Přejít na obsah

Lynx_cz

Global Moderátor
  • Počet příspěvků

    2 878
  • Registrace

  • Poslední návštěva

  • Days Won

    363

Vše od uživatele Lynx_cz

  1. Valerian a město tisíce planet r. Luc Besson, Francie / USA, 2017 Režisér, scenárista a producent Luc Besson se po Pátém elementu a Lucy opět vrací k žánru akční sci-fi. Vychází přitom z komiksového seriálu, který v roce 1967 vytvořil Pierre Christin a Jean-Claude Mézières. Letos tedy slaví padesát let od svého vzniku a Besson se rozhodl k tomuto výročí přichystat celovečerní film na jeho motivy. S tvůrcem Valeriana Mézièresem spolupracoval už na Pátém elementu a on ho už tehdy ponoukal k jeho zfilmování. Besson ale počkal, až k tomu nazraje úroveň trikové technologie a vizuálních efektů, které by umožnily roztodivný svět mimozemšťanů ztvárnit. Vyprávění se odehrává v roce 2740, tedy v osmadvacátém století. Major Valerian (Dane DeHaan) a jeho inteligentní a nezávislá spolupracovnice Laureline (Cara Delevigne) jsou speciální vládní agenti pro správu lidských území. Jejich úkolem je udržovat pořádek v celém vesmíru. Valerian má ke své kolegyni i jiný vztah než čistě pracovní a neustále ji bombarduje milostnými návrhy. Ona ho ale kvůli jeho pověsti sukničkáře odmítá. Na rozkaz velitele Arüna Filitta (Clive Owen) se Valerian a Laureline vydávají na společnou misi do ohromného intergalaktického města Alfa. Alfa je neustále rostoucí metropole, kterou obývají tisíce různých mimozemských druhů ze všech koutů galaxie. Žije zde 17 milionů obyvatel, kteří se sem stěhovali v průběhu let, protože chtěli sjednotit svoje schopnosti, technologie a zdroje, aby se zlepšil osud všech. Jak už to ale bývá, ne každý má v Alfě stejné bohulibé cíle. Na toto skvostné historické město útočí neznámý nepřítel. A Valerian s Laureline začnou svádět boj s časem, aby našli zdroj zla a zastavili ho dříve, než zničí úhelný kámen našeho vesmíru.
  2. Válka o planetu opic r. Matt Reeves, USA, 2017 Restart filmové série z přelomu šedesátých a sedmdesátých let podle předlohy Pierra Boullea se studiu 20th Century Fox povedl. Zrození Planety opic vydělalo celosvětově 480 milionů dolarů, pokračování Úsvit planety opic milionů 710. Třetí díl vyprávění o opicích, které pomalu ovládají Zemi, představí starého známého primáta Caesara (Andy Serkis). Ten je společně se zástupci svého druhu dotlačen ke smrtícímu střetu s lidskou armádou, vedenou nemilosrdným Plukovníkem (Woody Harrelson). Ten je ochotný udělat cokoliv, aby svět navrátil do jeho podoby před apokalypsou. Opice utrpí nezměrné ztráty, o Caesara se začnou pokoušet temné pudy a vypraví se s několika věrnými na samostatnou misi, na níž chce pomstít padlé druhy. Když Caesar a Plukovník konečně stanou tváří v tvář, utkají se v epickém boji, který rozhodne o osudu obou živočišných druhů a budoucnosti planety. Třetí díl, stejně jako ten druhý režíruje Matt Reeves (Monstrum). Jestliže předchozí film měl ráz politické alegorie v hávu postapokalyptické sci-fi, tak na tom nejnovějším je vidět příklon k žánru válečnému. Naznačuje to ostatně už samotný název filmu. Militantněji naladěný je i hlavní opičí vůdce. Dříve býval Caesar lidem nakloněný, teď k nim chová zášť a proklíná se za Kobovu smrt. Hořce lituje, že se ve dvojce postavil svému intrikujícímu soukmenovci ve snaze zabránit otevřenému konfliktu, který stejně nastal a trvá už dva roky. Zvrátit jeho nenávist k lidské rase by mohla malá dívka Nova (Amiah Miller), známá z původní Planety opic z roku 1968. http://youtu.be/BenOsZoaWasVícena: http://avmania.e15.cz/10-nejocekavanejsich-sci-fi-filmu-roku-2017-video#part=7
  3. Transformers: Poslední rytíř r. Michael Bay, USA, 2017 Hérakleitovou větou, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky, se zcela zjevně neřídí Michael Bay. U něj by se ale dala parafrázovat jako nevstoupíš dvakrát do stejného kovošrotu. Série Transformers se na konci června dočká pátého přírůstku, v němž se na planetě Zemi opět střetnou robotické hromady železa, měnící se v auta různé tonáže. Klasické akční detonační orgie budou tentokrát obohaceny o pohled do minulosti, spjatý s mytologií Transformerů. Už podtitul filmu Poslední rytíř napovídá, že půjde o rytíře kulatého stolu a artušovskou legendu. A trailer doplňuje, že dojde i na historický výlet do nacistického Německa. Roboti, nacisté, rytíři středověké Anglie. Na první pohled to zní docela šíleně, ale pořád přitažlivěji než se popáté dívat, jak si to Autoboti s Decepticony rozdávají v současnosti někde mezi mrakodrapy. Scénář si vzala na starost trojice Art Marcum, Matt Holloway a Ken Nolan, která se co se týče mytologického zázemí robotů odvázala ještě více než Ehren Kruger ve čtyřce Transformers: Zánik. V ní došlo na obří Dinoboty v Bayově variaci Jurského parku. Ti by se měli objevit i v pětce, spolu s mini-dinoboty. Souvislost krále Artuše, rytíře Merlina a rytířů kulatého stolu s Transformery není známá, ale spekuluje se o tom, že meč Excalibur by mohl posloužit k oživení rodné planety robotů Cybertron, za jejíž zánik se Optimus Prime cítí zodpovědný. K přítomnosti Transformerů britského původu odkazuje podmanivý voice-over Anthonyho Hopkinse z traileru i natáčení v anglických lokacích Během Optimovy nepřítomnosti vůdcovství Autobotů převezme Bumblebee, což vyústí do jejich závěrečného střetu. Z lidských postav se ze čtyřky vrátí Mark Wahlberg jako amatérský vynálezce Cade Yeager a ředitel společnosti na výrobu nových zbraní Joshua Joyce (Stanley Tucci). Do bojů se zapojí i dospívající jako Izabella (Isabela Moner), kteří pomůžou odvrátit zkázu světa.
  4. Vždyť to ukázali v jedničce.... _________________________________________________________ Vetřelec: Covenant r. Ridley Scott, USA, 2017 Ridley Scott se vrací do vesmíru, který stvořil ve svém kultovní sérii Vetřelec. Vetřelec: Covenant je novou kapitolou, ve které posádka vesmírné kolonizační lodi Covenant směřuje na vzdálenou planetu na druhé straně galaxie, která se zdá být neobjeveným rájem. Ve skutečnosti ale skrývá nebezpečí, které si nikdo z členů posádky nedokázal představit. Režisér ve svém nejnovějším filmu navazuje na děj snímku Prometheus, což byl v čase uvedení jakýsi nepřiznaný prequel prvního a dodnes nejděsivějšího Vetřelce z roku 1979. Convenant je druhým dílem vetřelecké ságy, která časově předchází původní tetralogii s Ellen Ripley. Posádka lodi Covenant při mapování či objevování vesmíru zachrání jediného přeživšího z expedice Prometheus, androida Davida (Michael Fassbender). A poznává, že planeta, která měla být novým nezmapovaným rájem a na níž David samozvaně vládne, je hluboké, temné a depresivní místo, plné zabijáckých příšer. V souboji s nimi se Vetřelec: Covenant vrací k charakteru jedničky Vetřelce, tedy hororové vesmírné vyvražďovačky s emancipovanou hrdinkou. Ellen Ripley zde nahradí Daniels (Katherine Waterston). Jejího manžela a kapitána lodi Covenant Bransona ztvární James Franco. Vetřelců bude více druhů a nebudou mít tak jako v prvním filmu skrytou, náznakovou podobu. Půjde o příšery, které umí proniknout do lidského organismu skrze nosní a ušní otvory a prorážet z něj budou ze zad přes páteř. Čeká nás tak dost možná nejkrvavější a nejděsivější film letošního roku.
  5. Stíhač Jiří Maňák sestřelil dvě stodevítky a pak velel peruti „tajfunů“ V prosinci uplynulo sto let od narození Jiřího Maňáka. Jmenovaný byl jediným Čechoslovákem operačně létajícím na stíhačkách Hawker Typhoon s mohutnou kanonovou výzbrojí. Ba co víc, dokonce velel britské peruti těmito stroji vybavené. Jiří Maňák (vpravo) na českobudějovickém letišti v roce 1945 před stíhačkami Spitfire LF Mk.IXE. Salutujícím mužem je divisní generál Josef Janáček, v té době ve funkci velitele Vojenské oblasti 2. | foto: public domain Jiří Maňák se narodil 16. prosince 1916 jako druhé z celkem šesti dětí do rodiny významného českobudějovického středoškolského profesora Jaroslava Maňáka, který byl významným činitelem i v mnoha oblastech společenského života jihočeského regionu. O profesoru Jaroslavu Maňákovi lze bez nadsázky tvrdit, že byl v tomto regionu také zakladatelem sportovního letectví. Díky jeho aktivitám a dokonce částečné finanční podpoře získali v letech 1932/33 budějovičtí plachtaři pro svou činnost první kluzáky. Létat začal i sám v té době již relativně letitý pan profesor. Stejná vášeň pohltila také všechny čtyři jeho syny. Naopak obě dcery, stejně jako obětavá maminka, zůstaly nohama na zemi. Ve vzduchu pak z rodiny Maňákových docílil nejzajímavější kariéru Jiří, který bojoval během války v řadách Královského letectva (RAF). Jiří Maňák vojenským letcem Jiří Maňák během základní vojenské služby, kterou nastoupil v roce 1935 a prodělal ji jak jinak než u letectva, absolvoval devítiměsíční Školu pro důstojníky letectva v záloze a létal jako pozorovatel na Letovu Š.328. Letov Š.328 Avia B.71 Priority už měl utříděné, služba důstojníka u vojenského letectva byla prestižní záležitostí, také dění v sousedním Německu si žádalo činy, a proto se rozhodl v armádě pokračovat jako profesionál. Po Vojenské akademii v Hranicích na Moravě nastoupil v roce 1938 do služby k 72. letce Leteckého pluku 6, kde létal jako navigátor na rychlých bombardérech Avia B.71 (ze Sovětského svazu dodané Tupolevy SB-2, částečně naturalizované použitím v Československu vyráběnými motory a výzbrojí). Cesta do odboje U 72. letky však dlouho nepobyl. Po pochmurném podzimu 1938, který byl ve znamení Mnichova, zahájil stíhací výcvik v Prostějově. Tam ho po nějaké době dohnal, tak jako ostatní vlastence, tragický 15. březen 1939. Rozhodl se tedy odejít do zahraničního odboje, což konzultoval i s rodinou. Požehnání dostal, přestože blízkým bylo jasné, že německému hněvu budou první na ráně. Rodiče i sourozenci pak byli skutečně nějaký čas vězněni, naštěstí bez tragických následků. Ještě před samotným vypuknutím 2. světové války se Jiří Maňák dostal přes Polsko do Francie. Po obligátní krátké anabázi s papírovým vstupem do cizinecké legie zahájil v říjnu 1939, tedy měsíc po vypuknutí války, výcvik ve Francii. Nejprve ho Francouzi připravovali na profesi palubního střelce vícemístných letadel. Z pohledu Jiřího Maňáka to však bylo příliš statické řemeslo. Napnul tedy všechny síly k přeřazení ke stíhacímu výcviku, se kterým už započal doma. Naštěstí se mu to počátkem roku 1940 podařilo. Ve Francii létal na dvoumístných školních hornoplošnících Morane-Saulnier M.S.230 a na dolnoplošných stíhačkách Dewoitine D.501 používaných už vesměs pouze ve cvičných jednotkách. Výcvik však postupoval pomalu, Francouzi byli v pohodě a nic je nenutilo markantněji zvýšit nějaké úsilí pro zajištění obrany své země. Ta pohoda však neměla dlouhého trvání, podivná válka se 10. května zvrhla na regulérní. Během jeden a půl měsíční francouzské agónie se už Jiří Maňák k bojové jednotce nedostal. Zato se dostal 23. června do Velké Británie. V řadách Královského letectva Britský přístup na něho, podobně jako na ostatní naše letce, udělal mnohem lepší dojem než ten francouzský. Už po třech týdnech byl přijat do řad RAF. Krátce se přichomýtl k formování 310. československé stíhací perutě v Duxfordu. U třistadesítky však z objektivních důvodů operačně nelétal, našich pilotů, navíc v té době zkušenějších, tam bylo dostatek. A tak odešel dokončit výcvik a přeškolení na britskou techniku postupně ke dvěma výcvikovým jednotkám OTU (Operational Training Unit). Koncem listopadu 1940 nastoupil k 601. stíhací peruti létající v té době na hurricanech. Zde sbíral cenné bojové zkušenosti a ve dnech 6. května a 2. června 1941 sestřelil na Hurricanu Mk.IIB po jednom Messerschmittu Bf 109F. Stíhačky Hurricane Mk.IIB 601. perutě RAF. Na stejném typu letounu sestřelil Jiří Maňák dva německé Messerschmitty Bf 109F. Airacobra 601. perutě RAF, pár bojových letů na stroji stejného typu vykonal Jiří Maňák 601. peruť byla také jako jediná jednotka RAF po určitou dobu částečně vyzbrojena americkými airacobrami. Britové těmto strojům s příďovým podvozkem a motorem situovaným v těžišti nepřišli na chuť a většinu objednaných strojů přeposlali dále do Sovětského svazu, kde se naopak proslavily. U 601. perutě na airacobře absolvoval pár bojových letů i Jiří Maňák. Po odlétání turnusu u bojové perutě působil Jiří Maňák několik měsíců jako instruktor u jedné z operačních výcvikových jednotek. A pak to začalo znovu. Po kratších, přibližně měsíčních epizodkách u 81. a 611. perutě, kde u té šestisté jedenácté poškodil na Spitfiru Mk.IXC dvě německé stíhačky Focke-Wulf Fw 190A, byl převelen ke 182. peruti, která se právě přezbrojila na stíhačky Hawker Typhoon. Typhoon Mk.IB měl mohutnou výzbroj čtyř kanonů ráže 20 mm (řádově méně rozšířený Typhoon Mk.IA měl „pouze“ dvanáct kulometů 7,7 mm). Původně se s ním počítalo jako lékem na nové typy německých stíhaček. Typhoon však s výškou příliš ztrácel výkon a tak se jeho parketou staly hloubkové nálety, útoky na bodové pozemní cíle. Na závěsnících pod křídlem pak mohl nést také pumy nebo raketové střely. Ale je pravda, že i na stíhání za určitých podmínek byl s úspěchem používán. A to právě proti německým stíhacím bombardérům napadajícím v nízkém letu cíle v Anglii, tedy proti tomu samému, co představovaly typhoony na druhé straně. Nesmíme si však typhoon nijak idealizovat, jeho vývoj byl bolestný. Problémy hýřil například výkonný motor se šoupátkovým rozvodem, pro piloty pak bylo otravné pronikání výfukových plynů do kabiny. Největší nebezpečí ovšem skýtalo nouzové přistání na břicho, při kterém letoun často skončil v plamenech. (Některé z typhoonových much pak ze sebe úspěšně setřásla z něho vycházející výkonná stíhačka Hawker Tempest.) Hawker Typhoon Mk.IB neznámé jednotky. Na stejném typu létal Jiří Maňák jako velitel 198. perutě RAF. Ale zpět k Jiřímu Maňákovi. Největšího zadostiučinění se mu dostalo 1. května 1943, kdy se stal velitelem 198. stíhací perutě RAF operující s letouny Hawker Typhoon. Stíhací velitelství (Fighter Command) si bylo dobře vědomo kvalit tohoto pilota a tak mu svěřilo velení „britské“ perutě, v jejímž personálním obsazení byl jediným Čechem. Od velitele nadřízené skupiny dostal dokonce pro svoji jednotku právo volné ruky, kdy si mohl sám vybírat v přidělené oblasti cíle a čas akce. To ovšem neznamená úplnou absenci rozkazů z nadřízeného velitelství, pokud to bojová situace vyžadovala. A tak 28. srpna v podvečer odstartovaly čtyři typhoony pod vedením Jiřího Maňáka, aby poskytovaly krytí čtyřem Hurricanům Mk.IV vyzbrojeným neřízenými střelami, kterými měly zaútočit na vrata vodního kanálu v holandském Welmeldinghe. Kvůli špatnému počasí byla akce hurricanů stornována, ale typhoony se už blížily k cílové oblasti. Jiří Maňák se po zprávě z vysílačky o aktuálním stavu akce operativně rozhodl pro vyhledání a zničení jiného pozemního cíle, zkrátka co vhodného se na zemi namane. Pobřežní protiletadlová obrana však poškodila chladič Maňákova stroje. Pilot se rozhodl pro návrat svého roje na základnu. Za několik chvil však došlo k zadření motoru a Jiří Maňák skončil se svým letounem ve vlnách. Z potápějícího stroje se mu naštěstí podařilo vyplavat. V malém záchranném člunu (dinghy) chtěl pádlovat od pobřeží a čekat na záchranu z britské strany. Silný západní vítr ho však hnal na ostrov Walcheren, kde ho zajali Němci. V zajetí kvůli větší bezpečnosti nevystupoval jako Čech, ale jako Brit James Manak. Jiří Maňák (vpravo) v německém zajateckém táboře Stalag Luft III, vlevo je Ivo Tonder a uprostřed Arnošt Valenta. V září 1943 se ocitl ve známém zajateckém táboře pro spojenecké letce Stalag Luft III v Saganu. Zde byl zapojen do přípravy legendární akce Velký útěk, která však skončila tragicky. Jiří Maňák naštěstí nebyl mezi vylosovanými pro samotnou cestu ven a to mu pravděpodobně zachránilo život. V roce 1945 byl přesunut na západ k Lübecku a tam ho 2. května osvobodili postupující britští vojáci. Jak jen to bylo možné, došlo k transportu do Velké Británie k našim letcům, konkrétně ke 312. stíhací peruti, se kterou se vrátil v srpnu do vlasti. Na turbínách, na statku a u ČSA Velké profesní kotrmelce přinesla Jiřímu Maňákovi doba poválečná. V krátkém období do nástupu nových pořádků po únorovém převratu roku osmačtyřicátého byla jeho letecká kariéra na zážitky a nečekané příležitosti skutečně bohatá. Dále se rozšířilo portfolio jím létaných typů letadel. Zcela nestandardní akcí bylo bombardování zamrzlého Dunaje v březnu 1947. To mělo zabránit velké povodní hrozící kvůli jarnímu tání a podobnému bombardování uskutečněnému předtím sovětským letectvem v Rakousku. Jiří Maňák se akce zúčastnil jako pilot jednoho z bombardujících strojů Aero C-3B (Siebel Si 204). Zúčastnil se také například programu zkoušek proudových Avií S-92 (Messerschmitt Me 262). Ještě předtím byl však vyslán do Velké Británie na přeškolení na proudová letadla, kde létal na typech Gloster Meteor a de Havilland Vampire. Pak nebyl žádný div, že během jednoho leteckém dne předvedl nejen uchvacující akrobacii na kluzáku, ale také se před očima a hlavně ušima diváků přehnal v proudovém messerschmittu. Gloster Meteor Mk.III Avia S-92 V roce 1948 opustil na vlastní žádost armádu a nastoupil jako pilot a zkušební komisař na ministerstvo dopravy. Tvrdou ránu mu osud uštědřil na podzim 1950, kdy byl zatčen a obviněn z prozrazení státního tajemství a pomlouvání lidově-demokratického zřízení. Příštího roku byl sice propuštěn, ale k létání měl cestu zapovězenu. Nejprve pracoval jako pomocný dělník u Státního statku v Hluboké nad Vltavou. Díky vynaložené píli a odborným schopnostem se vypracoval postupně na řidiče a potom podnikového ekonoma. Jiří Maňák se na statku dokonce setkal se sudetským Němcem sloužícím za války u protiletadlové baterie nasazené v místě, kde byl náš stíhač sestřelen. Ne, nepoprali se, ale společně zavzpomínali na dobu minulou. V první polovině šedesátých let pracoval pár let v národním podniku Motor České Budějovice, kde si cenili jeho aplikačních schopností cizích jazyků. V roce 1964 byl částečně rehabilitován a posledních několik let kariéry létal jako pilot ČSA (Il-14, Tu-104, Tu-124), než musel s nástupem normalizace odejít do penze. Nadále však mohl pracovat jako externí odborník pro různé instituce, jeho technická erudice byla žádaná. Plné rehabilitace se dočkal po listopadu 1989 a na poslední pozemskou cestu se vydal 29. prosince 1992. Shrnutí bojové činnosti Jiřího Maňáka Za svého působení u RAF vykonal Jiří Maňák 273 bojových letů, z toho 130 nad okupované území západní Evropy. Při nich sestřelil dvě a poškodil další dvě nepřátelská letadla. Dále zničil jednu lokomotivu a devět jich těžce poškodil, potopil čtyři menší lodě (jako invazní bárky nebo vlečné čluny). Zapálil přístavní skladiště a rozstřílel signální stanici. Další zničené a poškozené cíle, jako železniční vagóny, vojenské automobily nebo stanoviště protiletadlových zbraní, nejsou oficiálně vyčísleny. Seznam úspěchů může na člověka válkou nepolíbeného působit skromně, je to však pouze zdání. Například skóre sestřelů už z principu nemusí vypovídat o pilotním umění hodnoceného vůbec nic, někteří piloti třeba ve vzduchu na nepřátelský stroj ani nenarazili, případně měli důležitější úkol, než se za ním honit. Ale to, že Britové svěřili velení své perutě tomuto Čechoslovákovi, hovoří samo za sebe. Takové piloty jsme měli „pouze“ tři, dalšími byli František Fajtl (velel 122. peruti) a Otto Smik (velel 127. peruti). Jiří Maňák byl nositelem mnoha vyznamenání, včetně britského Záslužného letecké kříže (DFC). Fotogalerie Zdroj: iDnes
  6. jj, Ghost Dog je moc pěknej film... Nedávno jsem shlédnul slušný film http://www.csfd.cz/film/79389-marauders/prehled/
  7. Poprvé v dějinách USA se miliardář nastěhuje do státem placeného bytu, ze kterého stát právě vystěhoval černošskou rodinu....
  8. Tak jsem to dohrál...... když si člověk odmyslí, že je to CoD, je to docela dobrá vesmírná střílečka.....
  9. Bohužel nemám.... vzhledem k tomu, že dneska nevíš, co můžeš od her očekávat, tak než hru koupím, nejdřív ji vyzkouším... Doufám, že remaster MW1 bude časem ke koupi i samostaně...
  10. Tak jsem odehrál asi 3 hodky... Úvodní intro vypadalo jako Hvězdné války, obrovská flotila vesmírných lodí... Po asi dvou hodinách většinou městských přestřelek mise ve vesmíru, ve finále výbíráte z mapy naší soustavy mise u planet, skočíte do vesmírné stíhačky, obsadíte enemáckou (ale jsou to jen zlí pozemšťani) loď a pak ve stíhačce zničíte enemy eskadru stíhaček... A pořád dokola... Zatím nevím, zda to takhle bude až do konce... Jinak grafika slušná, efekty solidní, náročnost není velká, na rozdíl od hry, ISO má 67 GB (?!)... Nechal jsem grafické nastavení, jaké si hra zvolila a běží plynule, FPS jsem neměřil (v nastavení lze zapnout měříč FPS, moje PC sestava v profilu)... Takže další, sci-fi CoD (bohužel), z ještě vzdálenější budoucnosti než předchozí Advanced Warfare (ten jsem odehrál dvakrát, jednou v eng a pak když udělali slovenštinu, pak mi dal příběh smysl). Máme tu další CoD, který si odehraju, ale na rozdíl třeba od Modern Warfare 1 (ale i 2), se k němu nebudu vracet....(leda ještě jednou, když někdo udělá třeba zse slovenštinu) P.S. Docela se těším na Battlefield 1... pár hodin jsem odehrál v testu a jsem zvědavý na single kampaň (mulťáky mne u těchle her moc neberou, připadá mi to jako hrozný chaos...)
  11. Ví někdo, co vedlo Sabatony ke složení téhle skladby? Běhá mi při ní mráz po zádech....
  12. Král udělal z Karla Janouška maršála, komunisti pak chudého skladníka Řád Bílého lva patří od letošního 28. října také rodákovi z Přerova Karlu Janouškovi. Letci s nejvyšší hodností britského RAF Air Marshall. Za zásluhy v 2. světové válce ji dostal od krále Jiřího VI., v komunisty ovládaném Československu však živořil a kvůli nízkému důchodu pracoval až do 74 let jako skladník. Karel Janoušek doprovází ve Velké Británii v době druhé světové války prezidenta dr. Edvarda Beneše při jeho návštěvě 311. perutě. | foto: archiv J. Rajlicha - Poslední československý maršál Modrooký blonďatý chlapec Karel Janoušek se 30. října 1893 v Přerově narodil do rakousko-uherské monarchie, kterou za 23 let bude pomáhat v první světové válce coby československý legionář bořit. Osud Karla Janouška Zobrazit fotogalerii Po pádu mocnářství vznikne Československo, Janoušek mu pomůže také o dvě desetiletí později v řadách britského letectva RAF. Dotáhne to jako jediný Čechoslovák na vůbec nejvyšší hodnost leteckého maršála, převezme ji od anglického krále. V komunisty ovládnuté vlasti ho později ale čeká ještě třetí boj. O každodenní obživu. Komunistický režim Janouška po roce 1948 zavře, připraví ho o majetek. Po propuštění musí starý muž pracovat ve skladu, hubený důchod nestačí. Zemřel před 45 lety. V mládí to ale Janouška k armádě netáhlo. V Přerově syn oficiála říšských drah v roce 1904 nastoupil na gymnázium. Vždy byl hrdý na své češství a také rodné město. „Studenta Karla Janouška zajímali spíše antičtí filozofové, hudba, k níž měl nepopiratelné vlohy – hrál dokonce na violu – a sport, k němuž snad kromě tenisu a šermu naopak výrazné předpoklady neměl,“ popisuje v knize Jediný československý maršál historik Jiří Rajlich. Po maturitě Janoušek na vysokou školu nevyrazil, rodina si to nemohla dovolit. „Nastoupil jako úředník u přerovské firmy Kratochvíl patřící jeho vzdálenému příbuzenstvu,“ přibližuje Rajlich. Vše změnila až první světová válka. Válku viděl zblízka poprvé na italském bojištiMonarchie v květnu 1915 povolala i jednadvacetiletého přerovského úředníka. Aniž to tušil, měl před sebou 33 let služby v uniformách několika armád. V lednu 1916 byl již na frontě. „Svou první otřesnou zkušenost řadového vojáka měl zažít na italském bojišti v Jižním Tyrolsku. Jako velitel družstva, později velitel čety se zúčastnil květnových bojů během italské ofenzivy na řece Soči. Již 1. června 1916 však odjíždí s plukem na ruskou frontu,“ popisuje Rajlich. Krátce po příjezdu desátník Janoušek padl do ruského zajetí, odkud zamířil do československých legií. „Rozhodl jsem se s několika kamarády účastnit se aktivně boje za samostatnost našich národů,“ uvedl letec v roce 1968 v almanachu přerovského gymnázia. K letectví se budoucí maršál dostal až ve 30 letechNa konci první světové války měl za sebou kromě dvou válečných zranění i legendární sibiřskou anabázi, při níž legionáři na vlacích při bojích na cestě do nově vzniklého Československa ovládli transsibiřskou magistrálu. Do Prahy Janoušek docestoval v únoru 1920. „Před pěti lety odcházel bez nadšení do války ve špatně padnoucí uniformě jednoročního dobrovolníka – desátníka rakousko-uherské armády. Do té doby to byl sotva škole odrostlý subalterní úředník soukromé firmy, kterého více zajímal Platon či Aristoteles nežli obchod, natožpak vojenská služba. Nyní se vracel domů bojem a strádáním zocelený muž v uniformě kapitána ruských legií, kterou zdobila francouzská a ruská vyznamenání, k nimž měla krátce poté přibýt další,“ shrnuje Rajlich. Ve vojenské kariéře budoucího Air Marshalla ale stále nefigurovalo letectví. Dostal se k němu až ve 30 letech kvůli polemice s dalším důstojníkem, který Janouška – tehdejšího československého důstojníka pěchoty – podle Rajlicha možná vážně, možná nevážně vyzval, aby se stal aktivním letcem. Janoušek přijal. „Vše nové mě vždy přitahovalo, a tak jsem neřekl ne,“ vzpomínal Janoušek v roce 1968, kdy se díky uvolnění režimu dočkal částečné rehabilitace. Dle dobových hodnocení byl Janoušek poměrně dobrým leteckým pozorovatelem, jako pilot byl spíše průměrný. Uvědomoval si ovšem, jak důležitou roli hraje v letectví počasí. Rozhodl se tak pro tehdy neobvyklý krok. Ve dvaačtyřiceti letech začal v hodnosti plukovníka na Karlově univerzitě studovat meteorologii a geofyziku. Doktorát získal v červnu 1939. V té době české země okupoval wehrmacht, z Československa zbyl protektorát. Janoušek byl již generál, na promoci dorazil demonstrativně v uniformě. „Skutečnost, že nebyl vynikajícím pilotem, nikterak nesnižuje jeho pozorovatelské – navigační a meteorologické – znalosti a schopnosti a zejména jeho organizační přínos k rozvoji československého letectva, ať již tehdy v míru, nebo později během války,“ hodnotí v knize Rajlich. Nacisté se Janouškovi pomstili vyvražděním rodinyDo Velké Británie generál Janoušek vyrazil v polovině listopadu 1939. Nacisté se mu za působení ve druhém odboji krutě pomstili. „Zatkli a uvěznili téměř všechny jeho rodinné příslušníky a příbuzné. Manželka, sestra, bratr a dva švagři to zaplatili životy,“ vypočítává Rajlich. Koncentrační tábory přežili jen jeho druhá sestra a dva bratři. Jeden z nich ovšem na následky krutého věznění zemřel v září 1951. Janoušek se s nimi opět setká v Přerově až v srpnu 1945. Za kanálem La Manche se Janoušek pouští do budování samotného československého letectva. Sehrál klíčovou a dominantní roli při ve výsledku úspěšných jednáních o vzniku československých jednotek fungujících v rámci RAF. Světlo světa spatřily v létě 1940. Janoušek se současně coby Angličany jmenovaný inspektor československého letectva stal nejvyšším představitelem našich válečných letců v Británii. Rajlich druhou světovou válku označuje za vrchol kariéry přerovského generála. „Dá se o něm mluvit jako o zdatném organizátorovi a obratném i předvídavém diplomatovi. Československé letecké jednotky mu podléhaly po všech stránkách, jen ne po operační. Tedy nikoli po té stránce, která by opravňovala nazvat jej vojevůdcem,“ přemítá historik. Je ale přesvědčený, že Janouškovi plným právem náleží přední místo v dějinách druhého odboje. Jeho zásluhy ocenil i anglický král Jiří VI., v květnu 1945 mu udělil nejvyšší hodnost britského letectva Air Marshall. Zjistíte, že nemáte kam jít, vylíčil maršál marné hledání prácePo návratu do vlasti ale jediného československého leteckého maršála čekalo odsouvání na vedlejší kolej. K moci se drala komunistická strana, letci ze Západu pro ni byli nepřátelé. Po puči v únoru 1948 Janouška vyhodili z armády kvůli údajným vyšším státním zájmům. Vzpomínal, že s tímto cejchem nemohl najít práci. „Zjistíte, že nemáte kam jít, že se pohybujete v uzavřeném kruhu. Leckde by vás sice brali, ale z důvodů výše řečených jaksi dost dobře nemohou,“ vylíčil hrdina v rozhovoru v roce 1968 pro časopis Letectví a kosmonautika. V dubnu 1948 se pokusil z rudého Československa odejít, padl ale do pasti agenta provokatéra z bezpečnostních složek. Byl zatčen a odsouzen, v nejtěžších kriminálech ztratil dvanáct let života. Prokurátor pro něj při procesu navrhl trest smrti. Na svobodu se dostal po amnestii v květnu 1960, měl ovšem problém uživit se. Později se svěřil, že bylo třeba „svést všechny ty bitvy, které moji stejně postižení kamarádi dobře znají. Bitvu o střechu nad hlavou, bitvu o to, co budu jíst.“ V 66 letech si musel znovu najít práci, důchod mu stát vyměřil příliš nízký. Až do roku 1967 do svých 74 let pracoval jako skladník. V období pražského jara bojoval za očištění svého jména, plně rehabilitován byl ale až posmrtně po roce 1989. Zemřel v Praze 27. října 1971. Žádné peníze, chceme zpět svou čest, přál si Janoušek Naději po 12 letech nespravedlivého věznění přineslo Karlu Janouškovi uvolňování režimu v šedesátých letech. Jeho touha po spravedlnosti se ale nenaplnila, pražské jaro rozdrtila sovětská okupace 21. srpna 1968. Do té doby se ovšem zdálo, že západní letci mají šanci na důstojný život. Doufal v něj i Janoušek. Sám o tom mluvil v rozhovoru s redaktorem Václavem Tikovským v čísle 13 časopisu Letectví a kosmonautika z 19. června 1968. MF DNES přináší výběr z generálových vyjádření. Na začátku rozhovoru již čtyřiasedmdesátiletý přerovský rodák podrobně vylíčil svůj osud po komunistickém únorovém puči. 29. února 1948 byl propuštěn z armády kvůli údajným vyšším státním zájmům. Vzpomínal, že s tímto cejchem nemohl najít práci. Byl sledován, odposlouchávali mu telefon. Chcete se ještě, pane generále, zmínit o svých dalších osudech? Myslíte, že jsou tak důležité? O kriminálu mluvit nebudu, snad bych jen mohl doplnit, že jsem byl v roce 1960 – po 12 letech – propuštěn na základě amnestie. Rok jsem marně sháněl práci, až jsem se posléze uchytil jako pomocný skladník v podniku Textil. V roce 1965 jsem začal usilovat o rehabilitaci, poněvadž jsem se nikdy nesmířil s cejchem dezertéra a vlastizrádce. Já jsem voják, pane, byl jsem jím celý život, i v kriminále. A za Československo jsem bojoval v obou válkách. Chtěl jsem zpátky svou čest. Co očekáváte od současného hnutí rehabilitace? Spravedlnost. Nikoli ovšem spravedlnost se zavázanýma očima, nýbrž spravedlnost, která nepřehlédne žádného uraženého a poníženého. Která napraví křivdy, vrátí čest a konečně vymaže neviditelná zet. Která nám sice nevrátí léta strávená v kriminálech, táborech nucených prací, v podřadných zaměstnáních a v existenční nejistotě, ale která nám je vynahradí jinak. Aby bylo jasno: nechceme peníze, chceme morální satisfakci, chceme, aby naše národy věděly, že měly bojovníky, a nikoli dobrodruhy. Aby věděly, že jsme usilovali o správnou věc, jak ve válce, kdy to bylo zřejmé, tak po válce, kdy jsme nechtěli zahazovat všechno minulé jako nepotřebné, ale chtěli jsme vybrat z toho to nejlepší a přidat dobré zkušenosti, které jsme získali ve světě, na Západě i na Východě. To zaprvé. Zadruhé očekávám, že rehabilitační proces – právě na základě této morální satisfakce – umožní všem postiženým letcům, aby se – pokud budou fyzicky schopni, válka a roky strádání se bohužel nedají odečíst – co nejlépe uplatnili. Něco se v tomto již udělalo, především v ČSA a na Státní letecké inspekci. Stále však vidím nepoměr mezi někdejšími sankcemi a nynější nápravou. Vím, že na MNO už začala pracovat rehabilitační komise, lze si tedy jen přát, aby se její činnost neprotáhla na několik let. Kdybych měl svou odpověď uzavřít jedinou větou, řekl bych, že očekávám rehabilitaci skutečnou a úplnou, rehabilitaci nikoli jako laskavost, nýbrž jako povinnost. A to nejen osob, ale i idejí. Michal Poláček Zdroj: iDnes
  13. Dobří vojáci také přežili. Válečná anabáze letce Stanislava Rejthara Stanislav Rejthar si ve Velké Británii u 313. čs. stíhací perutě při nouzovém přistání poranil páteř. I přes doporučení přejít k pozemní službě zůstal u letectva. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl propuštěn ze služby a pronásledován. Návštěva Jana Masaryka u 313. československé stíhací perutě RAF. Uprostřed Stanislav Rejthar, vpravo Bohuslav Kimlička. | foto: Archiv Olgy Bezděkové-Rejtharové, CC BY-SA 4.0 Do rolnické rodiny manželů Jana a Františky Rejtharových v moravských Kuroslepech se 28. října 1911 narodil syn Stanislav. Ač chudý, anebo právě proto, měl dětství bohaté na zážitky. Kromě toho, že chodil do školy, kopal jako každý kluk do meruny a padal do rybníka. Základní vojenskou službu absolvoval u artilerie. V roce 1935 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Když příštího roku vypukla pod tlakem zostřující se mezinárodní situace akce „1000 nových pilotů republice“, neváhal ani minutu vyměnit pozemní terén za vzdušný živel. A nebyl sám, jen z hranické akademie se jich přihlásilo sto osmdesát, jenže to by nám zase chyběli specialisté u pozemních sil. Stanislav Rejthar se naštěstí dostal mezi třicítku vybraných. Po absolvování leteckého výcviku nastoupil v roce 1937 službu u Leteckého pluku 5 v Brně. Před válkou byly hlavní výzbrojí pluku dvoumotorové bombardéry Aero MB.200 (licence francouzské firmy Bloch). Přestože je naše letectvo právě zařazovalo do výzbroje, byly v té době už notně zastaralé. Dvě letky pak měly ještě něco mnohem horšího, nepovedené jednomotorové bombardéry domácího původu Aero Ab.101. Právě na nich měl Stanislav Rejthar sloužit. Aero Ab.101 Z dnešního pohledu byl až překvalifikován. Ve svých pamětech se zmiňuje, že létal nejen jako pilot, ale i jako navigátor a telegrafista. Ale to už se blížilo pochmurné září roku osmatřicátého ve znamení Mnichovské dohody. Nejen bombardéry leteckého pluku 5 zůstaly na zemi. Běh událostí pak zpečetil 15. březen 1939, kdy Němci obsadili již notně okleštěné země české a moravské. V zahraničním odbojiS jedním kamarádem ze své letky se za pomoci obětavých železničářů dostal ilegálně do Polska. Stalo se tak 23. června. Letci jeli ukryti v nákladním vlaku. V Polsku to neměli naši uprchlíci a zároveň zájemci o boj proti Říši jednoduché. Poláci, kterým rozhodně nechybělo sebevědomí, z našich letců příliš nadšení nebyli. To se postupem času sice měnilo k lepšímu, ale než došlo k samotnému útoku na Polsko, tak se Stanislav Rejthar dostal s transportem na švédské lodi Castelholm do Francie. Nakonec to možná bylo i lepší, protože naši, kteří v Polsku zůstali do 1. září, si až na výjimky v polském letectvu stejně nezalétali a pak museli na západ prchat přes Rumunsko, v horším případě skončili na nějakou dobu v sovětském zajetí. Ve Francii to bylo o poznání lepší. Nejprve sice musel vstoupit stejně jako mnoho našich letců do cizinecké legie k pěchotnímu výcviku s hrozbou služby v koloniích, ale to se brzy, počátkem září, kdy vyhlásila Francie na základě smlouvy s Polskem Německu válku, změnilo. Následoval výcvik na francouzských vícemístných letounech, nejprve na starých jednomotorových dvoumístných dvouplošnících Potez 25. Byl povýšen na poručíka. I když se 10. května 1940 změnila podivná válka na regulérní, neměl příliš „štěstí“ si v této kampani zabojovat. Francouzská epizodka však přinesla Stanislavu Rejtharovi něco mnohem příjemnějšího, seznámil se zde se svojí budoucí chotí Vlastou Horníčkovou. Po pádu Francie následovala obligátní cesta do Velké Británie. Rejthara společně se směsicí asi dvou stovek našich a polských letců tam dopravila holandská nákladní loď Ary Scheffer. Cesta navzdory německým ponorkám a letadlům proběhla relativně bezpečně, nepočítáme-li tedy jednoho neopatrného jedince, který se zřítil dírou do podpalubí na nešťastníka, kterému zlomil klíční kost. Asi po měsíci se podařilo dostat na ostrovy i Stanislavově milé. Stanislav Rejthar, pilot RAF Ve Velké Británii působil po výcviku na bombardérech nějakou dobu sám jako instruktor, ale poté se mu podařilo splnit si svůj sen živený už úspěchy našich ve Francii, stát se stíhačem. Po zvládnutí pilotáže spitfiru byl zařazen ke 313. československé stíhací peruti RAF. Zároveň se ještě stihl oženit s Vlastou Horníčkovou. Jednoho dne byl Rejtharův spitfire při bojovém letu nad Francii poškozen flakem. Při návratu z mise, kdy mu kvůli vyčerpání paliva vysadil motor prakticky u vlastní základny, přistál nouzově na jednom statku přímo do ohrady s býky. Přistání bylo tvrdé, letoun se za pilotní kabinou rozlomil a pilot ho nebyl schopen opustit vlastními silami. Kvůli utrpěnému zranění páteře nemohl pohnout nohami, k tomu ještě krvácel na hlavě. Díky absenci paliva naštěstí nedošlo k požáru, též býci se chovali neutrálně. Zraněného stíhače z jeho stroje vysvobodili domorodci, pak následovala cesta do nemocnice. Zranění na první pohled nevypadalo moc vážně, hybnost do dolních končetin se vrátila. Stanislav Rejthar to bral zatím na lehkou váhu a z nemocnice se vydal ke své jednotce. Dokonce si šel cvičně zalétat, což zvládl bez problémů. Hodně mu však zatrnulo, když byl pak na zemi opět náhle paralyzován, tentokrát v oblasti horních končetin. Důkladné vyšetření v nemocnici odhalilo nalomený obratel. Zde končila veškerá legrace a začalo několikaměsíční léčení. Po léčení a rehabilitaci mu bylo doporučeno vzdát se služby u letectva. Nějaké teoretické doporučení však nemohlo v tomto případě dopadnout na úrodnou půdu. Stanislav Rejthar, opět plný sil, se vrátil ke 313. peruti. Další kolotoč operačních letů, stíhač z Kuroslep byl ve svém živlu. Pak se přihlásil jako dobrovolník do skupiny letců vedené Františkem Fajtlem, která se měla přesunout do Sovětského svazu, kde se plánovalo vytvoření československého stíhacího pluku. Všichni tito dobrovolníci tak činili s nadějí, že se z východní fronty dostanou dříve na území své vlasti. La-5FN v hangáru na letišti Tri Duby. Po výcviku byl 1. československý stíhací letecký pluk se svými Lavočkiny La-5FN nasazen v rámci Slovenského národního povstání, kde přistál 17. září 1944. Jednalo se o unikum, kdy větší regulerní letecká jednotka operovala z letiště v týlu nepřítele. Kapitán Rejthar zastával funkci náčelníka štábu. Po potlačení povstání se část pilotů vrátila na sovětskou stranu fronty. Pozemní personál pluku a piloti bez letuschopných letadel se pod Rejtharovým velením odebrali do hor vést partyzánský boj. Během ústupu s hlavní skupinou povstalců a příslušníky 2. československé samostatné paradesantní brigády umrzlo jedné mrazivé noci ve sněhové bouři na 80 lidí (včetně politika Jana Švermy). Ztráty by byly ještě vyšší, kdyby Rejthar razantně nenutil mnohé odpadlíky opět vstát a pokračovat v pochodu. Tento strastiplný a tragický ústup se pak začal nazývat „pochod bílou smrtí“. V horách vytvořil Stanislav Rejthar svoji partyzánskou skupinu, která bojovala s Němci mezi listopadem 1944 a únorem 1945, kdy se skupině podařilo probojovat k armádnímu sboru generála ludvíka Svobody. Rejthar se vrátil k naší východní letecké jednotce a byl povýšen na majora. Konec války byl na spadnutí. Návrat do vlasti a hořká doba poúnorováPo válce zpočátku pokračoval ve vojenské kariéře, než ho semlel únor 1948, podobně jako ostatní naše západní letce. Nějaký čas byl vězněn, ale pro absenci jakýchkoliv důkazů z protistátní činnosti (a kdo ví čeho ještě) byl naštěstí propuštěn. Zde zafungovala nevypočitatelná štěstěna, takový postup nebýval pravidlem. Propuštěn byl však i z letectva. Zobrazit fotogalerii Následující roky byl perzekuován režimem a vyslýchán Státní bezpečností. Částečně rehabilitován byl v 60. letech v souvislosti s uvolňováním politického režimu. Zemřel v roce 1977 a pohřben byl v uniformě RAF v Praze na Olšanech. S pozvolným nástupem nových pořádků měl však tu čest se seznámit již krátce po osvobození, když se zastavil na úřadě, kde se rozhodovalo o přidělování služebních bytů. Horlivý vedoucí úředník se na něho příkře podíval a pravil: „To jste nebyl dobrý voják, když jste se z války vrátil. Dobří vojáci padli!“ „Dobří vojáci padli...“, tak se jmenuje kniha vzpomínek Stanislava Rejthara, které zaznamenali Vladimír Beránek, Olga Bezděková-Rejtharová a Vlasta Rejtharová. Doporučujeme k přečtení. Zdroj: iDnes
  14. Teď si vybavuju, že jsem jednu hru nerozjel, starý Medal of Honor, který byl nedávno gratis, tuším na Originu. Nnstaloval jem ale nerozjel...a nepřišel jsem na to proč, ani v modech kompatibility...
  15. Safra, že bych měl takovou kliku? Jak to děláte, lidi, že Vám to furt hapruje..... já s Win 10x64Pro nenarazil na žádný problém.....aktualizace mám auto, takže mám poslední build.....a to nemám žádný supermoderní železo, ale sestavu, kterou jsem si poskládal (detaily v profilu).... a upřímně, jsem za to rád, že mi to šlape bez problémů
  16. Lynx_cz

    Mafia 3

    Ten fix ma asi 600 MB, a měl by řešit optimalizaci, grafiku a nastavení FPS na 30, 60 a neomezené. Fakt je, že po aplikaci vypadá grafika lépe, hra běží naprosto plynule a nesetkal jsem se s jediným pádem...
  17. Lynx_cz

    Mafia 3

    Nepoužils ten ReShader mod? S tím mi to taky padalo
  18. Lynx_cz

    Mafia 3

    Tak po celoodpoledním hraní s neomezenými FPS (fix už je venku) se od toho nějak nemůžu odtrhnout...
  19. Lynx_cz

    Mafia 3

    Tak po asi 40 min hraní u mne dobrý....
  20. Dívky na křídlech. Neohrožené Noční čarodějnice byly postrachem Němců Dvacetileté sovětské dívky oblékly místo šatů letecké kombinézy a vrhaly se do boje na dřevěných dvouplošnících potažených plátnem. Po nocích deptaly zocelené německé vojáky. Dostaly za to od nich přezdívku Noční čarodějnice. Noční čarodějnice | foto: malířka a spisovatelka Iva Hoňková 8. října 1941 vydal sovětský Lidový komisariát obrany rozkaz č. 0099 k vytvoření tří ženských leteckých pluků, konkrétně 586. stíhacího, 587. bombardovacího a 588. nočního bombardovacího. Ještě v říjnu začala teoretická i praktická výuka dobrovolnic pro všechny tři jednotky v rámci 122. ženské letecké skupiny, z tohoto výcvikového tělesa se po vycvičení potřebného množství personálu měly jednotlivé pluky oddělit. Tak se také stalo. Ženské bojové letecké jednotky neměly v jiných armádách obdoby, ostatně širší zapojení žen na základě dobrovolnosti do bojových jednotek (nejen leteckých) během druhé světové války bylo sovětské specifikum. Fotogalerie V době předválečné prodělalo mnoho děvčat letecký, parašutistický, případně jiný tehdejším pohledem ryze mužský výcvik v organizaci OSOAVIACHIM (Společnost pro podporu obrany, letecké a chemické výstavby, byla to obdoba našeho pozdějšího Svazarmu). Tyto volnočasové aktivity dívek a případné pozdější profesionální zapojení absolventek v příslušných oborech se odehrávaly v rovině civilní. Po zahájení německého útoku začala děvčata s leteckými ambicemi bombardovat žádostmi příslušná velitelství o přijetí do vojenského letectva. Těmto sílícím aktivitám se nedostávalo kladné rezonance. A tak není divu, že se snad stal i případ, kdy si jedna taková odmítnutá vlastenka „vypůjčila“ na polním letišti sama stíhačku a vzlétla proti nepříteli. Bližší informace o této příhodě se nám zatím nepodařilo nalézt. Většina odmítnutých zájemkyň zkoušela naštěstí cesty rozumnější. Mnohé psaly dopisy se svým problémem Marině Raskové, populární pilotce s konexemi, proslavené před válkou dálkovým letem nad Sibiří zakončeným nouzovým přistáním v nehostinné pustině bez jídla a pití. Rychlý postup wehrmachtu a intervence Mariny Raskové s kufrem plným dopisů u samotného Stalina vyústily k vydání v úvodu zmíněného rozkazu. Popravdě řečeno, Stalina přesvědčila spíše Marina Rasková než valící se Němci. Polikarpov U-2 (Po-2) Víceúčelový jednomotorový dvouplošník U-2 byl vyvinut v letech 1927/28 primárně jako cvičný. Výroba byla ukončena v roce 1954 a dala více než 30 tisíc kusů, optimistická data jich udávají až 40 tisíc. Stroj tak má ambice na titul nejmasověji vyráběného letadla. Dřevěná kostra draku byla potažena částečně překližkou a částečně plátnem. Motor byl hvězdicový pětiválec Švecov M-11. Kromě cvičné vznikla řada dalších verzí, od jednomístné zemědělské až po speciální pětimístnou dopravní. Technická data U-2 LNB (Lehký noční bombardér) Posádka: 2 Rozpětí: 11,4 m Délka: 8,17 m Nosná plocha: 33,15 m² Hmotnost prázdného letounu: 773 kg Maximální vzletová hmotnost: 1400 kg Výkon motoru: 115 k Maximální rychlost u země: 131 km/h Dostup: 1500 m Dolet: 450 km Ze tří ženských leteckých pluků se nejvíce proslavil noční bombardovací létající na křehkých archaických dvouplošnících Polikarpov U-2 (po smrti konstruktéra N. N. Polikarpova v roce 1944 přejmenován na Po-2). Ve skutečnosti byl noční bombardovací pluk jedinou čistě ženskou leteckou jednotkou, včetně pozemního personálu. Ostatní dva ženské letecké pluky měly ve svých řadách zastoupen i element mužský. Například v původním rozkaze č. 0099 se pro 587. bombardovací pluk počítalo s jednomotorovými dvoumístnými Suchoji Su-2. Tyto stroje nebyly příliš perspektivní, a když se s nimi budoucí příslušnice pluku při výcviku seznámily, pojaly k nim vyloženou nevraživost. Marina Rasková naštěstí zařídila vyzbrojení pluku výtečnými dvoumotorovými Petljakovy Pe-2. Ty však měly o jednoho člena posádky více a potřebovaly početnější pozemní obsluhu, a tak nezbývalo než sáhnout do mužských zdrojů, aby se příprava jednotky do bojeschopného stavu příliš neprotahovala. Nehledě na to, že technika a její výzbroj byly hmotnostně mnohem těžší, než u menších suchojů (o polikarpovech nočního bombardovacího pluku ani nemluvě). Taktika nasazení lehkých nočních bombardérůLehký noční bombardér Polikarpov U-2/Po-2 byl dvoumístný, posádku tvořil pilot a navigátor, v našem případě pilotka a navigátorka. Letouny měly zpravidla ponecháno dvojí řízení z cvičné verze, toho sovětské letkyně využívaly k výcviku vlastního personálu. Letoun byl totiž velice stabilní a jednoduchý na pilotáž. Když jste si to namířili k letišti, vypnuli motor a pustili řízení, dokázal přistát sám a dokonce lépe než někteří netalentovaní piloti. Pilotka při návratu z mise často půjčila řízení navigátorce, která se tak naučila stroj ovládat. Na navigátorky se zase vycvičily na vlastní přání některé dívky z pozemního personálu. I díky tomu se na konci války 46. pluk skládal ze čtyř letek, přestože svou pouť začínal v roce 1942 (tehdy 588. pluk) se dvěma letkami. Malý pumový náklad určoval způsob nasazení lehkých nočních bombardérů U-2. Taktika spočívala v rušivých náletech na postavení německých pozemních jednotek, případně na polní letiště, které se mnohdy opakovaly po velkou část noci a nedovolily Němcům chvilku klidného spánku. Do dalšího dne takto napadený nepřítel vstupoval k smrti unaven a frustrován, což se negativně projevovalo na výsledcích jeho denního zaměstnání. Další parketou nočních pluků lehkých bombardérů byly přesné nálety například na nádraží s přítomností vojenských transportů nebo na sklady munice a paliva. Zde i dobře mířené lehké pumy dokázaly nadělat velkou paseku. Do akce startovaly jednotlivé letouny pět až osm minut po sobě. Při aplikaci rušivých náletů se stroje vracely několikrát na letiště pro nové pumy, případně dotankování paliva. Nasazené posádky zvládaly v extrémních případech provést až osm bojových vzletů během jedné noci v létě, v zimě, když jsou noci delší, to mohlo být až dvanáct vzletů. Služba to byla fyzicky a především psychicky náročná. Ač se to může zdát protimluvem, tak výhodou lehkých strojů byl slabý motor. Ten byl relativně tichý, a tak nepřítel neměl možnost ho registroval na příliš velkou vzdálenost. A když posádka vystoupala v dostatečné vzdálenosti do potřebné výšky a nad cíl doklouzala s motorem na volnoběh, všimli si toho ti nešťastníci dole, až když jim pumy padaly na hlavy. Nemůžeme se tedy divit, že Němci dali křehkým dívkám z neméně křehkých polikarpovů přezdívku Nachthexen, tedy Noční čarodějnice. Příslušnicím pluku se toto ocenění zalíbilo a samy se takto začaly hrdě označovat. Bojová cesta plukuVůbec poprvé byl 588. noční bombardovací letecký pluk vržen do boje 12. června 1942 na jižní frontě. Tam postupovaly německé armády, které měly namířeno na Stalingrad a ke Kaspickému moři. Pluk se přesouval s ustupujícími jednotkami Rudé armády na jih a neustále podporoval pozemní síly nočními nálety. Nejtěžším martyriem byly noční lety v hlubokých údolích Kavkazu, mnohdy naplněných nebezpečnou mlhou. Poryvy větru mezi horskými velikány a nevyzpytatelné vertikální vzdušné proudy byly zatěžkávací zkouškou nejen posádek, ale i dřevěných konstrukcí letounů. Dne 8. února 1943 byl pluku za mimořádné hrdinství při plnění bojových úkolů udělen titul gardový, s tím souviselo i přečíslování jednotky. Nově tedy 46. gardový noční bombardovací letecký pluk dále působil na jižním bojišti. Situace se zde obrátila a Němci ustupovali. V bojích o Tamaňský poloostrov dosáhly Noční čarodějnice dalších velkých úspěchů. Díky tomu dostal pluk čestný název „Tamaňský“. Noční čarodějnice dále podporovaly vylodění na Kerčském poloostrově a boje na Krymu. Pak se přesunuly na sever a postupně bojovaly v Bělorusku, Polsku a Německu. Bojovou činnost ukončily 8. května 1945 v oblasti Berlína. Výsledková bilance pluku se na konci války zastavila ne těchto číslech: 23 672 bojových vzletů, 2 903 tun svržených pum, zničeno bylo mimo jiné 46 muničních a palivových skladů, 9 železničních transportů, 2 železniční stanice, 2 čluny, 76 automobilů, 86 palebných postavení nebo 11 protiletadlových světlometů, bezesných nocí německých vojáků bylo nepočítaně. Vedle toho v menší míře shazovaly proviant a munici dočasně odříznutým vojákům pozemních jednotek RA. Dvacet tři pilotek a navigátorek získalo během války titul Hrdiny Sovětského svazu, dalším dvěma se tohoto ocenění dostalo dodatečně v roce 1995 a jedna se stala Národním hrdinou Kazachstánu (vyznamenání udělované od roku 1944). Z hlediska intenzity nasazení a dosažených výsledků a vyznamenání byl 46. gardový noční bombardovací letecký pluk nejúspěšnější jednotkou tohoto druhu v celém sovětském letectvu. Za své bojové úspěchy zaplatily Noční čarodějnice krutou daň, přímo v boji zahynulo 32 děvčat, další při nehodách. Nebezpečným nepřítelem byly flaky v součinnosti se silnými protiletadlovými světlomety. Chytilo-li několik světlometů pomalý polikarpov do kříže, bylo velmi těžké z jejich spárů uniknout. Osvětlený letoun byl pak pro protiletadlové dělostřelce lákavou kořistí. Nejtragičtější noc z 31.7. na 1.8.1943, během které zahynulo osm letkyň, měl na svědomí noční stíhač Messerschmitt Bf 110. Noční čarodějnice v malbě poskytla malířka a spisovatelka Iva Hoňková. Zdroj: iDnes
  21. Největší vítězství Čechoslováků v RAF. Zánik lamače blokád Alsterufer Po Vánocích roku 1943 dosáhli naši letci velkého úspěchu, jehož význam dosáhl až strategické roviny. Zničili německou loď s nákladem wolframu v objemu roční potřeby říšského válečného hospodářství. Zde je příběh, ve kterém hlavní úlohu „hrálo“ osm statečných z jednoho bombardéru. Jeden z liberatorů 311. československé bombardovací perutě RAF | foto: Ladislav Sitenský Jak ubíhala léta druhé světové války a tato se oproti původním plánům iniciátora stále více protahovala, začal doléhat na německý válečný průmysl nejprve plíživý a posléze akutní nedostatek některých strategických surovin. To se negativně projevovalo při výrobě zbraní, a to nejen při „materiálovém šizení“ těch nejdůležitějších zbraňových součástí, ale i tam, kde to na první pohled takový problém být nemusel. Vzpomeňme jen na německé tankisty, kteří kolikrát ve druhé polovině války trpěli absencí pryžových ochran pojezdových kol a podpůrných kladek (celoocelová kola měla za následek rychlejší opotřebení mechanických částí pohonu, jízda tanku byla ještě hlučnější, atd.). Zobrazit fotogalerii Jednou z cest, kterak si Němci během války zabezpečovali potřebný materiál doma a v okupovaném okolí se nevyskytující, byl jeho dovoz ze spřáteleného Japonska. Jako dopravní prostředky pro takové mise připadaly v úvahu lodě. Na druhou stranu spojení Třetí Říše s okolním světem, který by o to případně ještě stál, se snažili spojenci zabránit námořní blokádou. Nejschůdnějším řešením německého problému tak byly nevelké a relativně rychlé nákladní lodě opatřené protiletadlovou výzbrojí - zvané lamači blokád. Ke stejným úkolům se používaly i velké ponorky, ale ty také měly své limity. Alsterufer - cíl, který stojí zatoZ japonského přístavu Kobe vyplula 4. října 1943 loď Alsterufer. Nejcennějším nákladem bylo 344 tun wolframitu, tedy wolframové rudy. Udává se, že to byla přibližně roční potřeba říškého válečného hospodářství. Kapitán Piatek měl před sebou nelehký úkol. Přes moře a oceány musel dovést svoji loď s drahocenným nákladem do bezpečí a hlavně místa určení, do některého z přístavů na jihozápadním pobřeží okupované Francie. Piatek samozřejmě, stejně jako jeho ostatní kolegové lamači blokád, obeplouval Afriku, protože cesta Suezem, Středomořím a kolem Gibraltaru by byla čirou sebevraždou. Nejnebezpečnějším úsekem cesty tak byl severní Atlantik. Britové vyvíjeli nemalé úsilí, aby zdejší vody měli pod kontrolou. Díky zpravodajským informacím věděli od 25. prosince i o plavbě Alsteruferu. Teď stačilo pouze nešťastnou loď nalézt. Úkol to byl samozřejmě těžký, ale ne nemožný díky palubním radarům pro detekci hladinových cílů, kterými byly vybaveny průzkumné bombardéry Pobřežního velitelství RAF (Coastal Command). Létající člun Sunderland Mk.III. Několik strojů tohoto typu se angažovalo při honu na lamače blokád - loď Alsterufer. Pobřežní velitelství RAF a Královské námořnictvo byly na nohou. Dopoledne 27. prosince byl Alsterufer objeven čtyřmotorovým létajícím člunem Sunderland od 201. perutě. V dalších hodinách na loď zaútočily dva letouny stejného typu, jeden od 422. perutě RCAF a jeden opět od 201. perutě. Jejich pumy, ač dopadly blízko lodě, neměly na její další osud pražádný vliv. Na nohou byla i 311. československá bombardovací peruť RAF, která již od léta 1942 spadala pod Coastal Command. Šest čtyřmotorových Liberatorů GR Mk.V naší perutě, každý samozřejmě osamoceně, se vydalo hledat svou oběť nad rozlehlou a pustou hladinu nevlídného Biskajského zálivu. Psí počasí však donutilo čtyři stroje k předčasnému návratu. Dva z liberatorů pátraly dál. K samotným liberatorům se sluší dodat, že verze GR (General Reconnaissance) byla speciálně určená pro dálkový námořní průzkum a k případnému ničení nalezených cílů. Pro tyto úkoly disponovala oproti klasickým bombardovacím liberatorům radarem ASV (Air to Surface Vessel) a naopak mohla nést mnohem slabší pumovou výzbroj. Na ponorky a lehčí hladinová plavidla to však stačilo. A některé stroje měly na přední části trupu pomocné plochy s kolejnicemi pro celkem osm kusů neřízených raket. Rána do černéhoVálečné štěstí potkalo posádku letounu s trupovým kódem „H“ (Serial Number BZ796). Velitelem a prvním pilotem byl Oldřich Doležal, jeho pravou rukou byl druhý pilot Robert Procházka, navigátorem a bombometčíkem byl Zdeněk Hanuš, nejdále viděl radarový operátor Jindřich Hahn, u vysílačky seděl Marcel Ludikar a ochrana před nepřátelskými stíhači stála především na bedrech a kulometech palubních střelců: Františka Veitla, Ivana Schwarze a Josefa Koska. Názorný snímek ukazující řešení raketové výzbroje na čtyřmotorových liberatorech. Kolem půl čtvrté odpoledne byl navázán radarový kontakt s cílem vzdáleným 60 mil. Protože se v dané oblasti nemělo dle předpokladů nacházet žádné jiné plavidlo, šla posádka liberatora za echem téměř najisto, že je dovede k Alsteruferu. Při přiblížení k lodi a sledování cíle přivítala naše letce protiletadlová palba, tedy nepřímý důkaz, že je dole nepřítel. Útok mohl začít. Hodinky ukazovaly sedm minut po čtvrté hodině odpolední. Těžký čtyřmotorový bombardér se rychle řítil mírným střemhlavým letem z výšky asi 800 stop (necelých 250 metrů) na svou budoucí kořist. Ale v tom okamžiku ještě o tom, kdo bude kořistí, rozhodnuto nebylo. Zuřivá protiletadlová střelba mohla být smrtelná. Projektily ráží 105 mm, 37 mm, ale i 20 mm byly silným argumentem v neprospěch lovce. Pilot a bombometčík v liberatoru se však nemohli rozptylovat tím, kde co lítá. Soustředění na splnění úkolu k tomu ostatně ani prostor nedávalo. Ve vzdálenosti kolem 500 metrů od Alsteruferu odpálil Oldřich Doležal neřízené rakety. Ty se postupně po dvojicích vydaly na nejdůležitější pouť svého života. Pět z nich loď zasáhlo. Ale to už se letoun přiblížil natolik, že by se snad dala rozeznat panika v očích německých námořníků, kteří zrovna neměli žádné zaměstnání u protiletadlových zbraní, hasících přístrojů a podobně. Přišla chvíle Hanušova. Dvě pumy, jedna 500librová a jedna 250librová, opustily pumovnici. Jedna vygenerovala efektní gejzír vody těsně u boku lodě a jedna zmizela v jejich útrobách. Ve výšce 300 stop (asi 90 metrů) se bombardér přehnal nad lodí a zadnímu střelci se naskytl pohled na zničující výbuch, osud Alsteruferu byl zpečetěn. Loď zachvátily požáry, které nebyla posádka schopna zvládnout. Vypráví se legenda o dvou jedincích, kteří se zašívali v podpalubí a hráli šachy. Ani poplach při objeveni liberatoru je nedokázal od rozehrané partie odtrhnout. Tu ukončila remízou až jedna z explodujících raket. Dva zarytí šachisté se tak měli stát jedinými přímými oběťmi útoku. Zbývajících 74 námořníků se přesunulo do záchranných člunů a později je zachránilo Královské námořnictvo. Opuštěná a částečně vyhořelá loď se však tvrdošíjně odmítala poddat tichým hlubinám, příštího dne ji tam musely poslat dva liberatory od 84. perutě. Ale i útočící liberator třistajedenáctky doznal menší úhony. Na základně přistál s poškozeným motorem od protiletadlové střelby. Při výsleších britskými zpravodajci se zajatci vesměs do jednoho netajili obdivem k posádce vítězného bombardéru a poražený kapitán otituloval našeho velitele starým mazaným lišákem. Ještě větším oceněním pak bylo pro Oldřicha Doležala dekorování britským Záslužným leteckým křížem (DFC, Distinguished Flying Cross). Stejné vyznamenání za tuto akci obdržel i Zdeněk Hanuš, všichni ostatní členové posádky dostali Československé válečné kříže 1939. Zdroj: iDnes
  22. Mě se líbí.... malá ochutnávka z 3. dílu - Pragokalypsa 3: Dědictví zkázy
  23. Jinak před časem jsem objevil nového nadějného českého pisálka Jana Urbana (je to mladwj kluk, 1985), který se netají inspirací Mistrem a u mne to má dobrý. Zatím jsou na světě 3 díly Pragokalypsy...mám v e-vydání
×
×
  • Vytvořit...