Leaderboard

Rok? Tak to jsi skončil v 0.21 - Tak to budeš čučet na drát. V garáží "zabloudíš". Novej systém velitelů. Hlavně jejich vlastností. To sudoku je úžasný. Nový vlastnosti posádek. Nový tanky. Nová mapa. A některý mapy předělaný, to se ovšem týká hlavně PvE. Vlastnosti většiny tanků předělaný. Ať už halasně, nebo skrytě. A i u tanků který máš na ful, tak nový moduly. Novej režim v PvE, Speciální Operace - hrajou to i PvPčkáři, jsou tam dobrý odměny a cama. Pokud tedy na Brutálu se s random partou doplazíš do vítěznýho konce. A v 0.21 byl spot systém v plenkách. A krtky lítat uvidíš, až budeš střílet. Tak nějak upravili RNG. Sice to není WoT, ale připadáš si, že ti někdo ohnul lauf. Pokud tedy sis nevzal rovnou cvičnoum munici (velká rána, spousta smradu, kule žádná). A "motýly" nepřehlédneš. Maj vrtule a střílí po tobě z kulometu a rakety.

Rozprávajú sa americký, ruský a slovenský tajný policajt. Téma: Kto vie lepšie udržať tajomstvo. - Ja s frajerkou pracujem v jednej kancelárii. Ani jeden z nás nevie, čo robí ten druhý, a ani nás to nezaujíma, vraví Američan. - My so ženou pracujeme pri jednom stole a ani jeden z nás nevie, čo robí ten druhý, a ani nás to nezaujíma, vraví Rus. - Posledný hovorí Slovák: „ Ja robím v kancelárii sám. Neviem, čo robím, ale ani ma to nezaujíma.“

how to delete your twitter account

Jen pojď taky krmit ruskýho medvěda.

Co to je za homo, buzno, pedo tank? ? ? ? To je spec tank pro toho hybrida Spitfira nebo jak se jmenuje ten gender?

Dnes v noci bylo na schodišti ukradeno zábradlí. Policie se nemá čeho chytit.

Dovolím si malou recyklaci... První let člověka do vesmíru si to dle mého zaslouží.... 12. dubna 1961 se uskutečnil první let člověka do vesmíru V padesátých letech minulého století začal závod o dobývání kosmu. 4. října 1957 se ujal vedení Sovětský svaz úspěšným vypuštěním první umělé družice Sputnik-1 na oběžnou dráhu země. Nasledoval Sputnik-2 s prvním živým tvorem na palubě. Stal se jím pes Lajka 3. listopadu 1957. Dalším krokem byl člověk. V roce 1959 proběhl v Sovětském svazu první nábor kosmonautů z řad vojenských pilotů. V létě 1960 bylo vybráno pro další výcvik šest adeptů. German Stepanovič Titov, Grigorij Grigorjevič Něljubov, Andrijan Grigorjevič Nikolajev, Valerij Fjodorovič Bykovskij, Pavel Romanovič Popovič a Jurij Alexejevič Gagarin. Tato šestice zahájila 11. října 1960 a prodělala náročný výcvik. 17 a 18 ledna 1961 složili závěrečné zkoušky a získali kvalifikaci "kosmonaut vojenských vzdušných sil". 8. dubna ráno padlo konečné rozhodnutí. Hlavní posádkou pro plánovaný let se stal nadporučík Jurij Alexejevič Gagarin. Titov byl jmenován jako náhradník a Něljubov jako rezerva. Datum letu byl stanoven na 12. duben 1961. Jurij Alexejevič Gagarin 12. dubna 1961 stála na startovací rampě kosmodromu Bajkonur nosná raketa Vostok-K nesoucí kosmickou loď Vostok-1. Její volací znak byl "Kedr". Řídící středisko mělo volací znak "Zarja" a s kosmonautem převážně komunikoval sám hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov s volacím znakem "Zarja-1". Gagarin byl během příprav startu obdivuhodně klidný a jeho tepová frekvence se pohybovala okolo 64 tepů za minutu. V 06:07:00 UTC se vše změnilo. Raketa odstartovala a Gagarin vzrušeně zvolal legendární "Pojechali!". Nášivka letu Vostok-1 Už během letu nosné rakety se začaly projevovat první obtíže. Měniče napětí v centrálním stupni nosiče nesprávně zafungovaly a raketa dosáhla konečné rychlosti o 0,25 metrů/sekundu vyšší oproti plánu. Nosná raketa se oddělila, ale kosmická loď díky vyšší rychlosti se usadila na orbitu s jinými parametry, než předpokládal plán. Původní orbit měl mít parametry 180x230 km a v případě selhání brzdících motorů zaručoval samovolný návrat lodi do atmosféry v průběhu 5 - 7 dnů, přičemž zásoby vody a kyslíku měla loď na 10 dní. Skutečně dosažený orbit však měl parametry 181x327 km a k samovolnému návratu by došlo až po 15 - 20 dnech. Kosmická loď Vostok-1 Řídící středisko dálkově přeprogramovalo sekvencer PVU Granit, což bylo zařízení, které automaticky postupně aktivovalo jednotlivé kroky letu. V 06:50.00 UTC došlo k orientaci lodi vůči slunci. V 07:18 je zahájena komunikace, ve které je Gagarin již oslovován jako major. V 07:25.04 UTC započal zážeh brzdícího motoru. Došlo však k nepředvídané sekvenci kritických situací. Při vyplachování brzdícího motoru dusíkem unikla část paliva a motor místo plánovaných 41 sekund pracoval pouze 40,1 sekundy. Tím namísto plánovaného zpomalení o 136 m/s loď zpomalila pouze o 132 m/s. Navíc nedovřený ventil další 4 sekundy vháněl do motoru palivo a to způsobilo nekontrolovatelnou rotaci kolem všech tří os rychlostí přibližně 30°/s. Protože nedošlo ke standardnímu ukončení činnosti brzdícího motoru, tak sekvencer nespustil následující krok, kterým bylo oddělení datového kabelu přístrojového úseku. Vostok se začal nořit do atmosféry a došlo i iniciaci čtyř malých pyropatron, které oddělily přístrojovou sekci od kabiny, ale stále zůstávaly obě části spojené tlustým datovým kabelem. Tím, jak sebou kabina táhla na kabelu přístrojovou sekci, tak bylo narušeno těžiště kabiny a kabina nebyla orientována proti atmosféře tepelným štítem. Hrozilo reálné nebezpečí, že kabina shoří v atmosféře. V 07:35 naštěstí kabel povolil. Podle některých zdrojů se přepálil, podle jiných zafungoval předprogramovaný nouzový signál k oddělení, další zase zmiňují jakousi tepelnou pojistku, která se aktivovala aerodynamickým ohřevem. V každém případě se kabina správně zorientovala tepelným štítem proti atmosféře. I když kabina stále rotovala kolem svislé osy, tak Jurij Gagarin byl z nejhoršího venku. Řídící pult Vostoku-1 V 7 km došlo ke katapultáži kosmonauta a ten se v pořádku snášel na padáku k zemi. O tři kilometry níže se otevřel padák i na návratové kabině a kabina v 07.47.00 UTC dosedla na zem. V 08:05 UTC dosedl i kosmonaut. K přistání došlo nedleko vesničky Smělovka, 26 km jihozápadně od města Engels. Let trval 108 minut. Protože místo přistání bylo téměř 1500 km na západ od Bajkonuru, tak se nedocílilo kompletního obletu Země. Návratová kabina Vostoku-1 http://cs.wikipedia.org/wiki/Jurij_Gagarin http://cs.wikipedia.org/wiki/Vostok_1 internet

1. dubna 2002 zemřel Simo Simuna Häyhä finský odstřelovač Simo Häyhä se narodil 17. prosince 1905 (některé prameny uvádějí rok narození 1906) v malém městečku Rautjärvi blízko hranic se Sovětským svazem. V roce 1925 nastoupil jednoletou povinnou vojenskou službu, z níž po roce vyšel v hodnosti desátníka. Jako civilista pak vstoupil do "Suojeluskunta", finské civilní gardy v jeho rodném okrese, kde absolvoval trénink ve střelbě a zúčastnil se mnoha střeleckých soutěží. Po mobilizaci v roce 1939 jako odstřelovač sloužil v 6.rote 34. mysliveckého pluku 12. pěší divizi na řece Kolla. V této oblasti bojoval od samého počátku Zimní války, tedy od 30.11.1939. Do terénu odcházel ozbrojený svojí puškou Pystykorva M28/30 sériového čísla 60974, což byla finská verze sovětské Mosin-Nagant. Někdy také používal samopal Suomi KP/-31 nebo lehký kulomet Lahti –Saloranta M/26. Häyhä disponoval ostřížím zrakem a také byl malého vzrůstu, měřil jen 160 cm. Díky tomu si nemusel při střelbě lehat, stačilo mu, že se posadil do nějaké jámy nebo kráteru a tam číhal. I když zrovna toho roku byla hodně chladná zima,teploty dosahovaly až -40 stupňů celsia,dařilo se Simovi likvidovat sověty ve velkém.Dne 21,prosince 1939 zlikvidoval za jediný den 25 nepřátelských vojáků. Byl schopný zasáhnout cíl na 400 až 600 metrů a to za použití pouze mechanických mířidel. Proč nepoužíval optiku mělo několik důvodů. Od optiky se může odrazit záblesk paprsku slunce a prozradit pozici odstřelovače. Střelec s puškohledem musí víc zdvihnout hlavu a tedy je ho daleko více vidět, Optika se může zamlžit a tak snížit odstřelovači viditelnost. V té době se ho už Rusové opravdu báli. Přezdívali mu Bílá smrt (rusky: Bělaja Smerť, finsky: Valkoinen kuolema)Jakmile bylo hlášeno, že se někde objevil, nasadili tam elitní jednotky, nastražili pasti, nebo rovnou do oblasti začali střílet těžkým dělostřelectvem. Při jednom z přepadů vyvázl jen se štěstím, když mu střepiny granátu roztrhali část maskovacího oděvu, on sám však zasažen nebyl. Zbraně, které používal Simo Simuna Häyhä Pystykorva M28/30 samopal Suomi KP/-31 lehký kulomet Lahti –Saloranta M/26 17.února 1940 obdržel Simo Häyhä od velitele divize novou zbraň.Byla to puška Mauser s optikou,dar od švédského obchodníka Eugena Johanssona. Simo Häyhä však zůstal věrný své M28/30 a mechanickým mířidlům. 6.března 1940 utrpěl v boji vážné zranění, když mu kulka vystřelená ze vzdálenosti 20 metrů zasáhla levou část spodní čelisti. Po tomto zranění upadl do kómatu, z níž se probral až 13. března 1940, tedy v den kdy válka skončila. Ze svého zranění se vyléčil ale do žádných bojů už více nezasáhl. Po válce se stal úspěšným lovcem a chovatelům psů. V době od 30. listopadu 1939 do 6. března 1940 zaznamenal 505 potvrzených zásahů, neoficiální finské statistiky uvádějí dokonce 542, tedy průměrně 5 zásahů denně. Dalších 219 nepřátel zlikvidoval samopalem Suomi KP/-31 nebo lehkým kulometem Lahti –Saloranta M/26. Tyto zásahy se do odstřelovačských statistik nepočítají. Krátce po válce byl povýšen maršálem Gustaf Emilem Mannerheima z desátníka na podporučíka, což byl historicky nejvyšší hodnostní skok ve finské armádě. Simo Simuna Häyhä zemřel 1. dubna 2002 ve městě Hamina. http://cs.wikipedia.org/wiki/Simo_Häyhä internet

30. března 1894 se narodil Sergej Vladimirovič Iljušin sovětský letecký konstruktér Sergej Vladimirovič Iljušin se narodil v Diljalevu v ruské Volgogradské gubernii. Školu začíná navštěvovat až ve svých devíti letech, od svých patnácti let manuálně pracuje. Po vypuknutí první světové války je Iljušin odveden do armády, v roce 1916 je přidělen k letectvu. Po ročním výcviku a složení leteckých zkoušek v roce 1917 absolvuje své první lety. Po skončení první světové války Sergej Vladimirovič Iljušin v roce 1919 vstupuje do Rudé armády, stává se mechanikem u vojenského letectva. V roce 1921 pak Sergej Vladimirovič Iljušin začíná svá studia na leteckém institutu v Moskvě. Školu absolvuje v roce 1926, během studií vyprojektuje kluzáky Mastjažari a Rabfakovec a větroň Moskva. Po studiích Sergej Iljušin nastupuje do Vědeckotechnické komise vzdušných sil. Od roku 1931 působí jako vedoucí letecký konstruktér. 13. ledna 1933 Letecký komplex S. V. Iljušina. Celá konstrukční kancelář S. V. Iljušina se skládá z několika týmů z nichž každý se soustředí na trochu jiný typ vývoje. Jako letecký konstruktér se Sergej Vladimirovič Iljušin poprvé výrazněji prosadí v roce 1936, kdy zkonstruuje ve své konstrukční kanceláři dvoumotorový letoun CKB-26, který pak vytvoří několik výškových rekordů. Vojenská verze tohoto stroje pod označením DB-3 (od roku 1941 je přeznačen na Il-4) je zařazena do výzbroje jako dálkový bombardér. Il-4 Současně s tím Iljušin pracoval na vývoji speciálního bitevního letadla, které mělo za úkol ničit nepřátelské tanky, vojenskou techniku a mechanizované jednotky. Letoun pod označením CKB-55 se dostal na oblohu poprvé v říjnu 1939 a krátce na to se dostal i do výzbroje Rudé armády pod označením Iljušin Il-2 a stal se během druhé světové války opravdovou legendou pod přezdívkou Šturmovik. Těchto letounů různých modifikací, bylo v letech 1941 až 1945 vyrobeno neuvěřitelných třicet šest tisíc kusů. Il-2 V roce 1944 vznikl nástupce Il-2 a to Iljušin Il-10, který létal po druhé světové válce v československém letectvu. Letecká továrna Avia od roku 1951 vyráběla licenčně tento letoun do roku 1955 pod označením Avia B-33. Il-10 Na konci války a po jejím skončení začal Iljušin vyvíjet dopravní letoun Iljušin Il-12, který byl v operační službě od roku 1946 a exportován byl do šesti zemí světa včetně Československa. Do Československých aerolinií nastoupil první stroj Il-12 v roce 1949. ČSA disponovalo celkem deseti stroji Il-12 a další dva létaly v armádě. Vyřazeny byly v roce 1960. Il-12 Už v roce 1950 je zkonstruován modernější Iljušin Il-14. Mnoho jeho verzí se postupně dostalo do čtyřicítky zemí celého světa a licenčně se tyto letouny vyráběly v Německé demokratické republice, Čínské lidové republice. Vyráběky se také v Československu pod názvem Avia Av-14. V Československu se do flotily ČSA stroje dostaly v roce 1957 a vydržely u národního dopravce létat až do roku 1977. Celkově u ČSA sloužilo třicet dva letounů Il-14, ale především licenčních a nebo u nás modernizovaných letounů Avia Av-14. Kromě toho v Československu vyrobených Av-14 létala v armádě, u vládní letky, či Správy dopravních letišť téměř padesát dalších strojů. Il-14 V Československu objevují v roce 1954 i další letouny z Iljušinovy konstrukční kanceláře a to Il-28. Jednalo se o taktické bombardéry, které se opět mimo jiné licenčně vyráběly v Čínské lidové republice pod názvem Harbin H-5 a u nás nosily označení B-228. Il-28 létaly v Československu do roku 1973. Il-28 Další přelomový letoun, byl Iljušin Il-18. Ten se, ale povedl až na druhý pokus. Poprvé vznikl v roce 1946, ale nedostal se do sériové výroby. A až turbovrtulová verze z roku 1956 se povedla a v různých modifikacích a verzích se rozšířila do celého světa a mnohde dodnes i ještě létá a vyrábí se i speciální vojenská verze Il-38 například pro indickou armádu. V Československu letouny Il-18 létaly od roku 1960 do roku 1990 u Československých aerolinií v počtu sedmnácti a další dva letouny u vládní letky a jeden u Vojenského leteckého zkušebního ústavu. Il-18 Posledním typem letounu Iljušin v Československu byl čtyřmotorový proudový letoun Iljušin Il-62, který létal do Kanady, USA, Indonésie a do dalších vzdálených destinací. Prototyp sice vzlétl v roce 1963, ale u ČSA létal od roku 1967 do roku 1994 v počtu patnácti kusů. Kromě toho sloužily letouny Il-62 u nás i u vládní letky. Il-62 Firma vyvíjí další známé letouny, jako je úspěšný nákladní Il-76, který u Aeroflotu nastoupil v roce 1977 a od té doby vznikla a dodnes vzniká řada dalších verzí a modifikací. V sedmdesátých létech dvacátého století vzniká také širokotrupý letoun Il-86 pro 350 cestujících. Ačkoli první prototyp letí v prosinci roku 1976, do provozní služby je zařazen až v roce 1980, čehož se už zakladatel konstrukční kanceláře nedožil. Sergej Vladimirovič Iljušin, profesor na moskevské Vojenské letecké akademii N. E. Žukovského a člen Akamedie věd SSSR umírá v Moskvě 9. února roku 1977. http://cs.wikipedia.org/wiki/Sergej_Vladimirovič_Iljušin internet