Přejít na obsah

Zajímavé čtení


Talvi

Recommended Posts

Jsem konzerva a jeste porad jsem neprecetl ani jednu elektronickou ani "audio" knihu, ale konecne jsem se dostal k tomu Kotletovi.....zatim se mi celkem libi, uvidim casem.

 

Jinak znovu doporucuji 3dilny roman 1Q84 od H. Murakami, ale je to spis pro zaryte intelektualy. Napsal i pristupnejsi knihy, Kafka na pobrezi napriklad.

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 2 weeks later...

Z internetu, autor (Lukáš Visingr) se zdrojem dole:

 

Protitankové řízené střely

 

Téměř každá nová zbraň vyvolává vznik protizbraně. Jinak tomu nebylo ani s tanky. Do úlohy nejvýznamnější protitankové zbraně se dostaly (samozřejmě kromě jiných tanků) protitankové řízené střely (dále jen PTŘS), jež se z nejprve neohrabaných prostředků vypracovaly na velice efektivní a obávané zbraně s víceúčelovým využitím. V tomto textu vám tedy nabízíme krátké seznámení s historií, kategoriemi a principy PTŘS.

 

Zrození nové kategorie zbraní

Tanky vstoupily na scénu během první světové války. Krátké poté se objevily i první speciální protitankové kanony, které po následujících dvacet let (včetně druhé světové války) fungovaly jako hlavní prostředky protitankového boje, byť jejich ráže a výkony pochopitelně dramaticky rostly. Druhá světová válka pak ale přivedla na svět také dvě nové kategorie zbraní. V podobě zbraní, jako byl německý Panzerfaust či americká Bazooka, přišly na scénu ruční protitankové zbraně jednotlivce, později zvané pancéřovky a tarasnice. Podstatně méně známým faktem je, že v závěru druhé světové války byla nasazena i první funkční PTŘS v dějinách, německá X-7 Rotkäppchen s manuálním naváděním po drátě. Navzdory dost omezeným možnostem značně zaujala armády vítězných mocností, které inspirovala k vytvoření první generace PTŘS, jež se zpravidla vyznačovaly velkou hmotností, takže se nejčastěji převážely na vozidlech. Následný pokrok a miniaturizace elektroniky však vedly k vývoji PTŘS, které mohl přenášet a používat jediný voják. První bojeschopný zbraňový komplet tohoto druhu reprezentoval americký M47 Dragon. Došlo tím vlastně ke sblížení kategorií přenosných protitankových zbraní jednotlivce a PTŘS. Pochopitelně se zlepšovalo navádění a rostla účinnost bojových hlavic, protože střely proti tankům zákonitě vyvolávaly vzrůst obranných kapacit na straně tanků, ať už se jednalo o odolnější pancéřování nebo rušičky navádění PTŘS. Dalším velice významným faktorem byla celková proměna charakteru konfliktů, které nyní leckdy probíhají asymetricky (tedy na jedné straně stojí povstalci či teroristé) a v městském prostředí. Od PTŘS se tak dnes už nepožaduje „jen“ ničení tanků, ale i schopnost likvidovat jiné objekty a v neposlední řadě možnost omezit vedlejší ztráty a škody, např. formou přerušení útoku.

 

Různé dolety a nabídka nosičů

PTŘS lze rozdělovat různým způsobem. Jedním z parametrů může být maximální dolet, podle kterého rozlišujeme zbraně s dosahem krátkým (do 1000 m), středním (do 3000 m) a dlouhým (některé mají dolet i přes 8000 m) s tím, že zdaleka nejběžnější je kategorie druhá. Dříve byly běžně rozlišovány i komplety lehké, určené pro pěchotu a palbu z podstavce nebo „z ramene“, a naopak těžké, které se montovaly na vozidla či vrtulníky. V současné době však tato metoda členění částečně pozbývá smysl, protože přibývá systémů PTŘS, jež jsou řešeny s ohledem na použití oběma způsoby (typicky nesmírně povedená „rodina“ izraelských PTŘS Rafael Spike, o nichž najdete více ve Střelecké revue 4/2014). Spektrum platforem, které se dají užívat coby nosiče PTŘS, je každopádně mimořádně široké. Na zemi zahrnuje nejrůznější typy kolových i pásových vozidel od lehkých terénních automobilů po těžké obrněnce. Pokud je určité vozidlo koncipováno speciálně jako nosič PTŘS, hovoří se o něm i jako o raketovém stíhači tanků či o samohybném protitankovém raketovém systému. PTŘS jsou však již mnoho let i standardním prvkem arzenálu téměř všech bojových vozidel pěchoty a dnes už také výkonnějších kolových obrněných transportérů (jako jsou naše KOT Pandur II). Pokud se přesuneme do vzduchu, pak PTŘS náleží k hlavním kategoriím výzbroje bojových vrtulníků, používají je i některé letouny s pevným křídlem a v poslední době bezpilotní letadla. Některé typy PTŘS se uplatňují též na lodích, protože mohou sloužit pro destrukci menších nepřátelských plavidel, popřípadě se dají nadsadit proti bodovým cílům na pobřeží. Na vozidlech, letadlech a plavidlech obvykle bývají instalovány coby komponent integrovaného zbraňového systému, jenž vedle samotných PTŘS zahrnuje elektronické přístroje pro průzkum a řízení.

 

Protipancéřové a jiné hlavice

Univerzálnost PTŘS vedla i k rozšiřování nabídky hlavic. Zdaleka nejběžnější typ představují ty kumulativní, jež probíjí pancíř tanků soustředěným proudem roztaveného kovu, jenž vzniká výbušným stlačením kovové „vložky“ v hlavici. Když pancéřování obrněnců časem doplnila i tzv. dynamická (čili reaktivní) ochrana, která účinky kumulativních hlavic značně omezila, na scénu se dostaly tzv. tandemové kumulativní hlavice, které stále převládají. V podstatě jsou to dvě za sebou montované kumulativní hlavice, z nichž první (menší) vyřazuje onu dynamickou ochranu, aby poté druhá (větší) prorážela samotné vrstvené pancéřování tanku. Nejvýkonnější tandemové hlavice dneška dokážou eliminovat dynamickou ochranu a pak probít pancéřování s tloušťkou odpovídající až 1000 mm válcované oceli. Z hlediska hlavice představuje výjimku mezi moderními PTŘS známý americký komplet BGM-71 TOW, jehož střela nese nálož typu EFP (Explosively Formed Penetrator), kde exploze tvaruje kovovou „vložku“ nikoli do formy žhavého proudu, nýbrž rychlé solidní „střely“. Další možností je použít průbojnou hlavici, jež prorazí pancíř čistě svou pohybovou energií, což ale vyžaduje obrovskou rychlost střely, takže zatím zůstává jen u pokusů, jako byl svého času dosti populární americký komplex MGM-166 KEM (Kinetic Energy Missile), jehož raketa dosahovala rychlosti asi 1500 m/s, tedy přibližně 4,5násobku rychlosti zvuku. (Obecně je většina PTŘS podzvuková; jako příklad systému, jenž používá nadzvukové rakety, lze zmínit ruský Vichr.) Ale jak již bylo řečeno, od PTŘS se dnes požaduje i ničení jiných cílů, než jsou tanky, a tudíž se na ně montují i jiné než protipancéřové hlavice, např. tříštivo-trhavé nebo termobarické (čili palivo-vzdušné) proti různým „měkkým“ cílům nebo speciální hlavice proti betonovým objektům.

 

Počátky s ručním naváděním

Bezpochyby nejčastěji se PTŘS člení podle způsobu navádění, podle něhož rozlišujeme různé generace těchto zbraní. Nejstarší způsob představuje ruční navádění po drátě (označuje se také jako MCLOS, Manual Command Line-of-Sight), jímž se vyznačují PTŘS první generace. Lze říci, že na tomto navádění se od doby německé rakety X-7 v podstatě nic nezměnilo. Operátor musí očima (popř. dalekohledem) neustále sledovat cíl i střelu a musí prostřednictvím ručního ovládání přímo ovládat střelu tak, aby zasáhla tank. Ovládání se nejčastěji realizuje za pomoci řídicí páky a přenos povelů probíhá po drátě, který se odvíjí z letící rakety. Je evidentní, že jde o princip ohromně náročný na schopnosti operátora, jenž musí pochopitelně prodělat dlouhý a náročný výcvik a získané schopnosti si pravidelným procvičováním udržovat. Ani tak se však nejedná o příliš účinné zbraně (pravděpodobnost zásahu činí nejvýše 60 %), problémem je též příliš velký minimální dosah (nejméně 400 m) a potíže může působit i samotný kabel, který se může zachytit např. o terénní nerovnosti a samozřejmě má limitovanou délku. Faktem však je, že opravdu zkušený a schopný operátor může s takto naváděnou zbraní dosáhnout zajímavých výsledků. Zřejmě nejznámějším příkladem PTŘS první generace je ruská Maljutka, u níž byly nejednou zaznamenány případy, kdy střela sice tank minula a přeletěla, operátor však dokázal raketu poté ještě „obrátit“ a zasáhnout cíl z druhé strany. Kromě Maljutky patří mezi známé a úspěšné zbraně tohoto druhu francouzské protitankové komplety SS.10 a SS.11, které vznikly prakticky jako přímí vývojoví následovníci zmíněné německé zbraně X-7, dále lze uvést např. německé rakety Cobra a Mamba, sovětský systém Šmel, britský typ Vigilant nebo americkou raketu SSM-A-23 Dart. V současnosti se již s PTŘS první generace setkáváme jen výjimečně, dnes se používá prakticky už jen populární Maljutka.

 

Poloautomatický systém řízení

V šedesátých letech nastoupily do výzbroje PTŘS druhé generace, jež přinesly skutečně velký kvalitativní posun v podobě zavedení poloautomatického principu navádění (neboli SACLOS, Semi-Automatic Command Line-of-Sight). Operátor musí již pouze udržovat záměrný kříž na požadovaném cíli, ovšem raketa je už sledována samočinně, nejčastěji pomocí infračerveného senzoru, který sleduje zářič na zádi rakety. Přestože je pochopitelně nutné mít cíl zaměřený až do zásahu a nadále dochází k permanentnímu přenosu povelů z odpalovacího zařízení k raketě (buďto opět po drátě, nebo bezdrátově rádiem), na schopnosti střelce jsou už kladeny mnohem menší nároky. Roste pravděpodobnost zásahu a klesá minimální dostřel (lze pálit na cíl jenom několik desítek metrů vzdálený). Do druhé generace patří mnoho známých a dosud užívaných typů střel, jako jsou americké zbraně TOW a Dragon, francouzsko-německé systémy MILAN a HOT, francouzská SS.12, britská Swingfire nebo sovětské komplexy Fagot, Konkurs, Metis nebo Šturm (posledně zmíněný typ je ukázkou rakety s bezdrátovým přenosem povelů). Co se týče nevýhod tohoto principu, nadále zůstává zmíněná nutnost sledovat cíl až do zásahu, takže střelec je vystaven odvetné palbě nepřítele, a princip lze rušit vytvářením klamných tepelných stop, jež matou infračervený přístroj sledující raketu. Pokud se povely přenášejí po drátě, jsou samozřejmě přítomny stejné problémy jako u PTŘS první generace, a pokud se sáhne k rádiu, dá se přenos elektronicky rušit. Každopádně se ale dosáhlo velkého zvýšení pravděpodobnosti zásahu (přes 80 %) a střely se staly „uživatelsky příjemnější“. Jako zvláštnost, která naznačila další možnosti vývoje, lze ještě uvést švédský komplex BILL, v jehož raketě byla kumulativní hlavice nasměrována šikmo dolů. Účelem bylo, aby raketa přeletěla nad tankem a zaútočila na jeho horní, tedy nejslaběji pancéřovanou část.

 

Přicházejí laserové principy

Další posun nastal v 80. letech, kdy se do ozbrojených sil ve velkém měřítku dostávaly vysoce miniaturizované lasery. Objevily se PTŘS, o kterých se po jistou dobu mluvilo jako o střelách třetí generace, dnes jsou však nejčastěji označovány za systémy tzv. 2,5. generace. Náleží sem dva poněkud odlišné způsoby navádění, které ale oba využívají laser. Prvním z nich je způsob označovaný jako dálkové navádění po laserovém paprsku; na odpalovacím zařízení se nachází laserový zářič, který generuje modulovaný laserový paprsek, jenž utváří jakýsi „letový kanál“, ve kterém letí vypuštěná raketa. Elektronika na palubě střely „čte“ informace z tohoto paprsku a neustále koriguje svůj směr letu tak, aby se pohybovala v onom „kanálu“. Střelci tedy znovu stačí pouze sledovat cíl (tedy zaměřit na něj laser) a o zbytek už se postará sama střela. Ačkoli je i nadále nutno mít cíl zaměřený až do zásahu, odpadají jakékoli starosti s kabely či rušením. Kromě francouzsko-německé rakety TRIGAT-MR představuje příklady několik ruských typů, např. systémy Kornet a Vichr, některé PTŘS odpalované z tankových kanonů (jako Refleks či Svir) a také velmi zvláštní systém Chrizantema. Ten je opatřen unikátním „dvojitým“ řízením, které vedle laseru dokáže navádět střelu také pomocí radiolokátoru milimetrové vlnové délky. Druhá metoda se označuje jako poloaktivní laserové navádění a podstatou je směrování rakety na odraz laserového paprsku na cíli. Opět je tak třeba mít cíl zaměřený až do dopadu, ale nově existuje možnost zaměřit cíl také „odjinud“ než přímo z odpalovacího zařízení. Nabízí se tedy varianta, kterou někdy využívají zejména bitevní vrtulníky, a sice to, že cíle jim pomocí laseru „značkuje“ jiný vrtulník či spojenecké síly na zemi. Jistě nejznámější zbraní s tímto způsobem řízení je americká vrtulníková raketa AGM-114 Hellfire.

 

Metoda „vystřel a zapomeň“

Teprve v průběhu 90. let se objevily „opravdové“ PTŘS třetí generace, které konečně naplňují zásadu „vystřel a zapomeň“, takže po vypuštění se již navádějí na cíl zcela automaticky. To se děje nejčastěji prostřednictvím pasivního infračerveného senzoru, který sleduje tepelnou stopu cíle, jako je tomu u americké přenosné střely FGM-148 Javelin. V menším měřítku se používá naopak aktivní samonaváděcí systém, což ovšem vyžaduje montáž miniaturního radiolokátoru milimetrové vlnové délky přímo do přídě rakety, jako je to mj. u americké zbraně AGM-114L Longbow Hellfire nebo u britské rakety Brimstone (s níž se mimochodem počítalo rovněž pro letoun Aero L-159A ALCA). Za patrně vůbec nejvíce sofistikovaný způsob navádění lze však označit ten, který se uplatňuje u izraelské „rodiny“ PTŘS Spike od firmy Rafael. Každá raketa nese v přídi „dvojitý“ pasivní senzor, a sice denní CCD kameru a infračervené čidlo, takže má vlastně k dispozici dva režimy navádění, „denní“ a „noční“. Ale to není všechno, neboť raketa je navíc spojena s odpalovacím zařízením optickým kabelem, po němž je možno přenášet data ze senzorů a současně ovládací povely. Nabízí se tak široké spektrum možností, protože střelu lze např. zaměřit až po odpálení (proti cíli „za kopcem“), popřípadě lze střelu ještě během letu přesměrovat na jiný cíl nebo zcela zrušit útok. U nejvýkonnější verze Spike-LR navíc existuje režim, kdy operátor střelu doslova ručně dálkově ovládá, při čemž má samozřejmě k dispozici „pohled okem střely“ v reálném čase. Mezi výhody PTŘS třetí generace obecně náleží i jejich schopnost provést útok „z převýšení“, tedy vyletět vzhůru a následně udeřit na tank shora, kde má nejslabší pancéřování. V kombinaci s různými typy hlavic představují PTŘS třetí generace vysoce efektivní a víceúčelové palebné prostředky.

 

Tankové a dálkové komplety

Za zmínku zřejmě ještě stojí dvě trochu speciální kategorie PTŘS. Na prvním místě se jedná o tzv. tankové PTŘS, které jsou odpalovány z hlavně kanonů tanků. Hlavním propagátorem této koncepce je Rusko, které zavedlo rakety do výzbroje některých svých tanků v polovině 70. let a postupně vyvinulo několik různých typů. Hlavním záměrem Rusů bylo vyrovnat výhodu, jíž se tehdejší západní tanky těšily při střelbě na velkou vzdálenost, jelikož západní země zřetelně vedly z hlediska systémů řízení palby. Rakety se vystřelují z kanonů ráže 100, 115 či 125 mm (a to nejen těch v tancích, ale i v bojovém vozidle BMP-3 či těch tažených) a poté jsou na cíle naváděny po laserovém paprsku; patří tedy vlastně do 2,5. generace. Je ale nutno poznamenat, že tankové PTŘS zatím nebyly nikdy nasazeny v reálném střetu s nepřítelovými tanky, a tudíž na Západě existuje vůči jejich proklamované účinnosti určitá skepse. Obdobné zbraně vznikly i jinde, za zmínku stojí alespoň americký komplex MGM-51 Shillelagh a nynější izraelský typ LAHAT, avšak zdá se, že mimo vozidla ruské konstrukční školy se tento princip zřejmě nikdy moc nerozšíří. Druhou zvláštní kategorii představují rakety, které bývají někdy označovány za protitankové, ale svým dosahem a ničivými schopnostmi tento sektor výrazně přesahují, takže je tak trochu „škoda“ je vystřelovat „jen“ proti tankům. Jedná se spíše o velice přesné taktické podpůrné rakety. Příkladem je izraelská raketa Spike-NLOS s dosahem až 30 km, ruská raketa Hermes, která má v některých provedeních dokonce dva stupně a dosah až 100 km, a konečně svého času hodně propagovaný německo-francouzsko-italský projekt Polyphem, jenž byl však nakonec zastaven. V každém případě však můžeme očekávat, že takových „dálkových“ PTŘS bude v blízké budoucnosti významně přibývat.

 

Výzbroj ČSLA a Armády ČR

Řada typů PTŘS samozřejmě figurovala v arzenálu Československé lidové armády a dosud je přítomna i ve výzbroji Armády České republiky. ČSLA používala výhradně střely sovětského původu. Existoval zde sice domácí projekt PTŘS první generace s krycím jménem Volant, ale do řadové výzbroje tato zbraň nepostoupila. V naší armádě se tak objevil nejprve systém Šmel (pro přepravu se užíval zpravidla automobil GAZ-69), aby posléze dosáhla značného rozšíření raketa Maljutka. Ze systémů druhé generace byl u nás zaveden pěchotní Fagot (ten se mnohdy převážel pro změnu za pomoci vozidla UAZ-469), potom i těžší protitankové rakety Konkurs, Falanga/Skorpion a Šturm, určené pro instalaci na vojenská vozidla nebo na helikoptéry. Mezi známé aplikace náleží věže bojových vozidel pěchoty BMP-1 (Maljutka) a BMP-2 (Konkurs), rychlý „lovec tanků“ v podobě obrněného průzkumného vozidla BRDM-2 se střelami Šturm a samozřejmě také bitevní vrtulníky. Verze Mi-24D nosila rakety Falanga/Skorpion, zatímco na pozdějším Mi-24V se objevil systém Šturm-V. Kromě kompletů Šmel a Falanga jsou všechny typy kupodivu dosud ve výbavě Armády ČR, a sice Fagot jako pěchotní, Maljutka na BMP-1, Konkurs na BMP-2 a Šturm-V na vrtulnících Mi-24V (označovaných také jako Mi-35). Vedle toho však přibyly dva další typy. Pro zvláštní jednotky nasazené v Afghánistánu byl v menším množství pořízen americký systém FGM-148 Javelin a na většině verzí transportérů Pandur II se nachází dvojité odpalovací zařízení pro izraelské rakety Spike-LR. Lze tedy vlastně říci, že v arzenálu české armády můžeme dosud vidět vývoj PTŘS od první do třetí generace. Obecně se očekává, že po vyřazení neúprosně stárnoucích ruských kompletů bude coby standardní typ PTŘS přijata některá z variant úspěšné „rodiny“ Spike.

 

 

Lukáš Visingr

 

Publikace: Střelecká revue 2/2015

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 4 weeks later...

Avigdor Kahalani: Tanky které zachránily Izrael. Je to (podle všeho) nový překlad s doplňky původní knížky Tanky proti tankům od stejnýho autora.

 

http://www.mkcr.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/ministr-herman-dnes-v-nostickem-palaci-uvedl-knihu-generala-avigdora-kalahaniho-tanky--ktere-zachranily-izrael--268309/tmplid-228

 

l218865.jpg

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 2 weeks later...

Tohle jsem rozečetl a vypadá to dost dobře. Dilema o tom, kde je vlastně zlo. Jestli na straně toho, kdo po návratu z koncentráku bere pomstu do svých rukou, nebo na straně policisty, který aby mohl dělat svou práci se zapletl s režimem zla. Zatím skvělé.

 

https://www.kosmas.cz/knihy/206224/berlinska-past/

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Po dlouhé, předlouhé době jsem se vrátil k sérii začínající touto knihou  http://www.databazeknih.cz/knihy/charity-nejlepsi-zena-space-force-28393a pokračuje dalšími jedenácti. Pro mě super čtení pro nenáročného čtenáře, tak taky vyzkoušejte. Určitě najdete v elektronické podobě, pokud ne dejte vědět. 

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Srovnej mi to s Honor Harringtonovou prosim te, jestli znas...Je to podobne?

Tak bohužel neznám tudíž se musíš poptat jinde.  :ermm: Nebo rovnou přečíst to je ideál  :-D

 

Edit: Co jsem si tak pročetl popis u knih s Honor, tak Charity je míň sci-fi spíš bližší budoucnost a hlavně na matičce zemi. Ale pokud tě zajímá styl psaní, bohužel neporadím.

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Ještě bych tu měl jednu sérii opravdu oddechového čtení. První v českém vydání je http://www.databazeknih.cz/knihy/mark-stone-kapitan-sluzby-pro-dohled-nad-primitivnimi-planetami-v-zelene-pasti-rhulu-12153autor ve francii čísloval jinak než u nás. K tomu bych přidal jednu knihu podobného ražení http://www.databazeknih.cz/knihy/stavitele-sveta-109616 

 

 

Další co tak vyštrachám je kniha http://www.databazeknih.cz/knihy/prakticky-efekt-2106 Zajímavé čtení možná znáte.

 

A pokud vás zajímá vzpomínková kniha Madeleine Albright  http://www.databazeknih.cz/knihy/prazska-zima-136744tak doporučuji, protože je hezké v sobě trošku povzbudit národní cítění.

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Hm, vzpomel jsem si na knihu, kterou jsem cetl uz nejmin 4x a jeste asi prectu, ackoli vysla uz v roce 1964 a zabyva se predevsim futurologii/futurismem (?)

 

http://www.databazeknih.cz/knihy/summa-technologiae-13851

 

Lem prokazal neuveritelnou schopnost videt dopredu, ale nestacilo mu 100 let, predvida deje na tisice let. Kazdopadne je to zajimave cteni.

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 4 weeks later...

Tak jsem se nedávno konečně pustil do Jo Nesba....jsem u osmé knihy a super čtení....

Se severskými detektivkami mám malý problém... Nepoznám, jestli v pokoji stojí pachatel, nebo noční stolek z Ikey...

„Harry vešel do místnosti a tam, poněkud opuštěn, stál Vittsjø.“

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Ja ji cetl taky az nedavno, clovek se dozvi mnoho o velrybareni :)

 

 

Vždyť právě, velryby jsou neuvěřitelně zajímavý zvířata a jejich lovci neobyčejně zajímaví lidé. Ti tehdejší, samozřejmě, ne moderní průmysloví vraždiči po tisících za sezónu.

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Vždyť právě, velryby jsou neuvěřitelně zajímavý zvířata a jejich lovci neobyčejně zajímaví lidé. Ti tehdejší, samozřejmě, ne moderní průmysloví vraždiči po tisících za sezónu.

 

Nojo, ale v Americe je ta kniha naprosta klasika kterou berou skoro jako vrcholne americke dilo! Coz rozhodne neni.....ale o velrybareni se dozvis fakt hodne, je to velmi popisne.

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 2 weeks later...

Jelikož znám knihy Andy McNaba a Battlefield 3 mám odehraný, byl jsem zvědavý na knihu Battlefield 3: Rus, kterou napsal s P. Grimsdalem. Ještě jsem ji nedočetl ale není špatná....

 

ukázka:

 

Autoři
ANDY McNAB se k armádě přidal ještě jako kluk. V roce 1984 byl „vyznamenán“ členstvím ve 22. regimentu SAS a zapojil se do tajných i veřejně známých operací po celém světě. Během války v Perském zálivu velel Bravo Two Zero, jednotce, která se dle slov jeho velícího důstojníka „navždy zapíše do dějin regimentu“. Vyznamenaný Distinguished conduct medal (DCM) i Military medal (MM) patřil Andy McNab k nejvíce oceňovaným členům britské armády, než v únoru 1993 SAS opustil. Své zkušenosti z té doby sepsal do tří knih – fenomenálních bestsellerů Bravo Two Zero, Immediate Action a Seven Troop.
Je také autorem série bestsellerů o Nicku Stoneovi. Kromě psaní přednáší bezpečnostním agenturám a tajným službám ve Velké Británii i v USA. Při psaní Battlefield 3: Rus fungoval i jako technický poradce týmu DICE, aby zajistil, že v Battlefield 3 bude plně zachována autenticita moderního válečnictví. Je patronem kampaně Help for Heroes. Více najdete na www.andymcnab.co.uk.

PETER GRIMSDALE je mnohokrát oceněný televizní producent, který má na svědomí spoustu významných dokumentů. Jeho ženou je spisovatelka Stephanie Clamanová a žijí spolu v jižním Londýně.


Andy McNab v nakladatelství

Battlefield 3: Rus


BATTLEFIELD
3
RUS

ANDY McNAB
& PETER GRIMSDALE


Copyright CO Electronic Arts Inc. 20“
„Battlefield 3™“ is a trademark of EA Digital Illusions CE AB
First published in 2011 by Swordfish, an imprint of The Orion Publishing
Group, Ltd., London
Translation © Jakub Mařík
Cover © Robert Sammelin

ISBN 978-80-7398-167-9

www.fantomprint.cz
www.facebook.com/fantomprint


Pro Lawrence


Poznámka autora

V minulosti mě ke spolupráci přizvalo již několik počítačových společností, ale dodneška jsem jejich nabídky vždy odmítal. Možnost spolupracovat s DICE a pomáhat vytvořit Battlefield 3 však byla příležitost. Nejenže to znamenalo, že budu pracovat s vývojáři, kteří měli na kontě přelomové a světově uznávané hry, ale také bylo od počátku jasné, že BF3 bude mít něco zvláštního, něco, co ostatní hry nemají. Jediné slovo, které mě k tomu napadá, je „solidnost“. BF3 nebude jen obyčejná střílečka – měla by být plná emocí, odvahy a ryzí fyzičnosti, což pozvedne hraní na novou úroveň.
Nejprve mě vývojářský tým požádal, abych jim pomohl splést různé příběhové linie, které budou tvořit úrovně hry. Pracoval jsem s nimi, poskytoval jim návrhy, jak by měla akce probíhat, a stejně tak jim vysvětloval, proč by něco mělo proběhnout jinak. Radil jsem jim, jak vojáci mluví, jednají a myslí. Například vojáci uvnitř hry museli používat slova a obraty, které odpovídaly tomu, jak vojáci mluví ve skutečném světě. Slova jako „možná“, „pokusíme se“ nebo „uvidíme“ ve vojenském světě neexistují. My používáme slova „budete“, „budu“ a „budeme“. Všechny dialogy jsou absolutní, protože vojáci ve skutečném světě si musí být jistí vším, co dělají. Koneckonců jsou v sázce skutečné životy a není tu místo pro chyby.
Druhou částí mé role byla spolupráce s týmem grafických designérů, kdy jsem zajišťoval, že to, co ve hře uvidíte a uslyšíte, bude působit „skutečně“. Hodiny jsme seděli a debatovali o tom, jak se mají muži a stroje takticky pohybovat, dokonce jsme dohlédli i na to, aby podrážky vojáků byly špinavé a ošlapané. Pouštní tábor, na který ve hře útočí americké tanky, je přesnou replikou tábora na irácko-iránské hranici, nad nímž jsem před čtyřmi lety letěl. Autentické detaily jsou velmi důležité, protože náš mozek je velmi dobrý v napovídání, co je a co není skutečné.
Třetí částí mé práce bylo pracovat s herci a kaskadéry v motion capture studiu, kde jsem dohlížel, aby se pohybovali jako muži, kteří se zbraněmi zachází a bojují celý život. Také jsem jim vysvětloval jejich role, aby mohli dělat svou práci a vyjadřovat správné emoce jako strach, zlost a odhodlání, když plnili úkol.
BF3 je nejsofistikovanější hra, protože dává hráči mnohem hlubší pocit přítomnosti ve světě, v němž on/ona hraje. Bývalý americký tankový velitel, který hru viděl, řekl, že celý prožitek je mnohem lepší než jakýkoliv simulátor, jejž kdy viděl, a že mu to připomínalo válku v Iráku. V pozitivním slova smyslu.
Ale hra je jen jeden způsob, jak prožít BF3 – tahle kniha nabízí další. Vypadá to jako přirozený vývoj napsat knihu, jež doplní hru, ve které stále zůstává tolik skrytého. Toto je příběh Dimitrije „Dimy“ Majakovského, veterána ruských speciálních jednotek Spetsnaz. Toho nacházíme ve světě, který už dlouho postrádá jistotu starého komunistického diktátorství, jemuž kdysi sloužil.
Dima by určitě nikdy nevyhrál humanitární cenu za roli, kterou v BF3 sehrál, ale on je charakter, který vás prostě musí pohltit. Tato kniha vám nabízí příležitost vidět události z jeho úhlu pohledu a možná i pochopit rozhodnutí a činy, jež dělá, když se ocitne v nejnemožnějších situacích.
Doufám, že si knihu i hru užijete. Myslím, že se skvěle doplňují.

Andy McNab



Prolog

BEJRÚT, SRPEN 1991

Byli ve střehu už od 6:00. Moskva se neozvala, dokud nebyly tři, nejteplejší část dne v nejpamějším měsíci, kterou trávili ve snad posledním hotelu v Bejrútu, co neměl klimatizaci. Ale takový už byl styl GRU – nikdy je nezapomněli zklamat. Dima přehodil nohy přes okraj postele a cítil, jak se mu motá hlava. Zvedl sluchátko. Dva tisíce kilometrů od nich byl Paliovův hlas plný nedočkavosti.
„Jste připravení?“
„Posledních devět hodin.“
„Červený peugeot, jordánská značka.“
„Kde?“
Pauza. Dima si ho představil za stolem v Moskvě pokrytým vzkazy a teletexty, vše orazítkováno jako „Naléhavé – nejvyšší utajení“.
„Čtyři bloky od Khalajiho hotelu. Majestic Palace, parkoviště u kráteru po bombě.“
„Tím se to zužuje. Rozbombardovaná je půlka města.“
„V hotelu je kompletní íránská jaderná delegace, tak se to tam bude hemžit jejich bezpečnostní službou. Nemají však povoleno to místo opouštět. Podle našich informací všechno zařídil Khalaji. Nebudete mít žádné problémy.“
„To říkáte pokaždé, a pokaždé jsou.“
Paliov si povzdechl.
„Ujišťuji tě, všechno je na svém místě. Khalaji si myslí, že si pro něj přijdou Američané, proto se nebude nijak bránit. Prostě ho naložte a odvezte. Řekněte mu, že kousek za hranicí na něj čeká letadlo, a ukažte mu dokumenty, na kterých jsme se dohodli. Jakmile vyrazíte a on si uvědomí, co jste zač, co s tím nadělá? Jen si připravte autojet.“
Chemický obušek, odpověď GRU na všechny problémy.
„A pokud nastanou potíže?“
„Zabijte ho. Raději íránského jaderného génia zabijeme, než by se dostal do rukou skutečným Američanům.“
Paliov zavěsil.
Dima položil sluchátko zpět na vidlici a podíval se přes telefon na Solomona.
„Vyrážíme.“
Solomon seděl v tureckém sedu na posteli, před ním ležel rozebraný americký Colt 45. Nijak nezareagoval, jen se na Dimu podíval – měl svůj obvyklý výraz. Stále tak mladý – dvacet – ale vykazoval inteligenci, která by zahanbila i někoho dvakrát tak starého. Dima býval jeho mentor, ale Solomon už žádné nepotřeboval. Vedle něj se Dima cítil starý a méněcenný, což před misí nebyly nejlepší pocity.
Pár vteřin nikdo nemluvil, oba jen poslouchali větrák, který jim nad hlavou rozháněl hutný městský vzduch. U okna se moucha hlasitě a marně pokoušela odtrhnout od pomalé lepkavé smrti na mucholapce. Venku kvílely klaksony, kolektivní frustrace bejrútských řidičů nad permanentní dopravní zácpou. Pak úplně bez varování Solomonův obličej rozdělil neveselý úšklebek.
„Víš, na kterou část se těším? Až Khalajimu dojde, že nemíří do země svobody. Ten výraz chci vidět.“
Nebylo to poprvé, kdy Dima nad chráněncem žasl. Zvláště zneklidňující bylo potěšení, jaké Solomon nacházel v neštěstí druhých. Dimu by zajímalo, jak tady, na prvním nasazení v poli pro GRU, dokáže být tak klidný. Vstal, zašel do koupelny a usrkl z láhve vodky, co měl v umyvadle. Jen trochu, aby zvládl následujících pár hodin. Vrátil se do pokoje, vzal si pětačtyřicítku a zastrčil ji do pouzdra. Solomon se zamračil.
„Vyčistil jsi ji?“
„Jo, je v pořádku.“
Solomon zvedl hlaveň pistole a už poněkolikáté ji zkontroloval. „Se vším tím pískem tady… navíc pětačtyřicítky nemají nejlepší pověst.“
Rozumbrada, pomyslel si Dima. Starosti by si měli dělat s municí. Neoriginální kulky s nízkou průbojností. Proč ty americké krámy vůbec používají? Paliovova obsese převleky. Jemu na zbraních nezáleželo, on chtěl jen informace.
Podíval se na náboje ve vytaženém zásobníku. Sólomon na nos každé kulky vyryl kříž. Kvůli maximálnímu poškození používal střely s dutou špičkou. Dima doufal, že dnes se střílet nebude.
„Jdeme na to.“
Vzali si taxík, Opel s plášti několika různých barev. Uvnitř páchl potem a řidičovým obědem. Solomon se posadil a založil ruce, otrávený jako teenager, který musí vynést smetí.
„Kdybychom byli v CIA, měli bychom vlastní auto a řidiče,“ řekl dokonalou americkou angličtinou. „A naši vlastní rádiovou síť.“
„Možná sis vybral špatnou stranu.“
Neřekl nic, jako by si myslel to samé.
„Podívej se na to z té světlé stránky.“ poklepal mu na hruď Dima. „Alespoň si budeme moct nechat sportovní košile s logem. A kalhoty taky.“ Plácl Solomona přes stehno.
„Jo, pozornost od arabského tržiště, vyrobené děckem, co sedí u šicího stroje, místo aby chodilo do školy. Vypadají asi tak americky jako falafel.“
„Khalaji si toho nevšimne. Je to fyzik.“
„On už v Americe byl. Ty ne.“
Dima se na něj vyčítavě podíval. Solomona jeho přístup málem stál vyhazov z rychlokurzu Spetsnazu. Od prvního dne měl nálepku potížisty. Neustále rozmrzelý, pořád měl námitky proti instruktorům a vždy nějaký lepší nápad. Stěžovali si na něj Dimovi, Paliovovi a pak znovu Dimovi. Ten z toho mohl vinit jen sám sebe. Solomon byl jeho objev, vytáhl ho z mizerného bahna v Kandaháru v posledních dnech jalové ruské okupace. Byl součástí obrovské diaspory mladých mužů, kteří proudili do Afghánistánu, aby tam pomohli porazit Říši zla. Dima, který operoval v utajení, si všiml chlapcova potencionálu a naverboval ho. Jeho klid, disciplína, úžasné nadání pro jazyky a nemilosrdnost byly cennými aktivy. GRU ho potřebovala, Rusko ho potřebovalo, tvrdil Dima. Dobře, řekli mu. Až si odslouží své dva roky, budeš ho mít na starosti. Tohle bylo Solomonovo první nasazení a Dima o něm začínal pochybovat.
Vystoupili z taxíků pár bloků před hotelem, prošli kolem něj a našli rozbombardované parkoviště. Stačila krátká procházka hustým smogem, aby se celý zpotil. Po peugeotu nikde ani vidu, ale na druhé straně zahlédl malý bar. Jako by ho přitahoval magnetem, Dima zamířil přímo do restaurace, připlácl na bar pětidolarovou bankovku a objednal si dvojitou.
„Co sis dal?“
Solomon okouněl u dveří.
„Jen vodu.“
„Máš ty vůbec nějaké neřesti?“
Na polici nad barem byla malá černobílá televize. Záběry Gorbačova, jak opouští domácí vězení, vykastrovaný a ponížený. Kdysi velká naděje – nyní troska, když se kolem něj Sovětský svaz začínal hroutit a revoluce, již odstartoval, se mu vymykala z rukou. Dima v budoucnu neviděl nic víc než chaos. Těžko to bude ten velký socialistický sen, který nasliboval Solomonovi, když ho verboval.
„Možná nám Khalaji pomůže dostat se zpátky na vrchol.“ Dima poklepal na vybouleninu pod sakem. „Přemýšlej o tom – přenosné nukleární zařízení.“
Solomon ironii v Dimově hlase přeslechl. Poprvé za celý den se mladíkovy oči rozzářily. Jeho představivost se toho nápadu chytla, vyloženě viděl, jak Paliova a zbytek jejich nadřízených odpálí až do Moskvy. Dima vytáhl další pětidolarovou bankovku a poručil si ještě jednou to samé.
On Paliova varoval, že by mohly nastat potíže, a když se objevil peugeot, viděl, že tomu tak je. Pomalu projížděl ulici, málem se na místě zastavil, když mu kolo zapadlo do jedné z mnoha děr v asfaltu. To auto bylo víc než trochu přetížené.
„*****. On tam má celou rodinu.“
Po celém boku se táhl čerstvý škrábanec, odhaloval lesklý kov a okraj předního nárazníku byl ohnutý, jako by narazili do jiného vozidla. Auto sebou trhalo ze strany na stranu, než najelo na obrubník a zastavilo se.
„Počkej,“ zasyčel Dima na Solomona, který se chystal přejít ulici. „Musíme si ověřit, že ho nesledují.“
Ta druhá vodka už mu teď tak dobrá nepřipadala.
Přes silnici viděli Khalajiho za volantem a vedle jeho ženu, kroutili hlavami, rozhlíželi se, panikařili.
Plán A právě vyletěl oknem, pomyslel si Dima. Co je sakra plán B?
Ulicí za nimi nic nepřijelo. Dima a Solomon vyrazili k autu. Jakmile si jich Khalaji všiml, vyskočil z auta. Šlachovitý chlap, límec košile byl na tak hubený krk příliš velký.
„Hej, hej! Tady jsme!“
Ten chlap nemá ani tušení! Dima mu pokynul, ať se uklidní a vrátí se do peugeotu. Když přišli blíž, viděli, že zadní sedadlo je plné dětí.
Dima cítil, jak se obsah jeho žaludku začíná bouřit.
„Budeme je muset zabít,“ zašeptal Solomon. „Nejdříve je uspíme a pak vytáhneme z auta. Nikdy se nedozví, co se stalo.“
Další podělané fiasko. Mohl by z toho vinit Paliova, ale nakonec Dima věděl, že je to jeho vina, protože on s misí souhlasil. Prostě neměl v povaze říkat ne – zvláště v dnešních dnech, kdy se všechny staré zaměstnanecké záruky rozpadaly na kusy.
Khalaji byl zpátky v autě, okénko stažené, oči vyvalené očekáváním. Jedno z děcek vzadu plakalo.
„Pane Khalaji, já jsem Dave,“ představil se Dima.
„Dave,“ zopakoval Khalaji, mračil se, jako by to jméno ochutnával. „Zpráva mluvila o Deanovi.“
Do prdele, pomyslel si Dima. Na čem se domluvili? Dave, Dean, Dima, to není moc velký rozdíl. Cítil, jak se mu v hlavě zatahuje. Možná ta vodka nebyla až tak dobrý nápad. Nebo si měl dát ještě třetí.
Žena se naklonila k manželovi, zpod závoje se zamračila na Dimu a vyštěkla na Khalajiho ve faisí: „Cítím z jeho dechu alkohol:“
Najednou byl vedle Dimy Solomon, odstrčil ho od okénka a nasadil široký úsměv, jaký na jeho tváři nikdy dřív neviděl.
„Hej, lidi, jak se dneska máme? Já jsem Dave a my dva vás teď odsud vezmeme na nové místečko. Madam, mohla byste si vystoupit z auta? Mrňata taky.“
Solomon se možná chystal v proslovu pokračovat, ale Dima už ho neslyšel, stejně jako Khalajiovi, protože po tom, co následovalo, už byla jejich chabá krycí historka zbytečná. Do výhledu jim vjely dva nové, ale zaprášené Chevy Suburban a smykem zastavily uprostřed ulice. Otevřelo se osm dveří a vystoupilo osm bělochů v tričkách, šortkách a slunečních brýlích, všichni ozbrojení. Čtyři kryli, čtyři vyrazili vpřed. Dva z těch, co kryli, si vzali na mušku Dimu. Khalajiho žena zaječela tak hlasitě, až z toho Dimovi zazvonilo v uších.
Solomon už vedle něj nestál. Při první známce potíží zmizel mezi zaparkovanými auty.
„Ruce vzhůru, kovboji.“ zakřičel na něj jeden, pak rozkaz pro jistotu zopakoval i v arabštině. Dima sáhl po pětačtyřicítce, zamířil, stiskl spoušť, minul, zamířil znovu – a zbraň se zasekla. O zlomek vteřiny později mu pistole zmizela z dlaně – ze které teď tryskala krev. Amík mu ji čistou ranou vystřelil z ruky. Dima padl na zem, zatímco Američané se z druhé strany dostali k autu, otevřeli dveře, sáhli dovnitř a vytáhli Khalajiho rodinu do objetí demokracie. Dima proklel Paliova za jeho hloupou a špatně naplánovanou misi s nedostatečnými zdroji, proklel pětačtyřicítku, jednu nebo dvě vodky navíc a skoro všechno, co ho zatím v tomhle podělaném životě potkalo.
Rychlý pohyb mezi zaparkovaným datsunem a mercedesem – Solomon si za auty hledal nejlepší pozici. Pod peugeotem viděl, jak se k němu jeden Američan pomalu přesouvá kolem auta, zbytečně neriskoval. Zdravou pravou rukou Dima vytáhl berettu z levé kapsy kalhot a vystřelil na Američanovu nohu – kterou právě zvednul.
Zaslechl bouchnutí dveří. Američané se stahovali.
„Rodina zajištěna. Můžeme jet. Hned sem pojď!“
Raději ho zabijeme, než by se dostal do rukou Američanům. Dima to Solomonovi neřekl. Nebylo třeba. Solomon bude vědět. Ty kulky, pak rodina… Američan, jehož nohu Dima právě minul, mu skočil do výhledu, široká brada, zapatovský knírek a zrcadlovky.
„Ty komunistickej sráči.“ Američan zvedl M9, zamířil. Vzduch mezi nimi explodoval.
Američan poklesl v kolenou, v čele kráter od kulky, co ho zasáhla do týla a prokousala se skrz. Jeho ústa vytvořila dokonalé O, jako by se chystal zpívat. Vteřinku se kymácel a pak se svalil přímo na Dimu, přimáčkl ho k zemi, obsah otevřené hlavy se mu vylil do obličeje.
Od Solomonovy pozice zazněly další výstřely. Křik a jekot…
„Jíurvahnednásodsuddostaň!“ Třískly dveře a divoce zakvílela kola – a pak ticho.
Solomon z Dimy mrtvolu zvedl a otřel mu tvář padělanou košilí.
Dima se nadechl.
„Zabil jsi Khalajiho? Zabránil jsi jim, aby ho dostali, že jo?“
Solomon pomalu zavrtěl hlavou.
„Proč ne?“
Píchnul palcem u nohy do Američanovy mrtvoly.
„Bylo to buď zastřelit Khalajiho, nebo tohohle.“
Dima potřeboval několik vteřin, než mu došel význam toho, co právě Solomon řekl.
„Zachránil jsi mi život.“
Žádný Solomonův komentář, jen pohrdavý pohled. Po chvíli přikývl.
„Jo. ****** jsem to.“



1

MOSKVA 2014

Dima otevřel oči, chvíle prázdna, než si vzpomněl, kde je a proč. Říkali mu, že hovor může přijít kdykoliv. Bylo chvíli po třetí. Bulganovův hlas byl plný únavy. Pověděl mu kdy a kde. Chystal se ho nasměrovat, ale Dima ho zarazil.
„Vím, kde to je.“
„Jen to nepodělejte, ano?“
„Nepodělám. Proto jste si najal mě.“ Dima zavěsil.
Čtyři třicet, hloupý čas na výměnu holky za kufr peněz, ale jeho rozhodnutí to nebylo. „Nezapomínejte, že jste jen kurýr,“ řekl mu Bulganov, snažil se spolknout, jak ho to bolí.
Dima zavolal Krollovi a pověděl mu, že má dvacet minut. Dal si studenou sprchu, přinutil se pod ní zůstat, dokud nezmizely i poslední známky ospalosti. Osušil se, hodil do sebe Red Bull. Snídaně může počkat. Naposledy zkontroloval kufr. Peníze vypadaly dobře – americké dolary, pět milionů, pevně stažené svazky. Cena dcer oligarchů rostla. Bulganov chtěl použít padělky, ale Dima trval na pravých – žádné triky, nebo nebude dohoda. Jen zlomek Bulganovova bohatství – ne že by ho to zastavilo ve snaze ho snížit. Dima už se poučil, že bohatí muži mohou být velmi lakomí, zvláště ti staří, bývalí Sověti. Ale Čečenci na výkupném trvali, a když poštou dorazil prsteníček, Bulganov se složil.
Dima si natáhl prošívaný kabát. Neprůstřelnou vestu ne, neviděl k tomu důvod. Zatěžovala by ho, a pokud se ho rozhodnou zabít, budou mu mířit na hlavu. Stejně tak žádná pistole nebo nůž. Při podobných výměnách byla důvěra vším.
Kartu ode dveří odevzdal na recepci. Pohledná bruneta za pultem se neusmála, jen se podívala na kufr.
„Jedete daleko?“
„Doufám, že ne.“
„Brzy se vraťte,“ řekla nepřesvědčivě.
Ulice, stále potemnělá, byla až na hromady starého sněhu prázdná. Moskvu zasypanou čerstvým prašanem měl rád – obaloval ostré hrany, zakrýval špínu a odpadky, někdy i pár opilců. Ale teď byl březen a zmrzlé zbytky lemovaly chodník jako dlouhé větrolamy, které stavíval na vojenské škole. Vysoké šedé budovy mizely v nízkých mracích. Zima možná ještě neřekla poslední slovo.
Přijelo potlučené BMW, slabá světla se odrážela od náledí. Když zastavilo, pneumatiky po něm ještě kousek jely. Vypadalo, jako by ho sestavili z několika nedobrovolných dárců, takový automobilový Frankenstein.
Kroll se na něj zazubil. „Myslel jsem, že by ti mohlo připomenout ztracené mládí.“
„Který kus?“
Dima žádné připomínky nepotřeboval, stačila volná chvíle a staré časy už se na něj valily – proto se snažil neustále něco dělat. Kroll vystoupil, otevřel kufr a hodil zavazadlo dovnitř, zatímco se Dima usadil za volantem. V autě to bylo cítit po kysaném zelí a cigaretách – troiky. U Krolla byste marlbora nenašli, dával přednost extra porci karcinogenů v ruském tabáku. Dima se ohlédl na roztrhané zadní sedadlo – pokrývka, pár krabic z rychlého občerstvení a kalašnikov, nezbytné součásti života.
Kroll vklouzl dovnitř, všiml si výrazu v Dimově tváři.
„Ty v téhle krabici bydlíš?“
Kroll pokrčil rameny. „Vyhodila mě z bytu.“
„Zase? Myslel jsem, že ti to už došlo.“
„Moji předci žili v jurtách a podívej, jak daleko jsme to ve světě dotáhli.“
Dima by řekl, že se mu do rodinného života plete jeho nomádská mongolská krev, ale oba věděli, že je v tom něco víc, dědictví, že toho příliš mnoho prožili i viděli a že zabili příliš mnoho lidí. U Spetsnazu je vycvičili být připraveni na všechno – kromě normálního života.
Kývnul hlavou k zadnímu sedadlu. „Víš, Káťa je zvyklá na jistý standard. Jeden pohled sem a možná se rozhodne zůstat s únosci.“
Zařadil a vyrazili, klouzali ve sněhové břečce.
Káťu Bulganovovou vytáhli uprostřed dne z jejího maserati s citrónovou metalízou, z auta, které by klidně mohlo mít na kapotě napsáno: „ Můj táta je boháč! Pojďte si pro mě!“ Bodyguard dostal jednu do spánku dřív, než zjistil, co se děje. Přihlížející tvrdila, že to byla mladá holka mávající AK-47. Další popsal dva muže v černém. Tolik ke svědkům. Dima s Káťou nebo jejím otcem dvakrát nesoucítil, ale Bulganov o soucit nestál a stejně tak nechtěl jen vrátit dceru. On chtěl vrátit dceru a odplatu k tomu. „Zpráva pro podsvětí – se mnou nikdo vyjebávat nebude. A mohl by ji snad doručit někdo lepší než Dima Majakovský?“
I Bulganov býval u Spetsnazu, příslušník generace, která čekala na svou chvíli, pak se ve všeobecné svobodě Jelcinových let utrhl ze řetězu a urval si vlastní díl. Dima jím a jemu podobnými pohrdal, ale ne tak moc jako těmi, co přišli po nich, šedivými mikromanažery. Kuščen, jeho poslední šéf, mu řekl: „Hraješ tu hru špatně, Dimo, měl by sis udržovat trochu odstup.“
Dima si odstup neudržoval. Na svém prvním umístění, v Paříži jako studentský špion v jednaosmdesátém, zjistil, že jeho vlastní nadřízený se chystá zběhnout do Británie. Dima projevil iniciativu a muže našli plavat v Seině. Policie to uzavřela jako sebevraždu. Ale iniciativa nebyla vítána vždy. Pár lidí nahoře si myslelo, že si vedl příliš dobře a příliš brzo, pročež skončil v Íránu, kde cvičil Revoluční gardy. V Tabrízu, nedaleko hranic s Azerbájdžánem, znásilnili dva rekruti dceru kazašského námezdního dělníka. Bylo jim jen sedmnáct, ale oběť byla ještě o čtyři roky mladší. Dima vytáhl z postele celou jednotku, aby byla svědkem procesu, a pak muže postavil dostatečně blízko, aby viděli výraz ve tvářích těch kluků. Dva výstřely, každý do spánku. Od té doby mezi vojáky vládla dokonalá disciplína. Později v Afghánistánu, v průběhu posledních měsíců okupace, viděl ruského vojáka, jak zahájil palbu na auto plné francouzských zdravotních sester. Bezdůvodně – přeskočilo mu z místního svinstva. Dima desátníkovi napálil kulku do krku. Ještě střílel stopovky k obloze, když padal.
Možná kdyby si udržoval trochu odstup, pořád by byl u Spetsnazu, na civilizovaném místě, kde by využil znalost jazyků, což by byla odměna za roky oddanosti a nelítostnosti, nemluvě o šanci získat zpět trochu lidskosti. Ale Solomonovo zběhnutí ve čtyřiadevadesátém Dimovu reputaci zničilo. Někdo na sebe vzít vinu musel. Mohl si všimnout, k čemu se chystá? Tehdy ne. Při zpětném pohledu možná. Jedinou útěchou bylo, že pak přestal s pitím. To byla jeho nejtěžší mise ze všech.
Ulice byly touhle dobou skoro prázdné, stejně jako byly v dobách jeho dětství celý den. Pod záplavou importovaných SUV ztrácely rozlehlé ulice Moskvy majestátnost. U Krymského mostu byla kolona aut, buick tu nabral otlučenou ladu. Dveře otevřené, dva muži křičeli, jeden držel páčidlo. Žádná policie v dohledu. Po chodníku vrávorali dva opilci, hlavy u sebe jako siamská dvojčata, do mrazivého vzduchu od nich stoupaly obláčky páry. Když došli k BMW, zastavili se a zírali na ně. Byli to muži z minulosti, pravděpodobně jim nebylo víc než padesát, ale tváře měli tak zničené pitím a špatným jídlem, že vypadali mnohem starší. Sovětské tváře. Dima s nimi cítil nevítanou spřízněnost, přestože se vůbec neznali. Jeden promluvil, přes sklo to nebylo slyšet, ale Dima mu odečítal ze rtů: „Imigranti.“
Kroll mu poklepal na rameno – na semaforu naskočila zelená.
„Kam to vlastně jedeme?“
Pověděl mu to. Kroll si odfrkl.
„Pěkné. Místní tam z oken prodali sklo a úřady jim místo něj daly překližku.“
„Kapitalismus. Každý je teď podnikatelem.“
Kroll se uvolnil. „Fakt – v Moskvě je víc miliardářů než v jakémkoliv jiném městě na světě. Před dvaceti lety tu nebyli ani milionáři.“
„Jo, ale tady v okolí asi žádní nejsou.“
Projížděli kolem řady paneláků, monumentů ráje pracujících, dnes plných drog a umírajících.
„Náhrobky na obrovském hřbitově,“ okomentoval to Kroll.
„S tou poezií brzdi, na tu je pro mě příliš brzy.“
Zaparkovali mezi převrácenou volhou, stála na střeše jako brouk na krovkách, a mercury, prostor pro pasažéry byl vypálený. BMW mezi ně zapadalo.
Vystoupili. Kroll otevřel kufr a sáhl dovnitř. Dima ho odtáhl stranou.
„Pozor na záda.“
Vytáhl kufr z auta a postavil ho na jeho vlastní kolečka.
„Velký kufr.“
„Velké prachy.“
Dima Krollovi předal telefon. Kroll si poklepal na rameno, kde měl v pouzdře baghiru.
„Jsi si jistý, že tam chceš jít nahý?“
„Pravděpodobně mě prohledají. Navíc to na ně udělá dojem.“
„Aha, ty chceš vypadat jako tvrďák. Proč to neřekneš rovnou?“
Vyměnili si pohled, ten, co říkal, že by mohl být poslední. „Dvacet minut,“ řekl Dima. „O chvilku déle – běž tam a dostaň mě ven.“
Výtah nefungoval, v pootevřených dveřích stál zničený nákupní vozík. Dima zastrčil držadlo kufru a zvedl ho. Schodiště páchlo močí. Navzdory brzké ranní hodině budova žila tepajícím rapem a domácími hádkami. Když dojde na střelbu, nikdo ji neuslyší, nebo jim to bude všem jedno. Prošel kolem něj kluk, nemohlo mu být víc než deset, měl zborcenou nosní přepážku a propadlé tváře, Dima v tom poznal počínající alkoholismus. Z kalhot mu vykukovala pažba pistole, na bílé ruce bez rukavice měl dračí tetování. Kluk se zastavil, podíval se na kufr, pak na Dimu, přemýšlel. Pohleďte na výkvět postsocialistické mládeže, pomyslel si Dima. Napadlo ho, jestli udělal dobře, že si s sebou nevzal zbraň. Kluk, ve tváři žádný výraz, pokračoval dál.
Kovové dveře do bytu slabě zaduněly, když na ně zabušil. Nic. Zabušil znovu. Po chvíli se otevřely na půl metru a odhalily hlavně dvou pistolí, což byl místní ekvivalent uvítání. Ustoupil, aby mohli vidět kufr. Obě tváře za dveřmi skrývaly lyžařské masky. Muži poodstoupili ode dveří a nechali ho vejít. V bytě byla tma, svíčky na stole vydávaly přízračné světlo.
V horkém suchém vzduchu se vznášel pach pečeného jídla a potu.
Jeden z nich přitiskl Dimovi na čelo pistoli, zatímco druhý, menší, ho prošacoval, zmáčkl mu při tom genitálie. Dima se musel přemáhat, aby ho nekopl. Vyslal nohám strohý příkaz, rozkázal jim zůstat na podlaze, zatímco se snažil získat všechna dostupná data. Menšímu mohlo být něco přes dvacet, levák, levá noha se pohybovala prkenně, pořádně ji neohýbal, patrně zraněná kyčel nebo hýždě. Užitečné. Druhý, vysoký téměř dva metry, vypadal mladší a v lepší kondici, ale jako terorista žil na ubohé stravě a zanedbával cvičení. Pohled do jejich tváří by mu pomohl, ale zkušenost ho naučila odhadovat charakter z pohybů a řeči těla. Maska byla znamením slabosti – další užitečný postřeh. Nepatrné chvění zbraně, co na něj mířila – nezkušenost.
„Stačí.“
Hlas, který zazněl z šera a byl následovaný hlubokým, chraplavým uchechtnutím, okamžitě poznal. Místnost začínala být zřetelnější – prázdná s výjimkou nízkého stolu se svíčkami, odhozené krabice od pizzy, tří prázdných plechovek Baltiky, dvojice starých automatických pistolí APS Stečkin a dvou náhradních zásobníků. Za stolem se krčilo velké červené sofa, které vypadalo, jako by ho přitáhli z levného bordelu.
„Zestárl jsi, Dimo.“
Sofa zapraskalo, když se Vacaněv s pomocí hole zvedl na nohy. Dima ho stěží poznával. Vlasy měl šedivé a rozcuchané, levá tvář utrpěla několik popálenin, ucho skoro zmizelo pod lesklou namodralou tkání, která se kroutila kolem koutku úst. Upustil hůl a otevřel náruč, roztáhl sukovité prsty. Dima přistoupil a nechal se obejmout. Vacaněv ho políbil na obě tváře, než od něj odstoupil.
„Dovol, ať se na tebe podívám.“ Zazubil se, polovina horních zubů mu chyběla.
„Alespoň se snaž chovat jako terorista. Vypadáš jako moje prateta.“
„Vidím, že už máš pár šedin.“
„Aspoň mám všechny zuby a obě uši.“
Vacaněv se znovu zasmál a zavrtěl hlavou, jeho černé oči málem zmizely v masitých záhybech. Dima už viděl lidi ve všech stádiích mezi životem a smrtí. Vacaněv se od pohledu blížil k tomu druhému. Dlouze si povzdechl a na okamžik byli znovu soudruzi, svorní Sověti, bratři ve zbrani bojující za Velkou věc.
„Historie k nám nebyla příliš přívětivá, Dimo. Přípitek na staré časy?“ Teatrálně mávnul k poloprázdné láhvi na stole.
„Udržím se.“
„Zrádce.“
Dima se podíval vpravo a spatřil dvě mrtvoly, obě ženy, napůl zakryté kobercem – jedna z nich měla stále na tváři výrazný, panence podobný make-up.
„Co jsou zač?“
„Původní nájemníci. Zpozdili se s nájmem.“
Byli zpátky v přítomnosti. Vacaněv ustoupil stranou, aby odhalil balík na sofa.
„Dovol mi představit ti našeho hosta.“
Dima Káťu podle krásných fotek, které mu ukázali, málem nepoznal. Špinavá mikina jí částečně zakrývala tvář, která byla samá modřina, oči opuchlé od slz a vyčerpání. Potrhaný obvaz na levém prsteníčku byl šedý, prosakovala skrz něj hnědočervená skvrna. Její prázdné oči se setkaly s Dimovými a on ucítil nezvyklé bodnutí lítosti.
„Může vstát? Po těch schodech ji dolů neponesu.“
Vacaněv se na ni podíval. „Chodí a mluví a možná je teď trochu chytřejší, když ví, jak si žijí ostatní.“
Kátiny oči se zaostřily na Dimu, pak se její pohled pomalu přesunul ke dveřím nalevo a vrátil se zpátky k němu. V duchu si udělal poznámku, že jí má později poděkovat – pokud nějaké později bude. Ukázal na kufr. Chtěl, aby se brzy pustili do přepočítávání.
„Jak stárneš, začínáš být chamtivý, Vacaněve. Nebo je to snad tvoje penze?“
Vacaněv se na peníze podíval a zamyšleně přikývl. „Ty a já, Dimo, my do důchodu neodcházíme. Proč bys tu jinak byl, v téhle bohem zapomenuté podělané díře, navíc v tuhle nekřesťanskou hodinu?“
Dívali se jeden na druhého a roky, které je oddělovaly, na vteřinu zmizely. Vacaněv se natáhl, chytil ho za rameno.
„Dimo, Dimo! Musíš se přizpůsobit době. Svět se mění. Zapomeň na minulost, zapomeň i na přítomnost. To, co se blíží, všechno změní. Věř mi.“
Štěkavě se rozkašlal, odhalil dásně, ve kterých bývaly zuby. „Žijeme v tom, co Američané nazývají Poslední časy. Bůh tam nebude, to je jasné. Tři písmena: P – L – R. Čas oprášit tvé farsí, můj příteli.“
Sloužili spolu v Íránu v průběhu války s Irákem, soudruzi a rivalové. Dima zařídil Vacaněvovo propuštění od Iráčanů, ale nestihl to dřív, než mu pochroumali záda a odřízli všechny prsteníčky. Dokonce spolu zůstali v kontaktu i po rozpadu Sovětského svazu, ale Vacaněv se stáhl do podzemí, poté co Groznyj připadl Rusům. Nyní čelili jeden druhému v bytě mrtvé prostitutky, žoldák a terorista – dva profesionálové, kteří bývali na vrcholu.
Dima se prudce otočil. Dvojice v lyžařských maskách sebou škubla. Dima si klekl a otevřel kufr, s okázalostí obchodníka na černém trhu ukázal svou nabídku, odklopil víko a odhalil do kufru napěchované dolary. Bulganov je bude chtít všechny zpět, ale to bude Krollova práce. Lyžařské masky na ně užasle zíraly. Dobře, další známka nevinnosti. Vacaněv se neobtěžoval ani podívat.
„To si je nespočítáš?“
Vypadal dotčeně. „Myslíš, že nevěřím starému soudruhovi?“
„To jsou Bulganovovy peníze, ne moje. Na tvém místě bych zkontroloval každou bankovku – zepředu i zezadu.“
Vacaněv se při tom vtipu usmál, pak kývl na své chlapce, kteří poklekli a začali dychtivě vytahovat svazky bankovek. Atmosféra v místnosti se trochu uvolnila. Dima si všiml, že zpod koberce, který přehodili přes mrtvé prostitutky, se šíří tmavá skvrna.
Menší Čečenec zastrčil pistoli do pouzdra, ale druhý ji položil na podlahu vedle levého kolena. Méně než dva metry od sebe. Dima si přál vědět, kdo nebo co je ve vedlejší místnosti, ale bylo to teď, a nebo nikdy.
„Potřebuji se vymočit. Kde máte záchod?“
Dima skočil dopředu, zdánlivě zakopl o stůl, který převrhl na bok. Tvrdě narazil na mladšího zabijáka, ten se pod ním složil jako kniha. Když dopadl, vrhl se Dima oběma rukama po pistoli na podlaze, jednou našel spoušť, druhou trhnul uzávěrem, a aniž by zbraň zvedl, vypálil nejdřív na toho vyššího a střelil ho do stehna. Muž uskočil dozadu a nabídl tak Dimovi lepší terč. Jeho nos explodoval v cárech krvavého masa. Se zbraní stále pod sebou Dima namířil na rozkrok muže, co ležel pod ním, a cítil výbuch, než zabiják ochabl. Aniž by se na vteřinu zastavil, překulil se Dima přes otevřený kufr s penězi do rohu, který se nacházel úhlopříčně naproti otevřeným dveřím. Ohlédl se a zjistil, že sofa je prázdné. Vacaněv se krčil za převráceným stolem, snažil se holí dosáhnout na jednu z pistolí. Dima ztratil celou vteřinu, když mu zbytky pokrevní spřízněnosti zabránily vystřelit. Pak se dostatečně vzpamatoval, aby Vacaněvovi vpálil kulku do ramene.
Káťu nikde neviděl. Musela zmizet do druhé místnosti. Ukryla se tam, nebo ji tam odtáhlo to, co bylo uvnitř? Nemusel čekat dlouho. Objevila se ve dveřích, hlavu staženou dozadu, tvář zkřivenou čerstvým návalem strachu. A hned za ní napůl skrytá tvář, ještě mladší než ona. Nebylo se třeba ptát, kdo to je – stejné černé oči jako její otec, jen zasazené do tváře krásné porcelánové panny. Dima si to rychle spočítal. Vacaněvova dcera Niša, jediné dítě jeho bývalé ženy – šestnáct let. Niša si mohla vybrat, mohla odejít s matkou do Ameriky a brzy by mířila na Harvard. Místo toho byla tady, vtažená do otcova zoufalého boje. Podíval se na Vacaněva, ten ležel na boku, oči otevřené, hleděl na dceru přes peníze, které nikdy nebude mít příležitost utratit.
Dimovy oči se ponořily do Nišiných. Stála za Káťou, jednou rukou pevně držela rukojmí za vlasy, zatímco druhou jí ke krku tiskla nůž na chleba. Uplynulo půl vteřiny. Dima už tohle zažil. Bývaly mladší cíle než Niša. Osmiletý kluk v Afghánistánu držel kalašnikov, jako by byli svoji, a dívka, cvičená odstřelovačka, kterou poslali zabít donašeče, jejího vlastního otce. Na střeše, kde ji zahnal do rohu, budova pod nimi hořela, se ji naposled pokusil přesvědčit, aby změnila strany. Ona mu však dala jasně najevo, že se jí ta představa hnusí, a pokračovala v boji.
Další půlvteřina. Nebyla tu žádná možnost, žádné postranní myšlenky nebo příležitost k vyjednávání. Její otec pro něj kdysi býval bratrem, Dima Nišu dokonce choval, když byla ještě mimino. Nejlepší, v co mohla doufat, bylo, že jeho muška už není, co bývala, kulka zasáhne Káťu a ze všech se pak stanou uprchlíci.
Dima zvedl ruku. Připadalo mu to strašně namáhavé, jako by tu působilo nějaké podzemní silové pole. Niša byla lehce nalevo od Káti, tvář napůl schovanou za rukojmím. Dima střelil mimo, předpokládal, že se Niša vrhne za lidský štít, pak vypálil znovu napravo od Káti, zasáhl Nisu dřív, než se mohla stáhnout zpátky. Káťa zavrávorala kupředu, když ji Niša pustila a spadla dozadu do tmy. Poslal do vedlejší místnosti ještě jednu dávku, pak překročil trosky a těla a zvedl Káťu do náruče.
V náhlém tichu mohl slyšet rychlé dýchání jednoho Čečence. Dima se otočil, chystal se do něj vpálit kulku, když venku uslyšel šoupání. Vzhlédl právě ve chvíli, kdy vchodové dveře vybuchly. Tři hlavně AK a kousek za nimi tři postavy – tváře úplně začeměné, jejich helmy a neprůstřelné vesty nové a neposkvrněné bojem. SWAT tým vnitřní bezpečnosti – vyhlášení nešikovností. Ve snaze vstřebat scénu před sebou ztuhli. Chvíli nikdo nemluvil.
„Je tady dole,“ řekl Dima, ukázal na Vacaněva, ale z mužů nespouštěl oči. Slyšel, jak se Vacaněv snaží zvednout, a jeho sípavý šepot. „Dimo, Dimo, nedovol, aby mě dostali.“
Jeden ze SWATu předstoupil, sklonil zbraň. „Dimo Majakovský, půjdete s námi.“
„Na čí rozkaz?“
„Ředitele Paliova.“
„Jsem zatčený?“
„Ne, jen máte schůzku.“ „Nemůžeme to odložit? Mám tu práci.“
Za nimi se ve dveřích objevil Kroll.
„Promiň, nedokázal jsem tě varovat. Můžu odnést prachy?“
Při slově prachy jeden ze SWATů upřel zrak na peníze. Když šťouchl do parťáka, který si prohlížel Káťu jako součást balení, Dima ho zbraní praštil do obličeje. Druhý, který právě zvažoval, jestli má zahodit pěkné stálé zaměstnání kvůli kufru peněz, poskytl Dimovi dost času, aby mu pistoli zarazil do koulí.
Dima se otočil na Vacaněva a jednou na něj kývl. Podíval se zpátky na muže. „Chviličku,“ řekl. Pak se znovu zahleděl na starého kamaráda a vpálil mu kulku do hlavy.



2

VELITELSTVÍ GRU, MOSKVA

Paliov ohýbal a narovnával roh zprávy, kterou četl. Dvěma prsty druhé ruky přejížděl po svém čele, jako by se snažil vyhladit síť vrásek, která mu ho zvrásnila. Povislé záhyby kůže pod očima Dimovi připomínaly obručnice, které v zimě nosili tažní koně na statku, kde kdysi pracovala jeho matka. Velký prázdný stůl měl zdůrazňovat Paliovovo postavení, ale podle Dimy to mělo opačný efekt. Ředitel bezpečnostních operácí za ním vypadal malý a scvrklý.
Incident v bytě nebyl ani dvě hodiny starý, ale narychlo sepsaný dokument vypadal, že má víc než dvacet stránek. Zdálo se, že Paliov studuje každé slovo, při čtení se mračil. Dima mu nabídl shrnutí.
„Abych vám ušetřil vzácný čas, řediteli, bylo to prosté. Šel jsem dovnitř, dostal tu holku, nechal jsem si peníze a všechny postřílel. Konec.“
„Vacaněv mohl být užitečným zdrojem.“
„Jak?“
Paliov vzhlédl od zprávy a zíral na něj.
Tohle Dima nečekal. Typické, uklidíte za tyhle lidi bordel, a oni se najednou rozhodnou, že potřebují někoho, kdo už je uložený ve velkém mrazicím boxu s cedulkou na palci u nohy. Z toho by stejně nic nedostali. To se tihle lidé nikdy nepoučí?
Zasmál se. „Kdybychom mu uřízli druhé ucho? Jeden po druhém mu uštípli pochroumané prsty? Mohl byste mu odřezat všechny končetiny i koule a naservírovat mu vlastního ptáka s bliny, a stejně byste z něj nedostali ani slovo. Vždyť to byl Čečenec, prokristapána.“
„A pak je tu ta záležitost s mými muži. Jak mi to vysvětlíš?“
„Vysvětlit co?“
Tohle začínalo být únavné. Dima nečekal medaili nebo přehlídku petrohradského symfonického orchestru, ale nemohl Paliov vděčnost alespoň předstírat?
„Informovali mě, že jsi je zbil při nevyprovokovaném útoku.“
Dima se s obtížemi ovládl. „Použijte vlastní představivost. Až by mě sem ti klauni odvedli, znásilnili by holku a vypařili se s penězi. Měl byste mi pogratulovat, že jsem vaši organizaci očistil od zkorumpovaných elementů.“
To mu to nedošlo? Vypadal, jako by se za stolem ještě zmenšil. Dima se rozhlédl po kanceláři. Uvnitř nového „Akvária“ GRU, které v roce 2006 otevřel sám Putin a bylo záměrně umístěno na dohled od starého, zatím nebyl. Nikdo nevěděl jisté, kde k přezdívce přišlo – dovnitř určitě vidět nebylo, o tom nebylo pochyb. Jedna z teorií tvrdila, že šlo o údajné rodiště waterboardingu. Tak jako tak se ho staré jméno navzdory posledním snahám režimu uhladit minulost drželo.
Přítomnost zahraničního nábytku a nových technologií bila do očí – italské křeslo, počítače Apple, na zdi lehce vybledlá kopie Nattierova portrétu Petra Velikého. A za oknem květiny, které byly opravdové. Po dlouhých letech repatriovaný agent by se klidně mohl divit, v jaké zemi se ocitl. Ale vnitřní neprůhledná skla a přetrvávající náznak vařené kapusty v recyklovaném vzduchu byly dobrou nápovědou.
Dima kývl k tlustému spisu pod Paliovovým nosem. „Pokud to je opravdu zpráva o tom incidentu, musím vašemu personálu pogratulovat k velké kreativitě. Celé se to seběhlo rychleji, než vám trvá si o tom přečíst.“
Paliov neodpověděl, znovu sklopil zrak, pokračoval ve čtení. Dima si přál, aby se mu předtím přeci jen podařilo stavit se někde na snídani. Čtyři mrtví, dva úrazy, a to vše před půl desátou. Pancéřované SUV GAZ – alespoň ten byl ruský – a vládní audi, na střeše blikala modrá světla, čekaly venku, když z paneláku vyšli. Z audi vylezli další dva tupci s tím, že Krollovi pomůžou s kufrem. Ten se jim to několika ranami pokusil rozmluvit, ale nedošlo jim to, tak s nimi musel Dima párkrát třísknout o auto a tomu, co chytil Káťu, přivřel ruku do kufru auta.
Dima si vzal SUV a doručil Káťu i peníze vděčnému otci. Alespoň jeden spokojený zákazník. Naléhal na Krolla, ať si vezme audi. Bylo prvotřídní – vyhřívaná sedadla a zabudovaný zvukový systém Bose, na konci zapalovače byl dokonce roztomilý proužek béžové kůže – ale Kroll řekl, že je na něj moc hlučné, a navíc tvrdil, že vyřazování sledovacího zařízení je hrozná otrava.
Byla ještě tma, proto Dima zapnul sirénu a modrá světla a užíval si rychlou jízdu na nesprávné straně silnice – metafora celého jeho života, když na to teď myslel. Napadlo ho, že by se mohl na schůzku s Paliovem vykašlat, ale zvědavost převážila. Už to bylo hodně dlouho, co za ním bývalí nadřízení přišli, zázrak, že si na něj vůbec vzpomněli. U slavné „protitankové bariéry“ pustil strážný GAZ skrz, aniž by si zkontroloval, kdo sedí za volantem. Šokující úpadek bezpečnostních opatření. Zaparkoval na místě vyhrazeném pro zástupce tajemníka pro sponky na papír nebo tak něco. Teprve když se ohlásit na recepci a uviděl bolestný výraz ve tváři pohledné sekretářky, na chvíli zaváhal. Kvůli parkovacímu místu? Právě si chystal rychlou omluvu, když pomalu kývla k zrcadlu, které se táhlo od podlahy až ke stropu. Jeho obličej byl pořád potřísněný pořádnou sprškou krve těch tupounů, nejspíš toho prvního.
„Omlouvám se,“ řekl. „Rušné ráno.“
Sáhla do kabelky a vytáhla balíček dětských ubrousků. Usmál se. „To se hodí.“
„Každý den.“ Ve velkých tmavých očích měla uličnický výraz. „Na moje dvojčata.“
Prchavou chvíli uvažoval, jestli tím myslí své úchvatné poprsí, které napínalo bavlněnou blůzu. Další důvod, proč schůzku vynechat – rychlovka na stole by mu bohatě vynahradila snídani. Otřel si tvář a ubrousek si cestou k výtahu odnášel jako trofej.
Paliov dočetl, odložil brýle a promnul si palcem a ukazováčkem víčka, jako by tak mohl vymazat to, co právě četl. Pak se otočil na Dimu a potřásl hlavou.
„Kolik ti Bulganov zaplatil?“
„Byla to laskavost. Kvůli starým časům.“
„Ach, staré časy.“ V Paliovových očích se objevil zasmušilý vzdálený výraz, jako by si vybavil první sex, který mohl klidně předcházet obléhání Leningradu, ne-li přímo samotnou revoluci.
„Staré dobré časy. Někdy se musíme sejít a zavzpomínat na ně nad pár skleničkami.“
Bez zaklepání vstoupil další muž – štíhlý, šlachovitý a v dobré kondici, trochu přes čtyřicet, na zakázku šitý anglický oblek. Paliov se chystal vstát, ale oblek ho mávnutím ruky zarazil. „Pokračujte. Mě si nevšímejte.“
Dima poznal Timofajeva, ministra obrany a vnitřní bezpečnosti, Paliovova politického nadřízeného. Předklonil se a vzal Dimu za ruku. Když se mu odhrnul rukáv, ukázaly se hodinky Tag Heuer. Timofajev patřil k novému druhu aparátčíků, na nichž věci ze Západu vypadaly téměř normálně.
„Dobře, že jste přišel. Doufám, že jsme vás nestáhli z jiné mise.“
„Jen ze snídaně.“
Paliov sebou trhnul, ale Timofajev se srdečně zasmál, jako správný politik, což vedlo k nepřirozené změně v Paliovově tváři, když se pokoušel k jeho smíchu přidat.
„Pane ministře, Dima Majakovský ve skutečnosti není náš.“
„Aha, freelancer*,“ přerušil ho Timofajev a vyslovil anglické slovo bez sebemenšího přízvuku. „Znáte ten termín?“
Dima odpověděl anglicky.
„Ano, pane ministře.“
„Muž bez závazků, žádná loajalita. Myslíte, že vás to vystihuje, Majakovský?“
„Jen to první,“ odpověděl Dima, na Paliovův vkus příliš kousavě. Zabořil se hlouběji do křesla.
Timofajev si Dimu prohlédl od hlavy až k patě.
„No, Paliove, povězte mi všechno o našem freelancerovi. Ohromte mě jeho doporučeními.“
Timofajev se posadil na okraj velkého stolu a založil ruce na hrudi. Paliov se zhluboka, sípavě nadechl.
„Narozen v Moskvě, otec profesionální voják, matka byla dcerou francouzské komunistické odborářky, kterou de Gaulle přinutil emigrovat. Absolvoval jako nejlepší v ročníku na Suvorovově vojenské akademii, ten rok byl v náboru do Spetsnazu nejmladší, což mu nezabránilo, aby exceloval ve většině předmětů a disciplín. První umístění v Paříži, kde si díky kontaktům se zahraničními americkými studenty zdokonalil angličtinu a infiltroval francouzské ministerstvo vnitřních záležitostí prostřednictvím půvabné mladé…“
Dima se na Paliova významně podíval. Ten si odkašlal. „Následně přeložen do Íránu jako instruktor Revolučních gard.“
Timofajev zaburácel smíchy, ukázal tak dílo drahého zubaře. „Povýšení, nebo trest?“
Dimův obličej postrádal jakýkoliv výraz. „Obojí. Ukázalo se, že můj šéf spolupracuje s Brity. Popravil jsem ho. Dalo by se říct, že nové místo byla odměna za projevení iniciativy.“
Timofajev se nepřestal smát, ale v jeho očích se objevil chladný lesk. „Ach, chybí vám ty staré časy?“
Paliov pokračoval. „Po tajné operaci na Balkáně se přesunul do Afghánistánu, kde byl zodpovědný za rozvíjení vztahů s náčelníky mudžáhidů.“
Timofajev se dál chechtal jako hračka na baterky, kterou nikdo nevypnul. „Jedna práce lepší než druhá. Musel jste být pořádný potížista, Majakovský.“
Paliov se zachvěl, následovala výměna pohledů mezi dvěma aparátčíky – potom ticho, které se Dimovi vůbec nelíbilo. Ticho, kdy si vzpomněli na Solomona, na toho, který odešel.
Dima to vytahovat nemínil. „Přijal jsem všechny mise a splnil je tak, jak mi byly zadány.“
„Nepochybuji, že jako pravý hrdina. A pak co? Jakou si našli výmluvu, aby vás poslali do penze? Neříkejte mi to. Příliš iniciativní? Příliš ‚kreativní‘? Nebo u vás náhle odhalili ‚nevlastenecké sklony‘?“
Timofajev se otočil a podíval na hlavu státní bezpečnosti, jako by Dimův odchod od Spetsnazu bylo Paliovovo dílo. Jeho kulatá ramena pod tíhou toho břemene, nesouhlasu nadřízeného, ještě poklesla. „Pane ministře, soudruh Majakovský byl ve skutečnosti vyznamenán Něvského řádem a Řádem svátého Ondřeje…“
„… za výjimečnou službu vedoucí k prosperitě a slávě Ruska, i když soudruh Majakovský se prosperity nedočkal, co, Dimo?“ dokončil to Timofajev.
„Vedl jsem si dobře.“
„Ale stále jste byl příliš ‚vysokým klasem‘. Mí předchůdci měli fatální zlozvyk podezřívat výjimečnost. Jejich heslem byla průměrnost.“ Timofajev rozhodil rukama. „Jako Thrasybulus, který radil Periandrovi, aby ‚odstranil nejvyšší stébla‘, čímž mu naznačoval, že se má zbavit nejvýznamnějších občanů.“
Otočil se k Paliovovi, ten se tvářil nechápavě.
„Aristoteles,“ řekl Dima.
Ale Timofajev se na toto téma teprve zahříval. „Byl jste příliš dobrý, můj drahý Majakovský, a zaplatil jste za to. Slouží ke cti vašemu vlastenectví, že jste neodešel na Západ, abyste tam hledal lepší nabídky a podmínky.“
Naklonil obličej k Dimovi. Jeho dech byl cítit po mentolu s náznakem česneku. Dimova touha posnídat se vypařila.
„Jak by se vám líbila opravdová odměna?“ Stiskl Dimovi rameno, oči mu plály. „Zjistíte, že naše nabídka se v posledních dnech o dost zlepšila – se soukromými bezpečnostními agenturami se to nedá srovnávat. Vaše šance získat lexus nebo tu pěknou malou loveckou chatu, co jste si slíbil, vzroste. Pohodlné místo někde v soukromí, kam byste si vodil děvčata – jacuzzi, pornokanál, hořící dříví v krbu…“
Oba se podívali na Dimu, který na to nijak nereagoval. Nakonec si Paliov krátce odkašlal.
„Je možné, pane ministře, že Majakovského nemotivují… ehm… hmotné statky.“
Timofajev přikývl. „Skvělý postoj, tak vzácný v našem odvážném novém Rusku.“ Vstal a přešel k Petru Velikému, jeho ručně šité boty slaboučce skřípaly. „Pak kvůli možnosti znovu sloužit.“ Vypadalo to, jako by mluvil k portrétu. Otočil se a upřeně se na Dimu zahleděl. „Vaše šance zemi nejen sloužit – ale i zachránit ji.“
Slova neměla zamýšlený účinek. Obleky tomu nikdy neuvěří, ale na něj přesvědčování zabíralo zřídka. Pokud mělo nějaký efekt, tak úplně opačný. To všechno slyšel už dřív, příliš mnoho příležitostí a odměn, které mu prodali v minulosti, se ukázalo být na lejno. Zakručelo mu v žaludku, jako by i ten chtěl vyjádřit svůj názor.
Timofajev přešel k oknu a vystrčil bradu. „Věděl jste, Majakovský, že tady na Chodynském poli letěl letadlem první Rus?“
„V roce 1910“
„A car Mikuláš II. tu byl korunován.“
„Roku 1886.“
Otočil se. „Vidíte, Dimo, nemůžete si pomoct. Jste skrz naskrz Rus.“
„Při davové hysterii tu zemřelo dvanáct set lidí. Tvrdili, že vlastenecký zápal z nich dostal to nejlepší.“
Timofajev předstíral, že neslyšel. Přešel zpátky k Dimovi a položil ruce na obě opěradla židle. „Vraťte se k nám na jednu poslední misi. Potřebujeme opravdového vlastence – někoho s vašimi schopnostmi, zkušenostmi a oddaností.“ Podíval se na Paliova. „Mohli bychom dokonce… přehlédnout tu záležitost s operativci dnes ráno.“
Nový nábytek, nové počítače, stejné staré hrozby. Tvoje země potřebuje, aby sis pro ni nechal ustřelit koule, pokud ti to nevadí. Volba je dobrovolná, protože pokud řekneš ne, máme způsoby, jak tě přinutit, aby sis to rozmyslel. Proč ty kecy sakra vůbec poslouchá, když může být v Kaidinině kuchyni a cpát se palačinkami s gruzínskou višňovou marmeládou? Nebo by mohl šoustat s recepční, které ohnivě rudé vlasy rámovaly dokonalou bílou pleť v úžasném obrazu čistoty, jež slibovala i trochu velmi neslušného chování? A proč ne obojí? Svůj díl už odvedl a zasloužil si pár dní užívat – trvale. Přesto v jedné skryté části jeho mozku slabě pulzovala zvědavost.
Dima vstal a podíval se na hodinky, na kterých stále byla malá šmouha od krve, z dvanáctky dělala tvar trochu podobný srdci. Ukázal na neprůhledné sklo a přízračné obrysy lidí, co se pohybovaly ve vedlejší kanceláři.
„Máte tady celou armádu. Mladí zdraví muži a ženy, které láká šance dostat se k něčemu velkému, lidi, co zoufale chtějí vyšplhat výš na kariérním žebříčku. Ať už jde o cokoliv, odpověď zní ne. Poslali jste mě do výslužby. Já v ní zůstávám. Navíc mám hlad. Přeji dobrý den, pánové.“
Odešel.
Pár vteřin se nikdo z nich ani nepohnul. Pak Paliov nadřízenému věnoval „Já jsem to říkal“ pohled a natáhl se po telefonu. Timofajev starému muži položil ruku na paži. „Nechte hojit. Zapomeňte na zraněné. Najděte mi ale něco, co ho donutí souhlasit.“
„On je imunní vůči všemu.“
„Nikdo není imunní. Něco tu být musí. Najděte to dnes. Dnes.“


 

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Join the conversation

You can post now and register later. If you have an account, sign in now to post with your account.

Návštěvník
Odpovědět na toto téma...

×   Pasted as rich text.   Restore formatting

  Only 75 emoji are allowed.

×   Your link has been automatically embedded.   Display as a link instead

×   Your previous content has been restored.   Clear editor

×   You cannot paste images directly. Upload or insert images from URL.

Načítání
×
×
  • Vytvořit...