Přejít na obsah

Historické okénko


Recommended Posts

29. dubna 1947 byli odsouzeni a popraveni zrádcové a kolaboranti Karel Čurda a Viliam Gerik


Po skončení 2. světové války vyvstala nutnost postihu válečných zločinů. Hlavním problémem však bylo vymezení pojmu válečného zločinu, který tehdejší mezinárodní právo dosud nevymezilo. Tzv. Briand-Kellogův pakt z 28. srpna 1928 se stal sice součástí mezinárodního právního pořádku, ale pachatelé válečných zločinů se vůbec neobávali postihu za jimi spáchané činy. Představitelé zemí postižených hitlerovskou agrese se proto snažili veřejně upozorňovat na spáchané zločiny a požadovali koordinovaný postup spojenců při zajištění a potrestání pachatelů těchto zločinů. První kýžený výsledek se objevil v prohlášení představitelů devíti okupovaných zemí z 13. ledna 1942 o potrestání německých válečných zločinů, kde v bodě 3 si Spojené národy stanovily jako hlavní cíle potrestání viníků a těch, kdo jsou za tyto zločiny odpovědni, organizovanou justici, ať už tyto zločiny nařídili, spáchali nebo jakkoli se na nich účastnili. Následovala další významná deklarace o odpovědnosti hitlerovců za spáchaná zvěrstva, jež byla přijata 2. listopadu 1943 a všeobecné úsilí spojenců vyvrcholilo Postupimskou konferencí Velké Británie, Sovětského svazu a Spojených států amerických, která potvrdila úmysl postavit válečné zločince před rychlý a spravedlivý soud. Ten posléze následoval v podobě Norimberského procesu s hlavními válečnými zločinci a procesy na něj navazujícími.
 

normal_curda.jpg


V Československu se uplatňovaly dekrety prezidenta republiky, upravující otázky československého státního občanství, konfiskace či znárodnění majetku. Mezi nimi byl vydán dekret prezidenta republiky č. 6 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech z 1. února 1945. Zásady potrestání válečných zločinců stanovila nová československá vláda na osvobozeném území a formulovala je v tzv. Košickém vládním programu, přijatém 5. dubna 1945. Právě zde stanovila v bodu IX zásady pro potrestání válečných zločinů, spáchaných nejen na národech Československa a na československém území, nýbrž i zločinů, spáchaných na jiných národech. Původní dekret byl s určitými změnami nahrazen pouze pro české země platným stejně nazvaným dekretem č. 16/1945 Sb. z 19. června 1945 (tzv. velký retribuční dekret). Na Slovensku se dekrety neuplatnily. Z odlišné povahy retribucí zejména představitelů válečného slovenského státu se využilo nařízení SNR č. 33 o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zločinců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. Výše zmíněný Dekret č. 16/1945 Sb. se týkal potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a též mimořádných lidových soudů. Oproti původnímu londýnskému dekretu č. 6 měl několik zásadních odlišností: např. se objevil nový § 11 – udavačství. Již pouhé udání bez následků bylo trestáno těžkým žalářem od 5 do 10 let, při zavinění ztráty svobody československého občana žaláře od 10 do 20 let. Dále byl přeformulován druhý odstavec § 16 o možnosti zmírnění trestu, odstavec 2 § 13 nově nezbavoval pachatele viny za zločiny spáchané při výkonu služební povinnosti apod. Dle dekretu č. 17/1945 Sb. vznikl Národní soud, dalším dekretem č. 137/1945 Sb. bylo umožněno uvalit zajišťovací vazbu na státně nespolehlivé osoby a tzv. malý retribuční dekret, jenž se týkal trestání některých proviněný proti národní cti. Všem těmto dekretům se říkalo retribuční. Velký retribuční dekret stanovoval přísnější trestní sazby pro trestné činy uvedené v dekretu spáchané v době zvýšeného ohrožení republiky – tedy v období mezi 28. květnem 1938 a 31. prosincem 1946. Pro jejich rozhodování byly zřizovány mimořádné lidové soudy, které se nacházely v sídlech krajských soudů. Skládaly se z pětičlenných senátů. Veřejný žalobce jmenovaný ministrem spravedlnosti předkládal soudu obžalobu. Největší význam pro celé řízení měly komise ONV a bezpečnostní orgány. Jejich zjištění ovlivňovala konečné rozhodování mimořádných lidových soudů. 
 

normal_gerik.jpg


Dne 4. dubna 1942 se Gerik sám dobrovolně přihlásil na četnické stanici, učinil výpověď na gestapu a posléze začal nepříliš ochotně plnit pro gestapo i zadané úkoly a to s nejasnými výsledky. Přesto za svoji spolupráci získal pět milionů protektorátních korun, polovinu odměny za odhalení pachatelů atentátu na Heydricha (druhou polovinu obdržel Čurda). Gerik sám však toužil jen o to se dostat přes Švýcarsko do Anglie. Chtěl vysvětlit, proč se zachoval takovým způsobem, získat zkušenosti a opět přiletět zpět jako parašutista s novými přístroji a instrukcemi. Nakonec se ale chytil do pasti konfidenta Bedřicha Nováka63 a byl v roce 1943 gestapem zatčen, po tři měsíce vězněn na Pankráci a v Terezíně a 28. října 1943 odvezen do koncentračního tábora v Dachau, kde byl 29. dubna 1945 osvobozen Američany. Vrátil se do Čech, aby se v Praze hlásil u ministerstva národní obrany a vysvětlil okolnosti svého případu. Dne 23. května 1945 dorazil do Prahy a o den později se přihlásil na MNO. Ještě ten den bylo sepsáno prohlášení o jeho činnosti v operační skupině Zinc. Jeho naivní představy o tom, že mu vše bylo odpuštěno, se rozplynuly poté, co byl vzat 30. května 1945 do vězení polního soudu 1. československé divize. Ještě týž den požádal náčelník hlavní správy OBZ (Obranného zpravodajství) u MNO mjr. Bedřich Reicin o zahájení trestního stíhání proti bývalým příslušníkům československé armády, mezi nimiž byli i Čurda a Gerik. Oba případy byly vedeny odděleně. 1. června 1945 bylo vydáno usnesení týkající se Gerika pro podezření ze spáchání trestného činu vojenské zrady dle § 6 č. 1, 2. zákona č. 50/1923 Sb. z. Ještě týž den československý polní prokurátor 1. divize Gabriel Gabula uvalil na Gerika vyšetřovací vazbu. O čtyři dny později mu byl přečten zatýkací rozkaz a přečteno poučení o právu stížnosti, po kterém se Gerik odebral zpět do vazby. V následujícím týdnu byl podroben výslechům a začal si uvědomovat vážnost celé situace. Není proto divu, že 11. června 1945 využil nepozornosti dozorců a uprchl v nestřeženém okamžiku z denní vycházky. Ještě týž den byla rozhlasem vyhlášena nejméně třikrát zpráva o pátrání po 160-162 cm vysokém, zavalitém muži plavých vlasů, okrouhlého obličeje s bílými zuby, oblečeného v modrý proužkovaný kabát a žlutých plátěných kalhot se znalostí maďarského, anglického, německého a polského jazyka. A ještě týž den byl zatčen u Nepomuku, o pár dní později deportován do Prahy a 16. června vzat do vazby polního soudu. V důsledku jeho útěku polní prokurátor rozšířil vyhledávací řízení proti Gerikovi též na podezření ze zločinu zběhnutí dle § 183, 198 vojenského trestního zákona.

Čurda oproti Gerikovi nebyl zdaleka tak naivní. Věděl, že ho po případném osvobození Československa nic příjemného nepotká. Velice si byl vědom, že svým udáním způsobil smrt nejen parašutistům, svým kamarádům a také atentátníkům na R. Heydricha, dále rodinám, které parašutisty u sebe přechovávaly, a poté dalším parašutistům, které přímo vlákal do náručí gestapa. Začal proto ihned vylepšovat svoji reputaci. Po Pražském povstání v květnu 1945 o sobě v restauraci lidového hotelu Beránek prohlašoval, že pracoval po celé dva roky pro anglickou špionážní službu proti Němcům. Dále hodlal využít lákavé nabídky svého známého Jana Kalouska, který pro něj měl opatřit protektorátní legitimaci. Jenže ani zdaleka netušil, že Kalousek byl vlastenec, jenž po zjištění Čurdovy zrady toužil jen po tom, aby byl Čurda spravedlivě souzen za svoje spáchané činy. 18. května 1945 Čurda padl do léčky a přes houževnatý odpor byl zatčen.
Oba dva obvinění byli vyšetřováni nezávisle na sobě, ke spojení spisů došlo až u mimořádného lidového soudu. Vyšetřování vedl přednosta polního soudu ppor. dr. František Vohryzek. Dne 21. listopadu 1945 navrhl polní prokurátor polnímu soudu I. armádního sboru postoupení spisu v trestní věci proti svob. V. Gerikovi a rt. K. Čurdovi veřejnému žalobci u Mimořádného lidového soudu v Praze k eventuálnímu zahájení řízení podle retribučního dekretu. Tomuto požadavku bylo vyhověno 24. listopadu 1945, neboť činy obviněných obsahovaly skutkovou podstatu trestných činů uvedených v retribučním dekretu. O dva měsíce pozdě- ji, 29. ledna 1946, byli oba obvinění dle rozhodnutí vojenského soudu v Praze z 28. ledna 1946 přesunuti do vazby při Mimořádném lidovém soudu na Pankráci.

Téměř dva roky se shromažďovaly důkazy, které vypovídaly ve prospěch, či k tíži proti oběma obviněným. Teprve až 5. dubna 1947 veřejný žalobce u Mimořádného lidového soudu v Praze navrhnul zahájení řízení proti K. Čurdovi a V. Gerikovi. Oběma obžalovaným byl sdělen návrh veřejného žalobce: oba si vyslechli, že se na ně uvaluje řádná soudní vazba pro Mimořádný lidový soud v Praze a datum stanovené na hlavní přelíčení. Čurda si zvolil jako svého obhájce dr. Miloslava Mellana, Gerik se rozhodl hájit sám. Oba dva též prohlásili, že se budou hájit česky. Poté byli odvedeni do řádné soudní vazby.
Dne 25. dubna o deváté ráno předseda senátu Amos Pokorný zahájil soudní přelíčení. V jednací síni se nacházeli čtyři další soudci: Josef Hlaváč, Josef Hejbl, Zdenka Herdová, Václav Kinkora a Antonín Koleda jako náhradník, zapisovatel Karel Musil a veřejný žalobce dr. Sobotka. Byli předvoláni svědci a přizváni vojenští znalci z MNO (konkrétně mjr. Vlad. Roubíček jako poradce). Obviněným byla přečtena obžaloba.

První bod obžaloby 
Dle prvního bodu obžalovaní byli obžalováni z toho, že v době od června 1942 do konce okupace v Praze a jinde, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky se zaprvé dopustili zločinu vojenské zrady podle § 6 odst. 188 a 289 zákona na ochranu republiky v týle nepřátelské armády, vstoupili do služeb gestapa, pomáhali při pátrání po československých parašutistech, jakož i po osobách, které je přechovávali. Vyzradili nepříteli umístění výcvikových táborů československých jednotek ve Velké Británii, jména jejich velitelů a jiné vojenské důležité skutečnosti, o nichž byli povinni zachovat mlčení, tedy za války opatřili nepříteli nějaký prospěch, způsobili škodu branné moci nebo vojenským podnikům republiky nebo jejího spojence a vyzradili cizí moci přímo nebo nepřímo skutečnost, opatření nebo předmět, jež měly zůstat utajeny pro obranu republiky. Gerik se obhajoval, že nedostal žádné instrukce, jak se má chovat, pokud by padl do rukou gestapa. Vzápětí však přiznal, že ho ještě v Anglii informovali, že gestapo využívalo způsoby, jak přinutit vyslýchané vypovídat a že v takovém případě by měl raději zemřít. Připustil, že v Londýně při obdržení rozkazu před odletem podepsal prohlášení, že učiní vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že se dobrovolně zavázal ke splnění úkolu. Na gestapu prozradil postavení svých londýnských představených gen. Františka Moravce, škpt. Jaroslava Šustra a spojovacího důstojníka pplk. Richardse. Popsal, kde se nacházela ve Skotsku sabotážní škola a jak probíhal výcvik v této škole. Dle výpovědi tlumočníka gestapa Josefa Chalupského měl jednou na gestapu v Praze kreslit náčrtek výcvikového střediska československých parašutistů ve Skotsku. Tento náčrtek si úředníci gestapa velmi chválili. Gerik kreslil velmi zdařile a odborně, zhotovil plánek v různých barvách s příslušnými vysvětlivkami! Dále popsal odborníkům námořnictva, že Angličané měli novou magnetickou jehlu „minit“ a vysvětlil její činnost. V Berlíně u ministerstva letectví dle Chalupského měl dále zakreslit různé vojenské objekty na předložených mapách a plánech. Prý zatajil šifrovací klíč, kamarády, kteří byli cvičeni jako parašutisté, některé velitele, jiné ovšem prozradil. Snažil se pokaždé mluvit tak, aby mu mohli věřit, ale aby neřekl nic navíc. Soudci mu v tomto ohledu ovšem neuvěřili a považovali za prokázané, že obžalovaný Gerik všechny uvedené věci nepříteli prozradil. V důvodové zprávě k rozsudku soud zkonstatoval: “Škoda jím způsobená je jasná, neboť jednak čs. armáda ztrácela v týlu nepřítele vybrané nejlepší bojovníky, jejichž výcvik byl velmi nákladný, jednak musila měnit taktiku boje a hledat nové záchytné body pro své parašutisty.“ U Čurdy soud vzal za prokázané, že obžalovaný při svém výslechu u gestapa prozradil vše, co věděl o čs. armádě ve Velké Británii a o spojeneckých armádách, zvláště o jejich výstroji a výzbroji a jiných zařízeních. Sám Čurda přiznal, že prozradil situaci letiště u Wellesbourne a nouzového letiště u Warwicku i výcvikové středisko čs. parašutistů ve Skotsku. Podle fotografií v policejním albu udal, které příslušníky znal a jakou funkci v ní zastávali. Tímto by oba dva po objektivní i subjektivní stránce naplnili skutkovou podstatu zločinu vojenské zrady podle § 6 zák. č. 50/1923 Sb. Protože však byl čin spáchán v době zvýšeného ohrožení republiky, spadal pod skutkovou podstatu zločinu proti státu dle § 1 retribučního dekretu.

Druhý bod obžaloby 
Dle druhého bodu obžaloby měli podporovat fašistické nebo nacistické hnutí tím, že oba porušili vojenskou přísahu, dobrovolně se přihlásili a dali do služeb gestapa v Praze, pro které pracovali jako placení konfidenti, přičemž obviněný Čurda užíval krycího jména Karel Jerhot a stal se německým státním příslušníkem. Každý měsíc si z účtu u Kreditanstalt der Deutschen vybíral třicet tisíc korun. Oba dva obžalování se doznali, že po svém dobrovolném přihlášení na gestapu vstoupili do jeho služeb a byli užíváni k různým službám. Bylo prokázáno, že oba dostali od Němců odměnu po pěti milionech korun, jak vyplynulo z jejich doznání a výpisů z účtu u banky Kreditanstalt der Deutschen. Čurda oproti Gerikovi přijal německou státní příslušnost, též i krycí jméno Karel Jerhot a pod tímto jménem se i oženil. Svoje původní jméno vůbec nepoužíval. V březnu 1943 jel spolu s Gerikem do Mnichova identifikovat české parašutisty, kteří byli s letadlem sestřeleni a všichni uhořeli. Šlo o britský bombardér Halifax, sestřelený v noci ze 14. na 15. březen 1943 německou protiletadlovou obranou, na jehož palubě letěly výsadky Bronse a Iridium. Oba konfidenti identifikovali mrtvé a pokusili se i o výslech jediného přeživšího čet. asp. Františka Vrbky, který však zakrátko svým zraněním podlehl. Také Gerik jako konfident gestapa dostával úkoly a dostával za ně zaplaceno. Jednou kupř. měl zjistit, jestli jakási paní Regensburgová nepřechovávala u sebe parašutisty. Přitom se snažil svým vystupováním vyvolat dojem, že je pravý parašutista. O několik dnů po Gerikově návštěvě byla celá její rodina odvedena na gestapo a držena až do večera, kdy byl zjištěn úkryt parašutistů. Tímto oba obžalovaní v době zvýšeného ohrožení republiky podporovali nacistické hnutí, takže se tím oba dopustili zločinu proti státu podle § 3 odst. 1 retribučního dekretu.

Třetí bod obžaloby 
Za třetí měli sami nebo v součinnosti s jinými ve službách nebo v zájmu Německa zavinit ztrátu svobody většího počtu obyvatel republiky a tím způsobili smrt obyvatelům republiky tím, že Čurda 

a) vyzradil gestapu osoby, které buď jemu jako parašutistovi poskytli úkryt, aneb o nichž mu bylo známo, že nějakým způsobem podporují parašutisty, což mělo za následek, že Jindřich Bauc a Josefa Baucová z Nuslí, Jan Vojtíšek z Lázní Bělohradu, jeho manželka Božena, dcera Božena, syn Adolf a Jan a jeho manželka Kristina, Miroslav Jelínek a Jaroslav Trojánek, dále Josef Svatoš, František Svatoš, Zdeňka Janíková, Marie Svatošová, Vlastimil Moravec, Václav Král, Pavla Králová, Helena Králová, Vojtěch Kučera, Marie Kučerová, Věra Kučerová, Jan Bejbl, Antonie Bejblová, Aloisie Hrdličková, Jiří Hrdlička, Vratislav Ho- šek, Vlasta Hošková a Františka Zelenková byli zatčeni gestapem a později popraveni, že Marie Moravcová a Jan Zelenka při zatýkání spáchali sebevraždu a že to mělo za následek ztrátu svobody u Václava Krupky a Hanky Krupkové z Pardubic, Boženy Lískové, Marie Mácové, Antonína Máci, Oldřicha Máci, Růženy Kostečkové, Antonína a Františka Čurdy, Anny, Antonie a Boženy Čurdových. 

Čurda u soudu přiznal, že napsal lístek na četnickou stanici v Benešově, ale záměrně upravil u soudu jeho znění. Originální text zněl: “Zastavte pátrání po pachatelích na Heydricha, zastavte popravování nevinných osob, ježto pachatelem jest jistý Gabčík ze Slovenska a Jan Kubiš, jehož bratr jest hostinským na Moravě...,“ Čurda je však ve výpovědi změnil na: “Vrazi gestapáčtí, zanechte zbytečného zatýkání a vraždění českého národa. Já se vám přihlásím.“ Rozhodl se přihlásit, neboť chtěl zachránit rodinu a vesnici. Toto tvrzení potvrzuje i svědectví kriminálního komisaře Heinze Jantura, u něhož se Čurda přihlásil na pražském gestapu: Čurda se prý ptal, co s ním bude, když bude zastřelen, a co se stane s jeho matkou, zda bude též zastřelena. Jantur mu tehdy slíbil, že pokud přispěje k vypátrání pachatelů atentátu, tak se jemu ani jeho rodině nic nestane. Přesto byl Čurda údajně připraven se zabít ihned po výslechu, což se ovšem nepodařilo. Obžalovaný udání tudíž učinil úmyslně a v plném vědomí jeho důsledků. Příčinná souvislost mezi udáním obžalovaného a smrtí uvedených parašutistů byla plně prokázána tajnou zprávou pražského gestapa o vysvětlení atentátu. Uvedl všechny osoby, které mu v té době poskytly pobyt, ačkoli věděl, že bylo vyhlášeno stanné právo, podle něhož všechny takové osoby měly být i s rodinami vyvražděny. O Čurdově vině nebylo pochyb. Ani Čurdova rozvětvená rodina nebyla z jeho udání nadšena. Nikdo z nich nevypověděl, že by nabádali Čurdu k přihlášení se na gestapu. Naopak byli kvůli němu všichni zatčeni a vyslýcháni a jím donuceni, aby se přiznali, že ho u sebe přechovávali. Mjr. Reicin, náčelník Hlavní správy OBZ, jeho jednání odsoudil: nejenže svoji starou matku nezachránil, ale přivedl ji do rukou Němců a na popraviště na tři sta jiných lidí, spolupracovníků a hlavně sedm svých kamarádů, parašutistů, s kterými měl pracovat na splnění svých úkolů. Podle zprávy o vyšetřování atentátu, jež byla zaslaná státním tajemníkem při říšském protektorovi Karlem Hermannem Frankem do Berlína, Čurda svým dobrovolným přiznáním na gestapu a prozrazením sítě úkrytů přivodil zatčení velké řady lidí. Všichni zatčení byli 29. září 1942 odsouzeni stanným soudem v Praze k smrti, 22. října 1942 byli převezeni z Terezína do Mauthausenu, kde 24. října ihned po příjezdu byli popraveni (ženy zahynuly v plynových komorách). Celkový počet těchto Čurdových obětí dosáhl podle německé statistiky počtu 254 osob. Tímto činem byla proto naplněna skutková podstata zločinu udavačství podle § 11 retribučního dekretu. 

b) Koncem roku 1942 ve Studenci z příkazu gestapa Čurda předstíral, že jako parašutista hledá úkryt, se ubytoval u Miloslava Háka za tím účelem, aby na něm vyzvěděl pobyt tří parašutistů, které krátce předtím Hák u sebe přechovával a vyzvěděl určité okolnosti, které sdělil na gestapu, což mělo za následek zatčení Miloslava Háka a Ladislava Klazara. 

Miloslav Hák vypověděl, že při výslechu v Jičíně měl gestapák poznámky určitě od Čurdy. Prý měly být dokonce i vymyšlené: měl připravovat byt pro jiné parašutisty. Čurda u soudu vypověděl, že nic na svědka neudal, že si to musel vymyslet konfident Jaroslav Nachtmann. Nato zareagoval Hák, že o poslouchání zahraničního rozhlasu ho mohl udat jedině Čurda, neboť před nikým jiným rozhlas neposlouchal. Ladislav Klazar potvrdil Hákovu výpověď s tím, že je určitě musel Čurda udat, neboť gestapu prozradil i to, že rozebíral malý šrotovník. A to mohl vědět jedině kvůli tomu, že mu s tím sám pomáhal.

c) Měl Čurda v prosinci 1942 a lednu 1943 v Praze předstírat, že je členem parašutistické skupiny, ubytoval se u kapitána Miloslava Šáry a Šáru a jeho syna Miloslava na základě toho pak gestapo zatklo v březnu 1944. 

Miloslav Šára, syn Miloslava Šáry st., vypověděl, že za celou dobu, co otec Čurdu u sebe přechovával, ho nikdy nepodezíral, že by je byl právě on udal. O zatčení Šáry a dalších osob skupiny KOS (Kázeň-Odvaha-Statečnost) se postaral jiný konfident Šulc neboli Nachtmann.

d) V roce 1943 měl vylákat Čurda parašutistu Františka Pospíšila z Brna do Prahy, kde jej pak předal gestapu, čímž zavinil smrt. 

Zatčený konfident Augustin Přeučil vypověděl, že se mu obžalovaný Čurda doslova chlubil tím, jak přilákal a přivedl z rozkazu jistého Schultzeho parašutistu Františka Pospíšila do Prahy, aby ho vydal v nějaké pasáži na Václavském náměstí agentům gestapa, kteří na něj dle úmluvy čekali. Pospíšil byl velitelem skupiny Bivouac a více jak rok úspěšně gestapu unikal. Nasazení konfidenta Čurdy se mu stalo osudné: byl zatčen a v roce 1944 v Terezíně popraven. V posledních třech případech obžalovaný Čurda ve službách a zájmu Německa v době zvýšeného ohrožení republiky v součinnosti s jinými způsobil smrt nebo ztrátu většího počtu obyvatel republiky. Ve všech případech tak učinil úmyslně a s plným vědomím následků svého činu, takže tím byla naplněna skutková podstata zločinu proti osobám podle § 7 odst. 1 a 3 retribučního dekretu.

Viliam Gerik se měl v květnu 1943 ve Slaném vydávat z příkazu gestapa za parašutistu, vyzvěděl na Josefu Svobodovi, že přechovával 3 parašutisty, což mělo za následek jeho zatčení a smrt nejen Josefa Svobody, ale i Aloisie Svobodové a Ireny Svobodové a ztrátu svobody Alžběty Pužmanové. 

Alžběta Pužmanová vypověděla, že jejího otce navštívil Gerik a vyzvídal informace o třech parašutistech, co u něj přebývali. Buď prozradil gestapu, kam odešli, anebo jen to, že u Svobody přebývali. I toto mělo za následek, že kladenské gestapo 29. května 1942 celou rodinu pozatýkalo a popravilo, i když se nedozvědělo, kam oni tři parašutisté (ze skupiny Bivouac) od Svobodů odešli. Sama Pužmanová tomuto osudu ušla, neboť četníci předstírali, že neznají její nové jméno získané sňatkem. Byla zatčena později. Tímto činem Gerik způsobil ve spojení s jinými osobami smrt tří obyvatel republiky a ztrátu svobody dalšího obyvatele: A. Pužmanové. Naplnil tak skutkovou podstatu zločinu proti osobám podle § 7 odst. 1 a 3 retribučního dekretu.

Čtvrtý bod obžaloby
V téže době a tamže ve službách nebo v zájmu nepřítele jiného pro nějakou skutečnou nebo vymyšlenou činnost udali tím, že Karel Čurda dne 13. června 1942 zaslal četnické stanici v Benešově anonymní dopis, v němž jako pachatele atentátu na Heydricha označil parašutisty Gabčíka a Kubiše a totéž sdělil ústně na gestapu v Praze dne 16. června 1942, což vedlo k vypátrání jejich úkrytu v kostele Karla Boromejského v Praze 2, kde nalezli smrt společně s Janem Hrubým, Jaroslavem Švarcem, Josefem Valčíkem, Adolfem Opálkou a Josefem Bublíkem.
Viliam Gerik: 
a) V únoru 1943 v Praze udal Karla Tomana pro spojení s parašutisty, pro což byl Toman vyslýchán gestapem bez dalšího. 

Právě Toman poznamenal zásadním způsobem Gerikův další osud. Gerik za ním ještě coby parašutista přišel a poprosil ho o úkryt, neboť předchozí adresa v Praze u paní Žežulové selhala. Toman ho odmítl a podpořil ho v myšlence jít se udat na gestapo. V roce 1943 Gerik navštívil jeho matku a dceru a vyjadřoval radost z toho, že udělal dobře, že se dal ke gestapu. Dcera Miluše z něj dostala ale strach a vymyslela si historku, že Gerik žádal jejího otce o zapojení do ilegální organizace. Tuto historku vypověděla svému příteli, konfidentu A. Přeučilovi a chtěla se tak Gerika zbavit, o což se již Přeučil postaral. 

b) v dubnu 1943 měl v Praze udat Václava Krumlovského pro ilegální činnost, což mělo za následek zatčení Krumlovského gestapem a ztrátu jeho svobody. 

Přeučil na Gerika nalíčil past: Gerik se chtěl zapojit do ilegální organizace, opatřit si dokumenty a odcestovat přes Švýcarsko do Anglie. Jeho domácí Lebdušková ho proto seznámila s přítelem Krumlovským. Ten mu ovšem nedůvěřoval a vymyslel si historku o tom, že ho seznámí s nějakým plk. Vlčkem. Gerik se však v důsledku vlastní naivity dostal do pasti Přeučila a s ním byl zatčen i Krumlovský, který prošel přes vazby na Pankráci a Kladně až do koncentračního tábora v Buchenwaldu.

Vyhlášení rozsudku 
Po vyslechnutí svědků veřejný žalobce navrhnul rozšíření žaloby s tím, že obžalovaný Čurda sám nebo v zájmu Německa zavinil ztrátu svobody většího počtu obyvatel tím, že se jako agent provokatér ubytoval u Miloslava Háka, což mělo za následek, kromě ztráty svobody osob v žalobě již uvedených, ještě ztrátu svobody Josefa Lukeše, Bernarda Petříka a Josefa Lánského. Naproti tomu vzal část žaloby zpět, pokud se týkalo Čurdy, že zavinil ztrátu Adolfa Moravce, protože se ukázalo, že Adolf Moravec byl totožný s již v žalobě uvedeným Vlastimilem Moravcem. Tímto měli spáchat 

ad 1) zločin proti státu podle § 1 a § 6, odst. 1, 2 retribučního zákona, 
ad 2) zločin proti státu podle § 3 odst. 1 retribučního zákona, 
ad 3) zločin proti osobám podle § 7 odst.1 a 3 retribučního zákona, 
ad 4) zločin udavačství podle § 11 retribučního zákona. 

Za což by měli být potrestáni dle § 7 odst. 3 retribučního zákona a § 34 trestního zákona. Předseda skončil průvodní řízení. Žalobce ihned navrhnul odsouzení obžalovaných dle písemné obžaloby, oproti tomu obhájce navrhnul mírný trest. Předseda prohlásil jednání za skončené a soudci se odebrali k poradě. Soudci se jednomyslně usnesli na tom, že by měl být obžalovaný Čurda zproštěn viny v případě kpt. M. Šáry a obžalovaného Gerika v případech K. Tomana a V. Krumlovského. V ostatních případech byla vina obžalovaných jednomyslně uznána podle podané a rozšířené obžaloby. Jednomyslně bylo usneseno, aby ustanovení § 29 a 16 odst. 2 retribučního zákona nebylo užito a jednohlasně se shodli na trestu podle § 7 odst. 3 retribučního zákona, tj. trest smrti, a to proti oběma obžalovaným. Dle § 339 trestního řádu se určilo pořadí výkonu trestu: první Gerik, druhý Čurda. Oba navždy ztratili občanskou čest dle § 14a retribučního dekretu, jejich majetek propadl státu dle § 14c retribučního dekretu a podle § 389 trestního řádu byli odsouzení povinni nahradit náklady trestního řízení a výkonu trestu.
 

normal_Rozsudek.jpg
Čelní stránka rozsudku



Výkon rozhodnutí
Dne 29. dubna 1947 v 11 hodin 30 minut byl na obou odsouzených vykonán rozsudek trestu smrti na nádvoří pankrácké věznice a to neveřejně, pouze v přítomnosti osob uvedených v protokolu o hlavním přelíčení a mistra popravčího se dvěma pomocníky. Smrt Gerika byla konstatována v 11,45 hod. a Čurdy v 11,57 hod. vrchním justičním lékařem MUDr. Oldřichem Navarou.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Čurda
http://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_Gerik
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

30. dubna 1944 zemřel Jaroslav Čihák

československý generál


Jaroslav Čihák se narodil 24. července 1891 v obci Kratonohy v okrese Hradec Králové. V roce 1907 začíná studovat na Státní reálce v Novém Bydžově a v roce 1911 maturuje. Odchází do Příbrami studovat Báňskou akademii. Po dvou semestrech však zanechává studia a v říjnu 1912 nastupuje jako jednoroční dobrovolník u Pěšího pluku č. 88 v Berouně. Je odeslán do Školy jednoročních dobrovolníků v Českých Budějovicích a po jejím ukončení se v únoru 1913 stává velitelem pěší čety u Pěšího pluku č. 88. 1. října 1913 odchází do zálohy, nastupuje jako bankovní úředník v Chrudimi a zároveň na Státní obchodní akademii v Chrudimi prodělává abiturientský kurz.
 

07.jpg


26. července 1914 je povolán do armády, povýšen na praporčíka a jako velitel pěší čety ve svazku Pěšího pluku č. 88 odchází na východní frontu. V říjnu 1914 je zraněn a odsunut do zázemí. V lednu 1915 se po rekonvalescenci vrací k Pěšímu pluku č. 88 do Berouna a ujímá se velení náhradní pěší čety, se kterou se v únoru vrací na frontu. V dubnu 1915 je opět raněn, ale za svůj výkon v boji je 16. dubna 1915 povýšen do hodnosti poručíka. Do června se zotavuje a poté se ujímá velení náhradní pěší čety Pěšího pluku č. 88 v Szolnoku. V červenci absolvuje Ženijní důstojnický kurz v Budapešti a po jeho ukončení přebírá velení náhradní zákopnické čety Pěšího pluku č. 88 v Szolnoku. Od 21. září 1915 do 28. února 1916 je z důvodu plicního onemocnění hospitalizován. Po propuštění z nemocnice odchází jako velitel náhradní zákopnické čety Pěšího pluku č. 88 na východní frontu a 5. září 1916 je zajat. Okamžitě podává žádost o přijetí k československým legiím, přesto téměř rok pobývá v různých ruských zajateckých táborech. V červenci 1917 je konečně přijat jako dobrovolník Československého náhradního praporu v Bobrujsku. V srpnu odchází do důstojnické školy v Borispolu. 30. září 1917 získává hodnost podporučíka a prodělává Údernický kurz v Borispolu. V listopadu úspěšně ukončuje kurz a ujímá se velení úderné roty 1. československého úderného praporu v Jagotině. Prodělává boje podél sibiřské magistrály a 1. dubna 1918 je povýšen na poručíka. 1. listopadu 1918 na kapitána. 1. května 1920 je povýšen do hodnosti majora a stává se zástupcem velitele 1. československého úderného praporu a dva měsíce později přímo jeho velitelem. V září 1920 se vrací do vlasti a nastupuje tříměsíční repatriační dovolenou.

V prosinci 1920 se stává velitelem Horského pěšího praporu 9 ve Staré Ľubovňi. 30. prosince 1922 je povýšen do hodnosti podplukovníka. V červenci 1923 přebírá velení Horského pěšího praporu 6 v Ružomberoku. V červnu 1924 odjíždí do francouzského Grenoble a absolvuje zde Aplikační kurs alpských střelců. V srpnu se vrací zpět do Ružomberoku a v listopadu 1925 přebírá sousední Horský pěší prapor 5. O rok později, v listopadu 1926, odjíždí do Prahy a stává se profesorem taktiky pěchoty na Velitelské škole v Praze. Od října 1928 do února 1929 prodělává v Praze Kurs pro velitele vojskových těles a stává se zástupcem velitele Pěšího pluku 28 v Praze. V září 1929 se vrací zpět jako profesor na Velitelskou školu a 30. prosince 1929 je povýšen do hodnosti plukovníka. V září 1931 se stává velitelem Pěšího pluku 45 v Chustu. V říjnu 1935 je jmenován zástupcem velitele Pěchotního učiliště v Milovicích. Odjíždí do Prahy a absolvuje roční Kurs pro vyšší velitele a po jeho ukončení se v září 1936 přebírá velení celého učiliště. 23. ledna 1938 je povýšen do hodnosti brigádní generál. Za branné pohotovosti státu je velitelem 21. Divize ve Veselí nad Moravou a po odvolání branné pohotovosti se vrací zpět na místo velitele učiliště do Milovic.

Po rozpuštění československé armády nastoupil jako úředník k Nejvyššímu úřadu cenovému.Ihned se zapojil do vojenského odboje v řadách Obrany národa. Působil jako zástupce Obrany národa v řadách Petičního výboru Věrni zůstaneme a zároveň jako člen její politické komise a komise organizační. První vlně zatýkání se generálu Čihákovi podařilo vyhnout. Odešel do ilegality a 15. ledna 1940 odchází do exilu pod jménem Jaroslav Znamenáček. V únoru 1940 se stává zmocněncem Československé vojenské správy ve Francii a o měsíc později přebírá funkci zástupce velitele 1. československé divise. V červnu 1940 po pádu Francie se přesouvá do Británie a stává se velitelem pěchoty 1. československé divise. O měsíc později ale odchází na MNO jako náčelník štábu a od února 1941 je členem Státní rady československé v Londýně. Zároveň byl od října 1940 do února 1942 předsedou Československého červeného kříže v exilu.

Dne 30. dubna 1944 v Londýně podléhá těžké nemoci a umírá. 26. října 1946 je povýšen do hodnosti divizní generál in memoriam


http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Čihák
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

1. května 2013 zemřel Milan Malý

československý pilot


Milan Malý se narodil 30. září 1923 v Brněnské čtvrti Královo Pole. Malý navštěvoval základní školu v Králově Poli v Brně a po zakončení povinné docházky se vyučil na obchodního příručího ve firmě Jindřich.
V roce 1939 po okupaci Československa německými vojsky byl pan Malý nasazen na práci v Německu. Jeden a půl roku pracoval jako dělník na stavbě dálnice u Eisenachu. V pracovním táboře se seznámil se skupinou Čechů, kteří připravovali plán útěku z tábora. Bez váhání se ke skupině přidal a koncem roku 1940 spolu se třemi kamarády z tábora utekli. Cílem uprchlíků bylo dostat se přes Rakousko do tehdy ještě svobodné Jugoslávie a zde se přihlásit do vznikajících vojenských jednotek československé armády ve Francii. Trasu útěku měli naplánovanou do posledního detailu. V Jugoslávii je čekalo přátelské přijetí od místních četníků. Podle platných zákonů však museli být na dvacet čtyři hodin zadrženi za nelegální přechod hranice.
 

normal_maly1.jpg


Když si Malý a jeho přátelé odpykali jeden den ve vězení, nastoupili na vlak a odjeli do Záhřebu, kde na ně čekal zástupce československého konzulátu. Tři dni pobývali v Záhřebu a poté byli přepraveni do Bělehradu, kde byli soustředěni všichni uprchlíci z protektorátu i z ostatních okupovaných zemí, kteří měli zájem vstoupit do francouzských cizineckých legií. Milan Malý byl zařazen do skupinky dvaceti pěti Čechoslováků, kteří byli vybráni k odjezdu do Francie. Protože však Francouzi přijímali až od sedmnácti, tak si Milan Malý změnil rok narození na 1922.Cesta do Francie byla naplánovaná přes Řecko a Turecko až do Bejrútu a odtud přes moře do jižní Francie. Z Bělehradu byla skupina přepravena vlakem do řecké Soluně a dále Istambulu. Z Istanbulu pokračovala skupina vojáků přes Ankaru. V Ankaře je zastihla zpráva o kapitulaci Francie, takže cesta do Bejrútu byla již zbytečná. Místo toho byli přepraveni do libanonského Aleppa a odtud do britské kolonie Palestiny. Českoslovenští a další vojáci okupovaných zemí byli soustředěni v táboře nedaleko Haify. V táboře čekali na rozhodnutí československé exilové vlády v Londýně o dalším vytváření československých zahraničních bojových jednotek.Když vznikla blízkovýchodní zahraniční armáda, prodělal Milan Malý klasický vojenský výcvik. Jejich jednotka poté byla odvelena na obranu Tobruku. Ještě před odjezdem absolvoval celý 11. pěší prapor vojenské manévry u Jericha, aby přesvědčil o své bojeschopnosti britské velení. Cestou do Tobruku ještě nastalo kratší přerušení v egyptském Agami, kde českoslovenští vojáci hlídali německé a italské zajatce. Z Egypta se již jednotka na rychlých torpédoborcích přesunula přímo do Tobruku v Libyi. Na tobrucké obranné linii vystřídali Čechoslováci polskou a australskou posádku. Úkolem československých jednotek bylo udržet obranné pozice v Tobruku. Při britském útoku se 2. československá rota dostala při postupu až do Benghází. Jednotka, ve které byl Milan Malý, však zůstávala stále na pozicích. Po šesti měsících byla jednotka Milana Malého stažena do Alexandrie. Bylo rozhodnuto, že československé jednotky se přeškolí na 4. protiletadlový pluk. Po výcviku byli vojáci rozděleni na různá strategická místa v oblasti Blízkého východu. Milan Malý se vrátil do palestinské Haify, kde obsluhoval protiletadlový kanon v přístavu. V polovině roku 1942 přišla z Londýna výzva na doplnění stavů jednotek RAF v Británii. Milan Malý se na tuto výzvu přihlásil, úspěšně absolvoval předběžné zkoušky a zdravotní vyšetření a byl zařazen do skupiny 170 budoucích letců, kteří měli odplout do Anglie. Cesta k britským břehům však kvůli ponorkové válce vedla z Alexandrie kolem celé Afriky, přes Kapské město, Gibraltar a dále do Skotska. Ze skotského přístavu byli vojáci převezeni na jih Anglie do výcvikového tábora v St Athan. Zde byli roztříděni do jednotek podle funkce, kterou budou v letadle zastávat, pilot, střelec, navigátor. Následoval vojenský výcvik v angličtině a povinné kurzy anglického jazyka, které už byly zaměřeny přímo na letectví. Milan Malý byl přidělen do skupiny pilotů. Prodělal tříměsíční kurz z teorie letectví ve středisku poblíž Londýna. Po absolvování tohoto kurzu byli přepraveni do Shellingfordu, kde se jich ujali letečtí instruktoři a začal letecký výcvik. Ti úspěšní včetně Milana Malého z tohoto výcviku pak byli odveleni do pilotní školy v kanadském Calgary. Do Kanady tehdy pluli zaoceánským parníkem Queen Mary. V Kanadě létali na strojích PT-19A Cornell a Harvard Mk.II. Spolu s Čechoslováky tuto pilotní školu navštěvovali také Francouzi, Dánové a Nizozemci. Po šesti měsících v pilotní škole byl Milan Malý jmenován pilotem. Do Anglie se vraceli opět lodí, tentokrát Queen Elisabeth.
 

maly5.jpg


Po návratu do Anglie v roce 1944 byl Milan Malý zařazen do Operational Training Unit. V rámci této jednotky absolvoval výcvik na bojových letounech Spitfire a dvoumístném letounu Miles M.9A Master Mk.I. Po přeškolení byl Milan Malý zařazen k 312. stíhací peruti. U 312. stíhací perutě zůstal Milan Malý až do konce války. Prováděl průzkumné lety, bojově nasazen nebyl. 
 

maly3.jpg


Když válka skončila, čs. letci se mohli vrátit do vlasti až v srpnu 1945. Milan Malý přiletěl se svojí 312. perutí do Českých Budějovic. V Českých Budějovicích byla zřízena základna nově vznikajícího izraelského letectva. Milan Malý pracoval jako letecký instruktor ve výcvikovém táboře izraelského letectva. Všechny letouny Spitfire, na kterých přiletěli letci 312. stíhací perutě z Anglie, byly prodány izraelské armádě. Po událostech v únoru 1948 byli letci z RAF z armády propouštěni. 
Když byl z armády propuštěn, pracoval jako pomocný dělník v továrně na jehly Igla. Posléze se Milan Malý uplatnil v laboratoři, kde prováděl mechanické zkoušky materiálů. V roce 1956, v souvislosti s událostmi v Maďarsku, byl pan Malý lživě obviněn z krádeže chemikálií, které měly být použity k otrávení pitné vody. Kvůli tomuto obvinění byl z laboratoře propuštěn a opět se stal pomocným dělníkem. Při obrození v roce 1968 byl pan Malý dokonce zvolen do závodního výboru, během normalizace byl za distribuci novin během Pražského jara převeden na dělnickou profesi v kalírně a tuto práci zastával až do důchodového věku.
 

normal_maly7.jpg


Rehabilitace se dočkal až po roce 1989. Byl povýšen do hodnosti plukovníka. Zemřel 1. května 2013 v Českých Budějovicích.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Malý_(letec)
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

2. května 1890 se narodil Jaroslav Igor Vilímek

člen České družiny a československý legionář


Narodil se 2. května 1890 v obci Lysá nad Labem. Pracoval jako úředník. V roce 1912 odchází do Ruska jako Korespondent firmy Laurin a Klement 
 

normal_Vilimek.jpeg


Po vypuknutí první světové války 30. července 1914 vyhlásila Ruská vláda mobilizaci. 12. srpna 1914 vznikla Česká družina jako národní dobrovolnická formace v rámci carské armády. Tvořili ji čeští krajané žijící na území Ruska a nábor dobrovolníků organizovaly krajanské spolky. Časné datum ustavení České družiny souviselo se zájmem ruského velení, jež brzy pochopilo výhody nasazení Čechů na frontě. Jejich očekávaný přínos spočíval zejména v tom, že mohli opatřovat zprávy o nepříteli. Ruská přízeň vyplývala tedy více z vojenských výhod - na politickou aktivitu odbojového hnutí krajanů se ruská vedoucí místa dívala prozatím s nedůvěrou a chovala se k ní zdrženlivě. Proces formování České družiny probíhal pod vedením štábu Kyjevského okruhu ruské armády. Výstavbu jednotky prosadil jeho náčelník generál Nikolaj Alexandrovič Chodorovič, který její organizaci v počátcích také řídil. 29. srpna 1914 vstoupil do české družiny i Jaroslav Vilímek a přijal jméno Igor. 28. září (podle juliánského kalendáře 11. října) 1914 na Sofijském náměstí v Kyjevě složil v rámci jednotky přísahu. Na frontu odjel 3. listopadu 1914. Česká družina byla podřízena 3. armádě v Haliči, které velel generál Radko Dimitriev. Jednotlivé čety České družiny přidělil plukům divizí své armády s úkolem plnit průzkumné úkoly.
 

normal_Prapor.jpg
Prapor České družiny a později 1. československého střeleckého pluku



V březnu 1915 se Česká družina podílela na obsazení pevnosti Przemysl, kterou před tím ruská armáda obléhala téměř půl roku. V květnu 1915 se Česká družina zúčastnila ústupových bojů na řece San a u měst Jaroslav a Lvov. Nakonec se ruské armádě podařilo ústup zastavit a a ustálit novou obrannou linii od Dvinska přes celou Halič až po Bukovinu. Česká družina byla 2. února 1916 přetvořena na Československý střelecký pluk Svatého Václava pod velením plukovníka Václava Platonoviče Trojanova a následně 19. května 1916 na Československou střeleckou brigádu, ve které Jaroslav (Igor) Vilímek povýšil na podporučíka. Byl zařazen k 6. rotě 1. střeleckého pluku. 15. června 1917 byla Československá střelecká brigáda pro nadcházející vojenskou ofenzívu přidělena k 49. armádnímu sboru generála Selivačova. 22. června 1917 Československá střelecká brigáda zaujala své bojové postavení u ukrajinského městečka Zborova, jednalo se o více jak 6 km dlouhý úsek jihozápadně od Zborova. 23. června byly pozice Československé střelecké brigády napadeny dělostřeleckým přepadem. Jaroslav Igor Vilímek byl při tomto přepadu vážně raněn a ještě téhož dne svému zranění podlehl. 
 

normal_38.jpeg
Vilímkův hrob v Jezerné



Pohřben byl 24. června 1917 na hřbitově v Jezerné (Ozernaja) v hrobě číslo 1991. 21. července 1923 byl výnosem MNO povýšen na kapitána in memoriam s účinností od 23. června 1923.
 

normal_lrg_lysa_nad_labem__namesti_bedri
Pamětní deska na domě 183/9 na náměstí Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem připomíná, že se zde 2. května 1890 narodil Jaroslav Igor Vilímek.



Na rodném domě čp.183 v Lysé nad Labem má dnes Igor Vilímek umístěnu pamětní desku. Před likvidací za dob socialismu ji zachránila Dr.Kořínková a ukryla v muzeu. Zásluhou Klubu „D“ byla deska umístěna zpět


http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Igor_Vilímek
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

3. května 1923 se narodil Rostislav Kubišta

československý voják, veterán 2. světové války


Rostislav Kubišta se narodil 3. května 1923 v obci Novostavce (dnešní Polsko) a krátce po té se s rodiči přestěhoval do obce Žitín, poblíž okresního města Rovno. To bylo centrem české Volyňské oblasti. Vyrůstal v ryze Ukrajinské obci Žitín, ale doma mluvili výhradně česky. Základní školu navštěvoval v Žitíně a gymnázium v Rovně. Výuka probíhala v ukrajinštině a polštině. Po okupaci východního Polska Sovětskou armádou se stali občany SSSR a výuka pokračovala dle sovětského vzoru. 
Když německá armáda zaútočila na Sovětský svaz, byli jako první okupováni a zbaveni posledních „svobodných“ práv. První přišli na řadu židé a studenti hned po nich. Gymnázium uzavřeli a studenty přímo ze školních lavic umístili v zajateckém táboře, který byl v rovenských kasárnách. Zde v nelidských podmínkách vykonávali různé práce. Kubišta, jako silnější jedinec, měl na starosti pod vedením starého německého vojáka odklízení popravených zajatců sovětské armády. To bylo v roce 1941.
 

normal_kub1.jpg


Po roce a půl se mu podařilo z tábora utéct a vstoupil do partyzánské skupiny plukovníka Medveděva. Domů nemohl. Po několika měsících, když se přiblížila fronta k Volyňské oblasti se probojovali k sovětské armádě, do které Kubišta vstoupil jako občan SSSR. Zde měl jednu z nejhorších funkcí pěšáka a to funkci tankového odstřelovače. V sovětské armádě se dozvěděl více informací o československém vojsku v SSSR, do kterého se ihned přihlásil. A tak se Kubišta vrátil znovu do již osvobozených rovenských kasáren, kde se 15. března 1944 stal vojínem 1. Československého armádního sboru. Byli převezeni do Bessarábie k rumunským hranicím, kde začal každodenní dvanáctihodinový výcvik. Po základním výcviku nastoupil do školy pro spojaře v Kamenci Podolském. Ze školy se vrátil jako svobodník, velitel spojovacího družstva. Pak byl Kubišta převelen do letecké školy v Tělaví na Kavkaze. Jelikož prodělal malárii, nemohl leteckou školu dokončit a byl po doléčení převelen zpět k pozemním jednotkám jako spojař k 5. dělostřeleckému pluku v Krosnu.
 

normal_kub2.jpg
Prozatímní legitimace desátníka Rostislava Kubišty



Stal se zástupcem velitele spojařské čety a prošel dukelským bojištěm. Jeho úkolem bylo za každou cenu udržovat spojení velitelství pluku s podřízenými jednotkami. Zde byl raněn do nohou a hlavy. Po dobití Dukelského průsmyku a překročení československých hranic obdržel ve Svidníku Československý válečný kříž 1939. Dále přišlo na řadu Jaslo, kam byl 5. dělostřelecký pluk přesunut. Kubišta byl vyznamenán Československou medailí Za chrabrost, Pamětní medailí se štítkem SSSR a medailí Za zásluhy II. stupně. Válečnou cestu ukončil v Žatci, kde byl dnem 4. ledna 1946 propuštěn v hodnosti rotného na trvalou dovolenou. 
 

normal_kub3.jpg
rotný Rostislav Kubišta v Rakovníku v červenci 1945



V Československu zůstal již natrvalo, vystudoval Vyšší lesnickou školu v Písku, oženil se a měl tři děti. Pracoval celý život v lesnictví. Nikdy nebyl členem KSČ a pro svoje politické názory se musel několikrát stěhovat. Dětem nebylo umožněno studovat. Byl povýšen do hodnosti majora. Zemřel 9. prosince 2014 v Mladé Boleslavi.
 

normal_kub5.jpg
major ve výslužbě Rostislav Kubišta v roce 2005




http://cs.wikipedia.org/wiki/Rostislav_Kubišta
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

4. května 1919 zahynul Milan Rastislav Štefánik

československý státník


Milan Rastislav Štefánik se narodil 21. července 1880 v Košariskách (tehdy osada Brezové pod Bradlom) u Myjavy na západním Slovensku.Milan Rastislav sice vyrůstal v chudém prostředí, ale už od dětství byl obklopen slovenskými knihami a časopisy. První tři třídy školy vychodil v rodné vesnici. Otec Pavol se snažil poskytnout synovi co nejlepší vzdělání a proto, aby mohl Milan Rastislav studovat na střední škole, musel se důkladně naučit maďarsky. A tak už jako devítiletý odešel z domu do Šamorína, aby se připravil na střední školu. Středoškolské studium začal na evangelickém lyceu v Bratislavě. Tady už studovali jeho dva bratři Igor a Pavel. Štefánik studoval s výborným prospěchem, ale po třech letech musel odejít se svým bratrem Pavlem do Šoproně a později do Sarvaše, protože Pavel dosahoval průměrný prospěch. Milan Rastislav i zde dosahoval výborný prospěch, za což dostal stipendium a kromě toho zde poznal svou první lásku. V Sarvaši nakonec odmaturoval s vyznamenáním a rozhodl se odejít studovat do Prahy. V Praze působil spolek Detvan a Štefánik zde získal stipendium od českoslovanské jednoty. V březnu 1898 se Štefánik stal tajemníkem Detvanu. Pak v roce 1900 nastal v jeho životě zlom. Otec po prudké roztržce se synem během prázdnin vyhnal mladého Štefánika z domu. Ten se uchýlil k příteli Vavro Šrobárovi do Ružomberku. Na podzim se vrátil zpět do Prahy a odešel z techniky. Dal se zapsat na obor astronomie. S otcem se později usmířil a mezi studenty si postupně získával autoritu.
 

normal_3-5c6acef20c6c59a1512ef95d13677a4


Na podzim roku 1901 se stal předsedou Detvanu. Kvůli neshodám v řadách spolku však později z Detvanu vystoupil. Během letního semestru roku 1902 odešel studovat do Curychu. Když se pak v roce 1902 vrátil do Prahy, opět se přihlásil Detvanu a zvolili ho předsedou. V roce 1903 začal Vavro Šrobár opět vydávat Hlas a rozhodl se, že jako jeho součást bude vydávat i Umělecký hlas, věnované literatuře a umění. Štefánik mu při redigování Uměleckého hlasu pomáhal. Byl činný i jako publicista. Psal do realistického Času pravidelné pondělní úvodníky o slovenské kultuře a politice. Jako předseda Detvanu odešel r. 1903 na sjezd mezinárodní studentské organizace. Poslední rok na univerzitě plně věnoval studiu. Výsledkem byla diplomová práce nazvaná Nové hvězdy z předtychonovské doby a Nová Cassiopea. Práci obhájil, složil předepsané zkoušky a 12. října 1904 byl promován na doktora filozofie.

Cílem Štefánikova působení se stala Paříž. Sem dorazil 28. listopadu 1904. Na začátek mu pomohl Vavro Šrobár získat půjčku v Ružomberské bance. Štefánikovým cílem bylo tehdy dostat se mezi dva nejslavnější astronomy v Paříži. Tato naděje se mu však nesplnila a musel čekat do jara. Začátkem dubna 1905 přišel do Paříže profesor Janssen. Štefánik se k němu dostal, i na jeho hvězdárnu v Meudonu. Janssena Štefánik upoutal. Jako host na Meudonské hvězdárně podnikl Štefánik různé výpravy. 30. srpna přednesl Janssen Štefánikovu studiu spektroskopické zkoumání zatmění slunce v Alcosebře na zasedání pařížské akademie a publikoval ji i časopis Akademie. Vědecky nejúspěšnější byl pro Štefánika rok 1906, kdy uveřejnil sedm vědeckých prací. Postupně se zařadil do pařížského vědeckého světa a seznámil se i s českou studentkou Marií Neumanovou, pozdější důvěrnou přítelkyní. Po odchodu osmdesátiletého Janssena však musel Štefánik z Meudonské hvězdárny odejít. Na sklonku roku 1906 dostal Štefánik pověření od firmy Bureau des Longitudes vést francouzskou výpravu do Turkestánu na pozorování zatmění Slunce, které mělo být 13. ledna 1907. Cestou do Turkestánu se zastavil v Praze i na Slovensku a navštívil i Pulkovskou hvězdárna v Petrohradě. Cestu využil i na poznávání Ruska a Střední Asie. Navštívil v Jasné Polaně Lva Nikolajeviče Tolstého a jeho lékaře Dušana Makovického. Po návratu do Paříže mu valné shromáždění Francouzské astronomické společnosti udělilo Janssenovu cenu. V červenci 1907 se však jeho zdravotní stav velmi zhoršil a byl převezen na léčení, kde se léčil dva měsíce. Během léčení se dozvěděl, že profesor Janssen umřel a koncem roku se opět vrátil do Paříže. Po příjezdu do Paříže se snažil zachránit Janssenovu observatoř, což se mu nepodařilo a 21. září byla observatoř rozebrána. Pak se Štefánik snažil vybudovat vlastní observatoř, ale jeho finanční situace mu to nedovolovala. Začátkem roku 1910 dostal šanci. Vědecký ústav Bureau des Longitudes spolu s ústavem Bureau Central Météorologique ho vyslali na Tahiti pozorovat Halleyovy kometu. 27. dubna přistála jeho loď v tahitském přístavu Papeete. Zde strávil následujících 10 měsíců. 28. dubna 1911 na ostrově Vavau při pozorování úplného zatmění slunce dosáhla právě Štefánikova výprava nejlepších výsledků a ocenila to i francouzská Akademie. V létě roku 1912 ho vědecký ústav Bureau de Longitudes vyslal na pozorování zatmění slunce do Passa Quatro v Brazílii. Později po uskutečnění výprav se vrátil do Paříže a i do rodné obce Košiarská. V dubnu 1913 mu umírá otec Pavel. Tehdy dostal pověření od francouzské vlády. Francouzi totiž chtěli vybudovat vlastní telegrafickou síť a soustavu meteorologických stanic v Ekvádoru a na Galapágách a Štefánik (tehdy měl už francouzské občanství) měl získat povolení od ekvádorské vlády. To se mu i podařilo. Francouzská vláda mu pak na návrh ministerstva námořnictva udělila kříž Rytíře Čestné legie. Jeho úspěchy však opět zastavila choroba. V březnu 1914 se musel podrobit operaci žaludku. Po zotavení ho zastihla zpráva o vypuknutí války a 9. srpna se vrátil vojenským transportem do Francie.

Začátek války Štefánika nepřekvapil, protože ho předvídal už několik let předtím. Vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu však nemohl hned odejít na frontu a dostal se tam až začátkem roku 1915. Nastoupil do vojenské letecké školy v Chartres a dne 11. dubna získal diplom pilota a hodnost desátníka. V hodnosti podporučíka pak nastoupil na frontu, kde dělal průzkumné lety. V srpnu 1915 díky svým bojovým úspěchům a průkopnické práci v oblasti vojenské meteorologie mu bylo nabídnuto místo velitele meteorologické služby francouzské armády. Štefánik to však odmítl, a místo toho požádal o přeložení do Srbska Začátkem září 1915 ho poslali na srbskou frontu, kde toto své snažení ještě víc rozvíjel. Při evakuaci z letiště v Niši však na letadle havaroval a na útěku ho pak opět přepadla žaludeční nemoc. Život mu tehdy zachránili přátelé Raoul Labry a Michael Bourdon a dopravili ho do Říma, do tamní nemocnice. Po částečném uzdravení se Štefánik vrátil do Paříže, kde se seznámil s nejvýznamnějšími politiky. Štefánik tu nadále prosazoval plán vytvoření československého státu. Dne 13. prosince 1915 se setkal s Edvardem Benešem. Štefánik si vytyčil nový úkol, a to vytvořit řídící centrum pro společný odboj Čechů a Slováků, jakož i zřídit samostatné československé vojsko a prosadit ho mezi politiky. O těchto plánech informoval ministerského předsedy Aristida Brianda a dohodl setkání mezi ním a Masarykem. V té době Štefánika opět začala trápit choroba a musel být hospitalizován. Štefánik neustále prosazoval vytvoření ústředního reprezentativního orgánu zahraničního odboje. Tak vznikla v únoru 1916 Národní rada zemí, která se později přejmenovala na Československou národní radu. Jejím předsedou se stal Tomáš Garrigue Masaryk, místopředsedy Jan Durich a Milan Rastislav Štefánik a generálním tajemníkem Edvard Beneš. Současně začala řada organizovat československé vojsko v zahraničí. Když se Štefánikův stav zlepšil, odešel do Itálie. Po návratu do Paříže se Štefánik intenzivně věnoval otázce ustanovení samostatného československého vojska.
 

Stefanik.jpg


Za tímto účelem odcestoval do Ruska. Dne 25. srpna 1916 se dostal v Mogiľove ke Mauriceovi Janinovi, šéfovi francouzské mise v Rusku. Janin Štefánika zavedl k náčelníkovi generálního štábu Alexejevovi a podařilo se mu posílit postavení Československé Národní Rady ve vojenských kruzích. Dne 29. srpna podepsali Durich a Štefánik spolu s představitelem amerických Slováků Gustávem Košíkem Kyjevskou dohodu, kterou společně uznali Československou Národní Radu za vedoucí orgán českého a slovenského hnutí v zahraničí. Francouzské velení pak poslalo Štefánika do Rumunska, kde získal 1 500 dobrovolníků. Začátkem roku 1917 se vrátil do Ruska. Po počátečních komplikacích s procarsky orientovaným Durichem, nakonec Štefánikova mise v Rusku slavila úspěch. Napomohla tomu svojí podporou i nová prozatímní vláda, která vznikla po pádu carismu a postavení Československé Národní rady se upevnilo. 

Dne 2. června 1917 odplul Štefánik do USA. Prvním úkolem byl nábor dobrovolníků, kterých se mu nakonec podařilo získat 3 000. Druhou mělo být získání podpory krajanů v USA pro Československou Národní Radu. Jeho činnost byla úspěšná a politickou aktivitu mezi osobnostmi v Americe ocenili i francouzské kruhy. 20. října byl Štefánik vyznamenán křížem důstojníka Čestné legie. Po návratu do Paříže se Štefánik zapojil do diplomatických jednání o ustavení samostatné československé armády. Výsledkem byl Dekret o vytvoření Československé armády ve Francii, který vydala francouzská vláda 16. prosince 1917. Později se v Paříži se Štefánik opět setkal s Janinem. Ten pak se souhlasem francouzského velení přijal funkci velitele vytvářejícího se československého vojska o síle 10 000 vojáků.

V polovině února 1918 odešel Štefánik do Itálie, kde bylo jeho hlavním úkolem vybudování Československé armády. Výsledkem bylo, že dne 21. dubna 1918 Štefánik podepsal s ministerským předsedou Orlandem smlouvu o vytvoření samostatné československé armády. Nábor dobrovolníků pokračoval a 24. května 1918 se konala velkolepá slavnost: předávání plukových vlajek československý jednotkám.

V červenci roku 1917 proletěla světem zpráva o vystoupení Československá legií v Rusku. Měli už 50 000 příslušníků a brzy se zapojili do bojů proti Německu a Rakousko-Uhersku. Podepsání míru mezi sovětskou vládou a Ústředními mocnostmi v březnu 1918 však způsobilo, že československé vojsko v Rusku ztratilo spojence. Kvůli tomu bylo nutné, aby Štefánik odjel do Ruska k ohroženým legiím. Štefánik, který měl již od 20. června hodnost generála se tedy vybral z Paříže na cestu. Nejprve však navštívil USA, kde spolu s Masarykem a generálem Janinem probírali další plány. Dne 24. září pak odcestoval do Tokia, kde ale pro problémy se žaludkem pobyl až měsíc a cesta na Sibiř se prodlužovala. Mezitím už nic nebránilo tomu, aby se Československá národní rada po mezinárodním uznání mohla přeměnit na vládu. Stalo se tak 14. října 1918. Vláda byla tříčlenná. Masaryk byl ministerským předsedou, Beneš ministrem vnitra a Štefánik ministrem války. Krátce nato uveřejnil Masaryk i Vyhlášení nezávislosti Československa, tzv. Washingtonskou deklaraci. 28. října došlo k vyhlášení Československé republiky.

V Ženevě se uskutečnilo sjednocení domácího odboje. Dohodli se na osobě Tomáše Garrigua Masaryka jako prezidenta i nové československé vládě, jejíž předsedou se stal Karel Kramář, ministrem zahraničí Edvard Beneš, ministr války Milan Rastislav Štefánik a resort obrany převzal Václav Klofáč. Zakrátko se válka skončila. Štefánik se o všem dozvěděl v Japonsku. A 25. ledna 1919 opustil Rusko a odešel do Paříže. V Paříži se Štefánik zúčastnil na práci mírové konference, zabýval se budováním československého letectva. Pak ještě odešel do Itálie. Kromě toho urovnával spor mezi francouzskou a italskou vojenskou misí, který se měl definitivně dořešit po jeho příchodu do Bratislavy.
 

normal_nehoda2.jpg
Trosky letounu Milana Rastislava Štefánika na místě havárie



Dne 4. května 1919 nastoupil Štefánik na letišti Campo Formidopri Udine do letadla Caproni Ca.33 (označovaný také Ca.3 nebo Ca.450). Cílem jeho cesty bylo letiště ve Vajnorech při Bratislavě. Letadlo však nepřistálo, protože když se už blížilo k místu přistání, náhle se zřítilo nedaleko Ivanky při Dunaji. Milan Rastislav Štefánik a všichni členové posádky byli na místě mrtví. Havárie letadla se úplně nevysvětlila. Podle oficiálních zpráv bylo příčinou špatné počasí, technická závada a střelba Maďarů. Existuje také spekulativní teorie, že Štefánikova smrt nebyla nešťastná náhoda, ale jednalo se o úmyslné usmrcení provedené na politickou objednávku. Tato teorie však nebyla nikdy věrohodně potvrzena.
 

normal_Mohyla.JPG
Mohyla Milana Rastislava Štefánika na vrchu Bradlo



Pohřeb Milana Rastislava Štefánika se konal 10. května 1919 v Bratislavě. Pohřben byl spolu s italskou posádkou jeho letadla na vrchu Bradlo, který se nachází nad silnicí mezi městem Brezová pod Bradlom a Košariskami v katastrálním území obce Priepasné. Pět let po jeho smrti byl položen základní kámen památníku navrženého architektem Dušanem Jurkovičem. Mohyla byla dokončena v září 1928.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Rast ... f%C3%A1nik
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

5. května 1965 zemřel František Široký

československý voják a parašutista


František Široký se narodil 23. února 1912 v Kamenici u Jihlavy. Obecnou školu vychodil v Radošově u Kamenice, kam se rodina z Kamenice přestěhovala. Z finančních důvodů šel František do učení k řezníkovi.Po vyučení pracoval u různých zaměstnavatelů v Praze a v Benešově.
 

normal_siroky-frantisek-01_zjc.jpg


Od 1. října 1933 do 1. listopadu 1935 vykonal základní vojenskou službu u 12. roty Pěšího pluku 5, který byl dislokován v Praze na Smíchově v budově dnešního Justičního paláce. V září 1938 se účastnil mobilizace, po propuštění do civilu pracoval opět jako řezník.

Po okupaci se rozhodl opustit protektorát. 15. června 1939 přešel hranice do Polska. Dostal se do tábora v Malých Bronovicích, kde podepsal závazek do Cizinecké legie. Lodí "Chrobry" odplul do Francie. Přes Marseille a Oran se dostal do Sidi Bel Abbes v Alžíru, kde nastoupil k 1. pěšímu pluku Cizinecké legie. Po vypuknutí 2. sv. války nastoupil v Agde k 12. rotě 1. československého pěšího pluku, s níž se zúčastnil bojů o Francii. Po porážce Francie byl evakuován do Anglie lodí Rod El Farag, kam připlul 13. července 1940. Po zařazení k 4. rotě 1. pěšího praporu absolvoval poddůstojnickou školu a 1. února 1941 byl povýšen na svobodníka. 14. prosince 1941 byl povýšen na desátníka. Po absolvování kurzu řízení těžkých nákladních automobilů byl vybrán do výcviku pro zvláštní úkoly. Od 21. února 1942 do 24. srpna 1943 prodělal postupně sabotážní kurz, parakurz, dále potom kurzy průmyslové sabotáže, tělovýchovy a konspirace a kurz spojovací. Od 28. srpna do 30. září absolvoval dvě cvičení; konspirační a spojovací. 1. srpna 1942 byl povýšen na četaře a 1. února 1943 na rotného.

Dne 3. listopadu odletěl do Alžíru a odtud začátkem roku 1944 do Itálie. Zde byla skupina docvičena a dovybavena. V noci z 3. na 4. dubna 1944 byla skupina ve složení podporučík JUDr. Jaroslav Odstrčil, rotný Josef Gemrot, rotný Karel Niemczyk a rotný František Široký s krycím názvem Calcium vysazena poblíž Čejkovic nedaleko Chrudimi. Skupina se postupně přesunula ke Střížovu u Jihlavy, poté co byli její příslušníci na několika kontaktních adresách odmítnuti. Ve Střížově navázali spojení s představitelem Rady tří. Zde se skupina rozdělila. Po několika dnech došlo k přesunu Širokého a Niemczyka k Novému Městu na Moravě a kontaktu s dalšími příslušníky domácího odboje, ze Zpravodajské brigády. Zde se radistovi skupiny Niemczykovi podařilo zprovoznit vysílačku a 21. května navázat radiový styk s Londýnem. Po odvysílání několika zpráv došlo k dalšímu přesunu do Proseče u Skutče. Při dalších přesunech členů desantu došlo k několika ozbrojeným střetům s gestapem, neboť setkání parašutistů s odbojáři bylo prozrazeno konfidentkou. Při jednom z těchto střetů byl 23. června u Netína 1944 zabit Odstrčil a těžce zraněn Gemrot. Skupina i poté pokračovala ve sběru informací a jejich odesílání do Londýna a zároveň v zprostředkování radiového spojení domácího odboje s exilovou vládou. Koncem roku 1944 a začátkem roku 1945 se skupina podílela na přijetí výsadků Tungsten, Platinum - Pewter a Bauxite. V květnu 1945 se skupina podílela na vyjednávání s německou posádkou v Nasavrkách. Poté se příslušníci Calcia přesunuli na Českomoravskou vysočinu, aby posílili výsadek Tungsten. Byli zadrženi příslušníky sovětské partyzánské skupiny STAS. V tomto zajetí strávili několik dní, než se omyl vysvětlil. Svou činnost skupina ukončila podáním hlášení na generálním štábu čsl. armády v již osvobozené Praze. Během činnosti skupiny byl 23.května 1944 jmenován podporučíkem.
 

znak.gif
Znak československých výsadků



1. července 1945 byl jmenován poručíkem a 26. ledna 1946 byl povýšen na nadporučíka. 14. února byl uznán jako neschopný polní služby a 15. listopadu 1946 byl propuštěn mimo činnou službu na vlastní žádost. V letech 1946 až 1949 působil jako národní správce podniku Masného průmyslu v Kostelci u Jihlavy. 11. června 1949 byl zatčen a za protistátní činnost v roce 1950 ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke čtyřem letům těžkého žaláře. Z Jáchymova byl propuštěn na amnestii v roce 1953. Poté pracoval jako svářeč a stavební dělník u OSP Jihlava. Zemřel 5. května 1965 v Jihlavě na infarkt.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5% ... irok%C3%BD
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

6. května 1937 došlo k havárii vzducholodi Hindenburg na letišti Lakehurst


Už od časů hraběte Zeppelina mělo Německo v konstrukci velkých vzducholodí s pevnou kostrou před ostatním světem značný náskok. Během první světové války vzbuzovaly armádní i námořní zepeliny hrůzu a vázaly na sebe značnou část letectva Spojenců. Po krátkém poválečném zákazu stavby se Německo pod vedením dr. Hugo Eckenera soustředilo na stavbu luxusních dopravních vzducholodí. Loď LZ-127 překonávala s pasažéry jeden rekord za druhým - a LZ-129 Hindenburg ji měl ještě o mnoho překonat. Hindenburg se poprvé dostal do vzduchu v březnu 1936 a už v červnu téhož roku překonal rychlostní rekord v přeletu Atlantiku tam a zpět v čase 5 dní a 20 hodin.
 

normal_h1.jpg


Hindenburg dostal své jméno podle zesnulého říšského prezidenta Paula von Hindenburga. Na stavbu kostry se spotřebovalo 22 km trojbokých nosníků, 70 km duralových profilů a 135 km ocelového drátu. Trup pokrývalo 27 tisíc čtverečních metrů tkaniny napuštěné ochranným hliníkovým barvivem. Bylo třeba bezmála 200 000 metrů krychlových nosného plynu, aby se dvousettunový obr udržel ve vzduchu. Původně se počítalo s tím, že k tomuto účelu poslouží helium. Kvůli americkému embargu ale musel být tento vzácný plyn nahrazen výbušným vodíkem. Náplň vodíku poskytovala vztlak 240 tun. Hindenburg tak byl schopen unést až 112 tun zátěže. K pohonu sloužily 4 dieselové motory Daimler-Benz každý o výkonu 890 kW, které vzducholodi umožňovaly letět maximální rychlostí 135 km/h. Z trupu vyčnívalo pouze kapkovité velitelské stanoviště pod přídí, kam se sbíhalo ovládání kormidel, motorů, zátěžových nádrží a dalších zařízení. Uprostřed lodi byla nezávislá elektrocentrála o výkonu 30 kW zásobující desítky elektromotorů, čerpadel, ovládání antén, výtahů, kuchyňského zařízení, vysílací stanice a navigační přístroje a také stovky žárovek v kabinách a koridorech. Prostory pro cestující byly zabudovány přímo do doutníkového trupu ve dvou palubách. Na horní bylo 25 kabin se dvěma lůžky, s mycím stolkem, přívodem teplé a studené vody. V zadní části této paluby byla 14 metrů dlouhá jídelna, v přídi obytná hala, písárna a čítárna. Pro potěchu cestujících s sebou loď vezla dokonce i piáno, byť kvůli snížení hmotnosti aluminiové. Na dolní palubě byl sprchový kout, kuchyně a kuřárna jištěná bezpečnostním zařízením. Zde se také nacházely kabiny mužstva. Na bocích trupu se táhly prosklené vyhlídkové paluby. Při záoceánských letech bylo na palubě kolem sta osob, na kratších plavbách jich však mohlo být i 150.
 

normal_h3.jpg
Jídelna na vzducholodi Hindenburg



3. května 1937 odstartoval Hindenburg pod velením kapitána Ernsta Lehmanna z frankfurtského letiště k prvnímu z osmnácti plánovaných letů do Severní Ameriky. Na palubě bylo 36 pasažérů a 61 členů posádky. Díky nepříznivému počasí a silnému protivětru dosáhl místa přistání, letiště v Lakehurstu u New Yorku, až 6. května pozdě odpoledne, tedy s mnohahodinovým zpožděním. Protože špatné počasí bylo i na letišti, teprve v 19.00 hodin byl dán pokyn k okamžitému přistání. V 19:21 se dotklo země první z lan a začala úmorná práce s upoutáním vzducholodi. V 19:25, když byl ještě zeppelin ve výšce zhruba 60 metrů, vyšlehly plameny.Oheň se ze zádě rozšířil v okamžiku na celou loď, tragédii komentovanou rozhlasovým reportérem live a záběry padající a bortící se vzducholodi slyšel a viděl celý svět. Několik lidí vyskočilo z lodi ještě na začátku požáru. Ti se pádem z veliké výšky zabili. Naopak několik pasažérů vystoupilo z kabin po dopadu na zem bez sebemenšího šrámu. Katastrofu nepřežilo z devadesáti sedmi lidí na palubě třicet pět osob. Třináct cestujících a dvaadvacet členů posádky. Počet mrtvých rozšířil i jeden člověk z pozemního personálu zasažený padajícími troskami.
 

normal_h5.jpg
Havárie vstoupila do dějin jako jedna z prvních, kterou mediálně pokryli novináři přímo na místě neštěstí. Z mnoha snímků se proslavil ten, který pořídil fotograf Sam Shere



Ihned po neštěstí se začaly šířit nejrůznější fámy o příčině požáru. Výstřel z pušky, bomba na palubě či protinacistická sabotáž. Vzducholoď však pravděpodobně zapálila elektrická jiskra. Podle výsledků vyšetřování a expertiz zřejmě během přistávacího manévru přeskočila na vzducholoď jiskra statické elektřiny. Buď po jednom z mokrých úchytových lan, nebo přímo z kotevního stožáru. To okamžitě přivodilo výbuch vodíkové náplně v zadní části a loď začala ve výšce okolo 60 metrů hořet. Nicméně v polovině roku 1998 vyslovil bývalý výzkumný pracovník NASA, profesor William D. Van Vorst teorii, že pravou příčinou mohla být směs, jíž byl potah vzducholodi napouštěn. Byla to směs, kterou tvořily oxid železa, acetátová celulóza a hliníkový prášek. Přesto se dodnes o příčinách neštěstí spekuluje.
 

normal_h7.JPG
Ohořelá kostra vzducholodi na místě havárie



Havárie vzducholodě Hindenburg je udávána jako konec velkých vzducholodí. Ve skutečnosti však konec neznamenala. Němci ještě stačili dokončit a zalétat sesterskou loď Hindenburgu LZ-130 Graf Zeppelin II a rozestavěli LZ-131. Skutečným koncem bylo vypuknutí druhé světové války, kdy nechal Göring všechny lodě sešrotovat a hliník použít na výrobu letadel.


http://cs.wikipedia.org/wiki/LZ_129_Hindenburg
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

7. května 1944 zahynul Josef Vanc

československý voják a parašutista


Vanc Josef se narodil 4. února 1915 v Žitetíně (dnes místní část obce Jičíněves) v okrese Jičín. Vychodil základní školu v Žitetíně .Po skončení povinné školní docházky se vyučil strojním zámečníkem. Poté vystudoval dvouletou nižší strojní průmyslovou školu. 

Základní vojenskou službu nastoupil 1. října 1935 u Dělostřeleckého pluku 104 v Hradci Králové. Prošel s úspěchem poddůstojnickou školu a dosáhl postupně hodnosti četaře.V průběhu základní služby byl přemístěn k dělostřeleckému pluku 109 do Bratislavy. Po ukončení základní služby v roce 1937 sloužil jako četař délesloužící až do zřízení Protektorátu.
 

normal_1315890_.jpg


V polovině roku 19J9 se rozhodl odejít do československé zahraniční armády. Přešel polské hranice do Krakova a ocitl. se v československém táboře v Malých Bronowicích. Přeplul lodí "Chrobry" do Francie a přes Marseille a Oran byl dopraven do Sidi Bel Abbes, kde byl prezentován u náhradního praporu cizinecké legie 1. pluku. Výcvik prodělal. v posádce Saida. Po vypuknutí války byl přemístěn k československé jednotce v Agde a byl zařazen k 6. protiletadlové pomocné rotě a posléze k 6 rotě 1. československého pěšího pluku. Po pádu Francie se evakuoval na lodi Viceroy of India do Anglie. Zde byl zařazen k motočetě československé brigády. Prodělal kurs pro rotmistry dělostřelectva a byl
povýšen na rotmistra. Dne 25. října 1941 by1 vyslán do základního kursu na STS-26 ve Skotsku a prodělal výcvik v seskoku padákem na STS-51 v Ringway. V roce 1942 byl vybrán do výcviku pro zvláštní úkoly ve vlasti a odeslán na československou výcvikovou základnu Bellasis. Prodělal řadu výcviků a školení.
 

vanc.jpg


Byl zařazen do výsadkové skupiny CARBON, které velel kapitán František Bogataj. Dalšími členy byli rotmistr Josef Vanc, rotný František Kobzík a četař aspirant Jaroslav Šperl. V říjnu přepluli lodí do Bari v Itálii na základnu SOE. Skupina byla. dopravena na československou stanici v Laurete, kde prohlubovala a zdokonalovala výcvik. V noci z 9. na 10. dubna 1944 byl proveden neúspěšný pokus o shoz výsadku. Skupina byla vyslána letounem Halifax s imatrikulací GR-E od 1586. polské letky pro speciální úkoly. Pro námrazu se musel vrátit po 3 hodinách letu na základnu v Campo Cassale. V noci z 12. na 13. dubna 1944 byla skupina vysazena spolu se skupinou Clay z letounu Halifax imatrikulace FS-R, patřícího 148. peruti RAF. Skupina dopadla jižně od Vacenovic v okrese Hodonín daleko od sebe, skupina se jako celek již nikdy nesešla. Sešel se pouze Vanc s Kobzíkem. Postupně se dostali do Rudic, kde byli 7. května nalezeni na seníku majitelkou nemovitosti. Její manžel jejich přítomnost ohlásil starostovi a ten podal oznámení na četnické stanici. Četníci seník obklíčili a po krátké přestřelce Kobzík s Vancem spáchali střelnými zbraněmi sebevraždu. Těla odvezlo gestapo k pitvě, nikdy se je ale již nepodařilo objevit.

1. prosince 1946 byl jmenován podporučíkem dělostřelectva in memoriam a zároveň povýšen na poručíka dělostřelectva. 18. července 1948 byl povýšen do hodnosti nadporučíka dělostřelectva.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Vanc
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

8. května 1958 zemřel Eugen Čihák

český letecký průkopník


Eugen Čihák se narodil 31. května 1885 ve Vinkovcích v Chorvatsku. Po nenadálé výhře 300 tisíc zlatých v turecké státní loterii se v roce 1889 celá rodina přestěhovala do Pardubic. Eugen Čihák absolvoval obchodní akademii a pak pracoval nějakou dobu v Mladoboleslavské firmě Laurina a Klementa, kterou opustil v roce 1909.
 

normal_ec5.jpg


Tehdy se spolu s bratrance Kašparem pustili do stavby původního letadla, přičemž základní propočty a výkresy připravil strojní inženýr Jan Kašpar, zatímco Eugen Čihák se staral o potřebný materiál. Přinejmenším zpočátku stavbu letadla také financoval z dědictví po otci. Otec Jana Kašpara byl rovněž movitý a vlastnil hotel Veselka v Pardubicích, ale o létání původně nechtěl ani slyšet. Mladíci se však nedali odradit a po značných peripetiích uskutečnil Jan Kašpar 16. dubna 1910 první vzlet nad českou půdou. Tou půdou bylo pardubické vojenské cvičiště a pokus byl zopakován v neděli 19. června 1910 před 22 000 diváky z Pardubic a okolí. Kašpar tehdy startoval třikrát, jednou zůstal ve vzduchu celé čtyři minuty. Ostatní průkopníci létání a tedy vlastně "soupeři" nikdy jeho prvenství nezpochybňovali. Dalším aviatickým vrcholem Jana Kašpara byl 13. květen 1911, kdy přeletěl z Pardubic do Prahy. Nakrátko to byl nejdelší let v Rakousku-Uhersku, blahopřál mu i slavný Louis Blériot. Avšak v polovině roku 1913 Kašpar létání zanechal. Důvod byl jednoduchý. Neměl pilotní diplom a ani letuschopný aeroplán. Tehdy právě nastala doba největší slávy Eugena Čiháka. 
 

normal_ec7.jpg


Eugen Čihák uskutečnil svůj první veřejný vzlet 16. července 1911 v Poděbradech, sám však tento let považoval za krátký a málo zdařilý, neboť jej musel ukončit pro poruchu motoru. Prameny uvádějí celkem 33 veřejných vzletů a přeletů Evžena Čiháka v rozmezí let 1911-14, převážně na jednoplošníku vlastní konstrukce jménem Rapid.. Dne 7. května 1912 získal po Janu Čermákovi a Boženě Láglerové jako 3. český letec mezinárodní pilotní diplom FAI s číslem 51. Po válce se stejně jako Kašpar k letectví nevrátil. Nejprve provozoval s mladším bratrem nákladní autodopravu, pak pracoval jako letecký mechanik, později správce letiště ve Kbelích a Ruzyni. V době 2. světové války se nijak neprojevoval.
 

EC3.jpeg


Zemřel 8. května 1958 v Praze.

Z jeho vzpomínek zpracoval František Gel knihu "Jak jsem létal a padal: vyprávění průkopníka českého letectví", která byla poprvé vydána v roce 1957 a v roce 1965 bylo její druhé vydání.
 

jjlap1957.jpg   jjlap1965.jpg
1957             1965

 
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Evžen_Čihák
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

9. května 1976 spáchala sebevraždu Ulrike Meinhofová

teroristka a členka Frakce Rudé armády


Ulrike Meinhofová se narodila 7. října 1934 v německém Oldenburgu. Oba rodiče zemřeli na rakovinu, a proto se o Ulrike a její starší sestru starala historička a zakladatelka Německé mírové unie Renate Riemacková, zapálená socialistka, jejíž názory mladičkou Ulrike ovlivnily. Od své pěstounky přejala vypjaté sociální cítění, ale i tendenci k pacifismu. 
 

normal_um3.jpg


První "revolucionářskou" aktivitou byla účast na mírových studentských demonstracích proti vyzbrojování bundeswehru jadernými zbraněmi. Později začala psát do levicového časopisu Konkret. Záhy se provdala za šéfredaktora časopisu, komunistu Klause Rainera Röhla, a porodila dvojčata. Politické manželství s Klausem však dlouho nevydrželo. Postupná radikalizace jejích postojů a vzájemné názorové neshody vedly už v roce 1968 k rozchodu a Ulrike se se svými dětmi odstěhovala do Berlína. Proti svému někdejšímu manželovi se obrátila natolik, že zorganizovala obsazení redakce jeho časopisu radikály. Ti nakonec poničili i Röhlův dům, za čímž podle Röhla také stála Meinhofová.
 

normal_um1.jpg


V polovině května 1970 se Meinhofová zúčastnila akce, během níž byl násilím osvobozen levicový radikál Andreas Baader, vězněný za žhářský útok na obchodní dům. Podle německé stanice NDR dokonce celou akci naplánovala. Ve stejný den, tedy 14. května, formálně vznikla Frakce Rudé armády (RAF).
Tato komunistická „městská guerilla“, jež měla kořeny ve studentských protiválečných protestech, podstoupila několikaměsíční trénink u palestinského Fatahu a následně v letech 1970 až 1972 provedli několik bombových útoků. 

Tři desítky let činnosti RAF si vyžádalo celkem 36 obětí, 21 mrtvých teroristů, 26 rozsudků doživotí pro teroristy, 200 raněných, 1 500 odsouzených spolupracovníků, sympatizantů či členů. Teroristé vyhledávali nejen prominenty politické a hospodářské sféry, ale také lidi spjaté s nacistickým režimem. Mezi oběťmi byl například spolkový generální prokurátor Siegfried Buback, šéf peněžního ústavu Dresdner Bank Jürgen Ponto nebo šéf svazu zaměstnavatelů Hanns Martin Schleyer.

V červnu 1972 byli zakladatelé RAF včetně Meinhofové během několika dnů pozatýkáni a obžalováni z několikanásobné vraždy. V přísně střežené věznici Stammheim ve Stuttgartu mezi nimi při čekání na soud vypukly spory, kdo skupinu později povede a Meinhofová se dostávala do stále větší izolace.
Dlouho očekávaný „Stammheimský proces“ začal v květnu roku 1975, Meinhofová se však verdiktu nedočkala. Meinhofová se 9. května 1976 v cele oběsila. V říjnu 1977 byli ve svých celách nalezeni s kulkou v těle Andreas Baader a Jan Carl Raspe, Gudrun Ensslinová byla oběšena a Imgard Möllerová pobodána.

Vyšetřovací skupina parlamentu potvrdila, že šlo o sebevraždu. Avšak v souvislosti se smrtí Meinhofové se objevily spekulace, že na oprátku zhotovenou z útržků vězeňských ručníků ji někdo pověsil už mrtvou. Podezřelých okolností bylo více, mezi jinými i výrok její sestry, která prohlásila, že Ulrike nikdy na sebevraždu nepomýšlela. Při návštěvě ve vězení prý sestře řekla: "Až uslyšíš, že jsem si vzala život, můžeš si být jista, že mě zavraždili." Objevily se ale i názory, že sebevražda mohla být důsledkem toho, že část členů RAF se od Meinhofové distancovala, neboť ji považovali za slabý článek skupiny.
 

normal_um5.jpg


Její mozek se po smrti stal předmětem zkoumání, které vyvrcholilo v roce 2002, kdy ředitel univerzitní psychiatrické kliniky v Magdeburku Bernhard Bogerts zveřejnil, že mozek Ulrike Meinhofové vykazuje chorobné změny, a nastolil tak pochybnosti o trestní odpovědnosti ultralevicové pachatelky. Z pověření německé prokuratury mozek Meinhofové zkoumal už na konci 70. let neurolog Jürgen Peiffer z Tübingenu, který dospěl k předběžnému názoru, že justice měla na zjištěné změny na mozku brát zřetel při rozhodování o trestní odpovědnosti. Změny byly důsledkem operace nádoru, kterou Meinhofová podstoupila v roce 1962. Do roku 1997 Peiffer uchovával mozek ve svém ústavu a pak byl předmět zkoumání převezen do Magdeburku. O pohřbení mozku Meinhofové 22. prosince 2002 se nakonec postarala její dcera, novinářka Bettina Röhlová.

V roce 2008 byl podle předlohy Stefana Austa natočen film Baader Meinhof Komplex, který popisuje činnost RAF od jejích počátků až po smrt hlavních představitelů první generace. Do českých kin byl film uveden v dubnu 2009.
 

film.jpg



http://cs.wikipedia.org/wiki/Ulrike_Meinhofová
internet
Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

10. května 1919 se narodil Anton Matúšek

slovenský pilot


Anton Matúšek se narodil v Dolním Hričově. Po ukončení mësťanky navštěvoval obchodní školu. Absolvoval však jen jeden rok, následně byl zaměstnán jako administrativní pracovník.
 

Anton_Matusek.JPG


Po nástupu na vojnu studoval od října 1937 do března 1939 na škole leteckého dorostu v Prostějově. Se vznikem Slovenského státu byl převelen do pilotního kurzu v Piešťanech. Započal ho 24.března 1939 a ukončil 15. července 1939. Operačně byl převelen k letce 39, z které po reorganizaci SVZ vznikla letka 11. Ještě v rámci letky 39 se zúčastnil bojů s Polskem a s již reorganizovanou letkou 11 byl krátce nasazen v létě 1941 na východní frontě. Letka byla stažena zpět na Slovensko, kde až do 30.června 1942 vykonával protivzdušnou obranu Bratislavy. Na základě nařízení Ministerstva obrany byla od 30.června letka 11 opět převelena na východ, kde podporovala Zajišťovací divizi v boji proti partyzánům. Matušek patřil v protipartyzánských akcích k velmi aktivním příslušníkům letky, za což mu byl udělen Pamětní odznak I.stupně a vyznamenání Za hrdinství III. stupně. Operační nasazení letky skončilo 14.října 1942, následně se její personál začal přesouvat zpět na Slovensko.

Po návratu na Slovensko byl Matušek vybrán mezi účastníky nočního stíhacího kurzu, který probíhal od 22. října 1942 do 22. dubna 1943 na Piešťanském letišti. V rámci příprav na vznik nové letky 14, byl v Piešťanech otevřen kurz přeškolování na stíhací letouny Bf 109E, který probíhal od 1. dubna 1943 do 1. června 1943. Na čele výcviku stál Jozef Páleníček, kterého však od 10. dubna 1943 vystřídal major Ondrej Ďumbala. Do Ďumbalova příchodu probíhalo proškolování pomalu a právě Matúšek, měl mnoho zameškaných letů a za ostatními zaostával. Matušek byl od 1. ledna 1943 povýšen do hodnosti rotníka letectví.
 

matusek.jpg


Z absolventů přeškolovacího kurzu, včetně Matúška byla vytvořena 2.garnitúra leteckého personálu letky 13. Jejich přesun se začal 23. června 1942 vlakem z Piešťan do Sarabuzy. Za bojové nasazení v rámci letky 13 získal Anton Matúšek německé vyznamenání Železný kříž II. třídy a I. třídy. Do své dezerce měl na svém kontě 12 sestřelů. Avšak o pravdivosti těchto sestřelů existovalo mnoho pochybností

9.září 1943, měl Matúšek s čatníkom Ludvíkem Dobrovodský letět na operační let jako doprovod průzkumného letadla. Místo toho však oba na strojích Bf 109G-4 vzlétly z domovského letiště Anapa, proletěli na sovětskou stranu a přistáli v prostoru Novomalorosijskaja. Určitou dobu byl Matúšek internován v nekolika sovětských zajateckých táborech, avšak již 22. prosince 1943 byl přijat do 1.československého armádního sboru v SSSR.

Od března do poloviny května 1944 se ve Vjazninkách přeškolil na sovětskou stíhací techniku. Následně vstoupil do řad 128. československé stíhací perutě, která byla 3. června po doplnění přejmenována na 1. československý stíhací letecký pluk v SSSR v Ivanovu. Pluk pod velením Františka Fajtla proletěl 17. září 1944 do centra SNP, kde se jeho základnou stalo letiště Zolná. Pluk setrval na Slovensku do 25. října 1944, kdy nepříznivá situace na frontě přinutila piloty odletět. Přelet probíhal za špatných povětrnostních podmínek až se nakonec Matúšek, Valoušek a Kubovič oddělili od ostatních. Valouška ztratili v husté oblačnosti. Během přeletu protiletadlovou palbou byl Kubovičův letoun zasažen a zřítil se. Pilot zahynul. Matúšek byl nakonec nucen nouzově přistát u obce Domaňovce. Zde se spojil s místními partyzány, se kterými strávil zimu v horách.

V únoru 1945 se opět vrátil ke svým, k nově vzniklé 1. československé smíšená letecké divizi u které byl zařazen do 2. československého stíhacího leteckého pluku. Pluk vykonával výcvik a proškolování nových pilotů a do bojů už nestihl zasáhnout.

Matúšek zůstal sloužit i v poválečném letectví, vykonával v něm funkce velitele letky a vedl přípravný kurz. 1. prosince 1948 však byl kvůli "letecké nekázni" propuštěn z československé armády. Ve skutečnosti šlo o nehody, které Matúšek způsobil pod vlivem alkoholu. Od dubna 1949 byl rok vězněn pro podezření, že sloužil v RAF. 11.dubna 1950 mu byla odebrána hodnost nadporučíka letectva v záloze. Po ukončení služby v armádě pracoval na různých pracovištích jako revizní technik, minérl a horník.

Rehabilitace se dočkal v roce 1960, kdy mu byla vrácena hodnost. Při 20. výročí SNP byl povýšen na kapitána a o rok později na majora letectva v záloze.

Anton Matúšek zemřel 22.listopadu 1985 v Tišnově.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Anton_Matúšek
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

11. května 1914 se narodil Jaroslav Švarc

československý voják a parašutista


Jaroslav Švarc se narodil v obci Velký Újezd v okrese Olomomouc. Ve své obci vychodil pět tříd Obecné školy a v Lipníku nad Bečvou tři třídy měšťanské školy. Původně se měl vyučit tesařem jako otec, ale vzhledem k jeho tehdejší slabší tělesné konstituci byl dán na učení za cukráře. V letech 1930 - 1933 byl jako učeň v Čejči u Hodonína u firmy Novotný. Po vyučení pracoval v oboru v Praze.
 

normal_js1.jpg


1. října 1936 nastoupil základní vojenskou službu u Pěšího pluku 23 v Trnavě. 1.listopadu 1936 byl přeložen k Pěšímu pluku 13 do Zábřehu na Moravě, kde absolvoval poddůstojnickou školu a 30. července 1937 byl povýšen na svobodníka. Následující den byl převelen k Hraničnímu pluku 4 do Hlučína. 1. července 1938 byl povýšen na desátníka. Byl zde ustanoven velitelem kulometného družstva. Od 20.listopadu 1938 prováděl strážní službu na Podkarpatské Rusi. V únoru 1939 byl převelen k Pěšímu pluku 31 v Jihlavě a zařazen u velitelské roty. K 1. březnu 1939 je propuštěn z činné služby.

V civilu pracoval na melioračních prácích poblíž rodné obce.S okupací se nikdy nesmířil.V říjnu se poprvé pokusil s kamarádem Aloisem Fröhlichem o přechod do zahraničí.Přechod do Polska se mu nezdařil. U Katovic oba mladíky zadrželi polští policisté. Protože byli bez dokladů, vyhostili je z Polska. Do skupiny přibyl další kamarád Bohumil Bednařík a trojice se rozhodla jít tentokrát přes Balkán, jenomže Němci už hlídali i slovenskou hranici. Falešná propustka byla k ničemu, protože Němci nečekaně změnili razítko. Na Slovensko nakonec Švarc s kamarády přešli s převaděči 7. ledna 1940. Potom odjeli do Haliče a přes Maďarsko do Jugoslávie. Putovali přes Řecko a Turecko do tehdy francouzského Bejrútu a 19. února 1940 se vylodili v Marseille. 

6. března 1940 byl prezentován u československé zahraniční armády. Byl zařazen k 8. rotě 1. československého pěšího pluku a účastnil se bojů.Šťastně unikl zajetí a 27. června 1940 odplul z přístavu Sete lodí Rod el Farag. 13. července 1940 se ocitl v Liverpoolu. V anglii je zařazen k 1. rotě 2. pěšího praporu. Na četaře je povýšen 7. března 1941. V létě 1941 po svém souhlasu je vybrán na výcvik pro zvláštní úkoly a postupně prodělává základní sabotážní kurz u STS 26, paravýcvik na STS 51 se čtyřmi seskoky a 28. října 1941 je povýšen na rotného. Poté je přemístěn na československou výcvikovou základnu STS 2 v Bellasis.

Dne 23. března 1942 je zařazen do operace TIN s úkolem provést atentát na Emanuela Moravce a je vyslán do akce 28. dubna 1942 pod falešným jménem Jaroslav Zelinka.V 01:31 hod seskočil na plánovanou doskokovou plochu u obce Věšín na Rožmitálsku.Po seskoku se se svými kolegy nesešel a tak sám pokračuje přes Plzeň do Prahy,kde se spojil s npor.Opálkou.V Praze si doléčoval zranění ze seskoku a hledal kontakt na svého kolegu Cupala.
 

normal_449px-CM_pomnik.JPG
Památník parašutistům a duchovním, kteří zde v roce 1942 zahynuli, je umístěn na vnější straně kostela z ulice Resslova



Po atentátu na Heydricha se přesunuli do krypty pravoslavného kostela sv. Karla Boromejského v Resslově ulici (dnes kostel sv. Cyrila a Metoděje). Zradou Karla Čurdy gestapo jejich úkryt odhalilo a ráno 18. června spustilo akci na jejich zadržení. Po sedmihodinovém boji volili českoslovenští parašutisté raději smrt vlastní rukou než zajetí gestapem. Četař Jaroslav Švarc zemřel v kryptě kostela. Spolu s ním zemřeli rotmistr Jozef Gabčík, rotmistr Josef Valčík a četař Jan Hrubý. Nadporučík Adolf Opálka a rotmistr Jan Kubiš zemřeli v chrámové lodi nad nimi.
 

normal_800px-Krypta-pamatnik.jpg
Památník parašutistům v kryptě kostela



Nacisté jeho tělo pitvali a hlava byla oddělena od těla. Tělo bylo pohřbeno pravděpodobně do hromadného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Vypreparovaná hlava měla spolu se šesti hlavami ostatních padlých parašutistů sloužit jako exponát v německém muzeu zločinu. Všechny hlavy se v závěru války ztratily.

In memoriam byl v říjnu 1945 povýšen do hodnosti nadporučíka pěchoty. V roce 2002 byl in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Švarc
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

12. května 1913 se narodil Oldřich Pechal

československý voják a parašutista


Oldřich Pechal se narodil v Osvětimanech, malém městečku blízko Uherského Hradiště. Dětství a mládí prožil v hájence ve Vřesovicích, kde byl jeho otec lesníkem. Vychodil zde i základní školu. Potom vystudoval Gymnázium v Kyjově. 
 

normal_pechalfoto.jpg


16. července 1934 nastoupil vojenskou základní službu u 3. roty Horského pěšího pluku 3 v Popradě. Od 19. července 1934 odešel do Školy důstojníků v záloze u Záložní divize 11 v Levoči. Během studia byl 16. listopadu 1934 povýšen do hodnosti svobodníka. 28. února 1935 úspěšně ukončil školu a 1. března byl povýšen do hodnosti desátník aspirant a zařazen jako velitel družstva u 9. roty Horského pěšího pluku 3. 16. dubna absolvoval lyžařský kurz u 2. horské brigády a 7. července absolvoval výcvik roty na funkci zástupce velitele čety, 10. července 1935 byl povýšen do hodnosti četař aspirant a do této funkce ustanoven. 30. září 1935 nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě a úspěšně jí ukončil 31. července 1937. Následující den byl povýšen do hodnosti poručík a stal se velitelem čety u 5. roty Horského pěšího pluku 1 v Dolním Kubíně. 15. ledna 1938 byl přemístěn k 7. rotě tohoto pluku a 1. května 1938 převzal velení 7. roty. V krizových dnech 1938 působil se svou jednotkou v prostoru Sušic.
 

maturita1934.PNG
Maturitní fotografie Oldřicha Pechala z roku 1934



Po německé okupaci v polovině června 1939 přešel hranice do Polska a ocitl se v táboře v Malých Bronowicích. Poté odplul na lodi "Chrobry" do Francie. Prošel cizineckou legií a sloužil v severní Africe. Počátkem října 1939 se vrátil do Francie a 8. října 1939 se prezentuje v u československé jednotky v Agde. Byl zařazen jako velitel plukovní doprovodné roty 3. československého pěšího pluku. V prosinci byl přemístěn do stejné funkce k 3. československému pěšímu pluku. V květnu 1940 byl určen jako instruktor zdokonalovacího kurzu pro důstojníky v záloze. V červenci přeplul na lodi "Neuralta" do Británie. Byl zařazen ke kulometné rotě velitelské zálohy. 28. října 1940 byl povýšen do hodnosti nadporučík. V lednu 1942 byl vyslán do základního sabotážního kurzu na STS-26 ve Skotsku. Poté na STS-51 v Ringway prodělal výcvik v seskoku padákem. Po dokončení výcviku byl odeslán na československou výcvikovou stanici STS-2 v Bellasis a podroben výcviku pro zvláštní úkoly.

V únoru 1942 byl jmenován velitelem tříčlenné paraskupiny Zinc, kterou spolu s ním tvořili rotmistr Arnošt Mikš a radiotelegrafista svobodník Viliam Gerik s radiovou stanicí LÍDA. . Skupina měla posílit zdecimovaný domácí odboj. Vysazena byla v noci z 27. na 28. března 1942. Polští letci ze 138. perutě zvláštního určení RAF je měli vysadit na Moravě, chybou navigace však byla skupina vysazena až u Gbel na Slovensku. Parašutisté ukryli většinu svého materiálu ve stohu slámy a hranice do protektorátu přecházeli odděleně. Mikš a Gerik bez potíží, Pechal byl ale zadržen dvěma německými celníky. Zastřelil je, při útěku však ztratil falešnou legitimaci a značnou část finanční hotovosti. Již 2. dubna Němci znali jeho totožnost. V té době se ukrýval v lese nedaleko vřesovické hájovny. 

V sobotu 4. dubna 1942 gestapo provedlo masivní razii a Vřesovice i přilehlé lesy pročesalo. Pechalovi rodiče, bratr Klement a sestra Božena s manželem Janem Žižlavským byli zatčeni, ale Pechal z obklíčení vyklouzl. Při brutálním výslechu jeho příbuzných se gestapo dozvědělo, že syn Oldřich u nich skutečně byl a že o jeho nynějším pobytu ví učitel Cyril Žižlavský z Koryčan. Tomu se naštěstí podařilo při zatýkání uprchnout a přidat se k Pechalovi.

Karel Paprskář a Viktor Ryšánek původně pracovali v odbojové organizaci Obrana národa a po dopadení gestapem se rozhodli své životy vykoupit životy svých spolubojovníků. Stali se z nich provokatéři ve službách gestapa. Gestapo se s jejich pomocí dozvědělo o katolické faře ve Ždánicích, kde Oldřicha Pechala i Cyrila Žižlavského ukrývali farář Václav Kostiha a kaplan František Voneš. Konfidenti Pechala přesvědčili, aby s nimi odjel do Brna, kde mu slíbili bezpečný úkryt a rádiové spojení s československou vojenskou rozvědkou v Anglii. Když byl Pechal v Brně zatýkán, rozlomil ocelová pouta a vrhl se na zrádce. Dříve, než ho devět mužů přemohlo, utrpěl gestapák Wolfgang Dyck několik zlomenin. Parašutista gestapáky udivoval po zatčení obrovskou tělesnou silou, protože se mu podařilo zohýbat dokonce dvoje ruční pouta systému Schwarz. Proto byl v Kounicových kolejích připoután ve svěrací kazajce k posteli, stále pod dozorem, jídlem ho krmil některý vězeň. Oldřich Pechal byl mučen gestapáky několik týdnů. Zarputile však mlčel a neprozradil jediné jméno, ani poté co mu přivedli ukázat jeho rodinu a příbuzné. Všichni byli popraveni. Ani to jej však nedokázalo zlomit.

Proto byl 30. června 1942 odsouzen k trestu smrti a k exekuci převezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde žádal, aby byl jako důstojník zastřelen. Přesto byl popraven oběšením 22. září 1942.

1. prosince 1945 byl povýšen na kapitána pěchoty a následně na štábního kapitána pěchoty in memoriam.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Oldřich_Pechal
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

13. května 1887 se narodil Jan Satorie

československý generál


Jan Satorie se narodil v obci Hostovlice nedaleko Čáslavi. Absolovoval pražskou Obchodní akademii, v letech 1908-1909 prodělal jako dobrovolník vojenskou prezenční službu v rakousko-uherské armádě. Potom nastoupil na místo úředníka v Živnostenské bance v Terstu. Během absolovování vojenských cvičení byl jako záložník několikrát povýšen. V roce 1913 na podporučíka a o rok později na poručíka v záloze.
 

sat1.jpg


Po vypuknutí 1. světové války nastoupil poručík Jan Satorie na místo velitele zásobovacího oddílu c. k. pěšího pluku č. 5. S touto jednotkou se dostal na ruskou frontu, kde v červnu 1916 padl do ruského zajetí. V srpnu 1917 se přihlásil do československých legií a nastoupil jako vojín k 5. československému střeleckému pluku. Zde absolvoval důstojnický kurz a v hodnosti nadporučíka je v říjnu 1917 odeslán do Francie. Po příjezdu na frontu je v lednu 1918 jmenován velitelem roty 21. československého střeleckého pluku, v dubnu je přidělen k 22. československému střeleckému pluku a v září 1918 je převelen do Itálie, kde převzal funkci velitele roty 31. československého střeleckého pluku. S touto jednotkou se účastnil bojů proti rakousko-uherské armádě a za svoje zásluhy byl povýšen v říjnu 1918 do hodnosti kapitána pěchoty.

Jan Satorie se vrátil zpět do vlasti v prosinci 1918, kde se se svojí jednotkou zapojil do bojů proti maďarským jednotkám na Slovensku. V květnu 1919 je jmenován velitelem III. praporu Pěšího pluku 31 a v srpnu téhož roku je povýšen do hodnosti majora. Od ledna 1920 je pak na základě vlastní žádosti přijat do armády jako důstojník pěchoty z povolání. Od března 1920 do července 1927 sloužil u pěšího pluku 16. Nejdříve jako velitel I. praporu, později pak ve funkcích velitel náhradního praporu a mobilizační důstojník pluku. Od prosince 1922 již měl hodnost podplukovníka pěchoty. Od července 1927 do října 1932 nastoupil službu u Pěšího pluku 31, kde plnil funkci zástupce velitele pluku. Od února 1929 již měl hodnost plukovníka pěchoty. Od října 1932 do listopadu 1934 zastával funkci zástupce velitele Pěšího pluku 40 a od listopadu 1934 do srpna 1937 působil jako velitel Pěšího pluku 15 v Opavě. V srpnu 1937 je převelen do nedalekého Hlučína a stal se velitelem nového útvaru určeného pro obsazení těžkého opevnění, Hraničářského pluku 4. Tomuto pluku velel plukovník pěchoty Jan Satorie až do prosince 1938, kdy byl pluk v souvislosti s mnichovskými událostmi rozpuštěn. Jan Satorie byl přidělen k velitelství 8. divize v Hranicích, kde ho v březnu 1939 zastihla okupace Čech a Moravy a vznik Protektorátu. 

Jan Satorie se přestěhoval s rodinou do Prahy, kde se zapojil do odboje v řadách odbojové organizace Obrana národa. Jeho odchod do zahraničí, který připravil divizní generál Sergej Ingr, se nezdařil, protože spojka omylem oslovila jiného důstojníka stejného jména a hodnosti. V lednu 1941 zatklo Jana Satorieho gestapo a věznilo ho až do dubna 1943. Nejdříve na Pankráci, pak v Opavě a nakonec v Ratiboři. Po svém propuštění se Jan Satorie znovu zapojil do odbojové činnosti a v květnových dnech roku 1945 se aktivně účastnil bojů proti německým jednotkám. 20. května 1945 je ustanoven zatímním velitelem 8. divize v Hranicích a v srpnu 1945 je povýšen do hodnosti brigádního generála. V únoru 1946 je však vyzván, údajně kvůli vysokému věku k odchodu do výslužby, což v červnu 1946 učinil. 
Brigádní generál Jan Satorie zemřel 30. dubna 1949 v Ostravě.

Při příležitosti 62. výročí ukončení 2. světové války v Evropě prezident republiky Václav Klaus 10. května 2007 propůjčil 157. záchrannému praporu AČR v Hlučíně čestný název "Útvar brigádního generála Jana Satorie"

Jan Satorie je někdy zaměňován za jiného důstojníka stejného jména. Toto se stalo také výše zmíněné spojce při plánovaném útěku Jana Satorieho za za hranice (v té době byli oba důstojníci v hodnosti plukovníka). Jedná se o Jana Satorieho narozeného 1. června 1894 v obci Podmokly nedaleko Čáslavi. V době 1. světové války byl příslušník rakousko-uherské armády, později příslušník legií v Rusku. V letech 1933-1939 byl velitelem pěchotního učiliště. Po odchodu do zahraničí v červenci 1939 byl velitelem 2. pěšího pluku a poté 1. československé pěší divize ve Francii, v roce 1940 se evakuoval do Velké Británie. Odtud na podzim 1944 odešel do SSSR kde od ledna 1945 velel 1. pěší brigádě a zároveň plnil funkci zástupce velitele 1. československého armádního sboru. Od května 1945 byl velitelem IV. sboru v Táboře, od roku 1946 byl velitelem 2. vojenské oblasti. Od roku 1948 byl v hodnosti armádního generála přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky, do výslužby odešel v roce 1952. Zemřel 6. dubna 1985 v Praze. Přestože se narodili nedaleko od sebe, nebyli příbuzní.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Satorie
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

14. května 1968 zemřel Husband Edward Kimmel

americký admirál


 

normal_kimmel1.jpg


Husband E. Kimmel se narodil 26. února 1882 v Hendersonu ve státě Kentucky. Kimmel nedostal svolení odejít studovat na West Point a místo toho se dal k námořnictvu. Námořní akademii ukončil v roce 1904. Ještě dříve, než byl jmenován námořním důstojníkem se samostatným velením, prošel praxí na palubách několika torpédoborců, velel operačním jednotkám malých bojových lodí a nakonec byl jmenován jako velitel USS New York, starší bitevní lodi, jež byla postavena před I. světovou válkou. Ve 30. letech prošel vyšším kursem námořní akademie a v roce 1937 byl v rámci běžného kariérního postupu jmenován kontraadmirálem. Velel pak divizi křižníků, s níž absolvoval diplomatickou cestu po přístavech Jižní Ameriky. Dnem 1. února 1941 byl jmenován do funkce vrchního velitele pacifické flotily. Přeskočil tím dalších 32 admirálů, kteří měli k této funkci blíže, ať už léty služby, praxí či hodností. Po vrchním veliteli amerického námořnictva admirálu Haroldu Rainsfordu Starkovi byl Kimmel vlastně nejvýše postaveným námořním důstojníkem Spojených států.
 

normal_kimmel2.jpg


Kimmel se usadil na základně v Pearl Harboru na havajském ostrově Oahu a zahájil intenzivní výcvik všech svých jednotek. Japonsko se připravovalo na nastávající válku. Americká diplomacie svým velitelům kladla na srdce, aby svou činností nevyprovokovali útok a nedokázala jim včas dodat informace, kdy a čemu se mají bránit. Kimmel objektivně nic nezanedbal, ale po japonském přepadení Pearl Harboru 7. prosince 1941 byl spolu s generálem Shortem odvolán z funkce, zbaven propůjčené hodnosti admirála, vyšetřován vojenskou komisí i výborem Kongresu a nakonec shledán zodpovědným za katastrofu. Kontradmirál Kimmel se bránil až do konce života, že nebyl včas a dostatečně informován, ale dosáhl jen částečné revize svého odsouzení. Pracoval pak v soukromé poradenské firmě. Zemřel 14. května 1968 ve městě Groton ve státě Connecticut. 

Teprve v roce 1996, tedy 28 let po své smrti, byl zcela rehabilitován.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Husband_Kimmel
internet

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

  • 9 months later...

16. února 1945

začala Bitva o Iwodžimu...

 

Původně se předpokládalo, že bitva o relativně malý ostrov skončí poměrně rychle, opak však byl pravdou. Vynalézavost generála Kuribajašiho, který vytvořil z ostrova a zejména hory Suribači jednu z největších podzemních pevností celého Japonska (opevnění zahrnovalo 18 km podzemních tunelů), a odhodlání japonské posádky, která měla od japonského velení zakázáno kapitulovat, vedly k tomu, že se boj o ostrov navzdory zdrcující materiální i početní převaze Spojenců protáhl na více než měsíc a představuje jednu z nejkrvavějších bitev spojenecké ostrovní kampaně.

 


 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Iwodžimu

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

17. února 1979

začal osmnáct dní trvající konflikt mezi Čínskou lidovou osvobozeneckou armádou a armádou Vietnamské lidové republiky...
 

Čínská lidová osvobozenecká armáda zaútočila na severní Vietnam, pronikla na vietnamské území a dobyla několik pohraničních měst. Poté obě strany vyhlásily dosažení vítězství a čínská vojska se z Vietnamu za ničení infrastruktury stáhla.
 

image1071853827.jpg
 

Kdo zvítězil?
Číňané tři týdny po začátku útoku ohlásili splnění cílů a začali se stahovat. Vietnam uvedl, že čínské vojáky odrazil už na hranicích.
Číně se podařilo obrátit pozornost veřejnosti k vietnamské okupaci Kambodži. Na druhou stranu nedokázala přinutit Vietnam, aby z Kambodži stáhl svá okupační vojska, nedokázala zarazit menší střety na hranicích ani vtáhnout do protisovětské koalice USA. Zůstala "papírovým drakem".
 
Vietnam na druhou stranu z války vyšel oslaben a více závislý na pomoci SSSR. Sověti se přímo a výrazně ve prospěch Vietnamu neangažovali. Ukázalo se, že jejich podpora vzdálenému Vietnamu má svá omezení a v případném čínsko-sovětském konfliktu by Sověti na této vedlejší "jižní frontě" zřejmě úspěšní nebyli. Vietnamští partyzáni se však osvědčili a střet s nimi Čínu od dalšího velkého útoku odradil.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Čínsko-vietnamská_válka

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

18. února 1126

došlo k Bitvě u Chlumce
 

Bitva u Chlumce v Čechách (Ústecký kraj) byla vyvrcholením bojů o pražský knížecí stolec mezi knížetem Soběslavem I. (*cca 1075 - +1140, kníže od 12.dubna 1125) synem krále Vratislava I. a údělným olomouckým a brněnským knížetem Otou II. Olomouckým (*? - +1126). V roce 1125, když umíral kníže Vladislav I., chtěl tento jako svého nástupce ustanovit Otu II. Olomouckého (též znám jako Ota Černý), jakožto nejstaršího žijícího Přemyslovce a to plně v souladu se Stařešinským řádem ustanoveným Břetislavem I. v polovině 11.století. Ovšem do záležitosti ohledně pražského knížecího stolce se vložila Vladislavova matka Svatava Polská (*cca 1046 - +1126), která prosadila následovnictví pro svého mladšího syna a Vladislavova bratra, Soběslava. A to i přesto, že mezi bratry nepanovali zrovna dobré vztahy a dá se říct, že Soběslav svému knížecímu bratru spíše jen škodil. Po velkém nátlaku, k němuž se přidal kromě Svatavy Polské i biskup Ota Bamberský, se nakonec umírající kníže se svým bratrem Soběslavem smířil, i když velmi nerad. 

 

Nejstarší Přemyslovec Ota. II. Olomoucký (též jako Ota Černý) se nesmířil se ztrátou nároku a prchl do Německa, kde ve Svaté říši římské hledal podporu u jejího krále Lothara III. (*1075 - +1137, král Svaté říše římsko od roku 1125). Ten tento spor mezi Přemyslovci uvítal a podpořil nároky Oty II. Král Lothar II. předpokládal, že s jeho pomoci usedne na pražský stolec panovník, který mu bude za jeho podporu zavázán a tak připojí České knížectví pevněji ke Svaté říši římské.

Král Lothar III. tedy vyzval českého knížete Soběslava I., aby se dostavil k projednání celého sporu do Řezna (Regensburg). Soběslav se však nedostavil a místo sebe poslal jen málo reprezentativní delegaci složenou z málo urozených. Lothar se tedy rozhodl řešit celou záležitost vojenskou cestou a připravoval vojsko k výpravě do Čech. Soběslav, značně rozezlený na Otu odňal mu na Moravě jeho úděly. 

 

Král Lothar III. i Ota II. Olomoucký si slibovali od nadcházející výpravy do Čech snadné vítězství. Předpokládali, že Morava z velké části zůstane věrná Otovi a že Soběslav svou pozici na Pražském Hradě teprve musí budovat a upevňovat, zatímco Ota II. má prý (aspoň jako Lotharovi našeptával) valnou podporu i mezi předními českými předáky. Možná i z těchto důvodů nebyla shromážděna plná branná moc říše, ale do výpravy byly povolány pouze válečníci z východní poloviny saského vévodství. Soběslav věděl, se něco chystá  a také se připravoval na válku.Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády údajně (dle Mnicha sázavského) reagoval slovy: „Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců.“ Ke zvednutí sebevědomí svého vojska si opatřil i relikvie, údajný praporec svatého Vojtěcha a kopí svatého Václava.

 

Bitva se strhla pro Sasy nečekaně. Vojsko (nebo spíše jeho předvoj) bylo napadeno zároveň ze tří stran a v momentě, kdy stále vojáci neměli kvůli sněhu a cestě na sobě brnění a kolikrát ani zbraně. Proto se jen někteří postavili na odpor, ale byli rychle smeteni českým vojskem, které prý útočilo za zpěvu „Kyrie eleison“. Ostatní se dali na útěk zpět do Saska.

Hlavní strůjce tažení, Ota II. se ocitl se svým předvojem v obklíčení a v bezvýchodné situaci v boji padl, nebo spíše jeho předvoj byl přesilou a nečekaným momentem doslova smeten. Albrecht Medvěd padl do zajetí a král Lothar, který postupoval více vzadu se svou osobní gardou a trénem, se se svými štítonoši uchýlil na nedalekou výšinu, kde očekával pokračování boje. České vojsko také návrší obklíčilo a přehradilo všechny únikové cesty. Král viděl bezvýchodnou situaci a proto za knížetem poslal své posly s žádostí, aby za ním přišel. Soběslav vyhověl. Předstoupil před krále a nabídl králi mírové řešení, kterému ostatně po smrti Oty II. již nic nebránilo. Král předal Soběslavovi jako symbol uznání jeho volby panovníkem Českých zemí knížecí praporec. Soběslav I. na svém spojenectví s Lotharem vybudoval svou zahraniční politiku, vedenou smyslem pro dosažitelné cíle.
 

bitva_u_chlumce.jpg
 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Chlumce_(1126)

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=266&t=3748

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

19. února 1915

začala Bitva o Gallipolli...
 

V bitvě o Gallipoli (1915–1916), vedené Velkou Británií a Francií proti Osmanské říši, šlo o kontrolu strategicky důležitého Dardanelského průlivu, tedy o přístup k Marmarskému moři a tím i o možnost napadnout tehdejší hlavní město Istanbul. V Turecku je tato bitva známa jako bitva o Çanakkale (podle města na asijské straně průlivu), v britské historiografii se hovoří o operaci Dardanely (Dardanelles Campaign, zřídka Gallipoli Campaign). Gallipoli, turecky Dardanelles, je poloostrov v evropské části Turecka, který tvoří severní stranu průlivu Dardanely.

 

galipol_10.jpg
 

Původně se mělo jednat o krátkou námořní operaci. Nakonec se z toho vyklubal vleklý téměř jednoletý střet s mnoha mrtvými na obou stranách. Paradoxní je, že ač zde byla Dohoda zcela poražena, počty padlých se na obou stranách pohybovaly téměř ve stejných číslech. Zhruba čtvrt milionu pro každou z nich.
 
Smyslem konfliktu, který později vstoupil do historie jako Bitva u Gallipoli bylo vyřešit patovou situaci. Ke konci roku 1914 bylo totiž už zcela jasné, že na západní frontě v blízké době nedojde k žádnému blízkému průlomu linií a proto začali Britové z iniciativy Churchilla připravovat smělý tah - vylodění na území nepřátelského-Turecka, což by vyřešilo hned několik věcí naráz. Vyřazení Turecka a současně uvolnění pole působnosti Rusů, kteří vázali turecké síly, zatímco byli odříznuti od ostatních spojenců německým loďstvem. Navíc by se, po pádu Turků, dalo předpokládat, že se ostatní přímořské, zatím neutrální země jako Řecko a Bulharsko, přikloní na stranu Dohody.
 
Plán byl prostý. Britské námořnictvo mělo za úkol prorazit cestu průlivem Dardanely, jež spojuje Marmanské a Egejské moře a zmocnit se Instabulu. Tím by byla Osmanská říše pokořena. Nikdo ani v nejmenším nepředpokládal, že by se mohlo jednat o nějak zvláště složitou operaci. Turecké vojsko nebylo bráno jako příliš silný protivník. A odměna byla více než lákavá. Předpokládané riziko neúspěchu nízké.
 
19.února 1915 tak připlulo k Dardanelám 16 britských a francouzských lodí, které okamžitě začali s pravidelným ostřelováním průplavu, které trvalo celý měsíc. Minolovky mezitím měly čistit úžinu od min. Bohužel, ne dostatečně dobře. 18. března miny potopily tři bitevní lodě a další tři silně poškodily. Začínalo být zřejmé, že proplutí směrem k Istambulu by se mohlo stát materiální sebevraždou a tak bylo třeba rychle přijít z další alternarivou.
 
Ta na sebe nenechala dlouho čekat. Velením bylo rozhodnuto o pozemní operaci spočívající ve vylodění expedičních sborů (nazývaných ANZAC) na poloostrově Gallipoli ležícím v evropské části Turecka na severní straně Dardanel. Datum invaze byl stanoven na 25. dubna 2015, kdy přesně podle plánu, přes 78 000 mužů v expedičních jednotkách složených z Britů, Francouzů, Novozélanďanů  a Australanů, podniklo hlavní útoky na mys Helles a Ari Burn nacházející se na západní části ostrova.
 

galipol_07.jpg

 

Turci pod vedením německého generála Liman von Sanderse měli dostatečný čas na vybudování obrany posílené děly a kulomety. Stranou nezůstaly ani pasti, například hluboké jámy s hřeby na dně. Německé velení navíc často nedisciplinované turecké vojáky dokázalo postavit pořádně „do latě“ a tak se z podceňovaných vojáků stali válečníci. A s takovým odporem Dohoda nepočítala. Podpora vylodění  z moře byla nedostatečná a naprosto neúčinná a tak ostnaté zátarasy ve vodě v kombinaci s hustou palbou brutálně likvidovaly mnohdy zoufalé snahy v postupu vpřed. 
 
Turecká připravenost slavila úspěch v brutálním masakru. Těm několika málo, kterým se podařilo obsadit pozice s možností postoupit do vnitrozemí (29. Divize), nebylo díky nepružnosti velení umožněno postoupit vpřed. Stali se tak obětí přivolaných tureckých posil, zatímco admiralita pila na lodi svůj polední čaj.  Jednotky ANZAC byly zdecimované a díky palbě šrapnelovými granáty značně prořídly. Zoufale žádaly o vystřídání. Odpověď velení v podobě generála Iana Hamiltona byla strohá a nekompromisní.Nařizovala setrvat a bránit pozice. Těžké chvíle ovšem teprve měly přijít.  
 

galipol_02.jpg

 

Spojenecké vojsko se sice dále snažilo prolomit tureckou obrannou linii na pobřeží, ale velením podceňovaní Turci byli odhodláni bojovat za každý metr svého území. Byly tak vytvořeny dva opěrné body, odkud měl být veden útok na jih. V průběhu necelých dvou měsíců, v rozmezí 28. dubna a 4. června, sice byly provedeny celkem tři útoky na pevnost Krithia, ovšem osmanské jednotky vždy nápor odrazily. Pro obě strany se život stal utrpením a smrt běžným jevem. Situace se dostala do mrtvého bodu. Žádná se stran se nemohla pohnout z místa, což trvalo až do poloviny léta. Pak se britské velení rozhodlo situaci vyřešit. 
 
V srpnu mířily ke Gallipoli další tři divize s úkolem zaútočit na vyšinu Sari Bair nad malou zátokou ANZAC s cílem rozpůlit obranu poloostrova. To se sice zdařilo, ale Turci rychle povolaly posily a dobyly pozice zpět. Na vině byla špatná koordinovanost velení, stejně jako hrubé podcenění situace. Střety na Gallipoli se tak protáhly do zdlouhavé patové situace, podobné té i na jiných bojištích První světové války, kdy situaci vojáků Dohody navíc komplikoval nedostatek munice a zastaralá výzbroj.  
 
Na základě tristních výsledků je Hamilton v říjnu z velení odvolán a nový velitel doporučuje urychlenou evakuaci zbylých sil z poloostrova. Z krátké námořní operace se stala brutální materiální ztráta. 11. října byl tedy vydán rozkaz k evakuaci poloostrova, která však prakticky začala až 7. prosince a definitivně skončila 9. ledna 1916.
 
Pro Dohodu skončila Bitva u Gallipoli naprostým fiaskem, doprovázeným nejednou demisí. Svůj účel však nakonec přeci jenom měla. Po dobu jednoho roku úspěšně vázala silné turecké armádní svazy, které tak nemohly zasáhnout do bojů na ruské frontě.
 


 

 
$_35.JPG

 

O těžkostech této bitvy byl také v roce 1981 natočen australský film Gallipoli 
 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Gallipoli

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

20. února 1920

se narodil Jevgenij Fedorovič Dragunov
 
dragunov.jpg
 

Jevgenij Fedorovič Dragunov se narodil 20. února 1920 v Iževsku.Jeho dědeček pracoval v iževské zbrojovce a J. F. Dragunov věrný rodinné tradici se přihlásil na průmyslovou školu v Iževsku, kde maturoval. Po škole nastoupil v iževské zbrojovce, jeho první projekt měl zlepšit obrábění bajonetu pušky Mosin 1891/30. V roce 1939 nastoupil do vojenské služby, kde sloužil v plukovní zbrojnici. Po vypuknutí války v roce 1941 byl povýšen na staršího zbrojíře, kde jeho rukama prošly ruské, německé, italské, americké a anglické zbraně. Dragunov byl nadšený střelec a jeho střelecké dovednosti se ukázaly velmi užitečné jak ve válce, tak v jeho následující kariéře zbrojního návrháře. Nikdy neopomenul zúčastnit se střeleckých soutěží a turnajů a to s docela vysokými skóre. Po válce se vrátil zpátky do iževské zbrojovky, kde pracoval na vylepšení pušky Mosin 1891/30 a koncem 40. let zkonstruoval pár sportovních verzí vycházející z pušky Mosin. Jako vedoucí projektant zkonstruoval 27 různých střelných zbraní včetně MC-50, MCB-50, SM-2, Zenit-3, Strela-2, Taiga, Biathlon-7-2, Biathlon-7-3, Biathlon-7-4 se kterými sovětští sportovci vyhráli několik olympijských zlatých medailí. 
 
Jeho nejznámější zbraní se ovšem stala zbraň SVD
 

SVD_Dragunov.jpg
 

V roce 1958 vypsala armáda konkurs na novou odstřelovačskou pušku, které měla být přesná, s dostatečně dalekým dostřelem, poloautomatická, kompaktní a lehká. Soupeřem J. F. Dragunova při navrhování nové odstřelovačské pušky byl mimo jiné M. T. Kalašnikov, který při tvorbě nové odstřelovačky vycházel z AKM. Protože M. T. Kalašnikov v té době pracoval na lehkém kulometu RPK a jeho prototyp odstřelovačky na tom nebyl nejlépe, tak se práce na nové odstřelovačské pušce vzdal. Mimo Dragunova a Kalašnikova na tomto projektu pracovaly další dva týmy vedené A. Konstantinovem a F. Barinovem, konstrukce J. F. Dragunova ovšem nakonec zvítězila a SVD se tak stala standardní sovětskou armádní odstřelovačskou puškou.

 

Odstřelovačská puška Dragunov SVD (Snajperskaja Vintovka Dragunova) byla do výzbroje sovětské armády zavedena v roce 1963. Má některé rysy podobné AK, konstrukčně se ale od útočné pušky liší. Jedná se o samonabíjecí zbraň. Namísto dlouhého pístu AK, má SVD píst s krátkým zdvihem, což přispívá ke zvýšení stability zbraně při střelbě. Vyšší přesnosti střelby bylo dosaženo i kombinací velmi dlouhé hlavně se standardní montáží zaměřovacího dalekohledu PSO-1 se čtyřnásobným zvětšením.
 
Byla zavedena do všech armád Varšavské smlouvy, včetně ČSLA... Pro zajímavost, zbraň je konstruována na náboje 7,62x54, což byl v ČSLA "kulometný"náboj 7,62 - 59

 

4. srpna 1991 Jevgenij Fedorovič Dragunov umírá.
 

http://cs.wikipedia.org/wiki/SVD_(pu%C5%A1ka)

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

21. února 1916

začala Bitva u Verdunu...
 

Když koncem roku 1915 připravovaly generální štáby znepřátelených stran nové strategické plány, bylo jasné, že ve válce by měl nastat nějaký zásadní obrat. Jedna i druhá strana si byla dobře vědoma faktu, že poté co německá strategie bleskové války selhala se boje přeměnily ve vleklou, nikam nevedoucí zákopovou válku, která si bez větších výsledků žádala stále větší a větší množství lidských i materiálních obětí. A právě v této době plánování válečných kampaní na rok 1916 přišel s řešením této situace náčelník německého generálního štábu Erich von Falkenhayn. Jeho plán byl prostý – napadnout Francouze na opravdu nečekaném místě, které se zdánlivě tvářilo jako nedobytné. Dobýt  strategické obranné pásma u Verdunu, což by výrazně pomohlo zkrácení úseku fronty a tím pádem i radikální úspoře vojenských sil. 
 
Ve svém smělém plánu se hlavně opíral o informace německé špionáže, podle kterých byla z této oblasti stažena a odeslána na jiné části fronty velká část francouzských vojsk, a v rámci úspor dokonce i těžká dělostřelecká výzbroj řady pevností. Silné obranné pásmo tak mělo svou velkou slabinu. Skvělá příležitost jak nechat „Francii vykrvácet!“
 
 

bitva_u_verdunu_01.jpg
 

Informace německých špiónů byly správné. Verdun sice bylo opevněné město, s prstencem opevnění, to však skutečně chránila pouze slabá jednotka, prakticky bez těžkého dělostřelectva. Děla byla odtáhnuta v roce 1915 do Champagne, protože francouzskému velení se zdálo zbytečné udržovat u Verdunu silné síly, které by šli využít na jiných úsecích fronty. Na slabost systému začal upozorňovat i tisk, což usnadnilo nepříteli práci. nepřítele. Verdunské pásmo začalo postupně chátrat a stalo se z něj opevnění druhořadého významu.
 
Přestože Francouzi dostávali od své zpravodajské služby včas hlášení nasvědčující německému útoku v oblasti Verdunu, bylo natolik zaměstnáno plánováním letní ofenzívy na Sommě, že jim nevěnovalo pozornost 
S útokem Němců u Verdunu se nepočítalo, ani v již kritické chvíli, kdy Falkenhayn soustřeďoval na počátku roku 1916 své síly k ofenzivě. Na frontu u Verdunu byla přepravována vojska z Balkánu. 
 

bitva_u_verdunu_09.jpg
 

Útok, původně naplánovaný na 12. února 1916, měla podle plánu vést německá 5. armáda a na její podporu bylo přivezeno 1400 děl. Ale kvůli sněhové bouři byla ofenziva odložena. To dalo Francouzům sice krátký, alespoň však nějaký čas na nezbytné přípravy k obraně. Ve velkém chvatu se do zmrzlé země začaly kopat nové zákopy, spěšně budovat palebná postavení a protipěchotní překážky. Času však ubývalo a kapacita sil i materiálu byla nedostatečná. Železnice nestíhala.  Od 20. Února tak začala fungovat cesta do Verdunu, která připomínala transmisní řemen. Žádné auto nesmělo zastavit, a pokud mělo poruchu, bylo svrženo do příkopu. Touto silnicí, která byla později nazvána jako „svatá cesta“, projížděly denně 3 tisíce, později až 3,5 tisíce automobilů.
 
Německá 5. armáda měla proti francouzské 2. armádě jasnou výhodu. Na pětikilometrové frontě mezi Meusou a Ornou soustředili němci devět divizí, proti dvou francouzským divizím. Německé dělostřelectvo bylo v poměru 4:1 oproti francouzskému dělostřelectvu a navíc si Němci  zajistili i jasnou převahu ve vzduchu.
 
21. února roku 1916 vystřelilo první Kruppovo námořní dělo projektil ráže 380 mm, který zasáhl katedrálu ve Verdunu vzdálenou téměř 32 km. Společně s ním začalo burácet i ostatní dělostřelectvo o síle 1 400 dělostřeleckých baterií, rozmístěných na frontovém úseku v délce 24 km, které Verdun zasypávaly 100 000 granáty každou hodinu. Okolí Verdunu se od toho okamžiku stalo burácejícím peklem, v němž začínaly praskat betonové zdi zdejších pevností, domy v okolních vesnicích se měnily v hromadu trosek, cesty, silnice se okamžitě stali nepoužitelnými a laviny hlíny zaživa pohřbívaly ty vojáky, které střely neroztrhaly na kusy, v zákopech. Kryty, zákopy, palebná postavení a pozorovatelny byly spolu s gejzíry hlíny ohromnou silou vymršťovány do vzduchu, převraceny a drceny.
 

bitva_u_verdunu_10.jpg
 

Ve čtyři hodiny odpoledne německá děla zmlkla a zničená francouzská postavení nejevila známky života. Němci předpokládali, že nikdo nemohl dělostřeleckou přípravu přežít a pochodovali do francouzských pozicí s puškami na ramenou. Někteří kouřili. Nikdo z nich neočekával, že by mohl narazit na jediného živého Francouze. Jejich lehkomyslnost byla okamžitě odměněna hustou střelbou z kulometů, která začala německé vojáky kosit po stovkách. Počátek útoku jako kdyby tak symbolizoval pozdější název bitvy u Verdunu, „krvavý mlýnek na lidské maso“. Začal boj, který i přes optimistické německé prognózy, neměl míti konce.
 

bitva_u_verdunu_04.jpg
 

Ovšem německá převaha byla i přesto znát. Jednomu sboru se podařilo dobýt d'Haumont a zbylé dva sice narazili na tvrdší odpor než očekávaly, ale bylo jasné, že Francouzi lavinu útočníků nemohou dlouho udržet. Docházelo střelivo i ostatní válečný materiál.
 
25. února se Němci probojovali k pevnosti Douaumont, která byla jednou z nejdůkladnějších pevností verdunského pevnostního systému. Odolávala všem střelám, které byly tehdy k dispozici, a mohla poskytnout úkryt asi pěti stovkám mužů. Tuto pevnost však střežilo pouze 6 pravidelných a 56 teritoriálních střelců. Děla z ní byla odvezena zhruba pět měsíců před německým útokem. K pevnosti nepozorovaně pronikla 8. rota 24. braniborského pluku, a protože zde nebyl žádný odpor, jednomu z Němců se podařilo vyšplhat do pevnosti a sám tak zajal všechny francouzské obránce. Pevnost byla dobyta bez jediného výstřelu. 
 
Ostudný pád Douaumontu vyvolal v Německu vlnu nadšení, zato Francie byla otřesena. Do vedení obrany verdunské oblasti byl jmenován generál Philippe Pétain, který se ihned ujal své funkce. Ten zjistil na místě stav obrany a přijal příslušná opatření. Místo toho aby ustoupil z Verdunu, jak hodně vojáků předpokládalo, Pétain začal budovat obranu města a francouzská armáda začala do Verdunu chrlit vojáky, děla i letectvo. Vojáci se vydali na cestu, zrovna když přišlo tání a celé území se proměnilo v močál. Přesto se Francouzům podařilo do konce února vyrovnat počet letadel a tanků. Pétain zefektivnil i využití dělostřelectva, kterému se zanedlouho podařilo zničit všechny německé houfnice největší ráže (42,5 cm) a současně rozkázal zahájit protiútok, dobýt zpět Douaumont a vybudovat silnější zákopy a postavení aby se mohla pěchota v pevnostech vzájemně podporovat. 
 

bitva_u_verdunu_03.jpg
 

Pro obě válčící strany se stalo dobytí Verdunu otázkou cti a prestiže, u Francouzů k tomu přibyla i národní hrdost. Philippe Pétain se sice snažil dobýt ztracené pozice zpět, ale boje se přeměnily v zákopovou válku, která byla stejná, jako v jiných případech. Desítky a stovky metrů prostoru byly vykoupeny mrtvými na obou stranách fronty, které nebylo možno pohřbít. Němci se snažili ovládnout i další pevnosti (Thiaumont, Vaux), ovšem jediným výsledkem byly obrovské ztráty.
 
Dne 6. března se Němci pokusili dobýt i západní břeh Meusy, obsadit vrchol Le Mort Homme ("Mrtvý muž") a kótu 304. Boje o tyto kopce probíhali po celý měsíc březen. Také stále probíhali operace u rozvalin vesnice Vaus, která během jedniného měsíce přešla z jednich rukou do druhých třináckrát. Boje na západním břeh pak přerušil hustý déšt.
 

bitva_u_verdunu_11.jpg
 

V dubnu byl Pétain povýšen do funkce velitele armádního sboru, čímž přišel o přímé velení v bitvě, a na jeho místo nastoupil agresivní Robert Nivelle, který navíc dostal pokyn, aby znovudobyl pevnost Douaumont. Nivelle tedy zahájil sérii útoků s vysokými ztrátami, jejichž výsledek se brzy dostavil v podobě nových neúspěchů. V noci ze 7. na 8. května sice došlo v pevnosti Douaumont, obsazené Němci, k výbuchu muničního skladu a zničená část pevnosti se stala hromadným hrobem pro téměř 700 německých vojáků, ale díky materiální převaze dne 29. května Němci konečně dobyli pahorek le Mort Homme, o který se bojovalo od 6. března.
 

bitva_u_verdunu_07.jpg
 

Německé odstřelování pevnosti Vaux začalo 1. června. Uvnitř pevnosti se bránilo pouhých 600 francouzských vojáků pod vedením majora Raynala, z nichž bylo mnoho zraněných. Ráno 2. června byla palba náhle zastavena a na zteč se vrhly dva německé prapory. Raynal se stáhnul s muži do podzemních chodeb a tam se bránil pomocí kulometů a granátů. Němci ale použili plamenomety, aby Francouze vykouřili. Raynal poslal posledního holuba s prosbou o pomoc. Hned dalšího dne podnikli Francouzi protiútok. Stejně ale jako další čtyři, při kterých utpěly obrovské ztráty, obráncům nepomohly. Dne 7. června pak Raynal kapituloval.
 
Dobytím pevnosti Vaux tak Němci získali široký pruh území a 11. června Petain musel požádat o urychlení pomocné ofenzívy na Sommě (původně plánované jako hlavní akce Dohody v roce 1916). 20. června navíc Němci, povzbuzeni svými nedávnými úspěchy, spustili další útok na Fleury, při němž navíc využili nového bojového plynu, difosgenu. Ten se lišil od chloru tím, že způsoboval mnohem méně kašlání a kýchání, v důsledku čehož ho oběť více vdechla a během 48 hodin jím byla otrávena. Francouzská obsluha dělostřeleckých baterií byla paralyzována a 23. června Němci postoupili tak výrazně, že se dostali až téměř na pahorek Belleville, poslední baštu Verdunu ani ne kilometr od něj vzdálenou.
 
23. června dobyli Němci i pevnost Thiaumont a zdálo se, že osud Verdunu visí na vlásku. 25. června stála německá vojska 3 km od Verdunu a město začalo být ostřelováno i kulomety. Němci se tak dostali téměř k Pétainovu hlavnímu stanu a francouzská armáda se hroutila. Pétain psal 11. června dopis Joffremu: "Verdun je ohrožen a Verdun nesmí padnout! Německá morálka by se pádem města zvedla a naše by ještě víc poklesla!"    
 

bitva_u_verdunu_05.jpg

 

Přestože Francouzi v celé bitvě u Verdunu prokázali velkou statečnost, faktem zůstává, že v červnu 1916 je od téměř jisté porážky zachránili Britové a Rusové. Už 24. června totiž začalo na Sommě přípravné bombardování k ofenzívě původně plánované na srpen a Falkenhayn v jejím očekávání zastavil přísun munice k Verdunu. Navíc byl nucen stáhnout od Verdunu část svých sil, aby čelil překvapivému ruskému útoku na východě. Ten začal již 4. června jako odpověď na prosbu o pomoc ze strany Itálie, která se dostala do vážných problémů v boji s Rakousko-Uherskem. 
 

bitva_u_verdunu_06.jpg
 

Čímž se situace u Verdunu zásadním způsobem změnila 1. července 1916, musel Falkenhay ofenzivu v době vrcholících bojů o Thiaumont přerušit a z prostoru Verdunu byly postupně odvolávány některé německé divize i dělostřelecké baterie. Toho Francouzi samozřejmě využili a začalo docházet k francouzským protiútokům, které sice byly následovány útoky německými, ale tentokrát již v německý prospěch nehrála velká materiální převaha a síly se postupně vyrovnávaly. Díky tomu došlo ke klasickému přetahování o dobytá a znovudobytá území. Pevnost Thiaumont například „změnila majitele“ v době od 13. července do 4. srpna čtyřiatřicetkrát a vesnice Fleury třináctkrát. 
 
Nivella nahradil ve velitelské funkci generál Mangin a ten připravil dva protiúdery, které se dají považovat za konečný zlom bitvy o Verdun. Jeho postup byl v ostrém kontrastu se zažitou taktikou charakteristickou pro první světovou válku, neboť spoléhal jednak na moment překvapení, spojený s krátkou ovšem velmi intenzivní a koncentrovanou dělostřeleckou palbou a místo mohutných vln útoků na malé jednotky pěchoty, které poté účelně obsazovaly rozstřílené německé pozice. 
 
23. října, těžké moždíře ráže 400 mm začaly bombardovat pevnost Douaumont, která byla dobyta následujícího dne. Začátkem listopadu Němci bez boje vyklidili pevnost Vaux a bitva u Verdunu spěla ke svému konci. Poziční válka, v níž Němci již neměli šanci uspět, ztrácela svůj smysl.
 

bitva_u_verdunu_08.jpg
 

Na druhé straně barikády nahradil Falkenhayna ve funkci náčelníka německého generálního štábu neústupný maršál Hindenburg (pozdější německá hlava státu), který trval na udržení získaných pozic za každou cenu, což vzápětí mělo za následek vysoké německé ztráty. Jen během poslední fáze bitvy, od patnáctého do osmnáctého prosince, Francouzi díky tomu zajali 11 000 Němců a získali 115 jejich děl
 
Poslední francouzská ofenzíva u Verdunu v roce 1916 se uskutečnila od 15. listopadu do 1. prosince, při níž byly získány pevnosti Louvemont a Bezonvaux. Dne 18. prosince pak Francouzi obsadili většinu svého ztraceného území.  Bitva o Verdun byla tak definitivně rozhodnuta.
 
V bitvě u Verdunu padlo na obou stranách 700 000 vojáků. Krvavá bitva, která historicky demonstruje nesmyslnost vleklé zákopové války, trvala od 21. února 1916 do 18. prosince 1916, což je přibližně 10 měsíců. Výsledná situace byla stejná jako výchozí, ani jedna strana nedosáhla žádného strategického, ba ani taktického úspěchu, a jediným výsledkem bylo obrovské vyčerpání zdrojů všech zúčastněných. 
Krajina u Verdunu byla totálně zničena a stopy války nese dodnes. Všude jsou i dnes vidět krátery po vybuchlých granátech zarostlé trávou, hlavně v okolí pevnosti Fort de Vaux. V blízkosti Verdunu se nachází několik obrovských hřbitovů. Na jednom z nich stojí vysoká socha ženy s tragickou tváří, která si klade prst na němá ústa. Na úpatí sochy je nápis: „Buďte tiše, hrdinové odpočívají“.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Verdunu

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

22. února 1891

se narodil Františel Fanta,

československý legionář, generálmajor československé armády, čestný občan města Třebíče...
 

František Fanta se narodil na Podklášteří v dělnické rodině. Vyučil se jirchářem. Na frontě první světové války přešel z řad rakousko-uherské armády do zajetí a posléze do československých legií. Do republiky se navrátil v roce 1920.
 
Po obsazení československé republiky vojsky Třetí říše, kdy již byl štábním kapitánem, odešel František Fanta v červenci 1939 do Polska a poté již s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou do Sovětského svazu. Po nějaký čas působil i na Středním Východě, ve Francii, kde bojoval na řece Marně a Seině, a v Anglii. Do Sovětského svazu se vrátil v roce 1943. Stál u vytvoření 2. paradesantní brigády.
 
V bojích na Dukle velel Fanta po nějaký čas 3. brigádě 1. čs. armádního sboru, než se stal zástupcem velitele generála Karla Klapálka. V říjnu 1944 byl v bojích sám těžce zraněn v obličeji. Po válce se spolupracoval na obnově československé armády. Zemřel 12. října 1977 v Českých Budějovicích
 
František Fanta byl nositelem různých vyznamenání, ať už československých (Československý vojenský řád Bílého lva „Za vítězství“ III. třídy, čs. válečné kříže z letech 1914–1918 a 1939), sovětských, jugoslávského, polského, francouzského a dalších. Jako vyjádření úcty udělilo město Třebíč Františku Fantovi čestné občanství a pojmenovalo po něm jednu z ulic v sídlišti Hájek na Nových Dvorech.
 
Fotografii se mi bohužel nepodařilo nalézt
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/František_Fanta

Odkaz ke komentáři
Sdílet na ostatní stránky

Join the conversation

You can post now and register later. If you have an account, sign in now to post with your account.

Návštěvník
Odpovědět na toto téma...

×   Pasted as rich text.   Restore formatting

  Only 75 emoji are allowed.

×   Your link has been automatically embedded.   Display as a link instead

×   Your previous content has been restored.   Clear editor

×   You cannot paste images directly. Upload or insert images from URL.

Načítání
×
×
  • Vytvořit...