Přejít na obsah

Lynx_cz

Global Moderátor
  • Počet příspěvků

    2 878
  • Registrace

  • Poslední návštěva

  • Days Won

    363

Vše od uživatele Lynx_cz

  1. Koncem loňského roku vyšel další Kotleta, prequel k Bratrstvu krve s názvem Vlci. Chronologicky předchází ději celé trilogie. Za mne dobrý (dostal jsem se k tomu až minulý týden, a rovnou znovu přečetl vše ) ukázka:
  2. Mladej mne na to vzal na mý narozky do kina, doporučuju shlédnout...
  3. Tak jsem ten Battlefield dočetl a za mne dobrý... A navnadilo mne to tak, že jsem otevřel Origin a po dlouhé době si BF 3 zahrál znovu....
  4. Jelikož znám knihy Andy McNaba a Battlefield 3 mám odehraný, byl jsem zvědavý na knihu Battlefield 3: Rus, kterou napsal s P. Grimsdalem. Ještě jsem ji nedočetl ale není špatná.... ukázka:
  5. Ten odkaz na popis hry vede na Webnod login....
  6. Stalinovy varhany, německé vrhače dýmu. Raketomety se vojsku vyplatily Mezi nejznámější a nejrozšířenější zbraně druhé světové války patří sovětské raketomety kaťuša. Podobnými hrozivými zbraněmi disponovali i další majoritní účastníci tohoto konfliktu. Trojici největších uživatelů doplňovali Němci a Američané. Sovětské raketomety kaťuša | foto: archiv autora Během druhé světové války došlo k nebývalému rozvoji několika druhů zbraní. Mezi ně patří také dělostřelecké raketomety. Jedná se o taktické salvové (chcete-li multihlavňové, kde hlaveň může zastupovat jednoduchá vodící kolejnice) dělostřelecké systémy, municí jsou raketové střely na tuhé pohonné látky. Primární použití je stejné jako u klasických či kanonových houfnic, to je dělostřelecká příprava před pozemním útokem, palebný přepad místa soustředění vojsk a materiálu, případně i přímá palebná podpora. Ke kořenům Pravěk raketometů se odehrával již ve středověké Číně. Výskyt prapředků kaťuší, jakýchsi jednoduchých košových raketometů, je datován do 13. století. Ale různé aparáty s primitivním raketovým pohonem se mohly objevit již nedlouho po vynálezu střelného prachu. Psané prameny pak zmiňují první vojenské nasazení raket před konec 1. tisíciletí. Výhodou raketometů oproti klasickému dělostřelectvu, pokud se bavíme o druhé světové válce, byl příznivější poměr pořizovací ceny k napáchané škodě. Výroba odpalovacího zařízení byla technologicky nesrovnatelně jednodušší než u klasických děl. Další výhodou byla nízká jednotková hmotnost celého zařízení připadající na vystřelený kilogram projektilu. Na druhou stranu porovnatelná děla měla větší dostřel a přesnost střelby (tu samozřejmě i při střelbě nepřímé). Když se kaťuša rozzlobí Necelý měsíc po zahájení operace Barbarossa, přesně 14. července 1941, se na soustředění německých jednotek u železniční stanice Orša sneslo z nebe peklo. Baterie sedmi raketometů pod velením kapitána Ivana A. Fljorova prošla bojovým křtem a němečtí vojáci tak měli možnost se poprvé seznámit s touto obávanou zbraní. Výzkumné práce týkající se raket probíhaly v SSSR už od první poloviny 20. let 20. století. V roce 1933 byl v Moskvě utvořen ze stávajících subjektů zabývajících se touto činností Reaktivní vědecko-výzkumný institut. Zde začali mimo jiné pracovat na vývoji menších neřízených raketových střel s motorem na tuhé pohonné látky. Výsledkem byly dva typy raket, menší měla ráži 82 mm a 0,36 kg trhaviny v hlavici a ta větší ráži 132 mm a 0,9 kg trhaviny. Za letu byly stabilizovány čtyřmi ploškami na zádi. Od konce roku 1937, respektive poloviny 1938, byly zařazovány do výzbroje sovětského letectva jako RS-82 a RS-132 (RS - Reaktivní Střela, v originále РС - Реактивный Снаряд). Stalin mu nevěřil Šéf rozvědky Fitin věděl o chystaném útoku na SSSR, ale Stalin mu nevěřil Srpen 1941. Němečtí vojáci míří na východní frontu. Letecké rakety RS-82 úspěšně debutovaly při bojích s Japonci u řeky Chalchyn-Gol v létě 1939. Zavěšovaly se pod křídla stíhaček Polikarpov v počtu až 4 + 4 kusy a sloužily ke střelbě na vzdušné cíle. Udává se sestřelení celkem 13 japonských letadel pomocí této zbraně. Větší RS-132 (ale nakonec i ty RS-82) se pak během druhé světové války ve větším množství používaly z bitevních strojů Il-2 proti pozemním cílům. Vývojem a modernizací těchto raket se z nich stala zbraň používaná masově hlavně z pozemních odpalovacích zařízení. Těla raket byla prodloužena a zvětšilo se množství paliva i trhaviny. Dostaly označení M-8 (vyvinutá z RS-82) a M-13 (vyvinutá z RS-132). V roce 1942 vznikla „megaraketa“ M-30 ráže 300 mm. A protože měla kvůli použití motoru z nepoměrně lehčí M-13 příliš malý dolet, vznikla ještě vylepšená M-31 se stejnou hlavicí, ale s novým motorem. Jako nosiče odpalovacího zařízení tvořeného ocelovými kolejnicemi byly určeny uzpůsobené nákladní vozy ZIS. Sériovou výrobu schválily příslušné orgány pouhý měsíc před napadením SSSR a díky jednoduchosti výroby došlo k prvnímu nasazení nedlouho po vypuknutí konfliktu, jak je zmíněno výše. Vedle automobilů ZIS se především v úvodních fázích války montovaly kaťuše i na podvozky lehkých tanků a na pásové tahače. Některé takové montáže proběhly i v polních podmínkách, takže kaťuše se mohly objevit v podstatě na čemkoli. Záhy se však nejrozšířenějšími platformami staly americké nákladní vozy, které do SSSR proudily v obrovských množstvích v rámci programu lend-lease. Samohybný raketomet BM-13-16 na podvozku ZIS-6. Legenda: 1 - nákladní automobil ZIS-6, 2 - zvedací a otočný rám odpalovacího zařízení, 3 - osm kusů vodících lišt, 4 - rakety M-13 (celkem 16 kusů) Typové označení bojového systému se odvíjelo od typu rakety a počtu kolejnic, samohybné prostředky se značily písmeny BM (v originále БМ боевая машина). Například BM-13-16 bylo označení pro řadu automobilních kaťuší (na různých podvozcích) schopných střílet na jedno nabití 16 raket M-13. Německé hromobití Sovětské raketomety nám i pro svou medializaci tak trochu zastínily ty německé. Nakonec je pravda, že Němci jich tolik nevyrobili, tak to ostatně bylo snad se vším, ale jejich ničivá síla byla více než srovnatelná. V Německu byl vývoj vojenských raketových prostředků zahájen ještě před nástupem Hitlera k moci. Versailleská mírová smlouva totiž zakazovala kdeco, ale na rakety v ní už místo nezbylo. Ono by to nakonec stejně bylo jedno, protože se připravovaly i zbraně zakázané. A tak se již od počátku třicátých let rodil Nebelwerfer, neboli vrhač dýmu (der Nebel - mlha) pro emitaci dýmových clon pro maskovací účely. Odtud byl už jen krůček pro změnu užitečné náplně z dýmové na explozivní. Německý raketomet 15 cm Nebelwerfer 41 Ze začátku války nejznámější německé šestihlavňové raketomety ráže 15 cm byly lafetované na lehkém dvoukolovém podvozku. Jméno Nebelwerfer zůstalo, ničivá síla přibyla. Bojová hlavice byla v zadní části rakety, čili k explozi docházelo nad zemí, což bylo pro živou sílu devastující. Motor pak byl vpředu, trysky vyvedené asi ve dvou třetinách délky rakety ji svou orientací udělovaly i stabilizující rotaci. Pro nízkou hmotnost raketometu byla manipulace s ním jednoduchá, na druhou stranu jste potřebovali nějaký další prostředek na tahání při přesunech. V roce 1943 pak přišly nejdokonalejší německé rakety pro salvové raketomety. Měly ráži 21 cm, motor byl umístěn klasicky v zadní části a stabilizace se řešila opět rotací. Tažený dvoukolový Nebelwerfer sloužící k jejich vystřelování byl pětihlavňový. I Němci objevili výhody raketometů samohybných. Známé jsou Panzerwerfery 42 (v podstatě 10 hlavňové Nebelwerfery) stavěné na polopásech Opel Maultier. Mnohem zajímavější jsou pak klecová odpalovací zařízení raket velkých ráží (28 cm trhavá a 32 cm zápalná) na polopásových haklech Sd.Kfz. 251. Ty se kvůli malému dostřelu (kolem 2 km) často používaly na přímou střelbu. Američané mají všechno S nadsázkou by se dalo napsat, že Američané mají vše, na co si vzpomenou. Ale nemusí tomu tak být hned. Například ve vývoji raket, potažmo pozemních salvových raketometů, vyloženě zaspali. Tento nedostatek nakonec dohnali a zařadili se do trojice nejvýznamnějších druhoválečných uživatelů těchto systémů. Masivní použití amerických salvových raketometů instalovaných na plavidlech ukazují dokumentární filmy z vyloďovacích operací ve druhé polovině války v Tichomoří, kde se snaží narušit japonskou obranu před samotným výsadkem. Ekvivalentem sovětských kaťuší pak byly zástavby odpalovacích zařízení na pozemní technice. Nejznámější jsou raketomety odpalující rakety M8 (neplést se sovětskými M-8) ráže 114,3 mm s rozevíratelnou stabilizací. Jednoduché osmihlavňové zařízení T27 Xylofon (xylophone), původně konstruované pro použití přímo z terénu, bylo ve dvojicích instalované na nákladních automobilech. Jejich čas přišel při odrážení německého útoku v Ardenách. Parní varhany Calliope propůjčily jméno raketometu T34 nesenému na věži tanku Sherman, ten měl v základní verzi hlavní šedesát. Odměr byl dán otáčením věže, náměr potom náměrem kanonu. Po vystřílení raket mohla posádka celé zařízení odhodit a její tank se stal opět klasickým tankem. Ke konci války v Evropě ještě Američané stihli nasadit vylepšenou raketu M16 stejné ráže, ale stabilizovanou rotací. A to jediné evropské nasazení se odehrálo v západních Čechách proti zbytkům jedné německé tankové divize, účinek byl hodnocen kladně. Fotogalerie Galerie obsahuje více než dvacet dobových fotografií hlavních i méně známých raketometů z druhé světové války. Protože je článek věnován pozemním salvovým raketometům, nezmiňuje zařízení pracující na podobném principu, ale střílející pouze jednotlivé rakety. Nakonec článek kvůli rozsahu nemohl zahrnout do svého těla ani všechny typy a verze raket používaných v salvových raketometech, ba ani všechna provedení těchto raketometů. Zdroj: iDnes
  7. Tak jsem se nedávno konečně pustil do Jo Nesba....jsem u osmé knihy a super čtení....
  8. Bojové tanky světa (47:07 min) zajímavé video mj. s demonstracemi účinků různých druhů střeliva
  9. Mladej chtěl po nějaké dobe zas nainstalovat WoTko, tak jsem mu ho nainstaloval, zahrál jsem si a znechuceně to vypnul.....pořád stejnej bullshit....
  10. Lynx_cz

    Mafia 3

    12-ti minutový gameplay Měla by vyjít příští rok pro PC, Xbox a PS4
  11. Nakupoval jsem tam několikrát a vždy bez jakéhokoli problému...
  12. Tankové eso Lafayette Pool, jeho Shermany a Moody Molly Cesta divokého Texasana z Normandie na hranice Německa trvala jen 80 dnů. Během ní se seržant Pool stal jedním z nejúspěšnějších amerických tankistů a jeho Shermany pojmenované „In The Mood" legendou. Foto: Pool se svou osádkou Jedním z největších tankových es americké armády za druhé světové války byl Lafayette G. Pool. I když jeho bojová kariéra tankisty trvala pouhých 83 dnů, dokázal za tuto dobu se svojí posádkou zničit 258 nepřátelských vozidel (z toho 12 tanků a samohybných děl), zabít přes 1000 skopčáků a 250 jich vzít do zajetí. V 21 bojových nasazeních útočil vždy v čele a mnohokrát se svou osádkou unikli smrti jen o vlásek. Na nejvyšší americké vyznamenání - Medaili cti - byl navržen dvakrát, ale ani jednou ji neobdržel. Komise vždy usoudila, že jeho tank byl obsluhován společně celou posádkou. Foto: Lafayette G.Pool na snímku z roku 1949 Místo boxerského ringu zvolil tank Lafayette G.Pool se narodil 23.7.1919 v Odemu v Texasu, absolvoval střední školu v Taftu v roce 1938, následovalo studium na Katolické akademii, také graduoval. Následoval zápis na Texas A&I College, kde studoval Pool techniku, jenže ho to táhlo k vojsku. Podal nejdřív přihlášku k námořnictvu, ale kvůli problémům s očima nebyl přijat. Armádě to tolik nevadilo, tak mladý Lafayette 13. června 1941 nastoupil k základnímu výcviku v San Antoniu v Texasu, odkud byl převelen k nově se formující 3. obrněné divizi „Spearhead" do Beauregardu v Louisianě. Pool byl boxer na vysoké škole a v armádě se připojil k diviznímu „zlatému" boxerskému týmu. Stal se oblastním šampionem ve své hmotnostní třídě a postoupil do národního šampionátu v Chicagu, Illinois na jaře 1942. Lafayette ale účast odřekl. Důvod byl jednoduchý, jeho divize dostala nové tanky M4 Sherman a Pool chtěl začít na M4 ihned trénovat své lidi. Tenhle 187 cm vysoký Texasan totiž své lidi cvičil sám a to velmi přísně. Vždy chtěl mít věci hotové co nejrychleji, správně a pečlivě. Nedbalé metody v údržbě, dělostřelbě, či řízení netoleroval. Požadoval od svých lidí ten nejlepší výkon a taky ho dostal. Před plavbou do Anglie v září 1943, byl L.G.Pool povýšen do hodnosti Staff Sergeant. Byl také navržen do OCS ( Officer Candidate School ), ale odmítl do kurzu nastoupit. Nechtěl být důstojník a jak později sám říkal „chtěl jsem mít jen nejlepší posádku tanku v divizi". Vášeň pro box ho ale neopustila, v roce 1944 během dislokace 3. obrněné v Británii dokonce změřil v exhibičním zápase síly s takovou hvězdou, jako byl šampion v těžké váze Joe Louis. Foto: Dobových snímků tanků „In The Mood" se zachovalo jen několik, tento je asi nejkvalitnější. Velitel tanku sgt.Pool zaujímá svou typickou pozici v otevřeném poklopu věže. Podle některých zdrojů Pool trpěl klaustrofobií... In The Mood Bojové vystoupení seržanta L.Poola začalo invazí do Francie. 3. obrněná divize se vylodila v červnu 1944 a on byl jako velitel tanku zařazen u 3. praporu 32. pluku. Jeho tank typu M4A1 s kanónem 75 mm a nápisem „In The Mood" (podle jednoho z válečných hitů Glenna Millera) se mohl pochlubit nejlepší posádkou u pluku. Tvořili ji řidič Wilbert „Baby-Batole" Richards (nejlepší řidič tanku u pluku, svého Shermana by zaparkoval i v centru New Yorku v odpolední špičce), kulometčík Bert „Schoolboy-Školák" Close (teprve sedmnáctiletý klučina vykonával zároveň i funkci pomocného řidiče), nabíječ Del „Jailbird-Kriminálník" Boggs (k armádě se dostal tak, že mu soudce nabídl buď kriminál za neúmyslné zabití nebo službu v armádě) a střelec Willis „Groundhog-Svišť" Oller (říkalo se o něm, že celou Francii viděl jen přes zaměřovač svého kanónu a Pool o něm rád tvrdil, že by s ním na 1500 metrů vystřelil komárovi oko). První Sherman zničil německý panzerfaust, druhý americká stíhačka Poolova posádka se dostala do první bojové akce 29.6.1944 severně od St. Lô u vesničky Villiers-Fossard. Tank byl zasažen panzerfaustem, ale celé posádce se podařilo vyváznout bez zranění. Druhý Sherman - tentokrát typ M4A1(76)W s novým výkonnějším 76mm kanónem, se stal domovem Poolovy posádky od 1. července do 17. srpna 1944. Při „čištění" vesnice Fromental byl tank zasažen palbou vlastního hloubkového stíhače, letounu P-38 Lighting. Posádka musela silně poškozený tank opustit. Foto: Sherman M4A1(76)W ze sbírek vojenského muzea v Camp Blanding na Floridě Souboj s osmaosmdesátkou O tom, jak výkonnou měl Pool posádku a jak dobrým byl velitelem, vypovídá řada válečných historek. Přežití velmi často záleželo na rychlosti reakce na neočekávané situace, tak jako například při akci nedaleko Origny ve Francii. Stmívalo se a Poolův tank „In The Mood" právě obdržel rádiem rozkaz k zastavení postupu a přenocování na pozici. Pool už otevíral ústa, aby vydal řidiči povel Stop, když najednou zjistil, že se dívá přímo do hlavně německého 88 mm kanónu zamaskovaného v šeru před ním. Místo rozkazu k zastavení zařval do vysílačky „Střelec, pal!" Oiler nezaváhal ani vteřinu, vypálil a dělo zničil dřív než jeho obsluha stačila jakkoliv zareagovat. V zaměřovači Panter Velice nebezpečným protivníkem amerických tanků byly nejnovější německé Pantery. Mezi Poolovy největší úspěchy patří například zničení tohoto německého tanku u Namuru na vzdálenost přesahující 1 km, ale ve francouzském městě Colombier přežila Poolova osádka jen s obrovskou dávkou štěstí. Sgt. Pool s četou tanků vjížděli rozptýleně do městečka. Poolův tank obezřetně projížděl v krytu domů, když pár metrů před něj najednou vyjel z boční ulice německý Panter. Střelec z Panteru první i druhou ranou minul (zřejmě z nervozity), Poolův střelec Cpl. Oiler ovšem nikoliv. Hned první ránou zřejmě zasáhl munici a následný výbuch odtrhl Panteru věž od trupu. Ten den se Pool a jeho osádka znovu narodili. Z minimální vzdálenosti by byl zásah z kanonu německého Panteru pro jejich Sherman zcela jistě osudný. Video: Střetnutí v Colombier se stalo předmět zajímavé fanouškovské animace vytvořené v prostředí počítačové hry War Thunder Třetí Sherman byl tím posledním Třetí Sherman shodného typu s předchozím - M4A1(76)W se stal pro Poola posledním ve válce. Při pokusu o průlom Siegfriedovy linie jihozápadně od Cách (v městečku Munsterbusch) byl jeho tank 15. září 1944 zasažen útočícím Panterem. Těžce poškozený tank se Pool snažil dostat mimo palebný úhel Panteru, ale byl zasažen podruhé. Zásah srazil Sherman mimo vozovku a převrátil ho. L.G.Pool unikl z tanku velitelským poklopem, ale střepina z granátu Pantera mu zmasakrovala nohu takovým způsobem, že mu ji museli amputovat. O nohu přišel i jeho střelec Oller, zbytek posádky vyvázl nezraněn. "Dejte někdo bacha na můj tank", byla poslední Poolova poslední slova než upadl do bezvědomí. Pro Poola to byl konec bojového nasazení. Video: Sgt.Pool a jeho osádka byli jednou z inspirací pro tvůrce amerického filmu Fury v hlavní roli s Bradem Pittem. Zajímavý dokument z natáčení se týká použité tankové techniky. Třetí obrněná 3th Armored Division „Spearhead" byla aktivována 15.dubna 1941 v Camp Beauregard , Louisiana. Její bojová cesta začala 9. července 1944 ve Francii. V boji o Saint Lo utrpěla těžké ztráty, ale pokračovala dále v čele bojujících jednotek po celou kampaň ve Francii. Její bojová cesta pak pokračovala dále přes Hurtgenský les, bitvu v Ardenách, překročení Siegfiedovy linie až po poslední boj kterým byla bitva o Dessau. 3th armored division byla v boji plných 231 dní, s celkovým počtem 2540 padlých, 7331 zraněných, 95 nezvěstných a 139 zajatých. Divize ztratila více tanků v boji než kterákoliv jiná divize US Army. Moody Molly Poolův Sherman M4A1(76)W jsme zvolili jako předlohu pro další z triček značky DixieGear. Naše pin-up girl „Moody Molly" (Náladová Molly) doplnila své apartní plavky v army stylu tankistickou přílbou US M1938 Tanker Helmet a jako osobní zbraň zvolila samopal Thompson M 1928. Foto: Limitovaná edice triček s Moody Molly a Shermanem Sgt.Poola vás čeká v eshopu Dixie-Gear.cz Zdroj: Armádní noviny.cz
  13. Ten Samsung SSD doporučuju, už delší dobu jej mám (předchozí verzi 840 EVO 120GB) a naprostá spokojenost....
  14. Ať žije Stalin! Ať žije SSSR! Výkřiky, které málem ohrozily plán odboje Krátce před válkou uletělo osm příslušníků slovenského letectva do Polska, aby se zapojili do protifašistického odboje. Díky malému úletu čtyř z nich však mohl ten velký úlet zkrachovat dříve, než začal. Letov Š.328 | foto: archiv V červnu 1939 se osmi příslušníkům Slovenských vzdušných zbraní podařil husarský kousek, když prchli v kokpitech čtyř dvoumístných dvouplošníků do Polska. Možná si řeknete, že to pro ně nemuselo být až tak složité, prchali přece na „vlastních“ strojích a z „vlastního“ letiště. Nakonec je pravda, že se strastiplnými a nebezpečnými útěky z protektorátu se to srovnat nedalo, ale punc dobrodružství to také mělo. Zde je příběh jednoho velkého úletu. Každá věc má rub a lícKdyž byl 14. března 1939 vyhlášen samostatný Slovenský stát, ne všichni domácí byli touto událostí vyloženě nadšeni. Mnozí z příslušníků ozbrojených sil měli v sobě hluboce zakořeněny ideje čechoslovakismu, což je celkem i logické z historických souvislostí tvorby prvorepublikové armády. Fotogalerie Ke spokojenosti jim nepřidali ani Němci, kteří podle smluvního ujednání obsadili západní část Slovenska, kde vytvořili tzv. Schutzzone. Jednalo se o pruh území sahající k čáře Bratislava - Trenčín - Žilina. Němci se zde chovali jako mocipáni a z kasáren a letišť bezostyšně odváželi vojenský materiál. A do toho všeho přilévali olej do ohně členové polovojenské organizace Hlinkova garda, kteří se na armádu a vojáky zpravidla dívali skrz prsty. Vyloženě nevraživě se pak chovali k odcházejícím vojákům české národnosti, s nimiž udržovali ti slovenští ve společných jednotkách kamarádské vztahy. Za této situace vznikla u 64. letky v Piešťanech ilegální skupinka tvořená letci a pozemním personálem, která se postupně rozrostla na osm mužů. Abecedně to byli pánové Imrich Gablech, Jozef Hrala, Ľudevít Ivanič, Jozef Káňa, František Knotek, Ján Lazar, Jozef Rehák a Karol Valach (jména jsou uvedena podle dobových slovenských úředních dokumentů, často se můžete setkat i s počeštělými tvary, jako např. Josef Řehák). Zde by bylo dobré upozornit na Knotka. Možná jste to jméno už někde slyšeli, byl to právě on, kdo táhl veselá povyražení ve chvílích volna a jedno z nich mělo zásadní vliv na celý příběh. Těchto osm mužů tedy plánovalo, zatím víceméně nezávazně, úlet do Polska. Chtěli ho realizovat pomocí čtyř dvoumístných strojů. V květnu začaly z Polska prosakovat zprávy o tam se tvořícím československém legionu a tím se myšlenky osmi statečných na útěk zintenzivnily. O jejich aktivitách dokonce věděl i velitel letky, ale snažil se je krotit, aby něco neuspěchali. Potom se však stala jedna velmi nepříjemná věc. Ať žije SSSR!Večer 3. června, vyrazili František Knotek, Ľudevít Ivanič a Jozef Káňa do města za zábavou. Později se připojili i Jozef Rehák a několik dalších přátel. Bujará nálada rostla s množstvím zkonzumovaných alkoholických nápojů. O půlnoci se všichni přemístili z restaurace Roľnícky dom do kavárny Centrál. Zde můžeme spoluvinu za další události svalit i na Centrál, protože co je to za kavárnu, kde mají otevřeno přes půlnoc a nalévají alkoholické nápoje? Kolem druhé hodiny ranní se náhle u stolu vztyčil alkoholem posilněný Knotek a hlasitě vykřikl: „Ať žije Moskva! Ať žije Stalin! Ať žije SSSR!“ Slyšet to bylo otevřeným oknem až na ulici. Tam v tu chvíli procházel nadporučík Jozef Remeň, velitel technické letky. Když uslyšel z okna se linoucí výkřiky, nechtěl věřit vlastním uším. To řvaní však bylo příliš reálné. Rychlými přískoky tedy vběhl do podniku. Po zhodnocení situace rozkázal vojákům vrátit se okamžitě do kasáren. Ti se však k odchodu neměli. Zakrátko navíc do podniku dorazil se společností oblastní velitel Hlinkovy Gardy, což situaci vůbec neprospělo. Když ho Knotek spatřil, napadl ho výroky. Největším kalibrem byl asi tento: „Vy budete nakonec rádi, když budete patřit do SSSR!“ Konflikt zůstal naštěstí pouze v rovině ústní. Remeňovi již docházela trpělivost a opět vyzval provinilce, ať ten mejdan ihned ukončí a spořádaně se vrátí do kasáren. Protože tito ani tentokrát na jasný rozkaz nereflektovali, nechal je odvést hotovostí a zavřít v kasárnách v zajišťovací vazbě. Hlášení velitele četnické stanice o nepřístojnostech poddůstojníků z leteckého pluku 3, detail Ke Knotkovým výkřikům ohledně SSSR musíme být shovívaví, nemyslel to nijak zle. Tenkrát neměli občané informace, které máme dnes my. Zkrátka viděli v Sovětském svazu pokrokovou zemi hýčkající všechny své obyvatele. Svou roli sehrála i slovanská sounáležitost. Čili za to mohla naivita a absence realistických informací. Po probuzení jim bylo jasné, že se touto nerozvážností celá věc ohledně úletu zkomplikovala. Očekávali tresty, jejichž charakter by jim mohl znemožnit dostat se vůbec ke strojům. Po ranním výslechu velitelem leteckého pluku, kde zadržení inkriminované výkřiky „hodili“ na neznámé civilisty, byli z vazby propuštěni. Ovšem zatím se zákazem vycházek. Rychle se rozhodli, že uletí ve středu 7. června. Ještě večer předtím udělali na pokoji „rozlučkovou“ oslavu s kamarády, ale o plánu na nadcházející den vůbec nehovořili. Někteří to pojali vyloženě decentně, například Imrich Gablech, který vypil pouze jedno pivo. Ale ani ostatní to s hlasitými projevy nijak nepřeháněli, přeci jen už byli poučeni. Přesto padlo za oběť 75 lahví piva, které neustále dokola objednávala známá firma Knotek. Velký úletA přišlo ráno 7. června. Letový provoz nebyl intenzivní, na příští den připadal církevní svátek Božího těla. Ráno a v časném dopoledni se odehrálo pár cvičných letů. Ty byly ukončeny v 10:00. Pak nastal na letišti relativní klid. Klíčovou úlohu ve skupině zastával Ľudevít Ivanič. Ten byl hlavním mechanikem letky, a tak zodpovídal za každou manipulaci s letadly. Samozřejmě měl i klíče od hangárů. Když s pomocí Valacha a Reháka připravoval stroje k letu, nevyvolávalo to zbytečná podezření a rozruch. A v případě, že se přece jen někdo zeptal na jejich činnost, odbyl ho improvizovanou výmluvou, že připravují letouny na letecký den, nebo něčím podobně odzbrojujícím. Před polednem už stály na ploše před hangárem a v hangáru čtyři dvoumístné jednomotorové dvouplošníky s plnými nádržemi. Byly to tři průzkumné a lehké bombardovací stroje Letov Š.328 a jeden bombardovací stroj Aero Ab.101. Posádky úletu Dne 7. června 1939 uletělo osm příslušníků SVZ za použití čtyř dvoumístných letadel (3x Letov Š.328, 1x Aero Ab.101) do Polska. Za typovým číslem letounu je jeho číslo výrobní. Š.328.344 des. Ján Lazar, pilot čet. František Knotek, pozorovatel Š.328.155 des. Jozef Káňa, pilot svob. Karol Valach, mechanik Š.328.342 des. Imrich Gablech, pilot des. Jozef Rehák, radiotelegrafista Ab.101.15 des. Jozef Hrala, pilot čet. Ľudevít Ivanič, hlavní mechanik Při startu skupiny začal ten pravý horor. Své sehrály nervy, které se jen stěží dařilo držet na uzdě. Podle dohody měla jako první odstartovat posádka Aera Ab.101, neboť to bylo oproti Letovům Š.328 o něco pomalejší. Navzdory všem plánům se však jako první daly do pohybu dva Šmolíky stojící na ploše, první s Lazarem a Knotkem, druhý s Káňou a Valachem. Letovy se jeden po druhém řítily po vzletové dráze a vznesly se do vzduchu. Když to členové dvou zbývajících posádek uviděli, horečně se snažili i svůj odchod z tohoto letiště urychlit. Mezitím motory startujících letadel „probudily“ z poledního klidu strážného. Ten vystřelil na poplach, což už bylo víceméně stejně pozdě. Jenom tím ještě více vynervoval své prchající kamarády. Gablech s Rehákem vyrolovali s posledním Letovem z hangáru a čekali na čtvrtý stroj. Pilot Aera Jozef Hrala tomu všemu nasadil korunu, když se Ivaničovi svěřil, že stojedničku ještě nikdy neřídil. To byla pro Ivaniče silná rána. Jako znalec všech typů letadel jednotky (nezapomínejme na jeho funkci hlavního mechanika) tedy z místa pozorovatele radil pilotovi, co dělat. Šlo samozřejmě jen o ten začátek, než nastartují a rozjedou se, pak už se člověk chytne. Ale příliš hladce to Hralovi nešlo. Už při rolování ke vzletové dráze byla trajektorie stroje značně klikatá. Při startu se letoun opět stočil ze vzletové dráhy. Hrala s vytřeštěnýma očima sledoval hangár, který se proti němu zlověstně řítil. Pilot se snažil stroj zvednout. Rychlost však nebyla dostatečná, letoun se vzepjal a propadl zpět na zem. Opět do vzduchu se dostal ve vzdálenosti 20 až 30 metrů před hangárem. Podvozkem ho div neškrtl a opět se za ním částečně propadl. Naštěstí vztlak už přepral gravitaci, stroj začal pomalu nabírat výšku a zamířil na sever. A nakonec bez problémů odstartovala posádka Imricha Gablecha. I během letu zažívali letci různá dobrodružství. Například Hrala málem uvařil motor. Jak byl zvyklý na Š.328 s hvězdicovým motorem, zapomněl otevřít žaluzie u chladiče Aera Ab.101. Ještě že měl za zády toho Ivaniče. O úletu už přišlo na všechny základny telefonické hlášení. Nad Žilinou tak po nich párkrát vystřelil flak z Němci obsazeného letiště, ale nebylo to nic vážného. Gablech a Káňa se svými stroji zase provedli malé letecké vystoupení nad Lietavskou Lúčkou, kde bydlela nějaká děvčata, která znali z doby působení na žilinském letišti. Spolucestující na místech pozorovatelů to holt museli nějak přetrpět. Když se blížili k hranici, i na ně spustil německý flak palbu. Svižnější Šmolíky se držely celou dobu víceméně pospolu a po třech hodinách letu přistály na velké letecké základně v Deblinu asi 100 km jihovýchodně od Varšavy. Aero přistálo v Krakově hodinu a půl po startu. Pak také přeletělo do Deblinu. Od polských letců a vojáků se všem dostalo vřelého uvítání. Pohled do hangáru na základně Deblin, kde jsou částečně vidět i dva bývalé Š.328 slovenského letectva, se kterými ulétla v červnu 1939 skupina jeho příslušníků do Polska. Dopis, který naštěstí přišel pozdě O tom, že dezertujícím přálo štěstí i bez onoho pití, svědčí ještě jedna epizodka. O půl druhé odpoledne 7. června obdrželo velitelství Hlinkovy gardy v Istebníku nad Váhom (dnes součást Trenčína) anonymní dopis s podpisem „Gardista“, podávající informaci o chystaném úletu do Polska. Velitel istebnické HG dopis okamžitě předal na armádní Vyšší velitelství 1 sídlící v Trenčíně. Náčelník štábu VV 1 se svým pobočníkem ihned nasedli do auta a uháněli k Piešťanům, kam dorazili ve tři hodiny. A tam jim velitel leteckého pluku oznámil, že letci odletěli už v poledne. Ruku na toDva dny po úletu navštívil letiště v Piešťanech velitel SVZ Ján Ambruš. Všichni letci ze základny mu museli podáním ruky slíbit, že už nikdo nic takového neudělá. Ambruš nebyl člověkem přinášejícím represe, kvůli nezabránění úletu nikoho nepopotahoval. Byl to charakter. Ostatně sám odešel 3. září 1939 do exilu, protože zásadně nesouhlasil se zapojením Slovenska do polské kampaně. Vstoupil do našich západních jednotek, v roce 1940 velel 312. peruti a pak až do konce války zastával významné štábní funkce v čs. vojenské misi v Kanadě. Odsouzeni v nepřítomnostiPo vyšetření události bylo konstatováno, že hlavním motivem dezerce byla silná československá orientace provinilců. Strach z případného trestu za příhodu v restauraci byl označen pouze za sekundární motiv, navíc působící jen u poloviny členů skupiny. 17. srpna 1942 bylo všech osm mužů v nepřítomnosti odsouzeno za dezerci a krádež vojenského materiálu ke 20 letům těžkého žaláře, zostřeného každého čtvrt roku jednodenním půstem a k tomu tvrdým lůžkem, a na konci každého roku měsíc trvající samovazbou. Po odvolání vojenského prokurátora byl trest zvýšen na doživotí a k seznamu cyklických zostření ještě přibyla jednodenní samovazba v temné cele každého 7. června pro připomenutí „hanebného zločinu“. Další osudy zúčastněných Imrich Gablech Tvrdě si osud zahrál s Imrichem Gablechem, více si o jeho životním příběhu můžete přečíst zde a zde. Všichni aktéři byli přijati do polského letectva. Ale jen někteří, podobně jako pár dalších Čechoslováků, se při rychlé a tragické polské kampani dostali k letům, navíc zpravidla neoperačním, na zastaralých cvičných nebo pozorovacích strojích. Většina z nich se po dalších útrapách, zahrnujících i sovětské zajetí, dostala do Velké Británie. Jozef Hrala, František Knotek, Ján Lazar, Jozef Rehák a Karol Valach sloužili v řadách 311. československé bombardovací perutě, tedy u perutě, u které byla z těch našich čtyř služba nejnáročnější a nejnebezpečnější. Jozef Hrala a Karol Valach zahynuli. Jozef Káňa létal u 303. polské stíhací perutě. Pilot Imrich Gablech měl po pobytu v gulagu podlomené zdraví vylučující pilotování letadel, a tak se po přesunu do Velké Británie stal letovým kontrolorem. Ľudovít Ivanič působil po propuštění ze sovětského zajetí jako mechanik u naší letecké jednotky na východě. Zdroj: iDnes
  15. Vypněte si keylogger ve Windows 10 (víte o tom, že tam je?)
  16. Samotný upgrade je na pytel, mlátí se Ti tam spousta věcí, např. registry, ovladače... Co se ovladačů týká, mnoho lidí si myslí, že stačí nainstalovat nové, což o to, mnohdy to celkem funguje ale právě v případě upgrade je to častý problém, je třeba odinstalovat staré a pak nainstalovat nové, to je jistota.... samozřejmě výrobce HW musí ty ovladače mít, což třeba v případě HP není samozřejmost... Další důvod, proč třeba mě a jiným to šlape, je a) čistá instalace, b) stavěný PC bez OEM balastu. I když je pravda, že jsem žádné problémy nepozoroval ani po pouhém upgradu a přesto jsem udělal čistou instalaci, protože to je jediný způsob jak dokonale vyčistit disk....
  17. Problém s upgradem mají hlavně OEM stroje. Ideální je čistá instalace, dnes už není nutné provádět nejdřív upgrade, s instalačkou Treshold 2 lze zadat key původních 7, 8, 8.1.... Btw, na iDnes na Technetu jsem se dobře pobavil diskuzí pod tímhle článkem http://technet.idnes.cz/windows-7-lide-nechteji-opustit-d3e-/software.aspx?c=A151203_093905_software_vse Teda ona to není ani tak diskuze, jako hate proti Win 10...
  18. Ty jsem přeskočil, stejně jako Visty....někdo to zná, někdo ne...
  19. Asi proto, že jsem Ti hned vynadal trochu jsme se přetlačovali a tys víc dingal....
  20. Jak Ty to děláš chlape? Víš vůbec o tom, že jsi mne pár dní zpátky sejmul? T-72 vs T-72
  21. Pokud, stejně jako já, nesnášíte ve Win 10 jejich nepřehledné Nastavení, které Vás jen někdy hodí na klasické zobrazení, tak stačí pravým myšítkem klik na Start a vstoupit přímo do klasického zobrazení, jak ho známe ze "sedmiček"...
×
×
  • Vytvořit...