Aaron Goldstein

Hlavní je se dohodnout, kdo za to může...
 

LOL, jen tak dál: „plány islamistů zhatí naši vepři boubelatí“!
http://usti.idnes.cz/video-praseci-hlava-na-pozemcich-pro-araby-u-modlan-na-teplicku-pby-/usti-zpravy.aspx?c=A140909_160831_usti-zpravy_alh
Akorát nechápu, co na tom chtěji soudruzi PACHové vyšetřovat. Jaký trestný čin? To jsou ale „komedyjanti“…

to mi připomnělo:
 
FIAT = Fehler in alle Teile (chyba ve všech dílech)

To ti povím až bude čeština... Dřív do toho nejdu... A než tu češtinu udělají, tak to možná cenově trochu spadne... 

"Musím čůrat." - oznámila mi tříletá dceru venku, jakmile jsme vyšli. No nazdar, sotva ji zvládám dávat doma, natož na veřejných záchodcích. Ale byly naštěstí hned vedle. Pracně jsem ji vysadil na prkýnko a najednou mobil. "Dobrý den, kurýrní služba, mám pro vás objednanou zásilku." "Dobrý den." - vyhrkl jsem. Tomu se říká načasování. "Já teď bohužel zrovna nejsem doma, ale jsem hned před domem..." "To není problém, doručujeme podle aktuální pozice zákazníka, pane, stačí říct, kde teď právě jste." "Jsem naproti v parku." "Vidím ho." V reproduktoru se ozval zvuk rychlých kroků. "Dělej, Viki!" - sykl jsem na dceru. Ta začala tlačit a natruc vyhekla: "Asi budu kakat." Obrátil jsem oči v sloup. A z mobilu se ozvalo: "Haló, tak jsem v parku, kde přesně jste?" Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se o zcela konverzační tón: "Na záchodcích." chvíle ticha. Pak jen chladné a mechanické: "Rozumím." Za okamžik slyším kroky za dveřmi a klepání na vedlejší zamčené dveře, kde byl někdo jiný. Když jdu s dcerou, tak ani nezamykám. "Tady." - zavolal jsem. "Pane?" - slyšel jsem v mobilu i od dveří. "Máte odemčeno." "Já vím, nezamykám, když jdu jenom s..." "Já počkám venku, až budete hotov." - přerušil mne rychle messenger. "Můžete klidně dovnitř, jsem tu jenom s..." "Ne to rozhodně ne." - reagoval bleskově doručovatel. "Já se obávám, že to může trvat dlouho, prý mi bude i kakat." - snažil jsem se vysvětlit omluvně. "Můžete to ale nechat za dveřmi." Opět chvíle ticha, myslím, že bušil hlavou do zdi a litoval výběru povolání. Pak sebral síly a řekl: "Potřebuji podpis." "Dobře, můžete mi to podat?" - nadhodil jsem rezignovaně. Dveře se otevřeli a ve škvíře se objevila chlupatá ruka s papírem a propiskou. Natáhl jsem se pro to a jednou rukou se stále snažil udržet Viki na míse, aby mi nespadla do záchoda. Naškrábal jsem podpis, zatímco Viki nadšením poposedávala: "Já ci taky písat!" "Tohle není na čmárání." - vysvětlil jsem jí a zavolal: "Mám to." Opět ruka ve dveřích, tentokrát měl v ruce kapesník. Pravděpodobně pro případ, že bych papír použil i k něčemu jinému, než jen k podpisu. Vložil jsem formulář do kapesníku a chtěl vrátit i propisku. "Tu si můžete nechat." - odtušil messenger. Slyšel jsem balení papírů do igelitu. Jsem si skoro jistý, že ten můj dával zvlášť. "Pane?" - ozvalo se ještě na odchodu. "Ano?" - vydechl jsem unaveně. Musel jsem u Viki být skloněný a bolely mne už záda. "Víte," - pokračoval hlas za dveřmi "máme takovou soutěž o nejpodivnější místa, kam jsme doručovali." "Aha." - odpověděl jsem. "Tento měsíc určitě vyhraji." - dodal si pro sebe, když už odcházel. A Viki seskočila: "Ne, nebudu kakat." Začal jsem ji upravovat. Nechtěl jsem vyjít hned. Bude lépe, když mezi námi zůstane to tajemství pouhých hlasů. A nikdy se nedozví, jak vypadám...
 
 
https://play.google.com/store/books/author?id=M.+M.+Cabicar?
(se svolením autora)

"Musím čůrat." - oznámila mi tříletá dceru venku, jakmile jsme vyšli. No nazdar, sotva ji zvládám dávat doma, natož na veřejných záchodcích. Ale byly naštěstí hned vedle. Pracně jsem ji vysadil na prkýnko a najednou mobil. "Dobrý den, kurýrní služba, mám pro vás objednanou zásilku." "Dobrý den." - vyhrkl jsem. Tomu se říká načasování. "Já teď bohužel zrovna nejsem doma, ale jsem hned před domem..." "To není problém, doručujeme podle aktuální pozice zákazníka, pane, stačí říct, kde teď právě jste." "Jsem naproti v parku." "Vidím ho." V reproduktoru se ozval zvuk rychlých kroků. "Dělej, Viki!" - sykl jsem na dceru. Ta začala tlačit a natruc vyhekla: "Asi budu kakat." Obrátil jsem oči v sloup. A z mobilu se ozvalo: "Haló, tak jsem v parku, kde přesně jste?" Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se o zcela konverzační tón: "Na záchodcích." chvíle ticha. Pak jen chladné a mechanické: "Rozumím." Za okamžik slyším kroky za dveřmi a klepání na vedlejší zamčené dveře, kde byl někdo jiný. Když jdu s dcerou, tak ani nezamykám. "Tady." - zavolal jsem. "Pane?" - slyšel jsem v mobilu i od dveří. "Máte odemčeno." "Já vím, nezamykám, když jdu jenom s..." "Já počkám venku, až budete hotov." - přerušil mne rychle messenger. "Můžete klidně dovnitř, jsem tu jenom s..." "Ne to rozhodně ne." - reagoval bleskově doručovatel. "Já se obávám, že to může trvat dlouho, prý mi bude i kakat." - snažil jsem se vysvětlit omluvně. "Můžete to ale nechat za dveřmi." Opět chvíle ticha, myslím, že bušil hlavou do zdi a litoval výběru povolání. Pak sebral síly a řekl: "Potřebuji podpis." "Dobře, můžete mi to podat?" - nadhodil jsem rezignovaně. Dveře se otevřeli a ve škvíře se objevila chlupatá ruka s papírem a propiskou. Natáhl jsem se pro to a jednou rukou se stále snažil udržet Viki na míse, aby mi nespadla do záchoda. Naškrábal jsem podpis, zatímco Viki nadšením poposedávala: "Já ci taky písat!" "Tohle není na čmárání." - vysvětlil jsem jí a zavolal: "Mám to." Opět ruka ve dveřích, tentokrát měl v ruce kapesník. Pravděpodobně pro případ, že bych papír použil i k něčemu jinému, než jen k podpisu. Vložil jsem formulář do kapesníku a chtěl vrátit i propisku. "Tu si můžete nechat." - odtušil messenger. Slyšel jsem balení papírů do igelitu. Jsem si skoro jistý, že ten můj dával zvlášť. "Pane?" - ozvalo se ještě na odchodu. "Ano?" - vydechl jsem unaveně. Musel jsem u Viki být skloněný a bolely mne už záda. "Víte," - pokračoval hlas za dveřmi "máme takovou soutěž o nejpodivnější místa, kam jsme doručovali." "Aha." - odpověděl jsem. "Tento měsíc určitě vyhraji." - dodal si pro sebe, když už odcházel. A Viki seskočila: "Ne, nebudu kakat." Začal jsem ji upravovat. Nechtěl jsem vyjít hned. Bude lépe, když mezi námi zůstane to tajemství pouhých hlasů. A nikdy se nedozví, jak vypadám...
 
 
https://play.google.com/store/books/author?id=M.+M.+Cabicar?
(se svolením autora)

K pochopení následujících řádků je třeba znát tyto události: tříletá Viki se včera pokakala. Ve vaně. Já vím, že to není nic, co by kdo chtěl vědět, ale počkejte. Zatímco jsme se jí snažili napomínat, že si má říct, její teta ji bránila, že to jsou jen roztomilé malé koblížky od malého dítěte a že jsou k sežrání. Manželka k tomu poznamenala, ať Viki dává bacha, protože teta jako malá žrala hovínka. Její sestra, která zrovna hovínka z vany vylovila a vyhodila do záchodu, ji za tu vzpomínku se sesterskou láskou pohladila po tváři právě použitou igelitovou rukavicí. Následný vřískot a honění sester po pokojích se Viki nesmírně líbil.
Druhý den ráno jsem ji na ramenou nesl do pekařství a vzpomněl si, že jsem zapomněl tašku, k čemuž jsem jen poznamenal: “Já jsem pako, zapomněl jsem tašku.”
Přišli jsme do pekařství. Viki se nervózně rozhlédla a zhodnotila situaci, prostředí, prodavačku a kdo ví, jaká data zpracovává mozeček tříletých dětí k posouzení toho, zda jsou klimatické podmínky k sociální interakci. Když nejsou, chytne se mé nohy, schovává se za ní, stydí se a nepromluví. Když usoudí, že jo, postaví se klidně doprostřed krámu a začne se seznamovat. O způsobech navazování mezilidských kontaktů ještě tak alé děti nemají přesnou představu, ale Viki již pochopila, že se dva lidé musí trochu poznat. Tříleté dítě se tedy seznamuje informačně. Jejich datový tok je nesmírně, ale opravdu nesmírně zhuštěný. Jsou schopny informace natolik generalizovat, že vám ve dvou, třech slovech podají obsah celých večerních zpráv od světových událostí, přes domácí politiku, k hrajícím si štěňátkům na konci. Jsou tak zhuštěné, že žádný smrtelník je nedokáže pochopit, ale obsahují všechno důležité, Pochopitelně rozumějte: všechno důležité pro tříleté děti.
Viki se rozhlédla po regálech, ukázala na pár bavorských vdolečků a pronesla: “Já taky včera vykakala koblížky.”
Prodavačka se usmála a řekla na tu “break news”: “No ne, nepovídej, fakt?”
Viki se nadechla a vypálila další bombu, která, podle jejího soudu by mohla prolomit bariéry: “Teta žere hovínka.”
Prodavačka se stále usmívala. Říká se, že úsměv potlačuje zvracení. Nahlas řekla: “No teda, to jsou věci.”
V naději, že seznamovací rituál máme za sebou jsem otevřel ústa k objednávce, ale Viki uzavřela zpravodajskou plejádu hrdým prohlášením: “Táta je pako.” - a pohlédla na mne, abych jí to dosvědčil.
Už, už jsem sahal po klice, že uteču a pro Viki se pak někdy vrátím. Možná. Naštěstí prodavačka byla zjevně bezdětná, protože vyhrkla: “Promiň, ale já ti nerozumím ani slovo.”
Takže jsem si celkem v klidu nakoupil a prodavačce jen práskl, že se Viki pokakala ve vaně, zbytek nebyl nijak důležitý. Zvlášť ten závěr.
Po snídani jsme si vyjeli na kole. Na začátku jsem ji pracně dostával do sedačky a jen pro sebe poznamenal, že je to jako upínat odsouzence do elektrického křesla. Projížděli jsme se a na jedné cestě byla slepice. Snažil jsem se jí vyhnout, ale utíkala tak pitomě, že jsem jí málem přejel. Kdákala a já musel zastavit. Také jsme jednou vjeli na silničku, která ústila do lesa, ale do hrozného krpálu. Zkusil jsem ho vyjet, jenže na kole se sedačkou máte těžiště úplně jinde, málem jsme se převrátili. Lekl jsem se a zanadával, že se musím naučit jezdit, jinak se takhle zabijeme.
Nakonec jsme dojeli na dětské hřiště. byla ta maminka s holčičkou ještě o rok mladší, než Viki. Houpali se spolu řádili na koníkovi, klouzali se… A pak nastala podle Viki vhodná chvíle se seznámit.
Ukázala na svou sedačku a pronesla důležitě: “To je moje elekšický kšeslo.” Zase ten pocit, že na vás jde infarkt a ten hajzl nikde. Furt žijete a jen proto, abyste slyšeli další “BIG NEWS”:
“Táta pšejel šlepiči.”
“Ale nepřejel, přece jsme se jí vyhnuli.” - řekl jsem chlácholivě. Maminka už ale raději začala dcerunku balit.
“My se takhle zabijeme.” - vyrukovala Viki s nejnovější informací a čekala na pochvalu, obdiv a třeba i piškot z kočárku. Jenže maminka na nic nečekala, popadla dítě a zdrhala, co jí nohy stačily.
Takže teď chodí Viki všude s náplastí přes pusu a lidem tvrdím, že má ošklivý opar.
 
(se svolením autora)

K pochopení následujících řádků je třeba znát tyto události: tříletá Viki se včera pokakala. Ve vaně. Já vím, že to není nic, co by kdo chtěl vědět, ale počkejte. Zatímco jsme se jí snažili napomínat, že si má říct, její teta ji bránila, že to jsou jen roztomilé malé koblížky od malého dítěte a že jsou k sežrání. Manželka k tomu poznamenala, ať Viki dává bacha, protože teta jako malá žrala hovínka. Její sestra, která zrovna hovínka z vany vylovila a vyhodila do záchodu, ji za tu vzpomínku se sesterskou láskou pohladila po tváři právě použitou igelitovou rukavicí. Následný vřískot a honění sester po pokojích se Viki nesmírně líbil.
Druhý den ráno jsem ji na ramenou nesl do pekařství a vzpomněl si, že jsem zapomněl tašku, k čemuž jsem jen poznamenal: “Já jsem pako, zapomněl jsem tašku.”
Přišli jsme do pekařství. Viki se nervózně rozhlédla a zhodnotila situaci, prostředí, prodavačku a kdo ví, jaká data zpracovává mozeček tříletých dětí k posouzení toho, zda jsou klimatické podmínky k sociální interakci. Když nejsou, chytne se mé nohy, schovává se za ní, stydí se a nepromluví. Když usoudí, že jo, postaví se klidně doprostřed krámu a začne se seznamovat. O způsobech navazování mezilidských kontaktů ještě tak alé děti nemají přesnou představu, ale Viki již pochopila, že se dva lidé musí trochu poznat. Tříleté dítě se tedy seznamuje informačně. Jejich datový tok je nesmírně, ale opravdu nesmírně zhuštěný. Jsou schopny informace natolik generalizovat, že vám ve dvou, třech slovech podají obsah celých večerních zpráv od světových událostí, přes domácí politiku, k hrajícím si štěňátkům na konci. Jsou tak zhuštěné, že žádný smrtelník je nedokáže pochopit, ale obsahují všechno důležité, Pochopitelně rozumějte: všechno důležité pro tříleté děti.
Viki se rozhlédla po regálech, ukázala na pár bavorských vdolečků a pronesla: “Já taky včera vykakala koblížky.”
Prodavačka se usmála a řekla na tu “break news”: “No ne, nepovídej, fakt?”
Viki se nadechla a vypálila další bombu, která, podle jejího soudu by mohla prolomit bariéry: “Teta žere hovínka.”
Prodavačka se stále usmívala. Říká se, že úsměv potlačuje zvracení. Nahlas řekla: “No teda, to jsou věci.”
V naději, že seznamovací rituál máme za sebou jsem otevřel ústa k objednávce, ale Viki uzavřela zpravodajskou plejádu hrdým prohlášením: “Táta je pako.” - a pohlédla na mne, abych jí to dosvědčil.
Už, už jsem sahal po klice, že uteču a pro Viki se pak někdy vrátím. Možná. Naštěstí prodavačka byla zjevně bezdětná, protože vyhrkla: “Promiň, ale já ti nerozumím ani slovo.”
Takže jsem si celkem v klidu nakoupil a prodavačce jen práskl, že se Viki pokakala ve vaně, zbytek nebyl nijak důležitý. Zvlášť ten závěr.
Po snídani jsme si vyjeli na kole. Na začátku jsem ji pracně dostával do sedačky a jen pro sebe poznamenal, že je to jako upínat odsouzence do elektrického křesla. Projížděli jsme se a na jedné cestě byla slepice. Snažil jsem se jí vyhnout, ale utíkala tak pitomě, že jsem jí málem přejel. Kdákala a já musel zastavit. Také jsme jednou vjeli na silničku, která ústila do lesa, ale do hrozného krpálu. Zkusil jsem ho vyjet, jenže na kole se sedačkou máte těžiště úplně jinde, málem jsme se převrátili. Lekl jsem se a zanadával, že se musím naučit jezdit, jinak se takhle zabijeme.
Nakonec jsme dojeli na dětské hřiště. byla ta maminka s holčičkou ještě o rok mladší, než Viki. Houpali se spolu řádili na koníkovi, klouzali se… A pak nastala podle Viki vhodná chvíle se seznámit.
Ukázala na svou sedačku a pronesla důležitě: “To je moje elekšický kšeslo.” Zase ten pocit, že na vás jde infarkt a ten hajzl nikde. Furt žijete a jen proto, abyste slyšeli další “BIG NEWS”:
“Táta pšejel šlepiči.”
“Ale nepřejel, přece jsme se jí vyhnuli.” - řekl jsem chlácholivě. Maminka už ale raději začala dcerunku balit.
“My se takhle zabijeme.” - vyrukovala Viki s nejnovější informací a čekala na pochvalu, obdiv a třeba i piškot z kočárku. Jenže maminka na nic nečekala, popadla dítě a zdrhala, co jí nohy stačily.
Takže teď chodí Viki všude s náplastí přes pusu a lidem tvrdím, že má ošklivý opar.
 
(se svolením autora)

Indický zlatý slavík....
 

Indický zlatý slavík....
 

Indický zlatý slavík....
 

Indický zlatý slavík....
 

Zdá se, že vyšla četina na Deus ex directors cut... více zde... netestoval jsem... https://www.facebook.com/RPGcestiny?fref=ts

Káťa rozbalila první dárek - a v něm čokoláda na vaření. Usmála se. Rozbalila druhý - a v něm lískové oříšky. Rozbalila třetí - a v něm dvě kila brambor. Rozbalila čtvrtý - a v něm kostka másla. Rozbalila pátý - a v něm kilo cukru. Smála se, vrtěla hlavou a sahala po dalším:
"Co to má být? To proto, že tak nesnáším nakupování?"
"Všechno, co sis přála." - odvětil jsem a podával jí zmuchlaný lísteček. Podávala se na něj a zmateně vyhrkla:
"Nákup, co jsem ti psala snad před měsícem a nakonec jsem si pro něj musela dojít sama?"
A doprdele. "Takže to nebyl dopis Ježíškovi?"
 
Řeknu to takhle: tři dny po štědrém dni a pořád ještě se začne řehtat, kdykoli se na mne podívá...
 
https://play.google.com/store/books/details/M_M_Cabicar_Kulov%C3%BD_plesk?id=KxTmAgAAQBAJ
(se svolením autora)

Káťa rozbalila první dárek - a v něm čokoláda na vaření. Usmála se. Rozbalila druhý - a v něm lískové oříšky. Rozbalila třetí - a v něm dvě kila brambor. Rozbalila čtvrtý - a v něm kostka másla. Rozbalila pátý - a v něm kilo cukru. Smála se, vrtěla hlavou a sahala po dalším:
"Co to má být? To proto, že tak nesnáším nakupování?"
"Všechno, co sis přála." - odvětil jsem a podával jí zmuchlaný lísteček. Podávala se na něj a zmateně vyhrkla:
"Nákup, co jsem ti psala snad před měsícem a nakonec jsem si pro něj musela dojít sama?"
A doprdele. "Takže to nebyl dopis Ježíškovi?"
 
Řeknu to takhle: tři dny po štědrém dni a pořád ještě se začne řehtat, kdykoli se na mne podívá...
 
https://play.google.com/store/books/details/M_M_Cabicar_Kulov%C3%BD_plesk?id=KxTmAgAAQBAJ
(se svolením autora)

Káťa rozbalila první dárek - a v něm čokoláda na vaření. Usmála se. Rozbalila druhý - a v něm lískové oříšky. Rozbalila třetí - a v něm dvě kila brambor. Rozbalila čtvrtý - a v něm kostka másla. Rozbalila pátý - a v něm kilo cukru. Smála se, vrtěla hlavou a sahala po dalším:
"Co to má být? To proto, že tak nesnáším nakupování?"
"Všechno, co sis přála." - odvětil jsem a podával jí zmuchlaný lísteček. Podávala se na něj a zmateně vyhrkla:
"Nákup, co jsem ti psala snad před měsícem a nakonec jsem si pro něj musela dojít sama?"
A doprdele. "Takže to nebyl dopis Ježíškovi?"
 
Řeknu to takhle: tři dny po štědrém dni a pořád ještě se začne řehtat, kdykoli se na mne podívá...
 
https://play.google.com/store/books/details/M_M_Cabicar_Kulov%C3%BD_plesk?id=KxTmAgAAQBAJ
(se svolením autora)

Káťa rozbalila první dárek - a v něm čokoláda na vaření. Usmála se. Rozbalila druhý - a v něm lískové oříšky. Rozbalila třetí - a v něm dvě kila brambor. Rozbalila čtvrtý - a v něm kostka másla. Rozbalila pátý - a v něm kilo cukru. Smála se, vrtěla hlavou a sahala po dalším:
"Co to má být? To proto, že tak nesnáším nakupování?"
"Všechno, co sis přála." - odvětil jsem a podával jí zmuchlaný lísteček. Podávala se na něj a zmateně vyhrkla:
"Nákup, co jsem ti psala snad před měsícem a nakonec jsem si pro něj musela dojít sama?"
A doprdele. "Takže to nebyl dopis Ježíškovi?"
 
Řeknu to takhle: tři dny po štědrém dni a pořád ještě se začne řehtat, kdykoli se na mne podívá...
 
https://play.google.com/store/books/details/M_M_Cabicar_Kulov%C3%BD_plesk?id=KxTmAgAAQBAJ
(se svolením autora)

Káťa rozbalila první dárek - a v něm čokoláda na vaření. Usmála se. Rozbalila druhý - a v něm lískové oříšky. Rozbalila třetí - a v něm dvě kila brambor. Rozbalila čtvrtý - a v něm kostka másla. Rozbalila pátý - a v něm kilo cukru. Smála se, vrtěla hlavou a sahala po dalším:
"Co to má být? To proto, že tak nesnáším nakupování?"
"Všechno, co sis přála." - odvětil jsem a podával jí zmuchlaný lísteček. Podávala se na něj a zmateně vyhrkla:
"Nákup, co jsem ti psala snad před měsícem a nakonec jsem si pro něj musela dojít sama?"
A doprdele. "Takže to nebyl dopis Ježíškovi?"
 
Řeknu to takhle: tři dny po štědrém dni a pořád ještě se začne řehtat, kdykoli se na mne podívá...
 
https://play.google.com/store/books/details/M_M_Cabicar_Kulov%C3%BD_plesk?id=KxTmAgAAQBAJ
(se svolením autora)