Aaron Goldstein

Ještě že se dá proti muslimům postavit neprostupný plot...

Skyrim Maximum Graphics Overhaul 2015 a jeho srovnání s vanillou...

Já to znám že "Důležité v životě je vědět, před kým se pos*at a na koho se vys*at"... Údajně to pochází od pana Wericha...

Jeden díl byl dokonce zfilmovaný s Cruisem.... http://www.csfd.cz/film/299673-jack-reacher-posledni-vystrel/...

Jen tak mě napadlo... Pomohlo by sanovat nízkou hodnotu RAM pomocí Ready Boost ??? (USB flash, kterou systém využije jako paměť... od win 7 je tato funkce součástí systému)

Tak to vypadá že nový Mercedes je tady... A vůbec celkově, že je ve hře značka Mercedes....

Možná nejen chleba.....

Jedna z nejznámějších fotografií naší planety se nazývá "modrá skleněnka"... A Zemi se někdy přezdívá "Modrá planeta"... Takže proč modrá bych i pochopil.... Ze stejného důvodu je modrá barvou OSN a jeho přidružených organizací... Prostě Země je modrá.... a modrá je dobrá...

14. května 1968 zemřel Husband Edward Kimmel americký admirál Husband E. Kimmel se narodil 26. února 1882 v Hendersonu ve státě Kentucky. Kimmel nedostal svolení odejít studovat na West Point a místo toho se dal k námořnictvu. Námořní akademii ukončil v roce 1904. Ještě dříve, než byl jmenován námořním důstojníkem se samostatným velením, prošel praxí na palubách několika torpédoborců, velel operačním jednotkám malých bojových lodí a nakonec byl jmenován jako velitel USS New York, starší bitevní lodi, jež byla postavena před I. světovou válkou. Ve 30. letech prošel vyšším kursem námořní akademie a v roce 1937 byl v rámci běžného kariérního postupu jmenován kontraadmirálem. Velel pak divizi křižníků, s níž absolvoval diplomatickou cestu po přístavech Jižní Ameriky. Dnem 1. února 1941 byl jmenován do funkce vrchního velitele pacifické flotily. Přeskočil tím dalších 32 admirálů, kteří měli k této funkci blíže, ať už léty služby, praxí či hodností. Po vrchním veliteli amerického námořnictva admirálu Haroldu Rainsfordu Starkovi byl Kimmel vlastně nejvýše postaveným námořním důstojníkem Spojených států. Kimmel se usadil na základně v Pearl Harboru na havajském ostrově Oahu a zahájil intenzivní výcvik všech svých jednotek. Japonsko se připravovalo na nastávající válku. Americká diplomacie svým velitelům kladla na srdce, aby svou činností nevyprovokovali útok a nedokázala jim včas dodat informace, kdy a čemu se mají bránit. Kimmel objektivně nic nezanedbal, ale po japonském přepadení Pearl Harboru 7. prosince 1941 byl spolu s generálem Shortem odvolán z funkce, zbaven propůjčené hodnosti admirála, vyšetřován vojenskou komisí i výborem Kongresu a nakonec shledán zodpovědným za katastrofu. Kontradmirál Kimmel se bránil až do konce života, že nebyl včas a dostatečně informován, ale dosáhl jen částečné revize svého odsouzení. Pracoval pak v soukromé poradenské firmě. Zemřel 14. května 1968 ve městě Groton ve státě Connecticut. Teprve v roce 1996, tedy 28 let po své smrti, byl zcela rehabilitován. http://cs.wikipedia.org/wiki/Husband_Kimmel internet

13. května 1887 se narodil Jan Satorie československý generál Jan Satorie se narodil v obci Hostovlice nedaleko Čáslavi. Absolovoval pražskou Obchodní akademii, v letech 1908-1909 prodělal jako dobrovolník vojenskou prezenční službu v rakousko-uherské armádě. Potom nastoupil na místo úředníka v Živnostenské bance v Terstu. Během absolovování vojenských cvičení byl jako záložník několikrát povýšen. V roce 1913 na podporučíka a o rok později na poručíka v záloze. Po vypuknutí 1. světové války nastoupil poručík Jan Satorie na místo velitele zásobovacího oddílu c. k. pěšího pluku č. 5. S touto jednotkou se dostal na ruskou frontu, kde v červnu 1916 padl do ruského zajetí. V srpnu 1917 se přihlásil do československých legií a nastoupil jako vojín k 5. československému střeleckému pluku. Zde absolvoval důstojnický kurz a v hodnosti nadporučíka je v říjnu 1917 odeslán do Francie. Po příjezdu na frontu je v lednu 1918 jmenován velitelem roty 21. československého střeleckého pluku, v dubnu je přidělen k 22. československému střeleckému pluku a v září 1918 je převelen do Itálie, kde převzal funkci velitele roty 31. československého střeleckého pluku. S touto jednotkou se účastnil bojů proti rakousko-uherské armádě a za svoje zásluhy byl povýšen v říjnu 1918 do hodnosti kapitána pěchoty. Jan Satorie se vrátil zpět do vlasti v prosinci 1918, kde se se svojí jednotkou zapojil do bojů proti maďarským jednotkám na Slovensku. V květnu 1919 je jmenován velitelem III. praporu Pěšího pluku 31 a v srpnu téhož roku je povýšen do hodnosti majora. Od ledna 1920 je pak na základě vlastní žádosti přijat do armády jako důstojník pěchoty z povolání. Od března 1920 do července 1927 sloužil u pěšího pluku 16. Nejdříve jako velitel I. praporu, později pak ve funkcích velitel náhradního praporu a mobilizační důstojník pluku. Od prosince 1922 již měl hodnost podplukovníka pěchoty. Od července 1927 do října 1932 nastoupil službu u Pěšího pluku 31, kde plnil funkci zástupce velitele pluku. Od února 1929 již měl hodnost plukovníka pěchoty. Od října 1932 do listopadu 1934 zastával funkci zástupce velitele Pěšího pluku 40 a od listopadu 1934 do srpna 1937 působil jako velitel Pěšího pluku 15 v Opavě. V srpnu 1937 je převelen do nedalekého Hlučína a stal se velitelem nového útvaru určeného pro obsazení těžkého opevnění, Hraničářského pluku 4. Tomuto pluku velel plukovník pěchoty Jan Satorie až do prosince 1938, kdy byl pluk v souvislosti s mnichovskými událostmi rozpuštěn. Jan Satorie byl přidělen k velitelství 8. divize v Hranicích, kde ho v březnu 1939 zastihla okupace Čech a Moravy a vznik Protektorátu. Jan Satorie se přestěhoval s rodinou do Prahy, kde se zapojil do odboje v řadách odbojové organizace Obrana národa. Jeho odchod do zahraničí, který připravil divizní generál Sergej Ingr, se nezdařil, protože spojka omylem oslovila jiného důstojníka stejného jména a hodnosti. V lednu 1941 zatklo Jana Satorieho gestapo a věznilo ho až do dubna 1943. Nejdříve na Pankráci, pak v Opavě a nakonec v Ratiboři. Po svém propuštění se Jan Satorie znovu zapojil do odbojové činnosti a v květnových dnech roku 1945 se aktivně účastnil bojů proti německým jednotkám. 20. května 1945 je ustanoven zatímním velitelem 8. divize v Hranicích a v srpnu 1945 je povýšen do hodnosti brigádního generála. V únoru 1946 je však vyzván, údajně kvůli vysokému věku k odchodu do výslužby, což v červnu 1946 učinil. Brigádní generál Jan Satorie zemřel 30. dubna 1949 v Ostravě. Při příležitosti 62. výročí ukončení 2. světové války v Evropě prezident republiky Václav Klaus 10. května 2007 propůjčil 157. záchrannému praporu AČR v Hlučíně čestný název "Útvar brigádního generála Jana Satorie" Jan Satorie je někdy zaměňován za jiného důstojníka stejného jména. Toto se stalo také výše zmíněné spojce při plánovaném útěku Jana Satorieho za za hranice (v té době byli oba důstojníci v hodnosti plukovníka). Jedná se o Jana Satorieho narozeného 1. června 1894 v obci Podmokly nedaleko Čáslavi. V době 1. světové války byl příslušník rakousko-uherské armády, později příslušník legií v Rusku. V letech 1933-1939 byl velitelem pěchotního učiliště. Po odchodu do zahraničí v červenci 1939 byl velitelem 2. pěšího pluku a poté 1. československé pěší divize ve Francii, v roce 1940 se evakuoval do Velké Británie. Odtud na podzim 1944 odešel do SSSR kde od ledna 1945 velel 1. pěší brigádě a zároveň plnil funkci zástupce velitele 1. československého armádního sboru. Od května 1945 byl velitelem IV. sboru v Táboře, od roku 1946 byl velitelem 2. vojenské oblasti. Od roku 1948 byl v hodnosti armádního generála přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky, do výslužby odešel v roce 1952. Zemřel 6. dubna 1985 v Praze. Přestože se narodili nedaleko od sebe, nebyli příbuzní. http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Satorie internet

Bleee je to určitě, ale nějak nemůžu poznat, co za humus to tam vlastně mají.... Ale nic "dobrého" to určitě nebude....

12. května 1913 se narodil Oldřich Pechal československý voják a parašutista Oldřich Pechal se narodil v Osvětimanech, malém městečku blízko Uherského Hradiště. Dětství a mládí prožil v hájence ve Vřesovicích, kde byl jeho otec lesníkem. Vychodil zde i základní školu. Potom vystudoval Gymnázium v Kyjově. 16. července 1934 nastoupil vojenskou základní službu u 3. roty Horského pěšího pluku 3 v Popradě. Od 19. července 1934 odešel do Školy důstojníků v záloze u Záložní divize 11 v Levoči. Během studia byl 16. listopadu 1934 povýšen do hodnosti svobodníka. 28. února 1935 úspěšně ukončil školu a 1. března byl povýšen do hodnosti desátník aspirant a zařazen jako velitel družstva u 9. roty Horského pěšího pluku 3. 16. dubna absolvoval lyžařský kurz u 2. horské brigády a 7. července absolvoval výcvik roty na funkci zástupce velitele čety, 10. července 1935 byl povýšen do hodnosti četař aspirant a do této funkce ustanoven. 30. září 1935 nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě a úspěšně jí ukončil 31. července 1937. Následující den byl povýšen do hodnosti poručík a stal se velitelem čety u 5. roty Horského pěšího pluku 1 v Dolním Kubíně. 15. ledna 1938 byl přemístěn k 7. rotě tohoto pluku a 1. května 1938 převzal velení 7. roty. V krizových dnech 1938 působil se svou jednotkou v prostoru Sušic. Maturitní fotografie Oldřicha Pechala z roku 1934 Po německé okupaci v polovině června 1939 přešel hranice do Polska a ocitl se v táboře v Malých Bronowicích. Poté odplul na lodi "Chrobry" do Francie. Prošel cizineckou legií a sloužil v severní Africe. Počátkem října 1939 se vrátil do Francie a 8. října 1939 se prezentuje v u československé jednotky v Agde. Byl zařazen jako velitel plukovní doprovodné roty 3. československého pěšího pluku. V prosinci byl přemístěn do stejné funkce k 3. československému pěšímu pluku. V květnu 1940 byl určen jako instruktor zdokonalovacího kurzu pro důstojníky v záloze. V červenci přeplul na lodi "Neuralta" do Británie. Byl zařazen ke kulometné rotě velitelské zálohy. 28. října 1940 byl povýšen do hodnosti nadporučík. V lednu 1942 byl vyslán do základního sabotážního kurzu na STS-26 ve Skotsku. Poté na STS-51 v Ringway prodělal výcvik v seskoku padákem. Po dokončení výcviku byl odeslán na československou výcvikovou stanici STS-2 v Bellasis a podroben výcviku pro zvláštní úkoly. V únoru 1942 byl jmenován velitelem tříčlenné paraskupiny Zinc, kterou spolu s ním tvořili rotmistr Arnošt Mikš a radiotelegrafista svobodník Viliam Gerik s radiovou stanicí LÍDA. . Skupina měla posílit zdecimovaný domácí odboj. Vysazena byla v noci z 27. na 28. března 1942. Polští letci ze 138. perutě zvláštního určení RAF je měli vysadit na Moravě, chybou navigace však byla skupina vysazena až u Gbel na Slovensku. Parašutisté ukryli většinu svého materiálu ve stohu slámy a hranice do protektorátu přecházeli odděleně. Mikš a Gerik bez potíží, Pechal byl ale zadržen dvěma německými celníky. Zastřelil je, při útěku však ztratil falešnou legitimaci a značnou část finanční hotovosti. Již 2. dubna Němci znali jeho totožnost. V té době se ukrýval v lese nedaleko vřesovické hájovny. V sobotu 4. dubna 1942 gestapo provedlo masivní razii a Vřesovice i přilehlé lesy pročesalo. Pechalovi rodiče, bratr Klement a sestra Božena s manželem Janem Žižlavským byli zatčeni, ale Pechal z obklíčení vyklouzl. Při brutálním výslechu jeho příbuzných se gestapo dozvědělo, že syn Oldřich u nich skutečně byl a že o jeho nynějším pobytu ví učitel Cyril Žižlavský z Koryčan. Tomu se naštěstí podařilo při zatýkání uprchnout a přidat se k Pechalovi. Karel Paprskář a Viktor Ryšánek původně pracovali v odbojové organizaci Obrana národa a po dopadení gestapem se rozhodli své životy vykoupit životy svých spolubojovníků. Stali se z nich provokatéři ve službách gestapa. Gestapo se s jejich pomocí dozvědělo o katolické faře ve Ždánicích, kde Oldřicha Pechala i Cyrila Žižlavského ukrývali farář Václav Kostiha a kaplan František Voneš. Konfidenti Pechala přesvědčili, aby s nimi odjel do Brna, kde mu slíbili bezpečný úkryt a rádiové spojení s československou vojenskou rozvědkou v Anglii. Když byl Pechal v Brně zatýkán, rozlomil ocelová pouta a vrhl se na zrádce. Dříve, než ho devět mužů přemohlo, utrpěl gestapák Wolfgang Dyck několik zlomenin. Parašutista gestapáky udivoval po zatčení obrovskou tělesnou silou, protože se mu podařilo zohýbat dokonce dvoje ruční pouta systému Schwarz. Proto byl v Kounicových kolejích připoután ve svěrací kazajce k posteli, stále pod dozorem, jídlem ho krmil některý vězeň. Oldřich Pechal byl mučen gestapáky několik týdnů. Zarputile však mlčel a neprozradil jediné jméno, ani poté co mu přivedli ukázat jeho rodinu a příbuzné. Všichni byli popraveni. Ani to jej však nedokázalo zlomit. Proto byl 30. června 1942 odsouzen k trestu smrti a k exekuci převezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde žádal, aby byl jako důstojník zastřelen. Přesto byl popraven oběšením 22. září 1942. 1. prosince 1945 byl povýšen na kapitána pěchoty a následně na štábního kapitána pěchoty in memoriam. http://cs.wikipedia.org/wiki/Oldřich_Pechal internet

Já to vyřešil tak, že jsem vyházel ostatní rádia a mám tam jen to jedno co poslouchám....

11. května 1914 se narodil Jaroslav Švarc československý voják a parašutista Jaroslav Švarc se narodil v obci Velký Újezd v okrese Olomomouc. Ve své obci vychodil pět tříd Obecné školy a v Lipníku nad Bečvou tři třídy měšťanské školy. Původně se měl vyučit tesařem jako otec, ale vzhledem k jeho tehdejší slabší tělesné konstituci byl dán na učení za cukráře. V letech 1930 - 1933 byl jako učeň v Čejči u Hodonína u firmy Novotný. Po vyučení pracoval v oboru v Praze. 1. října 1936 nastoupil základní vojenskou službu u Pěšího pluku 23 v Trnavě. 1.listopadu 1936 byl přeložen k Pěšímu pluku 13 do Zábřehu na Moravě, kde absolvoval poddůstojnickou školu a 30. července 1937 byl povýšen na svobodníka. Následující den byl převelen k Hraničnímu pluku 4 do Hlučína. 1. července 1938 byl povýšen na desátníka. Byl zde ustanoven velitelem kulometného družstva. Od 20.listopadu 1938 prováděl strážní službu na Podkarpatské Rusi. V únoru 1939 byl převelen k Pěšímu pluku 31 v Jihlavě a zařazen u velitelské roty. K 1. březnu 1939 je propuštěn z činné služby. V civilu pracoval na melioračních prácích poblíž rodné obce.S okupací se nikdy nesmířil.V říjnu se poprvé pokusil s kamarádem Aloisem Fröhlichem o přechod do zahraničí.Přechod do Polska se mu nezdařil. U Katovic oba mladíky zadrželi polští policisté. Protože byli bez dokladů, vyhostili je z Polska. Do skupiny přibyl další kamarád Bohumil Bednařík a trojice se rozhodla jít tentokrát přes Balkán, jenomže Němci už hlídali i slovenskou hranici. Falešná propustka byla k ničemu, protože Němci nečekaně změnili razítko. Na Slovensko nakonec Švarc s kamarády přešli s převaděči 7. ledna 1940. Potom odjeli do Haliče a přes Maďarsko do Jugoslávie. Putovali přes Řecko a Turecko do tehdy francouzského Bejrútu a 19. února 1940 se vylodili v Marseille. 6. března 1940 byl prezentován u československé zahraniční armády. Byl zařazen k 8. rotě 1. československého pěšího pluku a účastnil se bojů.Šťastně unikl zajetí a 27. června 1940 odplul z přístavu Sete lodí Rod el Farag. 13. července 1940 se ocitl v Liverpoolu. V anglii je zařazen k 1. rotě 2. pěšího praporu. Na četaře je povýšen 7. března 1941. V létě 1941 po svém souhlasu je vybrán na výcvik pro zvláštní úkoly a postupně prodělává základní sabotážní kurz u STS 26, paravýcvik na STS 51 se čtyřmi seskoky a 28. října 1941 je povýšen na rotného. Poté je přemístěn na československou výcvikovou základnu STS 2 v Bellasis. Dne 23. března 1942 je zařazen do operace TIN s úkolem provést atentát na Emanuela Moravce a je vyslán do akce 28. dubna 1942 pod falešným jménem Jaroslav Zelinka.V 01:31 hod seskočil na plánovanou doskokovou plochu u obce Věšín na Rožmitálsku.Po seskoku se se svými kolegy nesešel a tak sám pokračuje přes Plzeň do Prahy,kde se spojil s npor.Opálkou.V Praze si doléčoval zranění ze seskoku a hledal kontakt na svého kolegu Cupala. Památník parašutistům a duchovním, kteří zde v roce 1942 zahynuli, je umístěn na vnější straně kostela z ulice Resslova Po atentátu na Heydricha se přesunuli do krypty pravoslavného kostela sv. Karla Boromejského v Resslově ulici (dnes kostel sv. Cyrila a Metoděje). Zradou Karla Čurdy gestapo jejich úkryt odhalilo a ráno 18. června spustilo akci na jejich zadržení. Po sedmihodinovém boji volili českoslovenští parašutisté raději smrt vlastní rukou než zajetí gestapem. Četař Jaroslav Švarc zemřel v kryptě kostela. Spolu s ním zemřeli rotmistr Jozef Gabčík, rotmistr Josef Valčík a četař Jan Hrubý. Nadporučík Adolf Opálka a rotmistr Jan Kubiš zemřeli v chrámové lodi nad nimi. Památník parašutistům v kryptě kostela Nacisté jeho tělo pitvali a hlava byla oddělena od těla. Tělo bylo pohřbeno pravděpodobně do hromadného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Vypreparovaná hlava měla spolu se šesti hlavami ostatních padlých parašutistů sloužit jako exponát v německém muzeu zločinu. Všechny hlavy se v závěru války ztratily. In memoriam byl v říjnu 1945 povýšen do hodnosti nadporučíka pěchoty. V roce 2002 byl in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka. http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Švarc internet

10. května 1919 se narodil Anton Matúšek slovenský pilot Anton Matúšek se narodil v Dolním Hričově. Po ukončení mësťanky navštěvoval obchodní školu. Absolvoval však jen jeden rok, následně byl zaměstnán jako administrativní pracovník. Po nástupu na vojnu studoval od října 1937 do března 1939 na škole leteckého dorostu v Prostějově. Se vznikem Slovenského státu byl převelen do pilotního kurzu v Piešťanech. Započal ho 24.března 1939 a ukončil 15. července 1939. Operačně byl převelen k letce 39, z které po reorganizaci SVZ vznikla letka 11. Ještě v rámci letky 39 se zúčastnil bojů s Polskem a s již reorganizovanou letkou 11 byl krátce nasazen v létě 1941 na východní frontě. Letka byla stažena zpět na Slovensko, kde až do 30.června 1942 vykonával protivzdušnou obranu Bratislavy. Na základě nařízení Ministerstva obrany byla od 30.června letka 11 opět převelena na východ, kde podporovala Zajišťovací divizi v boji proti partyzánům. Matušek patřil v protipartyzánských akcích k velmi aktivním příslušníkům letky, za což mu byl udělen Pamětní odznak I.stupně a vyznamenání Za hrdinství III. stupně. Operační nasazení letky skončilo 14.října 1942, následně se její personál začal přesouvat zpět na Slovensko. Po návratu na Slovensko byl Matušek vybrán mezi účastníky nočního stíhacího kurzu, který probíhal od 22. října 1942 do 22. dubna 1943 na Piešťanském letišti. V rámci příprav na vznik nové letky 14, byl v Piešťanech otevřen kurz přeškolování na stíhací letouny Bf 109E, který probíhal od 1. dubna 1943 do 1. června 1943. Na čele výcviku stál Jozef Páleníček, kterého však od 10. dubna 1943 vystřídal major Ondrej Ďumbala. Do Ďumbalova příchodu probíhalo proškolování pomalu a právě Matúšek, měl mnoho zameškaných letů a za ostatními zaostával. Matušek byl od 1. ledna 1943 povýšen do hodnosti rotníka letectví. Z absolventů přeškolovacího kurzu, včetně Matúška byla vytvořena 2.garnitúra leteckého personálu letky 13. Jejich přesun se začal 23. června 1942 vlakem z Piešťan do Sarabuzy. Za bojové nasazení v rámci letky 13 získal Anton Matúšek německé vyznamenání Železný kříž II. třídy a I. třídy. Do své dezerce měl na svém kontě 12 sestřelů. Avšak o pravdivosti těchto sestřelů existovalo mnoho pochybností 9.září 1943, měl Matúšek s čatníkom Ludvíkem Dobrovodský letět na operační let jako doprovod průzkumného letadla. Místo toho však oba na strojích Bf 109G-4 vzlétly z domovského letiště Anapa, proletěli na sovětskou stranu a přistáli v prostoru Novomalorosijskaja. Určitou dobu byl Matúšek internován v nekolika sovětských zajateckých táborech, avšak již 22. prosince 1943 byl přijat do 1.československého armádního sboru v SSSR. Od března do poloviny května 1944 se ve Vjazninkách přeškolil na sovětskou stíhací techniku. Následně vstoupil do řad 128. československé stíhací perutě, která byla 3. června po doplnění přejmenována na 1. československý stíhací letecký pluk v SSSR v Ivanovu. Pluk pod velením Františka Fajtla proletěl 17. září 1944 do centra SNP, kde se jeho základnou stalo letiště Zolná. Pluk setrval na Slovensku do 25. října 1944, kdy nepříznivá situace na frontě přinutila piloty odletět. Přelet probíhal za špatných povětrnostních podmínek až se nakonec Matúšek, Valoušek a Kubovič oddělili od ostatních. Valouška ztratili v husté oblačnosti. Během přeletu protiletadlovou palbou byl Kubovičův letoun zasažen a zřítil se. Pilot zahynul. Matúšek byl nakonec nucen nouzově přistát u obce Domaňovce. Zde se spojil s místními partyzány, se kterými strávil zimu v horách. V únoru 1945 se opět vrátil ke svým, k nově vzniklé 1. československé smíšená letecké divizi u které byl zařazen do 2. československého stíhacího leteckého pluku. Pluk vykonával výcvik a proškolování nových pilotů a do bojů už nestihl zasáhnout. Matúšek zůstal sloužit i v poválečném letectví, vykonával v něm funkce velitele letky a vedl přípravný kurz. 1. prosince 1948 však byl kvůli "letecké nekázni" propuštěn z československé armády. Ve skutečnosti šlo o nehody, které Matúšek způsobil pod vlivem alkoholu. Od dubna 1949 byl rok vězněn pro podezření, že sloužil v RAF. 11.dubna 1950 mu byla odebrána hodnost nadporučíka letectva v záloze. Po ukončení služby v armádě pracoval na různých pracovištích jako revizní technik, minérl a horník. Rehabilitace se dočkal v roce 1960, kdy mu byla vrácena hodnost. Při 20. výročí SNP byl povýšen na kapitána a o rok později na majora letectva v záloze. Anton Matúšek zemřel 22.listopadu 1985 v Tišnově. http://cs.wikipedia.org/wiki/Anton_Matúšek internet

Ty jsi paní hajná??? Já myslel, že lesa pán je jenom hajný....

Musíš sledovat fórum... Objevují se tam soutěže... Jedna zrovna běží... http://forum.worldofwarships.eu/index.php?/forum/147-vseobecna-diskuze/ nebo potom si přístup koupit společně s nějakou lodičkou.... Edit: Tak kódy už rozdané... Musíš sledovat...

9. května 1976 spáchala sebevraždu Ulrike Meinhofová teroristka a členka Frakce Rudé armády Ulrike Meinhofová se narodila 7. října 1934 v německém Oldenburgu. Oba rodiče zemřeli na rakovinu, a proto se o Ulrike a její starší sestru starala historička a zakladatelka Německé mírové unie Renate Riemacková, zapálená socialistka, jejíž názory mladičkou Ulrike ovlivnily. Od své pěstounky přejala vypjaté sociální cítění, ale i tendenci k pacifismu. První "revolucionářskou" aktivitou byla účast na mírových studentských demonstracích proti vyzbrojování bundeswehru jadernými zbraněmi. Později začala psát do levicového časopisu Konkret. Záhy se provdala za šéfredaktora časopisu, komunistu Klause Rainera Röhla, a porodila dvojčata. Politické manželství s Klausem však dlouho nevydrželo. Postupná radikalizace jejích postojů a vzájemné názorové neshody vedly už v roce 1968 k rozchodu a Ulrike se se svými dětmi odstěhovala do Berlína. Proti svému někdejšímu manželovi se obrátila natolik, že zorganizovala obsazení redakce jeho časopisu radikály. Ti nakonec poničili i Röhlův dům, za čímž podle Röhla také stála Meinhofová. V polovině května 1970 se Meinhofová zúčastnila akce, během níž byl násilím osvobozen levicový radikál Andreas Baader, vězněný za žhářský útok na obchodní dům. Podle německé stanice NDR dokonce celou akci naplánovala. Ve stejný den, tedy 14. května, formálně vznikla Frakce Rudé armády (RAF). Tato komunistická „městská guerilla“, jež měla kořeny ve studentských protiválečných protestech, podstoupila několikaměsíční trénink u palestinského Fatahu a následně v letech 1970 až 1972 provedli několik bombových útoků. Tři desítky let činnosti RAF si vyžádalo celkem 36 obětí, 21 mrtvých teroristů, 26 rozsudků doživotí pro teroristy, 200 raněných, 1 500 odsouzených spolupracovníků, sympatizantů či členů. Teroristé vyhledávali nejen prominenty politické a hospodářské sféry, ale také lidi spjaté s nacistickým režimem. Mezi oběťmi byl například spolkový generální prokurátor Siegfried Buback, šéf peněžního ústavu Dresdner Bank Jürgen Ponto nebo šéf svazu zaměstnavatelů Hanns Martin Schleyer. V červnu 1972 byli zakladatelé RAF včetně Meinhofové během několika dnů pozatýkáni a obžalováni z několikanásobné vraždy. V přísně střežené věznici Stammheim ve Stuttgartu mezi nimi při čekání na soud vypukly spory, kdo skupinu později povede a Meinhofová se dostávala do stále větší izolace. Dlouho očekávaný „Stammheimský proces“ začal v květnu roku 1975, Meinhofová se však verdiktu nedočkala. Meinhofová se 9. května 1976 v cele oběsila. V říjnu 1977 byli ve svých celách nalezeni s kulkou v těle Andreas Baader a Jan Carl Raspe, Gudrun Ensslinová byla oběšena a Imgard Möllerová pobodána. Vyšetřovací skupina parlamentu potvrdila, že šlo o sebevraždu. Avšak v souvislosti se smrtí Meinhofové se objevily spekulace, že na oprátku zhotovenou z útržků vězeňských ručníků ji někdo pověsil už mrtvou. Podezřelých okolností bylo více, mezi jinými i výrok její sestry, která prohlásila, že Ulrike nikdy na sebevraždu nepomýšlela. Při návštěvě ve vězení prý sestře řekla: "Až uslyšíš, že jsem si vzala život, můžeš si být jista, že mě zavraždili." Objevily se ale i názory, že sebevražda mohla být důsledkem toho, že část členů RAF se od Meinhofové distancovala, neboť ji považovali za slabý článek skupiny. Její mozek se po smrti stal předmětem zkoumání, které vyvrcholilo v roce 2002, kdy ředitel univerzitní psychiatrické kliniky v Magdeburku Bernhard Bogerts zveřejnil, že mozek Ulrike Meinhofové vykazuje chorobné změny, a nastolil tak pochybnosti o trestní odpovědnosti ultralevicové pachatelky. Z pověření německé prokuratury mozek Meinhofové zkoumal už na konci 70. let neurolog Jürgen Peiffer z Tübingenu, který dospěl k předběžnému názoru, že justice měla na zjištěné změny na mozku brát zřetel při rozhodování o trestní odpovědnosti. Změny byly důsledkem operace nádoru, kterou Meinhofová podstoupila v roce 1962. Do roku 1997 Peiffer uchovával mozek ve svém ústavu a pak byl předmět zkoumání převezen do Magdeburku. O pohřbení mozku Meinhofové 22. prosince 2002 se nakonec postarala její dcera, novinářka Bettina Röhlová. V roce 2008 byl podle předlohy Stefana Austa natočen film Baader Meinhof Komplex, který popisuje činnost RAF od jejích počátků až po smrt hlavních představitelů první generace. Do českých kin byl film uveden v dubnu 2009. http://cs.wikipedia.org/wiki/Ulrike_Meinhofová internet

Baví se tak zvířátka o tom, jak na ně dolehla ekonomická krize. Všechny se shodly na tom, že pro ně už lidé nenechávají v lese žádné svačiny. Zvířátka došli k závěru, že se nedá nic dělat a budou se muset nechat zaměstnat. A tak se zvířátka rozešli si hledat práci. Po měsíci se zvířátka znovu sešli a vypráví si své zážitky. Nejprve vypráví liška: "Já jsem získala práci jako hlídačka drůbeže. Po měsíci majitel spočítal, že mu 10 slepic chybí, a vyhodil mě." Potom vypráví vlk: "Já jsem získal práci jako hlídač ovcí. Po měsíci majitel spočítal, že mu 5 ovcí chybí, a vyhodil mě." Nakonec říká medvěd: "Já jsem hlídač na stavbě a jsem se svou prácí zcela spokojený." Zvířátka se ptají jak je to možné. Medvěd odpovídá: "No tak, cihly nežeru a Ukrajince nikdo nepočítá."

8. května 1958 zemřel Eugen Čihák český letecký průkopník Eugen Čihák se narodil 31. května 1885 ve Vinkovcích v Chorvatsku. Po nenadálé výhře 300 tisíc zlatých v turecké státní loterii se v roce 1889 celá rodina přestěhovala do Pardubic. Eugen Čihák absolvoval obchodní akademii a pak pracoval nějakou dobu v Mladoboleslavské firmě Laurina a Klementa, kterou opustil v roce 1909. Tehdy se spolu s bratrance Kašparem pustili do stavby původního letadla, přičemž základní propočty a výkresy připravil strojní inženýr Jan Kašpar, zatímco Eugen Čihák se staral o potřebný materiál. Přinejmenším zpočátku stavbu letadla také financoval z dědictví po otci. Otec Jana Kašpara byl rovněž movitý a vlastnil hotel Veselka v Pardubicích, ale o létání původně nechtěl ani slyšet. Mladíci se však nedali odradit a po značných peripetiích uskutečnil Jan Kašpar 16. dubna 1910 první vzlet nad českou půdou. Tou půdou bylo pardubické vojenské cvičiště a pokus byl zopakován v neděli 19. června 1910 před 22 000 diváky z Pardubic a okolí. Kašpar tehdy startoval třikrát, jednou zůstal ve vzduchu celé čtyři minuty. Ostatní průkopníci létání a tedy vlastně "soupeři" nikdy jeho prvenství nezpochybňovali. Dalším aviatickým vrcholem Jana Kašpara byl 13. květen 1911, kdy přeletěl z Pardubic do Prahy. Nakrátko to byl nejdelší let v Rakousku-Uhersku, blahopřál mu i slavný Louis Blériot. Avšak v polovině roku 1913 Kašpar létání zanechal. Důvod byl jednoduchý. Neměl pilotní diplom a ani letuschopný aeroplán. Tehdy právě nastala doba největší slávy Eugena Čiháka. Eugen Čihák uskutečnil svůj první veřejný vzlet 16. července 1911 v Poděbradech, sám však tento let považoval za krátký a málo zdařilý, neboť jej musel ukončit pro poruchu motoru. Prameny uvádějí celkem 33 veřejných vzletů a přeletů Evžena Čiháka v rozmezí let 1911-14, převážně na jednoplošníku vlastní konstrukce jménem Rapid.. Dne 7. května 1912 získal po Janu Čermákovi a Boženě Láglerové jako 3. český letec mezinárodní pilotní diplom FAI s číslem 51. Po válce se stejně jako Kašpar k letectví nevrátil. Nejprve provozoval s mladším bratrem nákladní autodopravu, pak pracoval jako letecký mechanik, později správce letiště ve Kbelích a Ruzyni. V době 2. světové války se nijak neprojevoval. Zemřel 8. května 1958 v Praze. Z jeho vzpomínek zpracoval František Gel knihu "Jak jsem létal a padal: vyprávění průkopníka českého letectví", která byla poprvé vydána v roce 1957 a v roce 1965 bylo její druhé vydání. 1957 1965 http://cs.wikipedia.org/wiki/Evžen_Čihák internet

7. května 1944 zahynul Josef Vanc československý voják a parašutista Vanc Josef se narodil 4. února 1915 v Žitetíně (dnes místní část obce Jičíněves) v okrese Jičín. Vychodil základní školu v Žitetíně .Po skončení povinné školní docházky se vyučil strojním zámečníkem. Poté vystudoval dvouletou nižší strojní průmyslovou školu. Základní vojenskou službu nastoupil 1. října 1935 u Dělostřeleckého pluku 104 v Hradci Králové. Prošel s úspěchem poddůstojnickou školu a dosáhl postupně hodnosti četaře.V průběhu základní služby byl přemístěn k dělostřeleckému pluku 109 do Bratislavy. Po ukončení základní služby v roce 1937 sloužil jako četař délesloužící až do zřízení Protektorátu. V polovině roku 19J9 se rozhodl odejít do československé zahraniční armády. Přešel polské hranice do Krakova a ocitl. se v československém táboře v Malých Bronowicích. Přeplul lodí "Chrobry" do Francie a přes Marseille a Oran byl dopraven do Sidi Bel Abbes, kde byl prezentován u náhradního praporu cizinecké legie 1. pluku. Výcvik prodělal. v posádce Saida. Po vypuknutí války byl přemístěn k československé jednotce v Agde a byl zařazen k 6. protiletadlové pomocné rotě a posléze k 6 rotě 1. československého pěšího pluku. Po pádu Francie se evakuoval na lodi Viceroy of India do Anglie. Zde byl zařazen k motočetě československé brigády. Prodělal kurs pro rotmistry dělostřelectva a byl povýšen na rotmistra. Dne 25. října 1941 by1 vyslán do základního kursu na STS-26 ve Skotsku a prodělal výcvik v seskoku padákem na STS-51 v Ringway. V roce 1942 byl vybrán do výcviku pro zvláštní úkoly ve vlasti a odeslán na československou výcvikovou základnu Bellasis. Prodělal řadu výcviků a školení. Byl zařazen do výsadkové skupiny CARBON, které velel kapitán František Bogataj. Dalšími členy byli rotmistr Josef Vanc, rotný František Kobzík a četař aspirant Jaroslav Šperl. V říjnu přepluli lodí do Bari v Itálii na základnu SOE. Skupina byla. dopravena na československou stanici v Laurete, kde prohlubovala a zdokonalovala výcvik. V noci z 9. na 10. dubna 1944 byl proveden neúspěšný pokus o shoz výsadku. Skupina byla vyslána letounem Halifax s imatrikulací GR-E od 1586. polské letky pro speciální úkoly. Pro námrazu se musel vrátit po 3 hodinách letu na základnu v Campo Cassale. V noci z 12. na 13. dubna 1944 byla skupina vysazena spolu se skupinou Clay z letounu Halifax imatrikulace FS-R, patřícího 148. peruti RAF. Skupina dopadla jižně od Vacenovic v okrese Hodonín daleko od sebe, skupina se jako celek již nikdy nesešla. Sešel se pouze Vanc s Kobzíkem. Postupně se dostali do Rudic, kde byli 7. května nalezeni na seníku majitelkou nemovitosti. Její manžel jejich přítomnost ohlásil starostovi a ten podal oznámení na četnické stanici. Četníci seník obklíčili a po krátké přestřelce Kobzík s Vancem spáchali střelnými zbraněmi sebevraždu. Těla odvezlo gestapo k pitvě, nikdy se je ale již nepodařilo objevit. 1. prosince 1946 byl jmenován podporučíkem dělostřelectva in memoriam a zároveň povýšen na poručíka dělostřelectva. 18. července 1948 byl povýšen do hodnosti nadporučíka dělostřelectva. http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Vanc internet

6. května 1937 došlo k havárii vzducholodi Hindenburg na letišti Lakehurst Už od časů hraběte Zeppelina mělo Německo v konstrukci velkých vzducholodí s pevnou kostrou před ostatním světem značný náskok. Během první světové války vzbuzovaly armádní i námořní zepeliny hrůzu a vázaly na sebe značnou část letectva Spojenců. Po krátkém poválečném zákazu stavby se Německo pod vedením dr. Hugo Eckenera soustředilo na stavbu luxusních dopravních vzducholodí. Loď LZ-127 překonávala s pasažéry jeden rekord za druhým - a LZ-129 Hindenburg ji měl ještě o mnoho překonat. Hindenburg se poprvé dostal do vzduchu v březnu 1936 a už v červnu téhož roku překonal rychlostní rekord v přeletu Atlantiku tam a zpět v čase 5 dní a 20 hodin. Hindenburg dostal své jméno podle zesnulého říšského prezidenta Paula von Hindenburga. Na stavbu kostry se spotřebovalo 22 km trojbokých nosníků, 70 km duralových profilů a 135 km ocelového drátu. Trup pokrývalo 27 tisíc čtverečních metrů tkaniny napuštěné ochranným hliníkovým barvivem. Bylo třeba bezmála 200 000 metrů krychlových nosného plynu, aby se dvousettunový obr udržel ve vzduchu. Původně se počítalo s tím, že k tomuto účelu poslouží helium. Kvůli americkému embargu ale musel být tento vzácný plyn nahrazen výbušným vodíkem. Náplň vodíku poskytovala vztlak 240 tun. Hindenburg tak byl schopen unést až 112 tun zátěže. K pohonu sloužily 4 dieselové motory Daimler-Benz každý o výkonu 890 kW, které vzducholodi umožňovaly letět maximální rychlostí 135 km/h. Z trupu vyčnívalo pouze kapkovité velitelské stanoviště pod přídí, kam se sbíhalo ovládání kormidel, motorů, zátěžových nádrží a dalších zařízení. Uprostřed lodi byla nezávislá elektrocentrála o výkonu 30 kW zásobující desítky elektromotorů, čerpadel, ovládání antén, výtahů, kuchyňského zařízení, vysílací stanice a navigační přístroje a také stovky žárovek v kabinách a koridorech. Prostory pro cestující byly zabudovány přímo do doutníkového trupu ve dvou palubách. Na horní bylo 25 kabin se dvěma lůžky, s mycím stolkem, přívodem teplé a studené vody. V zadní části této paluby byla 14 metrů dlouhá jídelna, v přídi obytná hala, písárna a čítárna. Pro potěchu cestujících s sebou loď vezla dokonce i piáno, byť kvůli snížení hmotnosti aluminiové. Na dolní palubě byl sprchový kout, kuchyně a kuřárna jištěná bezpečnostním zařízením. Zde se také nacházely kabiny mužstva. Na bocích trupu se táhly prosklené vyhlídkové paluby. Při záoceánských letech bylo na palubě kolem sta osob, na kratších plavbách jich však mohlo být i 150. Jídelna na vzducholodi Hindenburg 3. května 1937 odstartoval Hindenburg pod velením kapitána Ernsta Lehmanna z frankfurtského letiště k prvnímu z osmnácti plánovaných letů do Severní Ameriky. Na palubě bylo 36 pasažérů a 61 členů posádky. Díky nepříznivému počasí a silnému protivětru dosáhl místa přistání, letiště v Lakehurstu u New Yorku, až 6. května pozdě odpoledne, tedy s mnohahodinovým zpožděním. Protože špatné počasí bylo i na letišti, teprve v 19.00 hodin byl dán pokyn k okamžitému přistání. V 19:21 se dotklo země první z lan a začala úmorná práce s upoutáním vzducholodi. V 19:25, když byl ještě zeppelin ve výšce zhruba 60 metrů, vyšlehly plameny.Oheň se ze zádě rozšířil v okamžiku na celou loď, tragédii komentovanou rozhlasovým reportérem live a záběry padající a bortící se vzducholodi slyšel a viděl celý svět. Několik lidí vyskočilo z lodi ještě na začátku požáru. Ti se pádem z veliké výšky zabili. Naopak několik pasažérů vystoupilo z kabin po dopadu na zem bez sebemenšího šrámu. Katastrofu nepřežilo z devadesáti sedmi lidí na palubě třicet pět osob. Třináct cestujících a dvaadvacet členů posádky. Počet mrtvých rozšířil i jeden člověk z pozemního personálu zasažený padajícími troskami. Havárie vstoupila do dějin jako jedna z prvních, kterou mediálně pokryli novináři přímo na místě neštěstí. Z mnoha snímků se proslavil ten, který pořídil fotograf Sam Shere Ihned po neštěstí se začaly šířit nejrůznější fámy o příčině požáru. Výstřel z pušky, bomba na palubě či protinacistická sabotáž. Vzducholoď však pravděpodobně zapálila elektrická jiskra. Podle výsledků vyšetřování a expertiz zřejmě během přistávacího manévru přeskočila na vzducholoď jiskra statické elektřiny. Buď po jednom z mokrých úchytových lan, nebo přímo z kotevního stožáru. To okamžitě přivodilo výbuch vodíkové náplně v zadní části a loď začala ve výšce okolo 60 metrů hořet. Nicméně v polovině roku 1998 vyslovil bývalý výzkumný pracovník NASA, profesor William D. Van Vorst teorii, že pravou příčinou mohla být směs, jíž byl potah vzducholodi napouštěn. Byla to směs, kterou tvořily oxid železa, acetátová celulóza a hliníkový prášek. Přesto se dodnes o příčinách neštěstí spekuluje. Ohořelá kostra vzducholodi na místě havárie Havárie vzducholodě Hindenburg je udávána jako konec velkých vzducholodí. Ve skutečnosti však konec neznamenala. Němci ještě stačili dokončit a zalétat sesterskou loď Hindenburgu LZ-130 Graf Zeppelin II a rozestavěli LZ-131. Skutečným koncem bylo vypuknutí druhé světové války, kdy nechal Göring všechny lodě sešrotovat a hliník použít na výrobu letadel. http://cs.wikipedia.org/wiki/LZ_129_Hindenburg internet

Každé zlo je k něčemu dobré..... Do země jim nemůže přijet Justin Bieber...

5. května 1965 zemřel František Široký československý voják a parašutista František Široký se narodil 23. února 1912 v Kamenici u Jihlavy. Obecnou školu vychodil v Radošově u Kamenice, kam se rodina z Kamenice přestěhovala. Z finančních důvodů šel František do učení k řezníkovi.Po vyučení pracoval u různých zaměstnavatelů v Praze a v Benešově. Od 1. října 1933 do 1. listopadu 1935 vykonal základní vojenskou službu u 12. roty Pěšího pluku 5, který byl dislokován v Praze na Smíchově v budově dnešního Justičního paláce. V září 1938 se účastnil mobilizace, po propuštění do civilu pracoval opět jako řezník. Po okupaci se rozhodl opustit protektorát. 15. června 1939 přešel hranice do Polska. Dostal se do tábora v Malých Bronovicích, kde podepsal závazek do Cizinecké legie. Lodí "Chrobry" odplul do Francie. Přes Marseille a Oran se dostal do Sidi Bel Abbes v Alžíru, kde nastoupil k 1. pěšímu pluku Cizinecké legie. Po vypuknutí 2. sv. války nastoupil v Agde k 12. rotě 1. československého pěšího pluku, s níž se zúčastnil bojů o Francii. Po porážce Francie byl evakuován do Anglie lodí Rod El Farag, kam připlul 13. července 1940. Po zařazení k 4. rotě 1. pěšího praporu absolvoval poddůstojnickou školu a 1. února 1941 byl povýšen na svobodníka. 14. prosince 1941 byl povýšen na desátníka. Po absolvování kurzu řízení těžkých nákladních automobilů byl vybrán do výcviku pro zvláštní úkoly. Od 21. února 1942 do 24. srpna 1943 prodělal postupně sabotážní kurz, parakurz, dále potom kurzy průmyslové sabotáže, tělovýchovy a konspirace a kurz spojovací. Od 28. srpna do 30. září absolvoval dvě cvičení; konspirační a spojovací. 1. srpna 1942 byl povýšen na četaře a 1. února 1943 na rotného. Dne 3. listopadu odletěl do Alžíru a odtud začátkem roku 1944 do Itálie. Zde byla skupina docvičena a dovybavena. V noci z 3. na 4. dubna 1944 byla skupina ve složení podporučík JUDr. Jaroslav Odstrčil, rotný Josef Gemrot, rotný Karel Niemczyk a rotný František Široký s krycím názvem Calcium vysazena poblíž Čejkovic nedaleko Chrudimi. Skupina se postupně přesunula ke Střížovu u Jihlavy, poté co byli její příslušníci na několika kontaktních adresách odmítnuti. Ve Střížově navázali spojení s představitelem Rady tří. Zde se skupina rozdělila. Po několika dnech došlo k přesunu Širokého a Niemczyka k Novému Městu na Moravě a kontaktu s dalšími příslušníky domácího odboje, ze Zpravodajské brigády. Zde se radistovi skupiny Niemczykovi podařilo zprovoznit vysílačku a 21. května navázat radiový styk s Londýnem. Po odvysílání několika zpráv došlo k dalšímu přesunu do Proseče u Skutče. Při dalších přesunech členů desantu došlo k několika ozbrojeným střetům s gestapem, neboť setkání parašutistů s odbojáři bylo prozrazeno konfidentkou. Při jednom z těchto střetů byl 23. června u Netína 1944 zabit Odstrčil a těžce zraněn Gemrot. Skupina i poté pokračovala ve sběru informací a jejich odesílání do Londýna a zároveň v zprostředkování radiového spojení domácího odboje s exilovou vládou. Koncem roku 1944 a začátkem roku 1945 se skupina podílela na přijetí výsadků Tungsten, Platinum - Pewter a Bauxite. V květnu 1945 se skupina podílela na vyjednávání s německou posádkou v Nasavrkách. Poté se příslušníci Calcia přesunuli na Českomoravskou vysočinu, aby posílili výsadek Tungsten. Byli zadrženi příslušníky sovětské partyzánské skupiny STAS. V tomto zajetí strávili několik dní, než se omyl vysvětlil. Svou činnost skupina ukončila podáním hlášení na generálním štábu čsl. armády v již osvobozené Praze. Během činnosti skupiny byl 23.května 1944 jmenován podporučíkem. Znak československých výsadků 1. července 1945 byl jmenován poručíkem a 26. ledna 1946 byl povýšen na nadporučíka. 14. února byl uznán jako neschopný polní služby a 15. listopadu 1946 byl propuštěn mimo činnou službu na vlastní žádost. V letech 1946 až 1949 působil jako národní správce podniku Masného průmyslu v Kostelci u Jihlavy. 11. června 1949 byl zatčen a za protistátní činnost v roce 1950 ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke čtyřem letům těžkého žaláře. Z Jáchymova byl propuštěn na amnestii v roce 1953. Poté pracoval jako svářeč a stavební dělník u OSP Jihlava. Zemřel 5. května 1965 v Jihlavě na infarkt. http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5% ... irok%C3%BD internet