Zajímavé čtení

[Kozlus]

Doufejte, ze se Mistr zase vymlati na motorce a bude potrebovat prachy na novou motorku a plastiku huby

[Talvi]

Doufejte, ze se Mistr zase vymlati na motorce a bude potrebovat prachy na novou motorku a plastiku huby

 

 

Kulhoš se vymlel na motorce? Ani nevím. To pak asi napsal tu sněžnou kravinu, zřejmě plastika byla rozsáhlá a potřeboval rychle prachy. Jinak dotisky knížek kromě Vládců a Cesty krve se běžně dělaly. Koukám, že jsem docela bohatej člověk, obojí mám :) Musím se podívat do starých Ikarií, tam vyšla jeho první povídka " Je 7.00, pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta " a byla to herda jedna radost :)

[Gut]

Kulhoš se vymlel na motorce? Ani nevím. To pak asi napsal tu sněžnou kravinu, zřejmě plastika byla rozsáhlá a potřeboval rychle prachy. Jinak dotisky knížek kromě Vládců a Cesty krve se běžně dělaly. Koukám, že jsem docela bohatej člověk, obojí mám :) Musím se podívat do starých Ikarií, tam vyšla jeho první povídka " Je 7.00, pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta " a byla to herda jedna radost :)

 

Jestli myslis Stroncium, tak mne se libilo! Kulhanek to zkusil trochu jinak a nikdo to nepobral..... Ani nevim jestli jsem cetl Vyhlidku na vecnost, jestli jo tak asi za moc nestoji kdyz si to nepamatuju.....(jenze to je u me normalni, ctu hodne a pak ani nevim co jsem uz cetl).

 

edit: Pro fandy Kulhanka doporucuju film Serenity (je to vlastne serial Firefly v jednom filmu), rejza urcite cetl Kulhanka - projevi se zvlast ke konci filmu.

[Sorrines]

Stroncium nebylo spatny me se to dobre cetlo. Tak samo i vyhlidka nebyla uplne zla.

 

Edit: Gute videl sem i serenity i firefly(uzasna znelka) ale nemuzu rici ze bych tak kdekoliv nasel to co popisujes ty   

[strakapoud]

Zrovna Cestu krve, Noční klub a Divocí a zlí mám v e podobě. Pokud má někdo zájem, mohu poslat mailem. Pak ještě pár povídek. Mmj i to Stroncium a Vyhlídku na věčnost.

[Kozlus]

Ke Kulhankovi si sezente i http://www.legie.info/autor/4168-martin-moudry/knihy#zalozky Martin Moudry. Napsal 3. dil k Ceste Krve (ne tak dobry) a i jeho dalsi knizky jsou celkem dobre. V Iustus je hlavni hrdina ********, takze nektere pasaze jsou necitelne, ale jinak celkem fajn.

[Sorrines]

Ke Kulhankovi si sezente i http://www.legie.info/autor/4168-martin-moudry/knihy#zalozky Martin Moudry. Napsal 3. dil k Ceste Krve (ne tak dobry) a i jeho dalsi knizky jsou celkem dobre. V Iustus je hlavni hrdina ********, takze nektere pasaze jsou necitelne, ale jinak celkem fajn.

cet sem jeste v dobe kdy sem bydlel v karvine kde se nektery knihy odehravali 

[Lynx_cz]

Jj, Jaff píše dobře...nejlepší jsou Temné záblesky a Konec křížů...

[Talvi]

Jestli myslis Stroncium, tak mne se libilo! Kulhanek to zkusil trochu jinak a nikdo to nepobral..... Ani nevim jestli jsem cetl Vyhlidku na vecnost, jestli jo tak asi za moc nestoji kdyz si to nepamatuju.....(jenze to je u me normalni, ctu hodne a pak ani nevim co jsem uz cetl).

 

edit: Pro fandy Kulhanka doporucuju film Serenity (je to vlastne serial Firefly v jednom filmu), rejza urcite cetl Kulhanka - projevi se zvlast ke konci filmu.

 

 

Stroncium je strašně špatný, protože jinak Kulhoše miluju, dal jsem tomu šanci 5 x .... nic, dobré nápady, celek děsně mizernej. Vyhlídka je vynikající, moc mně bavila. 

[Lynx_cz]

Příznivcům českého kyberpunku doporučuji ještě od Štěpána Kopřivy Zabíjení.....taky dost hustý...

 

ochutnávka pro neznalé:

 

 

1
Jasně že mě mučili.
A sadisticky.
Žádné elektrošoky do varlat nebo vymývaní mozku thion-dazmem a oxyprothepmem, to jsem si odbyl před pěti lety. Teď to bylo daleko horší. Nastoupila hypnóza ("Až se probudíte, budete se cítit odpočatý a nikdy nebudete chtít spáchat žádný zločin."), pokusy o telepatický průnik ("Vysílám do vaší mysli konkrétní pozitivní myšlenku.") a působení přírodní energie ("Pevně sevřete tento vyschlý zaječí bobek a nechte do sebe proudit jeho biosílu.") A samozřejmě vegetariánství.
"Je to všechno tvoje chyba," řekl jsem Hitchcockovi.
Říkali mi, že jsi tím, co jíš. Říkali, že mi pšeničné kličky udělají dobře. Říkali, že se po jogurtech bez příchuti budu cítit lépe. Říkali, že to sice bude trvat, ale že si tuhle stravu zamiluju. Věděl jsem, že lžou, vždycky mi lhali, ale tentokrát poprvé mi to vadilo. Měl jsem tak intenzivní sny o pečených kachnách, že jsem se budil s matrací čvachtající slinami. Něco jako ústní poluce s frustrací hladkou jak naleštěné linoleum. Občas jsem mlátil hlavou do zdi.
"Tvoje chyba. Smiř se s tím, prde," řekl jsem Hitchcockovi.
Poslední maso jsem měl v ústech před dvanácti lety, když jsem bachaři ukousl tři prsty.
Přestože podle domorodců z Fidži patří lidské prstní kůstky k nejvyhlášenějším lahůdkám, musím říct, že to nebylo nic moc.

2
Na stěně mé cely, vlevo ode dveří, dvacet sedm a půl centimetru nad podlahou, je prasklina. Když se na ni díváte z pětačtyřicetistupňového úhlu, připomíná profil Alfreda Hitchcocka, zjednodušené obrysové logo, které se objevuje pod úvodními titulky seriálu Alfred Hitchcock uvádí, na obálkách knih a v hlavičce Magazínu záhad AH. Posledních šest let je Hitchcock můj hlavní konverzační partner.
Asi čekáte, že vám začnu vyprávět o tom, jak mi odpovídá, jak na mě opravdu mluví, což je způsobené tím, že prasklina v takovémhle tvaru není jen tak obyčejná prasklina, ani náhodou, pane doktore, puklina ve tvaru nosu a podbradku mistra hororu přece NEMŮŽE vzniknout sama od sebe, je to zázračná prasklina, ano, ano, zázračná mluvící prasklina, cuk cuk, slint slint, už je čas na barevný pilulky.
Zřejmě vás zklamu, ale jestli něco říká, já to neslyším. Mluvím k Hitchcockovi z toho samého důvodu, z jakého dvakrát denně dělám kliky a třikrát sedy/lehy Taky se snažím co nejvíc chodit. Jestli se ptáte proč se vysiluju, když nemám šanci, že by mě někdy pustili, nemám pro vás odpověď. Evidentně jste nikdy nebyli na samotce.
Než se objevil Hitch, měl jsem pavouka. Říkal jsem mu Renfield, protože žral mouchy. Bydlel v krabičce od sušenek Máslový vítěz, kterou jsem dostal od bachaře. Ne od toho, co jsem mu snědl prsty, od jmého. Když mi Renfield utekl, byl jsem dva měsíce v depresi.
"Ty víš, co je to deprese, neříkej, že ne," vytmavil jsem to Hitchcockovi. "Řekl bych, že ke konci života jsi z ní nevylezl. Točit jednu sračku za druhou a lámat si hlavu, co se stalo, proč už to nefunguje - to muselo bejt hustý."
Myslím, že jedním z hlavních důvodů Renfieldova útěku bylo, že se tady nevyskytovalo moc much. Pár jich sem vlítlo, to jo, ale samé anorektičky. Vypasených masařek se šťavnatě zeleným chitinem se tu moc neobjevilo. Přesněji ani jedna. Co by taky dělala dva kilometry pod zemí.
"Já ti řeknu, proč to nefungovalo. Zničili tě Truffaut a Godard, protože potřebovali za každou cenu vyprefabrikovat důkaz k té své choromyslné teorii režiséra jako auteura. A ty jsi jim to sežral. Přečti si Goldmana. Ví o tom všechno."
Přesně tak. Přestat fungovat je jedna z věcí, kterou by si člověk s chutí odpustil, něco jako mák zalezlý v zubech, magazín Žena & domácnost nebo rakovina konečníku. Přestat fungovat je krize - zvlášť když člověk předtím jel na plné pecky. Trochu o tom vím, protože než mě sem zavřeli, jel jsem na nejplnější pecky ve Sluneční soustavě. Jen za ty čtyři roky, co jsem pracoval jako vyhlazovač pro Okruh, jsem na jejich příkaz zabil sedmnáct tisíc devět set padesát jedna lidí. Ale za to tady pochopitelně nejsem, jsem tu za těch čtyři sta dvanáct lidí, které jsem zavraždil ve svém volném čase.
3
Už zase mě zplynovali, kdyžjsem dělal kliky. To mi provádějí naschvál.
Zatmívačka do čemé.
Roztmívačka. Vezou mě na kompozitní desce, znehybnělého osmnácti pouty ze slitiny titanu, mědi, zinku a berylia. Deska má na spodní straně gravivinče, takže pluje vzduchem metr nad zemí. Tuhle část mám rad, připadám si jako Han Sólo.
Vyjedeme výtahem do mínus jedničky, kde proplouvám středem bloku s lehčími vězni - teroristy, žháři, znásilňovači, nájemnými zabijáky a tak. Je to nejkratší cesta do ředitelovy kanceláře, takže všichni vědí, kam směřujete, a na mukla, který se tudy ubírá, celý blok pokřikuje povzbuzující nadávky, oplzlé rady a klenoty lidové slovesnosti.
Na mě nikdo nepokřikuje nic.
Ve Wiltonově kanceláři mě naaranžovali do svislé polohy. Wilton seděl za psacím stolem. Kromě něj tam byl ještě nakrátko ostříhaný muž v šedém obleku.
"Jak se mate, Kellere?" zeptal se Wilton.
"Bombasticky. Slunná pláž v Karibiku je proti mé cele skládka toxického odpadu." V huhlání skrz zaťaté zuby mám solidní praxi. "Povinné turistické výpravy do téhle kanceláře prostoupené pachem hnisavých boláků na tvém péru a kradmo vypouštěných vajíčkových pšouků jsou jedinou hrubkou v bukolicky plynoucím textu mých dní." Jak vidíte, snažil jsem se využít příležitosti k nenucené konverzaci, kdykoliv se naskytla. "Kam se budeme fotit dneska? Na obálku Domácího kutila? Nebo že bychom už postoupili k Co je šušky, není hušky?"
Naštval jsem ho - to se poznalo podle toho, že složil prsty do stříšky. "Tak to je Keller v celé kráse," obrátil se k muži v šedém obleku. "Tentokrát má jeden z lepších dní, řekl bych."
Muž vstal a šel si mě prohlédnout.
"Nechoďte k němu moc blízko," řekl Wilton.
Muž přistoupil těsně ke mně. Stejně jsem ho nemohl kousnout. Neměl jsem sice tu dementní masku ("Dobré ráno, Clarice"), ale moje čelisti byly stažené celohlavovým Lowellovým svěrákem, jednou z nejlepších věcí na rozmačkávání lebek, jaká kdy byla vymyšlena. (Proto jsem taky huhlal, ne že bych měl vadu řeči.)
Muž měl vyšisované oči a na spáncích, vyholených nejspíš mašinkou na psy, začínal šedivět. Nezkoumal mě nijak zvlášť důkladně, po pravdě řečeno to byla dost povrchní prohlídka. Jako by si jenom ověřoval známá fakta. Možná čekal, že něco řeknu. Neřekl jsem nic. Muž odpochodoval zpátky před Wiltonův psací stůl.
"Tak jo," řekl.
Ten to teda uměl rozjet.
"S Kellerem je těžké pořízení," začal vykládat Wilton. "Jako u jediného chovance jsme u něj nezaznamenali absolutně žádný pokrok v převýchově. Víte, snažíme se používat nejmodernější metody, nebojíme se ani těch netradičních," upadl do dikce učitele občanské nauky (stav, který se ho zmocňoval v blízkosti zástupců tisku). "Máme na to v naší věznici takový program, možná jste o něm slyšel, říká se mu Wiltonův program, a musím říct, že například režim vegetariánství-"
A bylo to tady. "Ježíši Kriste, zavři hubu, ty überkrávo," vyletělo ze mě.
Jeho prsty se scvakly do stříšky, jako by měl v konečcích magnety.
"-přináší podivuhodné výsledky," snažil si mě nevšímat. Tentokrát byl ovšem přerušen mužem v šedém obleku.
"Myslel jsem 'takjo'jako 'takjo, beru ho'," řekl Wiltonovi.
Ředitel vyvalil oči. "E?"
"Jako že se mi hodí. Jako že si ho vezmu s sebou."
Wiltonův nervózní smích zněl jako zakdákání slepice, kterou právě kouslo do zadku vlastní vejce. "Moment, inspekce ministerstva spravedlnosti nemá… My si asi nerozumíme. Tohle je Keller. Ne nějaký obyčejný masový vrah. Zabil čtyři sta dvanáct lidí. Má jedenáct doživotních trestů a už nikdy neopustí tuto věznici."
"No, já nejsem tak docela z ministerstva spravedlnosti," vytáhl muž z náprsní kapsy dopis. Papír byl zmačkaný a Wilton ho automaticky uhladil dlaní.
"To- Odbor čtyři sta osmdesát je, hm, Okruh?"
"Ne. Krizové centrum."
"Pak ovšem nevidím-"
"Čtěte dál."
Četl dál.
"Nikdo mě o tom neinformoval," řekl ublíženě, když dorazil k rozmáchlému podpisu, pravděpodobně samotného Ó Nejvyššího.
"To je v pořádku. Tak důležitý nejste."
"Hehe," řekl jsem.
"Ticho!" vytrčil na mě ukazovák. "Nebo přísahám, že tentokrát dovolím Murphymu, aby si to za ty ožraný prsty vybral až do konce a-"
"Zavři hubu, überkrávo," poradil jsem mu.
"Tak a dost!" zařval. Takhle jsem ho ještě neviděl. Ukazovák, kterým na mě mířil, se ocitl na tlačítku bzučáku. "Služba!"
"Pomalu s tím Overlordem," řekl muž v šedém obleku a sebral Wiltonovi dopis. "Služba možná ani nebude potřeba." To "možná ani" řekl jako "sundej doprdele okamžitě ten prst z bzučáku". To se mi zamlouvalo. Wiltonovi ne, ale sundal doprdele ten prst z bzučáku. Muž pokračoval: "Chci tím říct, že tady mám vlastní lidi. A že si Kellera odvezeme. Hned teď."
"Vy jste se zbláznil," oznámil mu Wilton. "To v žádném případě nemohu připustit."
Muž v šedém obleku se na něj bezvýrazně podíval.
"I kdyby ten příkaz byl pravý - což si musím ještě telefonicky ověřit-"
"Ani vás nepřepojí. Nemáte odpovídající prověrky. Napište si písemný dotaz."
"-tak i potom, bez ohledu na to, že je to příkaz odboru čtyři sta osmdesát, si musíte podat žádost, kterou posoudí nejvyšší soud." Viděl jsem paniku v jeho očích. Nejslavnější vězeň mu proklouzával mezi prsty (křečovitě zaťatými do stříšky). Mediální aura v hajzlu. S kým se bude fotit? Se Sergejem Fakanožroutem? Těžko."A protože tohle není běžný případ, jde o extrémně nebezpečného vězně, buďte si jistý, že nejvyšší soud vaši žádost zamít-"
"Jo, jo, jasně," řekl muž. "Tak my jdeme."
"Ještě jsem nedomluvil!" vykřikl Wilton. "To je absurdní! Nemůžete si dovolit takhle jednat s ředitelem největší-"
"Zavři hubu, überkrávo," pravil muž v šedém obleku a uvedl mou kompozitní desku do horizontální polohy.
Kdybych to věděl, tak jsem se rozloučil s Alfredem.
Velice rád bych vás oblažil popisem, jak jsem poprvé po šestnácti letech uviděl nebe, jak jsem se poprvé nadechl čerstvého vzduchu, jak jsem dostal záchvat agorafobie, ale…
Zatmívačka do černé.
4
Wugga Bugga. Smažené kuře.
Jo, nebe bylo fajn (i když na můj vkus trochu moc modré), jasně, čerstvý vzduch ušel (i když na moje gusto v něm bylo málo smogu), oukej, volné prostory ubíhající kolem dálnice nebyly špatné (teď kecám, vůbec jsem si jich nevšiml), ale to smažené kuře, panebože, to byla podkožní injekce oblbováků vbodnutá Ježíši Kristovi v hodině nejtěžší.
"Drželi vás tam o hladu nebo co?" zeptal se Harrowell a zakýval na servírku prázdným šálkem kávy.
"Bylo to mnohem horší," řekl jsem. To už jsem věděl, že šedivějícímu muži v šedém obleku mám říkat poručík Harrowell. Tu nízkou hodnost jsem mu i v jeho věku věřil, protože jen co jsem se probral, nařídil odemknout pouta, sundat Lowellův svěrák a zastavit s obrněným gravem na parkovišti před motorestem Wugga Bugga. Uvnitř přede mě hodil jídelní lístek ve tvaru nákladního tugu a řekl mi, ať si objednám, na co mám chuť. Jeho lidé mezitím seděli dva stoly od nás, celí nesví při představě, že něco udělám, a oni budou muset vystřílet lokál.
Zatím jsem neuvažoval o tom, že bych něco udělal. Dojím kuře a pak se uvidí.
Servírka Harrowellovi dolila kávu. Nebyla hezká, měla tvarohovitou pleť a pánev, že by z ní mohla vypadnout čtyřčata a ona by si toho ani nevšimla a celý den je za sebou tahala na pupečních šňůrách jako vodní lyžaře.
Byla to první ženská, kterou jsem po šestnácti letech viděl.
Harrowell si všiml, jak se za ní dívám. "Jen klid," řekl. "Na večer už jsem vám objednal děvku."
Zašklebil jsem se. "Neženete to trochu moc přes první signální? Co moje duševní potřeby? Co můj vyhladovělý intelekt, do prdele?"
"Taky na něj dojde," řekl. "Ale z vlastní zkušenosti vím, jak těžko se člověk soustředí na veledůležitý duševní úkony, když má hlad a pěknejch pár měsíců si nezapíchal." Napil se. "Ve vašem případě pěknejch pár let."
Odložil jsem ohryzanou kost a utřel si ústa ubrouskem. "Amen."
"Jo a ještě něco." Šoupl mi po stole krabičku.
Cigarety.
Byl jsem jeho Uplacený, zkorumpovaný, absolutně ochočený. Alespoň na nejbližší čtyři minuty. Je stejně komické, jak ty nejjednodušší věci fungují nejlépe.
Zapálil jsem si camelku a opřel se Wugga Bugga, ráj na Zemi. Tedy na Saturnu. Podíval jsem se z okna. Prstence nebyly za kamufláží modrého nebe jako obvykle vidět.
Harrowell zaplatil a pokračovali jsme dál na jih. Nedal jsem jediným pohybem najevo, že bych se chtěl o něco pokusit, a Harrowellovi lidé se postupně uvolňovali. Směl jsem si sednout vedle řidiče. Když jsme večer dorazili do Terária, čekal na mě vídeňsky řízek a sedmnáctiletá čínská *****.
Řízek byl tužší, ale pořád to byla mana, šlapka byla voňavá, ohebná a těsná. Jenom v pokoji nebyly žádné ostré předměty, a hned, co jsem se udělal, tu holku rychle odvedli. Zas tak moc mi Harrowell nedůvěřoval.
5
"Okruh byl proti tomu, že jsem vybral právě vás." Došli jsme k opičí dráze a zastavili se.
"Dejte mi čas, ať můžu vyrobit správně šokovaný výraz."
"Byl jste čtyři roky jejich číslo jedna. Takovejm se neodpouští."
"Hm." Dřepl jsem si, utrhl stéblo trávy a začal ho žvýkat Chutnalo skvěle odporně. "Co mě spíš překvapuje je, že mě Ó Nejvyšší schválil. Když byl Okruh proti."
"Věci se za těch šestnáct let změnily, Kellere Okruh už není tak mocnej, jako býval. V administrativě jsou jiný skupiny, který mají taky vliv."
"Třeba odbor čtyři sta osmdesát."
"Třeba."
"Uhm."
Dialog na prd.
Chvíli jsme nepromluvili Dál jsem seděl na patách a kousal stéblo, Harrowell sebral z trávy prut a začal s ním švihat.
Nebyl nervózní, ale možná chtěl, abych si myslel, že je. Neptejte se mě proč Řídicí důstojníci nejsou normální lidé. A ti, co hrají přímočaré feráky typu ,jsem obyč voják, s ničím se nemažu, všechno na rovinu, chlapi", jsou nejhorší.
Opičí dráha byla pokrytá kapkami rosy a vypadala v ranním oparu jako zpocené, zmutované Lego.
"Řekl bych, že máte nejvyšší čas se mě zeptat, o co teda vlastně sakra jde."
"O co teda vlastně sakra jde?"
"O zabíjení."
Ale nekecej.
"A já hlupák myslel, že chcete, abych vám zazpíval koledy."
"Nejsou Vánoce."
"Dostal jste mě."
"Hele, Kellere, nechci vám cukrovat polevu, ale… Jasně, máme kvalitní vyhlazovače, za těch šestnáct let se objevilo pár maníků, který byli hodně dobrý. Hodně. Ale žádnej z nich není jako vy."
Přestože jsem se zařekl, že to nevyslovím, vyletělo to ze mě. "Máte přece Di Fazze."
"Nemáme."
Zamravenčení v tepnách. "Kdo ho dostal?"
"Nikdo. Zabalil to, je v důchodu. Bydlí teď v jedny z těch luxusních vil na severní straně Olympic Mons. Všem tvrdí, že už toho nechal a že se mu z profi killingu dělá šoufl. Nakoupil si akcie Microsoftu."
Chvíli bylo ticho. No co byste na to řekli?
"To mě *****," řekl jsem já. (Já vím, nic moc, ale v té chvíli se můj mozek zabýval jinými věcmi než jak se blýsknout co nejperlivějším bonmotem.)
"Když jsme za ním byli, cpal nám do hlav, že jediný dva lidi, co by tohle - kromě něj - mohli zvládnout, jsou Pavluschka a vy."
Vyplivl jsem rozžvýkané stéblo a neodpověděl.
"Pavluschka je mrtvá už osm let, takže…"
"Co se jí stalo?" Ne že by mě to zajímalo.
Zatvářil se znechuceně, jako by i jeho samotného štvalo, že mi musí říct: "Detaily jsou tajný. Dyť to znáte, *****, chlape, ne?"
Znal jsem to.
Jako správný řídící důstojník zařadil dvacetisekundovou psychologickou pauzu (během které čmáral hrotem prutu do písku něco, co vypadalo jako čtyřtaktní motor souložící s pěti žirafami). Pak zvedl hlavu a zpříma na mě pohlédl. "Potřebujem vás, Kellere. Fakt nutně."
"Jo." Od hlavní budovy Terária zabučel klakson zásobovacího grava s prima křupavými rohlíčky. Určenými pouze pro instruktory, samozřejmě. "To mi zní jako že máte někde hustej průser."
Odplivl si. "Nebudu vám kecat, Kellere, *****, chlape. Máme."
Už mi s tou proklamativní férovostí začal jít trochu na nervy. "No tak to vysypte."
"Potřebujeme eliminovat větší počet lidí."
Eliminovat - to slovo řídící důstojníci zbožňují. "Kolik?"
"Třicet jedna."
Hola hola. Číslo na horní hranici. Ale nic rekordního, dělal jsem větší práce.
"Jak jsou rozhození?"
"Všichni v rámci jednoho města."
"Malýho? Velkýho?"
"Berlín. Ten na Zemi."
"Můžu použít nukleární zbraně?"
"Ne."
"Klasický výbušniny?"
"Ne."
"Plyn?"
"Ne. Ani nic podobnýho. Musí to bejt nenápadný. Vlastně ne," opravil se, "musí to bejt supernenápadný."
Trochu problém, ale i to se dalo. Ale nevysvětlovalo to, proč okolo celé věci provádí tak komplikované rituální tanečky.
"Zatím to vypadá, že tuhle práci by zvládl i ten poslední debil z vašich speciálních jednotek."
Podíval se mi do očí a znovu si chlapsky odflusnul. Naštěstí ne mně do ksichtu. To by se mi nelíbilo. Pak zvolna přikývl. "Dobře. Dobře. *****, já vám to řeknu na plnou hubu, Kellere." Začínal jsem mít pocit, že to s tou pózou jsem-přímá-a-rovná-guma přehání čím dál víc. "Bude to domino situace."
Takže mi došlo, proč ho Di Fazz poslal do hajzlu. A proč si Pavluschka radši zalezla do urny. O co tomu kaštanoví jde? O zápis v guinnessovce?
"Vysvětlím vám to," řekl. "Ti lidé něco vědí. Určitou kurevsky tajnou informaci, která se za žádnou cenu nesmí dostat na veřejnost, protože by to mělo… no, dalekosáhlý následky. Ti lidé tu informaci v tuhle chvíli ještě neznají, ale brzy ji znát budou, tomu nemůžeme zabránit. Proto musí být eliminováni. A ještě předtím, než je odstraníte, musíte mít jistotu, že to nedali dál. Pakliže to pustili, musíte eliminovat i ty, kterým to řekli. Atak dál."
Domino situace.
"Musíme zabránit šíření, za každou cenu. A budete na to mít jenom šest hodin."
"Jakto?"
"Detaily jsou tajný. Dyť to znáte, *****, chlape."
"Tohle vědět potřebuju a vy to víte. Takovej blbec nejste."
Věděl jsem, že konkrétně tuhle informaci nakonec vyklopí, ale chtěl ve mně vzbudit dojem, že jsem z to z něj vytáhl. Přesně podle první kapitoly psychologické příručky pro řídící důstojníky.
"Ne, Kellere, to vám fakt nemůžu říct."
"Dobře, tak si to nechte."
"Jde o to," řekl, "že každý den přesně ve dvacet tři nula nula prolítává nad Berlínem ruskej špionážní satelit vybavenej snímačem MEME. Víte, co je to MEME?"
"Jo. Tak dělá ovce."
"MEME je zkratka… Nesmysl, tak dělá kráva."
"Blbost. Kráva dělá béé."
Zamyslel se. "No jo, máte pravdu. A ovce?"
Pokrčil jsem rameny. "Jak to mám vědět? V životě jsem ovci neviděl. Kokodák?"
"To ne. Ale…" Vší silou se vyprostil z konverzační bažiny.
"MEME je zkratka pro minoritní elektromagnetické ejekce. Rusové to vyvinuli před osmi lety. Ivani měli pro tenhle obor vždycky slabost a tohle je asi nejdál, kam se kdo v takzvanejch telepatickejch skenerech dostal. I když to rozhodně nefunguje na sto procent. No, možná ani na padesát. Ale stejně - občas se jim s tím podaří děsivě přesná trefa. Takže vám doufám docvaklo, proč přesně v jedenáct hodin večer nesmí bejt v celým Berlíně naživu jedinej člověk, kterýmu by se dala z neodstíněnýho mozku vytáhnout inkriminovaná informace." Neodstíněný mozek rovnal se mozek normálního smrtelníka. Odstínění museli povinně podstoupit všichni, kdo se dostali v hierarchii agentury dostatečně vysoko, nejméně na stupeň alfa, aby jim nikdo nemohl nic vysát z hlavy.
Harrowell se zamračil. "Hele, Kellere, *****, na férovku: mně je jasný, že to není ideální konstelace-"
"Ne. Tohle," přerušil jsem ho, "je ta úplně nejdebilnější výchozí pozice. Tady se nebavíme o čtyřech, pěti lidech, vy komiku. Je jich třicet jedna. Dosavadní rekord v dominu má Di Fazz, tenkrát jich bylo jedenáct a bylo to těsně, málem se mu to vymklo z rukou. Třicet jedna - to je logisticky nemožný. Slyšel jste někdy o počtech, který rostou geometricky? Je to neproveditelná operace."
Harrowell zahodil prut. "Ale na ty vy jste přece expert, ne?"
Takovéhle odpovědi jsem miloval.
Ani jsem nemusel probírat možnosti. Za a) vrátit se do cely k Hitchcockovi. Za b) vymlátit Terárium a vzít roha, než mi do těla napíchnou sledovací zařízení. Tuhle variantu jsem už pár hodin zvažoval. O vyvraždění Terária nešlo, prostě bych to buď zvládnul nebo ne (ale spíš jo, byli to jenom vojáci), jenže chtít zmizet ve světě, ve kterém jsem šestnáct let nebyl… nic moc. A lovce měl Okruh vždycky nejlepší. Nebo by si najmuli Doktora, Gomezovou, Borowského a podobný ksindl. Za c) to vzít.
Chm.
"Kdy odlítám?" zeptal jsem se.
"Za pět dní. Napřed musíme voperovat zpátky implantáty, který z vás v base vytahali. A taky seznámit se zbraněma. Plus čistě cvičná rekapitulace sedmýho výcvikovýho stupně, abysme viděli, jak na tom jste."
Přikývl jsem a zvedl se. Vykročili jsme k důstojnické jídelně na snídani. Doufal jsem, že budou buřty. Nebo aspoň sekačka.
Neřekl mi, co se mnou bude, až úkol splním, a já se nezeptal. Možná jsem trochu blázen, ale nejsem idiot.

 

 

 

35
V ulici, kde bydlela Antje Diefenbakerová, jsem zaparkoval ve výloze obchodu se spotřební elektronikou. Při běhu mi od podrážek lítaly cákance blátivého sněhu a kravata mě fackovala. Prázdný steyr jsem směnil s mrtvým policajtem z grava. Dveře od domu byly zamčené. Ustřelil jsem zámek jednou ranou policejního Smith & Wessonu.
Na schodišti tma a chladno.
Čtyři minuty.
Dveře s měňavým štítkem DIEFENBAKEROVÁ. Kopanec pod zámek. Naštěstí žádné pancéřování. Šetřit náboji. Už jenom pět. V předsíni nikdo, v pracovně nikdo. V obývacím pokoji někdo. V životě jsem ho neviděl, ale okamžitě jsem ho poznal.
"Neuvěřitelný výkon," řekl Atašé. "Opravdu působivé. Přiznám se, že jsem čekal, že to stačíte jen někam ke Knappelovi. Klobouk dolů. Teď už věřím tomu, že byste to dokázal."
Nenamířil jsem na něj revolver, nemělo to smysl. "Kde je Diefenbakerová?" zasípěl jsem a opřel se o prádelník.
"Když vás Harrowell vybral, někteří mí poradci tvrdili, že bychom vás měli eliminovat, protože jste nebezpečný. Nesmysl, říkal jsem jim. Keller? Ten psychopat? Po šestnácti letech na samotce? A vidíte? Mýlil jsem se."
"Držte hubu," řekl jsem. "Držte hubu a mluvte. Kam jste schovali Diefenbakerovou? Je někde blízko, co?"
"Víte, vy jste byl Harrowellův nejlepší tah. Hrál vabank a díky vám mu to skoro vyšlo. Přestože všechno ostatní poněkud nezvládl. Jedna a půl miliardy mrtvých, panebože. To bude solidní fiasko. Ale tak to s těmihle ambiciózními typy chodí. I když uznávám, že nápad s hysterickou vánočkou byl monumentální. Přesně ten druh projektů, který Ó Nejvyšší miluje." Vstal. "Pardon, já se ještě nepředstavil. Když jste pro nás pracoval, ještě jsem nebyl ve funkci."
Tři minuty.
"Kde - je - Diefenbakerová - naposled!" zařval jsem na výkonného ředitele operativních činností Okruhu.
"Musím říct, že na mě také zapůsobilo, jak jste zvládl nájezd těch žoldáků. Pochopitelně nebyli naši, to doufám víte."
Věděl jsem to. Rivalita odborů měla pevné hranice. Nikdy přímý útok, nikdy žádní mrtví. Jenom nenápadné nastavení nohy v rozhodující chvíli. Jako třeba tohle. A věděl jsem spoustu dalších věcí. Že ho nemůžu mučit. Že ho nemůžu zabít. Všichni by ode mě dali ruce pryč. Sluneční soustava by mi byla těsná jako dětská rakvička.
"Ale bez ohledu na to, že jste tuto misi vlastně nezvládl, pane Kellere, bych vám chtěl předložit nabídku. A ujišťuji vás, že je myšlena naprosto vážně. Víte, my jsme lepší než ti amatéři z Krizového centra - to vidíte už jenom z faktu mé přítomnosti. Díky odposlechům jsme měli seznam průsaků stejně rychle jako vy. Takže co kdybyste zase znovu začal praco-"
Vrhl jsem se na něj a vrazil mu stříkačku do jazyku. Chyba. Jazyk opuchl.
Třicet sekund jsem na něm seděl a poslouchal, jak chraplavě lapá po dechu.
"Kde je Diefenbakerová?"
Bylo mu rozumět i s nateklým jazykem. "Ve vedlejším domě. Byt číslo dva."
"Kolik ji hlídá agentů?"
"Čtyři."
Zvedl jsem se.
"Kellere."
Neotočil jsem se.
"Jestli to uděláte, eliminujeme vás."
Někdy si přeju, aby superdroga pravdy nefungovala tak stoprocentně.
Dvě. A osm sekund.
36
Prvního jsem dostal snadno. Pochopitelně jsem ho nezabil. Rivalita odborů má pevné hranice a kolegové se nezabíjejí. Složil se hned za dveřmi, paralyzér napůl vytažený z pouzdra u opasku.
Další dva na mě skočili v obýváku, zatímco poslední vlekl spoutanou Diefenbakerovou do dveří na druhé straně pokoje. "Mmmmmm!" křičela na mě zalepenými ústy.
"Neboj, Antje, zachráním tě."
Ti dva na mě zaútočili současně. Asi se nekoukali na kung-fu filmy. Nevěděli, že útočit může pouze jeden a ten druhý musí výhružně poskakovat kolem a čekat, až na něj přijde řada.
Teoreticky jsem byl lepší než oni, ale měl jsem za sebou náročný večer. Defenzivně jsem vykryl první várku úderů a pak jsem toho většího střelil do nohy. Hned nato jsem využil díry v krytu toho menšího, ranou do krku ho sklopil do předklonu a kolenem roztříštil čelist.
Tím jsem si ovšem odkryl pravou stranu a kopanec do rány na boku mě poslal k zemi. Kopat prostřelenou nohou není žádná legrace, ale ten větší z nich to zvládnul. Bůh ví, co do něj Okruh narval. Svět se posunul do žlutého spektra bolesti. Účinek syndrenalinu byl pryč. V poslední chvíli jsem uhnul agentově dopadajícímu kolenu a střelil ho do druhé nohy. Dopadl vedle kolegy, který se držel za zmuchlanou bradu a řičel, já se nějak dostal do vzpřímené polohy (a zase málem nedůstojně spadl zpátky) a na oba shodil dubovou skříň se zrcadlem.
Minuta a tři sekundy. Čili 22:58:57.
Dveře, v nichž zmizel poslední agent Okruhu s Antje. Zamčeno. Exploze třísek. Za dveřmi chodba. Po každé straně jedny dveře.
22:59:01
Trhl jsem těmi vlevo a za nimi stál agent s rukou na klice. Evidentně si myslel, že se nejdřív podívám do dveří vpravo. Někdy je výhoda nemít předpokladatelný speciální výcvik. Střelil jsem ho do ramene, hodilo to s ním dozadu. V bubínku Smith & Wessonu zůstal poslední náboj. Můj úder agent zablokoval předloktím. Švihl jsem nohou, i když jsem už neměl sílu- ani dobře těžiště; kopanec do žaludku ho jenom polechtal.
22:59:05
Alespoň to s ním znovu trhlo dozadu. Postoupil jsem do koupelny.
Přešlápl, srovnal se. A vykopl na moji hlavu. A byl to fakt pěkný kop, čistý a technicky dokonalý. Jenže totálně předvídatelný.
Uhnul jsem hlavou, chytil ho volnou levačkou za polobotku, a než se stačil vyzout-
22:59:07
-nakopl jsem ho výsadkářskou botou do napnutého rozkroku. Z hrdla zadrnčelo krátké falzetové sólo, které je vyhrazeno pouze mužům, agent se chytil za skvrnu na kalhotách a já ho pažbou za ucho poslal k zemi.
22:59:08
Diefenbakerová ležela spoutaná v prázdné vaně. Vytrhl jsem z kapsy poslední injekci a snažil se najít tepnu na předloktí, což vůbec nebylo snadné, protože sebou ve vaně házela jak šílená. Konečně jsem jí znehybnil příklekem a šlehl jí poslední dávku.
22:59:16
Sedl jsem si na okraj vany. Zapálil jsem si cigaretu. Teď už se nedalo dělat nic jiného než doufat.
22:59:46
Strhl jsem Diefenbakerové náplast z úst.
"Komu jsi řekla o hysterický vánočce?"
"Co-Jak-"
"Na povídání bude dost času pak. Teď mi rychle odpověz."
22:59:53
"Vy-" "Odpověz!"
"Já…-
Oči se potáhly kontaktními čočkami slz. Nadechla se a otevřela ústa.
22:59:55
22:59:56
22:59:57
22:59:58
"Nikomu."
Vystříknutý mozek zarezonoval v nerez vaně.
23:00:00
Nahnul jsem se do vany a Antje Diefenbakerovou políbil. Její rty byly teplé a chutnaly po lepící pásce.

 

 

 

124
Bylo jich kolem tří stovek a neřekli jediné slovo.
Hromadné cvakání závěrů někdy vydá za několikahodinové proslovy.
Dva metry od mé pravačky leželo vyhřeznuté tango.
Jak jsem k němu jel, vyryl jsem v písku hlubokou rýhu. Dotek poškrábané epoxydové rukojeti v dlani byl úlevný jako hostie v ústech masového vraha. (Tak si to aspoň představuju, nikdy jsem hostii v hubě neměl.)
Tři sta úderníků dopadlo. To už jsem ale tiskl spoušť.
Svazek hlavní se roztočil jako turbína.
Na počátku války v Pacifiku, ještě před Midwayí, kdy se myslelo, že válku rozhodnou těžké bitevní křižníky a ne letadlové lodě, byla jedinou obranou proti útočícím letadlům tzv. palebná stěna. Prostě se střílelo ze všeho, co bylo na palubě a utvořila se zeď z rozžhaveného olova.
Tango mělo kadenci třináct set padesát ran za minutu. To jev průměru dvacet dva a půl výstřelů za sekundu. Ve vojenské terminologii se tomu říká "nepřetržitá střelba".
Svou palebnou přehradu jsem postavil někam doprostřed rainbovillského davu. Horní okraj jsem stanovil zhruba do výšky rozprskávajících se obličejů, dolní někam ke kolenním kloubům, jejichž plátky se rozvíjely jako lesklé květy orchidejí ve zrychleném přírodopisném filmu. Teď samozřejmě přeháním - něco takového bych v té šílené rychlosti neviděl ani já. Rainbovillští se prostě jediným lusknutím prstů proměnili v pulsující stěnu mletého masa. Točil jsem tangem ze strany na stranu a kropil v ladném oblouku.
Ano, samozřejmě, že palebná přehrada nezastavila a nevychýlila všech tři sta kulek - moje štěstí bylo, že šlo o normální, netrénované lidi, takže se jich většina stejně netrefila. Ale samozřejmě, že jsem to koupil. Kolikrát, to vážně nevím. Syndrenalin stále účinkoval.
K nebi se vzepjala skoro dvoumetrová stěna rudé přílivové vlny. Lidské tělo je ze sedmdesáti procent tvořeno tekutinami. Sedmdesát procent ze tří set těl je… Hodně. Na vrcholku krvavé tsunami skotačila růžová pěna.
Na chvíli mě ovládla představa, že mě vlna rainbovillské krve smete do kaňonu, i s kulometem a troskami vrtulníku, a já poletím, poletím, poletím mezi kapkami červeného vodopádu tak dlouho, dokud neskončí vesmír.
To byl pochopitelně nesmysl. Vlna spadla zpátky, na kácející se rozmixovaná těla a rozstříkla se po okolí. Ohodila mě nešizená sprcha.
Povolil jsem spoušť tanga. Hlavně už se stejně točily naprázdno: došly náboje.
Přede mnou se rozkládala pláň pokrytá kouřícími mrtvolami. Táhly se v třímetrovém pásu, utrhané končetiny propletené do tapisérie, jejíž symetrie mi unikala, vnitřnosti vyplavené z domovských útrob jako zmatené medúzy, louže mozkových kaší splývajících v definitivním brainstormingu. Mars sál bublající krev; na rudém písku nebyla téměř vidět.
Pustil jsem se rotačního kulometu a upadl jsem.
Stále jsem nic necítil a to nebylo vůbec fajn. Nevěděl jsem, jak těžce jsem zraněný, co všechno mi vysadilo, nedokázal jsem reálně odhadnout své další možnosti.
Za masovým pásmem ležela plošina, která mě dělila od Rainboville. Jejím středem se táhla hluboká brázda poprášená útržky domu a zkroucenými součástkami sikorskyho. Jako by na okraj města dopadl meteor.
"Bude někde v jižní části," ozvalo se za mnou zachrchlání.
"Proč myslíš?" zeptal jsem se. "A neříkej nic jako 'Když v trávě uslyšíme hada, musí být nablízku McDonald'."
"Protože tam byly domy vedoucích funkcionářů," odpověděl.
"To zní celkem logicky," pokusil jsem se vyhrabat na všechny čtyři. Když jsem se moc neopíral o levou ruku, která byla kdysi přibodnutá ke kniplu a na níž zaúřadoval Minuteman, nenamáhal bok, který mi tentýž frajer roztrhl, a nespoléhal na pravou nohu, kde jsem měl nějaké průstřely…
Uvedení se do polohy homo sapiens bylo kupodivu snadnější.
Vyprostil jsem stále chrchlajícího Di Fazze z trosek vrtulníku a vytáhl i Tahomu. Stále ještě žil. Kdyby to viděl Mick Smiley, složil by o tom písničku.
"Probuď se!" zatřásl jsem s ním. "Vstávat! Budíček!" Jestli by se mi jeho schopnosti někdy šikly, tak zřejmě právě teď.
Kašlal na mě a komatózil vesele dál.
"Hajzle."
Položil jsem ho na písek a sebral Di Fazzovi Colt Anaconda. "Hodně štěstí," řekl Di Fazz. Možná to myslel ironicky, nebyl jsem ve stavu, kdy bych to mohl odchytit.
"Děkuju."
Colt Anaconda vážil tunu a když jsem se belhal k městu, převažoval mě na jednu stranu.

 

[Sorrines]

Od nej neni spatny ani Aktivni kovy http://www.legie.info/kniha/15513-aktivni-kovy

 

"Nezdravil civilisty jiným pozdravem než „Dobrý den, střeva ven"   

[Sorrines]

jinak z military sci-fi je hodne dobry http://www.legie.info/serie/946-zrcadlo

[Lynx_cz]

Jinak před časem jsem objevil nového nadějného českého pisálka Jana Urbana (je to mladwj kluk, 1985), který se netají inspirací Mistrem a u mne to má dobrý. Zatím jsou na světě 3 díly Pragokalypsy...mám v e-vydání

[Gut]

ja ted cetl nejakyho Slechtu, taky dobry....

 

Ale nej je Neal Asher, cetl jsem jen jeden roman (nic jineho jsem nesehnal, el. ctecku zatim nemam - kvuli nemu si ji asi poridim), to je sci-fi meho gusta!

[Talvi]

Vy příserný křupani :D furt čekám, kdy někdo řekne dvě zásadní jména z posledních let a to China Miéville a Paolo Bacigalupi :)

[Sorrines]

China Miéville me moc neoslnil, a druhy meno neznam nebo si nepamatuju nic od nej. Jo kdybys rekl spise David Gerrold.

 

Lynxi Urbana neznam ale vypada tom zajimave   

[Talvi]

China Miéville me moc neoslnil, a druhy meno neznam nebo si nepamatuju nic od nej. Jo kdybys rekl spise David Gerrold.

 

Lynxi Urbana neznam ale vypada tom zajimave   

 

 

A co jsi od něj četl? Já osobně ouplně hotovej z prvních tří knížek, pak šel krapet jinudy, nicméně takovej Kraken je nářez festovní, Město & město skvělý. Ne že bych házel klasickou fantasy za hlavu, začínal jsem s tím a žil leta, ale tyhle temný imaginace mně baví daleko víc než klasický omletý schéma, " člověk, trpajzlík, elf, skřet " . Hekatombik Spirál Jakobs ze Železné rady, to je hromadnej vrah civilizace jak má být, žádnej temnej poseroutka v lesklým zámku s přiblble démonickým pohledem, leč špinavej pomatenej žebrák neviditelnej v ulicích. Celá trilogie z Bas Lagu je neuvěřitelná, tak temnou a podivnou imaginaci aby člověk pohledal. A Kraken? Hohó, Londýn by se měl HODNĚ bát :) Pro mně je skvělej i proto, že je přesvědčenej marxista, porovnávat myšlení člověka, s kterým bytostně nesouhlasím a přitom obdivovat ty úžasné příběhy s vlastním viděním světa a událostí je zážitek navíc. Bacigalupi je krapet jinej, ale též vynikající, u něj hlavní roli hraje sucho a nedostatek vody vůbec.  

[Sorrines]

cetl sem Nádraží Perdido ale je to delsi dobu.

[Lynx_cz]

Lynxi Urbana neznam ale vypada tom zajimave   

Mě se líbí....

 

malá ochutnávka z 3. dílu - Pragokalypsa 3: Dědictví zkázy

 

Praha, 13. února 2018

Vůbec nemám představu o tom, co je za den. A tentokrát to není lihovinou. Posledních pár týdnů jsem se ve sledu událostí lehce zamotal a vystřízlivím asi až ve chvíli, kdy se odpoutaný kolotoč bez brzdové páky zas trochu zklidní. Hm, mohlo by být úterý, ale třeba taky středa. Vzhledem k mému oknu z předvčerejška by ale klidně mohla být ještě sobota. Ale hádám, že v nynější situaci je to asi každého poslední starost. Tedy co se týče těch, kteří přežili. Těm dalším už je to fakt putna. Pokud vůbec dokážou cokoliv vnímat. Ale to bych vyklopil příliš informací najednou, a leckomu by se z toho mohlo udělat informačně blivno. Pěkně jedno po druhém. A připravte se, bude to poněkud tužší sousto.

***

Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Jakubiskův film „Sedím na konári a je mi dobre“. Jenže na konári nesedím a „dobre“ mi taky zrovna není. Seděl jsem na novoměstské části rozpůleného Nuseláku. Nohy mi volně visely ve vzduchu jak rozverné školačce sedící na školní zídce, která vábnými pohyby svých nohou s rudými podkolenkami láká kolemjdoucí chlapce ke hříchu. Vyhlédl jsem si místo, odkud trčelo co možná nejméně drátů a zpřehýbaných železných tyčí a kde byl poničený beton ještě poměrně stabilní. Neznámý bůh se na mostě pořádně vyřádil. A to stačilo jen jedno majznutí tou jeho odpornou pazourou.

Hotel Corinthia stojící naproti mně připomínal vetchého starce, co se mu každou chvíli zlomí hůl a po pádu na zem už nikdy nevstane. Po rozervané střeše a stěnách budovy se táhly zvláštní hluboké zářezy připomínající jizvy ostříleného piráta. Nějaká mýtická potvora si tam nejspíš nedávno trochu zarajtovala. Vyšehrad dopadl ještě dobře: jen jedna věž kostela svatého Petra a Pavla měla vadu na kráse – trochu se o ni otřela Tiamat, sumerská bohyně v dračí podobě, co mě tehdy proháněla po celé Praze jak nadmutou kozu.

Další vyhlídka na Prahu už nebyla tak hezká. Ale přiznávám, že to ještě zhruba před měsícem vypadalo hůř. Černý oblak zapáchající katastrofou a nespočitatelné ruce kouřů vztahujících prosebné dlaně k nebesům ustoupily a odhalily bizarní podobu města po apokalyptické asanaci. Z mnoha hrdých kamenných svědků historie se staly polorozpadlé ruiny, groteskní rozvaliny dávno zašlé slávy a tuny prašné suti, do nichž už žádný obdivovatel nikdy nevstoupí. Z katedrály nyní stojí jen jižní věž a několik opěrných sloupů, střecha se celá zřítila. Majestátní budova teď připomíná spíš zatnutou pěst se vztyčeným prostředníčkem. Petřínská rozhledna je zlomená v polovině, z královských zahrad je spáleniště, v uličkách kolem Vltavy se kvůli zhroucení vltavské kaskády krapet zvedla voda na úroveň záplav z roku 1890, některé mosty jsou pobořené a ty domy, co přečkaly první vlnu, se hroutí kvůli narušené statice. Tolik zemětřesení Praha zažila naposledy při pádu vlády před pěti lety. Horší je, že to není konec. Ani zdaleka. Následky město zažívá každý den. A bude to ještě nějakou dobu pokračovat, než to někdo nebo něco zastaví anebo… završí.

***

Vzduch už není od dýmu tolik štiplavý a skrz nakupená mračna občas prosvitne slunce i na dobu delší než pár minut. Příroda si na tu černou kaňku rozlezlou nad Prahou vzala piják velikosti XXL a postupně vzduch pročistila, i když pach ze spálenišť je po ulicích cítit stejně jako větrem rozvířený prach ze zničených budov. Skoro jako Drážďany nebo Varšava po vybombardování za druhý světový. Podobně to tu vypadalo po požáru v roce 1689, ale tenkrát za ten požár mohli Frantíky najatí záškodníci. Opravdu, krásný vzhled je na ten boží svět…

Vítr se do mě náhle opřel a překvapil mě svým náporem. Jako by mě chtěl shodit dolů. No prosím, posluž si, já mám křídla. Ne, že bych z nich byl nějak zvlášť odvařenej. Kdyby jezdily tramvaje, asi by mi celkem zacláněla, kdybych si chtěl sednout. Nemluvě o tom, že mi teď nepadne spousta kabátů. Módní návrháři asi nepočítali s tím, že by jejich hadry jednou mohl potřebovat i někdo s křídly. Zásadní opomenutí. V Americe bych žaloval výrobce a vydoloval z něj poslední pětník. Hm, tramvaje… s těmi už je taky konec.

S mou oblíbenou jízdou metrem je taky asi na pěkně dlouho ámen. Kde jinde jsem mohl potkávat tak pestrou paletu mladých šťavnatých kočand, sledovat je takřka bez prozrazení a vymýšlet všemožné způsoby, jak je oslovit. Jenže co naplat, když se každá tvářila nepřístupně, nezaujatě, otráveně a přehlíživě. Tomu už je taky konec. Aspoň si moje sebeúcta odpočine od neustálého klopýtání a krutých pádů na tlamu.

Zaměřil jsem pohled na místo, kde ještě před třemi měsíci stál komplex Nový Smíchov v původním stavu. Tam se mi zhruba před dvěma roky podařil celkem husarský kousek hodný Casanovy. Přisedl jsem si k osamělé dívčině na lavičku – vypadala smutně a opuštěně, nešlo jinak – a zeptal se jí:

„Slečno, dokážete udržet tajemství?“

Následovalo zrychlené rozepnutí košile a odhalení trička se supermanovským emblémem. Zabralo to. Na pár hodin. Asi jsem neměl přicházet s nabídkou k sňatku tak brzo. S těmihle epizodami na zaplácnutí volného času už je taky konec. Už si nikdy…

***

… nezařvu na nervózní frontu před kinem: „Jděte domů, je to na Uložto!“, nikdy už nebudu ve všelijakých buticích ohrnovat nos nad dámským prádélkem, co mi připadalo k uzoufání stejné, nikdy už nevkročím do žádné své oblíbené čajovny, ani neshlédnu nový snímek se svými oblíbenými pornoherečkami, protože jsou nejspíš stejně mrtvé jako všecko kolem a…

~

V tklivém lamentu mě přerušilo zhůvěřilé zakrákání jakési těžko popsatelné bytosti z kdovíjakých končin. Prolétla nade mnou, ale nejspíš mne neviděla, neboť mávla svými netopýřími křídly a zamířila si to přes Vyšehrad směrem k Podolí. Bližší popis té kreatury by vám zřejmě moc neřekl. Takových obyvatel měla nyní Praha víc než dost. Na úkor lidí, přirozeně. Koncentrace příšer na jednu ulici čtvereční vysoce převyšovala počet lidí, kteří tu zůstali a pokoušeli se přežít. Ano, ano, viděl jsem tu pár odvážlivců. Jednoho si dali k obědu bazilišci, a druhou něco stáhlo do Vltavy. Těžko říct, co to bylo. Mělo to chapadla a vydávalo dunivý hřmot připomínající Krakena, co mu kručí v žaludku. Možná šlo o vltavský ekvivalent Lochnesky. Nebo to byla Lochneska sama a vzala to sem pěkně po Labi. Teď, když byla řeka rozvodněná víc než obvykle, sem mohlo připlout úplně cokoliv.

***

Tohle asi úplně do pořádku nedá nikdo. Protože se nepodařilo dimenzionální bránu zavřít, nestabilita magických sil způsobila rozložení světové rovnováhy a chaos. Přirovnal bych to k domečku z karet. Jakmile došlo k přetížení pražské karmy, následovaly ostatní. Šlo to docela rychle, a nešlo tomu zabránit. Jisté síly neovládne prostě nikdo. Armand to dobře věděl, a proto nechal odpálit nálože na vltavských přehradách. Budiž tomuto činu připsáno k dobru, že to například uhasilo část požárů v centru nebo že to zhruba na tři hodiny zalilo prostor dimenzionální trhliny, a my se taktak stihli, totálně durch, stáhnout do bezpečných a předem připravených pozic, aniž nás otravovaly potvory, co z ní pořád vylézaly.

~

Ačkoliv jsme tehdy měli pocit, že svět Prahu odsoudil k zániku, nakonec na nás nehodili atomovku, ale „jen“ elektromagnetickou bombu. Zřejmě identifikovali obří nárůst elektrické energie uvnitř trhliny, a tak měli přední pseudoznalci pocit, že když nejbližší okolí uvrhnou do elektrické tmy, trhlina se sama zavře. Což se, přirozeně, nestalo. Namísto toho nám všem začalo příšerně pískat v uších a ještě týdny se nám při té vzpomínce motala hlava, nemluvě o nutkání zvracet, nespavosti a nechuti k jídlu. Dlouho jsme nemohli dělat nic jiného než se dívat, jak apokalypsa postupuje, jak lidé umírají, jak z díry lezou další a další potvory a jak vlastně vypadá začátek konce. Smutný pohled. Tehdy jsem se šeredně ztřískal a nejméně dvacet čtyři hodin nevnímal nic jiného než postel a kýbl.

***

Tizian si ještě před pár lety pohrával s myšlenkou, že by se v případě apokalypsy řád mohl přesunout do třípatrového podzemního protiatomového krytu, který se nacházel pod hotelem Jalta na Václaváku. Jako s postapokalyptickým útočištěm se s ním počítalo ještě po pádu železné opony, ale pak byly provedeny dodatečné výpočty a přišlo se na to, že by tohle zázemí nemuselo vlastně vůbec stačit. Nakonec se rozhodlo pro to, co se rozjíždělo už od sedmnáctého století. Já osobně jsem tenhle systém plně poznal až na Křivoklátu, ale vím, že podobné, ne-li vyvinutější zázemí bylo vytvořeno i na Bezdězu, Housce, Karlštejně a Kokoříně. Daleko od Prahy, ale ne zase tak daleko, aby to do hlavního města trvalo v případě potřeby dlouho. Je to vážně změna. Jednu chvíli bydlíte na Starém Městě, sem tam přespíte ve Skrýši a najednou – voilà – změna o sto procent, bydlíte na hradě jako dávní šlechtici. Je to o to snazší, že majitel, ať už to je stát nebo nějaký soukromý vlastník, má teď úplně jiné starosti, než je péče o nějaký hrad, když je v sázce mnohem víc – život a přežití vůbec. Hrady vždycky byly koncipovány tak, aby se nedaly tak snadno dobýt, a byly na strategicky výhodné pozici. Toho všeho využíváme. K žádné další větší konfrontaci s čímkoliv, co prošlo bránou, ještě nedošlo, ale pokud dojde, hádám, že se tím zároveň otestuje i odolnost našich nových zázemí.

***

Ještě nedávno sedmdesát procent lidstva prahlo po penězích víc než po vřelém doteku. Třeba mně za ta léta řád sice posílal pravidelný plat, ale komu jsou prašule platný ve světě, kde naprosto nic neznamenají? Většina lidí měla peníze za hnací motor svého života, ať už dobrovolně anebo ne. Pro naše řeholníky je to něco trochu jiného. Bereme svou práci jako vlasteneckou povinnost. Tedy, nevidím nikomu do hlavy, ale zatím nikdo ani necekl. To, proč teď děláme, co děláme, je ze sounáležitosti k řádu a pro věc, kvůli níž jsme vůbec byli založeni. Teď už nám ale Tizian žádnou výplatu nepošle. Není jak peníze vybrat, jak si je vydělat, kam je uschovat, za co je utratit. De facto jsme zpátky v době, kdy toho jednotlivec moc nevydrží a tlupy jsou zárukou několika týdnů života navíc. Maximálně měsíců. Pokud jste optimisté. A to nemluvím o vnitřních sporech ve skupině a pudech, které se derou zpátky na povrch a které společnost více méně úspěšně potlačila. Staré zlaté časy středověku jsou zpátky. Třikrát hurá.

***

Jestli tu budu sedět ještě o minutu dýl, asi chytnu vlka. Navíc tu začíná být krapet hlučno. Ten řev, co se před chvílí rozlehl někde mezi Vinohrady a Vršovicemi, nemůže znamenat nic dobrého, stejně jako hejno divných opeřenců směřujících sem od Bohdalce. To nebude žádný přerostlý káně myšilov. Tohle jsou ptáci, co by ulovili i slona. A u toho já být nechci. Jsou jisté přírodní extrémy, co opravdu vidět nepotřebuji.

Vstal jsem, ze zvyku chvíli počkal, než mi nateče krev zpátky do nohou, a opřel se o popraskanou stěnu Nuselského tunelu. Při průletu letky blíže nespecifikovatelných potvor nad hlavou a poslechu jejich majetnického řičení, kterým chtějí podtrhnout svou vládu nad pražským nebem, asi nelze zapochybovat o tom, že apokalypsa je vážně tady. Jenže kde jsou oni Čtyři jezdci, o nichž mluví Bible? Kde je finální bojiště sil dobra a zla, Armageddon? Jsem si docela jistý, že se v Praze žádná taková planina nenachází. Církev nám zřejmě zase lhala.

***

V hlubokém rozjímání nad světabolem mě přerušilo zazvonění telefonu. Ano, naše telefonní síť, na rozdíl od molekuly kyslíku a jiných zhroucených poskytovatelů, stále fungovala. Sáhl jsem do kapsy a snažil se telefon uchopit, aniž by mi neustále vyklouzával z prstů. Nebylo třeba spěchat – tušil jsem, kdo mi volá.

„Nazdar barbíno, jak jde lov?“ pozdravil jsem.

„Kdyby ji Phobos nechtěl živou, bylo by to snazší,“ Marika už byla na mé originální pozdravy zvyklá a ani tentokrát jsem ji nevyvedl z míry. „Skrývá se v tom, co zbylo z Palladia. Za chvíli to s ní skončím. K dalším členům frakce mě ale asi nedovede, vypadá na samotářku.“

Phobos nám na naši odvážnou cestu do pražských trosek dal několik úkolů, z nichž jeden spočíval v odchytu kohokoliv z cizí frakce, kdo by nám byl schopen říct, kolik cizáků se na území bývalé Prahy ještě zdržuje a případně proč a kde. „Tak to mám ještě kýble času…“

„Ty jsi ještě nebyl v knihovně?“ zněla poněkud rozladěně. Jako piano, na které přes půl století nikdo nesáhl. „Kde, sakra, teď jsi?“

„Trochu mě tu ze zálohy přepadla nostalgie. Ta mrška mě tu pozdržela, ale už razím,“ řekl jsem omluvným tónem a doufal, že to bude stačit. Ženy mívají sklon vás kvůli každé prkotině pranýřovat déle, než jste ochotni skousnout.

„Hele, víš, že se pak máme ještě stavit ve Skrýši, ne? Já jsem tady hotová za pár minut, ale kvůli tvému zdržení si asi v knihkupectví prohlédnu knižní novinky!“

„Zavolám ti, až budu venku z knihovny,“ řekl jsem jasně, zavěsil a nechal telefon vklouznout zpátky do kapsy. Nebe bylo čisté a řev taky na chvilku přestal. Zvedl jsem proto krovky a odhadl, že pokud poletím dostatečně nízko, nemusel bych cestou k Mariánskému náměstí potkat něco, co mě bude chtít sežrat. Se svou rychlostí tam budu do minuty.

***

Ať už křídla designoval kdokoliv, jedno se jim nedá upřít. Sice nejsou skladná, ale jako dopravní prostředek je to doplněk k nezaplacení. Ještě tak vědět, jak jsem k nim vlastně tehdy přišel.

Let přes pobořené centrum byl opravdu nevšední zážitek. Leckteré památky a ulice byste nepoznali. Všude samá suť a usazený prach. Z kdysi slavných a krásných budov a domů jsou teď jen pošmourné odlesky. Pražská radnice vyhořela a moc toho z ní nezbylo, jen základy. Městská knihovna byla sice pobořená a sklo vymlácené, ale podzemní sklady zůstaly naštěstí hermeticky uzavřeny, protože povodeň, která teď Prahu sužovala, se vylila pomalu až na Staromák.

Musel jsem přistát na tom, co zbylo ze střechy. Dole před vchodem bych byl jinak odhadem po krk ve vodě, a koupání v únoru není zrovna moc moudré. Nehledě na to, co za speciality se teď proháněly ve vylité řece. Kdo ví, co všecko se tam z trhliny dostalo.

Chytl jsem se střešní konstrukce a dal si pozor, aby mě trčící zbytky skla nepořezaly, a slétl dolů do hlavního sálu, kterým ještě nedávno procházely stovky čtenářů, co si sem přicházeli vypůjčit knihu. Tady už voda nebyla. Sahala jen pod půlku vstupního schodiště. Police s knihami stály, ačkoliv bych čekal, že budou převrácené. Jen pár knih vlivem nějakého otřesu popadalo na zem. Jinak vše vypadalo jako vždycky. Kromě té tlusté vrstvy prachu a roztříštěného skla všude po podlaze. Málem bych zapomněl i na dešťovou vodu. Střechou by sem mohl napršet klidně celý oceán. Několik dosud nevyschlých louží na podlaze napovídalo, že se troskami matky měst nedávno přehnala silná průtrž. Mnoho knih bylo pořádně navlhlých a už z dálky bylo patrné, že by se při prvních dotecích mohly rozpadnout.

~

Tohle všechno ale nebyl vrchol. Na podlaze kolem mě leželo kromě značného množství pohozených batohů, kabelek a rozsypaných tašek přinejmenším i pět mrtvol ve značném stádiu rozkladu. Těžko říct, co je zabilo, ale padající sklo to nebylo. Ani žádná hladová potvora, to by si na nich pochutnala komplet. A vzhledem k tomu, že žádné z nich nechyběla jediná končetina, je zřejmě nic zubatého nezkosilo. Pravdou ale je, že podobných těl jsme po Praze našli docela dost. Jak zemřeli, je záhadou. Jelikož jsme se stáhli za hlavní město a dost dlouho se zdržovali mimo něj, nevíme, co se tady dělo potom. Možná všichni ti ubožáci v zoufalství pozřeli hranolky z Mekáče – to je jediné „jídlo“, které přežije snad i apokalypsu. Nedivil bych se, kdyby jim ten blivajz ucpal střeva a dovedl je k nebeské bráně.

Kvůli elektromagnetické bombě vypadl proud, kamery nefachaly a připojit se na satelit nějakou dobu taky nešlo. A když se to podařilo, z nějakého důvodu jsme si starší záběry nemohli prohlédnout. Hobit už samozřejmě intenzivně pracuje na odstranění tohoto zásadního problému. Naštěstí se mu podařilo zprovoznit jeden z Bernauových vynálezů – elektronickou vážku na baterky, která měla v hlavě zabudovanou kameru. Díky ní jsme alespoň trochu tušili, do čeho se vlastně vracíme.

Dalo by se říct, že já a Marika jsme po třech měsících jedni z prvních řeholníků, co se takříkajíc vrací na místo činu. Čert ví, co se tady vlastně stalo. K anarchii mohlo dojít někde jinde, kam se ještě potvory nedostaly, ale tady v Praze ne. Ta teď patří tvorům z trhliny. A možná ještě někomu nebo něčemu dalšímu…

~

I když byl v opuštěné a nevábně zavánějící knihovně nezvyklý klid, má kámoška intuice mě střelhbitě varovala, že tu s velkou dávkou pravděpodobnosti nemusím být sám. Takže nestrkat frňák tam, kam vyloženě nemusím.

Prošel jsem kolem vypáčených kas a zvědavě setřel nános prachových částic z dřevěného pultu před nimi. Polštářek ukazováku mi rázem zšedl jako vlasy zasloužilého kmeta. Vrstva napadané špíny byla slušná. Otřel jsem prst o kalhoty a vytáhl z kapsy seznam moudrých knih, které odtud Phobos vlastně chtěl.

***

Trezor byl pochopitelně zavřený. Překročil jsem téměř rozloženou mrtvolu s kostmi trčícími z hrudi. Šlo nejspíš o nějakého knihovníka, co nestihl včas opustit prostor. Svým způsobem jsem mu záviděl – dopady venkovní disharmoniae mundi už řešit nemusí. Ležel na zádech, s lebkou přeraženou o trnož, a zapáchal hůř než galon rybího tuku. Kupodivu se sem, do nitra archívu, nedostala žádná voda, což jsem ocenil nejen proto, že jsem milovníkem knih.

Podle Phobosových informací byly některé významné knihy právě za uzamknutými kovovými vraty. Zbývající tisky, co po mně chtěl, už jsem měl pěkně naskládané ve sportovní tašce, která se bezprizorně povalovala v hlavním sálu.

Phobos, jakožto novopečený vůdce řádu, si vzal do hlavy, že je třeba zachovat výjimečné knihy pro pozdější generace. Tedy pro ty, co se zberchají a přežijí apokalypsu. Pokud se tak tedy vážně stane a lidská rasa se stane opět dominantní. Zatím to tak opravdu nevypadá. Vybraných knih je poměrně dost. Část už na základnách je, ale pro některé je prostě třeba si dojít, protože je nemá jen tak kdekdo. To byste poznali, kdyby se vám doma v knihovně válel starý klenot z doby Karla IV. nebo Rudolfa II. A právě tyhle tisky jsou tady.

~

Zámek byl naštěstí elektronický, takže mimo provoz. Jako všechno. Stačilo jen položit prsty na kliku a pro knihy si jednoduše dojít. Ale věci v životě někdy nevycházejí tak, jak si je nalajnujeme. Vždycky se něco nějak šprajcne, škobrtne nebo se o slovo přihlásí Murphyho zákony, a vaše plány se rázem obrátí v prach. A to i ty nejtitěrnější jako je vyzvednutí několika knih.

„Pracky k nebíčku, ty hajzle!“

Těmito slovy nikdy nezačíná rozhovor, který by se měl nést na přátelské notě. Jestliže jsem to chtěl napravit a přesvědčit majitele hlasu, že se mu nijak nechystám ublížit, bude nejlepší ho protentokrát poslechnout. Přece jen, zvuk nabíjející se brokovnice poznám spolehlivě.

„Co za zrůdu seš, sakra, ty? Anděl?“ vyprskl pohrdavě mužský hlas.

Ať to byl kdokoliv, nějakým způsobem se mu dařilo přežívat v postapokalyptické Praze přes tři měsíce. To z něj dělá celkem tvrďáka. Mezi všemi těmi bohy a jejich mýtickými nohsledy se přežívá jen horkotěžko. A tak jsem se k němu otočil čelem. Ihned pozvedl zbraň a zamířil mi s ní doprostřed čela. Ruce se mu netřásly, takže už se asi aklimatizoval.

„Neumíš mluvit, zplozenče pekel?“

Chlapec potřeboval přátelsky promluvit do duše. „Hele, neprotiřečíš si trochu? Nejdřív říkáš, že jsem anděl, a teď najednou zas pekelník?“

„Jsi zrůda, máš křídla a…“

„Hele, nebuď rasista, jo? Jsem jako Spiderman. Akorát že mě místo zmutovanýho pavouka kousla zmutovaná labuť. Proto ty křídla, víme?“

Zkřivil výraz a nedůvěřivě si mě změřil pohledem. „Co tady děláš?“

Bezděčně jsem pokrčil rameny. „Přišel jsem si trochu počíst. To je jako zakázaný? Neříkej mi, že chceš vidět průkazku do knihovny…“

„Mrchoň jak poleno, a ještě k tomu drzej jak vopice!“ Rozcuchaný, umazaný a zarostlý čtyřicátník si náležitě odplivl a nebezpečně polechtal kohoutek od brokovky. „Jsi škodná jako všechny ostatní. Pozdravuj v p…“

S křídly jsem se naučil zacházet jako s rukama. Jedno přesně mířené máchnutí mu po ostrém kontaktu ještě před výstřelem vychýlilo zbraň a já mohl včas popadnout rozšířené vydání Canterburských povídek a majznout ho s ním po hlavě. Dostal přesně mířenou ránu do tváře, po které se mu obrátilo kousavý dozadu, a od úst odlétla sprška krve. Dobrodruh padl na zem a natáhl se jako podťatý. Uznale jsem pohlédl na stařičkou bichli v rukou.

„A pak že pero není mocnější než meč,“ pronesl jsem sarkasticky a pohladil klenot anglické renesance po hřbetě. „Jojo, Chaucer není Paolini, ten má nějakou váhu.“

Nechtělo se mi tu čekat, než se frajer probere a dořekne, co měl na jazyku. V příruční brašně toho moc neměl – jen olezlý sýr, skývu tvrdého chleba a dešťovou vodu v láhvi od mléka. Sice jsem měl hlad, že bych stláskal i horší pochutiny, ale tenhle týpek si je poctivě ulovil, tak mu na ně hmatat nebudu. Nalifroval jsem do připravené tašky všechny dostupné knihy ze seznamu, přehodil si ji přes záda tak, aby nepřekážela křídlům, a zamířil ven. Zbraň mu nechám. Nebudu svině a dám mu šanci. Třeba přežije další týden. Možná i dva.

***

Bedlivý pozorovatel by se mě možná bez ostychu zeptal, proč u sebe nemám žádnou bouchačku a v pohodě si tu létám z jednoho konce pražského zbořeniště na druhý, ačkoliv se kolem mě pohybuje víc prazvláštních tvorů než na Festivalu Fantazie. Vlastně si za to můžu sám. Původní plán, který jsme si se zrzavou vlasaticí po příjezdu rozvrhli, byl, že já půjdu pouze do knihovny a pak stokami dál do Skrýše, kde je též třeba vyzvednout nějaké věci. Jenže stoky jsou kvůli povodni komplet zatopené, takže tudy cesta nevedla. Využil jsem proto dočasně volného letového prostoru nad Prahou a odvážil se trochu zrelaxovat a propadnout nostalgii na Nuseláku. Malá změna plánu, no. Stane se.

~

Vyšel jsem z hlavního sálu a zastavil se až u zpola zatopených schodů vedoucích na ulici. Byl to vážně zvláštní pocit stát tam a sledovat zaplavenou budovu a vůbec celé Staré Město nedobrovolně se cachtající ve vodě. To se taky opravdu nevidí každý den. Tedy, teď už vlastně ano. Venku se rozpršelo. V chladném zimním vzduchu se vznášel ostrý pach rybiny. Slunce už dávno zašlo za kupící se temná mračna, což znamenalo jediné – ačkoliv byly teprve tři hodiny odpoledne, dnes už světla příliš nebude. Raději bych měl Marice říct, ať si pospíší. Nechtěl bych tu přečkat noc. Nemám tu totiž teplé spodní prádlo.

***

 

 

[Hollohlaway]

Tak v české kotlině to je v podstatě kromě Kulhánka asi jen pár autorů, Kopřiva, Kotleta, Žamboch...a Urban se zatím nadějně ukázal. Musím říct, že spisovatelsky snad nejlepší mi přijde Kopřiva, protože Rychlopalba je naprosto vynikající dospělá kniha se vším všudy.

[Sorrines]

Tak v české kotlině to je v podstatě kromě Kulhánka asi jen pár autorů, Kopřiva, Kotleta, Žamboch...a Urban se zatím nadějně ukázal. Musím říct, že spisovatelsky snad nejlepší mi přijde Kopřiva, protože Rychlopalba je naprosto vynikající dospělá kniha se vším všudy.

klidne bych tam pridal i Petra Hetešu viz treba sqvely http://www.legie.info/serie/938-cybrain

Nektery jeho knihy se cetli sami :) diky waisi za pujceni :)

[Hollohlaway]

Hele to jsem si stahl, ale vůbec mě to nezaujalo. Dal jsem asi dva kousky, ale už to neslo.

[Talvi]

Silně doporučuju. Po dost dlouhý době něco hodně záživnýho a objevnýho o II. sv. válce. Žádný divize, pluky a sbory sem tam, ale lidi a jak to zažívali v průběhu i potom.

 

https://www.kosmas.cz/knihy/133920/ivanova-valka/ 

[PanzerBlazer]

https://www.kosmas.cz/knihy/214462/zinkovi-chlapci/

[Talvi]

https://www.kosmas.cz/knihy/214462/zinkovi-chlapci/

 

To je sice jiná válka, navíc s nevýhodou ruskýho pohledu na věc, ale i tak to asi bude dost zajímavý- dík za tip :)