Lynx_cz

Tank zasažen – co se děje po zásahu tanku, část 6. V dalším díle nás polský autor Jarosław Wolski zavede opět na východní Ukrajinu. Boje mezi ukrajinským vládním vojskem (včetně dobrovolnických oddílů) a proruskými separatisty si vyžádaly velké ztráty na obrněné technice. Tanky a obrněná vozidla musela čelit podkaliberním a kumulativním střelám, dělostřeleckým granátům i minám. Foto: Ukrajinský T-64BV zničený minou TM-62. / Autor neznámý Největší nepřítel ukrajinských tanků - UkrajinciV článku se zaměříme na ztráty ukrajinských vládních vojsk. Připomeňme, že na východě Ukrajiny proti sobě stojí především obrněná technika a protitankové zbraně konstrukčně spadající do 80. let minulého století. Podle polského autora však bohužel nelze objektivně vyhodnotit schopnost obrněné techniky čelit protitankovým zbraním. Za obrovské ztráty techniky si můžou Ukrajinci, resp. ukrajinské vojenské a politické vedeni, sami. Od rozpadu Sovětského svazu docházelo na Ukrajině k systematickému tunelování a rozkladu armády. Ukrajinským posádkám tanků se dostávalo jen minimum výcviku. Navíc do pozic středního a vyššího velení ukrajinské armády byli dosazovaní lidé především na základě svých známostí, nikoliv znalostí. Ukrajinská armáda tak na počátku roku 2014 nebyla absolutně připravená k vedení rozsáhlejší bojové činnosti. Díky tomu došlo k nárůstu významu dobrovolnických oddílů, k roztříštění vojenských sil a k nejednotnému velení. Ke katastrofálním taktickým chybám docházelo při použití ukrajinských tanků na bojišti. Ukrajinské tanky často působily bez podpory pěchoty a co více, útočily soustředěně jen v malých počtech. Dělení tankových jednotek na malé oddíly a jejich ad hoc přiřazování jednotlivým oddílům (armádě, dobrovolnickým oddílům, ministerstvu vnitra) neutralizovalo výhodu hromadné palebné síly tanků a vzájemného krytí. Jednotky tak neměly dostatečnou schopnost krytí křídel, krycí palby, mobility apod. Foto: Proruský separatista se raduje z ukořistěného tanku poškozeného minou TM-62. Pojezdové ústrojí je zničeno, ale korba zdá se být v pořádku. / Autor neznámý Zabezpečení a průzkum během přesunu ukrajinský obrněných kolon prakticky neexistovalo. Díky tomu mohli separatisté na obrněné kolony připravovat účinné léčky. Tanky se také nemohly spolehnout na podporu bitevních letadel a vrtulníků. Separatisté leteckou podporu vyřadili přenosnými systémy Igla. Ukrajinské letectvo také účinné potlačily ruské protiletecké systémy 9K37 Buk-M1 a Pancir-S1 96K na ruské straně hranice. Co více, tanky se často používaly jako stacionární systémy palebné podpory. Proruští separatisté tak na nehybné tanky mohli s úspěchem navést dělostřelecké a raketové systémy. Nevycvičené posádky tanků i technického personálu znemožňovaly intenzivnější nasazení tanků. Například zajištění odtahů poškozených tanků z bojiště prakticky neexistovalo. Katastrofou byla také absence jakýchkoliv termovizních kamer v obrněných vozidlech. Výše uvedené zapříčinilo těžké ztráty ukrajinských tankových jednotek. Počet zničených tanků dosáhl 102 kusů, což se rovná 15 % všech operačně nasaditelných tanků zavedených v ukrajinské armádě (počet z roku 2013). Foto: T-64BV těžce poškozený dělostřelckou palbou. / Autor neznámý Pokud si uvědomíme, že se jedná o geograficky ohraničený lokální konflikt proti relativně malému počtu separatistů, ztráty jsou doslova neuvěřitelné. Výhodou Ukrajinců jsou však obrovské mobilizační zásoby, ještě z dob Sovětského svazu. Ukrajinci mají v mobilizačních rezervách více techniky než v operačně nasaditelných jednotkách. Ztráty z roku 2014 tak mohli Ukrajinci doplnit z mobilizačních záloh. Kdo jsou tedy největší zabijáci ukrajinských tanků? Kromě špatně vycvičené posádky jsou to protitankové miny, fugasy (ženijní miny), improvizované výbušné systémy nebo pěchotní protitankové zbraně. Velký zabiják obrněných vozidel je na Ukrajině dělostřelectvo. Jedna z fotek ukazuje poškozený tank T-64BV minou TM-62.Výbuch zničil levé pojezdové ústrojí a roztrhl kryt pásu. K proražení nebo poškození trupu nebo pohonného ústroji ale nedošlo. Poškozeného tanku se zmocnili separatisté. Pokud se jim podaří tank odtáhnout, oprava a zprovoznění tanků potrvá asi 3 dny, tedy při dostatku náhradních dílů. Příklad ukazuje nízkou úroveň vycvičenosti posádky ukrajinského tanku. Vozidlo nelze vždy odtáhnout, v tom případě je ale nutné tank kompletně zničit – například nalitím paliva dovnitř vozu a vhozením zápalného granátu. V tomto případě k tomu nedošlo a proruští separatisté získali tank vhodný na opravu. Foto: Stejný tank těžce poškozený dělostřeleckou palbou. / Autor neznámý DělostřelectvoJedním z velkých zabijáků tanků na Ukrajině je dělostřelectvo. Ukrajinští vojáci často používali tanky jako pevné body obrany, což zjednodušovalo práci ruskému a separatistickému dělostřelectvu. Základem pohybu obrněných jednotek v oblasti ohroženém dělostřelectvem má být rychlý manévr a okamžité opuštění prostoru ohroženého dělostřeleckou palbou protivníka. Účinnost dělostřelectva proti obrněné technice rozsáhle testovali Američané během 80. let minulého století. Během jednoho z testů vypálila americká armáda 56 dělostřeleckých granátů proti skupině obrněných vozidel M113, M557, tanků M48 a nákladních vozidel. I když žádné vozidlo nebylo zasaženo, významně poškozeno bylo 60 % vozidel. Tlaková vlna a střepiny ničily pojezdové ústrojí vozidel a optické přístroje. Jedno vozidlo zničil požár. Při další zkoušce byla simulována sovětská dělostřelecká příprava na zakopanou mechanizovanou pěchotu v úseku 250 metrů. Atrapy vojáků byly ukryty v polních úkrytech a zákopech. Obrněné vozidla byla v zákopech v pozicích s ukrytou korbou a v pozicích s ukrytou věží. Během testů na obrané pozice vypálilo 26 děl celkově 2600 granátů, což odpovídá několikahodinové dělostřelecké přípravě. Výsledkem byla smrt poloviny všech vojáků a zneschopnění boje poloviny obrněné techniky. Foto: Dělostřelecký granát zasáhl tento T-64BV přímo do věže. / Autor neznámý Třetí pokus zjišťoval, jaký efekt má výbuch granátu ráže 155m na nekrytou obrněnou techniku. Výbuch granátu do vzdálenosti menší než 30 m vážně poškodil všechny obrněné vozidla kromě tanků. Výbuch do tří metrů vyřadil také tanky – výbuch sice neprorazil hlavní pancíř, ale poškodil tank natolik, že jej bylo nutno vyřadit. V 90. letech Američané otestovali dělostřelecký útok na skupinu tři tanků, šesti bojových vozidel pěchoty, osmi nákladních aut, šesti protiletadlových děl a jednoho džípu. Proti skupině bylo vypáleno 432 155mm nábojů M107, což odpovídá dělostřeleckém přepadu 24 houfnic M109 po dobu 3 minut. Zásah dostaly dva tanky, čtyři bojová vozidla pěchoty a dva nákladní vozy. Jinak řečeno, osm ze 17 vozidel bylo zničeno nebo silně poškozeno. Ochrana proti tak silnému dělostřeleckému útoku je jediná – opuštění prostoru ohroženého palbou dělostřelectva. Zpět do současnosti a Ukrajiny. Jde vidět, že dobře vedené dělostřelectvo se zkušenými dělostřeleckými návodčími může efektivně ničit obrněnou techniku na velké vzdálenosti. Z přiložených obrázků je patrné, že řada ukrajinských tanků utrpěla fatální škody při dělostřeleckém útoku a výjimkou nejsou ani přímé zásahy. Problém se opět ukázalo „kouskování“ ukrajinských obrněných jednotek na malé oddíly. Pro zničenyskupinky několika ukrajinských tanků, obrněných vozidel, transportéru nebo děl nebylo potřeba vyčlenit na straně separatistů velké dělostřelecké síly. Podle autora Wolskiho stačilo ke zničení takové skupiny 6 až 12 děl a zkušený dělostřelecký návodčí. Foto: Průlez velitele stejného tanku. Všimněte si střepinového poškození na vnitřní straně poklopu. Posádka tank před zničením pravděpodobně opustila. / Autor neznámý Protitankové zbraněDalšími zabijáky ukrajinských tanků jsou podkaliberní střely, protitankové řízené střely a kumulativní granáty. Je však nutno zdůraznit, že na zničení obrněné techniky se podkaliberní střely podílely jen výjimečně. Důvodem se stala poměrně velká řídkost tankových soubojů. Používané staré tankové podkaliberní munice typů 3BM15, 3BM26 3BM22 měly navíc malou šanci na probití pancíře nasazených tanků a to zejména, pokud zásah přišel pod úhlem. Paradoxně největší šancí na ničení obrněné techniky na východě Ukrajiny měly dělostřelecké a raketové jednotky. Nejvýkonnější tanková munice (z ukrajinských skladů) 3BM42 Mango dokáže na 2000 m probít 480 mm RHAe, na poloviční vzdálenost pak asi 500 mm RHAe. Výkon 3BM42 teoreticky postačuje na probití čelného pancíře ukrajinských tanků T-64BV, ale fotografické materiály dokazují použití těchto střel velmi zřídka, podle některých na bojišti nebyly ani nasazeny. Pravděpodobnější je používání starších 3BM22 a 3BM26. Jmenované střely mohou probít slabá místa čelního pancíře nebo boční pancíř tanků T-64BV. Foto: Dvojitý zásah podkaliberní střelou. Průnik maskou děla byl pro tank a posádku fatální. / Autor neznámý K tankovým soubojům však docházelo. Při jednom souboji dostal ukrajinský T-64BV dvojnásobný zásah. První v horní části věži zastavil pancíř, druhý však zasáhl věž ve spojnici věže a masky děla, kde tloušťka dosahuje pouze 200 mm. Střela pronikla do věže a zapříčinila výbuch munice, která je obložená kolem tankové věže. Exploze odhodila celou věž o několik metrů dále. Ukrajinští vojáci uvnitř vozidla neměli šanci. Jedním z dalších soubojů je poškození mobilizovaného vozidla T-64BV vyrobeného v roce 1986. I přes pozdější datum výroby je odolnost pancíře stejná. Čelní pancíř věže jmenovaného tanku T-64BV dosahuje odolnosti 420-450 mm RHAe proti podkaliberním a 550 mm proti kumulativním střelám. Čelní pancíř korby pak odolnost 430 až 440 mm proti podkaliberním, 510 mm proti kumulativním střelám. Reaktivní pancíř Kontakt-1 snižoval schopnost probití pancíře kumulativními (nikoliv však tandemovými) střelami o 50 až 80 %. Foto: Detail zásahu stejného tanku. Zasaženého a nakonec doraženého T-64BV se zmocnili separatisté. / Autor neznámý Mobilizovaný tank T-64BV při jednom ze soubojů dostal zásah podkaliberní střelou do čelního pancíře trupu. Díky ostrému úhlu zásahu nebyl pancíř proražen a posádka ukrajinského tanku dokázala separatistický tank vyřadit z boje. Za zmínku jistě stojí, že při daném úhlu zásahu, i při proniknutí by podkaliberní střela neohrozila posádku. Nicméně tank byl nakonec poškozen v dalším souboji a opuštěn posádkou. Z výše uvedeného lze odvodit, že ne každý zasažený tank je nutno odepsat. Právě naopak. Schopnost odtáhnout poškozený tank z bojiště a opravit ho je klíčová. Vždyť při některých soubojích nejen, že ukrajinské vládní jednotky přišli o tank, ale proruští separatisté nový tank (pokud dotáhli opravu do konce) získali. zdroj: Armádní noviny.cz

Tajemství studené války: Československo bylo obloženo jadernými minami Dříve tajné zpravodajské informace Varšavské smlouvy vydávají tajemství. Na československé tanky čekaly v Německu jaderné miny. Ty největší měly třikrát větší účinnost než bomba svržená na Hirošimu. Dalších 12 fotografií v galerii Fotografie komponentů cvičné jaderné miny, na které se učili českoslovenští vojáci. | foto: archiv autora Jan Lakosil Je známým faktem, že se Československo snažilo zajistit svoji bezpečnost intenzivní vojenskou přípravou obrany území nejen v druhé polovině 30. let v době ohrožení nacistickým Německem, ale i v poválečném období studené války, kdy jsme se jako spojenec SSSR ocitli na hranici dvou naprosto odlišných ideologických světů. Jak v předválečných, tak i v poválečných letech bylo jako hlavní nepřítel vždy uvažováno Německo, po roce 1949 pak samozřejmě jen jeho západní část se spojeneckými okupačními zónami. Československá armáda vynaložila v 50. a 60. letech poměrně značné úsilí na zabezpečení západní hranice, ať se jednalo o dislokaci velkého počtu vojenských posádek, postupnou modernizaci výzbroje, zvyšování kvality výcviku, nebo výstavbu opevnění. Zvláště pak téměř 12 let trvající výstavba tzv. objektů polní obrany pak z dnešního pohledu dává tušit, že snahou tehdejšího velení bylo zadržení nepřátelského úderu ve vylidněném pohraničí a po přisunutí útvarů z vnitrozemí přenést boj na území nepřítele. Výrazná změna koncepce plánovaného nasazení jednotek Varšavského paktu (kam pochopitelně patřila i ČSLA) nastala v roce 1964. Nejprve jaderný útok a pak československé tankyV tomto roce byl přijat, resp. byl nejvyššímu velení ČSLA vnucen generálním štábem ozbrojených sil SSSR „Plán použití ČSLA ve válce“. Ten počítal s nasazením Československého frontu v útočné operaci vedené ve směru Praha – Nürnberg – Stuttgart – Strassbourg – Epinal – Dijon. Sovětský plán počítal i s provedením jaderného úderu proti jednotkám a taktickým cílům NATO rozmístěným v Německu na postupovém směru jednotek ČSLA, k čemuž mělo být hned v prvním útoku použito 41 jaderných úderů (raket nebo bomb). Ihned po jaderném útoku měl být zahájen útok na výše uvedeném operačním směru, přičemž hned první den mělo být dosaženo čáry Bayreuth – Regensburg – Passau. Smělé a z dnešního pohledu zřejmě nereálné plány počítaly s tím, že po sedmi až osmi dnech dosáhnou jednotky ČSLA řeky Rýn a budou rozvíjet další útočnou činnost západním směrem ve Francii. Bylo by naivní se domnívat, že by západním spojencům zůstaly tyto útočné plány Varšavského paktu utajeny. Z důvodu změny koncepce nasazení ČSLA byla v roce 1964 ukončena výstavba opevnění na západní hranici a kapacity výrobních závodů (pref) měly být nově využívány pro výrobu panelů na brodová přepraviště. Na socialistické tanky číhají jaderné minyV roce 1965 zahájilo neutrální Rakousko výstavbu stálého opevnění především na pravděpodobných operačních směrech jednotek maďarské a československé armády, obranná opatření se začala realizovat i na území SRN. Velení NATO muselo být jasné, že nemá v německém příhraničí dostatek jednotek, které by mohly zastavit masivní nasazení motostřeleckých a tankových divizí ČSLA, které by byly navíc podpořeny následně přisunutými sovětskými jednotkami. Zřejmě z tohoto důvodu se v 60. letech začaly v SRN na hranicích s Československem (a také NDR) budovat tzv. stálá zařízení k ničení komunikací (SZN). Pohyb motomechanizovaných a tankových jednotek útočníka a jejich rychlý postup závisel především na kvalitě silniční sítě, únosnosti mostů a terénu podél silnic. Není proto divu, že podobná zařízení budovala čs. armáda již za první republiky ve snaze ztížit postup motorizovaných jednotek německého wehrmachtu, v daleko větším rozsahu pak pokračovala výstavba v poválečných letech s těžištěm prací na západní hranici státu. Ačkoliv československá stálá zařízení a objekty umístěné na území Německa nebyly od sebe přes hranici dále než pár set metrů, diametrálně se lišily ve způsobu použití a účinnosti. Zatímco naše stálá zařízení byla navržena pro lokální přerušení silnice za použití klasických konvenčních trhavin, objekty v Německu byly určeny pro uložení tzv. jaderných min s destrukčním účinkem nesrovnatelně větším. Je samozřejmě nutno uvést, že jaderné zbraně měly na území SRN rozmístěny americké okupační jednotky. Mapa vojenské infrastruktury SRN zachycuje mimo jiné i přibližné umístění skupinek sklípků (vyšrafované fialové ovály) v prostoru bavorské části Šumavy. Může to vůbec být pravda?Musím se přiznat, že když jsem od bývalého příslušníka PS poprvé slyšel o používání jaderných min na bavorské straně Šumavy, domníval jsem se, že se jde o nějaký blábol, který byl vojákům propagandisticky vtloukán do hlav za minulého režimu. Postupem doby se mi však podařilo získat celou řadu podkladů, které mi konečně umožnily uvěřit a pochopit princip, účinnost a způsob použití těchto prostředků ohromné ničivé síly, s jejichž nasazením se k mému velkému překvapení počítalo téměř na samé hranici s Československem. Na úvod je třeba uvést, že následující informace jsou zpracovány na základě ve své době utajovaných zpravodajských informací vojsk Varšavského paktu a je možné, že „naši“ východní agenti nemuseli zjistit zcela úplné nebo správné informace. Jaderné miny představovaly velmi specifický bojový prostředek, s jehož používáním se v armádách NATO počítalo v poziční i mobilní obraně k vytváření mohutných zátarasů, ničení a ojediněle i zemním pracím velkého rozsahu. Bylo předpokládáno, že tyto miny budou zvláště účinné při kombinaci s přírodními překážkami (lesní porosty, vodní toky, horské masivy apod.) a budou sloužit k účinnému zastavení protivníka v místech, kde hrozí bezprostřední nebezpečí obsazení území nebo důležitých objektů. Je také nutno uvést, že jaderné miny byly vyvíjeny především pro použití na středoevropském válčišti, kde však nemohly být v míru prakticky odzkoušeny. Pro simulaci účinků jaderných min tak byly používány především výpočetní modely (v 80. letech již s využitím počítačových technologií). Hlavním účinkem jaderné miny bylo vytvoření kráteru za současného přemístění značného množství zeminy. Velikost kráteru závisela především na hloubce uložení a ráži jaderné nálože. Studny v silničním tělese (objekty SZN) určené pro uložení klasické konvenční trhaviny budovaly jednotky ČSLA v západním pohraničí ve velkém rozsahu na přelomu 50. a 60. let. Podobně zřejmě vypadaly i studny pro uložení jaderných min, které budovali Američané na území Bavorska. Pro jednotlivé ráže min byly vypočteny optimální hloubky uložení, které dosahovaly v případě těch největších až 163 metrů. Je více než zřejmé, že takto hluboké uložení min by bylo během boje velmi obtížně realizovatelné. Výpočty však ukázaly, že při uložení miny do jedné pětiny optimální hloubky by dosáhl kráter až velikosti 80 % hodnoty maximálního průměru. Například jaderná mina ráže 47 kilotun (kt) by při uložení ve 163 metrech zřejmě vytvořila kráter o průměru 382 a hloubce 91 metrů. Při menších hloubkách uložení pochopitelně klesala schopnost miny vytvořit kráter, zvyšoval se však ničivý účinek tlakové vlny po výbuchu a zamoření. Zamoření by každopádně dosahovalo značných hodnot, ale přepokládalo se, že již po 24 hodinách by radiace poklesla na 20-25 % původní hodnoty a po týdnu by byla přibližně na úrovni 1 %. Vzniklé krátery by pro motorová vozidla a tanky představovaly nepřekročitelnou překážku, neboť sklon svahu by byl zřejmě větší než 45°, nehledě na sypkost svahu, která by znemožňovala jeho zdolání i rychlé přemostění. Předpokládané rozměry kráterů vzniklých výbuchem různých ráží jaderných min přibližuje tato tabulka: Předpokládané rozměry kráterů vzniklých výbuchem různých ráží jaderných min. Pro úplnost ještě dodejme, že ráže miny byla uváděna v ekvivalentu síly trhaviny TNT v kilotunách. Ráže jaderných min byla udávána v rozmezí 0,09 kt – 47 kt. Spodní hranice tak odpovídá přibližně účinnosti konvenčních bomb Grand Slam, které shazovali Američané na konci druhé světové války. Nejtěžší jaderné miny typu M-59 pak dosahovaly účinnosti trojnásobku jaderné pumy svržené na Hirošimu. Konec Železné Rudy a dalších městNeméně zajímavé je podívat se detailněji na taktiku rozmísťování sklípků pro jaderné miny u hranic s Československem. V terénu byly nejčastěji budovány sklípky pro jaderné miny ve skupinách, přičemž počet sklípků ve skupině se pohyboval nejčastěji mezi třemi a pěti kusy. Ze schematické mapky je patrná nejen plánovaná hloubka destrukční zóny v SRN, ale i zjištěná hustota sklípků na 100 km2, tj. na území o velikosti 10 × 10 km. Největší hustota byla zjištěna na německé straně Šumavy (2-4 sklípky/100 km2), s postupem na sever přes Český les až na Chebsko se hustota snižovala, destrukční zóna však byla členěna do větší hloubky a zasahovala až k Norimberku, tedy do hloubky přibližně 100 km od našich hranic. Není bez zajímavosti se rovněž podívat na rozmístění sklípků v konkrétní oblasti, např. na již zmíněné bavorské straně Šumavy v návaznosti na okresy Prachatice a Klatovy, kde byla zjištěna nejvyšší hustota sklípků. Zde mohlo při zahájení útoku postupovat jižní křídlo motostřeleckých a tankových divizí 4. armády v rámci nasazení vojsk Československého frontu. Například hlavní postupový směr na Pasov ve směru od Vimperka byl zajištěn destrukční zónou v prostoru Grafenau – Freyung, která čítala minimálně osm skupin sklípků. Ty byly rozmístěny na vhodných místech v blízkosti křižovatek nebo nepřehledných míst tak, aby po explozi znemožnily další postup jednotek do německého vnitrozemí do údolí Dunaje. Právě Šumava s členitým zalesněným terénem představovala v kombinaci s těmito jadernými minami vážnou překážku pro rychlý postup motomechanizovaných jednotek. Dobový snímek příslušníků ČSLA, kteří se kryjí před imitovaným jaderným výbuchem. Některé skupiny sklípků byly vybudovány doslova pár set metrů od československých státních hranic. V popisovaném šumavském úseku jde např. o sklípky u Bischofsreutu nebo nedaleko Bayreisch-Eisensteinu. Není pochyb o tom, že ničivý účinek těchto min by po explozi musel zasáhnout i naše území. Kromě tlakové vlny a tun vymrštěné zeminy by došlo jistě k zamoření údolí u Strážného či Železné Rudy. Fakt je ovšem ten, že daleko drastičtější důsledky by mělo použití jaderných min na bavorském území. Z map je patrné, že sklípky byly rozmístěny i v blízkosti měst a vesnic s desítkami tisíc obyvatel. Při rychlostech, jak měly probíhat bojové operace, by určitě nebylo dost času na evakuaci obyvatel. Raději ani nedomýšlet. Naskýtá se rovněž otázka, zda všechny vybudované sklípky byly nutně určeny k uložení jaderných min, jak předpokládali naši zpravodajci, nebo mohly být použity k přerušení silnice konvenční trhavinou. Bylo by také zajímavé zjistit, zda připravené sklípky a studny na německém území stále existují, nebo byly zrušeny po uvolnění poměrů na začátku 90. let a následném vstupu ČR do NATO. Schematická mapka zachycuje předpokládanou hustotu sklípků pro uložení jaderných min na území západního Německa. Jak jaderné miny fungujíJak vlastně tyto jaderné miny vypadaly a fungovaly? Skládaly se z vlastní jaderné nálože, klasické trhaviny, počinového zařízení s rozněcovačem, napájecích zdrojů, systémů pojistek, kontrolních přístrojů a dalších prvků. Z hlediska konstrukce byly rozlišovány jaderné miny hlavňového a kulového typu. Miny hlavňového typu (např. americká jaderná mina M-50) měly části jaderné nálože v podkritických množstvích oddělené od sebe. Výbuchem náložek klasické výbušniny došlo k jejich spojení, což vedlo ke vzniku nadkritického množství a následnému jadernému výbuchu. Miny kulového typu měly podkritické množství štěpného materiálu ve tvaru koule obaleno po celém povrchu klasickou výbušninou. Jejím výbuchem došlo k prudkému smrštění jaderného materiálu, který se zhutnil natolik, že vzniklo nadkritické množství a došlo následně k jadernému výbuchu. Tento způsob konstrukce miny vyžadoval menší množství štěpného materiálu a zvyšoval efektivnost jaderné nálože. Mimo již uvedený typ M-50 byly takto konstruovány všechny typy amerických jaderných min. S výjimkou přenosné jaderné miny XM-129 byly všechny ostatní typy min přepravovány auty nebo helikoptérou. Jejich hmotnost dosahovala v případě nejtěžších ráží až 680 kg. K výbuchu byly miny přiváděny podle typu mechanickým časovacím rozněcovačem (MČ), elektrickým impulsem po vodiči (E), nebo radiovým signálem ®. Cvičná mina made in ČSSRZpravodajským službám států varšavského paktu nezůstaly utajeny informace o plánovaném nasazení jaderných min na území SRN. S ohledem na fakt, že byla do výzbroje ČSLA zavedena tzv. cvičná jaderná mina (Cv Jmi), lze předpokládat, že se podařilo získat i dobré informace o jejich konstrukci a způsobu používání. Na internetu lze dohledat několik zmínek o cvičných jaderných minách ČSLA včetně vyslovených nesmyslů o jejich účelu. Souprava cvičné jaderné miny Cv Jmi bylo zařízení určené pro výcvik vojsk ve vyhledávání a zneškodňování jaderných min, zejména typů M-50, M-59, XM-55, XM-127 a XM-129. Hlavní součásti cvičné jaderné miny byly následující: roznětový blok, jaderný blok, signální blok, povelový blok a vysílač místního rušení. Konkrétní typ miny bylo možno zkonstruovat kombinacemi druhu provozu, časového spínače, použitím jaderného bloku různé hmotnosti a rozměrů atd. Celková hmotnost soupravy byla 285 kg (včetně přepravních obalů), přičemž např. roznětový blok vážil 86 kg, jaderný blok pak 30 kg. V jaderném bloku cvičné jaderné miny samozřejmě nebyl uložen žádný štěpný materiál! Mina by nefungovala bez elektrického napájení, přičemž k napájení celé soupravy bylo potřeba neuvěřitelných 87 monočlánků typu 144. Ve vojenských prostorech byly kvůli výcviku se cvičnými jadernými minami dokonce vybudovány imitace německých sklípků pro uložení jaderných min. Na nich se vojáci pouze učili skutečné sklípky vyhledávat, zneškodňovat iniciační zařízení skutečných jaderných min, rušit příjem radiového signálu atd. Možná by se mezi čtenáři ještě našel někdo z bývalých příslušníků ČSLA, který se během základní vojenské služby setkal se cvičnými jadernými minami. Fotografie komponent cvičné jaderné miny Podrobný popis tohoto zařízení by byl již nad rámec tohoto článku, vizuální podoba a způsob zapojení (zabudování) jsou však patrné z obrazové přílohy. Je zřejmé, že „ostré“ americké jaderné miny vypadaly podobně, byť se mohly v konstrukčních detailech lišit. Jak by vypadal útok? Umírali by i vlastníPředstava několika stovek jaderných výbuchů na německé straně hranic s Československem je více než děsivá. Neméně děsivá je také představa vžít se do pozice vojáka ČSLA, který musí zneškodnit aktivní „tikající“ jadernou minu. Samozřejmě lze spekulovat o tom, zda by v případě skutečného konfliktu měli Američané čas k dovezení a uložení jaderných min do sklípků u našich hranic, neboť všechny sklady jaderných zbraní měli rozmístěny ve střední a západní části SRN. Lze spekulovat i o tom, zda by vyčleněné jednotky ČSLA dokázaly vyhledat a zneškodnit všechny miny. Zajímavé by bylo i to, jakým způsobem by se k těmto zařízením zachovali sami Němci, jejichž zemi by jaderné výbuchy pustošily. K ostrému použití těchto prostředků na bavorském území naštěstí nikdy nedošlo (a snad nikdy nedojde!). Šumavské lesy tak může dnes drtit kůrovcová kalamita namísto tlakové vlny po jaderném výbuchu a v létě můžeme najít v šumavských lesích jedlé hřiby místo atomových. zdroj: iDnes

Před 76 lety předal letiště okupantům. Odešel bojovat a stal se hrdinou Nakonec se stal jedním z nejznámějších českých hrdinů druhé světové války. Právě před 76 lety ale musel letec František Fajtl zažívat hořké chvíle, když byl nucen bez boje předat přerovské letiště, kde sloužil, německé okupační armádě. Nezlomilo ho to, právě naopak. Přísahal, že odejde bojovat do zahraničí. Dalších 11 fotografií v galerii František Fajtl v březnu 1939 proti německé okupaci bojovat nemohl. Ve Francii či Velké Británii, ale i na východní frontě, už ale do kokpitu k boji usednout mohl. | foto: Sbírka vojenského historika Jiřího Rajlicha Budoucí hrdina se narodil 20. srpna 1912 v obci Donín, nynější místní části Toužetína ležícího v Ústeckém kraji. Zde také vyrostl a nastoupil na obchodní akademii v nedalekých Teplicích, kde v roce 1932 odmaturoval. Poté ale zamířil na Moravu, neboť byl přijat do Vojenské akademie v Hranicích, jejímž úkolem byla příprava budoucích armádních důstojníků. Fajtlovým cílem bylo dostat se k letectvu. „Konec prvního ročníku se blížil kvapíkem a začal mě mučit nejdůležitější starostí: co dělat, aby mě přijali k letectvu. Průšvihům jsem se dokázal vyhnout snadno, pro fyzičku jsem si přidával metry a minuty v běhu, při vzpírání kila, při fotbalu se vyhýbal zranění. Často jsem chodil za posluchači 5. čety, bývalými aspiranty letectva, a tahal z nich rozumy,“ popsal Fajtl ve své knize Z Donína do oblak. Posedlost jít proti jakékoli přesile vystřídalo národní poníženíNakonec uspěl a ve druhém ročníku tak nastoupil k takzvanému leteckému oddělení, které sídlilo na letišti na kraji Prostějova. Zde se také Fajtl dostal 29. srpna 1934 v rámci výcviku poprvé do vzduchu. Následujícího roku akademii absolvoval a čekalo ho další stěhování v rámci Hané - tentokrát do Olomouce, kde sloužil u 2. leteckého pluku a zažil také první mobilizaci v květnu 1938. Ani olomouckou anabází ale Fajtlovo „putování po Hané“ nekončilo, neboť se mu později splnil sen a byl poslán k výcviku na stíhacího pilota na letiště Stichovice u plumlovské přehrady, a poté přeložen k 63. letce v Přerově-Henčlově. Následně absolvoval v Praze také - ke své nelibosti - výcvik na pilota vícemotorových letadel, aby mohl případně pilotovat i bombardéry. Právě během něj pak zažil druhou mobilizaci, která měla podle něj bojovně odhodlanou a nadšenou atmosféru. „Jednou během ní, když jsme v uniformách vycházeli po představení z divadla, začali lidé nadšeně provolávat slávu armádě a vyhazovali nás do vzduchu. Byla v tom úžasná až posedlost rukovat proti jakékoli přesile. Tím větší zklamání a národní ponížení znamenala Mnichovská dohoda. I my letci jsme to brali jako potupnou zradu,“ popsal. Nesměli bojovat a vyšší moc jim zabránila i uletětV té době přitom ještě netušil, jak hořké chvíle ho ještě teprve čekají. Právě v Přerově totiž musel 15. března 1939 po zahájení okupace Čech, Moravy a Slezska předat tamní letiště německé armádě. Předání a zapečetění strojů v hangárech zůstalo na něm, neboť velitel letiště dostal „housera“. Tyto momenty zachycuje i film o českých letcích Tmavomodrý svět. Několik pilotů včetně Fajtla si před příjezdem německých sil v hlavě pohrávalo s myšlenkou uletět do Polska, i v této formě „boje“ jim ale zabránila vyšší moc. „Zastavili jsme se před přístěnkem hangáru, jednotně odsoudili hnusné počasí, které škrtlo v mnohé hlavě šílený plán na úlet. Šeptali jsme si o něm v autě i s Bohouškem Horákem. Ne, v této situaci to nebylo možné. Rozbředlý terén, sněhové vánicové přeháňky a mraky až na zem by odradily od startu i toho nejstatečnějšího pilota,“ nastínil okolnosti Fajtl ve své knize. V ní se také mimo jiné nepřímo dotkl i jedné z dodnes probíraných otázek - zda se republika měla bránit a zda by měla šanci. „Viděli jsme, že Wehrmacht nebyl jenom „Cirkus plechový“, jak se hodně šuškalo. Německá letadla Ju-88, Do-17, He-111 a hlavně stíhací Me-109 byly moderní stroje, mnohem rychlejší než naše. Proti nim bychom v boji byli těžko obstáli. Také mobilní technika, která harašila i v ulicích Přerova, nebyla jenom z papundeklu pro vytírání očí, ale ukázala se dokonalou zbraní s mohutnou výzbrojí a výstrojí,“ popsal pozdější válečný hrdina. Část Němců jen salutovala, jiní hajlovali. A někteří vytáhli pistoleJeho vyprávění navíc popisuje i velké rozdíly v chování německých vojáků. Zatímco někteří normálně salutovali a zahájili podle Fajtla konverzaci při předání slovy „je nám líto, ale konáme jenom svoji povinnost“, důstojník Schubert přebírající letiště si neodpustil hajlování. „Studený, rozpačitý a trapný okamžik ukončil Schubert. Otevřel aktovku, vyndal pár tiskopisů a vedle na stůl položil letecké snímky našeho letiště, drze pořizované letouny Luftwaffe z velkých výšek při ilegálních přeletech našeho svrchovaného území,“ popsal Fajtl. Večer pak vše vyvrcholilo střetem s německou hlídkou, jež neunesla odmítnutí nabídek k tanci od českých dívek sedících u stolu s Fajtlem a dalšími vojáky. Opilá dvojice si pak na Čechy počkala před hospodou, vytáhla na ně zbraně a hrozila jim zastřelením, což prokládala národnostními urážkami. Za to se ale české straně následně od německých důstojníků dostalo okázalé omluvy. Válečný hrdina Fajtl Už v „den potupy“ Fajtl přísahal, že odejde do zahraničí, protože odmítá sloužit nepříteli a hodlá mu škodit jak to jen půjde. Své předsevzetí proměnil v čin o necelé tři měsíce později. „Vím jenom, že to, k čemu jsem se odhodlal, je správné a že je to výsledek výchovy našich dobrých kantorů v civilních i vojenských školách a vliv četby naší slavné historie. Říká se tomu láska k vlasti,“ shrnul ve své knize Fajtl. „A s tou bych chtěl vydržet až do konce velkého boje, který bude i mým zápasem a který, jak jsem přesvědčen, musí přijít. Útěk za hranice byl nejvhodnější způsob, jak bezohlednou ránu pod pás vydržet, jak se po ní vzchopit, vstát a doufat, že najdeme příležitost k odplatě,“ dodal. Bojoval na západní i východní frontě...Ten zamířil nejprve do Polska a poté do Francie, kde se zapojil i do vzdušných bojů. „Po porážce Francie byl v červnu 1940 s dalšími asi čtyřmi tisíci československými vojáky evakuován do francouzského Alžírska a poté do Velké Británie. V září se pak zapojil do bitvy o Anglii,“ shrnul historik Jan Sobotka, který letcův životní příběh sepsal pro zařazení do Galerie osobností Olomouckého kraje, kterou sestavilo olomoucké Vlastivědné muzeum. Fajtl poté bojoval nad Francií či Belgií, v dubnu 1942 se pak stal prvním Čechem, který velel peruti složené převážně z britských pilotů. O měsíc později byl ale sestřelen (sám ovšem v bitvě také jedno letadlo sestřelil) a absolvoval dlouhou cestu z okupované Francie a internaci ve Španělsku. Trvalo tak více než rok, než se mu podařilo vrátit zpět do Velké Británie. Během druhé světové války se přitom zapojil do bojů i na východní frontě a to například během podpory Slovenského národního povstání či opavsko-ostravské operace. Když válka skončila, absolvoval Vysokou válečnou školu a posléze se tam stal lektorem, a také zamířil jako důstojník do generálního štábu. Také se v roce 1947 oženil s Hanou Chládkovou. ...ani to ho ale neuchránilo před represemi komunistůPo únorovém převratu roku 1948 se postupně stal pro komunistický režim nepohodlným a v roce 1949 byl propuštěn a degradován na vojína. Represe pak vyvrcholily o rok později zatčením a vězněním na Mírově. Rodina válečného hrdiny byla navíc bez náhrady vystěhována z pražského bytu. Z vězení vyšel Fajtl až po 17 měsících a poté se živil nejprve jako dělník a pak jako účetní. Částečné rehabilitace se dočkal v roce 1964, kdy byl povýšen na plukovníka v záloze a stal se zaměstnancem československé státní inspekce jako vyšetřovatel leteckých nehod. Na plnou rehabilitaci si ale musel počkat až do sametové revoluce. V roce 1990 je tak povýšen na generálmajora v záloze a roku 2002 do hodnosti generálporučíka v záloze. Válečný hrdina několika zemí nakonec umírá v Praze 4. října 2006 ve věku 94 let. „Je mimo jiné nositelem nejvyššího státního vyznamenání České republiky - Řádu Bílého lva, dále Řádu Milana Rastislava Štefánika, nejvyššího francouzského státního vyznamenání - Řádu čestné legie a britského Distinguished Flying Cross,“ shrnul historik Sobotka. zdroj: iDnes

Tank zasažen – co se děje po zásahu tanku, část 5. V pátém díle Jarosław Wolski na webu Dziennik Zbrony si bere na paškál americký tank M1/M1A1/M1A2 Abrams. Jde o tank, který je nejčastěji cílem „YouTube propagandy“. Přitom jde zřejmě o nejodolnější a nejbezpečnější tank, jak byl kdy vyroben. Foto: M1A2 Abrams vybaven bloky reaktivního pancéřování ARAT; větší foto / Public domain Na serveru YouTube je řada „oslavných“ videí zachycující zasažení tanků Abrams. Ať už tanků M1/M1A1/M1A2 Abrams s americkou posádkou, nebo tanků M1A1 Abrams irácké armády. Předevšímruské RPG-29 (dodávané Íránem) iráckých a syrských povstalců mají být v boji s tanky Abrams nebývalé účinné. Podle polského autora je RPG-29 velmi mytizovanou protitankovou zbraní. Jde o rozměrnou, těžkou a těžkopádnou zbraň, která je však vybavená účinnou kumulativní tandemovou hlavicí. Sovětská armáda RPG-29 zavedla do výzbroje v roce 1989. K ničení obrněných cílů RPG-29 odpaluje protipancéřové střely PG-29V typu HEAT (High Explosive Anti-Tank) s tandemovou hlavicí. Tandemové uspořádání zajišťuje překonání reaktivního pancíře prvotní menší bojovou hlavicí a následné proražení klasického pancíře hlavní bojovou hlavicí. Maximální dostřel při použití PG-29V je 450 až 500 m. Průbojnost PG-29V je 600 mm homogenního válcovaného pancíře RHAe (Rolled Homogeneous Armour equivalency). Jakou překážku pro PG-29V představuje tank M1 Abrams, tedy první verze? Foto: Zeleně - hlavní čelní pancíř korby; žlutě - nádrže s palivem, červeně - jediné slabé místo čelního pancíře. / Archív autora Čelní pancíř korby M1 se skládá z 50,8 mm (2 palce) široké ocelové desky s vysokou tvrdostí, za kterou je umístěn speciální pancíř. Jeho složení je utajováno. Pancíř z vnitřní strany uzavírá další ocelová deska o šířce 50,8 mm. Celková tloušťka čelního pancíře korby dosahuje 700 mm. Čelní balistickou ochranu zvyšuje i konstrukční uspořádání. Řidič tanku M1A2 Abrams se nachází v pololežící poloze uprostřed. Vedle něj jsou palivové nádrže, které dále zvyšují balistickou odolnost tanku. Každých 70 mm palivové nádrže představuje odolnost 10 mm RHAe proti kumulativním střelám. Horní část trupu chrání pancéřová deska o síle 50,8 mm. Boky korby, resp. horní 2/3, chrání pancíř o tloušťce 70 mm, dolní 1/3 a zadní část kryjící motorový prostor pak pancíř o tloušťce 20 mm. Dodatečnou a volitelnou ochranu boků pak zajišťují přídavné balistické moduly s reaktivním pancířem (ARAT I/II). Čelní pancíř věže (od verze M1A1) má tloušťku 960 mm a boky věže 370 mm. Při zásahu bočního pancíře pod úhlem 30° od podélné osy tanku tak musí protitanková zbraň překonávat 740 mm pancíře. Pancíř nejnovější verze M1A2 je pak doplněn o bloky z ochuzeného uranu. http://www.liveleak.com/view?i=fcc_1304114951 Video: Tank zasažen RPG-29 do čelního pancíře věže. Žádné poškození. / LiveLeak Tank Abrams má také sofistikovaně uloženou munici nacházející se mimo prostor posádky. Muniční prostor je přitom z horní strany krýt pouze lehkou přepážkou. Při výbuchu munice jde exploze ven z tanku, mimo prostor posádky. Není známá žádná protitanková zbraň stejné generace, ať už kumulativní nebo podkaliberní, která by dokázala proniknout hlavním čelním pancířem tanku M1A2 Abrams. To platí však u amerických tanků, jejichž pancíř je vybaven ochuzeným uranem. Přední pancíř by měl odolat i podkaliberním střelám z ruských 125mm tankových kanónů. V případě iráckých tanků je znám minimálně jeden případ, kdy čelní pancíř věže M1A1 Abrams překonala ruská protitanková tandemová střela 9M133 Kornet schopná probít 1100 RHAe. V každém případě je však čelní pancíř tanků americká armády (U.S. Army) a pěchoty (U.S. Marine Corps) neproniknutelný pro granátomety RPG-29. Je samozřejmé, že vycvičená obsluha protitankové zbraně nebude mířit na nejsilnější část pancíře tanku. Během bojů v Iráku se americké tanky stávaly „obětí“ střeleb z různých vzdáleností ze všech směrů. http://www.liveleak.com/view?i=02e_1241784975 Video: Tank zasažen RPG-29 do čelního pancíře korby. Žádné poškození. / LiveLeak Propaganda povstalců všechny útoky pečlivě zaznamenala. Propagandistické videa jsou orámována orientálního hudbou a mužským hlasem pronášející svatá slova. Po samotném zásahu vidíme oblaka kouře a odlétávající části tanku, většinou ukázány v obskurních opakujících a zpomalených záběrech. Videa v tomto bodě končí se slovy, že tank byl „zničen“ nebo „spálen“. Samozřejmě, existuje zde riziko zásahu do slabě chráněného boku, kdy protitanková střela přilétá kolmo k pancíři. V takovém případě hrozí velké riziko proražení pancíře tanku Abrams pomocí střel PG-29V. Riziko však bylo výrazně sníženo přidáním reaktivního pancíře ARAT I a II (Abrams Reactive Armor Tile I/ II) na boky korby. Přídavné pancéřování ARAT II poskytuje účinnou obranu i proti tandemovým střelám PG-29V nebo explozí formovaným projektilům EFP (Explosively Formed Penetrator). Pro příklad účinnosti pancíře tanků M1A2 Abrams se lze podívat na zhruba 47 útoků proběhlých mezi roky 2004 a 2009. Informace se objevily ve zprávě zveřejněné serverem WikiLeaks. Foto: Reaktivní pancíř ARAT v akci. Kola a pás pouze lehce poškozené. / Archív autora Dlužno dodat, že seznam neobsahuje všechny útoky ani útoky pomocí improvizovaných výbušných systémů IED (Improvised Explosive Device). I když seznam představuje odhadem 6 až 7 % všech útoků, lze ho podle autora Wolskiého považovat za reprezentativní vzorek. Útoky na tanky Abrams v letch 2004-2008 (bez časové posloupnosti): 1 M1A1 poškozen čtyřmi RPG 03.07. 2004 v Ramádí 2 M1A1 poškozen dvěma RPG 04.08. 2004 v Bagdádu. Poškozeny čtyři středy kol a 1 WIA*. 3 M1 zasažen a vyřazen dvěma RPG 04.10.2044. Tank v plamenech. 4 M1 zasažen jednou RPG 13.06.2004 v Bagdádu. Hlaveň děla poškozená a tři menší WIA. 5 M1A2 zasažen a poškozen RPH 23.08.2044 v Bagdádu. V důsledku toho KIA* a 2 WIA. 6 M1 zasažen RPG 11.09.2004 ve Fallúdži. Poškozená věž a hlavní zbraň. 7 M1 zasažen RPG 30.11.2004 v Bajdži. Tank nepoškozen a jedno menší WIA. 8 M1 zasažen dvěma RPG 12.02.2005 v Mosulu. Menší škody v motorovém prostoru. 9 M1 zasažen RPG ze zadní strany17.05.2015 v Khálidija. Tank neschopný pohybu. 10 M1A1 zasažen RPG na levé straně podvozku 27.08.2005. Poškozené rádio, pásy a kola. 11 M1A1 zasažen na levé straně korby 22.10.2005 v Khálidija. Poškozené dvě kola a náboj. 12 M1A1 zasažen RPG do pravého předního kola 17.03.2006 v Ramádí. Menší poškození tanku. 13 M1 zasažen (datum neuvedeno). Jeden lehký WIA. 14 M1A1 zasažen dvěma RPG do prostoru poklopu velitele tanku 17.04.2006. Výsledkem 3 WIA (1 vážné a 2 lehké). Poškozen mechanismus zavírání poklopu. 15 M1 zasažen několika RPH 07.10.2006 v Ad-Divanijja. Výsledkem je zničení tanku požárem. 16 M1A2 zasažen RPG 27.10.2006 v Sadr City. Menší poškození tanku a tři lehká WIA. 17 M1A1 zasažen RPG 02.02.2007 v Ramádí. Poškozen levý pás a tank neschopný pohybu. 18 M1A1 zasažen RPG do pozorovacího přístroje velitele tanku 09.03.2007 ve Fallúdži. Lehké poškození přístroje. 19 M1A1 zasažen RPH 09.03.2007 v Ramádí. Poškozeno druhé levé kolo. 20 M1 zasažen do střechy věže 20.02.2008. Následkem 1 KIA a 3 WIA. 21 M1A2 zasažen RPG 06.05.2007 v Bagdádu. Výsledkem je 1 WIA a tank ztrácí výkon. 22 M1A2 zasažen RPG na levé straně 03.05.2007 v Bagdádu, poškození mechanismu ovládání věže. V levé straně věže 5 cm široká a 25 cm hluboká díra. 23 M1A1 zasažen RPG 29.03.2008 v Bagdádu. 2 WIA (1 těžké, 1 lehké). Tank nepoškozen. 24 M1A1 zasažen RPG 06.04.2008, což způsobilo problémy s elektrickou soustavou tanku. Pravděpodobně zničená baterie. 25 M1 zasažen nejméně čtyřmi RPG 27.04.2008. Výsledkem je zničená levá strana tanku. 26 M1 zasažen RPG ze zadní strany 28.04.2008. Tank neschopný pohybu. 27 M1A2 zasažen do nákladního koše 04.05.2008 a při stejném incidentu další M1A2 zasažen EFP. Výsledkem 1 WIA. 28 M1A1 zasažen improvizovaným raketometem (IRL) na zadní straně věže 17.02.2007 ve Fallúdži. Výsledkem 4 WIA (tři těžce, 1 lehce). Poškozená externí pohonná jednotka. Nedošlo k probití pancíře. 29 M1A1 zasažen IRL (kumulativní náboj) 30.11.2006 v Ramádí. Poškozená levý kryt podvozku a menší poškození pancíře. 30 M1 zasažen raketou (62 mm) 08.02.2004 v Husajba. Poškození ovládání věže. 31 M1 zasažen RPG na levé straně věže 27.12.2005. Poškození ovládání věže, antén a pancíře. 32 M1A1 zasažen raketou (68 mm) na levé straně věže 05.01.2006 v Khálidija. Poškozená věž. 33 M1 zasažen IRL (68 mm SPAM-V ) 18.05.2006 v Khálidija. Poškozená zadní část tanku a tank schopny pohybu jen nouzový mód motoru. 34 M1A2 zasažen RPG 24.04.2008. Poškození ovládání věže a 2 WIA. 35 M1A1 zasažen několika RPG 07.04.2004 v Khálidija. Proražen levý kryt podvozku. 36 M1A2 zasažen RPG 25.12.2006. Výsledkem 1 WIA. Pancíř nebyl probit. Teoretické je částečně proražení pancíře. 37 M1A2 zasažen RPG 03.06.2007 v Baladu. Proražení pancíře korby a 1 WIA – zasažen šrapnelem do nohy. 38 M1A2 zasažen RPG 20.04.2007. Lehké poškození tanku a podvozku. 39 M1A2 zasažen RPG 15.05.2007 v Bagdádu. Poškozeny náboje kol na levé straně 40 M1A1 (TUSK) zasažen RPG 07.05.2008. Čtyři bloky reaktivního pancíře zničeny. 41 M1A2 zasažen RPG 13.02.2006. Poškozeny náboje kol. 42 M1A2 zasažen RPG 31.07.2008. Únik hydraulické kapaliny. 43 M1A2 zasažen RPG 17.05.2007 v Bagdádu. Lehké poškození nánojů a kol. 44 M1A1 zasažen RPG 14.02.2007 v Ramádí. Lehce poškozená hydraulika. 45 Útok RPG-29 z čelní strany 13.05.2008. Zásah předního pancíře korby. Lehké poškození. 46 Útok RPG-29 z boku 05.09.2007. Zásah levé strany věže. Jeden KIA a dva WIA. 47 Útok RPG-29 05.08.2007. Výsledkem 3 WIA. * WIA - zraněný v akci, KIA - zabit v akci. Foto: Probitý pravý kryt podvozku (bez pancíře ARAT). Tank po opravě opět zařazen na frontu. / Archív autora Z výše uvedeného lze odvodit, jak je obtížné vyřadit tank i při použití relativně moderních zbraní, jako jsou tandemové střely PG-7V nebo PG-29V. Pouze ve 2 % případů byl tank zničen a v 15 % bylo nutné tank evakuovat odtahovým vozidlem. Ke zranění posádky, a to i v případech, kdy nedošlo k penetraci pancíře (jeden z osádky se nacházel například v poklopu), došlo v 36 % případů. K těžkému zranění nebo smrti pak došlo při sedmi útocích (15 % případů). Podle autora, i přes neporovnatelně horší servis, výcvik a morálku se nevedou špatně ani irácké tanky M1A1 Abrams. Z celkově dodaných 146 tanků byl údajně nenávratně zničeno pouze 11 až 14 kusů. Z toho jeden tank byl zničen ruskou střelou Kornet a pět tanků vypáleno islamisty poté, co posádka tank opustila. Ukazuje se, že i v krajně nepříznivých podmínkách pro operace tanků (tedy urbanizované prostředí) je velmi těžké tank zasáhnout a vyřadit. I při proražení pancíře tanku Abrams má přitom posádka nebo její část velmi slušnou šanci na přežití. zdroj: Armádní noviny.cz

Co všichni máte s těma čekačkama? Mám zapnutý jen Eu a Ru server a čekám max 3 min.....hraju III. a IV.

Hmm, poslední dobou si říkám, že ty PC dávám do kupy nějak moc kvalitně, nevracejí se.....

Domovská stránka projektu

Jj, skoro jsem se chtěl sehnout pro šišku..... :wink:

Velmi očekávané domácí RPG od Warhorse Studios je ještě v nedohlednu, vy se ale zatím můžete podívat na zbrusu nové záběry z fešného evropského lesa. Záběry nahrál YouTuber Adam Minařík, který kromě krátké procházky lesem prozradil také počítačovou sestavu, na které tuto alfa verzi rozběhal. K vizuálu z videa podle všeho stačí procesor Intel Core i5-3470 3,20 GHz, paměť o velikosti 8 GB a grafickou kartu GeForce GTX 660, případně alternativy podobného charakteru. zdroj: Doupě (je zde ještě fotogalerie)

V RB to funguje normálně, spadne a bouchne.......

Šest lidí prchalo ve dvoumístném letadle na západ. Útočil na ně MiG-15..... http://technet.idnes.cz/zlin-trener-bezak-ulet-za-zeleznou-oponu-fpt-/tec_technika.aspx?c=A141218_153909_tec_technika_vse#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6

Leopard 2A7 pro Bundeswher Německá armáda získala první tank Leopard 2A7, nejnovější verzi rodiny tanků Leopard 2. Celkově Německo objednalo od firmy KNW (Krauss-Maffei Wegmann) 20 kusů tanků Leopard 2A7. Foto: Leopard 2A7 s městským maskováním a radlicí pro vyorávání protitankových min; ilustrační foto / KMW Leopard 2A7 navazuje na starší tanky Leopard 2A5/2A6 a Leopard 2 PSO (Peace Support Operation). V konstrukci poslední verze se široce uplatnily zkušenosti s využíváním tanků Leopard 2 Kanadou a Dánskem v Afghánistánu. V současné době v německé armádě (Heer) slouží 205 tanků Leopard 2A6 (135) a Leopard 2A6M (70). Všechny tanky 2A6/2A6M plánuje německá armáda modernizovat na standard 2A7. Společně s novými tanky německá armáda plánuje provozovat 225 tanků Leopard 2A7. Nakupované tanky nejsou ale nově vyrobené, ale modernizované původně nizozemské tanky Leopard 2A6 NL. Tanky poskytla Německu Kanada jako kompenzaci za stejný počet tanků Leopard 2A6M, které si od Německa zapůjčila v roce 2007. Kanada zapůjčené tanky modernizovala a urgentně nasadila v Afghánistánu. Video: Leopard 2A7 / YouTube Poprvé byl tank Leopard 2A7 představen na evropské zbrojní výstavě Eurosatory 2010. Výrobce tanku, německý koncern KMW, promítl do modernizace především poznatky z posledních konfliktů, kdy tanky čelí útokům na krátkou vzdálenost (boj ve městě), mnohonásobným útokům pomoci RPG a také těžkým nástražným náložím. Leopard 2A7 je proto vybaven novým modulárním pancéřováním, vyznačuje se lepšími jízdními vlastnostmi, delší „udržitelností" na bojišti a použitím nejnovějších zbraní a munice. Otázka je odolnost pancíře. U předchozí verze Leopard 2A6 je odhadovaná odolnost čelného pancíře věže okolo 960 RHAe (Rolled Homogeneous Armour equivalency) pro podkaliberní munici, což je ekvivalent homogenního válcovaného pancíře o síle 960 mm. U novější verze tak můžeme počítat, že odolnost bude ještě větší. Tank je vybaven novým dělem (L55) ráže 120 mm s délkou 55 ráží a hladkým vývrtem. Oproti svému předchůdci dělu L44 (délka 44 ráži, 530 cm) od stejnojmenné firmy je o 130 cm delší, ale také váži o 380 kg více (4160 kg). Díky delší hlavni působí energie z exploze prachové nálože déle na střelu, čímž jí je udělena větší rychlost. zdroj: Armádní noviny.cz

Maturitní srazy

Tank zasažen – co se děje po zásahu tanku, část 4. Polský autor Jarosław Wolski si v dalším díle vybral nasazení ruských tanků během první a druhé čečenské války. Při první anabázi přišli Rusové o značné množství tanků. Během druhé čečenské války Rusové výrazně zlepšili taktiku nasazení i provozu tankových jednotek. Výsledkem byly násobně menší ztráty. Foto: Tanky T-72BV s reaktivním pancířem Kontakt-1 v Grozném, během druhé čečenské války. /www.missinglynx.com Pohroma pro ruské tankyPrvní čečenská válka skončila pro ruské tankové jednotky neslavně. Mizerné vedení armády, špatně vycvičené posádky tanků i špatná taktika způsobila těžké ztráty. Tanky, většinou T-72, byly nasazováný v akcích a místech, pro které vůbec nebyly určeny. Malé skupinky separatistů ničily ruské tanky několika způsoby. Střílely na slabě chráněný horní pancíř ruských tanků z okolních budov pomocí reaktivních granátometů RPG a také na zadní pancíř věže a korby ze země. Počítá se, že povstalci museli ke zničení jednoho tanku vypálit 6 až 8 přesně mířených kumulativních střel z RPG. Rusové přišli v bojích o 192 tanků, přitom 65 strojů bylo zničeno zcela. Velké ztráty tanků i posádek má přitom na svědomí druhotný výbuch tankové munice, která explodovala po zasažení střelou z RPG. Munice v T-72 je uložená v prostoru posádky a po celém obvodě tankové věže. Foto: V pozadí tank s chybějícími moduly reaktivního panceřování Kontakt-1. / TankForumRussia Obrat během druhé čečenské válkyBěhem druhé čečenské války se však ruská armáda poučila. Rusové podruhé nasadili 400 tanků, většinou T-72BV. Za celou druhou čečenskou anabázi přitom Rusové nenávratně přišli o 10 až 14 tanků. V čem tkví nízké ztráty, když nástroj zůstal stejný – tank T-72BV s reaktivním pancířem Kontakt-1? Rusové provedli několik zásadních taktických vylepšení nasazení tanků. V prvé řadě došlo k lepší souhře tanků, pěchoty a dělostřelectva. Ruské tanky se také nepohybovaly blízko vysokých budov zabraných protivníkem. Obsluhu přitom tvořili v drtivé většině profesionální vojáci s potřebným výcvikem. Před nasazením v Čečensku posádky tanků cvičily společně více než půl roku vzájemnou spolupráci i spolupráci s pěchotou a dělostřelectvem. Foto: Skica tanku T-72. / Volné dílo Z prostoru osádky tanků T-72BV byla rovněž odstraněná veškerá munice. Zůstala munice pouze v automatickém nabíjecím systému. V klasické konfiguraci nese T-72 22 nábojů v automatickém nabíječi a dalších 17 v prostoru věže. Ruská armáda navíc začala experimentovat s „nevybuchující" municí. Jde o munici, která funguje pouze po vystřelení z hlavně. K explozi tedy nemůže dojít, pokud munici zasáhne střepina nebo kumulativní paprsek. V nejhorším případě munice pomalu shoří. Není však známo, kolik tanků bylo vybaveno podobnou municí. Došlo rovněž k revizi údržby automatického vnitřního hasicího systému. Ač má hasicí systém fungovat vždy, nebylo tomu tak. Díky špatnému servisu a údržbě systém během první anabáze v řadě případu selhal. Foto: Struktura čelního pancíře tanku T-72BV. / Archív autora Pancíř T-72BVVrchní vrstva čelního pancíře věže T-72BV se skládá ze 120 mm litinového pancíře. Za krustou se nachází 20 desek reaktivního nevybuchujícího pancíře typu NERA (Non Explosive Reactive Armour). Jednotlivé desky jsou od sebe odděleny 22 mm širokými přepážkami. Čelní pancíř věže uzavírá 45 mm „rychlořezné" ocele typu HHS (High Speed Steel) a 80 až 90 mm vnitřní litinové krusty. Přepočteno na ekvivalent homogenního válcovaného pancíře RHAe (Rolled Homogenous Armour eqvivalent), pancíř věže vykazoval odolnost ve směru podélné osy tanku 500 až 540 mm RHAe proti podkaliberním střelám a 600 mm proti kumulativním střelám. Slabým „podbřiškem" věže však byla zadní část, kterou chránilo pouze 60 až 80 mm litinového pancíře. Struktura čelního pancíře korby T-72BV se v průběhu času změnila. Nejoblíbenější byla ale následující struktura pancíře. Za 60 mm ocelovým pancířem se nacházela 10 mm vzduchová kapsa a za ní 30 mm široký pancíř NERA. Foto: Rekordman čečenské války - tank č. 611. / TankForumRussia Následoval 10 mm široká vzduchová kapsa a třetí pancíř NERA a tloušťce 50 mm. Za další 10 mm širokou kapsou se nacházel 50 mm ocelový štít. Převedeno na RHAe, proti podklaiberním střelám čelní pancíř korby dosahoval 500 mm RHAe a proti kumulativním střelám až 600 RHAe. Boky korby kryje 80 mm pancíře, za kterými se nachází palivové nádrže o tloušťce 510 mm. Vrstva paliva představuje ekvivalent 70 mm ocelového pancíře. Kromě toho samozřejmě klasický pancíř doplňovaly bloky reaktivního pancéřovaní Kontakt-1 určené proti kumulativním střelám. Foto: Tank č. 611 - pravá strana korby a levá věže. / TankForumRussia Soupeř tanků T-72Proti ruským tankům stály bojůvky čečenských separatistů s nejrůznějšími verzemi reaktivního granátometu RPG-7. Nejčastěji přitom dominoval typ RPG-7VL se schopností probít 500 RHAe. V rukou separatistů se objevily i raketomety RPG-22 a RPG-26. Čečenští bojovníci používali také velké množství protitankových střel Fagot. Střely čečenští bojovníci nakoupil na černém trhu nebo získali za úplatu od ruských důstojníku. Fagot byla nejsilnější protitankovou zbraní v rukou separatistů – probíjela 600 mm RHAe. Tanky 506. gardového tankového pluku506. gardový tankový pluk nasadil do osm měsíců dlouhých bojů 31 tanků T-72. Pouze jeden tank byl poškozen protitankovou minou natolik, že musel být odeslán z fronty na opravu. Všechny ostatní tanky utrpěly zásahy, ale všechny zůstaly bojeschopné. Rekordmanem je tank č. 611, které během dvou dnů dostal třikrát zásah střelami Fagot a šestkrát RPG. Dvě střely Fagot zasáhly tank T-72 z boku do korby a jedna z boku do věže. Kontakt-1 pracoval správně a k proražení pancíř nedošlo. Zásahy RPG byly mnohem nebezpečnější. První výstřel se trefil do poklopu věže, kumulativní paprskem pancíř poklopu překonal, proletěl kolem velitele tanku, lehce ho zranil a narazil do zadní části věže. Střecha dostal další dva zásahy, ale v tomto případě dobře zafungovala reaktivní pancíř Kontakt-1. Tank také dostal dva zásahy RPG z pravé strany a jeden z levé, Kontakt-1 opět fungoval na výbornou. Foto: Další z tanků č.613 dostal zásah do levé strany korby. Kontakt-1 fungoval bezchybně. / TankForumRussia Neméně dobrodružný příběh má tank č. 623. Náš příběh se odehrává v Grozným, kde se do obklíčení dostala jednotka ministerstva vnitra. Ruské tanky s pěchotou se snažily jednotku vysvobodit. Běžná taktika té doby byla, že tanky útočily na hrotu a v rychlém sledu pálily na cíle. Po vyčerpání všech 22 nábojů v zásobníku se stáhly a nahradily je nové tanky. Tak měla ruská pěchota neustálou palebnou podporu. Tank T-72 však dokáže vyvinout na zpátečku rychlost pouze 4 km/h (např. Leopard 2 40 km/h). Tank tedy může pomalu couvat, nebo se odpoutat jízdou vpřed s tím, že proti nepříteli natočí věž tanku. Velitel tanku č. 623 zvolil druhou možnost. Foto: Zničené bloky reaktivního panceřování tanku č. 623. / TankForumRussia Na tento moment čekali čečenští bojovníci. V rychlém sledu dostal tank tři zásahy RPG. První zasáhla zadní sudovou palivovou nádrž. Kumulativní paprsek nádrž propálil a zasáhl trup tanku. K proražení pancíře naštěstí nedošlo. Druhá střela zasáhla bok tanku, ale Kontakt-1 fungoval správně. Třetí granát však prorazil zadní pancíř, zasáhl motor a zastavil se až o tenkou pancéřovou přepážku oddělující motorový prostor od posádky. Posádce se však podařilo ujet dalších 300 metrů do prostorů kontrolovaném Rusy. Z důvodu obavy požáru posádka tank opustila, ale k požáru nakonec nedošlo, a to i přesto, že selhal hasící systém tanku. Po výměně motoru a opravách byl zasažený tank č. 623 po několika dnech opět připraven k boji. Foto: Neidentifikovatelný tank po zásahu RPG. Jsou dobře patrné stopy po činnosti reaktivního pancéřování. / TankForumRussia VyhodnoceníPancíř tanku T-72 i reaktivní pancíř Kontakt-1 pracoval na výbornou. Zlepšila se i taktika nasazení i výcvik posádek. Avšak i druhá čečenská válka ukázala slabiny ruských tanků. Za prvé ruské tanky neměly šifrovanou komunikaci, takže je mohli čečenští bojovníci odposlouchávat. Obrovským problémem se také ukázala chybějící termovize. Tanky T-72 trpěly také velmi nízkou provozní spolehlivostí. Problém byla nízká modulárnost. Výměna pohonné jednotky T-72 trvá 23 hodin, například pohonnou jednotku německého tanku Leopard 2 vyměníte do 25 minut. Také pro výměnu poškozeného tankového děla je nutné u T-72 sundat celou věž, u německého tanku Leopard 2 pouze masku děla. Foto: Zničená nádrž paliva na boku T-72BV po zásahu RPG./ TankForumRussia Ukázalo se, že po probití pancíře se nemá posádka jak před žárem chránit. Došlo tak k zavedení nových nehořlavých uniforem pro tankisty, aby posádka i pro probití pancíře kumulativním střelou zůstala bojeschopná. Podle ruských statistik všal během druhé čečenské války došlo pouze k třem probití pancíře T72BV! Jaký je závěr? Podle autora Jarosław Wolski se ukazuje, že pokud se střetné odpovídající generace tanků a protitankových zbraní, tanky vykazují mimořádnou odolnost i proti mnohonásobným zásahům. Stejně se tak ukazuje bezpodmínečná nutnost dobře vycvičené posádky a souhra tanků s pěchotou, dělostřelectvem a leteckými silami. Jen tak je tank efektní a velmi těžko zničitelný zbraňový systém. zdroj: Armádní noviny.cz

Tak jsem se dnes dopoledne dostal ke dvěma bitvám, vzal jsem T-32 a musím říct, že přidání APCR jí dost pomohlo, teď už má i KTH respekt jít na ni čelně... Jedinou vadou bylo, že to byla v obou případech Jungle... Už podruhé se mi stalo, že jsem poškodil tank (jednou to byla IS-4, dnes KTH) a já měl poškozený kanon, pálím po něm z kulometu, snažím se trefit do hlavně a ono se povedlo a zřejmě jsem odpálil nabitý granát, jinak si to nedovedu vysvětlit....nehořel a najednou tank zničen....ještě je tu možnost, že "utekl" J-éčkem....

Jj, prima páteční relax....díky všem zúčastněným...

Prostě takhle tank funguje.....

Jsem zvědavý na odpověď..... :wink: http://forum.warthunder.com/index.php?/topic/219866-dotaz-k-rb/

Taky jedu autem.....Modrej Anděl to jistí....

Po shednutí tohoto videa jsem nevěděl, zda se mám smát nebo plakat. Rozhodně bych toto video pouště na všech TV kanálech v hlavním vysílacím čase...

Z článku na Armádních novinách.cz (celý článek) 5. června separatisté v Kosťantynivce zprovoznili tank IS-3 z vojenského památníku Druhé světové války a nasadili jej v boji.

Tank zasažen – co se děje po zásahu tanku, část 3. V třetím díle autor seriálu Jaroslaw Wolski představuje příběh „nezničitelného“ tanku. Britský tank Challenger 2 během bojů o město Basra dostal neuvěřitelných 14 zásahů od protitankových zbraní. Posádka i tank všechny útoky přežila. Foto: Zničený hlavní zaměřovač tanku Challenger 2. / MOD UK K samotnému útoku došlo v roce 2003 během operace Telic 1. Challenger 2 naležel k jednotce „dragounů" Royal Scots Dragoon Guards, která útočila na město Ibrahim, ležící 15 km severně od Basry. Pozice proti britským tankům bránila elitní jednotka irácké republikánské gardy. Iráčané na tanky útočili podle Britů velmi profesionálně. Tanky napadlo několik iráckých mobilních skupin s protitankovými systémy Milan, reaktivními granátomety RPG-7 a také kulomety. První zasáhla „náš" Challenger 2 protitanková řízená střela kompletu Milan. Střela zasáhla hlavní zaměřovač tanku nad dělem. Poté byla na tank zahájená hustá palba z kulometů a zřejmě také z odstřelovacích pušek. V důsledku útoku tank přišel o hlavní zaměřovač a byl také rozbit periskop řidiče. Velitel tanku dál příkaz odvázat se z bojiště couváním tak, aby nejsilnější čelní pancíř byl směrem k nepříteli. Situace se však zkomplikovala, když dostal zásah jeden z pásů, roztrhl se a tank zůstal uvězněný v malém zavlažovacím kanále. Hustá palba navíc odřízla zbytek čety britských tanků od zasaženého Challengeru 2. Foto: Zničený průzor periskopu řidiče. / MOD UK V tu chvíli tank dostal další zásah řízenou protitankovou střelou systému Milan. Tank se nemohl hýbat a navíc přišel o většinu pozorovacích přístrojů. Na uvězněný Challenger 2 se také zaměřili Iráčané, kteří jej chtěli „dorazit" pomocí RPG-7. Tank Challenger 2 je naštěstí vybaven jednoduchým nouzovým optickým pozorovacím přístrojem pod hlavním dělem. Zaměřovač je ukryt ve 40 cm dlouhé trubce a chráněn uzavíratelnou pancéřovou clonou. Používá se jen tehdy, když jsou ostatní pozorovací přístroje zničené. Posádka tak mohla vést obranou palbu ze svého 120mm tankového kanónu a spřaženého kulometu. Tím se posádce podařilo držet dorážející Iráčany v potřebné vzdálenosti. Tank ale stále dostával zásahy do čela věže i boků. Foto: Poškozené zadýmovací granátomety. / MOD UK Naštěstí uvězněné posádce dorazil do 15 minut na pomoc zbytek tankové čety a také mechanizovaná pěchota. Ostatní britské tanky a pěchota útočící jednotku irácké národní gardy zcela zničili. Poškozené vozidlo následně z bojiště dostalo do bezpečí odtahové vozidlo. Při evakuaci bylo možno odhadnout rozsah poškození. Tank Challenger 2 dostal během půl hodiny trvající přestřelky 14 zásahů – 2x protitankovou střelou Milan a 12x granátomety RPG-7. Tank rovněž čelil husté kulometné palbě, která zničila většinu pozorovacích přístrojů. Škody byly ale kupodivu poměrně malé. Palba roztrhla jeden z pásů, zničila hlavní zaměřovač děla, optické přístroje posádky včetně panoramatického pozorovacího přístroje velitele. Poškozen byl také termoizolační kryt tanku, zadýmovací granátomety a další externí přístroje. Foto: Poškozený pancíř tanku. Nejsou zde stopy po kumulativním paprsku. Šlo zřejmě o střepinový granát. / MOD UK Posádce a technikům se podařilo tank opravit do 6 hodin a druhý den tank již znovu mířil na frontu. Dlužno dodat, že žádná střela nepronikla pancéřováním. Přitom Iráčané používali granáty typu PG-7VM s průbojnosti 300 mm RHAe a PG-7VL s průbojnosti 500 mm RHAe. Zajímavá je neúčinnost střely Milan. Pokud vezmeme v úvahu, že střela mohla po tanku jen sklouznout, jaké jsou její výkony? Průbojnost střel Milan 1 a 2, které používali Iráčane, byla 600 mm RHAe. Za zmínku také stojí skvělá souhra britských tanků a pěchoty. Osamocený tank by Iráčané zřejmě nakonec udolali. Zbytek britské tankové čety a pěchoty se však dokázal velmi rychle přeskupit a přijít poškozenému tanku na pomoc. zdroj: Armádní noviny.cz

Proč bych si nedal pivo? Minule jsem byl taky autem..... asi 10 jsem jich loupnul......a bezpečně jsem byl dopraven domů.... :wink: Modrej Anděl je spolehlivej....

"My jsme všichni GOGO....." Jedu autem z Přezletic > Vinoř > (možno Letňany) > Prosek > Holešovice > Letná > (možno Dejvice - kulaťák) ...... (pokud by chtěl někdo nabrat, tak PM s telefonem) Můžu i přes Vysočanskou/Harfu, pak odpadá Prosek/Letňany.......

Včera jsem ho trefil T-32 z boku do věže, kritický zásah a vesele jel dál....