eichmanna z Argentiny

Motivaci, kterou Otto Skorzeny pro práci pro Izraelce měl, dnes těžko někdo úplně rozklíčuje. Raviv a Melman poukazují na to, že Skorzeny sám označoval přítomnost na Wiesenthalově seznamu za poukázku na smrt. Když už ho vypátrali lidé, kteří dokázali unést Eichmanna z Argentiny, mohl dojít k závěru, že bezpečný úkryt neexistuje.

Autoři článku uvádějí, že mohl chtít zlepšit svou pověst, zapojit se do dalšího dobrodružství a připouštějí i možnost, že došel k lítosti a touze odčinit své skutky z války. A nebo bylo důvodů prostě hodně a zapadly do sebe.

Eichmannův únos

Příběh, který popisuje, jak izraelští agenti dostali nacistického zločince z Argentiny do své vlasti, v mnohém předčí i ty nejnapínavější špionážní filmy.

 

 

 

Skorzeny každopádně začal létat do Egypta (pašoval i výbušniny) a Evropy a sestavil pro Izraelce seznam společností, které se podílely na egyptském zbrojním programu. „Řídil jsem ho,“ připustil pro Haarec Rafi Eitan, který před lety řídil Eichmannův únos z Argentiny. Dnes je mu 89 let a stále se aktivně angažuje v izraelské politice.

Izraelský list dále uvádí, že ve svém důsledku byla Skorzeného egyptská mise velmi zdařilá, řada Němců přestala pro Egypťany pracovat.

Případ přesto měl zpravodajskou dohru. Když v rámci širších aktivit Mossadu prasklo, že jeho lidé zdaleka neužívají jen mírových způsobů přesvědčování, medializace a obava z dopadu na mezinárodní vztahy vedla k rezignaci šéfa této tajné služby Issera Harela.

 

 

Zdroj: iDnes

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 2 weeks later...

MiG-15: Sovětská hvězda korejské války, která létá dodnes

 
Sovětský MiG-15 představoval jeden z prvních úspěšných proudových letounů s šípovitými křídly a létal na něm mimo jiné i Ivan Kožedub – stíhací eso druhé světové války
mikoyan_mig-15_chino_california.jpg?itok
Stíhačka MiG-15

Stíhačka MiG-15 jako muzejní exponát v Kalifornii

 

Druhá světová válka ukázala velení sovětského vojenského letectva, jak nebezpečné mohou být těžké bombardéry. A vzdušné síly SSSR nedisponovaly žádným stíhacím letounem, který by se takové hrozbě v případném konfliktu dokázal postavit. Sbor lidových komisařů proto v dubnu 1947 vydal urgentní dekret, který nařizoval konstrukční kanceláři Mikojan-Gurevič urychleně zahájit vývoj výkonné proudové stíhačky se silnou výzbrojí.

Inspirace v Německu i Británii

Konstruktéři pojali přelomový stroj jako samonosný středoplošník s křídlem o šípovitosti 35 stupňů, s kruhovým průřezem trupu, šípovými ocasními plochami, stabilizátorem umístěným na konci kýlovky a příďovým podvozkem. K úspěchu zvoleného aerodynamického řešení přispěly výsledky německých výzkumů šípového křídla, které měli Sověti k dispozici. Existují názory, že se inspirovali konkrétním projektem Luftwaffe – stíhacím Focke-Wulfem Ta 183.

Důkazy pro toto tvrzení však neexistují a přes podobný tvar oba letouny vykazovaly i mnoho odlišností. Hlavním problémem zůstával motor, neboť v SSSR neexistovala proudová pohonná jednotka o dostatečném výkonu. Sovětští inženýři se proto obrátili na britskou vládu se žádostí o prodej několika motorů Rolls-Royce Nene.

Sám Stalin považoval tento krok za nesmyslný a neočekával, že by delegace vedená Arťomem Mikojanem uspěla. Britové jí však kupodivu vyšli vstříc. Konstruktéřidovezený motor důkladně prozkoumali a vytvořili jeho nelegální kopii nazvanou Klimov RD-45. Výzbroj rodící se stíhačky zohledňovala válečné zkušenosti německých pilotů, kteří v boji zjistili, že k sestřelu čtyřmotorového bombardéru jsou vhodné kanóny větších ráží.

Nový letoun tak měl disponovat vedle dvojice kanónů ráže 23 mm i mohutnou 37mm zbraní. Prototyp označený I-310 poprvé vzlétl v prosinci 1947. V následujícím roce se rozběhla sériová výroba a od začátku roku 1949 letoun pod označením MiG-15 přicházel k jednotkám. Ještě v témže roce začal výrobce pracovat na zdokonalené verzi MiG-15bis. Disponovala vylepšeným motorem Klimov VK-1 s nižší spotřebou paliva a vyšším tahem a k útvarům se dostávala od začátku roku 1950. Aby pilotům usnadnili přechod na koncepčně nový letoun, připravili v konstrukční kanceláři také dvoumístnou cvičnou verzi MiG-15UTI.

Tvrdý protivník v Koreji

Západu se MiG-15 poprvé představil v korejské válce. O jeho existenci neměli v USA tušení až do listopadu 1950, kdy piloti P-51 Mustang nahlásili, že je napadla formace proudových stíhaček se šípovým křídlem. MiG-15 tak vstoupil na scénu a rychle ukázal, že i americké proudové F-80 či F-84 jsou výkonnostně mnohem slabší. USAF muselo na hrozbu co nejdříve reagovat a učinilo tak nasazením své nejlepší stíhačky F-86 Sabre.

Ačkoliv MiG-15 a F-86 byly srovnatelně výkonné a v soubojích záleželo především na kvalitě pilotů a taktice, v některých ohledech mig svého amerického soupeře převyšoval. Lépe stoupal, měl menší poloměr zatáčky i větší dostup. Disponoval také silnější výzbrojí, i když jeho kanóny byly pro nízkou kadenci a rozdílné balistické vlastnosti vhodné spíše k ničení bombardérů než stíhaček. 

K prvnímu střetu obou protivníků došlo v prosinci 1950, kdy podplukovník Bruce Hinton sestřelil jeden mig. Sovětský stroj ale prokázal svou odolnost – zřítil se až poté, co na něj F-86 vystřílel přes 1 500 nábojů z kulometů. V korejském konfl iktu v kokpitu MiG-15 bojovali Sověti, Číňané i Severokorejci.

Zejména piloti ze SSSR představovali až do konce války pro spojenecké letouny velké nebezpečí. Legendou za kniplem migu se v Koreji stal plukovník Jevgenij Pepeljajev, velitel 196. stíhacího leteckého pluku. Dosáhl celkem asi 19 sestřelů (údaje se v pramenech liší). O dvě či tři vítězství více s MiG-15 vybojoval nejúspěšnější sovětský pilot korejské války Nikolaj Sutjagin.

Jak ukořistit mig

Výcvikem na novém proudovém letounu prošlo i nejlepší spojenecké eso druhé světové války – Ivan Kožedub (62 vítězství nad stroji Luftwaffe). V Koreji velel 324. stíhacímu leteckému pluku, avšak sám proti F-86 startovat nemohl. Velení se totiž tolik obávalo případné ztráty trojnásobného Hrdiny SSSR, že Kožedubovi zakázalo účastnit se bojových letů. I tak jemu podřízení piloti údajně zničili přes 200 letadel. Ještě během konfliktu se nepoškozený MiG-15 dostal do rukou Američanů.

Ve snaze získat moderní letoun nepřítele k prozkoumání zahájily USA operaci Moolah.Prostřednictvím letáků a rádiového vysílání nabídli nepřátelským pilotům, kteří se svým migem dezertují a přelétnou na americké letiště, odměnu 50 000 dolarů. První přeběhlík měl navíc jako prémii dostat dvojnásobek.

V září 1953 skutečně na základně Kimpo poblíž Soulu přistál MiG-15bis, v jehož kabině seděl severokorejský poručík No Kum-sok. Při výslechu prohlásil, že o nabízené odměně nevěděl, přesto 100 000 dolarů obdržel. Nakonec se stal americkým občanem a pracoval jako letecký inženýr pro Grumman, Boeing, General Dynamics a další společnosti v USA.

Globální rozšíření i výroba

Díky svým kvalitám se MiG-15 (v kódu NATO Fagot) stal standardním stíhacím letounem zemí Varšavské smlouvy. Uplatnil se i v dalších státech, např. v Alžírsku, Angole, Indonésii, Kambodži, Maroku, Mosambiku, Pákistánu nebo Tanzanii. Do produkce se v menších počtech dostaly také další verze „patnáctky“: P vybavená radarem pro stíhání za každého počasí a T určená pro vlečení cvičných cílů.

Výroba v SSSR dala vzniknout asi 12 000 exemplářů všech verzí, dalších zhruba 6 000 bylo vyrobeno v Československu (pod označením S-102 a S-103) a Polsku (Lim-1 a Lim-2).Produkce některých dílů probíhala i v Číně, kde dostal MiG-15 označení J-2.Zatímco jednomístné verze jako celky Číňané nikdy nestavěli, začali za pomoci sovětských inženýrů vyrábět dvoumístné JJ-2 a nabízet je i na export pod označením Šen-jang FT-2.

MiG-15 bis

  • Rozpětí: 10,86 m
  • Délka: 10,08 m
  • Vzletová hmotnost: 5,069 t
  • Dolet: 1 860 km
  • Dostup: 15 500 m
  • Max. rychlost: 1 075 km/h (0,877 Ma)
  • Pohonná jednotka: 1× Klimov VK-1
  • Výzbroj: 2× 23mm kanón NS-23, 1× 37mm kanón NS-37
  • Osádka: 1 muž

V první linii stroj vydržel do 60. let, kdy se začal používat spíše pro výcvik. Tuto roli MiG-15UTI (v kódu NATO Midget) zvládal až do nahrazení československým typem L-29 Delfín v 70. letech. Dlouhou službu v roli standardního cvičného proudového typu Varšavské smlouvy zajistil letounu i fakt, že dvoumístné verze jeho nástupců se nikdy nezačaly vyrábět. MiG-17 letectvo pokládalo za tak podobný „patnáctce“, že stavbu cvičné verze považovalo za naprosto zbytečný počin.

A nadzvukový MiG-19 se zase považoval za přechodový typ mezi „sedmnáctkou“ a „jednadvacítkou“, takže vývoj dvoumístné varianty také nebyl nutný. V některých zemích, jako například v Severní Koreji, je MiG-15 v malých počtech v aktivní službě dodnes. Nástupcem typu se stal MiG-17, který měl eliminovat hlavní nevýhodu stroje zjištěnou piloty už v Koreji – přechod do výkrutu a neřízené vývrtky při utažených zatáčkách za vyšší rychlosti. Za tímto účelem dostal následovník „patnáctky“ nové křídlo o šípu 45 stupňů, delší trup a upravené ocasní plochy. 

 

Zdroj: Válka Revue

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 2 weeks later...

Tank zlikvidoval i na dva kilometry. Neznámé tankové eso Kurt Knispel

 

Před 71 lety naposledy vydechla neprávem pozapomenutá tanková legenda druhé světové války. Jméno Kurta Knispela, vzpurného československého rodáka, se nesmazatelně zapsalo do světových dějin. Přesto se o něm příliš neví. Na svém kontě má nejméně 168 zničených nepřátelských tanků.

 

NYV630018_Kurt_Knispel_OK.jpg

Neprávem pozapomenuté tankistické eso Kurt Knispel| foto: Alfred Rubbel

 

 

Kurt Knispel se narodil dne 20. září 1921 na předhůří Jeseníků v obci Salisov v tehdejším Československu. Dětství prožil v okolí této obce, která v roce 1921 čítala 286 obyvatel. Symbolem jeho života se stala jabloň - Salisov byl v době první republiky známý pro své jablečnými sady, jako absolvent zdejší základní školy dostal i on svou jabloň. Ironií osudu i jeho ostatky byly v roce 2013 objeveny kde jinde než v jablečném sadu ve Vrbovci. Ale to předbíháme.

 

Následkem Mnichovského diktátu se 21. listopadu 1938 Sudety stávají součástí Třetí říše a Kurt Knispel, v té době sedmnáctiletý vyučený automechanik, německým občanem. Oficiálně Němcem se nestal jen Kurt Knispel, ale téměř všichni sudetoněmečtí Němci – k tomu je dohnal zákon „O opětovném sjednocení sudetoněmeckých území s Německou říší“, který jim prakticky nedal na výběr. Pokud by si nechali československé občanství, tak by se stali, nyní již na německém území, nechtěnými vetřelci.
Důsledkem toho se na něj a na všechny sudetoněmecké Němce, tedy teď už všechny „opravdové“ Němce, vztahuje branná povinnost.
Netrvalo dlouho a do armády musel vstoupit i tehdy devatenáctiletý Kurt. Stalo se tak 6. září 1940.

 

Začátek Knispelovy válečné odysey

Jeho první kroky v armádě vedly nejprve do polské Zaháně, tady se poprvé svezl v tanku a nezůstalo jen u toho. Snad díky jeho malému vzrůstu, měřil okolo 160 cm, snad díky tomu, že byl vyučeným automechanikem, se stal tankistou. V Zaháni si „osahal“ tanky typu Panzerkampfwagen (dále jen PzKpfw) I., II. a IV. Jakmile výcvik ukončil, tak se přidal ke 3. rotě 29. pancéřového pluku 12. pancéřové divize, které velel až do roku 1942 Josef Harpe.

 

 

MLA4d8349_PzKpfw_II_TECHNET.jpg

Přes slabé pancéřování a pro boj s tanky nepřítele nedostatečnou kanónovou výzbroj byl německý tank PzKpfw II na počátku 2. světové války hrozivou zbraní pro armády, které vsadily z hlediska taktiky především na obranné manévry vlastních vojsk.

 

 

Křest ohněm prodělal Knispel během operace Barbarossa, která začala 22. června 1941. Jako střelec-nabíječ středního tanku PzKpfw IV. se nejprve zúčastnil bojů u Minsku, kde na sebe poprvé upozornil – zneškodnil protitankové dělo. Ale první opravdový úspěch si připsal 25. srpna 1941, kdy na vzdálenost osmi set metrů zasahuje sovětský T-34. Také na své první vyznamenání nečeká dlouho, 4. listopadu 1941 dostává Železný kříž druhé třídy. Tuto kapitolu končí s 12 zářezy na hlavni svého tanku.

Vzpurný diamant wehrmachtu

Po vyčerpávajících bojích na východní frontě proti sovětské armádě dostal Knispelův útvar dovolenou. Vlakovým transportem se všichni vrátili do Německa. Po dovolené se znovu shromáždili ve městě Burg, kde Knispel a jeho druzi dostali nové tanky. Jednalo se o tanky, které ještě před malou chvílí sjely z výrobních linek. Byl to o něco vylepšený typ tanku PzKpfw IV., ale s delší hlavní. To ale nebyla jediná změna, která zasáhla Knispelovu jednotku, protože podle rozkazu se měla 3. rota začlenit do 4. pancéřového pluku 13. tankové divize.
Na frontu vyrazila odpočatá jednotka 27. července 1942.

 

 

MLA4d834a_PZKpfw_IV_Technet.jpg

Tank PzKpfw IV byl vyzbrojen kanónem ráže 75 milimetrů.

 

 

K této cestě se váže jedna z mnoha historek, která dokazuje jedinečnost Kurta Knispela. Kurt nebyl klasickým produktem německé válečné mašinérie. Žil válkou, miloval válku, tím se od ostatních nelišil. To, co jej diametrálně odlišovalo, byl jeho postoj k nacismu. Nikdy nebyl členem NSDAP a o režimu si myslel své. V následujících letech jeho hvězda stoupala čím dál výš a výš, ale i přes tento fakt nikdy nebyl „materiálem“, který by bylo možné použít pro propagandu. Byl vzpurné povahy, opovrhoval autoritami a ke všem přistupoval jako k sobě rovným. Navrch k tomu všemu nosil dlouhé vlasy a neholil se. Pohyboval se na tenkém ledě, nebýt jeho velitelů, kteří si byli vědomi jeho kvalit a tajně mu fandili, by skončil možná až na popravišti. Tato epizoda se odehrála na nádraží v Krakově:

Transport s jednotkou Kurta Knispela čekal na vedlejší koleji na odjezd, a tak se většina vojáků jen tak poflakovala okolo, včetně Knispela. To se mělo brzo změnit. Kurt Knispel zahlédl koutkem oka vojáka, vedoucího sovětského zajatce. Zajatec, vyčerpán pochodem, se zastavil. Voják na to reagoval se surovostí příznačnou pro dozorce v koncentračních táborech. Udeřil ho pažbou pušky a pak do něj kopl. V Knispelovi bouchly saze. Rozběhl se k vojákovi a zařval na něj, ať toho nechá. Nejenže toho nenechal, ale ještě k tomu namířil na Knispela svou pušku. Knispel mu ji vytrhl, napřáhl se a praštil s ní o koleje. Pažba pušky se přelomila. Pak v adrenalinovém opojení zaměřil v mžiku svou pozornost na dozorce a několika dobře mířenými údery mu dal výchovnou lekci.

Zpráva o Knispelově činu se velmi rychle roznesla po celém nádraží. Do vyšetřování se zapojila vojenská policie, krk mu zachránil velitel praporu.
Po krakovském incidentu se jednotka přesunula na frontu. Transportem dojela až do Rostova na Donu, tam se připojila ke Kleistově skupině armád A. V okolí řeky Těrek svedla nejeden těžký souboj se sovětskými tanky. K této akci se váže i jedna geografická zajímavost. Knispelova jednotka se dostala na 45° východní délky, což bylo nejvýchodnější místo, kam se během 2. světové války německý voják dostal.

 

Tank jako šitý na míru

Po Kavkazské anabázi přišel čas na další přezbrojení. Tentokrát byl Kurt poslán do tankové školy v Putlosu ve Šlesvicku-Holštýnsku. Čerstvý držitel bronzového Odznaku za tankový boj byl přeřazen k nově vzniklému 503. těžkému tankovému praporu. V Putlosu již na něj čekal jeho Tiger, legendární 57 tunový postrach všech tankových posádek. Kromě bezkonkurenčního kanonu ráže 88 mm se mohl pochlubit i mohutným pancířem.

Při souboji Tigera a sovětského tanku typu T-34/76 jasně dominoval Tiger, proto na zničení jednoho Tigera vysílali sovětští velitelé minimálně čtyři tanky, přičemž předpokládali ztrátu minimálně dvou až tří T-34/76.

 

 

VSE5afa8e_obr3.jpg

Německý tank PzKpf VI Tiger II z 503. těžkého tankového oddílu.

 

 

Knispel dostal tank s číslem 101 v první rotě. Na jaře, 14. dubna 1943, odjel 503. těžký tankový prapor na frontu. Nejvýznamnější operací, které se měl prapor účastnil, byla Operace Citadela, známá také pod jménem bitva u Kurska. Cílem německých generálů bylo zničení sovětských jednotek v kurském výběžku.

503. těžká tanková divize působila jako černá ruka v sovětských řadách. Uhodnout, kdo opět řádil na bojišti, není těžké. Ano, Kurt Knispel. Během bojů si připsal mimo jiné zničení dvou tanků T-34 na neuvěřitelnou vzdálenost dvou kilometrů. Knispel byl za to odměněn Železným křížem II. třídy.
Po odpočinku byl 503. prapor vržen do bojů o Charkov, kde se setkal i s anglickými tanky typu Churchill II., které byly dodávané Sovětům. Odhaduje se, že do konce roku 1943 prošel Kurt Knispel minimálně 300 bitvami, ve kterých zničil 60 tanků.

Počátkem května vyšel zpravodaj wehrmachtu, ve kterém bylo zmíněno i Knispelovo jméno. V tu dobu se počet „ulovených“ tanků přehoupl přes stovku, celkem 101. Nezůstalo jen u článku, byl potřetí navržen na Rytířský kříž a povýšen na šikovatele. Kromě toho byl 20. května 1944 vyznamenán Německým křížem ve zlatě.

V červnu Knispelova jednotka změnila působiště, byla přesunuta do Francie. V oblasti Caen se snažili zastavit spojenecký postup, ovšem nestačili na to. Bitva byla prohraná a fakt, že Knispel samotný v okolí města St. Lo zničil 23 amerických tanků typu Sherman, vývoj bitvy nezvrátil.

 

 

Osudový den – 28. dubna

Drtivá porážka u Caen znamenala další reorganizaci, jednotka se stáhla a doplnila zdecimované stavy vojáků, 14. říjen zastihl Knispela již v Budapešti. Mezitím Sověti nezaháleli a jejich jednotky překročily východní hranice Maďarska. A tank Tiger našel konkurenta v podobě tanku Iosif Stalin (IS), pojmenovaný po Josifu Stalinovi. I díky podpoře nového technologického zázraku sovětské konstruktérské školy byla Rudá armáda k nezastavení. Situace se stala neudržitelnou a Němci byli nuceni se po masivním sovětském útoku z 25. března 1945 stáhnout na Slovensko. Po dobytí Bratislavy 4. dubna se německé jednotky stáhly na Moravu. Obrana se hroutila jako domeček z karet.

Knispelova jednotka 28. dubna sváděla každodenní klasickou šarvátku se Sověty, jakých bylo v průběhu války tisíce. Avšak tato byla výjimečná. Výjimečná tím, že v ní padl jeden z největších vojáků wehrmachtu, šikovatel Kurt Knispel.

Historici dlouho nemohli vypátrat místo jeho posledního odpočinku. Povedlo se jim to až v roce 2013, kdy objevili Knispelovo tělo v jabloňovém sadu ve Vrbovci u Znojma.

Existují různé teorie, proč Kurt Knispel zemřel. Jedna tvrdí, že zemřel na následek kulometné dávky do oblasti břicha. Při exhumaci těla byl ovšem nalezen úlomek minometné střepiny v lebce. Což živí teorii o tom, že Knispel navzdory pravidlům řídil střelbu tanku z otevřeného velitelského poklopu.
Ať tak či onak, jméno Kurta Knispela zůstane navždy synonymem pro tankové eso.

 

Zdroj: iDnes

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Vozidla GXV-T: Konec diktátu pancíře?

 

Americká vojenská výzkumná organizace DARPA udělila osm vývojových kontraktů v rámci projektu GXV-T (Ground X-Vehicle Technology). Cílem GXV-T je prozkoumat možnosti, jak zvýšit schopnost přežití vozidla a posádky, bez prostého přidávání těžkého pancíře.

 

 

MobilityVideoConceptImages.jpg

Foto: Koncepční animace zástupcům průmyslu ukazuje možné podoby budoucích armádních vozidel. / DARPA

 

Pryč s pancířem

V současné době není technicky problém vytvořit prakticky nezničitelné vojenské vozidlo s obrovskou palebnou silou. Limitujícím faktorem je však hmotnost a z ní plynoucí omezení - velmi drahý provoz, rychle opotřebení konstrukce (nízká životnost), drahé opravy, náročné logistické zázemí a nízká taktická a strategická mobilita.

 

 

Ve výsledku tak má podobné vozidlo mnohem menší bojovou hodnotu, než méně odolnější a hůře vyzbrojené stroje. Ostatně to je také důvodem zrušení programu nového bojového vozidla pěchoty GCV (Ground Combat Vehicle), které vynikalo nebývalou úrovni ochrany. Hmotnost vozidla GCV však dosahovala kolem 80 t.

 

Například v rámci taktické mobility je často nutné přepravovat vozidla v podvěsu pod vrtulníkem. Letecká složka americké armády ale varuje, že neustále klesá schopnost vrtulníků pojmout náklad, munici a palivo.

 

Díky novým systémům, které chrání posádku a vrtulník, každoročně hmotnost vrtulníku UH-60 Blackhawk v americké armádě narůstá průměrně o cca 35 kg. Tento trend má navíc rostoucí tendenci - v budoucnu tak bude muset stejný počet vojáků i techniky dopravovat více vrtulníků.

 

DARPA v rámci programu GXV-T se snaží o dramatický pokles hmotnosti a rozměrů vozidla, při dramatickém zvýšení taktické a strategické mobility a o zvýšení schopnosti přežití vozidla na bojišti. V podstatě jde o “zničení” staletého pravidla v konstrukci vozidel, kdy je odolnost vozidla přímo úměrná tloušťce pancíře.

 

Cílem GXV-T je pokles hmotnosti a rozměrů vozidla o 50 %, snížení členů posádky na polovinu, zvýšení rychlosti vozidla o 100 %, schopnost překonat až 95 % terénu a aplikace technologií “stealth”. To vše má ztížit odhalení, určení a zaměření vozidla protivníkem.

 

DARPA hledá agilní vozidla schopna překonávat extrémně prudká stoupání i nejtěžší terén. Požaduje se výborná trakce na nejrůznějším povrchu a také schopnost velmi rychle měnit směr jízdy ve všech směrech.

 

Lehké pancéřování zajistí ochranu jen proti střelám z ručních palných zbraní. Odolnost proti těžším kalibrům je možné vyřešit několika způsoby. Uvažuje se pohyblivém balistickém štítu nebo o technice “uskočení” - okamžité změně pozice vozidla.

 

Klíčový bude vývoj naprosto nové generace systémů poskytující posádce novou úroveň situačního povědomí. Posádka bude sedět v monolitické pancéřové kapse a pozorovat okolí pomocí virtuálních brýlí s rozšířenou realitou. Počítá se s využitím pokročilých jízdních asistentů. Schopnost přežití na bojišti posílí také potlačení vizuální, tepelné a hlukové stopy vozidla.

 

 

Video: Vozidla GXV-T musí vynikat mimořádnými jizdními vlastnostmi. / YouTube

 

 

Virtuální realita, elektrický pohon

Před několika dny DARPA udělila osm vývojových kontraktů firmám a institucím Carnegie Mellon University, Honeywell, Leido, Pratt & Miller, QinetiQ, Raytheon BBN, Southwest Research Institute a SRI International. Organizace se zaměří na výzkum čtyř oblastí - radikální zvýšení mobility, schopnost přežití vozidla díky pohyblivosti, situační povědomí a stealth.

 

“Zkoumáme celou řadu potenciálně přelomových technologií, které jsou navrženy ke zlepšení mobility vozidla, schopnosti přežití vozidla a posádky a odolnost bez nutnosti dalšího pancíře,” vysvětluje major Christopher Orlowski, programový manažer programu GXV-T v agentuře DARPA.

 

“Účastníci projektu v GXV-T pomáhají změnit axiom ´více pancíře znamená větší ochrana´, který omezoval konstrukci obrněných pozemních vozidel posledních 100 let, a pomáhají dláždit cestu díky inovativním a přelomovým vozidlům pro 21. století a dále,” dodal Orlowski.

 

Například firma QinetiQ vyvíjí elektrický pohon vozidel - každé kolo bude obsahovat vlastní elektrický motor. Odpadne tak nutnost těžkých a rozměrných převodovek, transmisí a dalších mechanických částí. Elektrický motor díky schopnosti poskytnou maximální krouticí moment od nulových otáček převodovky nepotřebuje. Otáčky elektromotoru lze navíc velmi precizně digitálně řídit. 

 

Kola s elektrickými motory jsou nejen jednoduší na konstrukci, ale umožní prakticky dokonale fyzicky oddělit prostor posádky od podvozku. Hlavním problém je zdroj elektrické energie - v současné době dostatek energie poskytne jen spalovací motor a generátor.

 

Honeywell zase vyvíjí přístrojový panel, který posádce nabídne celokruhový výhled z vozidla. U vozidel GXV-T se s klasickými okny nepočítá.

 

Dlužno dodat, že v současné době firmy vyvíjejí jen dílčí technologie. Není zatím vůbec jisté, zda projekt GXV-T vyústí ve stavbu funkčního technologického demonstrátoru. Také je otázkou, kdy nebo vůbec zda se technologie GXV-T objeví v provozu.

 

Prolomit “diktát pancíře” není také rozhodně novou snahou. Na začátku nového tisíciletí vznikl ve Spojených státech technologický demonstrátor velmi lehkého tanku FCST (Future Combat System Tank) pro program americké armády FCS (Future Combat System).

 

Tank mohl měnit výšku v rozsahu 1,6 až 2 m, měl hmotnost pouze 40 t a ovládala ho dvojčlenná posádka. V terénu mohl tank dosáhnout rychlosti přes 70 km/h. Tank FCST však společně s celým programem FCS skončil v roce 2009 kvůli prudce rostoucím nákladům a technickým obtížím.

 

Zdroj: Armádní noviny.cz

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Join the conversation

You can post now and register later. If you have an account, sign in now to post with your account.

Návštěvník
Odpovědět na toto téma...

×   Pasted as rich text.   Restore formatting

  Only 75 emoji are allowed.

×   Your link has been automatically embedded.   Display as a link instead

×   Your previous content has been restored.   Clear editor

×   You cannot paste images directly. Upload or insert images from URL.

Načítání
×
×
  • Vytvořit...